Reikšmingas baltarusių kalbininkų leidinys

rudimentárn|í,-í (1) biol. zárodečný; nedostatečně vyvinutý, zanikající, pozůstatkový; ~í orgány (orgány, které ztratily svou funkci v průběhu evolučního vývoje organismu a jsou na cestě k zániku, např. červovitý přívěsek slepého střeva, kostrč apod.) Definice složeného termínu rudimentární orgány v tomto případě pouze zdvojuje základní definici a je podle našeho názoru zcela zbytečná. V takovém případě je DLKŽ značný. Sovětský lingvista F. Sorokoletov má pravděpodobně pravdu, když tvrdí, že nejlepší definicí druhových termínů ve výkladovém slovníku je jejich zařazení do skupiny příbuzných pojmů, nikoli podrobné vysvětlování, z čeho je co vyrobeno, k čemu se co používá atd.2, protože takové definice (zejména nástrojů a přístrojů) velmi rychle zastarávají. Navíc, nezařadíme-li definovaný pojem do širšího nadřazeného pojmu nebo použijeme-li neúplnou definici, snadno sklouzneme k povrchnosti. Uveďme několik příkladů: množn|ý,-á (2) → mnoho: ~é číslovky (které se pojí s pomnožnými podstatnými jmény) minerál|ní,-í (1) → minerál: ~ní hnojiva. M. olej. M. voda (v níž je rozpuštěn nějaký minerál) Podle neúplné definice složeného termínu množné číslovky v prvním výše citovaném příkladu by vyplývalo, že číslovku použitou ve spojení slov pátý rok lze považovat za množnou. Také v obyčejné studniční vodě jsou rozpuštěné minerály, ale proč nikdo takovou vodu nenazývá minerální? Synonyma přívlastečných složek složených termínů by bylo vhodnější uvádět nikoli za celým složeným termínem, jak se to děje ve většině hesel DLKŽ (srov. dveře s příčným čepem — s příčným čepem heslo, zvukový pravopis — zvukový heslo, vroubkovaný zub — vroubkovaný heslo aj.), nýbrž je vložit doprostřed složeného termínu (srov. přízvuk s přízvukem na první || poslední slabice — přízvuk heslo), neboť v mnoha případech bývají synonymy složeného termínu také jednoslovné termíny (srov. pískovcový kámen: pískovec — pískovcový heslo). Sjednocením výše probíraných rozdílů ve způsobu uvádění složených termínů a jejich definic v DLKŽ by se struktura jeho hesel poněkud zkompaktnila, a především by se lidem slovník pohodlněji používal. K. Gaivenis VÝZNAMNÁ PUBLIKACE BĚLORUSKÝCH LINGVISTŮ Дыялекталагічны атлас беларускай мовы, Мінск, 1963. VIII + 338 žemėl. + 970 p. K nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším publikacím, které v posledních letech obohatily nejen běloruskou, ale vůbec sovětskou lingvistiku, bezpochyby patří „Dialektologický atlas běloruského jazyka“, vydaný Ústavem lingvistiky J. Kolase Akademie věd Běloruské SSR. Tato publikace je výsledkem dlouholeté, rozsáhlé 2 Viz Ф. П. Сороколетов, Смысловая характеристика терминов в толковых словарях, „Лексикографический сборник“, вып. V, М., 1962, p. 130. 229 kolektivní práce. Materiál pro Atlas byl podle zvláštního programu shromážděn ve 1027 obydlených místech Běloruské SSR. Do sběru materiálu, který trval několik desítek let, se kromě lingvistů Ústavu lingvistiky J. Kolase v Minsku zapojil i početný zástup pomocníků – vyučující, aspiranti a studenti vysokých škol republiky a také nemálo učitelů středních škol. Na přípravě Atlasu k tisku pracoval rovněž poměrně početný kolektiv vědeckých pracovníků; celou publikaci redigovali korespondenční člen Akademie věd SSSR R. Avanesov, akademik Akademie věd Běloruské SSR K. Krapiva a doktorka filologických věd J. Mackevič. „Dialektologický atlas běloruského jazyka“ tvoří dvě rozsáhlé knihy. V první jsou uvedeny pomocné (administrativní a historické mapy Běloruské SSR) a lingvistické mapy. Těchto map je 338. Znázorňují rozšíření a oblasti užívání nejdůležitějších fonetických a morfologických rysů běloruských nářečí, jednotlivých syntaktických konstrukcí, frazeologismů a různých slov a termínů. Komentářům k těmto mapám je věnována druhá kniha Atlasu. Kromě toho jsou v jejích úvodních statích podrobně probrány jednotlivé otázky lingvistické geografie, popsány dějiny vzniku Atlasu, jeho struktura, a uvedena bibliografie výzkumu běloruských nářečí. Ukázkové je technické provedení jednotlivých map Atlasu i celé publikace — vkusně zvolené a sladěné barvy, rozmanité značky atd. „Dialektologický atlas běloruského jazyka“ má bezpochyby největší teoretický i praktický význam pro vědu o běloruském jazyce. Bohatý a rozmanitý nářeční materiál obsažený v Atlase bude především důležitým zdrojem pro praxi běloruského spisovného jazyka. Tento materiál, stejně jako přesně zjištěné zeměpisné rozšíření jednotlivých jazykových jevů, pomůže lépe řešit mnohé otázky normování fonetiky, morfologie, syntaxe a slovní zásoby spisovného jazyka. V běloruském spisovném jazyce se dosud vyskytuje poměrně mnoho variantních forem, např.: цярля, цярлё a (méně často) целёнак „tele“; gen. pl. хам a хамаў „chalup“; instr. pl. плячамі a плячыма „rameny“; гэта a гэтая,-ае „tato“; бяром a бярэм „bereme“; годы a гады „roky“1. Lze předpokládat, že na základě nářečních údajů zveřejněných v Atlase (srov. mapy č. 84, 101 aj.) běloruští lingvisté rozhodnou, která z několika variantních forem se nejlépe hodí pro spisovný jazyk. Z části Atlasu věnované otázkám slovní zásoby vyplývá bohatá synonymie běloruského jazyka; srov. názvy pro pouto jařmové tyče (2592): гужчык, уж, вуісоўка, прывязка, увязка, завязка, угарўна, каніца, пуціца, рэмень, хамуцік, прузік, сырмац, набойка, вароўка aj.; synonyma slovesa mluvit (320): гутарыць, гаманіць, балакаць, жгуціць, гукаць, зюкаць, гаварыць. Bohatý lexikální nářeční materiál uvedený v Atlase bude nenahraditelným zdrojem pro běloruské lingvisty, kteří vytvářejí a zdokonalují národní terminologii různých oblastí národního hospodářství a kultury. Tento materiál také přiměje lingvisty přehodnotit, které z dosud užívaných synonym považovat za základní slovo či termín spisovného jazyka. Například nejrozšířenější název komory (komůrky) смо́нка je v Atlase (240) správně zařazen na první místo, 1 Srov. М. Г. Булахоў, Аб некаторых пытаннях нармалізацыі і развіцця беларускай літаратурнай мовы, „Працы Інстытута мовазнаўства АН БССР“, вып. 1, Мінск, 1954, р. 3—21. 2 Zde i jinde označuje číslo v závorkách pořadové číslo mapy v „Dialektologickém atlase běloruského jazyka“. 230 zatímco „Bělorusko-ruský slovník“3 od tohoto slova odkazuje na výraz варбу́нá, užívaný na poměrně malém území ve středním Bělorusku; slova бульбоўнік „bramborová nať“ (281), плёскуни „konopí s odlupující se kůrou“ (283), стог „kužel, kupa“ (288), рубель (рубель) „tyč na seno“ (289) se užívají a jsou známa mnohem šířeji než jejich synonyma uvedená ve slovníku: бульбянік, манцы, сцірта, жэрдка aj. Atlas pomůže objasnit mnoho důležitých teoretických otázek týkajících se vzniku běloruských nářečí, procesů utváření spisovného jazyka a historických vztahů Bělorusů k sousedním slovanským národům (Rusům, Ukrajincům, Polákům) i k dalším národům. Mezi slovanskými jazyky se běloruština obvykle řadí k východoslovanským jazykům, s příměsí západoslovanských jazyků. Běloruština je tedy v jistém smyslu jakýmsi přechodným jazykem mezi východoslovanskými a západoslovanskými jazyky. Ve většině případů to velmi dobře potvrzuje lexikální materiál Atlasu. Lexikum východního a severovýchodního Běloruska úzce souvisí s lexikem sousedních ruských nářečí, srov. ло́вька „kolébka“ (247) — rus. ло́вка; адва́л „(pluhová) odhrnovačka“ (256) — rus. отва́л; ву́тка „kachna“ (297) — rus. у́тка; ска́церць „ubrus“ (325) — rus. ска́терть; хозя́ин „hospodář“ (334) — rus. хозя́ин; балны „nemocný, nezdravý“ (319) — rus. больной. Lexikum západního a jihozápadního Běloruska má více ekvivalentů v ukrajinštině a polštině, srov. synonyma výše uvedených názvů užívaná v této části Běloruska: кало́чка, кало́ўка „kolébka“ — ukr. колі́ска, pol. kołyska; палі́ца (па́ліца) „odhrnovačka“ — ukr. полі́ця; ка́чка „kachna“ — ukr. ка́чка, pol. kaczka; абрус (абрус, абру́сак) „ubrus“ — ukr. обру́с, pol. obrus; гаспадар „hospodář“ — ukr. госпо́дар, pol. gospodarz; хворы „nemocný, nezdravý“ — ukr. хворий, pol. chory. Vyskytuje se také poměrně mnoho slov, která spojují běloruštinu pouze s jedním slovanským jazykem, například s polštinou: студня „studna“ (241) — pol. studnia; насі́льды, насі́ла „nosiče“ (249) — pol. nosidło; тэнца „duha“ (312) — pol. tęcza; зі́мна „chladno“ (321) — pol. zimno. Lexikální materiál uvedený v Atlase ukazuje a upřesňuje také lokalizaci výpůjček z jiných jazyků do běloruštiny a pomáhá lépe pochopit směry jejich šíření. Například se rýsuje přesné území, kde se užívají germanismy převzaté prostřednictvím polštiny, jako jsou: андарак „sukně“ (329) — něm. Unterrock, pol. andarok (srov. také litevské nářeční andarokas); шні́хір „sýpka“ (239) — něm. (východopruské) spiker, pol. spichler (litevské nářeční špykerė, špykeris); шуп, шу́рбк „kůlna, přístřešek“ (238) — něm. (východopruské) šu(e)r. Nářeční rozdíly v lexiku i v nejdůležitějších fonetických, morfologických a syntaktických rysech v mnoha případech potvrzují existenci dvou hlavních skupin běloruských nářečí — severovýchodní a jihozápadní. Například severovýchodní nářečí se vyznačují tvary прамыцьцо „prát, vymáchat, vyprat“ (10), го́род „město“ (13), дзі́це́нак „dítě“ (85), новую хату „novou chalupu“ (124), бярэць „bere (3. os. j. č.)“ (148), кажыць „mluví (3. os. j. č.)“ (149), ходзюць4 „chodí (3. os. mn. č.)“ (157), сецць „sednout si“ (174), zatímco jihozápadní nářečí mají odpovídající tvary: перамыцьцо, 3 Viz Белорусско-русский словарь, под редакцией академика АН БССР К. К. Крапивы, Москва, 1962. 4 Zobecněné tvary 3. osoby množného čísla přítomného času s -уць (-юць) namísto -аўц (-яўц) užívají také sousední ruská nářečí, srov. Ю. Ф. Мацкевіч, Марфалогія дзеяслова ў беларускай мове, Мінск, 1959, s. 175, 251. 231 э́род, дзіўя, новую хату, бярэ, кажа, ходзіць, се́сці. Na základě materiálu z Atlasu vyvozují běloruští lingvisté závěr, že nářečí jihozápadního Běloruska si uchovala více archaických rysů než severovýchodní5. Je pravda, že mnohé nářeční jevy běloruského jazyka jsou rozšířeny také poněkud jinak. Například z Atlasu je patrné, že izoglosy některých syntaktických rysů rozdělují areál běloruského jazyka na východní a západní část. Tak například ve východní části se užívají konstrukce пайшоў к бацьку „šel (šla jsem, šel jsi) k otci“ (217), ехаў на кані „jel (jela jsem, jel jsi) na koni“ (222), у мяне баліць галава „bolí mě hlava“ (223), zatímco v západní části — пайшоў да бацькі, ехаў канём (tato konstrukce je rozšířena také téměř ve všech jižních běloruských nářečích), мне баліць галава. Izoglosy rozšíření těchto konstrukcí, stejně jako mnoha dalších rysů uvedených v Atlase, přesahují hranice Běloruska a protínají areály sousedních slovanských (ruského, ukrajinského, polského) či baltských (litevského, lotyšského) jazyků6. „Dialektologický atlas běloruského jazyka“ tedy poskytne cenný materiál také pro obecný atlas slovanských jazyků, historickosrovnávací jazykovědu a různé další studie. Je samozřejmé, že tato publikace je důležitá také pro vědu o litevském jazyce. Úzké vztahy baltských a slovanských národů, které trvaly po dlouhá staletí, zanechaly zřetelné stopy i v jazycích těchto národů. Pozornost lingvistů už dávno přitahují zejména jazykové shody blízkých sousedů — Litevců a Bělorusů — i vzájemný vliv jejich jazyků. Například tvrdá výslovnost souhlásky l v litevských východních nářečích (srov. láDas < lėdas, aukūnė < alkūnė), výslovnost afrikát c, dz namísto souhlásek t, d spisovného jazyka (srov. dúoc, dzienà namísto dúoti, dienà) — jsou typické také pro běloruský jazyk (srov. воўк < волк „vlk“; даць < дать „dát“, дзень < день „den“). Podle některých lingvistů právě běloruský jazyk napomohl rozšíření těchto rysů v litevských nářečích. Největší vliv běloruského jazyka však zaznamenala litevská nářeční slovní zásoba. Zde je několik běžněji užívaných bělorusismů: batviniai „červená řepa, polévka z řepných listů“ (bělor. бацвін(н)е „řepné listy, stonky“), bočia, bočius „otec, dědeček“ (bělor. бацька „otec“), bulba „brambora“ (bělor. бульба), uzbonas „džbán“ (bělor. збан „džbán, hrnec“), ūtar yti „mluvit, povídat si“ (bělor. гутарыць). Některé výpůjčky z běloruského jazyka se dostaly dokonce i do slovní zásoby litevského spisovného jazyka, např.: norągas, priešlas, sijōnas (bělor. нарог; прэсла, прісло; са́йн). Je pravda, že někdy vznikají pochybnosti, zda některé litevské výpůjční slovo pochází z běloruštiny, nebo z jiného slovanského jazyka (např. polštiny či ruštiny). V takových případech lingvistům nyní velmi pomůže „Dialektologický atlas běloruského jazyka“, který uvádí přesné zeměpisné rozšíření mnoha běloruských slov a tvarů. Na základě faktického materiálu tohoto Atlasu bude možné upřesnit výklad původu nejednoho litevského slova. Například původ dialektismu gručkas „vodnice“ byl dosud vykládán různě. Toto slovo se pokoušeli spojovat jak s polským slovem gruszki „určitý druh brambor“, tak s běloruským бружка8 „vodnice“, a odvozovali je také z litevské nářeční podoby 5 Srov. Ю. Ф. Мацкевич, А. Г. Мурашко, А. В. Орешонкова, Об итогах работы по составлению атласа белорусских народных говоров, „Вопросы диалектологии восточно-славянских языков“, Москва, 1964, p. 45 tt. 6 Srov. А. П. Непокупный, Ареальные аспекты балто-славянских языковых отношений, Киев, 1964, p. 62 tt. 7 Srov. E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1955 tt., p. 302. 8 Plg. Lietuvių kalbos žodynas, III, Vilnius, 1956, p. 653. 232 krūčkas „griežtis“ (místo této podoby, rovněž přejaté z běloruštiny, se podle domněnky původní znělé k g objevilo již v samotných litevských nářečích⁹). Z Atlasu vyplývá, že běloruština má vedle jiných názvů pro griežtis (бручка, бручка, бручна, грыжчына, грыжа, кру́чка...) také гру́чка (276). Tento název, stejně jako кру́чка, je typický pro běloruská nářečí v příhraničí s Litvou (okresy Gluboké a Pastavy). Podoby krūčkas a grūčkas, které se nyní užívají v jednotlivých litevských nářečích, jsou tedy nejspíše přejaty z různých běloruských nářečí. „Dialektologický atlas běloruského jazyka“ bude velkým přínosem také pro jazykovědce zkoumající vliv baltských (litevského a lotyšského) jazyků na běloruštinu. Pozornost přitahují především ty dialektismy, které se vyskytují hlavně v běloruských nářečích přímo sousedících s litevskými nebo lotyšskými nářečími, např. přípona -юк (-ук), užívaná k tvoření některých zdrobnělých podstatných jmen (296), přípona -ене, užívaná při tvoření slov jako бульбаве́не „bramborová nať“ (srov. litevské nář. bulviẽnis, bulbiẽnis), кармафле́не „tamtéž“ (280–2); jednotlivá slova: рэгзіні, ре̨зіні (254) – litevské rėžginės; жэгін (234) – litevské žaginys; дзірван (275) – litevské dirvonas; асве́р, свер, свіршня, свірсня... (242–4) – litevské svirtis. V běloruštině se poměrně hojně užívají tyto baltské výpůjčky: мянта, мянця, ме́нта, ме́нця... (264) – litevské mentė; сіірта (сіірта), сіірда... (288) – litevské stirta; свіран, све́ран, свіро́нак (239) – litevské svìrnas atd. Především ve východní části Běloruské SSR je rozšířen předpokládaný lituanismus ёўня, ёўня (233) – litevské jauja10, zatímco v jihozápadním cípu (Polesí) se vyskytuje клу́ня, клёня (235) – litevské klúonas. Z východních litevských nářečí patrně pronikla do sousedních běloruských nářečí také některá zvolání určená k přivolávání zvířat či ptáků, např. pro krávy: тпрусь-тпрусь (304) – litevské tprus(e)-tprus(e), pro ovce: базь-базь (305) – litevské baz-baz, pro husy: зю-зю-зю, зюлю-зюлю, жуль-жуль (307) – litevské žiu-žiu-žiu, žiul(e)-žiul(e), žiu-žiu atd. Lexikální materiál uvedený v Atlasu usnadní také pochopení analogických případů přejímání slovotvorných prostředků a jednotlivých významů. Vztah podob mažinki, mažilki, mažilnik „hřbitov“, užívaných především v západních běloruských nářečích (318), ke slovu mažila „hrob“ je obdobný vztahu litevských kapai, kapinės ke slovu kapas11. Z litevštiny si západní Bělorusové možná vypůjčili jeden z významů slova rauti, srov. běloruské лён рваць – litevské linus rauti „trhat len“; ve východních běloruských nářečích se v tomto případě říká: лён браць (267). Materiál z Atlasu rovněž lépe ukazuje rozšíření některých společných baltských a slovanských slov na území Běloruska, např.: клець (239) – litevské klėtis; малака, мо́лака, мало́ка (315) – litevské talkė; арúць, о́руць (265) – litevské arti. Výzkum společných rysů litevštiny a běloruštiny i jejich vzájemného vlivu bude ještě úspěšnější, až vyjde také atlas litevského jazyka. Je jen škoda, že „Programy“, podle nichž se shromažďoval materiál pro atlasy běloruského a litevského jazyka, nebyly předem náležitě sladěny – v obou „Programech“ mohlo být například 9 Plg. V. Urbutis, Dvi etimologijos pastabos, „Kalbotyra“, I, Vilnius, 1958, p. 220–221. 10 Srov. E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, s. 192. 11 V severních polských nářečích užívaná podoba mogiłki „hřbitov“ je podle některých jazykovědců významovou výpůjčkou neboli takzvaným kalkem z litevštiny; srov. Cz. Kudzinowski, Jacyngowie w języku, „Acta Baltico-slavica“, Białystok, 1964, s. 224. 233 být mnohem více společných či analogických otázek syntaxe a lexika (vzájemné historické vztahy těchto jazyků se nejlépe projevují právě v lexiku). „Dialektologický atlas běloruského jazyka“ se svou strukturou a zásadami sestavení v jistém smyslu neliší od dříve vydaných sovětských12 a mnoha zahraničních lingvistických atlasů. Tento atlas obsahuje pouze faktický materiál (je v něm zachyceno geografické rozšíření nejdůležitějších nářečních jevů běloruského jazyka), avšak neobsahuje výzkum tohoto materiálu ani jeho vědeckou analýzu. Je třeba doufat, že běloruští lingvisté takovou práci v budoucnu vykonají a zveřejní učiněná zobecnění a získané závěry v dalších publikacích13. Několik dalších kritických připomínek, které lze vznést vůči sestavovatelům „Dialektologického atlasu běloruského jazyka“, se týká především nepodstatných věcí a jednotlivých metodických drobností. Některé z nich zde zmíníme. V atlasu se vyskytují mapy věnované názvům či termínům, jejichž významy nejsou přesněji rozlišeny ani diferencovány. Například mapa č. 231 znázorňuje rozšíření různých názvů ovčína. Jeden z nejrozšířenějších názvů je аўчарнік, který však na různých místech Běloruska označuje ne zcela totožný objekt — tímto názvem se označuje jak ohrada pro ovce ve společné stáji, tak přístavek ke stáji určený pro ovce, i zcela samostatný ovčín (kolchozní). Z mapy není patrná významová diferenciace slova аўчарнік ani jeho dalších synonym, ani lokalizace těchto významů. Je pravda, že tyto nedostatky vznikly také z určitých objektivních důvodů — především kvůli nedostatečným či nepřesným jazykovým nebo etnografickým údajům zaznamenaným sběrateli materiálu pro Atlas. Zdá se zbytečné, že na mapách Atlasu není znázorněno geografické rozšíření takových pěkných či poměrně rozšířených synonym, jako jsou істомка, барання vedle стомка, варыўня „komůrka, komora“ (240); сіверна, се́верна vedle холодна, сцюдзёна, зімна „chladno“ (321) a další. Syntaktické konstrukce nejsou podány zcela jednotně: u některých konstrukcí jsou přízvukem označena všechna slova (208, 209, 212, 213, 216, 217, 219), u jiných nikoli (206, 207, 214, 215, 218). Názvy v záhlaví některých map Atlasu jsou příliš stručné, a proto čtenáři ne vždy jasně sdělují obsah mapy. Zvláště tomu tak bývá, když má slovo v záhlaví několik významů; srov. dvojznačný název v záhlaví mapy č. 229 „Назвы гары“ — na mapě je znázorněno rozšíření názvů podkroví (půdy), avšak běloruské slovo гара znamená nejen „půda“, ale také „hora“ (druhý význam je ve slovníku uveden jako první). K názvům rostlin v záhlaví bylo vhodné uvést také latinské termíny. Mezi pomocnými mapami Atlasu postrádáme geografickou (reliéfní) mapu Běloruské SSR, která by snad pomohla lépe pochopit vznik izoglos jednotlivých nářečních rysů i jejich rozmístění. K. Morkūnas ir A. Vidugiris 12 Plg., pavyzdžiui, Атлас русских народных говоров центральных областей к востоку от Москвы, под редакцией Р. И. Аванесова, Москва, 1957; Й. О. Дзензелівський, Лінгвістичний атлас українських народних говорів Закарпатської області УРСР (Лексика), 1, Ужгород, 1958. 13 Běloruští lingvisté již na základě materiálu Atlasu zveřejnili některé práce zobecňujícího charakteru; srov. významnou kolektivní práci „Нарысы па беларускай дыялекталогіі“ (Мінск, 1964, 416 р.), jednotlivé články v publikacích „Вопросы диалектологии восточно-славянских языков“ (Москва, 1964), „Беларуская мова“. Даследаванні па лексікалогіі (Мінск, 1965) aj. 234