Iš rytų aukštaičių tarmių daugiskaitos inesyvo formų istorijos

LIETUVIŲ KALBOS MORFOLOGINĖ SANDARA IR JOS RAIDA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA Z DĚJIN VZNIKU FORM INESIVU MNOŽNÉHO ČÍSLA VE VÝCHODOLITEVSKÝCH NÁŘEČÍCH K. MORKŪNAS Je oprávněný názor, že současný litevský lokál, nazývaný také současným vnitřním lokálem neboli inessivem, vznikl pomocí postpozice *-én. Dokládají to především nářečí. Všichni východní Aukštaitové a Dzūkijci, kteří staré koncové *-en (nebo *-ę) změnili na -i, vyslovují v jednotném čísle inessivu laukì1 < *lauk-én (> ve spisovném jazyce laukė), tedy stejně jako instrumentál jednotného čísla žemì, vzniklý z *žem-én (> lit. žemė); srov. také tvary inessivu jednotného čísla ve starých litevských jazykových památkách psaných na základě východoaukštaitského nářečí: sudeimi AK2 2211, tami septyneti AK 4824, raszty PS3 I 159, giwenimy PS I 4318 vedle instrumentálu jednotného čísla galybi AK 5218, galiby PS I 153. Při dokazování původu tvarů inessivu množného čísla současné (spisovné) litevštiny lauk(u)ose, šakose z *laukuos-én, *šakos-én se lingvisté poměrně často opírají také o tvary východních aukštaitských nářečí laukuosi, šakosi, neboť se domnívají, že i jejich -i vzniklo z *-én. Původ těchto posledně uvedených tvarů však ve skutečnosti není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá. Inessiv množného čísla s -i — lauk(u)osi, šakosi, žievėsi (žėvėsi), pirtysi — dnes mají pouze jihozápadní východní Aukštaité: okolí Panevėžysu, Krekenavy, Ramygal y, Truskavy, Pagiriai, Siesikai, Pabaiskas a Gelvonai (viz mapa — obr. 1). Jižní část ostatních východních Aukštaitů — okolí Lyduokiai, Molėtai, Širvintos a Musninkai — užívá tvary tohoto pádu s -e: lauk(u)ose, šakose, žievėse, pirtyse; takové 1 U tvarů inessivu jednotného čísla s jinými kmeny koncová samohláska postpozice ve východních aukštaitských a dzúckých nářečích vypadla, srov.: galvo, pievo, žemė (Panevėžys), medy, vago, sąuji „v dlani“, dabė(i) „v jámě“, upij „v řece“, pirty (Gelvonai, Pabaiskas), ruńkoj „v ruce“, valdžioj, akmeny (Debeikiai), kely, šakoj, duobėj, aky, turguj (Linkmenys), lóvoj, gerklėj, širdzì, nósij (Kaniava, okres Varėna). 2Mezilineárně vydal polský katechismus Ledesmy a litevské katechismy Daugši a Anonyma z roku 1605 podle krakovských originálů a Wolterova přetisku Ernst Sittig, Göttingen, 1929. AK=Text Anonymního katechismu z roku 1605, DK=Text katechismu M. Daukši z roku 1595. 3 PS=Syrwids Punktay sakimu (Punkty kazań), Teil I: 1629, Teil II: 1644, litauisch und polnisch mit kurzer grammatischer Einleitung herausgegeben von Dr. Franz Specht. Göttingen, 1929. 10. Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida 145 Obr. 1. Rozšíření koncovek inessivu množného čísla — [šako] -su, -sui, -se, -sa, -si, -sbl, -s’, -s — v aukštaitských nářečích. V oblasti vyznačené čárkovaně se krátké koncové e vlivem redukce mění v i. Vk — západní Aukštaité. Vd — střední Aukštaité. R — východní Aukštaité. Dz — Dzúkové. Zkratky názvů sídel jsou stejné jako v „Lietuvių kalbos žodynas“ (I—VI, Vilnius, 1941—1962). (Mapa byla zpracována na základě nářečního materiálu shromážděného pro jazykový atlas litevštiny, uloženého v Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské SSR MA.) 146 Tvary (s -e) mají také jednotlivá nářečí Džuků – Dūkštas, Valkininkai, Daugai. V celé severní (největší) části oblasti východních aukštaitských nářečí se nyní užívají zkrácené tvary instrumentálu plurálu, např.: didelios (-s’ =měkké -s), gerios, miškios, svečios, geros, pačios, šakos, didelės, akys, pirtys (Linkuva, Joniškėlis, Pakruojis, Šeduva); didelios, geruos, miškuos, svečiuos, geros, pačios, šakos, didelės, akys, pirtys (Biržai, Vabalninkas, Kupiškis, Pandėlys, Rokiškis, Zarasai, Dusetos, Anykščiai, Utena). Může vyvstat otázka, zda tvary instrumentálu plurálu s -e v uvedených východních aukštaitských a dzukských nářečích nejsou nové, zda se do nich nedostaly z literárního jazyka. Že tomu tak není, dokládají staré památky litevského jazyka. V spisech K. Širvydase se nejčastěji užívá instrumentál plurálu s -e, např.: knigose szwyntose PS I 3₂₅, linksmybese ne išsakitos PS I 7₁₁, piktuose iu darbuose PS I 31₂₆–₂₇, namuose PS I 32₁₄, ażudraustose PS II 4₁₉, gardibese PS II 4₁₉, s’ir dise PS II 47₇. Podle F. Spechta byl skutečným instrumentálem plurálu v nářečí K. Širvydase tvar s -i (-y), zatímco tvary s -e vznikly vlivem psaného jazyka⁴. Spechtovi nebylo známo, že se tyto tvary užívají dodnes také ve východních aukštaitských nářečích⁵. O správnosti jeho názoru však pochybovat nás nutí už samotná skutečnost, že samohlásku -e mají všechny (ze všech slovních druhů a všech kmenů) 229 tvarů instrumentálu plurálu v I. části „Punktų sakymai“, zatímco ve II. části je z celkového počtu 143 tvarů tohoto pádu 129 s -e, 10 s -a (runkosa 1₁₄, 254₅, kuriosa 94₂₆, dienuosa 95₂₇, žadžiosa 149₁₆, piktibesa 168₃, kitosa 201₂₈, wietosa 202₁, tamsibessa 243₂, knigosa 254₁₆) a pouze 4 jsou s -i (pasnikuosi 6₅, taukuosy 94₁₉, kuriosy 94₂₂, reykauosy 96₂₇). Jestliže se Širvydas vůbec nevyhnul vlivu jiných nářečí či starších litevských písemných památek, tento vliv nikdy nepotlačil zvláštnosti jeho vlastního nářečí⁶. Uvedené statistické údaje proto ukazují, že skutečné tvary instrumentálu plurálu v nářečí autora „Punktų“ nebyly se samohláskou -i (ani -a), nýbrž s -e. Pozornost si zaslouží také skutečnost, že tvary s -i a -a se vyskytují pouze ve II. části „Punktų“, v níž je prvků jiných nářečí více než v I. části⁷. Z toho vyplývá, že tvary instrumentálu plurálu s -e ve východních aukštaitských nářečích nevznikly nově (vlivem literárního jazyka v posledních desetiletích); užívaly se již v mnohem starších dobách. Jaký je původ těchto tvarů? Kdybychom se drželi názoru, že přímý prototyp dnes užívaného instrumentálu plurálu ve východních aukštaitských nářečích (a části dzukských) měl postpozici *-én, nebylo by jasné, proč se z ní někde vyvinulo -i a jinde -e. Snad tam, kde mají tvary tohoto pádu -e, odpadlo z postpozice dříve tautosylabické n? Takové úvaze však nic nenasvědčuje, protože v době, kdy se en změnilo v dvojhlásku in, bylo *-én v jiných tvarech ve všech východních nářečích ještě zachováno (srov. již zmíněný instrumentál singuláru těchto nářečí žemį 4 Srov. Sirwyds Punktay sakimu (Punktų kazan)…, herausgeg. von. Dr. Franz Specht, p. 16*, 31*. 5 Srov. tamtéž. 6 Srov. dvojhlásky am, an, em, en (amžinu II 36₄, apįtamsenemis II 142₂, brangiu II 207₄, žemčiuogose II 179₃₁, ažuodentu II 18₂, nendres II 99₈, niopkenčia II 142₂₃), které se v „Punktuose“ vyskytují poměrně zřídka, místo východních aukštaitských um, im, in (umžūnon I 6₃₀, tumsibi II 142₃₀, brungiu I 29₁₃, žimčiugus II 36₂₃, ažudinge II 18₂₂, nindres II 99₁₀, niopkinčia II 143₁). 7 II. část „Punktų sakymai“, vydaná 15 let po smrti K. Širvydase, byla, jak se zdá, více upravována vydavateli. 10* 147 < *žemén a lokál singuláru miški < *miškón). Lze také předpokládat, že plurálové formy inessivu s -i a -e měly různé postpozice; pro podložení této domněnky však zatím rovněž nemáme žádné údaje. Podívejme se tedy, zda uvedené formy nemohly foneticky vzniknout z jediné formy. Ukazuje se, že takový výklad skutečně není v rozporu s vokalismem konce slov východních aukštaitských nářečí. V nářečích, která mají dnes plurálový inessiv laukuosi, šakosi, se krátké e na konci otevřeného i zavřeného slova v důsledku redukce koncových samohlásek změnilo v samohlásku i; srov. vokativ singuláru těchto nářečí vaiki, akuzativ plurálu kárvis, katís, pusís, šakìs; v nářečích, v nichž jsou formy inessivu laukuose, šakose, se uvedené e zachovalo neporušené, srov.: vaike; karves, katės, pusės, šakės (srov. také plurálové formy akuzativu K. Širvyda: žmones PS I 260₉, karalistes PS I 273₂₇, sunkibes PS II 37₂₈, duobes PS II 39₇). To ukazuje, že i -i ve formách inessivu laukuosi, šakosi mohlo vzniknout z krátkého -e⁸. Přijmeme-li však takový původ uvedených forem, museli bychom zároveň připustit, že starší plurálové formy inessivu *laukuos-en, *šakos-en (nebo *laukuos-ę, *šakos-ę) se v těchto východních aukštaitských nářečích vůbec neužívaly. Mohlo tomu tak být? Vedle singulárového inessivu tvořeného postpozicí *-én se v některých litevských nářečích po dlouhou dobu užíval také plurálový inessiv se starou (společnou indoevropskou) koncovkou, např.: laukuosu, šakosu (srov. staroindické āśveṣu, āśvasu, staroslověnské dušexъ, rъkarъ). Plurálový inessiv tohoto typu nacházíme ve všech litevských tiskovinách z Královce 16. století — v textech M. Mažvydase, B. Vilentase a J. Bretkūnase⁹. Ještě D. Kleinas ve své gramatice z roku 1653 („Grammatica Litvanica“) píše: „Ohledně koncovek plurálových místních ablativů nepanuje mezi litevskými spisovateli jednotný názor. Jedni se domnívají, že jejich koncovka má být fu, jiní — se, další — sa“¹⁰. Plurálový inessiv s -u se vyskytuje také ve starých textech psaných na základě východního aukštaitského nářečí. Například všech 24 tvarů tohoto pádu v Anonymním katechismu z roku 1605 (AK) má -u (Metūsu 7₂₄, paskundósu 41₁₈, dungūsu 43₃₃, 44₂₇, dunguosu 46₃₃, Dunguosú 48₆, Kitósu 50₂₁, dalosú 50₂₁, kuriosu 60₁₂, tosu 63₄, dienosu 63₄, kuriosú 63₄, szwintūsu 63₁₂, darbusu 70₁₅, gerybesú 70₁₅, szwintosú 70₁₈, szwintésu 76₃₀, Gierūsu 78₃₀, derunciusu 78₃₀, dayktūsu 78₃₀, iósú 87₁₅, métūsu 87₂₄, metūsu 87₃₀, nusideimūsu 106₁₂). 8 K. Būgos „Lietuvių kalbos žodyne“ je uvedena plurálová forma inessivu akysi, u níž je poznamenáno, že se vyskytuje v nářečích Anykščiai a Kupiškis v řeči starší generace (srov. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, s. 359). Odvozování této formy z *akysēn (srov. tamtéž) je velmi pochybné. K. Būga k formě akysi uvedl zkratky An. (=Anykščiai) a Kp. (=Kupiškis), ale neuvedl menší sídla, kde byla tato forma zaznamenána. Ve skutečnosti se poněkud jihozápadně od Anykščiai a Kupiškisu (např. v okolí Kavarskasu a Karsakiškisu) i dnes vedle zkrácených forem plurálového inessivu (např. akys) vyskytují také formy s koncovou samohláskou -i (akysi), která mohla vzniknout z -ē redukcí (v samotných Anykščiai ani v Kupiškisu se krátké e na konci slova nemění v i). 9 Daugiskaitos inesyvas daugiausia su -u yra ir tuo metu (pvz., 1578, 1589 m.) lietuvių kalba paskelbtose Prūsijos valdžios įsakymuose, plg. Prūsijos valdžios gromatos, pagraudenimai ir apsakymai lietuviams valstiečiams, Vilnius, 1960, Nr. 1; Senieji lietuvių skaitymai, Kaunas, 1927, p. 59, 61 tt. 10 Žr. Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius, 1957, p. 434. D. Kleinui rūpėjo raštų kalbos norminimas. Dėl to jis siūlo vyriškosios giminės daugiskaitos inesyvo formas vartoti su se, o moteriškosios giminės — su sa (plg. ten pat); tos taisyklės jis pats ir laikosi savo gramatikoje. 148 Plurálový inessiv s postpozicí *-ėn se zřejmě začal užívat nejdříve ve středních a části západních litevských nářečí. Již v prvních tiskovinách vydaných v Litvě (katolických i reformačních), v textech založených na středním aukštaitském nářečí, převažují formy s -e. Například v M. Daukšově „Katekizme“ (1595) je všech 61 plurálových forem inessivu zakončeno na -e; z 244 forem tohoto pádu na prvních 100 stranách jeho „Postilės“ (DP¹¹) jich 237 má -e, 5 má -a (pacžiosa 27₅₀, wálosa 30₃₄, szirdissa 30₃₄, szwėtessa 33₃₅, ritūsa 58₁₂) a po jedné -u a -i (wistiktūsu 35₁₀, dienosi 58₃₈); v M. Petkevičiusově „Katekizme“¹² je z 103 forem 98 zakončeno na -e a 5 nemá koncovou samohlásku (námuos 76₁₇, WIsuos 90₇, sunkibes 116₅, baisibes 135₉, pamokštuos 148₂₁). Z prostředních aukštaitských nářečí se plurálový inessiv s -e mohl rozšířit také do východních aukštaitských nářečí¹³. Domněnku, že se tyto formy šířily ze západu na východ, zřejmě potvrzují i samotná východní litevská nářečí (Linkmenys, Švenčionėliai, Švenčionys, Adutiškis, Tverečius, Gervėčiai, Lazūnai), v nichž se dodnes užívá plurálový inessiv se starou koncovkou¹⁴, např.: krūmuosu, miškuosu (vedle krūmuos, miškūos), šakosū, duobėsū, akisū (vedle akysū, akysu), tūrguosu (vedle tūrguos) (Linkmenys); šakāsū, dūlkėsū, žievėsū, nỹcysu (Tverečius), juosu, Smurgāinysu (Gervėčiai), vār tuosu, ūpėsu (Lazūnai). Je pravda, že v jednotlivých východních nářečích se vyskytují i jiné plurálové formy inessivu. Například v nářečí Adutiškisu se vedle zkrácených forem (např. miškūos) nebo forem s -u (např.: piev asu, akýsu) vyskytují také formy: miškuosū (nebo miškuosī) ilgiōsb, akýsb, šakāsb (b₁ = s velárními i). Plurálový inessiv miškuosū mohl vzniknout z *miškuosēn, stejně jako instrumentál singuláru tohoto nářečí pusī z *pusēn. Sotva tomu však tak bylo. Odedávna se v jednom nářečí nemohly užívat dvojí formy téhož pádu — jedna z nich je nejspíše nová. Starobylost forem s -b- neprokazuje plurálový ilativ (pohyblivý vnitřní lokál), který se v nářečí Adutiškisu, stejně jako v sousedních nářečích, tvoří od plurálového inessivu přidáním -n podle ilativu singuláru¹⁵, srov.: miškuosun, žirniu osun, šakāsun, dūlkēs un, durysun. Plurálový ilativ miškuosōn se v nářečí Adutiškisu nevyskytuje. To dovoluje usuzovat, že plurálový inessiv tohoto nářečí miškuosī. ¹¹ DP = Postilla Catholicka. Tai est: Ižguldimas Ewangeliju kiekwienos Nedelos ir szwętes per wissūs metus. Per Kūningą Mikaloiv Davkszą Kanoniką Mednikų, iš lękiško pergūldita. Wilniui Drukārnioi Akademios, 1599. (Číslice za příklady označují strany a řádky.) ¹² K otázce nářečí této památky litevského jazyka viz J. Kruopas, Dėl M. Petkevičiaus Katekizmo (1598 m.) tarmės, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, řada A, sv. 2 (3), 1957, s. 191 a násl. ¹³ Případy migrace morfologických forem se v litevských nářečích skutečně vyskytují; srov. dzūkijské slovesné tvary rozšířené v sousedních východních, středních a západních aukštaitských nářečích: audžiau „tkal jsem“, matiau „viděl jsem“ — Musninkai, Ciobiškis, Padaigai (okolí Upninků), Gegužinė, Palomenė, Žasliai, Navininkai (okres Kalvarija); būtau „byl bych“, sakytau „řekl bych“, turėtau „měl bych“ — Užuguostis, Jieznas, Punia; aitai „šel bys“, kàstai „kopal bys“, sakýtai „řekl bys“, sėdėtai „seděl bys“ — Jieznas, Prienai, Kapsukas, Kalvarija. ¹⁴ V jiných nářečích se vyskytuje jen tu a tam jedna adverbializovaná forma se starou lokálovou koncovkou; srov. netoliesu (Subačius). ¹⁵ Takto utvořený plurálový ilativ má také část jihozápadních východních Aukštaitů (Gelvonai, Pabaiskas); srov.: miškuosin, šakosin, pirtysin (< plurálový inessiv miškuosi, šakosi, pirtysi + n podle singulárového ilativu miškan, šakon, pirtin). 149 je nová. Ve skutečnosti se formy tohoto typu (s -bl) častěji užívají u mladší generace. Ve tverečském nářečí a sousedních nářečích mají na vývoj forem množného lokálu zřetelný vliv formy jednotného lokálu. Podle jednotného lokálu šakoj, žemėj se tam -j připojuje také ke stejným kmenům forem množného lokálu16, srov.: jaunėsu, šakašu, dūlkėsu, žievėsu (Tverečius). Později se koncovka -ui místy zobecnila i v lokálu jiných kmenů, srov.: miškūsu, geruūsu, kituūsu, trijuūsu (Sekonai, okres Ignalina). Vliv jednotného lokálu pravděpodobně pocítil i množný lokál adutiškiského nářečí. Zde se však u všech jmenných kmenů zobecnila koncovka -bl podle takových forem jednotného lokálu tohoto nářečí, jako jsou: galb (< *galėn), kaklb, mėšlb, stalb, šilb, aukšb, balsb, kimšb „v konopném lnu“. Podobně mohly vzniknout také formy množného lokálu lazūnského nářečí s -i nebo -bl, např.: mėtuosi, juosbi17. Domněnce, že se množný lokál s -e šířil ze západu na východ, jako by odporovaly tvary M. Daukši, představitele středoaukštaitského nářečí: kuriose DP 10₁₁, anosė DP 10₁₅, reikalusė DP 18₃₇. Podle názoru některých lingvistů 18 -ę v těchto tvarech ukazuje, že v té době (na konci 16. století — na začátku 17. století) se samohláska postpozice lokálu vyslovovala jako nosová. Podívejme se, zda je v Daukšových textech postpozice množného lokálu všude zapisována písmenem ę, nebo zda toto písmeno skutečně označovalo nosovou samohlásku. Samohláska postpozice u 237 výše zmíněných forem množného lokálu z „Postily“ (s. 1–100) se zapisuje takto: ę — 72 forem (z nich jedna forma s -ę — kuriose 52₃₄), ia (anosia 8₃₇, mariosia 11₂₅, daiktūsia 22₃₆) — 54, ė (kuriūsė 2₂₅, namūsė 3₄, nēteisibėsė 3₃₉) — 37 a e (kuriosė 2₂₅, gūlusė 5₅) — 74; v „Katechismu“: ę — 20, ė — 24 a e — 17. Pozornost upoutává skutečnost, že ia a ė se nikde nezapisují s nosovým diakritickým znaménkem. Když se na Daukšův pravopis podíváme pozorněji, uvidíme, že uvedené ia a ė toto (nosové) znaménko ani nepotřebují, protože písmenem ę se neznačilo e v postpozici vyslovované nosově, nýbrž prosté široké e19. Že tomu tak skutečně je, dokládá stejné zapisování širokého e (v koncovce i kmeni) také v jiných případech, srov.: bitōiomė DK 60₂₆, turimė DP 1₃₄ a gėidzemė DK 61₁₄, wadinamė DP 2₄₂; passakikité DP 1₁₂, Passakikite DP 1₁₄ a Eikite DP 10₄₁; (instr. sg.) mētu DP 2₂₄ a metú DP 2₀; teisus DP 2₄₇, meile DP 3₁₅ a nuteisinimo DP 1₃₄, weigdą DP 10₃₈; ižgėlbėtoio DP 1₃₆ a ižgėlbėtoio DP 1₃₇. Daukša nerozlišoval široké e ani od zúženého a; proto tak 16 Srov. K. Būga, Rinktiniai raštai, III, s. 359. 17 Z Lazūnů podali různí badatelé litevského nářečí této oblasti velmi rozmanité formy množného lokálu, srov.: kūruosu, ažaruosu, ūpesu, juosu; palācuosa (viz P. Arumaa, Litauische Mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend mit grammatischen Anmerkungen, Dorpat, 1930, s. 33, 34); mokyklosu, nastruosu; vaštuosu, keturuosu „ve čtyřech“; Valdziķuose, dviejose; Bebrėnuosa; trijuosai „ve třech“; Lazūnuosi, Titkrėnuosi; juosbi (viz J. Senkus, Kai kurie Lazūnų tarmės ypatumai, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai“, řada A, sv. 1 (4), 1958, s. 187; Lazūnų tarmės tekstai, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, sv. 2, Vilnius, 1959, s. 216 a násl.); vaftuosai, dzvijosi, jāu-iosoj (viz E. Grinaveckienė, Tarmių medžiagos rinkimas lietuvių kalbos atlasui, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, sv. 3, Vilnius, 1960, s. 193). 18 Plg. J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, III, Warszawa, 1956, p. 27. 19 Zapisováním širokého e různými znaménky (různorodost znamének mohla být způsobena i tiskárnou) chtěl Daukša tuto samohlásku odlišit od úzkého e (=ę). Úzké e se v Daukšových textech nikde neoznačuje nosovým diakritickým znaménkem, srov.: padarė DP 1₁₇, uždėjo DP 1₁₈, wirszutenemis DP 1₂₉, gerbtių DP 1₃₄. Písmeno ę (nebo ę) místo e, které se v takových případech tu a tam vyskytuje u některého slova, je korektorskou chybou (v „Postile“ byly někdy chyby opraveny v erratech). 150 také se zapisuje různě, srov.: tabiausė(i) DK 61₂₉, saldžėuses DK 127₂₀, saldžėusėmė DK 86₁₇, Wireusės DK 133₂₆; gėrėus DP 2₁₃, gėrėus DP 2₂, džėugsmū DP 2₁. Není tedy důvod se domnívat, že Daukša písmenem ę označoval samohlásku -e v postpozici množného lokálu vyslovovanou nosově. Nosovost této samohlásky nikde neoznačoval M. Petkevičius ve svém „Katechismu“ (pravda, nosové samohlásky zaznamenával velmi zřídka a nedůsledně); o nosovosti postpozice -e se nezmínil D. Kleinas (ve své mluvnici se nosovým samohláskám věnoval zvlášť a zaznamenal je ²⁰). To ukazuje, že toto -e ztratilo nosovost již v mnohem starší době²¹. Množný lokál s -e se tedy mohl do východních aukštaitských nářečí dostat ještě před objevením prvních jazykových památek psaných na základě těchto nářečí. Rozšíření forem množného lokálu s -e (samohláskou přední řady) na rozsáhlém území východních aukštaitských nářečí mohlo být z velké části podmíněno tím, že se lépe než staré formy tohoto pádu (s -u) přizpůsobovaly jednotnému lokálu. Údaje ze starých litevských písemností a současných nářečí, uvedené zde spolu s jejich analýzou, umožňují učinit závěr, že formy množného lokálu ve východních aukštaitských nářečích laukuose, šakose jsou starší než formy užívané na jihozápadním okraji areálu tohoto nářečí: laukuosi, šakosi. -i v těchto posledních formách vzniklo v důsledku redukce koncových samohlásek již ze zkráceného -e (< *-ēn), nikoli přímo z *-ēn. Z DĚJIN TVARŮ MNOŽNÉHO ČÍSLA INESSIVU VE VÝCHODNÍ AUKŠTAITŠTINĚ К. МОРКУНАС Resumé Podle tradičního názoru měl bezprostřední předchůdce inessivu množného čísla, který se v současnosti užívá ve východní aukštaitštině litevského jazyka, postpozici *-ēn. Tento názor údajně potvrzují nářeční tvary inessivu jednotného i množného čísla. Zatímco však tvary inessivu jednotného čísla s vokálem -i (např. miški < *miškēn > ve spisovném jazyce miškė „v lese“) jsou charakteristické pro celé území východní aukštaitštiny, tvary inessivu množného čísla se stejným vokálem (např. miškuosi — ve spisovném jazyce miškuose „v lesích“) se užívají pouze na jihozápadním okraji tohoto území, tj. v okolí sídel Panevėžys, Krekenava, Ramygala, Pagiriai, Šešuoliai, Pabaiskas, Gelvonai. Pro ostatní východoaukštaitská nářečí jsou typické zkrácené tvary inessivu množného čísla, např., ²⁰ Srov. Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, s. 418 a násl. ²¹ Že inessiv množného čísla měl ve středních a západních litevských nářečích dříve postpozici *-ēn, dokazují z něj utvořené tvary adessivu množného čísla (lokálu u někoho), např.: bediewiūsemp DP 44₅₃, izmintigesniūsemp DP 66₂₈, žmonėsemp DP 67₉, tūšemp DP 67₁₆. Lze dodat, že v Anonymním katechismu z roku 1605 tvary adessivu množného čísla vůbec nejsou, zatímco v K. Sirvydasových „Punktuose“ nacházíme jen několik zájmenných tvarů tohoto pádu (muspi PS I 53₄, 101₂₁, 335₂₇, II 60₄, 115₂₆, 135₂₈, 236₁₅, 240₃₁, iusp PS II 20₃₀, iuspi PS II 24₁₂₄), z nichž se o starší výslovnosti postpozice lokálu množného čísla ve východoaukštaitských nářečích nic nedozvíme. Takové údaje nenacházíme ani v současných litevských nářečích. Z Lazūnů je doložen tvar adessivu množného čísla jūšemp (viz A. Laigonaitė, Pašalio vietininkai dabartinėje lietuvių kalboje, „Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai“, Vilnius, 1957, s. 30); vzhledem k dvojhlásce -em- se však zřejmě nemůže považovat za pozůstatek poněkud hlubší minulosti tohoto nářečí. 151 mišk(u)os’ (Linkuva, Joniškėlis, Pakruojis), miškuos (Vabalninkas, Pandėlys, Rokiškis, Utena) a tvary s vokálem -e, např. miškuose (Musninkai, Širvintos, Balninkai, Molėtai). Tvary s -e (mišk(u)ose nebo miškuose) se vyskytují také v jednotlivých dzūkijských nářečích (Alytus, Onuškis, Vabalninkas, Dūkštas), v nichž má inessiv jednotného čísla koncovku -i, např. miški. O tom, že tvary inessivu množného čísla s vokálem -e ve východní aukštaitštině nelze pokládat za novotvary vzniklé pod vlivem spisovného jazyka, svědčí památky starolitevského jazyka. Například v 1. části „Punktay sakimu“ K. Širvydase (představitele východní aukštaitštiny) má všech 229 tvarů tohoto pádu koncovku -e. Čím lze vznik těchto tvarů ve východní aukštaitštině vysvětlit? V tomto nářečí se vedle tvarů inessivu jednotného čísla utvořených pomocí postpozice *-ēn ještě po jistou dobu užívaly tvary inessivu množného čísla s koncovkou starého (indoevropského) lokálu -su, např. miškuosu. Potvrzují to staré litevské památky a východní litevská nářečí (Linkmenys, Švenčionėliai, Tverečius, Lazūnai), v nichž se tvary inessivu s koncovkou -su užívají i v současnosti. Podle údajů ze starolitevských památek se tvary inessivu množného čísla s postpozicí *-ēn nejprve objevily ve střední aukštaitštině a v některých západních litevských nářečích. Lze tedy předpokládat, že tvary téhož pádu s koncovkou -su mohly být ve východní aukštaitštině vytlačeny tvary s koncovkou -e, převzatými ze střední aukštaitštiny až poté, co z postpozice *-ēn zaniklo tautosylabické n. (Článek kritizuje názor některých jazykovědců, podle něhož představitel střední aukštaitštiny M. Daukša častým zápisem postpozičního vokálu inessivu pomocí znaku ę údajně zachytil tehdy existující nosovou výslovnost vokálu -e.) Rozšíření tvarů inessivu množného čísla s vokálem -e, tedy s předním vokálem, na poměrně rozsáhlém území tohoto nářečí se vysvětluje tím, že tyto tvary lépe odpovídaly tvarům inessivu jednotného čísla. Na jihozápadním okraji území východní aukštaitštiny vznikly z inessivu množného čísla miškuose vlivem redukce vokálu ē na konci slova tvary typu miškuosi; srov. následující tvary týchž nářečí: vokativ jednotného čísla vaiki místo vaike „dítě“, akuzativ množného čísla kā́rvis místo kārves „krávy“, mis místo žemės „země“.