Dėl sudurtinių daiktavardžių pirmojo sando neutralizacijos

LIETUVIŲ KALBOS LEKSIKOS RAIDA LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA O NEUTRALIZACI PRVNÍHO ČLENU SLOŽENÝCH PODSTATNÝCH JMEN V. DROTVINAS Složená slova v litevštině obvykle vznikají ze slovních spojení. Slovní spojení se jen velmi zřídka svými tvořícími prvky podobá členům složeného slova: takových případů skládání, kdy by členy slovního spojení byly již hotovými členy (srov. studený boršč >šaltibarščiai1), je velmi málo. Když se členy slovního spojení stávají členy složeniny, jejich podoba závisí na strukturně-sémantickém typu složeného slova. K přeměně členů slovního spojení na členy a jejich spojení v jeden strukturně i sémanticky nový útvar se užívají dva způsoby: 1) spojování členů s použitím spojovacích samohlásek a 2) spojování členů bez spojovacích samohlásek. Původ spojovací samohlásky se nejčastěji objasní z původu prvního členu². První člen složených podstatných jmen (stejně jako jiných slovních druhů) zahrnuje nejen první spojovací kmen, ale i prostředek, jímž se oba členy spojují v jedno složené slovo, tj. zahrnuje také spojovací samohlásku³. Je tedy užitečné objasnit, co se děje, když se členy slovního spojení mění v členy složeného slova. Ve školních mluvnicích se uvádí, že spojovací samohláska spojuje dvě slova v jedno a že díky tomuto spojení získáváme nový útvar — složené slovo. To je samozřejmě správné. Funkcí způsobu spojování členů, která nejvíce bije do očí, je morfolo- 1 V důsledku spojení zůstává častěji nezměněn druhý člen složeného podstatného jména, např.: piktžolė, srov. žolė. Slovní spojení se navíc od složeného slova liší i tím, že složené slovo má jediný přízvuk. 2 Podrobněji o tvoření složených slov z hlediska jejich složek a užívaných spojovacích samohlásek viz V. Urbutis, Tvoření složených substantiv v současné litevštině, „Současná litevština“, Vilnius, 1961, s. 65—121; V. Drotvinas, Tvoření složených substantiv v litevských písemných památkách 16.–18. století z hlediska jejich složek, „Vědecké práce VVPI“, III, 1957, s. 203—220; V. Drotvinas, Způsoby spojování složek složených substantiv v litevských písemných památkách 16.–18. století, „Vědecké práce VVPI“, VIII, 1959, s. 59—90; V. Drotvinas, Strukturně-sémantické typy složených adjektiv v litevském spisovném jazyce (na základě materiálu písemných památek 16.–18. století), „Jazykověda“, VI, Vilnius, 1963, s. 75—97. 3 Pojem spojovací samohlásky poprvé v litevské jazykovědě uvedl A. Šleicher, viz Litauische Grammatik von August Schleicher, Prag, 1856, p. 132. Prostředek užívaný ke spojování členů složených slov v litevštině jako první litevsky pojmenoval K. Būga v roce 1910; zpočátku jej nazýval „spojovací samohláska“ (jungiamoji balse). Ve své práci z roku 1911 „Apie lietuvių asmens vardus“ K. Būga použil termín „spojovací samohláska“ (jungiamojo balsio). K ustálení tohoto termínu přispěl také J. Jablonskis, viz P. Kriaušaičio ir Rygiškių Jono Lietuvių kalbos gramatika. Etimologija, Vilnius, 1919, p. 186—187. Tento termín se ujal a všeobecně se prosadil v litevské jazykovědě. 14* 211 gická, konstrukční: spojovat členy slovního spojení, které se mění v členy složeniny, v jedno složené slovo. Tím však přímá funkce spojovací samohlásky (stejně jako bezprostředního způsobu spojování členů) při spojování slov zdaleka nekončí. Aby bylo možné spojit členy budoucího útvaru, je třeba je nejprve mít. Konkrétněji řečeno, první člen vzniká tehdy, když první člen slovního spojení díky spojení (v tomto případě spojovací samohlásce) získá podobu, kterou dosud v litevštině neměl. Spojovací samohláska tedy nespojuje v jeden útvar slova v takových tvarech, v jakých se vyskytují ve slovním spojení tvořícím základ složeného slova, nýbrž slova v takových tvarech, které jsou známy pouze jako prvky slovního spojení. Například podoby arkli-, dango-, pigy-, žvaka- se chápou nikoli jako pádové tvary příslušných slov, nýbrž pouze jako první členy složených podstatných jmen arkli-gonė, dango-raižis, pigy-metis, žvaka-galis. Z toho lze vyvodit, že spojovací samohláska při spojování slov v litevštině plní ještě další důležitou funkci, totiž funkci neutralizace, neboli izolace, gramatického významu prvního členu. Zde je třeba dodat, že funkce neutralizace se týká i složených slov bez spojovací samohlásky. Při bezprostředním spojování členů získává první člen (včetně případů souhláskového kmene) rovněž gramaticky neutralizovanou podobu, stejně jako členy spojované pomocí spojovacích samohlásek. Míra gramatické neutralizace prvního členu složených podstatných jmen je různá. Určuje ji různorodost spojovacích samohlásek, respektive povaha prvního členu obecně. Rozlišujeme úplnou a částečnou gramatickou neutralizaci prvního členu. Úplnou gramatickou neutralizací prvního členu se vyznačují ta složená podstatná jména, jejichž spojovací samohláska vznikla analogicky, tj. nezávisí na povaze prvního členu, jak jsme viděli na příkladech arkligonė, dangoraižis, pigymetis, žvakagalis. Zcela gramaticky neutralizována jsou také podstatná jména se souhláskovým kmenem, která vystupují jako první člen složených podstatných jmen: žádný pádový tvar této deklinace se jako první složka složeniny neužívá a nově vzniklá spojovací samohláska rovněž pádový tvar nevytváří, srov. šun(ia)galvis. Konečně je zcela neutralizován také první člen složených podstatných jmen bez spojovacích samohlásek, neboť podoby jako darb- ve slově darbdavys se v litevštině samostatně neužívají. První člen je neutralizován pouze částečně ve složených podstatných jménech tvořených od kmene. Například první člen podstatného jména darbadienis, darba-, se v litevštině prakticky neužívá, tato podoba je však ukazatelem skloňovacího paradigmatu celého slova darbas. Mimochodem, částečně gramaticky neutralizované první členy složených podstatných jmen se užívají velmi často, protože složených podstatných jmen tvořených od kmene je v současné litevštině mnohem více než těch tvořených od pádového tvaru. A co gramatická neutralizace prvního členu v případech, kdy jím je pádový tvar jména? Ve složených podstatných jménech tvořených od pádového tvaru je první člen morfologicky zcela snadno rozpoznatelný a zároveň lze snadno (až na některé sémanticky složitější výjimky) rekonstruovat i samotné slovní spojení, které tvoří slovotvorný základ složeného podstatného jména, srov. darbotvarkė „pořádek v práci, pořádek prací“, darbovietė „pracovní místo“, kojūgalis „konec nohy“, rytomiegis „ranní spánek“, vargovaikis „chudák, člověk z chudých poměrů“. Takové povahy- 212 Proto spojovací samohláska jako organická strukturální součást slova vystupujícího v prvním členu samozřejmě neplní žádnou funkci neutralizace. Jestliže se tedy z hlediska současného jazyka spojovací samohláska shoduje s pádovou koncovkou, nemáme důvod hovořit o gramatické neutralizaci prvního členu takového složeného substantiva. Snadno chápeme, že spojovací samohláska složeného substantiva arkliaganvs,-ė (a arkliagonis,-ė) -ia- jako samohláska na konci kmene substantiva kmene ia patří výhradně k prvnímu členu. První členy takových složených substantiv, jako jsou arklaganas, arklagonė, však už nemají samohlásky na konci kmene charakteristické pro substantiva s kmenem ia. Protože žádný pád substantiva arklys nemá podobu arkla-, arkli-, patří spojovací samohláska v substantivech tohoto typu k prvnímu členu nikoli organicky, na základě původu prvního členu, nýbrž pouze formálně, analogicky k útvarům jiné povahy, které mají v prvním členu tu či onu samohlásku. Spojovací samohláska obsažená v prvním členu je tedy obvykle dvojího druhu: flektivní, má-li povahu kmenovou nebo pádovou, a slovotvorná, vzniká-li analogicky podle samohlásek na konci jiných kmenů4. Funkci spojovací samohlásky spočívající v gramatické neutralizaci prvního členu však není třeba přeceňovat. Dokud si oba členy složeného substantiva zachovávají svou původní strukturální podobu, nebo jinak řečeno, dokud ještě nebyly zasaženy deetymologizací, je gramatický význam členů podmíněn samotným způsobem jejich spojení (přesněji celým souborem příčin, jejichž působením se slovní spojení stává složeným slovem), nikoli jediným prvkem spojení – spojovací samohláskou. Uveďme například dvě podoby složeného substantiva: starší sielavartas PS I 106 (mimochodem, dodnes užívanou ve východoaukštaitském nářečí) a současnou sielvartas. Člen siela i siel- jsou morfologicky zafixované, tj. stejně izolované a neutralizované. Setkáváme se tedy s případem, kdy je první člen neutralizován, přestože nemá formální, morfémové vyjádření. Jak jsme uvedli, důležité je, aby jeho podoba nebyla totožná s podobou slova užívanou v běžném jazyce. V litevštině jsou tedy gramaticky neutralizované první členy možné i bez spojovací samohlásky. Funkci gramatické neutralizace prvního členu plní spojovací samohláska různého původu, avšak protože často vypadává, plní tuto funkci také samotný způsob spojování slov (kmenů) v litevštině. První člen složených substantiv je ještě více neutralizován v případech, kdy vypadne nejen spojovací samohláska, ale zároveň s ní i celá slabika prvního členu, srov. kirvakotis > kirvkotis > kirkotis. Tyto případy však náležejí k deetymologizaci složených slov a tvoří samostatné téma, proto se jimi zde nebudeme zabývat. Z přehledu funkcí spojovací samohlásky v litevských složených substantivech vyplývá, že nejsou stejné. Navzájem se podmiňují a jedna závisí na druhé. Která z těchto funkcí má při spojování slov větší význam? Nepochybně je důležitější funkce gramatické neutralizace prvního členu. To je pochopitelné: spojení členů není možné, dokud gramatická neutralizace prvního členu nevykoná svou úlohu, tj. dokud se první člen slovního spojení v důsledku neutralizace nestane prvním členem složeného slova. Lze tedy říci, že funkce neutralizace je primární a že teprve po jejím uskutečnění může fakticky nastat i druhá funkce – spojování členů 4 Slovotvornou spojovací samohlásku -o- má například i složené substantivum rankogalis, kde je -o- pozůstatkem přípony -o- (srov. rankovgalis). 213 členů. Spojování členů tedy následuje až po neutralizaci a bez gramatické neutralizace není možné. Výjimku tvoří první členy složených substantiv vzniklých flektivním tvořením: gramatická neutralizace je neovlivňuje, přesto však ke spojení členů dochází. V případech, kdy jsou členy složeného slova spojeny přímo, funkce gramatické neutralizace prvního členu zůstává zachována. Proto je možná i funkce spojování členů. Funkce neutralizace zde tedy s nulovým gramatickým vyjádřením jakoby splývá s funkcí spojování členů. S funkcí gramatické neutralizace prvního členu úzce souvisí také otázka asemantičnosti spojovací samohlásky. Mezi jazykovědci nepanuje ohledně funkcí spojovací samohlásky jednotný názor. Část jazykovědců ochotně či neochotně přehlíží gramatickou neutralizaci prvního členu, kterou spojovací samohláska provádí, a přisuzuje jí pouze pomocnou úlohu při spojování dvou členů. Tito jazykovědci zastávají názor, že spojovací samohláska nemá ve slově žádný význam, a navrhují považovat ji za „asemantický morfém“. Jak je to tedy se sémantičností spojovací samohlásky v litevských složených substantivech? Sémantičnost závisí na původu spojovací samohlásky. Je-li spojovací samohláska pádovou koncovkou, nemáme důvod hovořit o její asemantičnosti. Považovat spojovací samohlásku tohoto původu za asemantický morfém by znamenalo považovat za asemantické i pádové koncovky, které vyjadřují vztahy mezi slovy ve větě. Jak jsme však viděli, původ spojovacích samohlásek v litevských složených substantivech není jednotný. Všechny spojovací samohlásky vzniklé analogicky jsou proto samozřejmě asemantické, přestože plní funkci gramatické neutralizace prvního členu i funkci spojování členů. Asemantičnost spojovací samohlásky je nesporná také v případech, kdy její změna nebo vypuštění nijak neovlivní význam slova. Asemantičnost spojovací samohlásky je tedy poměrně výrazným rysem spojování slov v litevštině5. Na závěr můžeme formulovat tyto stručné závěry: 1) spojovací samohláska je jedním z morfologicko-strukturálních (nikoli fonetických) znaků spojování substantiv (a obecně slov) v litevštině; charakterizuje povahu prvního členu složených slov a zvláštnosti spojení obou členů v jeden útvar; 2) spojovací samohláska (nebo její absence z určitých důvodů, tj. samotné přímé spojení členů) plní při spojování slov dvě funkce: a) funkci gramatické neutralizace prvního členu a b) funkci spojování členů v jeden útvar, a 3) o sémantičnosti spojovací samohlásky rozhoduje její původ, zatímco nutnost jejího výskytu jako strukturální součásti prvních členů složeného slova závisí jak na jejím původu, tak na fonetických zákonitostech působících na celé složené slovo. 5 V jiných jazycích, například v němčině, mění vypadnutí spojovacího prvku (obvykle souhlásky) význam složeného slova, zatímco v ruštině se spojovací samohlásky vůbec nemohou měnit, kolísat ani vypadávat, jako je tomu v litevštině. Složených slov bez spojovací samohlásky se v ruštině vyskytuje jen několik, srov. дурачок, поклонка, ночлег. 214 K otázce neutralizace prvního komponentu složených podstatných jmen В. ДРОТВИНАС Resumé Článek pojednává o tom, že forma prvního komponentu složených podstatných jmen v litevštině se často liší od formy prvního členu slovního spojení, z něhož je složené slovo vytvořeno. Způsob skládání slov charakterizuje také povahu prvního komponentu. Proto skládání slov jako celek, a zejména skládání pomocí spojovací samohlásky, plní nejen „služební“ funkci spojování komponentů v jedno slovo, ale také funkci gramatické neutralizace prvního komponentu. Na gramatické povaze závisí také sémantičnost spojovací samohlásky, která je obvykle asemantickým morfémem (s výjimkou případů, kdy spojovací samohláskou je pádová koncovka). Asemantičnost spojovací samohlásky se potvrzuje nejen její povahou, ale také takovou zvláštností litevských složených slov, že spojovací samohláska může být zcela vynechána nebo nahrazena jinou, aniž by to jakkoli ovlivnilo sémantiku složeného slova. 215