Lietuvių kalbos vardininko su dalyviu (nominativus cum participio) struktūra ir raida

GRAMATINĖS KATEGORIJOS IR JŲ RAIDA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XVIII (1978) V. AMBRAZAS STRUKTURA A VÝVOJ LITEVSKÉ KONSTRUKCE NOMINATIVU S PARTICIPIEM (NOMINATIVUS CUM PARTICIPIO) Tradičním termínem nominativ s participiem (dále jen VD) se obvykle označují konstrukce, v nichž se s verby vyjadřujícími vysvětlení¹ pojí nominativ participia, který má ve větě pozici predikativního atributu (adjunktu) a dvojí syntaktické vazby: k slovesu a k nominativu substantiva nebo zájmena, např.: otec se cítil nemocný, host předstíral, že si nevšiml, říkal o sobě, že těžce pracoval, bratr [říkal] o mně, že jsem se nevrátil. Nominativ participia je zde závislý na slovesu a vyjadřuje jeho obsah; zároveň je sémanticky spojen a formálně shodován s nominativem substantiva nebo zájmena, který označuje subjekt jak slovesného děje, tak děje samotného participia. Struktura a vývoj VD zajímají lingvisty již dlouho. Tato konstrukce byla pojednána už v gramatikách D. Kleina (KlG 165; KlC 111) a později je zmiňována ve většině litevských gramatik ze XVII.–XIX. století (SC 82–4; R 150; MG 188–9; OsG 162, 165; HG 336; SchG 317). Mnoho příkladů VD ze současné litevštiny uvedli J. Jablonskis (1957: 456–7, 557), který je považoval za určité formy participiálního vyjadřování, a J. Balkevičius (1963: 101–3; 403 tt.); ze starých písemných památek pak K. Būga (1959: 116–7, 122–3) a zejména J. Palionis (1967: 152–3). E. Fraenkelis (1928: 18–9) popsal VD jako zvláštní případ užití nominativu. Genezi této konstrukce vysvětloval A. Potebnia (Потебня 1958: 156–67) srovnáváním VD v litevštině a lotyštině s příslušnými jevy ve slovanských jazycích; později ji značně odlišně vykládali E. Tanglis (1928: 48 tt.) a I. Marvanas (1962; 1969: 18). Při rozboru slovesa jako přísudku popsal pojetí VD v současné litevštině V. Sirtautas (1965: 27–32; 1968: 305–38). Syntaktická struktura a užívání VD ve starých jazykových památkách však dosud nebyly systematicky popsány a její původ a vývoj se vysvětlují velmi rozporně. Protože dějiny této konstrukce přímo souvisejí s hlavními procesy vývoje jednoduché věty a se změnami syntaktických opozic jejího gramatického centra – slovesa –, je vhodné ji zvlášť prozkoumat. 1. SYNTAKTICKÁ STRUKTURA NOMINATIVU S PARTICIPIEM 1.1. VD tvoří pouze slovesa určitých sémantických skupin². Jednotlivé participiální formy se s nimi pojí různě. 1 Tedy slovesa schopná řídit vedlejší větné členy vysvětlovacích vět. Taková slovesa frázového řízení se nazývají také komentabilní (k termínu viz aut. 1974: 210). 2 Zcela stejně jako určité slovesné tvary mohou VD tvořit také participia a poloparticipia, např.: Jokūbas, když pochopil, že umírá, všechny své děti udolal Valanč (LKŽ IV 129); Kalvis, když věděl, že dostal silného hocha, začal kout jakési předměty Lt III 239; Anas šakas turis ir pati paukštį Lt III 394. 7 1.1. Aktivní participia v konstrukci VD obvykle závisí na slovesech označujících: a) fyzické vnímání, např.: vidět(se), spatřit(se), cítit(se), uvědomit si; jim příbuzná slovesa (u)kázat, ukazovat se, jevit se: Stařec se zdá, že už nemá sil Dauk (LKŽ VII 916); Otec a matka … viděli, že syn už nebude mluvit Ši (MLLG I 362); cítil, že stojí u doktorova domu CvR III 108; necítí, že udělala chybu PaukštK 264; Poprvé slyším, že máte pány na své půdě ŽemR I 24; ukáže se, že má nejlepší srdce ŠRagR III 233; (stroj) ukázal, že dokončil svou práci ŽemR III 258; zdá se, že nic neví Kps; b) psychické vnímání a činnost, např.: myslet (si), domnívat se, tušit, uvažovat, vědět (o sobě), pochopit, zjistit, přijít na to, vzpomenout si, připomenout si, zapomenout; sem lze zařadit také slovesa označující rozhodnutí a příslib jednat, např.: ujmout se, nabídnout se, rozhodnout se, slíbit (se), zamýšlet, hrozit, ujistit, a víru a pochybnost, např.: uvěřit, přesvědčit se, doufat, pochybovat: Myslí si, že se mu zdá o SimonoviŠL 321; tuším, že neuslyším nic dobrého Klp; (MLLG I 75); může si myslet, že se ocitl mezi slavnými lékaři CvR IX 93; Ostatní lidé ve vašem věku vědí a znají všechno Blv (LKŽ VII 833); myslí si, že váže snopy LKŽ II 385 sní, že je v kostele KatkR 223; Ten se polekal — poznal, že toho ptáka nemá Lt III 394; brzy jsem pochopil, že jsem se zmýlil CvR II 220; uvědomila si, že se prořekla ŽemR I 220; uvědomil si, že mluví příliš mnoho SimonVK I 158; Vilkads si vzpomněl, že ve středu nezůstal LTRn 284; Petronėlė nově zjistila, že má nebeské oči ŽemR I 223; Rimeika… nabízí nemocné, že přiveze kněze ŽemR III 88; měl jsem v úmyslu, že tehdy odpovím Baran (APh II 81); kněz hrozil, že ho prokleje Myk-PutS 304; slíbil mi, že pomůže VaižgRR I 273; Degutis slíbil, že ji zabije BsRP 161; slíbil mu, že mu pomůže Jrk (LKŽ III 211); doufal, že bude mít dobrou dělnici ŽemR II 7–8; věřil, že překoná mořské bouře VaižgRR I 368; doufám, že dostanu Baran (APh VII 110); Vincas se přesvědčil, že koupil dobře VaižgRR I 276; c) informaci, např.: říkat (si), prohlásit, oznamovat, tvrdit, zmiňovat, svědčit, mluvit, vyprávět, prohlásit, psát, přiznat (se), hájit se, omlouvat se, přísahat, zapřísahat se, chlubit se, stěžovat si: A ty jsi tvrdil, že jsi netrhal JD I 172; Ženy řekly, že už nemají čím topit Lt III 378; čeledín prohlásil, že chce dostat královský kočár CvR V 34; Otec… mě ukázal, řekl, že mě přivedl do školy ŽemR IV 31; tvrdil, že přelezli plot CvR III 168; vyprávějí, že viděli Šts (LKŽ VII 913); host vyprávěl, že vkládá své přebytečné peníze do lotyšské banky ŽemR III 7; Prohlásila, že nikomu nedá žádné dary SimonVK I 280; Hejtman… prohlásil, že odejde do Litvy SimonŠL₂ 13; obchodník podepsal, že odevzdá všechno své jmění BsRP 59; psal, že to nestihne vytisknout Baran (APh VI 157); přiznali se mu, že ukradli královy peníze BsRP 33; Pečiūra… zapřísahal se, že už nebude krást Vien IMA 77; omlouval se, že jako silný muž nic neví Jrk 94; Antanas zapřel, že to viděl ŽemR III 347; kohout se chlubil, že chytil vůdce Ppr 341; člověk si postěžoval, že přišel o svůj statek TMPs 50; vlk… si stěžuje, že neovládá klisnu ŽemR IV 455; d) emocionální a předstíraný stav, např.: radovat se, bát se, děsit se, znepokojovat se, starat se, truchlit, litovat, plakat, stydět se, divit se; předstírat, dělat se, prozradit se, tvářit se, skrývat (se), předstírat, být: Liška… se radovala, že bude mít chutnou snídani LKŽ II 727; zaradoval jsem se, že jsem zahlédl čápa Šil; bojí se, že si nevydělali na chleba (rs); někdy (Petronėlė) se bála, že přivede muže na mizinu ŽemR I 225; starala se, že nemá co dát dovnitř ŽemR I 232; lituji a nemohu si odpustit, jak hloupě jsem jednal Kp (LKŽ III 25); plakal, že nesplnil naděje rodičů VienUT 34; když mě potkal, dělal, jako by mě vůbec neviděl Alvt (LKŽ II 633); ti dva nejstarší se tvářili, že jsou velmi chytří BsRP 102; matka… předstírala, že si ničeho nevšimla Krėv Rg 193; neříkej ani slovo, předstírej, že neslyšíš Lt III 255; Jak umí rychle políbit, a hned budeš předstírat, že nic nevíš ŽemR I 221. V konstrukci VD se nejčastěji užívají přítomná aktivní participia, která se mohou pojit se všemi uvedenými slovesy. Minulá aktivní participia jsou méně častá; navíc se nespojují se slovesy- 8 slovesy označujícími rozhodnutí a příslib jednat (ujmout se, rozhodnout se, slíbit, vyhrožovat, zaručit). Právě s těmito slovesy a také se slovesy věřit, přesvědčit se, doufat, pochybovat, bránit se, která svou lexikální významovou složkou vyjadřují určitý záměr a perspektivu děje, se častěji pojí činná příčestí budoucího času. Na druhou stranu se činná příčestí budoucího času obvykle nespojují se slovesy označujícími děj omezený na přítomnost či minulost, např. prozradit se, vzpamatovat se, ani s tzv. verba memoriae: vzpomenout si, připomenout si, zapomenout (s výjimkou konstrukcí s příčestími modálního významu, např. bude si pamatovat, že se bude muset vrátit). Pouze s činnými příčestími přítomného času se pojí sloveso být (viz 4.6.3.3). VD s činnými příčestími minulého času se vyskytuje jen ve velmi vzácných případech. 1.1.2. Trpná příčestí přítomného a minulého času v konstrukci VD závisí téměř na týchž skupinách sloves jako činná příčestí, jsou však méně častá a jejich užití je omezenější. V současném jazyce se obvykle nespojují s některými slovesy psychické percepce (vzpomenout si, připomenout si, zapomenout), vůbec se nevyskytují se slovesy označujícími rozhodnutí a příslib jednat (ujmout se, rozhodnout se, slíbit, vyhrožovat, zaručit), s některými slovesy sdělování (zmínit, dosvědčit, mluvit, oznámit, přísahat, zapřísahat) ani se slovesem být. Cítil se vyléčen LKŽ III 285; cítili, že jim Normantovi úmyslně ubližují VaižgP, IV 194; stařec se jakoby cítil odsunut do pozadí CvR III 156; cesta se mu zdála známá Šl; ráno vypadal Jurgis jako zbitý Kp.; Člověk si neuvědomuje, že je zesměšňován Šts; tehdy si pocestný uvědomil, že byl oklamán, a řekl DaukRR 331; Světýlko, aniž tušilo, že je nevítané, sestupovalo dolů ŽemR I 262; (Katrė) vzpomněla si, že už byla odloučena od rodičů ŽemR I 74; doufám, že budu osvobozena ŽemR III 284; Říká, že je jí ubližováno, ale kdo ví, co je na tom pravdy Kltn; vy se nijak nepřiznáte, že jste byli poraženi JankKK 384; Ty otázky… naléhavě vyžadují zodpovězení JabIR II 256; tatínek se chlubil, že je o něj dobře postaráno a že je léčen Krž; a dítě se tam také nechává odstrkovat Krž; Nedžiugis je slyšet, neplač, budeš pokárán VP 31; voják předstíral, že byl zastřelen Ds; teď předstírá, že je mu ubližováno Kv; mohl být přemluven k návratu Sd. 1.1.3. Příčestí přítomného času trpného rodu mohou být rovněž závislá na slovesech vyjadřujících přání či snahu (nebo naopak neochotu, vyhýbání se, strach, prosbu či zvyk), např.: chtít, nechat se, dát se, poddat se, mít rád, čekat, vzpírat se, prosit, naléhavě žádat, úpěnlivě prosit, (z)vyknout si, snášet, vydržet, bát se. Oba jsou staří, oba chtějí být ošetřováni Tv (LKŽ V 317); nechtěli byste, aby se o vás lépe starali? ŽemR II 351; nechal se přesvědčit SimonVK I 40; a i dobrý pes se nechá cvičit Ds (LKŽ V 324); nenecháme si ubližovat ŽemR II 71; nedovolil, aby ho hladili po nose Vlkv; Larsenas rád chválí (rš.); on čeká, že ho někdo sveze Kv (LKŽ VII 185); Chlapec nečeká, že bude okřikován Als (LKŽ VII 186); tehdy nebude odporovat, když mu to bude nabízeno ŽemR I 261; kůň se bojí, že ho uhodí přes čenich Škn³; Prosil, aby byl vpuštěn se svým přítelem Šlv (LKŽ VII 262); Pečiūra už nekřičel ani nežádal, aby mu bylo darováno VienIMA 78; prosil, aby byl z toho pekla vysvobozen ŽemR II 233; volali, aby byli propuštěni zpět BaltSKVD I 138; Kniha si Niaury tak vyprosila, aby ji četli VaižgR IX 47; prostý býček vedený, hřebec jízdou zkrocený JabIRR I 457; Copak snesete, když vás tak kárají? Alk (LKŽ V 641); kdo by mohl snést, že je zasypáván slovy jako ranami holí ČinlE III 122. 1.1.4. Jak je patrné z příkladů, VD lze tvořit se zvratnými i nezvratnými tvary samotných sloves, např.: cítit (se), vidět (se), domnívat se, vědět (se), říkat (si) atd. Běžnější jsou zvratné tvary, s nimiž se VD obvykle tvoří v žemaitských dialektech. Konstrukce s nezvratnými slovesnými tvary, typické pro některé severovýchodní litevské dialekty⁴, jsou i v literárním jazyce poměrně— ³ U slovesa bát se bylo zaznamenáno také příčestí minulého času trpného rodu, např.: buvę nebijo anksti nukasta Skr (LKŽ V 386), proto by bylo možné takové konstrukce zařadit i do předchozí skupiny (1.1.2). Příčestí minulého času trpného rodu je zde však mimořádně vzácné a VD se slovesem bát se spojuje s ostatními konstrukcemi této skupiny také společná synonymika a transformační vztahy, viz 1.3.2. ⁴ Žr. VD paplitimo lietuvių kalbos tarmių plote kartografinę schemą aut. 1977: 17. 9 produktivní. Ve VD se užívají pouze zvratné tvary sloves prisiminti, apsimti, dievagytis, džiaugtis, stebėtis, baisėtis, apsimesti, išsižadėti, dėtis, tartis, girtis, skųstis, gintis, įsitikinti, būtis. Pouze nezvratné tvary zde mají slovesa atrodyti, nuspręsti, grasinti, užtikrinti, tvirtinti, minėti, liudyti, kalbėti, pranešti, prisiekti, nuliūsti, abejoti; mėgti, vengti, maldauti, paprasti, kęsti. 1.2.1. V konstrukci VD je nominativ příčestí (P) podřízen slovesu (V), které je predikativním vztahem spojeno s nominativem jména nebo zájmena (N). P je navíc s N spojen také polopredikativním vztahem, jejich spojení však není přímé, nýbrž zprostředkované — přes V. Vzájemné vztahy členů VD, které se projevují ve vnější struktuře a odrážejí se v gramatických tvarech slov, znázorňuje toto schéma: 1.2.2. Takto složité vztahy mezi členy VD lze vysvětlit, budeme-li konstrukci ze synchronního hlediska považovat za odvozenou, vytvořenou transformací ze dvou vět jednodušší struktury. Jedna z nich (konstitutivní neboli vložená) je začleněna do druhé (maticové) a zaujímá v ní pozici propozičního objektu (neboli sémantického pádu vysvětlovacího významu), podmíněnou valenčními vlastnostmi slovesa. Například konstrukci tėvas sakosi dirbęs lze považovat za utvořenou ze základních vět tėvas sako (tėvas dirbo), jejichž stavba a vzájemné vztahy ukazují její vnitřní strukturu⁵. Sloveso maticové věty sako zde „otevírá“ pozici propozičního objektu (sémantického pádu vysvětlovacího významu), kterou zaujímá konstitutivní (vložená) věta tėvas dirbo. Při vytváření VD se sloveso této věty nahrazuje nominativem příčestí a nominativ podmětu, totožný s odpovídajícím tvarem v maticové větě, se vypouští⁶. Totožnost podmětu bývá ve vnější struktuře často vyznačena zvratnou částicí připojenou ke slovesu⁷. Např.: bratr cítí (bratr je nemocný) ⇒ bratr cítí (se) nemocný; mladík se radoval (mladík se vrátil) ⇒ mladík se radoval navrátivší se; otec vyhrožoval (otec neodpustí) ⇒ otec vyhrožoval, že neodpustí; dítě si zvyklo (dítě bylo biti) ⇒ dítě si zvyklo biti; přítel uznal (přítel byl poražen) ⇒ přítel se přiznal poražený. Věty s formami perifrázního pasiva se zase odvozují od aktivních vět, např.: dítě si zvyklo (dítě bylo biti) ⇐ dítě si zvyklo (x bilo dítě). Časový tvar slovesa ve vložené větě a příčestí ve vnější struktuře se nejčastěji shodují, ale ne vždy. Když VD závisí na slovesech vyjadřujících záměr jednání nebo jeho projekci do budoucnosti, např.: tikėti(s), viltis, norėti, laukti(s), bijoti(s), prašyti(s), maldauti, předpokládá se ve vložené větě budoucí čas, např.: chlapec čekal, že bude svezen ⇐ chlapec čekal (chlapec bude svezen) ⇐ chlapec čekal (x sveze chlapce). ⁵ Vnitřní struktura konstrukce (angl. underlying structure, rus. внутренняя структура) se považuje za její syntaktický invariant, který se určuje podle transformačních vztahů k jiným konstrukcím téhož jazyka. Takto chápaná vnitřní struktura je syntaktická a není totožná s hloubkovou strukturou (deep structure, глубинная структура), kterou postulují generativní sémantici. Transformace se obecně v této práci používají pouze jako prostředek syntaktického rozboru věty, nikoli jako prostředek jejího generování, srov. aut. 1974: 261 s lit. ⁶ Vypuštění totožné jmenné fráze (angl. Equi-Noun Phrase — Deletion, zkr. END) je jednou z nejzákladnějších transformací, která je typická i pro infinitivní konstrukce (aš prašiau valgyti, eisiu dirbti apod.), srov. Rosenbaum 1967; Perlmutter 1971; Miller 1974: 224 n.; Wegner 1975: 98. ⁷ V některých případech zvratná částice pomáhá také zamezit homonymii s odpovídajícími konstrukcemi s apozitivními příčestími, srov.: tėvas sakosi papietavęs a tėvas sako papietavęs || pietau-damas. 10 Považujeme-li sloveso (V) za gramatické centrum věty a vrchol jejích syntaktických vztahů (Tesnière 1959; Fillmore 1968; Lehmann 1974; Нейд 1974) a označíme-li vloženou větu S, jmennou frázi NP a participium P, můžeme vnitřní strukturu VD znázornit tímto schématem: Verbocentrický model větné stavby umožňuje vysvětlit pozici vložené věty valenčními vlastnostmi slovesa a sémanticky ji charakterizovat. Je proto vhodnější než dichotomický model N. Chomského (1956) a jeho školy, který se rovněž používá pro participiální a infinitivní konstrukce typu VD v jiných jazycích (srov. Miller 1974: 232 a násl.). 1.3.1. Podle své vnitřní struktury VD odpovídá akuzativu s participiem a polovětným participiem (GD), který je rovněž reprezentován jako NP₁ → S (viz aut. 1974: 261). GD se však liší tím, že NP vložené věty se neshoduje s NP věty řídící, a proto se neruší, nýbrž ve vnější struktuře nabývá tvaru akuzativu, srov.: bratr cítí (matka je nemocná) ⇒ bratr cítí, že matka je nemocná. Z hlediska synchronie lze velkou část konstrukcí VD považovat za syntaktické varianty odpovídajících GD. 1.3.2. Ze stejné vnitřní struktury jako VD lze při použití jiné transformace odvodit také připojenou vysvětlovací větu s kad nebo jog. Ve vedlejší větě vysvětlovací věty se stejně jako u VD ruší NP, např.: bratr cítil (bratr je nemocný) ⇒ bratr cítil, že je (jog) nemocný (srov.: cítil se nemocný). Takové vysvětlovací věty se užívají jako syntaktická synonyma VD. Mohou se tvořit se stejnými slovesy jako VD, avšak ve spisovném jazyce se více uplatňuje sklon dávat přednost participiálním konstrukcím jako stylisticky výraznějším a (zejména u zvratných sloves) jednoznačným. V tomto ohledu se vztah VD k vysvětlovacím větám liší od GD. Synonymní vysvětlovací věty se vyskytují také u VD s přítomnými činnými participii, závislými na slovesech vyjadřujících přání, snahu, obavu, prosbu nebo zvyk (viz 1.1.3). Při tvorbě takových vysvětlovacích vět nedochází ve vložené větě k pasivní transformaci, V je vyjádřeno tvarem kondicionálu a NP se pronominalizuje, např.: pacient chtěl (x bude pacienta navštěvovat) ⇒ pacient chtěl, aby ho navštěvovali; podobně u dovolit (se), mít rád, očekávat, prosit (se) atd. Další vlastností této skupiny je synonymie s infinitivními konstrukcemi. Infinitivní konstrukce se tvoří z vložené věty transformované do pasiva, v níž se shodující NP ruší a infinitivem se stává pomocné sloveso, např. pacient chtěl být navštěvován nebo (po slovesech dovolit (se), dát se, prosit se) — i samotný tvar trpného participia, např. matka se nenechala ani po krk říct (SKr (LKŽ VII 245). Synonymní infinitivní konstrukce se mohou vyskytovat také u některých VD s činnými participii, a to u těch, která závisejí na slovesech vyjadřujících záměr a perspektivu děje, jako podujmout se, rozhodnout se, slíbit, hrozit, ujistit, očekávat, doufat apod., např.: otec slíbil (otec se vrátí) ⇒ otec slíbil vrátit se. Vnitřní syntaktická struktura VD se tedy shoduje se strukturou vysvětlovacích vět a v určitých lexikálně i sémanticky vymezených případech také s vnitřní strukturou infinitivních konstrukcí. Z týchž základních vět lze pomocí různých transformací vytvořit jak VD, tak vysvětlovací věty a infinitivní konstrukce uvedeného typu. 1.3.3. V konstrukci VD plní participium podobnou syntaktickou a sémantickou úlohu jako finitní slovesný tvar ve vedlejší větě vysvětlovací věty. Může na sebe vázat různé pády, infinitiv a tvořit složité konstruk- 11 …cí, do jejichž struktury zase vstupují i vedlejší větné členy. Jmenný přísudek vedlejší věty vysvětlovací odpovídá v konstrukci VD spojeními nominativních tvarů příčestí slovesa būti a jmen, např.: panos pasijuto besą baltos iki juostai Lt III 253 (podrobněji viz aut. LKG II 359). Složeným slovesným časům odpovídají spojení plnovýznamových příčestí a příčestí pomocného slovesa būti, např.: sakės esąs pavalgięs Skd; mama sakės buvusi sutikusi savo seserį Yl; Laumė… suprato apgauta esanti MLLG II 60; Jis laukė būsiąs kaip visados apibar tas ir iškoneveiktas VaizgP 16 (viz také LKG II 359, 361). Mohou fungovat jako ekvivalenty složených časů průběhových i dokonavých, jsou však mnohem vzácnější a některé tvary (např. s příčestními spojeními minulého opakovacího času) se zdají být možné pouze teoreticky. Vedle VD s jednotlivými příčestími tedy máme celé paradigma VD tvořených spojením příčestí slovesa būti a dalších příčestí s různými lexikálními významy, např.: otec říkal, že byl, bude odcházet „ „ že je, byl, bude přišel „ „ „ „ „ biti „ „ „ „ „ bit VD užívané konstrukce s plnovýznamovými příčestími a příčestními spojeními zcela odpovídají složeným tvarům nepřímého způsobu (viz aut. 1977: 7–8). 1.4. Podle vnější stavby jsou konstrukcím VD blízké konstrukce tvořené fázovými slovesy liautis, paliauti, baigti, nustoti, mesti apod. s aktivními příčestími minulého opakovacího času, která obvykle vyjadřují průběhový vid, např.: liaukis barškėjus Gs; vėjas nustojo pūtęs Lzd; puodžius metė prekiavęs LTR. V takových případech se příčestí aktivního rodu minulého opakovacího času nespojují s příčestními spojeními. Svou vnitřní strukturou se tyto konstrukce od VD liší. Lexémy liautis, baigti, nustoti v nich neoznačují samostatný děj, nýbrž pouze dodávají ději příčestí fázovou charakteristiku zakončení. Základem vět jako ar baigei lauką akėnes? (Rdm) je třeba považovat sloveso akenti s příznakem ukončení děje, který je zde vyjádřen lexikálně, v jiných případech však může být vyjádřen i slovotvornými prostředky, srov. ar suakenai lauką? Z takové struktury nelze odvodit větu vysvětlovací (*baigei, kad akėnai), lze však odvodit konstrukce s řízeným infinitivem (baigei akenti, lioveisi pūsti, metė prekiauti atd.), stejně jako konstrukce s fázovými slovesy začátku děje (pradėjo || ėmė akenti, pūsti, prekiauti…) a modálními slovesy (norėjo, galėjo, turėjo eiti). Podrobněji o těchto konstrukcích a jejich vývoji viz 4.1. Fázi ukončení děje označují také některá slovesa se samostatným lexikálním významem, která se rovněž pojí s nominativy aktivních příčestí minulého opakovacího času, např.: sustok bėgęs, žirgūžėli LB 109; panačiai parėjo medžioje Plng; kada sugrįši krygaitėn joje? KlvD 250; jis atsikėlė klūpojęs ŠRagĮT 282 (viz aut. 1964: 56). Takové konstrukce svou vnitřní strukturou odpovídají predikativním atributům závislým na slovesech stavu a pohybu. Odvozují se ze dvou základních vět, mezi nimiž však nepozorujeme vysvětlovací (propozičně objektové) vztahy, např.: kůň běžel + kůň se zastavil ⇒ kůň se zastavil běžící, srov. odpovídající konstrukce s adjektivy: otec se vrátil + otec (byl) rozzlobený ⇒ otec se vrátil rozzlobený. Podobně jsou utvořeny také konstrukce sloves (iš)(nu)kęsti, (iš)kentėti, ištverti, susivaldyti, susilaikyti apod. se zápornými nominativními tvary aktivních příčestí minulého opakovacího času, např.: sestra vytrpěla + sestra nemluvila ⇒ sestra vytrpěla, aniž promluvila (podrobněji o nich viz 4.1.1.). V případech skutečné dvojité negace se pro vnitřní strukturu postulují tvary příčestí bez negace: nevydržel + řekl ⇒ nevydržel, aniž by něco neřekl. V současné litevštině se tedy užívají nominativní konstrukce s příčestími, jejichž vnitřní struktura není jednotná. Charakteristickým rysem VD je transformační derivace ze základních vět, mezi nimiž jsou stanoveny vysvětlovací vztahy. 12 2. NOMINATIV S PARTICIPIEM V LITEVSKÝCH JAZYKOVÝCH PAMÁTKÁCH XVI.–XVII. STOLETÍ Jazykové památky XVI.–XVII. století zaznamenávají poněkud starší stadium vývoje konstrukce VD než dnešní litevská nářečí; v některých ohledech se liší také vztah této konstrukce k jiným syntaktickým prostředkům. Údaje ze starých písemných památek pomáhají lépe porozumět vzniku a dalšímu vývoji VD. 2.1. Rozšíření a vztah ke konstrukcím originálů 2.1.1. VD není ve starých písemných památkách příliš rozšířeno. Ve všech zkoumaných jazykových památkách XVI.–XVII. století nacházíme jen asi 500 příkladů, takže VD je zde přibližně šestkrát vzácnější než GD (srov. autor 1969). Relativní četnost užívání obou konstrukcí v textech jednotlivých autorů je však podobná. VD nejčastěji užívají B. Vilentas, J. Bretkūnas a S. Vaišnoras, tedy autoři pocházející ze žemaitských nářečí a západních aukštaitských nářečí Malé Litvy. Ukazatel četnosti konstrukce (tj. počet konstrukcí v úseku textu o přibližně 40 000 tiskových znacích) se zde pohybuje mezi 5 a 2. Nejvyšší je u východního autora K. Sirvydase v „Punktai“ (5,6), kde se dokonce blíží ukazateli četnosti GD (7,7). V jiných textech zastupujících východní aukštaitské nářečí (např. AK, Ev) je však VD mnohem vzácnější a v reformovaných publikacích založených převážně na kėdainiškém nářečí je třeba tuto konstrukci hledat jako jehlu v kupce sena (například v nejrozsáhlejších kalvínských publikacích — v Postille z roku 1600 a v Chylinského Novém zákoně — činí ukazatel četnosti VD pouhých asi 0,2). Častější užívání VD v „Sumě evangelij“ (1653) lze spojovat s dalšími žemaitskými jazykovými prvky této publikace, kterých je zde nemálo (srov. Palionis 1967: 76), případně s možným původem překladatele ze Žemaitije nebo z jejího pomezí. To naznačuje, že VD se stejně jako GD v XVI.–XVII. století nejvíce užívalo v žemaitských a západních aukštaitských nářečích Malé Litvy, poněkud méně ve východních aukštaitských nářečích, zatímco v severní a střední oblasti západních aukštaitských nářečí (podle nové klasifikace v šiauliaiském nářečí západních aukštaitských nářečí) bylo vzácné a neproduktivní. Územní rozšíření užívání VD v XVI.–XVII. století, jak je lze určit ze starých písemných památek, se tedy přibližně shoduje se současným rozšířením, jen se zdá být poněkud širší a zahrnuje část východních aukštaitských nářečí, kde se VD po zvratných slovesech dnes téměř vůbec neužívá. 2.1.2. Kromě nářečí autorů ovlivňovaly rozšíření VD v textech XVI.–XVII. století i další okolnosti, z nichž nejdůležitější byly vztah k odpovídajícím konstrukcím originálů, jejich povaha a žánr. Už ze statistiky rozšíření VD (viz tab. 1) je jasně patrné, že se tato konstrukce užívá intenzivněji v původních nebo částečně původních textech než v překladech. V kompilační „Postille“ J. Bretkūna je čtyřikrát častější než v překladu Bible. V litevských úvodech k překladům S. Vaišnorase nacházíme 7 příkladů VD, zatímco v několikanásobně rozsáhlejším překladu „O papežské mši“ (převážně z němčiny) jich je 9. Zvlášť nápadné je intenzivní užívání VD v „Punktai sakymų“. To je tím pozoruhodnější, že VD se zvratnými slovesy se dnes neužívá ani v nářečích okolí Anykščiai a Ukmergė, odkud sám autor pravděpodobně pocházel (srov. Zinkevičius 1971: 153—167 s lit.), ani v bližším okolí Vilniusu, jehož nářečí přispělo ke vzniku východní podoby jazyka litevských písemností XVII. století (Zinkevičius 1972: 90 a násl.). Je málo pravděpodobné, že by zde v XVII. století mohlo být hlavní centrum užívání této konstrukce — i tehdy se zřejmě nacházelo v Žemaitiji a Malé Litvě. Vyšší četnost VD v textech zcela nebo zčásti původních lze vysvětlit tím, že autora v nich méně svazoval vliv jazyka originálu. Potvrzuje to srovnání překladových textů s originály. 13 V částech Bible J. Bretkūna přeložených z němčiny byly pomocí konstrukcí VD přeloženy tyto syntaktické prostředky originálu: a) vedlejší věty závislé v podřadných vysvětlovacích souvětích, např.: szinnokes smertimi mirsens I Moz 20, 7 – so wisse / das du des tods sterben must; ghis dėiosi tho negirdins I Sam 19, 27 – er thet als hóre ers nicht; b) větné členy souřadných souvětí (spojkových i bezespojkých), např.: paleiskem, jei nenories mana uszmuschama I Sam 19, 17 – las mich gehen / oder ich tödte dich; kaip galli sakiti (nubr. -es) manne milins Teis 16, 14 – Wie kanstu sagen / du hast mich lieb. c) infinitivní konstrukce, např.: welcziaus… kariaudiens Iz 27,4 – ich möcht… kriegen. d) konstrukce predikativního atributu, např.: ieib netartumbeis nekaltas esans Jer 30,11 – das du dich nicht vrschuldig haltest. e) různá jiná vyjádření, např.: ir randosi teipo esą V Moz 22,28 – und findet sich also; Ach welcziaus tą kardą turrins Rankoia IV Moz 22,29 – Ah / das ich itzt ein schwert in der hand hette. Ze čtyř konstrukcí VD v Lukášově evangeliu jsou třemi přeloženy latinské infinitivní konstrukce (např.: tikities atgause 6,34 – speratis recipere (rovněž řec.: ἐλπίζετε λαβεῖν)); v jednom případě jde o slovesné spojení s podstatným jménem: naritis sweikinami: dilig itis…salutationes 11,43. .. V německém ani latinském originálu překladů J. Bretkūna tedy nebyly vůbec žádné konstrukce, které by se svou vnější podobou blížily VD. Syntaktické prostředky, které autor překládal pomocí VD, bylo možné vyjádřit i litevskými konstrukcemi odpovídající struktury (vedlejšími větami podřadných souvětí, infinitivními a jinými konstrukcemi), aniž by tím byla jakkoli porušena pravidla litevského jazyka. To, že autor v mnoha případech volil VD a tím překonával vliv jazyka originálu, lze vysvětlit jedině vysokou produktivitou VD v tehdejším západním aukštaitském nářečí Malé Litvy. Výstižná, stylisticky promyšlená volba VD a její střídání s vedlejšími větami podřadných souvětí² i jinými konstrukcemi zároveň svědčí o překladatelově velkém mistrovství a živém jazykovém citu. V „Postille“ M. Daukši nacházíme 63 konstrukcí VD, z nichž většinu (46, tj. 74%) tvoří konstrukce s tvary příčestí būti (esąs, esanti, esą). Je třeba poznamenat, že 38 z těchto konstrukcí bylo užito při překladu polského accusativus cum infinitivo se slovesem być, tedy konstrukce převzaté z latiny³, která nemá v živé litevštině formální protějšek stejného typu, např.: idant’ paroditus essąs tikrūu anų Pranaszų 504₂ – aby się okazał być prawym onym Prorokiem W 857; kas… ręgis taw’ essąs artimu anám 322₂₀ – Ktoryż… zda się tobie bliżnym być onemu 534. Překladatelova snaha najít pro tuto konstrukci sémantický ekvivalent vysvětluje častější užívání VD s příčestími būti než jinde. Pouze čtyři takové konstrukce v DP překládají vedlejší věty podřadných souvětí, dvě pak vyjádření jiné stavby. Z konstrukcí VD s příčestími jiných sloves odpovídá osm rovněž infinitivním konstrukcím originálu, sedm větným členům podřadných souvětí s że, aby, iż, iakoby a dvě konstrukcím participiálním. Vztah VD k originálu tedy plně odpovídá obecnému sklonu překladu M. Daukši — co nejpřesněji vyjádřit ori- 1Úryvky z děl J. Bretkūna a B. Vilenta byly porovnány s vydáním Lutherovy Bible z roku 1549: Biblia: Das ist: die gantze heilige Schrifft… D. Mart. Luth. Wittemberg. Gedruckt durch Hans Lufft. Pro srovnání s Vulgátou byla použita tato vydání: Biblia Sacra Vulgatae editionis Sixti Quinti Pont. Max. iussu recognita atque edita Romae… MDXCIII; Novum Testamentum graece et latine… curavit Eberhard Nestle Stuttgart, ¹1921. Citace z těchto textů nejsou označeny zkratkami. 2Někdy jsou vedlejší věty nahrazovány VD při opravě rukopisu, např.: O tu Mote ar szinnaisi ischgananti Wirą? (tais. iš bau ischganasi Wirą?) I Kor 7,16 – ob du den man werdest selig machen? – si virum salvum facies? 3 Dėl acc. c. inf. lenkų kalboje, kaip sintaksinės kalkės, žr. S. Kropaczek 1928: 424 tt.; J. Bauer 1972: 60; J. Safarewicz 1972: 148 tt. Kad VD senųjų raštų autorių buvo laikomas lenkų k. acc. c. inf. atitikmeniu, rodo ir „Punktų sakymų“ originalaus pamokslų teksto santykis su lenkišku vertimu: acc. c. inf. čia atitinka VD 21 atveju iš 51. 14 Nominativus cum participio v textech 16.–17. století (statistické údaje) 1 lentelė Šaltiniai Apimtis (lankais) Vardininkas su dalyviu es. l. veik. būt. k. į. veik. bus. l. veik. es. l. nev. būt. l. nev. bus. l. nev. Bendras skaičius Skaičius 1-me lanke M. Mažvydo raštai (1547—1570) 6 1 — 1 — — — 2 0,3 B. Vilentas, „Enchiridion“ (1579) 1,2 4 — 1 — — — 5 4,2 B. Vilentas, „Euangeliac bei Epistolas“ (1579) 5 7 1 1 — — — 9 1,5 J. Bretkūnas, „Biblia…“ (1579—1590) 100 78(3) 26(1) 39(7) 14 4 — 161(11) 1,4 J. Bretkūnas, „Postilla…“ I-II (1591) 19 36(6) 25(2) 10(1) 14(3) 9(2) — 95(14) 5 J. Bretkūnas, „Giesmes Duchau[n]as…“ (1589) 2,3 5 1(1) 1 — — — 7(1) 3 M. Daukša, „Katechismas…“ (1595) 1,5 3 — — — — — 3 2 Anoniminis 1605 m. katekizmas 1,5 2 — — — — — 2 1,7 M. Daukša, „Postilla…“ (1599) 40 59(2) — 1 2 1 — 63(2) 1,5 Ischguldimas Evangeliv (1573) (ištraukos) 1,2 1 2 — — — — 3 3,3 S. Vaišnoras, „Margarita Theologica…“, PM etc. (1600) 11,3 26(6) 5(1) 3 22(3) 1 1 58(10) 5 „Postilla Lietvwizska“ (1600) 41,5 5 1 — — 1 — 7 0,17 „Punktay sakimu…“ I-II (1629—1644) 9 33(3) 20(3) 2 — 1 — 56 6,2 S. M. Slavčinskis, „Giesmes…“ (1646) 3,6 2 1 — — — — 3 0,8 „Kniga Nobaznistes…“ (1653) 5,5 1 — — 1 — — 2 0,4 „Summa… Evangeliv…“ (1653) 7 4(1) — 3 3(2) — — 10(3) 1,4 S. B. Chylinskis, „Novvm Testamentum…“ (1658…) 21,3 2 — 1 — — — 3 0,2 „Ewangelie Polskie y Litewskie…“ (1674) 3,5 2 1 — — — — 3 0,8 J. Rikovijus, „Naujos… Giesmju Knygos…“ (1685) 6,5 4 2 — — 1 — 7 1 275(21) 85(8) 63(8) 56(8) 18(2) 1 498(47) Pastaba. Kai konstrukcijoje yra keli dalyvių vardininkai, tai antroje, trečioje ar tolesnėse vietose einančių vardininko formų skaičius pateikiamas skliausteliuose 15 ginalo sakinio sintaksinę sandarą, nutolstant nuo jos nebent tik tada, kai ji prieštarauja lietuvių kalbos dėsniams. Tokiomis aplinkybėmis palyginti reti VD atvejai M. Daukšos raštuose yra itin simptomiški ir reikšmingi. Svarbiausių verstinių tekstų gretinimas su originalais rodo, kad VD paplitimas XVI–XVII a. raštuose tik iš dalies atspindi realią šios konstrukcijos vartojimo apimtį to meto gyvojoje kalboje. Vokiškų, lotyniškų, lenkiškų originalų kalboje konstrukcijų, savo išorine forma atitinkančių VD, visai nebuvo, todėl VD į raštus buvo ypač sunku patekti. Šiuo atžvilgiu VD vartosenai raštuose sąlygos buvo dar sunkesnės negu GD arba savaiminiam naudininkui, kurie turėjo stipresnę atramą lotynų kalboje. Turint omenyje tuo metu vyraujantį sakralinių tekstų vertimo pobūdį, net palyginti retą VD vartojimą verstiniuose raštuose galima paaiškinti tik dideliu konstrukcijos produktyvumu vertėjų tarmėje. VD senuosiuose raštuose – tai autochtoniškos, reikšmingos ir informatyvios to meto gyvosios kalbos konstrukcijos, prasiskverbusios pro aukštą originalų kalbos užtvarą. 2.1.3. Pagal pasiskirstymą įvairaus žanro tekstuose VD skiriasi tiek nuo GD, tiek nuo savaiminio naudininko ir kitų dalyvinių konstrukcijų. J. Bretkūno Biblijoje VD būdingesnis ne epinio, o didaktinio, filosofinio, teologinio stiliaus dalims. Pavyzdžiui, Povilo laiškuose jis dažnesnis negu evangelijose, Job, Pat, Sir knygose labiau vartojamas negu Moz, Kar, Mak. Žanro skirtumu veikiau reikėtų aiškinti ir dažnesnį VD vartojimą Naujojo testamento vertime (NT dažnumo rodiklis 2, 4, ST – 1,3). M. Daukšos Postilėje VD taip pat paprastai randamas pačiuose pamoksluose, o ne perikopių tekstuose (taigi vėl visai priešingai kaip GD ir savaiminis naudininkas, plg. aut. 1962: 41). 2.1.4. VD senuosiuose raštuose vartojami kaip aiškinamųjų sakinių su jungtukais jog, jeng, kad, kaip, bau ir kt. sintaksiniai sinonimai. Jų sinonimija yra pagrįsta vidinės struktūros bendrumu (plg. 1.3.2). Nuo tų pačių veiksmažodžių, kaip VD, priklauso ir aiškinamųjų sakinių šalutiniai dėmenys, plg.: passiszinūsi, ne ischmintingai kalbėiens BrB Job 42,3 – passiszinsta, jog tame sugrieschija BrB III Moz 5,4 ir pan. Šiuo atžvilgiu VD atitinka GD (žr. aut. 1974: 256 tt.). VD ir aiškinamųjų sakinių sinonimika ypač išryškėja J. Bretkūno Biblijos taisymuose. Daugelyje vertimo vietų, taisant rankraštį, aiškinamieji sakiniai pakeisti VD konstrukcija, pvz.: Sakos, jog (užbraukta) Diewą paszista Tit 1,16 (Sie sagen / sie erkennen Gott; confitentur se nosse); Wire, er szinai, bau tu ischganisi (nuo bau pabr., paraštėje: ischganisens) Moterį? I Kor 7,16 (was weissestu ob du das weib werdest selig machen? si mulierem salvam facies?); ne tardios, ieng (pabr.) tau gawes bucziau (pabr.) Filip 3, 13 (Ich schetze mich selbs noch nicht / das ichs ergriffen habe; me non arbitror comprehendisse); Nes tikiūsi kaip (pabr., virš. iōg) te pareisiu (pabr., parašt.: pereisens) ir ius reges (-iu nūbr., parašt.: sens) Rom 15, 24 (ich hoffe das ich dadurch reisen vnd euch sehen werde; spero quod praeteriens videam)⁴. Pažymėtina, kad priešingų atvejų, kur VD būtų taisomas į aiškinamąjį sakinį, J. Bretkūno Biblijos rankraštyje visai nepastebėta. Tai irgi rodo didelį VD populiarumą to meto gyvojoje kalboje, kuris tik iš dalies galėjo atsispindėti raštuose. 2.2. Gramatická forma 2.2.1. Slovesný člen 2.2.1.1. VD se zvratnými slovesy tvoří přibližně 90% všech příkladů této konstrukce nalezených v textech 16.–17. století. Většina těchto sloves jsou tatáž, jejichž nezvratné tvary zastávají roli hlavního členu GD. Jejich rozdělení podle sémantiky je uvedeno v tabulce 2. Protože všechna zvratná slovesa tvořící VD jsou intranzitivní, podle obecných valenčních vlastností 4Podobně Filip 2, 23; I Kor 4, 7; Sir 32, 12; II Kron 19, 6; Rom 7, 15. 16 nedělí se, nýbrž se slučují do stejných skupin jako VD současného jazyka probíraná v oddílu 1.1. Zvratná slovesa užívaná ve VD se však liší distribucí v samotné konstrukci: slovesa norėtis, geistis, melstis, privalytis se užívají pouze s prézentními činnými participii a tvoří samostatnou skupinu. Mezi slovesy fyzického vnímání ve VD převažuje regėtis, které se v této konstrukci vyskytuje vůbec nejčastěji (přibližně 20% příkladů). Výrazně méně častá jsou slovesa rodytis a jaustis, u ostatních byly zaznamenány jen ojedinělé příklady. regėtis, rodytis, jaustis, justis, matytis, rastis regėjauš su jumis edąs ir geriąs DP 196₅; (zdąlem się z wami jeść y pić W 332); o anas rodesi tolaus eysiąs SE 848; esch ne jauczias hadna alba verta santi BrP II 268; paiusies ęsęs maz ne praritu nūg nuludimo DP 400₂₆ (poczujesz się być mało nie požartym W₃ 657); Idant… asanti matićiaus potą danguose SIG I 146₄; ir randosi teipo esą BrB V Moz 22, 28 (und findet sich also). Mezi slovesy mentálního vnímání se ve VD častěji vyskytují žinotis ir pasižinti; u ostatních nacházíme jen ojedinělé příklady. žinotis, pasižinti, suprastis, (pra) (iš)manytis, dabotis, atmintis Toto pozná Žid, nemilovaný | ale potřebný (= potřebný) BrP I 110; Proto se domnívá, že nemoudře (nahoře zvýrazněno: hloupě) mluvil BrB Job 42, 3 (bekenne ich | das ich hab vmweislich geredt); rozuměli, že jsou BrB I Moz 3, 7 (wurden gewar | das sie nackat waren); uvědomil si, že tím vším pohrdá SP I 156–7 (= rozumie się | że tym wszytkim pogardza); domnívali se, že jsou spravedliví DP 364₃₆ (sie zmyślali być sprawiedliwymi W 599); Tehdy se považoval za krále, ač jím nebyl DP 586₃₅ (Krolem się tedy być nie baczy W 998); aby vždy pamatoval | že jsou ovce DP 209₂₉ (aby zawsze pamiętał że są owce W 353) Ke slovesům mentálního vnímání se řadí také slovesa vyjadřující očekávání tikėtis, tartis, která VD tvoří poměrně často a s různými tvary činných i trpných participií. tikėtis, tar(y)tis Nedoufej…vyslyšení a pomoc SE 601; brzy k tobě přijdu BrB I Timot 3, 14 (hoffe auffß schirst zu dir zu komen); považujte se za mrtvé hříchu BrB Rom 6, 11 (hallet euch da für | das jr der Sünde tod seid; existimate, vos mortuos quidem esse peccato) Slovesa vyjadřující emocionální a předstírané stavy tvoří ve starých písemných památkách VD konstrukce podstatně méně často a nejčastěji se pojí s příčestími činnými prézentu. radovat se, litovat, stydět se, dělat se, stávat se („dělat se“) Radují se, že ji nalezli SIG II 72₅; litovala, že dala Alexandru dceru BrB I Mak 11, 10 (Es hette jn gewenen | das er Alexandro die Tochter gegeben hette); Ó, jak se budete muset stydět, až tam přijdete BrB Job 6, 20 (sie… werden… sich schemen müssen | wenn sie dahin komen); předstíral, že neslyší BrB I Sam 10, 27 (er thet als höre ers nicht); domnívaje se, že je mrtev DP 459₄ (żeby się zmyślał być vmárłym W 766)⁵. Z informačních sloves ve VD převažuje říkat si, které se podle četnosti užívání v konstrukcích VD starých písemných památek řadí na třetí místo (po zdát se a doufat). VD s informačními slovesy a neaktivními příčestími nebyly ve starých písemných památkách zaznamenány. říkat si, (po)chlubit se, ctít se („chlubit se“), stěžovat si, vyznávat se, (za)zapírat se, slíbit, (sebe)zapsat se Luther se prohlásil za teologa MT3₁₇; Troufám si chlubit se, že tak budu stát KN 32₂₀; Chlubí se, že jsou křesťany RG 347₂₂; Nevidí… své hříchy | a nechce si jich být vědom (chelpi sie že ich nie ma) SP II 116₆; David si stěžuje, že je blízko 5 Srov. předstírali („mysleli“), že se navzájem neznají Galbrasčiai MLLG VI 44. 2. Gramatinės kategorijos ir jų raida 17 vrhnout se (= blíží se záhubě) SP I 199₁₂; nemůžeme se vymlouvat, že jsme nezakročili WP 142; Nezapírá, že to udělal (Nikdo nepopírá, že to učinil) SP I 8₁₆; ukázal se jako učedník DP 162₃ (ukázal se být vězněm W₂ P 26); jako když někdo… chtěl sníst vás všechny MT (PM) 32–32²; Svatý Augustin… sepsal Platónovu filosofii poté, co k ní přilnul, a pak ji zavrhl MT 265; Bůh… sepsal… svět vodami, které už nevycházejí MT LI XXXI₇. Slovesa vyjadřující vůli, potřebu a žádost (verba voluntatis), jak již bylo zmíněno, obvykle tvoří VD pouze s přítomnými trpnými participii. chtít, toužit, modlit se, být povinen, očekávat Oni chtějí být uctíváni, ceněni a chváleni svými poddanými DP 497₃₆ (Oni chcą być czczeni y ważeni y chwaleni W 838)⁶; touží být vzkříšeni a být s Kristem MT 186ᵃ₅; David se modlil, aby byl nalezen pro království MT 193₆; jeho tělo… musí být neseno MT (PM) 31; nečekej, že budeš žádán a prosínek | nýbrž že uvidíš | záležitost… uklidni se SE 168₁₅. Přesto lze v takových konstrukcích rozpoznat i stopy užívání činných participií. Na dvou místech ve Vaišnorově „Žemčiūze“ se vedle přítomného trpného participia objevuje také přítomné činné participium, např.: Ir Pomilas norisi ischrschamas ir su Christumi e ssąs 267ᵃ₁₅; viz také citovaný příklad s geistis. Přítomné činné participium je zde synonymní s infinitivem, srov.: Norįsi ischrschamas | ir buti su Christumi 261₁₅ (rovněž 261ᵃ₁₃). Sloveso (be)velytis, které významově odpovídá verba voluntatis, tvoří VD s činnými participii přítomného a minulého času i s trpnými participii přítomného a minulého času. (be)velytis Ale welicziaus, dabar su iumis esas ir iumus bekalbas BrB Gal 4, 20 (Ich wolt aber | das ich jetz bey euch were | vnd meine stimme wandeln kündte; vellem autem esse… et mutare vocem); ghe weltusi nekada gimte negimi WP 11 (Ger. 53); bewelijes… wargus kenteje MT 181ᵃ: daugia isch szmoniu… weliasi nuszawinami, nei apsibiauinoghe BrB I Myk 1, 66 (liessen sich lieber tödten | denn das sie sich ver-unreinigen); mana dusche welitunse pakarta BrB Job 7, 15 (meine seele wünd-schet erlangen zu sein). To vše naznačuje, že omezení VD po verba voluntatis pouze na přítomná trpná participia není původní. Činná participia přítomného a minulého času a trpná participia minulého času z takových VD zřejmě vytlačil infinitiv. 2.2.1.2. VD s nesangrąžiniais veiks slovesy ve starých písemných památkách jsou mnohem vzácnější. Obvykle se v nich užívají tytéž slovesa, jejichž zvratné formy tvoří VD. Jako hlavní člen konstrukce vystupují: slovesa fyzického vnímání regėti, veizdėti, parodyti, jausti Pharaonas regeia atsidwesens (nad textem: atsigawęs) BrB II Moz 8, 15 (sahe | das er lufft kriegt hatte); weisdeket (dabokities) ką weike (-t přeškrtnuto) BrB II Kron 19, 6 (Sehet zu was ir thut); idant parodytu esas anu tikriiu Emanuelu DP 504₁₃ (aby się okazał być… W 858); Kuris žmogus iauzdamas essąs tokioié…garbeie… DP 422₇ (czując się być w takiej… chwale W 690); slovesa psychického vnímání žinoti, suprasti, atmintį, dūmoti, sapnuoti; tikėti, tarti Szinok essas yszwaizdas BrGD LXXIV (126); Bet supratens, mirsens, adwa-dina sawensp Heretkius (podtrženo, oprava: Kunigaikszcius) BrB I Mak 1, 6 (mercket | das er sterben würde); nótmena Karālumi essas ant’ žmonių DP 586₃₈ (nie pomni iż królem iest W 999); kuris… Prassidesti iau dumoti | Diewop noris prisiwersti BrGD ⁶ Na jednom místě rukopisu Bible J. Bretkūna bylo u slovesa norėti nahrazeno sloveso ieškoti, v této konstrukci jedinečné: Kurie ieschkas, milimi (pozn. na okraji: kurie naris milimi) pagal kuna, tie werzia ius BrB Gal 6, 12 (die sich wollen angenehme machen nach dem Fleisch; volunt placere). 18 2 lentelė Klasifikace nominativu s participiem v písemných památkách 16.–17. století podle hlavního členu Slovesa | Tvar participia* | přít. č. činný | minulý čas činný | budoucí čas činný | všechna činná | přít. č. trpný | minulý čas trpný | budoucí čas trpný | všechna trpná | Celkový počet Zvratná jaustis, pajustis | 9 | 1 | — | 10 | — | — | — | — | 10 regėtis, matytis | 53 | 8 | 3 | 64 | — | 4 | — | 4 | 68 (pa) rodytis | 15 | 3 | 1 | 19 | — | — | — | — | 19 rastis | 2 | — | — | 2 | — | — | — | — | 2 (iš) (pra) manytis | 3 | 1 | — | 4 | — | 1 | — | 1 | 5 žinotis | 20 | 4 | 13 | 37 | 1 | 7 | — | 8 | 45 pasižinti | 15 | 3 | — | 18 | — | — | — | — | 18 suprastis, dabotis | 2 | — | — | 2 | — | — | — | — | 2 atmintis | 2 | — | — | 2 | — | — | — | — | 2 tikėtis | 26 | 3 | 20 | 49 | 2 | — | 1 | 3 | 52 tartis | 33 | 6 | 8 | 47 | 3 | 1 | — | 4 | 51 džiaugtis | 1 | 1 | — | 2 | — | — | — | — | 2 gailėtis | — | 7 | — | 7 | — | — | — | — | 7 gėdytis | — | 1 | — | 1 | — | — | — | — | 1 dėtis, darytis | 8 | — | — | 8 | 1 | — | — | 1 | 9 saky­tis | 34 | 18 | 3 | 55 | — | — | — | — | 55 (pasi) girtis, gerbtis | 8 | 1 | 1 | 10 | — | — | — | — | 10 skųstis | 2 | 1 | — | 3 | — | — | — | — | 3 (už)gintis | 1 | 4 | — | 5 | — | — | — | — | 5 išpažintis | 4 | — | — | 4 | — | — | — | — | 4 rašytis | — | 1 | 1 | 2 | — | — | — | — | 2 apsižadėti | 1 | — | — | 1 | — | — | — | — | 1 išsimanyti | — | 1 | — | 1 | — | — | — | — | 1 norėtis | — | — | — | — | 44 | — | — | — | 44 be (velytis) | 5 | 14 | — | 19 | 1 | 2 | — | 3 | 22 geistis, melstis, privalytis, lauktis | — | — | — | — | 4 | — | — | — | 4 244 | 78 | 50 | 372 | 56 | 15 | 1 | 72 | 444 Nesangrąžiniai regėti | — | — | 4 | 4 | — | — | — | — | 4 veizdėti, jausti, parodyti, pakesti | 2 | 2 | — | 4 | — | — | — | — | 4 žinoti | 5 | — | 2 | 7 | — | — | — | — | 7 bevelyti | 1 | — | — | 1 | — | — | — | — | 1 Kiti psych. percepcijos v. | 5 | — | 1 | 6 | — | — | — | — | 6 tikėti | 1 | — | 4 | 5 | — | — | — | — | 5 sakyti | 3 | 3 | — | 6 | — | — | — | — | 6 Kiti informacijos v. | 2 | 1 | — | 3 | — | — | — | — | 3 norėti | 4 | — | — | 4 | — | 1 | — | 1 | 5 Pasyvinės formos | 8 | 1 | 2 | 11 | — | 2 | — | 2 | 13 Iš viso | 275 | 85 | 63 | 423 | 56 | 18 | 1 | 75 | 498 * Tj. první participiální forma vstupující do konstrukce. Počet participií stojících na druhém, třetím či dalším místě není do tabulky zahrnut. 2* 19 LXVI (108); Zdálo se mi, že někdo stojí na břehu u vody BrB I Moz 41, 17 (Mir trewmete | Ich stunde); protože tvrdíte (myslíte), že je to od Boha… Proto se pokuste BrB Judit 8, 30 (dafur haltet | das aus Gott sey); slovesa sdělování říci, slíbit, ujistit „potvrdit“, „vyznat“ vystoupil Theudas, který říkal, že je někým ChB Apd 5, 36 Bůh nám slíbil něco velkého MT 118₁₈; …ujistil nás, že nám skutečně odpustil hříchy a daroval nám ospravedlnění MT 71₆; …vyznávám a hlásám … že jsem jeho služebníkem a učedníkem DP 254₂₄ (wyznawać… že są sludzy W 424) VD s komunikačními slovesy jsou velmi blízké konstrukcím závislým na slovese děkovat, např.: Děkuji ti, že jsi přišel, | v tento veselý den BrGD XLVII; srov. podobně, jen s odlišným subjektem, užívané konstrukce se slovy vítej (typu vítej zpátky) nebo díky, děkuji, např.: děkuji, že jsi přišel (= za to, že jsi přišel) Kd; děkuji, že jste vyslechli OsG 162; slovesa vůle chtít, (rád) svolit Kdo se nebojí Boha, ten se tomu nebude bránit DP 285₄₉ (niechce byč, sadzon W 476); líbí se ti to dát psům MP II 328₃₈ (wolisz to dać psom RP 220₄₅); nechce tě hanebně opustit, ale zůstane MT LLJ XXXII₁₄ 2.2.1.3. VD s perifrázickými tvary pasiva nesloves zvratných, které zahrnují příčestí pasiva přítomného a minulého času, tvoří samostatnou skupinu. Ačkoli jsou takové konstrukce poměrně vzácné, byly zaznamenány v textech různých autorů náležejících k různým nářečím a není důvod pochybovat, že se v 16.–17. století užívaly v živém jazyce. Pasivní tvary v nich tvoří pasivní příčestí těchže sloves, která se užívají i v jiných konstrukcích VD. a) VD s pasivními příčestími přítomného času: nacházíme, že i my sami jsme nyní hříšníci BrB Gal 2, 17 (Solten wir … selbs Sünder erfunden werden; inventi sumus et ipsi peccatores); mrtví jsou prý nazýváni spícími, kteří odpočívají Mž 86 (= BrGD XXXVI); protože se říká, že mrtví spí, aby si odpočinuli MT 262₁₁; vždyť se o tobě říká, že žiješ, a jsi mrtvý BrB Apr 3, 1 (du hast den namen | das du lebest; nomen habes quod vivas); rozloučení je pokládáno za trest BrB Išm 3, 2 (abschied wird für ein pein gerechnet); b) VD s pasivními příčestími minulého času: Děťátko Ježíš je nalezeno nikoli v hospodě… nýbrž sedící uprostřed učitelů | a naslouchající jim a vyptávající se jich DP 66₂₀ (nalezen je… sedící… a naslouchající jim a tázající se W₂ 66); protože neměl svou spravedlnost MT 83₁₄; který nikdy nebyl nalezen obviněn MP II 359₂₂ (nalezen RP 241₉); Měl by být Kristus takovým způsobem vymyšlen, že má dvě těla? MT (PM) 31₁₅. 2.2.2. Participiální člen 2.2.2.1. Nejčastěji se ve VD užívají příčestí činná prézentu (více než polovina všech příkladů). Příčestí činná minulá frekventativní jsou více než čtyřikrát vzácnější, avšak u některých sloves (litovat, stydět se, snášet) jsou ve starých písemnostech doložena pouze ona. Rozsah užívání příčestí činných futura je téměř stejný, jejich vztah k jednotlivým slovesům se však liší: nejčastěji se pojí se slovesy očekávat, vědět, domnívat se; pouze příčestí činná futura jsou doložena u nesvratných forem slovesa vidět. VD s příčestími trpnými tvoří asi 13% všech příkladů zaznamenaných ve starých písemnostech. Častější jsou příčestí trpná prézentu. Pouze s nimi se pojí slovesa geistis, melstis, privalyti, lauktis. Naproti tomu v konstrukcích se slovesy žinotis, tikėtis, tartis, gėdytis, regėtis se příčestí trpná užívají souběžně s činnými. Příčestí trpná prézentu mají ve VD obvykle průběhový vid, příčestí trpná minulá pak vid dokonavý. S příčestím trpným futura byla 20 zaznamenána pouze jedna konstrukce: per malone Iesaus Christaus tikimes ischganisemi | kaip ir anie yra ischganiti MT 208₁₂. 2.2.2.2. Protože participiální člen konstrukce VD odpovídá slovesu vložené věty (srov. 1.2.), má mnoho vlastností typických pro větný přísudek. Přibližně 32% všech VD nalezených ve starých písemnostech je tvořeno příčestími slovesa būti, která se pojí se jmény a příslovci stejně jako určité tvary tohoto slovesa užívané jako spona. V případech, kdy se příčestí slovesa būti pojí s příslovci modálního významu, je zřetelněji patrný jeho lexikální význam existence, např.: Ir randosi teipo esa BrB V Moz 22, 28 (vnd findet sich also); Awis... puschozie kleodama iauczesši negerai esanti BrP II 224. Ve spojení s příslovci místa a času, stejně jako s lokálem podstatných jmen či předložkovými konstrukcemi příslovečného významu, se již blíží sponě, např.: Ius kurie toli tarities esa nūg piktos dienos BrB Am 6, 3 (Die jr euch weit vom bösen tag achtet); Kas sakosi Schwiesibeie esas BrB I Jon 2, 9 (saget er sey im liecht; dicit se in luce esse); regis éssas didime smurtę DP 80₂₃ (widzì žé iest w wielkim niebespiečenstwie W₂ 87); iaučiasi essus sunkiuose nusidėlimuose (sė czuié byé w wielkich grzechach) SP I 246₃. Zcela zřetelná relační (tj. zařazovací do určité třídy) funkce je patrná v konstrukcích, v nichž příčestí slovesa būti stojí u nominativních tvarů podstatných jmen, přídavných jmen a zájmen. Ve spojení s nominativy příčestí může příčestí slovesa būti tvořit protějšky složených slovesných tvarů. Příčestí činná prézentu se s participiálními sponami nespojují (stejně jako se dnes nespojují ani se slovesnými sponami), s výjimkou těch, která se užívají ve významu přídavných jmen, např.: nė žeminos... pasižindamas éssas teip niekam’ nedėrancziu (znaiąc sie byé ták nikczemnym) DK₁ 119. Z příčestí činných minulých je doloženo jen několik konstrukcí se slovem nusidėjęs, které má rovněž význam blízký přídavnému jménu a v DP odpovídá originálu grzeszny, např.: pažìstas éssas nussidėisiųjų DP 291₂ (sie zna byé grzesznym), viz také DP 280₁₉, 515₁₅, 586₃₃. Obvyklé konstrukce s příčestími trpnými, např.: žinnas essa ischklaúsomi MT 10₁₆; A ieigi kas rastusi essas neapsunkintas Vln 31₄; sakos essus aptaystas (powiada śię býc opuszczonym) SP I 199₁₂; rėgis éssa... izliźusį DP 84₃₅ (widzą býć wyzwoleni W₂ 94); Ghis gerrai szinnosi busens Ischdùts Apìukts | Ischgedents | Appiaudìts | Ischplakts | Numarints BrP I 257. Přesto tyto konstrukce představují pouze malou část (asi 20%) všech VD s příčestími trpnými⁷. Některá příčestí trpná užívaná s participiálními sponami mají navíc rovněž význam přídavných jmen a netvoří protějšky složených slovesných časů, např.: ažusleptas įzadas... regėsi essus regimas ir atwiras (sie zda býdź widomy) SP II 209₁₈. 2.2.2.3. Participiální spony se pojí s nominativy jmen a zájmen stejně jako odpovídající určité tvary slovesa būti, srov. říká, že je králem || zlý, a říká, že je králem || zlý. Podstatná jména (a) se sponami se užívají téměř dvakrát méně často než přídavná jména (b); zájmena (c) jsou ještě vzácnější. Sponou je nejčastěji příčestí činné prézentu slovesa būti. a) Phariseuschai... kitiems Szidams regėiosi... geri kunigai esa BrP II 58; Regisi čia žodžiuose kazto essunti priesziare (zda się tu byé... prze-ciwność) SP I 136₁₇; karoghimas... regisi mumus ne dzauksmas, bet tuszba esans BrB Hebr 12, 11 (düncket sie vns... trawrigkeit sein; videtur non esse gaudii, sed moeroris) b) přiznává, že je nevěrný BrP II 362; říkám, že jsem spravedlivý BrB Job 9, 20 (Říkám | že jsem spravedlivý); kteří se zdají být tvrdí jako kámen (zdají se být) SP I 349₁₆; Vím, že jsem hříšný KN 55₂₂; Vím, že budu spravedlivý BrB Job 13, 18 (Vím | že budu spravedlivý) c) příčina... je nejspíše ta DP 496₁₀ (nawłasnieysza zda się být tá W 836); Teip iog iiemus regėjęs éssas kitókias DP 191₁ (Tak iż się 7 V tabulce 2 jsou konstrukce s participiálními sponami zařazeny do jednotlivých oddílů podle tvaru činného příčestí plnícího funkci spony. 21 jména být v jiné podobě W 324); Povilas o sobě říká / že je všechno všem BrP I 223. 2.2.2.4. Stejně jako finitní tvary slovesa būti lze participiální spony VD spojovat s predikativním instrumentálem. Instrumentál substantiv (a) je zde dokonce častější než nominativ. Instrumentál adjektiv (b) se naproti tomu vyskytuje výrazně méně často a zájmena jen ojediněle (c). a) domníval jsem se, že jsem tam služebníkem MT LĮ XLI₁; nepoznal, že je velkým dlužníkem DP 481₁₂ (oni nevěděli, že jsou velkými viníky W 809); říká, že jsou apoštoly BrB Apr 2, 2 (sagen / sie seien Apostel; se dicunt apostolos esse); Ó Alcime... nedoufej... že budeš nejvyšším knězem BrB II Mak 14, 3 (dacht | Das er... noch weder zum Hohenpriesternampt komen möchte); b) domnívají se, že jsou moudří DP 291₁₆ (rozumie się być w wadze W 485); Korosiovi sesadil tebe | abys vůbec netvrdil, že jsi spravedlivý MT II 193ₐ; Když se považovali za moudré BrB Rom 1, 22 (Da sie sich für Weise hielten, dicentes enim se esse sapientes)⁸; kdo z těch tří se ti zdá být mu bližním (zdá se ti být jeho bližním) Ev 116₉; c) Ale že jsme už slyšeli, | že Jan nebyl poznán jako DP 23₁₀ (slyszeli | czym się Ian być nie znal W 23) A jestliže se ti zdá, že jsi něčím VEE 110₈ (lesst düncken | er sey etwas)¹⁰. Obecně se konstrukce s instrumentálem ve starých textech užívají nejméně stejně často jako konstrukce s nominativem a někteří autoři (např. M. Daukša) jim dokonce dávají přednost (pravděpodobně vlivem polského predikativního instrumentálu – zejména v konstrukcích s adjektivy). V tomto ohledu se VD liší od GD, kde jsou konstrukce s instrumentálem a participiálními sponami méně časté (viz aut. 1974: 248), srov.: Vidíme, že ne všichni křesťané, kteří se chlubí, že jsou křesťany BrP I 249¹¹; avšak hned vedle nacházíme také chlubil se, že je křesťan BrP I 247. Participiální tvary slovesa būti fungující jako spony se někdy spojují také s genitivem, s nímž rovněž vytvářejí ekvivalenty složeného predikátu, např.: Neboť se nezdála být lidskou tvář na něm SP 220₂₅; Neboť Herodes věděl, že pochází z cizího rodu BrP I 110. Kromě participií slovesa būti mohou ve VD plnit funkci spony také participia jiných sloves blízkého významu, např.: Lutherus se označil za teologa MT 3ₐ¹⁷. Participiální člen VD tedy svými syntaktickými vlastnostmi ve starých textech plně odpovídá finitnímu tvaru slovesa. 2.2.3. Slovosledné modely 2.2.3.1. Pořadí tří hlavních členů nominativu s participiem je ve starých písemných památkách velmi stabilní: více než 450 v nich nalezených příkladů (asi 92%) představuje poziční model NVP a pouze asi 8% jiné modely. S výjimkou jednotlivých příkladů se všechny konstrukce vyznačují postpozicí participiálního členu (P) vzhledem k jmennému členu (N). V tomto ohledu nominativ s participiem odpovídá jiným polopredikativním participiálním konstrukcím (srov. aut. 1973: 170 a násl.), avšak převyšuje je pravidelností pořadí členů, což je o to pozoruhodnější, že pro samotnou strukturu nominativu s participiem není v mnoha případech relevantní. Ze šesti možných případů rozmístění členů trojčlenné konstrukce jsou ve starých písemných památkách realizovány pouze čtyři. Základní poziční model NVP je podmíněn tendencemi k pořadí slov v litevštině převládajícími v daném historickém období: prepozicí subjektu a postpozicí objektu vzhledem ke slovesu. Participiální člen nominativu s participiem, který zastupuje vloženou větu s vysvětlovacím (obsahovým) významem, zaujímá pozici propozicionálního objektu. ⁸ Podobně BrB Přísl 28, 11. ⁹ Podobně DP 322₂₀ s éssąs. ¹⁰ Podobně BrB Gal 6, 3: kuo esąs, viz také Sk 5, 36. ¹¹ Srov. také Pasigir krikščionims essa RG 347₂₂. 22 pozici. Model NVP tedy přímo odráží model SVO (subjectum-verbum-objectum), typický pro současnou litevštinu i pro mnoho dalších indoevropských jazyků. Je stylisticky neutrální a zastoupený nominativem s participiem se všemi participiálními formami. Podstatně méně důsledně zachovávají pořadí VO vedlejší členy konstrukce uvnitř tohoto modelu. V případech, kdy má participiální člen sám objekt, je patrná tendence ve většině případů přesouvat tento objekt před P, nikoli za něj (jak by se dalo očekávat podle důsledného principu VO), např.: Herodas… tares kaki szenkla nūg io regesens BrP I 378; Bet kad jau tikėsi wirszu gavęs | Ir iz wisso piktunno išbėges RG 550₃. Předložení objektu někdy pozorujeme i tehdy, když v originálech nacházíme jiný slovosled, který se shoduje s modelem VO, srov.: každý… očekávající, že činí službu Bohu (nniemac będzie że czyni posługę Bogu) Ev 85₈ (rovněž DP 231₂₉, VEE 91; SE 119₃). Vliv originálu mohl podněcovat pozici objektu před participiem pouze v překladech z němčiny, kde je koncová pozice slovesa v pramenech vysvětlovacích vět pravidelná. To částečně vysvětluje obzvláště velkou oblibu takového slovosledu v písemnostech J. Bretkūnase, kde jej nacházíme v celých řadách VD, např.: Pokud se ukáže, že nemiluješ Boží slovo | nechodíš do kostela | neumíš svaté modlitby | Boží tělo přijímáš… jen zřídka | pak věz jistě, že ďábel ti bere Boží slovo BrP I 250. K zachování tohoto modelu zřejmě přispíval i slovosled členů NVP převládající v trojčlenných nerozvitých konstrukcích, s finitním participiem na konci. Případy předřazení objektu před participium jsou časté také v písemnostech překládaných z jiných jazyků i v částečně původních textech. Objevují se rovněž v lidové mluvě a folkloru, srov.: Zloděj se přiznal, že šel ukrást hřebce mladého muže BsMt I 73; Mládenec se přiznal, že ztratil celý svůj vak End (VoL II 321); že má lesy měděných ozdob Pp (LKT 62). Obecně jsou takové konstrukce v současném jazyce mnohem vzácnější. Je velmi pravděpodobné, že předřazení objektu je v nich archaické a odráží starší slovosledný model s finální pozicí slovesa (tj. OV), rekonstruovaný v současnosti mnoha badateli pro období jazykové jednoty indoevropských jazyků¹². Je třeba poznamenat, že podobně se na konec konstrukce přesouvá i participiální spona spojená s prepozitivně užitými jmény, např.: esch ne iaucziūs hadna alba werta santi BrP I 268; ieib netartumbeis nekaltas esans BrB Jer 30, 11 (Das du dich nicht vnschüldig haltest); Simon… sakęs nėko didis esąs BrB Sk 8, 9 (gab fur | Er were atwas grosses; dicens se esse aliquem magnum); Po kieno akimis pasisizsti grieschnas essas? VE 72₁₃; kurie tikėimu gir-resi teisus essa MT 93₂. Takový slovosled je ve starých písemných památkách rovněž stylisticky neutrální a nezávislý na vlivu originálů; jeho autochtonnost potvrzují odpovídající konstrukce v současných nářečích i folklóru, např.: Velniukas prapuolė, o ji pasijuto viena vidury šokančių bestovinti SI 117; Ale žmonės dedas tei(p) kytrūs esą Jrk 96. Je třeba poznamenat, že ve starých písemných památkách stojí participiální spona častěji na konci, je-li spojena s nominativem. Právě nominativní forma je v predikativních spojeních nejar chaičtější. Naproti tomu v novějších konstrukcích s instrumentálem, zejména adjektivních, z nichž mnohé jsou ve starých písemných památkách ovlivněny slovanskými jazyky (srov. Fraenkel 1926: 94 a násl., 114; 1928: 201 — 4), stojí jmenný instrumentál častěji za participiální sponou, např.: ne pažinęs ėssas didžiūniu skolininkū DP 48₁₂ (sie nie znal być wielkim winowaycą W 809); pažikimės ėssą ne naudigais tarnāis DP 97₃ (žesmy są niepożyteczni słudzy W 163); tureio… sakitis essu biaurumis ir izteptays (powiōdac śię być nieczystymi y pomāzānymi) SP I 256 —7. Někdy se slovosled konstrukcí s nominativem a instrumentálem liší dokonce i v téže větě, srov.: Asch pasisizstius takiop darbop per silpnas ir ne hadnas neigi tam tikras essas, taczu 12K postavení slovesa na konci v indoevropském jazyce, na něž již poukazoval B. Delbrück, viz Watkins 1963: 36 a násl., 1964: 1037 a násl.; Ибанов 1965: 194 a násl.; k OV jako původnímu indoevropskému modelu Lehmann 1972a: 984 a násl.; 1973: 47 a násl.; 1974: 30 a násl.; Vennemann 1974: 345 a násl.; odlišně Ross 1970: 258. O archaické povaze antecedentního (tj. OV) slovosledu z hlediska obecné lingvistiky Балли 1955: 226–7 (§ 325 — 6); Müller 1957: 3–4, 22; Lehmann 1972. 23 kaipog (40) szinausi tame essąs tarnu mana Pona MT LĮ XL–XLI. To samozřejmě není striktní pravidlo, nýbrž pouze tendence projevující se místy, a i v týchž textech lze zaznamenat zcela rovnoměrný výskyt obou typů příkladů, srov.: Powilas… sakossi tarnu essąs MT 70₂₃ ir szinausi tame essąs tarnu MT LĮ XL₁. Uvedená data však ukazují, že koncová pozice spony je u VD mnohem častější a obvyklejší než v odpovídajících slovesných konstrukcích, kde ji dobře zachoval pouze žemaitský dialekt. Zdá se, že si konstrukce VD i v tomto případě uchovala starší tendence v slovosledu. Vedle výše uvedených konstrukcí se ve starých písemných památkách hojně užívají také konstrukce, v nichž objekt následuje po participiu (a), zatímco nominativ nebo instrumentál predikativního spojení následuje po participiální sponě (b), např.: a) Co prospěje, bratři, řekne-li někdo, že má víru BrB Jak 2, 14 (jemand sagt | er habe den glauben; si fidem quis dicat se habere); A doufali, že od něho uvidí znamení VEE 201₁₆ (und hoffet er wurde ein Zeichen von jm sehen); A v Písmu praví, že má oči | uši | ruce a jiné lidské údy (iž ma oczẏ | vszy | ręce…) SP 196₁₇; Pán… praví, že nenávidí lidská učení a služby MT LĮ XXIV₁₅; b) příčiny | které se zdají být protikladné (ktore śię zdadzą byč przeciwne) SP 327–8; Zdá se, že jsem vinen MT 143₁₂; ta slova… zdají se být malá (śię zdadzą byč małe) SP I 315₂; Vím, že jsem hříšný KN 55₂₃; Neboť se prohlašuje za Božího Syna VEE 208₂₄. V současném jazyce tvoří takové konstrukce naprostou většinu všech případů užití VD. Zdá se, že stabilizace slovosledu v konstrukci VD probíhala v období písemné tradice právě tímto směrem. Jmenný člen VD může zůstat v samotné konstrukci nevyjádřen: lze jej předpokládat podle slovesa v 1. nebo 2. osobě, může být vysloven dříve v téže větě nebo být zřejmý z kontextu či situace. Neboť v přítomnosti může říci, že pracuje SP I 328; Ulehni na své lože a předstírej nemoc BrB II Sam 13, 5 (mach dich kranck); Neboť raději zemřel než žil BrB Tob 3, 6 (ich wil viel lieber tod sein | denn leben); doufáme, že věříme DP 291₄₄ (mniemamy że wierzymy W 486); Naše vlastní tělo | prohlašuje se za již ztichlé BrGD LXVIII Vzhledem k obvyklé prepozici subjektu vůči slovesu a absolutní převaze modelu VNP lze takové konstrukce podmíněně považovat za varianty tohoto modelu. 2.2.3.2. Poziční model NPV je ve starých písemných památkách zastoupen přibližně 20 příklady. Tento model je založen na principu OV: slovesný člen, který organizuje strukturu celé konstrukce, stojí na konci, např.: A ukázal ses těm, kteří se odvážili být důvěřiví BrB Mdr 12, 17 (die sich keck wusten); aby se ukázal jako milý (aby śię wdzięcznym stawił) SP I 37₂₁; ve svém domě | jako rodička se ukazuje SE 18₁₇; opuštěna celým světem se jeví MT 45₈₁₂; Když se nechceš ukázat | bojíš se RG 375₁₈. Zvláště pozoruhodný je příklad z předmluvy k původnímu anonymnímu katechismu z roku 1605, kde po slovesu následuje ještě objekt závislý na participiálním členu: K vašim uším, moji, nedorazí ani jedno slůvko, které by neznal ten, kdo se vydává za překladatele Katechismu, od… Daukši AK I 11₂. Odhlédneme-li od přibližně třetiny příkladů, v nichž pořadí NPV zcela odpovídá originálům použitým překladateli (např. v Postille M. Daukši), ze zbývajících není patrné, že by takovéto inverzní uspořádání členů konstrukce bylo ovlivněno zvláštnostmi kontextu nebo samotné větné stavby (jako u odpovídajících konstrukcí GD, srov. aut. 1973: 172). Mohlo by jít o pozůstatky dříve produktivního modelu s koncovou pozicí slovesa. V pozdějších písemných památkách a v současném jazyce se vyskytují pouze výjimečně (srov.: Ze samého strachu a starostí jsem zestárl a připadal si jako starý. Tat. (LŽK VII 919). 2.2.3.3. Model VNP je založen na přesunu slovesa před nominativní subjekt (tj. pořadí VS). Je neproduktivní (jen několik desítek příkladů) a častěji 24 vyskytuje se pouze v konstrukcích s přítomným trpným participiem, např.: jei norisi žmogus išsiklausams maldoje BrP II 101; norėios Dievas paszistamas, ir sawes klausomas MT LI XXVII₂₃. Je třeba poznamenat, že i konstrukce GD se slovesem norėti jsou mnohem častěji inverzní, pouze v nich se jmenný člen naopak přesouvá před sloveso (zde je obvyklý pořádek NVP), srov. aut. 1973: 176. V ostatních případech, s výjimkou příkladů, na něž mohl mít vliv originál, je takový slovosled podmíněn potřebou inverzně vytknout sloveso na první místo a propojit je s předchozím kontextem, např.: Gromata… ischsaka… santi ghi amsziniu wiriausiuiu Kunigu… neigi kittus tokius Kunigus sakos ta gromata paszistanti MT (PM) 18ₐ₁₈; Ir todin sakos Jonas S regies eiti pragaru (pavirada Jan S. že | widzial) SP II 42₁₅. Někdy se mezi V a N vkládá ještě předřazený předmět participia, např.: Norint regisi ir tay Wieszpats ne kaday padaris (zda się Pan | že y to nie kiedy vczynil) SP II 41, takže i zde vidíme podobné předřazení předmětu participia jako v modelu NVP. V současném jazyce se model VNP rovněž užívá jako inverzní: je stylisticky příznakový nebo podmíněný kontextem, např.: Giriasi lapė kiški pagavusi, o šunys jau uodegom kimba PP 340; rodės pirmojo sesu ta esanti Jurgis Irk 85; Atsiminė Petras matęs Marcikę arklių ieškodamas ŽemR II 162; Pasisakė jisai turtingas kunigaikštis esąs KrėvSP 252. 2.2.3.4. Modelu VNP, v němž participium zaujímá předřazenou pozici vůči jmennému výrazu, neobvyklou pro polopredikativní konstrukce, bylo ve starých písemných památkách zaznamenáno jen několik ojedinělých příkladů: Nessisina piktai daręs žmogus Mž 446₁₃; podle těchto slov se dovídá, že moc byla odňata duším (die sie wiedzieć / že iest moc odieta Dyabłu) SP II 71. Teoreticky možné modely PNV a PVN (rovněž s předřazením participia vůči jmennému výrazu) nejsou ve zkoumaných textech doloženy. Velmi vzácný je také dvoučlenný model neosobní konstrukce VP (např.: Ir randosi teipo esą BrB V Moz 22, 28 — vnd findet sich also), srov. odpovídající konstrukce akuzativu s polopřechodníkem Er neszinai wissadai teipo buwus BrB Job 20, 4 (viz aut. 1968: 197). Pořadí členů VD ve starých písemných památkách tedy odpovídá obecným zákonitostem slovosledu litevštiny, především převládajícímu modelu SVO a postpozici polopredikativních participií vůči jmennému výrazu (zájmenu). Zároveň jsou v této konstrukci patrné i stopy modelu OV, totiž tendence v určitých případech klást předmět před participium a příležitostně přesunout samotné sloveso na konec konstrukce. Tabulka 3 Pořadí členů nominativu s participiem v 16.–18. století Poziční model Počet konstrukcí % NVP 460 92,3 NPV 20 4,1 VNP 14 2,6 VPN 3 0,7 VP 1 0,3 3. PROBLÉM PŮVODU NOMINATIVU S PARTICIPEM O vzniku konstrukce VD se začalo uvažovat již koncem minulého století a od té doby byla tato otázka mnohokrát zvažována a diskutována. Ani dosud není zcela objasněna. Ačkoli byla konstrukce VD zaznamenána i v dalších příbuzných jazycích, údaje litevštiny a lotyštiny 13 Zcela stejně také RG 89₁₄. 25 zde mají mimořádně velký význam, protože v těchto jazycích je VD živým jevem, který se dobře zachoval až do současnosti; jeho vztah k jiným syntaktickým prostředkům a jeho užívání lze bezprostředně pozorovat a jeho dějiny lze po několik staletí písemné tradice doložit nepochybně autentickými fakty. Zvláštnosti stavby a vývoje VD v litevštině pomáhají lépe porozumět genezi odpovídajících konstrukcí v jiných jazycích, a naopak. Proto je po probrání stavby VD v současném jazyce a ve starých písemných památkách vhodné věnovat pozornost jeho vztahu k odpovídajícím konstrukcím v dalších příbuzných jazycích. 3.2. Nominativ s participiem v baltských a slovanských jazycích 3.1.1. Lotyšský VD se tvoří také s participii formantů *ant > uot, us, m a t, zejména činnými. Hlavním členem konstrukce jsou rovněž slovesa týchž sémantických skupin, označující fyzickou i psychickou percepci (např.: redzēties, rasties, zinoties, (ie)domāties), slibování (např.: vēlēties), předávání informace (např.: sacīties, teikties), emocionální a předstíraný stav (např.: priecāties, cerēties, šķisties, izlikties, lielīties) apod. Velmi dobře se shodují také vztahy těchto sloves k určitým participiálním formám a jejich rozložení uvnitř konstrukce. Stejně jako v litevštině mohou být participia préterita činného rodu s us ještě spojována se slovesy vyjadřujícími volní úsilí (zejména v jejich záporných formách), např.: neciešu nesacij(u)se, nevaru nesnauduse, nevar atturēties nenēmīs Endzelīns 1951: 1015, zatímco participia prézentu pasivního rodu s formantem m se pojí se slovesy vyjadřujícími přání, očekávání apod., např.: nauda gribas skaitāma, gaidu tauta pieceļama ib. 997. Tyto konstrukce (s gribēties, gaidīt) jsou v lotyštině doloženy již od starých památek (nacházejí se v textech Glücka, Mancelia aj., srov. Ta ne gribb dseedinajama Glück Jer 15, 18; ghaida Weesis meelojams Manz. L. P. I, 529, viz P. Schmidts 1908: 34) a často se užívají v lidových písních. Je třeba poznamenat, že také staré litevské písemné památky, jak již upozornil K. Būga (1922: 93), dokládají značné rozšíření takových konstrukcí s participii na m1, a i dnes se jich užívá nejen v Žemaitsku, ale také na mnoha místech střední a východní Litvy (Sirtautas 1965: 31). Zvláště příznačná je shoda těchto konstrukcí, dnes již ustupujících, avšak kdysi hojně užívaných v obou jazycích. Obecně platí pro lotyštinu vše, co bylo řečeno o vnitřní struktuře litevského VD (1. 2). Litevský a lotyšský VD mají vedle shodné syntaktické stavby v mnoha případech také stejnou lexikální podobu, tj. tvoří je sémanticky a etymologicky totožná lexémata: srov. zinuos tēva klausījuse ME IV 722 — žinokis tėvo neklauses ŠĮ (LTR); sakas dzirdējis ME III 603 — sakos girdėjęs tą malodiją Ssk; vēlējās nepīnusī Schmidts 1908: 34 — bevelýčian nepyvnus Sd apod. To vše zjevně svědčí o společném původu litevského a lotyšského VD. Rozdíly mezi těmito jazyky souvisejí s pozdějším vývojem konstrukce a sahají do poměrně nedávné minulosti. Nejdůležitější z nich spočívá v tom, že v lotyšském VD se hojně užívají nesklonná participiální formy, které postupně vytlačují nominativy participií. Jako příklad lze uvést, že vedle nominativů participií na *nt, které převládají ve starých písemných památkách, např. u Mancelia škietās… tuvi esuoši, apzinuos pareizi daruots Endzelīns 1951: 1009, se prosazuje odpovídající nesklonná forma, např.: škita pili būvējuot ib. 1013 zinājuos nemākuot BW 7327 (ME IV 722). Tu však zase vytlačuje z VD stále rozšířenější nesklonná forma participia prézentu pasivního rodu s -m (J. Bergmane MLLVG 26–27), která sem mohla proniknout teprve poté, co se již upevnila v konstrukci GD (Endzelīns 1951: 1002), srov. likuos nieku nemākam (Endzelīns ib.). Akademická gramatika lotyštiny uvádí při výkladu slovních spojení typu VD v současném jazyce již jen několik příkladů s nominativy participií na us, 1 Kromě spisů J. Bretkūna a S. Vaišnora, které zastupují západní aukštaitské a žemaitské nářečí, je nacházíme také v Postille M. Daukši (např.: to del’ noris wadinami giaradieomis DP 497₂₆ — checą byc zwāni W 838) a v Sumě evangelií (Ne laukis prāszomās meldžiāmas 168₁₅). 26 zatímco všechny ostatní se tvoří nesklonnými formami (A. Bergmane MLLVG 23 n.). Lotyšský VD tedy svým původním uspořádáním odpovídá litevštině, ale zastupuje o něco novější etapu vývoje polopredikativních konstrukcí, v níž již více pokročily procesy nahrazování skloňovaných forem baltských participií nesklonnými a jejich rodové nivelizace. 3.1.2. VD se zřejmě užíval také ve staré pruštině. Dokládá to věta z Enchiridionu (III. katechismu) z roku 1561: Pirsdau Deiwan turridi wissans Grikans sien skellants dātunsi 177₁₇–₁₈ – Für Gott sol man aller Sünden sich schuldig geben 176₁₇–₈ (Mažiulis 1966)². Zvratná forma slovesa dāt (dātwei) je zde užita ve významu „přiznat se“ a pojí se s nominativem participia skellants zcela stejně jako v litevských konstrukcích typu duodasi kaltas. Participium skellānts lze považovat za zkrácenou formu Nom. plur., tj. < *skelāntes (viz Endzelīns 1943: 249), avšak význam německého textu dovoluje chápat je také jako Nom. sing. zobecněného významu, srov. litevské skelįs (od skelėti). Vedle zvratného infinitivu dātunsi je akuzativ ortotonického zvratného zájmena pleonasticky užit pravděpodobně pod vlivem němčiny (srov. Jakulienė 1969: 40), třebaže zde lze spatřovat i jistou analogii s „dvojitě zvratnými“ litevskými slovesnými formami: pasimestis, prisipažintis apod., viz 4.4. Jinak zde máme protějšek takových litevských konstrukcí VD, jako sakosi (přiznává se), že se skelįs. To vše dovoluje považovat VD za konstrukci společného baltského původu. V litevských písemných památkách 16.–17. století se konstrukcemi typu duodasi kaltas překládají odpovídající německé (su sich geben) nebo polské (su dać się) výrazy, např.: dūmiesi kaltas mana grieku VE 69₁₉; dūmies iz wisso kaltas DK 131₁₈ (daįe sįe... winien DK₁ 122); dūmies kaltas AK 160; tēdałis kaltas DK 125₁₃ (niechay sįe da winien DK₁ 118)³; turėtų duotis kaltos DK 115₁₀ (by sįe miały winne-mi dawać DK₁ 112)⁴; impudus… nusideimosna niesidave kaltas (nie dawał sįe winnym) SP 75, 2; idant vž tay dutotus kaltās (aby sįe żadne dewał winien) PK LVII; Diukites Diewų kalti KN 5, 12; duosios | kaltās KN 36₂₆⁵. 3.1.3. Ve starých památkách slovanských jazyků tvoří zvratné formy sloves fyzické a psychické percepce, předávání informace, emocionálního a předstíraného stavu spolu s participii rovněž konstrukci odpovídající baltskému VD⁶. Do staroslověnštiny vstupují činná participia s příponami *-nt a *-us závislá na slovesech javiti sę, mьněti sę, obrěsti sę, slyšati sę, tvoriti sę apod., např.: slьšaše sę… glagole Supr 162₁₈–₁₉; da obrěstemo sę prědъ toboju ugọždъše Euch 17₁₈–₂₀ (Večerka 1961: 65). Podle sémantiky sloves a forem činných participií staroslověnský VD baltské konstrukce zcela odpovídá. Shoduje se i jejich vnitřní struktura: model probraný v oddílu 1.2. platí také pro slovanské jazyky. Také zde se užívají konstrukce s participiálními sponami, např.: tvoręšte sę pravedъnici sъše Luk 20, 20 (Havránek 1928: 158, Růžička 1963: 191–2). Lexikální složení forem tvořících nominativní konstrukci a oblast jejich užívání jsou však ve slovanských jazycích podstatně užší. Vůbec nebyly zaznamenány baltským jazykům vlastní konstrukce VD se slovesy vyjadřujícími volní úsilí, přání či očekávání; případy s participii na *mo jsou velmi řídké a sporadické, např.: veděaše… iskušaemъ Luk 4₁–₂ (τεσσεράκοντα πειραζόμενος), které mohly vzniknout vlivem řečtiny (Růžička ib. 201); na jejich nízkou produktivitu ve staré ruštině poukázal již Potebnia (1958: 159). Slovanský charakter samotné konstrukce, její autochtonnost však nevyvolávají pochybnosti: potvrzuje ji její úzká souvislost s GD, užívanou po týchž (jen nezvratných) slovesech a tvořenou participii týchž přípon 2 Nebo 43₂₃–₄ a 42₂₁–₂ podle Trautmanna 1910. 3 Tamtéž také DK 121₁₁; 123₁₅; 128₁₇; 130₁₂. 4 Podobné DK 119₁₇. 5 Příležitostně se zde místo nominativu užívá také instrumentál, např.: iš ko turėtus (115) káltais dūtis DK 115–6 (sįe winni dác mieli DK₁ 112); duomisi kaltu iz septiniu grieku Ev 219₁. 6 O slovanském VD viz Потебня 1958: 156 n.; Jagić 1900: 62; Vondrák 1928: 406; Gebauer 1929: 597 n.; Havránek 1928: 156–61; 181; 1963: 51–2, 61; Ломтев 1956: 141; Večerka 1961: 65–6; Růžička 1963: 191 n., 194, 201–2; Борковский-Кузнецов 1965: 377. 27 (srov. Večerka 1961: 66), srovnávání s řeckými originály, kde se na odpovídajících místech často vyskytují infinitivní konstrukce (Večerka ib.; Ružička ib. 191 n.) a ekvivalenty v ostatních slovanských jazycích z nejstarších doložených období jejich vývoje (zejména ve staré ruštině a češtině). V nich se VD nejčastěji tvoří se slovesy, která jsou reflexy uvedených staroslovanských lexémů (zejména vid-, obrět, tvor-, mьn-); podobný stav je i ve staré srbštině, staré chorvatštině, staré slovinštině a staré polštině (viz Jagić 1900: 62; Havránek 1928: 158 n. s lit.). Je třeba poznamenat, že v některých z nich byly zjištěny i tendence k širšímu užívání této konstrukce. Například ve staré ruštině se VD vyskytuje také se slovesy vyjadřujícími emocionální stav довольны, радоватися, сожалитися aj., např.: сожалимси отослав сына Ип. 190; не убоящаяся князя два умыще Лавр. 160 (Потебня 1958: 157). Vzhledem ke společné vnitřní struktuře i vnější formě (slovesným lexémům, příponám příčestí) a baltským ekvivalentům je téměř nepochybné, že syntaktický model VD je praslovanský. V nejstarších památkách slovanských jazyků však byla VD zřejmě zaznamenána již v období ústupu a v některých případech byla poněkud oživena řeckými vzory. Rozmanitostí forem ani rozsahem užívání se nevyrovnají odpovídajícím konstrukcím baltských jazyků a později v mnoha slovanských jazycích zcela zanikají — nahrazují je vedlejší věty vysvětlovací, infinitivní konstrukce nebo spojení s instrumentálem. Protože si litevština po celé období písemné tradice až do současnosti nejlépe uchovala syntaktickou strukturu VD, mají její údaje velký význam také pro objasnění geneze odpovídajících slovanských konstrukcí. 3.2. D v ě h y p o t é z y O původu VD v baltských a slovanských jazycích byly formulovány dvě odlišné hypotézy. 3.2.1. První z nich odvozuje VD přímo od GD. Takto vysvětloval stavbu lotyšské VD již A. Bielenstein (1863: 265—6). VD s příčestími, např. šie teicās labi strādājoši, stejně jako odpovídající konstrukce s adjektivy, např. viņš teicās bagāts, považoval za útvary složené ze slovesa, jeho objektu vyjádřeného zvratnou částicí a jmenného predikátu. Ten měl získat podobu nominativu namísto akuzativu (srov. lat. dixit se divitem) vlivem nominativu subjektu (atrakcí). Podobně A. Bielenstein vysvětloval také nominativní podobu zájmena pats se zvratnými slovesy, např. apskaties pats (ib. 266). Tento názor, který již koncem minulého století přísně kritizoval A. Potebňa (1958: 167), později rozvinul a doplnil novými argumenty E. Tangl (1928: 48 n.). Tvrdil, že zvratná částice se původně v litevské konstrukci GD užívala ve významu akuzativu; později, když tento význam vybledl, se příčestí začalo shodovat s nominativem subjektu. Tak z GD žinojo si (= save) atėjusį vzniklo VD žinojosi atėjęs. VD se slovesy, u nichž zvratná částice nemá význam akuzativu, považoval E. Tangl za vzniklé později. Za novější považoval také VD s nezvratnými slovesy (sakė atėjęs, manė grįšiąs aj.). I. Marvan (1962; 1969: 18) souhlasil s E. Tanglovým názorem na litevský původ VD z GD se zvratnými zájmeny a aplikoval jej také na slovanské jazyky. Tento směr vývoje těchto konstrukcí interpretoval jako společnou vlastnost baltských a slovanských jazyků, založenou na genetickém vztahu jejich syntaktických systémů. Podle této hypotézy je třeba VD považovat za poměrně novou konstrukci, která vznikla v baltských a slovanských jazycích poté, co enklitická zvratná zájmena ztratila význam akuzativu. 3.2.2. Druhý názor nejzřetelněji formuloval A. Potebňa (Потебня 1958: 156—67). VD baltských a slovanských jazyků považoval za odedávna existující variantu „druhého nominativu“, neoddělitelnou od odpovídajících konstrukcí s nezvratnými intranzitivními slovesy. Podle Potebni je твориться ида stejným způsobem složeným přísudkem jako останется творя (ib. 167), srov. litev. dedasi bemiegas a liko bemiegas. Zvratná částice v takových výpovědích nemá význam objektu a je pouhým „ukazatelem mediálnosti“. Proto se tvar nominativu příčestí v konstrukci VD zcela pravidelně shoduje se subjektem, stejně jako v lat. nemo doctus nascitur. VD se zvratnými 28 i nezvratnými slovesy Potebňa uvádí spolu s takovými konstrukcemi jako lotyš. palika kauts (163), litev. pasiliko bestovis (161), starorus. самъ пребылъ еси с тѣлъ (157). B. Havránek (1928: 160; 181) se rovněž domnívá, že predikativní nominativ v konstrukcích baltského a slovanského typu VD může být velmi starý, odvozený z nominální věty (jako ve větě [Симонъ волхъ] u сам премѣня- шется, ово старъ, ово молодъ), a že splynutí zvratného zájmena se slovesem mu pomohlo zachovat si svůj tvar a nezměnit se v akuzativ. Mnozí další badatelé obvykle řadí baltskou a slovanskou VD do téže skupiny jako případy predikativního nominativu se slovesy s významem „zdát se“, „zůstat“ apod.⁸ 3.2.3. Pojímáme-li původ VD obecně, bez jeho spojování s určitou etapou vývoje syntaktického systému, jeví se tyto hypotézy jako diametrálně protikladné a opakovaně se o nich polemizovalo (srov. Потебня 1958: 167; Tangl 1928: 48). Z hlediska relativní chronologie je tento protiklad pouze podmíněný. Vyčleníme-li jednotlivé etapy vývoje gramatických opozic a syntaktických vztahů a pokusíme-li se určit místo VD v každé z nich, lze si všimnout, že oba názory se týkají různých etap geneze a historie této konstrukce a částečně se vzájemně doplňují. 3.3. Vztahy k jiným konstrukcím predikativního atributu 3.3.1. Názor A. Potebni lze vztáhnout na nejstarší etapu dějin VD, sahající do období indoevropské jazykové jednoty. Podle syntaktických vztahů mezi členy ve vnější struktuře VD zcela odpovídá konstrukcím predikativního atributu (adjunktu) s adjektivy, závislými převážně na slovesech označujících stavy a jejich změny, jako jsou sedět, ležet, stát, jít, běžet, stoupat, padat, rodit se, umírat, růst, žít apod., např.: člověk sedí rozzlobený, leží bezvládný, stojí špinavý, běží opilý, spí šťastný, roste velký, rodí se chromý, umírá starý, žije bohatý; mnohem vzácněji (zpravidla v lidové slovesnosti) se vyskytují také substantiva: sūnelis užaugo darbininkas LTR; jis… apsisuko ir išlindo plunks kąreivis LTT 322 (Valeckienė 1967: 99); ãnas jau gimė ligonis Rk. Zřetelné paralely těchto konstrukcí existují ve všech skupinách indoevropských jazyků již od nejstarších památek, srov.: stsl. padǫ ničb (Miklosich 1874: 16), slěpǫ rodi (ib. 136); st. rus. стояще крѣпокъ Лавр. 82, паде мертвъ Лавр. 78; ide p’ишъ Ип. 438 (Потебня 1958: 168 tt.; Ломтев 1956: 142; Мельничук 1966: 133 tt.; Борковский 1968: 6; Стрингчак 1960: 67); góts. (þiumagus) ligip uslipa „(sluha) leží nemocný“, „galaib gaurs“ „vyšel smutný“ (Гухман 1958: 222; k ostatním germ. jazykům Wilmanns 1909: 666–7; Behaghel 1924: 383 tt. 409 tt.); lat. felix vivas (Schmalz-Hofmann 1928: 467), st. ind. (savitā) ’sthād ūrdvāh „stanul vzpřímený“, řec. στῆ δ’ ὀρθός „t. p.“ (Brugmann 1925: 93; 1911: 664 tt.; Delbrück 1888: 78; 1893: 453 su lit.; Савченко 1974: 339) apod. Vzhledem k dvojí syntaktické vazbě jména jsou takové konstrukce nestabilní a časem se jejich struktura v mnoha indoevropských jazycích přetváří: jméno fungující jako predikativní atribut se těsněji přimyká ke slovesu, nabývá tvaru pádu závislého na něm (např. instrumentálu ve slovanských jazycích), nebo po ztrátě shody adverbializuje (v germánských a románských jazycích). Starobylost konstrukcí predikativního atributu je nepochybná: od dob B. Delbrücka (1893: 393—4, 453 tt.) a A. Meilleta (1934: 359—60) až po nedávné souhrnné přehledy srovnávací syntaxe (např. Lehmann 1974: 42 tt.; Савченко 1974: 340) jsou považovány za praindoevropské. Mnozí badatelé se domnívají, že vznikly kontaminací archaických jmenných vět s verbálními 7 Beje, kitoje vietoje (1928: 161) B. Havránekas nurodo, kad predikatinio atributo ir subjekto derinimas kai kur gali būti ir antrinės kilmės, t. y. iš divitem se facit tipo konstrukcijų. 8 Srov. Miklosich 1868—74 IV: 344—5, 822 tt.; Jagić 1900: §§ 27, 34; Endzelīns 1951: 553, 997, 1013—4; k ostatním indoevropským jazykům Brugmann 1897—1916 II²: 2: 643 tt.; Delbrück 1893—1900 I: 393—4. E. Fraenkel 1928: 16 tt. také řadí VD k ostatním případům predikativního nominativu, avšak v roce 1947: 102 pokládá za možný i předpoklad E. Tangla. 29 nili (slovesnými)9. Například lat. perii miser Plt. Amph. 1039 se odvozuje od vět (ego) perii, (ego) miser (Schmalz-Hofmann 1928: 467–8); čes. bratr leží nemocen z bratr nemocen, leží (Zubatý ib.; Trávníček 1956: 123). Takový vývoj je zcela možný a potvrzuje jej také transformační derivace: predikativní atribut se odvozuje od jmenné věty začleněné do struktury verbální věty10, tedy (ego) perii + (ego sum) miser ⇒ (ego) perii miser. Tento proces však pravděpodobně sahá do velmi dávných dob jazykových dějin a na konci existence indoevropské jazykové jednoty již mnohé konstrukce predikativního atributu musely být ustálenými syntaktickými jednotkami. 3.3.2. Od uvedených případů predikativního atributu jsou historicky neoddělitelné i odpovídající výrazy se slovesy, která se samostatně neužívají, jako litevská at(iš)rodyti, likti, tapti, virsti. V litevštině se s nimi pojí nominativy substantiv, adjektiv i zájmen, např.: on... starý a vypadá KrėvP 197; zůstala jsem vdovou Skr; zůstal sám Kp; nezůstane dlužen Jnš; bratr zbohatl; Jonelis se proměnil v zajíce LTR11; podobně také v jiných indoevropských jazycích, viz Brugmann 1911: 644; 1925: 93 tt. Syntaktickou a sémantickou nestabilitu slovesa v konstrukci predikativního atributu, jeho kolísání mezi „plnovýznamovými“ slovesy a syntaktickými spojkami přesvědčivě ukázal již B. Delbrück (1900: 12 tt.). Sloveso, které se spojí s jménem v jedinou konstrukci, má sklon ztrácet svou samostatnost a blížit se sponě. Takto se ze sloves odvozených od kořene *bheu/*bhū, která kdysi znamenala „růst, prospívat“ (Pokorny 1959: 146 tt.), přes mezilehlý význam „stoupat, stávat se“ ve většině indoevropských jazyků, včetně litevštiny, utvořila minulá a budoucí spona; sloveso od kořene *ues, které si ve staroindickém jazyce ještě zachovalo konkrétní význam „setrvávat, přenocovat, (po)pobývat někde“ (srov. st. ind. vásati „žije, nocuje“), se v germánských jazycích již od nejstarších památek užívá jako čistá spona a střídá se s tvary kořenů *es a *bhū. Je velmi možné, že i sloveso od kořene *es, užívané jako spona patrně již v době indoevropské jazykové jednoty, prošlo podobným vývojem: od konkrétnějšího lexikálního významu a samostatného užití přes konstrukce predikativního atributu až k abstraktnímu ukazateli syntaktického vztahu12. V takovém případě by užití tohoto slovesa ve významu „existovat, žít“ (srov. litev. aš gerai esu Jrb; kaip ėstite? Lp (LKŽ I, 1213–4), patrné v mnoha příbuzných jazycích, mělo být považováno za archaismus. Opačný názor, podle něhož je sponová (tj. konektivní) funkce *es původní (Савченко 1974: 332–3), vychází z její převahy ve starých památkách indoevropských jazyků (např. v Homérových eposech) a ze sémantických argumentů13, obtížně se však slučuje s etymologií jiných sloves, která se proměnila ve spony, i s obecným vývojovým směrem patrným v indoevropských jazycích, jenž ukazuje na abstraktnění významu sloves doprovázejících predikativní atribut a jejich gramatikalizaci. Konstrukce, které se z hlediska současného jazyka liší, jako otec byl rozzlobený („čistá“ spona), zůstal neklidný („nečistá“ spona), žil šťastný (predikativní atribut, srov. Valeckienė 1967: 108–9), odrážejí různé stupně této gramatikalizace a pravděpodobně mají týž genetický základ. 3.3.3. Stejně jako s nominativem se predikativní atribut v indoevropských jazycích pojil také s jinými pády závislými na slovese: dativem, akuzativem, instrumentálem a lokálem. Vzhledem ke složité syntaktické struktuře tyto konstruk- 9 Srov. Zubatý (1954: 126 tt.; Meillet 1934: 359 tt.; Meillet – Vendryes 1952: 596; Trávníček 1956: 123 tt., 179 tt.; Bauer 1958: 108 tt. aj. 10 K interpretaci vět s predikativním atributem z hlediska transformační gramatiky srov. Harris 1964: 180–1; Růžička 1966: 56 tt.; Križková 1968: 106–7; Бархударов 1973: 59–60; Schwartz 1968: 757–8. 11 Viz také Jablonskis 1957: 455 tt.; Fraenkel 1928: 12 tt.; 1926: 88 tt.; Balkevičius 1963: 106 tt.; Valeckienė 1967: 108 tt. 12 K původnímu konkrétnímu existenčnímu významu slovesa *es a jeho vztahu ke sponě viz Delbrück 1900: 13–14; Brugmann 1904: 627; 1925: 72 tt.; Meillet 1906–8: 23–6; Benveniste 1950: 28 tt.; 1960: 114 tt. (= Бенвенист 1974: 175 tt.; 203 tt., viz také poznámky J. Stepanova na s. 433, 435 s lit.); Иванов 1965: 266 tt. 13 Pvz., Ch. Kahn (1973) aiškina „gyventi“, „tapti“ reikšmes kaip pirminės „būti“ reikšmės eksplikacijas, sudarytas iš „būti“ + semantinis operatorius. 30 ce se od samého počátku rovněž vyvíjely; procesy jejich adverbializace a absolutizace lze pozorovat již v nejstarších památkách indoevropských jazyků. Pro vývoj VD jsou z nich nejdůležitější akuzativní konstrukce, které v litevštině i v dalších příbuzných jazycích korelují s nominativními. Stejně jako nominativ obvykle vystupuje jako predikativní atribut se slovesy vyjadřujícími stav, akuzativ se pojí se slovesy označujícími aktivní děj, často dokonce kauzativními; srov.: (otec) sypal zrno suché: zrno se sypalo suché „ trhal látku příčnou: látka se trhala příčná „ namáčel oděv špinavý: oděv se máčel špinavý „ (u)činil jej nešťastným: stal se (u)činěn nešťastným „ lámal prkno příčné: prkno se lámalo příčné Základem korelace takových akuzativních a nominativních konstrukcí predikativního atributu v současné litevštině je opozice tranzitivních a intranzitivních sloves. Tranzitivními slovesy se obvykle vyjadřuje kauzativní proces, zatímco odpovídající kořenová intranzitivní slovesa označují kauzovaný stav (Степанов 1975: 191). Opozice tranzitivních a intranzitivních sloves však v litevštině, stejně jako v dalších indoevropských jazycích, není původní, nýbrž se utvořila na základě starší opozice aktivních a stativních (stavových) sloves. Kmeny některých sloves s tranzitivním i intranzitivním významem zůstaly nediferencované až do současnosti; například slovesa kořene *leik* se v litevštině užívají v obou významech (srov. Senn 1935 — 6: 73) a mohou tvořit jak akuzativní, tak nominativní konstrukce predikativního atributu, např.: otec nechává (nechal) syna zdravého a syn (zů)stává (zů)stal zdravý. Na základě morfologické rekonstrukce slovesných forem v baltských a slovanských jazycích J. Stepanov (1975: 182—97) přesvědčivě ukázal, že se opozice tranzitivních a intranzitivních sloves začala realizovat přeskupováním paradigmat sloves s různým stupněm ablautu: formy stupně e (ber-, vert- typu) byly využity k vyjádření tranzitivního děje, zatímco formy stupně i (bir- virt- apod.) k vyjádření intranzitivního děje. Později byla pro tranzitivní slovesa typická kauzativní významová složka děje zdůrazněna zvláštními příponami -inti, -enti, následně také -dinti, -dyti, zatímco morfologickým ukazatelem stavového významu intranzitivních sloves se staly infixové a sta kmenové formy¹⁴. V tomto období musely akuzativní konstrukce predikativního atributu tohoto typu, jako vrací ho nešťastného, budí hosta opilého, rodila dítě zmrzačené nebo klíčí rostlinu křehkou, korelovat s nominativními vrací se nešťastný, host se budí opilý, dítě se narodilo zmrzačené, rostlina klíčí křehká a podobně. Teprve vznikem reflexivních sloves se také reflexivní částice stala ukazatelem intranzitivity. Tím bylo možné korelovat konstrukce činí ho nešťastným a on stává se (= stane se, promění se) nešťastným; ukazuje ho krásného a on se ukazuje (= zdá se) krásný; nazývá ho přítelem a on se nazývá přítelem a podobně. Protože se v té době již vyhranila opozice tranzitivních a intranzitivních sloves, téměř není pochyb, že většina nominativních konstrukcí predikativního atributu s reflexivními slovesy vznikla podle modelu starších konstrukcí s intranzitivními slovesy (stát se, proměnit se, zdát se atd.), nikoli z akuzativních konstrukcí (*činí sebe nešťastným, *ukazuje sebe krásným, *nazývá sebe přítelem). Potvrzuje to i rozdíl ve sémantice sloves: stávat se, ukazovat se, nazývat se ≠ činit sebe, ukazovat sebe, nazývat sebe; jde prostě o intranzitivní koreláty odpovídajících nereflexivních forem (srov. Jakulienė 1967: 188). Užívání reflexivních sloves představuje nejpozdější etapu vývoje opozice tranzitivnosti a intranzitivnosti a korelace akuzativních a nominativních konstrukcí; tento vývoj pokračuje dodnes. 3.3.4. Korelace nominativních a akuzativních konstrukcí predikativního atributu je příznačná i pro další indoevropské jazyky již v nejstarších obdobích jejich vývoje. Mno- 14 Dėl šių kamienų intranzityvinės reikšmės susidarymo žr. Stang 1942: 131 tt.; 1966: 338 tt.; Топоров 1961: 57; Kazlauskas 1968: 316 tt. 31 ha případech souvisí s rozdíly ve slovesné flexi. Podobně jako se v litevštině proti sobě stavějí slovesa s různým stupněm ablautu kořenové samohlásky a s různými příponami, mohou se ve staré indičtině, staré řečtině, chetitštině aj. proti sobě stavět formy aktiva a mediopasiva; srov. st. ind. dṛmhati „činí tvrdým, zpevňuje“ a dṛmhate „tvrdne“; várdhati „pěstuje, zvětšuje“ a várdhate „roste, zvětšuje se“ (Borrow 1959: 293)¹⁵. Ačkoli tento intranzitivní význam média v indoíránských jazycích zdaleka není základní a projevuje se pouze v opozici některých sloves, je reliktní povahy a mnozí badatelé jej pokládají za starší než význam děje vykonávaného v zájmu subjektu či zaměřeného na něj, který v těchto jazycích převládá (Kuryłowicz 1964: 74; Савченко 1960; 1960a: 15; Расторгуева и др. 1975: 305)¹⁶. Ještě výraznější je opozice tranzitivních forem aktiva a intranzitivních forem mediopasiva ve staré řečtině a chetitštině; srov. st. řec. λείπει „opouští“ a λείπεται „zůstává“; κοιμάω „uspává“ a κοιμάομαι „spím“; ἀπόλλυμι „zabíjím“ a ἀπόλλυμαι „hynu“¹⁷; chet. sallanu(z)i „pěstuje“ a sala[n]atari „roste“; paršiazi „láme“, paršittari „láme se“ (Friedrich 1952: 163; 178–9)¹⁸. Na základě těchto opozic korelují nominativní a akuzativní konstrukce predikativního atributu (nominativní s formami mediopasiva, akuzativní s formami aktiva), srov.: st. ind. saṃgrahītāro vadante „vozatajové (bojových vozů) se nazývají“ (Delbrück 1888: 104) a anyó hyám nāpām avadan „nazývali jeden druhého zlým“ (Macdonell 1955: 304; podobně s brū- „říkat, nazývat“ ib. 298 a 304)¹⁹; st. řec. Κῦρος… κράτιστος ἐνομίζετο Xen. Anab. 1, 9, 3 „Kýros… byl pokládán za nejznamenitějšího“ (Соболевский 1948:252) a μισοῦντές με ὀνομάζουσι Κακίαν Xen. Mem. 2, 1, 26 „ti, kdo mě nenávidí, mě nazývají (pokládají za) Neřest“ (ib. 255; Schwyzer-Debrunnner 1950: 83). Vedle takových korelujících forem mediopasiva a aktiva a konstrukcí se v uvedených jazycích pozoruje archaické užívání týchž slovesných forem v tranzitivním i intranzitivním významu (např. st. ind. váhati „veze, jede“, st. řec. κλίνω „nakláním, nakláním se“ apod.²⁰). Opozice forem s tranzitivním (objektovým) a intranzitivním (neobjektovým) významem tedy, ačkoli je poměrně archaická, není původní. Výzkumy posledních desetiletí, které odhalily souvislost indoevropských forem mediopasiva s perfektem a chetitským časováním na -ḫi²¹, umožnily rozpoznat ještě starší stav, kdy stavová (stativní) slovesa, jež položila základ paradigmatům perfekta a mediopasiva v mnoha jazycích, tvořila opozici vůči aktivním slovesům²². V baltských jazycích se tato opozice nestala flektivní, nýbrž nabyla derivační povahy²³; na jejím základě se zřejmě později utvořily skupiny tranzitivních a intranzitivních sloves, lišící se stupněm kořenové samohlásky, příponami a dalšími slovotvornými prostředky. Stejným směrem se vyvíjela kategorie tranzitivnosti i v germánských jazycích. Vedle forem mediopasiva, které záhy zanikly a samostatné paradigma si zachovaly pouze v gótském jazyce, kde mohly tvořit opozici vůči aktivním formám, srov. afdaupjaidau Mork 7, 10 „ať zemře“ a (af)dauþjan „zabíjet, usmrcovat“, inmaidjanda Kor 15, 51 15 Beje, J. Kuryłowicziaus (1964: 85 tt.) ir šių formų priešprieša laiko derivacine. 16 Od dob Brugmanna se za hlavní význam indoevropského média pokládá vztah děje k subjektu (neboli „význam účasti subjektu“) (Brugmann 1916: 686 a násl.; Delbrück 1897: 425 a násl.; podobně také Hirt 1934 I: 203 — 5, v novější době Lehmann 1974: 127 s literaturou). 17 Podrobněji k tomu Schwyzer 1938 I: 686; Десницкая 1951; Гухман 1964: 32; Савченко 1974; 306. 18 Žr. dar Фридрих 1952a: 116 tt.; Kronasser 1956: 201 tt.; Савченко 1974: 307–8. 19 Žr. dar Speyer 1896: 30–1; Шерцль 1883: 27; Whitney 1889: 268. 20 Viz Meillet 1934: 197; Delbrück 1897: 417 a násl.; Десницкая 1951: 141; Савченко 1974: 308. 21 Sémantické vztahy mezi indoevropským mediopasivem a perfektem stanovil již J. Wackernagel (1926 I: 168) a P. Chantraine (1927: 26 a násl.); o vztahu těchto forem k chetitskému časování na -ḫi viz Stang 1932; Kuryłowicz 1932; Rosenkranz 1958; Гизани 1956: 157–8 s literaturou: odlišně Пельмутер 1974. 22 Žr. Kuryłowicz 1964: 56–89, ypač 61 tt., 72; Иванов 1965: 112 — 138 su lit., kur ši priešprieša siejama su rekonstruojamomis dviem fleksyvinėm formų serijomis (dėl to plg. dar Watkins 1969: 66); Савченко 1960a: 24 tt.; 1974: 306 tt., 324 tt.; Степанов 1975: 194 ir 21 išn. nurodytą lit. 23 Srov. Kuryłowiczovu úvahu o tom, že se staré flektivní formy perfekta v baltských a slovanských jazycích změnily v derivační (1964: 81 a násl.). 32 Pro „změnit“ a inmaidian „měnit“ (Гухман 1964: 41; Макаев (ред.) 1966: 262)²⁴ byly za tímto účelem hojně využity kmeny sloves pracovních tříd s různým stupněm ablautu a různými sufixy. Stejně jako v litevštině tvoří intranzitivní formy gótských sloves s nižším stupněm ablautu opozici vůči tranzitivním formám s vyšším stupněm, např.: dis-skritnan „roztrhnout se“ a diskreitnan „roztrhat“, ligan „ležet“ a lagjan „položit“, sitan „sedět“ a satjan „posadit“ (Гухман 1959: 130; 1964: 72 tt.; Макаев (ред.) 1966: 169—70), srov. litevské berti — birti (viz 3.3.3.). Ve slovanských jazycích jsou významy stavu a aktivního, obvykle na objekt zaměřeného děje rovněž spojeny s příslušnými stupni vokalického střídání kořene sloves (např. slov. ber-: bbra-) a slovotvornými sufixy a infixy (srov. formy s významem stavu se sufixem nā-, odpovídajícím germánskému mediálnímu-intranzitivnímu sufixu nō- a geneticky ekvivalentnímu litevskému infixu prézentu²⁵). Ačkoli se tyto prostředky zde užívají především k rozlišování průběhového a dokonavého vidu a hlavním ukazatelem intranzitivity jsou pozdější zvratné formy, význam dokonavého vidu bývá často spojen s tranzitivitou, zatímco průběhový vid s intranzitivitou a významem stavu (Степанов 1975а: 142). Proto mohou ve slovanských jazycích derivační dvojice sloves průběhového a dokonavého vidu tvořit základ pro stejnou korelaci nominativně-akuzativních konstrukcí s predikativním atributem, jakou pozorujeme v litevštině, srov.: starorus. ude n būti Инп. 438 (Потебня 1958: 169) a starobělorus. кого naštu в томъ… право (Борковский 1968: 117), ačkoli je možný i opačný vztah z hlediska vidu, např.: staroslov. staše žvьrije nepostopyši Supr. 167, 15 (Miklosich 1874: 16), starorus. жона… стала права (Борковский 1968: 117) a диающне, кого царя поставлять Новг. I, 27 (Потебня 1958: 303)²⁶. Poté, co J. Stepanov (1975: 182—195; 1975a: 140—144) prokázal genetickou a sémantickou souvislost opozic tranzitivních: intranzitivních sloves v baltských jazycích a průběhového: dokonavého vidu sloves ve slovanských jazycích, je zcela zřejmé, že se starý protiklad děje a stavu v baltských, slovanských a germánských jazycích vyvíjel stejným směrem a zobecňoval podobné derivační prostředky. Část intranzitivních sloves, která tvoří základ nominativních konstrukcí s predikativním atributem, jsou potomky starých sloves stavu. 4. RYSY VÝVOJE NOMINATIVU S PARTICIPIEM 4.1. Konstrukce s fázovými slovesy Funkce predikativního atributu (adjunktu) je pro užívání participií charakteristická. Již dávno bylo zpozorováno, že ve starých indoevropských jazycích se participiální formy často užívaly zejména v konstrukcích s dvojími syntaktickými vztahy. Takové užití je podmíněno samotnou morfologickou povahou participia a jeho přechodným postavením mezi jménem a slovesem. Indoevropská jména, z jejichž slovesných kmenů se participia vyvinula, se svým významem nepochybně lišila od ostatních jmen, která nemohla označovat děje a procesy. Je proto pochopitelné, že k označování děje v konstrukcích s predikativním atributem se užívaly participiální formy. Mnohem širší užívání participií ve srovnání s adjektivy či substantivy bylo konstatováno v akuzativních a dativních konstrukcích (aut. 1962; 1974). V nominativní 24 Na základě opozic těchto forem byla v gótském jazyce za určitých okolností možná stejná korelace nominativních a akuzativních konstrukcí s predikativním atributem jako ve staré řečtině či staré indičtině, srov.: Daweid ina fraujan haitip „David ho nazývá pánem“ Luk 20, 44 a sei haitada Nazaraiþ „který se nazývá Nazaretský“ Luk 1, 26 (Гухман 1958: 126, 119, 221). 25 Nosinių afiksų ingresyvinę ir medialinę-intranzityvinę funkciją Ch. Stangas (1942: 58, 270; 1966: 338) laiko bendra prabaltų ir praslavų dialektų inovacija. 26 Srov. podobnou korelaci významů stavu a děje ve staré indičtině: agnír hōtā ny āśidad yajñān „Agni, ctihodný, usedl jako kněz“ a hōtāram agním mānuṣo ni ṣeduh „Lidé posadili Agniho jako kněze“ Delbrück 1900: 197. 3. Gramatinės kategorijos ir jų raida 33 v konstrukci se participia užívají také často v případech, kdy se tvary substantiv nebo adjektiv neužívají. 4.1.1. Pouze participiální tvary se užívají v nominativních konstrukcích s fázovými slovesy, zmíněných v oddílu 1.4, která označují konec děje: přestat (se), ustát, zanechat, skončit, nechat (přestat pít, přestal jezdit, přestal kouřit apod.). V současném jazyce tyto konstrukce obsahují pouze činná participia minulého času. Jen ojediněle se vyskytují konstrukce s činnými participii přítomného času, např.: bernas nesiliovė bereikias, besiskundžias KrėvRg 152 nebo s poloparticipii, např.: arklys netliaunas eidamas Als (LKŽ VII 395); jis nepaliovė vis tą šaukdamas MLLG VI 42; podobné příklady nacházíme už v textech 16. století, např.: idan tsch ichsu neliuduvnse tarnai mal-kas kapodami ir wandeni neschodami BrB Joz 9, 23 (da nicht auffhören | Knechte die holtz hawen vnd Wasser tragen). Činná participia přítomného času a poloparticipia se zde svým významem nijak neliší od činných participií minulého času. Zobecnění jediného participiálního tvaru s významem průběhového vidu je v těchto konstrukcích podmíněno samotnou sémantikou fázových sloves: slovesa přestat (se), zanechat, skončit apod. označují konec děje, a zároveň tak předpokládají předchozí děj určitou dobu trvající. Je třeba poznamenat, že ve zjištěných konstrukcích s činnými participii přítomného času nebo poloparticipii se fázová slovesa užívají se záporem, tj. neoznačují konec děje, ale naopak zdůrazňují jeho pokračování (jak ukazuje i prefix be- připojený k činnému participiu přítomného času). Vzhledem k uvedenému zobecnění jediného participiálního tvaru se však i v konstrukcích se záporem téměř vždy užívají činná participia minulého času, např.: neliaują lyg vilkas nestaugęs LTR. S výjimkou slovesa liautis jsou všechna slovesa označující konec děje vyjádřeného participiem nesubstantivní. Sloveso liautis se od prvních písemných památek až dodnes užívá také v nesubstantivní podobě, která má v nominativní konstrukci stejný význam, např.: Palauk kalbėjus (Höre ein mahl auf zu reden) BŽ 138 (ST 254); Palauk (= paliauk) su rykszte plakęs mus RG 481; paliaukite verkę Donel 106; gyvuliai liovė savo gramą gromuloje VaižgR I 77. Zvratná podoba je zde zřejmě pozdější. Nominativní konstrukce s činnými participii minulého času tvoří také slovesa multitli, nurimti, nuščiti, palsti, sustoti, perstoti, apsistoti, stabtelėti, atleisti apod., např.: Nutilo Jonienė šaukusi ŽemR IV 464; Nurimk nesiburnojęs! An (LKŽ I 977); Moteriškosios truputį nuščiuvo klegėjusios ŽemR I 306; Žydas susilaikė ėjęs į duris KrėvRg 226; laikas, rodos, sustoja ėjęs Vrn; Šuo… apsistojo(a) kau-kęs TD r III 54; Bernai… stabtelėjo bloškę pėdus VienR V 82; grėbėjai atleido skubėję ŽemR II 331; galią paiso vaikščiojusi Jrk 86. Tato slovesa rovněž označují konec děje participia, ale mohou se užívat samostatně a sama tvořit gramatický základ věty. Blízká fázovým slovesům jsou také slovesa (pa)laukti, luktelėti, např.: palaukite besidžiaugusios KrėvLŽ 252; luktelėk dainavęs Všt. Činná participia minulého času závisí rovněž na frazémech označujících dovršení děje, např.: Susičnkp nasrus berėkus KrėvLŽ 250. Konstrukce s infinitivem odpovídajícího významu jsou v takových případech méně časté nebo se téměř neužívají (např. u sloves nurimti, apsistoti, stabtelėti). Ještě zřetelnější je lexikální a syntaktická samostatnost slovesa v konstrukcích s pohybovými slovesy vyjadřujícími návrat. V lidové slovesnosti a nářečích jsou z nich nejčastější konstrukce se slovesem pareiti, např.: parėjau loveles darius JD II 814; pareisi veltui buvusi Plt; parėjo žlugta velėjus Pc (viz autor 1964: 56); méně časté jsou konstrukce se slovesy grįžti, ateiti, eiti, atsikelti, pabusti apod., např.: diedas jau grįžo meškė-rijos Ign.; grįžo siuvęs S I 182; piemėnė neateina ganius Ds; jis atsikėlė klūpojęs ŠRagIT 282; tartum jis būtų pabudęs sunkiai, baigiasi sapnavęs ŠRagR III 126. V případech, kdy slovesa sustoti, apsistoti, stabtelėti označují vědomé, volní přerušení (nebo dočasné přerušení) činnosti, jsou jim blízká slovesa susi-laikyti, susivaldyti (např.: Gustė susilaikė verkusi SimonNTP 128). Nejčastěji se však tato slovesa pojí s participiem v záporném tvaru, a proto celá konstrukce nevyjadřuje přerušení děje, nýbrž naopak stav udržovaný volním úsilím, např.: vos susilaikiau nepagriuvęs DLKŽ 767; kalvis vos susivaldė netrintkelė- 34 jes per bedantę burną LKŽ V 543. Stejně se se zápornými činnými participii minulého času pojí slovesa označující volní zdrženlivost išgesti, iškentėti, nukęsti, pakęsti, ištverti, např.: jei tu iškęstum tris metus nieko nešnekejęs BsMt I 115; (vargšas) tris dienas ir tris naktis ištvėręs nemiegojęs LTR; vagis... negi nukęs neėmęs Rk (LKŽ V 642)¹, srov. také sloveso įtikti: aš neįtinku anam dirbęs Grg (LKŽ II 390). Jestliže se zápor pojí jak s participiálními, tak s určitými slovesnými tvary, konstrukce konstatuje uskutečnění děje označeného participiem, např.: mergytė neiškenčia neparvirtusi gulbe LTt III 317; neiškenčia kaip vilkas nestaugęs Rz, Gs, Jrb (LKŽ V 642). Jak je patrné z příkladů, se slovesy označujícími volní úsilí se užívají participiální tvary s významem průběhového i dokonavého vidu. Stejně jako nominativy participií se i v bezpodmětných větách pojí s fázovými slovesy činná participia minulého času v adverbiálním tvaru, např.: reikia kol kas luktelėti rašius VenclR III 729; sakai, nutilti plėpėjus ŠI; jau metas būtų ir juokusis nustoti (LKŽ IV 420); atsibodo giedojus ŽemR III 94; nebo bezpodmětně užité neutrální tvary činných participií minulého času, např.: danguje nesilovė žaibavę LKŽ VII 395. 4.1.2. Při vzájemném porovnání uvedených příkladů se ukazuje postupný přechod od výpovědí, v nichž sloveso s finitním významem (např.: vrátit se, vrátit se, položit) je ještě zcela samostatné a participium vyjadřuje doplňující informaci (srov. vrátil se rozzlobený, vrátil se unavený apod., viz aut. 1964: 55 a násl.), přes případy, kdy sloveso ztichnout, uklidnit se apod. zachovává sémantickou samostatnost, ale je již těsně spojeno s participiem a označuje završení jeho děje, až ke konstrukcím se slovesy přestat, zanechat, která se stala pouhými ukazateli finitního významu participia. Mimo jiné vztah těchto konstrukcí pěkně ilustrují i příklady z lidových písní, kde se ve zcela totožných větách užívají formy vyjadřující návrat a završení děje, srov.: Jak se vrátím z krčmy opilý KlvD 144 a Jak přestanu v krčmě pít JD I 79. Je téměř nepochybné, že všechny tyto konstrukce jsou z historického hlediska téhož strukturního typu a že slovesa přestat, zanechat, odhodit, užívaná s nominativy participií, měla kdysi rovněž samostatný lexikální význam, stejně jako nyní uklidnit se nebo se unavit. Tuto samostatnost si tato slovesa dobře zachovala v jiných případech; srov. zcela konkrétní význam odhodit „hodit“, užití slovesa přestat ve významu „zastavit se, ustát“, význam slovesa pominout „odejít, uklidnit se“ LKŽ VII 396 (srov. staropruské aulaut „zemřít“ Trautmann 1910: 307; Fraenkel 1962 I: 362 s literaturou) a samostatnou funkci, např.: Mrazy zimy tehdy ustávají JD 332 (LKŽ VII 396); ustal hrom RD 193 (tamtéž) apod. Ve starých písemných památkách se liautis ve významu „skončit“ užívá také bez participia nebo infinitivu, např.: tihnai lowesi Rubeszus BrB Joz 19, 47; Manna liowies antrą dieną Joz 5, 2; chci se pomstít a potom přestanu Teis 15, 7. Nominativní konstrukce participií s fázovými slovesy tedy pravděpodobně vzešly z výpovědí se stejnou vnitřní strukturou jako predikativní atributy se slovesy zastavit se, vrátit se, vrátit se apod. (viz 1.4). Za základ rekonstruované vnitřní struktury těchto konstrukcí je rovněž třeba považovat základní věty (slovesnou a nominálně-participiální), spojené týmž vztahem, např.: dítě přestalo plakat ⇐ dítě přestalo + dítě (předtím) plakalo. 4.1.3. Participiální konstrukce s fázovými slovesy, která ztratila svůj konkrétní lexikální význam, se dnes obvykle užívají v lidové slovesnosti, v běžném lidovém jazyce (nářečích) a v krásné literatuře vycházející z jeho rysů. Jinak jsou neproduktivní a obecně je z užívání vytlačují synonymní vyjádření s infinitivem. V psaném jazyce převažují už od nejstarších jazykových památek². V současnosti jsou konstrukce s infinitivem hlavním prostředkem vyjadřování fáze děje a modality: jsou stylově neutrální a tvoří se stejně jak se slovesy označujícími začátek děje. 1 Vedle toho se někdy, ale mnohem méně často, vyskytují konstrukce s infinitivem, např.: Ale jis negali išgest valgyt (= nevalgęs) BsP IV 7. 2 Srov. příklady z Bible Jonase Bretkūna: lowes prarakaut I Sam 10, 13; Netliaukesi… schaukti 7, 8; lowes pagimdti I Moz 29, 35; 30, 9; lio wes su jo kalbėti 17, 22; pamestu (pabr.) (liautumse) mane toliaus ieschkoti I Sam 27, 1 ginnies… pakarnu buti II Moz 10, 3; ginnaties, laikiti (parašt.: saugoti) mana Prisakinu II Moz 16, 28. 3* 35 (začít, pustit se do, chopit se, dát se do…), stejně jako s pomocnými a modálními slovesy (chtít, moci, muset, mít…). Naproti tomu participiální konstrukce užívané pouze se slovesy označujícími konec děje a jeho záměrné pokračování mají sklon měnit se ve stylisticky příznakové konstrukce s infinitivem, které tvoří určitou část těchto konstrukcí. 4.1.4. Nominativní konstrukce se slovesy označujícími ukončení děje mají protějšky v mnoha příbuzných jazycích. V lotyšských nářečích se sloveso nostāt pojí s nominativy participia činného minulého času, stejně jako v litevštině, srov. nuostāja braucis (Endzelīns 1951: 1014). Ve staroslověnštině se slovesa označující konec děje prěstati, skončati pojí s nominativy přítomných aktivních participií, např. prěsta gl(agol)ę Luc 5, 4 (ἐπαύσατο λαλῶν); skonьča dobrotvorę Supr 481₂₁ (Večerka 1961: 67). Odpovídající konstrukce se užívaly i v dalších slovanských jazycích — ve staré ruštině a staré češtině — a teprve později z nich participia definitivně vytlačila infinitiva, např.: starorus. не престаи моляся Лавр. 255 (Barnet 1965: 58); сконча зижа (= окончил строить) Лавр. 52 (Потебня 1958: 158); staročes. (ret.) čestuje nepřesta Jid 45 (Gebauer 1929: 595; Trávníček 1956: 167; Dvořák 1970: 155). Rozšíření v různých slovanských jazycích (nejen v překladových, ale i v původních textech) a baltské paralely neumožňují považovat tyto konstrukce za převzaté z řečtiny, jak se domnívali Th. Forssmann (1877—8: 13) a A. Vaillant (Вайан 1952: 397); po zvláštních výzkumech syntaxe participií ve staroslověnštině v posledních desetiletích³ již jejich slovanský charakter nevzbuzuje pochybnosti. S litevskými participiálními konstrukcemi po slovesech liautis, nutilti a podobně je srovnávali A. Potebnja (ib. 161) a Nepokupnyj (Непокупный 1964: 135). Některé z nich se mohou shodovat dokonce i lexikálním složením, srov. starorus. не престашемь … творя Ип. 167 (507) (Потебня 1958: 158) a zcela možnou litevskou podobu neperstoja tveriąs. Tyto slovanské konstrukce, stejně jako odpovídající konstrukce baltské, úzce souvisejí s těmi, které závisejí na samostatně užívaných slovesech označujících dokončení děje nebo jeho pokračování, tj. slovesech s fázovým významem, např. starorus. остатии, пришти, возвратитися; пробьти, събьти a podobně, srov. v původních textech остались сице творя („zůstaneš takto čině“, tj. nepřestaneš tak činit, Потебня 1958: 158); пробысть негдь (Борковский-Кузнецов 1965: 376). Participia se ještě hojněji užívají po fázových slovesech ve staré řečtině. Konstrukce se slovesy označujícími konec děje (např.: τελέ(ω) „vykonávám, dokončuji, končím“, λήγω „zadržuji, končím“, παύω „zadržuji, zastavuji, ukončuji“, μεθίημι „odhazuji, pouštím“) a nominativy participií jsou zde doloženy už od Homérových eposů, např.: οὐδ’ ἐπέσσε ἔφρων „nepřestal přemýšlet“ II XII 222; ὁπότε λήξειεν ἀείδων „dokud by nepřestal zpívat“ II IX 191 a podobně.⁴ S nominativy participií se ve staré řečtině pojí i slovesa označující počátek děje (rovněž už od Homéra), např.: ἐγὼ δ’ ἄρχον χαλεπαίνων „já však jsem začal hněvat se (= spor)“ II II 378⁵. Ani ve starořeckém syntaktickém systému nejsou tyto konstrukce izolované: slovesa počátku děje se pojí s nominativy participií stejně jako slovesa s významem „zkoušet“, „snažit se“ (např.: πειράω, σπεύδω), zatímco slovesa konce děje jako slovesa ve významu „unavit se“, „vyčerpat se“ (např.: κάμνω, ἀποκάμνω, ἀπαγορεύω, srov. Stahl 1907: 746—7), a dokonce i „probudit se“ (např. ἐγέρετο … εὕδων „probudil se spící“ Od. XIII 187—9 (Овсянико-Куликовский 1898: 2); naproti tomu slovesa s významy „přebývat“, „jít“ se často užívají k zdůraznění děje participia, např. ἦκω ἀγγέλλων doslova „jdu oznámit“, tj. „oznamuji“ (Kühner 1870: 622); μένετε ἐσθίοντες καὶ πίνοντες ≈ staroslov. пребывайте. édąste i pijõste Luk 10,7 Žogr, Mar (Večerka 1961: 67). 3 Zvláště Rūžicka 1963; Večerka 1961; Barnet 1965; Dvořák 1970, tamtéž viz kritiku názoru A. Vaillanta. Tyto konstrukce považovali za slovanské i dřívější badatelé, srov. Потебня 1958: 156 a násl.; Jagić 1900: 60 a násl.; Vondrák 1912: 609. 4 Daug tokių pavyzdžių iš įvairių graikų k. raidos laikotarpių duoda R. Kühneris (1870: 618—9) ir J. M. Stahlias (1907: 745—6), žr. t. p. Schwyzer-Debrunner 1975: 393. 5 Při komentování příkladů tohoto typu J. M. Stahl (ib. 744) uvádí, že participium zde není zcela totožné s infinitivem: participiální konstrukce vyjadřuje počátek děje jako určitou část jeho celku. 36 Ve zmíněných příkladech nejsou slovesa označující konec a začátek děje pouze ukazateli určité fáze; stejně jako v baltských a slovanských jazycích si v mnoha případech zachovala konkrétní lexikální významy. Výraznou paralelu s litevštinou vidíme například v užívání slovesa z kořene *met-: má-li zcela konkrétní význam „pustit, hodit (nějaký předmět)“, např. μεθίημι τόξον, ἄγκυραν „odhazuji luk, kotvu“, označuje v nominativní konstrukci s participiem, stejně jako litevské mesti, konec děje, např.: κλαύσας καὶ δυνάμενος μεθέηκεν „po pláči a soužení přestal“ II XXIV 48 (Schwyzer-Debr runner 1975: 393); k antepozici participia srov. bensyk ir verkusi liaudis DonR 33. Slovesa s konkrétním lexikálním významem se neztratila ani v podobných indoíránských konstrukcích. Například avestská konstrukce citovaná H. Reicheltem (1909: 330) āat tum nišhidōiš gāwāsca srāvayō apasca vanuhis yazamno „da hobst du an (doslova: posadil ses), die Gathas aufzusagen und die Wasser zu verehren“ (srov. také Расторгуева 1975 I: 111) zcela odpovídá staroruskému příkladu Святославъ … сѣде княжа (= сел княжить) ту в Переяславци Лавр. 27 (Потебня 1958: 158). Totožnost struktury a sémantiky konstrukcí s fázovými slovesy (zejména slovesy označujícími konec děje) v jazycích různých indoevropských skupin, jejich velmi podobné postavení mezi ostatními nominativními konstrukcemi a odpovídající směr vývoje, spojený s abstraktizací významu sloves, jasně ukazují na společný základ těchto konstrukcí. Tímto základem, který vznikl již v době jazykového společenství indoevropských jazyků, jsou nominativní konstrukce s finitními, inchoativními nebo durativními slovesy s konkrétním lexikálním významem. Později, zřejmě již v jednotlivých jazykových skupinách, se některá z těchto sloves specializovala na vyjadřování konce, případně (méně často) začátku děje, částečně se desemantizovala a změnila se v určité fázové ukazatele. Díky společnému základu a jednotnému směru vývoje přinesl tento paralelní proces v různých jazykových skupinách (baltské, slovanské, starořecké) velmi podobné výsledky. Jejich přesunutí do praindoevropské epochy neumožňují zbytky konkrétních (samostatných) lexikálních významů fázových sloves, které jsou patrné ve všech uvedených jazycích. Kromě toho je ve starých indoevropských jazycích zřetelný sklon vyjadřovat modální, fázové a jiné obecnější významové rysy děje (sémantické funktory) pomocí sufixace sloves, nikoli analytickými konstrukcemi s „funkčními slovy“ (srov. Lehmann 1974: 139 a násl., 187 a násl., 246). Desemantizace slovesa v nominativní konstrukci, jeho proměna v abstraktní ukazatel fáze děje, souvisí s přestavbou vnitřní struktury samotné konstrukce. V současné litevštině je výpověď brolis baigė (ar metė) gėręs synonymní s výpovědí brolis nebegeria, zatímco vnitřní struktura výpovědi brolis parėjo gėręs je založena na kopulativně propojených základních větách brolis (buvo) gėręs + brolis parėjo. Tyto konstrukce se liší také syntaktickými vztahy mezi slovy ve vnější struktuře: v prvním případě sloveso baigė ar metė vyžaduje akuzativ, jehož pozici zaujímá nominativ participia; v druhém případě je sloveso parėjo samostatné. 4.2. Konstrukce se slovesy vyjadřujícími emocionální stav 4.2.1. S příčestími činnými minulého času se nejčastěji pojí také slovesa vyjadřující emocionální stav radovat se, těšit se, být hrdý; rmoutit se, truchlit, litovat, trápit se, děsit se, divit se, překvapit se, stydět se a podobně. Nejrozšířenější jsou konstrukce se slovesem radovat se, např.: zaradoval jsem se, že jsem se zbavil čápů Šll; jsem rád, že jsem vyvázl se zdravou hlavou Rs; neraduj se, že jsi našel, neplač, že jsi ztratil. Tvoří se také konstrukce s jinými slovesy vyjadřujícími emocionální stav: I babička Krizas… se velmi těšila, že se dcera dožila svatby DnR 67; je hrdý, že dokázal vyvracet pařezy Kp; netrápila se, že ho ztratila Myk-PutAŠ III142; lituji, že jsem slíbil dceru Jrk 133; trápí se, že souhlasil jít Krš; divil jsem se, že jsem koupil tak levně Kps; jen se nestyď, že tak lilo! VaičiūnDK I 173 (viz také 1.1.1. a aut. 1964:58). 37 Vedle tvarů minulého času se, avšak mnohem řidčeji, užívají také nominativy příčestí činných přítomného a budoucího času, např.: a) přít. čas: raduj se, že sama máš sousto ŽemR II 168; (vesničané) byli hrdí, že mají takovou víru VaižgRR I 50; Deveika si stěžuje, že je neduživý CvMS 206; b) bud. čas: liška… se radovala, že bude mít chutnou snídani LTR; radovala se, že všem svázala jazyk a pána uklidnila ŽemR III 383; dokonce se radoval, že bude moci natáhnout nohy ŠRagrR III 63; někdy také neživotných příčestí, např.: Copak jste se tak měnili, když jste byli biti? Alk; ten blázen se raduje, že je bit Kps. Na rozdíl od konstrukcí s fázovými slovesy si zde příčestí zachovala význam příslušných časů. Příčestí činná přítomného času jsou však z těchto konstrukcí intenzivně vytlačována novějšími tvary přechodníků; vedle raduj se, že dostaneš převládly mnohem produktivnější konstrukce typu raduj se, že dostáváš, srov. také: neraduj se, že první kosíš LTR; pasák se rozčiloval, že nemůže vyhnat husy a ovce Šr (LKŽ I 201) a podobně. Příčestí i přechodníky, které jim odpovídají, mohou záviset také na slovních spojeních s významem sloves označujících citový stav, např. být šťastný = radovat se, srov. byli jsme šťastní, že jsme ptáka vyplašili CvR II 9; jsem šťastný, že vás vidím Gruš ABP 104⁶. Přechodník je, jak známo, specifickým prostředkem vyjádření následného děje. Jeho pronikání do těchto konstrukcí (stejně jako do příslušných výpovědí s fázovými slovesy zmíněných v 4.1.) tedy jasně ukazuje souvislost těchto konstrukcí s užíváním nominativních tvarů příčestí k vyjádření následného děje. Například do vnitřní struktury výpovědí, jako je nebudeš litovat, že jsi vstal brzy || vstávaje brzy, vstupují věty (ty) nebudeš litovat a (ty) brzy jsi vstal, jejichž vztah lze interpretovat dvojím způsobem. V prvním případě bude druhá věta zaujímat pozici propozičního objektu a konstrukce bude synonymní s nebudeš litovat, že jsi brzy vstal. Ve druhém případě budou obě věty spojeny pouze vztahem subordinace a konstrukce bude synonymní s až (jestliže, když) brzy vstaneš, nebudeš litovat (časový, podmínkový či příčinný význam v tomto případě není syntaktický a závisí na kontextu, viz aut. 1964: 66 a násl.). Homonymní jsou také odpovídající konstrukce s příčestími trpnými, např.: vrána omdlévá, když je chválena LTRn 285. Často stačí příčestí s rozvíjejícími slovy přesunout za sloveso, aby se konstrukce vyjadřující následný děj změnila v propoziční objekt, srov.: když ses mladý oženil, nelituj – až vyroste syn, bude jako bratři, a nebudeš litovat, že jsi brzy vstal a brzy se oženil (LK III 24). I v konstrukcích s postpozitivními příčestími je však význam následného děje často stále patrný. Zvláště výrazný je tehdy, když konstrukci tvoří nereflexivní slovesa (truchlit, litovat, podivit se, sténat apod.).⁸ 4.2.2. Ačkoli se v nominativních participiálních konstrukcích v současnosti nejčastěji vyskytují reflexivní tvary sloves vyjadřujících emocionální stav, nejsou příliš staré. V nářečích, lidové slovesnosti a starých písemných památkách nacházíme téměř všechny jejich nereflexivní protějšky užívané ve stejném významu citového stavu, srov. nuėj toliau džiaugdamas Mrc (MLLG VI 66), tu nejauk iš vargšo žmogaus Lp (LKŽ III 421), didžiuoja, nedeina Jnšk (LKŽ II 494); tvardome… nosį idant ne gerėtų (= gerėtusi) kvėpimosse DP 568⁴⁵; neketu būti (…) bijoti⁶⁷ LKŽ I 567; aš gėstu J (LKŽ III 280); ko tu gąsti? J (LKŽ III 152); nesielok PK 59³; takové tvary se užívají i v nominativních konstrukcích, např.: negailėk pametęs Nj (LKŽ III 152). Reflexivní částice zde nemá žádný pádový význam a zjevně nemůže být geneticky spojena s ⁶ Blízká zde uvedeným jsou také příčestí a přechodníky vyjadřující obsah predikátů s modálním (nejčastěji hodnotícím) významem, např.: je vinen tím, že se včas nenadmul, aby si našel dobré pomocníky mezi dělníky JabIRR II 191; udělal jsem špatně, že jsem ti odpověděla Lt III 158 (možné je i odpovídaje), viz také aut. LKG II 381. ⁷ Ve starých písemných památkách se podle vzoru konstrukcí s fázovými a modálními slovesy někdy v tomto případě užívá také infinitiv, např.: Esch galios gwenti po akim Dukterų Heth BrB I Moz 27, 46 (Mich verdenusst zu leben). ⁸ Proto se v uvědomělé řeči konstrukce s těmito slovesy často zaměňují, např.: Balsių Petras s Pranaičiu se podivili, když tu a tam na trhu uviděli obilí Myk-PutR VI 11; Sousedé sténají, když se ocitli v nesnázích LKŽ VII 188. ⁹ Plačiau apie tai žr. Jakulienė 1968: 29–31, kur duota daug atitinkamų formų iš senųjų raštų. 38 dalyvinės konstrukcijos struktūra. Reikia sutikti su A. Jakuliene (1968: 14), kad ji yra tiesiog veiksmažodžio intranzityvumo papildomas rodiklis, pradėtas dėti prie emocinės būsenos veiksmažodžių jau sangrąžiniams veiksmažodžiams susiformavus ir virtus atskira morfologine formų grupe. Panašiai sangrąžos dalelytė buvo pridėta ir prie daugelio kitų intranzityvinių veiksmažodžių, pvz.: gultis, klauptis, stotis, liktis ir pan. Tokį pat procesą galima įžiūrėti ir latvių kalboje, kur greta sangrąžinių bitės, priecāties, brīnīties, smieties ir pan. formų sen. raštuose ir tarmėse dar pasitaiko ir nesangrąžinių, pvz.: Glücko siewa, bidama un drēbēdama Mork 5, 33, Mancelio sawu tēwu bistam Post III 114 (ME I 305); smejat, ļaudis, dziesminai (ib. III 906); plg. taip pat sangrąžos dalelytės pridėjimą prie kitų intranzityvinių veiksmažodžių: tupties, kustēties, sēsties, gulties, stāties etc. (Endzelins 1951: 987–8). 4.2.3. Velmi podobný obraz vidíme ve slovanských jazycích, jejichž nejstarší památky ještě dokládají polom analytický charakter zvratných forem sloves označujících citové stavy (Борковский-Кузнецов 1965: 288–9). Vedle nich se někdy užívají také odpovídající nezvratné formy, srov. st. sl. plakati i plakati se; žaliti i sožaliti si; regati i regati se (Havránek 1928: 120 n.), které se významově téměř neliší (stejně jako ostati || ostati se ≈ litev. likti || liktis), a pouze některá taková slovesa (např. st. sl. ubojati se, smējati se) již nemají nezvratné protějšky. V nominativních konstrukcích převažují zvratné formy, např. st. rus. сожилъся Ип. 190, не убоявся князя два имуще Лавр. 160 (Потебня 1958: 157), ačkoli jsou možné i nezvratné, např.: довѣть мѫжомъ напълнивъ уши (tamtéž). Reflexivní formant, který si zde ještě zachoval pozici samostatného pomocného slova ve větě, svou funkcí zcela odpovídá reflexivní částici v baltských jazycích. To, že baltské a slovanské nominativní konstrukce závislé na slovesech označujících emoční stav nejsou svou podstatou spojeny s užíváním zvratných forem, potvrzují protějšky v jiných indoevropských jazycích. Ve staré řečtině se nominativy participií pojí s mediálními formami sloves zcela stejného významu, srov. ἥσατο … πίνων „džiaugėsi geriąs“ Od. IX 353; γέγηθας ζῶν Soph. Ph. 1021 „džiaugiesi gyvenąs“ a pod. (Kühner 1870: 616, 619–20; Schwyzer-Debrunner 1975: 392–3). J. Stahalis (1907: 737) při komentování takových příkladů zdůrazňuje původní predikativní význam participií (ursprünglich prädikative Bedeutung); podobně tyto konstrukce vykládají také Meillet-Vendryes (1952: 613), kteří poukazují na jejich přechodný, intermediární charakter. Stejně jako v odpovídajících baltských a slovanských konstrukcích je zde příčina emočního stavu zároveň i jeho obsahem. Podobně jako v litevštině se také ve staré řečtině participia (již od Homéra) pojí se slovesy ve významu „spokojit se, nasytit se“, např.: ἔσθει τέρπεσθαι ἐς ἀλλήλους ὁρῶντες dosl. „když se nasytili (dosyta se pokochali) pohledem jeden na druhého“ Il. XXIV 633¹⁰ (Schwyzer-Debrunner tamtéž 393). Ve staré indičtině nominativy participií se slovesnými kořeny významu lajj- „stydět se“, nand- „radovat se“ apod. označují základ příslušných afektů, stejně jako v litevštině nebo staroslověnštině, srov.: na lajajasa evam bruvāṇaḥ „nestydíš se takto mluvit?“ Pañc. II, 15, 17; nananduh siddhahāryāḥ „radovali se, že splnili záměr“ Kathās. 20, 99 (Speyer 1886: 373; 1896: 63). Dokonce i v latině, kde je užívání participií značně omezenější, se se slovesem gaudeo „radovat se“ někdy pojí nominativ participia, např.: gaudent perfusi sanguine fratrum Verg. Georg. 2, 510 „radují se, že se zalili krví bratří“ (Schmalz-Hofmann 1927: 589). To vše naznačuje, že nominativní konstrukce se slovesy označujícími emoční stav vycházejí ze stavového významu těchto sloves a z polopredikativního užívání verbálních adjektiv (později participií sensu stricto), jehož kořeny sahají do období indoevropské jazykové jednoty. Rozšíření zvratných forem v baltských a slovanských jazycích je zde bezpochyby paralelním jevem pozdějšího původu. Příklady se slovesy označujícími emoční stav jsou důležité pro výklad geneze VD tím, 10 Srov. překlad J. Ralise a kol.: „Když se jeden druhým oba napokoukali dosyta“ (Homeras 1962: 522). 39 že v nich zřetelně vystupuje spojovací článek mezi nominativními apozitivními konstrukcemi a centralizovanějšími spojeními typu VD, v nichž participium zastupuje propozicionální objekt závislý na slovesu. 4.3. Konstrukce se slovesy percepce a informace 4.3.1. V konstrukcích se slovesy percepce, myšlení a informace vyjadřuje participium nebo participiální skupina obsah slovesa. Takové VD, jak již bylo zmíněno, se tvoří nejčastěji se zvratnými slovesy. Konstrukce s nezvratnými formami pokládají někteří badatelé za novější (Tangl 1928: 50; Марьян 1962: 36). Existují však důvody domnívat se, že i se slovesy těchto významů se participia pojila již v dávné minulosti, ještě před vznikem zvratných forem. V žemaitských a západoaukštaitských nářečích mohou nezvratná slovesa percepce, myšlení a zejména informace místy vytvářet VD stejně jako zvratná: vedle brolis sakos atėjęs „bratr říká, že přišel“ se říká ir brolis sako atėjęs11. V písemných pramenech ze XVI.–XVII. století nacházíme asi 40 příkladů VD s nezvratnými slovesnými formami (asi 9%). V severovýchodní Litvě se dnes VD tvoří téměř výhradně s nezvratnými slovesy¹². Zde jsou nominativní participiální konstrukce neoddělitelně spojeny s často se vyskytujícím nepřímým způsobem po týchž slovesech, který je zase založen na archaickém predikativním užívání participií (aut. 1970: 6–12; 1977: 18 n.). Je těžké uvěřit, že všechna východoaukštaitská VD s nezvratnými formami jsou novotvary, tím spíše, že v jiných případech jsou v těchto nářečích zvratná slovesa velmi rozšířená a dokonce vytlačují odpovídající nezvratná slovesa z užívání (srov. kyla – keliasi, virsta – verčiasi, kinta – keičiasi a pod.). Navíc, považujeme-li VD s nezvratnými slovesy percepce a informace za novotvary, museli bychom je ostře oddělit od VD se slovesy označujícími emoční stav, ačkoli jejich syntaktická struktura je zjevně blízká. VD s nezvratnými formami (vedle zvratných) se užívá také v lotyštině, srov. zināju tēvu klausījušies (Bielenstein 1863: 377); cerējāt… paēduši ME I 375; duomādams viens pats esus (Endzelīns 1951: 1009). Příklady odpovídajících konstrukcí se nacházejí i ve starých památkách slovanských jazyků (srov. Потебня 1958: 156 n.; Vondrák 1928: 406; Gebauer 1929: 597). 4.3.2. Za zvláštní pozornost stojí paralely se slovesy s kořenem *men. Nezvratné formy slovesa mněti mohou ve slovanských jazycích vytvářet stejné nominativní konstrukce jako v tomto případě převažující zvratné formy, např.: st. sl. mъně-ache dъchъ viděšte Mar Luk 24, 37 (Růžička 1963: 193; v řeckém textu je infinitiv: ἐδόκουν... θεωρεῖν); st. čes. mnieše oklamajíc čbána Hrad. 130a (Gebauer 1929: 597), srov. konstrukce se zvratnými formami: st. sl. mnito sę imy Mat 25, 29; st. čes. mniš sě kúpe DalC 50 (Gebauer tamtéž) a pod. Podle hlavního členu – slovesa – se tyto konstrukce dokonce etymologicky shodují s litevskými, pouze v litevštině výrazně převažují nezvratné formy slovesa manyti, které se užívají s participii různých časů, např.: jis manė daugiau žinąs VeinR V 250; gali manyti pakliuvęs tarp garsių daktarų CvR IX 93; numanau nieko gero negadusius girdėjęt Klp (MLLG I 75) a pod. (srov. manosi sapnuojanti LKŽ VII 832; manosi gerbiamas Tl, viz také příklady ze starých písemných památek v oddílu 2.2.1.1.). Zcela identický typ konstrukce se slovesem man- téhož kořene a významu je doložen ve staré indičtině (od Rgvédu), např.: sómam manyate 11 V kartotéce dialektologického atlasu litevštiny jsou zaznamenány případy užívání těchto paralelních nezvratných forem z okolí Plungė, Palangy, Vainutasu, Tilžė, Rietavasu, Užventisu, Stulgiů, Tryškiů, Kuršėnais, Šilalė, Šilutė a dalších míst. 12 Údaje o rozšíření VD se zvratnými a nezvratnými slovesnými formami v nářečích (s kartografickým schématem) viz aut. 1977: 17. 40 papiván „můj nápoj“ RV X 85, 3¹³. L. Renou (1936: 37) při komentování takových příkladů uvádí, že v nejstarších veršovaných textech je participium ještě poměrně nezávislé na slovese a jejich spojení v jedinou konstrukci nastává později. Jinými slovy, participium si zde ještě zčásti zachovalo starou funkci nominálního predikátu. Podobně jako slovesa s kořenem man-drš- „vidět“, chad- „zdát se“, vid- „vědět“ (Renou 1936: 10, 37). Stejné užití je doloženo také v avestštině (Reichelt 1909: 330—1), kde se odpovídající konstrukce rovněž tvoří s mediálními formami man-, např. maēda manyete jaɣnvā „domnívá se, že nebyl poražen“ Yt. 10, 71. To ukazuje na indoiránský původ těchto konstrukcí. Ve staré řečtině se nominativy participií pojí se slovesy vnímání a myšlení, jako jsou φαίνομαι „zdát se“, *εἴδω „vědět“, αἰσθάνομαι „cítit“, γιγνώσκω „poznávat, dozvědět se“ aj., srov. ἔσθι... ἀργιγμένος Arist. Plut. 962 „věz... vpředu“; οὐκ αἰσθάνεσθε ἐξαπατώμενοι Xen. Hist. 7, 1, 12 „necítíte, že jste klamáni?“ (Соболевский 1948: 347; Chantraine 1953: 326; Schwyzer-Debrunner 1975: 396). Odpovídající konstrukce s participii (vedle obvyklých konstrukcí s infinitivy) se vyskytují i v latině, např.: sensit medios delapsus in hostes Verg. A. 2, 377. Meillet-Vendryes (1952: 616) je srovnávají s řeckými konstrukcemi, jiní autoři je však považují za grecismy (Kühner-Stegmann 1912: 702—3), třebaže vznikly podle vzoru původních výpovědí se slovesy označujícími emoční stav (Schmalz-Hofmann 1928: 588—9). 4.3.3. Zde uvedené paralely v příbuzných jazycích dovolují předpokládat, že nominativní konstrukce participií se slovesy vnímání a myšlení jsou stejně starobylé jako konstrukce se slovesy označujícími emoční stav. Ukazují, že i tatáž slovesa vnímání se kdysi mohla pojit jak s nominativem slovesných jmen (později participií), tak s akuzativem — podle toho, zda jejich podmět byl totožný s podmětem určitého slovesného tvaru, či odlišný. Například již zmíněné sloveso domnívat se tvoří při odlišném podmětu participia GD, a při totožném podmětu VD, srov.: Kastis se domníval, že ona spí ŠRaGr III 124 (ve starých písemných pramenech — s participiem: domníval se, že mladý král... se narodil BrP I 152, viz aut. 1974: 217) a on se opravdu domníval, že nikomu nic neřekne KrėvAP 148; mohlo by být také Kastis se domníval, že spí. Obdobně se vztahují konstrukce GD a VD tvořené slovesem téhož kořene ve staroslověnštině, kde vedle GD mъněvъša že i vъ družině sъstь Luk 2, 44 (Večerka 1961: 57) máme již zmíněné mъněacho dъchъ viděšte Mar Luk 24, 37. L. Renou (1936: 10) uvádí podobnou diferenciaci konstrukcí se slovesem kořene man- ve védské próze, srov.: tiṣṭhantam manyeta „myslí si (o nepříteli), že stojí“ a sa riricāno manyata TS VI 6, 5, 1 „myslel (cítil), že je vyprázdněný (vyčerpaný)“¹⁴. Ve staré řečtině se slovesa *εἴδω „vědět“, αἰσθάνομαι „cítit“, λέγω „říkat“ aj. rovněž mohla pojit jak s akuzativem, tak s nominativem (podle totožnosti podmětu, viz Соболевский 1948: 346—7; Schwyzer-Debrunner 1975: 394 a 396). V litevštině se VD vedle GD užívá u sloves regėti, jausti, žinoti, suprasti, dūmoti, tarti, atmin­ti, tikėti, sakyti aj. již od písemných pramenů 16.–17. století, srov.: A viděl hořké lidi, jak chodí BrB Apd 3,9 — Tento celník viděl... že zahyne... a začne... se modlit BrP II 363; Neboť kdož ví, že on bude moudrý či hloupý BrB Pam 2, 19 — vím, že zůstanu a budu u vás všech (s vámi) BrB Filip 1, 25; ¹³ Plačiau apie tai žr. Delbrück 1888: 104; Whitney 1889—1964: 268; Щерцль 1883: 27—8; Speyer 1896: 63; Macdonell 1955: 298; уεά Oertel 1926: 25 ir Renou 1936: 10—11, 37 su tolesne lit. Konstrukcijos su šiuo veiksmažodžiu уεά perduktyvios Brahmanuose, kur, pasak L. Renou (ib. 10), jos vartojamos kaip tam tikros pastovios formulės. ¹⁴ Daugiau tokių pavyzdžių žr. Oertel 1926: 25. 41 Vzpomeň na můj život, že pomíjí BrB Job 7, 7 – nótmeną karālumi ēssą DP 586₃₈. Copak jsem ti neřekl, že mi nic dobrého nepředpovíš BrB I Kr 22, 18; Neříkal jsi mi... že mluvíš s Bohem AK 62₁₅. Podle totožnosti podmětu se GD a VD u téhož nereflexivního slovesa někdy vyskytují dokonce v jedné větě, např.: Neboť viděl, že nebude králem, a že se od něj Saul vzdaluje BrB I Mak 15, 12. Korelace nominativních a akuzativních konstrukcí závislých na týchž slovesech souvisí s jejich sémantikou. Většina sloves vnímání mohla svou povahou stejně jako slovesa afektů označovat jak psychický stav podmětu, tak aktivní psychický proces zaměřený na určitý objekt vnímání. Například galvoti může i dnes znamenat jak „být zamyšlený“, tak „myslet (na) něco“ (srov. LKŽ III 87); podobně matyt, a ve významu stavu se užívalo i manyti, srov. mnozí myslí, málokdo ví Eržy (LKŽ VII 831), odpovídající významy staroindického man- (Cappeler 1955: 318–9) a rekonstruované *men- „myslet, být duševně rozrušen“ (Pokorny 1959: 726–7); o starém intranzitivním významu slovanského mъniti: mъně viz také Kurylowicz 1964: 79. Význam psychického stavu dokládá také etymologie a užití mnoha dalších sloves vnímání. Nominativní konstrukce se slovesy vnímání v tomto významu se svou vnější strukturou velmi blížily predikativním atributům s jinými slovesy označujícími stav. Podobně dvojznačná jsou i některá slovesa sdělování (srov. synonymii kalbėti a sakyti LKŽ V 113–4). 4.3.4. Rozrůzněnost VD závislých na nereflexivních slovesech vnímání a sdělování potvrzují jejich vazby na predikativní užití participií. V nářečích a starých písemných pramenech se VD často obtížně odlišují od predikativních participií užitých ve formách nepřímého způsobu, zvláště tehdy, když je mezi určitou slovesnou formou a participiem pauza. Výpovědi typu Bratr říká / že odešel (byl tam) jsou zvláště časté v severovýchodní Litvě (viz aut. 1977:17 n.). Je třeba poznamenat, že i v písemných pramenech ze 16.–17. století po nereflexivním tvaru slovesa říkat před participiem nejčastěji následuje interpunkční znaménko označující pauzu, např.: ženy... přišly a říkaly | že viděly anděla VEE 675, Luk 24, 22–23 (vnd sagen | sie haben ein gesichte der Engel gesehen)¹⁶; jak můžeš říci (přeškrtnuto -es) že mě miluješ BrB Teis 16, 14 (Wie kanstu sagen | du hast mich lieb), někdy se podobně oddělují i konstrukce s jinými slovesy, např.: on jistě věděl | že přijmeš svaté MT 108ᵃ²; začal přemýšlet | že se chce obrátit k Bohu BrGD LXVI, 10, viz také 2.2.1.2. Po reflexivních slovesech vnímání se v textech 16.–17. století interpunkční znaménka vyskytují v přibližně 40 konstrukcích (asi 10%), srov.: A sám řekl | nebude mít kam složit hlavu BrP I 123; tomu, kdo ve snu bloudil, zdá se, že jí... tomu, kdo žízní, zdá se ve snu, že pije BrB Iz 29, 8 (träumet | das er esse… das er trincke); jak kdyby někdo... usedl | chtěl vás všechny sníst MT (PM) 32–32ᵃ aj. Ačkoli zde interpunkční znaménka mohly naznačovat předlohy užívané překladateli, poměrně časté jejich užití ukazuje, že autoři starých písemných pramenů zřejmě vnímali sémantickou samostatnost některých participií následujících po slovesech vnímání či sdělování. V takových příkladech ze starých písemných pramenů, stejně jako v odpovídajících výpovědích současných nářečí (bratr říká (myslí si) | že byl nebo že všechno slyšel), lze participia považovat také za samostatné predikáty vyjadřující nepřímou řeč či obsah vnímání, které se vyvinuly ze starých nominálních vět¹⁷. Vedle takových asyndetických slovesných výpovědí, jako bratr říká (myslí si) | jsem nemocný || je nemocný, jejichž archaičnost je nepochybná, se zřejmě od nejstarších dob užívaly i odpovídající výpovědi nominálního typu, např.: bratr říká (myslí si): jsem nemocen, které 15Srov. DK již s reflexivním tvarem: sakės mán... kalbas? 65–66. Další příklady viz 2.2.1.1 a aut. 1974: 211–24. 16MP 164ᵃ⁴ tentýž text, již bez interpunkčního znaménka: sākidāmos Angelu weydą regeiusios. 17 Plačiau apie VD ryšius su predikatine dalyvių vartosena ir aut. 1970: 10; 1977:19 tt.. 42 a položil základ zde probíraným nominativním konstrukcím. S posilováním centralizace věty a hypotaktických vztahů mezi jejími částmi se podle vzoru jiných nominativních konstrukcí s predikativním atributem sloveso spojilo s participiem v těsný intonační a významový celek. Tímto způsobem se VD se slovesy percepce a informace proměnily ve varianty konstrukcí s predikativním atributem. Po přehledu jednotlivých typů nominativních konstrukcí se ukazují jejich genetické vztahy k obecným indoevropským syntaktickým modelům. Konstrukce s fázovými slovesy a slovesy vyjadřujícími emoční stav historicky odpovídají predikativním atributům, které se od pradávna užívaly s jinými slovesy stavu (statickými). Nominativ verbálního substantiva, které se později proměnilo v participium, v nich měl funkci druhého, subordinovaného predikátu. Základem konstrukcí se slovesy percepce a informace jsou participia vyjadřující obsah pocitu, myšlenky nebo řeči, která kdysi fungovala jako relativně samostatné nominální predikáty. Tato slovesa se s participii spojila v těsné konstrukce VD později a v litevštině i dalších příbuzných jazycích (např. staroindickém, starořeckém) lze dosud rozeznat stopy samostatnějšího užívání participia. 4.4. Konstrukce s pasivními formami 4.4.1. Hlavním modelem, podle něhož bylo utvořeno VD, byly nominativní konstrukce s predikativním atributem a statickými slovesy. Jak již bylo zmíněno, odedávna stály v protikladu k akuzativním konstrukcím s aktivními slovesy. Protiklad akuzativu a nominativu, jak známo, souvisí s pasivní transformací: podle J. Kurylowicze (1964: 74, 179 n.) se akuzativ považuje za gramatický pád právě proto, že je v pasivní konstrukci protikladem nominativu (hostem occidit: hostis occiditur). Dokud se v litevštině nevytvořily kategorie tranzitivity a pasiva, protiklad nominativního a akuzativního predikativního atributu (resp. VD a GD) souvisel především s odlišným derivačním významem slovesa a sémantikou samotného pádu, tj. nebyl přísně syntakticky motivován¹⁸. Když se začalo utvářet pasivum, vedle akuzativní konstrukce s aktivními slovesy (rodo jį piktą) a nominativní konstrukce se statickými (jis atrodo piktas) vznikla nominativní konstrukce s formami opisného pasiva (jis rodomas piktas), která byla vůči akuzativní konstrukci v protikladu na syntaktickém základě, např.: (otec) sype zrno suché: zrno je sypáno suché „ ” trhá látku napříč: látka je trhána napříč „ ” učinil jej nešťastným: on je učiněn nešťastným „ ” láme prkno napříč: prkno je lámáno napříč (srov. korelaci 3.3.3 vět se slovesnými tvary virti, plyšti, virsti, lūžti s derivačními významy). Konstrukcí s pasivními formami nacházíme v textech 16.–17. století poměrně mnoho, např.: nieks ne buvo atrastas vertas BrB Apr 5, 4; apsiwilkime | idant nugį nebutumbime rasti MT 139ᵃ; patinėlįs... tur būti Ponui schwenstas wadinats VEE 47ᵇ; sekma diena teipaieg bus schwensta wadinama BrB III Moz 23, 8 (sol auch heilig heissen); kuri skelbiama ira newaisinga BrP I 332 (= II 262). Stejně jako u verbálních substantiv se v nich užívají nominativy participií, srov.: mes... patis dabar griekinikais essą randami esme BrB Gal 2, 17 (selbs Sünder erfunden worden); bernelis... atrastas yra... beseidis DP 66₂₀ (nádležion iest... siedząc W₂ 66)¹⁹. V textech 16.–17. století se VD vyskytuje také s pasivními formami sloves tikėti, pramanyti, rokuoti, sakyti a skelbti, např.: 18 Plg. A. Meillet (1934: 359 tt.), L. Renou (1952: 355—6; 1965: 231—2), B. Havráneko (1968: 409 tt.) mintis apie sintaksinio valdymo silpnumą ir semantinį linksnių pobūdį senojoje ide. sakinio struktūroje. 19 Podobně BrB V Moz 22, 22, MT 83₁₄, ChB Apd 5, 39. 43 věříš, že přicházíš BrGD XXXVI (52); Christus... turtetu pramani- tas buti turis du kumu? MT (PM) 31a15; rozloučení se říká „Kancze esanti“ BrB Mdr 3, 2 (abschied wird fur ein pein gerechnet); o zemřelých se říká, že spí a odpočívají MT 26211; neboť se o tobě říká, že žiješ, a přece jsi mrtvý20 BrB Zj 3, 1 (Denn du hast den namen / das du lebest). Aktivní tvary všech těchto sloves se vyskytují v konstrukcích GD, srov. nebutu tikėję... Nepriete­li įeisenti BrB JerR 4, 12 a pod. (viz aut. 1974: 216 n.). V současném jazyce tvoří VD s pasivními tvary sloves vidět, spatřit, slyšet, ukazovat, hlásit, oznamovat a pod. rovněž protiklad ke GD se syntakticky aktivními tvary, srov.: vidí ho jít: je viděn jda; ukazuje ho navrátivšího se: je ukazován navrátivší se; hlásil, že přijde: je hlášen jako přicházející; vedle nominativů participií se zde někdy užívá také transgresivů: je viděn při chůzi. 4.4.2. Zcela stejným způsobem jako v litevštině se od starých písemných památek tvoří také lotyšská VD s pasivními tvary, srov.: viņš tika redzēts stāvus (Endzelīns 1951: 1009) vedle odpovídajících konstrukcí s nesklonnými participii, např.: viņš nav redzēts braucot (Valmiera, Endzelīns ib. 1013), dzirdēts bērns raudam (ib. 1002). Že tu máme varianty odpovídajících jmenných konstrukcí predikativního atributu, je zřetelně patrné i z korelace v těchto latgalských příkladech, např.: on učinil své sousedy šťastnými: sousedé byli učiněni šťastnými; spatřili mě jako prvního: byl jsem spatřen jako první a pod. (Bukšs-Placinskis 1973: 303). Stejný protiklad akuzativních a nominativních konstrukcí vidíme ve staroslověnských památkách, srov. stsl. viděchъ nebъstъvago prěvoznošęsta sję Ps Sin 36, 35 (Večerka 1961: 58) a vidimъ běaše prebъvaje prisno Supr 544, 25—6 (ib. 65). Formující se tvary opisného pasiva ve staroslověnštině svou strukturou rovněž zcela odpovídají baltským, ačkoli jsou silně ovlivněny řečtinou (Havránek 1928: 115 n., Večerka 1961: 73 s lit.). V samotné řečtině jsou pasivní tvary, které vytvářejí odpovídající korelaci s aktivními akuzativními konstrukcemi, blízké mediálním tvarům uvedeným v oddíle 3.3.4 (Соболевский 1948: 252, 291—2, 345 n., Schwyzer-Debrunn­er 1975: 396); totéž platí pro staroindický jazyk, kde se již od védského období akuzativní a nominativní konstrukce korelují na základě aktivních a mediopasivních tvarů sloves (viz 3.3.4.). Výrazný protiklad akuzativní konstrukce s aktivními a nominativní konstrukce s pasivními tvary nacházíme v latině, srov.: ego vos salvas sistam Pl. Rud. 1049 a omnia... salva sistentur ib. 1359 (Kühner-Stegmann 1912: 293); také s participii: mandata dicam facta Asin. 913 a is nunc dicitur venturus Peregr. Truc. 84 (Schmalz-Hofmann 1928: 383—4), srov. ještě oppugnata domus... nunti abatur Cic. Mil. 66 (ib. 608)21. Rozšíření těchto konstrukcí v latině souvisí s intenzivním užíváním samotných pasivních tvarů. V litevštině se naproti tomu formování opisného pasiva zastavilo jakoby na půli cesty: v některých dialektech zde pasivum začalo mizet, aniž se pevně ustálilo. Proto se ani VD s tvary opisného pasiva příliš nerozšířila a jejich protiklad ke GD, byť syntaktické povahy, zůstal druhořadý. Pro další vývoj VD v baltských a slovanských jazycích mělo mnohem větší význam utváření zvratných sloves. Tento proces probíhal v obou jazykových skupinách samostatně, měl však obdobné předpoklady a společný směr. 4.5. Vznik zvratných sloves Geneze zvratných sloves v litevštině je obtížná a složitá otázka, která již byla mnohokrát zkoumána a diskutována. Od studie W. Porzezińského (Поржезинский 1903), jež okamžitě vyvolala živou polemiku, se v této otázce ustálil— 20 Zapsáno na okraji místo textu podtrženého v rukopisu: nes wardą turi, iog giwas essi, ir numires essi. 21 V jazyce staršího období se v takových případech nominativy participií a adjektiv užívají stejně, zatímco protikladný acc. duplex je funkčně rovnocenný mladší konstrukci acc. c. inf. (Hofmann 1924: 79; Schmalz-Hofmann 1928: 383—4). 44 Existuje rozsáhlá literatura, jejíž pouhý přehled by zabral mnoho stran. Svůj názor na původ zvratných forem vyjádřili J. Endzelýnas (1901, 1903, 1951 aj.), J. Zubatý (1904), E. Hermann (1926), Chr. S. Stang (1966), J. Otrębski (1956), V. Mažiulis (1959), J. Kazlauskas (1968) a další baltisté; v posledních desetiletích byly zvratné slovesné tvary předmětem zvláštního zkoumání v monografiích P. Bernadišienė (1961) a A. Jakulienė (1968). Tuto otázku však stále nelze považovat za vyřešenou. Podrobnějším zkoumáním tvarů a užívání zvratných sloves vyvstaly spolu s novými údaji také nové problémy, které ztěžují určení jejich původu. 4.5.1. Dosavadní výzkumy ukázaly, že dativní i akuzativní význam formantu si sahá do dávné minulosti, avšak pokusy pokládat jeden z nich za původní a druhý z něj historicky odvozovat nepřinesly přesvědčivé výsledky. Za původní nelze pokládat akuzativní význam a odvozovat si od akuzativu zvratného zájmena, protože tomu brání jeho forma a protějšky dativního významu v jiných jazycích: slov. si < *sei nebo *soi, chet. ši atd.22 S akuzativem se pokoušeli domněle spojovat formu se z jihovýchodní žemaitštiny, z nářečí oblasti Paprūšė a ze starých písemných pramenů (Hermann 1926: 83 n., 87; Mažiulis 1959: 13), zdá se však, že ji lze vysvětlit novějšími fonetickými a morfologickými procesy v těchto nářečích (Zinkevičius 1966: 331–2, Jakulienė 1968: 241–2); o její archaičnosti pochyboval již J. Endzelýnas (1951: 914). Z akuzativu lze jen obtížně odvozovat také staroprušt. se a si23, neboť v takovém případě by bylo třeba předpokládat, že se východobaltský a západobaltský formant zvratnosti si utvořil z různých pádů posesivního zájmena. Odpovídající enklitické zájmenné tvary mi, ti rovněž odpovídají dativu zájmen v jiných jazycích (srov. stsl. mi, ti, ř. μοι, σοι (Hom. τοι), stind. mē, tē (Endzelýnas 1957: 148). Na druhou stranu brání odvození si od dativu zvratného zájmena a vysvětlení vzniku baltských zvratných sloves předpokladem, že dativní význam byl původní, jiné formální a sémantické důvody. Dativní význam sufixace si u žemaitských tranzitivních sloves (např. atrasties „najít si“ vedle atsirasti „zmizet někam a znovu se objevit“ Zinkevičius 1966: 334) jako by ukazovala, že srostla se slovesem později než tvary s infixem a akuzativním významem (Kazlauskas 1968: 144–145; Jakulienė 1968: 65, 78, 220, 246). Ve staropruštině nebyla vůbec doložena tranzitivní zvratná slovesa s dativním významem si ani sin (Jakulienė 1969: 42), jejich užívání je poměrně omezené i v lotyštině (Endzelīns 1951: 986; Lepika MLLVG I 557). V litevštině jsou také mnohem řidší než odpovídající intranzitivní zvratná slovesa. Častější výskyt dativního významu mi, ti v písemných pramenech 16.–18. století oproti akuzativnímu, který zaznamenal E. Hermann (1926: 80 n.), lze vysvětlit tím, že ortotonické zájmenné tvary mane, tave rychleji vytlačily staré enklitické tvary z pozice přímého (syntaktického) předmětu, zatímco perifernější dativní tvary se zachovaly déle; tato okolnost tedy rovněž nevedla k tomu, aby se akuzativní význam mi, ti, si pokládal za mladší. 4.5.2. Protože se nepodařilo určit jednotný původní pádový význam enklitiky si, začalo se pochybovat i o tom, zda lze tuto enklitiku považovat za pádový tvar zájmena. V důležité a obsažné práci A. Jakulienė (1968) přesvědčivě ukázala, že částice si je v současné litevštině často ukazatelem intranzitivnosti, který nemá pádový význam. Autorkin pokus pokládat tuto funkci si za nejstarší a posunout ji do dávné minulosti protobaltštiny (1968: 227–8: 231 n.; Skūvelė 1968: 17) však nepůsobí přesvědčivě. Především je těžké uvěřit, že původní význam formantu si byl tak abstraktní. Proti tomu svědčí typologické důvody, zvláště vznik zvratných sloves ve slovanských a germánských jazycích a — již v historické době — v jazycích románských, kde je zřetelně patrný původ zvratného formantu, který v syntaxi často ještě zastává samostatnou slovní pozici, v akuzativních a dativních tvarech zvratných zájmen; sémantika samotných zvratných sloves je přitom velmi podobná baltským (srov. že 22 Dėl formato si santykio su sangrąžinių įvardžių datyvo formomis žr. Поржезинский 1903: 88–9; Havránek 1928: 111; Endzelīns 1951: 915; Mažiulis 1959: 11–12; Stang 1966: 253–4. 23 Dėl šios prielaidos žr. Zubatý 1904: 59–60; Endzelīns 1944: 131–2; 1957: 148; Havránek 1928: 114; Mažiulis 1959: 13. 45 a také podobnost stavby a významu tzv. reflexiva tantum bijotis, džiaugtis, gėdytis apod. ve všech uvedených skupinách jazyků). Samotná opozice tranzitivita: intranzitivita není příliš archaická, jak ukazují jak nejstarší památky indoevropských jazyků²⁴, tak i údaje samotné litevštiny²⁵. Nejdůležitější však je, že enklitiku si nelze historicky oddělit od mi a ti, které mají ve starých písemných pramenech, a příležitostně i ve folkloru, zřetelný význam zájmenného dativu a akuzativu. Význam těchto pádů je ve větší či menší míře patrný i u mnoha zvratných sloves. Je třeba poznamenat, že také v jiných indoevropských jazycích, zejména v těch nejstaršími doklady doložených, mohou odpovídající tvary enklitických zájmen vystupovat v různých pádech. Například stind. (véd.) mē, tē, prakr. se, av. mē, tē, hē, šē, které odpovídají litevským (a slovanským) mi, ti, si, mají nejen dativní, ale i akuzativní význam (Delbrück 1888: 205–6; 1893: 462; Wackernagel 1930: 471 n., 484); stind. mē, tē navíc sémanticky odpovídají také genitivu a av. hē také ablativu a instrumentálu (Wackernagel ib.; Havránek 1928: 112 s lit.). Pokusy odvozovat některé významy těchto enklitik (např. genitivní) z původního dativního významu se ukázaly jako neúspěšné²⁶. Chetitské zájmenné enklitiky mi, ti, ši (= si), které podle V. Ivanova (1965: 230) přímo odpovídají litevským mi, ti, si, mají posesivní a dativní význam (Friedrich 1952: 141–2, 192, 223; Kronasser 1956: 143–6); hieroglyfické luvijské mi má možná také nominativní význam (Дунаевская 1969: 72). Za těchto okolností se jako nejpřesvědčivější jeví předpoklad, že užívání zájmenných enklitik mi, ti, si ve významech různých pádů (zvláště dativu a akuzativu) je archaickým jevem, snad zděděným z dob, kdy nepřímé pády zájmen ještě nebyly morfologicky rozlišeny (Wackernagel-Debrunner 1930: 471, 485; Havránek 1928: 111, 113; Erhart 1970: 37)²⁷. Dativní i akuzativní význam litevských enklitických zájmen mi, ti, si tedy mohou být stejně starobylé. Podle našeho názoru dostatečně jasně ukazují, že enklitika si představuje právě kmen zvratného zájmena její forma, význam, vztah k mi, ti i zájmenné protějšky v příbuzných jazycích. 4.5.3. Který z uvedených dvou významů enklitického zájmena si však sehrál větší úlohu při vzniku zvratných sloves? Jelikož ve všech baltských jazycích, o nichž máme údaje, tvoří zvratná slovesa především opozici k tranzitivním (Jakulienė 1967: 199–200), lze předpokládat, že tuto opozici nejvíce podmínil akuzativní význam. Akuzativní užití této enklitiky, které vylučuje možnost dalšího přímého předmětu, nejlépe vysvětluje její převažující funkci intranzitivizace. Potvrzují to i typologické paralely v příbuzných jazycích. Například ve východoslovanských jazycích lze stále zřetelně sledovat vývoj zvratných sloves ze spojení zájmena sen s akuzativním významem a sloves (Meie 1951: 263; Havránek 1928: 24 n.; Гавранек 1963: 60 n.; Борковский-Кузнецов 1965: 288–9). Z germánských jazyků nacházíme zvlášť výraznou paralelu ve skandinávských jazycích, kde formant zvratných sloves -sk zjevně pochází z akuzativu enklitického zájmena; ve staré islandštině se užívá souběžně s -s, které může mít i dativní původ. Tyto formanty, jež měly převážně akuzativní (místy i dativní) význam, se proměnily v morfologické ukazatele označující omezení děje na oblast subjektu a nyní se liší od ortotonických akuzativů zájmen (stisl. sik, nors. seg), které označují děj směřující přímo k subjektu (Стеблин-Каменский 1953: 238 n.; 1957: 124 n.; Гухман 1964: 214 n., 229–59). V mnoha dalších germánských 24 K slabosti valenčních vztahů podmiňujících tranzitivitu ve stind., řečtině aj. srov. Meillet-Vendryes 1924: 519 n.; Renou 1965: 231; Chantraine 1953: 8, 16–7, 232, 319 n. (poněkud odlišně Савченко 1975: 336–7); přímo kategorie tranzitivity v indoevropských jazycích viz Десницкая 1951: 143; Перельмутер 1974: 71–81. 25 Srov. aut. 1974: 233–4; 1974a: 244–5; viz také 3.3. 26 Plg. Havers 1911: 19 tt., 323 ir Brugmann-Thumb 1913: 458 dėl s. ind. mē, tē genetyvinės reikšmės kilmės; motyvuoja šio požiūrio kritiką žr. Hermann 1926: 77 ir ypač Havránek 1928: 112–3. 27 Od dob F. Boppa někteří badatelé spojují archaičnost enklitických zájmen s původem odpovídajících atematických slovesných koncovek -m, -t, -s (aglutinací zájmenných prvků); v poslední době tento názor zastávají Савченко 1960: 48 n.; Иванов 1963: 185; Erhart 1970: 12–3, 51. 46 jazycích (dokonce i v gótském jazyce, který má nejstarší písemnou tradici28), stejně jako v jazycích románských, si akuzativy zvratných zájmen dosud uchovaly morfologickou samostatnost, ačkoli jsou sémanticky v mnoha případech od slovesa neoddělitelné (jako něm. sich freuen, sich fürchten, fr. se réjouir atd.). Vznik tohoto typu zvratných sloves ze spojení s akuzativem zvratného zájmena je patrný již v lidové latině, kde vedle forem mediopasivního původu delectari, fieri apod. převládají se delectare, se facere, srov. ubi se tamen montes … aperiebant Peregr. Aeth. I, 1 (Дынников и др. 1975: 282); facit se hora quinta ib. 60, 135). Vedle akuzativního pádového významu hrála při vzniku zvratných sloves v indoevropských jazycích velkou roli i inkluzivní význam samotného kmene zvratného zájmena *s(e)-29, který umožnil, aby zvratné slovesné formy získaly v jednotlivých skupinách indoevropských jazyků (baltské, slovanské, germánské, románské) velmi podobné funkce a staly se sémantickými ekvivalenty starého mediopasiva. Na rozdíl od románských a většiny germánských jazyků ztratilo východobaltské enklitické zájmeno si morfologickou samostatnost již před počátkem písemné tradice. To není v rozporu s archaickým charakterem baltských jazyků, neboť v nich se toto zájmeno mohlo spojit se slovesem mnohem dříve než například v jazycích germánských. Starobylost baltských jazyků také není absolutní a netýká se celého gramatického systému. Zvratná slovesa baltských i jiných příbuzných jazyků nepatří ke starým indoevropským reliktům a jsou bezpochyby mnohem mladší než mediální formy indoiránských či řeckých jazyků s odpovídajícím významem. 4.5.4. Ze starých tematických osobních koncovek, které se v litevských zvratných slovesných formách zachovaly, je patrné, že sloveso s připojeným postpozitivním enklitickým zájmenem si bylo pokládáno za morfologicky jednotný tvar již před zkrácením koncového -ie < *-éi, úo < *-ó, srov. litev. velkuosi, velkiesi, lotyš. velkuôs, velciês (Endzelīns 1951: 903 n.). Poměrně staré splynutí v jedno slovo dokládají také jejich specifické přízvukové vlastnosti (Skardžius 1935: 201 n.; Kazlauskas 1968: 88 n.; Girdenis-Žulys 1972: 199). Nezkrácené koncovky se nejčastěji vyskytují také před enklitikou -t, jejíž zánik je doložen ve starých písemných pramenech, např.: duosiuot MP 85, KN 52₅, BrB Pat 3, 28, likčiut („přeji ti“), rodiūt DP 514₁₁, meldžiuot N 379, duomiet MP 176ᵃ₁₀, BrB Apr 3, 18 (Hermann 1926: 50, 37 n., 46 n.). Naproti tomu před enklitikou mi, která nejlépe zachovala pádový význam zájmena (zejména dativ), jsou koncovky již zkrácené, srov. dosi mi ChB II Kar 20, 5, nedosi mi I Moz 30, 31, služysi mi I Moz 29, 27, budawosi mi II Sam 7, 5 apod., dokonce kalbejọt mi ChB I Sam 12, 1, ačkoli se i před kratší formou -m někdy vyskytují také zachované tvary, srov. galim „můžeš mě“ BrB Ps 44, 7 a galiem „tamtéž“ Teis 19, 18³⁰. Enklitiky -mi, -ti, zejména pokud mají význam dativu, si až do konce zachovaly morfologickou i sémantickou samostatnost. Jinak je tomu s enklitikou si: její spojení se slovesy a slovesnými podstatnými jmény fungují v baltských jazycích již od prvních památek jako sémanticky nedělitelné jednotky. Enklitika mi se ke slovesům s -si, které ztratilo pádový význam, připojuje stejně jako k nezvratným slovesům, např.: gailis mi ChB I Moz 6, 7, regis mi III Moz 14, 35 apod. (Hermann 1926: 37). Sémanticky jednotná jsou také nemnohá pruská slovesa s enklitikami -si a -sin; při překladu zvratných konstrukcí originálu se s nimi, stejně jako s nezvratnými slovesy, pojí ortotonické akuzativy zvratných zájmen, např.: Turei sien … maitātunsin 199₂₀–₁ — sollen sich … meeren 198₁₆ (Jakulienė 1969: 39–40). Zdá se, že litevská enklitika si s akuzativním významem (stejně jako odpovídající enklitické formy ve slovanských a skandinávských jazycích) se již ve velmi dávných dobách začala sémanticky univer- 28 Dėl gotų k. sangražinių veiksmažodžių žr. Hermodsson 1952: 85 tt.; Buch 1958: 335 tt. 29 Žr. Гухман 1964: 214. Plg. dar *s(e) kamieno formų vartojimą visų trijų vn. ir dg. asmenų savybine reikšme nuo pat seniausių ide. kalbų paminklų. Dėl negalimumo išvesti visas intranzityvinių sangražinių veiksmažodžių reikšmes iš akuzatyvinės sangražinio įvardžio vartosenos žr. dar Hatcher 1942: 44; Hermodsson 1952: 85 tt. 30 Příklady podle Hermann 1926: 19, 21. 47 zalizovat jako určitý slovesný formant označující omezení děje na sféru subjektu. Tím vznikly formy vyjadřující vzájemné děje (litev. bartis, ginčytis, susitikti, lotyš. bārties, kauties, kildoties, sastapties), samovolné procesy (litev. driektis, niauktis, sunktis31, lotyš. stiepties, māk ties, sūkties, pr. sien audāt „stát se“ 16922–3;32 etläikusin „zdržuje se“ 21011–2, embad dusisi „strká“ 22722 apod.), které překvapivě přesně odpovídají zvratným formám a konstrukcím slovanských a germánských jazyků s týmiž významy na jedné straně a mediopasivním formám staroindštiny a řečtiny na straně druhé. Po získání specifické sémantické funkce získala enklitika si nový význam a upevnila se v gramatickém systému jako určitý morfologický formant, zatímco mi, ti, které si zachovaly dativní a akuzativní význam, byly již v období písemné tradice litevštiny vytlačeny odpovídajícími ortotonickými formami. Formant si se nejen upevnil v obecnější funkci, ale také značně rozšířil oblast svého užívání: již dlouho před počátkem písemné tradice se začal připojovat také k mnoha intranzitivním slovesům, zejména slovesům označujícím stav. Tak vznikly formy jako liktis, gultis, sėstis, galėtis, džiaugtis, bijotis, liautis apod., které mají jen málo společného se staršími pádovými významy si a užívají se vedle starších nezvratných forem. I zde vidíme velmi zřetelnou paralelu ve slovanských a germánských jazycích; srov. staroslověnské formy bojati se, smb ja ti se, sъžaliti si, které se bez enklitiky nevyskytují již v nejstarších památkách (na rozdíl od starých písemných pramenů litevštiny, jež uchovaly starší stav), a vedle nich párové formy moliti || moliti se, plakati || plakati se (Гавранек 1963: 61; Борковский-Кузнецов 1965: 288–9); podobně staroislandské: fjask || fjá „nenávidět“, undrask || undra „divit se“, ale už jen refl. oásk „bát se“ (Гухман 1964: 247 n. s lit.). Morfologizace enklitického zájmena vysvětluje také rozšíření nominativních participiálních konstrukcí se zvratnými formami těchto sloves. 4.5.5. Ačkoli zvratná slovesa baltských (stejně jako slovanských) jazyků tvoří již odedávna poměrně ustálené a sémanticky nerozložitelné jednotky, ve starých písemných pramenech, folkloru i nářečích se přesto nachází mnoho pozůstatků někdejší samostatnosti enklitiky si. Za zmínku stojí především jistá poziční volnost si v reliktních ustálených litevských a lotyšských formách a konstrukcích, v nichž se mezi si a slovesný kmen vkládají jiné enklitiky³³, např. litev. nesigibi iaus KN 79, pasigžiūrėjau, pasigiedėjau Pnm (Būga 1959: 44) vedle nesigėjau TŽ 3 11₁₅; delsi rangiančiu žmoniu SE 159₁₅ (Hermann 1926: 90); lotyš. iz-sa gauži raudājuos BW 205; nuo sa skani gavilēju BW 632 (Endzelīns 1971: 187) apod.; sem patří nejspíše i litev. wisesi tur išchpažinti MT (PM) 2ª₆–₇, kde si zaujímá podobnou distanční pozici a má dativní význam jako mi v konstrukci wisur mi wilkai ap-spito KN 17₂ apod. (Hermann ib. 33), lotyš. sa, např. ap-sa pate duomājies! BW 4690 (Endzelīns 1951: 627), a proto nemusí být nutně pokládáno za tiskovou chybu (tak Jakulienė 1969: 197–8): vzácnost distanční pozice si ve srovnání s mi se vysvětluje tím, že druhá enklitika neztratila svou samostatnost. Tyto případy poziční volnosti si, odrážející tendence v umísťování enklitických částic zděděné z dávné minulosti, samozřejmě ještě nemění uvedené zvratné formy ve dvouslovná spojení³⁴ — stejně jako vložení forem mi, gi, nu nebo zájmena jis mezi předponu a kmen³⁴ nenarušuje sémantickou jednotu předponových sloves ani jiných složených forem, srov. atmileisk KG 376, pagidėk MP 112₃₆, praišpūlęs DP 169₂₁, nug- 31 Srov. konstrukce se zcela odlišným významem s akuzativem zvratného zájmena: barti save, sunkti save apod. 32 Také s enklitikou sir: Audāsin 163₃, audaseysin 105₁₆ „staň se“ (Jakulienė 1969: 39). 33 Apie šias konstrukcijas žr. Bezzenberger 1877: 165; Būga 1959: 44; Hermann 1926: 90; Endzelīns 1951: 627, 903; 1971: 187; pastaruoju metu Иванов 1965: 227 tt.; 1974: 106–10. 34Na blízkost infixace předponových sloves s vloženými enklitikami a forem zájmena jis upozornil již K. Būga 1959: 44–5. K jejich souvislosti s druhou pozicí enklitik ve větě podle Wackernagelova zákona a se starověkým indoevropským slovosledem viz Hermann 1926: 1 n., 264 n., 399 n.; Иванов 1965: 227 n.; 1974: 106–10. 48 hiewargie KN 18619 (Zinkevičius 1957: 7–8), komidel KN 4952, togidel BrB III Moz 26, 41, tegigu KN 7620, M.Kr 2012 a dokonce kanugidel WP 118a24, kanugirdin WP 17a20 118a13 — se dvěma vloženými enklitikami. Přesto jde o nepochybné relikty někdejší relativní samostatnosti enklitiky si. 4.6. Konstrukce se zvratnými tvary 4.6.1. Konstrukce se si Relikty relativní samostatnosti enklitiky si a její pádové platnosti lze rozpoznat také v některých konstrukcích s akuzativním predikativním atributem. Jeden takový případ z Postily J. Bretkūna uvedl E. Tanglis (1928: 50): Ponas Iesus Kristus szinoiosi didzu daiktu ir darbu delei isch dangaus ant szemes atejusi, ir isch Marios gimusi I 267. Srovnávaje jej se staroruským jegda že vidê se skrušena, glagola (Потебня 1958: 309), domníval se, že takové konstrukce s gerundiem tvořily základ konstrukce s nominativem a participiem (Vorstufe): když enklitika si ztratila akuzativní platnost, konstrukce s gerundiem a zvratnými slovesy se proměnila v konstrukci s nominativem a participiem. Podrobnějším prozkoumáním jazykových památek 16.–18. století se lze přesvědčit, že tento příklad není ojedinělý. Takové případy, kdy zvratný formant si svou platností v akuzativní konstrukci odpovídá zvratnému zájmenu save, nacházíme nejen s participii, ale také se jmény a infinitivy. Zde je několik příkladů: Meldzama, sakikiesi mana Seseri BrB I Moz 12, 13 (Lieber, so sage doch / Du seiest meine Schwester; dic ergo, quod soror mea sis). Že zde má akuzativní platnost zvratného zájmena, potvrzuje také souběžně se vyskytující konstrukce kam sakei ję tawa Seseri I Moz 12, 19; srov. další konstrukce se slovesy dicendi (autor 1974: 201) a odpovídající příklady se save: Sora regiedámá ne waysingą save MP 68a3 (widząc niepłodność swoje RP 4236); Bei schis (výše podtržené ghis) suprata, sawe sugautą, noreiosi patsai nudurti BrB II Mak 14, 42 (wolt er sich selbs erstechen); srov. také konstrukce typu ghis dūsis rasti BrB II Kron 15, 43b, třebaže v nich může jít i o vliv němčiny (wird er sich finden lassen); zde se si a save někdy vyskytují souběžně v téže větě, srov.: ... sawe... noreia affierawotiesi MT (PM) 2016 (také v nekonečných konstrukcích: patsai sawe… ira issidawes MT (PM) 11a22; příležitostně také s enklitikou -t, např.: aš tavę papiešuot Vn, LKŽ IX 898). Enklitika si má zde stejnou akuzativní platnost jako v konstrukcích s participii, např.: Togidel ir mes krikschczonis nessitikekem wissad gero schehme giwenime turresenczius BrP I 258; duosi materischkei Iesabel kuri sakosi Prancschiene esanczia (později opraveno na esanti) makiti BrB Apr 2, 20 (spricht | sie sey ein Prophetin; quae se dicit propheten). Zcela stejně se v konstrukcích s gerundiem užívají enklitická zájmena s akuzativní platností mi ir ti, srov.: Sztai iszmiwisk báymey mirsztánti KN 7620; Ans mi ápsaugos biūánti KN 7810–21; Sunau te girdziu raudanti SIG I 971636. Z takových příkladů lze usuzovat, že enklitika si se v době, kdy ještě měla pádovou platnost zvratného zájmena, v akuzativních konstrukcích se jmény a participii užívala podobně jako ortotonická forma save. 4.6.2. Konstrukce se save 4.6.2.1. V současnosti se GD s akuzativy zvratných ortotonických zájmen již téměř neužívají; příležitostně se vyskytují jen s některými slovesy 35 Podobně také II Kron 15, 15 a jinde. 36 te < ti Ve Slavočinského kancionálu je patrně stejným rysem raséňského nářečí jako se < si; k posledně uvedenému Zinkevičius 1974: 145. 4. Gramatinės kategorijos ir jų raida 49 nebo v určitých kontextech (např. s akuzativy jiných zájmen): cítím, jak se každou chvíli propadám do nicoty, slábnu Sln; Zdá se, že se viděl, jak se vznáší vysoko, vysoko CyR II 42; Když lidé spatřili, jak se oni i ostatní tak proměnili, uhodli i příčinu té proměny Bil (LKŽ VII 741). V textech 16.–17. století jsou však takové konstrukce ještě poměrně časté: bylo jich zde zaznamenáno asi 9037, tj. přibližně 4% všech GD nebo 20% VD se zvratnými slovesy. To znamená, že přibližně v jednom z pěti případů, kdy byl podmět děje slovesa a příčestí totožný, volili autoři starých textů GD s akuzativem zvratného zájmena, zatímco ve čtyřech případech VD se zvratným slovesem. Podle svého gramatického tvaru odpovídají konstrukce se zvratným zájmenem GD. Jejich hlavním členem jsou nejčastěji slovesa žinoti, tikėti, (at)sakyti, obecně převažují GD neobjektového typu, méně často — regėti, išvysti, girdėti, byloti, spojovaná s příčestími přítomného, minulého jednorázového a budoucího času, např.: O kaip regeida, save ne pritenkanti pinnigdis … bijojos BrB I Mak 3, 29 (sahe | das er nicht Geld genug hatte). Rahel regedama save Jakubui nieka nepagimdancze, peike ghi Sesserį sawa BrB I Moz 30, 1 (sahe | das sie dem Jakob nichts gebar); idant ir tu | regiedams jau ant paties wikja (arba galą švieta save esanti tay weyktumby SE 24224; išwisite … pacius save izmestus oran ChB Luk 13, 28; szinoia Jesus jog iam Tiewas wis buwa ing io (359) rankas padawes | ir save nog Diewo ateijusi BrP I 359–60; Ianas … szinoddamas save idu ne ilgai giwa busenti | nor BrP I 31; zinodami | save tikrai sanczus prijmtus MT 130; idant … anus priwestu tiketi save reginczius szmogu BrP II 37; Nesa kada tikietu turinti save taip daug piktiby | ir taip be gwiel (8) daug gera save priwalanti VE 8–9; ghis sadkie | save santi Karaliumi Szidu VEE 20722; Nesa ghis iemus buwa pakasens, save Szidą sანტį BrB Est 3, 4 (hatte jnen gesagt | das er ein Iüde were)38; materischkes … atdija biladamas, save regejima Angelu regeiuses BrB Luk 24, 23 (dicentes se etiam visionem angelorum vidisse)39; idant to szenklintu save tas szmones milinti BrP I 144. V konstrukcích se zvratným zájmenem se užívají také příčestí činná v přítomném a minulém čase: Paszinkimeg tada | sawe teisei korojemus MT 186; ieng nepabasznieghi … sawe praszudomus paszintu MT 249a; idant ir Moterischkiu ingme szinotu | sawe Diewa milima | ir dali turresnczes dangaus Karalistoie BrP II 34; tiketi … sawe nūg Diewa malonena prijmama MT 13814; nuog Aniola girdeiauy | Sawe Diewuy pažénklinta | Vz Motiną paszlowinta SIG II 7116–7. Stejně jako u většiny GD neobjektového typu není v takových konstrukcích mezi slovesem a akuzativem zvratného zájmena přímý vztah rekce a spojení zájmena s příčestím sémanticky odpovídá objektové vedlejší větě. Proto konstrukce obsahují také záporné formy (a) a zvratná (b) slovesa, která neřídí akuzativ. a) Jakub … jim neřekl, že prchá BrB I Moz 31, 20 (nicht ansaget das er flohe); část lidí rovněž nevěří, že žijí v takové nouzi BrP II 220; odešel, aby jen neviděl, co od Pána uslyší BrP II 102; b) zlí … doufají v nic | nadarmo bez naděje MT 25420; doufáme … že jsme spaseni BrB Jer 8, 15 (verlasset euch drauf … das jr sollet heil werden); radují se ti, kdo s tím souhlasí. Ti, kdo chtějí … už odejít BrB II Mak 13, 13 (beratschlagt er mit jnen | Er wolte … jm entgegen ziehen); Tuš se domnívá, že je věc nalezena BrB Sir 29, 4 (meinet | Es sey gefunden); Které přednosti hledají (případně jak by mohli) chlubit se, že jsou takoví svatí BrB II Kor 11, 12 (rhühmen möchten | sie seien wie wir). 37 Do tohoto počtu se zahrnují také konstrukce s akuzativními tvary osobních zájmen užitými ve zvratném významu, mane, tave, mus, viz 4.6.2.3. 38 Zcela podobně BrB I Moz 29, 12; Apr 3, 9; viz také BrP II 263, BrB Judit 2, 3; I Mak 7, 33. 39 Podobně BrP I 404; II 263. 50 4.6.2.2. Téměř čtvrtinu všech GD se save tvoří zvratná slovesa (17 ze 70). Naproti tomu v konstrukcích GD, v nichž se subjekt participia a slovesa liší, představují zvratná slovesa pouze asi 2,6%40. Autoři starých písemných památek tedy užívali zvratná slovesa v konstrukcích se save téměř desetkrát častěji. Takový rozdíl nemůže být náhodný. Vede k domněnce, že alespoň v některých konstrukcích byl ortotonický tvar zájmena save užit k posílení vybledlého pádového významu enklitiky si, jak se někdy užívá i v jiných případech, srov.: kursaị patsai sawe nepateptu per Dwasę schwenkta affjerawosi VEE 523. V tom případě bychom zde měli relikty někdejšího akuzativního užití si, avšak s ještě více vybledlým významem než v již zmíněných konstrukcích typu nesitikėkim turėsiančius. Tak lze interpretovat zvratné tvary například i v těchto příkladech: piktieghi sawe nůg Diewa amszinai su welnais reģesis atmestus MT 2542; Ghis... Neatboiasi (užbr. iog) sawe noprosnai dirbanti BrB Job 39, 16 (Achtets nicht | das er vmbsonst erbeitet); tie sawe... tulomis Įauties bilancius kalbomis SIG I 12514–6. Užívání konstrukcí se save v jazykových památkách 16.–17. století (zejména v písemnostech J. Bretkūna) podnítily také latinské vzory, především accusativus duplex (typu dixit se divitem) a accusativus cum infinitivo s odpovídajícím tvarem zvratného zájmena se. Téměř všechny takové konstrukce nalezené v J. Bretkūnově překladu Nového zákona odpovídají latinskému originálu s acc. c. inf. nebo acc. duplex, srov.: atsake sawe neszinanczius – responderunt se nescire Luk 20, 7; sakis, sawe Szidus sanezius – dicunt se Iudeos esse Apr 3, 9; bilanti sawe santi Christu Karaliu – dicentem se Christum regem esse Luk 23, 2; atsake... sawe wel trumpai the eisenti – respondit... se autem maturius profecturum Apd 25, 4. Konstrukce GD tohoto typu tedy byly v tehdejší lidové mluvě pravděpodobně méně rozšířené než v písemných pramenech. 4.6.2.3. Kromě zvratného zájmena save se v konstrukcích se shodným subjektem děje slovesa a participia užívají ve stejném významu také akuzativní tvary osobních zájmen mane, tave, mus, např.: parodisiu, mane schwentą santį BrB Ezech 28, 25 (erzeigen | das ich heilig bin); prisiekiau, mane ne norintį... rustauti Iz 54, 9 (hab... geschworen | das ich nicht... zürnen... wil)42. prozkoumal a přesvědčil se | že máš mnoho hříchů na sobě BrP II 285; Pamatuj, že jsi byl otrokem v Egyptě BrB V Moz 24, 18 (solt gedenken | das du Knecht... gewesen bist)43; Cožpak nevíš, že ses tehdy měl narodit? Job 38, 21 (Wustestu | das du zu der zeit soltest geboren werden?)44; ieng pasiroditumbime, mus pažistančzus | tą santį tikrūii Diewu MT 1195; Ischkoghi galime zinoti | mus... sanczius ischrinktus? MT 1711; idant... atleidima ghreku mus apturinczus tiketumbim Mž 37645. S výjimkou posledních tří příkladů se všechny ostatní konstrukce tohoto typu nacházejí v písemnostech J. Bretkūna. Užívání zájmen 1. a 2. osoby v reflexivním významu není pro litevštinu obecně typické, obvykle se vyskytuje jen v případech důrazu. Ve starých písemných památkách je zřejmě podporoval vliv latiny a němčiny, zejména německých originálů užívaných překladateli. 4.6.2.4. Zde probírané doklady ze starých písemných památek dovolují soudit, že při vyjadřování objektových vztahů mezi dvěma ději se stejným subjektem se vedle VD kdysi užívaly také konstrukce GD s akuzativními tvary zvratného zájmena: enklitickým (atonickým) si a ortotonickým save. Poté, co enklitika si ztratila pádový význam a stala se morfologickým formantem – zvratnou částicí, participium v akuzativu ztratilo syn- 40 Plg. GD sudarančių veiksmažodžių statistiką (aut. 1974: 235–8). 41 Snad lze fakultativností save vysvětlit i takovou opravu J. Bretkūna: kursai pitm isch didzos Puikistes tikėjos, (pabraukta sawe) norinti Mariams prisikati II Mak 9, 8 (düncken lies | Erwolte dem Meer gebieten). 42 Srov. také V Moz 26, 3; Job 31, 21; Jer 16, 21. 43 Zcela podobně V Moz 24, 22; 15, 15; 5, 15. 44 Podobně II Sam 19, 6; Job 36, 24; Judit 6, 15; BrP II 360; 413. 45 Podobně BrP II 325; 412; BrB I Jon 4, 13; 5, 2; 5, 15 (v latinském textu vedlejší věty s quoniam). 4* 51 na základě syntaktické motivace a bylo nahrazeno nominativem podle vzoru nominativních konstrukcí, které existovaly odedávna, tj. konstrukce typu jis sakėsi bėgantį se změnily na jis sakėsi bėgęs podle takových VD, jako jsou jis atrodo einąs, mane gyvenas, sakė bėgąs, džiūgė(si) grįžęs. Tato změna nemohla nastat náhle: pravděpodobně se po poměrně dlouhou dobu, jejíž samotný konec je doložen v nejstarších písemných památkách, užívaly obě konstrukce souběžně. Právě na toto období po vzniku zvratných sloves lze vztáhnout hypotézu A. Bielensteina a E. Tanghia o přeměně některých GD se zvratným enklitickým zájmenem na VD. Nahrazení akuzativu příčestí nominativem však umožnila skutečnost, že se v jazyce odedávna užívaly nominativní konstrukce se slovesy vyjadřujícími emoční stav, percepci a informaci. GD se zvratnými enklitickými zájmeny nebyly základem nominativní konstrukce, ale jedním z faktorů, které podmínily směr jejího dalšího vývoje. 4.6.2.5. GD s akuzativem ortotonického zvratného zájmena save přetrvaly podstatně déle než s enklitikem si odpovídajícího významu a ve starých textech jsou, jak jsme viděli, doloženy ještě poměrně hojně. Přesto je v 16.–17. století již vytlačovaly z užívání odpovídající nominativní konstrukce. V mluveném jazyce té doby mohla být oblast jeho užití ještě užší než v textech, kde ji do jisté míry podporovala autorita latinských předloh. D. Klein ve své „Grammatica Litvanica“ uvedl významovou shodu obou konstrukcí a zároveň zdůraznil stylistickou vhodnost VD se zvratným slovesem: „Post verba reciproca eleganter sequitur Participium Nominativi casus, qui per Accusativum cum Pronomine reciproco et verbo finito simplici explicari potest, ut: sakosi turįs / dicit se habere, taresi / teisu esąs / putavit se justum esse, pro sako / sawe turinti, tare / sawe teisu santi“ KIG 165; podobně také v Compendium, kde GD se save již vůbec nejsou zmíněny (KIC 111). V rukopisu Bible J. Bretkūna jsou GD se zájmeny reflexivního významu místy opravovány na VD (opačné opravy nebyly vůbec zaznamenány), např.: Prieszinkes … statasi ing Baszniczen … radidomasi (z -mas), sawe (podtrženo) Diewu santį (podtrženo) essans (připsáno později) II Tes 2, 4 (gibt sich für / er sey Gott; ostendens se tamquam sit Deus); Jei sakomies (-ies připsáno později, poté škrtnuto mus) Draugiste su iuo turinczius (podtrženo, na okraji: turi) … mėliudam I Jon 1, 6 (sagen / das wir Gemeinschafft mit jm haben; Si dixerimus quoniam societatem habemus). Nahrazování GD se save konstrukcí VD odrážejí také občasné případy kontaminace obou konstrukcí, např.: idant sergans … tiketu sawe Ponip … atleidima (460) gausens BrP II 460–1. Obecně platilo, že v případech, kdy se subjekt děje slovesa a příčestí shodoval, byly VD v 16. století normou psaného a nepochybně i mluveného jazyka. V dalším vývoji jazyka téměř zcela vytlačily z užívání odpovídající konstrukce se save. Například na místech, kde J. Bretkūnas ještě užívá GD se save, volí S. Bytnetis (1701) a J. Rėza (1824) už zpravidla VD, např.: sakis, sawe Szidus sanczius BrB Apr 3, 9 – sákos Žydais esą Bt – sakos, esą Žydai RB (viz též aut. 1974: 266). 4.6.3. Rozšíření zvratných tvarů 4.6.3.1. Přeměna GD s ortotonickými i enklitickými (atónickými) tvary zvratných zájmen na VD ještě více rozšířila užívání zvratných sloves v nominativních konstrukcích. Protiklad aktivních: stativních sloves, který odedávna podmiňoval korelaci akuzativních konstrukcí s nominativními, byl nahrazen protikladem tranzitivních: intranzitivních zvratných sloves. Právě tento stav je doložen v litevských památkách ze 16.–17. století. Jak vyplývá z údajů uvedených v tabulkách 2. 2. 1. a 2, tvoří v nich zvratná slovesa přibližně 90% všech VD (z 498 VD je 444 se zvratnými slovesy a pouze přibližně 50 s nezvratnými). 52 Všechna reflexivní slovesa užitá ve VD jsou intranzitivní. VD je nejčastěji tvořena slovesy regėtis (67), tikėtis (52), tartis (51), sakytis (55), žinotis (45), pasižinti (18), (pa)rodytis (19). Je třeba poznamenat, že právě u týchž sloves nacházíme nejčastěji i nereflexivní formy ve starých textech užité v GD: regėti (519 — v obou případech naprosto převažuje), žinoti (264 — jedno z nejčastějších), sakyti (229), tikėti (118) (aut. 1974: 235—8). GD a VD vytvářejí pravidelný protiklad pomocí týchž slovesných forem: vidí ho odcházet: zdá se, že odchází; říká, že ho viděl přicházet: říká, že přišel; věří, že přijde: doufá, že přijde atd. Dokonce i proti akuzativním konstrukcím se slovesy, která se v jazyce XVI—XVII. století již nevážou s akuzativem, ale mohou tvořit GD, např. norėti, velyti, stojí VD s reflexivními formami, srov.: kurie Mosaischkus įstati-mus nareia laikomus MT 208₁₄ — Tu Kriste nories didziu laikoms BrP II 205. Vedle reflexivních forem se v takových VD užívají také nereflexivní formy, srov.: Tatáis kas ne nor báisei nug Diéwo súditas DP 285. Ty druhé převažují i v odpovídajících konstrukcích dnešního žemaitského nářečí, např.: svéčias... nor pavai-šindmas Kv (LKŽ VIII 860); mergos nori laistomos ŽemR II 207₄₆, a také v lotyštině, srov. es teicama negribēju BW 8803; visas grib precējamas 11705; visi grib sē-dināti 19137 (ME I 653); odpovídající nominativní konstrukce se slovesy významově podobnými „norėti“ jsou doloženy také ve staroindickém jazyce, srov.: pradjijisamānó ’venat „toužil být zrozen“ Renou 1936: 10, pozn.: „chtěl být porozen“. Nereflexivní užití sloves v takových VD je tedy zřejmě archaické. Reflexivní částice zde mohla být přidána vlivem zmíněného typu protikladu GD: VD, ačkoli je zcela možný i starý vztah slovesa norėti k akuzativu zájmena s reflexivním významem, srov. latinské konstrukce typu volo me venire (Miller 1974: 228—9). Rozšíření reflexivních sloves v nominativních konstrukcích podmínila také okolnost, že formant si, který pozbyl pádového významu a stal se ukazatelem intranzitivity, se již dávno před počátkem písemné tradice připojoval nejen k tranzitivním slovesům, ale také k intranzitivním slovesům vyjadřujícím stav. Tímto způsobem se reflexivní formy rozšířily v konstrukcích se slovesy emocionálního stavu džiaugtis, gailėtis, didžiuotis a podobnými, o nichž pojednával oddíl 4.2.2. Některá z nich mohou ve starých textech vytvářet nejen nominativní, ale také akuzativní konstrukce. V takových případech se uvedený protiklad tranzitivních a reflexivních sloves v konstrukcích GD a VD neutralizuje a shoda či rozdílnost subjektu zůstává ve slovesném tvaru nevyjádřena, srov.: Džiaugies ana atradusi SIG II 72; ir džiaugius, tawę sweiką namump parejusį KIG 165 (=KIC 111). Užívání reflexivních sloves ve VD podporoval také starý inkluzivní význam enklitického zájmena si (srov. 4.5.3.3.). Reflexivní formy nejen sloves vyjadřujících stav, ale i sloves percepce a informace se vyskytují také ve VD a v synonymních vysvětlovacích větách (zvláště v případech shody subjektů), např.: daktarai sotug neszimnos / kaip tas nauias liggas giditi BrP II 459; tada ghis taresei / tataigi nu gerai laimeiau BrP II 377; pats norėtus išditi ii miletu (chčial bych milowan) DK₁ 120; passiszinsta, jog tame sugriéschija BrB III Moz 5,4; reflexivní formy se užívají také v dnešních nářečích, srov.: jaučiaus, kad aš ne viena Vrn; drįsti sakytis, kad buvai karalium BM 246; brolis sakės, ką pardavė trobas Dr (také Krš, Mžk, Pn, Šlu aj.), podobně i s tvary nepřímého způsobu (viz aut. 1977: 19). Takové konstrukce potvrzují, že GD s akuzativy reflexivních zájmen zdaleka nebyla jediným zdrojem rozšíření VD s reflexivními slovesnými formami. 4.6.3.2. Reflexivní slovesné formy nacházíme od samého počátku písemné tradice také v nominativních konstrukcích se substantivy a adjektivy. Tvoří je slovesa percepce, informace a předstírání stavu, např.: 46 Plačiau žr. Būga 1959: 116—7; Sirt tautas 1965: 28 tt.; aut. LKG II 361. 53 Zdá se, že shora je občas chléb bílý a krásný (zdá śie... chleb biały) SP II 10647; Ona... se jeví tak ošklivá jako mešec BrB Sir 25, 24 (vypadá tak ošklivě); oddělila se země... a (40ª) ukázala se suchou MT 40–41; Bůh se nazývá podivuhodným (zowie się dziwny) SP I 17747; říkáme si, že jsme vinni RG 435; člověk se zdá přímý / dobrý a Bohu milý BrP II 9148; proč se chováš cize BrB I Kar 14, 6 (Proč se stavíš tak cize?)49. Ve starých textech mnoho takových konstrukcí koreluje s odpovídajícími akuzativními konstrukcemi zcela stejně jako VD, srov.: Aby je viděli chudé DP 48419 (Když je vidí jako chudé) — Každému se zdá (opraveno z „io“) cesta jeho správná BrB Pat 21, 2 (Každému se zdá jeho cesta správná); Isch to nu palaiminga mane sakis BrP II 259– (Maria) se nepovažuje za hodnou DP 60039 (považuje se za nehodnou W 726); Tehdy Eli řekl: zdá se opilá BrB I Sam 1, 14 (Eli se domníval, že je opilá) — Proto také sám jsem se nepovažoval za hodného BrB Luk 7, 7 (nepovažoval jsem se za hodného). Třetím členem korelace jsou nominativní konstrukce závislé na odpovídajících formách perifrastického pasiva, např.: nikdo nebyl shledán hodným BrB Apr 5, 4 (nikdo nebyl shledán hodným). Zcela obdobně korelují i konstrukce s faktitivními slovesy daryti, palikti, vadinti a podobnými (viz aut. 1974: 201–2), srov.: nazývá chudé požehnanými (nazývá chudé blaženými) SP 30316 – Každý poutník... musí být nazván svatým Pánu VEE 398; A nechal zbylé obyvatele ve městě BrB I Kron 12, 8 (zbylí žili) — A zůstal sám BrB I Moz 32, 24 (a zůstal sám). Nominativní konstrukce se substantivy však tvoří jen část reflexivních sloves, která mohou být hlavními členy VD. Patří k nim slovesa: cítit se, zdát se, pocítit se, jevit se, ukázat se, říkat o sobě, domnívat se, tvářit se, předstírat (stejně jako nereflexivní předstírat), prozradit se a jejich synonyma. Nominativní konstrukce s nimi se tvoří dodnes (například cítí se rozzlobený, bohatý, pocítil se nadřízeným, jevil se starým, pokládal se za šťastného, tvářil se jako chudák, předstíral, že je hloupý apod.), zatímco odpovídající akuzativní konstrukce (cítím otce rozzlobeného, říkal mě takovou apod.; viz autor 1974: 200 a násl.) se již staly archaickými a vyskytují se jen zřídka v lidové slovesnosti či mluvě (s výjimkou poněkud běžnějších výrazů se slovesem ukazovat, např.: ukázal ji všem nahou apod.). Ani ve starých písemných pramenech, ani v současném jazyce nemají akuzativní protějšky konstrukce s reflexivními slovesy vyjadřujícími předstíraný stav, tvářit se nebo předstírat. S výjimkou slovesa zdát se (např. zdá se podivný) tvoří nominativní konstrukce se substantivy pouze reflexivní tvary uvedených sloves. Toto zobecnění reflexivních tvarů lze vysvětlit tím, že se brzy ustálily pro vyjadřování děje omezeného na sféru subjektu, a v konstrukcích s predikativním atributem se tak staly prostředkem k přisuzování dané vlastnosti témuž subjektu. Pouze v odpovídajících konstrukcích s participii, která mají význam vedlejšího děje (nikoli vlastnosti), se vedle reflexivních zachovaly i nereflexivní tvary, např.: říkal, že se vrátil, ale ne *říkal rozzlobený (samozřejmě s výjimkou VD se slovesy vyjadřujícími předstíraný stav, která nemají nereflexivní protějšky). Jinak se nominativní konstrukce se substantivy a participii podle modelu své vnitřní struktury neliší: cítil se rozzlobený ⇐ cítil (byl rozzlobený), srov. 1.2.2. 4.6.3.3. Jakmile se reflexivní částice stala zvláštním prostředkem k vyjadřování děje omezeného na oblast subjektu, začala se sporadicky připojovat nejen k jinak intranzitivním slovesům, ale dokonce i k reflexivním slovesům, která již obsahovala infixované si. Tento jev lze pozorovat již od počátku písemné tradice, zvláště v textech J. Bretkūna a S. Vaišnora, např.: passigeilias (3. os. j. č.) BrB I Moz 43, 30; neapsijims 39, 8; nessibijokities IV Moz 14, 9; prassideiosi 16, 46; atsikreipsities 32, 15; nussiwesęs Teis 4, 6; nusidūs- 47 Podobně BrB Pat 16, 2; 30, 12; III Moz 14, 37; II Mak 12, 16; Joz 22, 19; Sir 8, 18 aj. 48 Podobně BrB Sir 6, 1; 8, 11. 49 Podobně BrB I Moz 42, 7; I Kar 14, 5. 54 tis MT 93₁₂, 105ᵃ₁₀; prasidėstissi 138₁₅; pasimegstasi 90₆; atsiskiresssi 118₁₇, issimamosi 85₈; PM 20₂₁; saseitėsi (3. os. mn. č.) MT 71₂₂; passisawinnamesi 145₆; pasibagissi 98₁₉ apod.⁵⁰ S takovými „dvojnásobně zvratnými“ slovesy se tvoří také VD, např.: pasizištūsi essąs kalts MT 143₁₂; pasiszistūs … per silpnas … essąs MT LĮ XL–XLI⁵¹. Zdá se, že v žemaitském nářečí vznikly přidáním dalšího zvratného formantu ke slovesu būti specifické konstrukce, v nichž mají zvratné tvary tohoto slovesa podobný význam jako dėtis, apsimesti a pojí se rovněž s nominativy participií činných přítomných, např.: Tyčia būsios ane nematanti Krš; Jis barasi, o mes būsimės nieko negirdį Š; būkis neįnuntanti! ŽemR II 306; Užeikite sankravon, būkitės nori ko pirkti Š (LKŽ I₁ 1216)⁵². V nářečích Kuršėnů, Tryškiů, Raudėnů aj. má 3. osoba budoucího času v těchto konstrukcích obvyklou koncovku zvratných tvarů -ės ~ spis. -ias(is): bū'sė's ~ būsias (būsis) jako du'sė's ~ duosias (duosis) Krš (Vitkauskas 1960: 68; 1965: 17). Je třeba poznamenat, že se v těchto konstrukcích od slovesa būtis užívá pouze budoucí čas a rozkazovací způsob; uvedené slovesné tvary se navíc pojí jen s participii činnými přítomnými (nebyly zaznamenány ani výrazy typu *būnas nebo *buvos nematęs, ani *būsis nematęs). Omezenost gramatické stavby tyto konstrukce zřetelně odlišuje od VD a dovoluje předpokládat, že mají specifický původ. Jak známo, nezvratné tvary slovesa būti mohou s nominativy participií činných přítomných tvořit tzv. složený počáteční budoucí čas, který se nejčastěji užívá k vyjádření nereálného, předpokládaného děje v přítomnosti či budoucnosti, např.: užsižiebk tik žiburį, bus beįsigiriamas į vidų LzPR I 367 (Slizienė 1961: 68; LKG II 147). Výrazy jako tas jau bus nematas mají především modální význam „ten už nejspíš (možná) nevidí“. Tvary rozkazovacího způsobu būk, būkim(e), būkit(e) s participii činnými přítomnými rovněž vyjadřují stav, který v okamžiku promluvy neexistuje a jehož uskutečnění se pouze přikazuje. Z toho plyne, že nezvratné tvary slovesa būti v budoucím čase i rozkazovacím způsobu s participii činnými přítomnými označují nereálné stavy a mají výrazný modální význam. Je-li participium doprovázeno záporkou, mohou vyjadřovat také předstíraný děj. Například výrazy jako būk nematas (nežinas, negirdis) mohou být v mnoha kontextech a situacích užity ve stejném významu jako būkis (= dėkis) nematas (nežinas, negirdis). Právě záporné tvary participií činných přítomných se obvykle vyskytují také v konstrukcích se slovesem būtis. Tyto okolnosti vedou k předpokladu, že konstrukce typu būsis || būkis nematęs, -anti vznikly přidáním zvratného formantu ke slovesu būti, které s participii činnými přítomnými tvoří složené počáteční tvary budoucího času a rozkazovacího způsobu. Délka samohlásky ve 3. osobě budoucího času (būsis) je ve zvratném tvaru zcela pravidelná, srov. siūs, bet siūsis; v žemaitském nářečí je stejně dlouhá i samohláska odpovídajících nezvratných tvarů: būs, gįs „půjde“, srov. Zinkevičius 1966: 361. Zvratný formant -s(i) se někdy připojuje ke tvarům slovesa būti i v jiných případech, avšak nepřidává jim význam předstírání, srov.: Senių būtis yr, bet nepažinda gero Dr (LKŽ I₁ 1213); Man besibūnant (belaukiant), ir parėjo numie Šts (tamtéž 1215). V textech 16. století se ještě objevují příklady, v nichž má tento formant jasný význam dativu zvratného zájmena – dokonce i v participiálních konstrukcích, např.: asch busius Garbę gawens isch Phardono BrB II Moz 14, 18 (wenn ich Ehre eingelegt habe; cum glorificatus fuero)⁵³. Připojením zvratné částice ke slovesu būti splynuly uvedené složené tvary budoucího času a rozkazovacího způsobu s VD. Z hlediska významu jim byl nejbližší podtyp VD konstrukcí s předstíraným stavem ⁵⁰ Dėl atitinkamų formų dabartinėse tarmėse žr. Zinkevičius 1966: 332; ypač jos paplitusios Žemaičiuose, žr. Vitkauskas 1978. ⁵¹ Srov. passisizti grieschnas essas VE 72₁₃. ⁵² Daugiau pavyzdžių žr. Vitkauskas 1965: 17; 1976: 57; aut. LKG II 360. ⁵³ Srov.: asch saw Garbę gawusiu BrB II Moz 14, 17 (so wil ich Ehre eingelegen). Podobně se si užívá i v jiných (neparticipiálních) konstrukcích, např.: Mana Sunaus Hemora schirdis norisi (nad tím: geidulauja) iusų Dukteres BrB I Moz 34, 8. 55 slovesy, jsou také častá v Žemaitsku, srov.: būsis nematąs, būkis nematąs a dėsis nematąs, dėkis nematąs. Je tedy zcela pochopitelné, že se konstrukce s bū-tis připojily k této podskupině VD, která ustálila jejich význam předstíraného děje. Tímto způsobem se k VD připojila konstrukce zcela odlišné syntaktické povahy, která si dodnes zachovala specifická omezení své stavby. Skutečnost, že význam předstírání mají pouze určité tvary slovesa būtis a pouze v konstrukcích s přítomnými činnými participii, potvrzuje syntaktické motivy vzniku tohoto významu. 4.6.4. Vztah ke slovanským konstrukcím Podobnou úlohu, jakou mělo v litevštině vytváření zvratných sloves pro konstrukci nominativu s participiem, mělo i pro nominativní konstrukce slovanských jazyků. Jak známo, zvratná slovesa ve slovanských jazycích vznikla aglutinací tvarů zvratných zájmen se (původně patrně ortotonických, později enklitických54) a si (enklitických). Ve východoslovanských jazycích tato zvratná zájmena splynula se slovesem v jedno slovo, v ostatních (např. v češtině, bulharštině, makedonštině a polštině) si zachovala poziční pohyblivost, avšak jejich sémantická jednota je v mnoha případech patrná už od nejstarších památek. Ve staroslověnštině si a často také se již nemají pádový význam, někdy se užívají vedle sebe (např. mьniti si || se; sъžaliti si || se) a fungují jako formanty zvratnosti (Гарбнак 1963: 50 tt., 62). V konstrukcích s predikativním atributem a zvratnými slovesnými tvary se nejčastěji vyskytují nominativy adjektiv a participií, např.: utvrъdi se rъka ego čela Mork 3, 5; naučiťo sъ veli narečete se Mat 5, 19; mьnitъ se imy Mat 25, 29 (Havránek 1928: 157–8)55 — stejně jako v konstrukcích s intranzitivními slovesy zmíněných v 4.3.1. Tvar akuzativu zvratného zájmena se, užívaný ve všech třech osobách, se však může pojit i s akuzativy adjektiv a participií, tedy zcela stejně jako litevské save... kogo se samo ty tvoriši Jon 8, 53 (Havránek ib. 157). Odpovídající konstrukce se od starých písemných památek až do současnosti občas vyskytují také v češtině a bulharštině, kde si se zachovalo určitou samostatnost, např.: stsl. vidě se sъkrušena (Потебня 1958: 309)56, staročes. Josef nedoustoina sé mně Kruml. 17 (Havránek ib. 157), novočes. viděl se ležícího vedle obvyklého viděl se ležet (ib. 160). Vztah mezi akuzativní a nominativní konstrukcí je ve slovanských jazycích ještě výraznější než v litevštině, protože v obou konstrukcích se tam vyskytuje týž tvar zájmena se, původně ortotonického. Užívání zvratných zájmen ve významu akuzativu, paralelní v obou jazykových skupinách, tedy muselo významně přispět k rozšíření zvratných sloves v nominativních konstrukcích. To však neznamená, že by nominativní konstrukce v baltských a slovanských jazycích bylo možné obecně odvozovat od akuzativních konstrukcí se zvratnými zájmeny, jak se domníval I. Marvanas (Марван 1962: 35). Akuzativní konstrukce se zvratnými zájmeny nemohla mít takovou úlohu už jen proto, že sama je nejpozději sekundární, vzniklá podle vzoru konstrukcí se zájmeny označujícími odlišný subjekt, tj. vidim se nucena podle vidim tě zdráva 54 Otázka enklitičnosti akuzativních tvarů zájmen slovanských jazyků mę, tę, sę byla řešena různě. Za původně ortotonické je považovali E. Berneker, J. Zubatý, A. Marguliėas, za enklitické K. Mülenbach, Š. Kulbakin, V. Vondrák, J. Rozwadowski, zpočátku také A. Meillet, později však svůj názor změnil. Poté, co B. Havránek (1928: 25 tt. s lit.) tuto otázku důkladně prozkoumal, se původně ortotonická povaha slovanského sę jeví jako poměrně jasná. 55 Podrobněji o těchto konstrukcích ve slovanských jazycích viz Miklosich 1868–74 IV: 345, 822–3; Потебня 1958: 156 n.; Jagić 1900: 61 n.; Gebauer 1929: 197–8; Trávníček 1956: 186; Борковский-Кузнецов 1965: Dvořák 1970: 155–6; Bauer 1972: 59; Večerka 1961: 65 n.; Růžička 1963: 191 n., 198; Рожновская 1970: 43 n. 56 M. Rožnovskaja uvádí, že v současné bulharštině může mít forma се význam akuzativu zvratného zájmena a fungovat jako atribut přímého předmětu, např.: kamo се видя омотан (Рожновская 1970: 24 tt.). Vzhledem k nesklonnému tvaru jmenného slova lze zde vztah predikativního atributu k subjektu či objektu určit pouze ze smyslu věty. Mezi се fungujícím jako formant zvratnosti a се fungujícím jako zvratné zájmeno dosud v bulharštině neexistuje jasná hranice (Костов 1939: 123–4). 56 (Zubatý 1919⁵⁷), a v literárních jihoslovanských a západoslovanských jazycích jsou dále aktivizovány konstrukce latinského typu dixit se divitem⁵⁸. Mnohem přesvědčivější je předpoklad B. Havránka, že splynutí zvratného zájmena s akuzativním významem se slovesem a jeho proměna ve formant (částici) zvratnosti ve slovanských jazycích posílily a zachovaly archaickou nominativní konstrukci, snad založenou na sekundární nominální predikaci (Гавранек 1963: 61). V důsledku rozšíření zvratných tvarů se nominativní konstrukce ve starých památkách slovanských jazyků korelují s akuzativními zcela stejně jako v litevštině, tj. VD se zvratnými slovesy tvoří protiklad k GD s odpovídajícími nezvratnými slovesy, srov.: stsl. viděaše se to strážde Supr. 553₅ (Večerka 1961: 65) a viděše i juže umrъšь Jon 19, 33 Zogr., Mar. (Večerka 1961: 58)⁵⁹; vedle nich zde nacházíme také třetí člen korelace – nominativní konstrukci s opisným pasivem, které mohlo ve staroslověnštině fungovat jako varianta zvratných tvarů, např.: vidimъ běaše přěbyvaje Supr. 544₂₅. Konstrukce typu VD mají tedy v baltských i slovanských jazycích nejen společný genetický základ, ale také jejich předhistorický vývoj, spojený se vznikem zvratných sloves, probíhal souběžně stejným směrem a přinesl pozoruhodně podobné výsledky. Konstrukce VD v litevštině a v památkách nejstarších slovanských jazyků se shodují ve svém místě v systému syntaktických prostředků (především ve vztahu k akuzativním konstrukcím), ve své syntaktické struktuře a dokonce do značné míry i v její morfologické realizaci. 4.6.5. Další směr vývoje Další dějiny VD v baltských a slovanských jazycích, které se odehrávaly již v období písemné tradice, se liší. Ve východoslovanských jazycích nominativní a akuzativní participiální konstrukce poměrně rychle vyšly z užívání, neboť krátké (neurčité) tvary participií zanikaly a ustrnovaly, zatímco adjektivum ve funkci predikativního atributu i nominativ participia byly v mnoha případech nahrazeny instrumentálem (Fraenkel 1926: 77 tt.; Мразек 1962: 347 tt.; 1958: 15 tt.). Je velmi pravděpodobné, že v živých východoslovanských jazycích nominativní participiální konstrukce zanikly ještě dříve než v písemných pramenech, v nichž je po určitou dobu nadále udržovala staroslověnská tradice a vliv řeckých předloh. V jihoslovanských a západoslovanských jazycích tyto konstrukce rovněž značně ustoupily, přetrvaly však déle a v některých jazycích (např. v češtině a bulharštině) se dodnes vyskytují jejich zbytky. V litevštině a lotyštině se VD stejně jako GD široce užívá dodnes, avšak vzájemné vztahy těchto konstrukcí a zčásti i jejich struktura se v období písemné tradice rovněž změnily. S rozšířením formy participia na -damas v akuzativních konstrukcích se v nich participia zachovala pouze v případech, kdy má akuzativ substantiva nebo zájmena význam přímého předmětu (aut. 1974: 265 tt.). Užívání skloňovaných tvarů participia v akuzativních konstrukcích se tedy značně omezilo. Zároveň oslabila i opozice mezi akuzativními a nominativními konstrukcemi. V současnosti již takové VD jako sakėsi || žinojosi grįžęs nelze korelovat s GD sakė || žinojo jį grįžtantį jako v XVI–XVII století, protože místo nich se obvykle užívají konstrukce s polovětným participiem (sakė || žinojo jį grįžtant), nebo vedlejší věty (sakė || žinojo, kad jis grįžta). Za těchto okolností se funkční zatížení částice si snížilo. Zřejmě proto se v současné litevštině začala opět častěji užívat VD s nezvratnými slovesy vnímání a sdělování, např.: jis sakė || žinojo grįžtas. 57 Straipsnyje, išsp. žurnale Naše Řeč, 1919, Nr. 3, p. 29 pagal Havránek 1928: 160. 58 Srov. Havránek ib. 160. Avšak i latinské konstrukce tohoto typu se se, např. imperatorem se appellaverat Caes. B.G. 3, 31; se miserum praedicat Pl. Men. 909 (Kühner-Stegmann 1912: 294), jsou pokládány za vzniklé pod vlivem odpovídajících příkladů s me, te, které označují odlišný subjekt (Miller 1974: 229). 59 Srov. odpovídající korelaci v češtině: zříš se stojě – zří tě stojiec(e) (Dvořák 1970: 155). 57 Tím se VD ještě více přiblížilo nepřímé řeči, která se rovněž užívá po slovesech odpovídajícího významu, např.: sakau || žinau, kad jis grįžtas. Produktivita VD s nezvratnými tvary je zvlášť výrazná v severních východoaukštaitských nářečích, v nichž se GD téměř přestalo užívat, takže korelace nominativních konstrukcí s akuzativními je zde dnes zcela nemožná. Naproti tomu je v těchto nářečích velmi rozšířena nepřímá řeč. Z písemností K. Sirvydase je patrné, že VD se zvratnými slovesy bylo u východních Aukštaitů v XVI—XVII století stále široce užíváno. V „Punktuose sakymų“ nalézáme z 51 případů VD pouze v jednom nezvratný tvar slovesa: idant žmogus... gailėtas... bewelidams ing kū- norint kito pikto impuolys essus / negi Dievu pažiedys I 158₁₆. Ostatní VD se zvratnými slovesy se v „Punktuose sakymų“ podle totožnosti či odlišnosti subjektu korelují s GD, která je zde stále poměrně častá a produktivní (přibližně 70 konstrukcí, srov. aut. 1969: 53 tt.). V současném nářečí K. Sirvydase, stejně jako v celém severovýchodním koutě Litvy, se již téměř nevyskytuje ani VD se zvratnými slovesy, ani GD, ačkoli po nezvratných slovesech jsou takové nominativní participiální konstrukce jako Janė sakė Petrą sutikus Kp; žmonės kalbėjo matę Kraujelį ir pan. zcela běžné. To ovšem ještě neznamená, že jsou nové a vznikly z konstrukcí se zvratnými slovesy. Rozšíření zvratných tvarů ve VD, typické především pro žemaitské nářečí, se východních nominativních konstrukcí pravděpodobně dotklo jen zčásti; mnohé z nich si mohly zachovat starší podobu. Skutečnost, že nezvratné tvary v těchto nářečích téměř úplně vytlačily z VD zvratné tvary, které se zde v XVI—XVII století ještě užívaly, však nemůže být náhodná. Zánik GD a zmizení výše uvedené korelace nominativních a akuzativních konstrukcí byly zřejmě jednou z hlavních příčin tohoto jevu. Význam korelace s akuzativními konstrukcemi pro užívání zvratných tvarů sloves je patrný i v současném spisovném jazyce. Většina sloves, která mají ve VD pouze nezvratné tvary (viz 1.1.4), netvoří konstrukce GD a některá z nich, např. atrodyti, grasinti, nuliūsti, abejoti, vengti, paprastai, se obvykle vůbec nespojují s akuzativem. Slovesa sdělování, jako jsou tvirtinti, liudyti, kalbėti, pranešti, prisiekti, se v konstrukcích GD obvykle užívají s polovětným spojovacím tvarem (esant, buvus, būsiant). Ačkoli je v současném spisovném jazyce patrná tendence poněkud častěji užívat VD s některými nezvratnými slovesy, v této konstrukci dosud převládají zvratné tvary. Zvratná částice v ní funguje jako výrazný, třebaže často fakultativní gramatický ukazatel označující totožnost subjektu určitého slovesa a děje vyjádřeného participiem. Geneze a dějiny VD v litevštině ukazují, že vývoj participiálních konstrukcí je do značné míry podmíněn morfologickými procesy a změnami obecnějších syntaktických opozic. ZÁVĚRY 1. VD tvoří slovesa fyzického a psychického vnímání, informace a emočního i předstíraného stavu, která mohou uvozovat vedlejší věty vysvětlovací. Kromě toho se s přítomnými činnými příčestími pojí také slovesa vyjadřující přání, snahu (nebo neochotu, vyhýbání se, strach), žádost a zvyk. Nominativ příčestí (samostatně nebo se závislými slovy) v této konstrukci představuje vloženou větu s vysvětlovacím významem, která zaujímá pozici propozičního objektu. Svou vnitřní syntaktickou strukturou VD odpovídá akuzativu s příčestím (GD), liší se však od něj tím, že finitní slovesný tvar a podmět příčestí mají stejný referent. 2. VD je doloženo již od nejstarších litevských písemných památek. V 16.–17. století se nejčastěji užívá v textech autorů zastupujících žemaitské a západoaukštaitské nářečí (J. Bretkūnas, S. Vaišnoras). Na základě starých písemných památek se určuje 58 areál užívání VD v 16.–17. století přibližně odpovídá dnešnímu, zahrnuje však také část východoaukštaitského území, kde se VD v současnosti po zvratných slovesech téměř neužívá. 3. Srovnání překladových textů 16.–17. století s jejich latinskými, německými a polskými originály ukazuje, že užívání VD ve starých písemných památkách vychází z tehdejší živé řeči a v zásadě nebylo ovlivněno jinými jazyky. VD nejčastěji překládalo vedlejší věty vysvětlovací v souvětích podřadných v originálech. Vliv jazyků originálů užívání VD ve starých písemných památkách nepodněcoval, nýbrž je naopak omezoval a zužoval. Rozšíření VD v textech 16.–17. století proto jen zčásti odráží skutečný rozsah užívání této konstrukce v živém jazyce. Potvrzuje to podstatně širší užívání VD v původních i kompilovaných textech týchž autorů. 4. VD v textech 16.–17. století nejčastěji tvoří zvratná slovesa (asi 90%), z nichž nejrozšířenější jsou regėtis, tikėtis, sakytis, žinotis, tj. slovesa, jejichž nezvratné formy převažují také v konstrukci akuzativu s příčestím (GD). Vedle zvratných podob se ve starých písemných památkách užívají také nezvratné formy příslušných sloves a formy opisného pasiva. 5. Příčestní člen VD svými konstrukčními vlastnostmi odpovídá přísudku vedlejší věty vysvětlovací. Přibližně 32% VD ve starých písemných památkách je utvořeno s příčestími slovesa būti, která fungují jako ekvivalenty slovesné spony. 6. Pořadí členů VD je ve starých písemných památkách poměrně stabilní. Převládající poziční model NVP (92% příkladů) vychází z obecných zákonitostí slovosledu v litevštině (principu SVO). V konstrukcích VD jsou zároveň patrné i stopy modelu OV. 7. Gramatická stavba VD v litevštině a lotyštině, a v mnoha případech i lexikální vyjádření, se shodují; lotyšské VD však vykazuje novější rysy související s rozšiřováním nesklonných příčestních tvarů. Stopy této konstrukce byly zaznamenány také ve staré pruštině. Baltská VD spojuje s odpovídajícími slovanskými konstrukcemi stejná vnitřní struktura, velmi podobná sémantika hlavních členů a řada rysů jejich morfologické stavby (tendence slovesa k reflexivizaci, geneticky totožné příčestní tvary apod.). 8. Vnitřní rekonstrukce a srovnání s jinými indoevropskými jazyky ukazují, že syntaktickým základem VD byl predikativní přívlastek se stavovými slovesy, z něhož se v indoíránských, řeckých a italických jazycích vyvinula média-pasivní paradigmata. Nominativy příčestí se v konstrukcích predikativního přívlastku užívají jako tvary jmenného původu. Nominativní konstrukce predikativního přívlastku se stavovými slovesy od nejstarších dob stály v protikladu k akuzativním konstrukcím s aktivními slovesy. Na tom je založena původní korelace VD a GD. 9. V nominativních konstrukcích s fázovými slovesy a slovesy emočního stavu měl nominativ slovesného jména, které se později změnilo v příčestí, kdysi druhořadou funkci přísudku. Se slovesy vnímání a informace se pojily nominativy příčestí, které fungovaly jako relativně samostatné nominální věty a se slovesy se do těsných konstrukcí VD spojily až později. Ve všech těchto případech se odedávna užívaly nezvratné slovesné formy. 10. Při utváření opisného pasiva stály akuzativní konstrukce s tranzitivními slovesy (našel ho ležícího) v protikladu k nominativním konstrukcím s novými pasivními formami (on byl nalezen ležící). 11. Vývoj VD úzce souvisí se vznikem zvratných sloves, v němž měla velmi důležitou roli (zejména v posledním období) akuzativní platnost enklitického zájmena si. Ačkoli enklitické zájmeno si splynulo se slovesem již před počátkem písemnictví, mnohem dříve než mi, ti, ve starých písemných památkách se stále nacházejí zbytky jeho někdejší samostatnosti. 59 12. Údaje ze starých písemných památek ukazují, že při vyjadřování objektivních vztahů mezi dvěma ději se stejným subjektem se kdysi vedle VD užíval také GD s akuzativními tvary zvratných zájmen: enklitickým (atonickým) si a ortotonickým save. Poté, co enklitika si definitivně pozbyla pádového významu, byl akuzativ participia nahrazen nominativem podle odedávna existujícího modelu VD a dalších nominativních konstrukcí. To přispělo k rozšíření zvratných slovesných tvarů v konstrukcích VD. 13. Zvratná částice VD se proměnila v morfologický formant označující omezení děje na sféru subjektu a stejně jako v jiných konstrukcích se začala připojovat i k intranzitivním slovesům, která jsou taková svou povahou. VD se zvratnými intranzitivními slovesy vytvořilo opozici vůči GD s tranzitivními slovesy, která byla zvláště zřetelná v písemných památkách 16.–17. století: akuzativní a nominativní konstrukce se vyvíjely stejným směrem také ve slovanských jazycích. 14. V důsledku dodatečného připojení zvratné částice ke slovesu būti ve složených formách počínavého budoucího času vznikly v žemaitských nářečích konstrukce typu būsis nematas, které později splynuly s VD. 15. V období písemné tradice se s zužováním užívání GD oslabila i jeho opozice vůči VD. Odpovídajícím způsobem pokleslo v nominativních konstrukcích také funkční zatížení zvratných tvarů. V současné litevštině se VD často znovu tvoří s nezvratnými slovesy vnímání a sdělování informací. Další zkratky AfsIPh — „Archiv für slavische Philologie“. BrB — Biblia tatai esti Wissas schwentas Raschtas Lietuwischkai pergulditas per Ianą Bretkuną (rukopis z let 1579–1590, cit. podle fotokopií VVU a LKI). BrGD — Giesmes Duchauanas / isch Wokischka ing Lietuwischka lieszuwi … pergulditas. Isspaustas Karaliaucziuje … 1589 (fotokopie zpěvníku J. Bretkūna uloženého v knihovně Uppsalské univerzity, uchovávaná v Knižním paláci Litevské SSR). BrP I–II — Postilla … Per Ianą Bretkuna … Karaliaucziue … 1591. BSL — „Bulletin de la Société de linguistique de Paris“. BW — Kr. Barons un H. Wissendorfs. Latwju dainas. T. I–VI. Jelgavā un Petrogradā, 1894–1915. ChB — Versionis Bibliorum in Lingvam Lithvanicam. Tomus VII. Novm Testamentum… Lithvanicā Lingvā donatum (rukopis Nového zákona litevské Bible B. Chylinského, vydaný v publikaci: Biblia litewska Chylińskiego, Nowy Testament. T. II. Tekst, vyd. Cz. Kudzinowski-Jan Otrębski. Poznań, 1958). HG — W. Haack. Vocabularium … Nebst einem Anhang einer kurtzgefaßten Litthauischen Grammatic. Halle, 1730. IF — „Indogermanische Forschungen“. KIC — M. Danielis Kleinii Compendium Litvanico-Germanicum … Königsberg, 1654. KIG — Grammatica Litvanica … edita à M. Daniele Klein … Regiomonti, 1653. KZ — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, begründet von A. Kuhn“. LKG — Gramatika litevského jazyka. T. I–III. Red. K. Ulvydas. V., 1965–76. LKK — „Lietuvių kalbotyros klausimai“. LKT — Litevská nářečí. Čítanka. Red. E. Grinaveckienė, K. Morkūnas. V., 1970. Mar — Quattuor Evangeliorum versionis palaeoslovenicae, Codex Marianus glagoliticus. Ed. V. Jagić. Berolini, 1883. ME — K. Mūlenbacha latviešu valodas vārdnīca. Red., papild., turpinājis J. Endzelīns. T. I–IV. Rīgā, 1923–32. MG — Anfangs-Gründe einer Littauischen Sprach-Lehre … von Christian Gottlieb Mielcke … Königsberg, 1800. MLLG — Mitteilungen der Litauischen Litterarischen Gesellschaft. T. I–VI. Heidelberg, 1883–1912. MLLVG — LPSR ZA Valodas un literatūras institūts. Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika. T. I–II. Rīgā, 1959–62. MT LĮ — Litevský úvod S. Vaišnora v knize: Margarita Theologica … perguldita per Simona Waischnora warnischki … Karaliaucziue … 1600. MT(PM) — Ape popieszischkaie missche. Vydáno spolu s MT. 60 OsG – Neue Littauische Grammatik ans Licht gestellt von Gotfried Ostermeyer… Königsberg, 1791. R – Ph. Ruhig. Anfangsgründe einer Littauischen Grammatik. Königsberg, 1747. RB – L. J. Rhesa. Biblia, Tai esti: Wissas Szwentas Rásżtas… ketwirta Kartą išspáustas. Tilžėje 1824. RP – Świętych słów ásprav Pańskich… Kroyniká albo Postillá… 1556 (postila M. Réje, citována podle vadného výtisku uloženého v knihovně Akademie věd Litevské SSR). SC – Compendium Grammaticae Lithvanicae Theophili Schultzen… Regiomonti… 1673. ST – Drobná litevská lidová slovesnost v 17.–18. století. Připravil Jurgis Lebedys. Vilnius, 1956. Supr – Supraslský rukopis. Památky staroslověnského jazyka. T. II. I. Vyd. S. Severjanov. Petrohrad, 1904. VE – Enchiridion… per Baltramieju Willentha… Ischspaustas Karalauczui… 1579. VEE – Euangelias bei Epistolas… perguldıtas… per Baltramieju Willenta… Ischspaustas Karalauczui… 1579. W₂ – Postilla Catholicka mnieysza… Przez D. Jakuba Wuyka… w Poznaniu… 1582 (druhé vydání). W – Postilla… Przez D. Jakoba Wuyka… w Krakowie… 1617 (šesté vydání). Zogr – Codex glagoliticus olim Zographensis nunc Petropolitanus… edidit V. Jagić. Berolini, 1879. LITERATŪRA Aleksandravičius J. Kretingos tarmės veiksmažodis. — „Vilniaus valst. pedagoginio instituto mokslo darbai. Lietuvių kalba ir literatūra“, 1959, t. VIII, p. 107—141. Ambrazas V. Absoliutinis naudininkas XVI—XVII a. lietuvių kalbos paminkluose. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1962, t. V, p. 3—146. T. p. Lietuvių kalbos dalyvių atributyvinė-predikatyvinė vartosena. — Kn.: Lietuvių kalbos morfologinė sandara ir jos raida („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. VII). V., 1964, p. 47—79. T. p. Galininkas su dalyviu XVI-XVII a. lietuvių kalbos paminkluose (paplitimas ir santykis su originalų konstrukcijomis). — Kn.: Lietuvių kalbos gramatikos tyrinėjimai („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. XI). V., 1969, p. 41—56. T. p. Dėl lietuvių kalbos netiesioginės nuosakos (modus relativus). — In: Donum Balticum to Prof. Chr. S. Stang. Stockholm, 1970, p. 6—13. T. p. Lietuvių kalbos galininko su dalyviu poziciniai modeliai. — Kn.: Baltų kalbų veiksmažodžio tyrinėjimai („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. XIV). V., 1973, p. 169—182. T. p. Galininko su dalyviu (accusativus cum participio) struktūra ir vartosena senojoje lietuvių kalboje. — Kn.: Žodžių formos ir jų vartosena („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. XV). V., 1974, p. 195—275. T. p. Zur Entwicklung der Partizipialkonstruktionen mit obliquen Kasus im Litauischen. — „Zeitschrift für Slawistik“, 1974 (a), Bd. XIX, Hf. 2. S. 241—251. T. p. Netiesioginės nuosakos paplitimas ir kilmės problema. — Kn.: Lietuvių kalbos arealinės lingvistikos klausimai („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. XVII. V., 1977, p. 7—54. Balkevičius J. Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė. V., 1963. Barnet V. Vývoj systému participií aktivních v ruštině. Praha, 1965. Bauer J. Staročeská věta a staročeské souvětí na základě srovnávacím. — In: K historicko-srovnávacímu studiu slovanských jazyků. Praha, 1958, s. 108—123. T. p. Syntactica slavica. Brno, 1972. Behaghel O. Deutsche Syntax. Bd. II. Die Wortklassen und Wortformen. Heidelberg, 1924. Benveniste E. La phrase nominale. — „Bulletin de la Société de Linguistique de Paris“, 1950, t. XLVI, f. 1., p. 19—36. T. p. „Être“ et „avoir“ dans leur fonctions linguistiques. — Bulletin de la Société de linguistique de Paris“, 1960, t. XLI, f. 1. Bernadišienė P. Sangražinių veiksmažodžių reikšmė ir vartosena dabartinėje lietuvių kalboje. Kand. dis. rankr. V., 1961. Bezzenberger A. Beiträge zur Geschichte der litauischen Sprache. Göttingen, 1877. Bielenstein A. Lettische Grammatik. Mitau, 1863. Borrow T. The Sanskrit Language. London, 1959. Brugmann K. Kurze vergleichende Grammatik der indogermanischen Sprachen. Strassburg, 1904. T. p. Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. Strassburg, 1906, Bd. II, T. 1; 1911, Bd. II, T. 2; 1916, Bd. II, T. 3. T. p. Die Syntax des einfachen Satzes im Indogermanischen. Berlin-Leipzig, 1925. Brugmann K., Thumb A. Griechische Grammatik. München, 1913. 61 Buch T. Die reflexive Konstruktion der Verba im Gotischen. — „Kwartalnik Neofilologiczny“, 1958, V, 4, S. 335–345. Būga K. Rinktiniai raštai. T. II. Sud. Z. Zinkevičius. V., 1959. Bukšs M., Placinskis J. Latgaļu volūdas gramatika un pareizraksteibas vōrdneica. München, 1973. Cappeler C. Sanskrit-Wörterbuch. Neudruck. Berlin, 1955. Chantraine P. Grammaire homérique. T. 2. Syntaxe. Paris, 1953. Chomsky N. Aspects of the Theory of Syntax. Massachusetts, 1965. Delbrück B. Altindische Syntax. Halle, 1888. T. p. Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen. Bd. I. Strassburg, 1893; Bd. II. Strassburg, 1897; Bd. III. Strassburg, 1900. Dvořák E. Vývoj prechodníkových konštrukcií ve starší češtině. Praha, 1970. Endzelynas J. Baltų kalbų garsai ir formos. V., 1957. Endzelīns J. Par latviešu valodas refleksīvām formām. Rakstu krājums, Rīgā, 1901, lpp. 13–22. T.p. [Rec.:] B. K. Поржезинский. Возвратная форма глаголов в литовском и латышском языках. Москва, 1903. — „Известия Императорской Академии Наук по отделению русского языка и словесности“, 1904, т. IX, ч. 2, с. 376–388. T. p. Senprūšu valoda. Rīgā, 1943. T. p. Altpreussische Grammatik. Riga, 1944. T. p. Latviešu valodas gramatika. Rīgā, 1951. T. p. Darbu izlase. T. I. Rīgā, 1971. Erhart A. Studien zur indogermanischen Morphologie. Brno, 1970. Fillmore Ch. J. The Case for Case. — In: Universals of Linguistic Theory. New York, Chicago etc., 1968, p. 1–88. Forssman Th. Die Übertragung der griechischen Partizipialkonstruktionen in dem Ostromir-schen Evangelium. Strassburg, 1877–8. Fraenkel E. Der prädikative Instrumental im Slavischen und Baltischen und seine syntaktischen Grundlagen. — „Archiv für slavische Philologie“, 1926, S. 77–117. T. p. Syntax der litauischen Kasus. K., 1928. T. p. Sprachliche, besonders syntaktische Untersuchung des kalvinistischen litauischen Katechismus des Malcher Pietkiewicz von 1598. Göttingen, 1947. T. p. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Bd. I. Göttingen, 1962. Friedrich J. Hethitisches Wörterbuch. Heidelberg, 1952. Gebauer J. Historická mluvnice jazyka českého. T. IV. Skladba. Praha, 1929. Girdenis A., Žulys V. [Rec.:] J. Kazlauskas. Lietuvių kalbos istorinė gramatika (kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis). V., 1968. — „Baltistica“, 1972, t. VIII (2), p. 193–202. Harris Z. S. Co-occurrence and Transformation in Linguistic Structure. — In: The Structure of Language. Englewood Cliffs—New Jersey, 1964, p. 155–210. Hatcher A. Reflexive Verbs. Latin, Old French, Modern French. Baltimore—London, 1942. Havers W. Untersuchungen zur Kasussyntax der indogermanischen Sprachen. Strassburg, 1911. Havránek B. Genera verbí v slovanských jazycích. T. I. Praha, 1928. T. p. Žodis diskusijoje. — In: Otázky slovanské syntaxe. T. II. Brno, 1968, S. 409–411. Hermann E. Litauische Studien. Berlin, 1926. Hermodsson L. Reflexive und intransitive Verba im älteren Westgermanischen. Uppsala, 1952. Hirt H. Indogermanische Grammatik. Bd. VI. Syntax. T. I. Heidelberg, 1934. Hofmann J. B. Syntaktische Gliederungsverschiebungen im Lateinischen infolge Erstarrung ursprünglich appositioneller Verhältnisse. — „Indogermanische Forschungen“, 1924, Bd. XLII, S. 75–87. Homeras. Iliada. Vertė J. Ralys ir kt. Red. A. Dambrauskas. V., 1962. Jablonskis J. Rinktiniai raštai. T. I. Sudarė J. Palionis. V., 1957. Jagić V. Beiträge zur slavischen Syntax. — „Denkschriften der Akademie der Wissenschaften. Philos. — historische Klasse“, 1900, Bd. XLVI. Jakulienė A. Apie lietuvių kalbos sangrąžinių veiksmažodžių funkcijas. — „Baltistica“, 1967, t. III (2), p. 185–200. T. p. Lietuvių ir kitų baltų kalbų sangrąžinių veiksmažodžių istorija. Filol. kand. disert. rankraštis. V., 1968. T. p. Prūsų kalbos sangrąžiniai veiksmažodžiai. — „Baltistica“, 1969, t. V(1), p. 37–42. T. p. Dėl wisęsi tur ischpazinti. — „Baltistica“, 1969(a), t. V(2), p. 197–8. Kahn Ch. The Verb “be” in Ancient Greek. — “Foundations of Language”. Suppl. ser. 16. The Verb “be” and Its Synonyms. Philosophical and Grammatical Studies, V. 6. Dordrecht—Boston, 1973. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika (Kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis). V., 1968. Kronasser H. Vergleichende Laut- und Formenlehre des Hethitischen. Heidelberg, 1956. Kropaczek S. Zwrot accusativus cum infinitivo w języku polskim. — „Prace Filologiczne“, 1928, t. XII, s. 424–93. Křižková H. Adverbiální determinace slovesná a větný vzorec. — In: Otázky slovanské syntaxe, z. II. Brno, 1968, s. 103–109. Kühner R. Ausführliche Grammatik der griechischen Sprache. Bd. II. T. I. Hannover, 1870. 62 Kühner R. Stegmann C. Ausführliche Grammatik der lateinischen Sprache. Bd. II. T. 1. Hannover, 1912. Kuryłowicz J. Les désinences moyennes de l’indo-européen et du hittite. — „Bulletin de la Société de linguistique de Paris“, 1932, t. XXX, p. 1—4. T. p. The Inflectional Categories of Indo-European. Heidelberg, 1964. Lehmann W. P. Converging Theories in Linguistics. — “Language“, 1972, V. 48, No 2, p. 266—75. T. p. Contemporary Linguistics and Indo-European Studies. — In: “Publications of the Modern Language Association“, 1972(a), V. 87, p. 976—993. T. p. A Structural Principle of Language and its Implications. — “Language“, 1973, V. 49, p. 47—66. T. p. Proto-Indo-European Syntax. Austin—London, 1974. MacDonell A. A. A Vedic Grammar for Students. London, 1955. Mažiulis V. Pastabos baltų ir slavų kalbų seniausių santykių klausimu. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1959, t. II, p. 5—16. Mažiulis V. Prūsų kalbos paminklai. V., 1966. Meillet A. La phrase nominale en indo-européen. — „Mémoires de la Société de linguistique de Paris“, 1906—1908, t. XIV, f. 1, p. 1—26. T. p. Introduction à l’étude comparative des langues indoeuropéennes. Paris, 1934. Meillet A., Vendryes J. Traité de grammaire comparée des langues classiques. Paris, 1952. Miklosich F. Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen. Bd. IV. Syntax. Wien, 1874. Miller G. On the History of Infinitive Complementation in Latin and Greek. — „The Journal of Indo-European Studies“, 1974, V. 2, No 3, p. 222—245. Müller D. Studies in Modern English Syntax. Two Aspects of Synthesis. Winterthur, 1957. Oertel H. The Syntax of Cases in the Narrative and Descriptive Prose of the Brāhmanas. V. I. The Disjunct Use of Cases. Heidelberg, 1926. Otrębski J. Gramatyka języka litewskiego. T. III. Nauka o formach. Warszawa, 1956. Palionis J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI-XVII a. V., 1967. Pedersen H. Hittitisch und die anderen indoeuropäischen Sprachen. Köbenhavn, 1938. Perlmutter D. M. Deep and Surface Structure Constraints in Syntax. New York, 1971. Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bd. I. Bern—München, 1959. Reichelt H. Aw estisches Elementarbuch. Heidelberg, 1909. Renou L. Études de grammaire sanscrite. T. I. Paris, 1936. T. p. Grammaire de la langue védique. Lyon—Paris, 1952. T. p. Remarques générales sur la phrase védique. — In: Symbolae linguisticae in honorem G. Kuryłowicz. Wrocław—Warszawa—Kraków, 1965, p. 230—234. Rosenbaum P. S. The Grammar of English Predicate Complement Constructions. Cambridge, Mass., 1967. Rosenkranz B. Die hethitische ḫi — Konjugation und das idg. Perfekt. — „Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, begründet von A. Kuhn“, 1958, Bd. LXXV. Ross J. R. Gapping and the Order of Constituents. — In: Progress in Linguistics. Ed. M. Bierwisch, K. E. Heidolph. The Hague—Paris, 1970, p. 249—259. Růžička R. Das syntaktische System der altslavischen Partizipien und sein Verhältnis zum Griechischen. Berlin, 1963. T. p. Studien zur Theorie der russischen Syntax. Berlin, 1966. Safarewicz J. Wpływ łaciński na system gramatyczny polszczyzny. — In: Symbolae Polonicae in honorem St. Jodłowski. Wrocław, 1972, s. 145—150. Schmalz J. H., Hofmann J. B. Syntax und Stilistik. — In: Stolz-Schmalz. Lateinische Grammatik. München, 1928, S. 345—850. Schmidts P. Glūka bībeles valoda. — „Rakstu krājums“, 1908, s. XIV, lpp. 21—100. Schwartz A. Derivative Functions in Syntax. — “Language“, 1968, V. XLIV, p. 747—783. Schwyzer E. Griechische Grammatik. Bd. I. München, 1938. Schwyzer E., Debrunner A. Griechische Grammatik. Bd. II. Syntax und syntaktische Stilistik. München, 1950, 1975. Senn A. Zu den litauischen Zahlwörtern für 11—19. — „Studi Baltici“, V. Roma, 1935—1936. Sirtautas V. Konstrukcijų duodasi įkikiamas, laukia pavežamas ir pan. sandara bei vartosena. — „Kalbos kultūra“, 1965, sąs. 9, p. 27—32. T. p. Veiksmažodinis tarinys dabartinėje lietuvių literatūrinėje kalboje. Kand. disert. rankraštis. V., VVU bibl., 1968. Skardžius P. Daukšos akcentologija. K., 1935. Sližienė N. Apie sudurtines pradėtines veiksmažodžių formas. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1961, t. IV, p. 67—72. Speyer J. S. Sanskrit Syntax. Leyden, 1886. T. p. Vedische und Sanskrit-Syntax. Strassburg, 1896. Stahl J. M. Kritisch-historische Syntax des griechischen Verbums der klassischen Zeit. Heidelberg, 1907. Stang Chr. S. Perfektum und Medium. — „Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap“, 1932, t. VI, p. 29—39. 63 T. p. Das slavische und baltische Verbum. Oslo, 1942. T. p. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo—Bergen—Tromsö, 1966. Tangl E. Der Accusativus und Nominativus cum Participio im Altitaluischen. Weimar, 1928. Tesnière L. Éléments de syntaxe structurale. Paris, 1959. Trautmann R. Die altpreussischen Sprachdenkmäler. Göttingen, 1910. Trávníček F. Historická mluvnice česká. T. III. Skladba. Praha, 1956. Valeckienė A. Predikatyvinis pažyminys kaip atskira sakinio dalis. — Kn.: Lietuvių kalbos gramatinė sandara. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. IX, 1967, p. 97—116. Večerka R. Syntax aktivnich participiů v staroslověnštině. Praha, 1961. Vennemann Th. Topics, Subjects, and Word Order: from SXV to SVX via TVX. — In: Historical Linguistics. V. I. Ed. J. M. Anderson, C. Jones. Amsterdam — Oxford etc., 1974, p. 339—376. Vitkauskas V. Kuršėnų tarmės kirtis ir priegaidė. — „Lietuvių kalbotyros klausimai“, 1960, t. III, p. 61—77. T. p. Dėl vienos Lazdynų Pelėdos raštų kalbos smulkmenos. — „Kalbos kultūra“, 1965, sąs. 8, p. 17. T. p. Šiaurės rytų dünininkų šnektų žodynas. V., 1976. T. p. „[P]+[s]+V+s“ tipo sangrąžiniai veiksmažodžiai rytinėse žemaičių šnektose. — Kn.: Gramatinės kategorijos ir jų raida („Lietuvių kalbotyros klausimai“, t. XVIII). V., 1978, p. 171—175. Vondrák W. Vergleichende slavische Grammatik. Bd. II. Formenlehre und Syntax. Göttingen, 1928. T. p. Altkirchenslavische Grammatik. Berlin, 1912. Wackernagel J. Vorlesungen über Syntax mit besonderer Berücksichtigung von Griechisch, Lateinisch und Deutsch. Bd. I. Basel, 1926; Bd. II. Basel, 1928. Wackernagel J., Debrunner A. Altindische Grammatik. Bd. III. T. 1, Göttingen, 1929; Bd. III. T. 2. Göttingen, 1930. Watkins C. Preliminaries to a Historical and Comparative Reconstruction of the Syntax of the Old Irish Verb. — „Celtica“, 1963, V. VII, p. 1—49. T. p. Preliminaries to the Reconstruction of Indo-European Sentence Structure. — In: Proceedings of the IX International Congress of Linguists. London—the Hague—Paris, 1964, p. 1035—1042. T. p. Indogermanische Grammatik. Bd. 3. Formenlehre. T. 1. Geschichte der indogermanischen Verbalflexion. Heidelberg, 1969. Wegner A. Noun Phrase Analysis of the Infinitive Complement Sentences. — „Studia Anglica Posnaniensia“, 1975, V. 6, No 1—2, p. 91—106. Whitney W. D. A Sanskrit Grammar. Leipzig, 1889. Willmanns W. Deutsche Grammatik Gotisch, Alt-, Mittel-, und Neuhochdeutsch. Bd. III. T. 2. Strassburg, 1909. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos įvardžiuotinių būdvardžių istorijos bruožai. V., 1957. T. p. Lietuvių dialektologija. V., 1966. T. p. Dėl K. Sirvydo „Punktų sakymų“ genezės ir kalbos. — „Baltistica“, 1971, t. VII(2), p. 153—168. T. p. Rytietiškoji XVII a. lietuvių raštų kalba, jos kilmė ir išnykimas. — „Baltistica“, 1972, t. VIII(1), p. 79—100. T. p. S. M. Slavčinskio giesmyno (1646 m.) kalba. — Kn.: Gramatinės formos ir jų vartosena. V., 1974, p. 135—170. Zubatý J. [Rec.:] Поржезинский В. К. К истории форм спряжения в балтийских языках. М., 1901; Возвратная форма глагола в литовском и латышском языках. М., 1903. — „Indogermanische Forschungen“, 1904, Bd. XVI, S. 50—64. T. p. Studie a články. T. II. Praha, 1954. Балли Ш. Общая лингвистика и вопросы французского языка. М., 1955. Бархударов Л. С. К вопросу о поверхностной и глубинной структуре предложения. — „Вопросы языкознания“, 1973, № 3, с. 50—61. Бенвенист Э. Общая лингвистика. Ред. Ю. С. Степанов. М., 1974. Борковский В. И., Кузнецов П. С. Историческая грамматика русского языка. М., 1965. Вайан А. Руководство по старославянскому языку. М., 1952. Гавранек Б. Залог (genus verbi) в старославянском языке. — В сб.: Исследования по синтаксису старославянского языка. Прага, 1963, с. 15—100. Гухман М. М. Готский язык. М., 1958. Ее же. Развитие залоговых противопоставлений в германских языках. М., 1964. Десницкая А. В. Из истории развития категории глагольной переходности. — В сб.: Памяти акад. Л. В. Щербы. Л., 1951, с. 136—144. Дунаевская И. М. Язык хеттских иероглифов. М., 1969. Дынникова Н. Н. и др. Народная латынь. М., 1975. Иванов Вяч. Вс. Хеттский язык. М., 1963. Его же. Общеиндоевропейская, праславянская и анатолийская языковые системы. М., 1965. 64 Его же. Реконструкция общебалтийских синтаксических структур. — В сб.: Балто-славянские исследования. М., 1974. Костов Н. Българска граматика. София, 1939. Кузьмина И. Б., Немченко Е. В. Синтаксис причастных форм в русских говорах. М., 1971. Ломтев Т. П. Очерки по историческому синтаксису русского языка. М., 1956. Сравнительная грамматика германских языков. Под ред. Э. А. Макаева. Т. IV. М., 1966. Марван И. О некоторых предикативных функциях литовского причастия. — „Kalbotyra“, 1962, t. IV, p. 33—42. Его же. К вопросу о лингво-географическом положении балто-славянских языков. — „Baltistica“, 1969, t. V(1), p. 17—20. Мейе А. Общеславянский язык. М., 1951. Мельничук О. С. Розвиток структури слов’янського речення. Київ, 1966. Непокупный А. П. Ареальные аспекты балто-славянских отношений. М., 1964. Овсянико-Куликовский Н. Д. Синтаксические наблюдения. — „Журнал министерства народного просвещения“, 1898, т. 317, с. 1—47. Перельмутер И. А. Об оппозиции „переходность-непереходность“ в системе индоевропейского глагола. — „Вопросы языкознания“, 1974, № 3, с. 70—81. Пизани В. Общее и индоевропейское языкознание. — В кн.: Общее и индоевропейское языкознание. Ред. В. А. Звегинцев. М., 1956, с. 83—199. Поржезинский В. К. Возвратная форма глаголов в литовском и латышском языках. М., 1903. Потебня А. А. Из записок по русской грамматике. Т. I—II. М., 1958. Опыты историко-типологического исследования иранских языков. Т. I—II. М., 1975. Авт.: В. С. Расторгуева (отв. ред.), Д. И. Эдельман и др. Рожновская М. Г. Синтаксис прилагательного в болгарском литературном языке. М., 1970. Савченко А. Н. Происхождение среднего залога в индоевропейском языке. Ростов-на-Дону, 1960. Его же. Категория среднего залога в индоевропейском языке. Автореф. докт. дис. Л., 1960(а). Его же. Сравнительная грамматика индоевропейских языков. М., 1974. Соболевский С. И. Древне-греческий язык. М., 1948. Спиринская Я. А. Очерк русского исторического синтаксиса. Киев, 1960. Сравнительно-исторический синтаксис восточнославянских языков. Члены предложения. Под. ред. В. И. Борковского. М., 1968. Стеблин-Каменский М. И. История скандинавских языков. М.—Л., 1953. Его же. Грамматика норвежского языка. М.—Л., 1957. Степанов Ю. С. Принципы и методы современной лингвистики. М., 1975. Его же. Об исторической зависимости между балтийской категорией переходности—непереходности и славянской категорией глагольных видов. — Kn.: III Sajungine baltų kalbotyros konferencija. Pranešimų tezės (III Всесоюзная конференция по балтийскому языкознанию. Тезисы докладов). V., 1975(а). Топоров В. Н. К вопросу об эволюции славянского и балтийского глагола. — „Вопросы славянского языкознания“, 1961, т. V, с. 35—70. Фридрих И. Краткая грамматика хеттского языка. М., 1952. Чейф У. Л. Значение и структура языка. М., 1975. Шерцль В. И. Синтаксис древнеиндийского языка. Харьков, 1883. Якулене А. История возвратных глаголов в литовском и в других балтийских языках. Автореф. канд. дис. Вильнюс, 1968. В. АМБРАЗАС СТРУКТУРА И РАЗВИТИЕ ИМЕНИТЕЛЬНОГО С ПРИЧАСТИЕМ (NOMINATIVUS CUM PARTICIPIO) В ЛИТОВСКОМ ЯЗЫКЕ Резюме Конструкцию именительного с причастием (в дальнейшем — ИП) образуют глаголы физического или умственного восприятия (в том числе и мышления), информации и эмоционального состояния (напр., tėvas jautėsi sergas), а со страдательными причастиями настоящего времени — также глаголы, выражающие волеизъявление, усилие, просьбу или привычку (norėti, leistis, duotis, laukti(s), įprasti, apsimesti и под.). Причастие в этой конструкции имеет двойную синтаксическую связь (с именем и с глаголом) и занимает позицию пропозитивного объекта с изъяснительным (экспликативным) значением. На основании статистического анализа конструкции с ИП, извлеченных путем полного выбора из древнелитовских памятников, установлено, что ареал распространения ИП в XVI—XVII вв. примерно соответствовал теперешнему, однако охватывал также часть 5. Gramatinės kategorijos ir jų raida 65 восточно-аукштайтских диалектов, где ИП после возвратных глаголов в настоящее время уже не употребляется. Сопоставление переводных текстов с латинскими, немецкими и польскими оригиналами показало, что ИП в древнелитовской письменности не зависит от влияния других языков. Использование переводчиками иноязычных оригиналов препятствовало проникновению этого оборота в переводы, поэтому статистические данные по памятникам XVI—XVII вв., приведенные в таблицах 1 и 2, только частично отражают его широкое употребление в живой речи этого периода. Для структуры ИП в XVI—XVII вв. характерно преобладание возвратных форм глаголов (около 90% всех примеров), особенно regētis, tikėtis, sakytis, žinotis, и широкое употребление оборотов с причастными связками от глагола būti. Господствующий порядок членов конструкции имя — глагол — причастие основан на позиционной модели SVO, характерном для литовского языка исторического периода, однако в ИП обнаружены также реликты более древнего порядка SOV. Синтаксическая структура, морфологическое оформление главных членов, а во многих случаях и лексический состав ИП в литовском и латышском языках совпадают. Латышская конструкция отличается только некоторыми инновациями, связанными с более широким распространением несклоняемых форм причастий. Следы употребления ИП обнаружены и в древнерусских памятниках. Путем синтаксической реконструкции в работе установлено, что в основу ИП легли номинативные конструкции предикативного атрибута (адъюнкта) со статичными глаголами, которые противопоставлялись аккузативным конструкциям с активными глаголами. На этом древнем противопоставлении основана более поздняя корреляция ИП и ВП. В конструкциях с фазовыми глаголами (liauti, baigti, nustoti и под.) и глаголами эмоционального состояния причастия первоначально выполняли функцию второстепенного именного предиката. ИП с глаголами восприятия и информации образовались из предложений с относительно самостоятельными именными предикатами, которые только позже вступили в тесное синтаксическое единство с глаголом. Дальнейшее развитие ИП связано с возникновением возвратных форм глагола путем присоединения энклитической формы возвратного местоимения si к глагольной основе. Превратившись в морфологический формант, обозначающий ограничение действия сферой субъекта, возвратная частица стала прилагаться ко многим интранзитивным глаголам. Однако в древнелитовских памятниках еще сохранились некоторые реликты употребления местоимения si со значением аккузатива, в том числе в конструкциях ВП (напр., nesitikė-ket wissado geo... turresenczius BrP). После того, как энклитическая форма местоимения в ВП окончательно потеряла падежное значение, аккузативы причастий были заменены номинативами по аналогии с древними конструкциями ИП. Это способствовало распространению возвратных форм глагола в ИП и образованию оппозиции ИП с безвозвратными глаголами: ВП с транзитивными глаголами, особенно характерной для языка древнелитовских памятников. Сравнение со славянскими языками выявляет общую генетическую основу ИП и указывает на параллелизм раннего развития этой конструкции. ИП литовского языка соответствует старославянскому, древнерусскому и старочешскому обороту по своему месту в синтаксической системе (прежде всего — по отношению к ВП), по синтаксической структуре, а в большинстве случаев — и по ее морфологической реализации. В период письменной традиции вследствие сужения сферы применения ВП оппозиция ВП: ИП стала ослабевать, и функциональная нагрузка возвратной частицы в ИП уменьшилась. В связи с этим ИП с невозвратными формами глаголов стали опять более продуктивными. V. AMBRAZAS THE STRUCTURE AND DEVELOPMENT OF NOMINATIVUS CUM PARTICIPIO IN LITHUANIAN Summary The Nominativus cum participio construction (NP) is formed with verbs of physical and mental perception (including verbs of thinking), verbs of information and emotional state (e. g. tėvas jautėsi sergąs), and in case of passive participles — also with verbs expressing will, effort, request, and habit (e. g. norėti, leistis, duotis, laukti(s), apsiskęsti). The participle in the said construction is subjected to a double linking (it is linked with both the noun and the verb); it takes the position of a prepositional object with an explicative meaning. On the basis of a statistical analysis of the NP constructions drawn from old Lithuanian writings, it has been found that the area of the distribution of NP in the 16th—17th centuries roughly corresponded to the present area, but it also covered part of East Lithuanian dialects where NP is at present no longer used after reflexive verbs. 66 The comparison of translations with their Latin, German and Polish originals has shown the NP of old Lithuanian writings to be independent of the influence of other languages. The foreign originals only hampered the use of the construction in translations. In view of this, the statistical data as presented in tables 1, 2 only partially reflect wide use of NP in the colloquial Lithuanian of that period. The notable feature about the structure of the 16th–17th century NP is the considerable predominance of reflexive verbs (they make up about 90% of the examples) – notably regėtis, tikėtis, sakytis, žinotis – as well as the wide use of constructions with participial copulas derived from the verb būti. The dominating order of the constituents in the construction noun—verb—participle is based on the positional pattern SVO, which is characteristic of the Lithuanian language of the historical period. Relics of SOV pattern relating to a much earlier period were also found in the construction. The syntactic structure, the morphological expression of the main constituents and in many cases the lexical structure of NP coincide in Lithuanian and Latvian. The Latvian NP differs from its Lithuanian counterpart only in certain innovations arising from the wider distribution of indeclinable participial forms. The use of NP can also be traced in Old Prussian texts. Applying the method of syntactic reconstruction, we found NP to have been based on predicative adjunct nominative constructions with statative verbs which were opposed to accusative constructions with active verbs. This ancient opposition serves as the basis of a much later correlation of NP and AP (i. e. accusative with the participle). In constructions with phase verbs (liauti, baigti, nustoti, etc.) and with verbs of emotional state, participles originally performed the function of a secondary predicate. NP used with verbs of perception and information resulted from relatively independent sentences with nominal predicates which only later formed close syntactic units with the verb. The subsequent development of NP is connected with the appearance of reflexive verbs resulting from the addition of the enclitic form of the reflexive pronoun si to the verb forms. Having turned into a morphological element marking the restriction of the action to the sphere of the subject, the reflexive particle came to be used with many intransitive verbs. In old Lithuanian writings, however, we can still find relics of the pronoun si with an accusative meaning; such relics can also be found in AP (e. g. nessitikėkem wissad gero... turesenczius BrP). After the enclitic form of the pronoun in AP finally lost its case meaning, the accusatives of the participle were replaced by nominatives by analogy with the old NP constructions. This favoured the distribution of reflexive verb-forms in NP as well as the formation of the opposition NP with reflexive intransitive verbs: AP with non-reflexive transitive verbs, which is characteristic of old Lithuanian writings in particular. Comparison with Slavic languages reveals a common genetic basis of NP and points to a parallelism of the early development of the construction. The Lithuanian NP corresponds to Old Slavic, Old Russian and Old Czech NP constructions according to its place in the syntactic system (above all according to its relationship to AP), according to its syntactic structure, and in most cases according to its morphological realization. Owing to the narrowing of the use of AP during the period of the written tradition, the opposition AP: NP grew weaker, and the functional load of the reflexive particle decreased. As a result, NP with non-reflexive forms of the verb became more productive again. 5*