2-a recenzija

Železňak I. M., Korepanova A. P., Masenko L. T., Nepokupnyj A. P., Strižak O. S., Franko Z. T. Hydronymie Ukrajiny v jejích mez jazykových a mezidialektových souvislostech / Odpovědný redaktor O. S. Strižak. – Kyjev: Naukova dumka, 1981. – 264 s. Vzájemné vztahy jazyků jsou nesmírně rozmanité. V recenzované knize se rozlišují tři nejdůležitější skupiny jazykových společných rysů: genetické, areální (ve smyslu kontaktů) a typologické (s. 181). Tyto vztahy se mohou projevovat mnoha způsoby a v mnoha aspektech. Jednou z nejpřirozenějších sfér projevů jazykových vztahů a kontaktů jsou vlastní jména, mezi nimiž zaujímají zvláštní místo hydronyma, neboť bývají často archaičtější, a proto informativnější než obecná slovní zásoba, mimo jiné i z hlediska chronologie. Tuto všeobecně uznávanou tezi, podloženou konkrétním výzkumem, znovu velmi názorně a přesvědčivě dokládá pojednávané dílo. Vydání tohoto díla je významnou událostí nejen v ukrajinské, ale i obecně ve slavistické a indoevropeistické lingvistice. Má to různé důvody. Nejprve je třeba upozornit na to, že z celého slovanského světa patří z indoevropeistického hlediska hydronymie Ukrajiny k nejdůležitějším, neboť Ukrajina, především její pravobřežní část, náleží k územím, kde je nejlépe odůvodněné hledat pravlast Slovanů. Na Ukrajině je tedy pravděpodobnější než ve většině ostatních slovanských zemí nalézt nejarchaičtější slovanská hydronyma. Právě z analýzy ukrajinských hydronym lze proto zřejmě získat nejvíce nových údajů, které pomohou odpovědět na velmi důležitou otázku indoevropeistické lingvistiky (a zároveň slavistiky i baltistiky): jak archaická jsou slovanská hydronyma a jaký je jejich vztah k takzvané staré indoevropské hydronymii. Jinde, kde jsou Slované přistěhovalci, bude i jejich hydronymie v jistém smyslu a do jisté míry novější, pozdější (samozřejmě s výjimkou substrátní hydronymie). Ukrajina je výjimečná také tím, že na jejím území od nejstarších dob probíhaly nejrůznější kontakty jazyků a etnik, mísení, asimilace i další procesy. Tyto procesy nutně zanechaly stopy také v hydronymii. Část Ukrajiny od dávného starověku sousedí se starým indoevropským světem — Ilyry, Dáky, Řeky aj. Stopy zde zanechali Turci, Íránci (Skythové), Gótové, Románi, snad i Keltové atd. Ve starověku Ukrajina na severu sousedila mimo jiné také s Balty. Souvislosti ukrajinského jazyka, toponymie a konkrétně hydronymie s mnoha indoevropskými i neindoevropskými jazyky a národy jsou tedy velmi staré, mimořádně rozmanité a složité. Volba zkoumaného objektu — vztahů ukrajinské hydronymie k hydronymům jiných národů — se tedy jeví jako zcela přirozená a pochopitelná. Zkoumat tyto vztahy je ovšem skutečně obtížné a složité. Uspokojivě to lze provést pouze za určitých podmínek. Za prvé je třeba mít shromážděná a lingvisticky zpracovaná hydronyma kontaktních jazyků. Za druhé musí být odpovídajícím způsobem prozkoumána hydronymika těchto jazyků a onomastika obecně atd. Tyto podmínky se přinejmenším zčásti již intenzivně naplňují. Aniž bychom se jimi zabývali podrobněji, připomeňme, že jedno z nejpůsobivějších děl indoevropské onomastiky posledních let bylo připraveno a vydáno na Ukrajině — „Slovník hydronym Ukrajiny“: Словник гідронімів України/ Ред. кол. А. П. Непокупний, О. С. Стрижак (заст. голови), К. К. Цілуйко (голова). – Київ: Наукова думка, 1979. – 780 с. Ukrajinští odborníci na onomastiku- 204 cká díla jsou široce známá — ukazují, že se vytvořily také subjektivní předpoklady pro všestranný výzkum místního názvosloví. Kniha pojednává o mnoha důležitých otázkách — stačí se podívat na její obsah. Zkoumají se tři aspekty vztahů ukrajinské hydronymie k hydronymii jiných zemí: lexikální, slovotvorný a fonetický. Nejrozsáhleji jsou analyzovány lexikální vztahy, jimž je věnováno devět obsáhlých studií: 1) „Vztahy nejstarších onomastických dokladů“; 2) „Balkánsko-ukrajinské vztahy a paralely“; 3) „Baltsko-ukrajinské vztahy a paralely“; 4) „Vztahy oblasti středního Dněpru a Lechie a paralely“; 5) „Vztahy Podunají, východní Ukrajiny a dalších oblastí a paralely“; 6) „Vztahy Zakarpatska a východní Ukrajiny a paralely“; 7) „Vztahy Ukrajiny a oblasti u Oky a paralely“; 8) „Vztahy Ukrajinců a ostatních východních Slovanů a paralely“; 9) „Turecko-ukrajinské vztahy a paralely“. Slovotvorné a fonetické vztahy jsou přehledně zpracovány ve zbývajících dvou studiích. Kniha tedy obsahuje 11 poměrně samostatných částí, které napsali různí autoři. Je zcela nepochopitelné, proč autoři jednotlivých částí nejsou nikde uvedeni — je to křivda nejen vůči autorům, ale i vůči čtenáři. Zprostředkovaně jsem se dozvěděl, že části I, IV–VII napsal A. Strižak, II I. Železňak, III a VIII A. Nepokupnyj, IX T. Masenko, X A. Korepanova a XI Z. Franko. Kniha je tedy kolektivním dílem, jehož problematika a tematický záběr do jisté míry (což je zcela přirozené) závisely mimo jiné na zájmech a pracovním zaměření jejích autorů. Kniha přináší mimořádné množství nových údajů a informací. Pro čtenáře je velmi obtížné obsáhnout je všechny. Tím spíše, že většina článků (snad s jedinou výjimkou A. Nepokupného) je napsána volně, řekli bychom esejistickou metodou, takže konečné uspořádání informací poskytovaných i jednotlivými studiemi často zůstává na samotném čtenáři. Tomu se dalo téměř zcela předejít, kdyby kniha obsahovala alespoň rejstřík onym, slovní zásoby a věcný rejstřík. Bohužel je však její pomocný aparát minimální — pro dílo tohoto typu je zjevně nedostatečný. Mnohé části knihy přímo či nepřímo souvisejí také s baltistickou problematikou. Jedna kapitola lexikální části je, jak jsme viděli, věnována vztahům ukrajinské hydronymie k baltským hydronymům. Odkazy na baltistiku se poněkud častěji objevují v kapitole o slovotvorbě. V ostatních studiích se fakta z baltských jazyků rozebírají méně často a tam, kde si to téma nevyžadovalo, se o nich vůbec nehovoří. Dále se krátce zastavíme u těch otázek, které úžeji souvisejí s baltistikou. V tomto ohledu si největší pozornost zaslouží kapitola „Baltsko-ukrajinské vztahy a paralely“ (napsal ji A. Nepokupnyj). Nejprve se v ní pojednává o problému baltských hydronym na Ukrajině (především na základě prací V. Toporova a O. Trubačova a v zásadě s respektem téměř výhradně k jejich pohledu na podstatu problému baltismů ve slovanských jazycích). Autor této kapitoly se přiklání k názoru, že termín „baltský element“ (ve slovanských jazycích) lze vykládat dvěma způsoby — v užším a širším smyslu. „Baltský element“ v užším smyslu označuje baltské relikty na územích, kde ještě v historické době žili předkové dnešních Baltů a zanechali nejen jazykové, ale také archeologické a etnografické stopy. Patří sem například Horní Podněpří. „Baltský element“ v širším smyslu (nebo „nepřímý baltský element“) je takový, který lze nejúčinněji vysvětlit na základě materiálu baltských jazyků, 205 protože archaická povaha baltských jazyků jim umožňuje reprezentovat minulost nejen samotných Baltů, ale i Slovanů. Taková „baltská“ místní jména zpravidla nejsou podložena jinými baltskými údaji (z oblasti hmotné kultury apod.). Kromě toho neexistují žádné důkazy, že by v těchto územích někdy žili Baltové. K takovým územím patří Střední Podněpří (např. povodí Rosy) — s. 66. „Baltský element“ v užším smyslu autor dále rozděluje na dvě složky — starou a novou. Hranici oddělující staré relikty baltských jazyků od nových údajně představuje období Litevského velkoknížectví. Ke starým se řadí například jotvingské hydronymy povodí Západního Bugu (řeka Гапа, jezero Пульмо), zatímco k novým takové baltismy, které vznikly v době, kdy se určitá část dnešní Ukrajiny stala součástí Litevského velkoknížectví (např. názvy řek Гедвилів Яр, Любартіха, Литовка). Autor poznamenává, že úkol stanovit jižní hranici rozšíření baltských místních jmen, který si ve svých pracích vytyčili V. Toporov a O. Trubačov, lze v případě Ukrajiny prakticky splnit pouze na základě pozdních baltismů. Autor dále uvádí přibližně 17 ukrajinských hydronym, z nichž většina jsou nepochybné baltismy: 1) Блева, Блива: srov. lotyš. Blēve ř., lit. blyvas, blaivas; 2) Вангупов < *Vang-ug-: srov. lit. vangà „půda, pole“, lotyš. vanga „nízká vlhká louka“, prus. wangus „mýtina“ a lit. ùpė, lotyš. upe; 3) Вингул: srov. lit. Ving-ul-upis, Ving-āl-upis, Ving-ėl-upis (z vingis a ùpė); 4) Вовчас < *Vilkėsā: srov. lit. Vilkesā a vilkas; 5) Гапа < *Apa: srov. prus. ape „řeka“; 6) Гобра: srov. lit. gūbrà, gūbrys apod.; 7) Горинь: srov. prus. Goryn apod.; 8) Жиргань: srov. lit. Žirg-upė, Žirg-upis a žirgas (zde není nutné uvádět název řeky Žirginės — je sekundární, přejatý z názvu louky Žirginės; název louky Žirginės může pocházet nikoli ze žirgas, nýbrž ze žirginys „šištice semen olše nebo břízy“); 9) Жовенка: srov. lit. Žuvinė, žuvis; 10) Жукля: srov. lit. Žukliai ves, Žuklijai, žūklė (k těmto by bylo možné uvést také například Žuklija lanka v Kapsuckém okrese aj.); 10) Коровель: srov. lit. Karvėl-upis, karvėlis; 12) Круплинь: srov. lit. krūpė „ropucha“; 13) Седра: srov. název přítoku Beržė Sidra, jezero Sedranki apod. (obojí z někdejších baltských území); 14) Сертея < *Sertēja: srov. lit. Sert-upis, Sartė apod.; 15) Скоропичка — nejspíše z *Skar-ap-: srov. prus. Skara, lotyš. Skar-upe apod.; 16) jezero Стерковое: srov. lit. ř. Starkė a starkas, lotyš. starks, prus. starkis „candát“; 17) Упа (odtud pochází název někdejší litevské obce na Dněpru Упск): srov. lit. ùpė. Interpretace těchto baltismů, zejména jejich chronologie, není vždy stejně jasná. V některých případech jde skutečně o pozdní baltismy, které vznikly v době Litevského velkoknížectví (k nim autor řadí *Упа: Упск a Палесье Вупло < *Upelė aj.). Některé z nich však mohou pocházet i z mnohem staršího období. V této kapitole se pojednává o další skupině toponym — složených místních jménech se synkopovanou samohláskou u ve druhé složce. Druhá složka by pocházela z -up-: lit. ùpė. 1) Верпа < *Ver-up-: srov. lit. Ver-upė; 2) Wolpys < *Val-up-: srov. lit. Vāl-upis; 3) Восин < *Uos-up-in-: srov. lit. Ūos-upis (říční jméno Vosupis, které A. Nepokupno ve svém článku uvádí s odkazem na K. Būgu, je pouze nářeční či poněkud zkomolenou 206 podobou jména Ūosupis); 4) Сарпинское < *Sar-up-in-: srov. prus. Sar-ape, lotyš. Sar-upji; 5) Скепка < *Skir-up-: srov. lit. Skir-upis. Jak je vidět, kapitola přináší mnoho nových poznatků o baltských místních jménech na Ukrajině. Tato studie proto bezpochyby patří k nejvýznamnějším pracím poslední doby, které pomáhají vymezit jihovýchodní hranici areálu baltské toponymie. Baltistická témata v dalších kapitolách už nejsou přímým předmětem výzkumu, ale využívají se ke srovnání, ilustraci, argumentaci původu jednotlivých hydronym apod. Baltské, zejména litevské hydronymické paralely se častěji uplatňují v kapitole „Tvoření“ (jejíž autorkou je A. Korepanova). V celé knize jsou fakta z baltských jazyků citována či interpretována poměrně přesně. To platí především pro kapitolu A. Nepokupna o paralelách mezi baltskými a ukrajinskými hydronymy. Samozřejmě se však objevují nepřesnosti, omyly a chyby. Nejvíce snad zaráží, že některá baltská slova jsou uváděna s přízvukem, jiná bez něj, přestože jsou ve citovaném prameni všechna označena přízvukem. Například Bilsinyčia je uvedeno s přízvukem, zatímco vedle napsané říční jméno Mašnyčia už je bez něj (s. 194). Takových případů je poměrně mnoho: blývas, ale blaivas (s. 69), gūburas a gūbrys (s. 73), Žuvinė, ale Plačioji (s. 74), rūpūžė, ale krupis (s. 76), Sartupis, ale Serčiupys (s. 78) aj. Někde je přízvuk označen téměř důsledně a poměrně přesně (např. s. 76, 82), jinde se přízvuky neuvádějí (např. s. 72, 74, 75, 79, 83 aj.). Poměrně časté jsou tiskové chyby (s. 34, 74, 82, 83, 194 aj.). Objevují se nepřesnosti v interpretaci hydronym i jiných místních jmen. Například litevské říční jméno Mūkė (varianta Mākė je zřejmě sekundární, mladší — s dlouhou přízvučnou samohláskou ū < ū, která se v nářečí prodloužila) je třeba spojovat především s litevským mūkti „měknout, rozbředávat“ a mukus „bahnitý“, lotyšským muka „bahnitá bažina“ apod. Původní význam tohoto říčního jména byl nejspíše „bahnitá, rozbředlá řeka“ apod., takže jeho spojování se sanskrtským mūka, řeckým μυώξ, latinským mūtus „němý“ je sotva potřebné či přesné (s. 34). Navíc je zcela nepochopitelné, jak mohla koncovka -a v dnešní podobě slovanského říčního jména *Мукъ Мика (povodí Dněpru a Teterivu) vzniknout analogií indoevropských hydronym Nida, Vara Drava, Mara (s. 35). Vždyť jde o názvy ze vzdálených oblastí (Nida – přítok Visly; Vara – přítok Margy v Ligurii; Drava – přítok Necės v Pomořansku; Marà – přítok Ančie v Kapčiamiestisu), a možná dokonce i z různých období! Zdá se, že pro vysvětlení změny koncovky je třeba hledat jiné příčiny. Názvy řek v bývalém Východním Prusku Skara (jiný název řeky Prieglius) a Skarupė se odvozují od litevského skerys. Apelativum se pokládá za žemaitské slovo (v návaznosti na E. Frenkela) a klade se otázka, zda snad názvy tří ukrajinských řek Скоропинка < *Skar-ap-in- nepředstavují zcela specifickou žemaitsko-pruskou izoglosu na Ukrajině. Zdá se, že takový předpoklad nemá jasnější oporu (a to přinejmenším ze dvou důvodů). Jedním z nich je, že apelativum skerys lze sotva pokládat za výlučně žemaitské slovo. Je pravda, že ve východní Litvě je dnes známo jen málo, ale stále se vyskytuje v okolí Subačiusu a Kupiškisu, snad i jinde. Že slovo skerys (nebo skeryš) bylo v těchto místech skutečně známé, dokládají příjmení: příjmení Skerys či Skeryš je od starších dob známo (tedy není důsledkem migrace) mimo jiné z okolí Grinkiškisu, Kupiškisu, Krakių, Krekenavy, Nemunėlio Radviliškisu a Vabalninku, tedy také z oblastí, kde se dochovalo apelativum skerys. Místní jména tento předpoklad jen potvrzují — podle nich se areál apelativa skerys, skeryš (nebo příjmení od něj odvozených) nenachází v západní Litvě 207 Zdá se, že je dokonce o něco větší: Skėriai, ves v okresech Kaišiadorys, Pakruojis a Pasvalys; Skėriškė, ves v okrese Kelmė; les Skėrė (nebo Skėrė) v okolí Dubingiai; louka Skėriškės v okolí Obeliai; louka Skėriškės v okolí Semeliškės atd. Kromě toho jsou v Litvě tři řeky Skēr-upis, z nichž dvě neleží v Žemaitsku (u Raudondvarisu a Taujėnai). Druhým důvodem je, že názvy řek bývalého Východního Pruska Skara, Skarupė a název potoka v okolí Varniai Skaryčia lze nejspíše odvodit nikoli od skėrys (takovému odvození odporuje alespoň částečně i fonetika — skēr-: skar-), nýbrž je spojit s ruským скорый „rychlý“ a dáckým skaras „rychlý“ — při rekonstrukci původního významu „rychlost“ či podobného. Jiná věc jsou ovšem uvedené názvy tří řek Skēr-upis — jejich první složka bude nejspíše pocházet ze slova skėrys. Tato okolnost navíc jasně ukazuje, že hydronyma odvozená od skėrys zachovávají kořen skēr- a nemění jej na skar- či podobně. Obecně se v Žemaitsku kořen skēr- na skar- (Skaryčia u Varniai) pravidelně změnit nemůže. Скоропинка je tedy zřejmě prostě ukrajinsko-baltská hydronymická paralela. Vyskytují se i další nepřesnosti a sporné záležitosti. Například název řeky Netecza (povodí Visly) je pokládán za útvar odvozený příponou -cza (-ча) (s. 196). Ve skutečnosti jde o hydronymum pocházející od předponového apelativa ve slovanských jazycích: ukr. нетеч „stojatá voda, močál“, нетеча „potůček“, pol. nieciecz, nieciecza „stojatá voda; malé pobřežní jezírko vzniklé po povodni řeky“ (odtud litev. jezero Netėčius v okolí Varėna), jezero Nieczezca, Nieciecze, jezero Nieczezca atd. A vůbec, v kapitole „Tvoření“ bylo podle všeho namístě důsledněji se držet derivačního principu. Pokud se nedodržuje, rozbor tvoření ztrácí své hranice a přechází v přehled morfematické struktury slov, nebo, což je ještě horší, je zcela zavádějící (jako ve výše zmíněném případě Netecza). V kapitole „Tvoření“ k tomu dochází poměrně často — tam, kde by se mělo a mělo mluvit například o derivaci a sufixech, se často přechází k analýze slovních tvarů. Tak se vedle derivátu Лютиж s příponou -iž (ukr. -іж) objevuje hydronymum Рубіж odvozené od sufixálního apelativa (s. 202–203), vedle Синюра apelativní útvar Луга. Uvádí se mezi nimi dokonce hydronymum Бендюга, které je pokládáno za oikonymického původu (s. 210) — ve skutečnosti jde o hydronymum vzniklé ze slovanského apelativa germánského původu — srov. pol. bienduga, binduga „břeh řeky (vhodné pro plavbu), u něhož se sestavují a splavují vory“, binduga „místo u řeky, kde se nakládá dřevo určené k vázání vorů a odkud se vory splavují“, < střhn. bindinge. Z tohoto slova pocházejí například pol. jezero Binduga, část jezera Pod Bindugę, litev. řeka Bindīgė (v okolí Prienai) atd. Ukrajinské oikonymum Биндюра vzniklo nepochybně podobným způsobem. Stručně řečeno, při rozboru tvoření bylo třeba důsledně oddělit odvozená hydronyma od jiných názvů řek a jezer, které mají podobnou koncovku nebo se jinak podobají derivátům, ačkoli byly utvořeny zcela jiným způsobem. Jen tehdy by se tvoření hydronym odlišilo od tvoření jiných onym a vynikly by rysy tvoření hydronym, nikoli onym obecně, či dokonce apelativ. Několik zde uvedených nedostatků je při práci, která zahrnuje nesmírné množství jazyků, hojnost materiálu a mimořádně složitou problematiku, zcela přirozených. Je pochopitelné, že odborník na některý z jednotlivých jazyků probíraných v knize si takových nepřesností snáze všimne. Aleksandras Vanagas