Kelios pastabos lietuvių XVI–XVII a. leksikos istorijai

SOCIALINĖS LINGVISTIKOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XIX (1979) Zigmas ZINKEVIČIUS NĚKOLIK POZNÁMEK K DĚJINÁM LITEVSKÉ SLOVNÍ ZÁSOBY V 16.–17. STOLETÍ Knihy vydané v litevštině v 16.–17. století ve Velkoknížectví litevském mají dvojí nářeční základ. Jedny byly napsány variantou spisovného jazyka, která se vyvinula z východního aukštaitského nářečí. Patří sem díla K. Širvyda, „Evangelia“ J. Jaknavičiuse, katechismus z roku 1605, překlad Belarminova katechismu aj. Jazyk dalších vychází z tehdejšího nářečí střední Litvy: spisy M. Daukši, katechismus M. Petkevičiuse, postila J. Morkūna, bible B. Chilinského a další reformovaná literatura. Podrobnější dialektologická lokalizace obou skupin je nepochybná: první vycházela z východního aukštaitského nářečí obyvatel Vilniusu a blízkého okolí, druhá se opírala o tehdejší nářečí nížiny Nevėžisu (kraje Kėdainiai) [Zinkevičius Z., 1970 ir 1972]. Skutečnost, že se písemnictví nevytvářelo na základě západního aukštaitského nářečí, v němž se l před e neměkčí, jižního aukštaitského nářečí (alespoň jeho dzūkizující podoby) ani žemaitského nářečí, ukazuje, že tato nářečí tehdy nehrála významnější roli. Před vznikem písemnictví tedy musely v Litvě převládat dva mluvené interdialekty: východní, tj. z okolí Vilniusu, a střední, tj. pocházející z nížiny Nevėžisu. To jsou jádra starého litevského státu (vilniuských vysočin) a Žemaitského knížectví (nížiny Nevėžisu). Ve skutečnosti měla tehdy šanci prosadit se jen řeč těchto oblastí. Takový dvojí mluvený jazyk zdědili tvůrci našeho písemnictví z dřívějších dob. Jak však dále postupovali? Snažili se zděděné rozdíly zahladit, nebo vědomě vytvářeli dva spisovné jazyky? Jsme zvyklí hlásat pouze první tendenci, tj. mluvit o „přizpůsobování se celé Litvě“, „vytváření jednotného jazyka“ apod. Ve skutečnosti však tehdy existovala i opačná tendence: snaha vytvářet dva spisovné jazyky, odlišné pro „Litvu“ (východní varianta) a „Žemajty“ (střední varianta). Vědomá lidská činnost se projevuje především tvorbou terminologie. Litevské písemnictví 16.–17. století je náboženské. Podívejme se, jak se tehdy vytvářela litevská náboženská terminologie. Porovnáme-li náboženské termíny východní a střední varianty spisovného jazyka, najdeme mnoho výrazných rozdílů. Právě ty bychom zde chtěli podrobněji prozkoumat. Nejprve se však musíme oddělit od náboženských termínů přejatých z jiných jazyků. Nejstarší vrstvu těchto termínů tvoří náboženské výrazy převzaté ještě před oficiálním pokřtěním Litvy od východních Slovanů (křesťanů východního obřadu), kteří žili ve velké části tehdejšího litevského státu, např. kalėdos, kūčios, velykos, verbā, krikštas, gavėnia, kūmas (kūma), bažnyčia, utārnykas „úterý“ aj. Tyto termíny se užívají v celém litevském písemnictví 16.–17. století a svou podobou se v obou variantách spisovného jazyka neliší. Byly převzaty dříve, než se tyto spisovné jazyky utvářely. Podobné je to i s náboženskými termíny přejatými v době křtu nebo krátce po něm, převážně z polštiny. Jen u některých z nich se podoba poněkud liší nebo vykazují určité rozdíly typičtější pro východní či střední spisovný jazyk. Tyto rozdíly však nejsou výrazné a je jich poměrně málo. Litevci začali záhy vyjadřovat různé náboženské pojmy křesťanství prostředky vlastního jazyka. K tomuto účelu přizpůsobovali litevská slova, která měli odedávna k dispozici, a propůjčovali jim potřebný specifičtější význam, nebo tvořili nová slova. Dnes je obtížné rozlišit jedny od druhých, tím spíše, že nemáme úplný historický slovník litevštiny. 119 Je třeba konstatovat, že litevské náboženské termíny se od samého počátku písemnictví v obou variantách spisovného jazyka značně lišily. Pro tutéž věc se užívala různá slova. Výraznější snahy o sjednocení nejsou patrné. Pokud takové snahy někdy zaznamenáme, nejčastěji se ukáže, že jde o následování písemnictví Pruské Litvy, psaného spisovným jazykem, který se utvořil na základě místního západního aukštaitského nářečí. Prozkoumejme několik termínů označujících důležitější náboženské pojmy, které se lišily ve východní a střední variantě spisovného jazyka. Například pojem křesťanského „pekla“ vyjadřovali v knihách autorů píšících východní variantou spisovného jazyka slovem východního aukštaitského nářečí paskunda. Nacházíme je například v anonymním katechismu z roku 1605, v dílech K. Širvydase a v překladu Belarminova katechismu. Z údajů katechismu z roku 1605 vyplývá, že se přízvukovalo paskundà, g. sg. paskundõs [Zinkevičius Z., 1975, 36–37]. Střední varianta spisovného jazyka (ani písemnictví Pruské Litvy) toto slovo vůbec nezná. Užívá se tam pro tento účel jiné litevské slovo – prãgaras. Autoři píšící východní variantou spisovného jazyka užívali slovo paskundà jako náboženský termín. Tak například litevský autor M. Daukša píšící střední variantou spisovného jazyka přeložil polskou frázi Ladėsmina katechismu Z/tąpil do Piekłá v katechismu jako Nú ęgę ing prãgarus (na okraj připsal: Ing peklás), zatímco představitel východní varianty spisovného jazyka, neznámý překladatel katechismu z roku 1605, přeložil Nužinge paskundo/nu (16₄). Při výčtu cʒtėry oſłatecʒne rʒecʒy cʒłowieka přeložil Daukša termín z polského originálu piekło slovem prãgaras, zatímco překladatel katechismu z roku 1605 slovem paſkunda (92₃–₄). V tomto katechismu se vždy (dokonce osmkrát) místo Daukšova prãgaro (a peklos) užívá termín paskundà, například atpirko nùg amžinos ſmirties ir paſkundos 26₂₀, piktiey bus paſkundóſu amžinoy vgni 34₁₈, paſkiria ii ámžinómus paſkundós kanciõmus 76₅. V „Punktuose sakymų“ K. Širvydase rovněž převládá slovo paskundà (užito devětkrát), najdeme tu však i prãgaras, a to především v II. části, vydané až po autorově smrti. V překladu Belarminova katechismu, který vyšel 72 let po vydání východního Ladėsmina katechismu, se však znovu systematicky užívá starý termín paskundà, například Nužinge paſkundoſna, trečių dienų kėlęs išg nuomirſiu 7₁, Gink mus nuóg piktos pagundos, Ir nuóg vmžinos paſkundos 56₁₇–₁₈. Tento termín zanikl spolu s východní variantou spisovného jazyka, když se litevská vzdělaná vrstva ve Vilniusu popolonštila. Zdá se však, že jej prostí lidé užívali i později, neboť se objevuje v rukopisu „Contiones litvanica“ z počátku 18. století, jehož autor pravděpodobně pocházel z Vilniuského kraje [Palionis J., 1971, 37]. Východoaukštaitské slovo paskundà by v obecném jazyce mělo podobu paskandà. Souvisí se slovesem paskandinti. V moderní době bylo zaznamenáno v okolí Daukšů, například Koks čia gyvenimas, tikra paskandà ‘…pragaras’ (LKŽ IX 479). Význam ‘záhuba, zkáza, zatracení’ je doložen šířeji, například Gink nuo amžinos paskandos Pilviškiai, Ar jau svieto paskandà bus, ar kas, — tik jau ne prieš buitį Grūžiai (okres Pasvalys, LKŽ IX 479). Nejspíše šlo o staré litevské slovo přizpůsobené potřebám křesťanství, nikoli o novotvar ze 16.–17. století nebo z ještě starší doby. Mohlo jít o slovo ze starověké litevské víry. Předpokládá se, že baltický mytologický ďábel se podobal velkému hadu a žil na dně moře, kde se nacházelo jeho potopené sídlo. Očistci říká překladatel katechismu z roku 1605 praustà (k přízvuku viz Zinkevičius Z., 1975, 24–25). Například polská slova ná męki Cʒyſcowe, která Daukša přeložil jako kancʒoſn cʒyſcʒeus, přeložil jako Praufion aba cʒyſcʒun (34₁₉–₂₀). Ve významu ‘(smývání hříchů)’ užíval toto slovo také K. Širvydas (PS II 190₁₄). Praustà je místo, kde se hříchy (nu)smývají a očišťují. Autoři píšící střední variantou spisovného jazyka tento termín neznali; užívali slovo polského původu čyščius. Místo později ustáleného slavismu griekas užívali autoři píšící východní variantou spisovného jazyka termín prasiraštis (k přízvuku viz Zinkevičius Z., 1975, 36–37). Například místo fráze z polského originálu Grʒechow odpuſcʒenie, kterou Daukša přeložil jako a. sg. Nùdemių atlaidimą, nacházíme v katechismu z roku 1605 Atlaydymu praſiraſcʒiu (16₁₄). Srov. také ira Bažnicʒoy Bwyntoy praſiraſcʒiu atlaydimas 33₁₂. K. Širvydas, následuje Daukšu, 120 užívá slovo nuodėmė. Překladatel Belarminova katechismu však Širvydase nenásledoval a vrátil se k dřívějšímu termínu východní varianty spisovného jazyka prasirastis, například Tykiu jog ira Bažniciow Bywoty tikras praſyraſciu atlaydymas 17₁₂–₁₃. Toto slovo nebylo zaznamenáno ani v jiných písemných pramenech, ani v současných nářečích. Představitelé střední varianty spisovného jazyka užívali nuodėmę a postupně stále více se prosazující slavismus griekas. Ve významu „zdrženlivost, umírněnost“ užívali představitelé východní varianty spisovného jazyka termín mestybė. Například na otázku Kiek yra gierybiu kurios weda žmogų gierop, lenkų žodi W Jtrzymię śliwość, kterou Daukša přeložil jako Twardimąś, odpověděl překladatel katechismu z roku 1605 východním termínem Meſtybe (86). Tento termín užíval i K. Širvydas, například Turi mokitis meſtibes aba mieros gierimy ir walgimy PS I 212₂₀. Nachází se také v překladu Belarminova katechismu. Zdá se, že v textech střední varianty spisovného jazyka chybí. Nebyl doložen ani v pozdějších písemných pramenech ani v dnešních nářečích. Fr. Kuršaitis jej ve svém slovníku uvedl v hranatých závorkách, což naznačuje, že slovo znal pouze z písemných pramenů, nejspíše z Neselmanova slovníku, kam se zřejmě dostalo z knih K. Širvyda nebo jiných východoaukštaitských autorů. Místo pozdějšího polonismu tajemnyčia „tajemství“ užíval překladatel katechismu z roku 1605 termín padingybė: frázi z polského originálu wielkich dwu tajemnic dwieju dydžių padingbiu 12₅–₆ (Daukša přeložil jako dwieju slaptų). V písemnostech jiných autorů tento termín nebyl doložen a nebyl zaznamenán ani v dnešních nářečích (není ani v akademickém slovníku litevštiny). Nejpravděpodobněji souvisí se slovem padengtas „skrytý“. V takovém případě bychom v obecném jazyce měli podobu padengybė (k přízvuku viz Zinkevičius Z., 1975, 49–50.) Vedle termínu dvasià užívali představitelé východní varianty spisovného jazyka také dvāsas, často ve významu „zlý duch“, například Sauli karalu wargina piktas dwasas, tay ira šietonas, nuog Wiebpaties vnt io perleytas PS I 259₂₄–₂₈. Toto slovo často užíval K. Širvydas a nachází se také v „Evangelijose“ J. Jaknavičiuse. V dílech autorů píšících střední variantou spisovného jazyka nebylo doloženo. Je příznačné, že v pozdějších vydáních Jaknavičiusových „Evangelijose“ se při nahrazování rysů typických pro východní variantu spisovného jazyka odpovídajícími prvky střední varianty začalo dvāsas poměrně systematicky nahrazovat slovem dvasià. Jak již bylo uvedeno, určité rozdíly mezi východní a střední variantou spisovného jazyka se vyskytují i u přejatých slov, která zpravidla pocházela z polštiny. Pro východní variantu byla například typická podoba výpůjčky personà persunà nebo persūna (k přízvuku viz Zinkevičius Z., 1975, 42). Užívá se v katechismu z roku 1605, v Širvydasových dílech, v Belarminově katechismu, v Jaknavičiusových „Evangelijose“ aj. Autoři střední varianty spisovného jazyka mají zpravidla pouze personą (v Daukšově postile je jediný doklad s -u-: 1. sg. per funie 187₁₆–₁₇). Představitelé východní varianty spisovného jazyka užívali výpůjčky prijerauti „smilnit, cizoložit“ a prijeras „smilník“ < 1. fryjer. Srov. katechismus z roku 1605: Ne priierauk 60₁₅ „necizolož“, Kāyp tūrime bėſtu prijākimu ſāugot: kuris draudžia priērāut, aba draugaláut 68₁₆–₁₈. Tato slova užívali Širvydas a Jaknavičius a nacházejí se i v překladu Belarminova katechismu. V textech střední varianty spisovného jazyka doložena nejsou. Daukša a další obvykle užívali svetimmoteris, svetimmoteriauti, kartais draugalauti. Tehdy terminologie nebyla zcela normována ani přísně ustálena. Jednotliví autoři často užívali několik variant téhož termínu. Terminologie se obměňovala jak ve východní, tak ve střední variantě spisovného jazyka. Varianty týchž termínů užívané v obou variantách spisovného jazyka se však většinou lišily a nejsou patrné snahy o jejich sjednocení. Dokládá to i srovnání variant termínů užívaných nejvýznamnějšími představiteli obou variant spisovného jazyka — Širvydasem a Daukšou. Například Širvydas užívá ve významu „pokání“ slova gaile (Sakramento gayles aba paſakimo nuodėmiu ſawo PS II 130₄–₆), gailysta (Sakramentu gavlyſtos iſtate PS I 160₃–₄), gailystė (Ne wieno tieg nera, kuris daritu gavlyſti ażu ſawo nuſideimu PS II 116₃–₅), gailystavimas (Diewas.... gavlyſtawimu iu priimdamas PS I 57₅) a gailius (Niekas ne gal iſſakiti kayp ſunkiau tie daro gavliu ażu ſawo nuodėmes PS I 161₂₇–₃₀). Srov. jeho sloveso gailystoti „konat pokání“ (bara tuos, kurie ne gavlyſtoia 121 ąžų griekus fawo PS II 116₂). Daukša žádnou z těchto variant neužíval. V jeho textech se vyskytují pouze gailėjimas, gailėjimasis, gailesys a pakūta. (Metrika příkladů z Daukšovy postily se neuvádí, protože čtenář si ji snadno může vyhledat v indexově-slovníkovém díle sestaveném Č. Kudzinovským, viz Kudzinowski Cz., 1977.) Místo Sirvydovy išpažintis (PS I 148₂₃–₂₄, 206₂₄) užíval Daukša išpažinimas, místo palai̇dos ‘promiskuity, prostopášnosti’ (PS I 36₆; může pocházet z paleida), nebo palodos ‘t. p.’ (PS II 100₁₁–₁₂) a palodimo ‘t. p.’ (PS I, 124₁₅, 370₂₀–₂₁) užíval Daukša palaidumą, místo pateikos ‘lenosti’ (PS II 6₂₂, 7₂₁) – pataiką, místo patektės ‘vytrvalosti’ (PS I 117₂₄, II 131₂₈, 217₉) – patekėmą, místo pražangos > pražungos ‘provinění’ (PS I 135₇, 146₄, II 211₂₃) – pražengimą, místo tikės ‘víry, náboženství’ (PS I 251₂₈–₃₁, 256₁₇–₁₈,₂₂,₂₅, 290₂₂, II 240₂₉) a tikybės ‘t. p.’ (I 43₂₀, 205₂₇, 218₅, 224₃,₁₀, 228₅, 287₁₂, 292₁₇, 305₁₃–₁₄,₂₇, 306₆, II 234₁₂) – tikėjimą, místo svetima veidžio ‘pokrytce’ (PS I 48₁₅–₁₆,₁₈, 83₁₀–₁₁) a turtogeidžio ‘chamtivého člověka’ (PS II 143₁₁) – veidmainį a godą, godingą žmogų. V Daukšových textech zcela chybějí Sirvydem užívané termíny maldybė ‘zbožnost’ (PS I 201₆, II 72₁₃–₁₄), nemirybė ‘nesmrtelnost’ (PS I 91₂₃–₃₀, 133₁₆–₁₇, II 244₁₉–₂₀), nusidėjėjas ‘hříšník’ (PS I 39₅, 48₇, 182₁₉,₂₂, 183₂₅–₂₆, II 137₄, 141₂₅), paklauska ‘poslušnost’ (PS II 81₈, 217₅), patausyti ‘lichotit’ (PS I 48₁₂), patausingas ‘lichotící’ (PS I 49₉–₁₀), pataušymas ‘lichocení’ (PS I 47₂₃,₂₉–₃₀, 48₉–₁₀), prakeikas ‘prokletí’ (PS II 76₂₇), puika ‘pýcha’ (PS I 194₂₁–₂₂, 279₂₅, II 12₃₂, 47₂₃, 164₁₁), trokštavimas ‘touha, žádost’ (PS I 276₂₄, 334₁₀) a další. Zde není možné uvést všechny rozdíly; spokojili jsme se pouze s uvedením těch příznačnějších. Mnohé z pojednávaných náboženských termínů, zejména ty, které užívali představitelé východního jazyka písemností, byly časem zapomenuty. Poté, co se ve Vilniusu a okolí dříve široce rozšířené termíny dostaly do zapomnění v důsledku polonizace městské inteligence a toho, že obyvatelé začali užívat náboženské knihy psané středním jazykem písemností, se náboženské termíny utvořené na základě staré východní aukštaitštiny zapomínaly stále více. Na konci 19. století a na počátku 20. století se pro všechny tyto pojmy vytvářely termíny znovu. Z toho, co zde bylo řečeno, je zřejmé, že oba jazyky písemností 16.–17. století se od sebe lišily nejen fonetikou a morfologií, ale také slovní zásobou, zejména litevskou církevní terminologií. Tento rozdíl jasně chápal neznámý překladatel katechismu z roku 1605, který si v úvodu své práce stěžoval, že lidé „neybmanu…Cathechiſmo pérguldto nuog io miliftos kũngo Mikalóiaus Daukſbos Kanoniko Bazniczios žemáyciu“, protože „ánas pérguldís ii žemáytibkay“. Bylo třeba „litevského“ překladu, tj. ve středním jazyce písemností: „gieyde anis nuog mani, idant Lietuwiſkbay butų pérguldįtas“. Přání lidí neznámý překladatel splnil: „tų Ledeſmos Cathechiſmu is nauio pérguldžiau“. Uvědomuje si význam své práce, tento jeden z prvních tvůrců východní varianty jazyka písemností („litevské“) prohlásil: „Mes pramineme kayp primánu ki­tiemus táku, tau irá didis metás prieg tam tákuy… kieuſ wieſu praſkint ir gražey nuda­rit“. Potřeba vytvářet a zdokonalovat „litevský“, tj. východní jazyk písemností, odlišný od středního jazyka, který vytvářel Daukša a další, tedy tehdejší „žemaitský“ jazyk, nemohla být vyjádřena jasněji. To vše ukazuje, že by bylo třeba upřesnit dnes u nás příliš jednostranný výklad procesu utváření litevského jazyka písemností v 16.–17. století. Vedle určitého úsilí o vytvoření jednotného jazyka (většinou živelného) tehdy existovala i opačná tendence: snaha vytvořit nikoli jeden, nýbrž dva jazyky písemností: pro Litvu a pro Žemajty. K tomuto závěru nás vede analýza církevní terminologie. Právě na to chtěl tento článek upozornit badatele zabývající se dějinami litevského jazyka. Literatūra Kudzinowski Cz. Indeks-słownik do „Daukṣos posti̇lė“. Poznań, 1977, t. I–II. LKŽ – Lietuvių kalbos žodynas (leidžiamas Lietuvos TSR Mokslų Akademijos Lietuvių kalbos ir literatūros instituto). Palionis J. Dėl „Contiones litvanicae“ kalbos. – Kalbotyra, 1971, t. XXIII(1). 122 PS — K. Širvydo „Punktai Sakymų“ Zinkevičius Z. M. Petkevičiaus katekizmo (1598 m.) tarmė. — Baltistica, 1970, t. VI(2). Zinkevičius Z. Rytietiškoji XVII a. lietuvių rašto kalba, jos kilmė ir išnykimas. — Baltistica, 1972, t. VIII(1). Zinkevičius Z. Iš lietuvių istorinės akcentologijos. 1605 m. katekizmo kirčiavimas. V., 1975. Vilniaus valstybinio universiteto Lietuvių kalbos katedra НЕСКОЛЬКО ЗАМЕЧАНИЙ К ИСТОРИИ ЛИТОВСКОЙ ЛЕКСИКИ XVI–XVII вв. Резюме В процессе анализа литовской костельной терминологии в памятниках письменности XVI–XVII вв. выявлено, что при создании литовского письменного языка действовали две противоположных тенденции: стремление, в основном стихийное, к созданию единого монолитного письменного языка и попытки в Великом княжестве Литовском создать два письменных языка — один для собственной Литвы, другой — для бывшего Жемайтского княжества.