Ономастика Куршей

LIETUVIŲ KALBOS SANDAROS TYRINĖJIMAI LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVI (1987) OJĀRS BUŠS ONOMASTIKA KURŠŮ Jednou z nejaktuálnějších otázek baltistiky je v současnosti otázka postavení kurštiny mezi ostatními baltskými jazyky. Při hledání odpovědi je třeba nejen identifikovat a zařadit do vědeckého oběhu nový kuršský jazykový materiál, ale také znovu prozkoumat a ověřit materiál, který již byl opakovaně lingvisticky analyzován, a v případě potřeby jej přehodnotit. V této souvislosti je přirozeně třeba věnovat zvláštní pozornost monografii V. Kiparského „Die Kurenfrage“ (KF). Tato kniha je, jak známo, dodnes jedinou monografickou studií kurštiny. Se všemi závěry V. Kiparského však nelze bezvýhradně souhlasit: hlavní oblastí činnosti tohoto známého jazykovědce byla přece jen ugrofinistika (a samozřejmě slavistika), nikoli baltistika; navíc od vydání této studie uplynulo téměř půl století a za tu dobu bylo zaznamenáno, systematizováno a prozkoumáno mnoho nového materiálu (zejména toponymického)2. Monografie V. Kiparského analyzuje především onomastický materiál zaznamenaný ve starých dokumentech. Tento článek pojednává o 4 toponymech z nejstarší právní listiny vztahující se ke Kuronsku, tj. ze smlouvy mezi kuršským králem Lamekinem a papežským vicelegátem Balduinem z Alny (1230). V této smlouvě je uvedeno 17 toponym — názvů území (terrae) a takzvaných kiligund, tedy poměrně malých územních jednotek. Mezi těmito názvy jsou nepochybně baltské (nebo přinejmenším indoevropské), např. (v latinizovaném zápisu) Ardus, Durbis, Riwa, Saccze, jsou zde zjevně ugrofinské názvy (Normis, Kiemala) i takové, o jejichž původu nelze jednoznačně tvrdit (Aliswangis, dnes Alsunga, Edualia – Ēduole, Sarnitus – Sārnate aj.). Snad nejvíce hypotéz bylo dosud věnováno původu názvu Alsunga, ve smlouvě Lamekina Aliswanges nebo Alis- 1 Viz seznam zkratek. 2 Analýzu některých konkrétních nedostatků monografie V. Kiparského (při celkově kladném hodnocení) viz v recenzích J. Endzelīnse [a E. Bleseho: Endzelins J. [Rec.] Die Kurenfrage von V. Kiparsky. – In: Darbu izlase. III sēj. 2 d. Rīga, 1980, 535.—565. lpp.; Blese E. [Rec.] V. Kiparsky. Die Kurenfrage. – Latvijas Vēstures institūta žurnāls, 1940, Nr. II, 295—308. lpp. 96 wangis, v jiných dokumentech Alswanghen 1253, 1341, 1355—62, Alswangen 1338, Aliswangen 1434, Alszwangen 1503 aj., v německé interpretaci Alschwangen /KF 204—205/. Lingvisté ugrofinisté (V. Kiparsky, L. Kettunen, I. Šögren) pokládají za nejpravděpodobnější ugrofinský původ tohoto toponyma (KF 205; Kett. VII). Srovnání, které navrhl V. Kiparsky, s livonským al’l’i ‚nazelenalý‘, ōl’az ‚zelený‘ + livonským (ve Vidzeme) vanga ‚záplavová louka‘, není bez určité věrohodnosti. Přesto jsou všichni baltisté — počínaje už A. Bielensteinem — přesvědčeni o baltském původu toponyma Alsunga. A. Bielenstein ve své monografii z roku 1892 (dnes snad neprávem zapomenuté) již srovnal Alsunga se staropruským toponymem Alexwdnga, s dalšími staropruskými toponymy obsahujícími prvek vang-, jakož i s lotyšským apelativem alksnis ‚olše‘³. V podstatě pokládal právě tuto etymologii za nejpravděpodobnější i J. Endzelīns, který na takovou souvislost (s litevským dial. aliksnis ‚olše‘ a s vanga) upozornil poprvé v poznámkách pod čarou k článku z roku 1912⁴ a o 40 let později tuto etymologii poměrně podrobně zdůvodnil ve slovníku toponym Lotyšské SSR /Lvv I 23/. Zdá se, že všichni baltisté souhlasí s tím, že druhou část posuzovaného toponyma je třeba odvozovat od baltského vanga; sporná zůstává pouze otázka původu počátečního prvku. Pokud jej srovnáme s lotyšským alksnis (a jeho odpovídajícími formami), je třeba vysvětlit zánik hlásky -k-. J. Endzelīns tento zánik nejprve vysvětloval disimilací⁵, později pak ve slovníku toponym rekonstruoval dva alternativní názvy olše v kurštině — *aliskā nebo *alisā, tedy bez -k-, srov. rus. ольха. Vedle této možnosti se však jako dosti pravděpodobný jeví i jiný předpoklad: počátečním prvkem tohoto toponyma bylo již původně als- (tak se domníval K. Būga⁶); zápis s -i- (Alis-) v některých dokumentech může být neautentický, tím spíše, že v jiných, neméně starých dokumentech se častěji píše Als-. Slovník toponym Lotyšské SSR uvádí 7 toponym s kořenem als- (alsava, alsi, alsupite aj.) a 5 s kořenem alš- (alši, alšu-valks aj.) /Lvv I 22—23/. Zajímavé je, že téměř všechna (s výjimkou 1—2) se nacházejí buď v Kuronsku (častěji), nebo v Sélii. Kořen als- nemá přímou obdobu v lotyšské apelativní slovní zásobě, avšak odpovídající formy existují v litevské a pruské onomastice; v Prusku jde o toponymum (název hory) Alsitten a několik antroponym /viz Lvv I 23/, v Litvě o celou řadu hydronym a dalších toponym na Als-/Lhež 40/. Je třeba poznamenat, že z uvede- ³ Bielenstein A. Hranice lotyšského kmene a lotyšského jazyka v současnosti a ve 13. století. — St. Petersburg, 1892, S. 284. ⁴ Endzelins J. O národnosti a jazyce Kurů. — In: Darbu izlase. II. R., 1974, S. 447. ⁵ Endzelins J. /recenze na/ Die Kurenfrage.., 564. lpp. ⁶ Būga K. Lietuvių kalbos žodynas. I. — In: Būga K. Rinktiniai raštai. V., t. 3, 1961, p. 420. 4. 1835 97 ných litevských hydronym se 5 nachází na západě Litvy, 5 na východě Litvy a v Bělorusku a pouze 1 ve střední části Litvy. Tato oblast v zásadě jako by navazovala na areál lotyšských toponym na Als-, což dovoluje vyslovit opatrný předpoklad o možné genetické souvislosti baltských toponym na Als- s okrajovými baltskými jazyky. V. N. Toporov srovnává taková baltská toponyma především s litevským alsà, alsúoti, poukazuje však také na běloruská альса, алёс, альсе, альсавина ‚bažina, podmáčené místo‘ a hydronymum z povodí Dněpru Ольса7. Tyto slovanské paralely jsou skutečně velmi „podezřelé“, jejich vlastní etymologický status však není zcela jasný. Je velmi pravděpodobné, že samy jsou baltismy. J. Laučiūtė odvozuje uvedená běloruská slova (stejně jako jejich ruské, polské a ukrajinské protějšky) od lotyšského (dial.) aluots ‚pramen‘8. Toto srovnání dobře odpovídá názoru H. Kraheho, který litevská hydronyma na Als- odvozoval od indoevropského hydronymického kořene al- rozšířeného o formant -s- (stejně tak K. Kuzavinis) /viz Lhež 40/, přímé odvozování uvedených slovanských slov od lotyšského aluots je však málo pravděpodobné (ačkoli vzdálenější genetická souvislost těchto slov je možná). Pokud jde o hypotézu H. Kraheho, A. Vanagas zase pochybuje o reálnosti vyčleněného formantu a za nejpravděpodobnější pokládá srovnání s litevským alsà, alsùs; ze sémantického hlediska tuto souvislost vysvětluje pomalým tokem (Lhež 40). Tato odbočka byla v daném případě nezbytná nikoli proto, abychom definitivně vyřešili otázku původu těchto toponym, nýbrž pouze proto, abychom ukázali, že počáteční prvek kuronského toponyma Alsunga (nejspíše z *Als-vanga) je přece jen zřejmě třeba posuzovat spolu s ostatními uvedenými toponymy na Als-. Pokud jde o další etymologii tohoto prvku a jeho sémantickou motivaci, nemohl být základem názvu kolísavé, jakoby „dýchající“ třasoviny slovesný tvar alsuoti? (Alsunga by pak bylo možné etymologicky vykládat jako ‚třasovištní vanga‘.) V. Kiparsky považuje za ugrofinismus také Ēduole, ve smlouvě Lamekina Edualia, německy Edwahlen, a odvozuje je od livonského ed’d’i ‚místo vpředu (něčeho)‘ + val’ ‚násep, ohrazení‘ (KF 209). J. Endzelīns uvádí, že tato etymologie je kvůli dlouhému ē- v lotyšském (kuronském) toponymu nepravděpodobná⁹, i on však pokládá toto toponymum za ugrofinského původu a srovnává je s estonským názvem vesnice Heedli a apelativem vald, gen. valla ‚obec‘; na základě německé podoby Edwahlen se J. Endzelīns domnívá, že -io- (v lotyšském Ēduole) odpovídá < -va- /Lvv I 281/. Zápis -иа- v nejstarší zaznamenané podobě Edualia však již mohl označovat i diftong -ио-, a v takovém případě pozdější doklady typu Edevalen (1253, 1338) odrážejí druhotnou výslovnost, pozměněnou v řeči cizinců (a možná také pře- 7 V. N. Toporov. Pruský jazyk. – Moskva, 1975, sv. 1. A–D, s. 78–79. 8 Лаучюте Ю. А. Словарь балтизмов в славянских языках. – Л., 1982, с. 9. 9 Endzelīns J. /recenze na/ Die Kurenfrage..., 563. lpp. 98 myšlení?). Pokud je -ио- původní (což je docela možné, ačkoli to samozřejmě není nesporné), lze v místním názvu Ēduole rozlišit starobylý baltský sufix -uol- a kořen ēd- (srov. lotyš. ēst, litev. ēsti). Význam tohoto kořene zcela odpovídá zákonitostem tvoření hydronym; jako analogii lze uvést baltská hydronyma s kořenem grauz- /grauž- [srov. Lvv I 315; Lhež 121/. Kromě toho se v Kuronsku nachází také řeka (přítok Venty) Ēda; její název již V. Kiparsky odvozuje od baltského ēd- (je však třeba poznamenat, že existuje také hypotéza o ugrofinském původu tohoto hydronyma10). S litev. ēsti ’trinti, graužti’ spojuje A. Vanagas (pravda, nikoli bez jistých pochybností) název části jezera Ēdėlė v Ignalinském okrese („matyt, Ēdėlė – tai išgraužta, vandens išplauta vieta ar pan.“ [Lhež 99/). Překvapivá je zvuková shoda tohoto hydronyma s livskou podobou názvu Edole – ādel /srov. KF 209/. Tato shoda může být ovšem zcela náhodná, avšak uvedené paralely mezi Ēduole (a Ēda) v Kuronsku a Ēdėlė v Litvě jsou s největší pravděpodobností také etymologické; v takovém případě lze Ēduole považovat za místní název baltského původu. Místní název Sārnate (v Lamechinově smlouvě Sarnitus) se dosud obvykle považuje za ugrofinský prvek, který lze srovnat buď s finským saarni „jasan“ (avšak, jak již uvedl V. Kiparsky, odpovídající livská podoba sārna má jiný vokalismus), nebo s rekonstruovaným baltofinským *sārin̄aiset „ostrované“ [KF 234]. J. Endzelīns v rukopisné části slovníku místních názvů Lotyšské SSR (uložené v Ústavu jazyka a literatury Akademie věd Lotyšské SSR) v příslušném hesle píše pouze: „slovo livského původu“ (toto konstatování však doprovází otazníkem). Ugrofinské vysvětlení tohoto místního názvu je bezpochyby zcela přijatelné; vedle něj je však možná i jiná interpretace tohoto slova, opírající se o baltský a indoevropský jazykový materiál. Místní název Sārnate má pozoruhodně přesnou ilyrskou paralelu — etnonymum Σ α ρ ν ο ᾶ τ ε ς (již v roce 1938 na ně upozornil K. Kasparsons11; tuto i některé další balkánsko-ilyrské paralely lze nalézt v pracích H. Kraheho12). Bez ohledu na to, zda jsou uvedené shody náhodné, či nikoli, lze však zkoumaný místní název srovnat s lotyš. sārti, sārni „bláto, nečistoty“. Význam není, jak je vidět, právě nejpřitažlivější, pro starobylá hydronyma je však dost typický (a Sārnate je nejen oikonymum, nýbrž i hydronymum). V Litvě je nejbližší (etymologicky i sémanticky) obdobou název řeky Sárva a také název jezera Sėrvas, které A. Vanagas srovnává См. Rudzīte M. Somugriskie hidronīmi Latvijas PSR teritorijā. — In: Latviešu leksikas attīstība. R., 1968, 180. lpp.10 11 Kasparsons K. Parallēles. — In.: Filologu Biedrības Raksti. XVIII. Rīga, 1938, 55. lpp. 12 См., напр., Krahe H. Die alten balkanillyrischen Namen. — Heidelberg, 1925, S. 34, 35, 97. 4° 99 souvisí s litevským sarvalai, které je etymologicky příbuzné s lotyšským sārņi /Lhež 291/. V Lotyšsku existuje také řada místních názvů, jejichž etymologická souvislost se slovem sārņi není pochybná, např. Sārnes — statek v Birzgale, Sārņi — vesnice ve Zvirgzdene aj. Baltský původ místního názvu Sārnate připouští i formant -at- (pokud nejde o <-ast-, srov. Sārnastvalks — potok v Dundagu). Celkově se zdá, že hypotézy o ugrofinském a baltském původu zkoumaného místního názvu jsou přibližně stejně pravděpodobné. Jedním z nejzáhadnějších místních názvů zmíněných ve smlouvě z roku 1230 je Pygawas. V současnosti není známa přesná lokalizace této kiligundy ani její odpovídající název v současné toponymii. Byla vyslovena domněnka, že jde o chybný zápis namísto správného Tygwe (=Tīgve), které je uvedeno v dokumentu z roku 1253.13 V jednom z dokumentů z roku 1461 je však rovněž zmíněn místní název Pigow a roku 1858 byly v Dzīre zaznamenány statek Piegenēek (tj. Pigeniek) (srov. KF 137). V. Kiparsky spojuje Pygawas s litevskými místními názvy Pigėnai a Pigainė (z publikace I. Sprogise) a poznamenává, že zápis s -awas, -ow spolehlivě („sicher“) svědčí o přítomnosti baltské přípony -ava (tamtéž). Ze současné litevské toponymie lze uvést název vesnice Pigailiai v okrese Raseiniai (Lasž 241). Nemáme přímý doklad, že název kiligundy *Pigava či *Pigava fungoval také jako hydronymum, to je však nepravděpodobné, zvláště s ohledem na přítomnost typicky hydronymického formantu -ava. Případné hydronymum *Pigava lze snad srovnat s litevským pigùs, pỹgis. Ve prospěch takového srovnání svědčí ze sémantického hlediska také jeden z významů latinského protějšku piger- ‚pomalý‘ a ještě více možná analogie se sémantickými vztahy mezi litevským lėtas ‚pomalý‘ a lotyšským lēts ‚levný‘ (na sémantické paralely mezi pigùs a lėtas již poukazoval E. Fraenkel /LEW 588/). Původním významem místního názvu *Pigava (zřejmě baltského původu) tedy mohlo být ‚pomalá řeka‘. Na závěr ještě několik úvah obecnějšího rázu o monografii V. Kiparského „Die Kurenfrage“. Konkrétní analýza jazykového materiálu v této studii se vyznačuje pečlivostí a promyšleností; příležitostí nesouhlasit s autorem není mnoho. Obecné závěry monografie (o povaze a místě kurštiny) se však přesto nezdají příliš přesvědčivé. Proč? Důvody zřejmě souvisejí především s kritérii výběru materiálu pro monografii. Za prvé, tento materiál pochází převážně z dokumentů, které spadají do 13.–16. století, tedy do období, kdy se stará kurština pravděpodobně již přestala užívat a v 16. století zanikl i její nástupce — nová kurština. Jazyková fakta z této doby proto nemohou přesně ukázat, jakým jazykem Kurši mluvili v době См. Bielenstein A. Die Grenzen..., S. 209.13 100 svého rozkvětu. Za druhé, při výběru jazykového materiálu se přihlíželo ke správním hranicím Kuršska, které se často neshodovaly s hranicemi etnickými. Část baltského jazykového materiálu analyzovaného v monografii proto geneticky souvisí nikoli s kurštinou, nýbrž s jinými baltskými jazyky. Dvě právě zmíněné okolnosti (spolu s několika dalšími méně podstatnými důvody) způsobily, že „kuršská otázka“ položená v monografii nedostala dostatečně přesvědčivou odpověď. Hledání této odpovědi zůstává úkolem i pro současnou generaci baltistů. ZKRATKY bělor. — běloruský jazyk stprus. — staropruský jazyk liv. — livonský jazyk lit. — litevský jazyk lot. — lotyšský jazyk něm. — německý jazyk. Kett. — Kettunen L. Livijský slovník s gramatickým úvodem. — Helsinki, 1938, LXXI + 648 s. KF — Kiparsky V. Die Kurenfrage. Suomalaisen Tiedeakatemian toimituksia. B XLII. — Helsinki, 1939. — 474 S. Lašž — Lietuvos TSR administracinio-teritorinio suskirstymo žinynas. II dalis. — V., 1976. — 398 p. LEW — Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. — Heidelberg—Göttingen, 1955—1965. Lhež — Vanagas A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. — V., 1981. — 408 p. Lvv I — Endzelīns J. Místní názvy Lotyšské SSR. Část I, svazek 1. A—J. — Rīga, 1956. — 426 s.