Iš lietuvių kalbotyros terminų istorijos

L I E T U V I Ų T E R M I N O L O G I J A L I E T U V O S T S R M O K S L Ų A K A D E M I J A TERMINOLOGICKÉ STUDIE, RECENZE Z DĚJIN LITEVSKÝCH LINGVISTICKÝCH TERMÍNŮ 1. Písmeno Termín pro označení písemného znaku potřeboval již M. Mažvydas, který ve svém „Katechismu“ (1547) vytiskl také první litevskou abecedu „Levné a krátké poučení o čtení a psaní“. V tomto pouhém čtyřstránkovém čtenářském úvodu najdeme termíny pro oddíly o písmenech a jejich základních podobách (a zároveň i o hláskách). Písemný znak Mažvydas považoval za základní prvek čtení a pojmenoval jej novotvarem skaitytinė: Skaitytiniu ira 27. Didžas…Mažas… Z hlediska tvoření lze skaitytines srovnávat s takovými odvozeninami od příčestí: adytinis, dažytinis, dėvėtinis, penėtinis, mergautinis, kapotinis a podobně. Taková slova se užívají jako přídavná jména. Je pravda, že existuje několik desítek názvů nositelů dějové vlastnosti s příponou -tinis, -ė, blízkých názvům výsledku děje a objektu¹. Mezi těmito odvozeninami je také mnoho novotvarů: auklėtinis, įgaliotinis, rinktinė, statytinis, sumuštinis. Ze starších stojí za zmínku rokuotinė „číselný znak“ R 408, N, K. Ačkoli je tento Mažvydasův novotvar tvořen poměrně neobvykle, vedle synonym skaitytinės utvořených později se udržel poměrně dlouho — až do počátku 19. století. Pirmiausia jis vartojamas B. Vilento „Enchiridiono“ vertime (1579): „… vertais mus padarė uredą daryti naujo testamento ne skaitytinės, bet dvasės. Nesa skaitytinė užmuš, bet dvasia atgydo“ Vln ElO³². Kitas Rytų Prūsijos religinių raštų vertėjas S. Vaišnoras 1600 m. išleistame „Margaritos Teologikos“ vertime taip pat vartojo skaitytines: Anabaptistai… apjuokė mokslą dangiškąjį, kaip skaitytinę numirusią MT5; … pagalei pačios skaitytinės (t. y. raidškai)… MT150. Mírně pozměněnou podobu tohoto novotvaru skaitydinė užil také J. Bretkūnas v překladu Bible (rukopis přibližně z roku 1590): Iki dangus ir žemė praeis, nepraeis mažiausia skaitydinė nė krapelė muog zokano BBMt5, 18; viz také PvR2, 29, 2PvK3, 6, 2PvK3, 7. V tomto překladu najdeme i mužský rod: Bet buvo ir užrašymas parašytas ant jo skaitydiniais griekiškais BBLuk23, 38. Odvozeniny tohoto typu se v litevštině, zdá se, nevyskytují³. Proč J. Bretkūnas „zdokonaloval“ novotvar M. Mažvydase, lze jen těžko uhodnout. 1 Viz Gramatika litevského jazyka, I, 1965, s. 323, 571. 2 Pravopis starých písemných památek a zkratky pramenů jsou stejné jako v akademickém „Slovníku litevského jazyka“. 3 S formantem d existuje pouze adjektivní přípona -ūdinis, užívaná k označování různých odrůd jablek. 232 Čtenina byla několikrát použita (3krát v závorkách, navíc se připojuje i litera) také v překladu Nového zákona S. Bytnera (1701), viz BtPvR2, 29. Častěji se používá v závorkách spolu s litera, viz PvR7, 6, 2PvK3, 6, 2PvK₃, 7. V dalších podobných případech, kdy překladatelé Nového zákona používají pojem písmeno, vyjadřoval Bytner myšlenku jinými slovy: žymelė Luk16, 17, Mt5, 18, jota Mt5, 18. Jako ekvivalent německého výrazu Buchstabe zařadili skaitytines do svých slovníků i první autoři slovníků z Východního Pruska. Skaitytines nacházíme v rukopisu německo-litevského slovníku Krauseho (17. století) (s. 105), v rukopisu slovníku „Clavis Germanico-Lithvana“ z konce 17. století, viz C17, 405, a v rukopisu „Lexicon Germanico-Litvanicum“ J. Brodovského (počátek 18. století) (s. 301). Ve slovníku F. W. Haka „Vocabularium…“ (1730) je vedle skaitytinė (s. 116) uvedeno také synonymum raštelis (s. 165). Pilypas Ruigys ve svém „Deutsch-Littauisches Lexicon…“ (1747) kromě dřívějších termínů skaitytinė a raštelis R87 uvedl ještě dva neologismy: analogicky utvozené rašytinė4 (a také slovní spojení rašytines sudėmi) a derivát utvořený jiným způsobem raštinėlis (viz heslo rašau). Všechny tyto neologismy byly zopakovány také ve slovníku K. Milka „Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Wörterbuch“ (1800), viz s. 218, 240 a 114. Pouze u skaitytinės (viz heslo skaityau) je připojena poznámka, že jde údajně o málo srozumitelné slovo (nicht sehr verständlich), zatímco u raštinėlio (viz heslo rašau) je uvedeno, že není příliš známé (nicht sehr bekannt). V čítankách z Východního Pruska se v 19. století používal neologismus M. Mažvydase skaitytinė, např. Naujasis Pibelis, arba Knygelės, iš kurių Kudikiai gal išsimokinti Skaitytines pažint… (asi 1839), a také přepracovaný výraz německého Buchstabe bokštavas, viz Naujasis Pibelis, arba Knygelės, iš kurių Kudikiai gal išsimokinti Bokštavus pažint… (1808)5. Skaitytinės se používají také v tam vydávaných novinách: Apačioj stambiomis skaitytinėmis to abrozdo vardas padrukavotas LC1879, 41. V biblích se vedle skaitytinių (2PvK3, 6) používají i další neologismy: rašytinė (PvR7, 6) a raštelis (Mt5, 18, Luk16, 17). Nacházíme je ve vydáních z let 1816, 1863, 1895, a dokonce i 1931. Proto tyto termíny jako ekvivalenty Buchstabe nacházíme zařazené také do slovníků G. Nesselmanna (1851) a F. Kuršaitise (1870, 1883): skaitytinė N474, K376, K1267; rašytinė K346, K1267; raštelis N429, bokštavas K1267. Ve slovníku G. Nesselmanna nacházíme ještě synonymum raštinė a zopakované zdrobnělé neologismy P. Ruigyse raštinėlis a raštinėle (s. 429). V čítankách a gramatikách vydávaných v 19. století ve Vilniusu nacházíme skaitytines pouze v díle K. Nezabitauskise „Naujame moksle skaitymo“ (1824): … džiaugdamos tais abrozdeliais, arba paveikslais, … išmoksite skaitytinių, arba literų (předmluva); skaitytinės sudėtos (s. 3), a také v „Kalbrėda liežuvio žemaitiško“ K. Kasakauskise (1832). Lietuvoje leidžiamuose raštuose jau nuo M. Daukšos „Postilės“ (1599) iki XIX a. pabaigos beveik ištisai vartojamas iš lenkų kalbos paimtas lotyniškas terminas litera (žr. DP141, 373, 423, SD33, 134 ir kt.) ir aplietuvinta jo forma litara. Abi šios formos buvo vartojamos dažniausiai ir „Aušroje“. ⁴ V severovýchodní Litvě je známé slovo rašytinis „žerď, sloup“, které je pravděpodobně třeba spojovat s významem slovesa rašyti „udělat značku, narýsovat čáru“, srov. J. Otrębski, Wschodniolitewskie narzecze twereckie, I, s. 179. ⁵ Žr. Lietuvos TSR bibliografija, I, Vilnius, 1969, p. 447—448. 233 Autoři litevských gramatik, kteří začali vytvářet litevskou terminologii, však tvořili také ekvivalenty výrazu literos. S. Daukantas ve spise „Prasmoje lotynų kalbos“ (1837) a v čítance (1842) používal neologismus rodbalsė. Jde o slovo vytvořené neobvyklým způsobem (srov. sėbiržė, sravažolė). Častější jsou útvary s opačným pořadím složek – podstatného jména a slovesa (např. musmirė, sienpiovys, duobkasys, kelrodis a podobně). Proto mělo i málo následovníků: rodbalsę používal J. Juška v díle „Kalbose lietuviško liežuvio“ (1861); nacházíme je zaznamenané ve slovnících G. Nesselmanna (s. 319), F. Kuršaitise (357) a M. Miežinise (s. 208). Další termín zavedený S. Daukantem, balsė, kalk polského výrazu głoska, se používal také v širším měřítku pro označení písmene i hlásky. Jako synonymum k literų jej používal J. Juška v „Ištarime raštženklų“, v pravopisných poznámkách k vydáním lidových písní jeho bratra Antanase (1880, 1883). Písmena nazýval Balsėmis také M. Miežinis ve své gramatice (1886). K. Jaunius na počátku své jazykovědné činnosti (ještě během studia v kněžském semináři v Kaunasu v letech 1871—1875) používal v rukopisech svých článků neologismus balsrodis: Balsrodis (jinak nazývaný raidė, lot. litera yra matomas ženklas kokio norintais garsnio: a, b, d, ir kt6. Zdá se, že tento termín zůstal pouze v rukopisech a běžně se nepoužíval. Lepší osud potkal jiný neologismus K. Jauniause, raštženklis, vytvořený kolem roku 18787, který používal při výuce litevštiny v Kaunasu od roku 18858. Tento neologismus, utvořený běžným způsobem, převzal J. Juška a používal jej ve zmíněných pravopisných vysvětlivkách k vydáním písní shromážděných jeho bratrem: „Ištarimas raštženklų“ (1880) a „Raštženkliai“ (1883). Tento termín nacházíme také v periodickém tisku, např. v „Aušra“ (1884, 287), „Lietuviškoje ceitungoje“ (1887, 38), „Tėvynės sargas“ (dodatek z roku 1899, s. 20) a v samostatných publikacích, např. A. Jakštas, „Mūsų alfabeto klausimas“ (1914). Někteří autoři později používali raštženkliai také ve významu interpunkčních znamének; například ve „Lenkų ir lietuvių kalbos žodyne“ A. Lelise (1912) se punktuacija překládá spojením raštženklų statymas. Než se na konci 19. století vžil dnešní termín pro písmeno, používaly se v tisku vedle litaros také dřívější neologismy autorů z Východního Pruska a Litvy. Například v článku „Žodelis del Prūsų lietuvininkų“ v prvním čísle časopisu „Aušra“ nacházíme vedle litarų také skaitines (2krát), rašytines (2krát), rašmenes (1krát): Dabar jau visas svietas pripažino, kad lotyniškosios litaros (skaitytinės, rašytinės, rašmenės) geresnės ir gražesnės yra ir akių teip negadina 1883, 21. Jedním z takových neologismů byla rašmenė, nom. pl. rašmenės9. Při jeho tvoření se zřejmě přihlíželo k výrazu literos a k jeho litevským ekvivalentům ženského rodu skaitytinė, rašytinė. Časem však tento neologismus nahradila forma mužského rodu rašmuo, nom. pl. rašmenys10. Více slov utvořených tímto způsobem je mužského rodu, 6 Viz rukopisy K. Jauniause v rukopisném oddělení Republikové knihovny F23—16, s. 95, a také 57, 73, 74. Sešit rukopisů byl napsán v letech 1870—1873. 7 Viz zmíněné rukopisy K. Jauniause v Republikové knihovně F23—17, s. 2. Tento termín se používá také v dopise A. Juškovi (1879.III.6) o pravopisu jeho písní, viz LTI549—562. 8 Viz jeho přednášky o litevském jazyce, rozmnožené hektografem v Dorpatu roku 1897 a nazvané „Lietuviškas kn. Jaunio kalbomokslis“. 9 Množné číslo tohoto termínu se v jiných číslech různí: vedle … apie įvedimą rusiškų rašmenių į mūsų knygas se píše … rusiškos rašmenys negali būti vartojamos mūsų knygose A 1883, 81. 10 Zpočátku se používala forma rašmenis, viz „Jablonskio raštai“, III, s. 80. Tuto formu nacházíme také v „Lietuvių kalbos gramatika“ J. Jablonskise z let 1919 a 1922: Taigi raidės yra garsų rašmens. Raidyno rašmens eina po vienas kito tam tikra tvarka / s. 5/. 234 např.: kámen, sval, vemeno. Písmena vedle hlásek se začínají užívat ve „Varpu“: …nemá žádný správný základ, kromě fanatické nenávisti k našim písmenům 1889, 18. S podobou termínu v mužském rodě souhlasil i J. Jablonskis a upevnil ji ve svých gramatikách litevského jazyka. Současný termín pro písmeno se začal v tisku užívat v „Aušře“ roku 1883: …setře vosk a najde otisky písmen (litaros) (s. 262), ačkoli jinak v tomto časopise i později převládaly pouze litaros. Jen „Varpas“ od samého počátku (1889) užíval téměř výhradně písmena (aniž by litaras přidával do závorek). Jaký je původ tohoto termínu? Historii vzniku termínu raidė je třeba spojovat s polským termínem gloska (přeloženým z lat. vocales), který se užíval jako polské synonymum slova litera. Termín gloska nepochybně souvisí se slovem glos „hlas“ a s přídavným jménem glosny, které vedle přímého významu „zvučný“ má také přenesený význam „jasný, zřejmý, výrazný“. V čítankách a jazykovědných spisech 19. století někteří autoři nazývali samohláskové hlásky a písmena překladem slova gloska, tedy balsemis. A. Baranauskas, který vyučoval litevský jazyk v Kaunaském kněžském semináři (1871—1883), zřejmě nevyhovovala dvojznačnost slova balsė. Upozornil na východoaukštaitské slovo raidus, které se významem blíží uvedenému přenesenému významu slova glosny: Koks raidus audeklas (jaká jasná a krásná tkanina se vzory)! Kp. Raidus koks raštas (výrazný, jasně viditelný vzor tkaniny) Pl. Katros raidis rašteliai, tai tą imsim panelė (d.) Kp. Su akiniais labai raidu, o be akinių nematau Dbk. Pro A. Baranauskase byl raidus slovem živého jazyka: nacházíme ho užité v jazykovědných dopisech a jiných rukopisech, viz APhI94. Zřejmě právě z tohoto přídavného jména vytvořil podstatné jméno raidė a od roku 1872 ho vedle slova litera začal používat ve svých přednáškách¹² a dopisech jazykovědcům; například v dopise H. Weberovi z roku 1875 napsal: Je přece třeba jedné jazykovědy, jednoho pravopisu a společného výkladu, jak mají Litevci jednotlivých nářečí vyslovovat tato písmena (litery), viz APh I76. Jako první psal o termínu raidė užívaném v gramatice A. Baranauskase L. Geitler¹³. K. Jaunius nepřijal tento novotvar svého učitele, stejně jako mnohé jiné. J. Jablonskis nejprve užíval výrazy litaras a raštženklus a teprve od roku 1887 začal užívat raidės. Díky jeho článkům o pravopisu v posledním desetiletí minulého století se tento termín definitivně vžil. Z krátkého přehledu vidíme, jak různě se zkoušelo vytvořit litevský termín pro označení znaku písma. Jedni spojovali tento pojem se čtením (skaitytinė), jiní s písmem (rašytinė, raštelis, rašmuo) a další s hlasem (rodbalsė, balsrodė, tedy znak, který označuje hlas). Pojem nejjasněji vyjadřuje raštženklis – znak písma. Ačkoli je tento termín i oblíbený z hlediska slovotvorby, je trochu dlouhý a nevyslovuje se příliš plynule. 11 J. Karłowicz, Słownik języka polskiego, Warszawa, 1900, I, p. 845. Be to, gloska buvo vartojama ir spaudmenų reikšme, žr. ten pat, p. 844. 12 To potvrzuje rukopisný článek jeho žáka K. Jauniause „Apei garsnius“, napsaný roku 1873. Na jeho začátku se vedle novotvaru balsrodis uvádí také raidė, viz rukopisy K. Jauniause v Republikánské knihovně F23—16, s. 95. 13 Žr. L. Geitler, Litauische Studien, Prag, 1875, p. 105. L. Geitleris lankėsi pas A. Baranauską 1873 m. Taigi raidės terminas sudarytas dar prieš šiuos metus. Pradžioje A. Baranauskas vartojo iš vokiškų žodynų paimtą Buchstabe atitikmenį raštelis: Kiekvienas balsas turi savo raštelį, arba literą; Rašteliu lietuviška kalba saviems žodžiams reikalauja 39; Balsiniai rašteliai esti. Žr. „Mokslas lietuviškos kalbos“ (p. 2—3) – seminaristo J. Lideikio rašytų lietuvių kalbos paskaitų užrašai Respublikinės bibliotekos rankraštyne PR25. 235 Praktičtější jednoslovné termíny rašmenė, rašmuo. Ujal se však sice ne zcela motivovaný, zato praktický Baranauskasův překlad raidė vedle širšího termínu rašmenų. Soubor písmen některého jazyka se zpočátku označoval mezinárodním slovem alfabetas14 a jeho podobou abecadło přetvořenou podle polštiny abėcėlė15. J. Jablonskis ve svých pravopisných článcích rovněž užíval termín alfabeto16 a teprve v „Gramatice litevského jazyka“ z let 1919 a 1922 uvádí vhodný litevský termín pro tento pojem — odvozeninu s příponou raidynas: Všechna písmena vzata dohromady se nazývají abėcėlė neboli raidynas (s. 5). Tento termín se jako synonymum mezinárodního termínu alfabetas užívá i dnes. 2. Pravopis V K. Širvydově slovníku se ortografia překládá jako věda o psaní podle polského pisania nauka SD296. Když se začaly tvořit litevské gramatické termíny, patrně první litevský botanik J. Pabrėža vytvořil litevský ekvivalent tohoto pojmu. V předmluvě k dílu „Taislius auguminis“, připravenému k vydání v roce 1843, nacházíme novotvar raštynė: „Apeji raszthumny | pisownia, lot. orthographia |, kokios cė jemiau. Žemaytiu rasztumny tór sawa įpatingumus…“ Toto dílo však zůstalo nevydáno až do roku 1900, a Pabrėžův termín se proto nemohl rozšířit. Navíc je odvozenin s příponou -ūnė málo, zatímco odvozenin s příponou -ūnas, označujících nomina agentis, je více. Termín raštynės tedy nebyl vhodný k označení pojmu pravopisu. Proto se po nějakou dobu spokojovali s doslovnými kalky slova ortografie. K tomu vybízely také ruské правописание a německé Rechtschreibung vzory. J. Juška užíval výraz statrãšymą, viz „Kalbos lietuviško liežuvio ir lietuviškas statrašymas, arba ortografija“ (1861). Takové složené podstatné jméno má neobvyklou slovotvorbu: složky složenin tvořených přídavným a podstatným jménem bývají většinou bez přípon, např. juodžemis, blogmetis, z novotvarů: juodraštis, švarraštis, greitraštis. Slovotvorně přijatelnější byl kalk K. Jaunia, statrašas17. Vedle tohoto kalku přidal J. Basanavičius v „Aušře“ ještě výraz tiesrašti: Mūsų statrašas (tiesraštis, ortografija) yra Šleikerio pastatytasis 1883, 120. Ve „Varpas“ užíval V. Kudirka ženskou podobu statrašą: …uždraudimas lotyniškos statrašos 1889, 18. Najdeme tam také přídavné jméno statrašiskas: Statrašiskų klaidų išrodyti neapsiimu 1889, 133. Všechny tyto kalky, byť jsou z hlediska spojování formálních složek různě problematické, nejsou svou sémantikou první složky vhodné k označení pojmu pravopisu: ani vzpřímené, ani přímé psaní nevyjadřuje předpisy a pravidla správného psaní. Patrně proto zvolil A. Baranauskas jinou cestu: nesouhlasil s výrazem J. Jušky statrašymui a od slovesa rašyti vytvořil podstatné jméno s příponou rašyba. Podstatná jména s příponou -yba (častěji v množném čísle) jsou stará slova litevského hovorového jazyka a významově se blíží odvozeninám s příponou -imas: derybos, lažybos, šėrybos, dalyba, gamyba a další. 14 Žr. „Varpas“ 1889, 18; J. Basanavičius, Prie historijos mūsų rašybos, Tilžė, 1899; A. Jakštas, Mūsų alf abeto klausimas, Kaunas, 1914. 15 Je pravda, že toto slovo dlouho označovalo základy čtení a psaní, viz SD198. Tento význam mělo slovo abėcėlė i v 19. století. Vidíme to z názvů slabikářů, například S. Daukantova (1842). 16 Viz Jablonského spisy, III, s. 7. 17 Šį terminą K. Jaunius vartojo laiške A. Juškai 1879. III. 6: … jei noram ištraukti visą naudą iš Tamstos daimų, būtinai reik įvesti į anų statrašą dar du rašženklu…; Sulyginus statrašus mūsų rašytojų…, žr. LTI550. 236 Tento novotvar A. Baranauskase18 byl proto srozumitelný a přijatelný jako termín. Jako ekvivalent ortografijos užíval rašybą při přednáškách o litevském jazyce19, v dopisech H. Weberovi z roku 1875: Kad Tamstai lengviau būtų mano gramatos skaityti ir suprasti, pasakysiu apie savo rašybą (orthographia), viz APh174, a také v roce 1876 Boduenovi de Courtenayovi, viz LTI417. Po jistém váhání přijal novotvar svého učitele také K. Jaunius a užíval ho při přednáškách o litevském jazyce20. V tisku nacházíme termín rašybos poprvé užitý roku 1883 v „Aušře“. Redaktor J. Šliūpas vysvětluje: Rašyba 5. numerio „Aušros“ raiba ne per mano kalčia 1883, 296. Termín Rašybos se v „Aušře“ nějakou dobu užíval (viz 1884, 26, 149, 243, 388, 421) střídavě s výrazy statrašų 1884, 211 a statrašymu 1884, 252. Od výrazu statrašas přešel k rašybos poměrně rychle i „Varpas“. Tento termín zde upevnily a zpopularizovaly články J. Jablonského věnované otázkám pravopisu: „Dar keletas žodžių apie mūsų rašybą“ (1893, 8–10), „D-ro J. Basanavičiaus rašyba“ (1894, 71–72). J. Jablonskis patrně poprvé užil termín rašybos terminą v „Aušře“ roku 1884, viz s. 149. Pouze termín rašybos se užívá také v pojednání J. Basanavičiuse „Prie istorijos mūsų rašybos“, Tilžė, 1899. Když se termín rašybos začal prosazovat, byly činěny pokusy tvořit i jiné novotvary. Jeden z nich, rašysena, J. Jablonskis ihned kritizoval jako nevhodný kvůli příponě21. Jiný, rašmena, se užíval pouze v gramatické příručce J. Šopary „Trumpūtis lietuviškai rusiškas kalbomokslis“, Vilnius, 1906. V slovnících nacházíme slovo rašyba zařazené poprvé22 až v „Polsko-litevském slovníku“ A. Lelise (1912), jako ekvivalent slov ortografija a pisownia. 3. Slovník První tištěné či rukopisné slovníky litevského jazyka byly označovány nelitevskými názvy, nejčastěji latinskými nebo řeckými. K. Širvydas jej nazval „Dictionarium trium linguarum“ (1620), F. Hakas — „Vocabularium Lithu anico-Germanicum et Germanico-Lithuanicum“ (1730). Slovník neznámého autora z 18. století se nazývá „Clavis Germanico-Litvana“. P. Ruigys nazval svůj slovník „Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon“ (1747), J. Brodovskis — „Lexicon Germanico-Litvanicum et Litvanico-Germanicum“. Na počátku 19. století, když si litevští uvědomělí intelektuálové začali dělat starosti s rozvojem a právy litevského jazyka a začali psát jeho slovníky, potřebovali také litevský termín pro označení takové lexikografické práce. Snad jako první vytvořil litevský slownik ati 18 Pravda, v mluveném jazyce litevských obyvatel Východního Pruska se užíval plurálový tvar rašybos ve významu „závěť, dědictví“, např.: zuikelio rašybos. Toto slovo však nacházíme zaznamenané pouze ve sbírce pohádek K. Jurkšaitise (Litauische Märchen und Erzählungen, 1898, s. 40) a v překladech v časopise „Tiesos prietelius“ (1880–1882), viz A. Bezzenberger, Litauische Forschungen, 1882, s. VII a 162. Jak vidíme, bylo zveřejněno později než A. Baranauskui, jemuž bylo nejspíš neznámé. 19 Žr. Kalbomokslis lietuviškos kalbos, Tilžė, 1896, p. 5. 20 Žr. Lietuviškas kn. Jaunio kalbomokslis (1897). Tačiau 1879.III.6 laiške A. Juškai vartojo dar statrašo terminą, žr. LTI550. 21 Viz Jablonskio raštai, III, s. 12. Rašysena k označení tohoto pojmu použil M. Kuprevičius, který uveřejnil článek „Ar reikalinga mūsų rašysenai y“, viz „Varpas“, 1894, č. 4. 22 Rašybą randame ir M. Miežinio žodyno (1894) leidėjų pratarmėje, bet ten jis vartojamas „raštų, literatūros“ reikšme: „ ačiū pagalbai mylėtojų latviškai lietuviškos rašybos ir kalbos... Pačiame žodyne rašybos termino dar nėra. 237 ekvivalent (protože se nejčastěji psaly polsko-litevské slovníky) vytvořil Kajetonas Nezabitaukskis (1800–1876). Již během studií na Vilniuské univerzitě začal psát polsko-litevský slovník a nazval jej žodinyku23. Tento termín nacházíme také v bibliografii litevských knih připojené k jeho čítance „Naujas mokslas skaitymo“, vydané roku 1824. Tam nazývá slovníky žodininkais neboli surinktžodžiais. Tyto termíny nejsou stejně zdařilé. Surinktžodis se pro svou neskladnost k označení slovníku vůbec nehodí, a proto jej, jak se zdá, nikdo další nepoužíval. Žodininkas také není zcela vhodný. Deriváty s touto příponou většinou označují osoby, někdy také místo. Místo, kde jsou zapsána slova, je tedy žodininkas. Termín Slovník ve svém slovníku používal už D. Poška: „Del jūsų, broliai, rašau žodininką“ (I. díl, s. 163, samotný slovník je pojmenován polsky), J. Juška v „Kalbose lietuviško liežuvio“ (1861) a A. Baranauskas na počátku své jazykovědné činnosti, viz APh171. Svůj rukopisný litevsko-latinsko-polský slovník nazval Slovníkem také D. Sutkevičius: „Žodininkas Letuwiszkay-Lotiniszkay-Lenkiszkas“ (1848). Kratší termín se tvořením podobající přídavnému jménu žodinis nacházíme u S. Valūnase v dopise D. Poškovi „Rašančiam lietuvišką žodinį“ (1826) a v rukopisném polsko-litevském slovníku L. Ivinskise jako ekvivalent dykcijonarz. Složeným neologismem žodrodis nazval S. Daukantas slovníček připojený k překladu díla „Istorijos šventos“ (Epitome historiae sacrae, 1838): Žodrodys toie kningeliee essontių žodiu“. V rukopisu jeho polsko-litevského slovníku je dikcijonarz ponecháno bez ekvivalentu. A. Juška nejprve nazval svůj slovník také žodrodžiu, později však tento neologismus nahradil výrazem žodininku24. Podle svého slovotvorného utváření je žodrodis skutečně příliš úzkým označením pro slovník. F. Kuršaitis vokiečių-lietuvių kalbos žodyne (1870) terminams Lexicon ir Wörterbuch pateikė verstinius atitikmenis žodinės knygos, žodknygės. Jak vznikl termín pro slovník? Tento neologismus vznikl již v první polovině XIX. století. Litevský ekvivalent výrazu Dictionarium potřeboval také první litevský botanik Jurgis Pabrėža, který sestavil litevský botanický terminologický slovník a soupis názvů rostlin. Termín Slovníku nacházíme v názvech jeho děl: Žodyns augmyniczėynvis – Dictionarium botanicum (1834) a Žodyns Biliu Augmyniczyniu Lotin-žemaytyniu (tj. soupis názvů rostlin), napsaný před rokem 1843.25 Je pravda, že tato díla J. Pabrėži nebyla vydána, avšak termín pro slovník se mohl rozšířit i prostřednictvím osobních kontaktů. M. Valančius navíc v díle „Žemaičių vyskupystė“ (1848), když popisuje vzdělané muže, uvádí několik botanických děl J. Pabrėži. Mezi nimi se zmiňuje také „Žodyns Bilhu Augmyniczyniu lotin-žemajiniu“26. Termín pro slovník působil jako dobře utvořený derivát přijatelně na lexikografa Mikalojuse Akelaitise. V dopise M. Valančiusovi z 25. září 1856, v němž psal o zamýšleném přípravném srovnávacím slovníku litevštiny, dokonce zdůvodňuje, že tento termín je prý lep- 23 Žr. A. Janulaitis, Kiprijonas Juozas Zabit is-Nezabitauskas, Kaunas, 1931, p. 70; Mažoji lietuviškoji tarybinė enciklopedija, II, 1968, p. 691. 24 B. Tolutienė, Antanas Juška leksikografas, – „Literatūra ir kalba“, V, Vilnius, 1961, p. 153. 25 Žr. Jurgis Pabrėža (1771–1849), Vilnius, 1972, p. 98. Dėl žodyno termino rašybos žr. Z. Jonikaitės str. „Apie J. Pabrėžos botanikos veikalų rašybą“ cituojamoje knygoje (p. 62–65). 26 M. Valančius, Raštai, II, Vilnius, 1972, p. 275. 238 ší než přídavné jméno žodinis; Říkám „Žodinas“, ne Žodinis, jak chtějí Walleniwicz a Iwinskis; neboť říkáme – karklis, karklinas, puszis, puszinas: proto také žodis – žodinas27. M. Akelaitis mohl termín pro slovník převzít z děl J. Pabrėži, protože si z jeho rukopisů pro své slovníky vypsal (pravda, není známo v kterém roce) seznam litevských názvů rostlin „Rodykle wardu sawiszkųjų, kaip kores augimes wadina Žemajčiai“28. Kromě toho měl M. Akelaitis také „Žemaičių vyskupystė“ (1848), v níž je zmíněno dílo J. Pabrėži s termínem pro slovník v názvu29. Bohužel žádný ze slovníků, které M. Akelaitis připravoval, nebyl vydán. Prvním tištěným lexikografickým dílem nazvaným slovník byl „Lietuviškai-latviškai-lenkiškai-rusiškas žodynas“ Mykolase Miežinise, napsaný roku 1868 a procházející rukama mnoha lidí i četným posuzováním, než byl v roce 1894 vydán v Tylži. Na žádost M. Valančiuse rukopis slovníku v roce 1875 zkontroloval také A. Baranauskas30. I jemu připadal termín pro slovník přijatelný a nacházíme jej v jeho dopisech. V dopise H. Weberovi z 14. ledna 1876 napsal: Při čtení slovníku (Wörterbuch) J. M. kněze Miežytoviče nacházím téměř všechna přísloví, stejná jako ve sbírce V. V., viz APh185. Tento termín nacházíme také v dopise Boduenovi de Courtenay z 4. května 1876:...již loni na podzim mi Jeho Milost biskup přikázal přezkoumat, zda je dobrý slovník (lexicon) kněze Mykolase Miežinise, přeložený do litevštiny, polštiny, lotyštiny a ruštiny, viz LTI417. V dřívějším dopise H. Weberovi (4. října 1875) ještě užíval termín žodinykas: ...do Kaunasu přijel P. Kuršaitis z Královce, aby porovnal Mielkisův slovník se živou řečí našeho kraje, kterou se mluví, viz APh171. A. Baranauskas tedy ve svých přednáškách a dopisech zpopularizoval dobře utvořený termín pro slovník. Dějiny slovníků naznačují, že jejich sestavovatelé mohli termín pro slovník převzít od sebe navzájem na základě osobních kontaktů nebo jinými způsoby. M. Akelaitis a M. Miežinis však mohli termín pro slovník vytvořit také nezávisle, z různých důvodů a aniž znali všechny již existující litevské termínové synonymy pro tento účel. Pokud tomu tak bylo, svědčí to pouze o vhodnosti termínu pro slovník pro vyjádření tohoto pojmu. Vhodnost termínu pro slovník podporují také možné odvozené termíny. Několik jich nacházíme i ve slovníku M. Miežinise: žodyninis „словарный“, žodinykas „составитель словаря“, žodinykystė „словесность“. Mimochodem, dnes se žodynas užívá také v jiném významu – „souhrn slov používaných v určitém jazyce, nářečí, spisovatelem nebo prostě člověkem“. Žodyno terminas tiko ir K. Jauniui. 1879.III.6 laiške A. Juškai jis rašė: Girdėjau neseniai nu alsėdiškio jaunikaicio, kaip darbiai rašai Tamsta milžinišką mūsų kalbos žodyną, žr. LTI549. Termín pro slovník nakonec ustálil časopis „Aušra“, který jej začal používat hned od prvního čísla:...Miežitavičius... už má hotový slovník 1883, 20; Tento slovník (tj. F. Kuršaitisův) je nejnovější a dodnes nejlepší 1883, 88. Tak se na konci 19. století vedle mnoha nových litevských termínů ustálily písmeno, grafém, pravopis a slovník. A. Balašaitis 27 Žr. Tauta ir žodis, III, Kaunas, 1925, p. 293. 28 Viz J. Kruopas, M. Akelaitis leksikografas [M. Akelaitis, lexikograf], – Iš lietuvių leksikologijos ir leksikografijos [Z litevské lexikologie a lexikografie], Vilnius, 1970, s. 172–173. 29 Viz tamtéž, s. 160. 30 Žr. V. Biržiška, Lietuvių bibliografija, Kaunas, 1929, p. 905. 239