К вопросу о развитии латышской лингвистической терминологии

MOKSLO KALBOS KULTŪROS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIV(1985) ANDREJ BANKAV K OTÁZCE ROZVOJE LOTYŠSKÉ LINGVISTICKÉ TERMINOLOGIE Intenzivní rozvoj jazykovědy, zejména v posledních 20–30 letech, vedl k mimořádnému nárůstu počtu lingvistických termínů. Vznikly nové vědecké školy a směry, utvořily se nové příbuzné oblasti jazykovědy (biolingvistika, psycholingvistika aj.) a odhalily se nové aspekty studia jazyka. Obrovské množství nových termínů začalo ztěžovat komunikaci mezi jazykovědci nejen různých generací, ale i různých směrů. To zase působí určité obtíže při výuce lingvistických disciplín studentů romanistiky a germanistiky, což se zvláště projevuje při analýze původních textů o otázkách jazykovědy. V této situaci je mimořádně důležité uplatňovat lingvistickou terminologii mateřského jazyka a srovnávat s ní, neboť studenti chápou podstatu otázky mnohem hlouběji a úplněji, pokud se text analyzuje srovnávacím způsobem, tj. ve srovnání s mateřským jazykem. Postupně přibývá překladové lingvistické literatury, zejména v ruštině. Ruština je v současnosti hlavním zprostředkujícím jazykem při obohacování slovní zásoby ostatních jazyků národů SSSR, a to i o lingvistické termíny. Vznik velkého množství nových termínů, které se objevily buď v pracích domácích lingvistů, nebo překladem děl zahraničních jazykovědců, často vedl k: 1) nahrazování již ustálených termínů novými, „módnějšími“; 2) nárůstu individuálních autorských terminologických novotvarů. Mezi zahraničními jazykovědci, kteří vytvořili obzvlášť mnoho lingvistických neologismů, lze zmínit autory, jako jsou J. Damourette a É. Pichon, jejichž práce, ačkoli jsou napsány na vysoké teoretické úrovni a obsahují mnoho nových informací, jsou kvůli velmi složité terminologii obtížně přístupné. K dalším jazykovědcům, kteří rovněž zavedli mnoho lingvistických neologismů, lze zařadit L. Tesnièra, L. Bloomfielda, L. Hjelmsleva, É. Benvenista aj. L. Hjelmslev například, 2 Užsak. Nr. 1007 17 se domníval, že „terminologie je otázkou vkusu“1. Jazyk je však nejdůležitějším prostředkem lidské komunikace, a obsahuje-li text mnoho nové terminologie, stává se málo srozumitelným a nakonec se mezi čtenáři příliš nerozšíří. Tak tomu bylo i s terminologií navrženou L. Hjelmslevem (z 106 termínů se všeobecně uznávanými stalo pouze 5%). Při překladu se novotvary nejčastěji transliterují, což vede k stále větší internacionalizaci terminologie. Ačkoli se pouze v dílech É. Benvenista lze setkat s takovými termíny, jako jsou delokutivní slovesa, delokutiva, merizmatická úroveň, merismy, syntax aj., po překladu jeho knihy „Obecná lingvistika“ do ruštiny2 se však tyto autorské novotvary začaly používat i sovětskými jazykovědci. Mezi sovětskými lingvisty, jejichž práce popularizují cizojazyčné lingvistické termíny, lze zmínit prof. V. G. Gaka. Je autorem mnoha učebnic, monografií a článků o francouzštině a terminologie, kterou v nich používá, postupně proniká do vyjadřování studentů romanistiky v Lotyšsku, kteří do lotyštiny zavádějí takové lexikologické termíny, jako jsou harakси „hapax legomena“, kentaurvārdi „slova-kentauři“, ksēnismi „xenismy“ aj., které dosud nejsou zaznamenány ve slovnících lingvistických termínů. Důležitou úlohu při systematizaci, sjednocování a normalizaci lingvistických termínů mají speciální slovníky. Od počátku 60. let vychází v zahraničí i v SSSR stále více slovníků lingvistických termínů různých typů (speciální encyklopedické, obecné encyklopedické, obecné výkladové, specializované výkladové slovníky, glosáře apod.). Jen v období 1960–1975 bylo v zahraničí vydáno 55 různých slovníků lingvistické terminologie3. V tomto období vyšla v SSSR také řada slovníků lingvistických termínů; mezi nimi je třeba především zmínit slovník O. S. Achmanovové4, který každý jazykovědec soustavně používá ve vědecké práci. V posledních letech se objevily i další lingvistické slovníky5. Doplňují již dostupné informace, zpřesňují a systematizují termíny a zaznamenávají novou terminologii. 1 См. Mounin G. Dictionnaire de la linguistique.— Paris, 1974, pp. XV—XVI. 2 Бенвенист Э. Общая лингвистика.— М.: Прогресс, 1974.—447 с. 3 См.: Слюсарева Н. А., Макарова Г. Н. Обзор современных зарубежных словарей лингвистических терминов (1960—1977 гг.).—В кн.: Актуальные проблемы учебной лексикографии. М.: Русский язык, 1977, с. 287. 4 Ахманова О. С. Словарь лингвистических терминов. 2-е изд.— М.: Сов. энциклопедия, 1969.— 606 с. 5 См., напр.: Никитина С. Е. Тезаурус по теоретической и прикладной лингвистике (Автоматическая обработка текста).—М.: Наука, 1978.—375 с.; Словарь славянской лингвистической терминологии.—Praha, 1977—1979, т. 1—2; Kleines Wörterbuch sprachwissenschaftlicher Termini.—2, durchgesehene Auflage,—Leipzig, 1978.—306 S. 18 Vedle praktické práce jazykovědců na tvorbě slovníků lingvistických termínů vzniklo v posledních desetiletích mnoho teoretických studií věnovaných otázkám terminologie. Přestože se intenzivní zájem o terminologické problémy různých vědních oborů stal součástí systematického každodenního vědeckého bádání, vlastní lingvistická terminologie, ačkoli se nejen rychle rozvíjí, ale potřebuje také teoretický popis a praktická doporučení, byla jen zřídka předmětem konkrétních výzkumů. Toto konstatování se v plné míře vztahuje i na lotyšskou lingvistickou literaturu. Rozvoj lingvistických disciplín, a tedy i příslušné terminologie, úzce souvisí s rozvojem lexikografické praxe lotyštiny, včetně tvorby lingvistických slovníků. Protože na počátku našeho století byla ve srovnání s jinými jazykovými rovinami lépe prozkoumána rovina fonetická (především díky pracím A. Abela a J. Endzelīnse), muselo se to projevit i v terminologii. V prvním, zdaleka ne úplném slovníku vědecké terminologie6, vydaném v roce 1922, převažují v oddílu „Jazykověda“ fonetické termíny (z 59 termínů se 55, tj. 93%, vztahuje k fonetice). Díky úspěšné práci na shromažďování a analýze lingvistické terminologie, která začala bezprostředně po druhé světové válce, byly již v roce 1956 zveřejněny seznamy lingvistických termínů a v roce 1963 vydala Terminologická komise Akademie věd Lotyšské SSR jeden z prvních národních slovníků lingvistické terminologie v SSSR7. Tento dvojjazyčný slovník obsahuje 2945 termínů nejen z fonetiky, ale také z gramatiky a lexikologie lotyštiny. K tak širokému rozvoji lotyšské lingvistické terminologie přispělo vydání monografických studií akademika J. Endzelīnse, dvousvazkové Gramatiky současné lotyštiny (1959—1962), materiálů diskuse o gramatických termínech (1951), různých učebnic a vědeckých článků, v nichž se soustavně užívala dosavadní terminologie a zaváděla terminologie nová. Od vydání slovníku lingvistických termínů lotyštiny, který sehrál významnou úlohu při normalizaci této části odborné slovní zásoby, uplynulo dvacet let. Po celou tuto dobu jazykovědci pokračovali v práci na vytváření nových termínů. Zvláště mnoho termínů vzniklo a stále vzniká v oblastech, jako jsou lexikologie a sémasiologie, tedy v disciplínách, které se v současnosti rozvíjejí nejintenzivněji. Shromažďování a sjednocování termínů však v lotyšské lexikografii probíhá nepravidelně, což vede 6 Zinātniskās terminoloģijas vārdnīca.— Rīgā, 1922. 7 Словарь лингвистических терминов.— Рига, 1963.— 256 с. 19 často k různým výkladům téhož termínu; např. gallicismus označuje „slovo či obrat vlastní pouze francouzštině“; „slovo nebo slovní spojení francouzského původu“ anebo pouze slova francouzského původu, která se v jazyce příjemce řadí k barbarismům. Lingvistická terminologie představuje systém složený z různorodých jednotek, a proto by klasifikace metajazyka lingvistiky měla být patrně založena na několika principech. S přihlédnutím ke zkušenostem sovětských i zahraničních lingvistů se sestavováním různých typů slovníků lingvistických termínů a k teoretickému bádání o těchto otázkách se jeví jako účelné klasifikovat lingvistické termíny z následujících hledisek: 1) z hlediska obecné přijatelnosti a ustálenosti poznávacího obsahu termínů; 2) podle struktury vědy o jazyce; 3) podle zdrojů rozšiřování terminologické slovní zásoby. 1. Z hlediska obecné přijatelnosti a ustálenosti poznávacího obsahu mohou termíny vyjadřovat fixaci výsledku poznání (např.: fonēma „foném“, leksēma „lexém“, sēma „sém“, semēma „semém“ aj.) nebo sloužit jako gnoseologický nástroj objevování (např.: leksa „lexa“, semantēma „semantém“). 2. Z hlediska struktury vědy o jazyce lze lingvistické termíny zařadit mezi termíny obecnělingvistického charakteru (např.: runa „řeč“, valoda „jazyk“) nebo mezi termíny strukturální terminologie (zahrnuje termíny popisující jazyk jako systémově-strukturální útvar). V této skupině se rýsuje tematické členění terminologie odpovídající vyčlenění jazykových rovin: — fonetická a fonologická terminologie (např.: akomodācija „akomodace“, fonēta „foném“, patskanis „samohláska“, skaņa „zvuk“ aj.); — morfologická terminologie (např.: adjektīvs „přídavné jméno“, morfēma „morfém“, palīg vārds „pomocné slovo“, papildinātājs „předmět“ a pod.); — lexikální terminologie (např.: arhaisms „archaismus“, neoloģisms „neologismus“, polisēmija „polysémie“ atd.); — syntaktická terminologie (např.: bez kopas teikums „jednočlenná věta“, divkopu teikums „dvojčlenná věta“, predikatīvatāte „predikativnost“ aj.). K této skupině se řadí také speciální termíny jednotlivých směrů a škol (např. termíny glosématiky: glosēma „glosém“, grafēma „grafém“, kinēma „kiném“, plerēma „plerém“ aj.). 3. Z hlediska zdrojů rozšiřování se lotyšské lingvistické termíny dělí na termíny využívající vlastní lexikální jednotky (typu celms „základ“, lauks „pole“, mija „střídání“, pēdiņas „uvozovky“, sadura „šev“, sakne „kořen“ aj.) a na přejaté lexikální jednotky: 20 a) z živých jazyků, např.: němčiny (kols „dvojtečka“, komats „čárka“, stilistika „stylistika“ aj.); ruštiny (rusists „rusista“, slāvists „slavista“, sovetisms „sovětismus“ aj.); francouzštiny (argo „argot“, kalka „kalk“, replika „replika“, žargons „žargon“ aj.); angličtiny (slengs „slang“ aj.); b) z klasických jazyků, např.: řečtiny (alfabēts „abeceda“, sinekdoha „synekdocha“ aj.); latiny (gēnītīvus „genitiv“, nominātīvus „nominativ“, verbs „sloveso“ aj.). Mezi výpůjčkami je třeba vyčlenit zvláštní skupinu, takzvaná slova-translátory. Translací se v návaznosti na R. L. Kovalevského8 rozumí mezinárodní šíření pojmů a jejich automatické realizování pomocí převzatých slovotvorných prostředků podle mezinárodních slovotvorných modelů v každém jednotlivém jazyce. Tato slova nejsou geneticky slovy žádného evropského jazyka, protože v těchto jazycích příslušné pojmy chyběly. Například v řečtině neexistovaly pojmy jako lexikologie, sémantika, sémasiologie, sémiotika aj. Byly vytvořeny pouze na základě řeckých slov. Zjištění společného fondu mezinárodních lingvistických termínů a upřesnění jazyka-etymonu a zprostředkujících jazyků by mělo pro jazykovědu velký význam — umožnilo by jasněji sledovat jazykové kontakty a procesy přejímání lingvistických termínů. Například termín stylistika poprvé navrhl německý jazykovědec P. Novalis v polovině XIX. století. V lotyšském jazyce se toto slovo, jak ukázal J. Rozenbergs, poprvé vyskytuje roku 1890. Ve francouzštině existuje slovo stylistique jako lingvistický pojem teprve od roku 1902, a proto by bylo nesprávné se domnívat, že toto slovo proniklo do lotyštiny z francouzštiny9. Srovnání lingvistické terminologie by tedy mohlo představovat určitý vědecký zájem pro dějiny jazykovědy. Zabývali jsme se pouze některými otázkami souvisejícími s obecným vývojem lotyšské lingvistické terminologie. Rychle se rozvíjející oblast poznání stále naléhavěji vyžaduje úplnější evidenci a výklad termínů, což zase přispívá ke stabilizaci a koordinaci terminologických jednotek. 8 Ковалевский Р. Л. Интернациональная лексика и пути ее возникновения.— В кн.: Исследования по романо-германскому языкознанию. Волгоград, 1969, с. 14. 9 Rozenbergs J. Latviešu valodas praktiskā stilistika.— Rīgā: Zvaigzne, 1976, 5. lpp.