Bilingvizmo situacijos ir jų socialinė dinamika

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXVII (1988) LIETUVIŲ KALBA IR BILINGVIZMAS SIMAS KARALIONAS SITUACE BILINGVISMU A JEJICH SOCIÁLNÍ DYNAMIKA Bilingvismus – praxe střídavého užívání dvou jazyků větší či menší skupinou lidí – je ve světě poměrně rozšířeným jevem. Protože společnost si může plně vystačit i s jedním jazykem, existence bilingvismu ukazuje, že ve společnosti jsou přítomna společenství hovořící dvěma různými jazyky (Karaliūnas, 1983, s. 15). Bilingvismus je běžným jevem v takzvaných mnohonárodnostních státech, kde vedle sebe existuje několik národů – každý se svou kulturou a jazykem. Ale i v takových případech bilingvismus zahrnuje jednotlivé skupiny lidí, kteří jsou kvůli potřebám komunikace a interakce nuceni osvojit si a užívat jazyk jiného národa, zatímco většina členů společnosti žije svůj život a užívá svůj jazyk. Dva či několik jazyků tedy koexistuje, užívají se v různých sociálních situacích, každý jazyk má svou oblast působnosti, a v takových případech je vhodnější hovořit o diglosii, ačkoli někteří badatelé považují diglosii také za formu bilingvismu (New Horizons in Linguistics, 1975, s. 319). Typickou diglosickou situací je například koexistence spisovného mluveného jazyka a dialektů, protože obě tyto varianty národního jazyka se užívají k různým účelům a v různých sociálních situacích. Bilingvistické situace, které se v takových případech vyskytují, jsou pochopitelně stabilní, nepředstavují pro komunikaci ve společnosti ani pro její vlastní život obtíže či překážky, a proto mohou existovat po dlouhou dobu. Bilingvistické situace, které dnes existují v mnoha zemích (např. ve Švýcarsku, Kanadě, Jugoslávii, Indii aj.), nevykazují žádné známky změny*. Bilingvistické situace mohou vznikat i z jiných důvodů – ne nutně v důsledku přítomnosti dvou či několika etnických společenství. Společnost může být tradičně monolingvní, ale pro některou oblast své činnosti přijme a užívá jiný jazyk, který je k danému účelu vhodnější než vlastní jazyk. Například ve Finsku plní vedle finštiny funkce literárního jazyka švédština. V Litvě se až do dnešních dnů v kostele užívala latina (zčásti se užívá i nyní). V Indii je jazykem správy, vzdělávání a literatury angličtina. Jazykem užívaným v kanceláři Velkoknížectví litevského byl jazyk slovanského písma, založený na tradici církevní slovanštiny. Roli druhého jazyka ve společnosti velmi často zastává jazyk s prestiží a vysokou kulturní hodnotou. Tlak angličtiny na jazyky národnostních menšin ve Spojených státech amerických má ekonomickou, politickou a sociální povahu, ale například, * Práce sovětských sociolingvistů zdůrazňují rovnoprávnost jazyků sovětských národů a stabilitu jejich užívání (Karaliūnas, 1983). 4 Tlak na skandinávské jazyky vychází z převládajícího mezinárodního významu angličtiny a z toho, že se šíří prostřednictvím škol, rozhlasu a televize, filmů a časopisů, jakož i komerčních kanálů (Haugen, 1972, s. 66—68). Svým funkčním i hodnotovým významem se tento druhý jazyk vyrovná kodifikovanému, standardizovanému spisovnému jazyku a ve skutečnosti plní stejnou úlohu jako spisovný jazyk. Takový prestižní a hodnotný druhý jazyk slouží několika jazykovým společenstvím současně, plní tedy úlohu mezijazyka, funkci lingua franca (viz dále). V západní Evropě byla po dlouhou dobu mez jazykem latina, která fungovala v oblasti vědy, vzdělávání a náboženství. V některých zemích východní Evropy (např. v Bulharsku, Rumunsku, Rusku aj.) zastávala po několik staletí úlohu mezijazyka v náboženství církevní slovanština. Národní jazyk a druhý jazyk, který nejčastěji plní funkce mezijazyka, vytvářejí ve společnosti diglosickou situaci, protože se užívají v různých oblastech. Ale část členů společnosti – vzdělaní, učení lidé – je bilingvní, neboť střídavě užívá oba jazyky. Takové bilingvistické situace, jsou-li stabilní, nemohou významně ovlivnit osud jazyků užívaných ve společnosti. Mezijazyk a interdialekt (viz dále), které zaujímají významné místo na škále společenských hodnot, se liší pouze oblastmi užívání a možnostmi uplatnění. Na druhou stranu se však za určitých historických sociokulturních podmínek mohou bilingvistické situace také změnit. Užívání dvou jazyků vyžaduje od člověka mnohem větší psychické a intelektuální úsilí než komunikace v jednom jazyce, a proto existuje přirozený sklon toto úsilí co nejvíce omezovat, tedy vystačit si s užíváním jediného, obvykle mateřského jazyka. Ve společenské komunikaci je patrná tendence bilingvistické situace eliminovat a vystačit si s užíváním jediného jazyka. Bilingvistické situace lze eliminovat dvěma způsoby: 1) utvoří se smíšený jazyk, složený z prvků a rysů obou jazyků, a 2) jazyk nebo dialekt sociální skupiny či společnosti jsou nahrazeny. 1. Vznik smíšených jazyků Ze dvou jazyků, které tytéž osoby střídavě používají, může za určitých historických a sociokulturních podmínek v průběhu delší doby vzniknout třetí jazyk. Protože jeho struktura obsahuje prvky obou jazyků, nazývá se takový jazyk smíšeným neboli hybridním (mixed language, Mischsprache, langue mixte). Je třeba hned poznamenat, že heterogenní, tj. cizího původu, prvky má ve své slovní zásobě zvláště každé jazyk. Střety jazyků, jejich interakce a vzájemné pronikání jsou totiž nevyhnutelné, stejně jako je nevyhnutelné dorozumívání a interakce lidí různé etnické příslušnosti i kulturní výměna, které se odrážejí také v jejich jazycích: spolu s výměnou kulturních hodnot a jejich předáváním do jazyka vstupují i jejich názvy. Výpůjčky jsou proto zejména v jazyce nižších společenských vrstev takříkajíc nezbytností života. Kromě kulturní výměny vyvolávají jazyková interakce a mísení také řadu dalších historických procesů a událostí: mísení lidí různých etnik a jazyků či jejich společný život na témže území, 5 jejich geografická blízkost, migrace, kolonizace, okupace, společenské, ekonomické a politické vztahy mezi různými zeměmi, etnická symbióza a asimilace lidí různého původu aj. Nositeli a zprostředkovateli jazykové interakce, mísení a vzájemného ovlivňování jsou bilingvní jedinci. Každodenním střídavým užíváním dvou (či několika) jazyků je začínají mimovolně ztotožňovat a nevědomky přibližovat jeden druhému, tj. měnit je. Prvky jednoho jazyka se začínají užívat i při hovoru v jiném jazyce. Transformace vzniklé v řeči bilingvních jedinců mohou v některých případech proniknout také do jazyka členů monolingvní společnosti či sociální skupiny. Tak vznikají výpůjčky. Množství takových prvků přejatých zvenčí, především ve slovní zásobě, se může v jednotlivých jazycích lišit; závisí na aktivitě jejich uživatelů, jejich mobilitě a možnostech interakce. Heterogenních prvků má ve své slovní zásobě značné množství například židovský jazyk neboli jidiš (Jiddisch), který je dorozumívacím jazykem Židů ve východní Evropě, tedy i v Litvě, a Židů pocházejících odtud a žijících na všech kontinentech — hovorovým i literárním. Jidiš má germánskou gramatickou strukturu, protože židovský jazyk vznikl z pozdně středohornoněmeckého jazyka (Spätmittelhochdeutsch) z období 12.–14. století. Kromě germánského prvku obsahuje jeho slovní zásoba asi jednu čtvrtinu slov hebrejského a aramejského původu, jednu šestinu až jednu desetinu slov slovanských, pocházejících převážně ze staré polštiny (Birnbaum, 1923; Karaliūnas, 1977), a značné množství slov románských. Židovský jazyk nelze označit za smíšený, protože jeho gramatický systém je až na jeden či několik hebrejských a aramejských prvků germánský. Povahu jazyka a jeho příslušnost ke genetickému typu určuje gramatická struktura, která se vlivu jiných jazyků téměř nepodřizuje a nepřejímá se. Jidiš jidiš je tedy germánský jazyk. Při utváření smíšeného jazyka se naproti tomu systémy jazyků, které bilingvní jedinci užívají, a které jsou tedy v kontaktu, výrazně modifikují. Gramatika smíšených jazyků je v mnoha případech rudimentární a slovní zásoba poměrně omezená a primitivní. Nelze však říci, že smíšené jazyky jsou pouhými soubory heterogenních jevů. Přesto mají vlastní, specifickou strukturu. Smíšeným jazykem je například ladino (název pochází ze španělského označení latinského jazyka), nazývané také džudezmo (anglicky Judeo-Spanish). Je to jazyk pocházející ze španělštiny 15. století, který obsahuje četné výpůjčky tureckého, řeckého a hebrejského původu a užívají jej lidé židovské národnosti (Sefardové) na Pyrenejském a Balkánském poloostrově i v západní Africe. Směs italštiny s prvky francouzštiny, španělštiny, arabštiny, řečtiny a turečtiny, užívaná v oblasti Středozemního moře, zejména v její východní části (Levanta), se nazývá lingua franca. Vznik samotného termínu i pojmu sahá do doby křížových výprav (11., 12. a 13. století). Účastníci těchto výprav pocházeli z různých evropských zemí. Kněží, mniši a vojáci, kupci a kováři, nosiči a chlapci sloužící jako pomocníci mluvili každý jiným jazykem, které byly předchůdci dnešní angličtiny, francouzštiny, italštiny a němčiny. Latina sice byla jazykem jejich náboženství a vzdělání, ale ne všichni účastníci křížových výprav jí mluvili. Ne všichni ovládali ani jazyky ostatních. Mnohojazyční křižáci proto potřebovali mít jeden jazyk, kterému by všichni rozuměli. Takový 6 Nejlépe jim vyhovoval provensálský jazyk – lingua franca (doslova „francouzský jazyk“), který používali obchodníci a námořníci z různých zemí na jižním pobřeží Středozemního moře od Marseille po Janov (Samarin, 1968, s. 661). Označení lingua franca se nyní v lingvistice stalo termínem označujícím jazyk, který lidé hovořící různými jazyky společně užívají pro účely komunikace (Pei, 1966, s. 148). Smíšeným jazykem podobným lingua franca byl také russenorsk. Před první světovou válkou jej v severním Norsku používali ruští obchodníci a norští rybáři. Vznikl v 18. století při komunikaci mezi ruskými a norskými obchodníky. Jeho gramatika byla rudimentární a skládala se z ruských a norských prvků. Kromě norských a ruských slov obsahoval také slova dolnoněmecká a anglická. Severonorským rybářům totiž udržujícím úzké styky s Bergenem, kde měli dolnoněmečtí mluvčí velký jazykový vliv (Sommerfelt, 1971, s. 33). Smíšené jazyky tedy nevznikají v každé bilingvní situaci. Formují se za velmi specifických historicko-sociálních podmínek, v oblastech intenzivních etnických, kulturních a obchodních kontaktů a výměn. Tam, kde se smíšený jazyk vytvořil a existuje, existovala nebo existuje také dvojí sociokulturní tradice. Jedna sociální skupina, vedena komunikačními potřebami, se snaží přizpůsobit jazyk jiné sociální skupiny. V průběhu této adaptace se jazykový systém výrazně modifikuje a redukuje: co není v mateřském jazyce, nezůstává ani v osvojeném jazyce. V tomto ohledu je zajímavý psychologický fakt, že sami uživatelé smíšeného jazyka tuto modifikaci a redukci jazykového systému nevnímají. Olaf Broch (1927) poznamenal, že uživatelé russenorsk byli přesvědčeni, že hovoří jazykem svých partnerů: Rusové se domnívali, že mluví norsky, a Norové rusky. Na druhou stranu se ne všechny smíšené jazyky vyznačují drasticky modifikovanou, rudimentární gramatickou strukturou. Některé mohou mít úplný gramatický systém vlastní přirozenému jazyku a mohou se užívat v písemnictví a literatuře. Takovým smíšeným jazykem je například norský spisovný jazyk riksmål (doslova „jazyk státu“). Jeho fonetika je norská, ale distribuce fonémů dánská; v morfologii má prvky norského i dánského jazyka a slovní zásoba se skládá z dánských a norských slov. Riksmal vznikl v 19. století, kdy se městské dialekty středních vrstev v Norsku smísily s provinční dánštinou, takzvaným høytidssproget, „slavnostním jazykem“ (Sommerfelt, 1971, s. 26–27). Samostatný typ smíšených jazyků tvoří jazyky pidžin (pidgin) (samotný termín pochází ze zkomoleného anglického slova business „záležitost, věc; činnost, obchod, byznys“). Když se angličtina, francouzština a portugalština prohnaly sítem domorodých jazyků Afriky, Oceánie a Asie a drasticky se modifikovaly, vznikly anglický pidžin, francouzský pidžin a portugalský pidžin. Vznikly z komunikační potřeby v oblasti obchodu a výměny a užívají se mezi skupinami. Plní tedy funkci lingua franca. Například anglický pidžin, přesněji jazyk pidžin vyvinutý z angličtiny, funguje v Kamerunu, Číně, na Havaji, Jamajce, v Koreji, Melanésii a Sieře Leone. Jazyky Pidžin jsou mrtvé, protože nemají jazykové společenství, které by je užívalo a pro které by byly mateřským jazykem. Jsou to čistě kontaktní jazyky. 7 Někdy se však pidžin může vyvinout v přirozený jazyk. Například melanézský pidžin se utvořil jako prostředek komunikace v obchodě. Později jej vládnoucí kasta plantážníků používala při komunikaci s podřízenými k udílení příkazů a rozkazů. Za méně než padesát let od doby, kdy se melanézský pidžin začal šířit, se tento jazyk, nazývaný nový melanézský jazyk, stává národním jazykem Nové Guineje, užívaným ve správě, školství, hromadných sdělovacích prostředcích, náboženství a duchovní kultuře. Děti se mohou od rodičů, kteří užívají pidžin v obchodě a při výměně, tento jazyk naučit a začít jím mezi sebou komunikovat. Tak může vzniknout společenství, jehož mateřským jazykem se stane pidžin. Takové jazyky se pak nazývají kreolské jazyky (španělské criollo, portugalské criulo, „domorodec Západní Indie evropského původu“, jsou utvořena ze slovesa criar „krmit, vychovávat“, pocházejícího z latinského crēāre „tvořit; rodit“). Labai dažnai kreolų kalbos yra laikomos mišriomis kalbomis (plg., pvz., Rosetti, 1972, p. 112–118). Bet nuomonė, kad kreolų kalbose afrikietiška gramatika suderinta su romanų kalbų (portugalų, prancūzų, ispanų) žodynu, nėra pakankamai pamatuota. Pastarųjų metų tyrinėjimai (Taylor, 1972, p. 453–477) rodo, jog pagrindinė kreolų kalbų ypatybė yra smarkiai supaprastinta gramatika, ypač morfologija – neturi žodžių kaitybos fleksijos. L. Hjelmslevas (1938, p. 373–4) yra pareiškęs nuomonę, kad „kreolų kalbų gramatinė sistema (pagrindinių morfemų inventorius ir konfigūracija) yra optimalinė gramatinė sistema“. Komunikacijos požiūriu tokia interpretacija yra visai suprantama, nes apskritai kontaktinėse situacijose kalba kinta optimizacijos kryptimi: išlieka tik tie elementai ir modeliai, kurie yra būtini komunikacijai. Jazyky Pidžin a kreolské jazyky, jak již bylo uvedeno, vznikají za velmi specifických historicko-kulturních podmínek. Obvykle se vyskytují někde poblíž hlavních námořních tras, v oblastech intenzivních obchodních kontaktů a výměny. Jsou tedy tak či onak spojeny s námořními plavbami a zřejmě nemohou být starší než ze 16. století, kdy začaly pravidelné námořní plavby, obchodování a komunikace s domorodým obyvatelstvem. Z toho tedy vyplývá zaprvé, že se v určitých případech (pravda, velmi zřídka) může interjazyk, neboli lingua franca, který vznikl a funguje na základě různých kontaktů, vyvinout v plnohodnotný přirozený jazyk, jakým obvykle bývá mateřský jazyk, tj. jazyk předávaný z generace na generaci bez pomoci jakéhokoli jiného jazyka. Zadruhé, za specifických historických sociokulturních podmínek může ze dvou (nebo více) jazyků vzniknout třetí jazyk, který spojuje prvky obou (nebo několika) jazyků. Nejčastěji však může být jeden jazyk nebo dialekt nahrazen jiným. 2. Nahrazení jazyků nebo dialektů Při sledování vývoje vztahů mezi formami existence jazyka (spisovným hovorovým jazykem, literárním jazykem, dialekty aj.) v různých společnostech a konkrétních bilingvních situací a jejich dynamiky (např. jazykového chování přistěhovalců ve Spojených státech amerických, Brazílii aj.) lze snadno zjistit, že jedna forma jazyka nebo jeden jazyk může nahradit jiný a zaujmout jeho místo. Spisovné, standardní jazyky vytlačily tradiční nářečí v Anglii, Francii aj.; nářečí jsou nyní vytlačována v Německu, 8 Litvě aj. Rodným jazykem obyvatel Irska byla v XVIII. století gaelština, která patřila ke keltské větvi jazyků, avšak v XIX. století začali téměř všichni Irové používat angličtinu. Nahrazení jedné formy jazyka či jednoho jazyka jiným je čistě extralingvistický jev: to, která forma existence jazyka nebo který z kontaktních jazyků přenechá své funkce jinému, nebo naopak, vůbec nezávisí na jeho strukturních zvláštnostech. Bylo by nesprávné domnívat se, že například latina vytlačila galštinu díky svému zvláštnímu vokalismu nebo bohatému systému sloves. „Struktura latiny, arabštiny, španělštiny a angličtiny nijak nepředurčovala rozšíření těchto jazyků daleko za jejich původní hranice. To, co v jejich strukturách přinejmenším přispělo k tomuto procesu, odráželo rysy charakteru a kultury daného národa, které tak či onak určovaly další běh událostí,“ poznamenává francouzský lingvista A. Martinet (Мартине, 1972, c. 81—82). Dialekty bývají často bohatší než spisovný jazyk, který je vytlačuje. V procesu nahrazování dialektu či jazyka však působí jedna psycholingvistická zákonitost, totiž že nahrazující jazyk či jazyková forma (obvykle spisovný jazyk) je z pohledu uživatelů jazyka velmi často prestižní a zaujímá vysoké místo na žebříčku společenských hodnot. Dynamika vztahů mezi spisovným jazykem a dialekty i bilingvních situací ve společnosti se může značně lišit a přímo závisí na jazykovém chování sociální skupiny. Ačkoli, jak již bylo zmíněno, je prestiž spisovných, standardních jazyků vysoká, příklon různých sociálních skupin k nim není stejný. Obyvatelé měst začínají používat spisovný jazyk dříve než venkované. Mezi nižšími městskými vrstvami probíhá rychleji také proces nahrazování jednoho jazyka jiným; zvláště intenzivní je tam, kde se soustřeďují obyvatelé různých národností a jazyků, kde existují obrovské mnohonárodnostní pracovní kolektivy a kde angličtina a portugalština slouží jako komunikační prostředky. Proměnu bilingvních situací v monolingvní tedy podporuje urbanizace a industrializace. Venkovské obyvatelstvo je naproti tomu konzervativnější, nepodléhá městským novinkám a svůj rodný jazyk si uchovává nejdéle. Stará gaelština v Irsku, kde jinak všude převládá angličtina, se dodnes udržuje na venkově a je příznakem venkovského odporu vůči anglicizovaným městům (Zawadowski, 1961, p. 22). Také litevský jazyk vynesli přes staletí nevolnictví a odnárodněných velkostatků do světla národního obrození a národní kultury litevští nevolníci. Litevští aristokraté se sice považovali za Litevce, ale mluvili polsky. V dějinách Litvy tak nacházíme poměrně vzácný případ, kdy vyšší společenské vrstvy užívají jeden jazyk a nižší vrstvy jiný. Takové případy se ještě vyskytují ve společnostech, v nichž se po staletí uplatňovaly kastovní vztahy. V jižní Indii žijí například kmeny Toda, Kota a Badaga. Kmen Toda stojí na vrcholu společenské hierarchie a používá jazyk odlišný od jazyka kmenů Kota a Badaga, které mu slouží. Větší odolnost a schopnost přetrvat mají spisovné, normované a standardizované jazyky než ty, které existují pouze v mluvené podobě a nemají literární formu. Zvláště životaschopné jsou jazyky národů se starou a rozsáhlou kulturou: prestiž jazyka je tím vyšší, čím bohatší a rozmanitější je kultura, které slouží. V západních provinciích Římské říše vytlačila latina keltské jazyky, ale řečtině nedokázala nic udělat. Prestiž řecké civilizace byla 9 tak velká, že se řečtina udržela nejen jako hovorový jazyk, ale také jako jazyk správy východní části Římské říše a Byzantské říše. Osud jazyka, jeho zachování či nahrazení ovlivňuje také postoj správy k němu. Téměř ve všech evropských zemích spisovné, standardní jazyky vytlačily nebo právě vytlačují dialekty, místy také jazyky národnostních menšin, především tam, kde se proti příslušníkům menšin nepoužívá násilí. „Násilí v takových případech obvykle vyvolává odpor. Ve skutečnosti je nejlepším způsobem, jak probudit umírající jazyk, pokusit se jej potlačit,“ poznamenává norský lingvista Alf as Sommerfeltas (1971, p. 69). Jednou z příčin litevského národního obrození ve druhé polovině XIX. století mohly být kruté represe carismu a zákaz litevského tisku (Karaliūnas, 1983, p. 6). Jedním z nejdůležitějších – ne-li vůbec nejdůležitějším – faktorů dalšího osudu jazyka je sociální kontrola. Její existence dává jazyku sílu přežít a přetrvat. Před první světovou válkou určoval v klaipėdském kraji a ve vesnicích Pruské Litvy jazyk, který měli používat on sám, jeho rodina a čeleď, otec; jeho subjektivní rozhodnutí se však muselo shodovat s názorem sousedů, protože kdyby se někdo prohlásil za Němce, ačkoli by se ve vesnici vědělo, že je Litevec, celá vesnice by se mu vysmála. Nižší vrstvy venkovských dělníků a řemeslníků takovým psychologickým překážkám nečelily, jejich chování tedy již nebylo předmětem sociální kontroly, a proto je germanizace zasáhla dříve (Gerulis, 1932). Při změně společenských podmínek nebo z určitých politických důvodů (separatistických tendencí etnického či politického charakteru) se může změnit předmět sociální kontroly, případně může tato kontrola zcela zaniknout. To pak může vést k nahrazení jednoho jazyka jiným. Případ drastického nahrazení jazyka a zároveň tragického jazykového osudu popisuje Jurgis Gerulis (Gerullis, 1932). V jeho rodné vesnici Jogaudai tvořili Litevci 50–60% obyvatel. O potlačování litevštiny ze strany místních úřadů nemohla být řeč, protože tehdejší vláda litevským rolníkům velmi přála. V roce 1914 tedy byly vyhlídky na vytlačení litevštiny velmi malé. V roce 1925 však ve vesnici zůstali už jen tři Litevci. Jak se mohlo stát, že během deseti let byla litevština téměř úplně vytlačena němčinou? Mnozí Litevci se z války nevrátili. Část obyvatel Jogaudai byla deportována do Ruska a tam staří Litevci zemřeli. Když byl Klaipėdský kraj připojen k Litvě, tentýž jazyk a táž krev již nedokázaly překonat odcizení, které vzniklo v důsledku dlouhodobé příslušnosti ke dvěma zcela odlišným kulturním oblastem – prusko-německé a polsko-ruské. Proces germanizace urychlovala zejména skutečnost, že Litevci z Malé Litvy se díky výrazně vyšší úrovni zemědělství a materiálního blahobytu cítili nadřazeni Litevcům z Litvy: nechtěli být ztotožňováni s lidmi v lýkových opáncích zpoza hranice a začali se stydět za svůj rodný jazyk i svou národnost. Již dříve se dívali svrchu na įpulakus (z polského slova polak „Polák“), jak posměšně nazývali Litevce zpoza Němenu. Když byl Klaipėdský kraj připojen k Litvě, ztotožnili se proto s Němci, kteří jim byli z hlediska materiální kultury rovnocenní. Už neexistovaly společenské síly, kvůli nimž by se člověku, který se prohlašoval za Němce, ale byl Litevcem, ostatní vysmívali, a cesta germanizaci tak byla otevřená. 10 Z tohoto příkladu je jasně patrné, že ještě před změnou jazyka mizí pocit národního uvědomění. Tento závěr potvrzuje také proces slavizace Litevců ve Vilniuském kraji (viz dále). Druhý, nový jazyk vytlačuje mateřský jazyk nikoli naráz, nýbrž postupně. Tento proces nesmí narušit komunikaci mezi členy společnosti. Nový jazyk nejprve zaujímá místo starého pouze v určitých oblastech užívání. Dospělí členové společnosti či sociální skupiny mohou například nový jazyk používat při jednání s úřady nebo v armádě, mladá generace ve škole. Mateřský jazyk se však nadále používá v rodině a při neformálním styku. Takové obsazení některých oblastí užívání U. Weinreich (1968, s. 107) rovněž považuje za nahrazení jednoho jazyka jiným a nazývá je částečným. Postupný přechod společnosti k jinému jazyku se v rodinách odráží v tom, že prarodiče mluví jedním jazykem, zatímco mladší generace, nejčastěji děti, již používá jiný jazyk. Skupina mluvčích mateřského jazyka se tedy shoduje s věkovou skupinou, což je právě synchronní projev nahrazování jednoho jazyka jiným (Weinreich, 1968, s. 94). Rodiče jsou většinou bilingvní či polilingvní a doma mluví současně dvěma nebo několika jazyky. Takový jazykový vývoj prožila například většina starousedlíků litevského původu v Lotyšsku: při zkoumání jejich jazykové situace se ukázalo, že prarodiče často mluvili litevsky, rodiče dvěma až pěti jazyky a děti jedním nemateřským jazykem (Garšva, 1985, s. 124). Je třeba zdůraznit, že bilingvismus či polilingvismus v rodině bývá nejčastěji podmíněn smíšenými sňatky. Například v letech 1925, 1930 a 1932 uzavřelo sňatek mezi sebou pouze 20% Litevců žijících v Lotyšsku; většina jejich manželství byla s Lotyši, ostatní s Poláky, Rusy a Němci (Garšva, 1984, s. 85). Za příznivých sociálních, psychologických a jazykových podmínek je tedy období jazykové změny poměrně krátké — třetí generace je již monolingvní a považuje nový jazyk za svůj mateřský. 64 V osadách v okolí Ciskodu (nejvzdálenějšího ostrova litevského jazyka v Latgalsku, 90 km od litevských hranic) žilo roku 1851 300—400 Litevců. Když tam K. Garšva roku 1977 zavítal, našel už jen asi deset starých lidí, kteří litevsky rozuměli a ještě dokázali něco říci. Podle samotných mluvčích litevštiny většina z nich přestala mezi sebou mluvit litevsky přibližně kolem roku 1930, kdy po smrti starších členů převládla ve smíšených rodinách lotyština (Garšva, 1984, s. 87). Stejnou dobu ukazuje i nahrazení litevštiny polštinou (viz dále). Ustupující jazyk, který ztratil komunikační funkci, je nucen nabýt zvláštní konotace a specifických funkcí, například ezoterické (chtějí-li rodiče před dětmi něco utajit, hovoří spolu starým jazykem) či komické (humorné rubriky v novinách a časopisech). Děti amerických přistěhovalců se smějí slovu vyslovenému starým, rodičovským jazykem. Na nový jazyk, který používají děti, se starší lidé dívají jako na módní záležitost. Proto si z něj přejímají množství slov a výrazů, aby jejich řeč působila mladistvě, moderně a elegantně. Tato tvrzení dobře dokládá jedinečná dynamika sociolingvistických situací ve Vilniuském kraji. Bylo zjištěno, že na etnografickém území Litvy se polština používá od druhé poloviny 19. století ve třech kompaktních areálech — vilniuském, kaunaském a smalvském (Turska, 1982, s. 21). První areál kromě okolí samotného Vilniusu zahrnuje bývalé obce Pabradė, Paberžė, Nemenčinė, Maišiagala a část obcí Joniškis, Giedraičiai, Širvintos a Musninkai. Kaunaský areál se rozkládá severně od Kaunasu v okolí Vandžio 11 galą, mezi Nemunasem, Nerisem a Nevėžisem, zatímco areál Smálvů leží v severovýchodním cípu, nedaleko Zarasů (vesnice Tūrmantas, Smálvos, Bernotiškės, Lupėnka, Šántupiai, Gaidė aj.). Tyto areály spolu geograficky nesouvisejí a leží daleko od etnografického Polska. Tyto polské jazykové ostrovy na území litevského jazyka vznikly poměrně pozdě (Turska, 1982, s. 21; Vidugiris, 1971). H. Turska, která před druhou světovou válkou zkoumala místní polská nářečí, uvádí, že se setkala s místními sedláky ve věku 80—90 let, kteří ještě uměli litevsky lépe či hůře (Turska, 1982, s. 44). Je třeba říci, že takových místních lidí bylo nalezeno nejednoho i mnohem později. Při sběru dialektologického materiálu pro „Atlas litevského jazyka“ v letech 1956—1969 bylo ve vilniuském areálu polského jazyka nalezeno nemálo příslušníků starší generace ve věku 70—100 let, kteří si dobře pamatovali, jak většina obyvatel kraje mezi sebou hovořila pouze litevsky. Mnozí z mladších také tvrdili, že jejich rodiče mluvili litevsky jen mezi sebou nebo se sousedy stejného věku, avšak v rodině se snažili s dětmi litevsky nemluvit. Bylo nalezeno ještě více lidí, kteří litevsky rozuměli, znali významy mnoha místních názvů, názvů zvířat a dalších slov, dokázali říci tu a tam nějakou větu, počítat a pamatovali si různé nadávky užívané staršími lidmi, ale sami už mluvit nedokázali. Je zajímavé, že znalost litevštiny u mnohých z nich, její plynulost, tím více rostla, čím déle o ní přemýšleli a čím více se ji snažili vybavit; tím lépe pak dokázali litevsky mluvit. Na základě těchto více či méně zdatných mluvčích nářečí byly v letech 1956—1969 prozkoumány a podle „Programu sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka“ popsány dialekty okolí Nemenčinė, Ažulaukė, Sužionys, Paberžė, Maišiagala a dalších míst (Vidugiris, 1971, s. 242—243). S prarodiči ve věku 70—80 let, kteří si litevštinu pamatovali a mluvili jí, se setkali také v okolí Kernavė (Vidugiris, 1972, s. 271). Z těchto údajů je tedy jasně patrné, že polonizace litevských sedláků není starým jevem. Přibližně do poloviny 19. století byla převládajícím jazykem téměř v celém tehdejším Vilniuském okrese litevština (Vidugiris, 1971, s. 236). Jasně to potvrzují historikové M. Balinskis a T. Lipinskis, kteří tento kraj dobře znali: „Vilniuský okres je obydlen samými Litevci. Litevština však převládá souvisle pouze na severní straně, tedy na pravém břehu Neris; na jižní straně v bezprostředním okolí Vilniusu ustoupila polštině; dále se litevsky mluvící vesnice střídají s vesnicemi, kde se užívá polsko-ruský [tj. běloruský. — S. K.] jazyk. Přesto litevština mezi venkovským obyvatelstvem tohoto okresu převažuje nad oběma ostatními jazyky,“ napsali roku 1846 ve své knize „Starożytna Polska pod względem historycznym, geograficznym i statystycznym“ (sv. 3, s. 122). V první polovině 19. století tedy levý břeh Neris, neboli jihovýchodní část Vilniuského okresu, až po samotný Vilnius zůstával souvisle litevský. Dokládá to také etnografická mapa evropské části Ruska sestavená P. Kėpenasem na základě užívání jazyků, která vycházela z údajů sčítání lidu z první poloviny 19. století (1834?). Z etnografického materiálu, který P. Kėpenas shromáždil roku 1857 prostřednictvím katolických duchovních, vyplývá, že se smíšeně, tj. litevsky i polsky, mluvilo v okolí Verkiai, Riešė, Karvis a částečně Maišiagala, Kernavė a Dubingiai. V okolí Nemenčinė žili Poláci pouze v městečku a na faře (Vilnius ir Vilniaus kraštas, s. 75—76). 12 Dokonce i ve městě Vilniusu a na jeho předměstích, kde se již dávno vytvořily příznivé podmínky pro šíření polštiny, se ještě značně mluvilo litevsky. Podle údajů P. Kėpena z roku 1857 byly smíšené (jak píše, „Litevci a Poláci“) farnosti sv. Jana, sv. Ducha, sv. Jakuba, sv. Rafaela, Bernardinů a Antakalnisu (Vilnius ir Vilniaus kraštas, s. 74). M. Balinskis (1835, s. 61), autor prvních dějin města Vilniusu, napsal: „Obyvatelé města Vilniusu jsou podle původu Litevci, Rusové, Němci a Židé“. Také slovanské ostrůvky, které se dříve nacházely na území litevského jazyka, se ve druhé polovině XIX. století začaly rychle rozrůstat a srůstat jeden s druhým; jako vlny zabíraly stále nové litevské vesnice. Vedle slovanských jazyků — běloruštiny, ruštiny a polštiny — však nadále existovala i litevština, která se místy ve Vilniusu udržela dokonce až do počátku XX. století. Na základě archivních dokumentů (např. hospodářského dotazníku z roku 1872, na který odpovídali místní úředníci a učitelé) A. Vidugiris (1971, s. 241) zjistil, že v sedmdesátých letech předminulého století byli obyvatelé okolí Nemenčinė, Paberžė a Riešė dvojjazyční či vícejazyční. Například v mnoha rodinách v obci Nemenčinė se mluvilo polsky, částečně bělorusky, zatímco „na shromážděních nebo schůzích litevsky a částečně rusky“. V obci Paberžė polsky a litevsky, v okolí Riešė „většinou polsky-žemaitsky a občas rusky-litevsky“, v okolí Maišiagala litevsky, polsky a bělorusky. Z údajů, které A. Plater shromáždil v roce 1890, vyplývá, že vlna slavizace zasáhla litevské vesnice ještě dále na sever od Vilniusu, ačkoli litevsky se stále mluvilo v nezanedbatelné míře: například v obci Maišiagala mluvilo litevsky 2 207 z 7 864 obyvatel, v obci Širvintos bylo z 13 146 lidí 8 491 Litevců, v obci Mūsninkai používalo litevštinu 6 199 z 6 423 obyvatel atd. Po obnovení tisku latinkou se především z neoficiálních novinových zpráv dozvídáme, že na počátku XX. století ještě mluvila litevsky asi polovina obyvatel okolí Dubingiai, polovina obyvatel okolí Joniškis, třetina obyvatel okolí Nemenčinė, třetina obyvatel okolí Paberžė, třetina obyvatel okolí Maišiagala (podle jiných údajů dvě třetiny), a tři vesnice v okolí Karvė (podle jiných údajů třetina obyvatel) (Vidugiris, 1971). Z materiálu shromážděného pro „Atlas litevského jazyka“ vyplývá, že tu a tam v okolí Nemenčinė a Riešė, kde dnes převládá místní polský dialekt, přešli Litevci k polštině přes běloruštinu (Vidugiris, 1971, s. 245). Ve většině případů však litevští rolníci přecházeli k polštině přímo ze svého vlastního jazyka, litevštiny, bez zprostředkování běloruštiny. Zaráží, že areál polštiny se táhne podél historicky starší etnografické litevsko-běloruské hranice: polština se šířila v oblastech, kde byl nejvýraznější průnik běloruského prvku na území litevského jazyka, postup běloruštiny vpřed a ústup litevštiny (Turska, 1982, s. 26, 29, 58). Tam, kde byla litevsko-běloruská etnografická hranice stabilnější, například v okolí Švenčionys, probíhal proces odnárodňování Litevců mnohem pomaleji; místy se Litevci namísto polonizace běloruštinovali. To ukazuje, že polština se šířila a upevňovala především tam, kde jazyková tradice zeslábla a rozpadla se. Tyto skutečnosti znovu potvrzují, že přijetí jiného jazyka předchází vyhasínání národního vědomí a zánik sociální kontroly. 13 Z používaných jazyků — litevštiny, běloruštiny, ruštiny a polštiny — zvítězila polština, která přicházela z kostela, panského dvora a města (Vilniusu a Daupgilis), ačkoli jí mluvilo jen málo lidí. Důležitou úlohu sehrála také společná katolická víra, zatímco mezi pravoslavnými Bělorusy a katolickými Poláky existovala náboženská bariéra, která významně přispěla i k zachování jejich jazyků. Navíc se příslušnost ke katolické víře často začala ztotožňovat s příslušností k polskému národu. Proto se většina obyvatel bez ohledu na svůj původ či mateřský jazyk začala podle vyznání považovat za Poláky (Vidugiris, 1983, s. 53). Polština se tedy na litevském venkově šířila především jako jazyk vyšších vrstev (šlechty, kněží a měšťanů) a náboženství, ale také jako jazyk státu, vzdělávání a kultury, což jí v očích litevských rolníků dodávalo prestiž. Polský jazykový areál v Kaunasku vznikl tak, že okolní rolníci v XIX. století v důsledku stálých kontaktů přejímali polštinu od četných zdejších šlechtických samot („akalicų“). Přechod od litevštiny k polštině probíhal přes mezistupeň bilingvismu. Litevsko-polský bilingvismus trval v mnoha farnostech Vilniuského kraje krátce — třetí generace už litevsky nerozuměla a mluvila pouze polsky. Podle H. Turské (1982, s. 54) sehrála rozhodující úlohu v tomto procesu, „katastrofálním poklesu počtu Litevců v okrese Vilnius“, smíšená manželství, zejména ženy. Je všeobecně známo, že ženy hrají ve vývoji jazyka konzervativní úlohu — předávají svůj mateřský jazyk dětem, a tím zachovávají jazykovou tradici. V tomto případě tomu však bohužel bylo naopak — v procesu polonizace hrály převládající úlohu ženy. Z vyprávění starších lidí se H. Turska (1982, s. 45) dozvěděla, že litevština se nejdéle používala při práci někde dál od domova, na poli či v lese, zatímco doma, v rodině, to byl zakázaný jazyk — nepoužívali jej ze strachu, aby se ho děti nenaučily („Ačkoli byl otec Litevec, maminka byla Polka, a proto jsme spolu mluvili polsky“). Při bližším zkoumání se ukázalo, že tato „maminka“ Polka pocházela z téže nebo sousední vesnice a že její rodiče, stejně jako rodiče jejího otce, mluvili až do smrti pouze litevsky. Takový negativní postoj ženy k litevštině („Matka se zlobila, když prarodiče mluvili s dětmi litevsky, jednou dokonce vyhnala dědečka z domu“), zřejmě vycházel z jejího praktického postoje, z přání, aby její děti zaujaly lepší místo, dosáhly vyššího postavení ve společnosti, možná i z jisté její povrchnosti („Užívání ušlechtilejšího jazyka mě činí ušlechtilejší“ apod.). Roli ženy při zříkání se litevštiny potvrzují také pozorování A. Vidugirise (1972, s. 271): rodina S. Ručinskase, dobrého reprezentanta litevštiny v okolí Kernavė, všemožně bránila výzkumu jeho nářečí — zejména žena a dcery, které litevštinu neměly rády. To, že děti ženu, jejíž rodiče litevštinu používali a která sama v dětství ještě mluvila litevsky, již vůbec nebo téměř vůbec neovládaly — jinými slovy, že období bilingvismu bylo tak krátké —, bylo tedy z velké části zásluhou ženy. Bylo zjištěno, že na mnoha místech Vilniuského kraje historicky předcházely litevsko-běloruský bilingvismus a přechod Litevců k běloruštině (Vidugiris, 1971, s. 245–246; 1983, s. 53–58). Ačkoli se polský prvek v Litvě v první polovině XIX. století posílil a přispěl k šíření a lepšímu ovládání polštiny, masovou polonizaci však nevyvolal. V první polovině XIX. století ještě neexistovaly zvláštní příčiny, které by vedly k masové polonizaci. 14 Rychlé opouštění litevštiny a masový přechod litevských rolníků k polštině se časově shodovaly se zrušením nevolnictví (1861) a povstáním v letech 1863–1864, jinými slovy v podstatě se shodovaly s prosazováním kapitalistických výrobních vztahů na venkově a se zostřením boje o vliv na litevské rolníky mezi statkáři a duchovenstvem polské orientace a carskými úředníky (Vidugiris, 1983, s. 54–55). Lze proto předpokládat, že hlavní příčinou masové polonizace litevského venkova byly zásadní sociálně-ekonomické změny v životě rolníků – osvobození z nevolnictví a jejich zbohatnutí. Stejně jako v době Litevského velkoknížectví souvisel i nyní jazykový rozdíl mezi vyššími a nižšími společenskými vrstvami s rozdílem třídním. Polština nejdříve pronikala do domácností zámožných rolníků a těch, kteří zastávali určité funkce (šaltyšů, lesníků aj.) (Turska, 1982, s. 56). Každému, kdo mluvil polsky, říkali Litevci šlechta a být šlechtou znamenalo patřit k vyšší vrstvě. A. Vidugiris (1972, s. 272), který popsal a analyzoval současnou lingvosociální situaci v okolí Kernavė, dospěl k závěru, že asimilaci podlehlo nejprve městečko Kernavė a okolní blízké statky (např. Kriveikiškis, Kernavėlė aj.) a také vesnice s nějakými privilegii, například osvobozené od nevolnických povinností (jako Semeniškiai, Ramonėškiai aj.). Sociální motiv tedy zřejmě patřil k nejdůležitějším důvodům, proč litevští rolníci začali mluvit polsky. Sociálně-ekonomické změny a tendence k demokratizaci daly v etnografické Litvě vzniknout dvěma zcela odlišným společenským a kulturním jevům. Zaprvé se ve druhé polovině 19. století v hloubi Litvy z lidu usilujícího o vzdělání a vědění stále početněji rodila národní inteligence, která nasměrovala litevské národní obrození zcela jiným směrem. Zadruhé se na etnografickém litevsko-běloruském pomezí, kde národní uvědomění Litevců značně zesláblo, utvářela masová tendence litevských rolníků užívat polštinu jako jazyk kultury, vzdělávání a náboženství. H. Turska (1982, p. 29) teigia, kad lietuvių valstiečių perėjimas į lenkų kalbą buvęs gaivališkas, stichiškas. Žymesnio vaidmens negalėjęs suvaidinti nė lenkiško elemento sustiprėjimas Lietuvoje XIX a. pirmoje pusėje, Vilniaus universiteto klestėjimo metu. Daugeliu atvejų iš tikrųjų taip galėjo būti. Bet tai buvo keletą šimtmečių trukusios sąmoningos ir organizuotos polonizacijos politikos, varytos per bažnyčią ir dvarus, padarinys. Tiesa, ligi Žečpospolitos padalijimų (1772, 1775 ir 1795 m.) Lietuvos Didžiojoje Kunigaikštystėje nebuvo kompaktiškų lenkų kalbos arealų, nes lenkiškas elementas neturėjo Lietuvoje palankių sąlygų tarpti ir plėtotis. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 1897 žilo tehdy ve Vilenské gubernii 3151 lidí, kteří se přistěhovali z etnografických oblastí Polska; v samotném Vilniusu jich bylo 1702. Tento počet zahrnuje nejen Poláky, ale také polské Židy, z nichž většina mohla skutečně pocházet z Polska. Poláci mohli v oblasti Vilniusu před její okupací v roce 1919 legiemi generála Żeligowského tvořit 1–1,5% veškerého obyvatelstva. Vyšší podíl mohli mít pouze v okresech Grodno a Augustów (Vilnius ir Vilniaus kraštas, s. 108–109). Litevský statut zakazoval Polákům vlastnit statky či jiné pozemky ve Velkoknížectví litevském. Právo nabývat města, starostenství a statky, jakož i pronajímat nebo 15 spravovat nemovitý majetek měli pouze Litevci, Žemaité a Bělorusové, kteří se narodili ve Velkoknížectví litevském a odedávna zde žili. Úředním jazykem Velkoknížectví litevského byla slovanská kancelářština. „А писарь земский имеет по руски литерами и словы рускими все листы и позвы писати“, stojí v Litevském statutu z roku 1566 (kapitola IV, článek 1). Vedle ní se postupně šířila také polština. V 16. a zejména v 17. století dospělo souběžné užívání slovanské kancelářštiny a polštiny k zajímavému kompromisu: právní formule na začátku a konci listiny se psaly zákonem předepsaným jazykem, tedy slovanskou kancelářštinou, zatímco vlastní obsah listiny byl v polštině. Tento stav trval až do roku 1697. Tehdy byla uznána faktická převaha polštiny a ta byla povýšena na úřední jazyk Velkoknížectví litevského. První centra polského jazyka a kultury v Litvě vznikla na magnátských statcích, v kostelech a větších městech. Skutečnými uživateli polštiny byly vyšší a střední vrstvy litevské společnosti – magnáti, katolické duchovenstvo, zámožní měšťané a drobná šlechta. Jejich prostřednictvím se polština šířila i do dalších vrstev. Od samého zavedení křesťanství v Litvě byli kněžími Poláci, protože Litevci mezi nimi nebyli. Teprve na konci 16. století se ve vilniuském semináři začali připravovat také litevští kněží a byla pro ně zřízena stipendia. Největším centrem šíření polštiny byl kostel: kázání se pronášela polsky, od litevských farníků se vyžadovalo, aby uměli modlitby polsky, a litevština byla považována za pohanský, a tudíž pro církev nevhodný jazyk (Stosunki litewsko-polskie w diecezji Wileńskiej, 1913). Není proto divu, že prosazování polštiny a pohrdání litevštinou i její odmítání byly již v 16. století tak pokročilé, že osvícenější duchové té doby, například M. Daukša, pociťovali potřebu hájit mateřský jazyk a jeho užívání: „Ačkoli, pravda, málokdo z nás, zvláště z urozenějších, neovládá polštinu a nedokáže číst polsky psaná kázání, podle mého názoru je však nejvíce těch, kteří polštině nerozumějí nebo ji znají jen málo. Vím, jak si všechny národy váží, milují a cení díla napsaná v mateřském jazyce (proto se, myslím, všechny národy daly do překládání knih z jiných jazyků do svých vlastních), pouze náš litevský národ [tj. šlechta. — S. K.], když se učil polsky a užíval polštinu, svůj jazyk tak znevážil, zanedbal a téměř se ho zřekl, že to každý jasně vidí, ale sotva ho za to kdo pochválí,“ napsal M. Daukša roku 1599 v „Předmluvě k laskavému čtenáři“ v Postile vydané ve Vilniusu (Lietuvių literatūros istorijos chrestomatija, s. 65). Proces šíření a prosazování polštiny neustále sílil. Od roku 1737 se ve vilniuských kostelech přestala pronášet kázání v litevštině. Na Vilniuské univerzitě se až do roku 1812 přednášelo latinsky, postupně se však prosadila polština a před jejím uzavřením byla většina profesorů Poláky. Za celou dobu své existence vydala Vilniuská univerzita pouze jednu litevskou knihu – „Bites“ K. Nezabitauskise (1823). Vědomá a organizovaná polonizační politika, uskutečňovaná především prostřednictvím církve, přinesla své výsledky: Litevci ve městech, částečně i na venkově, zejména tam, kde národní tradice značně zeslábly, si časem zvykli na představu, že litevština je podřadný, venkovský jazyk, nevhodný k užívání v kostele a na jiných veřejných místech. Úloha církve v procesu polonizace je patrná také z osudu Litevců v Lotyšsku, kde od 19. století 16 Ve střední části jihovýchodního Lotyšska a ve městech místní Litevci nepřejímali lotyšský, běloruský ani ruský jazyk, nýbrž se převážně polonizovali. Například v okrese Iłūkšta bylo roku 1860 zaznamenáno 5023 Litevců a 3828 Poláků, zatímco roku 1897 – 6986 Litevců a již 11 380 Poláků. Počet Litevců a Poláků se neúměrně zvýšil nikoli v důsledku rozdílného přirozeného přírůstku, ale kvůli polonizaci části Litevců, protože Lotyši se do tohoto okresu začali stěhovat až po roce 1850 a vyznávali jiné náboženství. V okolí Laukesy v okrese Iłūkšta (6 km jižně od Daugavpilsu) počet Litevců takto klesal: roku 1904 jich bylo přibližně 87% (z 4000 – 3500), roku 1914 – 25%, roku 1930 – 14,1%, roku 1935 – 6,8% a roku 1969 – 1%. Tak silné tradice polonizace dokázala zavést církev: uvedená oblast nebyla součástí polsko-litevského státu od roku 1772 a nevolnictví bylo zrušeno kolem roku 1817 (Garšva, 1985, p. 124). Bylo zjištěno (Nitsch, 1925; Turska, 1982, p. 64), že polština užívaná vyššími a středními společenskými vrstvami Litvy (polszczyzna litewska) je z historického hlediska místní variantou spisovné polštiny (koiné), která vznikla na základě cizího jazyka. Tento závěr podporuje i skutečnost, že prakticky všechny polonismy v litevštině mají odpovídající výrazy v polském spisovném jazyce, nikoli však v jeho nářečích. Z toho plyne, že pocházejí z varianty spisovné polštiny užívané v Litvě a Bělorusku (polszczyzna kresowa). Ze stejného důvodu existuje mnoho společných polonismů v litevštině a běloruštině, srov. např. litev. ambaras „trápení, nesnáz“ — bělor. амбарас (< pol. ambaras); arpavóti „čistit zrno cepem“ — арфоваць (< pol. arfować); bėdà „takový vůz na dvou kolech“ — бяда (< pol. bieda, bida) a další. Polonismy v žemaitských nářečích (např. čiōnglis, koñpėlius, krėderas, lañpartas a další) zřejmě pocházejí přímo z polštiny užívané na statcích (nikoli však z jižních litevských nářečí). Většina regionálních polonismů se užívá vedle litevských slov stejného významu. To by naznačovalo, že polská („panská“) slova měla litevštinu ozdobit a zušlechtit, jak se dnes děje v bělorusko-polských bilingvních situacích při mluvení bělorusky (Адамовичуте, 1982). Polština se, jak známo, užívá poměrně široce také v Bělorusku, zejména v jeho západní části, ale jako druhý jazyk ji používají především běloruští katolíci. Například pravoslavní obyvatelé vesnic v okrese Hrodna ji vůbec neovládají (Чекман, 1982, с. 126). Výjimku tvoří samotný severozápadní kout Běloruska v okolí Sopockina a Trakininků (Трокеники), kde místní obyvatelé mluví pouze polsky, tato oblast však byla ještě nedávno litevská. Zdá se, že její obyvatelé přešli k polštině přímo z litevštiny (Гринблат, 1968, с. 148–160). Z toho plyne, že užívání polštiny v Bělorusku netvoří souvislé území; polština se zde užívá vedle rodné běloruštiny jako druhý jazyk. V Bělorusku tedy polština funguje jako určitý interdialekt, jehož podstatou je jeho adstratní povaha (Чекман, 1982, с. 124–128). Funkci interdialektu plnila také varianta polštiny (polszczyzna litewska), kterou užívaly vyšší a vyšší střední společenské vrstvy Litvy v Litevském velkoknížectví a později, po začlenění Litvy do Ruského impéria (1795). Z toho plyne, že užívání polštiny v Bělorusku se zásadně liší od jejího užívání v Litvě, kde se polština pro určitou část obyvatel stala mateřským jazykem a 2. 1880 2793 17 kde funguje jako lingvogeografický dialekt. Z historického hlediska představují obě podoby polštiny užívané na okrajích polského etnografického areálu (polszczyzna kresowa) – lidový lingvogeografický dialekt a interdialekt – dvě sociolingvistická vývojová stadia téhož jevu: polská spisovná mluvená řeč (koiné) se proměnila v interdialekt, který dříve užívala šlechta, duchovenstvo a měšťané; z něj se vyvinul lidový lingvogeografický dialekt polštiny (polské jazykové areály Vilniusu, Kaunasu a Smalvų). Zkoumání sociální dynamiky bilingvních situací umožňuje formulovat tyto závěry. 1. Status quo bilingvních situací může přetrvávat dlouhou dobu. Za určitých společensko-historických podmínek se však bilingvní situace mohou proměnit. Bilingvní situace mohou být odstraněny dvěma způsoby: a) jazyk společenství je nahrazen jiným jazykem; b) vznikne smíšený jazyk, složený z prvků a rysů obou jazyků. K tomu však dochází jen ve výjimečných případech, za velmi specifických historicko-společenských podmínek, zejména v oblastech intenzivních etnických, kulturních a obchodních kontaktů a výměn. Tam, kde vznikl a existuje smíšený jazyk, existovala nebo existuje také dvojí sociokulturní tradice. 2. Nahrazení jednoho jazyka jiným vždy probíhá přes stadium bilingvismu. Nový, druhý jazyk postupně zaujímá místo starého. Zpočátku se užívá pouze v určitých sférách (v administrativě, školství, církvi) a určitými společenskými skupinami – vyššími a středními společenskými vrstvami (městskými obyvateli, duchovenstvem, šlechtou). 3. Nový, druhý jazyk v počátečním stadiu v mnoha případech funguje jako regionální komunikační prostředek – interdialekt, mezijazyk nebo lingua franca. Teprve později se stává lingvogeografickým dialektem (jazykem). Interdialekt, lingua franca a lingvogeografický dialekt (jazyk) jsou z historického hlediska dvě sociolingvistická vývojová stadia téhož jevu. 4. Zpravidla předchází jazykové výměně vyhasínání národního vědomí. Přítomnost národního vědomí v situacích bilingvismu a jazykového kontaktu se projevuje jako jazykový patriotismus a sociální kontrola. Volba jazyka v situacích, kdy se užívají dva nebo více jazyků, je předmětem sociální kontroly. С. КАРАЛЮНАС BILINGVISTICKÉ SITUACE A JEJICH SOCIÁLNÍ DYNAMIKA Resumé V případech, kdy se dva jazyky fungující ve společnosti používají v různých oblastech a k různým účelům, jsou bilingvistické situace stabilní a obvykle přetrvávají dlouhou dobu. Za určitých sociálněhistorických a kulturních podmínek se však bilingvistické situace vyvíjejí směrem k jejich zániku. Smíšené jazyky (jako pidžiny, lingua franky nebo kreolské jazyky) vznikají za specifických sociálněhistorických podmínek v oblastech námořních dopravních cest, intenzivních etnických a kulturních kontaktů a obchodní výměny. 18 Nahrazování dialektu nebo jazyka představuje dlouhodobý sociolingvistický proces. Nahrazující forma existence jazyka (především spisovný hovorový jazyk) a druhý jazyk zaujímají ve hodnotovém systému společnosti zpravidla vysoké postavení a u mluvčích dialektu nebo jazyka se těší větší prestiži. Nahrazující forma jazyka a druhý jazyk v počátečních stadiích bilingvismu v mnoha případech fungují jako interdialekt a interjazyk (lingua franca). V následujících fázích vývoje se z nich stávají jazykovězeměpisný dialekt, respektive národní jazyk. Interdialekt a interjazyk na jedné straně a jazykovězeměpisný dialekt a národní jazyk na straně druhé představují dvě sociolingvistické formy téhož jevu. Teoretická tvrzení jsou ilustrována příklady vývoje různých jazyků světa a především fakty z dějin litevského jazyka a jeho periferních dialektů — v oblasti litevsko-běloruského pohraničí, v Lotyšsku a v bývalém Klaipėdském kraji, kde po dlouhou dobu docházelo k intenzivním litevsko-německým jazykovým kontaktům. S. KARALIUNAS BILINGVISTICKÉ SITUACE A JEJICH SOCIÁLNÍ DYNAMIKA Shrnutí Když se ve společnosti používají dva (nebo více) jazyků v různých oblastech (např. v každodenním životě a v administrativě) a k různým účelům, jsou bilingvistické situace stabilní a mohou přetrvávat dlouhou dobu. Za určitých sociálních a kulturních okolností však bilingvistické situace směřují k zániku. Smíšené jazyky (např. pidžiny, lingua franky a kreolské jazyky) vznikají za specifických sociálněhistorických okolností v oblastech námořního obchodu a plavebních tras a intenzivních etnických a kulturních kontaktů. Nahrazování dialektu nebo jazyka je dlouhodobý sociolingvistický proces. Stávající forma jazyka (obvykle spisovný jazyk) a druhý jazyk, které nahrazují mateřský dialekt nebo jazyk, mají ve společnosti vysokou hodnotu a těší se prestiži. V počátečních stadiích bilingvismu stávající forma jazyka a druhý jazyk poměrně často fungují jako interdialekt nebo interjazyk (lingua franca). V následujících fázích vývoje se z nich stávají jazykovězeměpisný dialekt, respektive národní jazyk. Interdialekt a interjazyk na jedné straně a jazykovězeměpisný dialekt a národní jazyk na straně druhé představují dvě sociolingvistické formy téhož jevu. Teoretická tvrzení v článku jsou ilustrována příklady z mnoha jazyků světa a především fakty z dějin litevského jazyka a jeho periferních dialektů — v litevsko-běloruském etnografickém pohraničí, v Lotyšsku a také v bývalém Klaipėdském kraji, kde docházelo k intenzivním litevsko-německým jazykovým kontaktům. LITERATŪRA Baliński M. Opisanie statystyczne miasta Wilna. Wilno, 1835. Baliński M., Lipiński T. Starożytna Polska pod względem historycznym, geograficznym i statystycznym. Warszawa, 1843–1846. T. 1–3. Birnbaum S. Die jiddische Sprache // Germanisch-Romanische Monatsschrift. 1923. T. 11. P. 149–155. Broch O. Russenorsk // Archiv für slavische Philologie. 1927. T. 41. P. 209–262. Garšva K. Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje (1. Lietuvių kalbos tarmių Latvijoje istorija) // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija. V., 1984. T. 2(87). P. 83–90. 2* 19 Garšva K. Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje (2. Lietuvių gyvenamosios vietos ir kalbų funkcionavimas) // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija. V., 1985. T. 1(90). P. 118–126. Gerullis G. Muttersprache und Zweisprachigkeit in einem preussisch-litauischen Dorf. – Studi Baltici, 1932, t. 2, p. 59–67. Haugen E. The Ecology of Language // Stanford, 1972. Hjelmslev L. Caractères grammaticaux des langues créoles // Compte-rendu du 2ᵉ Congrès International des sciences anthropologique et ethnologique. Copenhague, 1938. Karaliūnas S. Žydų kalba // Mokslas ir gyvenimas. 1977. Nr. 1. P. 35–36. Karaliūnas S. Respublikos lingvosocialinės situacijos charakteristika // Kalbų kontaktai Lietuvos TSR: LKK, t. 23. V., 1983. P. 4–42. Lietuvių literatūros istorijos chrestomatija. V., 1957. Mackey W. F. The Description of Bilingualism // Readings in the Sociology of Language / Ed. by J. Fishman. The Hague; Paris, 1968. P. 554–584. New Horizons in Linguistics / Ed. by J. Lyons. Aylesburg, 1975. Nitsch K. Język polski na Wileńszczyźnie // Przegląd Współczesny. 1925. Nr. 33. Pei M. Glossary of Linguistic Terminology // New York, 1966. Rosetti A. Langue mixte et mélange des langues. – Acta Linguistica, 1945–1949, t. 5. P. 73–78 (rus. vert.: Новое в лингвистике. – М., 1972, вып. 6, с. 112–118). Samarin W. J. Lingua Francas of the World // Readings in the Sociology of Language / Ed. by J. Fishman. The Hague; Paris, 1968. P. 660–671. Sommerfelt A. Diachronic and Synchronic Aspects of Language. The Hague, 1971. Stosunki litewsko-polskie w diecezji Wileńskiej. W Wilnie, 1913. Ščerba L. V. Sur la notion de mélange des langues. – In: Яфетический сборник. Л., 1925, т. 4, с. 1–19. Taylor D. Structural Outline of Caribbean Creole // Word. 1951, N 7. P. 43–59 (Rus. vertimas: Новое в лингвистике. – М. 1972, вып. 6, с. 452–477). Turska H. O powstaniu polskich obszarów językowych na Wileńszczyźnie // Studia nad polszczyzną kresową. Wrocław–Warszawa…, 1982. T. 1. P. 19–119. Urbańczyk S. Początki polskiego dialektu na Wileńszczyźnie // Slavia Orientalis. 1968. T. 17. P. 433–436. Vidugiris A. Kalbų sąveikos klausimu // Dubbingiai. V., 1971. P. 235–253. Vidugiris A. Kalbinės situacijos charakteristika // Kernavė. V., 1972. P. 265–277. Vidugiris A. Dėl kalbų kontaktavimo pietryčių Lietuvoje //Kalbų kontaktai Lietuvos TSR: LKK, t. 23. V., 1983. P. 46–60. Vilnius ir Vilniaus kraštas: Krašto pažinimo pradai. – K., 1932. Weinreich U. Languages in Contact. Findings and Problems. 6th Printing. The Hague; Paris, 1968. Zawadowski L. Fundamental Relations in Language Contact // Biuletyn polskiego towarzystwa językoznawczego. 1961. T. 20. P. 1–26. Адамовичте И. -Э. Проблемы изучения польских заимствований в литовских говорах // Studia nad polszczyzną kresową. Wrocław; Warszawa…, 1982. T. 1. P. 151–176. Вайнарах У. Языковые контакты / Пер. и коммент. Ю. А. Жлуктенко. Киев, 1979. Гавранек Б. К проблематике смешения языков // Новое в лингвистике. М., 1972. Вып. 6. С. 94–107. Гринблат М. Я. Белорусы. Минск, 1968. Мартыне А. Распространение языка и структурная лингвистика // Новое в лингвистике. М., 1972. Вып. 6. С. 81–93. Чекман В. Н. К социолингвистической характеристике польских говоров белорусско-литовского пограничья // Studia nad polszczyzną kresową. Wrocław; Warszawa…, 1982. T. 1. P. 123–138. Щерба Л. В. О понятии смешения языков // Щерба Л. В. Языковая система и речевая деятельность. Л., 1974. С. 60–74. 20