Slavų kalbų morfologijos istorijos bruožai

přibližné datum íránských kontaktů. Z metodologického hlediska je to velmi důležité, protože toponymika a archeologie mohou společně poskytnout velmi důležité poznatky o nejstarším období dějin národů. V tomto případě je zajímavé, že toponymika sehrála úlohu průzkumníka, jehož stopami se badatelé z jiných oborů nejen vydali správným směrem, ale také potvrdili předběžné závěry toponymiky. A. Vanagas RYSY DĚJIN MORFOLOGIE SLOVANSKÝCH JAZYKŮ П. С. Кузнецов, Очерки по морфологии праславянского языка, Москва, 1961, 144 р. P. Kuznecov, významný odborník na slovanské jazyky, ve své knize zkoumá otázky utváření praslovanských systémů skloňování jmen a časování sloves a dotýká se některých momentů jejich vývoje v době praslovanštiny. Autor jazykové jevy analyzuje tak, že je vzájemně propojuje. To mu umožňuje poměrně zdařile vysledovat příčiny, které analyzované jevy vyvolaly. Vznik a vývoj praslovanského morfologického systému nelze pochopit bez baltských jazyků. Analýza údajů baltských jazyků zaujímá v knize P. Kuznecova velmi důležité místo. Prabaltský morfologický systém je ze všech indoevropských jazyků nejbližší slovanskému morfologickému systému. Z tohoto důvodu P. Kuznecov, snad poněkud přeceňuje tuto příbuznost a používá termín „společný balto-slovanský jazyk“ (общеславянобалтийский язык). „Společný balto-slovanský jazyk“ (neboli prajazyk) nebyl rekonstruován ani v oblasti fonetiky, ani morfologie. Jeho rekonstrukce se nepodařila ani autorovi právě pojednávané knihy. Morfologické systémy baltských a slovanských jazyků jsou podobné, nikoli však totožné. Například v systémech skloňování jmen je mnoho koncovek, které P. Kuznecov nepovažuje za pocházející z jednoho zdroje: gen. sg. litev. rank-os (kde -os z *-as) a staroslov. žen-y (kde -y P. Kuznecov odvozuje z *-om+-s); instr. sg. litev. sūnu-mi (kde -mi pochází nejspíše z *-mī; tomu by nasvědčovalo žemaitské -mi) a staroslov. rabo-mъ (kde -mъ z *-mi); gen. pl. litev. vilk-ų (kde -ų z *-ōn) a staroslov. rab-ъ (kde -ъ z *-on, protože *-ōn by ve slovanských jazycích dalo -ą), instr. pl. litev. vilk-ais (kde -ais z *-ōis) a staroslov. rab-y (-y z *-ōis nemohlo vzniknout hláskovým vývojem). Zde uvedené rozdíly ve flexi mohou být velmi staré, zděděné z indoevropského jazykového společenství. Obecně je flexe jmen v baltských a slovanských jazycích velmi podobná, tato podobnost však nevznikla v důsledku společných inovačních změn baltských a slovanských jazyků, nýbrž proto, že ji baltské a slovanské jazyky zdědily z indoevropského jazykového společenství. S ohledem na to se termín „společný balto-slovanský jazyk“ jeví jako nepodložený. Při četbě knihy je patrné, že autor se snaží najít společný základ pro nejeden fakt a jev morfologie baltských a slovanských jazyků, byť jde o rozdílné jevy. Například P. Kuznecov tvrdí (pravda, velmi opatrně), že „společný 1 K. Būga, Rinktiniai raštai, I, Vilnius, 1958, p. 566 (išnaša). 16. Lietuvių kalbos gramatinė sandara 241 balto-slovanský jazyk“ zdědil formant -s- nejen pro tvoření aoristu, ale i budoucího času (s. 132). Z toho by vyplývalo, že baltské jazyky kdysi měly sigmatický aorist, který později ztratily. Proti takovému tvrzení však svědčí skutečnost, že v baltských jazycích nejsou doloženy žádné stopy sigmatického aoristu. Baltské jazyky jej pravděpodobně nikdy neměly, stejně jako jazyky germánské. V baltských jazycích se formant -s- používá při tvoření budoucího času, zatímco ve slovanských jazycích při tvoření aoristu a později také imperfekta. Protože se formant -s- ve slovanských jazycích stal příznakem minulých časů, je třeba se domnívat, že jej již nebylo možné použít při tvoření tvarů budoucího času. P. Kuznecov patří k badatelům, kteří zastávají hypotézu, že slovanské jazyky stejně jako baltské měly sigmatický budoucí čas. Proto věnuje problematice sigmatického budoucího času ve slovanských jazycích celou kapitolu (s. 127—132). Tvary s -s- ve významu budoucího času však nejsou ve slovanských jazycích nikde doloženy. Jediným sigmatickým útvarem, z něhož se usuzuje, že slovanské jazyky měly budoucí čas s formantem -s-, jsou příčestí byšę (muž. r.), byšęšti (a byšąšti; žen. r.), byšę (střed. r.). Nacházejí se však pouze ve východoslovanských církevních písemných památkách. Jejich hlásková podoba naznačuje, že nejspíše pocházejí ze staroslověnštiny (bulharsko-makedonských dialektů). Ve staroslověnských památkách se však nenacházejí. Nejvhodnější by bylo považovat tato příčestí za formy přítomného času vyjadřující žádost či přání2. Autorova teze, že kdysi existoval balto-slovanský jazyk, někdy vede k takovému výkladu jazykových jevů, který vzbuzuje pochybnosti. Například na základě skutečnosti, že litevské esù vytlačilo starý atematický tvar, autor tvrdí, že tematická flexe se zobecňovala již ve „společném balto-slovanském jazyce“ (s. 89). Její zobecňování v litevštině však zřejmě začalo poměrně pozdě, neboť atematická flexe se ve starých litevských písemnostech ještě poměrně dobře zachovala3. Rád bych se ještě zastavil u jedné drobnosti týkající se jmenné flexe. Otázka původu koncovek genitivu jednotného čísla podstatných jmen o-kmenů v baltských a slovanských jazycích (litev. vilk-o, staroslov. rab-a)4 patří k těm, kterým byla věnována nejrozsáhlejší literatura a pro něž vznikly nejrůznější hypotézy (viz s. 35—43). Je zajímavé, že P. Kuznecov považuje za nejspolehlivější názor K. Kapausa: genitiv jednotného čísla podstatných jmen o-kmenů se v balto-slovanském jazyce utvořil nově připojením postpozice ke jmennému kmeni; ta pak v baltských a slovanských jazycích fungovala jako předložka a předpona, srov. litev. at-, staroslov. ot(ъ)5. Vznik litevského -o a slovanského -a v genitivu jednotného čísla vysvětluje P. Kuznecov takto (s. 35): kmenové o a o postpozice (k autorově myšlence, že v rané době baltských a 2 A. Мейе, Общеславянский язык, Москва, 1951, p. 193. 3 Chr. S. Stang, Das slavische und baltische Verbum, Oslo, 1942, p. 99—104: A. Sabaliauskas, Atematiniai lietuvių kalbos veiksmažodžiai, kn.: Kai kurie lietuvių kalbos gramatikos klausimai, Vilnius, 1957, p. 77—114. 4 Tato koncovka není společnobaltská, neboť pruský jazyk zřejmě zachoval starou flexi -s, srov. pr. deiwas „boha“ a het. antuhšas „člověka“. 5 C. Kappus, Der indogermanische Ablativ, Marburg, 1903, p. 14. 242 V různých obdobích vývoje slovanských jazyků existoval foném o, je třeba souhlasit), který kontrakcí dal ō; ten, protože byl poměrně otevřený, splynul s ā. Takové fonetické vysvětlení vzbuzuje mnoho pochybností: není jasné, proč měla dlouhá samohláska vzniklá kontrakcí (byť z otevřených o) být otevřená. Zdá se, že kvalita nově vzniklé dlouhé samohlásky nezávisí na kvalitě kontrahovaných samohlásek: ve starých litevských textech dávají dvě otevřené samohlásky e a a dlouhé ō (srov. noteit iš ne-ateit). Formy litevské vīlko a staroslověnské raba se obvykle spojují s ablativy jiných indoevropských jazyků (srov. staroind. vṛkāt, vṛkād), a proto se považují za staré tvary jednotného čísla ablativu (s foneticky zaniklým -d), které v baltských a slovanských jazycích nabyly významu genitivu jednotného čísla. Na první pohled se však zdá, že tomuto spojování odporuje fonetika: v jiných indoevropských jazycích je totiž zde ō (srov. starolat. Gnaivōd a řec. Foíkō „von Hause“, a proto také staroind. -āt, -ād pochází z *-ōd), zatímco litevština má zde -o, které podle předpokladu vzniklo z *-ā. Tento fonetický nesoulad také dává podnět k nejrůznějším vysvětlením a dohadům. Tento fonetický nesoulad je však zřejmě pouze zdánlivý. V posledních letech byla vyslovena velmi racionální a fakty poměrně snadno podložitelná myšlenka, že ide. ō se v litevštině v přízvučné pozici změnilo v uo, zatímco v nepřízvučné pozici splynulo s ide. ā6. Jednotné genitivní tvary jmenných slov s kmenem o v baltštině a slovanských jazycích byly barytonické nejen v paradigmatu se stálým přízvukem na kmeni, ale také v paradigmatu s pohyblivým přízvukem (srov. tvar vīlko, náležející k paradigmatu s pohyblivým přízvukem). Proto litevské -o (lotyšské -a) pochází nejspíše z ide. ō. Pokud by se toto tvrzení ukázalo jako správné, nebyl by již důvod pochybovat o tom, že jednotný genitiv jmenných slov s kmenem o v baltštině a slovanských jazycích geneticky souvisí se starým ablativem. Zde uvedené poznámky vycházejí z odlišného pohledu na dané jevy, a proto samozřejmě v žádném případě neukazují, že interpretace P. Kuznecova je chybná. V knize P. Kuznecova lze nalézt mnoho racionálních myšlenek. Autor knihy poměrně přesvědčivě vysvětluje mnoho zkoumaných jevů, například proč slovanské jazyky ztratily starý imperfekt a vytvořily nový. Kniha P. Kuznecova je celkově velmi cenným náčrtem dějin morfologie slovanských a z velké části také baltských jazyků. S. Karaliūnas 6 И. Казлаускас, К развитию общебалтийской системы гласных, ВЯ, 1962, № 4, р. 24; В. Мажюлис, Заметки по прусскому вокализму, кн.: Вопросы теории и истории языка (Сборник в честь Б. А. Ларина), Ленинград, 1965, р. 195—196; Remarques sur le vocalisme du vieux prussien, „Acta Baltico-Slavica“ t. 2, Białystok, 1965, p. 53—59. 16* 243