О латышской и литовской лингвистической терминологии (сходство и различия)

MOKSLO KALBOS KULTŪROS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIV(1985) LAIMUTE BALODĖ O LOTYŠSKÉ A LITEVSKÉ LINGVISTICKÉ TERMINOLOGII (PODOBNOSTI A ROZDÍLY) V prvních gramatikách lotyštiny a litevštiny (17.–18. století) se užívaly latinské lingvistické termíny. První pokusy o vytvoření termínů v rodném jazyce spadají do počátku 19. století. Několik lotyšských lingvistických termínů bylo nalezeno v knížce K. Elferfeldse „Līksmības grāmata“ (1804), např.: jumis „dvojhláska“, neskanis „souhláska“, skandinieks „samohláska“, tyto neologismy se však v jazykovědě neujaly a pozdější autoři je nepoužívali. Je třeba také zmínit knihu A. Stendera „Vācu valodas un vārdu grāmata“ (1820), v níž už nacházíme takový všeobecně známý termín, jako je locīšana „skloňování, časování“. Za zakladatele lotyšské morfologické terminologie lze považovat J. Neikena (Vācu valodas mācība priekš latviešiem, část 1 — 1850, část 2 — 1859); jeho dílem jsou termíny jako celms „kmen“, īpašības vārds „přídavné jméno“, līdzskanis „souhláska“, patskanis „samohláska“, vienskaitlis „jednotné číslo“ aj. V litevštině se počátky tvorby gramatické terminologie rovněž datují do první poloviny 19. století, byť do poněkud pozdějšího období. K. Kasakauskas ve své litevské gramatice (1832) užívá takové všeobecně známé a dodnes používané termíny, jako jsou aukštesnis laipsnis „druhý stupeň“, aukščiausias laipsnis „třetí stupeň“, balsis „samohláska“, doibalsis „dvojhláska“ aj. V 50.–70. letech 19. století se lotyšská terminologická slovní zásoba začíná rozvíjet poměrně rychle. V tomto období mladolotyši a další pokrokoví činitelé publikují mnoho původních i přeložených článků a knih. Je třeba zmínit J. Alunānse, A. Kronvaldse, K. Biezbardise, M. Kaudzīteho a A. Stersteho. Zvláště mnoho zdařilých termínů vytvořil A. Sterste (Latviešu valodas mācības sistemātisks kurss, část 1 — 1879, část 2 — 1880), např.: tagadne „přítomný čas“, pagātne „minulý čas“, nākotne „budoucí čas“, uzruna „oslovení“, pakārtojums „podřadnost“ aj. A. Sterste jako první věnoval velkou pozornost termínům syntaxe. V rozvoji litevské lingvistické terminologie ve druhé polovině 19. století sehrály důležitou roli vědecké práce S. Daukantase, 11 I. Jušky, A. Baranauskase a K. Jaunise. Například S. Daukantas vytvořil takové zdařilé a dodnes živé termíny jako būdvardis „přídavné jméno“, daiktavardis „podstatné jméno“, trumposios balsės „krátké samohlásky“ aj.; I. Juška vytvořil termíny jako galūnė „koncovka“, šaknis „kořen“, skiemuo „slabika“, įvardis „zájmeno“, skaitvardis „číslovka“ aj.; A. Baranauskas — raidė „písmeno“, rašyba „pravopis“, sakinys „věta“, tarmė „dialekt“, žodynas „slovník, lexikum“; K. Jaunis — kamienas „kmen“, priesdėlis „předpona“, priesaga „přípona“, šnekta „nářečí“, patarmė „podnářečí“, zejména v oblasti akcentologie, např.: kirtis „přízvuk“, priegaidė „přízvuková intonace (slabiky)“ aj. V tomto období bylo pro oba porovnávané systémy lotyštiny a litevštiny charakteristické souběžné užívání četných variant označení téhož pojmu, např. lotyš. patskanis, pašskanis, vienskanis, balsskanis, vokālis „samohláska“. Do počátku 20. století se lotyšská terminologie vyvíjela postupně a přirozeně, zatímco v litevštině se tento proces v důsledku historických okolností zpožďoval; na počátku 20. století pak v oblasti jazykovědné terminologie nastal jakýsi výbuch. V následném bouřlivém rozvoji lingvistické slovní zásoby sehrály obrovskou roli vědecké práce I. Jablonskise a K. Būgy. Zvláště je třeba zmínit gramatiky I. Jablonskise (1901, 1911, 1919 aj.). Téměř všechny termíny syntaxe a interpunkce vytvořil I. Jablonskis, např.: papildinys „předmět“, pažyminys „přívlastek“, tarinys „přísudek“, veiksnys „podmět“; kablelis „čárka“, klaustukas „otazník“, šauktukas „vykřičník“. Základy terminologie lexikologie, etymologie, onomastiky a toponomastiky položil K. Būga, např.: skoliniai „výpůjčky“, svetimybės „cizí slova“, asmenvardžiai „antroponyma“, vietovardžiai „toponyma“. Ve 20. letech 20. století byla v Lotyšsku zřízena Terminologická komise, která několik let pracovala na normalizaci lotyšské odborné terminologie. Pod vedením této komise byly sestaveny také seznamy jazykovědných termínů. Protože však komise působila poměrně krátce, zůstala tvorba termínů převážně na jednotlivých vědcích. Významnou roli při sjednocování a stabilizaci lotyšské lingvistické terminologie sehrály vědecké práce K. Mühlenbacha a J. Endzelīnse. Systematická a nepřetržitá práce na jazykovědné terminologii lotyštiny a litevštiny probíhá v sovětském období. Na systematizaci a sjednocování dohlížejí terminologické komise akademií věd obou republik. Je třeba zmínit diskusi o otázkách lotyšské gramatické terminologie, která se rozvinula v roce 1951 na stránkách novin „Skolotāju avīze“. Zúčastnilo se jí mnoho vědců, učitelů a vysokoškolských pedagogů. Jednou z ten- 12 Jedním z trendů této diskuse byla obhajoba všeobecně přijímaných mezinárodních termínů. V roce 1961 byla v Litvě obhájena kandidátská disertace A. Balashaitase „Dějiny litevské lingvistické terminologie“. Podobná práce v lotyšské jazykovědě velmi chybí. V roce 1963 vyšel slovník lingvistických termínů lotyšského jazyka (Valodniecības terminu vārdnīca; sestavovatelé R. Grabis, Dz. Barbare, A. Bergmane). Slovník lingvistických termínů litevského jazyka na svůj čas teprve čeká. To jsou v nejobecnějších rysech hlavní milníky dějin lingvistické terminologie lotyšského a litevského jazyka. Současné způsoby tvoření termínů jsou v lotyštině i litevštině stejné, liší se však míra jejich využití: 1. Mezinárodní termíny, např.: lotyš., lit. gramatika, lotyš. fonētika — lit. fonetika, homonimi — homonimai. 2a. Neologické termíny vytvořené samostatně z prvků vlastního jazyka pomocí afixace, skládání slov nebo tvorby slovních spojení, např.: lotyš. piedēklis „přípona“, divdabis „příčestí“, vajadzības izteiksme „debitiv“; lit. skyryba „interpunkce“, veiksmažodis „sloveso“, tiesioginė nuosaka „oznamovací způsob“. Neologické termíny vzniklé samostatně na základě mateřského jazyka lze velmi často jen obtížně odlišit od kalkovaných termínů. 2b. Kalkované neologické termíny: 2b1) z němčiny, např.: lotyš. lietvārds — Dingwort (v litevštině se kalkování z němčiny vyskytuje podstatně méně často); 2b2) z ruštiny, např.: lotyš. saskaņojums — согласование, ciešamā kārta — страдательный залог; lit. prokalbė — праязык, kiekiniai — количественные, lotyš. atgriezeniskie — lit. sangražiniai — возвратные; 2b3) z latiny, např.: lit. laipsnis — gradus, dalyvis — participium, priegaidė — accentus. Většinu kalk lze stejně jako lexikální internacionalismy označit za mezinárodní vrstvu terminologie, protože tentýž slovotvorně-sémantický vzorec (nejčastěji původně latinský) se opakuje v mnoha jazycích. Při srovnání současných lingvistických termínů lotyšského a litevského jazyka 1 lze zaznamenat následující zákonitosti. 1 Srovnávací analýza vychází z materiálu slovníků: Valodniecības terminu vārdnīca (Rīgā, 1963.—256 lpp.); Balkevičius J., Kabelka J. Latvių-lietuvių kalbų žodynas (V., 1977.—760 p.), jakož i různých knih a článků o jazykovědě. 13 1. Jak se dalo očekávat, mnoho termínů má v obou jazycích internacionální základ, např.: lotyš. afrikata — lit. afrikata, lotyš. i lit. baltistika, leksika, lotyš. terminoloģija — lit. terminologija. Naprostá většina internacionálních jazykovědných termínů patří do obecné lingvistiky a fonetiky. Internacionální termíny se v obou jazycích řídí obecnými fonetickými a morfologickými pravidly, např.: lotyš. bilingvisms — lit. bilingvizmas, lotyš. indoeiropiestika — indoeuropeistika. Často má termín v obou jazycích stejný internacionální základ, ale různé přípony, např.: modalitate — modalumas; diakritiskā zīme — diakritinis ženklas, matemātiskā lingvistika — matematinė lingvistika (u přídavných jmen s internacionálním základem obvykle odpovídá lotyšské příponě -isk- litevská přípona -in-). 2. Početná skupina lotyšských termínů-internacionalismů má v litevštině domácí ekvivalenty, např.: lotyš. defise — lit. brūkšnelis, nomens — vardažodis, partikula — dalelytė, semikols — kabliataškis. Do této skupiny patří zejména všechny názvy pádů, např.: lotyš. nominatīvs — lit. vardininkas, lotyš. genitīvs — kilmininkas. V litevštině vytvořil názvy pádů J. Jablonskis. Také v lotyštině se o vytvoření takových názvů pokusili (G. Taurinš, K. Mīlenbahs), např.: vārdotājs, saķulis „nominativ“, devējs „dativ“, attiecūlis „instrumentál“, tyto neologismy se však v jazykovědné slovní zásobě neujaly. Ačkoli existují případy, kdy se vedle internacionálního termínu souběžně užívá také vlastní lotyšské slovo, např.: lotyš. adjektīvs, īpašības vārds — lit. būdvardis; lotyš. labials, lūpu — lūpinis; lotyš. prefikss, priedēklis — priešdėlis, přesto je v lotyštině internacionálních jazykovědných termínů mnohem více než v litevštině. 3. V litevštině téměř nejsou internacionální lingvistické termíny, jimž by v lotyštině odpovídalo nepřejaté slovo. Lze uvést pouze jeden příklad: lotyš. jauninājums — lit. inovacija, v poslední době se však v lotyštině stále častěji užívá také internacionalismus inovācija. 4. Mnoho termínů v lotyštině a litevštině vychází z materiálu vlastního jazyka. Jde jednak o slova, která přešla do terminologie beze změny z obecné slovní zásoby, např.: lotyš. galotne — lit. galūnė „koncovka“, skaņa — garsas „zvuk“, jednak o zvláštní afixální útvary — prefixální: lotyš. prevārds — lit. prielinksnis „předložka“, sufixální: lotyš. teikums — lit. sakinys „věta“, lotyš. pakārtojums — lit. prijungimas „připojení“. Na základě vlastní slovní zásoby vznikly také termíny-složeniny: lotyš. divskanis — lit. dvibalsis „diftong“, personvārds — asmenvardis „antroponym“, a také termíny-víceslovná spojení: lotyš. apgriezta vārdu kārta — atvirkštinė žodžių tvarka „obrácený slovosled“, lielais burts — didžioji raidė 14 „velké písmeno“ atd. Jak ukazují uvedené příklady, v lotyštině a litevštině existuje mnoho totožných a částečně totožných lingvistických termínů (tj. shodných svou vnitřní i vnější formou, nebo pouze vnitřní formou). Z hlediska sémantiky jsou totožné například: lotyš. atvērta zilbe — lit. atviras skiemuo, ciets lidzskanis — kietasis priebal-sis, izsaukuma zīme — šauktukas, jautājuma zīme — klaustukas. Existuje skupina termínů označujících stejné pojmy, ale utvořených pomocí různých sémantických jednotek, např.: lotyš. domuzīme (doslova litevsky minties ženklas) — brūkšnys, lāpāmais vokālis (doslova litevsky lopomasis balsis) — pridedamasis balsis. Několik poněkud svéráznějších případů ekvivalence jazykovědných termínů, např.: lotyš. sakne odpovídá lit. šaknis (termíny sémanticky stejného původu), srov. lat. radix, rus. корень, něm. Wurzel, fr. racine, it. radice, angl. root, isl. rot aj., ale lit. celms — lit. kamienas „kmenový základ“ (východiskem těchto termínů jsou názvy různých částí stromu: v lotyštině pařezu, v litevštině kmene). Lotyšskému celms odpovídá například pol. pień a litevskému kamienas něm. Stamm, angl. stem. Ruský termín основа lze srovnat s řeckým thema „základ“, franc. thème, it. tema. Ještě jeden příklad: lotyš. pēdinas a lit. kabutės „uvozovky“ vznikly na základě domácího jazyka, avšak základem lotyšského slova je podstatné jméno pēda „chodidlo, stopa“, zatímco základem litevského termínu je sloveso kabėti „viset“. Neobvyklý poměr mezi termíny lotyš. kols — lit. dvitaškis „dvojtečka“ a lotyš. divpunkte — lit. praleidimo ženklas „vynechávací znaménko“. Podle vnitřní formy jsou totožné lit. dvitaškis a lotyš. divpunkte, označují však různé pojmy (ačkoli se dříve i v lotyšské jazykovědné terminologii užíval termín divpunkte ve významu „dvojtečka“). Ani v litevštině, ani v ruštině neexistuje takové zobecňující slovo, jako je lotyšský termín locīt (zastřešuje lotyš. deklinēt — lit. linksniuoti, konjugēt — asmenuoti) „skloňovat a časovat“. Lze jej srovnat zejména s lit. kaityti „(měnit, obměňovat), flektovat“, ačkoli má tento termín širší význam. V litevštině existují tři termíny: dalyvis, pusdalyvis, padalyvis, jimž v lotyštině odpovídají lokāmais divdabis, daļēji lokāmais divdabis, nelokāmais divdabis „příčestí, přechodník“, v litevštině však neexistuje zastřešující termín jako divdabis. Paralelní termíny (internacionální termín a jeho domácí ekvivalent) se užívají v obou jazycích, avšak v lotyštině mnohem častěji, např.: lotyš. adverbs, apstākļa vārds — lit. prieveiksmis; lotyš. akc entēt, uzsvērt — lit. kirčiuoti; lotyš. saiklis, konjunkcija — lit. jungtukas. 15 V takových případech, kdy existují paralelní termíny, se odvozená slova zpravidla tvoří od termínu s mezinárodním základem, např.: lotyš. verbs, darbības vārds — lit. veiksmāzodis „sloveso“, ale lotyš. verbals — lit. veiksmāžodinis „slovesný“, lotyš. verbalizēties — lit. veiksmāžodėti. Jak je vidět, lotyšská a litevská lingvistická slovní zásoba mají mnoho společného. Hlavní rozdíl spočívá ve větším podílu internacionalismů v lotyštině. Lze to vysvětlit zaprvé dlouhodobými, ustálenými tradicemi vytváření národní terminologie v obou jazycích. Zadruhé byl přínos významných jazykovědců (J. Jablonskise, K. Būgy) k rozvoji litevské terminologie výraznější. V okruhu zájmů J. Endzelīnse zaujímaly otázky lingvistické terminologie zdaleka ne ústřední místo a terminologické návrhy některých méně autoritativních jazykovědců nezakořenily. V posledním desetiletí se jak v lotyštině, tak v litevštině objevuje stále více mezinárodních lingvistických termínů. Tato tendence se zvlášť výrazně projevuje v terminologii současné syntaxe (lit. agentas, beneficientas, abetantas) a fonetiky (lit. intonologija, dispersija, apofonija), ale mnoho internacionalismů se objevuje i v jiných oblastech jazykovědy (lotyš. okazionālismi; lit. kontinuumas, sintopija, diatopija, prozodema). Mnohem vzácnější jsou nové termíny utvořené z prvků domácího jazyka (lit. dūrinys „složené slovo“, gatvėvardis „název ulice“); zdá se přitom, že v tomto ohledu jsou litevští terminologové stále aktivnější. СПИСОК ЛИТЕРАТУРЫ Balašaitis A. Lietuvių dialektologijos terminai.— Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, 1959, t. 2, p. 205—222. Balašaitis A. Lietuvių kalbos akcentologijos terminai.— Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, 1960, t. 1, p. 199—209. Balašaitis A. Lietuvių kalbos fonetikos terminai.— Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija, 1961, t. 1, p. 183—205. Debates per gramatisko terminoloģiju.— Skolotāju Avīze, 1951, 2. martā—25. maijā. Strautiņa V. Valodniecības terminoloģijas attīstība 19. gadsimta 50.—70. gados.— In: Latviešu valodas teorijas un prakses jautājumi. Rīga, 1967, 103.—107. lpp. Valodniecības terminu vārdnīca / Sast. R. Grabis, Dz. Barbare, A. Bergmane.— Rīga, 1963, 256 lpp. Балашайтис А. История литовской лингвистической терминологии: Автореф. дис.... канд. филол. наук.— Вильнюс, 1961. Грабис Р. О развитии и разработке латышской терминологии.— Тр. Ин-та яз. и лит-ры АН ЛатССР, 1953, т. 2, с. 171—186. Грабис Р. Разработка научной терминологии и составление терминологических словарей в Латвийской ССР.— В кн.: Вопросы разработки научно-технической терминологии. Рига, 1973, с. 5—22. Крупопас И., Гайвенис К. Терминологическая работа и подготовка терминологических словарей в Литовской ССР.— В кн.: Вопросы разработки научно-технической терминологии. Рига, 1973, с. 23—36. 16