Latvijas ceļu karte

Mapa lotyšských silnic. 1: 200 000. 1940. Silniční atlas Lotyšska. Z pověření nadace Karla Ernsta von Baera ve spolupráci s Hansem Feldmannem, Wolfgangem Kreftem, Ingeborg Lilienblumovou a Guntarem Martinsonsem. Vydal Wilfried Schlau. J. G. Herder-Institut. Marburg/Lahn, 1991. Jde o dílo připravené Herderovým institutem Johanna Gottfrieda, které je zajímavé a potřebné nejen pro turisty cestující do Lotyšska, ale i pro lingvisty, především pro badatele v oblasti vlastních jmen. Jeho základem je fotografická reprodukce textu „Lotyšského silničního atlasu“ („Latvijas ceļu karte“), vydaného v Rize roku 1940: 59 map a rejstříky. Tento atlas byl napsán lotyšsky. Autoři recenzovaného díla chtěli atlas zpřístupnit cizincům, a proto jej velmi vynalézavě, s německou důkladností, „germanizovali“: zařadili úvodní slovo hlavního sestavovatele W. Schlaua v němčině, vysvětlivky ve třech jazycích (němčině, lotyštině a angličtině) a sestavili různé rejstříky, z nichž nejdůležitější jsou dva: abecední rejstřík lotyšských místních názvů s německými ekvivalenty a abecední rejstřík v němčině a lotyštině. Každý z nich obsahuje přibližně 2 500 místních názvů. Pro lingvisty jsou zajímavé především tím, že lotyšské místní názvy v nich nejsou „transliterovány“ do němčiny, tedy „přepisovány“ německými písmeny, nýbrž jsou uváděny jejich tradiční německé ekvivalenty. Ty se od lotyšských podob často výrazně liší, například: lot. Aizpute – něm. Hasenpoth, lot. Bačiūzi – něm. Backhusen, lot. Barkava – něm. Borchhof, lot. Bebrene – něm. Bewern, lot. Beja – něm. Begenhof, lot. Bertava – něm. Borkwitz, lot. Birkinele – něm. Berckenhagen, lot. Bundžas – něm. Bunsenberg atd. V mnoha případech je německý název zcela odlišný: lot. Binuži – něm. Kudling, lot. Beļupe – něm. Gaidup, lot. Belava – něm. Kortlenhof, lot. Biksere – něm. Libbien, lot. Biriņi – něm. Koltzen, lot. Brunava – něm. Windsheim, lot. Bukas – něm. Suddenbach, lot. Bunka – něm. Funkenhof, lot. Izliede – něm. Fischröden. Takových případů je poměrně mnoho. Dokládají, že němčina lotyšské místní názvy výrazně pozměnila. Pečlivější analýza těchto seznamů by mohla přinést zajímavý materiál pro určení zákonitostí adaptace lotyšských místních názvů v němčině. Z rejstříků je mimo jiné patrné, že docházelo také k překladům z lotyštiny do němčiny a někdy snad i naopak – z němčiny do lotyštiny; například: lot. Augstrozės – něm. Hochrosen, lot. Augšciems – něm. Hochendorf, lot. Baltāmuiža – něm. Weißhof, lot. Baltezers – něm. Weißen see, lot. Ezermuiža – něm. Seehof, lot. Jaunmuiža – něm. Neuhof, lot. Kalnmuiža – něm. Berghof, lot. Liep as – něm. Lindenhof a další. I to je poměrně častý jev, který je možný pouze v určité – bilingvní – situaci (pokud k němu samozřejmě dochází přirozeně, v živé mluvě; něco jiného jsou kancelářské kalky v písemnostech, které se, zdá se, také vyskytovaly, avšak oba způsoby překladu lze bez speciálních studií jen velmi obtížně odlišit). Kromě těchto dvou rozsáhlých rejstříků připojili sestavovatelé díla také podrobné seznamy místních názvů na každé mapě, včetně urbanonym (názvů ulic, náměstí a parků), hotelů, kulturních památek, benzinových čerpacích stanic apod., v němčině a lotyštině. Stejně jako zmíněné dva rejstříky jsou i tyto seznamy zajímavé z hlediska lotyšsko-německé jazykové interference. Je třeba zdůraznit také to, že byly přetištěny— 243 ny i všechny rejstříky, které obsahoval „Lotyšský silniční atlas“. Je jich celkem dvanáct: rejstříky obcí, vesnic, železničních stanic, jezer, řek, významných hor a dalších položek. Rejstříky zabírají většinu atlasu a představují významný zdroj lotyšských místních názvů. Nemluvě o tom, že uživatelům atlasu usnadňují orientaci. Publikace je velmi pěkně upravena, kvalita reprodukovaných map je příkladně dobrá. Nezbývá než litovat, že Litva takový atlas nemá. Aleksandras Vanagas 244