Проблемы формирования научной речи в технических вузах

MOKSLO KALBOS KULTŪROS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIV (1985) VYTAUTAS BUDA PROBLÉMY FORMOVÁNÍ ODBORNÉHO PROJEVU NA TECHNICKÝCH VYSOKÝCH ŠKOLÁCH V době vědeckotechnické revoluce, na jejímž uskutečňování se podílejí i naše technické vysoké školy, nesmíme ztrácet ze zřetele, že plnohodnotný život společnosti neznamená pouze hojnost hmotných statků ani jen vysoké úspěchy technické vědy a praxe. Neméně důležité jsou duchovní hodnoty a také jazyk jako prostředek dorozumívání mezi lidmi, jako uchovatel a prostředek předávání toho, co vytvořil lidský rozum, z generace na generaci. Na tuto pravdu však zapomínají ti, kdo při vytváření hmotných statků a posouvání technického pokroku vpřed pohlížejí na duchovní bohatství a na jazyk jako na věc, kterou lze užívat, ale která od svých uživatelů nevyžaduje žádnou péči. Podle našeho názoru to vysvětluje skutečnost, že se otázkám jazykové kultury po dlouhá léta na našich technických vysokých školách nevěnovala náležitá pozornost. Značná část pedagogů – technických odborníků – totiž během výuky, a dokonce i mimo posluchárny, nakazí své studenty jazykovými chybami. Není proto divu, že i uchazeči, kteří nastoupili na vysokou školu s poměrně dobrými znalostmi ústního i písemného projevu, někdy odcházejí z technických vysokých škol s horší jazykovou kulturou. Tuto skutečnost potvrdila mimo jiné i kontrola správnosti jazyka diplomových projektů budoucích inženýrů, která se v roce 1979 na pokyn Ministerstva vysokého a středního odborného školství SSSR uskutečnila na Vilniuském inženýrském a stavebním institutu. V textech některých takových projektů, čítajících několik desítek stran, byly nalezeny stovky závažných jazykových chyb – svědčících o nedostatečné znalosti nejen pravopisu a interpunkce, ale i hlubších vrstev jazyka: slovní zásoby, tvoření slov, sémantiky slov a syntaxe. Nejinak je tomu i u písemných zadání, která sepsali vedoucí kateder či pedagogové – docenti, nebo dokonce profesoři – a připojili je k diplomovým projektům. Stejný obraz lze pozorovat i v ústním projevu vyučujících a studentů našeho institutu na veřejných shromážděních, při výuce i v běžném životě (mimochodem, na jiných vysokých školách Litevské SSR to není lepší). 28 Co lze očekávat od projevu váženého profesora na přednáškách, když na zasedáních institucionální rady a rektorátu stále opakuje: vot… vot… vot (=va, taigi, tad „vot“) nebo říká například: D a v a i t e, u g i m k i m e „Pojďme, zaujmeme“; Mes suradome sprendimą iš išeities „Našli jsme řešení z východiska“; Mokslinė kvalifikacija nėra p i l n u m o j (=pakankama „Vědecká kvalifikace není úplná (tj. není dostatečná či plná)“; S t u d e n t a s (=Studento duomenys) bus skaičiavimo mašinoj nuo įstojimo ligi diplomo gavimo „Student (tj. údaje o studentovi) bude ve výpočetním stroji od přijetí až do získání diplomu“. Podívejme se tedy letmo na chyby, které deformují projev technické inteligence. Ačkoli jsem přesvědčen, že pravopis a interpunkce jsou vnější stránkou jazyka, která se systémem jazyka souvisí pouze nepřímo (vzpomeňme však na historickou anekdotu – čárka může člověka jak osvobodit, tak odsoudit k smrti!), nedbalé užívání interpunkčních znamének a nevšímavý přístup k pravopisným normám ukazují na nedostatečnou úroveň gramotnosti pisatele, tedy člověka, který co nevidět získá diplom o absolvování vysoké školy. Patří sem i neznalost pravopisu spojovníku, například: g i p s o - b e t o n o (=gipso ir betono, gipsbetonio) blokai „sádrobetonové bloky“; k a l k i u - c e m e n t o (=kalkių ir cemento) skiedinys „vápennocementová malta“; p a r o s - v a l a n d i n i s (=paros valandinis) grafikas „denní hodinový rozvrh“. Dále jde o umisťování interpunkčních znamének tam, kde nejsou potřebná, nebo o jejich vynechávání tam, kde jsou povinná, například: Trobesys projektuojamas K a u n u i, p a g a l (=Kaunui pagal) situacijos planą „Dům se projektuje pro Kaunas podle situačního plánu“; Gerinti darbo s ą l y g a s, (=sąlygas) partija numato ir ateityje „Zlepšovat pracovní podmínky strana plánuje i v budoucnu“; Želdiniai, esantys g r e t a (=greta,) paliekami „Všechny zelené plochy, které se nacházejí poblíž, se zachovají“; Kadangi kolonų ž i n g s n i s 6 c m (=žingsnis 6 cm,) tai <…> „Protože rozteč sloupů je 6 cm, tedy <…>“; N u s t a t o m e (=Nustatome,) kokiu atstumu turi būti „Stanovíme, v jaké vzdálenosti má být umístěno“. Budoucí inženýři nevědí, v jakých podobách se nad samohláskami a, e, i, u píše znaménko nosinė (háček), ani znaménko délky nad samohláskou i, například: Sklypo c h a r a k t e r i s t i k a (=charakteristiką) aprašyti „Popsat charakteristiku pozemku“; š i u k š l i u (=šiukšlių). Podle sluchu, nikoli v souladu se systémem tvarů ohebných slov, píší samohlásku a po změkčené souhlásce a samohlásku e, například: t o l e s n i a s (=tolesnes „další“), ale s e n e i (=seniai „dávno“); nedodržují ani určitá pravidla zkracování slov a tvoření různých písmenných symbolů. Vnitřní stavba jazyka na tom není lépe. Odchylky v této oblasti písemného i ústního projevu se vyskytují v hojné míře, a dokonce i takové, které se v našem veřejném projevu mimo zdi 29 vysokých škol. O takových nedostatcích, kterými někdy trpí i naše řeč obecně, ani není třeba mluvit — rovněž rozšiřují seznam jazykových chyb studentů a vyučujících technických vysokých škol. Okamžitě bije do očí nepřípustné prznění celé stavby věty. Takové věty jako např.: Čia parduodamos standartinės pramoninės ir ne- pramoninės prekės kaip pavyzdžiui karštom dėšrelėm, pieno pakeliais (=прекрас, павуздзіуі, карштош десрелес, пакелай пие-но «Zde se prodává standardní průmyslové i neprůmyslové zboží, například horké párky a mléko v krabicích»); Kiti aukštai, ten, kur gyvenamieji kambariai, (—Kitų, gyvenamųjų, aukštų) aukštis yra 2,8 m «Výška ostatních, obytných podlaží je 2,8 m», ukazují, že budoucí inženýr si nerozumí s normami obecné jazykové stavby. Četné jsou případy nepřesného užívání pádů, které neodpovídá normám — místního pádu namísto dativu. V takových případech se zkresluje dokonce i význam celé věty, např.: Namas projektuojamas Kaune (= Kaunui) «Dům se projektuje pro Kaunas (nikoli v Kaunasu)»; Numeriuose numatytos (=Numeriams numatytos; Numeriuose bus) sieninės spintos «Pro hotelové pokoje se plánují vestavěné skříně». Nominativ se ve větě nesprávně užívá namísto instrumentálu prostředku či nástroje, např.: Šis rodiklis geriau įvertina darbų kokybę (= Šiuo rodikliu geriau įvertinama darbų kokybė «Tímto ukazatelem se lépe hodnotí kvalita prací»). Dativ se užívá namísto genitivu neshodného přívlastku, např.: užduotis diplominiam projektui (= diplominio projekto užduotis «zadání diplomového projektu»). Uvedené příklady ukazují, že pisatel a mluvčí jednoduše nerozlišují dativ subjektu (reikia kam? — įmonei «Komu, čemu je třeba? — Podniku») a dativ objektu (reikia ko? — žaliavų «Čeho je třeba? — Surovin»). Konstrukce reikia kam «je třeba — komu» a konstrukce poreikis kam «potřeba — u koho» mají stejný význam — vyjadřují subjekt v dativu; z toho tedy plyne, že konstrukce reikia ko «je třeba — čeho» a poreikis ko «potřeba — čeho» mají rovněž stejný význam — vyjadřují objekt v genitivu. Mimochodem, tato chyba se poměrně často vyskytuje i v našich tištěných publikacích. Nesprávný dativ je vůbec velmi agresivní. Vytlačuje i jiné správné pády, zejména akuzativ, např.: Butų nomenklatūra atitinka šeimos sudėtį (= šeimos sudėtį «Nomenklatura bytů odpovídá složení rodiny»); Prekybos taškai išsidėstę betarpiškai gyvenamiesiems namams (= tiesiai prie gyvenamųjų rajono namų «Obchodní místa jsou rozmístěna v bezprostřední blízkosti obytných domů v dané čtvrti»). Často se vyskytují příklady nepřípustného užívání místního pádu těchto slov v písemném i ústním projevu, např.: daugumoje (= dažniausiai, daugiausia «většinou»); pilnumoje (=visi «zcela 30 »); tikrumoje (=iš tikrųjų «ve skutečnosti»); tokiame pavidale (= šitokiu pavidalu «v takové podobě»). Litevštině je zcela cizí užívání různých předložek, zejména předložky pas „u“ ve významu vlastnictví něčeho, když hovoříme o fyzickém stavu člověka apod., např.: Pas jį (=Jis turi) daug gerų sumanymų «Má mnoho dobrých nápadů»; Pas studentą (=Studento darbe) daug techninių klaidų «Student má v práci mnoho technických chyb». Mnohem více důvodů k nespokojenosti poskytuje shoda slov a slovních tvarů podle jejich lexikálního významu. Neopatrně se užívá přechodník (padalyvis) přítomného času a nedbá se na povinnou současnost hlavního a vedlejšího děje, např.: Dviviečiai numeriai nutatomi sujungiant 2 viešbučio numerius (=Dviviečiai numeriai bus padaryti iš dviejų sujungtų viešbučio numerių «Dvoulůžkové pokoje se plánují vytvořit spojením dvou hotelových pokojů» — nejprve se to totiž plánuje a teprve potom se pokoje spojují!). A naopak, příčestí nebo přechodník minulého času se nepřípustně užívá k vyjádření vedlejšího děje současného s hlavním dějem vyjádřeným přísudkem, např.: Statybininkai įvykdė metinį planą, pastatę (=pastatė), kaip ir buvo numatyta, šešis namus «Stavbaři splnili roční plán tím, že postavili, jak se předpokládalo, šest domů». V litevštině je takové užití příčestí (nebo přechodníku) minulého času nepřípustné, protože stavba a splnění plánu jsou souběžné děje. Tvary se sufixem -ėjas se užívají ve významu nástroje nebo prostředku děje, ačkoli označují výhradně osobu, která vykonává děj vyjádřený slovesem. Zaměňují se slova se sufixem -ykla, která označují místo určené k určité činnosti, a se sufixem -yklė, která označují pracovní nástroj, např.: indų plovykla (=plovykle «myčka nádobí»), virykla (=viryklė «sporák»); nesprávně se užívá sloveso s předponou pra- ve spojení s instrumentálem označujícím cestu, např.: Viena transporto linija praeina (=eina) Kęstučio gatve «Jedna dopravní linka vede ulicí Kęstučio». Tato předpona se v daném kontextu může užívat pouze ve spojení s předložkou pro „mimo“. Vyskytují se chyby v sémantickém výběru slov ve větě. Jde o slova gautis namísto išeiti „vyjít, dopadnout“, pasigesti namísto pageidauti, trūkti „přát si, chybět“, rastis namísto būti „nacházet se“ aj. Je třeba upozornit na slova a slovní spojení cizího původu nebo nesprávně utvořená, která odporují normě, např.: badė (=skiedinio dėžė «stavební vědro»); basankės (=basutės «sandály»); chomutas (=pavalkėlis, apkała «objímka»); mažaaukštis (=mažaaukštis «nízkopodlažní»); pasėka (=padarinys «důsledek»); sietka (=grafikas «rozvrh»); dalinai (=iš dalies «částečně»); bendrastatybinės (=bendrosios statybinės) organizacijos 31 „všeobecné stavební organizace“; bendratechninės, bendra- mokslinės, bendrainstitutinės (=bendrosios technikos, bendra- rūjų mokslų, bendrosios instituto) katedros „všeobecně technické, všeobecně vědecké, celoinstitucionální katedry“. Vědecký styl nemá nic společného s pseudovědeckým stylem, pro nějž je charakteristická ničím neodůvodněná snaha „obohatit se“ zbytečnými cizími slovy, která dodávají řeči okázalý, avšak zároveň obsahově prázdný ráz. Mezi taková slova, jimiž se prohřešují i budoucí inženýři, patří mini, minimumas, mak-simum „mini, maximum“. V tomto případě lze vystačit buď s litevským slovem, nebo dokonce jen s předponou slova: minikirpykla (=kirpyk-lėlė „minikadeřnictví“); Maksimum (=Labiausiai patenkintų gyventojų poreikius „V maximální míře by uspokojilo potřeby obyvatel“; Prekyba iš gyventojų atims minimumą laiko (=pareikalaus labai nedaug laiko „Obchod obyvatelům zabere minimum času“). Poukazem na nepřesné užívání výše uvedených slov však nechci říci, že litevština tato slova vůbec nepotřebuje. V souvislosti s nedostatky obecné slovní zásoby je třeba poznamenat, že při utváření vědeckého stylu řeči technických odborníků hraje významnou roli uspořádání všeobecnojazykové a odborné zásoby termínů. Nepřípustné jsou deformace termínů z jiných vědních či technických oborů, např.: dur-aliuminijus (=duraliuminis „dural“); technoekonominiai (=techniniai ekonominiai) skaičiavimai, ro-dikliai „technicko-ekonomické výpočty, ukazatele“. Zvláštní pozornost je třeba věnovat utváření odborné terminologie. V této oblasti totiž nikdo nemůže udělat více než vysokoškolští učitelé, kteří píší různé učební pomůcky a učebnice a vštěpují svým žákům určité terminologické koncepce a návyky. Tyto návyky však musí být v souladu s obecnými principy tvorby litevských termínů. Proto je třeba buď opravit, nebo zásadně změnit takové termíny běžné na technických vysokých školách, jako jsou např.: asfaltbetonas (=asfaltbetonis „asfaltový beton“, srov. termín používaný stavebníky asbestcementis „azbestocement“; gipsbetonis „sádrobeton“ aj.), aukštavertis (=vertin-gas) betonas „vysoce kvalitní beton“, gipso-betono (=gipsbe-tonio) pertvaros „sádrobetonové příčky“, minvata (=minerali-nė vata „minerální vlna“), palengvinti (=lengvesnieji) statybi-niai elementai „lehčené stavební prvky“, prieijimo ir pravažiavimo (=takai ir privažiuojamieji) keliai „pěší a příjezdové komunikace“, stikloruberoidas (=stiklo ruberoidas „skleněná lepenka“); sutankintas (=suplūktas „zhutněný“). V litevské terminologii se přikládá velký význam složeným termínům se zájmennými a nezájmennými tvary přídavných jmen. Zájmenný tvar terminologizuje slovní spojení, vyzdvihuje urče- 32 To ilustrují tyto dva příklady: aukštoji mokykla a aukšta mokykla. První z nich (s pronominálním tvarem přídavného jména) označuje druh školy, její stupeň v hierarchii školských zařízení (vysoká škola), druhý označuje pouze výšku školní budovy. Terminologie stavebnictví by se tedy měla řídit obecným směřováním litevské terminologické tvorby. Např.: gyvenamas (=gyvenamasis) namas „obytný dům“, naudingas (=naudingasis) plotas „užitná plocha“, surenkamos (=surenkamosios) konstrukcijos, detalės „prefabrikované konstrukce a díly“, specializuotos (=specializuotosios) organizacijos „specializované organizace“ aj. Pro terminologii nejsou vždy vhodná ani slovní spojení s citově zabarvenými slovy, jako jsou apginkliuoti, perginkluoti, perginklavimas „vyzbrojit, přezbrojit, přezbrojení“ ve významu „vybavit, vybavení, přezbrojení“, např.: energetinis darbo apginklavimas (=darbo aprūpinimas energija); statybinės organizacijos techninis perginklavimas (=aprūpinimas nauja technika). Než se tedy začneme vážně zabývat skutečně vědeckým stylem řeči budoucích inženýrů, technických odborníků a jejich pedagogů, je třeba v nich vypěstovat potřebu vyjadřovat se správně, v souladu s obecnými normami spisovného jazyka. Dokud si tuto nutnost neuvědomí a nezačnou se vážně a uvědoměle zabývat alespoň základními prvky jazykové kultury, nelze hovořit o úspěšném utváření jejich vědeckého stylu. To samozřejmě vůbec neznamená, že mezi inženýry a odborníky na inženýrské vědy nejsou lidé, kterým na jazykové kultuře záleží. Mnozí významní odborníci z oblasti inženýrství, včetně pedagogů technických vysokých škol, nešetří silami ani energií ve prospěch rodného jazyka a již toho vykonali mnoho. Hnutí za jazykovou kulturu se však musí stát masovým. Aby se celá technická inteligence zapojila do úsilí o správnost písemného i ústního projevu, je třeba vynaložit značné úsilí ze strany republikových orgánů pro vyšší a střední odborné vzdělávání. Je třeba uvítat a náležitě ocenit úsilí vedení některých technických vysokých škol, například Vilniuského inženýrského stavebního institutu, to však nestačí. Pravděpodobně jde o jedinou technickou vysokou školu v republice, kde byl zaveden skromný kurz jazykové kultury pro studenty posledních ročníků. Pokud skutečně existuje vůle naučit studenty vysokých škol v republice vědeckému stylu řeči, mělo by Ministerstvo vyššího a středního odborného vzdělávání Litevské SSR zavést kurz jazykové kultury (litevské a ruské) ve druhém, třetím nebo čtvrtém ročníku všech technických vysokých škol a nehumanitních fakult. Takové plány choval již v prvních poválečných letech prof. J. Balčikonis a nyní by se tyto plány měly stát skutečností. 3 Užsāk. Nr. 1007 33