Herman Kølln, „Oppositions of Voice in Greek, Slavic, and Baltic“

Herman Kölln, Oppositions of Voice in Greek, Slavic, and Baltic, København, 1969, 65 s. Ve své práci „Opozice slovesného rodu v řečtině, slovanských a baltských jazycích“ zkoumá dánský lingvista Herman Kölln otázky sémantické diferenciace forem préterita v uvedených jazycích. Autor se omezuje na několik préteritních typů a podrobně analyzuje pouze ty, u nichž se mu podařilo zjistit, že jsou společné baltským, slovanským a řeckým jazykům. Závěry H. Köllna jsou natolik významné, že je třeba podrobněji anotovat ty kapitoly knihy, které se převážně týkají baltských jazyků. Příbuzná slovesa se stejným kořenem mají v baltských jazycích, jak známo, zpravidla dvě préterita: jedno s formantem -ē-, druhé s formantem -ā- (srov. keitė: ki-to). Této opozici v systému prézentu odpovídá opozice mezi intrazitivními nebo sta-kmenovými a je | o-kmenovými slovesy, v rovině obsahu pak opozice tranzitivity a intranzitivity. S ohledem na to lze problém, který H. Kölln nastoluje a řeší, formulovat takto: Mohla opozice préterita na ē a préterita na ā v baltských jazycích vzniknout z opozice mezi sigmatickým aoristem a silným aoristem ve slovanských a řeckých jazycích? Než přistoupíme k anotaci, je třeba poznamenat, že v hypotéze H. Köllna hraje významnou roli jím navržená sémantická opozice efektivnosti a neefektivnosti. Bezprostředně se týká oblasti slovesného rodu (diateze) a vyjadřuje vztah původce děje k ději a jeho objektu. Děj, který je z hlediska objektu nepodstatný, který na objekt nepůsobí a po jehož skončení zůstává objekt takový, jaký byl, nazývá H. Kölln neefektivním (ineffective). A naopak, jestliže se objekt v průběhu děje vytváří nebo mění svůj stav, pokládá H. Kölln slovesa označující takový děj za efektivní (effective). Snadno pochopíme, že se zde ve skutečnosti mluví o protikladu mediálního a aktivního rodu, dobře známém z jiných indoevropských jazyků (řečtiny, indoíránských jazyků). Takové rozlišování neefektivních a efektivních sloves je zcela opodstatněné, neboť umožňuje hlouběji pochopit a přesněji vyjádřit sémantické vztahy mezi slovesy. Například baltská intrazitivní a sta-kmenová slovesa je vhodnější označovat jako neefektivní: termín „intranzitivita“ je k popisu jejich obsahové roviny zjevně příliš úzký, protože mezi nimi jsou i tranzitivní slovesa, srov. jūnita, rañda. Z hlediska opozice neefektivnosti a efektivnosti pak H. Kölln dále zkoumá sémantiku jednotlivých typů, nejprve préterita na ā a poté také préterita na ē. Préteritum na ā mají, jak známo, všechna baltská intrazitivní a sta-kmenová slovesa. Z hlediska sémantiky jsou, jak již bylo uvedeno, intranzitivní, někdy tranzitivní, často inchoativní, avšak vždy neefektivní. Jejich préteritum na ā má tedy rovněž neefektivní význam. Préteritum na ā se užívá také u sloves typu keṛta, kiṛto. Z hlediska sémantiky mají tato slovesa zřejmě okrajový vztah k intrazitivním a sta-kmenovým slovesům. Některá z nich jsou intranzitivní, srov. sniēgti | sniēga, brēda, slēnka, leñda, telpa, sērga. Označují pomalý pohyb, čímž se liší od většiny intrazitivních a sta-kmenových sloves, ale i ona někdy patří k tomuto typu, srov. sniñga, brēda, nář. slīnksta, tilpsta. Ostatní slovesa tohoto typu jsou sice tranzitivní, přesto jsou rovněž neefektivní, srov. lieka, perka, perša, renka, velka, neboť neoznačují změnu objektu; objekt zůstává takový, jaký byl. kreñta, kērpa, kērta označují destruktivní děje. Zřetelně efektivní jsou pouze kemša, melža (préteritum milžo) a treñkia. 250 Svoji flexí jsou se slovesy typu kêrta, kirto příbuzná taková slovesa se střídáním vokálů jako nář. dėla, dilė, nář. svėla, svilė, nář. gema, gimė, mėna, minė, gėna, ginė, vėja, vijo. Starší préteritum na ā těchto sloves je doloženo ve starých slovnících (např. gimau ve slovnících Milkova a Nesselmanna) a v lotyštině, srov. dilu, svilu, dzinu (ā). Préteritum na ā má také skupina sloves s prézentem e/o a akutovým kořenovým vokálem, srov. augo, bėgo atd. V litevštině a lotyštině nacházíme případy, kdy se préteritní formant ā objevil nikoli vlivem sémantických faktorů, nýbrž byl zobecněn v závislosti na fonetických vlastnostech. V litevštině dnes nacházíme préteritum na ā všude po j. Zřejmě bylo zobecněno také u sloves typu lipa, lipo, kde nahradilo starší préteritum na ē, které se ještě zachovalo v nářečích (lipė): formant ā, který se obvykle spojuje s nulovým stupněm kořene, se zde mohl snadno prosadit proto, že právě tato slovesa mají kořenový vokalismus ve stupni oslabení. Slovesa zkoumaných typů tedy tvoří sémanticky vymezenou skupinu sloves, jejímž dominantním významem je neefektivnost. Po morfo(no)logické stránce k nim přiléhá několik sloves označujících destruktivní děje. Slovesa zkoumaných typů mají nebo mívala préteritum s formantem ā, jehož význam je tedy rovněž neefektivní. H. Kölln konstatoval, že neefektivní význam má v préteritním systému slovanských a řeckých jazyků silný aorist (kořenový a e/o). Že je baltské préteritum na ā historicky spojeno se silným aoristem slovanských a řeckých jazyků, H. Kölln přesvědčivě dokládá etymologickými paralelami. Například slovanská nazální slovesa mívají tematický aorist e/o, srov. sędą: aor. sědo, „sedl jsem“. Litevské lieka, liko flexí přesně odpovídá řeckému préz. λείπω „opouštím, odhazuji“, aor. ἔλιπον „opustil jsem, odhodil jsem“. Destruktivní slovesa, která se na první pohled zdají být v rozporu s hypotézou H. Köllna, ji ve skutečnosti podporují, neboť v řečtině mají e/o aorist a stejně jako v baltských jazycích se řadí k neefektivním slovesům, srov. litevské kirto, kirpo a řecké ἔταμον „sekl jsem, utal jsem“; krimto a řecké ἔδακον „kousl jsem, hlodal jsem“. Odpovídající slovesa typu auga, augo mají ve slovanských a řeckých jazycích všude tematický aorist, srov. bėgo, sl. běgo, puolo, sl. padъ, sėdo, sl. sědъ atd., kando, řec. ἔδακον „kousl jsem, hlodal jsem“. Logický závěr vyplývající z těchto korespondencí, k němuž dospívá i H. Kölln, je, že slovesa zkoumaných typů měla dříve i v baltských jazycích silný aorist (kořenový a tematický). Préteritum na ā bylo zřejmě dříve charakteristické také pro slovesa typu kāsa, kāšė, tj. slovesa s prézentem na a a kořenovým vokalismem a. Jejich stará préterita lako (inf. lakti), rako (inf. rakti), kaso, baro, kalo, malo, aro, kavo, šavo se nacházejí ve starých gramatikách, nářečích a lotyštině. U těchto sloves je třeba poznamenat, že préteritní formant ā se zde na rozdíl od výše zmíněných neefektivních sloves pojí s efektivním významem. Slovesa typu kāsa, kāšė označují trvání děje, který se rytmicky opakuje, tj. děje charakteristického pro původní slovesa s vokalismem o. V souvislosti s préteritem na ā H. Kölln dále přehledně probírá slovesa s takzvaným „druhým“ kmenem na ā, srov. ieško (Univ. ieszku), ieškojau, ieškoti. Slovesa tohoto typu, která mají v kořeni plný stupeň střídání vokálů a označují stav, stojí v protikladu k intrazitivním a sta-kmenovým slovesům s kořenovým stupněm oslabení a inchoativním významem, srov. ieško: nář. su-ýška. Slovesa s ant- 17* 251 ru-kmeny jsou šířeji zastoupeny ve slovanských jazycích, srov. iska, iskachǫ, iskati. Skupina těchto sloves s prézentem je/o vyjadřuje dlouhotrvající, rytmicky opakovaný děj, srov. posati „psát“, lozati „lízat“, tesati „tesat“, stenati „vzdychat“ atd. H. Köllnas se domnívá, že právě tento kontinuativní význam byl důvodem, proč se slovesa s prézentem je/o a infinitivem na -ati tvořila od silného aoristu perfektivních (dokonavých) sloves, např. emljǫ, imati z jьetъ „brát“ (2.–3. os. j. č. aor. jьetъ), dušǫ, dъchati z dъchnǫti „dýchat, vanout“. Sloves s vokalismem plného stupně a druhým kmenem na ā je pouze pět (miegōti, giedōti, raudōti, ieškōti, saugōti); zdá se, že tento slovesný typ zůstal v baltských jazycích na rozdíl od slovanských nerozvinutý. Baltská slovesa, která podle slovanských ekvivalentů měla získat druhý kmen na ā, proto často mají toto ā pouze v préteritu, což je zřejmě archaičtější stav. Už dříve si badatelé povšimli, že baltská préterita na ā v určitých případech odpovídají slovanským slovesům s druhým kmenem na ā, srov. kāvo, kāuti, sl. kovati, lāko, lāk­ti, st. rus. lokati, kāso, kāsti, sl. česati. Odtud lze snadno vyvodit, že druhý kmen na ā v baltských a slovanských jazycích (*ieškā-ti) vznikl zobecněním indikativního préteritového sufixu -ā- (praet. *ieškā-). Protože, jak již bylo uvedeno, slovesa s druhým kmenem na ā v baltských a slovanských jazycích označují trvalé, rytmicky se opakující (kontinuativní) děje, je logické předpokládat, že kontinuativní byl i význam starého préterita na ā. Většina baltských sloves s préteritem na ā však, především infixální slovesa a slovesa s kmenem na sta-, nevyjadřuje pokračování děje či stavu, nýbrž inchoativnost. Nabízí se otázka, jak vysvětlit, že tato slovesa, která jsou inefektivní-inchoativní a dříve podle H. Köllnase měla aorist na e/o, nyní v baltských jazycích pravidelně vykazují préteritum na ā, které mělo dříve kontinuativní význam. H. Köllnas na tuto otázku odpovídá: „Musíme uznat, že aorist na e/o a préteritum na ā existovaly dříve vedle sebe, že tato slovesa měla jak aorist na e/o, tak préteritum na ā a že mezi těmito dvěma préteritovými typy existoval sémantický kontrast, dokud byl tematický aorist ještě živý. Teprve poté, co aorist na e/o zanikl, nejspíše z fonetických důvodů, a préteritum na ā se stalo jediným préteritem těchto sloves, mohlo převzít všechny funkce préterita. Vzhledem ke konkrétnímu charakteru opozice těchto dvou préterit se domnívám, že šlo o aspektovou opozici na úrovni préterita, podobnou té, kterou známe z jiných jazyků, například opozici mezi aoristem a imperfektem… Kontinuativní význam préterita na ā mě vede k předpokladu, že zde existovala aspektová opozice; ve vztahu k druhému préteritu, in casu préteritu na e/o, préteritum na ā pravděpodobně plnilo funkci imperfekta“ (s. 41). Srovnáme-li opozici aoristu a imperfekta ve slovanských jazycích s odpovídajícími údaji z baltských jazyků, vidíme, že préterita známá ve slovanských jazycích jako aoristy v baltských jazycích zanikla a že se v nich zachovala stará imperfekta, blízce příbuzná slovanským imperfektům. Badatelé si již dávno všimli, že baltská préterita ieškojo a sėdėjo se podobají spíše slovanským imperfektům iskaaсhъ, sěděachъ než aoristům iskachъ, sěděchъ. Podobně i baltské préteritum na ē vėdė připomíná spíše slovanské imperfektum veděachъ (aor. vesъ). Ve slovanských jazycích mají imperfekta tvořená od sloves se silným (kořenovým nebo e/o) aoristem formant -ēachъ; podle hypotézy H. Köllnase, že se v baltsko-slovanských dialektech imperfekta na ā tvořila od stejných sloves jako silné aoristy, bychom zde spíše očekávali imperfekta s formantem -aachъ. Odstraněním tohoto nesouladu H. Köllnas poměrně přesvědčivě ukázal, že z historického hlediska baltská inefektivní- 252 ně-inchoativní slovesa s préteritem na ā souvisejí se slovanskými imperfektivními (nedokonavými) slovesy s formantem -ati. Tak například slov. dušą, dėchati má druhý kmen dōcha-, který lze i z hlediska kořenového vokalismu srovnávat s préteritem baltských infixálních sloves a sloves s kmenem na sta- dūso. Lze se domnívat, že slovanský druhý kmen s -ā- pokračuje v baltsko-slovanském imperfektivním préteritu na ā, neboli imperfektu inchoativních sloves, které se v baltských jazycích odráží jako dūso. Druhý kmen s -ā- (dōcha-) se ve slovanských jazycích spojil s prézentem je/o (srov. dušą) pravděpodobně až poté, co byla tato stativní slovesa reinterpretována jako imperfektivní. H. Köllnas se domnívá, že počáteční stadia vzniku imperfekta byla společná baltským i slovanským jazykům. Préteritum na ā, které zpočátku sloužilo pouze jako préteritum kontinuativních sloves (ieškoti, iškati), se postupně šířilo a získalo specifičtější význam, až se stalo imperfektivním préteritem neboli imperfektem (dūso, dōcha-), stojícím v opozici vůči silnému aoristu inchoativních infixálních sloves (dūsta, duńsa, dōchna). Poté, co se opozice aorist–imperfektum definitivně ustálila u inchoativních sloves, došlo k aspektovému rozlišení samotných kontinuativních sloves na úrovni préterita: jejich préteritum na ā se rozštěpilo na aorist iškachō a po opětovném přidání formantu -ā- na imperfektum iskaa-chō. Ve slovanských jazycích se však, jak již bylo uvedeno, préteritum na ā (dōcha-) spojilo s prézentem je/o (dušą), v důsledku čehož ztratilo charakter imperfekta a stalo se samostatným préteritem (imperfektivních) sloves. Výsledkem této změny bylo nejen vytvoření druhého kmene na ā, ale také to, že imperfektivní slovesa typu dušą, dōchati následovala model kontinuativních sloves a své préteritum s -ā- rozvinula v jasně vyjádřené imperfektum s -ā- (z *-ājā-). Analýzu typů préterita na ē začíná H. Köllnas slovesy typu lēsa, lēsē. Tato slovesa mají prézent na e/o a préteritum na ē a patří do zvláštní třídy tranzitivních sloves. Protože (s výjimkou sėkti) označují změnu či vytvoření objektu, lze předpokládat, že pocházejí z třídy efektivních sloves. Odpovídající slovanská slovesa jsou rovněž efektivní a mají sigmatický aorist, srov. vėsō „vedl jsem“, nėsō „nesl jsem“, grēsō „hrabal jsem“ (praes. grebą), basō „bodl jsem“ (praes. bodą). H. Köllnas se domnívá, že tato slovesa měla v baltských jazycích rovněž sigmatický aorist, neboť sigmatický aorist má v řečtině a slovanských jazycích efektivní význam. Další skupinou sloves, v níž funguje préteritum na ē, jsou slovesa s kmenem na je/o. Většina z nich je tranzitivní a vedle sebe mají příbuzná infixální slovesa a slovesa s kmenem na sta- s intranzitivním významem. Vedle nich však mezi slovesy s kmenem na je/o najdeme i taková, která se z hlediska rodu (diateze) neliší od infixálních sloves a sloves s kmenem na sta-; jinými slovy, stejně jako tato slovesa jsou i ona inefektivní. V takovém případě tvoří s nimi opozici stav–inchoativnost, srov. jaučia: junta. Za pozornost stojí pokus H. Köllnase stanovit distribuci sloves s kmenem na je/o – tranzitivních-efektivních versus stativních-inefektivních: jsou-li podmětem infixálních sloves a sloves s kmenem na sta- osoba nebo alespoň živá bytost (animate subject), jsou odpovídající slovesa s kmenem na je/o stativní (stavová), srov. junta: jaučia, pra-virsta: verčia. Je-li jejich podmětem neživá nebo pasivní entita (např. spící osoba), jsou odpovídající slovesa s kmenem na je/o tranzitivní (efektivní), srov. plýšta: plėšia, lūžta: 253 se láme. Toto pravidlo, ačkoli poměrně dobře vystihuje sémantický rozdíl mezi dvěma skupinami sloves je/o, se nezdá příliš zdařilé, neboť není vždy snadné říci, zda je subjekt živý, či neživý, a navíc v jednotlivých případech — všiml si jich i sám H. Kölln — mají infixová slovesa a slovesa na sta vedle sebe slovesa na je/o jak tranzitivní, tak stativní, srov. švinta: šviečia, šveičia. H. Kölln se domnívá, že tranzitivní-efektivní slovesa na je/o v baltských jazycích mohla dříve mít sigmatický aorist, protože jej mají právě odpovídající slovesa ve slovanských jazycích, srov. praes. bljudą: aor. bljušь „pozoroval jsem“ (příbuzné s litevským baudžia: baudė). U stativních (inefektivních) sloves na je/o jsou však poměry méně příznivé: jejich je/o prézens je snad také starý, neboť jej dokládají i slovanské jazyky, srov. emlją „beru“, dušą „budu dýchat“, avšak stěží lze předpokládat, že zde existoval i sigmatický aorist, byť z hlediska významu nemarkovaný, protože odpovídající slovanská slovesa mají druhý kmen na ā, srov. imati, dočati. Překvapivé je, že tato tranzitivní (efektivní) slovesa mají v baltských jazycích prézens na je/o: vždyť v jiných jazycích mají prézens na e/o, který lze zřejmě rekonstruovat i pro indoevropský prajazyk, srov. baudžia, ale sl. bljudą, řec. πεύθομαι, stind. bódhati; verčia, ale lat. verto, stind. vártate. Výskyt prézentu na e/o nebo je/o u sloves s tranzitivním ē préteritem zřejmě závisí na struktuře kořene: prézens na e/o si zachovala pouze slovesa se strukturou kořene TeT-, zatímco slovesa s kořenem T(e)RT- dostala prézens na je/o (pokud si zachovala ē préteritum), srov. neša, ale baudžia, verčia. Podmínkou této diferenciace prézentních kmenů mohl být odlišný vztah slovesných kořenů ke stupňování samohlásek. Kořeny typu TeT- se stupňování samohlásek neúčastní, zatímco kořeny typu TeRT- snadno přecházejí v morfy nulového stupně. Pouze u kořenů druhého typu mohly vzniknout tranzitivitou protikladné dvojice. H. Kölln se domnívá, že opozice diatézy v systému préterita, tj. rozdíl mezi ē préteritem a ā préteritem (srov. vertė: virto), respektive mezi sigmatickým aoristem a silným aoristem, motivovala také diferenciaci prézentních kmenů. Sigmatický aorist s efektivním-tranzitivním významem, na jehož místě se podle H. Köllna později v baltských jazycích objevil ē préterit, se v systému prézentu mohl asociovat pouze s kmenem na je/o, protože kmen na e/o měly infixové a sta-kmenové slovesa a některá další intranzitivní slovesa typu švīta. Tranzitivní význam se s prézentním kmenem na je/o spojoval postupně. Kmen na je/o se stal produktivním modelem tranzitivních sloves teprve později, když byly staré prézenty na e/o nahrazeny prézenty na je/o. Předpokladem této výměny prézentních kmenů a vzniku právě zmíněného modelu byla tranzitivní slovesa, která měla kmen na je/o odedávna, jak lze usuzovat z jejich etymologických protějšků ve slovanských jazycích, srov. liežia, sl. lizą, piešia, sl. pišą, rėžia, sl. rězǫ atd. Tranzitivní slovesa s kmenem na e/o mohla po určitou dobu existovat s odlišným významovým odstínem vedle tranzitivních sloves téhož kořene s kmenem na je/o, podobně jako dublety vyskytující se ve staroslověnštině, srov. vezą a vežą, leką a lečą. Navíc ani sigmatický aorist nevyžaduje vždy prézens na e/o; může se užívat (např. v řečtině) i s prézenty na je/o. Ačkoli ėsti, dioti, imti nejsou efektivní, jejich ē préteritum může být podle H. Köllna staré. Jejich slovanské protějšky mají kořenový aorist, srov. jasrъ, dastъ, jetъ (praes. jamъ „jím“, damb „dávám“, imą „beru“). Zde je H. Kölln nucen, kromě jím 254 konstatovaného pravidelného odpovídání baltského ē préterita a slovanského sigmatického aoristu, uznat také historickou totožnost baltského ē préterita a slovanského kořenového aoristu. Tento předpoklad narušuje soudržnost H. Köllnovy hypotézy, podle níž slovanské silné aoristy (kořenový a tematický) odpovídají baltským ā préteritům. Lze pochybovat o tom, zda jsou ē préterita těchto sloves skutečně stará: nářečně doložené ā préteritum (srov. ēdo) lépe odpovídá neefektivnímu významu tohoto slovesa a silnému aoristu ve slovanských jazycích (srov. jastъ „jedl jsi, jedl“). Při dalším zdůvodňování své hypotézy o původu ē préterit H. Kölln zdůrazňuje okolnost, že poslední tři slovesa s ē préteritem jsou atematická. H. Kölln se domnívá, že ē préteritum vzniklo nejprve právě u atematických sloves. Opírá se přitom o skutečnost, že atematické slovanské sloveso jesmъ (litevsky esmi) má imperfektum běchъ, které je jediným ē préteritem ve slovanských jazycích. Sloveso „být“ mělo ē préteritum i v baltských jazycích, srov. pr. ast, bēi, bē, be. Stativní imperfektum neboli ē préteritum běchъ se formálně shoduje s aoristem stativních sloves se sufixem -ēti, srov. aor. sěděchъ od inf. sěděti „sedět“. Tato okolnost ukazuje na model, podle něhož vznikla ē imperfekta (préterita). H. Kölln se domnívá, že výchozím bodem byla opozice mezi inchoativními slovesy a stativními slovesy s druhým kmenem na ē, slov. sěsti: sěděti, balt. sēsti: sēdėti. Jejich aoristy, silný aorist sědъ „usedl jsem“ a (později sigmatizovaný) ē aorist sěděchъ „seděl jsem“, byly zpočátku pravděpodobně préterita, která neměla aspektový status a byla navzájem v opozici stejně jako jiné slovesné tvary, tj. stejně jako běloruské sěsti: sěděti tvořila opozici inchoativnosti. Podle modelu sědъ: sěděchъ si sloveso „být“ vedle kořenového aoristu bychъ, 2.–3. sg. bystъ, vytvořilo stativní préteritum bě-chъ „byl jsem“. Díky stativnímu prézentu jesmъ zde nevzniklo zvláštní stavové sloveso se sufixem -ēti a opozice bychъ „factus sum“: běchъ „eram“ byla interpretována jako opozice aoristu a imperfekta. Z tohoto slovesa se ē préteritum rozšířilo nejprve k dalším atematickým slovesům s kořenovým aoristem, srov. litev. ėdmi, ėdė, slov. jambъ, 2.–3. sg. aor. jastъ, imperf. jaděachъ. Na základě těchto sloves začala expanze ē imperfekta (préterita): toto imperfektum si vytvořila i slovesa, která měla starý sigmatický aorist, srov. slov. vedą, aor. věsъ, imperf. vedě-achъ, bělorus. věda, vědě. Protože tato poslední slovesa jsou tranzitivní, sufix -ē-, užívaný k tvoření imperfekta vedle sigmatického aoristu, ztrácí spojení s intranzitivním (inefektivním) významem, který je vlastní stativním slovesům s druhým kmenem na ē. Sufix -ē- byl v baltských a slovanských jazycích zpočátku zřejmě ukazatelem neprezentních tvarů stativních sloves. V této souvislosti H. Kölln poznamenává, že stativnost se skládá ze tří složek: neefektivnosti, kontinuativnosti a konsekutivnosti. Právě složka kontinuativnosti způsobila, že se sufix -ē- stal ukazatelem imperfekta. Stejně jako u kontinuativních sloves s druhým kmenem na ā byla i stativní slovesa s druhým kmenem na ē sama v systému préterita asepticky diferencována: vedle aoristu sěděchъ bylo přidáním sufixu -ā- vytvořeno imperfektum sěděa-chъ. Taková je hypotéza H. Köllna o vzniku a vývoji baltského a slovanského ā préterita a ē préterita (imperfekt). Z uvedeného vyplývá, že na otázku položenou na začátku odpovídá H. Kölln záporně: podle jeho názoru ā préteritum resp. 255 ē préteritum nemůže přímo pokračovat silný resp. sigmatický aorist baltských a slovanských protodialektů. ā a ē préterita (imperfekta) na jedné straně a silný aorist a sigmatický aorist na straně druhé byly paralelní préteritální formace, které existovaly vedle sebe a tvořily se od týchž sloves. ā a ē préterita (imperfekta) postupně rozšiřovala oblast svého užívání, zaujímala místo aoristů a přebírala jejich funkce. Jako každá hypotéza, i hypotéza H. Kōllna má své silnější a slabší stránky. H. Kōllnova snaha hledat historickou souvislost mezi préteritálními formanty ē- a ā a odpovídajícími slovesnými (tzv. „sekundárními“) kmeny je metodologicky oprávněná. H. Kōllnem konstatovaná sémantická ekvivalence mezi baltským préteritem na ā a slovanským a řeckým silným aoristem a mezi baltským préteritem na ē a slovanským a řeckým sigmatickým aoristem otevírá široké perspektivy pro výzkum baltského slovesa. Před badateli vyvstává otázka, jak tuto případnou shodu interpretovat z diachronního hlediska, neboť H. Kōllnovo řešení této otázky, totiž že baltské dialekty měly sigmatický aorist, který později ztratily, je problematické. Vzhledem ke konzervativnosti baltských jazyků by úplné vymizení sigmatického aoristu bylo obtížně pochopitelné a navíc by bylo sotva možné toto vymizení uspokojivě zdůvodnit a vysvětlit. Je pravda, že v baltských jazycích byly výrazné tendence ke sjednocování a zjednodušování slovesných paradigmat. Stejně tak je však pravda, že jednotlivé formy starých paradigmat mohou v baltských jazycích nyní existovat jako samostatné lexikální jednotky. Sigmatický aorist ve slovanských jazycích má podle H. Kōllnova zjištění efektivní význam, zatímco v baltských jazycích funguje element -s- jako slovotvorný formant u statických sloves s příponami -ėti a -oti, srov.: dubšėti (praes. dùbši vedle dùbti, dùmba) a vėpsóti (vedle vẽmpa, vėpti). Slovesa s příponou -sā- často vykazují prodloužený vokalismus, takže zde formant -s- souvisí s prodlouženým stupněm kořenového vokalismu, k čemuž často dochází ve slovanském sigmatickém aoristu, srov. bělorus. *vęp-s- a slov. aor. vẽšo „vedl jsem“ z *vẽd-s-. Podle rozšířeného názoru, který zastává i sám H. Kōlln, je sigmatický aorist slovanskou inovací, a jeho efektivní význam se tedy objevil rovněž až později. Při hledání ekvivalentů v baltských jazycích by v takovém případě snad bylo vhodné přihlédnout také k sémanticko-slovotvorným typům jiných sloves. Například u kořene bēsti, slov. bosti mají baltské jazyky vokalismus ō u statických inchoativních sloves, srov. bodėti (praes. bódi), bóstis (praes. -džiasi) a bósti (praes. bōsta), zatímco ve slovanských jazycích se tento vokalismus objevuje v sigmatickém aoristu, srov. slov. basъ „bodl jsem“ z *bōd-s-. Sigmatický element ve složení přípony -sį- zde funguje v prézentním systému stejně jako sufix -sk- (-sk-), který byl v baltských jazycích původně prézentním formantem, ale v arménštině funguje v préteritálním systému. S. Karaliūnas