Литовский говор в округе Опсы

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989) KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS KAZIMIERAS GARŠVA, OLEG POLJAKOV LITEVSKÉ NÁŘEČÍ V OKOLÍ OPSY Jedním z málo prozkoumaných nářečí litevštiny je opské nářečí (braslavský okres Vitebské oblasti BSSR). Z administrativního hlediska je okolí (krajina) osady Opsy většinou součástí tří vesnických sovětů: opského, zarečenského a dalekského. Toto nářečí vilniuských Litevců poprvé studoval prof. Zinkjavičius v roce 1952 a vědečtí pracovníci Ústavu litevského jazyka a literatury Akademie věd Litevské SSR v letech 1956 a 1958 (viz Grinaveckienė 1960, 173—191 a článek K. Morkunase v tomto sborníku). Mnoho nářečních textů bylo zaznamenáno během folklorní expedice Ústavu litevského jazyka a literatury v roce 1972 (vedoucí dr. filologických věd L. Sauka). V létě 1985—1987 jsme v této práci pokračovali: prozkoumali jsme jazykovou situaci, která se během 30 let výrazně změnila, a zaznamenali nářeční texty a ukázky písní téměř ze všech vesnic, v nichž se zachovali lidé (převážně staršího věku), ovládající litevštinu. Zvláštní geografická poloha a historická minulost toto nářečí do jisté míry odlišují od mnoha jiných ostrovních litevských nářečí na území dnešního Běloruska, Lotyšska a Polska. Tyto okolnosti také do jisté míry ovlivnily jeho utváření a fungování. Území, na němž se nachází, sousedí na západě a jihozápadě s Litvou, na severozápadě s Lotyšskem a na ostatních stranách s Běloruskem. I. HISTORICKÁ A SOCIOLINGVISTICKÁ CHARAKTERISTIKA NÁŘEČÍ 1. Jazyková situace do roku 1939 Okolí Braslavi bylo odedávna osídleno Litevci. Přibližně 150 let (XI — polovina XII. století) patřila Braslav polockým knížatům, která vtrhla na litevské území. Poté se Braslav a okolí na šest století (do roku 1794) z administrativního hlediska staly součástí Litevského velkoknížectví. Energická litevská expanze na východ ve XIII—XVI. století zadržela započatý proces slavinizace těchto území; na severu žili Litevci po obou stranách řeky Daugavy (okolí Daugavpilsu, Kraslavy a Drissy), na východě dlouho zasahovali až k linii Ikazň—Jody 7* 99 (srov. Lietuvių etnogenezė 1987, 219 — 220 a další). V roce 1596 byl v Ikazni (15 km východně od Braslavi) postaven katolický kostel; jeho zakladatel L. Sapieha nařídil, aby zde působil kněz ovládající litevštinu, neboť prostí lidé v této farnosti mluvili litevsky. Ještě na konci XIX. století šířil zdejší kněz Bujvidas mezi litevsky mluvícím obyvatelstvem oficiálně zakázané litevské tiskoviny. Až do poloviny XIX. — počátku XX. století lze o jakékoli izolovanosti opského nářečí jen stěží hovořit, protože pásmo litevsko-běloruského etnického a jazykového pomezí, v němž převažovalo litevské obyvatelstvo, probíhalo východně a severně od Ops. Proto bylo toto území na základě mírové smlouvy mezi RSFSR a Litvou z 12.07.1920 předáno Litvě. V té době vedla hranice (podle této smlouvy) od nejvýchodnějšího bodu nynější hranice Litevské SSR poblíž Kozjan (BSSR) na severovýchod k východní části jezera Drisvjaty a dále k řece Daugavě (Západní Dvině), poněkud západně od města Druja. Od října 1920 do září 1939 však tuto oblast, stejně jako celý Vilniuský kraj, okupovalo panské Polsko. Litevské obyvatelstvo se tak ocitlo odtrženo od své pevninské části a jeho nářečí se začalo vyvíjet v podmínkách izolace a cizojazyčného okolí, které se ještě zvětšilo poté, co byla oblast v roce 1939 začleněna do BSSR. Teprve tehdy došlo k hromadnému přechodu litevsky mluvícího obyvatelstva litevské národnosti k běloruštině, ale také k polštině a ruštině (pod vlivem školy, masových sdělovacích prostředků apod.). Tento proces jazykové a národní asimilace se připravoval především od poloviny XIX. století (zejména po potlačení povstání v roce 1863), kdy se obyvatelé okolí Belmontu, Pliussů, Vidz a Drisvjat pod silným tlakem polských kněží a carské správy vzdali svého mateřského jazyka (srov. Viltis 1911, č. 17; 1913, č. 12; Žiogas 1909, 19 a další). Na počátku XX. století mluvilo v braslavské farnosti litevsky ještě přibližně 2000 osob, ve vidzské asi 2000 (1022 jich žilo ve městě); v opské farnosti tvořili litevsky mluvící dvě třetiny obyvatelstva, v pelecké třetinu (srov. Viltis 1908, č. 134 a 144; 1909, č. 16; 1912, č. 97; 1913, č. 117 a další). Kromě toho se na konci XIX. století usadily litevské kolonie v okolí Hermanovičů (asi 600 Litevců), Disny (300 Litevců) a v menším počtu také u Braslavi a Ops — ve vesnicích Gruodiškė, Marijampolė a Kupčeliai. Litevci z Hermanovičů pocházeli zřejmě z ukmergské oblasti1, ti z Disny z merkinské oblasti (Viltis 1909, č. 7, 80) a někteří z braslavských z daigelišské oblasti. Ve srovnání s rokem 1908 se počet hospodářství (domů) v někdejších litevsky mluvících vesnicích braslavského okresu dosud snížil jen nepatrně, počet jejich obyvatel však klesl přibližně z 10 na 3 (viz tab. 1). 1 Obyvatel vesnice Belyj Dvor v hermanovičském vesnickém sovětu Zigmunt Potapovič, narozený v roce 1889, nám 25.05.1985 napsal: „Znám litevsky. Náš otec je z Litvy, z vesnice Petrašūnai“. 100 Násilnou polonizaci prováděli polští kněží. Např. v roce 1860 zpovědník Czernicki v Drisviatech nevyslýchal Litevce ze zpovědi v jejich rodném litevském jazyce (Žiogas 1909, 19); dokonce i v Pelekancích místní obyvatelstvo začínalo a končilo zpověď v polštině (Viltis 1909, č. 16). Na litevsky mluvícím území mezi Braslavem a Vidzy působilo do roku 1939 sedm katolických kostelů (v současnosti pouze kostel v Braslavi). Po převedení těchto kostelů v roce 1846 z vilniuského biskupství pod žemaitské biskupství vznikly příznivější podmínky pro užívání rodného jazyka. V kostele v Pelekancích se v letech 1904—1910 a 1928—1936 každou třetí neděli konaly bohoslužby v litevštině (evangelium se četlo delší dobu), v kostele v Opsě se kolem roku 1932 pouze četla kázání, ve Vidzech se kolem roku 1912 četla kázání během chrámových svátků, v braslavském kostele se v letech 1908—1911 četlo evangelium v litevštině (zpovědi v litevštině se někdy přijímaly až do současnosti) (Viltis 1909, č. 16; 1910, č. 44; 1911, č. 117; Mūsų Vilnius 1934, č. 16; 1936, č. 13—14). V kostelech v Urbaně a Dalekách se litevština oficiálně nepoužívala a v Drisviatách se přestala používat v roce 1886 (Žiogas 1909, 19). Práva litevštiny nejvíce hájili pelekancký kněz A. Žeimis-Žeimavičius (1854—1909) a braslavský kněz Armalis, kteří tam také organizovali litevské školy. V Pelekancích nepřetržitě fungovala litevská škola přinejmenším v letech 1905—1911. Zpočátku byla soukromá, od roku 1909 oficiálně působila jako pobočka organizace „Saulė“ (v roce 1909 měla 37 žáků, v roce 1910 — 60); po jejím uzavření v roce 1910 škola tajně fungovala v domě A. Abaljevičiuse. V roce 1907 byly v okolí Braslavi čtyři litevské školy: 14. března 1908 soudní vykonavatel Popov odhalil a zlikvidoval tajnou školu v domě M. Bagdonavičiuse v obci Usiany (9 žáků), ačkoli od roku 1904 byl litevský tisk legalizován (Viltis 1908, č. 43; 1909, č. 58 a 139). Během okupace kraje buržoazním Polskem existovaly litevské základní školy nejprve v Zabornikách (učitel A. Bublis; ve školním roce 1934/35 se rodný jazyk vyučoval pouze jako předmět, škola měla 39 žáků), v Opsě (učitelka M. Tunkūnaitė-Žemaitienė), Petkuniškė (učitelka S. Mališkaitė-Krivialienė), v Pelekancích a Obolikštech (tajně u J. Vancevičiuse)². K zachování litevštiny v okolí Braslavi a Opsy až do současnosti do značné míry přispěla činnost poboček spolku sv. Kazimíra (klerikálně-kulturní organizace) a spolku „Rytas“, které působily v letech 1925—1936. Nejméně v 17 obcích (v Zabornikách, Kupčelích, Domaších, Miljuncích, Paberžė, Vainiūnci, Adymjaniškė, Usianách atd.) byly otevřeny pobočky spolku sv. Kazimíra, které často pořádaly besedy a večírky pro mládež, na nichž se pronášely různé příspěvky (o hospodářství, umění, sportu atd.), zpívaly se litevské písně a pořádaly se tance. Tento spolek přispěl k otevírání litevských mateřských škol ² Údaje bývalých učitelek M. Žemaitienė, S. Krivialienė aj. 101 (obce Adymjaniškė, Zaborniky, Kupčelė, Pelekancy), zmíněných základních škol a čítáren (Zaborniky, Kupčelė, Petkuniškė, Domaše, Opsa, Miljuncy, Jedloviči, Adymjaniškė). Tabulka 1. Počet hospodářství v letech 1908 a 1987 a počet obyvatel v některých bývalých litevsky mluvících obcích Název obce | Počet hospodářství v roce 1908 | Počet hospodářství v roce 1987 | Počet obyvatel Buzhany | Bužionys | 37 | 10 | 31 Vainiūnci | Vainiūnai | 33 | 48 | 148 (G)usiany | Ūsiónȳs | 41 | 35 | 139 Jedloviči | Júodelėnai | 44 | 61 | 182 Žvirbli | Žvirbliai | 40 | 17 | Kriukai | Kriukai | 36 | 22 | 60 Miljuncy | Miliūnai | 60* | 46 | 104 Obolikšty | Obuolỹkščiai | 13 | 6 | 12 Roževo | Rožavà | 35 | 10 | 33 Strusto | Strustà | 24 | 18 | 34 Šalakundži | Šalakañdžiai | 14 | 14 | 32 *Do tohoto počtu je zahrnuta také obec Pelekancy. Polské buržoazní úřady bránily vzdělávání místního obyvatelstva v jeho rodném jazyce. V rámci politiky velmocenského šovinismu a polonizace uzavřely osvětové instituce; shromáždění a večery pořádané spolkem sv. Kazimíra byly často považovány za projev „nacionalismu“ (účastníci byli pronásledováni, někdy až soudně trestáni). Od roku 1937 probíhala výuka ve školách pouze v polštině. Materiální podmínky většině žáků neumožňovaly studovat déle než do 3.—4. třídy, takže naprostá většina místního obyvatelstva byla málo gramotná, nebo dokonce zcela negramotná. Litevskou gramotnost ovládalo jen málo lidí. Část obyvatelstva se na veřejných místech vyjadřovala převážně polsky, tím spíše, že značný počet rodin byl smíšených (Litevci a polonizovaní Litevci). Domácím jazykem v litevských rodinách zůstávala litevština. Litevsky se mluvilo také v kostelech, na trzích a jarmarcích. Mládež stále častěji přecházela k polštině, která byla do značné míry smíšena s místní běloruštinou, a v letech 1935—1939 se mluvilo převážně jí. S rodiči a staršími lidmi však nadále komunikovala v rodném jazyce. Tak vznikla sociální diferenciace dvou jazyků: polština byla vnímána jako jazyk se společenskou prestiží (užívaný „vyššími vrstvami obyvatelstva, kněz- 102 …, a litevština zůstávala převážně domácím jazykem prostého obyvatelstva (především staršího věku). Rozšíření rodného jazyka se proto v této oblasti výrazně zúžilo a počet jeho mluvčích prudce poklesl. Zatímco v roce 1908 zde žilo přibližně 8000 litevsky mluvících obyvatel, v roce 1928 jich bylo 2600. Na základě „Mapu obszaru językowego litewskiego w Rzeczpospolitej Polskiej“ (Warszawa, 1928—1933), kterou sestavil O. Chominski, byla připravena mapa rozšíření litevského jazyka po vesnicích této oblasti3. Na mapě jsou vyznačeny největší vesnice zkoumané oblasti a procentuální podíl mluvčích litevštiny mezi obyvateli těchto sídel v letech 1928—1933. 2. Současná jazyková situace Vzdělávání a gramotnost místního obyvatelstva se v letech sovětské moci šíří především v ruštině a běloruštině. Na venkově existují základní školy s běloruským vyučovacím jazykem (např. v Kumpiních); středního vzdělání se dosahuje převážně ve školách s ruským vyučovacím jazykem (v Opsě, Braslavi). Předškolní zařízení v Braslavi fungují v ruštině, a děti Bělorusů, které je navštěvují, proto začínají komunikovat rusky. Část polského obyvatelstva (včetně těch, kteří mluvili litevsky) v letech 1945—1958 odjela do Polské lidové republiky. V poválečném období se začínají široce šířit knihy a periodika, které byly před válkou jen těžko dostupné. Vzniká svébytná forma bilingvismu. Mnozí z dotazovaných litevských rodin se domnívají, že číst v ruštině a polštině (ti, kteří navštěvovali předválečnou polskou školu) je pro ně mnohem snazší než v litevštině, ačkoli v rodinném styku používají převážně právě ji. V roce 1987 bylo v Braslavském okrese předplaceno pouze 9 litevských novin a 13 časopisů: „Вальстечю лайкраштис“ (9), „Тарибине мотерис“ (6), „Мусу содай“ (5), „Геннис“ (1) atd. Vesnicím sousedícím s Litevskou SSR se otevírá možnost posílat děti do litevských škol a internátů (Mariampol a další), po jejichž absolvování zde mnozí zůstávají studovat a pracovat. Litevci, kteří dokončili školy s ruským nebo běloruským vyučovacím jazykem, mohou nastoupit na univerzitu a do dalších vzdělávacích zařízení v Litvě. Z Litevské SSR se však odtud zatím stěhuje jen málo mladých lidí: většina odjíždí do Daugavpilsu, Vitebska atd. Zlepšování životní úrovně a rozvoj rozhlasové a televizní sítě vedou k tomu, že zbývající litevské obyvatelstvo v okolí Opsy začíná poslouchat litevský rozhlas a později také sledovat programy litevské televize. Tím do jisté míry pokračuje vliv současného 3 Základní variantu mapy připravil geograf T. Šidiškis. 103 spisovného litevského jazyka (podporuje jej litevský tisk, v některých případech také komunikace s dětmi žijícími v Litvě atd.). Podle Celosvazového sčítání lidu z roku 1970 žilo v celém braslavském okrese 202 Litevců, v roce 1979 už jen 137: 63 (46%) z nich považovalo za mateřský jazyk jazyk své národnosti, 50 běloruštinu a 24 ruštinu. Mezi nimi 41 (30%) plynně ovládalo ruštinu jako druhý jazyk, 35 (26%) běloruštinu, 33 (24%) litevštinu a 28 osob (20%) bylo jednojazyčných. Ve venkovských oblastech bylo v roce 1979 zaznamenáno 47 osob jiných národností, které považovaly litevštinu za svůj mateřský jazyk, a 57 osob, které ji ovládaly jako druhý jazyk národů SSSR (z nich 26 osob „polské“ národnosti, 17 litevské, 12 běloruské, 2 ruské a 1 tatarské). V okrese tak bylo v roce 1979 evidováno 200 osob, které plynně ovládaly litevštinu (90 osob ji ovládalo jako druhý jazyk). Během folklorní expedice v roce 1972 (3.–16. července) a našich expedic v letech 1985–1987 bylo jen ve venkovských oblastech Opské oblasti podle příjmení a věku zaznamenáno nejméně 150 starších lidí, kteří do určité míry ovládali litevštinu. V roce 1987 jich nejvíce žilo v Dvarčiai (20)4, v Adymeniškiai (15), v Zaborņiki (12), v Usjanech (10), v Konstalinu (Pogošče), Misjancích, Šalakundzích, Petkuņiškė, Jedlovičích, Kupčelích a Naujasalu (přibližně po 5), v Domaších a Rimaších (po 3) atd. V ostatních vesnicích jich zůstalo ještě méně: zemřeli (např. v letech 1972–1985 v Bykovských 7), odstěhovali se do jiných oblastí (včetně Polska a Litvy; po přestěhování a demolici vesnice Ignatiškė se její obyvatelé přestěhovali do vesnice Murmiški atd., kde dříve žilo 6 Litevců) a jejich děti se litevštinu nenaučily. V letech 1928–1933 tvořilo litevsky mluvící obyvatelstvo v uvedených vesnicích 26–50% (Usjany, Domaši a také Braslav, Rožovo, Opsa aj.) a nejčastěji 51–90%. Po „obnovení“ sovětské moci v roce 1939 se mnozí místní obyvatelé domnívali, že toto území (až k řece Družce) připadne Litvě, a do pasu si nechali zapsat litevskou národnost. Když se tak nestalo (zabránila tomu druhá světová válka), pasy si vyměnili znovu a nechali si zapsat polskou nebo běloruskou národnost. Jak uvádí bývalá učitelka M. Žemaitene, „mnozí dnes mohou být Litevci, zítra Poláci“. Jako důvody volby polské národnosti se uvádějí: katolická víra (mnozí kněží a šlechta označovali litevštinu za pohanskou a zakazovali v ní mluvit); výhody pro Poláky v zóně okupované buržoazním Polskem; návštěva státní školy s polštinou jako vyučovacím jazykem; teror polských nacionalistů a „zemské armády“ vůči Litevcům; přizpůsobení se okolnímu jazykovému prostředí („být jako všichni“); určité výhody během vojenské služby (v prvních letech sovětské moci); možnost odjet do Polska atd. Na území BSSR místní úřady upřednostňují běloruskou národnost. 4 V roce 1956 jich bylo 48 (Vyšniauskaitė 1956, 26–28). 105 Mnozí místní „Poláci“ a „Bělorusové“ si dobře pamatují, že všichni starší mluvili litevsky: „naše babičky a strýcové byli Litevci, a my jsme Bělorusové“. Starší generace obyvatel v Domaších, Rimaších, Medyňce a mnoha dalších vesnicích si dodnes uchovala vzpomínku na svůj litevský původ. Například také M. J. Grinblatovi (1959, 530) staří lidé v těchto vesnicích opakovaně říkali: „jsme rození Litevci“ (ve skutečnosti tehdy sami mluvili litevsky). Místní obyvatelé středního a zejména mladého věku velmi často tvrdí, že jejich jazyk je „běloruský“, a hned se opravují: „ruský“. Místní obyvatelstvo zde litevsky mluvící označuje jako „litevci“, „litevští“. Litevské obyvatelstvo si uvědomuje svou národní příslušnost i nářeční odlišnost: „Kalba mūsų ne tokia kaip Lietuvoje, bet vis tiek lietuviška“, „mes mylim niūkti lietuviškai“, „gimtoji kalba labai brangi“. Téměř všichni poznamenávají, že se jejich nářečí značně změnilo: „svůj starý jazyk jsme zapomněli — musíme se zamyslet, abychom řekli, jak jsme tehdy mluvili“. V místním nářečí se však zachovalo nemálo dialektismů i nářeční fonetika. Mnozí si pamatují modlitby v litevštině a zpívají litevské písně. Přibližně sto písní zná Jelena Krivjalene z vesnice Zaborņiki. Při zkoumání jazykových zvláštností nářečí (zejména jazykových a nářečních kontaktů) nelze opomenout ani písně, na což upozornil už F. F. Fortunatov (1871, 1). II. NEJVÝRAZNĚJŠÍ ZVLÁŠTNOSTI NÁŘEČÍ 1. Fonetika Hlavní rozdíly oproti normativní litevštině v oblasti fonetiky v opském nářečí jsou následující: 1. Přízvučné samohlásce ė často (zejména po souhláskách d, k, n, t) odpovídá ie, zatímco samohlásce o pouze o poněkud otevřenější, srov.: pavardiẽ ‘pavardė’, ma.kėja., daržinies, tėvas, duktė, kójas sópa, šitó. Výslovností samohlásky ė se tedy opské nářečí částečně shoduje s poněkud vzdálenějšími jižními (švenčionským) a severními (uodėgnenským) nářečími litevštiny, zatímco výslovností samohlásky o se shoduje se severovýchodními (zarasajským, daugavpilským) a jižními (švenčionským) nářečími. Méně často se samohláska ė vyslovuje jako e nebo ē (e) a samohláska o jako a: Adam’ã·nišk’a. „Adomėniškė“, nuvė, sadėdami, kã·lai|kõlai, pamã·niǰa.m, aštuon’á·lika, pã·nai, tã·luma5. 2. Stejně jako v jiných východolitevských dialektech se v nepřízvučné pozici místo samohlásek ė, o zachovávají e, a: gyde.m, laukinemis, būva., iš móksla. V Domašách a některých dalších oblastech se někdy i v nepřízvučné pozici vyslovuje ie (<ė): paródie, n’amókie. 5Naše údaje obraz = ę̇, ō = o°/ɔ°), zachycený v „Atlase litevského jazyka“ (Lietuvių kalbos atlasas. V., 1982, mapy č. 27, 35, 37, 87 aj.), plně nepotvrzují. 106 3. Nepřízvučné ie se vyslovuje jako e/e/ie, nepřízvučné uo jako a./uo, srov.: ležùvys, lietuv'ā., lietùvis | l'ietùvis | le.tùvis, āšta.n'alik'a., Jūod'alenasan, kruop'ālbu. 4. Dlouhé nepřízvučné samohlásky se nejčastěji zkracují přibližně na polodlouhé: ma.kieja., tāudi.t'a.s, (v)ùndin'a. Předpřízvučné ekvivalenty dlouhých samohlásek s vedlejším přízvukem (tō.lļ, sū.mis), někdy i popřízvučné samohlásky následující po slabikách se samohláskami vysokého stupně (slī'va.s, n'ū-k'a'm), jsou sluchem vnímány jako dlouhé. V lingvistické literatuře se nepřízvučné samohlásky tohoto dialektu označují buď jako polodlouhé (Grinaveckiene 1960, 174—190), nebo jako dlouhé (Lietuvių kalbos tarmės 1970, 392—394. 5. Samohláska e (<en) se může měnit na i, zejména na absolutním konci jmen: Peleki „Peleke“, mani, Dūkšti, Brāslavi, Diguti'n'a., (v)ùndin'a. 6. Stejně jako v jiných východních dialektech se dřívější „nosové“ ą, ę a diftongy ąn, am, en, em mění na u, i, un, um, in, im: kū ‘ką’, inkùs ‘įkąs’, žu.s'ālis ‘žąselis’, švī'ždava ‘švešdavo’, švìnti. ‘šventę’, ažàugi.s ‘užaugęs’, mani.s ‘manęs’, š'ùndie ‘šiandien’, brúngus ‘brangūs’, glūmži.tie ‘glamžyti’, lingvēsn'a. ‘lengvesnio’, žìntas ‘žentas’, gi.vìnt ‘gyventi’ atd. 7. V řadě případů se č, dž a někdy i t, d (před i) mění na c, dz: (svec'āi ‘svečiai’, šal'ù ‘šalčiu’, valdž'ā ‘valdžia’, gàudz'au ‘gaudžiau’, Vidž'uos ‘Vidžiuose’, kietùci ‘kietutį’, sėdzi ‘sėdi’). Stejně jako v sousedních uodėgnenském a zejména daugavpilském litevském nářečí se souhlásky t, d většinou nemění, srov.: pati, Degutinis, diedūtis, vadinas, didž'āusi ‘didžiausi’. 8. Souhlásky l, s před samohláskami e, ė a r, š, ž před i mohou tvrdnout; v takovém případě se samohlásky mění na e, a, y: saulāla ‘saule’, žó.le.s ‘žolės’, sānei ‘seniai’, pūsasara.s ‘pusseserės’, praūsasi ‘prausiasi’, Us'ani.sā ‘Ūsionyse’, pris'ēsi ‘prisėsi’, šās'ūs ‘šėsis’, mašina.s ‘mašinos’, vašavai ‘važiavai’, važùot ‘važiuoti’, žednój ‘žėdnoje’, žīrgu ‘žirgą’. Souhlásky r, š, ž a zejména b, n, t, z tvrdnou méně často, srov.: bėda ‘bėda’, dektina.s ‘degtinės’, Šaltān'a.m ‘Šalteniams’, Puz'enai ‘Pužėnai’. Nejpravděpodobněji pod vlivem běloruštiny (a polštiny), v nichž se nerozlišuje tvrdé a měkké r (například bělor. pad — rus. ‘рад’ a ‘ряд’), je v zkoumaném nářečí r často tvrdé: vakarē'l'us ‘vakarėlius’, ž'urrù, bāre ‘bare’, darbī's'u, turē.sim; střídání r-r' je velmi časté v řeči téhož mluvčího nářečí u týchž slov, což svědčí o tom, že tato souhláska v současnosti tvrdne. Tento zvuk většinou nepodléhá mezislabičné asimilaci: bern'ūkai, pirmиninke. Vlivem zmíněných jazyků i ruštiny lze vysvětlit také tvrdnutí ž: paž'īsta, dtvažūoja, in daržā'li. Celkově jsou š, ž před samohláskami přední řady v tomto nářečí akusticky vnímány jako tvrdší než v litevském spisovném jazyce. Hláska č, která je tvrdá v běloruštině a polštině, se v nářečí opských Litevců vyskytuje zřídka. Koncové l ve slovech dèl', vèl', atgal', gal' je v nářečí měkké. Ve spojení lb+ ė souhláska 107 l je tvrdé; pod jeho vlivem se ve východolitevských dialektech depalatalizuje i b: kalbė't', kalbė jau. V koncovkách infinitivu se koncové i redukuje (-i>ʾ?): p'ri's(i)min't', vál'g'it'; při poněkud oslabené výslovnosti měkkost i' sluchově zaniká a místo ní je slyšet velmi slabá aspirace. Vyskytuje se ztráta znělosti znělé souhlásky mezi samohláskami: ušáiga.m ‘užigome’. Gravis na krátkých samohláskách mají převážně jednoslabičná slova kàp, tėr, aš, bū́s, jàm, koncovky nominativu singuláru u-kmenů (su'nùs, gražùs), akuzativ plurálu (vaikùs, vainikùs, visùs), v řadě otevřených koncových slabik na -i, -u (gar'di, penki, mažì, gražì, sunkù, gi.venù) a také slova tadà, kadà. V ostatních případech se samohlásky často prodlužují na polodlouhé. Cirkumflex se nejčastěji užívá tehdy, když se slova v řeči vyslovují s určitým důrazem (sā'nas, chvī'ras, gē'ras), zejména v koncovkách na -ai (laikai, vaikai, tai, v částici jai), a také u sonorant r, l, m, n v zavřené pozici: kur, ir, vilkas, namìt'i. Akut se nejčastěji užívá ve slovech vyslovovaných ve větách s klesající intonací nebo s logickým přízvukem: trū'dna pris'(i)min't'. Někdy jsou hranice mezi akútem a cirkumflexem neostré. Dochází k nesystematickému a nejednotnému posunu přízvuku, nejčastěji na předcházející slabiky: sū'nus ‘sū'nus’, žmō'gus ‘žmogùs’, su màma ‘su mamà’, sveikì ‘sveikì’, ark'liais ‘arkliais’, žōlė'mis ‘žolėmis’, ‘sunkù ‘sunkù’, negal'u ‘negaliù’, (j)i'ra ‘yrà’, ápi ‘apiė’. Na rozdíl od litevského spisovného jazyka mají některá slova přízvučné koncovky: lietuvìs ‘lietuvìs’ (lietuv'ái, lietuv'á atd.), bra.lìs ‘brolis’ atd. Přítomnost slabičných přízvuků, diftongů, explozivního [g] a asimilace podle měkkosti v řeči mluvčích tohoto nářečí (netur'(i)ngai, nes'v'eikas) přesvědčivě svědčí o jejich litevském etnicko-jazykovém původu a odlišnosti od řeči ostatních obyvatel oblasti, když v komunikaci používají místní variantu ruského hovorového jazyka. Během poměrně krátké historické doby prošlo zkoumané nářečí obrovskými změnami a bylo silně ovlivněno běloruským jazykem, polštinou, ruštinou i litevským spisovným jazykem. Fonetický popis opšského nářečí je spojen s určitými obtížemi. Vliv jiných jazyků se na jednotlivých mluvčích projevil v různé míře, takže kolísání lze pozorovat i ve výslovnosti členů jedné rodiny. Například někteří v nepřízvučné pozici vyslovují о jako ve spisovném jazyce, jiní téměř jako а: bū,vo a bū,va, dirbo a dirba ‘dirbo’. Kolísání se projevuje dokonce i v řeči téhož mluvčího: vakarė: l'us | vakarė:l'us, kal'bė: jau | kalbė:jau, su'nùs | sū'nus (nominativ singuláru), aukštė|aukšti apod. Zdá se, že pod vlivem slovanských jazyků někteří mluvčí vyslovují samohlásku е jako ie: niė ‘ne’, miės ‘mes’, diebie-s’alis ‘debesėlis’, biegr’ab’ant ‘begrėbiant’. Velmi často je obtížné určit délku samohlásek s dostatečnou přesností, protože živá řeč nemůže probíhat monotónně a kvantitativní rozdíly mezi samohláskami se projevují v řeči téhož mluvčího v téže pozici, závisí však na tempu, důrazu i způsobu řeči. Proto je v mnoha případech, zejména v nepřízvučné pozici, délku 6 Tento přízvuk mají sonoranty také v ruštině, když je slovo vyslovováno s tázací a zvolací intonací: Vyhrál, „Volďu“..., „Volďu“!!! To je tam?! 108 Samohlásky je třeba vnímat podmíněně či variabilně. Totéž platí i pro slabičné přízvuky (intonace), které do značné míry závisí na emocionálním zabarvení řeči nebo na větné intonaci. V nářečí může chybět fonologický, a dokonce i fonetický rozdíl mezi akútem a cirkumflexem; v textech se označuje znaménkem „St“ nad samohláskovými písmeny. 2. Morfologie Mezi morfologickými archaismy upoutává pozornost rozsáhlé užívání východolitevského singulárového illativu, tvořeného od podstatných jmen různých kmenů (Lydōn, Lietuvōn; Apsān, miškān; jaunimēlin, sa.dēlin; turgūn, Vilniun), od starších i novějších přejatých podstatných jmen: ármijon, galiōrkon, Kaliningrādan, klūban, selsavietan. V plurálu se u o-kmenů v tomto významu užívají tři formanty: (i)uosna, (i)uosan, (i)uosun: Bikauskuōsna, Pelekuōsna, Jūodialenasan, Švenčianēliuosan, Šalakundziuōsna | Šalakundziuōsun. Ve vzácných případech se illativ používá ve funkci inessivu (jis mokēsi in ēlektrika Polackan), stejně jako formant -and v singuláru (nuvē svietana). U podstatných jmen V. deklinace se v nominativu plurálu tohoto nářečí zachovává koncovka -es: (dvi)sēšaras < sēšeres ‚seserys‘, (dvi) dūkteras < dūkteres ‚dukterys‘ (v spisovném jazyce, jak známo, vznikly koncovky pod vlivem i-kmene). Totéž lze pozorovat i v koncovkách genitivu singuláru. Změna e > a souvisí se ztvrdnutím souhlásky r. Zájmeno katrās má zde často plnou podobu: kataràs, katarōn; katrās se příležitostně užívá místo tvaru kuris. Osobní zájmena 3. osoby mají v nominativu tyto tvary: ānas (anàs) ‚jis‘, anà ‚ji‘, ānys ‚jie‘, ānos ‚jos‘; vedle normativních tvarů se v nepřímých pádech užívají jū, jām atd. Tvary číslovek na -deset zachovávají staré koncovky: dēšimts ‚dešimt‘, dvidēšimts ‚dvidešimt‘ atd. Stejně jako v daugavpilském a částečně i ve vodjanském litevském nářečí se v nominativu plurálu přídavných jmen místo koncovky -i užívá -ūs (jāunūs, netāžūs, tūnkūs), v infinitivu pak formanty -tie (> -tia.), -tei: nuveitie, manytia, māuditia.s, mōkitia.s, niuktia.; ma.kētei (Domashni). Singulár imperativu se často tvoří bez -k pomocí koncovky -ai (u o-kmenu) a j (nebo bez něj), tj. užívá se úplná nebo zkrácená koncovka 2. osoby singuláru prézentu: atidārai, dārai, pasākai; atvažiūoj, padainiūoj; naktūj; nespjū, nēš. V plurálu se navíc přidává formant -me (1. osoba) a -te (-tie) (2. osoba): stātaime, vālgaita, dabāitie. Vyčleňuje se také konjunktiv (palais-tój ‚palēiščiau‘), tvary po gùlintum ‚po gulinčiu‘, sù visùi ‚su visai‘. Konec slovesa- 109 V préteritu se obvykle zkracuje o slabiku: atvažiau ‘atvažiavo’, dāv ‘dāvē’, nuvė nuvėja. ‘nuėjo’, ataininė ~ ateinėję ‘atėjinėjo’, niaturė ‘neturėjo’, nutekėj, negiedō, nešio, važō. 3. Tvoření slov, slovní zásoba Při tvoření slov se užívají předpony ai(si)-, ata-, až-, (a)žu-, in-, iš-, nu-, pa-, pad-, raz-, už-; přípony -ėlis, -énti, -ýkštis, -inėti, -inis, -uitie, -ūtis, -ė, srov.: aisidarb.i.t ‘užsidirbti’, aisireng.i.s ‘apsirengęs’, atadūosu ‘atiduosiu’, atāmiamu, atāsuntia, atatiakėjus, ažmiršau, ažlaidia, ažniu.kinėja, ažūgava.s ~ ažūgavos, ažūravė, ažūpyla, žūjímta, inbede, indėja, insviėde, išpūola, nucharakterizāva, pamira, numirė, pamiàs, padājus, razmaisyti, rastūsa, usširga, Ciumėlīs, kumeliakėlis, pušýniai, ragutāliu, titālīs, džiuvāna, dabarykščiai, Braslavinia, Pelektnia.s, skrudelinis, naktūitia, naktavō, budūja, kruopeliūti. Uvnitř slova se někdy mezi souhlásky vkládají samohlásky, jindy se naopak vynechávají (zejména ve slovesech): Aliksnis, apīkulam, dionakepe., jüodāžemis, raudānagalviai (grybai) vienamāte.s; āisma, gi.vínsme, nezgirdis, praskėikiau, Jūod(ia)lėnuos. Mezi litevskou nářeční slovní zásobou lze uvést tato slova⁷: aprimestis ‘apynasris’, ažušiūokti ‘užšniokti (lietuvi)’, bradinis ‘tinklas’, dāiktas ‘vieta’ (tan dāiktan perūndas kap dāve.), dabōti ‘žiūrėti’ (dabōja in kėltavu), dangtys ‘stogas’ (ar dūnkti pataisīt?), grynas, -à ‘plikas’ (griebiau gryna.m runka.m i apsāl-dziau), griauzmas ‘griaustinis’ (grāudžia groūzmas), karti ‘kabinti (drabužius ir t. t.)’, kėltava ‘galvijas’, kitaipō ‘kitaip’, kruopelė ‘trupūtis’ (ir kruopelytė, kruopeliūtė: ma.kėja. kruopiābl niūkt), kūčia (kūčiu suvalgė?), kvāilas, -à ‘prastas’ (sveikatà kvaila), lākštas ‘lapas’, landytuvė ‘kibiras su snapu pienui melžti’, lapatūoti ‘kalbėti’ (Paulina niūkia., Adēlka lapatāva; su vienōm, su kitōm palapatūosi, palapatūosiu), māigyti ‘spausti (daryti)’ (pienu šildia.m, sūrius māigia.m), mygti ‘spausti’ (nasylai išmyga kupru), nauda ‘javāi’, niūksmas ‘kalba’, niūkti ‘kalbėti’, pagaišenti ‘pames-ti’ (pagaišenau dukūmentu.), paklotuvė ‘paklodė’, pasiūgėti ‘paaugti’, perūnas ‘perkūnas’, prijunkęs ‘pripratęs’, pūšalōtas ‘toks grybas’, salà ‘kaimas’ (visà salà niūkia. lietuviškai), skrēgždės ‘kregždės’, skrudelė ‘skruzdėlė’, stōvai ‘staklės’, tiesiōji ‘dešinioji (ranka)’, visiapō ‘visai’. Pod vlivem slovanských jazyků se rozšířily významy některých litevských slov: pažistam (= mokam) lietuviškai, vakarėlius stāte.m (= ruośem) atd. V nářečí jsou známy slavismy (v)ūli.cia ‘kaimas’, ūitura ‘kalba’ aj. Mnoho nových slavismů souvisí především s přejímáním názvů více či méně nových reálií (stejně jako v jiných litevských periferních nářečích, v nichž je spisovný jazyk málo známý). Především jde o 7 Z práce A. Višniauskaitė (1956) a ze sbírek folklorních expedic (1972), uchovávaných v Ústavu litevského jazyka a literatury, je uvedeno po pěti slovech. 110 názvy profesí: predsėdåtelius ‘pirmininkas’, šafiōras ‘vairuotojas’, přičemž v konstrukcích „pracovat jako někdo“ se užívají s litevskými koncovkami: (dirba) prarābu ‘darbu vykdytoju’, ščįotavōdu ‘sąskaitininku’, svārščiku ‘suvirintoju’; označení osob, reálií a předmětů jedinalyčnikas, kolchōzas, chūtoras, nasōsas, rubėžas ‘siena’, svėtras ‘megztukas’, dvuchspālndja ‘dvivietė (lova)’, učāstnik vainbl ‘karo dalyvis’, sōtka ‘aras’; názvy hudebních nástrojů: harmōška ‘armonika’, skripkà ‘smuikas’; ovoce, zeleniny a bobulovin: klūbnikas ‘braškės’, cibūliai ‘svogūnai’, malýna.s ‘avietės’, márkva.s ‘morkos’, fasōliai ‘pupelės’, grūšia.s ‘kriaušės’. K přejatým slovům patří také přídavná jména jako bėdnas ‘vargšas’, bagōtas ‘turtingas’ (srov. komparativ — bednesni, bagotesni), šikārna ‘prabangi’, slova prynidta ‘priimta’, padkōrmka, vniūkas ‘anūkas’ aj. Velmi často se užívá slovo mōžna ‘galima’: mōžna gyvint, mōžna dirbt atp. 4. Onomastika Analýza názvů8 vesnic v západní části braslavského okresu ukazuje, že většina z nich mezi Pliusy a Vidzy je baltského (litevského) původu. Názvy vesnic v Pliuském, Drisvjatském a Vidzovském venkovském sovětu se z tohoto hlediska neliší od názvů vesnic v Zarackém, Opsovském, Dalekském a dalších venkovských sovětech, v nichž se litevský jazyk zachoval až do současnosti. Přechod na běloruštinu v prvních venkovských sovětech tedy není starobylý. Uveďme některé názvy litevského původu. Pliuský venkovský sovět: Adamushki, Borovikiški, Boruny, Dudele, Matjuliški Lukii, Narejkiški, Ravtikiški, Švedy; Mežanský venkovský sovět: Belusiški, Beloniški, Bučany, Vjaži, Žvirino, Kiške-liški, Kozjany, Mežany, Petriški, Jakity; Drisvjatský venkovský sovět: Barteliški, Vojnikiški, Vojkeloncy, Vozgeljany, Jedoga-li, Meloncy, Oboljany, Rudy; Zaracký venkovský sovět: Bužany, Beljany, Bojaruniški, Žvirbli, Majšum, Pljav-kikety, Ratkuny, Usjany, Jutiški; Opsovský venkovský sovět: Adymjantiški, Belusiški, Grejtoniški, Daubly, Dukeli, Žvirbli, Kumpini, Kupčeli, Medynki, Oposa, Petkuniški, Pukině, Rimuty, Sněgi, Šarkiški, Šalteni, Janguli; Dalekský venkovský sovět: Baltiški, Balundiški, Bogďuny, Vojnoncy, Darželi, Daubory, Žirneliški, Naruty, Obolikšty, Šalakundy, Jutiški; Vidzovský venkovský sovět: Aškaragi, Beljuniški, Biteny, Blažuny, Vajnoncy, Verbuny, Vidiški, Žvirbliški, Žvirina, Žiguti, Kirmeliški, Krumli, Kjakšty, Lajbuny, Meškeli, Miloncy, Muškli, Obali, Pakulňa, Pod-rukiša, Romulški, Skrabeli, Sněgiški, Stunžiški, Trakiški, Tributšiški, Markiški, Šlikita, Ejtměny atd. 8 Ruské podoby názvů, z velké části již zkomolené, jsou převzaty z hospodářských knih. Mnohé odpovídající litevské názvy jsou uvedeny na mapě. 111 Názvy míst mají sufixy litevského původu -any (-jany), -eli, -ini, -iški, -uli, -uny, -uti, -junci. Stejně jako v jiných oblastech Běloruska se litevská souhláska c' (< č') před měkkými samohláskami vlivem ruštiny mění v t (Грейтюнишки), afrikáta dz' (< dž') v d (Богдюны). V oficiálních běloruských a ruských názvech těchto míst se zachovává litevská nářeční fonetika, zejména východolitevský diftong un, odpovídající spisovnému an: Балундишки, Кумпини, Шалакунды (= Баландиншки, Кампини, Шалаканди atd.). Mnohé názvy pocházejí z běžných litevských slov, např.: Даржелли (srov. daržėlis ‚květinová zahrádka, zahrádka‘), Дудели (dūdėlė ‚píšťalka‘), Жирбли (žvirblis ‚vrabec‘), Жирнелишки (žirnėlis ‚hrášek‘), Крумли (krūmėliai ‚zubce‘), Кяйшты (kėkštas ‚sojka‘), Лайбуны (laibas ‚štíhlý‘), Мешкели (meškėlės ‚medvíďata‘), Мушикли (mušikliai ‚rváči‘), Обали (obuoliai ‚jablka‘), Пляушкетты (pliauskėti ‚praskat‘), Пакульня (pakulnė ‚místo u paty, podpatek‘), Пукиня (pūkinė ‚péřová bunda‘), Тракишки (trākas ‚mýtina‘), Усяны (ūsas ‚vous‘), Шаркишки (šārka ‚straka‘), Шалтени (šaltėnis ‚zimomřivý člověk (pramen)‘, Шликшта (šlykštus ‚odporný‘) atd. V opsovském obecním zastupitelstvu představují z 44 názvů bezpochyby více než polovinu; v zarčenském zastupitelstvu je jich z 43 názvů 27 (slovanský původ, v některých případech zřejmě nedávný, mají Вербовка, Гусаровщина, Ельно, Зарачье, Запрубе, Злото, Зыбки, Красносельцы, Надбережье, Осиновка, Пустошка aj.). Vesnice, jejichž názvy mají slovanskou podobu (např. Заборники), mohou být odedávna také osídleny Litevci. Ve východním okolí se oikonyma litevského původu vyskytují podstatně řidčeji: Кумша, Милаши, Петкуны (Ikaźenský obecní sovět), Жеймяны, Милюны, Петкуницы (Slobodkovský obecní sovět) atd. Většina místních mikrotoponym má rovněž litevský původ. Jen v 8 vesnicích opsovského okolí jich bylo zaznamenáno 128 (Grinaveckienė 1959, 186–189). Lze k nim připojit následující názvy luk, polí atd. (nejprve je uvedena spisovná podoba, poté v závorkách nářeční podoba, která se od ní více liší), vesnice Pabēržė⁹: Daublià (jezero), Gùdakar klė (Gùdakar klė), Įduobis (Įnduobis), Kártuves, Kélninė, Kemsỹnė (Kimsỹnia.), Krìokinis (Krãkinis, jezero), Óbuolis (jezero), Ožia (Ežio)-nugārė (Ažiāngarìa.), Pābalos, Pavėrsminis, Samānis (jezero), Šilėlė (Šilàlia), Vārlinė, Vilkāplaukis, Vinkšnā (Vinkšna); vesnice Jūranai: Asālyčia, Bedūgnis (jezero), Beržynėlis, Dobilinė, Paliėpinė, Stervelis (jezero), Šaltāžemė, Uodega; vesnice Заборники: Asiūkline (Asiukline), Áukštas kalnėlis, Įšdagas (Įždagas), Jūodas kélmas, Levōnikas, Molinė (Malìne, kopec), Paraistỹs, Piliakalnis | Piliakalnė, Prūdas, Ratāmiškis, Smūčka (Smūčka), Šarkėlius (Šarkėlius), Vėlėklė (Vėlėkla), Velniākalnis; 9 Toponyma vesnic Pabēržė a Jūranai zaznamenala v roce 1972 D. Juzėnaitė. 112 vesnice Šalakunūdžiai: Šalakunūdži: Beržynėliai (Beržinėliai), Dār ymai (Dārimai), Dirvōnai (les), Krūmynė (Krumynia.), Liulynė (Lilūnyia), Pabalys, Pabārtis (kopec), Pālūkšnė (Pálūkšnia.), Po pūšė (Pa puši), Paralynė (Paralynia), Šniūrai, Vartėlis (Vartialis), Vidūgiris (Vidūgirb.s), Žvyras; vesnice Milūnai: Ažuklainė, Ažuravė, Elžbietos kalnas (Ažbieta·s kalnas), Chvaliabalis, Išdagas (Išdagas), Lūkšiškė (Lūkšiškia), Melnyčiavietė (Melničiaviete), Pelėkas10, Piliakalnis, Rūkšiškė (Rūkšiškia), Samānijos, Vieversio kalnas. Nejen názvy vesnic, ale také téměř všechna původní příjmení Litevců jsou v pasech a dalších dokumentech značně zkomolena a slavizována (vypouští se koncovka -is, sufix -ene, mění se samohlásky atd.). O slavizaci příjmení měla zájem již polská buržoazní správa: například Жямайтису navrhovali změnit jeho příjmení na Жемайко nebo Жамжа. V běžné řeči většina mužů uvádí své příjmení s koncovým -с. Většina vdaných žen vyslovuje své příjmení s charakteristickým litevským sufixem -ене. I ve slavizované podobě však příjmení prozrazují svůj baltský (litevský) původ: Бальс, Вайкутъ, Валейка, Ванагас, Варнель, Гарон, Гасоль, Гедюн, Гетовт, Жусель, Йоч, Кривель, Кумпин, Лейша, Лукиа, Мажвило, Мантуль, Матуль, Нарель, Папакуль, Петкун, Пинчура, Протас, Пуйша, Рагель, Ракель, Рагинь, Рудь, Ционель, Чепуль, Шукель atd. V roce 1979 bylo ve městě Braslav zaznamenáno 20 osob litevské národnosti; 8 z nich považovalo za svůj mateřský jazyk jazyk své národnosti a 12 ruštinu. Ve městě Braslav je však více než 50 příjmení baltského původu: Аболикшита, Белюн, Варно, Валейко, Гасоль, Гирса, Гродь, Гудель, Жвирбля, Жусель, Койро, Лабуть, Мачуль, Петкун (více než 12), Пигир, Пупень, Сталаускас, Шакель atd. V polštině se litevská příjmení slavizovala podobným způsobem: Auksztoi, Bielus, Ciunel, Mikszta, Pietkun, Szakel, Virszuto (opsovský hřbitov). Jména Litevců v Bělorusku se v dokumentech zapisují jako slovanská: Jōnas — Иван, Kazimieras — Казимир, Ond — Анна, Pētras — Петр atd. 5. Syntax Číslovky označující čas (roky, hodiny aj.) se obvykle užívají ve tvaru lokálu (podle vzoru slovanských jazyků): išvažiu vai pinkiasdešimt devintuos; gimiau trisdešimtuos metus; atāja. untroji adūnoj. Předložky lig, po, prie se pojí s dativem: lig kārui, pa. kārui, pa. tiesajai, prie kelni, prie Zarasām. Široce se užívá východolitevská předložka par (vedle předložky pas, která se prosazuje pod vlivem spisovného jazyka): par mani, par mūs atd. Ve větách se nezřídka užívají konstrukce vytvořené podle vzoru běloruského nebo ruského jazyka. To lze pozorovat i v řeči osob, pro- 10Název této vesnice se častěji vyslovuje v množném čísle: Pelekai, Pelekų..., Pelekuosė (Pelekuōs). * 678 113 teré litevština je dodnes jazykem komunikace v domácím prostředí: prigulėja. m prie draugijos ‘patřili jsme ke společnosti’, in sviėta. ‘ve světě’, tarp sāvi ‘navzájem’, in vÿru ‘k manželovi’, daugiau už kitūs ‘více než ostatní’, māna vyras b iški geresnis kap jōs ‘můj muž je o trochu lepší než (její)’, vienas in kitų būrasi ‘jeden se hádá s druhým’, reikė buvo, reikėjo buvo + inf = místo reikėjo + inf. (raikia būva imti in visų pinigų ‘bylo třeba vzít za všechny peníze’), negėrk, bra.lālis (= bratránku), Vilnius (= Vilniaus) dabar nepažīn, a māna tu vi.rāli (= chlapečku). III. TEXTY Jedloviči (Jūodelėnai) Já sama jsem přemýšlela, že litevsky nemluvíme | u nás doma, v našem koutě | a bratr je skutečně, žije dál | jeho žena bývala. | bosá | nohy bolí | a rodiče zemřeli, já jsem přišla do Žodialenas | všechno jsem si u nich oblíbila, kde stará bába litevsky nemluví | tam je les, dělají kořalku, bývají opilci. | děvčata je třeba obléknout, a maliny, a houby bývaly. hřiby, lišky, ryzce, kozáky | hřiby | zajíce, husy, měli jsme slepice, poráželi jsme prasata | žito jsme sklízeli sami, nic jsme nekupovali | i teď sejeme okurky i brambory | můj otec byl Litevec, říkali mu Bikauskas | teta Bikauskienė | neumí litevsky promluvit — nemá s kým | přišla válka, my bělorusky neumíme mluvit | až do války litevsky | dnes jsem se naučila mluvit litevsky, je to tak lehčí i pro duši | rodný jazyk | přišli sousedé, litevsky tam nebylo. | když přijdu ke své příbuzné do Bikauskasů, tak spolu mluvíme | no, byla jsem v Kaštalini, všichni přijeli z Litvy | no, babičko, zazpívej | to druhé, jak umíš, jak jsi nezapomněla | nikdy nemohu zapomenout svůj rodný jazyk | neumím říct, nezajímá mě to | uměla jsem litevsky modlitby | staří lidé začínali mluvit litevsky a chodili do špitálu | zůstala jsem sama, musím žít s dětmi | louka, horní část, za jezerem, pole, za vsí bílé u pramene, březový hájek, pastvina, veliké u Braslavi, druvaty, bochinskas | Vaitanec, nar. v roce 1908. Damošiai Ale i dnes o tom přemýšlím, o litevštině. | Jezdívala jsem do Litvy, na jih, s koněm | s kým mluvím, to by se mi hodilo | odvážím tam smůlu v sudech a odtud si přivážím užitek | ve Vilniusu býval trh, i v Balách | tak mluvím, a tam všechno zapisují? | děvčata přijížděla ze Šiauliai. | zůstávala tam snad dvě, snad tři noci. | dcera žije | bývala mi kmotrou | já jsem si [vzala] kruopelė a s ní mluvím přes skleničku | a u nás Litevci bývali osmnáct let, vojáci tam stáli. | hranice byly dvanáct kilometrů v lesích | kam se poděli, to nevíme | já jsem se ale přiklonila k Polákům, mně půdu neprodávají. tam, kde ráno svítá, byla jsem v kazimierzově družině | u Polska bylo všechno levné, vešla jsem do obchodu — drahé | musím zaplatit 114 Když jsem je prodal | a tam jsem šel k mladé ženě do Litvy | tak jako opravdoví bratři | já z čeho [nesrozumitelné] | přijeli za mnou turisté | já člověk takový, já jsem byl [nesrozumitelné] a pracoval. | pomyslel jsem si, je třeba přijmout, jak je třeba, litevsky | dědeček, kočičko, ty člověče, čím tě mám poučit? | pro mě [nesrozumitelné]. nebylo. | všude prodávali, začalo se říkat, že mají svou republiku, v Polsku | a my jsme odtamtud přišli sem | dvě stě sedmdesát [nesrozumitelné]. | říkám, měli jsme vzít všechny peníze | pomysleli jsme si | v lese jsme [nesrozumitelné] dokumenty | můj bratr odjel do Rokiškisu a do Pamaldū. a ráno za zahradníky a k [nesrozumitelné] | koně přivezli, vzali krávu, okovali [nesrozumitelné]. | tady nedaleko | a tak je zle, a tak je zle, a všude je špatně | Krivel Vikentij, narozen v roce 1906. Dvarčionys (Dvārčionys, Dvārčiniai) Vzduch býval krásný, ne jako teď | dřív už lidé nemají kam chodit, je to nehezké | chodívali jsme do lesa, na jahody | a houby u nás v borovém hájku velmi rostly, nedaleko | ale teď přestali pást krávy, a tak už houby nejsou | bývalo, když jsi šel, vždycky jsme si přinesli košíky | houby rostou všelijaké, ale teď už žádné nejsou | zarostlo. [nesrozumitelné] | nikdo nic nevlastní, a houby nerostou | a [nesrozumitelné], a [nesrozumitelné] tak samo, v [nesrozumitelné] je stavějí a v zimě, a suší | nikdy jsem se neopaloval | je špatné a ostatní se opalují | chodí se opalovat na svatojánskou noc | teď už není práce, jen [nesrozumitelné] | Vansovič Salomea Tadeušovna, narozena v roce 1912. Misniai (Mísos) kaimi.nist'ai bývala g'āras draūgas g'āt'utas adō.l'fa | san'āli.s velmi dobře mōki-na. man' | ka(d) dek'tīne.s negērtum, n'aruki.t'um | ā'na.s dar ir tep pā˙sakadava. | sāka. aš jau s'ā.nas, tai kad ūš tavīes, aš gal'ēc'au ir numir't' jau | aš jau pragū.v'ā-nis, a tā.va. vaikāi mažbī | ir ma.tiējus dabar gi˙vas, san'āli.s | ā.le aš vis tiek jō da-bōju | ānas jau vienas liki.s | tai pādidu kas jam raik'a | t'ēvai n'agalēja. mūs mō-kint, gi.v'āna. netur'tingai | darba. iš mōksla. nebūva., tai t'ēvdi šita. negab'ēja. | a pask'au aš kap pradējau turēt bitis, tai aš skait'it išmōkau lietu.viškai jau de.l šitōs bitini(n)ki.ste.s pats par sāvi | Rakel Jurgis, narozen v roce 1912. Adomėniškė (Adomėniškė) Sluníčko plulo přes obláček, Vai tai, vai tai, přes obláček, Vai tai tai, vai tai, přes obláček. Jede [šel] mládenec borovým hájkem, Vai tai, vai tai, borovým hájkem, Vai tai tai, vai tai, borovým hájkem. 8* 115 Mladá [mladá] dívka smutně rozjímá, Vai tai, vai tai, smutně rozjímá, Vai tai tai, vai tai, smutně rozjímá. Mladý mládenec se zalíbil, Vai tai, vai tai, se zalíbil, Vai tai tai, vai tai, se zalíbil. Srdíčko poslalo trhat len, Vai tai, vai tai, trhat len, Vai tai tai, vai tai, trhat len. Děkuji ti, mládenče, kam jezdíš, Vai tai, vai tai, kam jezdíš, Vai tai tai, vai tai, kam jezdíš? U tvého tatínka jsem jedl a pil, Vai tai, vai tai, jedl a pil, Vai tai tai, vai tai, jedl a pil. Tvůj tatínek mi už slíbil, Vai tai, vai tai, už slíbil, Vai tai tai, vai tai, už slíbil. Dokud jsem mladá, ještě se nevdám, Vai tai, vai tai, ještě se nevdám, Vai tai tai, vai tai, ještě se nevdám. Já, mladý mládenec, si tě nevezmu, Vai tai, vai tai, nevezmu si tě, Vai tai tai, vai tai, nevezmu si tě. Mikolas Žusalis, nar. v roce 1912. Růžová (Rožavà) Sejau rūtų, sejau metu, Sejau lelijabl, Sejau sava jaunas dienas Kaip žalia rūtela. 2 × 2 Dygsta rūta, dygsta meta, Dygsta lelijabl, Dygsta mana jaunas dienas Kaip žalia rūtela. 2 × 2 116 Laiščiau rūtų, laiščiau metų, Laiščiau lelijalb, Laiščiau sava jaunas dienas Kaip žalia rūtela. 2 × 2 Žydi rūta, žydi meta, Žydi lelijalb, Žydi mana jaunas dienas Kaip žalia rūtela. 2 × 2 Džiūsta rūta, džiūsta meta, Džiūsta lelijala, Džiūsta mana jaunas dienas Kaip žalia rūtela. 2 × 2 Jočene Felicija, nar. 1918, Jočis Jonas, nar. 1912. ЛИТЕРАТУРА Гринблат М. Я. К вопросу об участии литовцев в этногенезе белорусов // Вопросы этнической истории народов Прибалтики. М., 1959. С. 525—539. Фортунатов Ф. Ф. Литовские народные песни, собранные Ф. Фортунатовым и Всев. Миллером (предисловие). М., 1872. Grinaveckienė E. Kai kurios Apso tarmės būdingesnės ypatybės // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. Serija A. 1960. T. 2(9). P. 173—191. Lietuvių etnogenezė. V., 1987. Lietuvių kalbos atlasas. Fonetika. V., 1982. T. 2. Lietuvių kalbos tarmės (Chrestomatija). V., 1970. Mūsų Vilnius. 1934—1936. Viltis. 1908—1913. Vyšniauskaitė A. Pas Baltarusijos TSR lietuvius. V., 1956 (Rankraštis: LTSR MA Istorijos institutas, Nr. 44). Žiogas J. Archaiologiški tyrinėjimai Gaidės apylinkėje // Lietuvių tauta. V., 1909. Kn. 1. D. 3. 181