Dėl žemaičių „mun-“ ir „num-“

LIETUVIŲ KALBOS GRAMATIKOS TYRINĖJIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA O žemaitštině mun- a num- B. VANAGIENĖ ir V. VITKAUSKAS Žemaité mají v nepřímých pádech osobního zájmena aš a v kořeni slova numas „dům“ samohlásku u (nářečně o, ū). Paradigma jednotného čísla jejich zájmena aš je tedy takováto: 1. severní (dounininské) nářečí Judrėnai Mósėdis Kretingà1 aš aš aš mō·nes mō·nes mō·nes mōnẹi mōnẹi mō·n | mōnẹi mōnẹ mūni mōni mōnẹ·m mōnẹ·m mōnẹ·m mōnie mōnie mōnie 2. jižní (dūnininské) nářečí Kuršėnai Vainutas Viduklė aš aš aš mūnī·s mōnes mīnes mūn mō·n || mōnī· muon2 mūnị monẹ muni mūnịm monẹ·m mūnịm mūnie monie mūnie 3. západní (donininská) nářečí3 1 J. Aleksandravičius, Zájmeno v kretingském nářečí, „Kalbotyra“, roč. 10, s. 121. mūon < mūn, protože v nářečích Viduklė a Nemakščiai il, im, in, ir, ul, um, un, ur > iel, iem, ien, ier, uol, uom, uon, uor. 3 V některých západních žemaitských nářečích se dnes užívají tvary s kořenem mun- (viz Lietuvių kalbos gramatika, roč. 1, Vilnius, 1965, s. 647), avšak nejspíše pocházejí ze starší náboženské literatury psané západoaukštaitským nářečím, která se tam dříve rozšířila. O tom, že západní Žemaité dříve užívali tvary s mun-, svědčí paradigmata nářečí Karklė a Rusnė, která uvádíme, i jednotlivé příklady zaznamenané jinde, srov.: atpjā'uk mūnē vėsa (duonos) kā'mpa; mūni sakī'k, uo as tēvi Rmč; ē'k so mūnē·m, pariodī·so Sg; āna mūni ozī·ika gerō Krg; mūni, mūna Sausg alviai, Šilutės raj., mūn Šilininkai, Šilutės raj. aj. O tom, že podoba spisovného jazyka užívaná v církvi může ovlivnit výslovnost jednotlivých nářečních slov, svědčí spisovně upravené slovo diegs || diēvas || dievas, užívané v jižních a mnoha severních žemaitských nářečích vedle výrazů sūdrų, dī·valau, dī·val·čau Krš, sōdėję, diēvola'č'au, pūondėnė Lk, Trš, dēivāla'u Jdr, Ms. O kořeni mun-, který západní Žemaité užívali a užívají, viz J. Lebedys, V. Urbutis, Dva žemaitské texty z poloviny 18. století, „Baltistica“, IV (2), 1968, s. 301. 14* 211 Vrba4 já? mọn mọnė? — Rùsnė já mùnės mùn || mùne mùnį mung·m — Kořenovou samohlásku u mají také Žemaité: a) přivlastňovací zájmeno māno, srov.: mūna Grd, Klm, Krš, Skdv, Šauk, Vdk, Žgč; mòna Kārklė⁵, NmŠ, Pj, Rsn, Šv, Tn, Vn; mõ·na, mõ·na ve všech severních žemaitských nářečích a u jižních Žemaitů v okolí Laukuvy, Pāvandenė, Užventis a Varniů; b) adjektivní tvary manāsis, manōji, srov.: mònā·sis, mònūo-jė Rdn, Trš; mònā·ses Lk, Pvn, Užv; mònūoje Rsn; munūoji Krš, Šauk; c) různé další odvozeniny tohoto kořene, srov.: mūniška „jako já, podle mne“ Krš; muniškis „můj“ Ms, Pp, Rdn, Trš, Skd; mọnė·škes Jdr, Vvr; mọnėškes Pj, Tn, Vn; munā·tis: uojė tu munā·tis „ach, ty můj“ Krš; munė·li: jėtuš tu munė·li „ach, ty můj“ Krš. Tvary osobního i přivlastňovacího zájmena s kořenem mun- nacházíme také v písemnostech žemaitských autorů 18.–19. století⁶, např.: Tas tay ira muna oblubiencius, wiras muna, yr fargas Pannifies muna ŽCh 5; anfay muni sawa žyidu saw usłubawoie ŽCh 6; tu daugiaus m unes tayp geray ne szersy ney dabosy StnD (poznámka u první větve sedmnácté písně); Szenden dar žmona sako i sawą wiriszki mąno pats, wijtoie mąno wiriszkys Dauk B 83; tóret mąn pirmó pazadieti vissus pritarus atmesti DaukBi VII; Bene mąna dukrele? Bene mana jaunoiė? D 6; Nier mąn brotajtio žirgams balnoti D 84; Dalis žmoniu mąna wiskupistie giwenqntiu ValančŽV II 11; Saule! nedziowink tu mun upala Klementas LCh 261. Tvary s kořenem mun- již dlouho přitahují pozornost jazykovědců a o původu jejich kořenové samohlásky byly vysloveny různé názory. Podle jedněch vzniklo u z a, které se ocitlo mezi dvěma nosovými souhláskami sousedícími se samohláskami a podle zákonitosti žemaitských nářečí ztemnělo, tj. změnilo se v u (o, u); podle jiných je kořen mun- třeba spojovat s obdobnými tvary v jiných jazycích (latgalské nářeční mun „mně“, staroslověnské мънѣ). Argumenty zastánců prvního názoru: K. Būga: „… Žemaité mění a mezi m a n nebo n a m v samohlásku u. Slova namai, man, kamanos ir kamanė vyslovují Žemaité: numai, mùn nebo mùnie, kāmunos ir kamunė ‚divoká včela‘⁷.“ P. Skardžius: „… místo údajného žemaitského numo je pouze namas. Zde se a mezi n a m změnilo v u (ve skutečnosti v určitý zvuk mezi u a o), stejně jako ve slovech kāmunos, mūnie z kamanos, mūnie8.“ V. Grinaveckis: „Druhá složka (dvojhlásek am, an — B. V., V. V.) m, n v mnoha litevských nářečích posunula první složku dozadu, zatemnila ji a učinila ji méně otevřenou… Tento názor potvrzuje změna a v o, která ne 4 J. Gerullis ir Chr. Stang’as, Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose, Kaunas, 1933, p. XIV–XV. 5 Tamtéž, s. XV. 6 K podobám s man- v Mažvydových spisech viz J. Senkus, Nářečí první litevské knihy, LKK, roč. 1, s. 81. 7 K. Būga, Vybrané spisy, roč. 2, Vilnius, 1959, s. 282. 8 „Gimtoji kalba“, Kaunas, 1937, s. 95 (poznámka P. Skardžia k článku J. Laboka „Žemaičių namas“). 212 nejen v těchto dvojhláskách, ale i v jiných případech v prostředí m, n, např.: nòmā ~ namāi, mònì ~ mànie…9 K. Kuzavinis: „Žemaitský nářeční tvar mùnie vznikl foneticky z mànie10.“ V souladu s tímto názorem se v „Lietuvių kalbos žodyne“ žemaitské mun- většinou rovněž transponuje jako man-11. P. Jonikas, který podle zákonitostí popisovaného pangramantského nářečí nemůže foneticky transponovat mun- z man- (v Pagramantyje zůstávají am, an ve všech případech nezměněna), transponuje tvary mìnes, mùn, mùni, muni.m̄. jako mùnes, mùn, mùni, munimi a připojuje poznámku, že kořen mun- „lze nejspíše odvodit z man-12.“ Podobně postupuje i Z. Zinkevičius v „Lietuvių dialektologija“, když říká: „Místo aukštaitského kmene man- mají Žemaité mun- (mùnes). Změna může být fonetická, protože namísto slov kamãnė ‚divoká včela‘, kãmanos, nãmas mají Žemaité také kamunẽ, kãmunos, nùmas… Z toho vyplývá, že a se mění v u v prostředí nosové souhlásky…“13 V textu uvádí tyto tvary všude se samohláskou u, např.: mùn (s. 301), mùnes (s. 297), mumũ (s. 403), numiẽ (s. 403), numiẽn (s. 405) atd. Chr. Stang také uvádí, že žemaitské nářeční mun- může pocházet z man-14. Tvrzení zastánců druhého názoru: A. Meje: „Baltské a slovanské jazyky vytvořily novou (dativní – B. V., V. V.) formu, nepochybně vlivem genitivu: stprus. mennei a s jiným vokalismem kořene litev. nář. mùnei, stsl. мънѣ“15. J. Endzelīnas: „Stejné mun- (tj. stejně jako v lotyšských nářečích augšzemnieku – B. V., V. V.) mají litevská (žemaitská) nářečí ve všech nepřímých pádech osobního zájmena i v přivlastňovacím zájmenu… A Gotjo (Gauthiot)… je pravděpodobně správně srovnal se slovanským mъn- v instrumentálu mъnojo a dativu mъně…“16 Stejný názor vyjádřil J. Endzelīnas i později17. (Lotyšští jazykovědci vysvětlují i dnes podle J. Endzelīnase tvary nářečí augšzemnieku s u, např.: mu:n „mně“18). 9 Vl. Grinaveckis, Fonetické rysy severozápadních nářečí dünininků a jejich vývoj, Vědecké práce Vilniuského státního pedagogického institutu, sv. 11, Vilnius, 1960, s. 77. 10 K. Kuzavins, Některé otázky dějin zájmen v litevštině. Konference k otázkám dějin baltských jazyků. Program a teze referátů. Vilnius, 1964, s. 13. 11 Srov.: Pagal kukavimo, pagal lingavimo, rodos, mano (orig. muna) dukrelė, rodos, mano (orig. muna) jaunoji (StnD 23) LKŽ VI 792; Mals mano (orig. mano) dukrelė dainiuodama… (D 23) LKŽ VI 82; Kiek ans mane (tarm. mùni) yra prikukdęs… (Krš) LKŽ VI 794; Ans y greitesnis – ans gal mane (tarm. mùni) užklękti (Klvž) LKŽ VI 49; Klimba braška jau mano (tarm. mùna) seni kaulai (Šauk) LKŽ VI 79; Ar čia seniai išlaidino ant manęs (tarm. mòne˙s) lietuvį… (Plt) LKŽ VII 19; Mama, išlaidy̌k mane (tarm. mùni) pro duris… (Dr) LKŽ VII 21, ačkoli v posledních svazcích jsou někdy uváděny i jiné podoby, např.: Galėjai pas mùni užklękti (KlvrŽ) LKŽ VI 49; Įklojau į murzą, kad mùni atminnų (Trk) LKŽ VI 155; Maliūtalì mano! (Lk) LKŽ VII 799; Jūso prisiveng, o mune į dumblą sumaišo (Krš) LKŽ VII 756; Oi, mergele muno, oi, jaunoji muno… (D 34) LKŽ VII 816. 12 P. Jonikas, Pagramančio tarmė, Kaunas, 1939, p. 59. 13 Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 299. 14 Chr. S. Stang, Srovnávací gramatika baltských jazyků, Oslo – Bergen – Tromsø, 1966, s. 251. 15 A. Meйe, Общеславянский язык, Москва, 1951, p. 365. 16 J. Endzelīns, Latviešu valodas gramatika, Rīga, 1951, p. 509. 17 J. Endzelīns, Staré styky slovanských a baltských jazyků, „Latvijas PSR Zinātņu Akademijas Vēstis“, Rīga, 1952, č. 3, s. 40. 18 M. Rudzīte, Latviešu dialektoloģija, Rīga, 1964, p. 350. 213 J. Otrembskis: „Morfém mun- se opakuje ve všech nepřímých pádech zájmena v první osobě. Jeho starobylost dokládá staroruský dativ jednotného čísla мънѣ19.“ A. Valeckienė: „V žemaitském nářečí mají všechny nepřímé pády jednotného čísla zájmena aš kořen mun-: munęs, mun, mune atd. … Žemaitské mun- je nejspíše starý kořen, nikoli nějaká fonetická nářeční přeměna z man-. Dativ singuláru mun se vyskytuje také v části východolotyšských nářečí“20. Rozdílně se vykládá také kořenová samohláska numas (nõ˙ms, nũms), slova ze žemaitských nářečí, tedy u. Toto slovo se užívá v celé oblasti žemaitských nářečí a znamená: 1. obytný dům: Yl, Pvn, Šlnt, Užv; 2. pomn. rodný kraj, rodný dům: Akm, Klk, Krš, Pp, Šauk, Trš, Vkš; 3. stáj: Pln, Rs, Vdk,; 4. přístavek domu: Dov, Klp, Krg, Plik, Prk21 Obzvláště rozšířená jsou příslovce: nọmēi „doma, domů“ Dr, Jdr, Krtn, Lk, Ms, Pp, Sd, Trš, Vvr; nõmi˙ Lkv, Pj, Pvn, Užv, Varn, Vds; nūmi˙ Grd, Pgr, Rs, Skdv, Trg, Vdk, Vn; nọmē˙ Kaŕklē22, Rsn, Sg; nọmi˙n Kv, Pj, Šv; nọmē˙n Krg; ṇumē˙n Kin Sg, Šlu; ṇumuõ Klm, Nmk, Šauk, Vg. Kořenovou samohlásku u mají i odvozená slova, např.: numi.nis „domácí“ Lk, Pp, Rdn, Sd, Trš; ṇumi˙nis Krš, Krtv, Skdv, Šauk; nọmē˙škes „domácí, příslušník domácnosti“ Jdr, Kv, Vvr; nu-mi˙škis Ms, Pp, Rdn, Trš; nọmē˙škes Pj, Šv, Vn, Žv; i˙nomi˙s „podnájemník“ Jdr, Pvn, Rdn, Trš, Vds; i˙nomā˙ute „bydlet u někoho v podnájmu“ Ms, Pp, Sd, Trš, Vn, Vvr, Žv; i˙numauti Krš, Krtv, Šauk; i˙nomēni˙nks „podnájemník“: a[š] statā˙so dide bōta, kõr galē˙so kētures i˙nomēni˙nkos i˙silē˙tē˙s Prk; nõ˙mnēšis „nošený doma“: paskuõli˙n[k] kiõke nūors koskē˙le nõ˙mnēše Ms; nõ˙msā˙rks „strážce, správce domu“ Mžk; nõ˙msā˙rks Klk, Pp, Pvn, Rdn, Trš, Užv, Vds; ṇumsārks Krš, Krtv, Šauk; prýnumis „přístavek domu“ Kalotė23. Slovo inumys, které se sem pravděpodobně dostalo ze žemaitštiny, se vyskytuje v západoaukštaitských nářečích v okolí Šakyny, Gruzdžių a Šimkaičių. Podoba inums se užívá v lotyšském nářečí Gramzdas a v textech některých spisovatelů; v lotyšských textech se vyskytuje také podoba inumnieks24. Kořen num- nacházíme také v textech žemaitských spisovatelů 17.–19. století: Broley idant nuog wilka ne atrafumime|Laukie bandos draſkomos | n u m a n tekiekime Slavočinskis LCh 77; … nu n u m u iki n u m u wayksčio, galpadas prasidama ŽCh 25; … tynay nameluſu ubagiſzkuſy, kaypo ubagay, ubagiſzka kamarely n u n u w m o j e ŽCh 43; Palinkai tusztczius N u m u s, dyrbat nor apylſi Poška LCh 269; Buwa garsas apłynkyw yr wysy žynoja Jog n u m u s to Žemaycze aytoras dabōja Stanevičius LCh 313; Sesu sesery wiszne wadyn todel jog jy ysztekiedama netrukus palaus buty n u m y s z k e 19 J. Otrebski, Gramatyka języka litewskiego, t. 3, Warszawa, 1956, p. 136. 20 Gramatika litevského jazyka, sv. 1 (vedoucí redaktor K. Ulvydas), Vilnius, 1965, s. 647 (autorka kapitoly A. Valeckienė); viz také A. Valeckienė, O morfologické struktuře litevského jazyka a jejím vývoji, in: Morfologická struktura litevského jazyka a její vývoj, Vilnius, 1964, s. 10; A. Valeckienė, O vzniku a vývoji deklinačních systémů bezrodových zájmen v současné litevštině, „Baltistica“, I (2), Vilnius, 1966, s. 131. 21 Plg. J. Balčikonis, Priemenė ir sinonimai, „Baltistica“, II (2), Vilnius, 1966, p. 191. 22 J. Gerullis ir Chr. Stang’as, min. veik., p. XV. 23 J. Balčikonis, min. str., p. 191. 24 J. Endzelīns un E. Hauzenberga, Papildinājumi un labojumi K. Mühlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai, t. 1, Rīgā, 1934—1938, p. 501. 214 Stn D 20 (přípisek): Toki wissą sawą gyvenimą szenden dar kalnienaj ir Žamajteį teb waden nómąjs nu wissópirmojo ir wissóweczojo savo trobesio nómó wadınamo DaukB 30; Wadinoji Nomiejó, nu žodį nu mieji is, kórs wissados savo nómusi lin-doje Dauk B 83; Kajp asz beparejsiu? Kajp asz beatseksiu? I matuszes sódneli I senusius numelus D 10; Numaj ju buwa žemi bet gan plati, katrusi wargą wenkart su wisajs numiszkiejs giwolejs Valanč ŽV I 8. Pokud jde o původ samohlásky u v num-, vedle již probíraného názoru, že jde o fonetickou změnu samohlásky a mezi nosovými souhláskami25, se také tvrdí, že se tato samohláska mohla objevit v důsledku střídání samohlásek. Tento názor zastávají R. Trautmann26 a E. Frenkelis27. Přízvukovou apofonii slova numai má sklon takto vykládat i R. Schmittlein28. „Slovník litevského jazyka“ obvykle převádí kořen num- na nam-; pouze když je dokladový příklad převzat ze starých písemností žemaitských spisovatelů, ponechává podobu num-29. Z uvedených pramenů je patrné, že dějiny výzkumu nepřímých pádů zájmena první osoby a kořene num- v žemaitských nářečích úzce souvisejí se zkoumáním osudu samohlásky a mezi nosovými souhláskami. Proto je nejprve třeba podrobněji prozkoumat otázku, zda se samohláska a mezi m a n vždy mění v u. Jestliže jde o zákonitost společnou všem žemaitským nářečím, pak i kořeny mun-, num- vznikly foneticky ze starších podob — man-, nam-. V žemaitských nářečích bylo zaznamenáno jen málo slov se samohláskou a mezi m a n, ukazují však následující. 1. Slova kāmanos, kamānė se v Žemaitsku vyslovují kā˙manas, kā˙manie (kāmunie) pouze západně od linie Mažeikiai — Telšiai — Tverai — Kvėdarna30 (viz níže), tj. samohlásku a mezi souhláskami m a n v těchto slovech „mění“ v u nikoli celé území žemaitských nářečí, jak by se mohlo zdát z některých uvedených citací. Východní část Žemaitie vyslovuje tato slova s a, např.: āpmest'r's, pagrā˙ž'įntas kā˙manas blęzgó˙nčes Vds; kamā˙nę i˙gė˙ls Pvn; ššperėis i kamamę.kę e golles pri šeimó˙nta (ohřívací stěny kamen) Rdn; kā˙manas gražė˙šnes — i svečės kō˙r važūji Trs; kamā˙nų bl-jāu iš tuola Krš (vesnice Rūdėnai); a piršlė˙s važū˙si, ka su kamanūms arklī˙s Krš (vesnice Pažiužmė); a tas kamani̇nis medūs Grd; kā˙manas jau švenčums, ne kuožna˙ di˙na˙ Grd; so kamanūoms arklī˙s pastati˙c ki˙mė Vn; kamā˙nes kė˙rpiese sugūlūses Skdv; sū kamanūms važū˙dava Skdv; sū kamanūoms pamā˙ue arklī˙s Pašilė (západně od Kražiai). Byly zaznamenány výkyvy i v oblasti užívání podob kā˙manie, kā˙manas, např. v Tirkšliai se říká kā˙manas (někdy také kā˙manas), ale vždy pouze kā˙manie31. Slova kā˙manie, kā˙manas tedy dosud bezvýhradně nedokazují, že man-, nam- 25 Zastánce tohoto názoru viz poznámky 7, 8, 9, 10, 12, 13, 14. Dále také V. Pisani, Il tema baltico *nama- „Studi Baltici“, roč. 4, 1934—1935, s. 52, druhá poznámka pod čarou. 26 R. Trautmann, Baltisch-slavisches Wörterbuch, Göttingen, 1923, p. 123. 27 E. Fraenkel, Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen, 1962, p. 482. 28 R. Schmittlein, Études sur la nationalité des Aestii, Baden, 1948, p. 90. 29 Husy křičí „gulbinēs“, domácí (nář. nómė.nės) „tar, tar, tar, kler, kler, kler“ (Šts) LKŽ VI 53; Matka zanechala doma (nář. nómę) [někoho] pokulhávajícího, a já [šel] na trh (Grg) LKŽ VI 79; Ani sami domácí (nář. nómėškė) nevědí, jaký byl důvod jejího pádu do této situace (Brs) LKŽ VI 163; Sama doma přinesla kolébající se děťátko (S. Dauk) LKŽ VI 20; Všichni pomocníci se vykračujíce rozešli domů (M. Valanč) LKŽ VI 27. 30 Nepodařilo se zjistit, jak tato slova vyslovují obyvatelé Klaipėdy. Ve starších záznamech v kartotéce LKŽ je lístek z Dovilů, kde je zaznamenána podoba kāmanos, ale těžko říci, zda jde o nářeční, nebo spisovnou podobu. 31 Informace od A. Girdenise. 215 1. Hranice žemaitských nářečí; 2. hranice výslovnosti mun-, num-; 3. oblast výslovnosti kāmunos, kamunė; 4. hranice am, an > om (um), on (un); 5. inumyš za hranicemi Žemaitska. ve všech žemaitských nářečích se mění v mun-, num-. Spíše jde o jiné přípony slov západožemaitských nářečí kamunė, kãmunos (srov. také formu kã·menas, která se vypráví v Mosėdisu, vedle kã·monas). 2. Název rozsáhlých a dobře známých severožemaitských bažin se vyslovuje kamã·nas ~ Kamãnos: põ·rus (název potoka) prasę·ded ęs kamã·nu, ės tū· pė·lku ve Vkš (vesnice Purvėnai); v Akm, Krš, Lc, Lž, Mžk, Pp, Trš, Vgr se zachovalo jméno malého jezírka ka-mã·nu ẽžė·rs ~ Kamanų ežeras v Akm, Klk, Vgr, Vkš, a vesnice nedaleko těchto bažin se nazývá pãkamanė ~ Pãkamānai. 3. Sloveso manýti s mnoha významy a odvozeninami se ve všech žemaitských nářečích vyslovuje s kořenovým a³², např.: manī·k tã·msta, mõ·ms i· gã·lva dėjiuos Vds; gė-rã· manã·us pri· mali·na Pj; ons jau manėjis sė·rktę, vọ dã·r isigõ·ndęs Šts; ašọ lãbã· manī·ta, nē·kė·ntọ leĩžọnušeu Rdn; vi·nã· buoba· su vaikū· bũ·rũ sunīkū manī·ti·s Krš; neapmanã·u kọu bedarī·tę: pięstę ẽ·tọ·nt er pǫ·snaktę ãtė·s Šts; i·šmanã·u Kv; neẽšmaniem kọu badarī·tę Brs; kã·p ãnė· tė·rp šėves kã·lb, mėš neišmanė·m Prk; ọ·nc pri tūo dã·rba nieka nepã·rmana Vvr; nepã·rmanau kan. tu cė sakãi· Ll; pėrmjã·u buobas, nu·manī·k, lī·sa pī·na cėlendrọ·ka pri·selė·da — i·viedra e nė·šã·s Lkv; kad ãnī· pã·tes nenu·šemã·na, kọ·r aš ãĩ·sọ praši·tę Pvn; kàs par ešmanī·tuoje: paiī·mso dė·rža — ešlakstī·s vėšė nēkė· Rdn. Výjimku tvoří pouze formy zaznamenané ve vesnici Skomantai v okolí Švėkšny: kõ· to monã· tã·b dẽ·rbdã·ms; monī·te gãlė kã·p niore, tęķ ti·lieķ; mõna mõnī·mo, cẽ nēgerã·. Soudě podle forem švėkšnského nářečí, např. dativů jednotného a množného čísla anõm, gerõ·m, senõ·m, gražõ·m, laukõ·ms, vakõ·ms, vi·rõ·ms, arklė·ms, a také výše zmíněné sloveso manýti se vyslovuje nejspíše nově (mohlo vzniknout podle jiných slov, snad dokonce podle kořene zájmena mun-). 4. Ve tvarech příčestí trpného minulého času a jejich odvozeninách se samohláska a vždy zachovává, např.: trẽnamũ·n vãisto tòrọ Pvn; marė· nama gõ·ĩ Jdr; je važõ·nama, važõuk Trš; ãnios pėnamė va·nėkã· Pj; tõrõ trės pė·namos, trī·s pė·nclã· žvī·g Užv; rõgė· pjã·uname Pkl; vagõ·rklã· ė·r ī· daigė·namis Plng; ãnà bõ·va nu sē·na gã·rbenama Ms; sũ·nkė· i· gã·unamės Vvr; penamuoji kã·ulė Yl atd. Všechny tyto případy neumožňují souhlasit s kategorickými tvrzeními, že kořeny mun- a num- vznikly foneticky z man-, nam-. Kromě toho je třeba připomenout, že areál mun-, num- je mnohem větší než areál změny diftongů am, an v ọm (am), ọṇ(un), takže by se zdálo, že se a v těchto kořenech mění v ọ (u) nezávisle na zmíněné změně diftongů, což už není přesvědčivé. Zjistíme-li, že změna a v u v prostředí nosových souhlásek není příliš pravidelná, můžeme kořen nepřímých pádů žemaitského osobního zájmena já mun- směleji spojovat s lotyšskou nářeční formou dativu jednotného čísla mun, staroslověnským мѫнѣ a, jak uvádí S. Karaliūnas³³, dokonce i zájmeny anatolských jazyků: chetitským am (m)uk „mne, já, mně“, lykijským emu a amu, lydským amu „já, mně“. Žemaitské numas. nemá v příbuzných jazycích protějšek. S ohledem na podmíněnost změny samohlásky a v u mezi nosovými souhláskami bychom se však přikláněli k názoru, že žemaitské num- má jinou kořenovou samohlásku. ³² Srov. také ze starších písemných pramenů: Dwy paskutynnes atgrąžas tayp reyk yszmaniti StnD 17 (poznámka); Wysados wyneyp teyszmana Pabrėža; wislab parmanyset DaukBi VII; nelabs žmonių pramanimas DaukBi IX aj. ³³ S. Karaliūnas, Seniausieji baltų ir slavų kalbų santykiai (disertace pro získání kandidátského stupně filologických věd, strojopis), Vilnius, 1966, s. 288; C. Каралюнас, Древнейшие отношения балтийских и славянских языков (автореферат), Вильнюс, 1967, s. 11. 217 K ŽEMAITSKÉMU ПО ПОВОДУ ЖЕМАЙТСКИХ тип- a пит- Б. ВАНАГЕНЕ, В. ВИТКАУСКАС Shrnutí V nepřímých pádech osobního zájmena aš „já“ a ve slově namas „dům, chýše“ Žemaité vyslovují kořenovou samohlásku u (namísto aukštaitské a), např. mòṇèi (mòm), mò nì, mùn „mně“; nộ·ms, núms „dům“. S názorem, že samohláska i v тип-, пит- vznikla foneticky ze samohlásky a, lze jen stěží souhlasit, protože ne ve všech žemaitských nářečích se a mezi dvěma nosovými souhláskami „mění“ v i. Konkrétně: a) slova kàmanos „uzda“ a katànė „čmelák“ s u, tj. kamunos a katunė, se vyslovují pouze západně od linie Mažeikiai – Telšiai – Tverai – Kvėdarna; b) severní Žemaité vyslovují své toponyma Kamanos „název bažiny“, Kamanu ežeras „jezero Kamanu“, Pakamaniai „název vesnice“ s a: kamà·nas, kamà·ni ežė·rs, pàkamanė; c) slovo manyti „1. myslet, domnívat se; 2. zamýšlet, předpokládat“ vyslovují téměř všichni Žemaité s kořenovým a a další. Kromě toho je areál тип-, пит- mnohem rozsáhlejší než areál žemaitských diftongických spojení от, оп (ит, ип) < am, an. Proto je třeba žemaitské zájmeno тип-, nejspíše spojovat s nářeční formou dativu jednotného čísla lotyšského jazyka тип- a staroslověnským мьнѣ. Ve slově namas může být jiná kořenová samohláska.