Įvairūs morfoneminiai dialektizmai šiaurės rytų žemaičių dūnininkų šnektose

MOKSLO KALBOS KULTŪROS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIV (1985) VYTAUTAS VITKAUSKAS RŮZNÉ MORFONEMICKÉ DIALEKTISMY V SEVEROVÝCHODNÍCH ŽEMAITSKÝCH DŮNININKSKÝCH NÁŘEČÍCH O některých morfonemických dialektismech žemaitských nářečí užívaných v okolí Kuršėnů, Vidsodisu, Pāvandenė, Viekšnaliů, Užventisu aj. již bylo psáno ¹. V tomto případě se předkládá další soubor různých slov, v jejichž kořeni, příponě nebo předponě se vyskytují hlásky, které nelze vysvětlit pravidelnou, zákonitou změnou. Jde o případy, kdy v nářečích existuje jiný slovní kořen, přípona nebo předpona s odlišným derivačním prvkem (slovo může mít určitý vzniklý neetymologický zvuk nebo nějak zachovávat nějaký pozůstatek starobylého zákona, který se v nářečích již rozpadl). 1. Morfonemické dialektismy s vokálem i: V žemaitských dūnininkských nářečích, jimiž se zde zabýváme, má vokál i: dvojí původ: Ik mu odpovídá y (vī˙rs / ū˙rs ~ ūyras, grī˙na ~ grynā, li˙nuoti / li˙nuo-te ~ lynoti aj.) a dvojhláska ie (i˙na / i˙na ~ iena, ui˙nc / u˙nc ~ vienas, šū˙sa ~ šviesā, ži˙dā.ms / ži˙dā.ms ~ žiedāms ² atd.). V popisovaných nářečích se však vokál i: místo Ik dvojhlásky ie vyskytuje společně se všemi Žemajty a v určitých případech dokonce i se sousedními západními Aukštajty. Považujeme-li žemait- 1 Vitkauskas V. Šiaurės rytų žemaičių dūnininkų kai kurie morfoneminiai dialektizmai.— LKK 1977, t. 17, p. 97—108. 2 K jižním žemaitským ie>i(i) viz Girdenis A. Ką turi dūnininkai vietoj literatūrinės kalbos ie, uo.— Baltistica, 1970, t. 6(2), p. 143—144; Bukantis J. Pietų žemaičių diftongoidų i(i), u(u) (Ik ie, uo) fonetinės ypatybės.— Kalbotyra, 1979, t. 30(1), p. 23—31, ale srov. Grinaveckienė E. Dėl poros fonetinių reikšmių interpretacijos.— LKK, 1977, t. 17, p. 209—210. V tomto případě lze s jistotou říci, že i˙ ~ y a i˙ ~ ie pravděpodobně nemají fonemický charakter rozdílů (to bylo ověřeno dotazováním nejednoho místního vzdělance, který nářečí dobře ovládá). Rozdíly gramatikalizační povahy existují, ale vzhledem k tomu, jak se tato nářečí „vzdálila“ či „vzdalují“ od homonym dī˙us ~ dīvas a di˙us ~ dievas, kli˙nc / kli˙nc ~ klienas „štíhlý“ a bli˙nc ~ blūnas aj., lze si tak trochu odvážněji zvolit starou, tradiční nářeční variantu ie>i:. Škoda, že se v těch článcích neuvádí, který vokál vyslovují dūnininkové v uvedených žemaitských slovech s i:, u: místo Ik ie, uo (lístky z diplomových prací zasílané do fondů Atlasu litevského jazyka i do kartotéky LKŽ ukazují, že zde studenti také slyší ž(i), u(u): mi(i)ls / mi(i)ls „milý“, gerā(a)s'us „dobré“, dokonce šōnimi(i)žis ze šun+myžis). Mluví se o tom hodně, a proto by lidé, kteří zde slyší jiný foném nebo alespoň alofon, měli tyto případy zvlášť prověřit a přesně stanovit všechny rozdíly. 252 považujeme-li všechny dialekty a nářečí za jednu jazykovou jednotku, která se historicky utvořila a později rozštěpila, pak při zjištění, že tato slova s vokálem i· vyslovují donininkové (západní Žemajty) a dounininkové (severní Žemajty) také v nářečích dūnininků (jižních Žemajtů), lze předpokládat, že i zde se odedávna vyskytoval vokál i· ~ y, a nikoli i·<ie, tj. nikoli i· = ie. Slovní kořeny. Takových příkladů není mnoho: gi·dra „jasno“ Krš, Užv, Pvn, Vkšn, gi·dras, gi·drā „jasný“ Vrp, Krš, Pvn, Užv, prā·gi·drā·lis „projasňující se“ Pvn, Vkšn, prūogi·dra „projasňující se“ Drv, Krš, prūogi·dru-lis „projasňující se“ Vds (srov. severožemaitské gi·dra Als, Ub, Trš, gi·dras Vkš, Pp, Rdn, Tlš, gi·dros Als, Vrd, Vvr); li·tūs / li·tòs „déšť“, li·tuoc / li·tuoc / li·tūoc „deštivý“, li·tinks „deštivý“ Krš, Vrp, srov. téměř všechna západní aukštaitská li·tūs / li·tus, všechna dounininkská — severožemaitská li·tos, li·tūoc atd.; všechna donininkská — západožemaitská li·tos / li·tūs atd.; viz také LKŽ VII 593—596, kde jsou uvedena slova lýtingas „deštivý“ — také z nářečí někdejší Pruské Litvy, lytinis „spadlý s deštěm“, lýtotas „deštivý“, lýtotie „za deště“, lýtpaltitis „pláštěnka“, lýtuotas „deštivý“, lytùs „déšť“— jde o doklady z písemností M. Daukši a J. Bretkūnase, lýtva „déšť“, lýtuas „deštivý“, lýtuotas „deštivý“ (zde je třeba pouze zapochybovat, zda šaukėnské li·tàsis vies lze rekonstruovat jako lietàsis LKŽ VII 437, pokud toto slovo spojujeme s lietumi, ly-tumi); mi·ls / mi·lūs „milý“ Krš, Drv, Vrp / mi·ls / mi·lòs Pvn, Vkšn, Užv, srov. všechna dounininkská mi·ls / mi·lòs „milý“, všechna donininkská mi·ls / mi·ls „tamtéž“; srov. slova uvedená v LKŽ VIII 184—185 mylai „sotvaže, jen když“, mýlait „snadno“, mýlas „milý, každý, milovaný“, mylasirdystė „milosrdenství“, LKŽ VIII 200—201 mylùs „milý“ (transpozice karklėnského mi·laširdì·sti jako mielasirdystė — LKŽ VIII 145 — je velmi pochybná; ri·di·ti / ri·di·te / ri·di·te „štvát, aby se prali, popouzet“ (srov. ri·di·t’ Skn, Grz, Sl, Žg, Mšk, ri·di·te Pp; sorì·de būobas / uo pãtė jaũkà·s, ri·di·te Ms, Šts, Vkš, Trk, Trš, Rdn, Jdr, Vvr, lotyšské rīdīt; podoba LKŽ XI 552 suriedinti z Gardamu je sporná, neboť se tam vyslovuje ri·di·te, stejně jako u těch Žemajtů, jejichž podobná, odpovídající výslovnost se transponuje jako rū-dyti — LKŽ XI 539; je tam také chyba rekonstrukce kruopského rėduti, ačkoli aukštaitové z okolí vyslovují ri·di·t’ a Žemajtové ri·di·te; žù·ginti / žù·gìnte / žù·gi·nte „rozječovat, rozkřičet, rozplakat (např. děti)“ — srov. také západoaukštaitské žù·gint’ Skn, Grz, Sl, Žg, žemaitské dounininkské žù·gi·nte Klk, Rdn, Trš, Žr, Jdr, Vvr, PP — kas tus vā·kùs tā·p sužù·gena aj.); ži·duli·s „okvětní lístek“, ži·dulìnis „okvětní“ Krš, Drv, srov. ži·duoli·s Grz, Mažeikiai, ves Rakañdžiai, Skn, Žg, ži·doule Dr — LKT 69, ži·du.lė „okvětní lístky“ Rdn, Trš, Ub aj. Všechna tato slova mají v kořeni bezpochyby jiný vokál v důsledku nářeční apofonie, a jsou proto typickými dialektismy Žemajtů a západních Aukštajtů (alespoň jejich určité části). Slovní přípony. Někdy odpovídá v nářečích vokálu i· v příponách Ik ie (stejně jako v těch žemaitských nářečích — dounininkských a donininkských, v nichž neplatí fonetický zákon ie>i·). Např. uuoki·tis / uuoki·ti·s, uuoki·ti / uuoki·te „Němec, Němka“, hybridní uuoki·tka „Němka“, uuoki·tkape· / uuoki·tkapė· „Něm- 253 „německý, obecně luteránský hřbitov“, „špatný, falešný Němec“, srov. vókietis / vókietis / v(u)o.kití·s / voki-tí·s apod. — všechny dounininské nářeční oblasti, vó·ki·tis / vó·ki·tis / vó·ki·ti·s / vo·kì·te — všechny donininské nářeční oblasti; srov. také vó·ki·tõks „Němíček“ Prk, ves Pėžaičiai — LKT 142, vo·ki·tė·je „Německo“ Sg, Kin, Slu (někdy je ve slovnících žemaitské vókytys, vókytyš nahrazeno k vokiečiu, viz vokiečiu Sts — LKŽ V 70, vokietis Sts — LKŽ VI 481, avšak nyní už tyto nesrovnalosti ve svazcích LKŽ téměř vymizely); š’aulì·tis / š’aulì·tis „obyvatel okolí Šiauliai nebo města Šiauliai; obecně představitel severozápadních aukštaitských nářečí“, š’aulì·tù·ti / š’aulì·tù·te „mluvit severozápadním aukštaitským nářečím“, š’au-li·tìškas „typický pro kraj Šiauliai“ Krš, Vrp (srov. š’aulì·tis „také“ Rdn, Pp, Trš, Ub, Akm, Lk, Eig, Tl, š’aulì(·)tõute „mluvit aukštaitsky“ Pp, Šiaudinė, Trš, Ub, Lk); „nauji·nà „novinka, zpráva“, nauji·nininki „žena, která ví mnoho novinek“ Krš, Vrp. (Srov. severozápadní aukštaitské nauji·nà StngŽ 26, SmIn, všechna dounininská nářečí „nauji·nà, donininská nauji·na Krg, Klp, Plik aj.; srov. také slova naujynà „novinka“, naujynininkas, -ė „ten, kdo se zajímá o novinky“, uvedená v LKŽ VIII 588);³ deriváty s příponou -ynė: k’au-šì·ni / k’auši·ne „vaječina“, kunkùolì·ni / kunkùolì·ne „knedlíková polévka“, klec-kì·ni / kleckì·ne „bramborová knedlíková polévka“, lapì·ni / lapì·ne „polévka z řepných listů“, ru·kštìeli·ni / ru·kštìeli·ne „šťovíková polévka“, u·gì·ni / u·gì·ne „ohňová kaše“, žìrni·ni / žernì·ne „hrachová polévka“ atd. (srov. k’auši·ne / k’auši·ne, kunkuo-lì·ne / kankùolì·ne, lapì·ne aj. ve všech dounininských a donininských nářečích, jejichž údaje jsou všude správně transponovány, s výjimkou dunininských, kde se -ynė často považuje za -iene kvůli ie>i: kiaušinė Trg, Krš — LKŽ V 712, ale Sv kiaušynė; kleckienė Sv, Up — LKŽ VI 24, ale Krkl, Ll kleckynė — tamtéž, klekšelienė Lkv — LKŽ VI 43, kunkulienė Krš — LKŽ VI 900 (v tomto nářečí existuje jen kunkulì·ni ~ kankolynė) aj. Vzhledem k takovému přízvukování přípon -yna, -ynė, -ytis, -ė hlavním přízvukem lze v tomto případě jen obtížně uplatnit myšlenku, kterou o něco dříve vyslovili významní vědci: „v morfémech, které nikdy nenesou přízvuk, se východobaltské *o, e ~ ilks uo, ie v tomto nářečí změnily v u, i nebo uᵃ, iᵃ“⁴. V tomto případě jde patrně o jinou derivační samohlásku přípon (srov. také přípony -ynė vyčleněné V. Urbutisem — LKG I 360: balandynė, bulbynė, duonynė aj., -ytis, -ė — LKG I 414: šiaulytis, vógytis, veliuonytis). Předložky. Stejně jako je žemaitská předložka (a předpona) nu· / nu se svébytnou samohláskou u· / u, mají i prie, prieš (a předpony prie-, prieš-) jinou samohlásku — i·. Všechna nářečí, včetně zde popisovaných, říkají pri· / pri, pri·š / priš.⁵ Slovo prieš může být také příslovcem, které se v uvedených nářečích vyslovuje pri·š / pri·š (varianty pri·ša·s / pri·ša·s, pri·šo). Právě tak (pri·š, pri·- ⁶ V tomto případě může mít žemaitské naujynà také slovanskou příponu, srov. polské nowina. Kromě toho se slovo „orba“ u Žemaitů vyslovuje jinak: dounininské „naujėina / ną.u.fėina, donininské — naujėna.“ ⁴ Girdenis A., Zulys V. [Rec.] — Baltistica, 1972, t. 8(2), p. 200. ⁵ Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija.— V., 1966, p. 85. 254 šā:s) se vyslovuje všude v donininských nářečích. Donininská nářečí užívají piː / pi (vzhledem k zániku těchto nářečí je to dnes zřejmě slyšet méně často), v Juodkrantė pie (z lotyšského nářečí), zatímco v Rusnė bylo roku 1958 slyšet výslovnost nějaké napjaté samohlásky slabiky ė (pė). V celém Žemaitsku (výjimkou nejsou ani zde popisovaná nářečí) se vyskytuje velmi mnoho jmen s většinou přízvučnými předponami pri-, pri-š- (donininské piː, v Rusnė pė-: piːėdis, piːnumis „předsíň“, pėːbruka / piːbroka „přístavek“). Například priːauks / priːauks / priːa.uks „dorůstající dobytek, mládě“, priːbrauks „přístavek“ Vds, Užv, priːbruka „tamtéž“ Drv, Krš, priːbriekšma / priːbriešma / priːbriekšma „přítmí“, priːburs „kouzlo“ Drv, priːdievini s / priːdievinis „vyměnitelný oděv“, priːjiedis / priːjiedis / priːjiedis „přejedení, přídavek k jídlu“: tas rūːkiːms ne priːjiedis, uo ūːraː nelˈaːunaːs Krš, priːgrinc / priːgrinc / priːgri.nc „předkleště“, priːtvirtini / priːtvertene „zadržování stolice a moči“ a mnoho dalších. K nim se zřejmě později přizpůsobila priːdaː / priːdaː „přídavky“ (srov. prēːdāː Sg, Prk, prēic Zd, Skd, Ms, Vkš, Pp), prˈkāːls „kovadlina“ Krš (ale srov. preikā.ls Pvn, Vkšn, preikā.ls Drv); priːšinks / priːšinks / priːši.nks „protichůdný“, priːšininki / priːši.ninke „horší konec domu“, priːšpilnis / priːšpilnis / priːšpō.lnis „předposlední“, priːšpriːšėːs / priːšpriːšėːs „naproti sobě“ atd. Stává se (v západních popisovaných nářečích poměrně často), že se nářeční pri- užívá místo Ik a aukštaitského pri-: priːsimė.rkielis „ten, kdo špatně vidí“ Pvn, Vkšn, priːsisprūogielė „opilci“ Pvn, Vkšn, Užv, priːsirijielis Vrp, priːsituātinims „opilství“ Krš atd. Tento jev rychle mizí: v okolí Kuršėnai už se tak dnes téměř neslyší, zatímco kolem let 1955–1960, kdy zde ještě žilo mnoho lidí narozených v 19. století a neovlivněných Ik, bylo možné často zaslechnout tvary priːsigierielis, priːtrā.ukims „přitažlivost“, dokonce i priːplaikūms „potěšení“. Deriváty s předponami pri-, priš- mají i některá aukštaitská nářečí, nejen všechna žemaitská. a) Díla F. Kuršaitise dokládají, že západní aukštaitská nářečí Pruské Litvy užívala tyto tvary: prȳangis K (srov. také priangį BBPs84,2, RB2Moz.27,9), prȳdaržė K, pryjega K, prymoterė „milenka“ K II 42, prȳkalba K, pryša-kys K, pryšokiais K, prȳtamsa K, prȳupė „přítok“ K II 88, prȳvarta K II 73, pryžada „slib“ K atd. Podobné tvary se nacházejí i v dalších slovnících té doby: prȳangis R, prȳblindė MZ 29, N, prȳdėlis N, priš N, pryšakinis R, pryžeda R 388, N atd. Tvar prȳturtinė „zácpa“ zaznamenal také Jurkšaitis (Jrk 51). Slova priːšpietei „svačina“, priːuā.r.te „místo u vrat“ jsou doložena v takzvaném rybářském nářečí v Prusku (Stngž 88). b) Mnoho podobných tvarů se užívá ve všech současných západních aukštaitských nářečích. Například priːšakiːs / priːšakiːs „předek“ téměř u všech západních Aukštaitů, priːžeda „přístřešek“ Grz, Sk, Btg, Zp, priːžadā „totéž“ Lks, Plv, Dkš, Gdl, priːžeda „totéž“ Jnš, Mšk, Pkp, Btg, Bb, Vnd, Krm, Pnmž, priːžedā „totéž“ Ar, Grš, Kbr, Gž, Kps, Klvr, Lbv (a také západní Dzúkové — jižní Aukštaitové v okolí Rūdamina, Lazdijai, Būdvietis, Šlavantai), 255 srov. LKA I 43—44 (Komentáře), kde jsou uvedeny i jiné formy z různých aukštaitských nářečí: prįžieda, prižieda, prįžadas, prį. c) Podobné skutečnosti byly zaznamenány také v nářečích východních Aukštaitů. Např. pri·šak’s6 Jnšk, Grš, Zml, pri·šaki’s Kp (nj.?), pri·klėt’s „přístavek“ Zml (Lauksodis ležící na východě), pri·kaki’s „určitá část starobylé pece“ Pš, Lnkv, Všk, Slč, Pmp, pri·taisa „nějaké zařízení, přístroj“ Ds, Rš, Vdš aj. K tomuto případu lze patrně přiřadit i takové formy jako pri·blondu „přítmí“ Er, Rm, Ul, Vel, pri·valgīs „přejídání“ Bsg, Srv, Pn, Rm, pri·varžu „omezení“ Rm aj. Samohláska i· se v tomto případě vyslovuje v podstatě ve všech žemaitských nářečích, což znamená, že se zde mohla vyskytovat již před rozpadem celého žemaitského dialektu (srov. doklady z písemných textů M. Mažvydase: prisch tawa szadi Mž 56, norandijk prischtarauiencius Mž 51). Jak vidíme, vyskytuje se navíc i v části západoaukštaitských a dokonce i východoaukštaitských nářečí. Má se za to, že tato samohláska i· vznikla z dvojhlásky ie vlivem proklize⁷, ale zdá se, že bychom mohli předpokládat, že zde vznikla jiná samohláska v důsledku ablautové alternace, stejně jako v kořenech a příponách výše zmíněných slov; tím spíše, že příslovce pri·š / pri·š (a zejména pri·šaˑs / pri·ša·s) může v proklizi v mnoha případech zcela chybět. V důsledku enklize či proklize nemusela z dvojhlásky ie nutně vzniknout téměř shodně ve všech Žemajtech a v mnoha aukštaitských nářečích podoba pri·š, pri· (pi·; v důsledku enklize ve východních popisovaných a sousedních žemaitských nářečích priš, pri·). Srov. také dnešní dounininské podoby — nepřízvučné dlouhé e>ie>e severních Žemajtů (mezihláska mezi e a i) || (i)e: mestėlė·~ miesteliai, g(i)erimā·~ gėrimai, v(i)elē·k||vėlė·k „znovu“ Brs, Sd, Nv aj. Enklize se jistě mohla do určité míry podílet, ale rozhodující zde byla zmíněná ablautová alternace, stejně jako v přízvučných pozicích slov (viz příklady výše). Předpony pri-, priš- (pri-, priš-), které mají derivační samohlásku i· (i) ne zcela jasného původu, patrně výsledek samohláskové alternace, stejně jako ve slovech lytūtis, lytotas, gydārā, vōkytis, vōkytė aj., tvoří souvislou skupinu dialektismů užívaných ve všech žemaitských nářečích bez výjimky a v části aukštaitských nářečí (zejména západních, někdy i východních). V odborných jazykovědných pracích se proto někdy objevuje kolísání. Např. klaipėdská pi·bėga se přepisuje jako prībėga LKŽ X 623, šaugská pi·brauka — priebrauka LKŽ X 624, uvádí se ant priekalo Krtn (=preikalo) LKŽ X 644, prie (= pry) Vur — LKŽ II¹ 1100, prie (= pry) Grg — LKŽ II¹ 1100, prie (= pri) Žlp — LKŽ II¹ 1101, prie to (= py to) Rsn — LKK XVII 19, prie (= pri) pono Vks — LKŽ VI 623, prie (= pri) žmogaus Plt — LKŽ VI 632 atd. Jde bezpochyby pouze o přepis nářečních forem do spisovného jazyka, nikoli o jejich transpozici. Východoaukštaitským panevėžyským nářečím (povodí řeky Mūša) a dalším nářečím (např. kėdainským, ukmergėským, anykščiaiským atd.) pri nelze přepisovat do žemaitské podoby 6 Apostrof zde označuje tzv. nejasnou, sotva slyšitelnou murmurovanou samohlásku nářečí povodí řeky Mūša. 7 Zinkevičius Z. Min. dílo, s. 424, 426. 256 pri, nes šiuo atveju tų šnektų i (kartais tariamas praplatintas, į žemaitišką atitinkamą garsą panašus balsis) yra atsiradęs dėsningai nekirčiuotoje pozicijoje iš dvibalsio ie, todėl netinkamai transponuota tokie žodžiai: pridienauti (=priedienauti) Krč — LKŽ X 612, pridienis (=priedienis) Lnkv, Pmp, Kri, Dj, Sml — LKŽ X 612, pri (=prie) Bsg — LKŽ X 903. Podobného rázu je i prė, které má v důsledku enklize ė z ie: prė (=prie) Jrb — LKŽ II ¹ 1101, prė (=prie) VIkv, Prn, Skn, Sk — LKŽ X 614 (tam se střídavě píše také prie VIkv — LKŽ X 615), prėš (=prieš) Lp, Prn, Dv, Skn — LKŽ X 606. 2. Morfonemické dialektismy s nářeční dvojhláskou uo Dvojhláska uo v popisovaných nářečích, stejně jako ve všech žemaitských dūnininkai a dounininkai, odpovídá starému baltskému dlouhému a v literárním jazyce samohlásce o: brūolis / brūolis ~ brólis, skuolì·ti / skuolì·te ~ skōlyti „půjčovat“, skuolinì·nka / skuolinì·nkā ~ skolininkai, šakūos / šakūos ~ šakōs atd. Tento zákon má také určité výjimky. Slovní kořeny. Dvojhláska uo, která v těchto nářečích odpovídá spisovnému lk uo, nikoli samohlásce o, byla zaznamenána ve slově kuopti / kuōpti / kuōpte „hltavě jíst, uklízet, čistit; hromadit“ ⁸, srov. spis. lk a mnohá aukštaitská nářečí kuōpti. Jiný kořen s „žemaitskou“ dvojhláskou uo mají slova druobūžis / druobu.žis „oděv“, gruomuūn.ta „hrudky, hroudy“ Drv, Krš, ruokuūn.di „raky“ Krš, Vrp, zuoksūote / zuoksūote „zírat, civět“. Jde o jinou kořenotvornou samohlásku těchto kořenů. Slovní přípony. Dvojhláska uo se vyslovuje v příponě -uoklis, -i (-e), která odpovídá spisovné litevské příponě -uoklis, -ė („odvozeniny s touto příponou slouží jako označení nositelů slovesné vlastnosti“ — V. Urbutis, LKG I 327): pā·karuoklis, pā·karuokli / pā·karuoklis, pā·karuole „oběšenec“, ā·džinduoklis, ā·džinduokli „odstavený od kojení, člověk se zlýma očima“ Drv, Krš, Vrp, nē·viešuoklis, nē·viešuokli / nē·viešuoklis, nē·viešuokle „slabý, jako by člověk či zvíře už bylo na konci“, užmiršuoklis, užmiršuokli „ten, kdo stále zapomíná, zapomnětlivý člověk“ Drv, Krš. K nim se přizpůsobila i pojmenování předmětů sausūoklis „sucháč“ Drv, Krš, pākabuoklis / pā·kabūoklis „věšák“ ⁹. Podobně je tomu i v několika dalších slovech: sausūolis Drv / sausūolis „uschlý strom, sucháč“, senūolis / senūolis „předek, starý člověk“, vā·buols / vā·buols „brouk“, srov. Sakūnos, Gruzdžiai, Žagarė, vā·buols10 (nyní v žemaitských nářečích vā·buols / vā·buols v důsledku vlivu školy velmi 8Historie a zeměpisné rozšíření tohoto slovesa byly prozkoumány ve studii S. Karaliūnase „Z dějin io-kmenových sloves v litevštině“. — LKK, 1973, t. 14, s. 75—77. 9O analogických případech v západních aukštaitských nářečích viz Jonaitytė A. Nepravidelné fonetické jevy v západních aukštaitských nářečích při lotyšské hranici a jejich původ. — LKK, 1972, t. 13, 33—39. 10Jonaitytė A. Cit. čl., s. 39. 17 Užsak. Nr. 1007 257 zaniká — v některých oblastech se vypráví už jen mezi nejstaršími představiteli nářečí). Tyto jednotlivé případy, kdy se ve formách podobných nářečnímu uo vyslovuje také lk uo, mohly vzniknout nejen v důsledku svébytného tvoření slov charakteristického pro tato nářečí, ale také vlivem odlišných nářečních kontaktů. Popsaná žemaitská nářečí jsou okrajová, kontakty se západními aukštaitskými nářečími (šiauličiais) byly velmi intenzivní, a proto je společných jevů poměrně mnoho. Tato popsaná nářečí mají ještě jednu vlastnost: když si osvojují nějaké nové slovo z lk nebo z aukštaitských nářečí, jeho vokalismus často nemění podle vlastních fonetických zákonitostí, nýbrž jej jen trochu přizpůsobují. To se týká zejména dvojhlásky uo (a také ie) v kořeni různých slov. Někdy se v pohraničních oblastech s aukštaitskými nářečími začíná nově vyslovovat i nějaké staré nářeční slovo, aniž se uo mění na u: sruoga, paguoda atd. Tuto nově přejatou podobu uo nelze nijak převést na o, takže slovo srōga z Kuršėnů je neexistující podoba 11. Žemaité slovo ruošis neznali, a když se je nově naučili, vyslovují je rūoštį:s / rūoštī:s; údajně mají dokonce slovo rūošininkę v Užv; někdy nově říkají ruošā / ruošō, ale všechna tato slova jsou nářečí a jeho fonetice zcela cizí. Uvedení hesla ruošą ze Skuodu bez jakýchkoli poznámek v LKŽ XI 972, ruošti z Kuliů a Luokė v LKŽ XI 974, ruošininką, -ę z Užventisu v LKŽ XI 974 atd. může vést k různým domněnkám o zeměpisném rozšíření kořene ruoš-, které zahrnuje pouze aukštaitská nářečí. Odedávna tito i další Žemaité ė-je api˙uoka / api˙uoka, ži˙gė˙uos / ži˙gė˙uōs. Dnes se žemaitské děti už v první třídě učí ruoš-tis, které někdy užívají i v běžném životě, aniž by někdy převáděly kořenové uo na své nářeční u‘ nebo ou. Nastávají i zcela opačné případy, kdy se žemaitská dvojhláska uo převádí do lk rovněž jako uo, např. z Palangy a Telšiů skūopte „osekávat, ořezávat“, z Kražių skūopti; v odborných publikacích se objevuje podoba skūobti12. Žemaitské senūolis ~ senōlis také v žádném případě nelze převést na senūolis (srov. senuolis S11 — LKŽ VI 25, LKŽ VI 129). To bylo provedeno bez jakéhokoli pevnějšího vědeckého základu. Stejně tak je pro tato nářečí příznačné, že dvojhlásku ie v nových slovech a pozdějších výpůjčkách nepřevádějí na i˙ (u dūnininků na ei), nýbrž ji přizpůsobují fonetice vlastního nářečí (tak je tomu téměř ve všech žemaitských nářečích) — vyslovují ji také jako ie: viēdras / viēdras, miēsc / miēsc, griēks / griēks, sviēc / sviēc, kriēns / kriēns, liētā, paviētrī / paviētre, sviedinīs, siēla / siēla, diēvas / diēvas, viētinis / viētinis, viēšas / viēšas, di˙vāl’au / di˙vāl’ā.u, su˙sti / su˙ste, vī˙ta, vī˙tininks /vī˙tinį.nks, niēruo / niēruā, cigarīec / cēgariēc atd. (ale vi˙škelis, „nervy“, „cigareta“ atd.). Pokud se pozdější dvojhláska ie v těchto slovech považuje za starou žemaitskou ie, vzniklou ze staré dlouhé baltské ē, ¹¹ Zr. K a r a l i ū n a s S. Min. str.— LKK, 1973, t. 14, p. 39 (p. 130 lyg ir paaiškinama tikroji padėtis, bet neatšaukiamas ankstesnis teiginys kaip vydingas). ¹² Srov. K a r a l i ū n a s S. Cit. dílo.— Tamtéž, s. 85. 258 v jazykovědných publikacích se objevily podoby į mestą, besėdą „rozhovor“— LKŽ IV 419, krėną „křen“ Ggr, Vvr, Slnt — LKŽ VI 525, nėlėta „nečinnost“ (srov. lotyšské nelieta) — LKŽ VIII 647, pavėtrė — LKŽ IX 685, bėdnu „chudému, nemajetnému“ Grg — LKŽ VI 71, bėdnas Plt — LKŽ VI 1060, grėtinė podle výslovnosti v nářečí Lenkimů grėtinie — LKT 450, žėgoris Vvr — LKŽ VI 73 atd.13 Při převádění žemaitských slov a jejich různých tvarů s dvojhláskami uo (a ie) je proto vždy třeba přihlížet k faktorům, jako je zeměpisné rozšíření slov, jejich tvoření a historie (doba vzniku) v nářečích. Při formálním přístupu se všude převáděním uo (a ie) na o (ė) pronikají do vědeckého světa „fakta“ mėstas, sroga, skuobti, nėlėta a mnoho dalších. To je důsledek nehistorického zacházení s nářečními fakty. Lze se domnívat, že nyní, po vydání II. svazku „Atlasu litevského jazyka“, který uvádí areály fonetických zákonitostí v nářečích, se způsob prezentace nářečních faktů v různých našich publikacích zlepší. Všichni lingvisté, kteří se seznámí s areály fonetických změn lk v nářečích, budou moci lépe určit, kde se který zákon uplatňuje a kde lze předpokládat pouze sporadickou určitou hláskovou změnu slova či existenci nějakého jiného morfému. Jen důkladné poznání fonetické a morfologické struktury nářečí může současnou litevskou jazykovědu uchránit před různými druhy nářečních chyb. Poznámka. K transkripci je třeba dodat několik slov — je poněkud zjednodušená: rozšířené i, u (Pvn, Užv, Vkšn) se zapisuje jako e, o, přízvuk přesunutý z dlouhé koncovky na dlouhý kořen se označuje pomlčkou před slovem, měkkost se označuje apostrofem (ʼ), mumlavé nebo nezřetelně slyšitelné samohlásky se zapisují do závorek: du(u)na~dūona. ZKRATKY Drv= Dirvėnėnai, okres Šiauliai. Vds= Vidsodis, okres Kelmė. Vkšn= Vie kšnialiai, okres Telšiai.14 Vrp= Vārputėnai, okres Šiauliai. Všechny ostatní zkratky jsou jako ve svazcích LKŽ. 13 Dėl panašių transponavimo atvejų dar žr. Girdenis A. [Rec.] — Baltistica, 1968, t. 4(1), p. 82 (19 išnaša); apie juos dar žr. Lietuvių kalbos atlasas. — V., 1982, t. 2, p. 78, nors ten ir pateko žodžių, kurie tiktai atsitiktinai pasakyti, paribio žemaičių šnektų atstovams taikantis prie pašnekovų aukštaičių (pvz., gied). 14 Nikoli Vie kšniai, jak se uvádí v článku A. Rosina u citovaných vět z těchto míst. — Baltistica, sv. 18(2), s. 35 a dalších. RŮZNÉ MORFONEMATICKÉ DIALEKTISMY V NÁŘEČÍCH SEVEROVÝCHODNÍCH ŽEMAITŮ DŪNININKŮ Resumé Jde jakoby o pokračování článku podobného druhu, otištěného ve sv. XVII „Otázek litevské jazykovědy“. Zde se pojednává o takových nářečních slovech, která lze jen obtížně ztotožnit s odpovídajícími slovy a tvary spisovného jazyka kvůli rozdílnosti fonetických zákonitostí a nemožnosti prokázat jejich příslušnost k pravidelným nářečním tvarům. I. Morfonematické dialektismy se samohláskou i V zkoumaných nářečích se vyskytují určitá slova, v nichž se vyslovuje samohláska i místo ie, které se užívá ve spisovném jazyce, a jak ukazuje materiál z jiných žemaitských, a dokonce i aukštaitských nářečí, jde o: a) různé kořeny (li̇tìs) | lìtòs „déšť“, ve všech žemaitských nářečích li̇tòs | li̇tùs, v západních aukštaitských nářečích li̇tùs | li̇tus, ve spisovném jazyce lietus; gi̇dra „počasí“, v dolních žemaitských nářečích gi̇dra, gi̇dros, ve spisovném jazyce giedrà; mi̇ls | mi̇l-s, ve spisovném jazyce mielas „milý“, stejná výslovnost je i ve všech žemaitských nářečích; ri̇di̇ti|ri̇dài ie „rozkmotřit, pohádat“, ve spisovném jazyce riedyti NdZ, žu̇gi̇nti | žvìgl.nte „přimět k pištění“, ži̇durìs | ži̇dulìs „jalové květy“, ve spisovném jazyce žieduõlis; b) různé přípony: š’u̇ali̇tis | š’u̇ali̇tis „obyvatel Šiauliai“, ve spisovném jazyce šiaulietis; u̇okìtis | u̇okì̇s | u̇okì̇tàs „Němec“, ve spisovném jazyce vókietis; naulìna „novinka“, ve spisovném jazyce naujiena; bulbi̇ne | bolbi̇ne „bramborová polévka“, ve spisovném jazyce bulvienė; c) jiné předpony: pri- „při-“, ve spisovném jazyce prie-: pri̇s- | pri̇-s- „proti“, ve spisovném jazyce prieš-. II. Morfonemické dialektismy s diftongem uo Ve zkoumaných nářečích se diftong uo spisovného jazyka vyslovuje jako u, ale stává se, že i zde lze občas zaslechnout diftong uo (<a). Jde o: a) různé kořeny: kuopti | kuopti | kuopte „hodně jíst; čistit“, spis. kuopti; b) různé sufixy: -olìs: pākaguokìs | pāˑkarìokìs „oběšenec“, spis. pakaruoklis; -olas: vā-buols | vā-buols „červ“, v aukštaitských nářečích vābuols; -o(k)lis: sausùoklis | sausùolis „suchý strom“, spis. sausvólis atd. V těchto nářečích platí pravidlo, že nová slova přejatá ze spisovného jazyka se vyslovují se zachováním diftongu podle dávných fonetických pravidel (uo jako u, ie jako i): riuõštis | ri̇õštis „připravovat se“, sri̇oga (nikoli srùoga, jak se vyslovuje ve vesnicích na nejzazších okrajích žemaitského nářečí). Jejich transponování (sròga a podobně) nemá žádné vědecké opodstatnění.