Lietuvių vardyno rinkimas ir tyrinėjimas

LEKSIKOS TYRINĖJIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA PŘEHLEDY, POZNÁMKY, RECENZE SBĚR A VÝZKUM LITEVSKÉHO VLASTNÍHO JMÉNOSLOVÍ Značnou část slovní zásoby každého jazyka tvoří vlastní jména neboli onomastika: osobní jména (antroponyma), místní jména (toponyma), vodní jména (hydronyma), názvy národů a kmenů (etnonyma) atd. V litevštině jsou takových jmen stovky tisíc. V literárním jazyce se nevyskytují všechna stejně často a některá se nevyskytují vůbec. Mnohá z nich, například jména drobných míst a jiných malých objektů (mikrotoponyma) či některé osobní přezdívky, jsou známa a užívána jen na velmi malém území (v několika vesnicích, nezřídka dokonce v jediné vesnici) a patří pouze do slovní zásoby nářečí charakteristických pro dané oblasti. Vlastní jména vznikala v různých dobách. Stáří některých je více či méně jasné a doložené historickými událostmi nebo prameny. Takzvaná křesťanská osobní jména například vstoupila do litevštiny spolu se zavedením křesťanství (konec 14. století — začátek 15. století). O něco později, převážně v 16.–17. století, se ustálila litevská příjmení. Nová osobní jména, stejně jako jiná vlastní jména, se tvoří i v současnosti. Existuje však také mnoho vlastních jmen, která vznikla v nejstarší minulosti a jejichž stáří lze určit pouze přibližně a relativně. Například řada názvů sídel (oikonym) a vodních jmen, jež se užívají v dnešní Litvě, se objevuje již ve 13. století i ve starších historických pramenech. Významný litevský jazykovědec Kazimieras Būga ve svých pracích opakovaně zdůrazňoval, že mnohá jména řek, jezer a větších sídel zůstávají v lidském jazyce nezměněna nejen po stovky, ale i po tisíce let. Výzkum vlastních jmen proto přináší jazykovědě mnoho cenných údajů a pomáhá odhalovat stránky velmi dávné historie národů. Zájem o litevská vlastní jména má dlouhou tradici. První práce v této oblasti byly pokusy sestavovat seznamy vlastních jmen. Patrně nejstaršími známými jsou seznamy litevských místních jmen. Z konce 18. století (1784) se v Ústředním státním historickém archivu Litevské TSR dochovala poměrně rozsáhlá rukopisná sbírka názvů míst dvanácti děkanátů vilniuského biskupství. Jazykovědě přináší mnoho údajů také několik dalších publikací připravených pro praktické potřeby církve, které uvádějí mnohá litevská sídla a jejich jména1. Mnoho litevských místních jmen bylo zařazeno do vícesvazkového „Geografického slovníku Polského království a jiných slovanských zemí“2. Ještě významnější jsou sbírky litevských vlastních jmen vydané koncem 19. a počátkem 20. století: J. Spruogisova sbírka obsahující přibližně 10 000 místních jmen 1 Synodus Dioecesana Vilnensis, Vilnae 1744; Executorium decretum de limitibus dioecesis Vilnensis, Vilnae, 1854; Executorium decretum de limitibus dioecesis Telsensis seu Samogitiensis, Vilnae, 1854; ir kt. 2 Słownik geograficzny królestwa polskiego i innych krajów słowiańskich, t. I—XIV, Warszawa, 1880—1895. 209 „Geografický slovník staré žemaitské země ze 16. století“3, E. Volterovy „Seznamy sídel Suvalské gubernie“4, litevská místní jména J. Tumo-Vaižganta („Sanrazas geografiszkuju Lietuvos vardu“5), osobní a místní jména z Klaipėdské oblasti a Východního Pruska shromážděná V. Kalvaitisem6 a další. Téměř všechny uvedené sbírky místních a osobních jmen sestavili nejazykovědci; některé vyšly v jiném než litevském jazyce a v mnoha ohledech již nevyhovují současným vědeckým požadavkům. Navíc se všechny staly bibliografickými raritami. Průkopníkem systematického sběru a vědeckého výzkumu litevského vlastního jmenosloví byl K. Būga. Za poměrně krátkou dobu nashromáždil rozsáhlý soubor vlastních jmen (asi 47 000 jmen) a shromážděný materiál využil nebo shrnul v takových pro jazykovědu a dějiny významných pracích, jako jsou „O litevských osobních jménech“, „Kann man Keltenspuren auf baltischem Gebiet nachweisen?“, „Studie o názvech řek a starověk Aistů a Slovanů“, „Minulost Aistů ve světle místních jmen“7 a dalších. Většina těchto prací neztratila svůj význam ani dnes, a to z vědeckého i metodologického hlediska. Některé myšlenky K. Būgy (například tvrzení, že v pravěku sahalo území Baltů na východě a jihu mnohem dál než jeho dnešní etnografická hranice) v zásadě potvrzují toponomastické výzkumy mnoha sovětských i zahraničních jazykovědců, stejně jako práce archeologů a historiků. Svými publikovanými pracemi K. Būga položil základy litevské onomastiky — odvětví jazykovědy (přesněji lexikologie), které zkoumá vlastní jména. K. Būga přikládal sběru vlastních jmen a jejich výzkumu velký význam a chápal nesmírný rozsah této práce; proto se opakovaně obracel na litevskou veřejnost: „Chceme-li skutečně poznat nepsanou minulost svého národa, musíme bezpodmínečně shromáždit všechna místní jména a vydat je ve slovníku seřazeném abecedně.“ Na základě takového slovníku „nám jazykovědec-historik bude moci vyprávět, jaký národ či národy žily v Litvě před příchodem Litevců do této země“8. Tuto výzvu K. Būgy začali uskutečňovat až po jeho smrti, když byla v roce 1933 zřízena Komise pro příjmení a místní jména a vydána „Instrukce k soupisu litevského vlastního jmenosloví“ (1934). Do roku 1940 podle této instrukce zapsali místní obyvatelé většinu vlastních jmen; sběr prováděli především učitelé základních škol, lesníci, zeměměřiči a meliorační pracovníci, studenti a další zájemci o vlastivědu. Materiál se nyní uchovává v Ústavu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd TSR. Významný podíl na práci tehdy měli jazykovědci J. Balčikonis, A. Salys, J. Senkus a další: řídili sběr osobních a místních jmen, sami je zaznamenávali a spravovali fondy vlastního jmenosloví. Druhá světová válka tuto nedokončenou práci na několik desetiletí přerušila. Po K. Būgovi byl v Litvě na dlouhou dobu přerušen také systematický výzkum vlastních jmen. S jednotlivými údaji z vlastního jmenosloví se ve větší či menší míře pracovalo 3 И. Спрогис, Географический словарь древней жемойтской земли XVI столетия, Вильна, 1888. 4 Э. Вольтер, Списки населенных мест Сувалкской губернии, С. Петербург, 1901. 5 Dirva – Žinynas, 1904, I (Nr. X), II (Nr. XI). 6 W. Kalwaitis, Lietuwiszku Wardu Klėtele, Tilžėje, 1910. 7 K. Būga, Rinktiniai raštai, t. I–III, Vilnius, 1958–1961. Kaip gausiai K. Būga, spręsdamas įvairius lituanistikos, baltistikos ar indoeuropeistikos klausimus, naudojo tikrinius žodžius taip pat rodo jo „Rinktinių raštų“ indeksas. 8 K. Būga, Rinktiniai raštai, t. III, p. 642–643. 210 pouze v lingvistických pracích z jiných oblastí. Například ve známé studii P. Skardžia, věnované v podstatě tvoření obecných slov9, se vysvětluje také tvoření více než 1500 vlastních jmen – osobních jmen a místních názvů. Významné práce z litevistiky, nedostatek odborníků a další příčiny po určitou dobu bránily zahájení rozsáhlejšího výzkumu onomastiky i po druhé světové válce. První poválečné práce z této oblasti byly psány převážně populárně a určeny široké veřejnosti10 Onomastická práce v Litvě se výrazně zintenzivnila koncem padesátých let11. Rostoucí zájem nejen baltistů, ale i indoevropeistů o litevský jmenný fond, stejně jako praktické potřeby spisovného jazyka, postavily před litevské jazykovědce důležité a naléhavé úkoly: a) obnovit nedokončený sběr vlastních jmen, zejména místních názvů, b) systematizovat nashromážděný materiál jmenného fondu a zahájit jeho publikování, c) zahájit vědecký výzkum jmenného fondu. Za tímto účelem byla v roce 1959 v Ústavu litevského jazyka a literatury založena toponymická skupina, která se stala jádrem veškeré onomastické práce v republice. Již následujícího roku byla připravena a vydána nová „Instrukce pro sběratele místních názvů“, která popsala vědecký význam těchto názvů a stanovila jednotné zásady jejich zapisování. Podle této instrukce je třeba uvádět spisovné i všechny nářeční a známé historické podoby místních názvů, charakteristiku objektů, lokalizaci, lidová vysvětlení původu názvů, folklór související s místním názvem a místem, historicko-archeologické a další informace. Každoročně se začaly pořádat toponymické expedice do oblastí, odkud místní názvy dosud nebyly sbírány nebo byly sbírány jen ve velmi malém množství – především do Klajpedského kraje a východních oblastí Litevské TSR: okolí Druskininků, Dūkštasu, Ignaliny, Maišiagaly, Pabradė, Švenčionys, Varėny a dalších míst. Současně se kontroluje a doplňuje dříve shromážděný materiál, neboť jeho část byla zaznamenána narychlo a nepřesně, mnohé toponymy nebyly opatřeny přízvukem a nebyly uvedeny nářeční podoby místních názvů. Při této práci významně pomáhají místní učitelé, kteří vyplňují dotazníky zasílané toponymickou skupinou se seznamy místních názvů určených k ověření. Sběr toponymického materiálu je jednou z nejnaléhavějších a nejurgentnějších prací. V důsledku velkých změn, k nimž v litevském venkově došlo a dochází v posledních desetiletích (rozdělování vesnic na samoty v letech buržoazního zřízení, kolektivizace zemědělství a zakládání nových sídel v letech sovětské vlády, stále rozsáhlejší meliorační práce, výstavba vodních elektráren, budování nových silnic aj.), mnoho názvů, zejména mikrotoponym, rychle mizí z paměti lidí. Proto se do sběru místních názvů zapojují také další litevisté: dialektologové zkoumající nářečí pro Litevský jazykový atlas, učitelé a studenti. V roce 1960 byla v republikovém periodickém tisku a dalších publikacích12 zveřejněna výzva významných vědců a kulturních činitelů, akademiků J. Balčikonise, K. Bieliukase, K. Korsakase a dalších, obracející se na širokou veřejnost pod názvem „Sbírejme místní názvy“. Tato výzva obsahovala apel 9 P. Skardžius, Lietuvių kalbos žodžių daryba, Vilnius, 1943. 10 Lietuvių kalbos rašybos žodynas, Vilnius, 1948 (ve zvláštní části je popsán původ a tvoření litevských osobních jmen a místních názvů); S. Tarvydas, Lietuvos vietovardžiai, Vilnius, 1958; aj. 11 O sběru a výzkumu toponymického materiálu v Litvě do počátku šedesátých let psali E. Grinaveckienė a J. Senkus, viz Вопросы языкознания, Москва, 1961, č. 6, s. 130—131; Literatūra ir kalba, sv. VI, Vilnius, 1962, s. 459—465. 12 Geografinis metraštis, sv. 3, Vilnius, 1960, s. 437—439; „Literatūra ir menas“, 1960.VII.2; „Tarybinis mokytojas“, 1960. VII.3. 211 shromáždit všechny místní názvy Litevské TSR a zaznamenat, jak říká K. Būga, „řeč země“ naší republiky, je stále velmi aktuálním úkolem, na který je třeba neustále pamatovat. Spolu s místními názvy se sbírají také osobní jména. Většina litevských příjmení byla z živého jazyka zaznamenána již před druhou světovou válkou. V posledních letech se antroponyma začala ve větší míře sbírat ze starých historických a státních dokumentů (XVI—XVIII. století), rukopisných matrik, různých dalších písemností a archivních pramenů. Jde o cenný materiál pro výzkum vzniku litevských příjmení a jejich vývoje. V Ústavu litevského jazyka a literatury se tedy již nahromadily rozsáhlé fondy onomastického materiálu, které se každoročně rozšiřují o 7—8 tisíc nově zaznamenaných položek. V současnosti fondy obsahují přibližně 300 000 místních názvů a více než 400 000 osobních jmen. Rukopisný kartotéční soubor místních názvů tvoří asi 30 000 názvů obydlených míst a přibližně 11 000 názvů řek a jezer; největší část představují názvy pozemků: názvy polí, štěrkovišť, kopců, údolí, srázů, luk, pastvin, bažin, rašelinišť, mokřadů, lesů, pasek, křovin, cest, pastvin a dalších míst. Značnou část názvů neobydlených míst tvoří také historické názvy pozemků: názvy hradišť, mohyl, hrobů obrů, různých válečných hrobů, posvátných míst, roklí, kamenů a dalších míst. Z kartotéky osobních jmen, která zahrnuje křestní jména, příjmení a přezdívky, vyplývá, že v Litvě existuje více než 50 000 různých příjmení. Tyto fondy jsou nevyčerpatelným zdrojem velmi důležitého materiálu nejen pro vědu o litevském jazyce a její praktické využití, ale také pro badatele zabývající se dějinami litevského národa jako celku i jeho sousedů – Lotyšů, Rusů, Bělorusů, Poláků a dalších národů. Obsahují cenné údaje pro výzkum územního rozšíření a jazykových zvláštností baltských kmenů, které dávno zanikly a nezanechaly písemné památky – Jatvingů, Kuršů, Sélů a Žiemgalů. Úkolem litevských jazykovědců je proto tento rukopisný materiál systematizovat a co nejrychleji publikovat. K nejvýznamnějším dosavadním pracím v této oblasti patří „Litevská TSR: jmenný soupis řek a jezer“, který připravila skupina jazykovědců13. Jde o první, dalo by se říci úplnou sbírku litevských hydronym14 – spolu s opakujícími se názvy a variantami je v ní uvedeno asi 8000 názvů řek a 3000 názvů jezer. Uvedená hydronyma jsou opatřena přízvukem (jsou vyznačeny také přízvukové paradigmaty) a je určena jejich lokalizace. Snahou bylo uvést všechny dostupné podoby hydronym a zároveň „vybrat z nich nejpřesnější a nejrozšířenější podoby a doporučit je jako normativní pro užívání v litevském spisovném jazyce“15. Úplnost a přesnost materiálu samozřejmě zvyšují i vědeckou hodnotu tohoto jmenného soupisu – vždyť názvy mnoha menších objektů (řek a jezer) do té doby vědě vůbec nebyly známy a některá hydronyma se v jazykovědné i jiné literatuře vyskytovala v různě zkomolených a nepřesných podobách. Jmenný soupis vzbudil živý ohlas a příznivé recenze jak v republice, tak i za jejími hranicemi16. 13 Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, sestavili B. Savukynas, A. Vanagas, V. Vitkauskas, K. Vosylytė a I. Ermanytė, redigovali E. Grinaveckienė (odpovědná redaktorka) a J. Senkus. Lietuvos TSR Mokslų akademijos Lietuvių kalbos ir literatūros institutas, Vilnius, 1963. 14 Do té doby nejúplnější seznam názvů řek byl uveden v publikaci „Katastr řek Litevské TSR“ (Vilnius, 1959). Mnoho hydronym lze nalézt také v dalších publikacích, např.: A. Basalykas, Lietuvos upės, Vilnius, 1956; K. Bieliukas, Lietuvos ežerai, Vilnius, 1956. Všechny tyto publikace však nejsou určeny pro potřeby jazykovědy, nýbrž pro odborníky z jiných oborů. 15 Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, s. VI. 16 Srov. recenze: J. Balčikonis, Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas, „Lietuvos TSR aukštųjų mokyklų Mokslo darbai, Kalbotyra“, sv. 10, Vilnius, 1964, s. 281—283; V. Mažiulis, 212 V posledních letech bylo nově připraveno „Administrativně-územní členění Litevské SSR“, které zahrnuje názvy všech současných obydlených míst v Litvě a je určeno především k praktickým (administrativním) účelům. Publikace tohoto typu s názvy litevských obydlených míst vycházely i v předchozích letech17. Významně přispěly k normování litevské oikonymie, všechny tyto publikace však měly z lingvistického hlediska také řadu nedostatků: uváděly pouze tvary oikonym v genitivu (z nichž nominativ nebyl vždy zřejmý) a mnohé z nich byly nepřesné. V poslední publikaci, kterou připravilo Prezidium Nejvyšší rady Litevské SSR ve spolupráci s lingvisty skupiny pro toponomastiku Institutu litevského jazyka a literatury, budou oikonyma uvedena v nominativu a v nezbytných případech bude uveden také genitiv (není-li zřejmý z nominativního tvaru). Podoby jmen jsou v ní autentické: byly zpřesněny podle údajů z fondů jmen Institutu litevského jazyka a literatury a, nakolik to bylo možné, podle údajů současného živého jazyka. Kromě toho jsou zde názvy obydlených míst (je jich asi 25 000) uvedeny s vyznačeným přízvukem. V tomto ohledu jde o první publikaci, která zahrnuje názvy všech obydlených míst v Litvě18. Přispěje proto nejen k dalšímu normování těchto názvů, ale bude také spolehlivým zdrojem materiálu pro vědecké účely a studium litevských oikonym. Na základě uvedených rukopisných fondů budou připravovány také další soupisy jmen. S ohledem na nejdůležitější potřeby jazykové praxe a vědy se nejprve začal připravovat úplný soupis příjmení. O pravopisu, výslovnosti a dalších otázkách normování místních a osobních jmen se stále více píše v republikovém periodickém tisku. Zvláště mnoho článků věnovaných tomuto účelu, často doplněných úplnými seznamy vlastních jmen, která je třeba opravit, vychází v publikaci „Jazyková kultura“ Institutu litevského jazyka a literatury (od roku 1961 vychází každoročně ve dvou sešitech). Články tohoto typu v ní publikovali: V. Grinaveckas, A. Jonaitýtė, J. Lipskienė, V. Maciejauskienė, K. Pakalka, Z. Rabačiauskaitė, A. Rosinas, B. Savukynas, V. Vaškevičiūtė, A. Vanagas, A. Vidugiris, V. Vitkauskas, K. Vosylytė, Z. Zinkevičius aj. Vlastní jména s vyznačeným přízvukem se někdy uvádějí také v různých dalších lingvistických pracích, které nejsou speciálně věnovány otázkám onomastiky19. Bohaté rukopisné fondy a přibývající publikované zdroje faktického materiálu podněcují k intenzivnějšímu výzkumu litevské onomastiky. V této oblasti již byla vykonána určitá práce. Zde je třeba především zmínit rozsáhlejší práce věnované výzkumu hydronym: „Tvorba hydronym Litevské SSR“ A. Vanagase (Vilnius, 1970) a „Jména jezer“ B. Savukynase. Monografie A. Vanagase (napsaná na základě kandidátské disertace „Tvorba názvů řek Litevské SSR“, obhájené v roce 1966, a doplněná o názvy jezer) se skládá z 16 Mūsų vietovardžiai, „Tiesa“, 1963.XI.19; K. Morkūnas, Svarbi lietuvių kalbos mokslui ir praktikai knyga, „Pergalė“, 1964, Nr. 4, p. 164—166; K. Papečkys, 7000 upių, 3000 ežerų, „Kauno tiesa“, 1963.X.9; S. Tarvydas, „Tarybinis mokytojas“, 1963.X.24; M. Hasiuk, „Lingua Posnaniensis“, t. 11, Poznań, 1966, p. 159—160. 17 Obydlená místa Litvy, Kaunas, 1925; Administrativně-územní dělení Litevské SSR, Vilnius, 1949; Administrativně-územní členění Litevské SSR, Vilnius, 1959. 18 Neúplný seznam přízvučných názvů pouze větších obydlených míst Litvy (spolu s dalšími vlastními jmény) byl již uveden ve výše zmíněném „Pravopisném slovníku litevského jazyka“. 19 Srov. například vysvětlivky zkratek v akademickém „Slovníku litevského jazyka“; Z. Zinkevičius, Litevská dialektologie, Vilnius, 1966; aj. 14. Leksikos tyrinėjimai 213 dvou nejdůležitějších částí. V první části jsou objasněny obecnější teoretické otázky související se zkoumáním litevské hydronymie a podán kritický přehled dosavadního výzkumu tohoto problému. Ve druhé části monografie je na základě rozsáhlého konkrétního toponymického materiálu podrobně zkoumáno tvoření názvů všech litevských řek a jezer. Typy tvoření hydronym jsou zde vyčleněny podle zásad strukturně-gramatické klasifikace, které autor uvedl již dříve ve svém článku „K otázce zkoumání tvoření hydronym“20. Monografie, která poprvé objasnila utváření celého systému litevských hydronym, umožní úspěšněji a rychleji řešit další aktuální otázky toponomastiky: objasňovat původ názvů jednotlivých řek a jezer, provádět srovnávací výzkum hydronymie aj. Monografii doplňuje a její využívání usnadňuje 35 map (znázorňují rozšíření důležitějších slovotvorných prvků litevských hydronym) a rejstřík všech zkoumaných hydronym. Práce B. Savukynase je věnována etymologickému zkoumání názvů litevských jezer. Při objasňování původu těchto názvů je autor nejprve srovnává s jinými místními a osobními jmény, hledá jejich protějšky v onomastickém materiálu litevštiny, lotyštiny a pruštiny a poté etymologizovaná jména spojuje s odpovídajícími obecnými slovy baltských jazyků. V mnoha případech využívá ve snaze lépe objasnit původní sémantiku názvů jezer také lexikum jiných indoevropských jazyků. Část tohoto etymologického výzkumu (názvy jezer začínající písmeny A—G) byla publikována ve vydáních Ústavu litevského jazyka a literatury21. Je jen škoda, že autor v posledních letech přestal psát a zveřejňovat tuto téměř z poloviny dokončenou a potřebnou práci. Určitých rozsáhlejších výzkumných prací se dočkala také antroponymie. Především je třeba zmínit rozsáhlou monografii J. Dumčiuse „Antická vlastní jména v litevštině“ a také práci J. Jurkėnase „Stará dvousložková osobní jména v písemnostech Litevského velkoknížectví“. Jde o kandidátské disertace, z nichž byly dosud publikovány pouze autoreferáty22 a jednotlivé kapitoly, totiž J. Dumčiusovy „Antická jména v litevském lidovém jazyce“ a „Antická vlastní jména v litevských písemnostech“23, J. Jurkėnasovy „Морфологические типы древних литовских сложных имён“, „Некоторые компоненты литовских древних сложных личных имён“, „О появлении сочетания al вместо дифтонга au в литовских древних личных именах“24. Kromě již dokončených nebo právě probíhajících rozsáhlejších výzkumných a souhrnných prací vychází každoročně ve vědeckých pracích Akademie věd Litevské SSR a vysokých škol, v časopise „Baltistica“ (vychází od roku 1965) i v dalších publikacích řada článků zabývajících se různými otázkami litevské onomastiky25. 20 Morfologická stavba litevského jazyka a její vývoj (Otázky litevské jazykovědy (dále — LKK), sv. 7), Vilnius, 1964, s. 207—220. 21 Viz LKK: sv. 3, 1960, s. 289—300; sv. 4, 1961, s. 219—226; sv. 5, 1962, s. 191—198; sv. 8 (Vývoj slovní zásoby litevského jazyka), s. 183—194. 22 I. Dumčis, Antická vlastní jména v litevštině, Vilnius, 1958; J. Jurkenas, Stará složená jména v písemných památkách Litevského velkoknížectví, Vilnius, 1966. 23 Vědecké práce Státní univerzity V. Kapsukase ve Vilniusu, Historicko-filologická řada, sv. 3, Vilnius, 1957, s. 171—185; sv. 4, 1958, s. 81—108. 24 Vědecké práce vysokých škol Litevské SSR, Jazykověda, sv. 13, Vilnius, 1965, s. 57—65; sv. 15, 1967, s. 43—56. 25 Viz bibliografické rejstříky: Litevská jazykověda 1944—1960, Vilnius, 1963; Litevská jazykověda 1961—1964, Vilnius, 1965; Litevská jazykověda 1965—1968, Vilnius, 1971 (oddíl „Onomastika“). 214 Toponymie a hydronymie jednotlivých oblastí Litvy jsou zkoumány v článku J. Senkuse „Přítoky Šešupė a Jiesia“26, v článku K. Vosylýtė „Názvy obydlených míst v okolí Vabalninku“27 a dalších. Je třeba zmínit také publikace Litevské společnosti pro ochranu památek a vlastivědu Litevské SSR: „Žervynos“ (Vilnius, 1964), „Kraj Ignaliny“ (Vilnius, 1966), „Dieveniškės“ (Vilnius, 1968), „Okolí Gaidė a Rimšė“ (Vilnius, 1969), „Merkinė“ (Vilnius, 1970), „Dubingiai“ (Vilnius, 1971), které vedle jiných informací obsahují také toponymii popisovaných oblastí a její rozbor (K. Eigminas, I. Erm anytė, S. Karaliūnas a další). Mezi významnější publikované články zkoumající toponyma jednotlivých slovotvorných skupin patří: B. Savukynas, „Litevská místní jména utvořená od genitivu“28; J. Senkus, „Litevská zdrobnělá hydronyma“29; A. Vanagas, „Akmenà, Lašmūõ a další říční názvy podobného tvoření“, „Litevská sufixální hydronyma odvozená od jiných hydronym“, „Názvy litevských obydlených míst odvozené od osobního jména v jednotném čísle“30; Z. Rabačiauskaitė, „Místní jména s předložkou“31 a další. Na základě toponymického materiálu se zkoumají substrátové prvky litevského jazyka. Stopy jatvingského substrátu v litevské toponymii jsou například předmětem článků B. Savukynase „К проблеме западнобалтийского субстрата в югозападной Литве“32 a K. Kuzaviny „Gãrbus – jatvingské slovo“33. S substrátem jednotlivých baltských kmenů mohou patrně souviset formanty vyskytující se v litevské hydronymii: -aja, -ajai, -ajas, -ajė, -ajis, -ajys; -asas, -esa, -esas, zčásti -ykščia, -ykštis, -ėta, -ėtas, -ėtis (převážně v severovýchodní Litvě, na předpokládaném území Sélů), -alė, -alis (v západní Litvě, na předpokládaném území Kuršů), a také hydronyma s přízvučnou koncovkou -ùs (v jižní Litvě, na území Jatvingů). K tomuto závěru dospívá A. Vanagas v článku „К вопросу о диалектной дифференциации балтов, обитавших на территории Литвы (по данным гидронимии)“34. Řada článků se věnuje také výkladům tvoření či původu jednotlivých vlastních jmen. Patří k nim: J. Balčikonis, „Širvydas, nebo Sirvydas“35; V. Grinaveckis, „K původu některých místních jmen“36 (vykládá se původ jmen Dievytis a Keklys); V. Mažiulis, „K názvu Neringa“37; A. Vanagas, „K názvu řeky Danė (Danija, Dangė)“38, „K tvoření a původu místního jména Labguvà“39, „K původu názvů litevských řek Dunojus a Dniepras“40 a další. 26 LKK, sv. 6, 1963, s. 213—234. 27 Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A, sv. 1(14), Vilnius, 1963, s. 229—237. 28 LKK, sv. 6, s. 235—246. 29 Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A, sv. 2(15), 1963, s. 249—260. 30 LKK, sv. 4, 1961, s. 227—232; Gramatická stavba litevského jazyka (LKK, sv. 9), 1967, s. 231—238; Baltistica, sv. III(1), Vilnius, 1967, s. 111—116. 31 Výzkum litevské gramatiky (LKK, sv. 11), 1969, s. 243—255. 32 Baltistica, sv. I(2), 1966, s. 165—176. 33 Tamtéž, sv. IV(1), 1968, s. 65—67. Viz také A. Vanagas, Hlavní rysy toponymie dzūků z oblasti Panemunė, „Dzūkai z oblasti Panemunė“, Vilnius, 1970, s. 33—42. 34 Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A, sv. 1(26), 1968, s. 143—155. 35 Vědecké práce vysokých škol Litevské SSR, Jazykověda, sv. 11, Vilnius, 1965, s. 143—144. 36 LKK, sv. 3, 1960, s. 321—324. 37 Tamtéž, s. 301—316. 38 Tamtéž, s. 317—320. 39 Baltistica, roč. I(2), s. 185—189. 40 Vývoj lexika litevského jazyka (LKK, roč. 8), 1966, s. 173—182. 14* 215 Onomastické údaje jsou také hlavním podkladem nových výkladů původu některých baltských etnonym: etymologie zveřejněné K. Kuzaviniem pro Aisty, Nadravu (Nadruvu), Skalvu, Sely41, J. Kazlauskasem pro Kurše42, V. Grinaveckisem pro Žemajty43 a pro další jména. Zvláštní pozornost vzbudila etymologie názvu Litvy odvozeného K. Kuzaviniem od hydronyma Lietava (>dialekt. hybrid. Lietáuka) „pravostranný přítok Němenu“ u Čiobiškisu, Kernavė44. Několik onomastických prací litevských jazykovědců vyšlo také za hranicemi republiky: článek J. Balčikonise „Названия литовских населённых пунктов, образованные от названий рек и озер“45, referát o litevských prvcích v běloruské onomastice, který přednesli A. Vanagas a běloruský jazykovědec M. Birila na VI. mezinárodním sjezdu slavistů (v Praze) a který vyšel jako samostatná kniha46. Je pochopitelné, že se nelze ztotožnit se všemi názory autorů uvedenými v zde zmíněných i dalších onomastických pracích; některá jejich tvrzení ještě vyžadují další výzkum, podrobnější důkazy a důkladnější oporu ve spolehlivějším faktickém materiálu. Kritické poznámky k těmto pracím lze nalézt také v různých recenzích, ačkoli práce litevských jazykovědců v této oblasti se dosud recenzují příliš málo. Některé obecnější aspekty shromažďování, publikování a výzkumu litevské onomastiky, stejně jako otázky původu, vývoje a další problémy jednotlivých vlastních jmen, se často probírají na republikových dialektologicko-toponymických poradách pořádaných Ústavem litevského jazyka a literatury AV Litevské SSR, na vědeckých konferencích vilniuské univerzity a vilniuských a šiauliaiských pedagogických institutů, jichž se účastní vyučující a studenti litevistiky. Litevští jazykovědci přednášejí o různých otázkách onomastiky na konferencích v jiných republikách, na celosvazových i mezinárodních konferencích47. * „V poslední době nabyl výzkum baltské onomastiky, zejména toponomastiky, na mezinárodní úrovni mimořádné aktuálnosti“48. K řešení problémů litevské onomastiky proto přispívají také jazykovědci a historikové jiných národů a zemí. Zvláště mnoho 41 Baltistica, roč. I(2), s. 177 a násl. 42 Tamtéž, roč. IV(1), 1968, s. 59–63. 43 Vědecké práce vysokých škol Litevské SSR, Kalbotyra, roč. 19, 1968, s. 45–50. 44 Vědecké práce vysokých škol Litevské SSR, Kalbotyra, roč. 10, 1964, s. 5–18; srov. také článek téhož autora „Lietuvių upėvardžiai lie-(lei-)“ (Tamtéž, roč. 17, 1967, s. 135–137). 45 Lingua Posnaniensis, roč. 7, Poznań, 1959, s. 240–252 46 М. В. Бирила, А. П. Ванагас, Літоўскія элементы у беларускай анамастыцы, Мінск, 1968. 47 Viz Всесоюзная конференция по топонимике СССР (Тезисы докладов и сообщений), Ленинград, 1965; III республіканська ономастична (гідронімічна) конференція (Тези), Київ, 1965; Конференция по топонимике северо-западной зоны СССР (Тезисы докладов и сообщений), Рига, 1966; Проблемы славянских этимологических исследований в связи с общей проблематикой современной этимологии. Международный симпозиум (Программа. Тезисы докладов), Москва, 1966; Перша беларуская анамастычная канферэнцыя (тэзісы дакладаў), Мінск, 1967; Орониміка, Москва, 1969; IV республіканська ономастична конференція (Тези), Київ, 1969; Congressus tertius internationalis fennougristarum (Тезисы, I), Tallinn, 1970. 48 K. Korsakas, Baltistikos uždaviniai ir perspektyvos, „Pergalė“, 1970, Nr. 10, p. 177. 216 Práce věnoval litevské onomastice polský jazykovědec J. Otrębski, srov. články: „La formation des noms physiographiques en lithuanien“. „La formation des noms de lieux en lithuanien“49, „O badaniach nad nazwami wodnymi i miejscowymi na obszarze Litwy“50, „Slawizacja litewskich nazw wodnych i miejscowych“51 a další. Tvorbu a původ mnoha vlastních jmen vysvětluje také ve svém nejrozsáhlejším díle „Lietuvių kalbos gramatika“52. Některými otázkami litevské onomastiky se v článcích vydaných v posledních letech zabývají L. Gumeckaja (srov. poznámky 53 a 54), V. Rūkė-Dravinia („Diminutive bei Familiennamen im Lettischen und Litauischen“55), T. Buch („Litewskie nazwy miejscowe w powiatach Sejny i Suwałki“56, „Litewskie nazewnictwo osobowe w powiatach Sejny i Suwałki“57, „Nazwy toni rybackich jeziora Gaładuś“58), K.-O. Falk („Ze studiów nad slawizacją litewskich nazw miejscowych i osobowych“59, „O metodach slawizacji litewskich nazw osobowych i miejscowych; o genezie i rozpowszechnieniu nazw na --ńce60), A. Obrembska-Jabłońska („Elementy litewskie w mikrotoponimii wschodniej Białostoczyzny“61) a další. Za zmínku stojí práce litevského jazykovědce P. Jonika, který žije ve Spojených státech amerických, „Mūsų pavardės ir jų atsiradimas“62. Úspěšnost výzkumu litevských vlastních jmen úzce souvisí s výsledky dosaženými v této oblasti u ostatních baltských jazyků. Významných prací z onomastiky se již dočkala lotyšská jazykověda. Jeden z prvních začal sbírat lotyšská toponyma A. Bylenšteins. Místní názvy z Kuronska a Vidzemska, které zaznamenal koncem 19. století, však zůstaly převážně v rukopisech. V této práci pak nejúspěšněji pokračoval významný jazykovědec Janis Endzelynas. Především jeho zásluhou bylo na počátku třetího desetiletí tohoto století shromážděno značné množství lotyšských místních názvů, které byly zveřejněny ve dvou knihách63. Největší a nejdůležitější 49 Lingua Posnaniensis, t. 1, 1949, p. 199–243; t. 2, 1950, p. 4–43. 50 I międzynarodowa slawistyczna konferencja onomastyczna, Wrocław – Warszawa – Kraków, 1961, p. 49–58. 51 Z polskich studiów slawistycznych, seria 2, Językoznawstwo, Warszawa, 1963, p. 267–287. 52 J. Otrębski, Gramatyka języka litewskiego, t. II, Nauka o budowie wyrazów, Warszawa, 1965. Srov. také poznámku 106. 53 Вопросы теории и истории языка (Сборник в честь проф. Б. А. Ларина), Ленинград, 1963, p. 84–87. 54 Дослідження і матеріали з української Мови, т. 6, Київ, 1964, p. 121–132. 55 Scando-Slavica, t. 2, Copenhagen, 1956, p. 41–47. 56 Onomastica, t. 7, Wrocław-Warszawa-Kraków, 1961, p. 221–229. 57 Tamtéž, t. 9, 1964, p. 312–320. 58 Tamtéž, t. 12, 1967, p. 109–123. 59 Scando-Slavica, t. 9, 1963, p. 87–103. 60 Språkliga bidrag, t. 4, Nr. 19, Lund, 1964, p. 1–16. Srov. také poznámku 83. 61 Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, t. 8, Warszawa, 1969, p. 261–270. 62 Literatūros metraštis, t. 2, Chicago, 1954, p. 111–146. 63 Latvijas vietu vārdi, d. I, Vidzemes vārdi, piedaloties A. Ābelei, J. Kauliņam un P. Šmitam, savācis un rediģējis J. Endzelīns, Rīgā, 1922; Latvijas vietu vārdi, d. II, Kurzemes un Latgales vārdi, piedaloties A. Ābelei, Ž. Graudam, E. Hauzenbergai, F. Jākobsonam, L. Paulei, J. Plāķim, B. Spūlim, J. Turpūkinam, savācis, rediģējis un izdevis J. Endzelīns, Rīgā, 1925. Na základě místních jmen z Vidzeme zveřejněných v I. části této publikace napsal K. Būga rozsáhlou studii, v níž nacházíme nové zajímavé závěry o jménech finského původu v místech nyní obývaných Lotyši a Litevci, o územním rozložení některých baltských kmenů, jednotlivých jevech baltských jazyků a chronologii jejich vzniku aj.; viz jeho Rinktiniai raštai, sv. III, s. 612–648. 217 Práci J. Endzelīnse v této oblasti představuje jeho inspirované kapitální dílo „Místní jména Lotyšské SSR“,64. Ačkoli neobsahuje všechna lotyšská místní jména, nýbrž pouze ta nejdůležitější pro jazykovědu, patří toto dílo k největším a nejvýznamnějším v dějinách výzkumu baltské toponymie. K výkladům původu lotyšských toponym bylo hojně využito také publikovaného i rukopisného materiálu litevského jmenného fondu, uloženého v Ústavu litevského jazyka a literatury. Po smrti J. Endzelīnse v této nedokončené práci pokračuje především jeho žákyně V. Dambe, která se významně podílela na přípravě již vydaných svazků k tisku a uskutečnila také další významné výzkumy lotyšské toponymie65. Sběrem, publikováním a výzkumem lotyšských vlastních jmen se ve větší či menší míře zabývali E. Blese66, J. Plāķis67, M. Rudzytė, R. Gryslė a další lingvisté. Výzkum vlastních jmen zaniklých baltských jazyků nebo jejich dialektů má velký význam jak pro jazykovědu, tak pro dějiny. Jedním z nejvýznamnějších takových děl je stále kniha bývalého profesora Lipské univerzity (původem Litevce) J. Gerullise, vydaná před půlstoletím68, v níž je převážně z různých nepublikovaných pramenů shromážděno asi 2900 místních jmen ze staré pruské země: názvů měst, hradů, vesnic, jezer, řek, polí, luk, lesů a dalších míst. U mnoha těchto jmen jsou uvedena také litevská a lotyšská místní jména – protějšky pruských jmen. K. Būga tuto knihu hodnotil příznivě a v recenzi napsal: „I kdyby pruský národ zanikl a nezanechal jediný jazykový text, i tehdy by už jen z místních jmen, která shromáždil Gerullis, bylo zřejmé, že pruština měla společný původ s litevštinou a lotyštinou“69. Neméně cenná je i práce R. Trautmanna o pruských osobních jménech, vydaná téměř ve stejné době70. Pruským vlastním jménům je věnována větší či menší pozornost také v některých novějších pracích zahraničních lingvistů, srov. článek J. Otrembského „Über der Herkunft des Preussennamens“71, J. Powierského „Najdawniejsze nazwy etniczne z terenu Prus i niektórych obszarów sąsiednich“72, F. Lorentze „Preußische Ortsnamen und Appellative in Namen in Raum links der unteren Weichsel“73, H. Górnowiczův „Dialekty kociewskie i malborski Pomorze Gdańskie“74 aj. Vlastnosti jatvingského jazyka se vysvětlují především na základě výzkumu toponymie. Údaje z toponymie pomáhají určit také území tohoto zaniklého baltského kmene- 64 J. Endzelīns, Latvijas PSR vietvārdi, d. I, t. 1 (A-J), d. I, t. 2 (K-Ō), Rīgā, 1956–1961. 65 V. Dambe, Místní jména Blīdienes jako svědkové minulosti (Sborník věnovaný akademikovi, profesoru dr. Jānisovi Endzelīnsovi k připomenutí 85 let jeho života a 65 let jeho práce, Riga, 1959, s. 391–452); В. Ф. Дамбе, Исследования по вопросам топонимики Латвийской ССР (Доклад на соискание степени кандидата филологических наук), Рига, 1962; a další. Viz také poznámku 99. 66 E. Blese, Latviešu personu vārdu un uzvārdu studijas, Rīgā, 1929. 67 J. Plāķis, Místní jména Lotyšska a lotyšská příjmení, díl I, názvy Kuronska (Spisy Lotyšské univerzity, řada Filologické a filosofické fakulty, sv. 4, č. 1, Riga, 1936); J. Plāķis, Místní jména Lotyšska a lotyšská příjmení, díl II, názvy Zemgalska (tamtéž, sv. 5, č. 5, Riga, 1939). 68 Die altpreußischen Ortsnamen gesammelt und sprachlich behandelt von Dr. Georg Gerullis, Berlin und Leipzig, 1922. 69 K. Būga, Rinktiniai raštai, t. II, p. 383–384. 70 R. Trautmann, Die altpreußischen Personennamen, Göttingen, 1925. 71 Lingua Posnaniensis, t. 5, 1955, p. 76–77. 72 Komunikaty Mazursko-Warmińskie, Olsztyn, 1965, Nr. 2, p. 161–183. 73 Zeitschrift für Slawistik, t. 11, sąs. 2, Berlin, 1966, p. 243–250. 74 Pomorze Gdańskie, Literatura i język, Gdańsk, 1967, Nr. 4, p. 147–172. 218 územní rozšíření. Jotvingskému problému, který vyvolává značné spory, se v posledních letech věnují zejména polští a někteří další badatelé: J. Otrębski („Язык ятвягов“75, „Dainavā — название одного из ятвяжских племен“76, „Das Jatwingerproblem“77, „Udział jaćwingów w ukształtowaniu języka polskiego“78), A. Kamiński79, J. Nalepa80, J. Antoniewicz („Terytoria plemienne ludów bałtyjskich w okresie starożytnym w świetle badań archeologii i hidronimii“81), A. Wolf („W sprawie nazwy Jaćwięgów“82) a další. Pro řešení tohoto problému jsou cenné také práce zahraničních lingvistů, které uvádějí a dokládají baltská toponyma a hydronyma ze suwalské oblasti Polské lidové republiky83. Na toponymické údaje se při určování území obývaného Jotvingy odvolávají také někteří sovětští historikové: V. Sedov („Курганы ятвягов“84, „Заселяли ли ятвяги южную Литву?“85), A. Tautavičius („Lietuvių ir jotvingių genčių gyventų plotų ribų klausimu“86) a další. Baltské substrátové stopy ve východoslovanské hydronymii byly podrobeny velmi důkladné a vyčerpávající analýze ve významných studiích známých moskevských lingvistů V. Toporova a O. Trubačova87. Baltské prvky v ukrajinské toponymii a hydronymii podrobněji zkoumá kyjevský lingvista A. Nepokupnyj („Словосложение как балтийский элемент в топонимии Украинского Полесья“88, „Українсько-балтійські студії“89). Některé nové údaje a původní myšlenky o vztazích baltské a slovanské toponymie přinesl také moskevský badatel E. Pospelov („О балтийской гипотезе в севернорусской топонимике“90), lotyšská lingvistka A. Rekena 75 Otázky slovanské jazykovědy, sv. 5, Moskva, 1961, s. 3—8. 76 Tamtéž, sv. 7, 1963, s. 3—6. 77 Zeitschrift für Sprachwissenschaft, sv. 9, č. 2, Wiesbaden, 1963, s. 157—167. 78 Acta Baltico-Slavica, sv. 1, Białystok, 1964, s. 207—216. 79 A. Kamiński, Jaćwież (Terytorium, ludność, stosunki gospodarcze i społeczne), Łódź, 1953. 80 J. Nalepa, Jaćwięgowie (Nazwa i lokalizacja), Białystok, 1964. Taip pat plg. jo straipsnį „Przyczynek do znajomości toponomastyki i mowy Jaćwięgów“ (Acta Baltico-Slavica, t. 3, 1966, p. 127—133). 81 Komunikaty Mazursko-Warmińskie, 1965, č. 4, s. 513—530. 82 Acta Baltico-Slavica, sv. 3, 1966, s. 187—190. 83 Srov. články švédského lingvisty K.-O. Falka v publikacích: Acta Baltico-Slavica, sv. 3, s. 69—75; Studia językoznawcze poświęcone profesorowi doktorowi Stanisławowi Rospondowi, Wrocław, 1966, s. 359—370; Språkliga bidrag, sv. 4, č. 20, 1965; sv. 5, č. 22, 1966. Srov. také poznámky 56—58, 61 a 104. 84 Советская археология, Москва, 1964, Nr. 4, p. 36—51. 85 Tamtéž, 1968, č. 2, s. 82—92. 86 Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A, 2(21), 1966, s. 161—182. Diskusní poznámky V. Sedova a A. Tautavičiuse k otázce jotvingských hranic viz také Práce Akademie věd Litevské SSR, řada A, 1(26), 1968, s. 177—190; k interpretaci lingvistických údajů (zejména vlastních jmen s -da a -up-) v pracích těchto autorů pak výše zmíněný článek A. Vanagase „К вопросу о диалектной дифференциации балтов, обитавших на территории Литвы“ (viz poznámku 34). 87 V. N. Toporov, O. N. Trubačev, Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří, Moskva, 1962; O. N. Trubačev, Názvy řek pravobřežní Ukrajiny, Moskva, 1968. Srov. také poznámky 101—103. 88 Konference o toponymii severozápadní oblasti SSSR (Teze referátů a sdělení), Riga, 1966, s. 100—102. 89 Мовознавство, Київ, 1968, № 6, p. 33—42. Plg. dar 109 išnašą. 90 Otázky jazykovědy, č. 2, 1965, s. 29—38. 219 („Latvijskie jazykovye svjazi s litovskimi i slavjanskimi jazykami po dannym toponimii Kalupe“⁹¹) a M. Semionovová („K voprosu o slavjano-bal-tijskich jazykovych svjazjach. Po dannym toponimii Latvijskoj SSR“⁹²), gorkijský L. Trubė („O baltijskich elementach v gidronimii Gor’kovskoj oblasti. V svjazi s opredeleniem vostochnoj granicy drevnego rasselenija baltijskich plemen“⁹³), minský V. Žučkevičius („K voprosu o svjazjach toponimii Belorusi s toponimiej Litvy i Latvii“⁹⁴) a další. Na základě toponymie se zkoumají také vztahy Baltů s Germány, Ilyry a dalšími; srov. „Zametki po etimologii i onomastike. Na materiale balto-germanskich otnoshenij“ od O. Trubačova⁹⁵ a „Neskol’ko illirijsko-baltijskich parallelej iz oblasti toponomastiki“ od V. Toporova⁹⁶. Kromě již zmíněných zahraničních lingvistů zkoumají litevská vlastní jména a pracují s nimi ve svých dílech také Poláci S. Rospond, M. Rudnicki a J. Safarewicz, Němci W. Fenclau, H. Krahe a J. Prinz, Francouz A. Schmittlein, Švýcar A. Sen a mnozí další⁹⁷. Některá jejich díla recenzovali litevští lingvisté A. Sabaliauskas, B. Savukynas, V. Urbutis a A. Vanagas⁹⁸. Řada dalších lingvistů ze sovětských národů i ze zahraničí publikovala své nejnovější práce, v nichž se zabývá jak obecnými, tak i jednotlivými konkrétními otázkami litevské či baltské onomastiky, také v lingvistických publikacích Litevské SSR. Za zmínku stojí tyto významnější články: „Daži vērojumi Latvijas PSR dienvidvietu daļas toponīmikā“ od V. Dambė⁹⁹, „Daži Salacas baseina hidronīmi“ od M. Rudzytė¹⁰⁰, „O baltijskich sledach v toponimike russkich territorij“ a „K voprosu o toponimicheskich sootvetstvijach na baltijskich territorijach i k zapadu ot Visly“ od V. Toporova¹⁰¹, „Iz opyta issledovanija gidronimov Ukrainy“ od O. Trubačova¹⁰², „Baltijskaja gidronimija Verchnego Podneprov’ja“ od V. Toporova a O. Trubačova¹⁰³, „Z badań onomastycznych w północnej Sejneńszczyźnie“ od T. Bucha¹⁰⁴, H. Šalio 91 Konference o toponymii severozápadní oblasti SSSR (Teze referátů a sdělení), s. 121–125. 92 Tamtéž, s. 112–114. 93 Tamtéž, s. 106–108. Dále srov. teze příspěvku V. Sedova „Gidronimija goljady“ (tamtéž, s. 128–132). 94 Tamtéž, s. 94–97. Srov. také B. A. Žučkevič, Toponimika Belarussii, Minsk, 1968. 95 Друга республіканська ономастична нарада (Тези), Київ, 1962, p. 9–12; Питання ономастики, Київ, 1965, p. 16–24. Dar plg. 105 išnašą. 96 Problemy indoevropejskogo jazykoznanija, Moskva, 1964, p. 52–58. 97 Plg. Onoma. Bibliographical and information bulletin, Vol. XIV (1969), 3 (Bibliographia onomastica 1964–1965), International centre of onomastics — Leuven (Belgium), p. 479–482 (lietuvių onomastikos tyrinėjimų bibliografinę rodyklę sudarė A. Vanagas). 98 Žr. Literatūra ir kalba, t. II, Vilnius, 1957, p. 397–403; LKK, t. 6, 1963, p. 320–325, 330–333; Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida (LKK, t. 7), 1964, p. 221–231, 236–239; Baltistica, t. II(1), 1966, p. 297–102; t.V(2), 1969, p. 210–217; Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos (LKK, t. 12), 1970, p. 194–200; Acta Baltico-Slavica, t. 2, Białystok, 1965, p. 494–497. 99 LKK, roč. 6, 1963, s. 247–267. 100 Baltistica, roč. II(2), 1966, s. 199–202. 101 LKK, roč. 2, 1959, s. 55–63; Baltistica, roč. I(2), 1966, s. 103–111. 102 Baltistica, roč. IV(1), 1968, s. 31–54. 103 LKK, roč. 4. 1961, s. 195–217. 104 Vědecké práce vysokých škol Litevské SSR, Kalbotyra, roč. 14, 1966, s. 51–55. 220 „Baltische Gewässernamen im Flußsystem „Obere Havel“ (Südost-Mecklenburg)“105, J. O. Otręmbského „Balt. *leita“, „Lit. Ukmergė“106, P. Aristės „Wie der Este Litauen und der Litauer nennt“, „Lati „латвийский, латышский, Латвия“ в топонимии Эстонии“107, J. Duridanova „Südslawisch-baltische Übereinstimmungen im Bereiche der Wortbildung“108, A. Nepokupna „Географические термины и топонимы украинского Полесья и балтийские (иранские) названия рельефа“109. Zájem filologů různých národů o baltská vlastní jména a jejich práce, z nichž zde zdaleka nejsou uvedeny všechny110, významně přispívají k rychlejšímu a úspěšnějšímu řešení složitých otázek litevské onomastiky a podněcují k ještě intenzivnějšímu a širšímu zkoumání těchto otázek. K. Morkūnas 105 Baltistica, t. II(1), 1966, p. 7–42. 106 Tamtéž, t. III(2), 1967, s. 201–203; t. VI(2), 1970, s. 213–215. O J. Otręmbského hypotéze o původu názvů Lietuva, lietuviai viz také jeho Gramatyka języka litewskiego, t. I, Warszawa, 1958, s. 2–8. 107 Baltistica, t. III(2), 1967, p. 205–207; t. V(1), 1969, p. 97–100. 108 Tamtéž, t. V(1), s. 21–27. 109 Tamtéž, t. VI(1), 1970, s. 11–26. 110 Nemluvě o pracích z této oblasti, které byly provedeny a publikovány po roce 1970, tedy již poté, co byl tento přehled odevzdán do tisku. 221