Lietuvių–latvių hidronimų paralelės ir jų arealas

LIETUVIŲ AREALINĖS LINGVISTIKOS KLAUSIMAI LIETUVOS TSR MOKSLŲ AKADEMIJA A. VANAGAS LITEVSKO-LOTYŠSKÉ PARALELY HYDRONYM A JEJICH AREÁL Litevská hydronyma jsou z hlediska původu, významu i tvoření velmi rozmanitá. Tuto rozmanitost lze analyzovat z mnoha hledisek, avšak ani tak by sotva bylo možné obsáhnout pestrou škálu všech problémů a otázek. Jedním z mnoha možných směrů výzkumu je lexikální a sémantický přehled litevské hydronymie podle jejích souvislostí s ostatními baltskými jazyky nebo obecně s indoevropským názvoslovím. Tento přehled je ovšem možný pouze za předpokladu, že analyzovaná hydronyma mají etymologie. Protože litevský etymologický slovník hydronym neexistuje, stratigrafické exkurzy a poznámky v tomto článku se v mnoha případech opírají o autorovy etymologické výzkumy litevských hydronym. Nejčastější a zároveň nejcharakterističtější litevská hydronyma jsou ta, která vznikla nejpozději, tedy již na půdě litevského jazyka. V mnoha ohledech jsou velmi zajímavá a cenná, nicméně významné místo litevské hydronymii v baltistickém a indoevropeistickém výzkumu zajišťuje její stará, nejarchaičtější vrstva. Tento článek pojednává o části poměrně archaických litevských hydronym, která propojují litevské názvosloví s lotyštinou a jejím názvoslovím1. Souvislosti litevské hydronymie s lotyštinou jsou v nejobecnějším smyslu velmi široké, neboť litevské a lotyšské názvosloví skutečně sdílejí všechna hydronyma a vůbec místní jména odvozená od slov společných litevštině a lotyštině. Například litevština a lotyština mají společné označení kamene: litev. akmuo, lot. akmens. Z těchto apelativ vznikly v litevštině a lotyštině stovky názvů vodních toků a nejrůznějších dalších míst (srov. litev. Akmenà, Akmenas, Akmenė, Akmenynė, Akmenis, Akmėnupis, Akmenių upėlis atd.; lot. Akmene, Akmenu-upīte, Akmenijas-dūksts, Akmenica, Akmens-grava, Akmens-strauts, Akmeņupe atd.). Místní jména s akmen- tak představují jedno z nejpevnějších pojítek mezi litevským a lotyšským názvoslovím. Případů, kdy jsou hydronyma nebo obecně místní jména společná litevštině a lotyštině v tom smyslu, že pocházejí z apelativ společných těmto jazykům, jsou stovky. Mohly by být předmětem samostatného výzkumu2. V tomto případě nás zajímají především litevská hydronyma odvozená od takových apelativ, která litevština již nemá, ale zachovala se v lotyštině. Ant- 1 K výrazu „propojují s lotyštinou“ je třeba dodat, že je užit podmíněně, pro usnadnění. Ve skutečnosti máme na mysli hydronyma, která jsou lexikálně, v jistém smyslu, i areálově spojena nejen s lotyštinou, ale také s dalšími zaniklými severními baltskými dialekty (kurštinou, zemgalštinou a sélštinou). 2 Z podobného hlediska již byly analyzovány protějšky lotyšského a pruského názvosloví — viz B. Дамбе, Соответствия в топонимии Латвийской ССР с древнепрусским языком, „Baltistica“, příloha I, 1972, 55—62. 146 Zde jsou uváděna také hydronyma, jejichž etymologie se opírá více o lotyštinu a její slovní zásobu v tom smyslu, že lotyština uchovala obecná slova, jejichž významy se pro objasnění původu zkoumaných hydronym, především jejich sémantiky, hodí lépe. Nevyhýbáme se ani názvům řek a jezer, které lze bez větších pochybností spojovat s odpovídajícími apelativy litevštiny, avšak samotná tato apelativa mohou být zase baltskými dialektismy (substrátová či reliktní slova lotyšská, kurská, žemaitská a selonská). Uvádějí se také zřetelnější baltské „fonetické“ dialektismy, tj. hydronyma s fonetickými změnami typickými pro lotyštinu, selonštinu, žemaitštinu a kurštinu. Celkem se rozebírá přibližně 120 litevských hydronym. Akny stà up. Lel., Aknystėlis ež. Lel., Akny stās ežeras Rk. Srov. Aknýščiai k. Anykščių r., Aknýstos k. Anykščių r. Tato místní jména mají zřetelnou paralelu v lotyšské toponymii, srov. Aknīša nebo Aknīste k. (J. Endzelynas, LV I 1. 17). J. Endzelynas spojuje toto lotyšské místní jméno (ovšem s otazníkem) s lotyšským aka „studna“ (tamtéž). Dále lze lotyšské aka srovnávat s lotyšským acs „oko“, litevským akis „rašeliniště; nezarostlé místo v bažině či malá vodní plocha v močálech nebo jezerech, která zarůstají“ (LKŽ I 64). Viz také W. Porzig, Gliederung, 205. Alangà up. Trg. Původ tohoto hydronyma vyvolává různé pochybnosti. Mimo jiné může jít dokonce o finno-ugrismus, srov. fin. Alanga, Olanga, Olonga (podrobněji viz A. Vanagas, FS 151). Každopádně je však jeho souvislost s lotyšským aluõgs „pramen, prohlubeň ve vodě“ (LVV I 69) poměrně zřejmá. I u samotného tohoto slova však vyvstávají určité pochybnosti o jeho baltském původu (viz V. Dambe, Gidronimy s formantom -v-, 141). Alaukstis up. Tl. Název této řeky je znám pouze z písemných pramenů. Autentičnost jeho základní podoby je sporná. V každém případě jej však lze spojovat s lotyšskými místními jmény Alauksts ež. (J. Endzelynas, LV I 1. 19), Aluoksne up., Alūksne up., Aluokste up. (tamtéž, 24) a lotyšským alukšna „bažinaté místo“ (J. Endzelynas, DI II 372; K. Būga, I 500; III 625). Āunuva up. Lk., Aun-upis Rdš. Srov. lotyšské Auna-grāvis grv., Aunuezers ež., Aūnu-straūts, Aunene pv. aj. (J. Endzelynas, LV I 1. 54—55): lotyšské auns „beran“. K sémantice srov. litevské Avinuostas ež. Antz., Avin-upis up. Šl., Avinėlis ež. Aln. Aūslas ež. Dgč. Nejpravděpodobněji jde o „rybí“ název jezera, srov. lotyšské aūsleja, litevské aūkšlė „taková ryba, Alburnus lucidus“ (viz B. Savukynas, LKK III 299). Bėdrė up. Stč., up. Všk. Srov. litevské (z lotyštiny?) bēdrē „prohlubeň; výmol na cestě; louže, bažina, údolí“, lotyšské bedre „totéž“ (LVV I 276—277). Bėlys ež. Švnč. (a také Bėlaitis ež. Švnč.). Původ je nejasný. Nejspíše patří k hydronymům s významovým okruhem „louže–bělost“, srov. litevské belà „louže, bažina“ (LKŽ I 738), lotyšské bęlute „tůň, vodní prohlubeň“ (viz E. Fraenkel, LEW I 30). Srov. také východoslovanské белъ „louže“ (E. Kotonova, BH 82). Blākė up. Varn. Srov. litevské blākas „rovný, plochý“, lotyšské blaks „klidné moře; rovný“ (LVV I 308). Blidakė up. Krt. Možná jde o složené jméno: Blid-akė (k -akė podrobněji viz HD 82, 83). Kořen blid- může být pozdější (nepravidelnou?) úpravou z blid- (srov. lotyšské Blīdiene, litevské blind-): *Blind-akė. K blind- srov. litevská hydronyma Blindis up. Rs., Blinda up. Als., Blindājus up. Jon. a Blendā up. Šr. Būgėnis up. Nv., up. Šd. Srov. lotyšské Budzene pv. (J. Endzelynas, LV I 1. 139). Dlouhá samohláska ū v litevském hydronymu Būgėnis vzbuzuje určité pochybnosti. Jsou známy zápisy 10* 147 s krátkým u. Mimochodem, v kartotéce Nomina propria K. Būgy je také několik lístků s tímto názvem řeky a všude se píše krátké u. Krátké u by ukazovala i lotyšská Budzene. Lotyšské Budzene se spojuje s lotyšským budzis „vřed, nežit, boule“ (J. Endzelynas, tamtéž). Snad by bylo třeba litevské Būgėnis (nebo Bugėnis) spojovat také s litevským būgius „bezprstý“ (LKŽ I 1130). Burkālė jezero Lkv. Snad souvisí s lotyšským burka „díra v ledu“ (LVV I 353); srov. litevské būrkti „nabobtnat, zduřet, otékat, vzdouvat se“ (LKŽ I 1191). Cedvė řeka Yl. Základní podoba, známá pouze z písemných pramenů, je nejistá. Srov. lotyšské Cede upl. (J. Endzelynas, LV I 1. 156). Snad jde o kuršismus z *Kedūe. Ke ked- srov. litevské Kėdilės vesnice Skd.: litevské kedénti „rozcuchat, rozvolnit, načechrat, třást, drásat“ (LKŽ V 480), kėdarotis „nepravidelně se větvit“ (tamtéž, 479). Dále viz Čėdasas jezero PnmR. Ciūgriovis řeka Sk. — viz Cūkų Grāvis. Cūkų Grāvis řeka RdN., Ciugriovis řeka Sk. (*<*Ciuk-griovis). Kořen cūk- (ciuk-, cuk- < *cūk-) pochází z lotyšského cūka „prase“, srov. lotyšské Cūkas-dzelme, Cūku-dūkis, Cūku-ežers atd. (J. Endzelynas, LV I 1. 173—175). K sémantice srov. litevské Paršėzeris jezero Lkv. Čėdasas jezero PnmR. Sélský název jezera, z *Ked-asas (K. Būga, III 275), srov. litevské Kėdilės vesnice Skd.: litevské kedénti „rozcuchat, rozvolnit, načechrat, třást, drásat“ (LKŽ V 480), kėdarotis „nepravidelně se větvit“ (tamtéž, 479). Dále viz Cedvė řeka Vl. Čerč-iupys Serč-iupys řeka, jezero Km. Lotyšská místní jména Cęrsupji vesnice (J. Endzelynas, LV I 1. 164) ukazují tento vývoj názvu řeky Čerčiupys: *Kersiupys > *Cersiupys > *Cerciupys > Čerčiupys. Varianta Serčiupys tento vývoj potvrzuje: *Cersiupys metatezí > *Serciupys > Serčiupys. Šlo by o sélské místní jméno, jehož první člen čerč- < *cers- souvisí s lotyšským šķērs „příčný“ (lotyšské Cęrsupji: lotyšské šķērs, pruské kērschan „über“ a lotyšské upe „řeka“ — viz J. Endzelynas, tamtéž). Snad jde o sélskopruskou paralelu (k *kers-: pruské kērschan). Srov. litevské Skersupys řeka Krk., Skeršupis řeka Vl. Čeriaūkštė, Čerauḳštė, Šeriaūkštė řeka Slč.: Ceraukste (J. Endzelynas, LV I 1. 161). Lotyšské (zemgalské) jméno řeky: kořen čer- pochází z *ker-, srov. litevské Ker-ės-upis (K. Būga, I 337), Kerūlė řeka Vdk., Kerūtis jezero Klt. Čiaunas jezero Ds., jezero Jž. Sélský název jezera, z *Kiaunas, srov. Kiáunas jezero Lkm., Kiaunà řeka Klt. (K. Būga, III 276). Čiauša řeka Krtv., srov. Човша (J. Sprogis GŽ 326). Snad Čiauša < *Kiauša, srov. Kiauš-kalnis kopec Sd., Kiaušinė louka Pp. Zřejmě by šlo o jeden z nejvýchodnějších kuršismů. Čičiŕys jezero Imb. (a Čičiraitis jezero Imb.), Čičirė řeka Antz. Sélské jméno, z *Kikirys. Šlo by o reduplikovaný hydronym, související s řekou Kiriena Jnš. (K. Būga, III 275). Damašā, Damāšė řeka Rsn. Základní podoba není zcela jistá — mohlo by jít také o Dumašā, Dumāšė. Srov. však litevské Damāšės vesnice Tl. Původ je nejasný. Snad jde o kuršismus (lotyšismus?), související s lotyšským Damākša les, Damākša bažina, Damakša háj: lotyšské damākša, damakša „starobylý velký les; mokřina porostlá trávou a křovinami“ (J. Endzelynas, LV I 1. 191). Dangė řeka Nmk., Dangaučius řeka Krk., Dangavinis část jezera Dkšt., Daňg-upis řeka Šauk. Srov. litevské Dangaï podmáčená louka Lk., Danguš pole VIkj. Srov. lotyšské Danga 148 Např. Dangas—potok, Dangas vesnice, Dangu—purvs vesnice: lotyš. danga „bahnitá louka; těžko schůdné bažinaté místo“ (J. Endzelīnas, LV I 1. 194–195). Dále viz I. Duridanov, TBSpr. 27. Driūgis, Driūgiai jezero v Lkm. (a také Dringýkštis jezero v Ign.), Dring-upis potok v Čk. Snad souvisí s lotyš. drieg n is „bažinaté místo: eine morastige einschieschende Stelle“ (LVV I 502) — viz B. Savukynas, LKK V 145. Srov. litev. dringti „bobtnat, vysychat; ubývat, mizet, rozplývat se“ (LKŽ II 721). Drukys, Drūkis potok v Slč. Srov. lotyš. Drukis potok, Drukis vesnice, Druki vesnice: lotyš. drukis „tělo; malé zavalité dítě“ (J. Endzelīnas, LV I 1. 229). Dublis potok v Žml. Srov. litev. Dublė vesnice v Pnm., Dūblabalė vesnice v Stč. (odtud genitivní název potoka Dublabalės upėlis v Rz.), Dūblės pole ve Vad., Dūblis louka v Lnkv., pole v Pn. Zřejmě souvisí s lotyš. dubli „bahno“ (viz J. Šliavas, NeBAigti ieškojimai, 28). Srov. litev. dublūs „hluboký“ (LKŽ II 784). Dūksta jezero v Krtv., Dukstýna potok v Ukm., Dūkštā potok v Mšg., Dūkšias jezero v Dkšt., Dūkštėlis jezero v Rš. Srov. lotyš. dūksts „bažina, močál, bažinaté místo, louka“ (LVV I 525), litev. dūksinas „špinavý, nečistý“ (LKŽ II 808). Dále viz B. Savukynas, LKK V 196; L. Nevskaja, Nazvanija bolot, 162. Dūkšmė potok v Varn. Snad pochází z kořene dūkš- s determinantem m: lotyš. dūksts „bažina, močál, bažinaté místo, louka“, dūksne „bažina, tůň, louka“ (LVV I 525). Dūlk-upis potok v Šll. Snad souvisí s lotyš. dūļke „tůň; močál, bažina“ (LVV I 513; dále viz L. Nevskaja, Nazvanija bolot, 161). Srov. však litev. osobní jméno Dulkys. Duor-upis potok v Pn., Duōr-upis, Duor-upýs, Duōrpis < *Duor-upis potok v Lkč. Sem patří zřejmě také Duōrpis potok v Pn., vzniklý z *Duor-upis (viz A. Vanagas, Sinkopė, 262). Srov. lotyš. Duōres—purvs vesnice, Duōrupe vesnice, Duorupe potok, Duōrup-valks vesnice (J. Endzelīnas, LV I 1. 249). Kořen duor- souvisí s lotyš. duore „kmen stromu s dutinou, v níž mají včely hnízdo; dutina; otvor, prohlubeň“ aj. (LVV I 534). Gariava potok v Pn. Snad souvisí s lotyš. garš „dlouhý“ (LVV I 607). Gātė potok v Lk., Gātuonas potok v Gdr., Gāt-upis, Gat-upȳs potok v Nmk. Srov. litev. Gātė vesnice v Varn., Gātė břeh řeky v Mšg., lotyš. Gate louka, Gatsgal-purvs vesnice, Gatenes-ezers jezero, Gatenes—ezeriņš jezero, Gatiņu-grāvis příkop: lotyš. gātis „hať“. Dále zřejmě souvisí s řekou Тать v povodí Volmy, přítoku Svisloče, přítoku Bereziny (V. Toporov, O. Trubačiov, 182), rus. гать „hatě, cesta přes bažinu vyložená větvemi“, ukr. гать „dtto“, srbochorv. rât „přehrada, hráz“, čes. hat „hatě“, staroind. gātūs „cesta“, avest. gātu- „místo“ (podrobněji viz M. Vasmer, I 397). Glaužinys potok v Ktk. Původ je nejasný. Snad souvisí s lotyš. glužes „hladký, čistý, jasný“ (LVV I 630), srov. litev. glūžnūs „laskavý, vlídný“ (LKŽ III 446), glūšti „zklidnit se, utichnout“ (tamtéž, 444). Grīva potok v Krš. Srov. lotyš. Grīva potok, Grīva vesnice, Grīvi vesnice. Souvisí s lotyš. grīva „ústí řeky“, srov. dak. griva „ústí řeky“ (viz J. Endzelīnas, LV I 1. 327–328; O. Trubačiov, DUUV 95; I. Duridanov, TBSpr. 25). Gruōtė potok v Lnkv. Srov. lotyš. Gruōtė vesnice, Grot (Gruot?) stavení, Gruōtes-lauks louka, Gruōtes-kalns vrch, Gruot-lāma jáma (J. Endzelīnas, LV I 1. 334). Snad souvisí s lotyš. gruōti: gruōdi „podlahová prkna mostu“ (LVV I 671), srov. litev. grindas „dřevo kladené na most jako podlaha, podlaha“ (LKŽ III 515). Tak by litev. Gruōtė bylo vzhledem k diftongu uo lotyšským, přesněji žemaitským názvem řeky. K sémantice srov. potok Grandenu v Klm. 149 Guopÿs, Guõpis ř. Nj. Nejpravděpodobněji vzniklo synkopou (podrobněji viz A. Vanagas, Sinkopė, 261 a násl.) z *Guov-upys, -is, srov. lotyš. Guov-upe ř.: lotyš. guòvs „kráva“ (J. Endzelynas, LV I 1. 344). Ylėlis jezero Smn., Ylyčià ř. Smn., Ỹl-upis ř. Tl. Srov. litev. Ỹl-a-balė louka Smn., Ỹl-a-kalnis kopec Blnk., Ỹl-a-raistis bažina Mrk. a snad také Ilaitės příkop Rd., Il-brastas les Mšk., Il-brastis ves Žr., lotyš. Īle ř., Īle louka (J. Endzelynas, LV I 1. 371). Kořen yl- snad souvisí s lotyš. ils „zcela tmavý“ (LVV I 836). Toto slovo je příbuzné s rus. ил „nížina, bažina“, pol. il „jíl, kal“ atd. (M. Vasmer, II 126). Ižitas jezero Dgč. (a Ižitėlis jezero Dgč.). Souhláska ž zde stojí místo litev. ž, proto se tento název jezera považuje za sélský (K. Būga, III 279). Srov. Iženà ř. Šmn.: litev. ižas „plovoucí led při zamrzání řeky; tenounký právě vzniklý led; ledové kry; jinovatka, námraza“ (LKŽ IV 283). Jūžintas jezero Ant., jezero Jž. (a Jūžintėlė ř. Jž.). Kořen jūž- < *jūž-, srov. (?) Ūžimas jezero Šmn. (viz) – baltský dialektismus, v němž souhláska ž stojí místo litev. ž. Také název jezera Jūžintas se dříve vyslovoval Jūžintas (P. Skardžius, Vandenvardžiai su -nt-, 22). Dále lze snad rekonstruovat kořen *iug'-: ide. *ieug- „rozrušený, rozčilený, neklidný“, srov. armén. (z íránštiny) yuzem „pohybuji se, hýbu se“, toch. A yok-, AB yuk- „přemoci, překonat“ (J. Pokorny, IEW 512). Kalimbėtiškis ř. RdN. Srov. lotyš. Kalimbji, Kallimbji ves. < *Kaln-limbji: lotyš. kalns „hora“ a Limbji ves. (J. Endzelynas, LV I 2. 15), tj. „Horští Limbijci“. Kaltis, Kalčià ř. Yl., Kaltānis jezero Klt., Kalt-upis ř. Ob. Srov. lotyš. Kalte mělké místo v jezeře, Kaltene louka, Kaltik-ezers jezero. Tato lotyšská místní jména se spojují s lotyš. kalte „písčité místo v hlubokém jezeře, kde mohou koně plavat a kde rybáři rozprostírají své sítě; sušení, sušárna“ (J. Endzelynas, LV I 1. 26). J. Endzelynas spojuje lotyš. kalte s lotyš. kālst „sušit, vysoušet“ a pokládá je za odvozené z praslovanského baltského slova *kaltas „ztuhlý, ztvrdlý, tvrdý, suchý, vysušený“ (LVV II 145). Kėlė ř. Jon. Snad souvisí s Kėlve ř. Lap. (k kel-: kelv- viz podrobněji HD 213). Srov. lotyš. Cēlis ves., Cēļēn-ezers jezero (J. Endzelynas, LV I 1. 163). Snad souvisí s lotyš. cēls „vysoký, štíhlý, krásný; vysoký, vyvýšený, vztyčený“ (LVV I 377), srov. litev. kėlti: kėlias (viz E. Fraenkel, LEW I 236). Kerbėšas ř. Vkš. Spojuje se s pr. Carbeyne ř., Karben a dále s lotyš. kirba „bažinaté místo, močál, mokřina, bláto“, litev. kirba „mokřina, močál“, srov. dak. kerba „bažinaté místo, houština“ (viz I. Duridanov, TBSpr. 38; V. Toporov, TBP 54). Kėvė ř. Vg., Kėvė jezero Vg. Srov. lotyš. Kēves-aste louka, Kēves-dikis rybník, Kēve louka, Kēvs-ezers jezero, Kēvups les, Kēvene louka a mnoho dalších, všechna odvozená od lotyš. kēve „klisna“ (J. Endzelynas, LV I 2. 216—217), srov. litev. kėvė „špatné vyhublé zvíře, hubené“ (LKŽ V 672). Litevské Kėvė je tedy nejspíše lotyšismem. Domníváme se, že také samotné litevské slovo kėvė, které je ostatně známo jen z příhraniční oblasti s Lotyšskem (severovýchodní Litvy), je rovněž výpůjčkou z lotyštiny. Potvrzují to mimo jiné i místní jména. Místních názvů spojovaných s lotyš. kēve jsou v Lotyšsku desítky, zatímco v Litvě se vyskytuje pouze zde probírané Kėvė. Lotyš. kēve je zřejmě skutečně ugrofinského původu (literaturu viz A. Sabaliauskas, Naminių gyvulių pavadinimai, 157). Pokud jde o pr. kaywe, mohlo se do pruštiny dostat buď jako litevské slovo (A. Sabaliauskas, tamtéž, 158), nebo jako výpůjčka z lotyštiny. Viz také V. J. Zeps, Convergences, 132. 150 Kniāvas, Kniāvasis ř. Plng. Srov. lot. Kn̄āvi ves., Kn̄āvinis močál: lot. kn̄āva „hůl zahnutá na konci“ nebo, ještě spíše, lot. kn̄āvs „druh racka“ (J. Endzelynas, LV I 2. 114). Krėvė ř. Gdž. Srov. litev. Krėvė ves. Kltn., l. Tl., Krevėliai močál RdN., lot. Kreve ves., Krevi, ves., Kreveļu-purvs močál. Zřejmě souvisí s lot. kreve, krevelis „tekoucí krev“ (J. Endzelynas, LV I 2. 133). Krýn-upis ř. Užv. Snad souvisí s lot. krina „prase“ (LVV II 283). Srov. také litev. krynis (slovo známé pouze z Leskiena) „ocas?“ (LKŽ VI 601). Krūoja ř. Pkr., Kruojėlė ř. Šl. Srov. lot. Kruoja ř., Kruõ-valks močál (J. Endzelynas, LV I 2. 156). Snad souvisí s lot. krūtīties „snažit se jít vpřed“, krujāties „jít vpřed neochotně, ztěžka, pomalu“ (LVV II 285—286). K kruj-: kruoj- srov. Druja ř. Varn.: Drūoja ř. Is. Kulkā, Kulkālis ř. Pln. Srov. litev. Kulkis část Kurského zálivu, lot. Kuļka bažina, močál, Lielā-kulka loviště v Sace, Brasl-kulka a Mal-kulka soutok, ústí; lot. kuļka „výmol na cestě; hluboké místo v řece“ (J. Endzelynas, LV I 2. 168). Lot. kuļka je výpůjčka ze střn. kulk „jáma plná vody, mokřina“ (LVV II 306; podrobněji viz I. Olsson, GT 87—89). Srov. však fin. kolkka „roh, kout“ (K. Būga, III 252; V. J. Zeps, Convergences, 123). Název lotyšské řeky Koļka spojuje s lotyšským finougrismem kolka „písčitý výběžek do moře“ M. Rudzytė (M. Rudzīte, Somugriskie hidronīmi, 183). Kuōpis, Kuõpė ř. Tl. Srov. litev. Kuõpis ves. Trš., lot. Kuōpas—plava močál, Kopas-purvs močál, Kuōpu-dīķis rybník, Kuōpu-plava močál, Kuop-ežers jezero, Kuōpene močál. Zřejmě souvisí s lot. kuōpa „hromada; písečná kupa, pahorek“ (J. Endzelynas, LV I 2. 344), litev. kuopa, kuopà „hromada, kupa, navršenina, kužel; hromada, násep“ (LKŽ VI 914); srov. litev. kuõpti „kupit, kopat“ (tamtéž, 916). Kūra ř. Grz. Srov. lot. Kūra ř., Kūra-plava močál, Kūr-lejas močál. Tyto lotyšské místní názvy mohou nejspíše pocházet z lot. (finougrismus? – viz LVV II 337) kure „karas“ (J. Endzelynas, LV I 2. 189; M. Rudzīte, Somugriskie hidronīmi, 184). Podrobněji k názvu této ryby viz B. Launane ZN 109—110. Lėšk-upỹs, Lėšk-upỹs ř. Km. Snad souvisí s lot. lekste (gen. lešku) „taková ryba“ (B. Laumane, ZN 172). Lėst-upỹs ř. Čk. Snad souvisí s litev. Lėstis jezero Plt. a lot. leste (gen. lešku) „taková ryba“ – podrobněji viz B. Laumane, ZN 172. Lėvūo ř. Ps. (a Lėvenėlis ř. Pmp.). Souvisí s lot. Lēvenis močál: lot. lēvenis, lēvenis „bažina, močál“ (J. Endzelynas, LV I 2. 304). Srov. trák. leva „bažina, bažinaté místo“, kelt. Leven ř. (viz I. Duridanov, TBSpr. 14, 89). Dále viz Livintà ř. Kš. Livintà ř. Kš. Srov. pr. Lywa ř., Liwencz, Lewencz jezero. Pruské Lywa má nejspíše kořen liv- (P. Skardžius, Vandenvardžiai su -nt-, 26—27). Dále se spojuje s litev. Lėvūo (viz) — P. Skardžius, tamtéž; G. Gerullis, AO 90. Srov. lot. livans „nízký; plochý, mělký“, livenis „bažinaté, podmáčené místo; bažinatý, podmáčený břeh jezera“, līvens „bažinatý, podmáčený“, līvis „bažina, močál, mokřina“ (E. Blese, Liepāja un Saldus, 109). Existují ovšem názory, že pr. Lywa ř. může být finougrismem (H. Górnowicz, Suffix-it-, 234), tento názor však, zejména s ohledem na lotyšské jazykové doklady, ještě vyžaduje další důkazy. Snad sem patří také Liuvýnas ř. Žgč.: lot. luvenis „bažina, močál“ (LVV II 545; viz také L. Nevskaja, Nazvanija bolot, 161). 151 Lõnas ř. Sd. Srov. lotyš. Lānes-mežs les, Lāns osada, usedlost, Lāņa-pļava louka, Lānīte potok, Lānītis potok, Lānītes louka: lotyš. lānis, lāns „vlhká louka; rozsáhlý, nesjízdný les“ < est. län (J. Endzelynas, LV I 2. 286). Lūkalnis, Lūkainis potok. Zdá se, že první varianta je sekundární a vznikla substitucí z druhé na základě analogie s četnými složenými místními jmény a apelativy s druhou složkou -kalnis. Starší varianta Lūkainis souvisí s lotyš. Lūkaini louka, Lūkaini ves (J. Endzelynas, LV I 2. 350) a lotyš. lukains „visící, svěšený“ (podrobněji viz V. Urbutis, „Etimologija“, 208), dále pak s litev. Lukčiojus jezero Klm. a podobně. Lūkstas ř. Krš., Lūkstas jezero Varn. Kvůli souhlásce s po k je třeba tyto hydronymy považovat za baltské dialektismy (kurské, případně také lotyšské). Srov. lotyš. Lukste ř., Luksts louka, Luksta-ezers jezero, Lukstu-ezers jezero: lotyš. luksts „vlhká, bažinatá louka, lučina“ (J. Endzelynas, LV I 2. 346). Viz také Lūkštą ř. Jdp. Podrobněji viz V. Urbutis, „Etimologija“, 208. Lūkštà ř. Jdp., Lūkštas jezero Aln., jezero Imb., Lūkštėlis jezero Lzd. Zřejmě souvisí s lotyš. Lukste, litev. Lūkštas ř. Krš. (viz). Magūlis jezero Ktk. Srov. litev. Magėlė ryb. Žl. Souvislost s litev. magùs „lákavý, přitažlivý“ (LKŽ VII 732) je nejistá. Nejspíše souvisí s lotyš. Māg-upe ř., Mā-gā-zalktene louka, Māg-ezers jezero: lotyš. mags „malý“ (J. Endzelynas, LV I 2. 366—367). Māinia jezero Dg. Nejspíše souvisí s lotyš. maiņa „bažina“ (LVV II 550); srov. ir. móin „bažina, močál, rašeliniště“, lat. māno „téci, běžet“ (J. Pokorny, IEW 699—700; H. Krahe, AF 93). Marč-ežeris jezero Antz. Snad, není-li první složka marč- osobního původu, vzniklo z *Merč-ežeris (srov. starší zápis Мерчежерис), kde *merč- může být baltským (selským) dialektismem z *merk’-. Tento předpoklad zvláště podporuje název jezera v okolí Molėtů Marč-iō-žeris < *Marč-iā-ežeris, jehož variantní podoba je Mark-ežeris. V obou těchto případech tedy zřejmě máme kořen mark’- (viz K. Būga, III 276). Srov. k němu Markiją ř. Nv., Merkýž ř. Mrk.: litev. merkti „ponořit, potopit do vody či jiné kapaliny; smáčet, zvlhčovat; pršet, promáčet“ (LKŽ VIII 37). Srov. rus. мяреча „močál“ (K. Būga, I 414). Viz také M. Vasmer, II 602; L. Kurkina, NB 137, 143. Melik-upis ř. Vgr. Srov. lotyš. Mellick ves: lotyš. mēlikis „lhář“ (J. Endzelynas, LV I 2. 408). Miklinys ř. Pp. Srov. litev. Miklė ryb. Krž., lotyš. Mikluojis jezero, Mikkli ves: lotyš. mikls „vlhký“ nebo mikls „ohebný“ (J. Endzelynas, LV I 2. 435), litev. miklus „pružný, ohebný; čilý, hbitý, rychlý, živý“ (LKŽ VIII 179—180). Nykà ř. Kriu. (a Nykūtė ř. Kriu.), Nýkis, Nikis, Nikyš ř. Srv. Srov. lotyš. Nica ř., Nica louka. Snad souvisí s lotyš. nīca „místo po proudu, níže po řece“. Dále pak se stsl. ницъ „skloněný, shrbený“, staroind. níca-h „nízký“ (J. Endzelynas, LV I 2. 480—481; LVV II 745—746). Srov. také litev. nỹkti „zmenšovat se, hynout; slábnout, ubývat“ (LKŽ VIII 800). Páltis ř. Grg., ř. Gdž., ř. Krkn., ř. Pšl., Páltis část jezera Dkšt., jezero Vb., Paltys ř. Krt., Palt-upis ř. Plt. (a Palt-upalis ř. Plt.). Srov. Paltė louka Lk., Páltis louka Plt., ves Kdm., louka Rdd., Paltys les Slnt. Souvisí s lotyš. paltis, palte „tůň, kaluž, louže“, dále pak s litev. Palà ř. Pkr., pãlios a podobně (viz W. Schmid, Zur primären -u- Ableitung, 474—475; J. Otrębski, Les mots slavo-baltes, 149). Spojování s litev. páltis „sádlo“ je nepřesné (HD 47; R. Eckert, BS 32). 152 Plunkė ř. Rt. Srov. lotyš. pluncī, „malá bažina“ (LVV III 372; viz také L. Nevskaja, Nazvanija balot, 161), litev. plūkti (plūnka, plūko) „pokrýt se vodou, potem nebo něčím jiným; téci, proudit“ (DLKŽ). Rąžė ř. Plng., Rąžuolė ř. Lk. Snad souvisí s rąža, lotyš. ruoža „menší potok mezi poli; malá louka mezi poli; sráz; prohlubeň; horský hřeben v lese; řada vyvýšenin v bažině aj.“ (LVV III 585; L. Nevskaja, Slovarj, 358), srov. litev. rażytis „kroutit se, zmítat se“ (LKŽK), ržuž „ten, kdo se neustále kroutí“ (tamtéž). Litev. rażytis aj. se dále spojují s litev. rėžtis „vynaložit síly“, lat. regere „řídit, vést“, staroind. rñjati „kroutit se, napřímit se“ atd. (podrobněji viz E. Fraenkel, LEW II 726; J. Pokorny, IEW 854–857). Rovėjė ř. Ppl. Souvisí s lotyš. rava „naplaveniny z povodně na louce“, rāva „hluboké místo v moři; vodopád, peřej“, litev. rova „naplaveniny z povodně; taková jílovitá půda“ (LKŽK). Ruo tis ř. Žml. Z lotyš. ruotēt „otáčet se, obracet se“ (J. Šliavas, Nebaigti ieškojimai, 28). Ruvešys ř. Tj. Na stejném místě je louka Ruvešys. Původ je nejasný. Přesto se zdá, že existuje důvod spojovat název s lotyš. ruvēties „utišit se, zmlknout, ztichnout“ (LVV III 565). Šarkainis ř. Kv. Snad souvisí s lotyš. sārkans „červený“, litev. sárkanas „výrazný; zardělý, červený“ (LKŽK). Srov. lotyš. Sarkanā upe, Sarkane ř., Sarkan-valks ř. (J. Endzelin, LG 126). Stridinis (nebo Strýdinis, srov. Strýdenė louka tamtéž) ř. RdN. Srov. litev. Stridinis jezero Kri., Strýdinė (nebo Stridinė?) louka Jnš. Snad souvisí s lotyš. strīdņš, strīde, strīds, strīds „ohrada, plot“ (LVV III 1091). Strigūtinė ř. Vrn. Srov. litev. Strygā kopec Mlt., Strygales les Žd., Strigelis rybník Krv. Snad souvisí, zejména jméno řeky Strigūtinė, s lotyš. striegūonis, striegūons „bažinaté, blátivé místo; jáma na výkaly či splašky“ (LVV III 1092). Srov. však litev. strigúoti „slabě pršet“, at-strigúoti „přiskotačit, přiběhnout“ (LKŽK). O těchto slovech podrobněji viz E. Fraenkel, LEW II 922–923. Tamša ř. Tl. Úřední podoba může být pozdější, sekundární, snad v jistém smyslu dokonce kontaminační. Vyslovuje se Tomša ir Tūmša, srov. Tūmša louka Lk. Zřejmě souvisí s lotyš. tumsis „tmavý“ (LVV IV 263). Jméno Tamša tedy může být výsledkem smíšení lotyš. tumsis a litev. tamsūs. Tūolas jezero Ign. Snad souvisí s lotyš. tiōls „bezrohý, bez parohů“ (LVV IV 285). Užinas jezero Šmn. Vzhledem ke souhlásce z jde nejspíše o baltský (selský) dialektismus — dále viz jezero Jūžintas Ant. Vašaknas jezero Ant. Snad je zde třeba zmínit také Vasakų ežeras jezero lgl. Jak ukazuje název vesnice Pa-vasakė, název jezera mohl být dříve také bez genitivní podoby — *Vasakai nebo podobně. Zda je zde vhodné zmínit i řeku Vasyną Ds., není jasné, neboť toto jméno může být nářeční podobou z *Uosyną (srov. jezero Ūosis Kpč.). K. Būga spojoval kořen vas- s lotyš. vasa nebo ie-vasa „vlhkost půdy“ (K. Būga, I 509–510). Srov. také lotyš. vass „syrový, vlhký“ (LVV IV 486). Dále se spojuje s litev. at-važā „výhonek, odnož“, vešėti „prospívat, růst, bujet, vzkvétat“, starohornoněm. waso „vlhká zemina (feuchter Erdgrund)“, wasal „voda, řeka“, staroangl. wós „vlhkost, šťáva“ atd. (E. Fraenkel, LEW I 23). Vazaja ř. Km., Vazājis, Vazajys, Vazājus jezero Jž. (a Vazajėlis jezero Jž.). Vzhledem k souhlásce z odpovídající litev. ž je lze považovat za baltské dialektismy (selské místní názvy) a spojovat s Važ-upys ř. Srv., Važis jezero lgl. 153 Vāzm-upis potok Vkš. Srov. litevské Vazminė louka Yl. Snad souvisí s lotyšským vazma „lenoch, tulák“, vazmuot „tlachat?“ (LVV IV 488), litevské (z lotyštiny) vazmà „tulák“ (E. Fraenkel, LEW II 2009). Vegėrė potok Pp. Srov. litevské Vegėriai městečko. Spojuje se s lotyšským vedzere „úzký potůček zasahující do lesa“ (LVV IV 521; K. Būga, II 328). Odvozuje se z ide. *uegʰ- „er̃a: ide. *uegʰ- „vlhký, smáčet“; srov. thrácké *Vegera (viz I. Duridanov, TBSpг. 31). Viekščia potok Msn. Na témže místě je také louka, močál Viekščia. Srov. lotyšské Viekšta-mežs vesnice, Viekšta potok, Viekštini vesnice (LVK). Patrně souvisí s lotyšským viėksta „vodní vír, vír, nezamrzající místo; hluboké místo v řece“ (LVV IV 654). Viekšnia potok Jz. (a Viekšnėlė potok Jz.), Viekšn-upis potok Lk., Viekšn-upis, Viekšn-upỹs, Viešn-upis potok Zp. Srov. litevské Viekšna louka Tv., Viekšnaliai les Varn., Viekšniai městečko. Snad souvisí s lotyšským vėksnis „les, křoví“ (L. Nevskaja, Nazvanija balot, tabulka II). Srov. také lotyšské vieksis „hluboké místo v řece“ (LVV IV 654). Dále viz potok Viekš-čia Msn. Vigailis potok Sb., Vīgala potok Tt. (srov. pruské Wigal – G. Gerullis, AO 200), Vīg-tinė potok Kltn. Srov. litevské Vigaus pieva louka Pmp., Vygėnė ar Vigėnė louka Dbk., Vīgietis ar Vigietis bažina, kopec Imb., lotyšské Viga louka, Vīgs louka, Vigas louka. Původ kořene vig-, vyg- je nejistý. Snad souvisí s lotyšským viga „nížina mezi dunami (která může být bažinatá), travnatá nížina; rybniční tráva“, jehož starší význam mohl být „prohlubeň, záhyb“, odtud livonské viga „bažina, mokrá nížina“; srov. norské vik „ohyb“, anglické veikja „ohýbat“ (podrobněji viz LVV IV 582). Vinkurė potok End. Srov. litevské Vinka ar Graž., Vinkėrė bažina Krty. Podle K. Būgy pochází od kořene vink-, jehož význam byl „ohýbat, sklánět se“; srov. lotyšské (kurské) vinkal’ât „vyhýbat se práci“ (K. Būga, III 276). Virgė potok Pkr., Virg-upis, Virg-upỹs potok Gdž. Srov. litevské (?) vodní názvy Virga (viz K. Būga, III 231), lotyšské Virdzes vesnice, Virdzīte potok, Virgulica potok. Patrně souvisí s lotyšským virga „bažinatá louka“ (pokud je toto slovo ovšem skutečně apelativum – viz LVV IV 604), virgi „drobné vlnky na vodě vyvolané větrem“ (tamtéž, 605). Srov. také lotyšské verdze „velká hromada; mnoho, množství“ (tamtéž, 604), litevské virgėti „třpytit se, pohybovat se“, virginti „rozechvívat“ (LKŽK). Zaduojỹs, Zadúojas jezero Ds. Kvůli souhlásce z namísto pro litevštinu typičtějšího ž je pokládáno za sélský místní název – srov. potok Žadalīs Šll. Zálvas jezero Dgč., Zálvē potok Antz., Zálvē jezero Antz., Zalvēlis jezero Dgč., Zalvỹs jezero Antz. Srov. lotyšské Zalva potok, Zalvīte potok, Zalve bažina (LVK). Kvůli souhlásce z jsou všechny pokládány za sélské hydronymy – srov. potok Žalvē Užv. Žarasas jezero Zr. (a jezero Zarasáitis Zr.). Podle K. Būgy jde o sélský hydronym, zkrácený z *Ežerasas > *Azarasas (v jiných nářečích *Ezarasas, *Ezerasas) > Žarasas (K. Būga, II 19–21; J. Otrębski, Lit. Žarasas, 327 a násl.). Zirnajỹs, Zirnejas jezero Antz. Kvůli počáteční souhlásce z je pokládáno za sélský místní název. Srov. lotyšské Zirnājis louka (LVK). Dále souvisí s potokem Žirnaja Pbs. Je pochopitelné, že zde nejsou uvedeny všechny litevské hydronymy, které se z výše probíraného hlediska pojí s lotyštinou a jejími místními názvy. Takových hydronym by se snad našlo i o něco více. Jejich celkový počet však sotva bude možné výrazně navýšit. Jak lze očekávat, většina probíraných litevských hydronymů se nachází v severní části Litvy. Poněkud hojněji se vyskytují v Žemaitsku a na severovýchodě Litvy, ačkoli větší koncentraci zřejmě nelze konstatovat nikde. Ale samo 154 Skutečnost, že většina těchto hydronym leží v severní části Litvy, umožňuje domnívat se, že máme co do činění s areálovým pokračováním typičtějších rysů lotyštiny (především lexikálních) jižně od dnešní Lotyšské SSR. Je možné, že mnohá z těchto hydronym jsou pozůstatkem zaniklých baltských dialektů – kurštiny, zemgalštiny a sélštiny. Zdá se, že to nejlépe platí pro většinu žemaitských hydronym. Například názvy řek a jezer v Žemaitsku Alangà Trg., Alaukstis Tl., Blãkė Varn., Blidãkė Krt., Burkėlė Lkv., Cedvė Yl., Damašà Rsn., Dūkšmė Varn., Gãtė Lk., Gãt-upis Nmk., Grýva Krš., Kaltis Yl., Kerbėsas Vkš., Kėvė Vg., Kniãvas, Kniãvasis Plng., Kryn-upis Užv., Kulkà Pln., Kuõpis Tl., Liuvýnas Žgč., Lõnas Sd., Lūkainis Tv., Lūkstas Krš., Varn., Miklinỹs Pp., Puñkė Rt., Rąžė Plng., Sárkainis Kv., Tamšà Tl. a další lze považovat za kuronismy. Za pozůstatky zemgalského substrátu lze snad považovat hydronyma Bėdrė Stč., Čeriaukštė Slč., Drukỹ Slč., Dūblis Žml., Grūtė Lnkv., Krūoja Pkr., Kūrà Grz., Ruõtis Žml., Vegėrė Pp. S někdejším územím Sélů by se více spojovala jména vodních ploch Aknystà Lel., Aūslas Dgč., Čėdasas PnmR., Čerč-iupỹs Km., Čiaũnas Ds., Jž., Čičirỹs Imb., Driñgis Lkm., Duõr-upis Pn., Duõrpis Pn., Gariavà Pn., Glaužinỹs Ktk., Guopỹs Nj., Izitas Dgč., Jūžintas Ant., Jž., Lėšk-upỹs Km., Lėvũo Ps., Maguilis Ktk., Maič-ežeris Antz., Rovėjà Ppl., Tūolas Ign., Ūzinas Šmn., Vãsaknas Ant., Vazajà Km., Vãzajis Jž., Zaduojỹs jezero Ds., Zálvas jezero Dgč., Zálvė řeka Antz., Zirnajỹs jezero Antz. Určitá část zkoumaných hydronym jsou zřejmě vzhledem ke své geografii nebo některým jiným rysům přímo lotyšismy (např. Ciūgriovis Sk., Ciãkų Gravis RdN., Kalimbėtiškis RdN., Stridinis RdN., Vāzm-upis Vkš. apod.). Je však třeba zdůraznit, že mnohá litevská hydronyma, která mají bližší vztah k lotyštině, mohou být substrátová, a přesto za ně považována nejsou. Dokládají to mimo jiné hydronyma v jižní Litvě nebo v jiných částech Litvy, které nelze přímo spojovat s někdejšími zeměmi severobaltských kmenů (Kuršů, Zemgalů a Sélů). Zdá se, že tato část probíraných litevských hydronym je přímo baltská, ale analyzovat je pouze na základě litevského jazykového materiálu je obtížnější, protože v litevštině zanikla odpovídající apelativa nebo se jejich významy značně změnily. Tento předpoklad podporují poměrně výmluvná fakta. V někdejších Východních Prusech, v okolí Insterburgu, protéká řeka Pisa. Tento název řeky má protějšky v pruském jmenném materiálu – jezero Pissa, jezero Pisse (G. Gerullis, AO 123–124). Původ tohoto hydronyma, které leží daleko od Lotyšska, lze však vysvětlit především na základě lotyštiny – srov. lotyšské pisa „bahnitá bažina, mokřina (kde rostou jen malé břízy a smrčky); neprostupný les“ (LVV III 233–234). Spolehlivost tohoto spojení dokládá řecké πῖγεα „vlhké, mokré místo, louky“ (viz G. Gerullis, tamtéž; LVV, tamtéž; K. Būga, I 510). V poslední době byly konstatovány nepochybné paralely s thrácko-dáckými jazyky: thrácké pisa „bažinatá vlhká louka“ (I. Duridanov, TBSpr. 55, 89). Takových příkladů je více. Původ názvu jezera Mãinia v jižní Litvě (okolí Daugů) nelze uspokojivě vysvětlit ani na základě litevštiny, ani prusštiny. Lotyšský fyziografický termín maiņa „bažina“ (LVV II 550) téměř vše objasňuje. Srov. také irské mīn „bažina, mokřina, rašeliniště“, latinské māno „téci, běžet“ (J. Pokorny, IEW 699–700; H. Krahe, AF 93). Tyto a podobné případy nejsou jen paralelami litevsko-lotyšského jmenného materiálu. Jsou to izoglosy spojující celý baltský jmenný materiál. 155 Zkratky literatury E. Blese, Liepāja a Saldus — E. Blese, Několik úvah o názvech Liepāja a Saldus, „Filologu biedrības raksti“, XIII, Rīga, 1933, 108–113. BNF — Příspěvky k výzkumu jmen, Heidelberg, 1949 a násl. K. Būga — K. Būga, Vybrané spisy, I, Vilnius, 1958; II, Vilnius, 1959; III, Vilnius, 1961. V. Dambe, Gidronimy s formantom -у- — V. F. Dambe, Hydronyma Lotyšské SSR s formantem -у-. — Otázky hydronymie, Kyjev, 1971, 137–141. DLKŽ — Slovník současné litevštiny, Vilnius, 1972. I. Duridanov, TBSpr. — I. Duridanov, Thrácko-dácká studia. První část. Thrácko-dácké a baltské jazykové vztahy, Sofia, 1969. R. Eckert, BS — E. Eckert, Baltische Studien, Berlin, 1971. J. Endzelin, LG — J. Endzelin, Lotyšské názvy vod, ZSF XI 112–150. J. Endzelynas, DI — J. Endzelīns, Darbu izlase, I, Rīgā, 1971, II, Rīgā, 1974. J. Endzelynas, LV — J. Endzelīns, Místní názvy Lotyšské SSR, část I, svazek 1, Rīga, 1956; část I, svazek 2, Rīga, 1962. E. Fraenkel, LEW — E. Fraenkel, Litevský etymologický slovník, I, II, Heidelberg, 1962. G. Gerulis, AO — G. Gerullis, Die altpreußischen Ortsnamen, Berlin und Leipzig, 1922. H. Górnowicz, Suffix -it- — H. Górnowicz, Staroprušská přípona -it- a polská přípona -ic- v místních názvech pruského Pomezánska, „Zeitschrift Für Slavistik“, B. XIX, 1974, H. 2., 234–240. HD — A. Vanagas, Lietuvos TSR hidronimų daryba, Vilnius, 1970. E. Kotonova, BH — E. M. Kotonova, Některá baltská hydronyma povodí Západní Dviny na území Běloruska, „Latvijas PSR Zinātņu Akadēmijas vēstis“, 1973, č. 4, 81–87. H. Krahe, AF — K. Krahe, Unsere ältesten Flussnamen, Wiesbaden, 1964. L. Kurkina, NB — L. V. Kurkina, Názvy bažin ve slovanských jazycích, „Etymologie“, 1967, Moskva, 1968, 129–144. B. Laumane, ZN — B. Laumane, Zivju nosaukumi latviešu valodā, Rīgā, 1973. LKŽ — Slovník litevského jazyka, I Vilnius, 1968; II, Vilnius, 1969; III, Vilnius, 1956 a násl. LVK — Kartotéka místních názvů Lotyšské SSR, uložená v Ústavu lotyšského jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR. LVV — Lotyšský slovník K. Mühlenbacha. Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns, I–IV, Rīga, 1923–1932. L. Nevskaja, Nazvanija bolot — L. G. Něvská, Baltská názvy močálů ve srovnání se slovanskými (sémaziologická pozorování), — Balto-slovanské studie, Moskva, 1974, 155–182. L. Nevskaja, Slovarj — L. G. Něvská, Slovník baltských geografických apelativ, — Balto-slovanský sborník, Moskva, 1972, 315–376. I. Olsson, GT — I. Olsson, Gotländska terrängord, Uppsala, 1959, 87–89. J. Otrębski, Les mots slaves — J. Otrębski, Slova společného původu ve slovanských a baltských jazycích, „Lingua Posnaniensis“, I, Poznań, 1949, 121–151. J. Otrębski, Lit. Žarāsas — J. Otrębski, Lit. Žarāsas, pl. Zarasai, BNF, 1966, H. 3, 327–330. J. Pokorny, IEV — J. Pokorny, Indoevropský etymologický slovník, Bern, 1949 a násl. M. Rudzīte, Somugriskie hidronīmi — M. Rudzīte, Ugrofinské hydronymy na území Lotyšské SSR, — Vývoj lotyšské lexiky, Riga, 1968, 175–197. 156 A. Sabaliauskas, Názvy domácích zvířat — A. Sabaliauskas, Názvy domácích zvířat v baltských jazycích, – Vztahy baltských a slovanských jazyků („Lietuvių kalbotyros klausimai“, X), Vilnius, 1968, 101–190. B. Savukynas, LKK — B. Savukynas, Názvy jezer, „Lietuvių kalbotyros klausimai“, III, 289–299; IV, 219–226; V, 191–198; VIII („Vývoj litevské lexiky“), 183–194. W. Schmid, K primárnímu odvozování -u- — W. P. Schmid, K primárnímu odvozování -u- v některých baltských názvech vodních toků, – Donum Balticum, Stockholm, 1970, 469–479. SG — Zeměpisný slovník Polského království a dalších slovanských zemí, I–XIV, Varšava, 1880–1895. P. Skardžius, Vodní názvy s -nt-. — P. Skardžius, Litevské vodní názvy s -nt-. Jejich tvoření, původ, význam, „Lituanistikos darbai. Lituanistikos institutas“, III, 1973, 9–72. J. Sprogis, GŽ — I. Ja. Sprogis, Zeměpisný slovník starobylé Žemaitské země 16. století, Vilna, 1888. J. Šliavas, Nedokončená pátrání — J. Šliavas, Nedokončená pátrání, „Kraštotyra“, Vilnius, 1969, 23–34. V. Toporov, TBP — V. N. Toporov, K thrácko-baltským jazykovým paralelám, – Balkánská jazykověda, Moskva, 1973, 30–63. V. Toporov, O. Trubačov — V. N. Toporov, O. N. Trubačov, Lingvistická analýza hydronym Horního Podněpří, Moskva, 1962. O. Trubačov, DUUV — О. Н. Трубачев, Названия рек Правобережной Украины. Москва, 1968. V. Urbutis, „Etimologija“ — V. Urbutis: rec., „Этимология“ 1968, „Baltistica“, VIII(2), 207–213. A. Vanagas, FS — A. P. Vanagas, K otázce ugrofinského substrátu v litevské hydronymii, – Otázky hydronymie, Kyjev, 1971, 146–152. A. Vanagas, Synkopa — A. Vanagas, Synkopa ve dvousložkových litevských říčních názvech s druhým členem -up-, „Lietuvos TSR Mokslų akademijos darbai. Serija A“, 2(15), 1963, 261–265. M. Vasmer I, II, III, IV — M. Fasmer, Etymologický slovník ruského jazyka, I, Moskva, 1964; II, Moskva, 1967; III, Moskva, 1971; Moskva, 1973. V. J. Zeps, Convergences — V. J. Zeps, Latvian and Finnic Linguistic Convergences, Hague, 1962. А. П. ВАНАГАС Litevské a lotyšské hydronymické paralely a jejich areál Resumé Litevskou a lotyšskou hydronymii spojuje řada četných shod. Mezi nimi vynikají takové, které územně náležejí k různým jazykovým areálům (litevskému či lotyšskému), ale etymologicky představují pokračování směrem na jih takových jazykových (především lexikálních) jevů, které jsou charakterističtější pouze pro lotyštinu. Jde především o litevská hydronyma utvořená od apelativ, která jsou dnes v litevštině neznámá, ale používají se v lotyštině. Za druhé jde o názvy litevských řek a jezer, jejichž etymologie se nejzřetelněji objasňuje na základě lotyštiny. V článku se analyzuje přibližně 120 takových a podobných toponym. 157 Většina takových litevských hydronym se nachází v severní části Litvy. Jde především o substrátové vodní názvy — relikty zaniklých baltských kmenů — Kursů (Alangā, Alaukstis, Blākē, Blidakē, Burkālē, Cedvē, Damašā, Dākšmē, Gātē, Gātupis, Grūvā, Kaltis, Kerbēšas aj.), Zemgalů (Bēdrē, Ceriņkāistē, Dūblis, Gruōtē, Ruōktis aj.) a Selů (Čēdasas, Čiāunas, Drīgijis, Duōrupis, Lēyuō, Roveijā, Tuōlas aj.). Vedle těchto, snad substrátových hydronym se vyskytují také názvy jiného druhu, včetně vodních názvů, které poukazují na starší lexikální vazby mezi litevštinou a lotyštinou.