Baltų ir slavų akcentuacijos klausimai

etymologizovat také na základě materiálu baltských jazyků, srov. lit. talė „stezka přes zarostlou louku“. Pokud jde o sémantiku, srov. lot. taluot „být bílý, blednout“, tals: audeklus liek uz tala (pļavas, nuoras) talāt, balināt11. Zde uvedené nepřesnosti či přehlédnutí jsou, jak je pochopitelné, drobné a nijak se nedotýkají podstaty díla. Na závěr dodáme, že zvolené téma (zkoumá se nikoli lingvoetnická, nýbrž geografická oblast) bylo spojeno s velmi reálným nebezpečím, že ani závěry práce nepřekročí rámec regionální studie. Až na několik případů, kdy konečné řešení otázky nebylo možné vzhledem k regionálnímu zaměření tématu (např. východní hranice rozšíření baltské hydronymie, problém geneze sufixů -анка, -янка, -ейка, -ня, -на aj.), se autoři tomuto nebezpečí obecně vzato vyhnuli a své závěry opřeli nejen o analýzu hydronym povodí Dněpru, ale i sousedních území nebo o výzkumy jiných autorů. Monografie „Lingvistická analýza hydronym horního Podněpří“ má pro vědu skutečně velký význam. Jde o zajímavé a významné lingvistické dílo, které může být příkladem toho, jak lze z analýzy jazykových faktů vyvodit závěry důležité pro mnohé další vědní obory. Mnoho zajímavých poznatků o pravlasti Baltů, o dlouhém období baltsko-slovanské „symbiózy“, o někdejších sousedech Baltů atd. zde najdou nejen jazykovědci, ale i historici, archeologové, etnografové, folkloristé a vědci z dalších oborů. Tato práce vnese mnoho světla do problematiky baltsko-slovanských jazykových vztahů. A. Vanagas OTÁZKY BALTSKÉ A SLOVANSKÉ AKCENTUACE В. М. Иллич-Свитыч, Именная акцентуация в балтийском и славянском (судьба акцентуационных парадигм), Москва, 1963, 178 р. Původ intonačních a přízvukových systémů baltských a slovanských jazyků je důležitým problémem indoevropeistiky. Na jeho řešení částečně závisí i to či ono vysvětlení nejstarších vztahů těchto jazyků. Je proto pochopitelné, že při zkoumání jazykových vztahů Baltů a Slovanů se věnuje velká pozornost akcentuaci těchto jazyků. V posledních letech výzkum akcentuace baltských a slovanských jazyků obzvláště zesílil. Vyšlo několik studií a také článků1, v nichž se značná pozornost věnuje vlastní baltské akcentuaci 11 K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīca, Redigējis, papildinājis, nobeidzis J. Endzelīns, IV sējums, Rīgā, 1929—1932, p. 128. 1 A. Vaillant, Grammaire comparée des langues slaves, I, 1950, Paris; Le problème des intonations balto-slaves, BSL, 37, 1936, p. 114 tt.; J. Kuryłowicz, L’accentuation des langues indo-européennes, Wrocław—Kraków, 1952, II leid. 1958; Chr. S. Stang, Slavonic accentuation, Oslo, 1957; L. Sadnik, Slavische Akzentuation. I. Die vorhistorische Zeit, Wiesbaden, 1959; E. Nonnenmacher-Pribić, Die baltoslavischen Akzent und Intonationsverhältnisse und ihr quantitativer Reflex im slovakischen, Wiesbaden, 1961; J. Kazlauskas, Dėl lietuvių kalbos vardžodžio kirčiavimo sistemos raidos, „Kalbotyra“, VII, Vilnius, 1963, p. 171—181. 231 systému a rovněž jejích vztahů k odpovídajícím systémům slovanských a dalších indoevropských jazyků. O původu akcentuačních systémů baltských a slovanských jazyků se v současnosti vyslovují dvě protikladné teorie. Zakladatelem první teorie je F. de Saussure. Po analýze systému intonací a přízvuku v litevštině a po zjištění jeho nejstaršího stavu cestou vnitřní rekonstrukce dospěl roku 1896 k závěru, že protiklad v litevštině „baritonní akcentuační paradigma — akcentuační paradigma s pohyblivým přízvukem“ se vyvinul z indoevropského protikladu „baritonní akcentuační paradigma — oxytonní akcentuační paradigma“². F. de Saussure tedy předpokládal, že indoevropské kolonní oxytonní paradigma se v litevštině proměnilo v paradigma s pohyblivým přízvukem. Tato teorie tak tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi intonačními systémy baltských a slovanských jazyků na jedné straně a řečtiny na straně druhé, a rovněž mezi paradigmatickými systémy baltských a slovanských jazyků na jedné straně a řečtiny a staré indogermánštiny na straně druhé. Podle A. Vaillanta mají Baltové a Slované akút tam, kde vypadl laryngál. Tuto teorii zastávají A. Vaillant, L. Sadnik, Ch. Stang aj. Na vztah mezi indoevropskými a baltskými i slovanskými akcentuačními systémy se zcela odlišně díval J. Kurylowicz. Dospěl k závěru, že akcentuační systémy baltských a slovanských jazyků jsou inovací těchto jazyků, a nemají proto nic společného s odpovídajícími systémy řečtiny, staré indičtiny a zčásti germánských jazyků. Podle J. Kurylowicze vznikl baltský a slovanský akút přesunutím přízvuku z krátké slabiky na dlouhou. Kromě toho se v těchto jazycích údajně smísil protiklad „baritonní akcentuační paradigma — oxytonní akcentuační paradigma s pohyblivým přízvukem“, charakteristický pro indoevropské jazykové společenství³. Za této situace se před badateli v oblasti akcentologie přirozeně objevil úkol ověřit srovnávací metodou správnost obou teorií, a to na základě nových metodologických principů a rozsáhlejšího, kriticky zpracovaného materiálu. Tento úkol se podjal řešit V. Illič-Svityč ve své knize „Přízvuk substantiv v baltských a slovanských jazycích“⁴. V předmluvě autor píše: „Těžko bychom našli jinou oblast baltské a slovanské jazykovědy, v níž by neshody mezi jednotlivými badateli byly tak velké jako v akcentologii. Příčina je zřejmá: ačkoli byly praslovanský a prabaltský akcentuační systém v hrubých rysech již rekonstruovány a ačkoli byly objasněny některé podrobnosti jejich struktury, hlavní otázka — původ těchto systémů — zůstává nevyřešena“ (s. 3). A dále: „Tato kniha je pokusem najít původ jmenného- ² F. de Saussure, Accentuation lituanienne, IF, 6 (Anzeiger) 1896, p. 157—166. ³ Podrobněji o tom viz R. Aitzetmüller, Das baltoslavische Akzent- und Intonationssystem. Grundzüge und Grundprobleme, dargestellt nach dem heutigen Stand der Forschung, „Die Sprache“, 8, 1962, p. 46—58. ⁴ В. М. Иллич-Свитыч, Именная акцентуация в балтийском и славянском (Судьба акцентуационных парадигм), Москва, 1963, 178. р. 232 společný indoevropský základ akcentuačních paradigmatických systémů“ (s. 3). Autor knihy podle našeho názoru stanovený úkol skvěle splnil. Údaje z jeho výzkumu umožňují usoudit, že akcentuační systémy baltských a slovanských jazyků jsou pokračováním ie. akcentuačního systému. Pečlivě shromážděný, analyzovaný a ověřený materiál zřetelně ukazuje, že všechna substantiva litevského baritónního paradigmatu (s výjimkou skupiny s dlouhou neapofonickou samohláskou v kořeni) odpovídají substantivům téhož paradigmatu v řečtině, staré indičtině a germánských jazycích. Také substantiva litevského paradigmatu s pohyblivým přízvukem odpovídají substantivům oxytonického paradigmatu s pohyblivým přízvukem v uvedených jazycích (s. 83). Ie. protiklad „baritónní akcentuační paradigma — oxytonické paradigma s pohyblivým přízvukem“ se v zásadě zachoval i ve slovanských jazycích. V. Iličić-Svitić patří k těm, kdo považují akcentuační systémy baltských a slovanských jazyků na jedné straně a staroindických a řeckých jazyků na straně druhé za rovnocenné. Zastánci tradičních názorů naproti tomu pokládali akcentuační systémy baltských a slovanských jazyků za odvozené od akcentuačních systémů indických a řeckých jazyků. Z nového pohledu V. Iličiće-Svitiće vyplývá další zásadní tvrzení: pohyblivost přízvuku v baltských jazycích je stará, zděděná z doby ie. jazykového společenství. Proto se pro ie. jazykové společenství rekonstruuje nikoli oxytonické paradigma (jak činili představitelé klasické jazykovědy, kteří vycházeli především z údajů staré indičtiny a řečtiny), nýbrž paradigma s pohyblivým přízvukem (s. 12). Ještě více. Bylo zjištěno, že stará indičtina a řečtina měly zřetelnou tendenci ustalovat stálé paradigmatické přízvukování (v kořeni nebo v koncovce), a proto má pohyblivost přízvuku v těchto jazycích reliktní povahu. Například staroind. vṛkas „vlk“ a řec. λύκος „vlk“ jsou baritony, zatímco lit. vilkas (s. 40—41, 85, 115, nikoli však 11, 44) patří k paradigmatu s pohyblivým přízvukem (4. přízvuková třída). Podle teorie apofonie se samohláska mohla redukovat pouze tehdy, když byla nepřízvučná, a proto je třeba předpokládat, že i tato staroindická a řecká slova původně patřila k paradigmatům s pohyblivým přízvukem. V tomto smyslu je litevština archaičtější než stará indičtina a řečtina. S ohledem na to autor pojednávané práce píše: „Pohyblivost přízvuku v baltských a slovanských jazycích tedy může odrážet nikoli baltoslovanskou inovaci, nýbrž archaismus, který zanikl ve staré indičtině a řečtině“ (s. 162). Zastánci balto-slovanské jazykové jednoty považují za inovaci těchto jazyků přesun přízvuku na akutový kořen u některých starých oxytonů5. Nyní lze tento jev interpretovat nově. Značný počet baltských a slovanských baritonů, které odpovídají oxytonům staré indičtiny a řečtiny, ukazuje, že přesun přízvuku v baltských a slovanských jazycích je pravidelným jevem: staré oxytony s dlouhou neapofonickou samohláskou v kořeni se v bal- 5 Plg. Я. Отрембский, Славяно-балтийское языковое единство, ВЯ, № 5, 1954, p. 42. 233 tských a slovanských jazycích změnily v baritony (Hirtův zákon). V. Dybo zaznamenal podobný jev také v italických a keltských jazycích, kde dlouhé přízvučné samohlásky v kořeni zůstaly zachovány, zatímco nepřízvučné se zkrátily, srov. lat. fūmus, lit. dūmai, lotyš. dūmi, srbochorv. дим a řec. θυμός „odvaha“, staroind. dhūmaḥ. Z toho vyplývá, že v italických a keltských jazycích (stejně jako v baltských a slovanských) byl přízvuk přesunut z koncovky do kořene. Také v nejstarších částech Rgvédy se u uvedených oxytonů, které jsou druhou složkou složených slov, přesouvá přízvuk do kořene, tj. mění se v baritony, např.: śakad(h)āmas7. V souvislosti s tím autor recenzované práce píše: „Přesun přízvuku na slabiku s neapofonickou délkou tedy zřejmě nebyl specificky balto-slovanským, nýbrž dialektálním ie. procesem, možná bezprostředně spojeným s oslabováním (a vypadáváním) laryngál a s odpovídajícím zesilováním tónu nově vzniklých (neapofonických) délek“ (s. 164). Údaje uvedené v recenzované práci odporují tvrzení J. Kurylowicze, že ie. o-kmenová substantiva, která tvoří baritónní a oxytonické paradigma s pohyblivým přízvukem, v baltských a slovanských jazycích splynula v jedno paradigma s pohyblivým přízvukem. V. Iličić-Svitić uvádí devatenáct příkladů litevských slov s paradigmaticky stálým přízvukem, která odpovídají baritonům v jiných ie. jazycích, a tím jasně dokládá, že k tomuto splynutí došlo výhradně ve slovanských jazycích (s. 119). Toto splynutí tedy nelze považovat za společnou inovaci baltských a slovanských jazyků. Bohatý a autentický materiál shromážděný ze starých litevských písemných památek, gramatik a slovníků, jakož i z dialektů litevštiny umožnil autorovi potvrdit souvislost mezi akcentuačními systémy baltských a slovanských jazyků a ie. jazykového společenství a nově vyložit některé akcentuační jevy8. Dále zmíníme některé nepřesnosti či tvrzení, která jsou podle našeho názoru sporná. Nepřesné je autorovo tvrzení, že některá nářečí severozápadní žemaitštiny rozlišují v původních akutových slabikách dvě intonace (jednu, která vznikla přesunem přízvuku, a druhou, vlastní starým přízvučným slabikám), zatímco v původních cirkumflexních slabikách mají jen jednu intonaci (s. 66). Opírá se o článek J. Aleksandravičiuse „Kirtis ir priegaidė Kretingos tarmėje“ (LKK, I, 1957, s. 97 n.). Článek však uvádí, že také původní cirkumflexní slabiky mají dvě intonace: střední, která vznikla přesunem přízvuku na kořen (srov. láikã~laikai a žẽimã~žiemà), a cirkumflexní, která se vyskytuje ve starých přízvučných slabikách (srov. láiks~laikas, žẽimà~žiemà). Kromě toho článek charakterizuje střední přízvuk takto: „Střední přízvuk je výrazně kratší než tažený přízvuk, vyslovuje se netaženě. Jeho 6 В. А. Дыбо, Сокращение долгот в кельто-италийских языках и его значение для балто-славянской и индоевропейской акцентологии, ВСЯ, № 5, 1961, p. 18. 7 H. Sköld, Zur Akzentzurückziehung auf Akutsilben, ZslPh, IV, 1927, p. 143. 8 V seznamu literatury postrádáme K. Būga, Kirčio ir priegaidės mokslas, „Lietuvių kalbos žodynas“, I. sešit, Kaunas, 1924, s. XIX—LIII (=K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, s. 19—84) a A. Laigonaitė, Literatūrinės lietuvių kalbos kirčiavimas, Vilnius, 1959. 234 Přízvuková fonéma je méně napjatá než fonéma s cirkumflexovou intonací. Od cirkumflexové intonace se liší také svým průběhem hlasu a jeho změnami“ (LKK, I, 1957, s. 105). Střední intonace je tedy samostatnou intonací, odlišnou od cirkumflexové. Cirkumflexové slabiky tedy stejně jako akútové rozlišují dvě intonace. Nelze souhlasit s autorovým názorem na přízvuk litevského pūrai a lotyšského pûri9 (s. 77—78). Autorovi zůstal neznám fakt, že se v žemaitských nářečích vedle pūrai s přízvukovou paradigmatickou třídou 2 a 4 vyskytuje také pūrai (1. akcentuační paradigma; srov. srbochorvatské pȕr, pȕra). Takto se přízvukuje v Bab­rungėnai, Darbėnai, Klaipėdě (vedle pūrai), Kretingě, Palanze, Pikeliích, Sedě a Skuodasu (vedle pūrai s přízvukovou paradigmatickou třídou 2 a 4). Kdybychom souhlasili s autorem, že slovo pūrai je údajně starý bariton, mělo by lotyšské slovo podobu *pūri (= litevské pūrai) s rostoucí intonací. V takovém případě by bylo obtížné vysvětlit lotyšskou lámanou intonaci, která ukazuje, že toto slovo patřilo k paradigmatu s pohyblivým přízvukem. Nejspíše jde o podstatné jméno středního rodu o-kmene (srov. staroruské pyро „špalda“, snad pruské pure „trespe“ vedle starých podstatných jmen mužského rodu o-kmene, srov. řecké πυρός, sanskrtské pūraḥ). V takovém případě by se lotyšský singulár paradigmatu s pohyblivým přízvukem (pūri z balt. sing. *pūrōn, srov. řecké πυρός) mohl místem přízvuku stavět do protikladu k plurálu litevského paradigmatu se stálým přízvukem (pūrai z balt. pl. *pūrā; srov. také linai s přízvukovou paradigmatickou třídou 4 z balt. linā vedle sing. *linon, srov. řecké λίνον). Litevský cirkumflex může mít dvojí původ: mohl vzniknout pozdějším rozšířením singulárových tvarů paradigmatu s pohyblivým přízvukem na plurál (namísto starších baritonických tvarů), anebo převzetím tohoto slova užívaného v omezené oblasti z jiných baltských dialektů (nejspíše kurštiny). Vzhledem k tomu, že litevské i lotyšské tvary tohoto slova se užívají v západních oblastech, převážně na území obývaném Kuršy, to není vyloučené. Srovnání litevského rankà s germánským *wərnhō „roh“ (s. 24) je pochybné z hlediska fonetického i sémantického; kromě toho toto srovnání nijak jasně nepodporuje autorovu myšlenku (srov. příbuzný germánský oxytonický tvar). Germánské *armaz „paže, horní část paže“ (srov. gótské arms) a litevské armai (vedle ārmos f.) „část vozu, do níž se zasouvá oj“ nelze uvést jako paralelu ilustrující možnost sémantického vývoje „to, co je zahnuté“ > „ruka“, protože litevské armai/ārmos10 je považováno za germanismus. Mnohem přesvědčivější je etymologie rankà: riñkti. Baltský materiál sotva pomůže určit starou intonaci srbochorvatských slov tȕk, tȕka (s. 151). Metatonii nemusí mít ani srbochorvatské tȕk, tȕka „tuk“, ani lotyšské tàuki „tuk“, tàuks „tučný, vykrmený“, srov. litevské 9 Starší podoba pūri (s -r-); pūri mohlo vzniknout podle kuieš = litevské kviečiai „pšenice“, viz E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1955 tt., s. 671. 10 K. Būga, Rinktiniai raštai, II, Vilnius, 1959, p. 531; K. Alminauskis, Die Germanismen des Litauischen, Teil I: Die deutschen Lehnwörter im Litauischen, Leipzig, 1934, p. 27; Lietuvių kalbos žodynas, Vilnius, 1941, p. 251; E. Fraenkel, LEW, p. 16. 235 taũkus (acc. sing. taũkų) „tučný, bujný“: tūkti „tloustnout“ (jako daũbą: dúbti, sausą: sùsti, raũkti: rùkti aj.); sem patří také taũkti, -ia, -ė „dobře prospívat (o obilí, dobytku)“. Na druhou stranu mají baltské jazyky také akútový kořen, srov. litevské taukai (acc. pl. táukus) „tuk“: lotyšské tūkstu „tloustnu“ (jako láužti: lùžti: traukti: trūkti aj.), srov. také tū-las, staroslověnské ty-ti. Místo instrumentálu singuláru galvà by mělo být gálva (s. 9), protože podstatná jména s akútovým kořenem v tomto pádu nepřesouvají přízvuk na koncovku (s výjimkou instrumentálů s koncovkou -mi); srov. lángų, vēlniu, žálčiu, giesme, mėnesiu, vándeniu, juosmeniu). Slovanské *męso (pl. męsą) má baltskou paralelu v žemaitském mensà (Kaltinėnai, Vainutas11, Laukuva, Saugos). Toto slovo, stejně jako jeho slovanský protějšek, má cirkumflex a patří k paradigmatu s pohyblivým přízvukem. Původ souběžné žemaitské podoby meisa je nejasný (srov. pruské mensā|menso), ačkoli v některých žemaitských nářečích se en může změnit v ei, srov. žemaitské lẽšis, skēisk12 (z *lenšis „čočka, zrnko čočky“, *skeńsk „potápím se, topím se“). Lotyšskou podobu mièsa autor mylně pokládá za výpůjčku ze slovanských jazyků. Také lotyšské mièsa pochází z balt. *mensā (srov. lotyšské pièci= litevské penki). Těchto několik kritických poznámek nijak nesnižuje velkou hodnotu práce V. Ilič-Svityče. Další rozvoj baltské a slovanské akcentologie takovou práci vyžadoval a autor díla, který argumentačně podložil souvislost baltských a slovanských akcentuačních systémů s indoevropským systémem, významně přispěl k akcentologii baltských a slovanských jazyků. S. Karaliūnas O PŮVODU A TVOŘENÍ NĚKTERÝCH VODNÍCH NÁZVŮ Alfred Senn, Zur Bildung litauischer Gewässernamen, „Annali dell’ Instituto Universitario Orientale, Sezione Slava“, II, Napoli, 1959, p. 41—47. V zahraniční lingvistické a specializované toponomastické literatuře se v poslední době stále častěji objevují články a studie o litevských místních jménech. Jen občas se při využití neúplných či nespolehlivých toponomastických materiálů dochází k nepodloženým závěrům. To lze říci i o zde probíraném článku A. Zena. Na základě vlastních jmen uvedených ve „Slovníku pravopisu litevského jazyka“ (1948) a poznámek v úvodní části o litevských místních jménech se A. Zenas pokouší popsat výraznější případy tvoření litevských vodních názvů. Bohužel mnohá jeho tvrzení nejsou podložena a tvoření i etymologii některých litevských vodních názvů vykládá dokonce nesprávně. Autor tvrdí, že vlastní jména litevštiny a lotyštiny dosud nebyla skutečně vědecky zkoumána, že se stále spokojíme s tím, co je nyní— 11 K. Būga, RR, I, p. 113. 12 P. Skardžius, ZslPh, XXVI, 1958, 375 tt.; E. Grinaveckienė, LKK, III, 1960, p. 196. 236