Динамика языковых процессов на разноязычной территории

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988) LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS JAKOVAS TRIFONOVAS DYNAMIKA JAZYKOVÝCH PROCESŮ NA VÍCEJAZYČNÉM ÚZEMÍ Úvod. Objektivní podmínky rozvoje mnohonárodnostního státu vyvolávají zákonitou potřebu všestranně prohlubovat procesy internacionalizace. Je to dáno růstem počtu původních národností při současném posilování mnohonárodnostního složení obyvatelstva a proměnou etnodemografických struktur na pozadí migračních procesů, což podmiňuje trvalý růst rozsahu bezprostředního masového styku příslušníků různých národností, který se neobejde bez dalšího rozvoje a rozšiřování společenských funkcí ruštiny jako prostředku mezinárodnostní komunikace a internacionalistického sbližování. Ruština se mohla v nových společenských podmínkách ujmout funkce mezinárodnostního dorozumívacího prostředku díky své historicky utvořené dynamické struktuře, která se díky své otevřenosti „neustále obohacuje a proměňuje v souvislosti se začleňováním stále nových sociálních a národních kolektivů do sféry svého působení“, v důsledku čehož se mění společenské a národní oblasti jejího užívání, její funkční vazby s jinými jazyky i vzájemné vztahy mezi různými jazykovými rovinami (Динамика структуры современного русского языка, 1982, с. 10). Jedním z konkrétních projevů této změny bylo přerozdělení funkční struktury jazyka, které vedlo ke změně funkcí dialektu; ten se pod tlakem jazykově obecných a sociologicky prestižnějších tendencí postupně přibližuje hovorové řeči. Zvláštní zájem v tomto ohledu vzbuzují dialektové systémy existující v cizojazyčném prostředí, které působí konzervačně na vývoj dialektového systému, a tím určuje jeho stabilitu. Studium fungování takových systémů je velmi zajímavé jako konkrétní projev dialektické povahy jazykových procesů — dialektiky jazyka jako systému a jazyka jako funkce v jejich skutečném působení. Taková povaha jazykového vývoje je příznačná pro ostrovní nářečí ruštiny, zejména pro ruská starousedlická nářečí Litvy, která vznikla v důsledku přesídlení ruských starověrců, kteří hledali útočiště 107 před náboženským pronásledováním po zavedení nikoniánské církevní reformy v Rusku roku 1667 (Немченко, 1963 а, с. 65—67; Karaliūnas, 1983, с. 23). Předmětem této studie je jedno z takových nářečí, které vzniklo v důsledku dalšího postupu ruského obyvatelstva na počátku XX. století z míst původního osídlení (dnešní rajóny Zarasai, Jonava a Panevėžys) severozápadním směrem a splynutí několika ruských starousedlických nářečí Litvy (РСГЛ) na novém území — v centrální části dnešního rajónu Šiauliai; proto se označuje jako nářečí ruských starousedlíků rajónu Šiauliai (ГРСШ). V důsledku malého počtu jeho mluvčích a specifického způsobu osídlení nového území (přibližně 300 lidí téměř současně založilo tři ruské vesnice, vzdálené od sebe 5—7 km a obklopené litevským původním obyvatelstvem nebo ležící v jeho bezprostředním sousedství: roku 1908 vesnici Smilgiai, roku 1909 Amalai a roku 1910 Gilaičiai) se ostrovní povaha nářečí ještě výrazněji prohloubila; projevila se jeho dvojí izolací: nejen od mateřských nářečí ruštiny, ale i od hlavní oblasti rozšíření РСГЛ (Непокупный, 1964, с. 7—8, 14—15). Podle doby a povahy osídlení je třeba toto nářečí zařadit mezi pozdní přesídlenecká nářečí, která se vyznačují současným a hromadným přesídlením a vysokou mírou izolovanosti (Баранникова, 1975, с. 22—31). Cílem tohoto článku je prozkoumat jednotlivé zvláštnosti fungování tohoto dialektového systému na cizojazyčném území v podmínkách bilingvismu a diglosie. V sociolingvistickém výzkumu problematiky fungování a vzájemného působení jazyků je třeba určit čistě jazykové parametry funkčního vývoje z hlediska užívání různých forem existence jazyka a jeho různých subsystémů v různých oblastech společenské a kulturní činnosti lidí a z hlediska výsledků dlouhodobého užívání jazyka v té či oné funkci (Михальченко, 1984, с. 8). Funkční vývoj jazyka je vždy podmíněn souhrnem společenských a jazykových faktorů, které jsou v nejobecnější podobě zastoupeny na jedné straně jazykovou politikou a na straně druhé jazykovým stavem, chápaným jako souhrn všech druhů jazykové variability — jak funkčně zatížené, tak i takové, která nemá zřetelně vyjádřené funkční zatížení (Степанов, 1976, с. 30). V tomto článku se omezíme na analýzu fonetické variability a na nejobecnější charakteristiku variability na lexikální rovině. Ta je ze sociologického hlediska podmíněna nejzřetelněji. 1. Sociolingvistická charakteristika fungování fonetického systému GRŠŠ. Navzdory mimořádné stabilitě této úrovně jazykového systému podléhá fonetika, stejně jako ostatní úrovně, určitým změnám, které jsou podmíněny především vnitřními zákonitostmi jazykového vývoje. To však nevylučuje ani vliv vnějších faktorů, jež, jak známo, obvykle plní úlohu svého- 108 rázného katalyzátoru, který urychluje nebo zpomaluje vnitřní procesy fonetického vývoje probíhající v těsném vzájemném působení s projevem tendencí obecného gramatického vývoje. Materiál zkoumaného nářečí potvrzuje teoretické tvrzení, že primární znaky dialektu, představující „jeho nejvýraznější odchylky od norem spisovného jazyka nebo od jiných dialektů v podmínkách mísení“, a sloužící proto jako „překážka jazykové komunikace s mluvčími jiných nářečí“, netvoří žádnou nehybnou, staticky uzavřenou skupinu jazykových jevů (Žirmunskij, 1976, s. 389—390). Tak například, pokud pro starší generaci mluvčích GRŠŠ představuje takový primární znak vypouštění osobních koncovek, zejména v systému slovesa, pak pro mladou generaci je jím výrazné jakání a tvrdost afrikát. Výsledkem tohoto rozdílného přístupu k odhalování nejvýraznějších nářečních zvláštností je různý stupeň přiblížení nářeční řeči spisovné normě. Výzkum fonetické variability tohoto nářečí je založen na stanovení rozsahu variací (Variationsbreite) (Fleischel, 1961) takových nejdůležitějších fonetických zvláštností, jako jsou výrazné jakání, dzekání a cekání, depalatalizace afrikát, jakož i některé další fonetické jevy. Studium fonetické variability z funkčního hlediska vyžaduje na druhé straně synchronní i diachronní přístup, což předpokládá nutnost zohlednit zvláštnosti vzniku a vývoje zkoumaného nářečí. Jelikož zkoumané nářečí vzniklo splynutím řady ostrovních nářečí původního obyvatelstva Litvy, jeho hlavní rysy fonetického systému svědčí o jeho společných rysech s nimi. Mezi tyto společné rysy patří: ve vokalickém systému nedisimilační akání, výrazné jakání, vokalismus první předpřízvučné slabiky po sykavkách a [ц], jevy druhé plnohlasosti, způsob výslovnosti počátečních a koncových nepřízvučných samohlásek nevyššího stupně zdvihu aj.; v konsonantickém systému dzekání a cekání, nestálost výslovnosti souhlásky /р/, tvrdost retnic na konci slova, měkkost zubného /с/ v sufixu -ск-, jotace počátečních samohlásek v zájmenech, zjednodušování skupin souhlásek na začátku a uprostřed slova aj. (podrobněji viz: Trifonovas, 1978б, s. 90—93). V nářečí ruských starousedlíků šiauliajského okresu se však za poměrně krátké období jeho oddělené existence projevily některé zvláštnosti fonetického systému, které toto nářečí odlišují od jiných ruských nářečí Litvy. Tento rozdíl se nejvýrazněji projevuje v tvrdosti afrikáty /ч/ a skupin /шч/ a /ждж/ jako protějšků dlouhých měkkých /ш’/ a /ж’/ ve spisovném jazyce: час, чорт, чыста, чэсный, сичас, ничаво, чылавек, чылный, иччас’йа, иччука, рачют, иччапка, иччак, иччытай; вожжжы, дажжжы, прийджжжайут, прийежджжый atd. (zde i dále jsou nářeční slova a texty uváděny ve zjednodušené transkripci). Zároveň se v nářečí 109 ruských starousedlíků jonašského okresu uvedené afrikáty a skupiny souhlásek vyslovují měkce (Nemčenko, 1958, s. 156—157). Výslovnost afrikát lze historicky zařadit do jedné řady s akáním a jakáním, u nichž je vývoj na základě impulzů vnitřní povahy nejvýraznější (Orlova, 1959, s. 5—23). Tvrdost afrikáty /ч/ a skupin /шч/ a /ждж/ je třeba řadit k nejarchaičtějším rysům, které spojují zkoumané nářečí s většinou pevninských západních nářečí ruštiny, kde se tato zvláštnost pojí s výslovností dlouhého tvrdého /ц/ v příčestních sufixech (tamtéž, s. 58, 64—65), což charakterizuje také zkoumaná nářečí. Jevy, které narušují „stejnoměrnost zvuku ustavenou působením někdejších vlastních fonetických procesů“, se však mohou rozvíjet „působením faktorů vyvolaných určitými historickými podmínkami“ (tamtéž, s. 23). Jako takové podmínky, které rozhodujícím způsobem přispěly k zachování tvrdosti afrikát a narušily jejich měkkou výslovnost, typickou pro některá jiná ruská nářečí původního obyvatelstva Litvy, lze vymezit dva okruhy jevů. Prvním je vliv běloruské fonetiky, jemuž byli vystaveni v době prvního přesídlení vzdálení předkové mluvčích zkoumaného a dalších RSL z pevninských nářečí jihozápadní Pskovské oblasti, která se svými fonetickými zvláštnostmi nejvíce podobají zkoumanému nářečí (Careva, 1962, s. 58, 61; Filin, 1972, s. 244—254, 296—300), do pskovsko-běloruského pohraničí, přesněji do někdejší Vitebské gubernie, o čemž svědčí historické prameny (Volkov, 1866, s. 31—33, 47—51). Tento vliv se projevoval především v oblasti konsonantismu, neboť pro běloruštinu je vedle dzekání a cekání charakteristické zvláště rozšířené užívání tvrdých afrikát (Karskij, 1955, s. 46—47; Orlova, 1959, s. 64; Filin, 1972, s. 312). Stopy tohoto vlivu se zachovaly nejen v tvrdosti afrikát, ale i v podobě dzekání a cekání, která se více blíží běloruskému typu dzekání a výrazně se liší od obdobných rysů současných pskovských nářečí (Careva, 1954, s. 297), pokud jde o napětí a sykavý rys při výslovnosti měkkých afrikát /дз’/ a /д’/. Pozdější generace těchto ruských přistěhovalců se postupně usazovaly v Pobaltí — nejprve v litevsko-lotyšsko-běloruském pohraničí a poté v oblastech střední části Litvy. Ve prospěch tohoto předpokladu svědčí zachování tvrdosti afrikát v pohraničních ruských nářečích původního obyvatelstva Lotyšska, zejména v nářečí dagdského okresu (Novgorodov, 1958, s. 353). Na území raného osídlení (dnešní zarasajský, jonašský, panevėžyský a ukmergský okres) vznikl díky značnému počtu přistěhovalého ruského obyvatelstva a kompaktnosti jeho osídlení (Koreckij, 1863; Pamětní kniha Kovno gubernie, 1914, 1915) areál ostrovních nářečí ruského jazyka, v jehož rámci jazykový vývoj, byť poněkud zpomalený cizojazyčným okolím, pokračoval podle obecných zák- 110 zákonitostem jazykových procesů, které vedly ke změkčení afrikát v důsledku stále sílícího působení normalizovaného typu jazyka (Орлова, 1959, с. 64). Zkoumaný dialekt, který vznikl dalším postupem ruského obyvatelstva do severozápadní části Litvy, mimo jiné na území dnešního šiauliaiského okresu, se však ocitl na periferii jazykového areálu ostrovních dialektů ruštiny. To určilo jeho specifický vývoj ve srovnání s někdejším ohniskem či centrem areálu, jenž se projevil zachováním rysů, které se v ohnisku či centru jazykového areálu vytratily (Никонов, 1977, с. 212—215). Tomu napomohla dvojí izolace zkoumaného dialektu, která zesílila izolační působení cizojazyčného prostředí na vývoj jeho vnitřní struktury, a tím podmínila zachování jeho nejarchaičtějších rysů. Pozornost vzbuzuje skutečnost, že některé prameny popisují obdobný vývoj fonetiky ostrovních ruských dialektů v cizojazyčném prostředí — např. zachování ztvrdlých spojení /шч/, /ждж/ v jednom z pečorských dialektů (Лисенкова, 1964, с. 7—9, 15). Obecné zákonitosti projevů sociální podmíněnosti fonetických variant nářeční řeči jsou určovány: 1) komunikační účelností, která předpokládá výběr optimálních jazykových prostředků vhodných pro různé druhy řečové činnosti (Леонтьев, 1974, с. 237); 2) rozvrstvením obyvatelstva — mluvčích ruštiny — podle zastoupení nářečních rysů v jejich řeči (Тарасов, 1974, с. 62); 3) lokalizací polonářečních jazykových struktur aj. Například v rodinném a každodenním prostředí se základní rysy vokalismu a konsonantismu zkoumaného dialektu realizují s podstatně vyšší frekvencí než v úředním styku, zatímco to, zda mluvčí dialektem žijí na venkově, nebo ve městě, určuje stabilitu jednotlivých fonetických rysů. Nejdůležitějšími sociálními determinantami, které především podmiňují fonetickou variabilitu, jsou věk a pohlaví (Баранникова, 1972, с. 9—11). Výběrová analýza a statistické zpracování jazykového materiálu ukazují, že nejvyšší frekvence realizace takových rysů vokalismu zkoumaného dialektu, jako je silné jakání, vokalismus první předpřízvučné slabiky po sykavkách a /ц/ a výskyt protetických hlásek na začátku či uprostřed slova, je charakteristická pro mluvčí GRŠŠ starší generace. Zatímco u informantů této generace kolísá frekvence realizace nejvýraznějšího vokalického rysu — silného jakání — jen nepatrně, v rozmezí pouhých 5% (viz tab. 1), u mluvčích dialektu mladé generace je toto kolísání velmi výrazné — od 20 do 95%. Frekvence realizace tvrdosti afrikát u mužů starší generace rovněž kolísá od 94 do 100%, zatímco u žen kolísání zcela chybí; u informantů mladé generace se pohybuje od 20 do 83% u mužů a od 10 do 97% u žen. 111 Vedle výše uvedených faktorů závisí fonetická variabilita ve značné míře také na mobilitě mluvčích dialektem. Zatímco u nemobilních příslušníků starší generace kolísání frekvence realizace všech tří základních fonetických rysů dialektu buď zcela chybí (ve skupině s nízkou gramotností), nebo je nepatrné (činí 2—3%), u mobilních příslušníků dosahuje 6—12%, přičemž mobilita je charakteristická především pro muže, což je důsledkem jejich větší sociální aktivity. Význam tohoto faktoru se ještě výrazněji projevuje u příslušníků mladé a střední generace, u nichž kolísání frekvence realizace tvrdosti afrikát, dzekání a cekání činí při stejné úrovni vzdělání více než 40% u mužů a 7—10% u žen. Naproti tomu rozdíl ve variabilitě silného jakání je v závislosti na pohlaví i mobilitě informantů méně výrazný; podle našeho názoru to lze vysvětlit větší blízkostí tohoto fonetického rysu dialektu k normované výslovnosti než u obou ostatních rysů. Vyšší frekvence realizace jednotlivých fonetických rysů dialektu u příslušníků mladé a střední generace se středním a vysokoškolským vzděláním je ve větší míře dána subjektivními či individuálními příčinami, avšak i v této skupině se převážně projevuje stejná nepřímá závislost: čím vyšší je úroveň vzdělání a mobility, tím nižší je frekvence realizace základních fonetických rysů dialektu. Úroveň vzdělání informantů mladé generace přitom nepochybně výrazně převyšuje úroveň vzdělání informantů starší generace: 67% prvních má neukončené středoškolské vzdělání, 25% středoškolské a 8% vysokoškolské, zatímco 73% informantů starší generace má pouze základní vzdělání, asi 20% umí číst a psát a asi 7% je negramotných — jde především o ženy pokročilého věku (podle údajů Perspektivního plánu sociálního rozvoje kolchozů, k nimž patří zkoumané vesnice, na léta 1975—1980). Izolační působení cizojazyčného prostředí na fonetickou variabilitu zkoumaného dialektu se zvlášť názorně projevuje při srovnání analýzy ukázek nářečních textů ruských dialektů z centrální části Litvy, zejména z jonavského okresu, s výše uvedenými charakteristikami zkoumaného dialektu. V žádném z nářečních textů starousedlického ruského dialektu jonavského okresu nebyl zaznamenán jediný případ tvrdé afrikáty /ц/ ani spojení /шч/, /ждж/, zatímco jiné archaické fonetické rysy se vyskytují přibližně se stejnou frekvencí jako ve zkoumaném dialektu (Немченко, 1963б, с. 97—110). V ukázkách textů ruského dialektu ignalinského okresu (Свищенко, 1963, с. 111—113), v oblasti litevsko-běloruského pohraničí, se frekvence realizace tvrdosti afrikát blíží úrovni charakteristické pro zkoumaný dialekt a kolísá v rozmezí 70—80%. V obou případech jsou ukázky textů záznamy nářeční řeči mluvčích dialektu starší generace, s nízkou gramotností nebo negramotných, jak lze usuzovat podle 112 obsahu textu nebo pokynům sestavovatelů, a proto je frekvence realizace dvou dalších fonetických rysů nářečí mimořádně vysoká (viz tab. 2). Analýza konkrétního jazykového materiálu v synchronním pohledu v řadě případů odhalila výrazné rozdíly ve fonetické variabilitě, která charakterizuje jednotlivé mluvčí nářečí náležející do téže věkové skupiny. Studium individuálních sociolingvistických biografií těchto jedinců přispělo k odhalení složité a rozmanité interakce vnějších a vnitřních faktorů v procesu fungování celého nářečního systému a zejména při rozvoji fonetické variability (podrobněji viz Trifonovas, 1978 a, s. 89—90). Studium procesů fonetické variability v řečové praxi mluvčích zkoumaného nářečí umožňuje dospět k závěru, že současný stav vnitřní struktury tohoto ostrovního ruského nářečí starousedlíků v Litvě je výsledkem difuzní interakce jazykových systémů a subsystémů, které koexistují v rámci zkoumaného nářečí; tuto interakci podmiňují jak vnitřní zvláštnosti daných systémů, tak vnější faktory. 2. Sociolingvistická charakteristika sociálně aktualizované nářeční slovní zásoby. Sociolingvistický výzkum nářeční slovní zásoby předpokládá zjištění funkčního přiřazení jejích jednotlivých vrstev, vymezených na základě vnitrostrukturní nebo mezijazykové analýzy, k určitým věkovým, sociálním, profesním či jiným skupinám mluvčích daného jazyka nebo nářečí; jde o konkrétní projev sociální diferenciace jazyka, neoddělitelně spjaté se sociální diferenciací společnosti (Schweitzer, 1983, s. 6). Nezbytným předpokladem úspěšného rozboru problému sociální diferenciace jazyka jako celku i jeho jednotlivých rovin — slovní zásoby — je zkoumání sociální variability jazyka a řeči, která má dvě podoby: stratifikační a situační variabilitu (Schweitzer, 1976, s. 78—79). Podstatu sociální diferenciace nářeční slovní zásoby nejlépe odhaluje stratifikační variabilita, přímo spjatá se sociální strukturou společnosti. Pro účely výzkumu nářeční slovní zásoby lze stratifikační variabilitu vyjádřit užším pojmem sociální aktualizace nářeční slovní zásoby, která je konkrétním případem stratifikační variability. Je podmíněna vlivem jednoho sociálního faktoru — povolání nebo druhu činnosti subjektů, což, jak známo, vždy úzce souvisí s působením celé řady dalších sociálních faktorů. Na základě obecně uznávané a široce používané tematické klasifikace nářeční slovní zásoby lze ve slovní zásobě 8. 1880 113 zkoumaného nářečí vyčlenit sedm tematických skupin, které v nejúplnější podobě odrážejí jeho slovní zásobu: 1) názvy přírodních jevů, rostlinné a živočišné říše; 2) názvy usedlosti, obytných a hospodářských budov; 3) názvy předmětů denní potřeby; 4) názvy oděvů, obuvi a ozdob; 5) názvy pokrmů a potravin; 6) slovní zásoba zemědělské výroby; 7) názvy předmětů a pojmů souvisejících s řemesly a živnostmi. Aby bylo možné odhalit procesy sociální aktualizace nářeční slovní zásoby, je třeba zaměřit pozornost na ty skupiny slovní zásoby, v nichž se odrazily hlavní kvalitativní změny v socioprofesním rozvrstvení mluvčích zkoumaného nářečí: rozšíření škály dostupných povolání, vznik nových povolání a jejich určité přiřazení k jednotlivým věkovým skupinám, změna věkového složení sociálně aktivních osob aj. To umožňuje vyčlenit několik skupin sociálně aktualizované nářeční slovní zásoby, které charakterizují řečovou praxi představitelů nejvýznamnějších současných zemědělských profesí: rostlinných pěstitelů, chovatelů hospodářských zvířat, zemědělských mechanizátorů, venkovských stavebních dělníků a odborníků v zemědělské výrobě. Nejvýraznější sociální aktualizací se podle našeho názoru vyznačuje slovní zásoba venkovských stavebních dělníků. Obsahuje bohatý a rozmanitý jazykový materiál — slovní zásobu ruského spisovného jazyka, nářeční slovní zásobu i výpůjčky z různých jazyků. Její mluvčí se vyznačují vysokou mírou sociální aktivity a společenské prestiže, která přetrvala od doby, kdy byli příslušníci této profese málo početní a velmi široce známí. Slovní zásoba venkovských stavebních dělníků představuje málo prozkoumanou vrstvu nářeční slovní zásoby RSGĽ (Nemčenko, 1961, s. 147—175; Marčenko, 1968, s. 73—81). Zahrnuje termíny a pojmy označující stavební procesy, získávání a zpracování stavebních materiálů (v minulosti převážně ručním způsobem), nástroje a pracovní náčiní, způsoby organizace a odměňování práce apod. Při rozdělení nářeční slovní zásoby podle její funkční závislosti na činnosti mluvčích nářečí a dalších nejazykových faktorech se vyčleňují dvě velké skupiny: vlastní profesní slovní zásoba, tj. slova tvořící specifická označení a termíny určité profesní skupiny, a sémantické profesionalismy, tj. mnohoznačná slova, která získávají specifické užití díky schopnosti rozvíjet další významy a zachovávat je v synchronním úzu vedle významu základního (Barannikova, 1973, s. 111). Z hlediska sociolingvistické analýzy jsou zvláště zajímavé sémantické profesionalismy, které ve svém základním významu 114 užívají všichni mluvčí zkoumaného nářečí bez ohledu na druh jejich činnosti a další sociální determinanty. Ve druhotném neboli přeneseném významu se tatáž slova, jejichž možnosti užití jsou vždy omezené, v daném jazykovém společenství užívají pouze ve specializovaném významu, vyznačují se přísně omezeným sémantickým rozlišením, tj. jsou sociálně aktualizována, např.: гнать, ставить, крутить a jejich předponové podoby выгнать, прогнать, поставить, выкрутить, прокрутить lze ve zkoumaném nářečí užívat a) ve stejném významu jako ve spisovném jazyce — v tomto významu je užívají všichni mluvčí nářečí; b) ve zvláštním významu jako označení určitých stavebních procesů — pouze v jazyce venkovských stavebních dělníků, především starší generace (podrobněji viz: Trifonovas, 1978б, s. 152—154). 3. Vnitrostrukturní interakce kontaktních jazykových systémů a subsystémů. Navzdory vysoké míře stability fonetiky svědčí dostupný jazykový materiál o existenci určitých případů vnitrostrukturní interakce kontaktních jazykových systémů na této úrovni. V mateřské i litevské řeči ruských starousedlíků starší generace se někdy pozoruje diftongizace jednotlivých přízvučných samohlásek, např. výslovnost diftongoidů ᵘо, ᵘе na místě přízvučných samohlásek středního a nízkého stupně /о/, /е/, a to jak v mateřské řeči (мноᵘго, зарабᵘотана, Смолᵘенска, губᵘернию — ‚mnoho‘, ‚vyděláno‘, ‚Smolenska‘, ‚gubernii‘), tak v litevštině (tᵘoki, senᵘovė, kalᵘėjimas — ‚takové‘, ‚za starých časů‘, ‚vězení‘). Výskyt podobných diftongoidů v litevské řeči ruských starousedlíků dokonce i na místě nepřízvučného litevského koncového /ė/ nebo v jiných nepřízvučných pozicích svědčí o vlivu fonetických zvláštností místních litevských nářečí, v nichž se výslovnost dlouhých samohlásek /о/, /ė/ pohybuje mezi širokými /aː/, /æː/ a úzkými napjatými /oː/, /eː/ nebo diftongy a diftongoidy ᵘо, ᵘo, ᶦe, ᶦe (Zinkevičius 1966, p. 68, 74) (srov.: Garšva, 1983, s. 159). Zároveň lze v tomto případě hovořit o zachování substrátu mateřských nářečí, neboť pro některá ruská nářečí z vnitrozemí je sice dnes již nepříliš častá, ale přesto charakteristická diftongická výslovnost hlásek odpovídajících fonémům /о/, /е/, která se obvykle vyskytuje vedle nediftongické výslovnosti (Русская диалектология, 1964, s. 33). Podpůrným vlivem litevské samohlásky /e/ v první předpřízvučné slabice lze vysvětlit poměrně vysokou míru zachování silného jakání v řeči ruských starousedlíků střední a mladé generace, kteří se s litevskou výslovností této hlásky setkávají mnohem častěji než s normovanou ruskou výslovností (srov. ruskou nářeční a litevskou spisovnou výslovnost: вᵘаду ‚vedu‘ — degù, вᵘаду ‚vedu‘ — vedu, вᵘазу ‚vezu‘ — vežu, нᵘасу ‚nesu‘ — nešu, сᵘестра ‚sestra‘ — sesuo). 115 V oblasti konsonantismu dochází k interakci kontaktních jazyků ve výslovnosti sykavek a afrikát, přičemž vliv litevského konsonantismu je dvojí. Na jedné straně „zákon afrikát“, charakteristický pro místní litevská nářečí, do jisté míry přispívá k zachování jejich archaické tvrdosti ve zkoumaném ruském nářečí. Zároveň působí opačně měkká normovaná výslovnost afrikáty /ч/ jak v litevštině, tak v ruštině; v důsledku toho tato výslovnost převládá v řeči příslušníků mladé generace a postupně proniká i do řeči jednotlivých příslušníků starší generace. Určitý vliv fonetiky cizojazyčných nářečí lze zvlášť zřetelně sledovat v některých tematických skupinách lexikálních výpůjček z litevštiny, zejména v podobě litevských toponym (Garšva, Trifonovas, 1977, p. 27—31). V důsledku obecné tendence přesouvat přízvuk z koncovky na kořen, charakteristické pro zkoumané i další ruské nářečí Litvy, se přízvuk v přejatých litevských toponymech vždy přesouvá z poslední slabiky na předposlední. Tento jev podporuje vliv přitahování přízvuku z konce slova k jeho počátečním slabikám, který zasahuje téměř celé území žemaitského nářečí, včetně zkoumané oblasti (Grinaveckis, 1973, p. 38—39), např.: Буби, Груздзи, Кужы, Шавли, С’ада, Тэл’шы — srov. litevské spisovné podoby Būbiai, Gruzdžiai, Kužiai, Šiauliai, Seda, Telšiai. Pozoruje se neutralizace distinktivních rysů litevských samohlásek /е/ a /ё/, které se ve zkoumaném nářečí ve většině případů slučují v /а/ po tvrdé nebo měkké souhlásce: Акм’аны, Дуб’аны, Куршаны, Нывар’аны, Шавк’аны, Шыланы — srov. litevské spisovné podoby: Akmenė, Dubėnai, Kuršėnai, Nevarėnai, Šaukėnai, Šilėnai; nahrazení druhého prvku litevského diftongu /au/ souhláskou /в/: Давгели, Каунас|Ковна, Тавреги, Шавли — srov. litevské spisovné podoby Daugėliai, Kaunas, Tauragė, Šiauliai, což je charakteristické i pro další nářečí Litvy (Немченко, 1958, с. 4); zobecnění litevských koncovek -iai- a -is, -ė, které se všude nahrazují koncovkou -ы (po tvrdých souhláskách) nebo -и (po měkkých souhláskách): Смил’ги, Гуроги, Минейки, Ужвенты, Радывилишки, Кел’мы, Жагоры — srov. litevské spisovné podoby Smilgiai, Gūragiai, Mineikiai, Užventis, Radviliškis, Kelmė, Žagarė. V procesech zobecňování litevských koncovek v nářečí ruských starousedlíků šiaulyského okresu se projevuje také taková výrazná fonetická zvláštnost, jako je tvrdost afrikát /ч/, /дж/, a rovněž reziduální jevy cokaní, např.: Байайцы |-чы, Буткайцы |-чы, Гил’вйцы |-чы, Станайцы |-чы, Груджджы — srov. litevské spisovné podoby Baisčiai, Butkāčiai, Gilvūčiai, Stonāčiai, Gruzdžiai. Závěry. 1. Dynamika jazykových procesů na zkoumaném území se nejvýrazněji projevuje ve fonetické variabilitě, kterou podmiňuje řada sociálních determinant, jako jsou věk a pohlaví, mobilita, úroveň vzdělání aj. 2. Dvojí izolace zkoumaného nářečí posílila konzervující působení cizojazyčného okolí a způsobila zachování v 116 zkoumaném nářečí jednotlivých archaických rysů, které toto nářečí odlišují od ostatních ruských nářečí Litvy. 3. Sociální aktualizace nářeční slovní zásoby jako zvláštní případ stratifikační variability představuje sociálně podmíněné funkční rozlišení profesních výrazů, založené na jejich schopnosti rozvíjet další významy a zachovávat je v synchronním užívání vedle významu základního. 4. Funkční a vnitřně strukturní interakce kontaktních jazykových systémů a subsystémů – ruštiny a litevštiny a jejich místních nářečí – určila postupnou transformaci struktury zkoumaného nářečí, které si v současnosti zachovává svůj nářeční základ a současně zahrnuje prvky tří řečových norem: archaické nářeční, nářeční posunuté směrem ke spisovnému jazyku a spisovné. Sociálně podmíněný poměr těchto prvků v řečové praxi mluvčích nářečí určuje vznik polonářečí, které se přibližuje hovorové řeči. 5. Optimální podmínky pro široké fungování obou kontaktních jazyků na zkoumaném území vedly k rozvoji masového bilingvismu a vysoké úrovni ovládání druhého jazyka Tabulka 1. Četnost realizace hlavních fonetických rysů nářečí v závislosti na věku, vzdělání a mobilitě mluvčích,% Starší generace | Mladá a střední generace | Hlavní fonetické rysy | se základním vzděláním | s osmiletým vzděláním | s neúplným středním a vysokoškolským vzděláním | nemob. | mob. | nemob. | mob. | mob. | Silné jakání m*. | 100 | 95–97 | 85–90 | 88 | 75 | jakání ž**. | 100 | 100 | 95 | 90 | 20 | Děkání m. | 97 | 88–100 | 93 | 50 | 25 | i cekání ž. | 100 | 100 | 95 | 85 | 83 | Tvrdost m. | 98 | 94–100 | 60 | 20–63 | 83 | afrikáty ž. | 100 | 100 | 97 | 92 | 10 *muži, **ženy. Tabulka byla sestavena na základě výběrové analýzy nářečních textů, které představují přepisy magnetofonových záznamů řeči zástupců různých skupin mluvčích GRSŠ. Čísla udávají procento realizace hlavních fonetických rysů nářečí na jedné strojopisné stránce nářečního textu. Poznámka. V řeči málo gramotných nemobilních příslušníků starší generace se hlavní fonetické rysy nářečí realizují v plném rozsahu (na 100%), zatímco u mobilních málo gramotných příslušníků této generace a nemobilních příslušníků mladé a střední generace s neúplným středním a vysokoškolským vzděláním se prakticky nerealizují. 117 Tabulka 2. Srovnání četnosti výskytu hlavních fonetických rysů tří ruských starousedlických nářečí Litvy,% Fonetické rysy Šiauliaiský rajón Ignalinský rajón Jonavský rajón Silné jakání 95…100 85…100 100 Dzěkání a cěkání 88…100 75…100 100 Tvrdost afrikát 94…100 70…80 — Tabulka byla sestavena na základě srovnávací analýzy nářečních textů představitelů starší generace mluvčích příslušných nářečí. Tabulka 3. Národnostní složení pracovních kolektivů a územně příslušejících bývalých ruských vesnic Názvy pracovních kolektivů a vesnic Celkový počet osob z toho podle národnosti Rusové osob% Litevci osob% Kolchoz „Raudonasis Spalis“ 478 120 25 358 75 z toho vesnice Smilgiai 186 94 50,5 92 49,5 Kolchoz „Tarybų Lietuva“ 329 106 32 223 68 z toho vesnice Amaliai 169 96 56,5 73 43,5 Kolchoz Kalininův 432 118 28 314 72 z toho vesnice Gilaiciai 241 98 41 143 59 Celkem: v pracovních kolektivech 1239 344 27,7 895 72,3 ve zkoumaných vesnicích 596 288 48,3 308 51,7 Tabulka byla sestavena na základě údajů z hospodářských knih kolchozů k 1. lednu 1975. Tabulka 4. Národnostní složení venkovského obyvatelstva Litevské SSR v Šiauliaiském rajónu a na zkoumaném území Název území Celkový počet obyvatel z toho jednotlivé národnosti,% 1959 1970 Rusové 1959 1970 Litevci 1959 1970 Litevská SSR 1 665 500 1 556 500 3,2 2,6 85,7 87,1 Šiauliaiský rajón 42 500 42 200 3,5 2,6 95,3 96,2 Zkoumané území 723 638 62,3 48,3 36,8 51,7 Tabulka byla sestavena podle údajů z knihy: Výsledky celosvazového sčítání lidu v roce 1970 v Litevské SSR. Vilnius, 1971. Sv. 1. S. 261, 274, 285–288. Údaje o zkoumaném území jsou výsledkem statistického zpracování údajů zemědělského šetření, porovnaných s údaji předsednictstev kolchozů a apilinkových sovětů lidových poslanců. 118 Tabulka 5. Formy a míra znalosti druhého jazyka u příslušníků různých národností na zkoumaném území Formy znalosti druhého jazyka | Počet kladných odpovědí,%: Rusové, Litevci | Míra znalosti druhého jazyka | Počet kladných odpovědí,%: Rusové, Litevci Rozumějí | 100 | 98 | Hovoří plynně | 88 | 61 Domluví se | 94 | 85 | Hovoří s obtížemi | 6 | 24 Čtou a píší | 79 | 71 Tabulka byla sestavena na základě statistického zpracování údajů ze sociolingvistického průzkumu. Procento kladných odpovědí se počítá vzhledem k celkovému počtu zkoumaných informantů — přibližně 600 osob. Tabulka 6. Funkční rozložení litevštiny a ruštiny na zkoumaném území,% Oblasti užívání jazyků | Zkoumané obce: Amaliai, Gilaiciai, Smilgiai | Rusové, Litevci Jazyk komunikace v rodině | rus. 100 — 100 — 100 24 | lit. 20 100 46 100 20 100 V práci, ve škole | rus. 50 48 72 63 85 54 | lit. 94 96 96 100 91 100 Jazyk veřejné a úředně-obchodní komunikace | rus. 20 9 24 3 15 4 | lit. 80 91 76 97 85 96 Jazyk četby knih a novin | rus. 74 44 46 57 60 48 | lit. 76 92 84 99 63 98 Jazyk rozhlasu a televize | rus. 100 78 100 75 96 88 | lit. 92 98 90 100 87 100 Tabulka byla sestavena na základě statistického zpracování údajů ze sociolingvistického průzkumu; procento se počítá stejnou metodikou jako v tab. 5. J. TRIFONOVAS Dynamika jazykových procesů na vícejazyčném území Shrnutí Článek pojednává o zvláštnostech fungování dialektu ruských starousedlíků v Šiauliaiském rajónu. Dialekt se utvořil splynutím několika ruských dialektů Litvy, když se ruští starousedlíci počátkem 20. století přestěhovali z centrální části Litvy do tohoto rajónu. Až do obnovení sovětské moci v Litvě byl dialekt izolován od hlavní oblasti ruských dialektů i od ostatních ruských dialektů Litvy. Z tohoto důvodu se některé archaické fonetické zvláštnosti dialektu zachovaly až do dnešních dnů. Tím se odlišuje od ostatních ruských dialektů Litvy. 119 Fungování dialektu v podmínkách bilingvismu a diglosie vedlo k jeho zásadním změnám. Dialekt byl neustále ovlivňován místními litevskými dialekty a normami litevského a ruského spisovného jazyka. Tyto změny závisely na povaze jazykových kontaktů, kterou určovaly různé mimojazykové faktory (věk mluvčích, vzdělání, společenská aktivita, mobilita a další). Současná transformovaná struktura dialektu ruských starousedlíků si zachovala svůj nářeční základ a obsahuje prvky tří jazykových norem: archaických nářečních, polonářečních podobných spisovnému jazyku a spisovného jazyka. V dialektu se tak utvářejí tři polonářečí (Halbmundart), příznačná pro různé věkové skupiny mluvčích. Nářeční a normativní (spisovné) systémy ruštiny a litevštiny se v řeči zkoumaných mluvčích vzájemně doplňují. Optimální podmínky pro užívání obou jazyků vedly k masovému rozšíření bilingvismu a dobré znalosti druhého jazyka. V mnoha sférách komunikace se užívá litevština, rusky se komunikuje v rodině. Ruština jako prostředek vzájemné komunikace mezi národy SSSR se vedle litevštiny široce užívá v kulturním životě a v oblasti masmédií. Potřebu ruštiny v dalších sférách podmiňuje vznik mezinárodních výrobních kolektivů. J. TRIFONOVAS DYNAMIKA JAZYKOVÝCH PROCESŮ NA VÍCEJAZYČNÉM ÚZEMÍ Shrnutí Článek pojednává o funkčních zvláštnostech dialektu ruských starousedlíků v Šiauliaiském rajónu. Dialekt se vyvinul počátkem 20. století splynutím několika ruských dialektů Litvy, když se ruští starousedlíci přestěhovali z centrální Litvy do této oblasti. Až do té doby byl dialekt izolován od ostatních ruských dialektů. Proto se některé fonetické zvláštnosti archaického dialektu zachovaly až do dnešní doby. Právě tím se tento dialekt odlišuje od ostatních ruských dialektů Litvy. Fungování dialektu v podmínkách bilingvismu a diglosie zásadně ovlivnilo jeho proměny. Dialekt byl neustále ovlivňován místním litevským dialektem a normami obou spisovných jazyků. Jejich vzájemné vztahy se měnily v závislosti na úrovni a povaze jazykových kontaktů, které podmiňovaly různé mimojazykové faktory (věk mluvčích, jejich vzdělání, společenská aktivita atd.). Struktura současného transformovaného dialektu ruských starousedlíků si zachovala svůj základ a obsahuje prvky tří jazykových norem: normy archaického dialektu, normy dialektu blízkého spisovnému jazyku a normy spisovného jazyka. V dialektu proto vznikají tři takzvaná polonářečí, typická pro různé věkové skupiny mluvčích. Nářeční a spisovné systémy ruštiny a litevštiny, které se nejčastěji uplatňují v jazykové praxi, se vzájemně doplňují. Optimální podmínky pro užívání obou jazyků určují charakter bilingvismu a dobrou znalost druhého jazyka. Při komunikaci se nejčastěji užívá litevština. V rodině se mluví rusky. Ruština jako prostředek vzájemné komunikace všech národů SSSR se široce užívá v kulturním životě i v masmédiích. Vznik mezinárodních výrobních kolektivů podmínil rozšíření ruštiny. 120 ЛИТЕРАТУРА Баранникова Л. И. О соотношении внутренних и внешних факторов в развитии диалектных систем // Тез. IV диалектологич. конф. по изучению говоров и языковых контактов в Прибалтийских республиках. Вильнюс, 1972. С. 9—11. Баранникова Л. И. Введение в языкознание. Саратов: Изд-во Саратовск. ун-та. 1973. Баранникова Л. И. Говоры территорий позднего заселения и проблема их классификации // ВЯ. 1975. № 2. Волков В. Сведения о начале, распространении и разделении раскола в Витебской губернии. Витебск, 1866. Гаршва К. Развитие двуязычия в Литовской ССР//Тр. АН ЛитССР. Сер.А. 1982. Т. 3(80). Гаршва К. Сопоставление фонологических систем литовского и русского языков // Kalbų kontaktai Lietuvos TSR. V., 1983. Динамика структуры современного русского языка. Л., 1982. Жирмунский В. М. Марксизм и социальная лингвистика. Проблема социальной дифференциации языков // Жирмунский В. М. Общее и германское языкознание. Л., 1976. С. 235—252. 386—400. Карский Е. Ф. Белорусы. Вып. 1: Язык белорусского народа. М., 1955. Корецкий П. И. О раскольниках в Ковенской губернии // Памятная книга Ковенской губернии на 1863 г. Ковно, 1863. Леонтьев А. Н. Общее понятие о деятельности // Основы теории речевой деятельности. М., 1974. Лисенкова Д. Т. Русский старожильческий говор села Трусово Усть-Цилемского района Коми АССР: Автореф. дис. … канд. филол. наук. Сыктывкар, 1964. Марченко Е. З. Названия некоторых хозяйственных построек в русских говорах Зарасайского района Литовской ССР//Диалектологический сборник / Учен. зап. Латв. гос. ун-та им. П. Стучки. Рига, 1968. Т. 92. С. 73—81. Михальченко В. Ю. Проблемы функционирования и взаимодействия литовского и русского языков. Вильнюс, 1984. Немченко В. Н. Словарный состав говора русского населения Йонавского района Литовской ССР//Учен. зап. вузов ЛитССР. Языкознание. Вильнюс, 1961. Вып. 3. Немченко В. Н. Фонетические и морфологические особенности говора русского населения Йонавского района Литовской ССР// Учен. зап. Вильнюсск. гос. ун-та им. В. Капсукаса. Языкознание. Вильнюс, 1958. Т. 26. Вып. 1. Немченко В. Н. Русские старожилы Литвы и их говоры // Учен. зап. вузов ЛитССР. Языкознание. Вильнюс, 1963 а. Т. 7. С. 63—86. Немченко В. Н. Образцы текстов русского говора центральной части Литовской ССР (рассказы, сказки, заговоры, песни, частушки, загадки, пословицы и поговорки) // Учен. зап. вузов ЛитССР. Языкознание. Русские говоры в Прибалтике (сб. ст.). Вильнюс, 1963б. Т. 8. С. 97—110. Непокупный А. Н. Ареальные аспекты балто-славянских языковых отношений. Киев, 1964. Никонов В. А. Очаг и периферия // Ареальные исследования в языкознании и этнографии. М., 1977. Новгородов М. А. Из наблюдений над фонетикой и морфологией говора русского старожильческого населения Дагдского района Латвийской ССР // Учен. зап. Даугавпилс. гос. пед. ун-та. Даугавпилс, 1958. Вып. 1. Орлова В. Г. История аффрикат в русском языке в связи с образованием русских народных говоров. М., 1959. Памятная книга Ковенской губернии на 1905—1914 гг. Ковно, 1914. Памятная книга Ковенской губернии на 1915 г. Поневеж, 1915. Русская диалектология / Под ред. Р. И. Аванесова и В. Г. Орловой. М., 1964. Сницине М. К. Образцы текстов русского говора Игналинского района Литовской ССР // Учен. зап. вузов ЛитССР. Языкознание. Вильнюс, 1963. Т. 8. С. 111—113. 121 Сивицкене М. К. О двуязычии сельского русского населения Литовской ССР / Socialinės lingvistikos problemos. V., 1979. Степанов Г. В. Типология языковых состояний и ситуаций в странах романской речи. М., 1976. Тарасов Е. Ф. Социолингвистические проблемы теории речевой коммуникации // Основы теории речевой деятельности. М., 1974. Трифонова Я. С. Функционирование и взаимодействие русского и литовского языков в Литовской ССР: Дис.... канд. филол. наук. М., 1978а. Трифонова Я. С. Основные особенности вокализма и консонантизма островного говора русского языка // Проблемы внутренней и внешней лингвистики. М., 1978б. С. 88—96. Трифонова Я. С. Явления социальной дифференциации диалектной лексики в островном говоре // Проблемы внутренней и внешней лингвистики. М., 1978в. С. 144—155. Филин Ф. П. Происхождение русского, украинского и белорусского языков. Историко-диалектологический очерк. Л., 1972. Царева Л. И. Говоры юго-западной части Псковской области (фонетика и морфология): Дис.... канд. филол. наук. Л., 1954. Царева Л. И. Аканье и яканье в говорах юго-западной части Псковской области // Псковские говоры: 1. Псков, 1962. С. 58—76. Швейцер А. Д. Современная социолингвистика. Теория, проблемы, методы. М., 1976. Швейцер А. Д. Социальная дифференциация английского языка в США. М., 1983. Garšva K., Trifonovas J. Lietuvių vietovardžių tarimo ypatybės Šiaulių rajono rusų senbuvių šnektoje // Mūsų kalba. 1977. Nr. 6. Grinaveckis V. Žemaičių tarmių istorija (Fonetika). V., 1973. Karaliūnas S. Respublikos lingvosocialinės situacijos charakteristika // Kalbų kontaktai Lietuvos TSR. V., 1983. Šiaulių Metraštis 1918—1938. K., be datos. Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966.