D. Poškos žodyno genezė ir likimas

LIETUVIŲ LEKSIKOS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI. XXIX (1991) KAZIMIERAS PAKALKA GENEZE A OSUD SLOVNÍKU D. POŠKY Dionizas Poška (asi 1757–1830) byl nejen významným básníkem, ale také dobrým lexikografem a etnografem. Uvědomoval si potřebu nového slovníku litevského jazyka a nejednou o tom psal. Roku 1821 vyzval Vilniuskou univerzitu, aby se začala zabývat psaním dějin Litvy a slovníku a gramatiky litevského jazyka (Poška, 1959, 271). Poška se domníval, že není možné napsat dobrou gramatiku, dokud nemáme přesný slovník. Slovník je prý základem jazyka (Poška, 1959, 489). Poška hledal někoho, kdo by takový slovník mohl napsat. Když žádného autora nenašel, ve stáří se sám pustil do lexikografické práce. Jeho lexikografickou činnost podpořili i další žemaitští literáti. Jak uvádí na titulním listu, slovník polského, latinského a litevského jazyka začal psát 8. března 1825. Sám autor slovník nazval „Słownik języka Litewskiego, Polskiego i Łacinskiego“. Ve skutečnosti jde o slovník polského, litevského a latinského jazyka. M. Brenštejn (1874–1938) považuje rok 1825 za dobu, kdy Poška začal slovník přepisovat načisto (Brensztejn, 1934, 20–21). K tomuto závěru Brenštejn pravděpodobně dospěl na základě tvrzení L. Jucewicze (1813–1846), který D. Pošku dobře znal: „A všechny své pracovní chvíle života věnoval psaní slovníku litevského jazyka“ (Jucewicz, 1837, 23). Jucewiczovo tvrzení potvrdil i sám Poška v „Materiálu ke slovníku“ (Notose). Napsal: „Ještě na tom slovníku jsem měl mnoho práce – sám jsem ho psal vlastní rukou a přepisoval“ (Poška, 1959, 199). V. Maciūnas se domnívá, že Poška vykonal přípravné práce ke slovníku již před rokem 1825. „[Roku 1825] nejspíš pouze začal přepisovat materiál pro slovník, který sbíral už dříve, neboť je těžko uvěřitelné, že by starý člověk dokázal za pět let do své smrti napsat tak rozsáhlý slovník (více než 2 000 stran rukopisu)“ (Maciūnas, 1981, 31). Poška si kladl za cíl zařadit do připravovaného slovníku co nejvíce slov. Slovník přirovnával k lesu: stejně jako je ve velkém lese třeba najít rozmanité druhy stromů, tak má být ve slovníku každé hledané slovo. Na druhé straně titulního listu slovníku uvedl vlastní čtyřverší: Ten les má pravé jméno dobrého lesa,\nV němž najdeš každý strom, který potřebuješ a hledáš: \nTak i náš slovníkář si přeje, aby takový byl,\nAby našel každé slovo, které kdo hledá (Poška, 1959, 87). 8. Lietuvių kalbotyros klausimai 29 t. 113 Polský soubor slov pro svůj slovník převzal z šestidílného díla S. B. Lindého „Słownik języka polskiego“ (1807—1814). Když se Poška seznámil s Lindého slovníkem, pochopil, že se mu nevyrovná. Proto na titulním listu napsal jakési skromné ospravedlnění: Lindé napsal Polákům skvělý slovník, Hoden čestného jména dobrého písaře, Leč o tom, který teď píšu, nejednomu děcku řekne: „Ach, ani tak, ani onak, čmáral to starý Žemait“ (Poška, 1959, 85). Zpráva o Poškově připravovaném slovníku, jak poznamenává Brenštejn, se brzy rozšířila mezi Poškovými přáteli: básník S. Valiūnas (1789—1831) napsal literární dopis (Valiūnas, 1957, 293—294). V tomto dopise Valiūnas nadšeně podpořil Poškův záměr sestavit slovník a poskytl jeho autorovi významné rady. O Poškově slovníku se mluvilo na Vilniuské univerzitě. Profesor této univerzity J. Loboika (1786—1861) informoval N. Rumjanceva o Poškovi a jeho slovníku. Loboika totiž roku 1825 odjel do Žemaitije, aby Poškův slovník spatřil (Maciūnas, 1981, 32). Poška slovník nedokončil. Během pěti let napsal více než polovinu, až po polské slovo „sianie“. Ještě před dokončením slovníku uvažoval o jeho vydání. Dokládá to poznámka pro tiskárnu („Przestroga dla drukarni“) vložená do slovníku, v níž Poška radí při tisku používat takové tiskárenské značky, aby čtenář rozeznal rozdíly mezi jednotlivými slovními druhy (Słownik..., I t., 163, 671). Poška, těžce nemocný, se staral o osud svých rukopisů a slovníku. Závětí odkázal všechny litevské rukopisy Kajetonu Nezabitauskému (1800—1876). V posledním bodě závěti napsané polsky stálo: „Přeji si, aby mé litevské rukopisy, jaké budou nalezeny, byly předány váženému Kajetonu Nezabitauskému, žijícímu ve Varšavě v Polském království a pracujícímu ve prospěch litevského jazyka“ (Poška, 1959, 672—677). Provedením závěti pověřil bratra své zesnulé manželky Uršulė, Vincenta Sosnovského, podplukovníka ruské armády (Brenštejn, 1934, 17). Jak uvidíme z další historie slovníku, Poškův testament nesplnil. Šťastný osud tomu chtěl, že se rukopis Poškova slovníku, opakovaně prohlašovaný za ztracený, po různých peripetiích dochoval až do dnešní doby. Rukopis slovníku prošel mnoha rukama. K přesnému sledování jeho cesty ovšem nemáme dostatek údajů. O Poškově slovníku litevského jazyka jako první informoval Jucevičius v knížce „Výňatky z tvorby nových polských básníků a několik slov o litevském jazyce a literatuře“, vydané roku 1837 (Jucewicz, 1857, 23). Tuto skutečnost opakuje i recenze neznámého autora v této knize — „Nové dílo“ (Magazyn Powszechny“, 1837, 229). Redakce periodika „Magazyn Powszechny“ připojila k rukopisu Poškova slovníku tuto poznámku: „Z důvěryhodných zdrojů jsme se dozvěděli, že tento rukopis, závětí odkázaný Kajet. Nezabitauskému, mu měl být zaslán již roku 1830, avšak nepředvídané okolnosti rukopis zadržely v Kaunasu, u advokáta [Jurgevičiuse] 114 v rukou. Bylo by žádoucí, aby se rukopis dostal na místo svého určení, neboť tím by byla splněna poslední vůle zesnulého autora a litevsko-žemaitská literatura by z toho jistě jen získala“ (Jucevičius, 1959, 667). K dalšímu osudu Poškovy slovníku přispěl několika údaji autor rukopisné gramatiky litevštiny Juozas Čiulda (1796–1861). Ve svých „Stručných náčrtech pravidel gramatiky žemaitského jazyka“ psal o osudu rukopisu Poškovy slovníku. „Někteří chtějí tento zde zmíněný slovník považovat za pouhý výmysl, ale není to pravda. Nevím, jak se autograf slovníku dostal do Kaunasu, k člověku, který vůbec neuměl žemaitsky. Také já jsem si jej od něj půjčil na několik dní. Slovník sestával ze dvou velkých svazků in 4° minori, od písmene A až po P včetně, byl trojjazyčný; litevsko-polský a latinský. Chtěl jsem si jej koupit, ale cena 18 rublů ve stříbře byla pro mě tehdy příliš vysoká. Po nešťastné smrti Jurgevičiuse, který zemřel, abych řekl pravdu, v největší bídě a osamění, se všechny jeho věci i tento rukopis neznámo kam poděly. A zdá se, že navždy zanikly“ (Jurgutis, 1960, 25). Čiulda se pokusil Poškovy slovník zhodnotit: „Ačkoli měl dva svazky, slovník podle mého názoru obsahoval snad jen polovinu slov začínajících těmito písmeny. Je to dílo nikoli jednoho člověka a ne krátkodobé (Jurgutis, 1960, 25). Čiulda znal Poškovy slovník lépe než ostatní. V šesté kapitole své gramatiky „Stručné náčrty…“ nazvané „O psaní žemaitských básní“ se opíral o veršované příklady z Poškovy slovníku (Čiulda, 70–72). Čiuldovo tvrzení, že Poškův slovník měl dva svazky, nevyvolávalo žádné pochybnosti. Do naší doby se dochovaly dva svazky slovníku. První svazek zahrnoval: A — Oziębło (1116 s.), druhý svazek: Oziębłość — Sianie (969 s.). Celý rukopis má 2040 s. Není známo, proč Čiulda nezmiňuje část Poškovy slovníku R — Sianie. Možná se Čiulda spletl, když uváděl rozsah slovníku podle písmen, možná Jurgevičius Čiuldovi nepůjčil celý rukopis slovníku. Sám Poška slovník nerozděloval na svazky ani na stránky či listy, nýbrž na arkusze. Celý rukopis tvoří 255 arkuszy. Jeden arkusz má 4 listy. O Poškovy slovník se stejně jako o litevská studia obecně zajímal polský jazykovědec J. Karlovičius (1836–1903). V kapitole „Základy litevské bibliografie“ své studie „O litevském jazyce“ podal informace o Poškově slovníku. Karlovičius rukopis neviděl. Spokojil se s tím, že zopakoval údaje Jucevičiuse a Čiuldy o Poškově slovníku. Sám Karlovičius uvedl, že rukopisy Čiuldovy gramatiky „Stručné náčrty…“, připravené k tisku, mu poskytl k nahlédnutí vilniuský knihkupec J. Zavadskis (Karlovicz, 1875, 226–227). Karlovičius, když doslova opakoval Čiuldovy informace, vynechal skutečnost, že koupit Poškovy slovník od Jurgevičiuse chtěl sám Čiulda. Jak Čiulda sám psal, s Jurgevičiusem se na ceně slovníku nedohodl. Podle Karlovičiuse informace o cestě Poškovy slovníku do Kaunasu přinesl anonymní recenzent Jucevičiusovy knížky „Výňatky z nových polských básníků…“. Ve skutečnosti to nebyl recenzent, nýbrž sama redakce „Magazyn Powszechny“, kdo oznámil, že se Poškův rukopis ocitl v Kaunasu. Tolesnį Poškos žodyno likimą, nenurodydamas šaltinių, atskleidė K. Jokantas (1880–1945), rašęs slapyvardžiu A. Miškonis (Miškonis, 1905). 9. 115 Poškos žodyno rankraštį, Jokanto liudijimu, rado A. Juška (1819–1880) kažin kokiame dvare Žemaitijoje užmestą su visokiu šlamštu ant užlų. Matyt, Poškos žodynas paskui ir buvo pas A. Jušką. Mirus A. Juškai, Poškos žodynas su visais kitais Juškos rankraščiais likęs jo broliui Jonui (1815–1886). Mirus J. Juškai, Poškos žodynas atiteko jo žmonai Felicijai Juškienei, gyvenančiai Dorpate. Podle informací Poškova životopisce Brenszteina darovala po Juškově smrti jeho manželka Poškův slovník spolu s manželovými rukopisy v roce 1908 Litevské vědecké společnosti ve Vilniusu (Brensztejn, 1934, 27). Doplňky k písmenům A—P Poškova slovníku „Notas“ předal podle Brenszteinova svědectví této společnosti v roce 1912 Jablonskis (1860—1930) (Brensztejn, 1934, 28). Knihovnu Litevské vědecké společnosti spolu s rukopisem Poškova slovníku zdědil Institut litevského jazyka a literatury Litevské akademie věd. V současnosti jsou rukopis Poškova slovníku a jeho fotokopie uchovávány v rukopisném oddělení knihovny Institutu litevského jazyka a literatury. LITERATŪRA Brensztejn M. Dionizy Paszkiewicz, pisarz polsko-litewski na Żmudzi w pierwszej połowie XIX wieku. Wilno, 1934. Čiulda J. Krótkie pomysły o prawidłach gramatycznych języka Żmudzkiego (rankraštis). Jucewicz L. Wyjątki z nowoczesnych poetów polskich tłumaczone na język litewski z przydaniem kilku słów o języku i literaturze litewskiej. Wilno, 1837. Jucevičius L. A. Raštai. V., 1959. Jurgutis V. Rasta Juozo Čiuldos 1854 metų gramatika // Bibliotekų darbas. 1960. Nr. 1. Karłowicz J. O języku litewskim // Rozprawa, 1875 (išspausdinta atskiru atspaudu). Mačiūnas V. Vilniaus universitetas ir lietuviškasis XIX a. pr. sąjūdis // Lituanistikos instituto 1979 m. suvažiavimo darbai. Chicago Illinois, 1981. Miškonis A. [K. Jokantas]. Dionizas Poška // Vilniaus žinios. 1905. Nr. 18. Nowe Dzieło //Magazyn Powszechny, dziennik użytecznych wiadomości. Rok czwarty w Warszawie 1837. Poška D. Raštai. V., 1959. Słownik języka Litewskiego, Polskiego i Łacińskiego przez Dionizego Paszkiewicza Żmuydzina (rankraštis). Valiūnas S. Kaszanten lietuwiszka żodini // Lietuvių literatūros istorijos chrestomatija / Feodalizmo epocha / Sudarė K. Korsakas, J. Lebedys. V., 1957. P. 293—295. К. ПАКАЛКА ГЕНЕЗИС И СУДЬБА СЛОВАРЯ Д. ПОШКИ Резюме Д. Пошка (ок. 1757—1830) был не только поэтом, но и лексикографом. Он хорошо осознал нужду в новом литовском словаре. Чтобы заполнить этот пробел, в 1825 г. он начал составлять трехъязычный литовско-польско-латинский словарь „Słownik języka litewskiego polskiego i łacinskiego“. Но по существу словарь является польско-латинско-литовским. Реестром польских слов послужил известный словарь С. Б. Линде „Słownik języka polskiego“ (1807—1814). Пошка ставил перед собою цель подготовить полный словарь. Но этой цели не достиг. Рукопись словаря обрывается на слове „Sianie“. Составил два тома: I A — Ozjębło, II Ozjębłość — Sianie. Всего в словаре 2040 с. 116 По завещанию Пошки рукопись словаря перешла к литератору Каетонасу Незабитайскису, который жил в Варшаве. Однако непредвиденные обстоятельства помешали передать рукопись по назначению. Она досталась адвокату Юргявичюсу в Каунасе. Адвокат собирался словарь продать. После смерти Юргявичюса рукопись исчезла. По сведениям К. Йокантаса, рукопись словаря А. Юшка обнаружил в одном имении в Жемайтии. После смерти Юшки рукопись попала в руки его брата Йонаса. В 1908 г. вдова Й. Юшки подарила словарь Пошки Литовскому научному обществу в Вильнюсе. Библиотека общества была передана Институту литовского языка и литературы Академии наук Литвы. В рукописном отделении упомянутого института словарь хранится и поныне.