Apso lietuvių šnektõs daiktavardžių kaityba

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXVIII (1989) KALBŲ RYŠIAI IR SĄVEIKOS KAZYS MORKŪNAS SKLOŇOVÁNÍ PODSTATNÝCH JMEN V LITEVSKÉM NÁŘEČÍ APSAS* Litevské nářečí v okolí Apsasu v běloruském okrese Brasławské SSR, nacházející se v prostředí slovanských jazyků (nářečí) – běloruštiny, polštiny a ruštiny –, zajímá badatele z různých hledisek: vztah tohoto nářečí k ostatním litevským nářečím, zachování starších reliktů důležitých pro dějiny jazyka, výsledky trvalých kontaktů s okolními jazyky, další vývoj a osud nářečí aj. Litevští jazykovědci proto v posledních desetiletích ve spolupráci s běloruskými filology uspořádali několik vědeckých expedic a výprav do brasławského a sousedních okresů. Snad nejlepších výsledků dosáhla komplexní expedice Institutu litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd, která v tomto okrese pracovala v červnu 1956. Její účastníci zaznamenali potřebné údaje o místním litevském nářečí pro „Atlas litevského jazyka“ v obcích Bužionys, Juodelėnai, Petkūniškė, Ražava, Ūsionys (zkoumala Jadvyga Lonskaitė1 a Aloyzas Vidugiris), Dvārčiniai, Ignotiškė, Misa, Šalakan­džiai (Juozas Senkus a Kazys Morkūnas), Damõšiai a Rimašėnai (Elena Grinaveckienė) i v dalších obcích; shromáždili také značné množství místních názvů, z nichž většina je litevského (baltského) původu. Zaznamenán byl rovněž cenný etnografický materiál z těchto míst (Angelė Vyšniauskaitė), folklor a melodie písní (Bronius Uginčius). Mnozí dotazovaní staršího věku (70–90 let), kteří mluvili litevsky lépe či hůře, ve svých vyprávěních (opírajíce se o vlastní vzpomínky i vzpomínky rodičů a prarodičů) zprostředkovali události politického, hospodářského a společenského života, které prožilo několik generací – od konce 19. století do poloviny padesátých let 20. století –, správní změny a další skutečnosti, jež tak či onak ovlivnily také jazykovou situaci tohoto regionu a její vývoj. Mimochodem, používání místního litevského nářečí během této doby sláblo a počet jeho mluvčích klesal. Ačkoli účastníci expedice zjistili, že v té době se lidé schopní litevsky mluvit nebo rozumět litevštině vyskytovali ještě ve více než padesáti obcích brasławského okresu, aktivně se však tímto jazykem mluvilo už jen zřídka. Proto je důležité, aby se co nejvíce údajů o tomto litevském nářečí, které postupně zaniká, dostalo do povědomí jazykovědy. Některé informace o postavení litevského nářečí v Apsasu a okolních obcích a jazykové skutečnosti zaznamenané během zmíněné expedice a dalších výprav již byly publikovány v různých pracích (Grinaveckienė 1960; Lie- * Článek je věnován památce litevského jazykovědce Juoza Senkuse (1907 07 18–1970 10 29), jednoho z badatelů nářečí Apsas. 1J. Lonskaitė (v době expedice studentka Vilniuského státního pedagogického institutu) pochází z obce Ražava v brasławském okrese. 91 litevská nářečí 1970; Jonaitytė, Sudnik 1973; Atlas litevského jazyka 1977, 1982, 1990). Autor tohoto článku při popisu skloňování podstatných jmen v nářečí Apsas vycházel především z údajů, které on a J. Senkus zaznamenali v roce 1956 v obcích Dvārčiniai, Ignotiškė, Misa, Šalakan(d)žiai a dalších sousedních obcích. Podstatná jména mají v jednotném a množném čísle tyto pády: nominativ (nom.), genitiv (gen.), dativ (dat.), akuzativ (ak.), instrumentál (instr.), vnitřní statický lokál, neboli inesiv (lok.), vnitřní směrový lokál, neboli ilativ (il.), a vokativ (vok.). Vnitřní směrový lokál je v nářečí Apsas, stejně jako v rozsáhlé oblasti jiných východolitevských nářečí, velmi častý. Vnější statický (adesiv) a vnější směrový (alativ) lokál, jejichž relikty zachovala jiná litevská nářečí východního a jihovýchodního pohraničí (Gervėčiai, Lazūnai, Zietela), nebyly v okolí Apsasu zaznamenány. Vokativních tvarů bylo zaznamenáno málo a ne u všech kmenů. Množný vokativ se shoduje s nominativem množného čísla. Ve významu vokativu se někdy užívají také tvary nominativu jednotného čísla, např.: ku·mū·t′i.s m′eilu.t′i.s n′e:š′ (=nes) mán′i; trūb′i·k trūb′i·k (sl. „zatroubej, zatroubej na trubku“), mā·nd·t′e·v′ē·l′i.s. Některé pádové koncovky se od odpovídajících koncovek spisovného litevského jazyka liší foneticky a jsou ve větší či menší míře morfonologicky pozměněné (různě zkrácené). Foneticky se od spisovného jazyka nejvíce liší nepřízvučné koncovky s vokály ė, o a dále přízvučné i nepřízvučné koncovky s vokály ė, e po pravidelně změkčovaných (l) a sporadicky změkčovaných (r, s a někdy i dalších) souhláskách. Vokál ė se nevyslovuje vždy stejně a jeho výslovnost se liší i mezi jednotlivými mluvčími: v přízvučných koncovkách někdy zní téměř jako spisovné ė (po některých souhláskách dokonce ′e, ie), jindy je méně napjatý, úzký (v dialektologických pracích se označuje ẹ) nebo téměř jako vokál e; po ztvrdlých souhláskách jde o ė nebo e posunuté do střední řady (označované ẹ nebo ə), někdy o ą. Nepřízvučné ė v koncovkách se vyslovuje nejčastěji jako e, méně často jako ẹ (ė); po ztvrdlých souhláskách jako a, méně často jako ə (e). Přízvučný vokál o v koncovce se někdy vyslovuje téměř jako ve spisovném jazyce, jindy s menším či větším odstínem vokálu a (označovaným ɔ, ɑ); nepřízvučný jako a, někdy s odstínem o² (å). V tomto článku jsou při zjednodušeném přepisu uvedené přízvučné vokály označeny znaky ė (po ztvrdlých souhláskách ẹ), o, nepřízvučné e (po ztvrdlých souhláskách a), ą³. Délka nepřízvučných dlouhých vokálů vyskytujících se v různých pozicích slova také není vždy zřetelná – různí mluvčí nářečí, často i tentýž mluvčí, je vyslovují někdy déle, tj. jako dlouhé, jindy kratší, jako polodlouhé. V článku jsou tyto vokály označeny jako dlouhé (např. a· ~ o, e· ~ ė, i· ~ y, u· ~ ū, y), zatímco prodloužené přízvučné krátké vokály jako polodlouhé (např. i· ~ i, ū· ~ ū). 2K výslovnostní variabilitě ė, o v určitých slovních pozicích v litevských nářečích v Apsasu a jeho okolí srov. Atlas litevského jazyka, 1982. S. 44–58 (mapy č. 27–40). 3 Takto uvedené samohlásky zaznamenali převážně J. Senkus a autor tohoto článku, když v roce 1956 zapisovali nářeční údaje v Dvārčiniu, Mišiu, Šalakan(d)žiu a sousedních vesnicích. 92 Ve skloňovacím systému podstatných jmen tohoto nářečí se zachovaly některé relikty staršího skloňování, tj. koncovky, které se již v současné spisovné litevštině neužívají (srov. skloňování podstatných jmen se souhláskovým kmenem). Tendence k prolínání jednotlivých kmenů (přechodu z jednoho skloňovacího paradigmatu do druhého) je poměrně silná. Níže jsou uvedeny koncovky pádů všech kmenů a jejich nářeční výslovnost (t.), pokud se liší od spisovného jazyka. Uveden je také fonetický přepis zaznamenaných příkladů ve všech pádech (ne vždy jsou u téhož slova doloženy tvary všech pádů, proto jsou u jednotlivých pádů uváděna různá slova téhož kmene). kmen na -ō Jednotné číslo: nom. -as (lú.ngas ~ lángas, mʼī.škas, nʼū.kasmas „řeč, nářečí“), gen. -o, akuz. -a, t. (laũka), dat. -ui (gā.lui), akuz. -ą, t. -u (dā.rbu; lú.ngu), instr. -u (vaikù, lú.ngu), lok. -e, t. -i, po ztvrdlém souhláskovém l — -u (laũki, šō’n’i, galbī), ill. -an (mʼīškān, šō’nan), vok. -e (par’še, vaik’e). Množné číslo: nom. -ai (s’n’iegai, v’īrai), gen. -ų (vaikų, v’īru), dat. -am (vaikám, vaik’el’ēnam „dětem“), akuz. -us (ratùs, vā’karus), instr. -ais (mʼīškais, rā’tais), lok. -uos(e) -uosa, ill. -uosna. Poznámky: 1. Vedle lokálového tvaru sg. galbī se vyskytuje také tvar s předložkou galbīi, např. žīr uš’v’īda (= uviděl) galbī d’īrvas labāi d’īd’el’ī žmō’gur. 2. Vokativ sg. může mít také částici -ai, např. t’ē’vai. U některých substantiv byl vokativ sg. zaznamenán pouze s touto částicí, např. kū’mai, p’ē’trai „Petrai“. U víceslabičných substantiv se užívají také zkrácené (bez koncovky) tvary, např. bral’ū.k, d’iedū.k vedle kaim’īn’e. 3. V lokativu množného čísla byl nejčastěji zaznamenán zkrácený tvar s -uos (méně častý je tvar s -uos’), např. daržùos (přízvuk není jasný), k’et ur’az’d’eš’imtuos m’ē’tuos, m’īškuōs, namuōs „u mě doma“, š’auduōs. Méně často byly zaznamenány případy užití delších tvarů tohoto pádu s -uose nebo -uosa, např. m’īškuos’e || m’īškuōs’e, muštū’nuos’e, kumpuōsa „v rozích“. Srov. také adverbializované tvary z jiných slovních druhů: d’v’īejes’e „ve dvou“, k’et ur’ūosa || k’et ur’ūos „ve čtyřech“. 4. V illativu množného čísla se nejčastěji užívají tvary s -uosna, např. m’īškuosna, namuosna, rā’tuosna, š’auduosna, šō’nuosna, vain’ū’nuosna „do Vainiūnu“, zarasūosna „do Zarasů“. Méně často se užívají tvary s -uosnan nebo zkrácený tvar s -uos (shodný s lokativem množného čísla), např. m’īškuōsna, p’el’ekūos (|| p’el’ekūosna) „do Peleku“. (i) kmen ō Jednotné číslo: nom. -ias (k’ē’l’as, s’v’ē’čas ~ svēčias), -is, t. -i-s⁴ (b’r’ied’is, brō’l’is, k’īr’v’is, mō’l’is, pū.n’t’is ~ pantis), -ys (arkl’ī’s, gaid’ī’s, šul’n’ī’s ‘studna’), gen. -io, t. -a (k’ē’l’a, dal’g’ā’ka’č’a ~ dalgiakōčio, gaidz’ā || gaid’ā), ⁴ Prodloužení samohlásky i v koncovce -is nom. sg. není vždy stejně výrazné jako v jiných severovýchodních litevských nářečích — někdy se prodlužuje až na dlouhé i (= iː~y), někdy se vyslovuje téměř krátce. 93 dat. -iui (k’ė’l’ui, pū.n’c’ui, gaidz’ui, s předložkou se říká také p’r’ie mó’l’i ‘u hlíny’, p’r’ie s’m’ė’l’i ‘u písku’), akuz. -ią, t. -’u (k’ė’l’u), -i, t. -i (k’į:š’k’i, gaid’į), instr. -iu (k’ėl’ù, k’ir’v’ù, mó’l’u, gaidz’ù), lok. -y (k’ėl’į, mó’l’i; šul’n’į), ill. -ian (k’ėl’an ‘na cestu’), -in (padus’in, šul’n’in), vok. -i (bról’i, braluž’ėl’i ‘bratříčku’, gaid’ėl’i), -y (t’in’g’in’i). Množné číslo: nom. -iai (k’ėl’ai, pū.n’c’ai, gaidz’ai), gen. -ių (k’ėl’ù, ž’ō’dz’ù, ma’k’es c’ù), dat. -iam (s’v’ec’ám, bról’am, pū.n’c’am, gaidz’ám), akuz. -ius (s’v’ec’ùs, b’r’iedz’ùs, gaidz’ùs, ā’rkl’ùs), instr. -iais (k’ėl’ais, ž’ō’dz’ais, gaidz’ais), lok. -iuos(e) (rug’uoš’e, šalakun’dz’uos ‘v Šalakandžiuose’), ill. -iuosna(n) (s’v’ec’-iuosna, kū.p’įs’k’uosna ‘do Kupiškisu’, a’buol’iuosna ~ obuoliuosna, puod’el’iuosnan ‘do hrnečků’). K lokálu a illativu srov. také poznámky ke kmeni ō. kmeny ā, iā Pádové koncovky podstatných jmen těchto kmenů jsou stejné, pouze u slov kmene ā se vyskytují po tvrdých souhláskách, zatímco u slov kmene iā po změkčených souhláskách. Jednotné číslo: nom. -a (l’intā ~ lentā, naudā ‘obilí’, bó’ba; p’ir’k’ā, val’dz’ā ~ valdžia, kó’ja), gen. -os, t. -ō’s, -a’s (galvō’s, duona’s; p’ir’k’ō’s, kó’ja’s), dat. -ai (runkai ~ rankai, val’dz’ai), akuz. -ą, t. -u (gálvu, val’dz’u), instr. -a, t. -u (lazdū, diōnu; val’dz’ù, kó’ju), lok. -oj, t. -ōj, -aj (l’intōj, runkāj; p’ir’k’ōj, sā’ujaj), ill. -on, t. -ō’n, -a’n (galvō’n, kāktā’n; p’ir’k’ō’n, sā’ujan), vok. -a (k’ėl’tava ‘zvíře’). Množné číslo: nom. -os, t. -a’s (d’ienā’s, val’dz’ā’s), gen. -ų, t. -u (av’ižū, mā’lku; val’dz’ù, kó’ju), dat. -om, t. -ó’m, -a’m (d’ienó’m, runka’m; val’dz’ó’m, sā’uja’m), akuz. -ās (tru’šās ~ trąšās, ā’v’izās; val’dz’ās, kó’jas), instr. -om, t. -ōm, -a’m (barzdōm, maš’in.dm; val’dz’ōm, kó’jam), lok. -os(e), t. -o’s’e, -a’s’e, -o’s, -a’s (av’izo’s’e, runka’s’e vedle av’izo’s, runka’s; p’ir’k’o’s’e, sā’uja’s’e vedle p’ir’k’ō’s, sā’uja’s), ill. -osna, t. -ó’sna, -a’sna (av’izó’sna, įena’sna ~ ienósna; p’ir’k’ó’sna || p’ir’k’a’sna). Jeden příklad tohoto posledního pádu je doložen s -osan (daubō’san). K lokálu a illativu mn. č. srov. také poznámky ke kmeni ō. kmen ē K výslovnosti a transkripci koncových samohlásek e, ē po změkčených souhláskách srov. s. 92. Jednotné číslo: nom. -ė, též -ē, ė̄, -e, -a (buož’ė, skrud’el’ė: ‘mravenec’, vū.p’e ~ ūpė, skara’la, pumpu.ra, pū.sa), gen. -ės, též -ē’s, -ē’s, -e’s, -a’s (kat’ė’s, skruđ’el’ės, ž’ė.m’e’s, skara’la’s), dat. -ei, též -ei, -ai (vū.p’ei, ž’ō’lai), ak. -i, též -i, -bl (kār’v’i, kum’ė-lbi, pū.sbi), instr. -e, též -i, -bl, -i, -bl (dal’g’i, ras’ėlbi, pušbi, kār’v’i, ž’ōlbi ~ žolė), lok. -ėj, též -ēj, -ēj, -ej, -aj (draug’ėj, ža’lēj, pō’gl’i n’ej ‘v borovém háji’, skara’laj, pakałna’i, k’ėpū.ra’j), ill. -ēn, též -ē’n, -ē’n, -e’n, -a’n (paup’ēn, s’k’i’ēn, ž’ė.m’ēn, sā’ulan, k’ėpū.ran || k’ėpū.r’en), vok. -e, též -e, -a (kāt’e, kurmūt’e, k’aula, s’esut’ėla ‘sestřičko’). Vokativ podstatných jmen s více kmeny se tvoří také bez koncovky, např. bū’but (= babičko, hybridní). 94 Množné číslo: nom. -ės, též -ės, -as (kár'v'es, rāgut'es ‘saně’, k'aūla's), gen. -ių, též -ų, -ų (raguc'ų; lāp'ų), dat. -ėm, též -ėm, -ėm, -əm, -am (buož'ėm, varl'ėm, kár'v'ēm, av'ėl'am), ak. -es, též -ès, -às, -es, -as (ž'em'ės, av'ėlàs, kár'v'es, skrū.d'ėlas), instr. -ėm, též -ėm, -ėm, -em, -am (kat'ėm, stabulėm ‘náboji’, v'ir'v'ēm, ak'ė'la'm), lok. -ės (e), též -ės'ė, -ės'ė, -e's'e, -a's'e, -ė's, -ė's, -e's, -a's (draug'ė's'ė, stabulės'ė, kuok'in'e's'ė, skarā'la's'ė, duob'ės, s'k'īlės, rāgut'es), jednou je zaznamenáno s -ėsa (rāgut'esa), ill. -ėsna, též ė'sna, -ė'sna, -e'sna, -a'sna (duob'ėsna, stabulė'sna, kuok'in'e'sna, skarā'la'sna). kmen i Koncovky jednotlivých pádů podstatných jmen mužského rodu s kmenem na i bývají často nahrazovány koncovkami podstatných jmen s kmenem na (i)ō, u ženského rodu pak koncovkami podstatných jmen s kmenem na iā nebo ē. Genitiv jednotného čísla a nominativ množného čísla se někdy tvoří také s koncovkou souhláskového kmene (srov. „Souhláskové kmeny“). Jednotné číslo: nom. -is, u mužského rodu také -ys z kmene ižō (duñ't'is ~ dañtis || dun't'is, d'ė'b'es'is || d'ėb'es'īs, vag'is; ak'is, aus'is, vū.n't'is ~ ántis || vū.n't'ė; žu's'is || žū's'is ~ žąsis, žuv'is); gen. se starší koncovkou kmene i -ies doloženo pouze u podstatných jmen ženského rodu (vū.n't'ies, s'īr'd'ies, žuv'ies), zatímco u mužského rodu s koncovkou kmene (i)ō (duñta', d'ė'b'es'a', vā'g'a'); dat. má pouze novější koncovky: slova mužského rodu s koncovkou kmene iō (duñ'c'ui || dunčui, vā'g'ui, ž'v'ė'r'ui), ženského rodu s iā, někdy s koncovkou kmene ē (aūsaī ~ aūsei, p'ir'-c'ī, vū.gn'ai ~ ugniai, žū's'ai ~ žāsiai || žū'sai ~ žāsei); ak. -į (vā'g'į, vū.gn'į); instr. -im (š'ir'd'im, v'i't'im, žuv'im) vedle novější a zřejmě častější koncovky -ia u podstatných jmen ženského rodu, též -ų (š'ir'd'ž'ū || š'ir'd'ž'u, v'i't'ū, aus'ū, nakc'ū, puš'ū, vugn'ū, no's'ū, vū.n'c'ū, ak'ū || ak'į, kde -i ~ -e je z kmene ē v instr. sg.), u slov mužského rodu pak -iu (vag'ū); lok. -y (p'ir't'ī, š'ir'd'ī, krū's'n'ī ‘v kamnech’, no's'i), místy -yj, též -ī'i, -ī'į (ak'ī'i, š'ir'd'ī'i, no's'ī'i); ill. -in (p'ir't'in, krū's'n'in, no's'in); vokativní tvary nejsou doloženy. Množné číslo: nom. -ys, též -is (duñ't'is, aū's'is, dù.r'is, n'īt'is, smā'g'en'is ‘mozek’, šā'kn'is, vū.gn'is, vū.n't'is || vū.n't'es ~ ántes, žū.v'is), slova mužského rodu také s novější koncovkou -iai (vag'ai); gen. -ių, u některých slov s -ų, tj. s tvrdou souhláskou před koncovkou podle tvarů genitivu plurálu souhláskových kmenů (duñ'c'ū || duntū, vag'ū, p'ir'c'ū, kár'c'ū, aus'ū || ausū, žuv'ū || žuvī; ale pouze dù.ru', šaknū, žu'sū); dat. -im (duñ't'īm, d'ė'b'es'īm, vag'īm || vag'ūm, krut'īm, dù.r'īm, vū.n't'īm); ak. -is (duñ't'is, vag'is, ak'is, dùr'is, žuv'is, kár't'is a žuršas ~ žąsės s koncovkou -es z kmene ē); instr. -im (duñ't'īm, d'ėb'es'īm, ak'īm, aš'īm, aus'īm, žuv'īm, b'ī.t'īm, dù.r'īm, nó's'īm), slova mužského rodu také s -(i)ais z kmene (i)ō (duñ'c'ais || duntais, d'ėb'es'ais); lok. -ysu, -yse, -ysa (aš'm'en'i'su, p'ir't'i's'ė, u's'on'is'ė ‘v Ūsionys’, ak'is'ė, aus'is'ė, dù.r'is'ė); ill. -ysna (ak'isna, dùr'isna; s touto koncovkou byl zapsán také ilativ plurálu podstatného jména žmonės ‘lidé’: žma'n'īsna). 95 (į)ų kmen Tvary jednotného čísla se důsledněji užívají s koncovkami kmenů u a iu. Tvary pádů množného čísla jsou více ovlivněny kmeny o a io. Jednotlivých příkladů tvarů pádů jednotného a množného čísla bylo zapsáno málo (téměř všechny jsou také uvedeny). Jednotné číslo: nom. -us, -ius (alùs, dungùs ~ dangùs, l'ietùs, m'edùs, su'nus || sū'nus, v'idùs, v'iršùs, tūrgus, žmògus; jāujus 'jauja', p'ė'č'us, s'p'ieč'us || s'p'ieč'us 'spiečius', val's'č'us ~ valščius, ž'v'i'r'us); gen. -aus, -iaus (alaũs, dangaũs, l'ietaũs, tūrgaũs || turgaũs, žmogaũs; p'ė'č'aus, sō'dz'aus), řidší tvary s koncovkou kmene ō (m'ė'da; sū'na); dat. -ui, -iui (sū'nui, žmō'gui; p'ė'č'ui); akuz. -ų, -ių (sū'nų, žmō'gu; p'ė'č'u); instr. -um (sū'nūm || sū'num, v'iršūm, žmō'gum) a -iu od kmene io (val's'č'iu); lok. -uj, -iuj (v'iduj nebo v'idui, v'iršuj; jāujaj, sō'dz'uj); il. -un, -iun (v'i-dūn, v'iršūn, tūrgun; p'ė'č'un); vok. -au (žmogaũ || žmō'gau). Množné číslo: nom. -ūs (p'ietūs), častější tvary s koncovkou kmene (i)ō (p'ietai, sū'nai, turgai; s'p'ieč'ai || s'p'ieč'ai, val's'č'ai); gen. -ų, -ių (p'ietų, sū'nų; s'p'ieč'u, val's'č'u), u dativu jsou doloženy tvary pouze s koncovkou kmene (i)ō (p'ietám, sū'nám; s'p'ieč'am); akuz. -us, -ius (p'ietūs || p'ietus, sū'nus; s'p'ieč'us); instr. -um (sū'nūm) vedle tvarů s koncovkou kmene (i)ō (p'ietais, sū'nais; s'p'ieč'ais); tvary lokálu a illativu nebyly zaznamenány. Souhláskové kmeny Podstatná jména se souhláskovými kmeny si ještě uchovala starší koncovky jednotlivých pádů. Zvláště časté jsou tvary genitivu singuláru a nominativu plurálu s reliktem souhláskových kmenů — koncovkou -es (po r, s se někdy vyslovuje -as). Vedle starších tvarů se však často užívají také novější tvary s koncovkami jiných kmenů. Některé pády jsou již zcela přizpůsobeny jiným kmenům: podstatná jména mužského rodu mají nejčastěji koncovky kmenů (i)ō nebo i, ženského rodu nejčastěji koncovky kmenů i, někdy iā, ē. Dále jsou uvedena slova, která si ve větší či menší míře uchovala zbytky skloňování souhláskových kmenů a jejichž skloňovací paradigmata (nebo zaznamenané tvary jednotlivých pádů) ukazují charakterističtější případy směšování kmenů. Kromě podstatných jmen, která odedávna náležela k souhláskovým kmenům, jsou uvedena také slova jiných kmenů, jejichž jednotlivé pády nově získaly koncovky souhláskového skloňování. S novými koncovkami souhláskového skloňování se nejčastěji vyskytují slova kmene i. Jednotné číslo: nom. akmenō (rt. akm'en'i's), p'iemuō, rudūō, sūō || dž. šuva (rt. šun'is), t'ėšmuō, vanduō || (nj.?) vanduō, dukt'ė, s'esuō || dž. sasuō; gen. rud'en'ės (|| rū.d'en'es), dukt'erãs (|| dū.kt'er'as), sasar'ės || sasaràs a novější tvary: ā'km'en'ā, p'iem'en'ā, sū.n'ā, v'ū.n'd'en'ā, ū.n'd'en'ā (|| van'dēns), t'ėš-m'en'aus; u podstatných jmen kmene i je s koncovkou souhláskových kmenů -es zaznamenáno také dun't'ės || dūṅ't'ės (b'ē v'iena dun't'ės), sāk'n'ės, s'ir'd'ės; dat. p'iem'en'ui, rū.d'en'ui (s předložkou — lig rū.d'en'ei), sū.n'ui, vū.n'd'en'ui, dū.kt'erai ~ dūkterel || dū.kt'er'ai ~ dūkteriai, sā'sarai || sā'sar'ai; akuz. ā'km'en'i, rū.d'en'i, sū.n'i, 96 vū.n'd'en'iː; dù.kt'er'iː; sãːsar'iː; in. ãːkm'en'u, p'iem'en'u, šun'u, vū.n'd'en'u, dù.kt'er'u~dùkteria; míst. vūn'd'en'īː || vūn'd'en'ī'i, akuz. m'é·nas'in 'měsíc', vūn'd'en'in; vok. tvary nebyly zaznamenány. Množné číslo: nom. ãːkm'en'es, ãːs'm'en'es, p'iem'en'es, šun'es, dù.kt'er'es || dù.kt'eras, sãːsar'es || sãːsaras a novější tvary: ãːkm'en'iːs, akm'enai, ãːs'm'en'iːs, aš'm'enai, p'iem'enai, t'eš'm'enai, dù.kt'er'iːs; s koncovkou souhláskových kmenů -es byly ještě zapsány: dūn'es, auš'es, dù.ras, pū.š'es, žūːs'es || žūːsas, žū.v'es; gen. akm'enū, vūn'd'enū, dùkt'erūː; dat. rud'en'i.m, šun'i.m, dùkt'er'i.m || duk-t'er'ēm, sasar'i.m; akuz. p'iem'en'is, dù.kt'eras~dùkteres (-es z kmene ē); instr. akm'en'im, dùkt'er'im, sasar'im vedle tvarů mužského rodu akm'enais, p'iem'enais; místní a illativní tvary nebyly zaznamenány (srov. tvary těchto pádů u kmenů i, o a dalších). Kromě pádů jednotného a množného čísla podstatných jmen se někdy užívá také duálový nominativ-akuzativ. Větných nebo frazeologických spojení s duálovými formami nominativu-akuzativu bylo zaznamenáno málo a nevyskytují se u podstatných jmen všech kmenů: jáːi dù dáːiktu dãːr'eː; jau š'iem'et bū.vaːm du kartù; m'étruː du š'imtù; paː du šim-tù grãːmuː; du ž'en'iːkù (dosl. „dva ženichy, dva schopné se oženit“) tur'ū; paː du rub'l'ū; mnohem častěji se však spolu s číslovkami du (dvi), abu (abi) a jejich variantami užívají tvary množného čísla nominativu nebo akuzativu, např. mãːnaː du sūːnuːs jįr dùkt'ė jiːrà; dū.jenaː (~dūjano) suːnaĩ bū.vaː; š'it'ie dù vaik'el'ėːnai g'erai n'ūːk'a (mluví) l'ietù.v'iškai; až až'er'ėːl'aː du v'ėrstai būs (za jezírkem budou dva versty); du š'imtaĩ bū.vaː; du š'imtùs gavau; ãːnas v'erktūːb'e (on by plakal) d'v'i diė-nas; dū.kt'eras (~dùkteres „dcery“) d'v'i l'i.kaː; ab'i sãːsaras (~šė-seres „sestry“) g'i'v'ėːna. * * * Skloňování podstatných jmen v apském nářečí se v zásadě příliš neliší od skloňování podstatných jmen v nářečích Dūkštasu, Tverečiausu a dalších blízkých litevských oblastí (Lietuvių kalbos atlasas 1990). To ukazuje (stejně jako některé fonetické a další gramatické jevy), že apské nářečí je pokračováním uvedených litevských nářečí. Na vznik většího počtu paralelních tvarů v deklinačních paradigmatech některých kmenů podstatných jmen (srov. také takové tvary, byť vyslovované staršími mluvčími jen zřídka, jako žuːsaĩ „husy“) může mít kromě jiných příčin vliv také slábnoucí znalost litevštiny. LITERATŪRA Grinaveckienė E. Kai kurios Apso tarmės būdingesnės ypatybės // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. A serija. 1960. T. 2 (9). P. 173–191. Jonaitýtė A., Sudnik T. Apie vieną lietuvių–lenkų kalbų interferencijos atvejį // Baltistica. 1973. T. 9 (1). P. 75–77. Lietuvių kalbos atlasas T. 1: Leksika. V., 1977; T. 2: Fonetika. V., 1982; T. 3: Morfologija. V., 1990. Lietuvių kalbos tarmės. Chrestomatija. V., 1970. P. 392–394. 7. 678 97 ФЛЕКСИЯ ИМЕН СУЩЕСТВИТЕЛЬНЫХ В ЛИТОВСКОМ ГОВОРЕ ОКРЕСТНОСТЕЙ ОПСЫ Резюме На основе диалектологических данных, собранных во время комплексной экспедиции сотрудников Института литовского языка и литературы АН ЛитССР в Браславском р-не (БССР) в 1956 г., описывается система склонения имен существительных литовского говора окрестностей Опсы (лит. Āpsas). Наиболее характерными особенностями склонения имен существительных данного говора являются следующие: 1. Наличие некоторых архаических форм, напр., родительный падеж единственного числа и именительный падеж множественного числа с окончанием -es имен существительных с основой на согласный (ср. род. п. ед. ч. rud'en'es ‘осени’, sasar'es || sasaras ‘сестры’, им. п. мн. ч. ak'men'es ‘камни’, sā'sar'es || sā'saras ‘сестры’); предложный (местный) падеж (инессь) множественного числа с формантом -su (правда, зафиксированный только в именах существительных с основой на -i: as'm'en'i'su ‘в лезвиях’ наряду с более часто употребляемыми формами p'ir't'i's'e ‘в банях’, ak'i'sa ‘в глазах’, а также сокращенными формами m'iškuos ‘в лесах’, rañka~rañkos ‘в руках’) и др. 2. В парадигмах имен существительных с основами на -i, -(i)и и на согласный часто употребляются параллельные формы, т. е. наряду с более древними формами — и различные новые, возникшие под влиянием других парадигм. 3. Кроме форм единственного и множественного числа, изредка употребляются формы двойственного числа (чаще всего формы именительного и винительного падежей с числительным du ‘два’, напр., bū.va'm du kartù ‘были два раза’). В сущности система склонения имен существительных данного говора мало отличается от склонения соседних литовских говоров на территории ЛитССР, т. е. говоров окрестностей Дукштаса (Dūkštas), Тверячюса (Tverečius) и др.