Lietuvių kalbos nomina agentis istoriniai ryšiai su deminutyvais

LIETUVIŲ LEKSIKOS IR TERMINOLOGIJOS PROBLEMOS LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXIX (1991) SAULIUS AMBRAZAS HISTORICKÉ VZTAHY LITEVSKÝCH NOMINA AGENTIS K DEMINUTIVŮM Označení osob majících určitou slovesnou vlastnost (nomina agentis, dále NAg) představují jednu z nejstarších slovotvorných kategorií. Z indoevropských formantů tvořících NAg se však v litevštině, zdá se, zachovala pouze koncovka -as. Všechny ostatní slovotvorné afixy, jimiž se dnes v litevštině tvoří NAg (a je jich více než 190), vznikly na půdě baltských jazyků. Většina z nich se vyvinula z formantů *-lo-, *-no-, *-to-, *-ro-, *-uo-, *-jo- při substantivizaci slovesných adjektiv. Další sufixy byly přejaty z těchto slovotvorných kategorií: slovesných abstrakt, názvů nástrojů, označení osob majících určitou jmennou vlastnost a deminutiv. V tomto článku se zaměříme na NAg se sufixy deminutivního původu. NAg a deminutiva jsou si blízká nejen formou, ale i významem; značná část NAg, zvláště těch utvořených od sloves vyjadřujících stav, má pejorativní odstín, který je vlastní i deminutivům (srov. četná NAg se sufixem -ėlis: išp̌akėlis, suskrėtėlis, susnūdėlis apod.). Deriváty se sufixy -ikas, -ikis Se sufixem -ikas (stejně jako se sufixem -ėjas) se v současné litevštině tvoří názvy činitelů od primárních sloves (Urbutis, 1965, 320—321). Deriváty tohoto typu jsou nejtypičtější pro západní aukštaitské nářečí, zatímco ve východních aukštaitských nářečích jsou poněkud vzácnější (LKA III Žemėl. Nr. 114). Z K. Sirvydasova slovníku je patrné, že tomu tak bylo i v XVII. století: nacházíme zde pouze jeden derivát tohoto typu, lojikas (kundel, szczekacz) SD1 57; SD3 141. V západním aukštaitském nářečí Malé Litvy bylo NAg se sufixem -ikas velmi mnoho. V dochované části německo-litevského slovníku J. Brodovského je derivátů tohoto typu jen o něco méně než NAg se sufixem -ėjas (jejich poměr je 22: 29). V litevsko-německém slovníku F. Kuršaitise NAg se sufixem -ikas deriváty se sufixem -ėjas dokonce výrazně převyšují (jejich poměr je 167:133). Produktivitu NAg se sufixem -ikas v západním aukštaitském nářečí Malé Litvy dokládají četné vzácné deriváty. 9 deriváty tohoto typu jsou známy pouze z F. Kuršaitisova slovníku: bružikas (wer scheuert)1, cypikas, kuukikas, klykikas, knaisikas, kvėpikas (der Haucher), likikas (wer zurückblät), plėlikas (wer züchtigt, prägelt), virtikas (wer fällt). 1 Německé a jiné jazykové ekvivalenty se uvádějí pouze u těch litevských derivátů, jejichž význam není zřejmý z jejich slovotvorby. Z důvodu úspory místa se rovněž neuvádějí stránky slovníku F. Kuršaitise a některých dalších slovníků, které lze snadno dohledat podle hesel (F. Kuršaitis uvádí deriváty se sufixy -ojas, -ėjas a -ikas nejčastěji u příslušných sloves). 4 NAg s příponou -ikas jsou doložena již ve slovníku A. Kuršaitise. Většina z nich je utvořena od primárních sloves bez předpony: avikas (ten, kdo obouvá obuv), bėrikas, cirpikas, gynikas (ten, kdo žene (dobytek)), gnybikas, gobikas, gremždikas, griejikas, grumzdikas, gujikas (lovec nebo honák), kimšikas, kišikas, kleipikas, knarkikas, košikas, kreikikas, krypštikas, maukikas, merkikas (ten, kdo namáčí), miežikas, mojikas, movikas, pliekikas, rėkikas, riekikas, siekikas, smeigikas, sosikas (ten, kdo trápí), spendikas, splėtikas (ten, kdo rozprostírá, rozkládá), šlamštikas, šleikikas, šliejikas, trenkikas, trieškikas (ten, kdo drtí nebo lisuje), žengikas, žergikas, žėrikas, žindikas, žvelgikas. Dva takové deriváty jsou utvořeny od předponových sloves: apvilkikas, atkirti-kas a 3 deriváty od sloves smíšeného typu: bildikas, blazgikas, čiulbikas. V písemných památkách Malé Litvy se vyskytují NAg také s paradigmatickou variantou přípony -ikas -ikis, -ė. Čtyři deriváty tohoto typu nacházíme ve slovníku F. Kuršaitise: kulikis (mlátič) (také Kin – LKŽ VI 831), paganikis, -ė (poslíček nebo poslíčková) (také C I 952; N 256), pagunikis „totéž“², pjovikis (ten, kdo řeže) (tamtéž R I 106; N 303; RD 142; BR 1 Sam 7, 12), srov. také lopikis (starý hadrář) C I 77, lupikis (loupežník) C II 268; (koželuh) N 378. Není známo, zda je derivát skubikis „ten, kdo pracuje ve spěchu“ B 387; Kal. utvořen od přídavného jména skubùs, nebo od slovesa skubėti. Jeden NAg s příponou -ikis nacházíme v Postile M. Daukši – siuvikis (krejčí) 142₃, 378₂₁, 582₄₉. V lotyštině se užívá jen několik málo NAg s odpovídající příponou -ikis (zřejmě ze staršího -ikas), např.: minikis „ten, kdo šlape“ (srov. litevské mynikas), lāpikis „plenič“ (srov. litevské lopikas, lopikis, viz Endzelīns, 1951, 358). Přímé protějšky litevských NAg s příponou -ikas (resp. -ikis) se nacházejí v pruštině: mynix (Gerwer) E 511 (srov. litevské mynikas⟧), schwuwikis (Schuhwert) E 496 (srov. siuvikas, siuvikis). Na základě slovesného abstrakta widekausnan (Gezeūgnis) I 5₂₁ se rekonstruuje NAg *widikas „ten, kdo vidí, svědek“: pr. widdai (sahe) III 113₃. V. Mažiulis (1974, 215—217) se domnívá, že NAg (nikoli deminutivem) může být také pr. genix (Specht) E 742 (srov. litevské genėti). Vzhledem k tomu, že nejproduktivnější přípony NAg v baltských jazycích *-tāio-, *-ēio- (podrobněji o nich viz Ambrazas, 1989) mají v pruských památkách pouze dva deriváty: artoys (Ackermann) E 236 a gewineis (Knecht) E 191, lze se domnívat, že NAg s příponou *-iko- byly v pruštině rozšířeny nejméně stejně jako v západoaukštaitském nářečí litevštiny. Příbuzné baltské NAg s příponou *-iko- se nacházejí ve slovanských jazycích. Příponou -ьсь (< *-iko-) bylo utvořeno přibližně 20 praslovanských NAg (Wojtyła-Świerzowska, 1974, 82—87). Některé z nich mají přesné protějšky v baltských jazycích. Zvláště staré je litevské siuvikas, kterému odpovídá nejen pr. schuwikis, ale také derivát *šьvьcь⁴ doložený ve všech slovanských jazycích; srov. také litevské mynikas, lotyšské minikis, pruské mynix a slovanské *mьnьcь, litevské badikas a slovanské *bodьcь, litevské ėdikas a slovanské *ědьcь, litevské paganikas a slovanské *gonьcь⁵. 2 Dėl darbovos žr. Būga, 1959, 277; Skardžius, 1943, 131; Otrebski, 1965, 277. 3 Endzelins, 1943, 49, 273; Mažiulis, 1981, 70. 4 Brugmann, 1906, 490; Būga, 1958, 275; Trautmann, 1923, 86; Endzelynas, 1957, 88 ir kiti. 5 Trautmann, 1923, 185; Wojtyła-Świerzowska, 1974, 82, 83, 84—85, 88; Мартынов, 1973, 30. 5 Kai kuriose slavų kalbose yra NAg ir su priesaga -bč (< *-ik̑io-, žr. Sławskį, 1974, 102), atitinkančia lie. -ikis, plg. lie. paganikis ir ukr. погонич, serb.-chorv. погонић (Мартынов, 1973, 31). Použití přípony *-iko- (resp. *-ik̑io- k tvoření NAg je společnou baltsko-slovanskou inovací. Z jaké slovotvorné kategorie však byla tato přípona převzata, dosud nebylo objasněno. Ve staré indičtině, řečtině, latině a některých dalších indoevropských jazycích se příponou *-iko- tvoří denominalní adjektiva, např.: stind. vār-sikah „deštivý“, řec. ἱππικός „koňský“, lat. patricus „otcův“ atd. K. Brugmann (1906, 488–490) a někteří pozdější badatelé⁶ tvrdili, že také baltská a slovanská NAg (stejně jako označení nositelů jmenné vlastnosti) s příponou *-iko- jsou substantivizovaná adjektiva. Přijmeme-li tento předpoklad, museli bychom se domnívat, že k jejich substantivizaci došlo ve velmi dávné minulosti, protože ani v baltských, ani, zdá se, ve slovanských jazycích se adjektiva od substantiv příponou *-iko- netvoří. Tento předpoklad proto nepůsobí přesvědčivě. Nejpravděpodobněji se přípona *-iko- do slovotvorného paradigmatu NAg dostala z kategorie deminutiv. V současné litevštině jsou deminutiva s příponou -ikas velmi vzácná. J. Gerullis a Ch. Stang (1933, 25) uvedli dva takové deriváty z rybářského nářečí Malé Litvy: puodikas „hrneček“, staldikas „malá stáj“. Odtud lze uvést ještě tyto příklady: bernikas „poloodrostlý chlapec“ Vlk (LKŽ I² 769), brolikas, brolykas (Bruders Sohn) Lex 401; B 295; N 346; [K] („poloodrostlý chlapec“ V. Kud ir. – LKŽ I² 1070), karalikas (Neßelkönig) B 944; (Zaunkönig) R I 54; N 179; K II 367, stirnikas (Rehbock) N 502; [K], tarnikas (služka) DP 160₃₂, žandikas „malý četník“ N 538; srov. také vzdálenější deriváty bernikūtas „chlapeček“, paršiūkūtas „vepřík“ Zt (Vidugiris, 1969, 151). Deminutiva s příponou -ikas bývala kdysi rozšířenější. Dokládá to především její paradigmatická varianta -ikė, pomocí níž se deminutiva dodnes pravidelně tvoří v žemaitském nářečí a v přilehlých západních aukštaitských nářečích (LKA III Žemėl. Nr. 116). V nářečí Zietela se k tomuto účelu užívá jiná varianta přípony -ikas, -yka (Vidugiris, 1969, 149–150). V západní oblasti lotyšských nářečí se deminutiva někdy tvoří příponou -iķis (Rūķe-Draviņa, 1959, 300–305). Ještě zřetelnější a poměrně četné paralely k litevským deminutivům s příponou -ikas (resp. -ykas) najdeme v pruštině: n. pl. brātīkai (Brüder) III 89₅ (: brote „Brud[er]“ E 173), acc. sg. gannikan (Frewlein) III 105₂₅ (: genno „Wip, t. y. Weib“ E 187), acc. sg. madlikan (Gebetlein) III 79₁₀ (: madla „Gebet“ III 47₁₄), malnijkix (Kindlein) III 113₆ (: malnijks „Kind“ III 115₂₃), stūndix (Stündlein) III 56₉ (srov. vok. Stunde), acc. sg. vijrikan (Menlein) III 105₂₄ (: wijrs „Man“ III 87₂). Deminutivní význam měla nejspíše kdysi i tato odvozená slova: dellijks (Artickel) III 39₁₆, acc. sg. dellikans (Stück) III 65₈ (srov. litev. dalýkas, ve starých písemných památkách a některých nářečích se zachovaným významem „část“ LKŽ II² 243), grandico (Bole) E 632 6 Hirt, 1927, 284; Skardžius, 1943, 130; Wojtyła-Świerczowska, 1974, 89; Vaillant, 1974, 301; Сазненко, 1974, 181 a další. 6 (srov. litev. grandis), instix (Dume, t. y. Daumen) E 114 (srov. litev. nář. inkštys, lot. inkstis „palec“) a snad menig (Monde) E 8, které V. Mažiulis (1981, 288) rekonstruuje jako *meniks a pokládá za deminutivum utvořené ze starého ide. slova *mēnes-; srov. litev. mėnukas „měsíček“ Prn; Gs; Ktė (LKŽ VII 20): mėnuo. Ve slovanských jazycích je odpovídající přípona -ькъ (resp. -ьсь) jedním z nejdůležitějších prostředků tvoření deminutiv⁷. V. Ivanov spojuje s příponou *-iko- toch. -śke (< *-kik-, srov. sl. -čikъ), hojně užívané v b-dialektu při tvoření deminutiv (Иванов, 1958). Odvozeniny s příponou *-iko-/-ikā- (< i + *-ko-/-kā-), které mají deminutivní či podobný význam, se vyskytují také v dalších indoíránských⁸, řeckých⁹ a jiných indoevropských jazycích (Ewald, 1924); srov. litev. nář. avikė, avẏka „ovečka“ a sl. *ovьca, stind. avikāh, avikā „ovce“, snad také kimr. ewig „bahnice“; sl. *děvica a stind. devikā- „bohyně“, galské antroponymum Divico, sl. *myšьka a stind. mūṣikah, mūṣikā „muška“¹⁰. Příponou *-iko- se tedy odedávna tvořila nejen adjektiva, ale i deminutiva. Obecně se všechny indoevropské sufixy deminutiv (*-ko-, *-lo-, *-to-, *-no-, *-jo-) shodují se sufixy adjektiv. Zřejmě tedy existovalo období, kdy se týž sufix užíval k tvoření deminutiv i adjektiv (srov. Doroszewski, 1928, 239). Jak deminutivní funkce přípony *-iko- v baltských (stejně jako slovanských) jazycích slábla, začala se jí tvořit označení nositelů jmenné vlastnosti: a) od substantiv, např.: litev. kaukarikas „týl“ Sb. (: kaũkaras „kopec, pahorek; vrchol hory; čelo; týl“ LKŽ V 420), kaukorikas „dítě s velkou hlavou“ Šmn (: kaũkoris „pahorek, hromada“ Klvr – LKŽ V 424), tarpikas „střed stodoly mezi konci, místo v mlatu určené k průjezdu“ Pl; Slnt; Brs (: tárpas, viz Skardžius, 1943, 127), lot. namikis „zahradník“ (: nams „dům“), pr. preiksiks (Feindt) III 79₂₀ (srov. litev. priešas a priešininkas); b) od adjektiv, např.: litev. didikas (: didis), naujikas (nowak, nowatny) SD³ 226 (také K.; Vaižg.; „novousedlík“ J; Kik; Vkš – LKŽ VIII 587: nau̇jas), raudonikas „červenáček“ (: raudõnas), šventikas (: šveñtas), pr. acc. pl. swintickens (Heyligen) III 133₈–₉ (: swints „heilig“ III 39₁₀), lot. melnikis „černý (kůň)“ (: melns „černý“) (Endzelynas, 1957, 89). Že takových označení nositelů jmenné vlastnosti muselo být v baltských jazycích mnoho, dokládá přípona -inykas (která v některých západních litevských nářečích získala podobu -ininkas, viz LKA III Žemėl. Nr. 115), jež vznikla připojením přípony *-iko- k adjektivní příponě *-ino-. Přípona -inykas má jasné protějšky v pruštině a slovanských jazycích¹¹. Protože NAg se již tvořila příponou *-iko- v prabaltštině, je obtížné určit, zda tato přípona vstoupila do slovotvorného paradigmatu NAg přímo z kategorie deminutiv, nebo… 7 Vondrák 1924, 620 nn.; Doroszewski, 1928; Бошкович, 1984, 206–245. 8 Edgerton, 1911; Wackernagel, Debrunner 1954, 311–318; Герценберг, 1972, 247. 9 Chantraine, 1933, 385–386; 1966; Risch, 1937, 149–150. 10 ЭСРЯ III 116; Mayrhofer 1956, 59; 1963, 668; Wackernagel, Debrunner, 1954, 313; Slawski 1974, 95; ЭССЯ V 19–20. 11 Leskien, 1891, 520–521; Vondrák, 1924, 630 tt.; Endzelīns, 1943, 49–50; Endzelynas, 1957, 90; Skardžius, 1943, 140; Vaillant, 1974, 306–310; Slawski, 1974, 90–91 ir kiti. 7 kategorie (jako její příbuzné – přípony -(i)ukas, -okas), nebo prostřednictvím kategorie názvů nositelů jmenné vlastnosti (jako výše zmíněná přípona -inykas, pomocí níž se dnes v nářečích tvoří nejen názvy nositelů jmenné vlastnosti, ale také NAg)12. Po probrání vývoje přípony *-iko- vidíme, že ve slovanských jazycích je doložen její starší stav: a) ve slovanských jazycích se i dnes často tvoří zdrobněliny příponou *-iko-; b) ve slovanských jazycích je mnohem více a také jiných jmenných derivátů utvořených touto příponou; c) NAg s *-iko- je ve slovanských jazycích (na rozdíl od baltských jazyků) poměrně málo a téměř všechny byly utvořeny v praslovanštině. Zřejmě se NAg s příponou *-iko- začala tvořit v západních dialektech baltských jazyků, odkud se tato inovace rozšířila do slovanských jazyků. Deriváty s příponou -eika Přípona -eika (resp. -eikas, -eikis) je ablautovou variantou přípony -ikas (resp. -ikis), srov. jauneikà Lnkv; O (LKŽ V 306) a jaunikis, jüodeikis Kitn; Ut a jüodikis „krvavá polévka vařená s kyselou přísadou“ Dglš (tamtéž 399, 401), stsl. agnьcь: агньсь (Būga, 1959, 99)13. Tuto příponu mají v baltských jazycích převážně jen vlastní jména (osobní jména, místní názvy, hydronyma, např.: Gedeikas, -à, Noreikas, -à atd.)14. Obecných slov utvořených příponou -eika je velmi málo. Mezi nimi je několik NAg. Nejrozšířenějším derivátem z nich je mušéika (mušeika LKŽ VIII 446). Ostatní jsou velmi vzácné, např.: audeikà „tkadlena“ B 865; N 14; LTR (Grl) (LKŽ I² 456), čiupéi-ka „ten, kdo cucá“ Vkš (II² 164), kabeikà „ten, kdo se do všech naváží“ Brt (V 12), lindeikà „tulák, pobuda“ On (Skardžius, 1943, 159), pagiréika „chvástal“ Grv (LKŽ IX 84), pluveikà „ten, kdo se chová pošetile, pošetilec“ Žl (Skardžius, 1943, 160). Některé z uvedených derivátů mají expresivní odstín charakteristický pro zdrobněliny. Odvozeniny s příponami -(i)ukas, -(i)ūkas Přípona -(i)ukas vznikla připojením formantu *-ko- ke koncovému prvku kmene u, srov. litev. žmogiùkas: žmogùs, slov. *synъko „synáček“: *synъ „syn“, *sladъkъ (srov. litev. saldùs), staroind. tanukah „tenký, drobný“: tanus „tenký; plochý; drobný; nepatrný, slabý, malý“ (Brugmann, 1906, 491; Ewald, 1924, 26–27). Starých zdrobnělin s příponou -ikas je v litevštině třeba hledat s lucernou, zatímco s příponou -(i)ukas se tvoří poměrně pravidelně téměř ve všech litevských nářečích (zejména v jižních aukštaitských, viz LKA III mapa č. 116). Na druhou stranu, NAg s 12 Například ve staré ruštině byly některé NAg s příponou -ць-, -а (včetně těch praslovanských) slovotvorně spojeny nejen se slovesy, ale také se jmény, např. гонѣц: гонь, ёдща: ёдъ (Варбот, 1969, 82). Také litev. lopìkas může být odedávna spojeno nejen s lõpyti, ale také s lõpas; bėgìkas nejen s bėgti, ale také s bėgùs atd. 13 Zde můžeme připomenout také to, že litevské příponě -inykas (< -inas+-ikas) odpovídá v lotyštině přípona -(i)nieks (< -inas+-eikas), v níž se skrývá přípona -eikas (Endzelīns, 1951, 361–365; Vaillant, 1974, 310; Sławski, 1974, 91). 14 Būga, 1958, 140–142; Trautmann, 1925, 171 tt.; Endzelīns, 1943, 49; 1951, 301; Skardžius, 1943, 159–160; Vanagas, 1970, 107–110. 8 přípona -(i)ukas se vyskytuje podstatně méně často než přípona -ikas a většina těchto slov si zachovala odstín zdrobnělého významu, např.: atžindūkas „dítě odstavené od prsu a po nějaké době znovu kojené“ Užp; Srv (LKŽ I² 454), badžiūkas „úborový knoflík, lopuch“ Vik (I² 553), burzdūkas „neposedné, velmi pohyblivé dítě“ Ut (I² 1206), drėbūkas „ten, kdo se třese“ Nč (II² 674), grabštūkas „zlodějíček“ Rm; Srv; Mrj; Er; Pn (III 495), kiščūkas „rošťák“ Ob (V 880), klausūkas „ten, kdo rád z povzdálí poslouchá“ Aln (VI 9), laižūkas „patolízal, intrikán“ Nč (VII 80), mitūkas „poněkud odrostlé zvířecí mládě“ Ut (VIII 300), murmūkas „mrmlající dítě“ Ank (VIII 428), purkštūkas „ten, kdo prská, kdo se snadno rozzlobí“ Švnč; Rm (X 961), rinkūkas „žebrák“ Kal (XI 649), skundūkas „žalobník“ Vilkv; Žvr; Alk; Jrb; Rs (XII 1131), snaūdūkas „ten, kdo dřímá“ Drsk; Azr (XIII 244), spirdūkas „ten, kdo kope“ Alk (XIII 420) a další (viz také Skardžius, 1943, 136—137; Urbutis, 1965, 328). V lotyštině bylo zaznamenáno několik NAg s příponou -ucis (příbuznou litevské -ukas), např.: rāpučis „malé, lezoucí dítě“: rāpt „plazit se, lézt“ (Endzelīns, 1951, 360). Ve slovanských jazycích se příponou -ъkъ tvoří nejen zdrobněliny, ale také NAg. Tyto posledně jmenované byly zvláště rozšířeny ve staré polštině (Doroszewski, 1928, 28—31). Některé z nich se rekonstruují i pro praslovanštinu, např.: *godъkъ „ten, kdo vydává nepříjemné zvuky“, „ten, kdo hraje na hudební nástroj“: *gosti „hrát“, *svědъkъ „svědek“: *svěděti „svědčit“ (Wojtyła-Świerzowska, 1974, 70—79). Přípona -(i)ūkas má v litevských nářečích variantu -(i)ūkas, s níž bylo vytvořeno také několik NAg, např.: ėjūkas Plng (LKŽ II² 1113), klabūkai „malé sáňky“ Lp; Lš; Kb; Drsk; Švnč, klabūkas „nějaká mizerná věc, zvíře“ Vilkv; Ig; Bgt; Gž; Rdm; Pns „prohnutí ostří kosy“ Pls; Rod (V 940), pakarūkas „ten, kdo visí“ End (IX 157), slapūkas „ten, kdo se vyhýbá veřejnosti, skrývá se“ Tt; Kv; Užv; Up; Kltn; DūnŽ (LKŽ XII 1195—1196), verčiūkas „ten, kdo převrací slova“ Kv; Als; Šts (Skardžius, 1943, 139). Přípona -(i)ūkas vznikla ze stejného formantu *-ko-, připojeného k dlouhému (nebo prodlouženému) koncovému prvku kmene ū15, srov. slov. *kamykъ a *kamy „kámen“, *(i)ęzykъ a pr. insuwis (Czunge) E 94 (< *en-ghū-16, staroind. madhūkāḥ „včela“: madhu „med“ (Brugmann, 1906, 498). Slovesné odvozeniny (nebo jmenné odvozeniny později spojované se slovesy) s příponou *-ūko- se vyskytují i v dalších příbuzných jazycích, např. slov. *vol-dyka „vládkyně“: *volsti „vládnout“17, lat. cadūcus „padající“: cado „padám“, 15 Vedle jmenných kmenů na u mužského rodu existovaly v indoevropských jazycích také jmenné kmeny na ū (většinou ženského rodu). Nejvíce se jich zachovalo ve slovanských, indoíránských a řeckých jazycích, např.: slov. svekry, staroind. śvaśrū „tchyně“, slov. *ljuby „láska“, staroind. tanūṣ „tělo“, řec. ζῶς „směr, názor“ atd. (Brugmann, 1906, 209—210; Specht, 1932, 217—221; Wackernagel, Debrunner, 1954, 491—498; Бернштейн, 1974, 220—241 a další). V baltských jazycích dlouhý kmen na ū splynul s paradigmatem kmene na u a zcela zanikl (Specht, 1935, 255—257; Kazlauskas, 1968, 218—220). Jeho existenci nyní dokládají pouze přípony -ūkas, -ūtas (< ū + *-to-), -ūstas (< ū + *-sto-), -ūnas (< ū + *-no-) a podobně. 16 Brugmann, 1905—1906, 382; Specht, 1935, 257; Топоров, 1980, 55—59; ЭССЯ VI 74—75; IX 140. 17 Odvozenina *voldyka byla patrně vytvořena zaniklým ū-kmenovým slovesným abstraktem *voldy (Brückner, 1927, 626; Отрембски, 1962, 63—64; jinak viz ЭСРЯ I 327 s literaturou). 9 mandūcus „žrout“: mando „hltá“, s. ind. jaipūka- „neustále mumlaná (modlitba)“: jañpyate „mumle“ (Osthoff, 1896, 38–39; Brugmann, 1906, 498; Wackernagel, Debrunner, 1954, 498). Odvozeniny s příponou -(i)okas Přípona -(i)okas vznikla z formátu *-ko-, připojeného ke kmenovému zakončení ā, srov. litevské stirniōkas: stirna, slovanské *rybako: *ryba, s. ind. bhikṣā́kah „ten, kdo žádá o almužnu“: bhikṣā „žádost o almužnu“, lat. fugāx „prchající“: fuga „útěk“ (Brugmann, 1906, 498–501; Ewald, 1924, 21–22; Wackernagel, Debrunner, 1954, 266–267). Touto příponou se v některých litevských nářečích (zejména ve východních a jižních aukštaitských) poměrně často tvoří deminutiva označující středně velké předměty nebo živé bytosti18. Určitý odstín deminutivního významu si zachovala i většina NAg s příponou -(i)okas, doložených od 16. století. V Bibli J. Bretkūnase nacházíme vzácnou odvozeninu rijokas „ten, kdo hodně jí, žrout“ Mt 11, 19 (tamtéž J). J. Brodovskis ve svém slovníku uvedl dvě odvozeniny tohoto typu: dnes stále rozšířenou NAg viliokas „podvodník“ 243, 846, a penokas „aukštaitský“ 976, typickou pouze pro písemnosti Malé Litvy (tamtéž R II 277; MŽ II 371; N 284; [K]). V současných nářečích se užívá celá řada NAg s příponou -(i)okas, např.: bliūvokas „ten, kdo bučí“ Vlk (LKŽ I² 932), brūžiokas „ten, kdo drhne“ Šv (I² 1105), ejokas „ten, kdo je čilý“ Kv (II² 1113), gerōkas „dobrák“ Mrk (III 261), grajokas „ten, kdo slídí, hledá, chce něco popadnout“ Lkv (III 507), klaidōkas „tulák, bludný poutník“ Brb (V 943), kraustōkas „ten, kdo prohlíží všechny věci“ Žvr (VI 476), mušōkas „ten, kdo se rád pere“ Ds; Ut; Sdk (VIII 453), plyšōkas „ten, kdo křičí, huláká“ Ut (X 247), sapaliōkas „ten, kdo mluví nesmysly“ VIkv; KĮvr; Alk (XII 141), sėjokėlis „rozsévač“ Onš (XII 317), sketrōkas „tenká blána“ Dkš (XII 851), strapaliōkas „strapaila“ Šn; Alkr (XIII 936), stumōkas „statný kůň“ Mrc; „neobratný, líný člověk“ Alv; Švn; Lzd; Kps; Nmn; Lp; Al; Pns (XIII 1038), svajōkas „tulák, lenoch“ Dkš (XIV 269), šaipōkas „ten, kdo se posmívá“ Sdb; Lnkv (XIV 395). NAg se tvoří příslušnou příponou -akъ (resp. -’akъ < *-(i)āko-) v některých slovanských jazycích, např.: slov. *pros’akъ „ten, kdo prosí, žebrák“: *prositi, stsl. težakъ „zemědělec“: težati „pracovat“, č. žebrak „žebrák“: žebrati „žebrat“. V slovanských jazycích je mnohem rozšířenější paradigmatická varianta této přípony -ačъ (< *-ākio-) – jeden z hlavních prostředků tvoření NAg19. Ve slovanských jazycích se však deminutiva s příponou *-āko- tvoří méně často. Tato přípona se tedy ve slovanských jazycích dostala do paradigmatu tvoření NAg nikoli z kategorie deminutiv (jako v litevštině), nýbrž z názvů nositelů vlastnosti tvořených od jmen, které se ve slovanských jazycích poměrně často tvoří příponou *-āko-. NAg s příponou *-āko- jsou tedy v litevštině20 i ve slovanských jazycích výsledkem paralelního vývoje. 18 Skardžius, 1943, 133–134; Urbutis, 1965, 279–280. Deminutyvų su priesaga -āks yra ir kai kuriose latvių kalbos tarmėse (Endzelīns, 1951, 360–361; Rūķe-Draviņa, 1959, 289–294). 19 Vondrák, 1927, 609–611; Wojtyła-Świerzowska, 1974, 66–74; Vaillant, 1974, 321–324: 326–329; Slawski, 1974, 89–90. 20 V lotyštině a prusštině nebyla NAg s touto příponou nalezena. 10 Odvozeniny s příponami -utis, -utas, -uta, -ūtas V nezanedbatelné části litevských nářečí (zejména na jihozápadě a jihu Litvy, viz LKA III mapa č. 118) se poměrně často tvoří deminutiva21. Deminutivního původu jsou také NAg s příponou -utis, -ė. Již v písemných památkách 16.–17. století bylo rozšířeno odvozené slovo truputis, které mělo nejčastěji dnes vzácný význam „drobek“ (např.: pripilė dwilika pintiniu trupuczu VlnE 59₁₉; Surinkite kurie liko trupučius adunt ne pražutu SP II 78₁₆), a mnohem vzácněji dnes obvyklý význam „malé množství něčeho“ (např.: patruputi imtu VlnE 58₂₀). V Postile M. Daukšy nacházíme jedinečné odvozené slovo gintutis (uporny) 533₂₅. Ve vysvětlivkách připojených na konci Nového zákona S. B. Chilinského — žydutė (herba) 414₁. Ve slovníku K. Sirvyda je zaznamenáno poměrně vzácné NAg abejutis (wątpliwy) SD¹ 190 (rovněž Ch¹ Mt 14,31; C II 1107; Gšč; Aln, srov. přídavné jméno abejūtis, -ė „průměrný; nestálý; nejistý; lstivý“ LKŽ I² 6). Ve slovníku J. Brodovského nacházíme kromě již zmíněného truputis také 3 další odvozená slova tohoto typu, která jsou rozšířená i dnes: barškutis, skambutis 797, sukutis 821; ve slovníku F. Kuršaitise — NAg tarškūtis, žibutė a vzácné odvozené slovo treškutis (ein Schatterer, Pläpperer) K (rovněž C II 407; Q 457; N 112; J; NdŽ; LTA(Rkš); Ds — LKŽK). V nářečích se dnes užívá několik desítek NAg s příponou -utis, -ė, utvořených od nesufixálních sloves, např.: blaškūtis „kdo se zmítá, větrník“ Mrk (LKŽ I² 890), burkūtis „holub“ J; Brž (I² 1192), čiauskūtis „kdo štěbetá, cvrliká“ Rs; Vl; Čk; Nm (II² 98), čiulbūtis „zpěváček“ Gr; Všn; Kp (II² 148), davūtis „kdo dává“ J; Vkš; Užv (II² 343), draskūtis „kdo rychle trhá oblečení; drzoun“ Brt; Alvt (II² 648), gaišūtis „ten, kdo zdržuje“ SmI (III 44), gaudūtis „taková hračka, káča“ Pln (III 167), ieškūtis „hledač“ Gs (IV 18), keikūtis „kdo nadává“ Kps (V 489), klegūtis „řehtačka“: „kdo rád řehtá“ Lnkv; Sd; Br; Varn; kne būtis „shrbený, zkroucený“ J; Skr (VI 212), krapštūtis „kdo pracuje pomalu“ Ig (VI 439), kvarkūtė „kachna“ Skr (VI 1054), pražūtė „kdo žebrá“ PnmA (X 574), purškūtis „kdo se rychle rozzlobí“ Alk; Vlkv; Skr (X 975), spindūtė „světluška“ Ply (XIII 412), sudžiūtis „vysušený člověk“ Jrb (XIV 47) a další (viz také Skardžius, 1943, 362—364; Urbutis, 1965, 324). V některých jižních aukštaitských nářečích se deminutiva tvoří také starší paradigmatickou variantou přípony -utis, -ė, totiž -utas, -a (< u + *-to-), např. langūtas „langutis“, kiškūtas „kiškutis“, mergutà „děvčátko“ (LKA III mapa č. 118). Je možné, že deminutivního původu jsou také velmi vzácná NAg s příponami -utas: abejūtas „kdo neustále pochybuje“ Jz; Kair; Kp; Svn; Bsg (LKŽ I² 6, srov. abejūtis), -uta: varguta „ubožák, chudák“ GDK 14, 47, 159, vėkuta „meknys“ Antr (Skardžius, 1943, 362). Stejně jako přípona -ukas má variantu -ūkas, má přípona -utas variantu -ūtas, od níž je utvořeno několik NAg, např.: šikūtas „špatný člověk“ Jnšk (srov. šikūtė „zadek“ Plng; Klt; Tvr; Arm; TDr IV 301 (Rš), šikūtis „slaboch“ Vrn — LKŽ XIV 777). 21 Deminutiva s příponou -utis mají protějšky v lotyštině, pruštině (Endzelīns, 1943, 52; 1951, 386, Rūķe-Draviņa, 1959, 243—244) a patrně i ve slovanských jazycích (Belić, 1901, 183; Отрембский, 1968, 137; Мартынов, 1973, 43—44). 11 Závěry 1. K tvoření NAg se v litevštině užívají tyto deminutivní derivační přípony: -ikas (resp. -ikis), -eika, -(i)ukas (resp. -(i)ūkas), -(i)okas, -utis (resp. -utas, -uta, -ūtas). 2. Z nich vstoupila do derivačního paradigmatu NAg nejdříve přípona -ikas. Stalo se tak již v prabaltském jazyce. NAg s příponou *-iko- se začala tvořit nejspíše v západních baltských dialektech. Odtud se tato inovace šířila do dalších baltských dialektů a do slovanských jazyků, které zachovaly starší podobu přípony *-iko-: dodnes se v nich tvoří mnoho deminutiv (v baltských jazycích se zachovaly jen relikty), zatímco NAg s příponou *-iko- je velmi málo a téměř všechna vznikla v praslovanštině. Je možné, že se přípona *-iko- dostala do derivačního paradigmatu NAg nikoli přímo z deminutiv, ale prostřednictvím kategorie pojmenování nositelů vlastnosti odvozených od substantiv. 3. Většina NAg s jinými příponami deminutivního původu má významový odstín zdrobnělosti nebo hanlivosti a je výrazně novější. NAg s příponou -ukas jsou příbuzná lotyšským NAg s příponou -ucis, zatímco litevská NAg s příponami -eika, -(i)okas, -utis nemají protějšky v jiných baltských jazycích. NAg se ovšem někdy tvoří také v slovanských jazycích pomocí přípon *-uko- (resp. * -ūko-), *-(i)āko-. Tyto přípony však byly do derivačního paradigmatu NAg začleněny nejspíše paralelně v baltských a slovanských jazycích. ZKRATKY BR — Biblia, Tai esti: Wissas Szwentas Rāsżtas, Seno ir Naujo Testamento… Nū kel- lū Mokytojų Lietuwoj’ Lietuwiszkay pérstatytas … Karaláučzuje, 1755. GDK — Giwatas Didžiųjų Karwaidų senowės surasze łotyniszkay Kornelius Nepos. Iszgulde… I. Dewinakis… Petropilie, 1846. IF — Indogermanische Forschungen. Strassburg etc. KZ — Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, begr. von Kuhn. Berlin etc. LKA III — Lietuvių kalbos atlasas / Ats. red. Morkūnas K. V., 1991. T. 3. LKK — Otázky litevské lingvistiky. LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas. V., 1968–1986. T. 1–14. ZfSl — Zeitschrift für Slawistik. Berlin. ЭСРЯ — Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М., 1986–1987. Т. 1–4. ЭССЯ — Etymologický slovník slovanských jazyků. Praslovanský lexikální fond / Red. Трубачев О. Н. М., 1974–1987. Вып. 1–14. Ostatní zkratky jsou stejné jako ve velkém Slovníku litevského jazyka. LITERATŪRA Ambrazas S. Priesagų -tojas ir -ėjas vedinių raida // Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. Serija A, 1989. T. 2. P. 105–112. Belić A. Zur Entwicklungsgeschichte der slavischen Diminutiv- und Amplifikativsuffixe // Archiv für slavische Philologie, 1901. Bd. 23. S. 134–206. Brückner A. Słownik etymologiczny języka polskiego. Kraków, 1927. Brugmann K. Varia // IF, 1905–1906. Bd. 18. S. 381–382. Brugmann K. Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. Strassburg, 1906. Bd. 2. T. 1. Būga K. Rinktiniai raštai / Par. Zinkevičius Z. V., 1958–1963. T. 1–3. 12 Chantraine P. La formation des noms en grec ancien. Paris, 1933. Chantraine P. Finales Mycéniennes en -iko // Proceedings of the Cambridge colloquiums on Mycenaean studies / Ed by L. R. Palmer, J. Chadwick. Cambridge, 1966. P. 161–179. Doroszewski W. Monografie słowotwórcze. Formacje z podstawowym -k- w części sufiksalnej // Prace Filologiczne, 1928. T. 13. Eckert R. Zu den nominalen -i- Stämmen im Altpreussischen // ZfSl, 1974. Bd. 19. S. 221–240. Edgerton F. The -k- suffixes of Indo-Iranian. Part I: The k- suffixes in the Veda and Avesta // Journal of the American Oriental Society, 1911. Vol. 31. P. 93–150, 296–342. Endzelīnas J. Baltu kalbų garsai ir formos. V., 1957. Endzelīns J. Senprūšu valoda, Rīga, 1943. Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīga, 1951. Gerulis J., Stang’as Ch. Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose. K., 1933. Hirt H. Indogermanische Grammatik. Heidelberg, 1927. Bd. 3. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. V., 1968. Leskien A. Die Bildung der Nomina im Litauischen. Leipzig, 1891. Mayrhofer M. Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des Altindisches. Heidelberg, 1956–1976. Bd. 1–3. Mažiulis V. Altpreußische Etymologien // ZfSl, 1974. Bd. 19. S. 212–220. Mažiulis V. Prūsų kalbos paminklai. V., 1981. T. 2. Osthoff H. Griechische und lateinische Wortdeutungen // IF, 1896. Bd. 6. S. 1–47. Otrębski J. Zwei Etymologien // Die Sprache, 1962. Bd. 8. Otrębski J. Gramatyka języka litewskiego. Warszawa, 1965. T. 2. Risch E. Wortbildung der homerischen Sprache. Berlin, 1937. Rūķe-Draviņa V. Diminutiven im Lettischen. Lund, 1959. Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943. Sławski F. Zarys słowotwórstwa prasłowiańskiego // Słownik prasłowiański. Wrocław etc., 1974. T. 1. S. 44–141. Specht F. Die Flexion der n-Stämme im Baltisch-Slavischen und Verwandtes // KZ, 1932. Bd. 59. S. 213–298. Specht F. Zur baltisch-slavischen Spracheinheit // KZ, 1935. Bd. 62. S. 248–258. Trautmann R. Baltisch-Slavisches Wörterbuch. Göttingen, 1923. Trautmann R. Die altpreußische Personennamen. Göttingen, 1925. Urbutis V. Daiktavardžių daryba // Lietuvių kalbos gramatika. V., 1965. T. 1. P. 251–473. Vaillant A. Gramaire comparée des langues slaves. Paris, 1974. T. 4. Vanagas A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970. Vidugiris A. Zietelos tarmės daiktavardis // LKK, 1969. T. 11. P. 147–182. Vondrák W. Vergleichende slavische Grammatik. Göttingen, 1924. Bd. 1. Wackernagel J., Debrunner A. Altindische Grammatik. Göttingen, 1954. Bd. 2. T. 2. Wojtyła-Świerzowska M. Prasłowiańskie nomen agentis. Wrocław etc., 1974. Бернштейн С. Б. Очерк сравнительной грамматики славянских языков: Чередования. Именные основы. М., 1974. Бошкович Р. Из сравнительной грамматики славянских языков. М., 1984. Варбот Ж. Ж. Древнерусское именное словообразование. М., 1969. Герценберг Л. Г. Морфологическая структура слова в древних индо-иранских языках. Л., 1972. Иванов Вяч. Вс. Тохарская параллель к славянским уменьшительным формам // IV Международный съезд славистов: Славянская филология. М., 1958. Т. 2. Мартынов В. В. Праславянская и балтославянская деривация имен. Минск, 1973. Отрембский Я. С. (Ред.:) Stang Ch. S. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen// Вопросы языкознания, 1968. № 4. С. 135–140. Савченко А. Н. Сравнительная грамматика индоевропейских языков. М., 1974. Топоров В. Н. Прусский язык: Словарь (I–K). М., 1980. 13 С. АМБРАЗАС ИСТОРИЧЕСКИЕ СВЯЗИ NOMINA AGENTIS С ДИМИНУТИВАМИ В ЛИТОВСКОМ ЯЗЫКЕ Резюме Для образования названий носителей профессионального признака (nomina agentis, в дальнейшем – НП) в литовском языке используются следующие суффиксы диминутивного происхождения: -ikas (resp. -ikis), -eika, -(i)ukas (resp. -(i)ūkas), -(i)okas, -utis (resp. -utas, -uta, -ūtas). Суффикс *-iko- был включен в словообразовательную парадигму НП уже в прабалтийскую эпоху. Вероятнее всего, что очагом зарождения данной инновации были западно-балтийские диалекты, откуда она распространилась в восточно-балтийские, также и в славянские языки, в которых зафиксировано более древнее положение суффикса *-iko-, чем в балтийских языках: во многих славянских языках с суффиксом *-iko- и в настоящее время широко образуются диминутивы (в балтийских языках от диминутивов данного типа остались лишь реликты), а НП с *-iko- немногочисленны, большая часть их образована в праславянскую эпоху. Возможно, что суффикс *-iko- в словообразовательную парадигму НП был включен при посредстве категории названий носителей качественного признака. Многие НП с другими диминутивными суффиксами в литовском языке до сих пор сохранили оттенок ласкательного или пейоративного значения и являются более поздними по происхождению. Литовские НП на -ukas родственны латышским НП на -ucis, а литовские НП на -eika, -(i)okas, -utis не имеют соответствий в других балтийских языках. НП с соответствующими суффиксами *-iko- (resp. *-īko-) в славянских языках, видимо, являются результатом параллельного развития балтийских и славянских языков.