Raštų leksikos pateikimas didžiajame „Lietuvių kalbos žodyne“

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIII (1995) GRAMATIKA IR LEKSIKOLOGIJA MARIUS DAŠKUS PREZENTACE LEXIKA PÍSEMNÝCH PRAMENŮ VE VELKÉM „LITEVSKÉM SLOVNÍKU“ V tomto článku bychom rádi pojednali o několika principech lexikografické práce. 1.0. Lexikum uváděné ve slovnících se svým způsobem aktualizuje a začleňuje do současné kultury. Ať jsou slovníky jakékoli — historické, etymologické, nářeční — slova, která se do nich dostanou — dávno zapomenutá, byť jen jednou někým užitá nebo vytvořená — se stávají součástí naší současné kultury. Tato slova se uvádějí podle určitých pravidel, v případě potřeby se normují, a teprve potom začínají fungovat v současném úzu. Do písemných textů — vědeckých, publicistických atd. — se pak dostávají pouze podoby uvedené a schválené ve slovníku. 1.1. Nejprve se stanoví pravopis — bez toho nelze jazyková fakta systematicky uvádět. Heslová slova neodrážejí a ani nemohou odrážet dějiny pravopisu. Specializované slovníky — historické, etymologické atd. — pro něž je důležitý původní pravopis, uvádějí specifické zápisy za heslovou podobou nebo v dokladové ilustraci. Pouze při sestavování úzce zaměřeného nářečního slovníku (například slovníku jednoho nářečí) lze heslová slova uvádět ve fonetické transkripci. Avšak i v tomto případě v naší lexikografii převládá transkripce pravopisu spisovného jazyka (zkr. bk) (srov. DūnŽ, DrskŽ apod.). 1.2. Rozmanitost litevských nářečních podob je ve všeobecném slovníku nutné uvést na jednotném základě. V litevské lexikologii se nářeční podoby převádějí podle fonetických ekvivalentů ve spisovném jazyce. Zde je nejdůležitější určit, z kterého nářečí dané slovo pochází, správně najít jeho hláskové ekvivalenty a nahradit je, aniž se změní morfologická podoba. Často je to poměrně obtížné, neboť morfologie nářečí je složitá. Mohou nastat případy, kdy převod není nutný; například v nářečním slovníku lze heslová slova uvádět v podobě, v jaké se v nářečí užívají. V jiných slovnících se uplatňuje princip převodu nářečních podob. 1.3. V současných slovnících se uvádějí slova nejen z nářečí, ale také z jiných, starších slovníků, starých písemných pramenů a krásné literatury. Podoby, které se v nich nacházejí, jsou velmi rozmanité — vliv na ně má odlišný nářeční základ písemných pramenů, vůle autorů i redakční úpravy. Slova z písemných pramenů je třeba, stejně jako slova z nářečí, uvést jednotně upravená — jinými slovy, struktura slovníku by měla být systematická. 2.0 Způsob prezentace lexika písemných pramenů závisí na povaze slovníku. Protože v Litvě neexistují slovníky historické, etymologické ani slovníky lexika starých písemných pramenů, je při řešení problémů souvisejících s jeho prezentací nutné vycházet z Velkého „Litevského slovníku“. Lze očekávat, že tyto poznámky, formulované jako principy, pomohou při sestavování i dalších slovníků. 231 2.1. Zřetelný nářeční rys zachycený ve starých písemných pramenech by měl být stejně jako nářeční formy zaznamenané z živé řeči převeden podle odpovídajících forem spisovného jazyka. V LKŽ se vyskytuje poměrně mnoho případů, kdy jsou nářeční formy ze starších písemných pramenů uváděny v nepřevedené podobě, s odkazy na převedené formy nebo vedle nich. Takové nepřevedené formy představují zbytečnou duplicitu. Nářeční rysy toho či onoho pramene lze zachytit i za heslovým slovem (to je samostatná otázka). Srov.: forma žalininků x klėštarius SD91, SD297 LKŽ VI 63 vedle převedené formy x klėštorius (l. klesztor) Al, OZ25 LKŽ VI 63; 1x kalioti SD128 = kolioti KLŽ V 140 (pochyboval i sestavovatel „Prvního litevského slovníku“, který do rejstříku slov zařadil klėštarius (s. 748), ale kalinti (dial. — a zaznamenáno také nářečně — kylė (A.J. II 112); aukštaitská forma s un < an: kunkarežis (dial.) SD367 LKŽ VI 898; monoftongizace ai, ei < na a, e u Žemaitů a pruských Litevců: 1 ladyti N, [K] = laidyti LKŽ VII 9; kunigakštis R = kunigaikštis; kunigakštystė R = kunigaikštystė LKŽ VI 893; karvatė (=karvaitė) R234, N LK= V 354; kelatis (dial. kelaitis) N viz kelias LKŽ V 504; knevoti (dial.) S.Dauk, J = kneivoti 1 LKŽ VI 220; nářeční formy se smíšenými dvojhláskami místo bk nosových samohlásek: génšė R, [K], Š, Enc VIII 1011, C II 150 LKŽ III 237 vedle gėšė J.Jabl, K.Būg, Grg LKŽ III 280; génžė Jn, génžė J, Mc LKŽ III 239 vedle gėžė Kv, Rt, Mc, J.Jabl LKŽ III 281; lenšė BB2Sam 17, P, MŽ327, K II 31, lenšis K, lenšvikis LBŽ LKŽ VII 359 vedle lėsis LKŽ VII 380; sklensti M LKŽ XII 983, ránšis (dial.) M LKŽ XI 174. V písemných pramenech Malé Litvy jsou časté formy se zaměněnými o — uo, ė — ie (nářeční rys), takže nebyly obnoveny podoby: x kripbomis K II 24 LKŽ VI 610 (= kripbuomis); 2 komet R, N LKŽ VI 319 (= kuomet); kókštas N, K I 223 LKŽ VI 303 (= kuokštas); kela N = kielė LKŽ V 504; 1 kelė N = kielė LKŽ V 506 (zde e označuje ė). Tyto formy jsou uváděny nesystematicky vedle mnoha převedených podob, srov. pruské písemné prameny pašli(u)odnimas (orig. pašliodnumas) K I 13 LKŽ IX 577—578, pašli(u)odnas (orig. pašliodnas) Mit I 391 LKŽ IX 578, pašli(u)onùmas K II 153 (orig. pašlionùmas), NdŽ LKŽ IX 578; aukštaitské formy s obnoveným an (nář. un): kankos (orig. kunkos SD312) LKŽ V 217, 1 kanką SD 312, 337 LKŽ V 210; x kankinis [K], N (z kunkinė SD138 = lunkinė) LKŽ V 213; rovněž ūnininkavimas: sriekšlės G111 (orig. srykles) LKŽ XIII 582 a podobně. Někdy je obtížné slovo převést, neznáme-li nářeční (a pravopisné) rysy písemného pramene, z něhož bylo převzato. Naše staré písemné prameny dosud nebyly dostatečně prozkoumány, a proto mají slovníkáři mnoho problémů. Kdyby například sestavovatelé věděli, že v Miežinisově slovníku má naprostá většina slov smíšené dvojhlásky místo nosových samohlásek spisovného jazyka, převedli by pečlivěji sklensti LKŽ XII 983 a ránšis LKŽ XI 174. Vždyť Miežinisova slova kensas, szvensti, sprensti, anžulas, ražyties a podobná jsou v LKŽ uvedena v obnovené podobě, např.: 1 spręsti 1. M LKŽ XIII 206, rąžytis M LKŽ XI 342 aj. 2.2. Převedené a nepřevedené (nářeční) podoby slova se nemají ve slovníku uvádět jako samostatná hesla (ani s odkazem na převedenou podobu). Tak vznikají nežádoucí dublety, např.: kadunagi SD423 LKŽ V 46 a 1 kadángi SD 423, B, MŽ350, K LKŽ V 42; ižumbis, -ė 232 SD379, įžūmbiai SD387 LKŽ VI 288 a įžambis, -ė SD379, įžambiai SD379 LKŽ IV 282—283; krumstus SD86 LKŽ VI 704, krumtus SD387 LKŽ VI 705 a kramstūs SD86 LKŽ VI 414, kramtūs SD387 LKŽ VI 417; kėntingas (dial.) SD30 LKŽ V 821 a kėntingas SD30, SE227, SD174 LKŽ V 572; kremzlė (dial.) SD27, J, Vaižg LKŽ VI 600 a kremzlė SD27, J LKŽ VI 524 a podobně. 2.3. Při uvádění slova z písemných pramenů je třeba jasně rozlišovat, která podoba je nářeční a má být převedena, a která je novotvar, výpůjčka nebo nesprávná podoba, která se do písemných pramenů dostala z vůle autora. Například vzbuzuje pochybnosti lėkna sf. M, BzF135 LKŽ VII 303, když vedle ní existuje liekna sf. (1) SInt, NdŽ, Ms, Sr, Žd „nízká vlhká oblast bez křovin“ LKŽ VIII 417. Jde o podobu uvedenou u A. Panašiaus (D.D.)... (G94) lėkna, zaznamenanou v donininském nářečí (Plikiai, Priekulė). Máme tedy nářeční variantu slova liekna. Zkratka BzF135 by proto měla být uvedena u hesla liekna. To je příklad toho, jak nedostatečné prozkoumání písemných pramenů ztěžuje práci slovníkářů. Zbývá podoba z Miežinisova slovníku lėkna (u Miežinise je rodu mužského!), kterou nelze vysvětlit nářečními rysy slovníku. Zdá se, že Miežinis převzal lotyšskou podobu lekņs „mokré, vlhké“ (leknums „mokré místo“) a ve svém slovníku ji poněkud přizpůsobil litevštině. Takové slovo by se mělo uvádět beze změn, protože jde o individuální odvozeninu; srov. zde také 2x lopas (lot. lops) S.Dauk „skot“ LKŽ VII 648. O podobě 2 guonė Ser LKŽ III 739 K.Būga napsal, že jde o slovo vytvořené J.Elisonem, které se v litevských nářečích nevyskytuje (RR II 23). Takové individuální „novotvary“ je třeba náležitě charakterizovat, aby nebyly zaměňovány s lidovými slovy. Taip pat reikėtų elgtis su tokiom formom, kaip gongagalvis, -ė smob. A 1885, 225(Bs) LKŽ III 482. K.Būga taip aprašė šio žodžio gimimą: ”Jonas Basanavičius 1885 metų ”Auszroje” (p. 225) iš gongalvio, negerai jo padalyto į sudėtines dalis (gong[ia]-galvis, užuot gon[ia]-galvis) ištraukė nesamą ir mūsų kalboje net nė negalimą gongį gonio vietoje” (RR II 23). Jeigu pateikiame tokius ”naujadarus”, reikia būti nuosekliems, ir šalia gongagalvio pateikti gongį! Ve slovníku se beze změn mají uvádět pouze slova charakteristická pro určité autory a nepotvrzená jinými písemnými prameny, např.: naujukynas viz naujokynas: S.Dauk, naujukystė M.Valanč, P LKŽ VIII 592; kočios K, K I 684 LKŽ VI 283 a podobně. 2.4. Všechny tyto zásady platí také pro lexikum přebírané z původní krásné literatury. Nářeční podoby (je-li určena jejich totožnost) se převádějí do spisovného jazyka. V LKŽ se proto nemají uvádět: sklidėnti LzP vedle sklydėnti End LKŽ XII 994, sklydúoti NmŠ, Als, Kl LKŽ XII 996 (sklidúoti J je nepřevedená podoba), zde i < y v nepřízvučné pozici; kėmelis J.Balt vedle 1 kėmelis Skp, Sl, Pl LKŽ 556, zde jde o kupiškėnskou podobu, v níž přízvučné e > ė; jūdstrazdis (dial.) D.Pošk, jūduarnis, jūdžemis D.Pošk LKŽ IV 372—373 — zde jsou uvedeny dunininské podoby; kviekšti Žem LKŽ VI 1084 vedle kvėkšti Užv, Vdk, Kal, Krš, Plt, LKŽ VI 1064; zde je zachována žemaitská podoba s ie < ė a podobně. Novotvary autorů nebo redaktorů a různě upravované podoby lze ve slovníku uvádět beze změn. Tak bychom zachytili dějiny redakčních úprav, např.: brązguolis Vaižg LKŽ I 1025. Zeměpisné rozložení ukazuje, že v nářečích se vyskytuje pouze brūzguolis 233 Čk, Lš, Šmk, J, Nmn atd. LKŽ I 1102. První podoba je doklad z písemných pramenů, jimi vytvořená zcela nová podoba. Bylo by vhodné uvést ji jako individuální neologismus. 3. V tomto článku jsme chtěli ukázat, kolik problémů vzniká autorům slovníků při setkání se staršími písemnými prameny, když se snaží interpretovat jejich lexikum. Několik uvedených zásad by mělo pomoci při systematizaci této poměrně nesourodé oblasti lexikografické činnosti. PREZENTACE LEXIKA STARÝCH PÍSEMNÝCH PAMÁTEK VE SLOVNÍKU LITEVSKÉHO JAZYKA Shrnutí Slovní zásoba starých písemných památek (včetně slovníků) je důležitou součástí akademického Slovníku litevského jazyka (DLL). Pravopis nářečních slov je v DLL podáván pomocí zvukových ekvivalentů ve spisovné litevštině. Přepis se provádí v souladu s hláskovými zákonitostmi nářečí, na nichž jsou založeny zvláštnosti jazyka starých písemných památek a slovníků. V prvních svazcích DLL není přepis starých podob vždy zcela přesný. Existovala tendence ponechávat tyto podoby nepřepsané. Tento článek pojednává o prezentaci nářečních podob. Autorka navrhuje systematický přepis bez jakékoli výjimky. 234