Kalbotyros pastabos

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXI (1994) KALBOS NORMALIZACIJOS KLAUSIMAI SIMAS KARALIŪNAS POZNÁMKY K JAZYKOVĚDĚ* 9. Dial. arūnas Arūnas „troud, houba“ je úzce užívané východní slovo (Tvr, Dglš, Slk) (LKŽ II 261, I² 323). Severozápadní běloruská nářečí mají apýn „houba, troud“, odvozené od *горун a spojované se slovanským *gorěti „hořet“1 (sémantické souvislosti srov. něm. Zunder „troud, houba“ vedle zünden „zapálit, zažehnout“). Odtud je tedy převzato i litevské nářeční arūnas (k vypuštění g-, vyslovovaného spiranticky jako [h], srov. např. adynà „hodina“ vedle < bělorus. годзіна; arielkà „vodka“ vedle < bělorus. горелка; ãdnas „hodný“ vedle < bělorus. годный). 10. Brāvaras, Briaūnis Vodní názvy Brāvaras (řeka, Vilkija), Bravar-ātis (řeka, Jurbarkas, pravostranný přítok Mituvy), Bravar-iukas (řeka, Kražiai, přítok Kražantė), Bravar-upis (řeka, Laižuva, levostranný přítok Vadaksties) a Briaūnis (jezero, Semeliškės) a Briaun-iukas (jezero, Semeliškės)2, jak se zdá, skrývají nejstarší název jedné z životně důležitých prastarých indoevropských představ — pramene —, ide. *bhṛēu̯-j-, s alternujícím n-kmenem *bhṛēu̯-n- (ř. φρέαρ, -ατος < z předpokládaného *φρήαρ, arm. albīwr, albęwr „pramen“, snad také středoirské tipra „pramen“, pokud pochází ze staroirského *tiprar < *to-ek’s-bhṛēu̯, gen. sg. tiprat < *to-ek’s-bhṛēu̯n-tos). Briaūnis svým kmenem přesně odpovídá ide. *bhṛēu̯-n- (ēu v baltských jazycích přešlo v iau), změnil však intonaci kořene (ide. *bhṛēu̯-n- > balt. *briáun-). Brāvaras aj. se od ide. praformy *bhṛēu̯-r liší stupni vokalismu — nulovým stupněm vokalismu kořene (*-ēu-: *-au- > litev. -av-) a plným stupněm vokalismu kmenotvorné přípony (*-r-: *or- > litev. ar). Takové rozdělení stupňů vokalismu kořene a kmenotvorné přípony odpovídá zákonitosti, kterou E. Benveniste zjistil pro nejstarší typ ide. jmenného skloňování: má-li kmenotvorná souhláska vokalismus plného stupně ablautu, kořen vykazuje vokalismus nulového stupně a naopak³. Jak je patrné, indoevropský název pramene patří k heteroklitickému skloňování, pro něž byla příznačná nejen rozdílnost * Začátek viz Lietuvių arealinės lingvistikos klausimai: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1977. T. 17. S. 207—209; pokračování: Lietuvių leksikos ir terminologijos problemos: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1991. T. 29. S. 65—79. 1 Этымалагічны слоўнік беларускай мовы. Мінск, 1985. Т. 3. С. 65. 2 Lietuvos TSR upių ir ežerų vardynas. V., 1963. P. 21, 22. — Brāvaras, Bravār-upis ir kt. siejimas su slavizmu brāvoras, brāvaras „spirito varykla ar alaus darykla“ (Vanagas A. Lietuvių hidronimų etimologinis žodynas. V., 1981. P. 69) yra liaudies etimologija. 3 Бенвенист Э. Индоевропейское именное словообразование. М., 1955. С. 50, 205 т.т. 125 kmenotvorných souhlásek (r/n), ale také střídání vokálů a pohyb přízvuku v paradigmatu (*bhrēu-r / *bhrau-ōr: *bhrēu-n-). Odtud se vysvětluje kolísání přízvuku v litevštině: Brāvaras / Bravār-upis. Pokud jsou tyto úvahy správné, měla by litevština uchovávat indoevropský název pramene a pro lexikální systém baltských jazyků bychom mohli rekonstruovat *brau-ár / *brēu-n- „pramen“, neboť současné názvy pramene šaltinis, šaltinys, šaltynas (: šaltas), verdenė, versmė < *verd-smē (: lotyš. verdēt „tryskat, vřít“) jsou poměrně pozdní. 11. Dial. labuť V „Vilniaus žinios“ (1905. č. 279) bylo použito slovo labuť „pažba pušky“, LKŽ III 705: „... my, nevzdělanci, jsme je bili pěstmi a pažbami pušek“. F. Kursaitis ve svém „Německo-litevském slovníku“ (1874) uvádí į-gūlbinti „vložit pušku do dřevěné pažby (schäften eine Flinte)“ (II 146). labuť „pažba pušky“ se svým odvozeným slovesem į-gūlbinti, jakož i výraz labuť „truhlářský pracovní nástroj, dláto“ uvedený také v „Lietuviškoji enciklopedija“ (V 1326), jsou nejspíše germanismy, které se v litevském jazykovém prostředí pozměnily. V mnoha nářečích se užívá kūlbė „odříznutý kus klády; cep, pěchovadlo; (pušková) zadní část, pažba…“ LKŽ VI 820 (což je převzato z něm. kolbe „(pušková) pažba…“⁴; srov. také litevské nář. kólba LKŽ VI 307, které se v důsledku asimilace znělosti (k—b > g—b) mohlo snadno změnit v labuť. Takto mohlo místo kūlba „bedna nasazovaná na saně“ (z téhož něm. Kolbe) vzniknout radviliškiské a biržajské gulba „kulba“. Přeměnu souhlásky k- v g- usnadňovala okolnost, že se v litevštině vyskytují případy, kdy na začátku kořene příbuzných nebo jinak sémanticky blízkých slov kolísají znělé a neznělé souhlásky⁵; srov. např. gaurai: kaurai, gur̃bas „koš, košík“: kur̃bas „tamtéž“, gūoga „hůl, kyj se silným koncem“: kioka „tamtéž“, griaūnos: kriaūnos. 12. *Ištymas, *ištinti LKŽ IV 153 uvádí istymas „léčení“ a istinti „léčit“. V citovaných příkladových větách převzatých z „Naujojo keleivio“ (1881. č. 5. S. 27) se však všude vyskytují podoby paistymas a paistinti, které autoři LKŽ vykládají jako „vyléčení“ a „vyléčit“. Proto jsou oprávněné pochybnosti o takovém rozčlenění na morfémy (předpona pa- a kořen ist-). Že tu skutečně jde o paistymas „léčení“ a paistinti „léčit“, tedy o kořen paist-, jasně dokládají podoby paistyti (-o, -ė) „léčit, podávat léky“ a paistas „lék“, které se nacházejí v rukopisu slovníku A. Jušky „Słownik polsko—litewski“. Z posledně uvedeného slovesa byl pomocí přípony -mas utvořen i výraz paistymas z „Naujojo keleivio“. Jako vaistyti (-o) „léčit“, váistas < *vaid-(s)t- se řadí k slovům pr. waidimai „víme“, s. csl. věděti „vědět“ a konečně litevské iš-výsti (-výdo) „uvidět“, 4 Frischbier H. Preussisches Wörterbuch. Ost- und Westpreussische Provinzialismen in alphabetischer Folge. Berlin, 1882. Bd. 1. S. 403. 5 Plačiau — Būga K. Rinktiniai raštai. V., 1958. T. 1. P. 448. 126 veizdėti (véizdi) „dívat se, hledat“ je tedy zřejmě dále příbuzné s paistinti, paistyti, paistas, stejně jako kořen, a dále s páistyti (-o) „mluvit nesmysly, žvanit, blábolit; přemýšlet, uvažovat; věnovat pozornost, dbát…“, páisyti (-o) „věnovat pozornost, reagovat; dívat se, pozorovat; snažit se vnímat, chápat“. Při této příležitosti je třeba připomenout ještě peistúoti (-úoja, -ávo) „doporučit, obstarat“ a piestúoti (-úoja, -ávo) „tamtéž“ J (LKŽ IX 748, 927) jako možné představitele tohoto kořene. 13. Kėvė Kėvė „obyčejné hubené zvíře; herka“ (východní Aukštaitija), kėvinas, kėvīnas „špatný kůň, herka“ Vkš (Būga RR I 310; III 820; LKŽ V 672, 677) jsou spíše příbuzná s kėvalas, kėvėlas „skořápka, slupka; obilná slupka, plevy“, kėvetas, kėvatas „skořápka, slupka“ a byla vypůjčena z livonštiny kėv „klisna“⁶ — sémasiologicky srov. staroislandské skjáta fem. „vysušená kůže; špatná, bezcenná věc; hubená ovce, hubený kůň“ vedle staroislandského skjár masc., skjá fem. „průsvitná kůže (používaná místo skla do oken)“, norské skjaa „průsvitná kůže, blána“⁷. Lotyšská kėve, kėve „klisna“ s k- je třeba považovat za výpůjčky, nejspíše z litevských nářečí. Na lotyšské půdě se z nich utvořily odvozeniny kēvene, kēvēne, kēvēna, kēvēns, kēvēns „malá hubená klisna“, kēvine „(mladá) klisna“ (domácká zdrobnělina od kēve), kēvele „(hanlivě) klisna“. 14. Lotyšské kursts Lotyšské kursts2 „lesík, hájek (meža pudurītis, ein Wäldchen)“ EH I 679 a hornoněmecké staré horst, hurst masc. „křoví“, středodolnoněmecké horst, hurst „tamtéž“, staroanglické hyrst masc. „les“, norské nářeční rust „hájek, lesík“ se shodují jak formou (s výjimkou koncových souhlásek některých germánských slov, např. staroanglického hyrst), tak významem. Zda zde jde o starou příbuznost těchto slov (Urverwandtschaft), nebo zda je lotyšské lexéma přejato z germánských jazyků, zatím lze sotva říci. Řešení otázky dále komplikuje okolnost, že indoevropské slabičné sonanty l̥, r̥, m̥, n̥ se v germánských jazycích změnily v ul, ur, um, un, v baltských jazycích pak v il, ir, im, in, méně často podle některých badatelů po velárních souhláskách⁸ v ul, ur, um, un. V pojednávaném slově stálo r̥ právě po velární souhlásce. V případě příbuznosti tedy pravidelný fonetický vývoj těchto slov v baltských a germánských jazycích vedl ke stejnému výsledku. 6 Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg—Göttingen, 1962. Bd. 1. S. 248; Sabaliauskas A. Baltų kalbų naminių gyvulių pavadinimai // Baltų ir slavų kalbų ryšiai: Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1968. T. 10. P. 158. 7 K islandským slovům a významům viz Jóhannesson A. Isländisches etymologisches Wörterbuch. Bern, 1956. S.809. 8 Kurylowicz J. O jedności językowej bałto-słowiańskiej // BPTJ. 1957. T. 16. S. 81—94; Курилович Й. О балто-славянском языковом единстве // Вопросы славянского языкознания. 1958. Т. 3. С. 23—24. 127 15. Nářeční svýnas V severních nářečích dounininků (Trš, Akm, Lž, Trk, Mžk) a v nářečích aukštaitů v podžemaitské oblasti (Škn) se pro prasečí chlév používá zvláštní slovo svýnas LKŽ XIV 363. Nacházíme je v rukopisném slovníku A. Jušky. Jako úzce nářeční výraz zůstalo badateli nepovšimnuto, takže je pochopitelné, že jeho původ není znám. Z historicko-srovnávacího hlediska lze toto slovo určit díky okolnosti, že litevské nářeční svýnas přesně odpovídá označení prasete v germánských jazycích: gótské swein, staroislandské svín, staroanglické swīn (anglické swine), starofríské a starosaské swīn (nizozemské zwijn), starohornoněmecké swīn (německé Schwein) < germ. *swīnam. Baltské i germánské slovo mají dlouhou kořenovou samohlásku — v baltském slově navíc akūtovou — a o-kmen. Liší se rodem — baltské je masculinum, germánské neutrum — a poněkud i významem („prasečí chlév“: „prase“). Nezachovalo snad litevské slovo svýnas staré, byť nářeční označení prasete v indoevropském *su-ino-? Významový posun („prase“ > „prasečí chlév“) by byl zcela pochopitelný, uvědomíme-li si, že se v litevštině pro tento účel prosadilo novotvořené slovo kiaulė, které původně zřejmě označovalo zvíře bez klů, obecně zvíře bez rohů, jak naznačují jeho etymologické protějšky v jihoslovanských jazycích a v ukrajinských karpatských nářečích: slovinské čūla „prase, kanec“, srbocharvátské čūla „ovce s malýma ušima; ovce bez uší“, bulharské nářeční čýla „ovce s malýma ušima“, чу́ло „zvíře bez uší“, чула „zvíře s uříznutýma ušima“, ukrajinské nářeční чýнú „zvíře bez uší nebo s malýma ušima; zvíře bez rohů nebo s malými rohy“ (< praslovanské *kiaul- < indoevropské *keul-). Bylo pozorováno, že v mnoha případech přebírá význam starého lexému nově utvořený lexém z téhož sémantického pole, zatímco starý lexém si zachovává svou existenci změnou významu. Pojednávaný případ odpovídá právě této obecné tendenci lexikálně-sémantických změn. Právě významový posun vytvořil podmínky, díky nimž se toto slovo zachovalo v malém koutě litevského jazykového území. Neutrum, jak známo, východobaltské jazyky zaniklo; bylo v nich nahrazeno převážně masculinem, srov. např. pruské assaran, staroslověnské jezero neutr.: litevské ežeras, nářeční ažeras, lotyšské ezers, ezars masc.; finské heinä „seno, tráva“ < baltské *šeina neutr., slovanské *sěno: litevské šienas, lotyšské siens masc. Proto máme namísto dřívějšího baltského *svīna(n) „prase“ neutr. (= germánské *swīnam) nyní pravidelně svýnas masc. Zvláštnosti lexikálního a gramatického vývoje významu pojednávaného slova spolu s přesnou shodou formy baltského a germánského slova tedy činí přesvědčivým předpoklad, že litevské nářeční svýnas „prasečí chlév“ je přesným etymologickým protějškem germánského *swīnam „prase“, a zároveň starým nářečním indoevropským označením prasete, známým v germánských a slovanských jazycích; kromě výše uvedených germánských slov srov. ještě staroslověnské svinija, srbocharvátské svinja (plur. svinje), české svině, polské świnia, ruské свинья aj., které jsou pravděpodobně přepracovanými podobami starého substantiva ženského rodu *svīni „prase“⁹. Výlučný charakter této izolexy baltských, germánských a slovanských jazyků vynikne zvláště při vědomí, že označení prasete v uvedených jazycích vzniklo substantivizací adjektiva *su-ino- (latinské suīnus „vepřový, prasečí“, staroslověnské svinъ „tamtéž“, lotyšské svīns „špinavý, znečištěný“), 9 Фасмер М. Этимологический словарь русского языка. М., 1987. Т. 3. С. 579. 128 s formantem *-ino- vytvořeným z ide. názvu pro prase *sū-/*su- (av. huš, ř. šs, lat. sūs, stind. sūi, toch. B suwo < *sū-o)10. Ide. *sū- se zachovalo také v lotyštině, pouze k němu přidalo příponu *-ēno- a tím poněkud změnilo význam: lot. dial. suvēns „sele“, které se ve většině nářečí foneticky (uv > iv11) změnilo v sivēns, pochází z protobaltštiny *sū-ēno-, jinými slovy obsahuje ide. *sū- „prase“ a příponu -ēno-, jako např. telēns, vēršēns (vedle telš „tele“, vēršis „býk“). Objevíme-li v litevštině starý nářeční ide. název pro prase, můžeme odvážněji považovat za staré dědictví i odpovídající pruské jazykové doklady, které jsou, pravda, značně nejasné. Pr. swintian „prase“, které se pokládá za výpůjčku z kašubského svinća12 a v poslední době také z germánských jazyků13, spíše obsahuje *svīn(a)- (= litev. svỹnas) a určitý formant -tian, přidaný později zřejmě podle vzoru parstian „selátko“ a werstian „telátko“14. Kdyby se při psaní místo očekávaného -uw- omylem objevilo -ew- vlivem německého sewstal15, mohlo by pr. seweynis „vepřín“ skrývat ide. *sū- „prase“16 a obsahovat příponu -eynis17 označující místo (srov. např. litev. buveinė „místo pobytu, obydlí; místo usedlosti“), připojenou k *sū- „prase“ stejným způsobem jako např. při tvoření místních názvů Clynteyne, Zan-seynen (: clynth „kráva“, sansy „husa“)18. Je-li tento výklad pruských jazykových dokladů správný, zachovaly by se v pruštině oba ide. názvy pro prase — *sū- ir *sūna-. Lotyština by zachovala *sū- „prase“ a adjektivum od něj odvozené svīns „špinavý, ušpiněný“ (< *su-ino-), zatímco živá litevština pouze svỹnas „vepřín“ (< *„prase“). JAZYKOVĚDNÉ POZNÁMKY Shrnutí Litev. dial. arūnas „troud“ je zjevně výpůjčka z běloruštiny. Předpokládá se, že litevské hydronymy Brūvaras, Bravār-uppis and Brūainis pokračují v ide. *bhreu̯-r / *bhreu̯-n- „pramen“. Litev. dial. gulbė „pažba“ se svým odvozeným slovesem i-gulbinti „opatřit násadou“ je 10 Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern und München, 1959. S. 1038; Fraenkel E. Op. cit. S. 255. 11 Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīga, 1951. 50. lpp. 12 Levin J. F. The Slavic Element in the Old Prussian Elbing Vocabulary. Berkeley—Los Angeles—London, 1974. P. 105 (su literatūra). 13 Смочиньский В. Эльбингский словарь: эмэндации, чтения и этимологии // Балто-славянские исследования 1987. М., 1989. С. 39. Сн. 28. 14 Plg. Endzelīns J. Senprūšu valoda. Rīga, 1943. 260. lpp. — Todėl pr. swintian taisyti į *swinitan ir kildinti iš vid. vok. žem. swīn „kiaulė“ visai nereikia. W. R. Schmalstiegas (Studies in Old Prussian. University Park and London, 1976. P. 25) mano, kad vokietis raštininkas šiuose žodžiuose, gerai jų nesuprasdamas, raidėmis s bus parašęs fonemą š, kas taip pat nereikalinga. 15 Endzelīns J. Op. cit. 246. lpp. 16 W. Smoczyńskis pokládá pr. sew- za výpůjčku z německých nářečí (viz Смочиньский В. Указ. соч. С. 38–40). 17 Endzelīns J. Op. cit. 46. lpp. 18 Proto sotva třeba -eynis opravovat na *eynis (srov. litev. kinis „ležoviště zvířete (obvykle prasete), pelech“), jak činí W. Smoczyński podle A. Bezzenbergera (viz Смочиньский В. Указ. соч. С. 38–40). 9. Lietuvių kalbotyros klausimai, XXXI 129 přejato z germ. Kolbe „pažba“. *Istymas „(lékařské) ošetření“ a *istinti „léčit“ se objevily v „Slovníku litevského jazyka“ (IV 153) v důsledku nepochopení výrazů paistymas „(lékařské) ošetření“ a paistinti „léčit“. Skutečnost, že litevské kėvė „stará, ubohá herka“, kėvinas, kėminas „tamtéž“ jsou spíše příbuzná s kėvalas, kėvelas „skořápka“, kėvatas, kėvetas „skořápka; kůra, slupka“ než přejatá z livonštiny kēv „klisna“, dokládá sémantická paralela olč. skjàta „suchá kůže, useň; ubožák; hubený, vyhublý, ovcí nebo koní“. Nyní již lze jen stěží rozhodnout, zda lotyšské kufts „dřevo“ a starohornoněmecké horst, hurst „křoví“ jsou stará příbuzná slova, nebo zda první bylo přejato z druhého. Litevské nářeční svýnas „přístřešek, vepřín“ s největší pravděpodobností pokračuje v indoevropském nářečním (germánském a slovanském) označení prasete.