Keletas įvardžių semantikos klausimų

LIETUVIŲ LEKSIKOS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIX (1991) ADĖLĖ VALECKIENĖ NĚKOLIK OTÁZEK SÉMANTIKY ZÁJMEN 001. Při psaní nových gramatik litevského jazyka nebo sestavování slovníků přinášejí mnoho problémů zájmena, stanovení jejich nomenklatury a také způsob, jakým se vykládají určité tvary zájmen. V poslední době se litevská jazykověda začala více zajímat o zájmena. Významná doporučení týkající se výkladu určitých tvarů zájmen navrhl V. Žulys (1969, 167—177; 1974, 83—92). Nedávno vyšel v časopise „Вопросы языкознания“ článek významných ruských lingvistů, badatelů litevského jazyka a přátel T. Bulyginy a J. Stepanova (Булыгина, Степанов, 1988, 17—33), v němž jsou nastoleny problematické otázky týkající se litevských zájmen. O sémantice zájmen byla vydána studie A. Rosina (1984) (recenzi viz Tekorienė, 1987, 86—92). Problémy řešené v těchto pracích nás nutí dále přemýšlet a zabývat se různými otázkami souvisejícími se sémantikou zájmen. Zájmena tvoří nepočetnou, dalo by se říci uzavřenou slovní třídu. Jejich jádro tvoří stará slova, která jsou typická pro mnoho indoevropských jazyků. Proto se ve třídě zájmen vyskytuje řada univerzálních rysů. Na druhé straně má každý jazyk specifické vlastnosti související jak se sémantikou zájmen, tak s jejich formálním vyjádřením. V litevštině působí mnoho nejasností sémantická hranice zájmen vůči jiným slovním třídám, zejména přídavným jménům. Některá slova jsou svým významem i užitím blízká jak zájmenům, tak přídavným jménům. Zájmena však představují diskrétní formy, a proto by u nich mělo být i v přechodných případech přijato klasifikační rozhodnutí, už jen z praktických důvodů: zájmeno, nebo přídavné jméno. Určování kategorií rodu, čísla a pádu u některých litevských zájmen přináší značné obtíže. Někdy není jasné, zda jde o dva či více tvarů rodu, čísla nebo pádu téže lexémy, anebo o dvě či více samostatných lexém. Při jakémkoli řešení otázek souvisejících se sémantikou zájmen je třeba mít na paměti kritérium účelnosti, tj. aby určité teoretické řešení neztěžovalo ani nekomplikovalo, nýbrž usnadňovalo popis gramatické struktury. 002. Při odlišování zájmen od jiných slovních tříd se lze opírat o 3 kritéria: sémantiku slov, distribuci a morfologické vlastnosti. Základním sémantickým rysem zájmen jako slovní třídy je jejich referenční význam. Jak uvádí R. Jakobson (1971, 132), zájmena odlišuje od ostatních prvků lingvistického kódu jejich povinná reference k určitému sdělení. Kromě toho je význam zájmen na rozdíl od jmen velmi obecný a neurčitý. Svou distribucí zájmena tak 134 se také liší od jmen. Na rozdíl od podstatných jmen k sobě nepřipojují přívlastek, např. říká se: vysoký člověk, ale výpověď *vysoké já není možná. Na rozdíl od přídavných jmen se zájmena nemohou pojit s příslovci, např. říká se: velmi krásný, ale nelze říci: *velmi takový. Distribuční vlastnosti zájmen ovlivňují také jejich sémantiku. Morfologické vlastnosti zájmen skloňovaných podle rodů se v mnoha ohledech shodují s morfologickými vlastnostmi přídavných jmen, protože přídavná jména převzala od zájmen skloňovaných podle rodů jejich skloňování. V jednotlivých případech však může morfologické kritérium také pomoci určit hranice slovních tříd, zejména když sémantické kritérium příliš nepomáhá. On, ona 003. Toto zájmeno se od ostatních liší tím, že se užívá substantivně, tj. obvykle zastává pozici podmětu nebo předmětu, má však dvě odlišné rodové formy jako adjektivní zájmena. Podle toho zájmeno jis, ji odpovídá podstatným jménům typu „substantiva mobilia“ (mokytojas, mokytoja). Mužské a ženské rodové formy podstatných jmen tohoto typu jsou různá lexémata, neboť rod podstatných jmen podmiňuje jejich lexikální samostatnost. Proto se v poslední době i rodové formy zájmena jis, ji začaly považovat za dvě různá lexémata, tj. za zájmeno jis a zájmeno ji (viz Žulys, 1969, poznámka 174; 1974, 91; Rosinas, 1984, 31). Na druhé straně mezi podstatnými jmény uvedeného typu a zájmenem jis, ji není úplná shoda. Podstatná jména typu mokytojas, mokytoja obvykle označují osoby, zřídka jiné živé bytosti; neživé věci neoznačují. Tato podstatná jména se s jinými podstatnými jmény shodují nejen syntakticky, ale i sémanticky, tj. jejich rodové formy se rozlišují podle pohlaví označované osoby (živé bytosti), např.: Otec je učitel, Matka je učitelka. Rodové formy podstatných jmen tohoto typu tedy mají odlišný význam: mužské formy označují osoby (živé bytosti) mužského pohlaví a ženské formy osoby (živé bytosti) ženského pohlaví. Proto je třeba považovat za různá lexémata. Zájmeno jis, ji naproti tomu odkazuje nejen na osoby nebo jiné živé bytosti, ale velmi často i na neživé věci. Při odkazování na neživé věci existuje mezi substantivním antecedentem a zájmenem jis, ji pouze syntaktická shoda, např.: V pokoji stál stůl. Byl přikryt ubrusem; V pokoji stála židle. Měla opěradlo. V tomto případě nemají zájmenné formy jis, ji žádné další sémy. Při změně forem se jejich význam nemění. V obou případech odkazují pouze na výše zmíněnou věc (anaforický význam zájmena). Shoda forem jis, ji se substantivními antecedenty v rodě je čistě gramatická, tj. volba zájmenné formy závisí na gramatickém rodu podstatného jména. To umožňuje považovat zájmenné formy jis, ji nikoli za samostatná lexémata, ale za různé rodové formy téhož lexématu, které jsou v textu zapotřebí k vyjádření vztahu k podstatným jménům příslušného rodu. Kromě toho komplikují považování forem jis, ji za různá lexémata ještě další skutečnosti v litevštině. Je zde poměrně mnoho ukazovacích, tázacích-vztažných a neurčitých zájmen, která se skloňují podle rodů a užívají se jak adjektivně, tak substantivně. V pozici podstatného jména odpovídají zájmenu jis, ji uží- 135 vanému. Zcela stejně jako zájmeno jis, ji se v substantivní pozici užívají a s antecedenty se rodově shodují ukazovací zájmena tas, ta, šis, ši, šitas, -a, anas, -a, tas pats, ta pati, vztažná zájmena s anaforickým významem kuris, -i, katras, -a, neurčité zájmeno pats, -i aj., např.: Mezi Viliusem a Martynasem sedí vmáčknutá paní Gaidienė. Je krásná a veselá. Oslovuje Viliuse, — ten zatím neodpovídá Simon; Po několika letech přestávky (se narodil) — Martynukas. Kvůli němu málem položila hlavu Simon; A princezna mu darovala meč posázený zlatými mincemi, ty se mu velmi hodily Balč; Zeptal se otce: „Dovolíš dceru?“ Ten odpověděl: „Dovolím.“ Zeptal se matky: „Dovolíš?“ Ta znovu odpověděla: „Dovolím.“ Val; Podala pár brambor a ty samé odfoukl vítr Balt; Šikmooký vytrhl starý pařez, hodil jej i s kamenem do pytle a sám se s pasáčkem ukryl pod mostem Cv; Tam byla hloupá zlá bába a sama neměla malé děti, takže neměla ani komu poslat vejce Vaižg; A žito je Plaučiūnova, který buší do kosy Don; Cestou oba našli velmi statnou borovici, jejíž střed byl vyhnilý BM. V substantivní pozici se užívají také tato další neurčitá nebo tázací zájmena, která se skloňují podle rodů: vienas, -a, alia(i) vienas, -a, nė vienas, -a, kitas, -a; vienas kitas, viena kita; visas, -a, tūlas, -a, kiekvienas, -a, bet kuris, -i, kai kuris, -i, kaž(i)n kuris, -i, kažkuris, -i; kuris nors, kuri nors; kuris ne kuris, kuri ne kuri; bet katras, -a; kai katras, -a, kaži(n) katras, -a, kažkatras, -a; katras nors, katra nors; kuris, -i, katras, -a, keli, -ios, keleri, -ios, kelintas, -a, např.: Někteří tomu návrší říkají Milžinkapis, jiní Šmeklų kalnas Krėv; Každá z žen znala situaci svých blízkých, a proto jedna přišla s plenkami, druhá s dlouhým páskem Cv; Všichni se posadili a začali jíst med a každý velebit včelky Žem; Někdo z pracujících řekl několik slov, ostatní souhlasně zasmáli Balt; Nikdo by nemohl říci, že by Mykoliukas někdy s někým nesouhlasil Vaižg; Kdekdo sotva vyšel ze světnice na zápraží, hned rychle utekl zpět Bil; Ach, jak se mnohá z našich bylinek tak vyšňořila, že ani bába, už pořádně sešlá, tu nesedí Don; Ti (ptáci) všichni odmítli, ani jeden (z bratrů) je nikde neviděl, ani jeden nic nevěděl Jabl; V obci je i více lip, ale žádná z nich se nemůže rovnat lípě Galinio Myk-Put; Kolik vás tu zítra bude? Jabl. Pokud bychom formy zájmena jis, ji považovali za různá lexémata, museli bychom za samostatná lexémata považovat také rodové formy všech výše uvedených zájmen užívaných v substantivní pozici. To by způsobilo značné komplikace a ztížilo gramatický popis. Například místo jednoho zájmena tas, ta, tai (tatai) bychom měli čtyři nebo dokonce pět různých zájmen: 1) adjektivní tas, ta, 2) substantivní tas, 3) substantivní ta, 4) substantivní tai (tatai) a pokud bychom varianty považovali za samostatná zájmena (viz 015), také 5) tas „tai“. Podobně by bylo nutné „rozčlenit“ i ostatní zájmena. Vznikl by velmi nekompaktní popis. Kromě toho by bylo obtížné vymezit jednotlivé případy užití. Zájmeno jis, ji konečně není žádnou zvláštností litevštiny. Zájmena tohoto typu se i v jiných jazycích užívají substantivně a mají různé, dokonce tři rodové formy, např.: rus. он, она, оно, něm. er, sie, es, angl. he, she, it aj. Jde o velmi starou vlastnost, která se v jednotlivých indoevropských jazycích utvořila v důsledku shody s antecedentem, může- 136 předmět, ještě před atributivním užíváním rodových forem. V gramatikách uvedených jazyků se rodové formy zájmen obvykle nepovažují za samostatná lexémata. Není tedy zřejmě účelné ani v našich gramatikách či slovnících rozdělovat taková zájmena podle rodových forem na samostatná lexémata. Já, my; ty, vy 004. Jak známo, zájmena já, my; ty, vy tvoří již od indoevropského dávnověku supletivní paradigmata, tj. jednotlivé jejich pády se liší svými kořeny. Zvláště se liší tvary jednotného čísla od tvarů množného čísla a také nominativ od ostatních pádů. Kromě vnější struktury se liší i významový vztah těchto tvarů. Mezi tvary já a my, ty a vy neexistuje adekvátní vztah jednotného a množného čísla. Proto je důvod považovat já a my, ty a vy za různá zájmena. Na druhou stranu nejsou v litevštině, stejně jako v jiných indoevropských jazycích, tvary já a my, ty a vy z hlediska vztahu jednotného a množného čísla zcela oddělené. V litevštině se protiklad jednotného a množného čísla mezi tvary ty a vy obvykle zachovává. Vy se často užívá pro označení dvou či více osob (někdy živých, ale i neživých předmětů – personifikace), na něž se obracíme, tj. vy má gramatický význam množného čísla: „ty+ty+ty“, např.: — Laurynasi, bratře! Sestro! Vy mi nezávidíte, vy jen milujete a na svatbu zvete, Žem; — Tak vy tady budete ležet a tam budou prasata rýt brambory! Já vám! — vyhrožoval bičem (pasáčkům) křičel Pliauga, Krėv; — Vy kohouti s slepicemi a vy, co se hrabete v hnoji, běžte, pospěšte si, ještě se aspoň jednou pobavte! Don; Význam zájmena vy se blíží také významu množného čísla, když označuje adresáta spolu s další osobou či osobami, např.: Vidíte, hned je jasné, že nám starým se s mladými těžko vychází. Vy („ty“ a další mladí lidé) přemýšlíte jinak Vencl. Stejný význam má vy v konstrukcích s předložkou su: jūs su Petru = ty s Petrem. My nemůže znamenat „já+já+já“ jednoduše kvůli významu zájmena já – „mluvící osoba“, neboť několik osob obvykle nemluví společně, i když taková jazyková situace někdy nastat může, např.: Všichni jsme společně křičeli: „Souhlasíme! Správně!“ a podobně. Zde my znamená= „já+já+já“. Význam blízký gramatickému významu množného čísla má zájmeno my také tehdy, když označuje mluvčího spolu s další osobou či osobami, které zastupuje, tj. když jeden mluví jménem více lidí, např.: My, vojáci. Chladný hněv nám ztuhl v tvářích S.Nėr; My, všichni staří, si dobře pamatujeme carské časy Vencl. Podobný význam má my v konstrukci s předložkou su: mes su Petru = já s Petrem. Takové užívání zkoumaných zájmen ukazuje, že já a my, ty a vy nejsou plně gramatikalizovanými tvary kategorie čísla (vzhledem ke svému specifickému významu), nelze však popřít ani to, že mají rysy této kategorie. Neúplná gramatikalizace kategorie čísla je charakteristická i pro jiná zájmena, viz § 008. 137 Podle syntaktických modelů aš, tu jsou jednotné tvary, zatímco mes, jūs jsou tvary množného čísla, tj. první se pojí s tvary jednotného čísla slov, která se skloňují podle čísla, a druhé s tvary množného čísla, srov.: aš einu – mes einame; tu eini – jūs einate, aš geras – mes geri, tu geras – jūs geri. Podle pádových koncovek se paradigma aš ir tu podobá jednotnému číslu podstatných jmen, zatímco paradigma mes, jūs se podobá množnému číslu podstatných jmen. S přihlédnutím k významu, syntaktickým a morfologickým vlastnostem tedy podle našeho názoru lze aš ir mes, tu ir jūs považovat za tvary jednotného a množného čísla v kategorii čísla, tím spíše, že se v litevštině užívají také tvary těchto zájmen pro dvojné číslo: mudu, mudvi, judu, judvi. Tyto tvary lze považovat za varianty tvarů množného čísla mes, jūs (užívají se rovněž s tvary množného čísla, srov.: mudu einame, judu einate). Budeme-li aš, mes, tu, jūs, mudu, mudvi, judu, judvi považovat za samostatná lexémata, vyjeví se sémantické vztahy všech těchto tvarů spojené s kategorií čísla. 005. Litevská zájmena aš, mes; tu, jūs; tamsta, savęs stejně jako podstatná jména typu akiplėša, kerėpla nemají tvary odlišné podle rodu, ale sémanticky se shodují podle pohlaví označované osoby s tvary, které se mění podle rodu, např.: Aš, tu, tamsta geras (o muži); Aš, tu, tamsta gera (o ženě); Mes, jūs, tamstos geri (o mužích); Mes, jūs, tamstos geros (o ženách); Savęs paties nekenčia (o muži); Savęs pačios nekenčia (o ženě). Srov.: Tas (toks) akiplėša (o muži); Ta (tokia) akiplėša (o ženě). Proto se v poslední době zcela oprávněně uvádí, že vzhledem k „sémantické shodě“ s tvary měnícími se podle rodu by zájmena 1. a 2. osoby mohla být stejně tak považována za obourodé (homonymní) tvary jako podstatná jména typu akiplėša (viz Булы́гина, Степанов, 1988, 23). Protiargument však spočívá v samotném jazyce, a to v nerovnoměrném vývoji jednotlivých subsystémů. Slova typu akiplėša tvoří v litevštině poměrně nepočetnou skupinu podstatných jmen. Jejich užívání je omezené a částečně zastarávající. Obvykle se pojí pouze se slovy měnícími se podle rodu, která signalizují pohlaví označované osoby: Koks tu kerėpla; Didelis nemokša; Tokia akiplėša apod. (viz LKG 1976, 401). Je proto důvod považovat taková podstatná jména za dvě odlišná (homonymní) rodová lexémata (viz ГЛЯ, 1985, 84), podobně jako „substantiva mobilia“ (mokytojas, mokytoja), ačkoli ta mají rozdílné rodové tvary, kdežto první je nemají. Naproti tomu zájmena aš, mes; tu, jūs se slovy měnícími se podle rodu užívají poměrně zřídka; pohlaví osoby, kterou označují, většinou vyplývá z kontextu, tj. tato zájmena často postrádají nejen morfologické, ale i syntaktické a sémantické ukazatele rozlišení rodu, srov.: Aš rašau. Pohlaví osob označovaných těmito zájmeny často vůbec není relevantní. Považovat je tedy za obourodá by zahrnovalo jen malou část jejich užití. Ve většině případů jsou bezrodá. Podle sémantické shody s tvary měnícími se podle rodu lze zájmena aš, mes; tu, jūs rovněž srovnávat se zájmeny jis, ji, jie, jos, srov.: aš geras – aš gera, tu geras – tu gera, mes geri – mes geros, jūs geri – jūs geros, jis geras – ji gera, jie geri – jos geros. Mezi nimi jsou však také zásadní rozdíly. Zájmeno jis, ji je substitut; vždy stojí v pozici podstatného jména a nahrazuje antecedentní podstatná jména. Právě proto se u nich vyvinuly odlišné rodové tvary. Ty jsou nezbytné 138 kvůli shodě s antecedentním podstatným jménem a užívají se nejen se slovy měnícími se podle rodu (jis geras, ji gera), ale také se slovesy (jis eina, ji eina — podle antecedentu). Aš, mes; tu, jūs nejsou substituty, nemají přímý syntaktický vztah k podstatným jménům, tj. nemají podstatná jména jako antecedenty. Proto aš, tu, mes, jūs v textu často vůbec nejsou nutná, např. když se pojí se slovesy a ta označují osobu: (Aš) einu (osobu označuje morfém -u). Kategorie rodu založená na shodě s antecedentními podstatnými jmény se jich jednoduše netýká. I zde tedy platí omezení kategorie rodu u zájmen aš, mes; tu, jūs, chápané syntakticky. Na druhou stranu se tvary těchto zájmen pro dvojné číslo mění podle rodu (srov.: mudu geri, mudvi geros; judu geri, judvi geros). Zájmena aš, tu, tamsta, savęs jsou tedy bezrodá, mají však také rysy rodových zájmen. Můj, tvůj, svůj 006. Návrh V. Žulia (1969) spojit tyto tvary do paradigmat já, ty, sebe, který byl zpočátku přijat s nedůvěrou, se nyní stále více uznává a zdůvodňuje. Je třeba souhlasit s myšlenkou T. Bulyginy a J. Stepanova (Булыгиna, Степанов, 1988, 20), že je účelné v paradigmatech zájmen já, ty, sebe rozlišovat 2 genitivy: I nesvébový mě, tebe, sebe a II přivlastňovací můj, tvůj, svůj. Tyto tvary jsou rozděleny podle principu komplementární distribuce (vzájemně se vylučují), ale zřetelně se liší významem podle toho, zda mají, či nemají přivlastňovací odstín. Začleněním můj, tvůj, svůj do paradigmat zájmen já, ty, sebe však nelze mít za to, že v litevštině už nejsou přivlastňovací zájmena. S ústupem přivlastňovacích zájmen manas, -a, tavas, -a, savas, -a a jejich zachováním v básnickém jazyce (savas, -a se užívá častěji, ale jeho význam se mění) se v neutrálních výpovědích stále více prosazují jejich určité tvary manasis, -oji, tavasis, -oji, savasis, -oji. Mezi manas, -a a manasis, -oji, stejně jako mezi dalšími odpovídajícími tvary, již není protiklad prostých a určitých tvarů. Určité tvary se prosazují jako přivlastňovací namísto prostých (viz Valeckienė, 1964, 46–47). 007. Aby se předešlo záměně přivlastňovacích zájmen a přivlastňovacích genitivů, je účelné zařadit přivlastňovací zájmena, stejně jako zvratné zájmeno, do společné části věnované osobním zájmenům a pojednávat o nich jako o pododdílech této části. Zvratné i přivlastňovací zájmeno označují vztahy mezi osobami: zvratné zájmeno vyjadřuje vztah osoby, která je ve větě chápána jako činitel děje nebo nositel stavu, k sobě samé, zatímco přivlastňovací zájmena vyjadřují příslušnost věci (osoby) k osobě. Přivlastňovací zájmena přímo souvisejí s přivlastňovacími genitivy: mají stejný význam a při užití na téže pozici tvoří fakultativní varianty. Přivlastňovací tvary kořene man- (mano, manas, -a, manasis, -oji, maniškis, -ė) vyjadřují příslušnost věci k mluvčímu, tvary kořene tav- (tavo, tavas, -a, tavasis, -oji, taviškis, -ė) příslušnost věci adresátovi a tvary kořene sav- (savo, savas, -a, savasis, -oji, saviškis, -ė) jsou zvláštní zvratná přivlastňovací zájmena; vyjadřují příslušnost věci osobě, která je činitelem děje nebo nositelem stavu. 139 Začleněním přivlastňovacích zájmen mezi osobní zájmena lze v rámci jednoho subsystému také snáze vysvětlit genitivy osobních zájmen mūsų, jūsų; jo, jos, jų; mudviejų, judviejų, judviejų; tamstos, tamstų; paties, pačios, pačių, které mají dvojí význam: nesvébový i přivlastňovací, ačkoli se jejich tvary podle těchto významů nemění. Celý, -á, všichni, -y 008. Jak známo, tvary tohoto zájmena v jednotném a množném čísle se liší významovými odstíny. J. č. visas, -a má význam „celistvosti, rozsahu“, tj. označuje, že věc je celistvá, úplná, celá prostoupená určitou vlastností, např.: Celé tělo bolelo; Zazpíval jsem celou píseň (od začátku do konce). Množ. č. visi, -os má distribuční, kolektivní význam, tj. označuje vyčerpání počtu věcí, např.: Všichni lidé tak mluví; Všechny písně jsem odzpíval (které jsem jen uměl) (viz Valeckienė, 1984, 74). Některé jazyky mají pro označení těchto významů dvě různá zájmena, např. něm. ganz=lit. visas, -a a něm. alle=lit. visi, -os. Vyvstává otázka, zda visas, -a, visi, -os považovat za dvě různé lexémy, nebo za tvary jednotného a množného čísla jedné lexémy, a také zda j. č. visas, -a je zájmeno, nebo přídavné jméno. Nejprve je třeba říci, že významy j. č. visas, -a a mn. č. visi, -os jsou sice odlišné, zároveň jsou však navzájem spjaty a prolínají se; nejsou lexikálně ostře ohraničené. U pomnožných podstatných jmen mají visi, -os nejen kolektivní, ale také význam „celistvosti, rozsahu“ (vlastní tvarům j. č. visas, -a), např.: Odseděl jsem všechny roky – znamená „celé roky až do konce“ (význam „rozsahu“). Naproti tomu Všechny roky svého života jsem pracoval na jednom místě – znamená „mnoho let, celý život“ (kolektivní význam). Na druhou stranu j. č. visas, -a kromě významu „rozsahu, celistvosti“ implikuje také kolektivní význam (vlastní tvarům mn. č. visi, -os), když se pojí s podstatnými jmény v jednotném čísle, která mají řadový či skupinový, tedy kolektivní význam, např. celý život – všechny roky života. Významové rozdíly mezi j. č. visas, -a a mn. č. visi, -os tedy přímo závisejí na jejich rozsahu, tj. na sémantice podstatných jmen. Kromě toho vztah mezi významy visas, -a a visi, -os komplikuje specifická povaha zájmen a kategorie čísla. Jak známo, kategorie čísla „jeden/více než jeden“ se vyvinula gramatikalizací slov s hromadným a kolektivním významem. V systému litevských zájmen se stopy tohoto vývoje zachovaly až do dnešních dnů. Např. zájmeno kiekvienas, -a se neužívá v množném čísle, protože gramatický význam množného čísla je v rozporu s lexikálním významem tohoto zájmena: „jeden vzatý jednotlivě z celku, všichni postupně, jednotlivě až do konce“. Etapy utváření kategorie čísla velmi zřetelně ukazují konstrukce typické pro litevštinu, jako jsou: my každý, -á, my ani jeden, -á, děti jeden...druhý aj., v nichž nedochází ke shodě v čísle, protože v takových skupinách mají zájmena kiekvienas, -a, nė vienas, -a, vienas, -a... kitas, -a aj. distribuční individualizační význam. S vývojem kategorie čísla souvisí také sémantický vztah mezi tvary visas, -a, visi, -os. Jak visas, -a, tak visi, -os si uchovávají pro zájmena charakteristický referenční zobecňující význam – označují 140 vztah k celku, avšak zobecňující význam jedněch a druhých forem se odlišně vztahuje ke gramatickému významu kategorie čísla. Všichni, -y zobecňující kolektivní význam forem užívaných s tvary podstatných jmen v množném čísle odpovídá gramatickému významu množného čísla – označováno a zároveň zobecňováno je více než jedna osoba nebo věc. Naproti tomu zobecňující lexikální význam forem celý, -á, užívaných s tvary podstatných jmen v jednotném čísle, je v rozporu s gramatickým významem jednotného čísla „jeden, jedna“. V procesu gramatikalizace proto zobecňující význam tvarů v jednotném čísle celý, -á ustrnul a nevyhnutelně získal odstín „rozsahu, úplnosti“, čímž se přiblížil významům přídavných jmen souvislý, -á, plný, -á. Zájmeno celý, -á a přídavné jméno souvislý, -á se významově přibližují také proto, že druhé z nich se v určitém kontextu (a pouze v určitém kontextu) rovněž přibližuje významu zájmena, srov.: celé košile „takového střihu“ a celé roky „všechny roky“. V druhém případě je souvislý, -á významu zájmena všichni, -y velmi blízký. To však neznamená, že souvislý, -á je v uvedeném významu zájmenem, stejně jako celý, -á je v „úplném, rozsahovém“ významu přídavným jménem. Synonymie a substituce v tomto případě nejsou dostatečnými kritérii pro určení slovního druhu (srov. Tekorienė, 1987, 88). Hraniční jevy mezi slovními druhy bývají často synonymní. Na druhou stranu je zde synonymie značně omezená. Neobvyklá by byla vyjádření: *Souvislé tělo bolelo namísto Celé tělo bolelo nebo *Vypil jsem souvislý hrnek mléka namísto Vypil jsem celý hrnek mléka a podobně. Jak ukazují uvedené skutečnosti, významy tvarů celý, -á a všichni, -y nejsou natolik odlišné, aby bylo nutné považovat je za různá lexémata. Sémantický vztah mezi tvary celý, -á, všichni, -y nevyjadřuje jejich lexikální odlišnost, nýbrž neúplnou gramatikalizaci kategorie čísla. Význam celý, -á „úplnosti, rozsahu“ si zachovává referenční zobecňující povahu typickou pro zájmena, a je tak spojen s významem všichni, -y. Při posuzování vztahu tvarů celý, -á, všichni, -y je třeba přihlédnout také k morfologickému kritériu. Podle vnější struktury tvoří celý, -á paradigma jednotného čísla, zatímco všichni, -y paradigma množného čísla. Rozhodující je zde i syntaktické kritérium: celý, -á se užívají s tvary podstatných jmen v jednotném čísle, zatímco všichni, -y s tvary podstatných jmen v množném čísle. Podle našeho názoru je tedy z teoretického i praktického hlediska vhodné považovat tvary celý, -á a všichni, -y (zejména v gramatických popisech a slovnících) za singulárové a plurálové tvary jediného lexému — zájmena. Na základě rozdílů mezi významy celý, -á a všichni, -y a jejich synonymie s přídavnými jmény souvislý, -á, plný, -á rozlišuje A. Rosinas (1984, 101–102) tři samostatná lexémata: 1) celý, -á — přídavné jméno ve významu „rozsahu, úplnosti“; 2) celý, -á — zájmeno, když se pojí s podstatnými jmény kolektivního významu, např.: celá skupina; 3) všichni, -y — zájmeno v kolektivním významu. Podle takové klasifikace by bylo třeba rozlišovat ještě 4) všichni, -y — přídavné jméno ve významu „rozsahu, úplnosti“, když se pojí s podstatnými jmény v množném čísle, např.: Všechny dveře jsem očistil, tj. jedny od začátku do konce, jako v: Očistil jsem celé okno. To však není podstatné. Jde o to, že A. Rosinas považuje jednotlivé významy celý, -á, všichni, -y za různá lexémata. Takové řešení by gramatický popis značně zkomplikovalo. Především by bylo obtížné určit hranici, kdy je celý, -á přídavným jménem a kdy zájmenem, protože tyto rozdíly jsou dány sémantikou podstatného jména, nikoli zájmena, srov.: Celá třída „místnost“ — bylo by přídavné jméno (Celá tř- 141 ída byla pěkně uklizená) a celá třída „žáci“ — bylo by zájmeno (Celá třída s tím souhlasila). Vznikly by komplikace ohledně kategorie čísla těchto forem. Bylo by třeba považovat jak „zájmena“ celý, -á, všichni, -y, tak „přídavné jméno“ celý, -á za samostatná slova bez kategorie čísla, což neodpovídá skutečnosti. Vzhledem k takovému dynamickému vývoji těchto zájmen je tedy oprávněnější vydat se nikoli cestou rozlišování forem, nýbrž cestou jejich redukce, tj. považovat celý, -á, všichni, -y za jediné lexéma — zájmeno — a zároveň zdůraznit rozdíly v jejich lexikálním významu i specifika kategorie čísla. Všeliký, -á 009. Stejně jako celý, -á považuje A. Rosinas (1984, 11; 1988, 185–189) také všeliký, -á nikoli za zájmeno, nýbrž za přídavné jméno. Opírá se rovněž o synonymii: všeliký, -á údajně odpovídá přídavnému jménu různý, -á, jímž je prý lze nahradit. Ve skutečnosti je tato shoda omezená. Zájmeno všeliký, -á není naprostým synonymem přídavného jména různý, -á. Toto zájmeno nelze například nahradit přídavným jménem různý, -á ve výpovědích tohoto typu: Toť všeliký řemeslník: všecko umí dělat Šts. Neobvyklá by byla výpověď: *Toť různý řemeslník. Význam zájmena všeliký, -á se významu přídavného jména různý, -á pouze přibližuje (a jen v určitém kontextu), ale zájmeno se tím nestává přídavným jménem. I v takových případech zůstává jeho význam referenční, zájmenný. Je zobecňující a distributivní, tj. souvisí s rozdělením celku: všeliký, -á znamená „i takový, i takový, jakýkoli, vezmeme-li to dohromady“, srov.: Lámaly se tam sýpky pod všelikým obilím Balt. Nahradíme-li v této větě zájmeno všelikého přídavným jménem různého (obilí), zdůrazníme pouze rozmanitost druhů obilí, tedy existenci několika druhů bez jakéhokoli vztahu k celku, zatímco zájmeno všeliký, -á zdůrazňuje především zahrnutí všech druhů obilí (celku), tj. označuje vztah obilí k celku. Důraz významu se tedy liší. Význam zájmena všeliký, -á se významu přídavného jména různý, -á přibližuje, ale neshoduje se s ním. Neįtikina A. Rosino (1988, 186–188) aiškinimas, kad vn. visoks, -ia formos iš pradžių turėjusios įvardžio reikšmę „kiekvienas, -a“, o vėliau gavusios būdvardžio reikšmę „įvairus, -i“. Iš tikrųjų įvardžiai kiekvienas, -a ir visoks, -ia iš seno turi labai artimas reikšmes. Kartais tam tikrame kontekste šių įvardžių reikšmės susisiekia ir atrodo beveik sinonimiškos, plg.: išliuוסuodama juos… iš visokio reikalo ir smurto DP 566, taip pat galima: išliuոսuodama juos iš kiekvieno reikalo ir smurto. Pasakymų reikšmė beveik ta pati, tik semantinis rezultatas pasiekiamas iš skirtingo taško: visokio reikalo reiškia „ir tokio, ir tokio, bet kokio kartu paėmus“ — akcentuojamas įvairumas; kiekvieno reikalo reiškia „ir to, ir to, bet kurio iš bendros visumos, visų atskirai paėmus“ — akcentuojamas eiliškumas. Senuosiuose raštuose ir kai kuriose tarmėse visoks, -ia truputį plačiau vartojamas, „užgriebia“ įvardžio kiekvienas, -a semantikos, plg.: Visokį žodį užrašyk Zt (Vidugiris, 1960, 122), t. y. „ir tokį, ir tokį, bet kokį kartu paėmus, kiekvieną“. Skutečnost, že se u zájmena všeliký, -á užívá tvar superlativu nejvšelikější, -í, rovněž není kritériem pro jeho zařazení mezi přídavná jména. Nejvšelikější, -í se užívá pouze v kontextech, v nichž se zájmeno všeliký, -á přibližuje přídavnému jménu různý, -á, tedy pod vlivem tohoto přídavného jména. U číslovky první, -í se rovněž užívají stupňované tvary 142 tvary: pirmenis, -ė, pirmiausias, -ia, ale proto se tato číslovka nestává přídavným jménem: rozhodující je její vztah k ostatním slovům tohoto druhu, která označují pořadí předmětů – pirmas, -a, antras, -a, trečias, -ia atd., přestože posledně uvedená nemají tvary stupňování. Nejvyšší stupeň zájmena visoks, -ia, visokiausias, -ia, vzniká vlivem kontextových sémantických okolností, a proto není třeba jej pokládat za samostatné lexéma, jak navrhuje D. Tekorienė (1987, 89). Visoks, -ia patří mezi zájmena také vzhledem ke svým slovotvorným vlastnostem. Přípona -oks, -ia je charakteristická pouze pro zájmena. Pomocí ní se ze substantivních zájmen tvoří adjektivní zájmena, přičemž se jejich význam odpovídajícím způsobem modifikuje. Vztah je stejný: stejně jako toks, -ia – tas, ta, šioks, -ia – šis, ši, šitoks, -ia – šitas, -a, anoks, -ia – anas, -a atd., tak i visoks, -ia – visas, -a (visi, os). Existuje tedy celý slovotvorný systém zájmen, od něhož se neodchyluje ani visoks, -ia. Adjektivní přípona okas, -a (mažokas, -a) je z hlediska slovotvorby i sémantiky zcela odlišná: označuje určitou míru vlastnosti. Z toho všeho lze vyvodit pouze tento závěr – visoks, -ia je třeba stejně jako dříve považovat nikoli za přídavné jméno, nýbrž za zájmeno. Jistý, -á; právě ten, právě ta; jakýsi, jakási 010. A. Rosinas (1984, 11) se opírá o synonymii a všechna tato slova považuje nikoli za zájmena, jak je v litevské jazykovědě obvyklé, nýbrž za přídavná jména. Tam tikras, -a má významy přídavných jmen nustatytas, -a, specialus, -i, ypatingas, -a, šioks toks, šiokia tokia významy přídavných jmen ve středním stupni -ė, menkas, -a, nežymus, -i a pats tas, pati ta významy přídavného jména tinkamas, -a. O těchto zájmenech je třeba říci totéž jako o visoks, -ia. Významům uvedených přídavných jmen se pouze blíží, ale nejsou s nimi totožná. Všechna tato slova si zachovávají referenční významy charakteristické pro zájmena. Tam tikras, -a má význam spojený s vyčleněním a rozdělením. Označuje předmět oddělený od ostatních, individualizovaný, ale předem neznámý a neurčitý, a již nemá sémantickou souvislost s přídavným jménem tikras, -a, srov.: Za službu dám určité procento Vencl. 011. Šioks toks, šiokia tokia označuje přesně neurčenou, poměrně malou vlastnost průměrné kvality, srov.: Dokud může stavení ještě stát, je z toho vždycky nějaký užitek Žem. Kromě toho je nelogické řadit šis tas mezi zájmena, ale šioks toks, šiokia tokia mezi přídavná jména. Jejich sémantika je totožná, pouze šis tas je substantivní, zatímco šioks toks, šiokia tokia je adjektivní zájmeno. Obě jsou neurčitá zájmena. 012. Pats tas, pati ta má význam související s ukazovacími zájmeny. V litevštině existuje vedle pats tas, pati ta také tas pats, ta pati – s opačným pořadím složek, na němž závisí rozdíly v jejich sémantice. Obě jsou tvořeny ukazovacím zájmenem tas, ta a zdůrazňovacím výrazem pats, -i, jenže když pats, -i stojí před tas, ta, dává spojení jeden význam, zatímco stojí-li za tas, ta, má jiný význam. Je tedy nerozumné považovat jedno za zájmeno (tas pats, ta pati) a druhé už za přídavné jméno (pats tas, pati ta). Pats tas, pati ta označuje známý předmět se zdůrazněním: „právě ten, který je v dané situaci zapotřebí“, např.: Voda je právě akorát: ani teplá, ani studená Ktk. Srov. tas pats, ta pati: Hospodyně je stále táž (táž jako dříve, nikoli jiná). 143 Všechna tato zájmena tedy mají zobecněný význam charakteristický pro zájmena a jsou ve vztahu k dalším zájmenům, která jsou jim blízká. Důvody, které uvádí A. Rosinas — jejich významová blízkost k určitým přídavným jménům — jsou příliš slabé na to, aby je bylo možné zařadit mezi přídavná jména. Navíc by tato zájmena byla mezi přídavnými jmény cizorodým prvkem i kvůli svému tvoření: víceslovné útvary jsou charakteristické pro zájmena. Proto je vhodné, stejně jako výše zmíněná spojení, považovat je za zájmena, nikoli za přídavná jména. Některý, -á, někteří, -é 013. Některý, -á je synonymní s přídavným jménem častý, -á, přesto však ani proto není považován za přídavné jméno. V určitých kontextech je lze navzájem nahradit, ale ne vždy, např.: Je slyšet časté výstřely, ale nelze říci *Je slyšet některé výstřely. Některý, -á má referenční význam charakteristický pro zájmena, související s rozdělením a zobecněním celku: „mnozí z celku, ne jeden: ten i onen“. Nejbližší význam tohoto zájmena má zájmeno mnozí, např.: Některým (= mnohým) se zdá, že slova z okolí jsou mu všude známá Balč. Semanticky je tedy některý, -á příbuzný zájmenům a je třeba ho považovat za zájmeno. Zájmeno některý, -á je známo ze starých písemností; pěkně ho užívali naši významní jazykovědci K. Būga, J. Jablonskis, J. Balčikonis; literární klasikové K. Donelaitis, A. Baranauskas, S. Daukantas, J. Biliūnas, V. Kudirka aj.; zná ho mnoho litevských nářečí — jak aukštaitština, tak žemaitština. Např.: Některý se smál tomu, co se přihodilo Skrudžiovi, ale on se toho vůbec nebál Jabl; Některá Juozapotos vrstevnice se dočkala dětí i vnoučat Bil; Některý se při otáčení díval směrem k louce u panského dvora Myk-Put; Dokud jsem byla u maminky, některý říkal: krásná děvečka JV; Proč ten nedělá jinou práci, jako ji dělají někteří jiní Prk; Některý člověk to tak udělá, řekne Plv; Na některém místě letos jsou jablka Ds. Dnes se zájmeno některý, -á užívá zřídka. Postupně se stává nezvyklým, získává archaický nádech a v neutrální, neexpresivní řeči je nahrazováno jinými jemu blízkými zájmeny. A. Rosinas (1984, 11) toto zájmeno kvůli jeho omezenému užívání do seznamu zájmen nezařazuje. Nebylo by vhodné se tohoto zájmena zcela vzdát. Je potřebné v krásné literatuře. Každé slovo obohacuje jazyk. Synonyma ostatně existují proto, že nejsou totožná. Jiné je, že toto zájmeno se kvůli nesprávnému chápání jeho sémantiky často užívá chybně místo výrazů jakýsi, -ási, takový, -ová, ledajaký, ledajaká aj., srov.: [Do redakce se obrátil nějaký (=takový, jakýsi) Jonaitis tsp (KPP, 1985, 318). Toto zájmeno je třeba užívat obezřetněji a nezaměňovat je s jinými zájmeny. A. Rosinas (1984, 12) ir įvardžio aliai vienas, -a linkęs atsisakyti. Jis esąs tarminis. Su tokiu tvirtinimu sutikti negalima. Įvardis aliai vienas, -a priklauso apibendrinamųjų būriui, bet turi nuo kitų skirtingą reikšmę ir kitais įvardžiais nepakeičiamas. Aliai vienas, -a — tai „visi iki vieno, iki galo išsemtus visumą“. Nuo dg. visi, -os įvardis aliai vienas, -a skiriasi pabrėžtu visumos apibendrinimu. Dažnai šios įvardžių formos vartojamos kartu, kai reikia ką pabrėžtinai nurodyti, pvz.: Visi aliai vienas išvažiavo. Taigi atsisakyti šio įvardžio nereikia. Jis vartotinas. 144 Zájmenné dvojice a spojení 014. V akademické Gramatice (LKG, 1965, 721) jsou samostatně vyčleněna takzvaná korelativní zájmena (reciproca), která podle svého významu korelují jedno s druhým, užívají se v párech, stojí jedno proti druhému a mají význam výčtový nebo rozlišovací, např.: jeden, -na... druhý, -á, jeden, -na... druhý, -á, druhý, -á… druhý, -á, jeden, -na… druhý, -á, ten, ta… ten, ta, ten, ta… druhý, -á, tento, tato… ten, ta, takový, -á… takový, -á, kdo… kdo aj.: Drobná ptáčata už ztichla, přestala zpívat, jiná...odletěla na jih Žem; Jednou taková, jindy jiná potíž Žal; Šaty toho a onoho (ptáka) už byly velmi obnošené Don. Tyto zájmenné dvojice se zřetelně ustálily na základě vztahu mezi jejich významy. Např. jeden, -na a druhý, -á spolu korelují kvůli protikladné referenci: jeden, -na označuje věc a odděluje ji od ostatních, zatímco druhý, -á označuje druhou, zbývající z dvojice protikladných věcí či jejich skupin. Podobně se věci seskupují pomocí řadových číslovek, které však určují jejich pořadí. Zájmenné dvojice vytvořené na základě protikladného významu či výčtu tedy nejsou samostatná zájmena. (V akademické Gramatice nejsou považována za samostatné lexémy.) Jde pouze o jejich specifické užití podmíněné významem. Taková zájmena se užívají i mimo dvojice. Proto není účelné vedle zájmen jeden, -na, druhý, -á vyčleňovat ještě samostatné zájmeno jeden, -na... druhý, -á apod. Dar daugiau neprimtina, kai A. Rosinas (1984, 11) ne tik čia išvardytas įvardžių poras, bet ir tokias sustabarėjusias samplaikas kaip: vienas kito, vienas antro, kitas kito, taip pat sujungiamuosius junginius: šis bei tas, šioks ar toks, tas ar kitas, toks ar kitoks, vienas ar kitas, laiko atskirais įvardžiais (įtraukia kaip atskiras leksemas į įvardžių nomenklatūrinį sąrašą). Tokios įvardžių samplaikos bei junginiai susidarė dėl jų pastovios sintaksinės vartosenos. Vartojami daiktavardžių pozicijoje ir atsidūrę greta vienas kito jie stabarėjo, plg.: Jie vienas nekenčia kito → Jie vienas kito nekenčia. Abiem atvejais jų reikšmė nekinta, t. y. išlieka skirtingos dviejų įvardžių (vienas ir kitas) reikšmės pagal nurodomųjų asmenų pasiskirstymą. Būdinga, kad tokios samplaikos jungiamos prie asmeninių įvardžių ar daiktavardžių daugiskaitos formų, ir nėra derinimo tarp jų skaičiumi, pvz.: jie vienas kito (nekenčia); mes vienas kito (nekenčiam), jūs vienas kito (nekenčiat) ir pan. Taigi šie įvardžiai vartojami pastoviose samplaikose, sustabarėję sintaksiškai (subjekto ir objekto linksniai), bet ne semantiškai: naujos reikšmės du greta vartojami įvardžiai neįgyja. Be to, ir nenuoseklu — tik su objekto kilmininku samplaikas (vienas kito ir kt.) laikyti atskirais įvardžiais. O kaip vienas antram (pavydėjo), vienas kitą (mušė), vienas kitu (pasitikėjo)? Tada ir samplaikas su kitais objekto linksniais reikės laikyti atskirais įvardžiais, ir tai aiškiai rodo, kad čia turim reikalo su sintaksiniais junginiais, o ne atskiromis leksemomis. Dar labiau atskira reikšme įvardžių, vartojamų su sujungiamaisiais ar skiriamaisiais jungtukais. Neturi jokios reikšmės tai, kad visa samplaika kartais priartėja prie atskiro įvardžio reikšmės ir galima juo pakeisti, pvz.: Vienas ar kitas Šimonių išliks (= Kai kas Šimonių...). Tai sinonimija, bet ji įvardžių vienas, kitas skirtingų reikšmių nepaneigia. Pasakyti tą 10. Lietuvių kalbotyros klausimai 29 t. 145 Tutéž myšlenku lze vyjádřit různě, nejrůznějšími prostředky. Ve slovnících nelze takové typy spojení uvádět jako samostatná hesla; je třeba je zařadit k heslům příslušných zájmen jako ustálená syntaktická spojení. Variantní formy 015. Při vývoji určitých subsystémů a jejich přeskupování se v jazyce objevují fakultativní varianty, které mají stejný význam a užívají se ve stejné pozici. Jsou odrazem probíhajícího vývoje a navzájem se liší pouze stylistickými či formálními rytmickými odstíny. V subsystému zájmen tvoří četné varianty navzájem tyto formy: visa, visa kas, viskas, visas, visas kas; kits, kita kas, kitkas, kas kita, kitas, kitas kas, kas kitas; tai, tatai, tas a další. Tyto varianty odrážejí procesy zániku forem středního rodu, které v tomto subsystému probíhají, tj. nahrazování forem středního rodu tvary jednotného čísla mužského rodu, připojování zájmena kas jako gramatického ukazatele bez významového rozdílu k určitým formám středního rodu apod. Z variantních forem lze vyčíst směr dynamického vývoje určitého subsystému. Fakultativní varianty netvoří samostatné lexémy, tj. nejde o různá zájmena (srov. Rosinas, 1984, 11). V zájmu kompaktnosti je vhodné popsat je v gramatikách společně. Pouze ve slovnících je lze uvést v samostatných heslech, aby se ukázaly rozdíly v jejich formálním vyjádření. LITERATŪRA Булытина Т. В., Степанов Ю. С. Теория грамматики и теоретическая грамматика // Вопросы языкознания. 1988. № 3. С. 17—33. ГЛЯ — Грамматика литовского языка. Вильнюс, 1985. Jakobson R. Selected Writings: Word and Language. The Hague—Paris, 1971. Vol. 2. KPP — Kalbos praktikos patarimai. V., 1985. LKG — Lietuvių kalbos gramatika. V., 1976. T. 3. Rosinas A. Lietuvių bendrinės kalbos įvardžių semantinė struktūra. V., 1984. Rosinas A. Dėl žodžio visoks reikšmės ir statuso // Baltistica. 1988. T. 24(2). P. 185—189. Tekorienė D. rec. Rosinas A. Lietuvių bendrinės kalbos įvardžių semantinė struktūra // Baltistica. 1987. T. 23(1). P. 86—92. Valeckienė A. Dėl įvardžiuotinių savybinių įvardžių savarankiškumo // Kalbos kultūra. 1964. Sąs. 7. P. 46—47. Valeckienė A. Anaforiniai įvardžiai — daiktavardžių variantai // Baltistica. 1971. T. 7(2). P. 139—146. Valeckienė A. Lietuvių kalbos gramatinė sistema. Giminės kategorija. V., 1984. Vidugiris A. Zietelos tarmės įvardis // Lietuvių kalbotyros klausimai. 1960. T. 3. P. 113—131. Žulys V. Vadinamųjų nekaitomųjų įvardžių vieta lietuvių kalbos gramatinėje sistemoje // Baltistica. 1969. T. 5(2). P. 167—177. Žulys V. Trečiojo asmens nėra // Kalbotyra. 1974. T. 25 (1). P. 83—92. 146 А. ВАЛЕЦКЕНЕ НЕСКОЛЬКО ВОПРОСОВ О СЕМАНТИКЕ МЕСТОИМЕНИЙ Резюме В статье обсуждаются спорные вопросы о семантике местоимений. Делаются следующие выводы: 1. Двуродовые формы местоимения jis, ji, в отличие от существительных типа darbininkas, -ė, часто указывают на предметы и в таких случаях не имеют разных сем. Согласуясь с антецедентами, они только выполняют референтную функцию, поэтому их можно считать одной лексемой. 2. Местоимения aš, mes; tu, jūs можно считать формами единственного и множественного числа. Местоимения aš, tu, mes, jūs, savęs, tamsta следует считать неродовыми формами. Референция на пол этими местоимениями обычно не выражается или является неактуальной (за исключением в сочетаниях с именами прилагательными или другими словами, изменяющимися по родам). 3. Следует признать рациональным включение форм mano, tavo, savo в парадигмы личных и возвратного местоимений как второй, вступающей в отношения дополнительной дистрибуции с формами родительного manęs, tavęs, savęs. С другой стороны, нельзя отрицать существование притяжательных местоимений в литовском литературном языке типа manasis, -oji, manas, -a, maniškis, -ė, которые целесообразно включить в раздел личных местоимений как его подгруппу. 4. Формы ед. ч. visas, -a и мн. ч. visi, -os, которые различаются между собой оттенками значения, можно считать одной лексемой, так как эти оттенки резко не разграничены и проявляются на базе неполной грамматикализации числа. 5. Слово visoks, -ia считаем местоимением, а не именем прилагательным, ибо по характеру референтного значения оно не отличается от других местоимений своей группы (visas, -a, visi, -os); случаи синонимии с именами прилагательными не могут быть решающим критерием причисления их к имени прилагательному. На основе характера референтного значения и связи с другими местоимениями слова и словосочетания: tūlas, -a, aliȧ vienas, -a, tam tikras, -a; pats tas, pati ta; šioks toks, šiokia tokia, также следует считать местоимениями, а не именами прилагательными. 6. Застывшие словосочетания типа vienas kito нельзя считать одной лексемой, ибо они содержат значения разных местоимений и развились на базе противоположных значений данных местоимений при помощи эллипса и перестановки порядка слов, напр.: Vienas (žmogus) nekenčia kit o (žmogaus) ⇒ Vienas nekenčia kit o ⇒ Vienas kito nekenčia. Не являются отдельными лексемами (местоимениями) словосочетания такого же типа и с другими падежами: vienas kitam (paydi), vienas kitą (myli), vienas kitu (pasitiki), а также словосочетания типа: šis bei tas, šioks ar toks, tas ar kitas и др. 7. Формы местоимений типа: kita, kitkas, kita kas, kas kita, kitas kas, kas kitas, kitas (kito) и др., — следует считать факультативными вариантами, а не отдельными лексемами, ибо они имеют тождественное значение и употребляются в той же позиции. 10*