Kai kurios Gervėčių tarmės veiksmažodžio ypatybės

BALTŲ KALBŲ VEIKSMAŽODŽIO TYRINĖJIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA E. GRINAVECKIENĖ Některé zvláštnosti slovesa v nářečí Gervėčiai Dosud máme jen velmi málo popisů či podrobnějších souhrnných studií izolovaného litevského nářečí Gervėčiai (BTSR, oblast Grodno, okres Ostrovets; užívá se ve 12 litevských vesnicích v okolí městečka Gervėčiai – Gaigaliai, Galčiūnai, Geliūnai, Girios, Kerplosina, Knystiškės, Miciūnai, Miltiėjos, Mockos, Petrikai, Pelegrinda a Rimdžiūnai), ačkoli litevština tohoto kraje se zkoumá od konce 19. století. Sběr nářečního materiálu z těchto oblastí výrazně zesílil v letech sovětského zřízení. Kromě souboru textů z těchto míst1 byly v poslední době rovněž publikovány zde užívané frazeologismy a sémantické dialektismy2, popsán fonologický systém tohoto nářečí3 a zkoumány některé aspekty lexikálního a sémantického vlivu litevštiny tohoto kraje a slovanských jazyků4. Značné množství jazykového materiálu tohoto nářečí je obsaženo v akademickém „Slovníku litevského jazyka“ a jeho kartotéce5, v kartotéce a fonotéce „Atlasu litevského jazyka“6, v akademické „Mluvnici litevského jazyka“7, ve studii J. Paulauskase „Funkce slovesných předpon v současném spisovném litevském jazyce“8, v knize Z. Zinkevičiuse „Litevská dialektologie“9 a dalších publikacích. Pozornost upoutává slovesný systém tohoto nářečí, některé jeho zvláštnosti v časování, tvoření a významu aj., jakož i archaické pozůstatky a přetvořené podoby jeho tvarů. Tento článek se pokouší osvětlit jednu či druhou takovou zvláštnost slovesa. 1 Э. Вольтер, Литовская хрестоматия, вып. 2, СПб, 1904, p. 396—402; P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend mit grammatischen Anmerkungen, Dorpat, 1930, p. 7—18; Lietuvių kalbos tarmės (Chrestomatija), Vilnius, 1970, p. 394—395. 2 Leksikos tyrinėjimai, Vilnius, 1972 (A. Vidugirio ir J. Lipskienės straipsniai). 3 Т. М. Судник, К характеристике фонологических систем литовско-славянского пограничья (канд. диссертация), Москва, 1970. 4 Л. Г. Невская, О лексическом и семантическом взаимодействии литовского и славянских языков (на материале географической апеллятивной терминологии), — Советское славяноведение, Москва, 1972, № 1, р. 90—104. 5 Lietuvių kalbos žodynas, I—VIII, Vilnius, 1941—1970; jo kartoteka, saugoma Lietuvos TSR MA Lietuvių kalbos ir literatūros institute. 6 Lietuvių kalbos atlaso kartoteka ir fonoteka, saugoma Lietuvos TSR MA Lietuvių kalbos ir literatūros institute. 7 Lietuvių kalbos gramatika, I, Vilnius, 1965; II, Vilnius, 1971. 8 J. Paulauskas, Veiksmažodžių priešdėlių funkcijos dabartinėje literatūrinėje lietuvių kalboje, — Literatūra ir kalba, III, Vilnius, 1958, p. 303—453. 9 Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, Vilnius, 1966. 221 1. Kromě všech zde užívaných vokalických slovesných kmenů (klėga10 ‘mluví’, laidžia ‘pouští’, girda ‘slyší’, daro), se v nářečí vyskytuje také kontaminovaná koncovka 1. osoby jednotného čísla souhláskového kmene u některých jednotlivých sloves, např.: būmi (jeho -m- pravděpodobně vzniklo podle analogie es-mi+u11) ‘jsem’, demù ‘kladu’, dúomu ‘dávám’, dziūmu ‘vysychám’, eimi ‘jdu’, ėmu ‘jím’, giemu ‘zpívám’, miegmu ‘spím’, sviemu ‘házím’. Na základě těchto novotvarů se zde vytvořilo a užívá celé paradigma přítomného času, např.: demi ‘kladeš’, dėma ‘klade’, dėmam ‘klademe’, dėmat ‘kladete’, dúoma ‘dává’, dziūma ‘vysychá’, eima ‘jde’, ėma ‘jí’, giema ‘zpívá’, miėgma ‘spí’, sviema ‘hází’. Kontaminované tvary se zvláště často vyskytují s předponami, např.: pàdema ‘pomáhá’, padúoma ‘podává’, izdziūma ‘vysychá’, àteima ‘přichází’, àteima būlo ‘chodíval’, išeima ‘odchází’, nùveima ‘odchází’, uñeima ‘vchází’, su vēma ‘sní, spořádá’, pag iema ‘zazpívá’, pérgiema ‘přezpívá’, nėmiegma ‘nespí’, pasviema ‘hodí’. U těchto sloves však nejsou uvedené tvary v přítomném čase jediné. Některá z nich mají vedle nich i čistě vokalické tvary, např.: prabūva ‘přebývá’, nėmiega ‘nespí’. Tyto poslední se v nářečí vžily. Dochoval se zde také čistě atematický tvar 1. osoby množného čísla přítomného času amė ‘pojďme’ (vedle jeho paralelní varianty amėte ‘pojďme’), který přešel do systému rozkazovacího způsobu. Vyskytující se tvary slovesného permisivního způsobu slovesa būti, vytvořené z tvarů přítomného času, nemají znaky souhláskového kmene a jejich tvoření je značně rozmanité, např.: tėsta būna, tebūi, tebūi12 ‘ať je’. Z dostupných údajů je obtížné říci, zda všechna zde užívaná slovesa s relikty souhláskového kmene měla původně souhláskovou konjugaci. Nejvíce pochybností snad vzbuzují tvary dziūmu, dziūmi, dziūma (izdziūma)... V literatuře se nikde neuvádí, že by tento kořen patřil k typu souhláskové konjugace. Proto se soudí, že pravděpodobně vznikl podle analogie jiných takových reliktních tvarů. Zcela obdobné reliktní slovesné tvary souhláskového kmene jsme zaznamenali také v sousedním nářečí v Lazūnech, např.: išdema ‘vykládá’, pàdema ‘pomáhá’, ùždema ‘pokládá’, dúomu ‘dávám’, undúoma ‘vkládá’, pardúomu ‘prodávám’, àima ‘jde’, uñeima ‘vchází’, išeima ‘odchází’, àimam ‘jdeme’, ėma ‘jí’, prėma ‘pojídá, hodně jí’, nėėma ‘nejí’, su vēma ‘sní, spořádá’, giemu ‘zpívám’, giema ‘zpívá’, sviema ‘hází’, pasviema ‘hodí’. Jak však ukazují příklady, zde se neužívají ani tvary dziūmu, dziūma (izdziūma), ani tvary būma, būmi. 2. Za pozornost stojí také zvratné slovesné tvary v nářečí. Zvratná slovesa mají v koncovce nejčastěji zkrácenou podobu zvratné částice -s, např.: kalbėcis ‘mluvit spolu’, juòkiatės, suksiuòs, praũsies, emeis ‘objevil ses’, stojis ‘postav se’, stotìšbi ‘postavil by se’, sėstìšbi ‘posadil by se’, gultìšbi13 ‘ulehl by’. Zde se však poměrně 10 Nářeční příklady jsou v článku uváděny běžným pravopisem spisovného jazyka (=literatūrinės kalbos), přičemž se ve všech případech usiluje o zachycení i jejich výslovnosti. Z tohoto důvodu se zde užívá také į, protože po ztvrdlém į se nářeční -i (< *-ēn, *-ēn), y, in, ė posunuly dozadu. Kromě toho se samohlásky i, y, ė posunuly dozadu také po souhláskách s, š, ž, r, v, c. 11 Viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 346. 12 Podle našich údajů je tvar tebūi ‘ať je’, būi ‘buď’ v nářečí Gervėčiai doloženým skutečným jevem, nikoli nedorozuměním, jak tvrdí Z. Zinkevičius (Lietuvių dialektologija, s. 372). 13 Přítomnost zvratné částice mezi koncovkou a -bi ukazuje, že -bi zde není ničím jiným než postpoziční částicí. Navíc byla připojena nově, až poté, co zvratná částice přirostla ke slovesné koncovce. 222 široce se užívá také nekrácená částice -si. Především se zachovala v koncovce 3. osoby přítomného a minulého času (méně často podmiňovacího způsobu), např.: darosi, dzyrbasi ‘děje se’, dūmaliojasi ‘dýmá’, gaminasi ‘chystá se’, juokiasi ‘směje se’, keliasi ‘vstává’, kepasi ‘peče se’, klausiasi ‘ptá se’, pjūnasi ‘seká se’, prausiasi ‘myje se’, rūkaliojasi ‘kouří’, sągasi ‘zapíná se’, sėdavinasi ‘usedá’, sukasi || sukasi ‘otáčí se’, supasi ‘houpe se’, stukėnasi ‘klepe’, vėjasi ‘honí se’, velkasi ‘obléká se’, vyniojasi ‘vine se’; dzyrbosi ‘dělal se, probíhal’, guldėsi ‘ulehl’, klaušėsi ‘ptal se’, kumeliavosi ‘hříbila se’, meldėsi ‘modlil se’, radosi ‘objevoval se’, sėdosi ‘sedl si’; juoktųsi ‘smál by se’. Je možné, že k zachování nekrácené podoby částečně přispěly obdobné zvratné slovesné tvary v běloruštině. I zde se však vedle těchto nekrácených tvarů méně často vyskytují tvary se zkrácenou zvratnou částicí -s, např.: kėlias, klaušos, dairios, rāgis ‘je vidět’, sūpas, sūkės ‘otáčel se’. U sloves s předponou se zvratná částice stejně jako ve spisovném jazyce obvykle nachází mezi předponou a kořenem, např.: asigeidė (< ažisigeidė) ‘zatoužil’, unsibedėu ‘uvízl jsem’. Tvary se záporkou, které označují trvalou vlastnost původce děje nebo mají neosobní význam, se však užívají se dvěma zvratnými částicemi. Jedna je v koncovce, druhá mezi záporkou a kořenem, např.: neskūndžiojasi ‘nekouše, nekouše se (o psovi)’, neslanķosi ‘neohýbá se’ (o holi), nesnóris ‘nechce se’, nesragėcis (užívá se také nesragėcie) ‘není vidět’. To patrně ukazuje na určité oslabení morfologického významu zvratné částice nacházející se mezi záporkou a kořenem, které pravděpodobně vzniklo vlivem běloruštiny. V běloruštině mají totiž zvratná slovesa, pokud nejsou srostlá se záporkou, stejně jako všechna ostatní slovesa s předponou zvratnou částici vždy jen na konci, např.: надбымалася, наварылся, не залінецлася, не сглезлася. V nářečí se vyskytují zvratné tvary se spontánním významem, např.: dzyrbasi ‘děje se’, keliasi ‘vychází’ (o slunci, větru), dūmaliojasi ‘dýmá’, rūkaliojasi ‘kouří’. Ve spisovném jazyce se v podobných případech spontánní význam obvykle vyjadřuje nezvratnými tvary14, akademická „Lietuvių kalbos gramatika“ však uvádí příklady (zejména z východolitevských nářečí), v nichž lze spontánní děj vyjádřit i zvratným tvarem15. Gramatika dává ve spisovném úzu přednost nezvratným tvarům, ale připouští i zvratné (K. Būga je pokládal za vzniklé pod vlivem slovanských jazyků16). Zvratné slovesné tvary se spontánním významem nejsou v nářečí Gervėčiai zcela obvyklé. I kdybychom je v souladu s gramatikou měli sklon považovat za litevské, nemohli bychom odmítnout názor, že k jejich vzniku zde zjevně přispěl také vliv běloruských sloves obdobného významu. Vlivem běloruštiny lze patrně vysvětlit i ten či onen význam zvratných tvarů jednotlivých sloves, např.: asipikcino ‘rozhněval se’ (o čarodějnici, srov. běloruské закланавілася), asiverkiau ‘rozplakal jsem se’, prazbūdo ‘probudil se’, kūndžiojasi ‘kouše’ (o psovi, srov. běloruské кусаўца), laŋkosi ‘ohýbá se’ (srov. běloruské гнецца), kėpasi ‘pálí’ (o kopřivách, srov. běloruské пякуцца). U sloves s předponou zůstává zvratná částice -si- v nářečí vždy pravidelně zachována v plné podobě, končí-li předpona souhláskou, např.: acisākė (< at+si+sākė) ‘ozval se’, apsivertė ‘převrátil se’, acikėlė ‘zvedl se, vstal’, unsispyrė ‘zapřel se’, asisviedė ‘přehodil si přes sebe’, apsisagė ‘opásal se’, asipikcino ‘rozhněval se’, asiverkiau ‘rozplakal jsem se’, un- 14 Lietuvių kalbos gramatika, II, s. 207. 15 Tamtéž, s. 208. 16 K. Būga, Rinktiniai raštai, II, Vilnius, 1959, p. 113. 223 siraise ‘zařídil si’, asibaidė ‘lekl se’, asilaidė ‘sestoupil’, asigeidė ‘zatoužil’, neišimòko ‘nenaučil se’, aciskaláudo ‘oplachuje se’, unsimaíšis ‘smísiv se’. Pokud předpona slovesa končí samohláskou, dochází k synkopě zvratné částice (foneticky se zkracuje na -s-), např.: nešūbarėm ‘nepohádali jsme se’, paždairė ‘dohlížel, staral se’, susciko ‘setkali se’, prizdė ‘přidal se’, nūtsisė ‘odtáhl se’, pastvėrė ‘popadl’, pažbijojom ‘báli jsme se’, nūzdaužė ‘otočil se’, nuzgūndo ‘lekl se’, neslaídžia ‘nepouští se’, nusmainius ‘změnivší se, změnivší se v obličeji’. V případech, kdy předpona končí samohláskou a kořen slovesa začíná souhláskou s, š nebo ž, nemusí k synkopě zvratné částice dojít, avšak souběžně (nově) k ní může dojít (pak vznikají zdvojené souhlásky), např.: prisisvėikina ‘pozdraví’, nusispyrė, nusisagė ‘odepnul si’, rasizójo ‘rozevřel ústa’; tessiū ‘nechť si šije’, težžūr ‘nechť se dívá’, tessėdz ‘nechť si sedne’, tessuk ‘nechť se otočí’; pasisùkė || passùkė, susisùkus || sussùkus, nusisągdai || nussągdai ‘odepni si’, pasisodžynk || passodžynk, prisizūrėjau || pričžūrėjau. U některých zvratných sloves se tvary třetí osoby minulého času v nářečí přízvukují dvojím způsobem: na kmeni a na koncovce, např.: davės || dãvės ‘zmítal se, vrhl se, zaútočil’, dėjos || dėjos ‘bylo, stávalo se’, ėmės || ėmės ‘začalo, objevilo se’, radõs || rãdos ‘stalo se, objevilo se’, rinkõs || riñkos ‘shromáždil se’, sėdõs || sėdos ‘posadil se’, stojõs || stójos ‘postavil se’, sviedės || sviedės ‘odhodil se, vrhl se’, vijõs || vijós ‘pronásledoval se’. Dvojí — kmenový a koncovkový — přízvuk mají také tvary první a druhé osoby množného čísla některých sloves tohoto času, např.: davėmės || dãvėmės ‘dřeli jsme, pracovali jsme’, davėtės || dãvėtės ‘dřeli jste, pracovali jste’, kratėmės || krãtėmės ‘jeli jsme a třásli jsme se’, kratėtės || krãtėtės ‘jeli jste a byli jste třeseni’, sėdomės || sėdomės ‘posadili jsme se’, sėdotės || sėdotės ‘posadili jste se’, stojomės || stójomės ‘postavili jsme se’, stojotės || stójotės ‘postavili jste se’. Podobné případy přízvukování se vyskytují i na mnoha místech ve východolitevských nářečích a v některých starých textech (M. Daukšy). Přízvuk na koncovce v těchto formách svědčí o tom, že se zde zachovalo staré koncovkové přízvukování těchto sloves17. V nářečí v Gervėčiai je však dvojí přízvukování těchto tvarů stále velmi těsně spojeno také s jejich odlišným významem, který je nepochybně novější. Tvary s přízvukem na kmeni se zde obvykle užívají spíše k vyjádření neizolovaného minulého času, označujícího děj probíhající v okamžiku promluvy, zatímco tvary s přízvukem na koncovce zde již označují izolovaný děj, který se odehrál v minulosti značně před okamžikem promluvy, např.: Anà to stojos tai sėdos, tai tékė kitón pirkión ir Anà sėdõs ir nuvažiávo; Jų vaikai sciprai stojõs an kójų; Iš ūñksto rytò mérgos riñkos vuogáuc; Ános smagei ėmės linų raúc ir Iš kur jau ti ta gražumà ėmės; Karvė buvo prapuolus, ale radõs. Zvratné tvary třetí osoby tohoto času se však u všech ostatních sloves (jež tvoří většinu) přízvukují pouze na kmeni, např.: brùkės ‘vtlačoval se’, gýrdės ‘slyšel se’, sàgės ‘zapínal se’, šėrės ‘krmil se’, vėžės ‘vezl se’. Pravděpodobně i vlivem těchto sloves se významy sloves s dvojím přízvukem již ne vždy jasně rozlišují. Přízvuk pouze na koncovce mají zvratné tvary rozkazovacího způsobu bez -k u dvouslabičných sloves kmenových tříd (i)a a i, např.: bariès18 ‘hádej se’, imiès ‘vezmi si’, 17 Gramatika litevského jazyka, II, s. 301. 18 Přízvuk koncovky -ies je v tomto nářečí podle sluchu zřetelně akutový, tedy odporuje zobecňujícímu tvrzení Z. Zinkevičiuse (Lietuvių dialektologija, s. 372). 224 mušies ‘udeř se’, nešies ‘nes se’, vedzies ‘veď se’, dedzies || dedzis ‘obleč si’, vežies || vežis19 ‘vezmi se’, kelies || kelis ‘vstaň’, sėdzies || sėdzis ‘sedni si’, gulis ‘lehni si’, klojis ‘polož’, stojis ‘postav se’, laidzmēs ‘nechme se’, sēdzmēs || sēdzmetēs20 ‘posaďme se’, prausmēs ‘umyjme se’, gulmēs || gulmetēs ‘lehněme si’, dedztēs ‘oblékněte si’, muštēs ‘udeřte se’, stotēs ‘postavte se’, sēdztēs ‘posaďte se’. Zvratné a zkrácené tvary rozkazovacího způsobu sloves se stejně jako tvary prosté přízvukují na kořeni, např.: mókais ‘uč se’, mókaitēs ‘učte se’, dārais ‘dělej si’, dāraimēs ‘dělejme si’, dāraitēs ‘dělejte si’. 3. Zajímavé svou formou, funkcemi a zčásti i původem jsou slovesné předpony užívané v gervėčském nářečí. Předpona an- (nářečně un-, před retnicemi p, b > um-, zvratné unsi- ~ ansi-) odpovídá běžné litevské į-, např.: umbrazdėj ‘brodil dovnitř’, įvirto ‘spadl dovnitř’, undėta ‘vloženo’, unduoi ‘dej dovnitř’, uņeina ‘vchází’, ungrūvo ‘spadl dovnitř’, unlaiście ‘vpustit’, unkase ‘vykopal dovnitř’, untėjo ‘nalil dovnitř’, unspiers ‘kopne dovnitř, kopne’, unšauce ‘vystřelit, střelit’, untaiše ‘zařídil, vybavil’, uņtepė ‘natřel’; unsubedziau ‘zabodl jsem do sebe’, unsimaišis ‘vmísiv se’, unsiriniko ‘oblékl se’, unispyvė ‘obul se’, unsit aišė ‘zařídil se, připravil se’. Předpona an- se zde stejně jako v lazūnském nářečí (: ungrūvo ‘spadl dovnitř’, undūoc ‘dát dovnitř’, uņeima ‘vchází’) užívá vždy bez koncového -t a vedle ní se vůbec nevyskytuje její varianta in-, která se někdy paralelně s unt- vyskytuje v některých východoaukštaitských nářečích21. Právě z tohoto důvodu se domníváme, že zde, stejně jako v Lazūnech, nejde o výsledek smíšení předpon in- a unt-, nýbrž nejspíše o starou samostatnou předponu an-, obdobnou (formou i významem) pruskému an22 a lotyšskému ie23 (poslední by podle našeho názoru mohlo pocházet z *en, srov. lotyšské pie kts, pruské penckts, litevské penktas). Předpona ap- (apsi-) odpovídá běžnému litevskému ap- (apsi-), např.: apsūkcie ‘otočit’, apsvaidzýcie ‘házet kolem’, apārdēm ‘podepřeli’, apdėcie ‘položit na’, apsidziauge ‘zaradoval se’. Vyskytují se příklady, kdy se zde předpona ap- užívá také ve významu nu-, např.: Vaikai aptraūks (= děti oškubou) jablka; Dziėdas čystai aprāškė pūpu (= Dědeček úplně otrhal fazoli); Norėj plūksnelās apraucie (= Chtěl vytrhat peříčka). Tento význam předpony ap- není pro litevštinu charakteristický. Jde nejspíše o morfologický kalk z běloruštiny (srov. běloruské абабрацць, абарваць). 19 Dvojí paralelní tvary rovněž potvrzují naše tvrzení, že koncovka -ies má cirkumflexový přízvuk, protože pouze diftongy s přízvukem na první složce mohly při zkrácení monoftongizovat, a tak mohl vedle -ies vzniknout novější tvar -is. Dále srov. východoaukštaitské darìs < *darīs, važìs < *važiùos. S ohledem na to je nepodložená domněnka Z. Zinkevičiuse (Lietuvių dialektologija, s. 372), že koncovka lazūnského stojis je nejspíše přizpůsobena tvaru stokis. 20 Tvar 1. osoby množného čísla rozkazovacího způsobu sēdzmetēs… je nejspíše kontaminovaný, vznikl připojením zvratné koncovky 2. osoby množného čísla k nezvratnému tvaru této osoby. Toto utváření se zčásti vysvětluje kontaminačním významem tohoto tvaru: užívá se pouze tehdy, když se kromě mluvčího počítá s několika dalšími osobami, srov. J. Otrebski, Wschodnolitewskie narzecze twereckie, I, Kraków, 1934, s. 385; Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 373. 21 Srov. Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 416. 22 Žr. J. Endzelīns, Senprūšu valoda, Rīgā, 1943, p. 94, 141. Greta an- prūsų kalboje esantys en- ir un- priešdėliai savo daryba laikytini an- variantais: un- greičiausiai vėlesnis < *an, o en- galėtų santykiauti su an- kaip žodžio pradžios e su a. 23 Žr. J. Endzelīns, Darbu izlase, I, Rīgā, 1971, p. 562—567. 15. 902 225 Vedle předpony ap-, odpovídající 1k. ap-, se v nářečí někdy vyskytuje také ap-, vzniklé synkopou předpony api-, které se asimilací změnilo v a-. Vyskytuje se pouze ve významu nu-, cizím litevštině, např.: Abyrė (api + byrėjo) listy materiálu (=Opadalo listí ze stromů), srov. běloruské acinacia. Předpona at- (aci-) odpovídá 1k. at- (atsi-), např.: atėjo ‘přišel’, ateido ‘přichází’, acimisiu ‘vzpomeneme si’. Vyskytuje se řada příkladů, kdy se at- používá ve významech nu- nebo par-, cizích litevštině, např.: Kūma atpjōu (= uřízl) mu krk; Norėj jam atkirsę galvų (= Chtěl mu useknout hlavu); Atkapój (= usekal) jām sparnūs; Atkinkýk (= vypřáhni) árklius; Ānas atāj (= vrátil se) domů. Atvažāvo (= přijel zpět) s pláčem. Vedle této předpony se zde vyskytuje také předpona at-, vzniklá synkopou z ati-, která se asimilací změnila v d-, např.: Raikia aduodžyc (< ati + duodvti ‘odříznout’) dūkteris; Ādavė (< ati + davė) jim zpět. Předpona až- (asi-) se pravidelně užívá místo 1k. už- (užsi-) k označení ukončení děje, např.: Vilkai vienu aždūsino (= uškrtili), kitu — ažéidė (= zranili); Berniūkas aždžyrė (= zkroutil) kójas; Ānas ažvértė (= obrátil) galvů; Gaidžys ažgiedój (= zakokrhal); Žūsis aždārė (= zavřel) tvárkon (= do stodoly); Kad ažvýščiauk (= kdybych uviděl, vykoukl), aždauščiauk (= zabil bych); Kīrvi asisviedė (= hodil si) až (= přes) rameno; Ānas asikrūtė (= vydělal si) peníze. Tato předpona se někdy užívá i ve významech některých jiných předpon, např. Ašpjōu (= podojil) tu metēli; Asibaidė (= polekal se) kůň; Asilāidė (= zapadlo) sáulė; Ānas asijūokė (= zasmál se, propukl v smích); Asiiimādo ráno ‘svítá’; Tau vandenelis akelas ažriņkdo (= nabírá). Poslední významy předpony až- (ažsi-) jsou nejspíše přejaté. Podle J. Endzelyna je předpona až- starší než už- a je přímým protějškem lotyšského nářečního az- a slovanského за-24. Protože se užívá nejen ve východních litevských nářečích, ale také ve starých písemných památkách (dokonce i u západního B. Vilenta), je možné, že souvisí s pruštinou assa || esse25. Sousední podoby předpony až- (asi-) nebyly zaznamenány, ačkoli vedle předložky až se někdy vyskytuje také ažu, např.: až (= za) ní; až (= za) den; až kùmu (= za kmotra); ažu čāro (= u cara). Vedle této předpony se zde užívá také předpona už-, která se v nářečí ve všech případech změnila v uš-. Stává se také, že se užívá ve svém starém směrovém významu ‘na co’26, ačkoli méně často se u ní vyskytuje i významová shoda s až-, např.: Meškā užlindo (= vylezl) um pėčio; Ānas užlīpė um medžiagos; Užšricink tų kelmu un mani; Dziedas ir užvertė kelmu um meškõs; Užóko gaidēlis un lazdõs; Užvýdo gati galvõs kùmu (= smrt); Mergaitė užšvýdo oheň. Předpona uš- je přímým protějškem lotyšského uz- a litevského už-. Její znělostní varianta je zde zobecněna ve všech pozicích nejspíše podle vzoru předpony iš- < iš- (srov. lotyšské iz-, slovanské из-). Pouze tak lze podle našeho názoru vysvětlit vznik předpony už- i v jiných východoaukštaitských nářečích. Předpona da- (daz- ~ dasi-) je v nářečí poměrně častá, např.: dazdūmojo ‘vymyslel’, davēšč ‘dovézt’, nedagēris ‘nenapil se dosyta’, daēdė. Předpona iš- (isi- ~ išši-) se užívá stejně jako v 1k., např.: Išēido žmūo iš megē- 24 J. Endzelīns, Darbu izlase, I, p. 321—323. 25 Srov. tamtéž, p. 324. 26 Srov. také P. Arumaa, Litauische mundartliche Texte aus der Wilnaer Gegend, p. 54. 226 lio „Člověk vychází z hájku“; Dobře jsem vypadal (=atrodžiau) mladý; Mamà vynesla ze sýpky sýr; Vybělila praním; Isirituodavo (=išsiris[davo, išvirdavo) z pařezu vyšlehl plamínek; Kláusosi išžioji. Předpona nu- (nus- || nuz- || nusi-) se užívá stejně jako v spisovném jazyce, např.: Nūdausta (=poražená) bříza; Numiršau (=zapomněl jsem) mluvit; Nūrėškė (=otrhala) jablko; Nūgrūna (=spadnou) lýkové provazy z nohy; Nenustōdo (=nepřestává) křičet; Postupně si koupíme krávu; Řeka nūzdaužė (=zatočila) u Gervėčių; Velmi se změnil (=změnil se, vypadal nemocně), zítra snad už zemře. On se nuzgūndo (=lekl) a zemřel; Nusisėgdai || nussėgdai (=svlékni si) své šaty (=oděv). Předpona pa- (pas- || paz- || pasi-) se užívá stejně jako v spisovném jazyce, např.: Počkej na mě; Pojďte s dětmi; Zamávala křídly; Jeden den jsem si podržel (=podržel) a odvezl zpátky; Přijďte ráno pobýt společně (=pobýt spolu po ránu); Voda omyla (=opláchla) břeh; Je třeba se učit; Bál jsem se jít; Posaď se || posaďte se na pár jabloněk. Někdy se předpona pa- užívá také se- a v dalších významech, např.: Pasáčci venku zmrznou (=zmrznou); Posbírali (=sebrali) řepu a odvezli ji; Polámala (=rozbila) kola; Ona vychovávala: děti pazdaire (=opatrovala, starala se o ně, vychovávala je); On nemůže zemřít (=umřít). Významy předpony pa- uvedené naposledy jsou nejspíše přejaté. Předponou pa- se v nářečí vyjadřuje úplné dokončení děje (nejčastěji opakovaného) v minulosti (nebo jeho možné dokončení v budoucnosti). V takovém případě se tato předpona zde, stejně jako v mnoha jiných nářečích jihovýchodního okraje litevského jazyka27, podle běloruského vzoru28 připojuje také k jiným předponovým slovesům nebo se dokonce opakuje dvakrát, např.: Všichni už pomřeli (=vymřeli); Husy jedna po druhé pošly v tom chlívě „Husy jedna po druhé pošly v tom chlívě“; Rozešly se (<pa+raz+si+šla „rozešly se“) každá jinam; Sešly se (=sešly se) všichni k sobě; Posbírali (=sebrali, vybrali) z našeho dvora (=vesnice) všechny děti; Několikrát jsem si poranil (=poranil jsem se několikrát, na několika místech) nohu; Rozešli se (=rozešli se, odešli každý svou cestou) jeden za druhým. Slovesům tohoto nářečí je vlastní také slovanská předpona pad- (srov. běloruské nad-), která odpovídá spisovnému jazyku pri-, ap-, např.: On přinesl dítě k ní „On přinesl dítě k ní“; On mě zklamává „On mě zklamává“. V nářečí se užívá také slovesná předpona par- (pars- || parz- ~ parsi-), která odpovídá spisovnému jazyku par- (parsi-), např.: Prodal bych krávu „Prodal bych krávu“; Kdo ji odveze zpátky „Kdo ji odveze zpátky“. Slovesná předpona per- (pers- ~ persi-) je v nářečí stejně jako ve spisovném jazyce vždy přízvučná, např.: Jezdívali obracet lidi na svou víru „Jezdívali obracet lidi na svou víru“; Od lidí obrátili holuby; Promokl (=zmokl) ve vodě a prochladl; Zestárl (=zestárl) on, už není tak hezký; Změnil se život „Život se změnil“. Slovesná předpona pie- je v nářečí vzácná. Ve spisovném jazyce jí odpovídá ap-, např.: Oblékli se do bílého (=oblékli se) oni. 27 Viz Z. Zinkevičius, Lietuvių dialektologija, s. 424. 28 Srov. běloruské нанастраляем, нанапрымаю. Další příklady viz Курс сучаснай беларускай літаратурнай мовы, Марфалогія, Мінск, 1957, s. 152–153. 15* 227 Totožné předponové sloveso se vyskytuje také v lazūnském nářečí29. Svým původem nepochybně souvisí s předložkou pie- a postpozicí -pi (< *pie) a je přímým protějškem lotyšského pie-. Podle J. Endzelīnse mohlo litevské pie(-) vedle postpozice -pi vzniknout samostatně i bez cizího (lotyšského) jazykového vlivu30. Předpona pra- (pras- || praz- ~ prasi-) se zde nejčastěji užívá jako ve spisovném jazyce, např.: Visa pragaišo; Pradžiūvo kėlias; Ānas unksi prazbūdo. Vedle nich se vyskytuje jeden či druhý příklad, v němž se předpona pra- užívá ve významu pro litevštinu netypickém, nejspíše přejatém, např.: Avurkūs (=okurky) pradžygindzinējam (=necháváme naklíčit, srov. běloruské папасмадаем) v domě; Prazgavau (=probudil jsem se, srov. běloruské прачнуўся) ráno. Předpona pri- (pris- || priz- || prisi-) se užívá nejčastěji stejně jako ve spisovném jazyce, např.: Nuzgundai, nėt plaukių priāgo (=přibylo) pilná čepice; Priklegēm (=napovídali jsme) všechno. Prieidau arčiau – mēdžias āuga ‘Přicházím blíž – les roste’; Ānas prikrutē (=natropil) tolik a tolik; Nēra mán kōp prziglaūsčie ‘Nemám se ke komu přitulit’; Pripirkdzinēj mažuṭāitių vištāitių ‘Koupil malé slepičky’. Někdy se tato předpona zde hojně užívá také ve významech jiných předpon, např.: Aš pripažinau po veido ‘Poznal jsem ho podle tváře’; Prisisveikina (=pozdraví) všechny; Nōriu, kad prilāukčiak (=abych se dočkal) syna; Prigerdzinēja vaiku (=připíjel na zdraví dítěte); Dūkterys prirangtos (=vystrojené, oblečené) pěkně; Ar prisizūrėjai || prižūrėjai, kōkis ānas ‘Podíval ses, jaký je’; Ānas gudrūs: primāno (=vyzná se); Prirašē (=napsal) ānas jam kōrtu (=dopis). Poslední významy předpony pri- jsou nejspíše přejaté. Pro slovesa nářečí je charakteristická také slovanská předpona raz- (rasi- < raz+ + si-), užívaná ve významech spisovných předpon pa-, iš- a dalších, např.: Būvo sapcynōlika lavāku (=valaků), ir viūs raspirko (=vykoupil); Āudeklu rāstīsiam (=rozprostíráme, rozkládáme) un žōtēs; Kācinas razvertē (=obrátil) viralu; Rastūsē (=natáhl) nůž; Pie jū (=o ní) všude rasakinēj (=vyprávěl); Tu gerāi rasidār (=rozhlédni se, porozhlédni se). Předpona su- (sus- || suz- || susi-) se užívá jako ve spisovném jazyce, např.: Ju sūmušē; Ku sūgriebē, ty ēm; Ugnū sulākstai namōn; Suveidē (=scházeli se) každý večer; Rugiūs sūstaciam (=stavíme); Sustūrite (=ztichněte), ku klēgat (=mluvíte); Susisāgdai || sussāgdai sāvu adieždū ‘Zapni si své oblečení’; Sūzgriebē (=vzpamatoval se), už je pozdě. V jednotlivých případech se nářeční su- užívá ve významech spisovné předpony per- a dalších, např.: Sumirko (=promočil se, promáčel se) vodou a asiūrgo (=onemocněl). Sudūrē (=pronikl) skrz něj, co tu je; Susriņks (=bude, sní) dva viōrstai (=varstai). Vedle této předpony se zde někdy vyskytuje také předpona sa- (sas- ~ sasi-), např.: Nesaseikdiau (=nesetkal jsem se) s takovým, aby mě hledal (=); Ānas visa sasrašinėjo (=všechno si zapisoval), co jsem vyprávěl (=). Předponu sa-, která se vyskytuje v někdejší grodenské gubernii, měl J. Endzelīns vzhledem k četným slovanským prvkům zdejší oblasti sklon považovat za vzniklou z su- vlivem slovanského ca- (< со)31. Že gervėčské sa- mohlo rovněž vzniknout vlivem slovanských jazyků, podporuje 29 Srov. J. Senkus, Některé zvláštnosti lazūnského nářečí, — Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai, A, Serija 1, s. 191. 30 J. Endzelīns, Darbu izlase, I, s. 470. 31 Tamtéž, s. 496. 228 Vedle nich se zde užívají běloruská slovesa s touto předponou (састракаючыя, саскокнуць, саставіцца). Ve formě permisivního způsobu se užívá předpona te- (tes- || tez- || tesi-), např.: teprāšai, tebūi ‘ať je’, tevākščioji ‘ať chodí’; tesmōko ‘ať se učí’. Е. И. ГРИНАВЯЦКЕНЕ NĚKTERÉ ZVLÁŠTNOSTI SLOVESA GERVĚTSKÉHO NÁŘEČÍ Resumé Článek pojednává o kontaminačních reliktech atematických sloves a také o tvaru, funkci, tvoření a částečně původu zvratných a předponových sloves izolovaného gervětského nářečí litevštiny, které se nachází na území Běloruské SSR (Grodenská oblast, Ostrovecký okres). Nářečí této obce, sestávající z městečka Gerviaty a 12 okolních litevských vesnic, dosud nikdo důkladně nezkoumal, ačkoli jeho nářeční materiál se sbírá od konce XIX. století, publikuje se a využívá v jednotlivých jazykovědných pracích. Na základě bohatého nářečního materiálu uloženého v kartotéce „Atlasu litevského jazyka“ (Institut litevského jazyka a literatury Akademie věd LSSR) článek stanovuje zákonitosti užívání jednotlivých slovesných tvarů; tyto tvary jsou především srovnávány s odpovídajícími zvláštnostmi běloruštiny, která se zde užívá jako druhý, avšak dominantní úřední jazyk, a také s východoaukštaitskými nářečími litevštiny, někdy s lotyštinou a starou pruštinou. Zjištěné zákonitosti jsou ilustrovány četnými příklady, které autor sám a další osoby, z nichž některé pocházejí z této oblasti, shromáždili přímo od obyvatel. V některých případech se potvrzují již existující hypotézy, vysvětlení a výklady jednotlivých jazykových jevů, jindy se upřesňují a opravují. Článek uvádí také některé nové zvláštnosti slovesa tohoto nářečí, které dosud jazykovědci nepoužili ani nepublikovali, a podává jejich výklad a hodnocení. Uvedená charakteristika některých zvláštností slovesa gervětského nářečí pravděpodobně poslouží dalšímu výzkumu slovesného systému východních nářečí litevštiny.