XVIII a. pabaigos pravardinės kilmės pavardžių daryba

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) MEILUTĖ RAMONIENĖ TVORBA PŘÍJMENÍ PŘEZDÍVKOVÉHO PŮVODU NA KONCI XVIII. STOLETÍ Strukturálně-derivační aspekt příjmení začal být předmětem zájmu teprve nedávno. Dosud byla největší pozornost věnována sémantice litevských osobních jmen a jejich etymologii. Příjmení jsou lexikálně uzavřeným, omezeným systémem jazykových znaků1. Úkolem zkoumání jejich tvorby je určit strukturální typy příjmení, jejich nejdůležitější strukturální rysy a vztah k jiným vrstvám onomastického fondu a k obecným slovům, jakož i klasifikovat příjmení na základě strukturálně-gramatických kritérií. Tvorba litevských příjmení již byla zkoumána. Litevská osobní jména ze XVII. století (není jasné, kolik z nich se již stalo příjmeními), včetně jejich tvorby, pojednal Z. Zinkevičius2; tvorbou osobních jmen z různých období se zabývala V. Maciejauskienė3. Je důležité zkoumat litevská příjmení z různých období z hlediska jejich tvorby, protože se během dlouhého procesu formování velmi měnila a byla ovlivněna cizími jazyky. Za období konečného utváření a ustálení litevských příjmení se považuje XVIII. století4. Jak tehdy vypadala litevská příjmení? Představu o nich lze získat z více než 48 tisíc osobních jmen zapsaných v křestní matrice žemaitské diecéze z roku 17955, uchovávané v Ústředním státním historickém archivu Litevské SSR. Téměř 24 tisíc z nich jsou příjmení mužů; velká část vznikla z apelativ (názvů domácích zvířat, divokých zvířat, rostlin, různých věcí a jevů i slov s abstraktním významem), a to s různými derivačními formanty nebo bez nich, případně složením dvou slov. Jde o příjmení přezdívkového původu, která nejčastěji nevznikala přímo z obecných slov, nýbrž z přezdívek, kterých měli Litevci odedávna mnoho a velmi rozmanitých6 a které si často vytvářejí i dnes7. Také jiné národy mají mnoho příjmení tohoto původu, 1 Gala S. O metodzie analizy słowotwórczej antroponimów. — Rozprawy komisji języko-vej, 1977, t. 23, p. 63—77; Сталтмане В. Э. Латышская антропонимия. Фамилии. — М., 1981, с. 31—33. 2 Zinkevičius Z. Lietuvių antroponimika. — V., 1977, p. 227—242. 3 Maciejauskienė V. Nová dvoukmenová litevská příjmení s antroponymickým členem. — Práce Akademie věd Litevské TSR. Řada A, 1973, sv. 1(42), s. 177—181; rovněž její. Rozšíření litevských antroponymických přípon v XVII. století. — In: Otázky litevské areální lingvistiky (Otázky litevské jazykovědy). V., 1977, sv. 18, s. 159—168. 4 Мацеяускене В. В. Формирование литовских фамилий. Канд. дис. [машинопись]. — В., 1981; Vanagas A. Mūsų vardai ir pavardės. — V., 1982, p. 56—61. 5 F 669, ap. 1, b. 9. 6 Zinkevičius Z. Lietuvių antroponimika. — V., 1977, p. 230—235. 7 Butkus A. Pravardės ir jų kilmė. — Mūsų kalba, 1982, Nr. 3, p. 25—28. 135 např. Poláci, Rusové, Ukrajinci, Bělorusové. V lotyšské antroponymii tvoří apelativní příjmení rovněž velký podíl, avšak vzhledem ke specifické historii vzniku lotyšských příjmení lze jen málokterá z nich považovat za přezdívkového původu8. Příjmení přezdívkového původu u jiných národů jsou různého typu; například Poláci a Rusové užívají převážně jejich sufixální podoby, Bělorusové a Ukrajinci mají mnoho neodvozených podob. Všechna příjmení přezdívkového původu lze nejprve rozdělit na primární a sekundární. Primární jsou apelativa, která se proměnila v příjmení a během antroponymizace nezískala žádné formální slovotvorné znaky. Za primární se považují nejen příjmení shodná s jednoduchými (primárními) slovy, ale také příjmení shodná s odvozeninami rozšířenými o slovotvorné formanty, které patří do slovotvorby těchto slov, nikoli do derivace příjmení, např.: Bitinas, Girininkas, Rekasius (: rėkašius „plačka“). V mnoha případech jsou taková příjmení problematická a je obtížné určit, zda jsou primární, nebo zda byla sama utvořena podle slovotvorného modelu apelativ. Nejvíce je primárních substantivních příjmení. Mohli bychom je rozdělit do několika početných sémantických skupin; například příjmení: 1) vzniklá z názvů zvířat (ponechán pravopis originálu): Asylas, Awel, Balandis, Bite, Briedis, Gaidis, Gaygatas, Garnis, Giarwe, Gienis, Karpis, Karwel, Kiauwna, Kiela, Kiskis, Meleta, Meszka, Prusokas, Stumbras, Szapalas, Wabatas, Wanagas, Wiezys, Wilkas, Ziogas, Zyle, Zwirblis; 2) z názvů rostlin: Alksnis, Apinis, Dagis, Dobilas, Kalendra, Kandnė, Kwietis, Liepa, Lubin, Miezis, Pupa, Ruta, Szaławija, Zylwitis; 3) ze slov označujících povolání, živnost či společenské postavení: Dragunas, Girininkas, Galwonas (: galvōnas „starší, představený“), Melniks, Muylinik, Murnikas, Seniunas, Szaulis, Waywada; 4) z etnonym: Gudas, Koraim, Latvís, Lenkas, Rusas, Turkas, Žemaytis; 5) ze slov popisujících vzhled, chování, charakter či jazykové vlastnosti lidí: Buksa (: buksà „člověk bez prstů“), Docius (: dõčius „velmi štědrý člověk“), Gawien (: gavėnas „černý, zanedbaný člověk“), Gikar (: gỹkaras „štíhlý, vysoký člověk“), Kleywa (: klėiva „ten, kdo má nohy do O, křivonohý, nemotora“), Klumbis (: klumbis „kulhavý“), Kudzma (: kudžmà „zakrslík“), Lemezis (: lėmežis „nevyvinutý, vytáhlý člověk, budižkničemu“), Lepkis (: lėpkis „trouba, hlupák“), Mykis (: mikis „koktavý“) Pluszkis; 6) z různých dalších substantiv s konkrétním i abstraktním významem: Auszra, Boksz tas, Burna, Dawatka, Duda, Giedra, Gierbybe, Gincezas, Gira, Grdmas, Kablis, Kakta, Kamina s, Kaulas, Kipszas, Kurpalis, Ładas, Łaszas, Molis, Piktis, Plunksna, Ragayszis, Rojus, Skiedra, Sweykata, Szaltis, Szylkas, Tuzynas, Wiesulas, Žiedas, Žiup šnis. Primární adjektivní příjmení jsou adjektiva, která se stala substantivy. Je jich jen několik: Girtas, Kitras, Piktasis. Sekundární příjmení jsou různé odvozeniny (deriváty a složeniny). Velkou část přezdívkových příjmení tvoří deriváty utvořené z různých slovních druhů. 8 Сталтмане В. Э. Латышская антропонимия. Фамилии, с. 106—107. 136 Mnoho příjmení vzniklých z patronymik má přípony -aitis, -onis, -ūnas, např. s -aitis: Bitinaitis, Gudadytis, Kalnaitis, Katwaytis, Katynaitis, Kazokaitis, Krauleydytis, Kreywaytis, Pisoraytis, Piworaytis, Preykszaytis, Purwaytis, Ragayszaytis, Uzkuraytis, Wanagaytis, Žemdaytytis; s -onis: Daylidonis, Kaukonis, Žydonis, Žwalonis; s -ūnas: Kaylunas, Kaktunas, Krauciunas, Meylunas, Meszkunas, Strelcziunas, Tylunas. V dokumentech z 18. století jsou příjmení zapisována velmi polonizovaně. Hlavním způsobem polonizace je přidávání polských přípon k litevským příjmením nebo nahrazování litevských přípon polskými. Také nemálo příjmení přezdívkového původu má slovanské přípony. Nejčastěji se taková příjmení tvoří pomocí přípon slovanského původu -ovič a -evič, které byly oblíbené již v předchozích staletích, např.: Auksutowicz, Barzdowicz, Dobilowicz, Drasutowicz, Gielzynowicz, Kaktowicz, Kubitowicz, Melnikowicz, Raudonowicz, Stumbrowicz, S zu dowicz, Tilwikowicz, Wowerowicz, Žemdaytowicz, Žydowicz, Žuwelowicz; Ausewicz, Baublewicz, Burnewicz, Dyglewicz, Dundulewicz, Kubilewicz, Kuysewicz, Lalewicz, Meylewicz, Szawklewicz, Szerkszniewicz, Oszkiewicz, Pluszkiewicz, Wilkiewicz. Nejoblíbenějšími příponami polského původu na konci 18. století byly -ski (-owski, -ewski, -duski, -inski, -ecki, -icki, -ucki). Odedávna se v Polsku osobní jména s -ski tvořila z místních názvů, později se však tato přípona stala velmi módní a v Litvě se jí začaly nahrazovat patronymické přípony — -ovič, -evič. Také mezi příjmeními s -ski jsou příjmení s přezdívkovým základem, např.: Bakanowski, Bumblowski, Burnecki, Ezerowski, Gabalewski, Grazbarzdowski, Gribowski, Gudowski, Yawłowski, Jowarowski, Kisielewski, Kupetowski, Meszkowski, Ragowski, Szerniewski, Wanagowski, Wilkowski. Na konci 18. století jsou poměrně oblíbená příjmení přezdívkového původu s příponami -elis, -ėlis (kvůli nedokonalému pravopisu je nelze od sebe odlišit), např.: Auxelis, Dwarelis, Gienelis, Kunelis, Medelis, Nyksztel, Ozelis, Penelis, Ponialis, Pukielis, Szawk sztelis, Tewe lis, Uselis, Wanagielis, Warnelis, Žydelis. Stejné přípony se používají také při tvoření zdrobnělých a mazlivých apelativ, a proto je téměř nemožné určit, která příjmení s těmito příponami jsou neodvozená a vznikla ze zdrobnělých apelativ, a která byla vytvořena těmito příponami z neodvozených osobních jmen. Litevci mají velmi rádi zdrobnělé podoby jmen a hojně jich užívají. Materiál Litevského jazykového atlasu ukazuje, že v našich nářečích se příjmení dětí (chlapců, dospívajících, mladíků) často tvoří z otcova příjmení pomocí přípon -elis, -ėlis. V dokumentech ze 17. století se nacházejí příklady, kdy je tatáž osoba zapsána různě, jednou osobním jménem se zdrobňovací příponou, jindy již patronymickou příponou⁹. Je možné, že také u některých z uvedených příjmení z konce 18. století mohou být přípony -elis, -ėlis patronymické. V uvedeném prameni se vyskytují také příjmení s jinými zdrobňovacími příponami, např. s -(i)uk as: Sprindžiukas, Pakalniukas, Piecziukas; -utis: Ahutis, Kalnutis, Kraujutis, Lėkutis, Laywutis, Starkutis. Některá příjmení odvozená od podstatných jmen mají přípony používané k označení osob podle původu či příslušnosti, např. -inis: Galinis, Griki- 9 Zinkevičius Z. Lietuvių антропонимика, s. 238. 137 nis, Gubinis, Liepinis, Meszkinis, Pilwinis, Pupinis, Raginis, Ruginis, Szilinis; -iškis: Dwaryszkis, Galiszkis, Pakalniszkis. Používají se také slovotvorné přípony pro označení nositelů pojmenování odvozených od jmen. Z námi shromážděných příjmení sem patří substantivní příjmení s příponami -eika, -eikis, např.: Burnevkis, Kiawlevkis, Kuneyko, Kuszleyko, Medeykis, Sauleyko, Sodeyko, Szyleyko, Szudeykis. S těmito příponami jsou odvozena i příjmení od přídavných jmen, např.: Godeykis, Jodeykis, Mažeyko, Rudeyko, Žaleykis. Přípona -enis podobného významu má také několik odvozenin od přídavných jmen, např.: Szaltenis, Szymenis. Vyskytují se také příjmení odvozená od přídavných jmen s jinými příponami, např. -okas: Baltoks, Jodokas, Szlapokas; -ulis: Didžiulis, Dorulis, Gierulis, Mažiulis, Rupulis, Senulis, Siurmulis; -utis: Baltutys, Mazutis, Drąsutis; -užis: Piktužis, Raybužis. Přípony označující činitele a nositele slovesné vlastnosti jsou typické pro příjmení vzniklá od sloves, např. -eika, -eikis: Bijeyko, Brazdeyko, Mileyko (: mylėti nebo milenti „milovat se, ucházet se o přízeň“), Strypeyko (: stripinėti), Wedeykis; -lys: Bumblis, Bublys, Burblys, Kaulklis, Kwiklys (některá z nich mohou být i primární); -ulis: Bumbulis, Puciulis (: pūcyti „čistit, drhnout“ nebo „hltavě jíst, žrát“), Skarul is (: skārti „trhat, vyrážet, třepit se“), Srebulis. Za odvozeniny tvořené koncovkou považujeme taková odvozená příjmení, u nichž je derivačním znakem koncovka odvozeného slova. V těchto případech je poměrně obtížné, někdy i nemožné určit, která příjmení jsou odvozena koncovkou a která jsou primární, vzniklá z odvozených apelativ. Za odvozeniny tvořené koncovkou od podstatných jmen bychom považovali příjmení s -is nebo -ys (kvůli nedokonalému pravopisu a polonizaci je obtížné je odlišit): Dobilis, Gabalis, Karklis, Krutinis, Kuodis, Łaywis, Morkis, Nagis, Nugaris, Rakis, Rutys, Szalnis, Szarkis, Warsz kis, Woweris, Žiemis; -ius: Barzdzius, Blazdzius, Bruknius, Kulnius, Linius, Kalnius, Kaulus, Kašzius, Rublius, Szernius, Warnius; od přídavných jmen, např.: Lauka, Rayma (: raimas, -a „strakatý“); -is nebo -ys: Bayksztis, Klubis (: klūbas „chromý“), Plok sztis, Puykis, Raudonis, Si duris, Smaylis, Smulkis, Szwelnis; -ius: Baykszczius, Balczius, Budrius, Greicius, Jawnius, Płonius; od sloves, např. -a: Auga, Bimba, Dunda, Kiurna (: kiurnėti „bručet“); -as: Augas, Krypas, Skubas, R aukas, Roczds (: rōčyti „ráčit, laskavě učinit“); -is nebo -ys: Dziaw gis, Gaylis, Girgzdis, Kław sis, Kiezyys (: keizotis „kopat, házet sebou“), Rayzgis, Sprog is, Szaukis; -ius: Bildzius, Ciaduszkus, Gignius (: gigny ti „těžce něco dělat, vláčet, nést“), Skirius (: skirti), Linkius, Ludzius, (: lūdz yti „prosit“). Tvoření pomocí předpon není pro tvorbu litevských příjmení typické. V našem prameni jsou zaznamenána pouze tato předponová odvození: pa-: Pabarzdis, Papiewis, Padaubis; už-: Uzbalis, Uzpurwis, Uzwitkis, Užgalis, Užm izskis, Užpalis. Příjmení s předponou be- Bedarbis, Berankis jsou nejspíše primární. Litevci mají značné množství složených osobních jmen. Starobylá dvoukmenová osobní jména jsou dobře prozkoumána. Poněkud novější jsou složená příjmení přezdívkového původu. Jejich složkami jsou: a) podstatné jméno + podstatné jméno, např.: Gudgalis, Gudlenkis, Gumbakis, Jawtakis, Kaulakis, Kiaulakis, Laukzemys, Łaumakis, Miltakis, Ozakis, Udrakis, Warnakis, 138 Szylbioris. Někdy je jedno, nebo dokonce oba komponenty křestního jména, např.: Gudionis, Gudžiurgis, Jaspelkis, Jurionas, Wayciurgis; b) přídavné jméno + podstatné jméno, např.: Aukšztkalnis, Baltmyszkis, Baltaragis, Didzpet(r)is, Jodakis, Jodpalis, Lignugaris, Platakis, Rudasparnis; c) číslovka + podstatné jméno, např.: Dewendonis, Kiaturakis, Trijonis, Szeszplaukis; d) podstatné jméno + sloveso, např.: Gudsziepis, Žemgulis, Žemrieta. Složená příjmení byla zaznamenána převážně v Žemaitsku, v Aukštaitsku se vyskytovala jen velmi málo. Zde byly přehledně představeny pouze oblíbenější slovotvorné typy a častější deriváty tvořené slovotvornými afixy; mnoho přípon, s nimiž bylo zaznamenáno pouze jedno či dvě příjmení, zůstalo nezmíněno. Přehled tvoření příjmení přezdívkového původu ukazuje, že Litevci měli na konci 18. století mnoho apelativních příjmení tvořených nejrůznějšími způsoby. Nejvíce bylo primárních substantivních příjmení, příponových a koncovkových derivátů a složenin, málo příjmení s předponami a nejméně primárních adjektivních příjmení. TVOŘENÍ PŘÍJMENÍ PŘEZDÍVKOVÉHO PŮVODU Z KONCE 18. STOLETÍ Resumé Tento článek se z hlediska slovotvorby zabývá litevskými příjmeními přezdívkového původu z konce 18. století. Zdrojem zkoumaného materiálu je souhrnná matriční kniha křtů z roku 1795 žemaitské diecéze. Na základě strukturně-slovotvorné analýzy antroponym obsažených v této knize byly vyčleněny určité slovotvorné skupiny, které se z kvantitativního hlediska rozdělují následovně: primární desubstantivní příjmení, sufixální a flexivní deriváty, složená příjmení, prefixální deriváty a primární deadjektivní příjmení.