Šnektų grupės žodyno sudarymo principai

LEKSIKOS TYRINĖJIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA ZÁSADY SESTAVOVÁNÍ SLOVNÍKU SKUPINY NÁŘEČÍ V. VITKAUSKAS Se změnou životních podmínek, s přibližováním vesnice městu a zánikem reálií staré vesnice, jakož i pod vlivem literárního jazyka rychle mizí z užívání mnoho starých nářečních slov. Stabilní morfologie nářečí a hůře se měnící fonetika jsou obšírně popsány a zkoumány v zásadním díle Z. Zinkevičiuse „Lietuvių dialektologija“ a v mnoha kandidátských disertacích, zatímco lexika se obvykle popisuje pouze v rozsahu potřebném pro výše uvedené oblasti. Lexika je nejpohyblivější složkou jazyka a vždy měla i má tendenci měnit se spolu s rozvíjejícím se a proměňujícím se životem. To platí zejména pro současnou dobu. Mladá generace naší vesnice se aktivně vzdělává, téměř vůbec již nezná mnohé věci, které byly dříve na vesnici běžné. Je proto značně pochybné, zda současná mladá generace převezme od dnešní starší generace venkova, narozené na konci XIX. a počátku XX. století a dobře uchovávající starou nářeční lexiku, celý slovník nářečí a jeho lexikální systém. Zachytit slovní poklad starší generace, která odchází ze života, i principy tvorby nových slov se stává aktuálním a nezbytným. Proto vzniká potřeba začít sestavovat nářeční slovníky, které umožní podrobně prozkoumat nářeční lexiku, představit její systém nebo alespoň její část pro potřeby jazykovědy a praxe a objasnit skutečný stav slovní zásoby (fungování nářečních slov v nářečích, jejich proměny, ústup z užívání, vznik nových slov apod.). Nářeční slovníky jsou nyní předmětem největšího zájmu lexikografů a dialektologů v Sovětském svazu i v mnoha dalších zemích. Zvláštní pozornost jim věnují ruští jazykovědci, kteří vedle sedmnáctisvazkového slovníku literárního jazyka brzy budou mít vícesvazkový slovník všech ruských nářečí, lexikální soubory a studie skupin nářečí téměř ze všech oblastí a krajů Ruské federace a již vydali dokonce pečlivě připravený slovník lexiky jediné vesnice1. Po seznámení s několika desítkami různých slovníků a principy jejich sestavování (k tomu byl v MA Darbai, řada A, sv. 2(33), s. 153–170, publikován obsáhlejší článek „Typy nářečních slovníků a principy jejich sestavování“) vznikl záměr pojednat o slovníku jedné skupiny nářečí litevského jazyka a o principech jeho sestavování. Za tímto účelem je třeba prozkoumat následující otázky: 1. Oblast nářečí a společné izoglosy, aby se vyjasnila jejich společnost, blízkost a příslušnost k jednomu areálu. 1 Slovník současného ruského lidového nářečí (vesnice Deulino v Rjazaňské oblasti). Materiál shromáždili a slovník sestavili: G. A. Barinova, G. S. Kogotkova, E. A. Nekrasova, I. A. Ossoveckij, V. B. Silina, K. P. Smolina, pod redakcí I. A. Ossoveckého. Moskva, 1969, 612 s. 79 2. Cíl slovníku, čeho se touto prací snažíme dosáhnout. Zvláštní pozornost je třeba věnovat zanikající vrstvě lexika, důležité pro dějiny jazyka a v současnosti již neužívané mladší generací. 3. Typ slovníku, neboť na jeho volbě závisí uspořádání a shromažďování materiálu i zhodnocení dosti pestré nářeční slovní zásoby (zřetelně se zde rýsuje několik vrstev: slovní zásoba společná celému národu, slova specifická pro nářečí či skupinu nářečí, výpůjčky a slova, která do nářečí nově pronikají zřejmě prostřednictvím škol, rozhlasu a televize, divadla i odborníků přicházejících z jiných částí Litvy). O všech těchto otázkách chceme konkrétně pojednat. Slova ze žemaitských nářečí (především z okolí Kuršėnů, Vāputenů, Dirvōnėnů aj.) se z podnětu prof. J. Balčikonise začala sbírat od roku 1954. Každé léto se zapisovalo několik set slov a odevzdávalo redakci Slovníku litevského jazyka. Po nástupu do Litevského ústavu jazyka a literatury v roce 1958 a při cestách na expedice se nahromadily značné soubory lexika jihžemaitského (východního dūnininkského) nářečí, které se staly základem zamýšleného nářečního slovníku. Ten, jak lze předpokládat, nebude odrážet pouze slovní zásobu jednoho kompaktního nářečí, ale poskytne také představu o žemaitském lexiku vůbec, neboť slova z tohoto nářečí se často užívají v mnoha částech Žemaitska. Oblast skupiny nářečí, z níž máme nejvíce materiálu a kterou by takový slovník pokrýval, je tato: okres Šiauliai, okolí Kuršėnů a Micaičů (významnější obydlená místa: Kuršėnai, Vārputėnai, Pakšteliai2), okres Šiauliai, východní část okolí Raudėnů (Dirvōnėnai), okres Kelmė, okolí Pašilėnů a Užventisu (vesnice ležící na západě) (Vidsodis, Užventis), okres Telšiai, jižní část okolí Pāvandenė a jižní část okolí Luōkė v okrese Telšiai (Viekšņaliai). 1. Jejich společné fonetické rysy: a) ie, uo > i·, u·: kī·c, sī·nc, ū·ses, sg. akuz. dū·bę(PvnR, Užv, Vds, Vkšn), ži·c, ī·vas, ū·ga, pl. nom. ū·les (Dr, Krš, Pkš, Vrp). b) Kmenové a přízvučné koncovkové ė, o > ie, uo: ūōškā, uōškē·lę, viežę, īemā·u (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), grūobi, žuolē·li, riek, grieb-lī·s (Dr, Krš, Pkš, Vrp). c) Pravidelné stahování přízvuku3. d) *tj, *dj > t, d před ā: jā·utē·, jā·utē·ms, jā·utē·s, ale jā·učę || jā·učę (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), gaidē·, gai-dē·ms, gaidē·s, ale gai·dže (Dr, Krš, Pkš, Vrp). 2. Fonetické rysy, které jsou společné jen v zásadě, ale liší se v detailech: a) am, an > ōm, ōn: ō·mžos, sō·mda, kȯ·nd, dō·ngōs (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), um, un:⁴ krūmta, lūmda, žūnc, guñ·din (Dr, Krš, Pkš, Vrp). 2 Tato vesnice byla vybrána z tohoto důvodu: je bodem Atlasu litevského jazyka, jednou z větších vesnic v severní části kuršénského nářečí, která náleží k okresu Papilė a zaznamenala silnější vliv lotyštiny (dříve zde bývala lotyšská stavení). 3 Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966, p. 38–39, 447. Pavyzdžių žr. Vyt. Vitkauskas, Kuršėnų tarmės kirtis ir priegaidė, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 3, Vilnius, 1960, p. 62. 80 b) i, u > ę, ǫ: plėks, žėnãu, žlõks, sǫpò (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), i, u⁴: trĩkti, kišì, lùp, sukãu (Dr, Krš, Pkš, Vrp). c) ą, e, i, u ~ on, en, in, un: žõnčes, brẽncte, gri:nčk, skũ:ncte (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), un, en, in, un: drùn.čus, sprẽncti, liñ.c, sũn.čti (Dr, Krš, Pkš, Vrp). d) Západní nářečí vykazují důslednější regresivní asimilaci samohlásek, zatímco u východních se jí týká pouze samohláska e⁵: siẽnes || siẽnes, miẽdžo || miẽdžo, dìrbę, si˙rksę, sù˙mtes, vaikù.ko, vi.ne, žù.ve (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), sẽnis, mielėnų, žėmų, plėpìs (Dr, Krš, Pkš, Vrp). 3. Vzájemné fonetické rozdíly těchto nářečí: a) Západní nářečí prodlužují krátké samohlásky a, e, i, u ve zdůrazněném kmeni, východní nikoli: rã:ste, pė:šte, žė.na, dì.de.les, klõ.va, snũ.kes (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), šàšti, gẽšti, sutìna, žùva (Dr, Krš, Pkš, Vrp). b) Západní nářečí prodlužují první složky přízvučných smíšených dvojhlásek i, u + l, m, n, r a dvojhlásky ui s cirkumflexovou intonací, zatímco východní je vyslovují krátce: kẽ˙lpa, pɪ˙nte, kù˙mšes, pɔ˙rptelės || pɔ˙rptelės, khù˙mpes, vaikù˙tes (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), žìrnis, pìlks, mìlkis, klùmpe (Dr, Krš, Pkš, Vrp). c) Západní nářečí vyslovují em, en jako > ęm, ęn, zatímco východní zachovávají neporušené hlásky (snad jde o vliv sousedních aukštaitských nářečí⁶, neboť často lze slyšet říkat rìntini˙s, kìntieje, žìntã˙, vartúojini, važù˙sinti a další): pė˙mpe, kė˙mšɔ, dė˙ng, mėŋketelì˙s, ale sė˙nte, sė˙mte, gi˙vė˙nte (PvnR, Užv, Vds, Vkšn), kė˙mpɪ, plenɪp, vė˙ng, den.kți (Dr, Krš, Pkš, Vrp). d) Západní nářečí místo lk s cirkumflexovou intonací vyslovují akutovou intonaci (gã˙uda, i˙ed, vaikù˙tes, rì˙te, lù˙št PvnR, Užv, Vds, Vkšn), zatímco východní cirkumflexovou intonaci zachovávají, vyslovují ji však s jen sotva znatelným zlomem, který se podobá zlomu popsanému v západoaukštaitském šakynském nářečí⁷ (vì˙rs, bù˙k, plẽsc, kã˙ula, tvã˙iks Dr, Krš, Pkš, Vrp). e) Ve výslovnosti průběžné intonace v dvojhláskách a smíšených dvojhláskách se východní nářečí neliší od lk⁸, zatímco západní značně kolísají: u smíšených dvojhlásek a, e, i, u + m, n, r připadá tlak průběžné intonace na první složku (vã˙rks, skɔ˙mbã˙ls || skɔ˙mbals, kẽ˙rp, plì˙nk, sù˙nt, plù˙nkšt PvnR, Užv, Vds, Vkšn), a ve všech ⁴ Samohlásky i, u jsou jen mírně otevřenější, nenapjaté, liší se však od krátkých i, u v lk. ⁵ Podrobněji viz V. Vitkauskas, Dėl regresyvinės balsių asimiliacijos šiaurės rytų žemaičių dunininkų tarmėse, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 6, Vilnius, 1963, s. 269—273. ⁶ Tak se vyjádřil prof. dr. J. Kazlauskas v roce 1970 na druhé svazové konferenci baltské filologie. Srov. jeho článek „Dėl baltų *ei ir *ō raidos lietuvių žemaičių tarmėse“, „Baltistica“, V(1), s. 32—33. ⁷ A. Laigonaitė, Dėl lietuvių kalbos kirčio ir priegaidės supratimo, „Kalbotyra“, 1, Vilnius, 1958, s. 94; A. Jonaitytė, Šakynos tarmės kirtis ir priegaidė, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 2, Vilnius, 1959, s. 122. ⁸ K. Būga, Rinktiniai raštai, III, Vilnius, 1961, p. 29. 6. Leksikos tyrinėjimai 81 v jiných [místech] kolem Viekššnaliů, ve východní části okolí Pãvandenė se přízvuková melodie vyslovuje na obou složkách (šã̃ks, vẽikte, drãūd, mõils, skãlptė, sėl̃kė), zatímco kolem Užventisu a Vidsodisu se její vrchol, zdá se, nachází na druhé složce (sveĩ.k, plãu.p, terãu.nĩ·, plãu.sks „dřevěná tříska“), ačkoli někdy se i zde průtažná intonace rozprostírá přes obě složky (vãiks, klãupãs, vẽlk)⁹. f) V západních nářečích se dlouhé slabiky po přízvuku vyslovují s lámavou intonací: v okolí Pãvandenė a Viekš́naliů téměř důsledně (sã·usietė, sãužbė·rõždlė, kūõtrĩ·na ~ Kótryna, bėteni.nkã·ms), zatímco v okolí Vidsodisu a Užventisu pouze ve starých, nikoli druhotných koncovkách a v některých příponách: aštu·nuolektãs mė·tãs, kalẽkkiems, plãu.tė·, tievunã·tes, avšak: puo saulėgrõndže, saulėkaita, vẽ·rpals, i·sesã·usiejems atd. ¹⁰ Důležité je také to, že všechna tato nářečí patří do jedné etnografické oblasti, tj. že zde mají stejné stavby, pracovní nástroje, jídla, mnohé zvyky, pověry a další etnografické rysy¹¹. Cíl slovníku Sbírání nářečních slov je patrně nikdy nekončící práce. V současnosti je k dispozici kartotéka čítající přes 48 tisíc lístků, která by měla, jak se zdá, zachycovat celé slovníkové složení nářečí; při každém setkání s představiteli nářečí však lze zaslechnout poměrně mnoho dříve neslyšených a neočekávaných slov. Například jedna žena chtěla charakterizovat muže, který svedl kudrnatou dívku, a pronesla tuto větu: tiõks prisišìka garbankrãmis/ uštã·i.si vaĩ.ka. Když se další představitelé nářečí na neobvyklé slovo garbankrãmis, neznámé i ve vzdálenějších místech, nenápadně vyptávali, zopakovali je a rozuměli mu. Tento útvar, zpočátku podezřívaný z toho, že jde o momentální novotvar, okazionalismus, se nyní jeví jako poněkud ustálenější slovo, snadno utvořené podle nářečních zákonitostí. Takových slov může být i více. Je to jedna z cest rozšiřování a růstu nářeční slovní zásoby, neboť lidové asociativní myšlení a spontánní pochopení zákonitostí tvoření slov umožňují rychle vytvořit nové slovo pro označení určité vlastnosti. Připomeňme zde slova prof. dr. J. Palionise: „... Ony (nářeční individualismy. — V. V.) na jedné straně velmi dobře ukazují procesy přirozeného tvoření slov a na druhé straně mají vždy potenciál stát se z okazionalismů uzualismy. A konečně, aniž bychom všestranně prozkoumali rozšíření některého nářečního slova, není snadné určit, zda je toto slovo skutečně nářečním individualismem, okazionalismem, nebo zda se užívá v širším rozsahu“¹². Další „zásobárnou“ neznámých slov jsou slova zapomínaná, ustupující z užívání. Mladší generace se nyní přiklání ke spisovnému jazyku, počet venkovských obyvatel klesá a mnohá slova charakteristická pro nářečí začínají získávat dublety ze spisovného jazyka. Ty se užívají stále častěji a stará nářeční slova jsou dokonce zcela vytlačována¹³. Ne— 9 K tomuto tématu vyšel v knize „Baltistica“ VI(2) (s. 167—172) rozsáhlejší článek „O místě vrcholu průtažné intonace v dvojhláskách (v kterýchsi žemaitských nářečích)“. 10 O druhotné akutové intonaci, která se vyskytuje ve východním nářečí, viz Vyt. Vitkauskas, Kuršėnų tarmės kirtis ir priegaidė, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 3, Vilnius, 1960, s. 67—68. 11 Zde je obzvlášť užitečný článek P. Višinskise „Antropologinė žemaičių charakteristika“, v němž pochází obzvlášť mnoho údajů z okolí Užventisu (viz P. Višinskis, Raštai, Vilnius, 1964, s. 129—234). 12 J. Palionis (rec.)— „Baltistica“, V(2), Vilnius, 1969, s. 202. 13 Pro zajímavost uveďme tuto příhodu. V Pakuršėny jedné devatenáctileté dívce, kterou chtěli poškádlit (její milý na ni čekal na kraji pole, aby ji odvedl na tancovačku), řekla babička: ai.kltãva prei.kšãs lą·uk. Dívka, která toho mnoho nevěděla a nebyla zvyklá na žertování, odpověděla: ne, an.c krĩ·vckis*! Pro ni už to nebyl miláček, ale příjmení! A takových příhod je velmi mnoho, ještě mnohem směšnějších. 82 považovány za spisovné, školské, staré dialektismy mizí a teprve když se staršími, sedmdesátiletými až osmdesátiletými představiteli nářečí hovoříme déle, bezděčně vysloví a použijí slova, která téměř vypadla z aktivního užívání, jako by je vykopali ze zapomnění. V létě roku 1969 bylo takových příkladů zaznamenáno velmi mnoho. Např.: gyventuvė „místo k bydlení, hospodářství“ Vkšn, pastovai „hospodářské budovy“ Dr, Pkš, prygnybenti „přitlačit, přihnout“ PvnR, gramanitas „hrouda“ Vds, Vkšn, gribišauti „krást“, grikuzikė „kolébka“ PvnR, Užv, grumõžas „nějaká otlučená věc“ Dr, grūtis „dva koně spoutaní k sobě“ Vkšn, gūmūriuoti „cpát do pytle“ Dr, gurgždas „lesní píšťala“ Dr, ištikrai „opravdu“ Krš, įmainais „výměnou“ Dr, išžiova „člověk s otevřenou pusou“ Vkšn, ižti „praskat“ PvnR, Vkšn, jovalinis „oddělující plevy od zrna“ (o mlátičce)“ PvnR, Vkšn, kaitrėti „stávat se horkým“ PvnR, Vkšn, frazeologismus kálkais eiti „kazit se, zpustnout“ Dr, kaslioti „rýpat“ PvnR, Užv, keperėža „takový trojramenný stromek na dětské hry“ PvnR, Užv, kerštyjimas „pomsta“ Dr, kybinėtis „po troškách se dráždit, špičkovat“ Užv, kiltas „tkanina z koudelí“ Užv, kitūmenė „ostatní lidé“ Dr, atsikūnėti „vzpamatovat se“ Dr, Užv, krūcysta „krádež“ Vds, palūpėti „mít užitek“ Dr atd. atd. Někdy si z takových záznamů, z faktů oživených ze zapomnění, lze dokonce udělat představu o mnohem větším areálu některých žemaitských slov. Např. v okolí Pãvandenė a Viekšnãliai bylo zaznamenáno slovo perėnė „lázeň“ (dnes se téměř všeobecně užívá slovo pirtis); v týchž končinách a v obci Rekčiai severně od Kuršėnai se užívá přídavné jméno smagūs „těžký“: smagė žõnčės PvnR, vėkė smagė [vėtomi] tuoli-lėk Vkšn, diel parduosa linā-sunkesnį smagės-ni Pkš atd. Zaznamenat a předložit jazykovědě co nejvíce takových slov, ještě nedávno všeobecně užívaných a v důsledku změněných okolností ustupujících, nebo dokonce již z užívání vymizelých, ale uchovaných v paměti starších představitelů nářečí, je jedním z cílů tohoto slovníku. Tento rys slovníku ovšem není jeho hlavním znakem. Jeho cílem je co nejúplněji zachytit charakteristickou slovní zásobu jednoho nářečí a shrnout několikaletou práci lexikologa a lexikografa¹⁴. Cílem takového slovníku skupiny nářečí je: 1. Odhalit dějiny, způsob života a zvyky místních obyvatel i rysy lidové poezie, jak dokládají věty zapsané téměř na každém lístku kartotéky tohoto slovníku. Obsahují zmínky o různých událostech a zvycích těchto končin (těm je věnována mimořádná pozornost), o práci a pracovních nástrojích, o selských stavbách, okolí apod. Kromě toho je zaznamenáno mnoho písní, pohádek a úryvků lidových vyprávění i svatebních proslovů družbů. Větší část tohoto materiálu se snažíme do slovníku zařadit. 14 Může vyvstat otázka: slovní zásoba všech nářečí, dialektů i místních mluv se zařazuje do velkého Slovníku litevského jazyka, proč je tedy ještě zapotřebí slovník jednotlivých nářečí? Velký slovník sleduje zcela jiné zájmy a cíle a uplatňuje specifické zásady prezentace slov; konečně veškerý materiál v něm zařazený je převeden do spisovného jazyka, často se neváhá nářeční tvary nahradit či změnit na spisovné (o tom se píše v recenzích, viz K. Vosylutė, Vyt. Vitkauskas, Akademinio Lietuvių kalbos žodyno naujas tomas, „Pergalė“, 1967, Nr. 1, p. 163; Vyt. Būda, Naujas leidimas, „Pergalė“, 1969, Nr. 3, p. 172). Velký Slovník litevského jazyka se navíc nemůže zabývat úplností jednoho určitého nářečí či místní mluvy; z nářečí se tam vybírá pouze to, co je zajímavé, důležité pro jazykovědu, užitečné pro strukturu slovníkového hesla, jeho celistvost apod. Vytvořit si představu o slovníkovém systému nějakého jednotlivého nářečí je velmi obtížné. Redakce velkého slovníku navíc nemůže mít k dispozici všechna nářeční slova. Zaměříme-li pozornost na vymezenou nářeční oblast, lze nářeční slovní zásobu shromáždit důkladněji a předložit ji. 6* 83 2. Co nejúplněji porovnat slovní zásobu nářečí se spisovným jazykem a určit jejich rozdíly. Každé nářeční slovo se porovnává se spisovnými podobami a zjišťuje se, v čem se jeho užívání a výslovnost liší od spisovného jazyka (tento rozdíl se především zaznamenává v nářečním slovníku). Srovnává se nejen se „Slovníkem současné litevštiny“, ale také s dalšími normativními slovníky (např. „Slovníkem litevského spisovného jazyka“ I–V, Heidelberg, 1932–1968, „Litevsko-lotyšským slovníkem“, Riga, 1964 aj.), ale také s velkým Slovníkem litevského jazyka a jeho kartotékou. 3. Uvést, která nářeční slova (mohou být charakteristická i pro sousední nářečí) pronikla do spisovného jazyka. Zkoumání zeměpisného rozšíření některých slov totiž ukázalo, že spisovný jazyk převzal z tohoto i sousedních nářečí nejedno slovo, například alkū́ s „rychle vyhládnout“, amžininkas, -ė „dlouho trvající, odolný“, apyvoka „hospodářství“, atvejis, audra, augmuo „vřed, nádor“, kaūkas „aitvaras, takový domácí duch“, márkšytis „mrkat“, pražūsti „zahubit“, pūgāls, vežėti aj. Určit původ těchto slov, která do spisovného jazyka přešla z jednotlivých nářečí, je poměrně obtížné, protože v takovém případě je třeba zjišťovat zeměpisné rozšíření slov na základě různých, někdy značně protichůdných pramenů. Některá z těchto slov se kromě ve spisovném jazyce užívají i v mnoha nářečích, proto je třeba postupovat velmi obezřetně a zařazovat pouze ta slova, jejichž areál je zcela jasný (zahrnuje jen část některých nářečí) a která odedávna nejsou známa nejvýznamnějším a z hlediska spisovného jazyka nejdůležitějším aukštaitským nářečím. 4. Předložit velké množství frazeologie lidového jazyka. Frazeologismům je zde věnována mimořádná pozornost; jejich část byla již dříve zpracována a publikována v sešitech „Jazykové kultury“16. 5. Pomoci zpřesnit a porovnat s lidovým jazykem slovní zásobu, vazby a tvary slov v dílech spisovatelů pocházejících z této nebo nedaleké oblasti žemaitských nářečí — Žemaitė17, Lazdynų Pelėda, Šatrijos Ragana, P. Višinskis. Potřebnost takového zpřesňování a srovnávání velmi názorně ukázal A. Šešgėlis při zkoumání textologických otázek v dílech Žemaitė18. Uvádí například případy, kdy se slova a vazby použité Žemaitė pastyroti, ropštis, užmigęs, ryžintis, iš pažemės, ana vaikas a další objevovaly, a někdy se objevují dodnes, v podobách pastovėti, lipti, užmigti, vyrintis, iš po žemės, ana vaikos aj. Takové textologické nepřesnosti z děl Žemaitė pronikají dokonce i do velkého Slovníku litevského jazyka, např. būsią19 (= būsis, tj. předstírá, tváří se), kviekšti20 (= kvėkšti) aj. Totéž būsis nepochopili správně ani vydavatelé děl Lazdynų Pelėda21. Nejde samozřejmě o žádné zvlášť problematické otázky, přesto však tento nářeční slovník může pomoci k přesnějšímu zpracování našeho literárního dědictví. 6. Doplnit Slovník litevského jazyka a Atlas litevského jazyka. Slova zaznamenaná v této nářeční oblasti se přinejmenším zpočátku, kdy se ještě neuvažovalo o vydání nářečního slovníku, předávala do velkého Slovníku litevského jazyka. Později 15 Možná není náhodou, že toto slovo jako první ve spisovném jazyce užila Žemaitė, viz J. Balčikonis, Žemaitės kalba, „Tiesa“, 1945.VI.12. (Nr. 135). 16 „Jazyková kultura“, 6, 54–67; „Jazyková kultura“, 9, 67–78; „Jazyková kultura“, 11, 78–90; „Jazyková kultura“, 12, 69–82. 17 Na základě materiálu tohoto slovníku byla v autorově článku „Kelios pastabos dėl Žemaitės raštų kalbos“ (navrženém pro časopis „Literatūrai ir kalbai“) zkoumána nářeční příslušnost slovní zásoby z děl Žemaitė. 18 A. Šešgėlis, Žemaitės raštų tekstologiniai klausimai, Vilnius, 1968, p. 114, 133–135. 19 Lietuvių kalbos žodynas, I (antras leidimas), Vilnius, 1968, p. 1209. 20 Lietuvių kalbos žodynas, VI, Vilnius, 1962, p. 1084. 21 V. Vitkauskas, K jedné drobnosti jazyka spisů Lazdynų Pelėdy, „Jazyková kultura“, 8, Vilnius, 1965, s. 17. 84 Často se část slov (např. odvozeniny od kořene cidabr-, všechny lístky s leisti apod.) opisovala do kartotéky velkého slovníku, když chyběl materiál k nějakému slovu nebo významu slova. Tak se v Lietuvių kalbos žodynas objevila slova, která jsou označena pouze zkratkami tohoto nářečního slovníku, např.: agrastynė „angreštový džem“, aižinėti „praskat se“, ančgulu „neodbytně, přituliv se“, ančkerta „určitý způsob zarývání obilí“, antiena „kachní maso“, apolas „kulatý“, apolbūrnıs „člověk s kulatým obličejem“, atškins-talas „ředění“, lamargai „s rachotem, drnčením (o jízdě)“, lengvinybė „lehkost“, liurškimas „žvanění“, melagystė „lež“, maurynas „místo, kde je mnoho maurů“, mažkraujystė „chudokrevnost“, mėginimas „pokus“, sumėikimas „schopnost“, sumėikti „dokázat“, meisgalys „kus masa“, meisinė „řeznictví“, meisinėti „řezničit“, meklioti „koktat“, nūrudiniai „na podzim“ atd. Kromě toho jsou v kartotéce tohoto nářečního slovníku slova, která nejsou v kartotéce velkého Lietuvių kalbos žodynas (a samozřejmě ani v jeho vydaných svazcích), např.: agūninti „sypat, potírat mákem“, akyveiza „na pohled“, apgaulystė „podvod“, apyápstis „poněkud hrubý, dost široký“, apyškinstis „poněkud řídký“, apyžleiba „hmatem“, arklėna (arklėna) „koňské maso“, gembininkas „takový starobylý věšák na oděvy“, ginšlinis „vysušený“, ginšlinti „jít, slábnout“, ginšlys, -ė „kdo je vyschlý“, gyvolūtis „zvířátko“, gromantas „hrouda“, grybikė „léková tableta“, grobinis „očištěný od střev“, gruilijimas „neúhledné stříhání“, gružybė „křehkost“, gurbyti „zabíjet“, įnumauti „být podnájemníkem“, išdykystė „rozpustilost“, išdžiūtrietis „kdo je vyschlý“, išžargaus „ve spěchu, s roztaženýma nohama (jít)“, jovalinūotas „ušpiněný krmnou směsí“, kartelýne „čaj z hořkých bylin, z metličky“, kirmingas „mající mnoho červů“ atd. Redaktoři textů velkého Lietuvių kalbos žodynas budou moci správněji rekonstruovat nářeční formy do spisovného jazyka a vyhnout se nedůslednostem, které se v něm nyní vyskytují, když se například z nářečního ti· (~ tiė), ė·je || ā·je (~ ėjo), turū || torō (~ turū), tujau || (~ tujaū) vytvoří tę (podle východolitevského ti· ~ tė), ėjo, turiū, tuojau atd. Možná jde o náhodné nepravidelnosti či přehlédnutí, přesto nebude od věci, když tento nářeční slovník upozorní redaktory velkého Slovníku na některé otázky rekonstrukce slov a tvarů tohoto a sousedních žemaitských nářečí do spisovného jazyka. Užitečný materiál lze v této práci nalézt také pro Lietuvių kalbos atlasas, zejména při přípravě oddílů o syntaxi, fonetice a morfologii, neboť odpovědi na otázky programu sběru materiálu pro atlas z těchto míst často nejsou úplné kvůli omezenému času expedice, širokému záběru programových otázek či jejich nepochopení, nezkušenosti mladých sběratelů materiálu apod. V tomto slovníku jsou všechny nářeční údaje podle možností co nejpečlivěji ověřeny — uvádějí se pouze věty, v nichž nejsou rozpory, nedůslednosti ani neslyšené hlásky. Je tedy třeba doufat, že tento nářeční slovník bude užitečný jak pro vědu, tak pro praxi, ukáže bohatství živého lidového jazyka a pomůže lépe poznat slovní zásobu jednoho z našich nikoli tak docela malých nářečí. O typu tohoto slovníku Slovník skupiny nářečí je v tomto případě údajně možné koncipovat jako diferenciální. Proč? I. Osoveckis napsal, že „typ slovníku určuje hledisko, z něhož bude jazykový materiál zkoumán a ve slovníku předkládán“²². Cílem tohoto slovníku je ukázat samotnou 22 I. A. Ossoveckij, O sestavování regionálních slovníků (Některé otázky ruské lexikografie), „Voprosy jazykoznanija“, 1961, № 4, p. 77. 85 charakteristickou nářeční slovní zásobu, kterou jazykověda potřebuje především. Ani zkoumané nářečí, ani ostatní nelze (alespoň v současnosti) považovat za uzavřené jazykové jednotky: všechna jsou úzce spjata se spisovným jazykem a částečně se sousedními nářečími, a proto je obtížné vymezit rozsah a hranice nářečního slovníku, neboť ze spisovného jazyka se do každého nářečí prostřednictvím školy, rozhlasu, televize a novin valí zcela nová slova, která se ještě nedávno v nářečí vůbec neužívala. Byl zvolen tento cíl: ukázat a vyzdvihnout tu vrstvu baltské, litevské slovní zásoby, která není ve spisovném jazyce známá nebo se od něj nějak liší, neutopit charakteristická nářeční slova v obecné slovní zásobě celého národa, která je dostatečně dobře zachycena a vysvětlena v normativních slovnících litevského jazyka. Proto se v něm vyzdvihuje specifická nářeční slovní zásoba. (Nezohledňuje se, zda jiná nářečí, lokální mluvy a jejich podoby mají stejné slovo, či nikoli. Uplatňuje se pouze jediné srovnávací kritérium — spisovný jazyk.) Po stanovení takového typu slovníku vyvstává okamžitě otázka výběru slov. Do slovníku skupiny nářečí se z důvodů uvedených výše vybírají následující nářeční slova. 1. Všechna litevská slova, která mají jiný kořen než spisovný jazyk, a také ta, jež se obvykle vyskytují pouze v dílech některých spisovatelů pocházejících ze Žemaitije, zatímco v normativních slovnících jsou označena zkratkou žem., tj. klasifikována jako úzce vymezené dialektismy charakteristické pro Žemaity. Např.: aldija (áldija) „prostorná místnost“, apvaža „neodpor“, apvažūs „neodporující“, ármijos „propast“, aržūs „prudký“, beñgti „ukončit“, blėrbinas „široký, volný oděv“, cyrulỹs „skřivan“, dėinauti „dvořit se dívce“, dujà „drobný déšť“, dujóti „slabě pršet“, gėžė „volavka popelavá“, gurlùs „tučný“, indėvė „jakýsi zlý duch“, káisti „škrábat“, kastinỹs „žemaitský pokrm připravovaný z kyselé smetany“, káupa „příčná tyč saní přibitá na špicích“, kérna „ubohý člověk“, krùmė „hlava hada, ropuchy či sledě; lebka“, krùpė (krùpis) „ropucha“, krasnà (kresnà) „mráz“, kùlỹs „(mlýnský) kámen“, išlėžti „uvadnout vleže“, liepėlė „takový hnisavý zánět pod nehtem“, lyžinties „lichotit“, maigùs „náchylný ke spánku“, nàgãzis (nàkažis) „nějaké podřadné zvíře“, nážyties „předvádět se“, niòkti „běžet; hnát, zahánět“, pàitvėties „zhoršovat se“, rabėi „šustit“, rėis „jizva“, stėgti „snažit se, starat se“, vàrštas „letní obilí“, žiùžis „oděv svinutý do úderu“ a další. 2. Slova užívaná ve spisovném jazyce, která normativní slovníky nepovažují za dialektismy a která se do něj většinou dostala z písemných děl Valančiuse, Žemaitė, Lazdynų Pelėdy, Šatrijos Raganos a dalších spisovatelů pocházejících z tohoto kraje. Např.: alkùs „rychle vyhladovělý“, ašvienis „pracovní kůň“, katėti „kdákat, žvanit“, nùlanka (lk niùolanka) „člověk vyžadující úctu a poklonu“, prãmonė „zábava; výmysl“, vešùs „bujný“, žãgas „strniště“ a další. Slova této skupiny se ve spisovném jazyce užívají poměrně zřídka a mají jasnou izoglosu pokrývající severozápadní část Litvy, proto by měla být zařazena do nářečního slovníku. Existuje však značná skupina slov, která pevně pronikla do spisovného jazyka (pravděpodobně také prostřednictvím děl zmíněných spisovatelů), ale zároveň mají jasnou izoglosu — část žemaitských nářečí a přilehlá aukštaitská místa. Např.: atvėjis, ménkė, áudra (ve spisovném jazyce se nejčastěji užívá audrà), ýda (ve městech se tato přízvuková podoba často chybně vyslovuje jako ydà), fūgà, skárda, šiáurė23 a další. Snad je záměr zařazovat taková slova do nářečního slovníku sporný, v tomto nářečí a jeho sousedních nářečích se však užívají odedávna, tradičně (nikoli naučeně), zachovala si starobylou 23 O sporných areálech některých takových slov viz J. Kazlauskas (rec.), „Baltistica“, VI(2), Vilnius, 1968, p. 326. 86 tradiční přízvukování, mají vlastní frazeologii apod. Ačkoli uvedené příklady jsou podle slov F. Filina dialektismy pouze svým původem, nikoli však užíváním24, přesto se domníváme, že vzhledem k tomu, že je litevský jazyk převzal z určitých nářečí a že jejich areál zahrnuje pouze část litevského jazykového území, je třeba taková slova zařadit do tohoto diferenčního nářečního slovníku. Tato slova si navíc až do dnešních dnů ve větší či menší míře zachovala vymezené oblasti užívání (mimo dnes známé areály je užívají pouze vzdělanci nebo představitelé nářečí, kteří litevský jazyk ovládají o něco lépe); z hlediska litevského jazyka jsou to synonyma slov, která do něj přišla z jiných nářečí. Např.: vėtra – audra (ar audrà), žiūrėti – veiz-(d)ėti, sąmanos – kiminai, pelūnai – mėtelės atd.25 Pokud zeměpisné rozšíření nějakého slova poněkud přesahuje hranice žemaitského nářečí, nemělo by to být rozhodující. Vzájemné působení nářečí je každodenní záležitostí a probíhalo nejen včera či předevčírem. Proto pokud se někdy nějaké žemaitské slovo vyskytuje v Žagarė, Šakyně, Joniškisu (tam lze zaslechnout dokonce „nejtypičtější“ žemaitská slova kailys „gim̃ akmuo“ a krūpis „ropucha“) nebo dokonce v nářečí Kräkiai (tj. na území bývalého Žemaitského knížectví), přesto patří do diferenčního nářečního slovníku. Tak se v tomto případě také postupuje. Někdy se kvůli nedostatku materiálu nemusí podařit určit zcela přesný areál takových slov, avšak jejich zařazení do tohoto slovníku by upoutalo pozornost lexikologů a díky společnému úsilí by bylo možné jejich zeměpisné rozšíření upřesnit. O zařazování různých obtížně vysvětlitelných dialektismů do diferenčního nářečního slovníku se F. Filin vyjádřil velmi zajímavě: „Ve všech případech, kdy se pochybuje, zda je slovo dialektismem, nebo zda ho užívá celý národ, anebo když je obtížné určit, že jde o dialektismus, má být takové slovo zařazeno do Slovníku“26. 3. Nářeční varianty slov cizího původu, která se v litevštině vžila. Např.: ablius „hoblík“, agurklas „okurka“, amatininkas „řemeslník“, būlbė „brambora“, krūopai „kroupy“, kādrylius „kadrila“, kanāpis „konopí“, mörkas „mrkev“, nastürkas „lichořeřišnice“, pūdas „pūdas“27, pūndas „pūdas“, uōstai „vousy“ atd. Opatrně se zařazují také nářeční podoby starších internacionalismů, které užívají všichni představitelé nářečí a které mají vlastní izoglosu. Nejčastěji jde o názvy různých nemocí, součástí nástrojů, mechanismů apod., např.: krūopas „taková krční nemoc, dušení“, legulėktorius „část pluhu“, mašyna „mlátička“ aj. 4. Specifické nářeční slovotvorné podoby odlišné od litevského jazyka: a) odvozeniny s příponami: kiaulėna (kiaulėna) „vepřové maso“, ožkėna (ožkėna) „kozí maso“, blakstėnas „řasa“, balžėnas „balžienas“, kālvėnė „manželka kováře“, karalėnė „královna“, grybikė „tableta léku“, mergikė „odrostlá dívka“, duonynė „jídlo zahuštěné chlebem; duonienė“ setinynė „polévka z tuřínu a setinů“, žirnynė „hrášková polévka“, cūpsena „pískání“, eisena (ešena) „způsob chůze, chůze“, lēksena „létání, běh“, pilvūžas „pilvūzas“, vėpeza (vėpiza) „neotesanec, tlachal“, jaunystà „mládí“, mažystà „dětství“, pākaroklis „oběšenec“, ātžindoklis „savec“, vaikūitis „děťátko“, žvėrūtis „zvířátko“, paukštūtis „ptáček“, karūmenė „vojsko“, didūmenė „obyvatelstvo“, sausūlis „suchý dub“, aguonīnas „posypaný mákem“, ālinas (alinūotas) „pivem ochucený“, smiltīnas (smiltinūotas) „písčitý“, žēminas 24 Ф. П. Филин, Проект „Словаря русских народных говоров“, Москва — Ленин-град, 1961, р. 23. 25 Plg. A. Lyberis, Lietuvių kalbos sinonimų žodynas, Kaunas, 1961. 26 Ф. П. Филин, tamtéž, р. 139. 27 Zkráceno patrně proto, aby nedošlo ke shodě se slovem pū̃~puodas. 87 (zemnitý) „zemitý“, tuštitelės (tuštitelaitis) „zcela prázdný“, jaunitelės (jaunite-laitis) „zcela mladý“, kastinys „vykopaný kopáním“, mintinys „ušlý chozením“, aštuoniò-leka „osmnáct“, šešiòleka „šestnáct“, aštuoniòlektas „osmnáctý“, šešiò-lektas „šestnáctý“, dùlenti „jít, prášit“, kiaušenti „jít, chodit“, juokuoti „žertovat“, mėgenti „zkoušet“ atd.; b) předponová odvozenina: ántburba „voda zamrzlá na ledě“, áṅčgalis „zadní díl“, áṅčgalinis „úporně se snažící pracovat“, áṅčvalkas (aṅčvalktis, aṅčvalktys) „přehoz“, nùšasa „kdo se ošoupal“, nùvalka „tulák“, nùdarbė „schopnost vykonat práci; odpracování“, nùmonė „porozumění; rozum“, nùkra-tos „zbytky koudelí“, nùdarbūs „vhodný k práci“, prýduris „místo u dveří“, prýe-dis „přejedení“, prýkabe (prykabė) „přívěs“, prýkletis „předpeklí“, prýša-kinis „přední“, prýštarauti „odporovat“ atd.; c) útvary s jiným formantem: išilguõ (išilgu) „podélně“, padienuõ „na den“, pamėčiuõ „po měsíci“, pa(v)andeniuõ „na jaře“, dabarčiuo (dabarčiuo) „nyní“, dvijuõ „ve dvou“, keliuõ „ve více lidech“, kuriuõ „kde, jak“, šiòkie „v obyčejný den“ atd.; d) tvary s jiným slovotvorným kmenem: ausė „ucho“, ántė „kachna“, klėtė „stodola“, nósė „nos“, išėitė „východ“, kalčià „vina“, kerčia „roh“, verčia „hodnota“, jūrė „moře“, girė „les“, skrynė (skrynė) „truhla“, pietai „oběd“, ákmenas „kámen“, kūrtas „hluchý“, rūgštas „kyselý“, sūras „slaný“, šviežūs „čerstvý“, liūdnūs „smutný“, lengvū̄s „lehký“ atd.; e) slova v jiném čísle: slógos „rýma“, šakė „vidle“, mètas „rok“ a další. 5. Tvary s určitými fonetickými změnami v kořeni nebo kmeni, které nelze vysvětlit pravidelnými hláskovými změnami samohlásek a souhlásek v nářečí. Např.: nèkas „nikdo“, nèkšas „kdo je lehkomyslný, zabývá se ničemnostmi“, nupėpti „nakreslit“, lytùs „déšť“, mýlas „milý“, naujynà „novinka“, prýdas „přívěsek“, prýš „před“²⁸, numai „domy“, nùmas „dům“, numšargas „člověk starající se o dům“, mùno „můj“, muniškis „můj“, mùnas, munóji „můj, moje“²⁹, kýbinti „šťouchat“, akýplėša „drzoun“, torà „plot“, nakóti „nocovat“, apolùs (āpolas) „kulatý“, apártis „závora“, jėibė „neplecha“, jėibininkas „rozpustilec“, apýrudinis „čas kolem podzimu“, kóṗti (kóṗti) „uklízet, čistit“, gráuti „bořit“, srūbčioti „popotahovat“, rogsóti „ležet“, ginšla „žíla“, skinstas „řídký“, skinstalas „řídká tekutina“, kningà „kniha“, trīnis „tři“, gunžys „hrb“, klėbys „náruč“, glegeti „klapat“, kerėbla „nemotora“, baržà „vous“, lizàs „hnízdo“, bezėti „prdnout“ atd. 6. Slova s odlišným přízvukem, přízvukové varianty: a) jednotlivá slova, např.: akėčios (3) — 1k (1), akūotas (3) — 1k (1), aušrà (2) — 1k (4), ganyklà (4) — 1k (2), giltinė (1) — 1k giltinė (3ª), gývybė (1) — 1k gyvybė (1), nèbuvėlis (1) — 1k nebuvėlis (1), pãdegėlis (1) — 1k padėgėlis (1), kelnės (2) — 1k kél nės (1), metinė (metinės) (2) — 1k metinės (1), nykštis (1) — 1k nykštys (3), dauginti — 1k dauginti, kalbinti — 1k kalbinti, telžti — 1k telžti, šokinėti — 1k šokinėti, sproginėti — 1k sproginėti atd.; b) odvozeniny s příponami: -ýnas (3) — 1k (1): avėtýnas (3), beržýnas (3), žabarýnas (3), žvyrýnas (3); -ėjas, -ėja (3) — 1k (1): audėja (3), milžėja (3), piovėjas, -à (3), šokėjas, -à (3); -ienà (3) — 1k -iena (1): avižienà (3), kvietienà (3), miežienà (3); od sloves s dvouslabičným kořenem s přízvukem na první slabice v minulém jednorázovém čase s kmeny na ė- a o- utvořená podstatná jména s příponou 28 Srov. severní žemaitská nářečí z Raudėnů, Tryškiů a dalších oblastí (dounininkové): lì·tòs, mì·ls, náujì·na, prì·dà, prì·š atd. 29 O kořeni mun-, num- viz J. Lebedys, V. Urbutis, Du žemaitiški XVIII a. vidurio laiš-kai, „Baltistica“, IV(2), Vilnius, 1968, s. 301; B. Vanagienė ir V. Vitkauskas, Dėl žemaičių mun- ir num-, „Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai“ (Lietuvių kalbotyros klausimai 11), Vilnius, 1969, s. 211–217. 88 -slabičnými kořeny s přízvukem na první slabice od sloves s kmeny na ė- a o- v minulém jednorázovém čase utvořená podstatná jména s příponou -imas: audimas, augimas, brėžimas, gėlimas, kandimas, milžimas, tėžimas, tėvėrimas, žindymas30 (v současné litevštině jde o podstatná jména s přízvukovým paradigmatem 2). 7. Jiná slova, která mají význam vlastní pouze nářečí. Např.: brėkšti „stmívat se“, gerbti „oblékat, upravovat“, gróbas „střevo“, gūdas „východní Aukštaiťan“, irklas „loďka“, išeiga „odchod z domu za zábavou“, ištisas „dlouhý“, kāblis „část pluhu k zavěšení oje“, kaīmpas „oblouk postroje; oblouk koše“, kamštis „sladká hmota zabalená v hadříku, aby ji dítě mohlo cucat“, kiäutas „(ořechová) skořápka“, krōkti „plakat“, kroklys „plačka“, mūlkis „příčný trám tkalcovského stavu, přes nějž se navíjí látka“, mūšis „rána, úder; pěší“, ō „protože“, žmogžudys „trýznitel lidí, člověka“, žūdyti „mučit“ atd. Vyskytují se i slova, která jsou známá jak v současné spisovné litevštině, tak v nářečí, avšak spisovná litevština ve srovnání s nářečím nezná všechny jejich významy. Podle vzoru „Slovníku ruských nářečí“31 se v takovém případě v tomto slovníku uvádějí pouze ty významy slova, které spisovná litevština nemá. Např.: alsuoti, -uoja, -avo tr. přen. vyprávět, když se někdo přitiskne a lehne: ànā mūn alsū·|ka alsū·|mūn ne galvūo|ne ū·degūo Krs... apačia ž. (3ᵇ) dno pece na pečení chleba: apačė i·kai·ta|kęšk [duoną] kēpk Vds... kelmas m. (3) taková nadávka, čert: je viōki·eu· padīs atuōma|būs ke·lms Dr; ãik puō kelmūn tiōks mō·ndrōs PvnR... gyvas kelmas „spousta“: jāu kūo kūo|ālė gi·vuolo tərējom gīva ke·lma PvnR... nauda ž. (3) úroda: šėltū·sę krāštū·sę dvė nā·udę jē·m PvnR atd. Slova alsuoti, apačia, kelmas, nauda a další mají v nářečí samozřejmě i další významy, které se shodují s významy uvedenými ve „Slovníku současné litevštiny“ a jsou užívány téměř všemi Litevci; vzhledem k povaze tohoto slovníku se však zamlčují (v rejstříku, kam je odkazováno písmenem R), zatímco jsou zvýrazněny pouze ty významy, které, zdá se, nejsou pro spisovnou litevštinu typické. V příslušném rejstříku bude uvedeno, že tato slova mají také významy společné se spisovnou litevštinou. Nechtěli jsme opomenout ani případy, kdy se nějaké slovo v nářečí užívá v užším, přesněji vymezeném významu než ve spisovné litevštině. Např. přídavná jména s příponou -ėnis označují pouze druh slámy či plev: miežieniai, kvietieniai, rugieniai mohou být plevy nebo sláma, ale spojení miežieniai, kvietieniai, rugieniai miltai „ječná, pšeničná, žitná mouka“ je zcela nemožné. Slova užívaná v takto zúženém významu se zařazují přímo do slovníku, neboť jinak nelze vystihnout jemné odstíny jejich užívání. 8. Současné neologismy nářečí, které většina mluvčích nářečí užívá pravidelně, tj. slova užitá nikoli náhodně, ale již pevně začleněná do slovní zásoby nářečí. Např.: ārininkas „vlastník arů“, kīnininkas (kinininkas) „filmový promítač“, elėktrininkas „pracovník provádějící a udržující elektrické rozvody“, paukštinė „dělnice na drůbeží farmě“ atd. V tomto případě může vyvstat otázka, zda nejde o slova vytvořená jednotlivcem či několika osobami. Vedoucí „Slovníku ruských nářečí“ F. Filin o této otázce píše: 30 O podobném přízvukování těchto podstatných jmen v „Postile“ M. Daukši a v žemaitských nářečích viz Pranas Skardžius. Daukšos akcentologija, Kaunas, 1935, s. 71–72. 31 „Словарь русских народных говоров“, вып. I, составил Ф. П. Филин, Москва – Ленинград, 1965, s. 6–7. Viz také třetí díl téhož slovníku, heslo блин: 1. пресная лепешка, поджаренная на неподмазанной сковороде…2. Блины мн. Названия некоторых обрядов… 3. Нижняя печная вьюшка… 4. То же, что и блинок (в 4-м знач.).— „Словарь русских народных говоров, вып. III, Ленинград, 1968, s. 24. Tamtéž, s. 35, viz také heslo 2 боб, -а, м. Кормовой горошек atd., atd. 89 „V mnoha zápisech z nářečí často nacházíme podobné situační, kontextové (окказиональные) výrazy, které se v spisovném jazyce neužívají a na první pohled se zdají být dialektismy. Tyto výrazy však nejsou dialektismy, protože nejsou rozšířené, v nářečích se užívají nepravidelně a někdy jsou tam dokonce zcela neznámé.“32 Dále se uvádí také toto: „Do diferenciálního nářečního slovníku nemají být zařazována slova utvořená později, zejména ta, která vznikla z mezinárodních slov, a ta, která se v nářečí objevila nedávno.“33 Plně souhlasíme s tvrzením, že nahodilá slova, která představitelé nářečí vysloví jen příležitostně, do diferenciálního nářečního slovníku nepatří (to nijak nesouvisí s lexikálním systémem nářečí); o některých slovech uvedených v tomto slovníku je však třeba se poněkud obšírněji zmínit. Kdybychom se zříkali zařazování nových útvarů z mezinárodních slov, nezahrnuly by se nářeční útvary kynininkas (kinininkas), které se stalo běžným, nejznámějším slovem nejen v oblasti nářečí zahrnutých do tohoto slovníku, ale i u Žemaitů v okolí Laukuvy34, Raudėnů, Tryškiů, Papilė, Judrėnů aj., ūrininkas, známé v okolí Luokė, Janapolė (Viržuvėnů), Varniů, elektrininkas, užívané také v nářečích okolí Girdiškė, Raudėnů a Tryškiů. Dokládají životaschopnost nářečí a schopnost samočinně, bez pomoci spisovného jazyka tvořit nová slova, která se ustáleně užívají v poměrně rozsáhlém okolí. Kromě toho některá z těchto slov pronikla jako nářeční fakta do Velkého slovníku litevského jazyka35. Podle starých slov arklinis „koňák“, kiaulinė „ošetřovatelka vepřů na statku“ vzniklo také slovo paukštinė „drůbežářka“. Toto slovo užívá také mnoho představitelů nářečí, dokonce i zemědělští odborníci, kteří absolvovali technikum nebo akademii. (Slovo kiaulinė nyní rovněž získalo jiný význam — „chovatelka prasat“.) Takové osobité, byť nové, avšak „vžité“ a již rozšířené nářeční útvary do tohoto slovníku patří. Z tohoto krátkého přehledu je tedy patrné, že se do slovníku zařazují nejen lexikální, slovotvorné a akcentuální dialektismy (slova s jinými kořeny, jména s odlišnými příponami či předponami, s proměněnými nebo odedávna zachovanými kmeny, příslovce a předložky s nářečními formanty, slova s jinou kořenovou samohláskou či souhláskou, přízvukové varianty), ale i dialektismy sémantické, tj. slova s jiným významem než ve spisovném jazyce. Liší-li se od spisovného jazyka pouze některý tvar slova (pád, osoba, čas), zpravidla neuváděný jako heslové slovo, projeví se to v rejstříku a taková slova se do slovníku zařazovat nebudou. Do slovníku se nezařazují: 1. Slova společná všem litevským nářečím (nebo alespoň známá mnoha z nich), pevně začleněná do spisovného litevského jazyka a uváděná v normativních slovnících, např.: akis, koja, burnà, stãlas, žõdis, varlė aj., stejně jako jednotlivé významy slov užívané všemi, např.: kélmas „zbytek stromu u kořene po jeho pokácení či zlomení“, mazginys „nádoby k mytí“, naudà „zisk“ atd. 2. Slova feudálního žargonu, např.: čiortas, čierka, ciekavyties, pijõkas, paliecavóti, spãvienė, ukatà, ukãtyti aj., zjevné hybridy, např.: bobélka, kumélka, giedorkà, 32 Ф. П. Филин, Проект „Словаря русских народных говоров“, Москва — Ленинград, 1961, р. 31—32. 33 Ф. П. Филин, tamtéž, s. 33. 34 Vl. Grinaveckis, Výzkum litevských nářečí v letech sovětské vlády, Vědecké práce Vilniuského státního pedagogického institutu, 11, 1960, s. 18. 35 Lietuvių kalbos žodynas, V, Vilnius, 1959, p. 811 (kinininkas); Lietuvių kalbos žodynas, I (antras leidimas), 1968, p. 300 (ūrininkas). 90 umāvas, juokavoties, smarkavoti atd. většinou nemají izoglosy, jsou známy většině Litevců a teprve když je 1k nepřijala, začaly se tyto výpůjčky užívat pouze v nářečích. (Pochybné, dosud nejasné výpůjčky nebo hybridy se do slovníku zařazují, např.: bėgsena „způsob běhu“, lūpšena „bití“, sprōgsena „chcípání; hanl. smrt“⁽³⁶⁾, krūpmausis „-ė ‚darebák, ropušák‘ atd.) 3. Žargonismy pocházející z měst nebo městeček, které někdy užívají mladší příslušníci nářečí (nejčastěji když se „vytahují“ a předvádějí), např.: dziūnė „hlupák, hlupačka“, dziūndžė „vodka“, dziūdžininkas „opilec“, papūtną „náhodné auto“, sabrānija „shromáždění“, stiliūga „elegán“ atd.; nemají větší význam pro jazykovědu ani praxi a jsou nářečním slovníkovým plevelem (po vhození do oběhu na ně sami jejich uživatelé zapomínají). 4. Ne vždy ustáleně užívané přetvořené podoby mezinárodních slov, většinou individuální jazykové jevy, např.: makāninkas || makārnininkas „mechanik“, partagrāfija „fotografie“, pamkum binātas „průmyslový kombinát“, pratikolas „protokol“, pendicitas „apendicitida“, vermāgas „obchodní dům“ atd. (Podobně postupují i autoři „Slovníku ruských nářečí“, když odmítají zařazovat lidové přetvořené podoby mezinárodních slov37, uvádějí však slova téhož původu, která do ruských nářečí pronikla již dávno, např.: валет, ванель, варган || варгант, воевангелье atd.38) 5. Slova nově převzatá z 1k, která se užívají neustáleně a v nářečí dosud obecně nemají tradici užívání. Např.: klaida (nář. paklydimas), tešla (nář. mink-lė), kiaulidė (nář. kiaulininkas), tvārtas (nář. kūtė || kūtė, staldas), žārna (nář. grōbas), pelė (nář. žiūrkė) atd. 6. Místní a osobní jména, protože tvoří samostatnou část nářeční slovní zásoby, která vyžaduje zvláštní výzkum. Rejstřík nezařazených slov Diferenciální slovník může zahrnovat pouze část nářeční slovní zásoby. Abychom čtenáře seznámili i s tou částí, kterou do něj nebylo možné zařadit, a poskytli co nejúplnější obraz nářeční slovní zásoby, rozhodli jsme se na základě myšlenek M. Karasiose připojit na konec tohoto slovníku rejstřík slov užívaných trvale nebo ještě donedávna zcela běžně staršími lidmi, která však z výše uvedených důvodů do slovníku nezařazena nebyla. (Nezařazují se do něj slova uvedená v oddílu „Do slovníku se nezařazují“ v případech 3, 4 a 5.) Rejstřík ukazuje: 1. která slova jsou společná 1k a nářečí; 2. jaké výpůjčky nářečí má a které z nich se dosud užívají široce a které jsou již zapomenuty (připojují se příslušné poznámky); 3. která slova 1k, známá v mnoha litevských nářečích, se zde vůbec neužívají. Například nářečí vůbec neznalo slova (teprve nyní začíná chápat jejich význam) ariōdas, gardūs, karvėlis, kūōlas, kūrpė, pelė, tvārtas „budova pro chov hospodářských zvířat“ atd. Bez „Rejstříku nezařazených slov“ by mnohé nezřetelnělo; slova uvedená ve slovníku by se jevila jako jediná užívaná, jako by byla vytržena z celé nářeční slovní zásoby… 36 O možné litevské etymologii přípony -šena viz A. Jonait y tė, Latvijų kalbos poveikis palatvės vakarų aukštaičių šnektų gramatinei sandarai, „Lietuvių kalbos gramatinė sandara“ („Lietuvių kalbotyros klausimai“, 9), Vilnius, 1967, s. 174. 37 Ф. П. Филин, там же, с. 34. 38 Словарь русских народных говоров, вып. IV, Ленинград, 1969, p. 26, 38, 46, 354. 91 … určité příklady. Zvláště by nebylo jasné, která slova spisovného jazyka nářečí vůbec neužívá (např.: arūodo starší představitelé nářečí vůbec nerozumějí a považují je dokonce za slova slovanská), protože nářeční náhrada nějakého slova spisovného jazyka ještě neukazuje, že nářečí tuto lexikální jednotku spisovného jazyka nezná (nářečí přece může mít několik synonym, srov. tėvas ir plėnas; nib­rė, pliūškė ir vakaruškos; sunkus ir smagūs; mėsti ir maišyti; pražaisti, prapūlyti ir pamėsti; arklys, žirgas ir ašvienis atd.). Bez tohoto odkazu také nemusí být čtenářům jasné, zda slova, jejichž jednotlivé významy se v nářečí liší od spisovného jazyka, mají i jiné významy, než jaké uvádí slovník, či nikoli. Po sestavení takového registru budou badatelé nářeční slovní zásoby a lexikografové znát téměř celý lexikální inventář nářečí, tj. všechna slova, která se podařilo na území nářečí zaznamenat. Fakticky tedy půjde o úplný slovník nářečí, v němž je ta část slovní zásoby, která se od spisovného jazyka nějak liší, zdůrazněna a uvedena podrobněji, zatímco ta, která se neliší, je pouze zaznamenána. Frazeologie Po projednání otázky výběru slov je třeba promluvit také o výběru frazeologismů pro tento slovník. F. Filin o této otázce napsal: „Zásada výběru frazeologismů odpovídá zásadě výběru slov přijaté ve slovníku“39. Do „Slovníku ruských nářečí“ se tedy zařazují pouze frazeologismy, jejichž složky se liší od spisovného jazyka nebo které v něm vůbec nejsou. I v tomto slovníku se postupuje podobně, tj. zařazují se frazeologismy, u nichž se alespoň jedna složka nějak liší od spisovného jazyka, např.: gerklę išversti, laidyti „křičet“, kaili jėngti „bít“, numų krūkis „nejdůležitější člověk v domě, dohlížitel na pořádek“, numiė būti „zemřít“, numiė važiuoti „umírat“ atd. Kdyby byl vydán slovník frazeologismů litevského spisovného jazyka a byly stanoveny jejich charakteristické rysy a užití, bylo by možné do tohoto nářečního slovníku zařadit také frazeologismy, jejichž všechny složky se shodují se spisovným jazykem, ale jejichž význam nebo užití se od něj liší (nebo se užívají pouze v tomto nářečí). Frazeologismy se u nás zkoumají teprve nedávno, nemáme zveřejněný soubor frazeologismů spisovného jazyka — a proto není možné porovnávat nářeční frazeologismy se spisovnými. Autor slovníku má tedy důvod v tomto případě upustit od porovnávání významů frazeologismů. Uvádějí se pouze frazeologismy, jejichž podoby nebo alespoň jedna z podob jsou dialektismy. Uspořádání slovníku 1. Všechna slova slovníku jsou řazena přísně abecedně. Heslové slovo je uvedeno v podobě obnovené do spisovného jazyka. Důvodem je, že fonetický systém jednotlivých nářečí severovýchodních žemaitských děnininků se poněkud liší, a kdybychom slova neobnovovali, bylo by třeba jedno slovo zařadit na několik míst. Čtenáři slovníku by navíc museli ovládat jednotlivá nářečí, jinak by potřebné slovo nedokázali najít. Zásada uplatňovaná v některých německých a polských nářečních slovnících, tedy uvádět heslová slova také nářečně, se proto nehodí; fonetický zápis zde není vhodný. 2. a) Podstatná jména, která se liší kmenem nebo číslem, se uvádějí samostatně. Stejně tak se samostatně uvádí slovo, které má v některé lokalitě nářečí jiný kmenový koncový prvek nebo číslo, např.: augtūvē PvnR a augtūvės Vrp „místo růstu“, garinė PvnR, Dr 39 Ф. П. Филин, тен пат, р. 151. 92 a garinis Krš, Vkšn, gimtùvė PvnR a gimtùvės Vds, Vrp, mažýstà Dr, Krš a mažýstė PvnR, Vkšn atd. Do jednoho heslového hnízda se zařazují podstatná jména ia-kmenová, končící na koncovky -is a -ys, protože tato slova mají ve všech ostatních pádech stejné koncovky a liší se především přízvukem (jsou téměř rovnocenná přízvukovým variantám), např.: ánčvalktis (1) a ančvalktýs (3ª), gyvólis (1) a gyvolýs (3ª), vóky tis (1) a vokýt ys (3ª) atd. (Do jednoho heslového hnízda se zařazují pouze přízvukové varianty, např.: áldija (1) a áldija (1) „prostorná místnost“, kaminšluostis (1) a kaminšluõstis (2) „kominík“, kiaulėna (1) a kiaulenà (3) „vepřové maso“, laukabėgis (2) a laukābėgis (1) „lehkomyslný člověk, který běhá po polích“, mókesnis (1) a mókesnis (1) „poplatek“ atd.) Někdy se podle vzoru LKŽ zařazují do jednoho heslového hnízda odvozeniny s dlouhou a krátkou samohláskou v příponě. Např.: dėdýna „teta“ a dėdina, plónymas „spánek“ a plónimas aj. b) Zájmena s postpozicí -ai (např.: ansai „on“, patsai „sám, ty“, tasai „ten“) se uvádějí samostatně, aby vynikl slovotvorný typ příznačný pro nářečí pouze v tomto případě. c) Předponová slovesa a z nich utvořená podstatná jména, která nemají zvláštní, specifický význam, se zařazují do jednoho heslového hnízda (nechceme rozsah práce zvětšovat), aniž se jejich odlišnost daná předponou zvlášť zdůrazňuje. glėgėti, glėga, -ėjo intr. 1. smát se, hlaholit: glėgėję kã b žūn.ces uždarítas Dr.; nu-sęglėgėję|nu-sęju-kìes vėsę PvnR… krūpti, krumpa, -o intr. stát se drsným, pupínkovatět: krãu.s neizvarnìe|ir pradėet krūptį [člověk] Krš; karpìki pri karpìkis|tãp run.kas apkrūpa Dr; lùpa kažìkuõ nukrūpa Krš. kūrimas subst. (1) pálení: už daržinìes pakūrima tù-kstunti sumuokėje Krš; tai õg-ni·s nai·kù·rė·ms|kô·r|kô·r|kāp õžgė·nct|tãp õžgė·nct PvnR atd. Má-li předponové sloveso nebo z něj utvořené slovesné podstatné jméno nějaký specifický význam, uvádí se samostatně na konci hesla nepředponového slovesa. Např.: greibti, -a, -ė,.5. přen. nakupovat ve velkém: grei.bi išgreibi višku Krš. įgreibti, įgreiba, įgreibė tr. oklamat: vì·na sì·kę i·grė·bę|daugãu napasedú·so PvnR; i·s|greibi vī·rã·tis tū· lau·ka [pole] pasiėmis Pkš. nėigti, -a -ė tr. pohrdat… apsinėigti, -a, -ė zanedbat se: kuol mergas|kuokel[s] slã·nes|apsižã·ni|apsinė·ig|apsi-lá·už Dr. lėidimas subst. (1) pasilėidimas subst. (1) výdrž při sběru: begali.nęs pasėlė·idemz gė·rtę Vds; dūri diēva[s] žūburi į akes už tuokį pasilė·idimą Krš. Sloveso nebo slovesné podstatné jméno užívané v nářečí pouze s předponou se uvádí jako nepředponové, s pomlčkou vpředu. Za dvojtečkou, která následuje po určitých uváděných tvarech, se uvádí infinitiv předponového slovesa nebo podstatné jméno s předponou. Např.: -gęsti, -ta, gęnto: shnít intr. spříznit se: ãnùos labā· sōgė·ntosęs|kāp siėserės Vkšn; lėk į lėk pri muoti·nas (anytos)|susigėn.ta|kad bā·imes Krš. -stesk subst. (1): postrádání subst. (1) stýskání: pàbù·n [vaikas] svėtur į neptūr pasiilgima Dr. 93 d) Příslovce a předložky s formanty -u a -uo (např. iš ilgų a išilgų || išilguo) jsou zařazeny samostatně, protože jde o jiné slovotvorné varianty. Příslovce utvořená z přídavných jmen formantem -(i)ai se uvádějí u hesla přídavného jména, např.: įkypūs, -i adj. (4) šikmý, příčný… įkypiai adv.: ne statė/alė į ki pe dūri Krš atd. e) Předložky zkrácené v důsledku enklize nu, pri, priš se řadí do jednoho hesla s podobami, které zachovaly dlouhou samohlásku, nū, pry, pryš (tyto předložky s krátkými samohláskami se užívají převážně v okolí Kuršėnai, v Dirvonėnech, Paukštėliach a Varpėtech, ačkoli nejstarší představitelé těchto nářečí ještě donedávna vyslovovali a někdy stále vyslovují také s dlouhými samohláskami i, u). f) Citoslovce vyslovovaná s krátkou a dlouhou samohláskou v kořeni se uvádějí samostatně, protože v těchto případech mají jiný význam nebo významový odstín (jinou intenzitu). Např. kirkšt interj. označující slabé, nepatrné zavrzání… kyrkšt interj. označující silné zavrzání… lūpt interj. označující rychlou, ale neobratnou chůzi dítěte… lūpt interj. označující těžkou, namáhavou chůzi… atd. g) Slova, jejichž rekonstrukce do 1k je nejistá a která jsou v různých slovnících uváděna různě, se zapisují dvakrát: jednou se pouze odkazuje na variantu, kterou považujeme za spolehlivější, a podruhé se uvádí celé heslo. Např.: angūs, -i adj. (4) viz (v)angus (v)angūs, -i adj. (4) líný, klidný: un.gūs pri darbą/kuol prīvārā/prā•kaic išmūš Dr; onge•m gērā/nēpavārkst Vds… || přen.: tīok[s] sē•nvaikis/un.gūs pri žanā•tvis Vrp. anduō subst. (3ª) viz (v) anduo. (v)anduō subst. (3ª) tekutina řek, jezer a moří: ūndenc pārnešk/liešti vē•rdu Pkš; ūndini išpī•li krūpis Dr; agō•rklā• vī•ne ūndū Vds… atd. Odvozená slova od takových forem se uvádějí pouze jednou, tj. pouze u námi považované za spolehlivější rekonstruované formy, např.: (v)angstyties, (v)angštos, (v)angštės „vyhýbat se práci“, (v)andėnė „hromadění vody v organismu, (v)andėnnešis, -ė „nositel vody“ atd. (V „Slovníku ruských nářečí“ jsou některá slova, jejichž rekonstrukce do 1k je komplikovaná nebo u nichž není známo, jak je rekonstruovat, rovněž uvedena několikrát⁴⁰). Takových příkladů není mnoho a nenaruší systém tohoto slovníku — uvádět každé slovo samostatně. Struktura slovního hesla je podobná struktuře hesla ve velkém Slovníku litevského jazyka (liší se pouze redakční zpracování sloves, které se podobá zpracování ve „Slovníku současné litevštiny“). Je třeba připomenout jen několik věcí. 1. Gramatická charakteristika slov je stejná jako ve velkém Slovníku litevského jazyka, tj. používají se latinské zkratky slovních druhů. 2. Významy slov se označují čísly a významové odstíny se oddělují dvěma svislými čarami (||). Např.: māma sf. (2) matka: mō.na mā•ma ženūoje [způsob léčení] Vds. || dvī•lekas mē•tu/tikrā mā•ma (velmi statná) Krš. milžti, mėlža, -o… 2. přen. obelhávat: gūdrī kā•p lā•pi/mīlšti išmīlža višku į[š] sē•nis Krš. || tahat, vymáhat: išmīlš iš tāvīs višų gīlūs (při hře v karty) Krš. grybikė sf. (2) léková tableta:… || jed: uždūk tuokė•m pā•dla• gri•bikis kā•p šūni/nūskrīps kur pātuorīe Krš… 3. Původ slov se podrobněji nezkoumá; spokojíme se pouze s odkazy lat. sl., germ., hibr., sv. (v tomto případě není známo přesně, z jakého jazyka) apod. Od etymologií slov cizího původu se upustilo z těchto důvodů: za prvé, původ většiny slov přejatých z jiných jazyků a zařazených do tohoto slovníku byl již dávno objasněn (např. v etymologickém slovníku E. Frenkela, ve spisech K. Būgy aj.) a není třeba tyto věci opako- 40 Словарь русских народных говоров, вып. I (сост. Ф. П. Филин), р. 8–9. 94 za prvé, za druhé, aby se předešlo nejednotnosti, jako například v „Slovníku ruských nářečí“, kde se některá slova etymologizují (арда, ы, ж… карельск. род. п. ардо, венск, ард →жердь, на которой просушивается невод⁴¹ atd.), zatímco jiná, rovněž cizího původu, nikoli (např.: арды мн. … Вешала для просушки льна⁴² …, битник, а м. Совладелец пчелиного улья, пасеки. Йонав. Лит. ССР, 1961⁴³ atd.) 4. Do nářečních vět zapsaných fonetickou transkripcí se vkládají vysvětlující, domýšlená, avšak mluvčím nevyslovená slova, která se píší obvyklým pravopisem v závorkách. 5. Přísloví, obrazná a vtipná rčení se uvádějí za stříškou (⌃) na konci dokladů. Např.: gėrimas sm. (1)… ⌃ ví·ra·rū·ki·ma gėrima nepamet|búobas li·žùve lá·di·ma|tuòkes tuokė·les pri mú·sa Pkš. nėlaimė sf. (1)… ⌃ sená·m smė·tiz dùriesi|jauná·m nė·laimie Krš. atd. 6. Frazeologismy se uvádějí na konci heslového odstavce za kosočtvercem (◇), tj. nerozdělují se na idiomy a metaforické frazeologismy, protože v mnoha případech je obtížné určit, „ke kterému druhu frazeologismů ten či onen frazeologismus zařadit“⁴⁴. Rozdělení na idiomy a frazeologismy bývá často velmi subjektivní a předmětem nekonečných sporů, proto bylo rozhodnuto uvádět všechny frazeologismy na jednom místě, na konci heslového odstavce. Např.: mākaluoti, -uoja, -avo tr. 1.…2. …◇ liežuvį makaluoti žvanit, plkat: sė·ne vai·kòs vė·iz |uo jaunúoje lá·ksta li·žòvį makalu·dama Vds. nósė sf. (1)… 5. ◇ an[t]nósės velmi rychle: krikšti·nas u[n] niósis Krš… nósė pakišina nálada se zlepší: pagi·ri|pakila mú[n] niósi Dr. nósė nuknėmba zmalomyslní, ztratí chuť: pí·li|dirba|alė káp nieka negáva|i nukne·ba niósi Krš. atd. 7. Tam, kde jsou jednoznačně známy, uvádějí se stylistické charakteristiky, např.: arch. (= archaizmus), psn. (= zastaralé slovo, slovo označující zastaralý pojem), iron. (= ironické slovo či rčení), prk. (= přenesený význam), vlg. (= vulgarismus) atd.; označuje se také intenzita užívání, např.: ret. (= zřídka), reč. (= méně často), dzn. (= častěji) aj. 8. Výklady významů jsou různé. a) Slova, která mají jiný kořen nebo příponu než spisovný jazyk, se vykládají ekvivalenty spisovného jazyka, tj. synonymicky (zřídka popisným způsobem). Např.: naržyties, -os, -ės kroutit se, šklebit se: nà·rži·t·s tuokóms jaunóms a·t·b gà·l PvnR… nėrykła sf. (2) pletárna: šaùlù·s i·r niéri·klà|priner nėrtiņi· Dr. neršta sf. (4) vztek: òžėin kūòkė nė·rštvà|pagà·tą u[s] sɔplėšti·tę pà·čę|vaikòs PvnR. nėšinas, -à3b adj. nesoucí… atd. b) Slova, která mají v nářečí pouze jiný přízvuk nebo nemají ekvivalent ve spisovném jazyce, se vykládají popisným způsobem. Např.: nėbuvėlis, -ė smob. (1) někdo, kdo dlouho někde nebyl: …kamė tà[s] sù·rė[s] sopòvėlės|atė·je svėrti·s nė·bovėlės PvnR. nykštis sm. (1) první prst ruky nebo nohy… nagai s sm. pl. (4) 1. zařízení k vytahování kbelíků spadlých do studny: kur nagà|viedra niòru ištráukti Dr. 2. zařízení na zpracování lnu: su tuokė·s nagàs [linų] gálvas nutráuka Vrp. narinis, -ė adj. (2) složený z určitých částí, článků: narinė· žùmbrė· [buvo]|par vidùrį širàls à·je Dr atd. c) Stálejší významové odstíny se vykládají stejně jako významy slov, např.: númonė sf. (1) 1. porozumění: …|| názor: ka vėšė tuokóos nu·mùonez bū·to|nebū·to bà·mo Vds. 2 numiškis, -ė adj. (2) vlastní, žijící v těchto domech: numiškis vai·kis tàs Krš. || zvyklý na tyto domy: ta nomė·škę várna|veščù·ko neòskabė·n Vds; tų· pažįnctu|tas numiškis žvìrbļs|beur·degis Dr. atd. e) Frazeologismy se vykládají ekvivalenty slov spisovného jazyka- 41 Словарь русских народных говоров, вып. I. p. 271. 42 Tamtéž, p. 272. 43 Словарь русских народных говоров, вып. II, p. 298. 44 Lietuvių kalbos žodynas, I (antras leidimas), Vilnius, 1968, p. XII. 95 … méně často popisným způsobem (v takovém případě se komponenty frazému obvykle liší od spisovného jazyka pouze přízvukem nebo kmenem, případně je nelze vysvětlit jedním slovem). Např.: dindėri (dindas) mušė lenošit…, numėn eiti zemřít…, audras kelti řádit, dovádět…, baudais nueiti zůstat jen u slibů…, dõvis prieš dõvi jak ty mně, tak já tobě…, gėrklę išversti velmi hlasitě křičet… atd. f) Různé varianty slova se nevysvětlují, nýbrž odkazuje se na výraz typičtější a častěji užívaný v nářečí. Např.: girteláitis, -ė adj. (1) viz girtite-lys…, grįžtis sf. (4) viz grįžčia…, gvìlbyti, gvìlbo, gvìlbė viz gvalbyti…, gvìlbti, -a, -ė viz gvelbti…, įkandine adv. viz 1 įkandin…, lùpšena sf. (1) viz lupsena… atd. g) Slovesná podstatná jména se odkazují ke slovesům. Např.: greibìmas sm. (2)→greibti…, gróvimas sm. (1)→grauti…, grùlijimas sm. (1)→grūlyti… atd. Pokud sloveso do tohoto slovníku zařazeno nebylo, ale od něj odvozené podstatné jméno je v něm uvedeno kvůli rozdílu v přízvuku, vysvětluje se takové slovo popisným způsobem. Např.: grėbimas sm. (1) stahování hráběmi na jedno místo…, griežimas sm. (1) okrajování, ořezávání (o zelenině)…, gróbimas sm. (1) uchopení, popadnutí… atd. h) Názvy rostlin, živočichů a nemocí se vysvětlují ekvivalenty spisovného jazyka (pokud se liší kořen nebo slovotvorba) a popisným způsobem (pokud se liší přízvuk); v závorkách se uvádí jejich latinský název. Např.: lėgerst́va sf. (1) pcháč zelinný (Circium oleraceum)…; lėndrė sf. (1) rákos (Phragmites communis)…, gėžė sf. (1) volavě popelavý, gešė (Ardea cinerea)…, girgdžėlė sf. (3°)…2. takový pták, chřástal polní (Crex crex)…, 2 kruõpas (sv.) sm. (2) taková choroba hrdla, krup (Laryngitis cruposa)… atd. Fonetický přepis V této práci se užívá poněkud zjednodušená fonetická transkripce, kterou dnes přijímají dialektologové. Je třeba upozornit na následující: 1. Délka samohlásek se ve všech případech označuje tečkou vedle písmene (u dlouhých samohlásek nahoře, u polodlouhých dole), bez ohledu na to, zda je samohláska přízvučná, či nikoli. (Odmítání některými dialektology označovat délku samohlásky, je-li přízvučná, se v tomto případě nehodí, protože část západních nářečí vyslovuje krátce první složky přízvučně vyslovovaných dvojhlásek il, im, in, ir, ul, um, un, ur a dvojhlásky ui, zatímco druhé složky dvojhlásek m, r s cirkumflexovým přízvukem se rovněž neprodlužují. Např.: ìlks, išvìrsiau, sùmtis, žūnc, kūila, vaikùtis, vàrks, žūmbris Krš, Vrp, Dr, Pkš atd.45 2. Krátké samohlásky i, u jsou v západní části nářečí poněkud otevřenější. Zapisují se s čárkou pod písmenem. Např.: prasišvi·p|senūtis uo senūtis Krž; brūkni|tūr uogūma… Dr; nìbri|vìsi šuok|uo tù škandà·la kėli Pkš; kū· tù padarì·si|nusmùkelni Vrp a další. 3. Měkkost souhlásek se označuje obloučkem nad písmenem, aby se čárka (˘), kterou začala ve svých pracích používat řada dialektologů, nepletla se značkou přízvuku s přízvukem na první složce. Měkkost souhlásek před předními samohláskami a ve skupině souhlásek se neoznačuje, protože se zde nářečí od spisovného jazyka neliší. Např.: nùliemiem tūs mī·žūs pasieti… Dr; mà·s lù·bam jū·kti·s iš tuókū· dìtpā·pū Krš; mi·žė· sù àku·tā·s|be àku·tū·n|ì·r veì·slo vēšuokū· Vds; tā·p i·sebaisėjā·u|di·vā·lā·u Užv atd. Podrobněji viz Vyt. Vitkauskas, Kuršėnų tarmės kirtis ir priegaidė, Lietuvių kalbotyros klausimai, 3, Vilnius, 1960, s. 71.45 96 4. Enklize se označuje pouze tehdy, když se přízvuk z hlavního slova přesouvá na předložku nebo částici. Např.: lù·b mùni ùškvi·s| į dvì savá·iti prì_ anũ· įžbù·su Pkš atd. 5. Protože se vůbec nepoužívají velká písmena, píše se po vlastním jménu, poněkud výše než poslední písmeno slova, hvězdička (aby to čtenářům bylo jasné). Např.: blì·nda* bõ·va lù·kėškęs | lù·kie* ãnuõ tievìnę Vds; tarnavá·u lù·duo-rù·s* pri tuõ mùžika Vrp; parmaká·sji ju iš daugìelù* Vrp; apì·apstė· dalìkis* tì·druo-bùžė Krš. atd. Všude se snaží zapisovat tak, jak bylo slyšeno při výslovnosti, přestože někdy vzniká poměrně neobvyklý obraz souhlásek na konci slov. V proudu řeči, při setkání souhlásek na konci jednoho slova a na začátku druhého, v nářečí nejčastěji dochází k asimilaci souhlásek. Např.: tù·okez bùva vá·išęs Krš; numal̃ši vi·rus|siet kã·[p] pabučì·ti Dr.; vėt karã· łauz dùkterį pri mã·r|kat smáks prarì·tu (ps.) Dr. atd. Pokud souhláska na konci jednoho slova zcela splývá se souhláskou na začátku druhého slova, první se píše v závorkách, aby byl význam slova jasný. Např.: sėjūonc margì·nes|kìoje[s] soskėrdoses PvnR; põ·tras tõrė õstė·ktė vėsą·[m] mė·tũ· Vds; kã·[p] par lìngą vé·izi|mãškuõ pavá·saris… Dr; duovenìok jũ·zapu* o[ž] skuõla Užv. atd. Za každou větou uvedenou nářečně, ve fonetické transkripci, se píše zkratka názvu místa a odděluje se středníkem (za poslední větou tečkou). V rejstříku se slova uvádějí takto: a) Slova, která se formou i významy zcela shodují s lk (rozumí se „Slovník současné litevštiny“), mají označení jako v lk. b) U slov, která se formou shodují s lk, ale nemají všechny významy, jež jsou pro něj charakteristické, se uvádí, které významy uvedené v DŽ mají. Např.: alkūnė sf. (1) DŽ 1, 3 r. (To znamená: v nářečí má toto slovo pouze významy uvedené v DŽ: 1. kloub kostí paže uprostřed paže… 3. přen. záhyb, ohyb cesty či řeky…) c) Vulgární slova užívaná v mnoha litevských nářečích, tj. nemající izoglosy, se z pochopitelných důvodů nezařazují do normativních slovníků a nevysvětlují se; uvádí se pouze: stejně jako v jiných nářečích. d) Slova cizího původu, která se v lk neužívají ani užívat nemají, se píší v hranatých závorkách a uvádí se jejich význam. Např.: [aprubė (sl.) sf. (3ᵇ) samota] e) Pokud některé slovo lk nebo výpůjčku má pouze část nářečních mluvených variant, snažíme se to uvést. Např.: apvártis sm. (1) jako v lk.: Krš, Pkš, Vrp (ostatní mluvené varianty mají podobu apárтис); aušrà sf. (4) jako v lk.: Dr, Krš, Pkš, Vrp, Vkšn, Užv (PvnR, Vds aušrà s přízvukem na druhé slabice); [stalõdas (germ.) sm. (2) chlév: PvnR, Užv, Vds, Vkšn] (ostatní mluvené varianty užívají slovo kùtė || kùtė) atd. ZÁSADY SESTAVENÍ SLOVNÍKU SKUPINY NÁŘEČÍ В. ВИТКАУСКАС Materiál pro slovník skupiny nářečí (bylo shromážděno 48 000 kartiček) se sbíral v severovýchodních dzūkavských nářečích (Kuršėnai, Dirvonėnai, Pakšteliai, Vārputėnai v okrese Šiauliai, Vidsodis, Užventis v okrese Kelmė, Pāvandėnė, Viekšnaliai v okrese Telšiai). 7. Leksikos tyrinėjimai 97 Hlavním cílem slovníku je co nejdůsledněji ukázat, čím se slovní zásoba zkoumaných nářečí liší od slovní zásoby spisovného jazyka, zjistit, která nářeční slova pronikla do spisovného jazyka a do jazyka krásné literatury, a co nejšíře představit frazeologii živé lidové řeči. Slovník také zpřesní a usnadní výzkum jazyka těch litevských spisovatelů, kteří se narodili nebo dlouho žili na území těchto nářečí či v jejich blízkosti (Žemaitė, Lazdynų Pelėda, Šatrijos Ragana, P. Višinskis). Kromě toho slovník doplní materiály akademického slovníku a atlasu litevského jazyka. Slovník skupiny nářečí může být v podstatě diferenciálním slovníkem. Na první místo se v něm klade ta vrstva baltské, litevské slovní zásoby, která je litevskému spisovnému jazyku buď zcela neznámá, nebo se od něj nějakými zvláštnostmi liší. Srovnávacím kritériem je jedině spisovný jazyk. Do slovníku byly vybrány lexikální, slovotvorné, akcentuační a sémantické dialektismy. Aby se čtenář mohl seznámit i s tou vrstvou slovní zásoby, která je společná zkoumaným nářečím i spisovnému jazyku, je ke slovníku připojen rejstřík se slovy společnými se spisovným jazykem. Ta část slovní zásoby zkoumaných nářečí, která se od spisovného jazyka nějak liší, je ve slovníku uvedena podrobněji, s příkladovými větami, zatímco zbývající část je pouze zaznamenána v rejstříku. Celý slovník tak zahrnuje celý systém této nářeční oblasti. ZKRATKY Dr = Dirvonėnai (Juozapavā), okres Šiauliai Krš = Kuršėnai, okres Šiauliai Pkš = Pakšteliai, okres Šiauliai PvnR = Pāvandėnė (východní část okolí), okresy Kelmė–Telšiai Rdn = Raudėnai, okres Šiauliai (srovnání). Užv = Užventis, okres Kelmė Vds = Vidsodis, okres Kelmė Vkšn = Viekšnaliai, okres Telšiai Vrp = Vārputėnai, okres Šiauliai Ostatní zkratky jako v „Litevském slovníku“