Žodžių atrankos problema „Dabartinės lietuvių kalbos žodyne“

LIETUVIŲ KALBOS SPECIALIOJI LEKSIKA LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXII (1983) A. LYBERIS PROBLÉM VÝBĚRU SLOV VE „SLOVNÍKU SOUČASNÉ LITEVŠTINY“ J. Jablonskis si v předmluvě ke své „Litevské gramatice“ napsané v roce 1901 stěžoval, že „litevský spisovný jazyk ještě není ustálený“ a že v něm stále existuje mnoho „kolísání“. Od vydání této gramatiky uplynulo asi 80 let; za tu dobu se litevský spisovný jazyk značně rozvinul, jeho slovní zásoba se obohatila, ustálily se pevnější zákonitosti gramatiky, pravopisu, přízvuku, výslovnosti, stylistiky aj., avšak „kolísání“ se i dnes v různých oblastech jazyka vyskytuje. Úkolem „Slovníku současné litevštiny“1 (dále jen DŽ) je pomoci tato „kolísání“ překonat a vykonat důležitou práci na kodifikaci jazyka, především v oblasti slovní zásoby. Cílem DŽ není obsáhnout celé bohatství slov litevského jazyka, všechna slova litevského lidového jazyka ani slova z textů napsaných kdykoli v minulosti. Jeho cílem je uvádět především slova současného litevského spisovného jazyka, zaznamenat jejich základní tvary, pravopis a přízvuk, vysvětlit jejich významy a ilustrovat je krátkými charakteristickými příklady. Při sestavování DŽ patří k nejdůležitějším otázkám určení složení slovníku, tedy jeho slovníkového seznamu. Při výběru slov vyplývají obtíže ze samotné rozmanitosti lexikální skladby jazyka. Slova se totiž velmi liší svou strukturou, tvořením, sémantickými a syntaktickými vztahy, svou spojitelností i chronologickými, sociálními a logickými vlastnostmi. Otázka výběru slov se ještě více komplikuje, uvážíme-li spisovný jazyk, který zahrnuje jazyk psaný i mluvený. Kromě toho musí slovník respektovat nejen aktivní slovní zásobu, vlastní celému jazykovému společenství, ale také zásobu pasivní, která má v určitém rozsahu rovněž patřit do normativního slovníku. Jedním z nejobtížnějších problémů při sestavování DŽ je zařazování nikoli „obecných“ či „normativních“ lexikálních prvků do slovníku. Největší obtíže působí dialektální slovní zásoba, která neustále proniká do spisovného jazyka a obohacuje jej o nové nominativní, stylistické a jiné prvky. Nářečí byla a jsou nejlepším zdrojem obohacování litevského spisovného jazyka. Dnes mnohé ani nenapadne, že tak běžná slova jako kaina, prekė, rūšis, derva, sija, skarda aj. kdysi zdaleka nepatřila ke slovům spisovného jazyka. Nářeční i hovorová slova pronikají do spisovného jazyka a svědčí o nepřetržitém růstu jeho zdrojů, jakož i o procesu obnovy a demokratizace slovní zásoby. Neustálé vzájemné působení spisovného jazyka a nářečí staví lexikografy před nelehkou otázku výběru nářečních slov a nutí je hledat spolehlivá kritéria výběru slov. Nejdůležitějším kritériem výběru slov pro DŽ ¹ Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. – V., 1972. 147 je jejich ustálenost a rozšířenost v užívání ve spisovném jazyce. Jestliže se některé nářeční slovo či výraz vyskytuje pouze v dílech jednoho nebo dvou spisovatelů, do slovníku se zpravidla nezařazuje. Například slova krioklinis „křikloun“, išgyvenčius „chudák“ se vyskytují pouze v dílech I. Simonaitė a oprávněně nejsou do DŽ zařazena. Naproti tomu slovo lėnkė „údolí, dolina“ se vyskytuje nejen u I. Simonaitė, ale také v dílech Lazdynų Pelėdy, Žemaitė, Valančiuse, Vaižgantase a dalších spisovatelů, a proto je do DŽ oprávněně zařazeno. Mnohá nářeční slova se již dlouho používají v krásné literatuře jako stylistický prostředek k vytvoření místního koloritu nebo k vykreslení skutečného života venkovských lidí. Některá plní funkci etnografismů, jiná souvisejí s každodenním životem a zvyky místních obyvatel, některá dokonce nabyla terminologických významů, např.: darytinis „takové dzūkijské jídlo z tvarohu“, luõkas „palice k omračování ryb pod ledem“, góža „řada lámajících se mořských vln“, saldà „zaplavené místo na břehu řeky“. Dzūkijské slovo nudienis se nyní v tisku často používá jako náhrada za synonymum „dnešní“. K šíření nářečních prvků ve spisovném jazyce významně přispívají také sociální příčiny. Uživatelem spisovného jazyka je dnes celý národ – lidé nejen z měst, ale zejména z venkova, všichni ti, kdo dobře ovládají svá nářečí. Nelze říci, že by zpracování nářečních prvků v DŽ bylo zcela dokonalé a že by zde nebylo co měnit. Ve slovníku je uvedeno více než 2000 nářečních slov s označeními žem. (žemaitijská nářečí), ryt. (východoaukštaitská nářečí), vak. (západoaukštaitská nářečí), dz. (dzūkijská nářečí) nebo prostě tarm. (nářeční). Zdá se, že tento počet by mohl být mnohem menší. Mnohá nářeční slova uvedená v DŽ by mohla zůstat pouze ve vícesvazkovém „Slovníku litevského jazyka“, protože se ve spisovném jazyce více neujala. Zde je několik takových příkladů: 1) žemaitijská nářečí: aigara „stéblo, stéblo slámy; drobeček“, aimata „zlobení; žerty; nezbeda“, čėižti „sekat, bít“, čiōpa „ten, kdo osahává, tápá; loudal“, dýkas „nezbedný, prostopášný“, drākoti „šlapat, ničit“, drezėti „lakotit, litovat“, dugnólis „tlusté střevo“, gāgrė „zanedbanec, nepořádník“, gybena „ten, kdo je sešlý, umíráček“, glimius „slizký“, gramantas „hrouda, kus“, gūdnōtrėlė „kopřiva“, gvizdė „lehkomyslná žena, coura“, įstingu „hned, zkraje“, ývas „výr“, kerėžytis „hádat se, přít se“, klānkis „zvonec“, klekmenė „zmatky; zmatek; starost“, kliōka „ťulpas; tlachal“, kliōpti „hltavě srkat, pít“, kliurmai „kal, usazeniny“, kreīštis „vzpírat se, odporovat; chystat se“, krūpė „ropucha“, kumpōsas „křivě rostlý strom nebo člověk; křivák“, nākabis „ďábel“, otrūs „citlivý, choulostivý; horlivý“, páitvėtis „trápit se, soužit se“, pýlė „kachna“, putelis „kalina“, rībulti „kutálet, rolovat“, skaudūs „lakomý“, snōpis „ospalec“, spāgas „kapka“, strūbas „krátký, drobný“, šatrūs „živý, čilý“, štikti „stihnout“, vambolė „černý len“, vaīstas „letní plodiny“, žagata „straka“, žėbelės „hlouposti“, žvygsóti „zářit“; 2) východoaukštaitská nářečí: aīgyti „bodat, klíčit“, akėivos „čáry, klam zraku“, akīvas „bdělý“, atšīžus „odporný“, bilčius „nadávání, trestání“, čėčiūoti „sekáním porcovat, zobat; bičovat“, dangōjus „oděv, přikrytí“, drīžti „těžce nést, vláčet“, duōgas „rozum, úsudek“, gaīmaras „loudal; lenoch“, gyvakaras „slaboch, sotva živý“, griaunà „krajíc chleba, kůrka“, īsas „krátký“, išōdas „přiženěný muž“, jóvaidas „výtržník, ničema“, kepėšyti „odmlouvat, hádat se“, krovōti „přemisťovat, přerovnávat“, liktis „vada, nedostatek“, maīdara „lehkomyslný člověk“, mazgōlis „hadra“, mėkena „neohrabaný člověk, ňouma“, mugōti „brodit se“, pāivyti 148 „bít, tlouci“, párpelai „knedlíky“, pėikštus „citlivý, vnímavý“, pratėgė „prázdná mezera“, pūiris „troud, shnilé dřevo“, pūžas „malý, tlustý člověk“, sėbinti „šetřit“, sinkus „drobný“, slistis „optický klam“, spandà „opěra“, svóti „vnucovat, nabízet“, šláimas „obleva“, šlainùs „mírný, ne strmý“, švídras „vír, vichřice“, táinoti „zamotávat, rozplétat“, úonioti „čichat“; 3) západoaukštaitská nářečí: ãmas „slib, hlas“, buīrgė „bažina; buza“, čiūnčyti „zdržovat, otálet“, čirti „chřadnout, nerůst, hynout“, dùlbšti „pomalu pracovat, kutit“, gneizà „nepořádek“, grūinas „holý, čistý“, kiūtena „šmudla, lajdák“, kriaūkalas „hruda“, legóti „hltavě polykat, žrát“, maištrium „smíšeně, promíchaně“; 4) dzūkijská nářečí: aivà „dostatek“, dylàtė „zpoždění“, dvėliuoti „těžce dýchat“, grauzdūs „zlý, hrubý“, gūžoti „teple oblékat, zabalovat“, kivinklas „překážka; neštěstí“, kupūrna „drn, travní drn“, kvókšti „mluvit chraplavým hlasem; sípat“, liūlyš „brouk, čmelák“ aj. Marně bychom tato slova hledali v textech několika spisovatelů. V literárním jazyce se více neujala. Snahy sestavovatelů slovníku rozšířit tato slova v literárním jazyce nebyly úspěšné. Hlavním důvodem je jejich vzácnost a existence běžnějších náhrad v jazyce. Hovorová slova jsou blízká nářečním slovům (šnek.). Je škoda, že jim není věnována větší pozornost v úvodu DŽ. Lze o nich stručně říci tolik: jsou to slova vyznačující se expresivní volností, neomezeností, někdy dokonce hrubostí či posměšností. Často mají hanlivý či pejorativní odstín; něco vyjadřují názorně, hyperbolicky, např.: bóba, pati „manželka“, sėnis, pats „muž“, kimšti, kiŕšti, kūopti „hltavě a hodně jíst“, kūrti, máuti, šveisti „rychle běžet“ aj. Hovorová slova jsou často nářečními výrazy, které překročily územní hranici, a někdy je poměrně obtížné či přímo nemožné přesně je vyčlenit². V DŽ je jich uvedeno přes 2000, avšak velká část z nich jsou čistě nářeční slova, např.: ardà „hádka, nesoulad“, arénti „vrčet, štěkat“, bàbaliuoti „říkat nesmysly, žvanit“, bãkoti „cpát, strkat“, baldà „bušení, lomoz; trápení, starost“, bigė „tupý nůž; krátký ocas“, biznas „bez ocasu; krátký, zakrslý“, blazgátyti „plácat, nadávat; honit; hlučet“, čiunkúoti „hnět, drtit; čvachtat; houpat“, dýkbandė „mláďata, nevyužívaná hospodářská zvířata“, diñderis „lenoch, tulák“, driumbėti „běžet s hlukem; dunět“, gangarioti „procházet se“, gógla, gōželis „hlupák“, gīra „velký, přikyvující člověk“, jūšinti „pohybovat, šťouchat“, kėkšis „hůl s hákem, hák“, kemėža „slaboch; nedochůdče“, kėrežioti „nemotorně chodit, rozkročovat se; nakládat, vláčet“, kevėkšlinti „pomalu jít“, kibýklas „rozbitá, rozpadlá věc, harampádí“, kibinklas „překážka; nesvornost“, kiketa „smích; ten, kdo se směje“, kiusnóti „jet klusem“, klibinda „rozviklaná věc; kulhající člověk“, klūbundúoti „těžce, klopýtavě jít“, kniúša „popletenec, ňouma“, kniūrā „mrzout; plačka“, kvánka „trouba, hlupák“, letėžis „malý koláč; slaboch“, maulioti „brodit se“, mugulys „neposedný člověk“, mūkulas „klubko“, pliovà „žvanil“, repėža „malý, nemotorný člověk“, švająs „upovídaný“, švóti „žvanit“, talavykas „žvanil, tlachal“, tirvinti „těžce nést, táhnout“, vãdala „tulák“, zykti „kňourat“, žlūgas „co je promočené; bahnisko“ aj. V dalších vydáních DŽ by bylo možné je úplně vynechat, nebo alespoň změnit jejich stylistické značky. 2 Pikčilingis J. Stilistika. — V., 1975, t. 2, p. 97. 149 Do DŽ bylo zařazeno asi 250 slov s označením psn. Jde o zastaralá slova nebo jejich tvary, takzvané archaismy, např.: brotis „bratr“, gyvatà „život; bytí“, kali- nỹs „vězení“, kodrin „proč“ (není zařazeno todrin „proto“!), namópi „směrem k domu“, savėspi „k sobě, do sebe“ aj. Tato slova se občas vyskytují v krásné literatuře jako stylistický prostředek k vytvoření historického koloritu či k navození ducha dávných dob. Část archaismů uvedených v DŽ tvoří slova, která už dávno vyšla z užívání, např.: bãžmas „množství, nespočet“, nãrsas „hněv, rozhořčení“, pãdūkis „naděje, důvěra“, prekijas „obchodník“, rãštininkas „spisovatel“, sãvastis „majetek“, tvarinỹs „dílo“, vaizbà „obchod“, vėtušas „starý“, viešė „dvůr, statek“ aj. Normativní slovník by se jich patrně měl zbavit, protože se dnes již neužívají. Při charakteristice zastaralých slov se v DŽ dopustili určitých nepřesností. Stejným označením psn. se někdy označují nejen zastaralá slova – archaismy, ale i slova označující jevy z minulého života a starobylý způsob života lidí, např.: põnas, ponià, panelė, kū́mas, prašymas, priegláuda, prieváizdas, prakilnýbė, kvortà, márgas „0,5 ha“, valãkas, pagõlyvė „daň z osoby“, egzekucija, licitãcija, liokãjus aj. Tato slova nejsou zastaralá, nemáme za ně jiné náhrady; zastaralé jsou pouze pojmy a jevy, které označují. Proto by bylo přesnější používat pro tento účel dvě značky: arch. (archaismus) – zastaralé slovo, jeho tvar či výraz, a psn. – zastaralá, z oběhu vyřazená věc, jev či pojem. V DŽ je uvedeno minimální množství zastaralých a pro spisovný jazyk nepotřebných cizích slov (pečius, kakalys, kaštas, prosas aj.). Cizí slova, která se z určitých stylistických důvodů objevují ve folkloru a literárních dílech, mohou být pro čtenáře velmi informativní. Akademik L. Ščerba se domnívá, že „negativní jazykový materiál, vhodně vybraný a předložený v normativním slovníku s určitými značkami, může být velmi užitečný, zejména v boji proti volným, avšak nepřípustným slovním spojením“⁳. Pro tento účel byla v litevštině vydána zvláštní publikace⁴, a proto není třeba počet cizích slov v DŽ rozšiřovat. V období sovětského zřízení se litevská terminologie velmi rozrostla. V tomto věku vědeckotechnické revoluce pronikl do litevského jazyka obrovský počet odborných názvů – termínů označujících rozmanité pojmy z vědy, umění, techniky, výroby, kultury a společenského života. Již máme více než 30 nejrůznějších terminologických slovníků. Termínů jsou již desítky tisíc a jejich počet stále roste. Jejich uvádění v obecných slovnících představuje jeden z nejobtížnějších problémů. V lexikografické práci se zde projevují nejrůznější tendence: jedni lexikografové navrhují zařadit do obecných slovníků všechny termíny, jiní je naopak nezařazovat vůbec, protože žádný slovník nedokáže obsáhnout všechny⁵. Proti těmto krajním tendencím se nyní klade úkol nalézt kritéria, na jejichž základě by bylo možné vytvořit pružnou metodiku uvádění termínů v obecných slovnících. Do obecných slovníků se navrhuje zařazovat pouze ty termíny, které jsou sice odborné, ale zároveň jsou li- 3 Щерба Л. В. Опыты общей теории лексикографии. Языковая система и речевая деятельность. — Л., 1974, с. 288. 4 Kalbos praktikos patarimai. — V., 1976. 5 Князькова Г. П. К проблеме отбора слов в словарях. — В кн.: Современность и словари. Л., 1978, с. 20. 150 vlastnictví spisovného jazyka. Zkoumá se, nakolik se který termín v jazyce vžil. Jestliže se užívá nejen v odborné literatuře, ale také v publicistice, tisku a krásné literatuře, je to důvod k jeho zařazení do všeobecných slovníků. Přednost je třeba dávat termínům užívaným v několika vědních oborech, např.: elementas, etapas, reakcija, sfera, ieškinys, įtampa a dalším. Zvláštní pozornost je třeba věnovat učebnicím pro střední školy, protože termíny v nich užívané jsou nejobecnější a nejpotřebnější. Je rovněž třeba přihlížet k jejich neterminologickým vlastnostem — obraznosti, emocionálnosti a schopnosti tvořit přirovnání a ustálená slovní spojení. K překonání obtíží při výběru termínů lze použít i další kritéria, například aktuálnost termínů a jejich společenský význam. V současném životě se staly velmi aktuálními termíny ze sportu, kosmonautiky, elektroniky, jaderné fyziky, kybernetiky a dalších oborů. Bylo zjištěno, že do všeobecného užívání rychleji pronikají termíny označující rodové, nikoli druhové pojmy. Proto se názvy strojů, přístrojů a aparátů do slovníků zařazují častěji jako názvy jejich součástí. DŽ uvádí termíny z jednotlivých oborů ve velmi rozdílné míře — z některých specializovaných oblastí jich uvádí několik set, z jiných sotva jeden či dva. Níže uvedený seznam znázorňuje kvantitativní poměr termínů v DŽ. botanika — 718 (slov) geometrie — 28 technika — 230 ekonomie — 24 lékařství — 149 filozofie — 23 chemie — 103 architektura — 14 dějiny — 97 etnografie — 13 gramatika — 90 astronomie — 10 vojenské termíny — 83 veterinářství — 8 matematika — 82 zemědělství — 8 fyzika — 80 farmacie — 7 lingvistika — 74 finance — 6 sport — 73 agronomie — 3 anatomie — 72 fyziologie — 3 literatura — 62 folklor — 3 hudba — 61 obchod — 3 církevní termíny — 60 mytologie — 3 kuchařství — 48 textil — 3 speciální termíny — 40 fotografie — 2 biologie — 36 letectví — 2 právo — 34 mineralogie — 1 geografie — 32 psychologie — 1 politika — 29 stavebnictví — 1 Termínů označených těmito značkami je v DŽ přibližně 2 500. K tomuto počtu je třeba připočítat dalších asi 400 termínů, které značku nemají, ale nahrazují ji příslušné definice. Celkem je tedy v DŽ asi 2 900 termínů, neboli 5% celkového počtu slov. Není to mnoho ve srovnání se slovníky jiných jazyků (např. podle výpočtu L. Stupina tvoří v anglickém Websterově slovníku přibližně 23%⁶). 6 Ступин Л. П. Некоторые замечания в связи с работой над новым академическим словарем. — Вест. ЛГУ. 1975, т. 8, вып. 2, с. 150. 151 Jak vidíme ze seznamu, v DŽ chybějí termíny z elektroniky, hydrologie, meteorologie, typografie, loďařství a dalších oborů. Ze stavebnictví, agronomie, zemědělství a dalších oblastí je uveden sotva jeden či několik termínů. Nabízí se otázka, zda je třeba uvádět značky oborů, z nichž se zařazuje jen několik termínů. Ačkoli se v seznamu zkratek uvádí pedagogika, ve Slovníku není ani jedno slovo označené touto zkratkou. Na druhou stranu v seznamu zkratek chybějí značky mišk. (lesnictví) a log. (logika), v textu slovníku se však občas objevují (viz: proskiebis, silogizmas). Jako v každém rozsáhlém díle se i v DŽ vyskytují nedůslednosti a opomenutí, například jsou hojně uváděna pojmenování mláďat domácích i divokých zvířat a ptáků: kačiukas „mládě kočky“, šuniukas „mládě psa“, tigriukas, pelėdžiukas, pempiukas a další, ale chybí kiškiukas (ačkoli je zařazeno zuikiukas), chybí peliukas (ačkoli je uvedeno žiurkiukas), chybí kregždižiukas a další. Jak jsme viděli ze seznamu, mezi termíny jsou nejhojněji zastoupeny názvy rostlin, chybějí však názvy některých odrůd jabloní, které zahradníci dobře znají: kriaušinis, molinis, pepinas, vėlsis a další. Chybějí také názvy některých okrasných rostlin a květin, které dobře znají květináři: aronija, hortenzija, gerberą, puošmedis, šiendreikė a další. Slovník by měl být doplněn i o další dnes široce užívané termíny: aerozolis chem., aktualija, aukštalipys, -ė, greitkelis, informatika, kampuotis tech., krimplinas tekst., skriejikas tech. a dokonce i o některá slova, která se dnes užívají v běžné mluvě: atostogpinigi ai, aulinukai „boty s krátkými holínkami“, degalinė „benzínová pumpa“, išradyba, merlė, pakuotė, pėdukė „krátká ponožka“, pynutė „pletená houska“, poilsiavietė, šliaužtinukai „kojenecké kalhotky“, taksininkas, -ė, vardatėviai, žūklavietė a další. Výběr fonetických a morfologických variant slov se stává aktuálním problémem. DŽ jich uvádí přes tisíc, většina s normativním odkazem žr. (=žiūrėk), ostatní i bez tohoto odkazu. Značná část těchto variant jsou slova, která již dávno vymizela z užívání ve spisovném jazyce, např.: ankštybas – ankstyvas, bailė – baimė, dalgė – dalgis, driežlas – driežas, dūksauti – dūsauti, dulsis – duslus, dumburys – duburys, kalčia – kaltė, kerėbla – kerėpla, klienas – lieknas, skomà, skōmas – skonis, ruišas – raišas, skraitas – skreitas, spiètilus – spiečius a další. Sotva by měla být zařazována do dalších vydání DŽ. Značné obtíže působí sestavovatelům DŽ výběr slovesných podstatných jmen, takzvaných „nomina actionis“ a „nomina agentis“. Nemají-li nějaký výjimečný význam, zařazují se v DŽ pod slovesa, od nichž jsou utvořena; mají-li nějaký zvláštní nebo terminologický význam, uvádějí se samostatně jako hesla. Někteří čtenáři ve svých dopisech redakční radě DŽ vytýkali, že tato podstatná jména jsou ve slovníku uváděna velmi nejednotně — u některých sloves jsou zařazena, u jiných chybějí. Tato nejednotnost se prý táhne celým slovníkem. Navrhují uvádět u všech sloves bez výjimky „nomina actionis“ a „nomina agentis“. Co na to lze odpovědět? Slovesná podstatná jména jsou tak běžná, že je lze vytvořit téměř od každého slovesa a zařadit do slovníku. Tak postupovali někteří starší lexikografové (Fr. Kuršaitis, G. Neselma nas). Možný je i opačný přístup. Protože je jejich tvoření velmi jednoduché a jejich významy 152 Jsou samy o sobě srozumitelné, takže je vůbec nestojí za to zařazovat do slovníku. Zdá se, že ani jeden, ani druhý názor není přijatelný. Mechanické vytváření těchto slov a jejich připojování ke každému slovesu vede k tvorbě neexistujících a nepotřebných slov. Na druhou stranu je jejich odmítání v rozporu s jazykovou praxí – vždyť většina z nich jsou široce známá a užívaná slova. Proto je nejlepší řídit se zde obecnými zásadami výběru slov: do DŽ zařazovat jen ta, která jsou v jazyce známá a užívaná a která lze v případě potřeby doložit živými příklady. V litevštině je mnoho přídavných jmen s příponami -inis, -ė, -iškas, -a. Lze je tvořit téměř od každého podstatného jména, zejména s konkrétním významem. Přídavná jména s příponou -inis, -ė se tvoří také od samotných přídavných jmen (saldus – saldinis), od číslovek (pirmas – pirminis), od příčestí (dirbtas – dirbtinis), a dokonce od příslovcí a předložek (iš anksto – išankstinis, aplink – aplinkinis). Jejich výklad v DŽ bývá většinou pouze odkazový – šipkou se označuje, od kterého základového slova jsou utvořena. Aby se ušetřilo místo, přídavná jména s příponami -inis, -ė, -iškas, -a, pokud nemají nějaký zvláštní význam, by bylo možné uvádět stejně jako „nomina actionis“ a „nomina agentis“, tj. v tomtéž hnízdě jako slova, od nichž jsou utvořena. To by byla další rezerva při hledání místa pro potřebnější slova. V dalších vydáních DŽ by se mělo zařazovat méně složených slov se zcela průhledným slovotvorným významem, např.: baltakaklis, -ė „s bílým krkem“, juodasparnis, -ė „s černými křídly“, penkiol ikametis, -ė „patnáctiletý“ atd. Zařadit do DŽ všechna slova utvořená podobným způsobem je nejen nemožné, ale také zbytečné, protože jejich význam je čtenáři zřejmý z jednotlivých složek. V DŽ se uplatňuje praxe uvádět u takových slov pouze první složku s pomlčkou na konci a vysvětlit, co znamenají slova s ní složená, např. daugia- „ve složených slovech označuje převahu či hojnost“. Dále se jako hesla s daugia- uvádějí pouze slova se zvláštním nebo terminologickým významem, např.: daugiakampis, daugiak ovė, daugiast āklinin-kis atd.; od všech ostatních se upouští. Tento způsob výkladu slov by se měl v dalších vydáních DŽ používat častěji. Tímto způsobem by bylo možné ušetřit místo pro potřebnější slova. V DŽ se samostatně uvádějí a vysvětlují také předpony. Známe-li významy předpony, snadno pochopíme, co znamená slovo, které ji obsahuje. Neméně důležitou funkci než předpony plní v jazyce také přípony. Některé z nich jsou v současné litevštině velmi produktivní. Pomocí podstatných jmen tvořících přípon -inin-kas, -umas, -yba, -ybė, -ykla, -iklis, -uvas a dalších se dnes tvoří velké množství nových slov. Velmi produktivní jsou přípony přídavných jmen -inis, -iškas, -ingas, -uotas, -otas, -ėtas. Vzniká tedy potřeba uvádět v DŽ podobně jako předpony také přípony. Přípon je však v litevštině velmi mnoho. Jen přípon podstatných jmen je v akademické „Lietuvių kalbos gramatika“ (I. díl) uvedeno přes 600. Všechny přípony vypsat a vysvětlit v malém slovníku není možné. Přesto by bylo velmi užitečné vysvětlit ve slovníku ty nejproduktivnější a nejčastěji užívané přípony. V DŽ by bylo možné uvést asi 30 přípon podstatných jmen, asi 20 přípon přídavných jmen a asi 10 přípon sloves. 153 To vše ukazuje, že další vydání DŽ je třeba průběžně zdokonalovat jak z hlediska výběru slov, tak z hlediska uvádění variant a v dalších ohledech. Značná práce na zdokonalení DŽ byla vykonána při srovnání druhého vydání s prvním (1954). V práci na dalším zdokonalování DŽ je třeba pokračovat už jen proto, že se jazyk nepřetržitě mění a vyvíjí a objevují se v něm stále nová slova a slovní spojení. Na tuto práci je třeba se připravovat předem, jak shromažďováním aktuálního materiálu pro slovník, tak probíráním různých lexikografických otázek. S prosazováním přesnějších metod v jazykovědě se věnuje velká pozornost frekvenčním slovníkům, jejichž přínos pro výběr slov je nesporný. Přesto dosud nikdo nesestavuje frekvenční slovníky litevštiny většího rozsahu. Jak ukazuje dějina lexikografie, jednou z nejdůležitějších podmínek vzniku dobrých výkladových slovníků národního jazyka je nepřerušená kontinuita lexikografických tradic a zohledňování tendencí jazykového vývoje, zvláště při řešení nejnovějších gramatických, stylistických, lexikografických a lexikologických problémů. PROBLÉM VÝBĚRU SLOV VE „SLOVNÍKU SOUČASNÉ LITEVŠTINY“ Shrnutí Při sestavování „Slovníku současné litevštiny“ je jedním z nejdůležitějších problémů zařazení nikoli „všeobecných“ vrstev slovní zásoby. Zvlášť mnoho obtíží představuje nářeční slovní zásoba, která neustále proniká do spisovného jazyka. Ve Slovníku je zřejmě příliš mnoho nářečních slov. Některá slova označená značkou šnek. (hovorové) lze řadit mezi dialektismy. Ve Slovníku nejsou vždy přesně odlišena zastaralá slova (archaismy) od slov označujících zastaralé pojmy a jevy. Ve srovnání s jinými vrstvami slovní zásoby by měl být Slovník doplněn o aktuální vědecké termíny a odborná slova z oblastí zemědělství, stavebnictví, kosmonautiky, kybernetiky aj. Ve Slovníku jsou příliš hojně zastoupeny fonetické a morfologické varianty slov, protože některé z nich se v současném spisovném jazyce užívají jen velmi zřídka. Bylo by užitečné vyčlenit některé častěji užívané přípony litevských slov do samostatných slovníkových hesel, podobně jako je tomu u slovesných předpon. Protože se živý jazyk neustále vyvíjí a mění, mělo by se složení slovníku opakovaně revidovat a doplňovat o nová slova a slovní obraty. Nejdůležitějšími podmínkami vytvoření dobrého Slovníku jsou zohlednění zkušeností minulosti a využití nejnovějších lexikografických, gramatických, stylistických a dalších poznatků jazykovědy.