Lietuvių kalbos bendraties konstrukcijų raida

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXIII (1995) GRAMATIKA IR LEKSIKOLOGIJA VYTAUTAS AMBRAZAS VÝVOJ INFINITIVNÍCH KONSTRUKCÍ V LITEVŠTINĚ 1. PŮVOD A PŮVODNÍ VÝZNAM INFINITIVU 1.1.1. Infinitiv je v současné litevštině jedním ze tří základních slovesných tvarů. Také svým užíváním se přimyká ke slovesu: má slovesnou rekci pádů, vytváří těsná syntaktická spojení s určitými slovesnými tvary, které plní úlohu pomocných slov (musím spěchat, začal jet, dal se táhnout apod.). Takové tvary, nazývané infinitivy, nacházíme téměř ve všech současných indoevropských jazycích. Při jejich vzájemném srovnání upoutají pozornost výrazné rozdíly ve tvarech a zároveň značná podobnost v jejich slovesném užívání. Historické zkoumání infinitivů ukazuje, že původně nepatřily do systému slovesa, nýbrž do něj byly v různých indoevropských jazycích začleněny v různou dobu a v různé míře. Infinitivy všech příbuzných jazyků mají kmeny slovesných podstatných jmen, některé (zejména ve starších obdobích vývoje) si zachovaly také pádové koncovky příznačné pro podstatná jména. Kmeny i pádové koncovky se značně různí: ze 14 kmenů vyčleněných R. Jeffersenem (1975:135) jsou infinitivy kmenů tu a ti doloženy ve většině indoevropských jazykových skupin, zatímco infinitivy ostatních kmenů pouze v 1–3 skupinách. Někdy však mají i infinitivy téhož kmene různé pádové koncovky, a proto nepocházejí z téže původní formy. Takové jsou například infinitivy kmene tu s koncovkami: pr. -ton, -twei, s.ind. -tos apod. V nejstarších doložených indoevropských jazycích (chetitštině a staré indičtině) lze někdy infinitivy od slovesných podstatných jmen – názvů dějů – jen těžko odlišit: tytéž formy se někdy užívají jako infinitivy, jindy si zachovávají funkci podstatných jmen.1 1.1.2. Litevské infinitivní tvary s -ti a -tie < *-tei se rovněž vyvinuly ze slovesných podstatných jmen kmene ti – názvů dějů (abstrakt), jako jsou mirtis, prapultis, būtis. Abstrakta sloves tohoto kmene byla kdysi ve východobaltských jazycích velmi produktivní a široce užívaná. Poté, co v jejich funkci převládly dnes běžné názvy dějů s příponou -imas/ -ymas, staré podoby abstrakt kmene ti ustrnuly a postupem času se změnily v infinitivy. Baltské infinitivy s -i (lit. nešti, nešti, nešti-s, lot. nest, nestis, pr. billīt „vyprávět, mluvit“) a s -ie < *-ei (lit. neštie, neštie-s, lot. nestiē-s) odpovídají dativu singuláru podstatných jmen kmene i (-i a *-ei mohou být ablautovými variantami téže dativní formy). To 1 Pasak V. Ivanovo (1963:152–153), hetitų kalbos veiksmažodinių daiktavardžių vn. datyvo formų su -anna virtimą infinityvais galima pastebėti lyginant istorinius šaltinius. 74 umožňuje domnívat se, že formy mirtį/ mirtie apod. se kdysi užívaly jako dativy slovesných podstatných jmen (ve významu „smrti“), a toto užití vytvořilo předpoklad pro to, aby se z nich vyvinuly infinitivy. Také v mnoha dalších příbuzných jazycích se dativy názvů dějů často mění v infinitivy. Například z 700 infinitivů nalezených v Rigvédě jich dokonce 600 odpovídá dativu slovesných podstatných jmen (Sgall 1958; Szemerényi 1970:298). 1.1.3. Baltské infinitivy s -ti/ *-tei lze formálně odvozovat také z lokativů kmene ti (Otrębski 1956:243; Stang 1966:447; Hamp 1985:199—202); s lokativem se pokouší spojovat také slovanský infinitiv s -ti < *-tei (Stang ib. 447; Vaillant 1966: 127).2 Názory na dativní a lokativní původ těchto tvarů si zásadně neodporují, protože v nejstarších obdobích vývoje indoevropských jazyků mohly dativy s -i/ *-ei splývat s formami užívanými příslovečně, které byly později začleněny do pádové paradigmatu a reinterpretovány v něm jako samostatný pád — lokativ (Toporov 1961: 275 tt., 285; Mažiulis 1970: 80, 128—129, 248 tt.). Tak lze interpretovat i názor F. Trávníčka (1956: 167 tt.) na původ infinitivů z indoevropských příslovcí. Formální vztah dativu a lokativu však byl patrně zděděn z doby před vznikem infinitivů. V užívání infinitivů v litevštině i v ostatních baltských jazycích lze jen stěží rozpoznat stopy lokativního významu. 1.1.4. V pruštině se vedle infinitivu s -t (dat „dát“, gērbt „říci“) široce užívá infinitiv s -twei, např.: dātwei „dát“, poutwei „pít“, westwei „vést“. Vyvinul se z dativu singuláru názvů dějů kmene tu s koncovkou -ei, tj. *-tu-ei. Infinitivy -tave zcela téhož původu existovaly také ve staré indičtině (srov. dhātave „dát“, attave „jíst“). Ve východobaltských jazycích však infinitivy odvozené z dativu podstatných jmen kmene tu nejsou; supinum (účelový tvar) s -tų < *-tum se odvozuje od jiného pádu kmene tu — akuzativu singuláru. Baltské jazyky se tedy shodují v pádovém tvaru názvů dějů, které daly vzniknout infinitivu, částečně se však liší kmenem. To ukazuje, že dativy slovesných podstatných jmen byly začleněny do systému slovesa a změnily se v infinitivy nikoli v baltské prajazykové fázi, nýbrž v době samostatného vývoje těchto jazyků. Právě proto baltské jazykové údaje pomáhají lépe porozumět vzniku infinitivu, neboť zde spojení s původním užíváním slovesných podstatných jmen dosud zcela nezaniklo. Také ostatní indoevropské jazyky patrně zdědily nikoli společné neměnné infinitivní tvary, nýbrž společné předpoklady jejich vzniku. Tyto předpoklady jsou syntaktické a je třeba je hledat v užívání infinitivů. Pomáhá zde vnitřní rekonstrukce. Aplikujeme-li ji na syntaktický systém litevštiny, pokoušíme se v něm vyčlenit staré typy užívání infinitivu a určit strukturu konstrukcí, z nichž se infinitiv vyvinul jako samostatný neměnný slovesný tvar. 2V lingvistické literatuře se píše také o původu infinitivu na -ti z lokativu souhláskového kmene -t (Brugmann 1911: 424; Endzelins 1951: 918; Hamp 1985: 201—202; Zinkevičius 1981: 164). Tento názor je nevěrohodný už jen proto, že názvy dějů s kmenem t se v baltských jazycích vůbec nevyskytují. 75 1.2.1. V současné litevštině se infinitiv nejčastěji pojí s určitými slovesy, která vyjadřují: a) začátek nebo konec děje (začínám / pouštím se do práce, rozběhl se, přestal chodit, dopsal jsem), b) možnost, povinnost, přání, schopnost, úsilí (mohu chodit, musíme se vrátit, hodlá se učit, pokusil se utéct, chci odjet), c) nadměrnost či nedostatečnost děje (přidali příliš mnoho k pití, méně osolili) a podobně. Infinitiv zde vyjadřuje obsah hlavního slovesa, tvoří jeho nezbytné doplnění a podmět vyjádřených slovesem a infinitivem dějů je totožný. Těsné spojení tvoří infinitivy také se slovesy vyjadřujícími rozkaz, pobídku, prosbu; zákaz, bránění; dovolení, pozvání apod., pouze zde se děj infinitivu vztahuje k jinému podmětu (přikázal mlčet, prosil, aby nezpívali, zakazuji spát, brání ve čtení, dovolil projít se, pozval na návštěvu). Konstrukce těchto typů jsou v litevštině, stejně jako v mnoha jiných současných indoevropských jazycích, nejrozšířenější a tvoří základní vrstvu užívání infinitivu. Zde má infinitiv nejblíže k určitým slovesným tvarům a je obtížné postřehnout stopy jeho dřívějšího užívání. 1.2.2. Starší — jmenná — funkce infinitivu se výrazněji projevuje v konstrukcích, v nichž se pojí s plnovýznamovými slovesy (a) nebo se slovesnými spojeními s nezbytným doplněním (b), není podmíněna jejich valenčními vlastnostmi a označuje cíl či účel děje nebo pojednávané věci: a) Mes neseniai atsikėlėm čia gyventi LnkV; Moteriškos susėdo verpti ŽemR I 15; Ir liko tas žmogus ponaut tam dvare BsV 300³; b) Tarnus pastatė saugot BsP II 48; Ožys rado šieno paėsti Lt III 116; Patiese lentą pereiti Pvn; Gryta, jau prisiverpus, skirsto verpalus aust DnR 125; Lazdą pjaunies pasiremti PP 206. Jau Jonas Jablonskis (1935: 30) atkreipė dėmesį į tai, kad tokia tikslą žyminti bendratis iš prigimties (“pagal kiltį”) yra veiksmažodinių daiktavardžių naudininkas. Pagal savo funkciją ji atitinka daiktavardžių naudininko formas ir gali būti vartojama su jomis pagrečiui: orei (= armiui, arti) žagrių neturime, plg. dar: sukosi lizdelį gyvenimui/ gyventi; ieškojo vietos nakvynei/ nakvoti; atnešė bulvių valgymui/ valgyti; lova bus reikalinga poilsiui/ pailsėti; sūnus gabus mokslui/ mokytis. Tikslo bendraties ir naudininko vartosenos paralelumą dažnai matome tiek tarmėse, tiek rašomojoje kalboje, plg.: Varnų ben porelę sau pietums nusisauja DnR 241 / Kad Dočys porelę varnų kept nusisauja 243. Užívání dativu v těchto konstrukcích je opodstatněno významem účelu (cíle), který se již dlouho rekonstruuje pro indoevropský dativ volně spojovaný se slovesy (Brugmann 1911: 555 nn.). Tento význam byl zvláště příznačný pro slovesná abstrakta. Ačkoli litevský infinitiv již ztratil přímou souvislost se skloňováním, původní účelový význam dativu si v uvedených případech zachoval až do dnešních dnů beze změny. 3 Zdroje příkladů se označují stejnými zkratkami jako ve velkém „Slovníku litevského jazyka“ a třídílné „Gramatice litevského jazyka“ (V., 1965—1976, zkr.: LKŽ I—III). 4 Daugiau pavyzdžių su tikslo reikšmės infinityvu žr. Jablonskis 1935: 30; 1957: 475—476; Fraenkel 1928: 129—132; Balkevičius 1963: 226—227; LKG III 170—171, 260. 76 2. DATIV S INFINITIVEM (DATIVUS CUM INFINITIVO) 2.0. Zařazením do systému slovesných tvarů získal litevský infinitiv slovesné řízení pádů. Infinitivy tranzitivních sloves řídí akuzativ, méně často genitiv, podobně jako odpovídající jiné slovesné tvary, srov.: vrátil dluh — přikázal vrátit dluh, chtěl vrátit dluh, poslal příkaz vrátit dluh; čekal na rodiče — prosil, aby počkali na rodiče, poslal žádost počkat na rodiče a podobně. Avšak v případech, kdy se infinitiv volně pojí s jádrem věty a má již zmíněný význam účelu či cíle, vyjadřuje se objekt děje označeného infinitivem nikoli akuzativem, nýbrž dativem, srov.: chyběly peníze na splacení dluhu. Jde o takzvanou konstrukci dativu s infinitivem (dativus cum infinitivo, dále DI). Vzhledem k vazbě infinitivu na dativ se tato konstrukce jakoby vyčleňuje, „vypadává“ ze systému syntaktických vztahů převládajícího v současném jazyce. Z hlediska vnitřní rekonstrukce to lze považovat za důvod k předpokladu, že jde o syntaktický archaismus založený na starším stavu syntaktických vztahů. Proto je vhodné tuto konstrukci probrat podrobněji. Chceme-li objasnit původní strukturu DI, je třeba odlišit výroky, které jsou jí navenek podobné, v nichž určitý slovesný tvar tvoří s infinitivem těsné jednotky typu uvedeného v 1.2.1 a dativ je doplněním slovesa, např.: přikázal chlapci jet, brání/pomáhá lidem pracovat, poradil synovi léčit se, zakazoval ostatním lovit a podobně. DI budou dále označovány konstrukce, v nichž dativ nezávisí na valenci slovesa a spolu s infinitivem vyjadřuje účel či cíl. oral (pole) pro setí žita 2.1.1. Podle vztahu k ostatním větným členům lze rozlišit tři skupiny konstrukcí DI: a) DI siejamas su veiksmažodžiu (tariniu): Nesikalbink kitiems patarti Šim; Prašom, lenk (gerk) ponaiti, lenk kirminui numarinti Jabl; Šovė į orą pagąsdinti žmonėms Myk - Put; Jis negal daugiau užsidirbti, kaip tiktai sau išsimaitinti Šln. b) DI siejamas su veiksmažodžiu ir su jo valdomu daiktavardžiu ar įvardžiu: Atvežiau karčių tvorai tverti Vb; Aš tau duosiu šilkų skepetėlę ašarėlėms nusišluostyti tts (Jabl); Pasiėmė jauną mergelę vaikams prižiūrėti Simon. c) DI siejamas tik su daiktavardžiu, einančiu sakinio papildiniu arba veiksniu: Kamarą daiktams pasidėti visiškai atėmė Simon; Tas kuris malkoms kapoti visai atšipoSrv. Nejrozšířenější a převládající jsou konstrukce skupiny (b). Naproti tomu konstrukce skupiny (c) se vyskytují jen příležitostně. Již ze synchronního hlediska je lze považovat za odvozené od skupiny (b), v níž je patrná vazba DI nejen na podstatné jméno, ale i na hlavní sloveso. Tato vazba obvykle přetrvává i tehdy, když je přísudkem vyslovený nebo domýšlený tvar slovesa být, např.: Jaký je tu dobrý rožeň pro pečení chudým BsP II 91. J. Jablonskis (1957: 598) výstižně poznamenal, že se zde předpokládá jmenná část vhodný, určený či podobná: Ne každá ústa (ústa jsou vhodná, dobrá, určená) na srkání kaše. 77 To potvrzují také otázky, které se v lidových pohádkách kladou k pojmům označovaným podstatnými jmény souvisejícími s DI, např.: Přichází čáp s velkým hrdelním vakem. — K čemu [tj. k čemu je určen, potřebný] ten vak? — Na ukládání peněz. — Na co jsou ty peníze? — Na kupování luk. — Na co jsou ty louky? — Na pasení krav LTRn 396 (podrobněji viz Toporov 1963: 151). Z příkladů skupiny (a) je patrné, že souvislost konstrukce s podstatným jménem není nezbytná: DI zde závisí přímo na základním slovese. Konstrukce této skupiny lze chápat také jako odpovědi na otázky K čemu? Za jakým účelem?, srov.: K čemu tu oráš, Juozasi? — K setí lnu (JablRR I 598). Mezi skupinami (a) a (b) lze snadno pozorovat jasnou souvislost a přechodnost: doplníme-li sloveso podstatným jménem označujícím objekt (srov.: Ohnout skleničku, pane, aby se červ umrtvil) nebo parafrází vyjádříme pojem děje slovním spojením (srov.: Vystřelil kuli do vzduchu, aby lidi postrašil), získáme konstrukce skupiny (b), srov. také: Na dvoře zvoní, aby podojili krávy, a v Žemaičské věži se rozezněly zvony, aby vyprovodily děvče tts (JablRR I 599). Skupiny (a) a (b) jsou tedy variantami téhož typu: DI se váže k větnému jádru — slovesu nebo spojení slovesa a na něm závislého pádu. 2.1.2. Ačkoli se DI často užívá jako ekvivalent účelové vedlejší věty, nemůže nahradit zdaleka každou účelovou vedlejší větu a naopak. V živém jazyce je DI obzvláště běžné v případech, kdy je možný také samotný dativ vyjadřující účel či určení (bez infinitivu). Srov. paralelní příklady uvedené Jablonskim: Přinesl jsem několik liber masa k obědu/ k uvaření oběda; Lidé vozí cihly pro kostel/ na stavbu kostela; Kříž byl postaven na památku jeho práce/ k připomenutí jeho práce JablRR I 596 (viz také Valiulyte LKG II 34 — 35). Stejně jako dativ podstatného jména se s větným jádrem pojí také jeden infinitiv: Položil prkno k přejití Pvn; Hůl si řežeš k opření PP 206 (viz 1.2.2). I v téže větě lze někdy účel či cíl vyjádřit dativem podstatného jména, infinitivem, anebo obojím zároveň. Tato paralelnost užití je patrná jak v konstrukcích skupiny (a), tak skupiny (b), srov.: a) Zpočátku jsem oral jen pro ječmen/ sít/ pro setí ječmene. b) Otec přivezl dříví pro chalupu/ topit/ na topení v chalupě. Zámecká vrata jsou široká pro koně/ aby mohli vjet/ pro vjezd koní. To vše ukazuje, že DI tvoří dva rozvíjející průvodní členy závislé na větném jádru: dativ účelu (cíle) a rovněž infinitiv vyjadřující účel. Jak již bylo zmíněno, samotný infinitiv se vyvinul z dativu slovesného podstatného jména — názvu děje. Popsané vztahy mezi členy konstrukce tedy umožňují rozpoznat takovou původní strukturu DI5. 5 Zkratky: N — nomen (jmenné slovo), V — verbum (sloveso); NV — nomen verbale (slovesné jméno), nom — nominativ, dat — dativ. Šipka → označuje vztah připojení, ↔ vzájemnou souvislost. 78 Například vztah členů konstrukce pirkau arklių laukams „koupil jsem koně na pole“ lze znázornit takto: DI tedy přímo odráží původ infinitivu v dativu slovesných podstatných jmen. Podle své původní stavby se DI jeví jako na jádru věty závislý dvojitý dativ účelu (cíle) (dativus duplex). 2.1.3. Toto pojetí původní struktury DI se v zásadě shoduje s názory A. Potebni (1958: 387 nn.), F. Kuršaitise (1876: 406), J. Jablonského (1935) a později P. Trosta (1958: 273) a I. Marvana (1960: 10). DI zvláště výstižně charakterizoval Jablonskis, když uvedl, že zde „k vyjádření účelu užíváme dva dativy, jeden prostého substantiva a druhý, nyní nazývaný infinitivem. Substantivum vyjadřuje, k jaké (30) věci, k jaké době nebo k jakému účelu je něco potřebné nebo činěno, a infinitiv připojený k takovému dativu tento účel ještě lépe objasňuje a označuje, k němuž se nějaká věc hodí nebo k němuž se užívá“ (Jablonskis 1935: 30—31). Mimochodem, F. Kuršaitis psal pouze o souvislosti DI s podstatnými jmény, zatímco H. Engertas (1937: 109—111, 1938: 45—56), který jeho myšlenku dále rozvinul, dospěl k závěru, že konstrukce je pouze atributivní, odpovídá na otázku „Co to je?“ a nemá žádnou souvislost s hlavním slovesem. Lingvisté, kteří později zkoumali DI z hlediska jazykové kultury, se také zaměřovali především na jeho významový vztah k podstatnému jménu ve větě (Balčikonis 1978: 267—269; 392—393; Paulauskienė 1970: 49 nn.; Piročkinas 1986: 188—190, podobně také Haudry 1968; 1977: 104 nn. z perspektivy dalších indoevropských jazyků). Historicky však nelze spojovat DI pouze s podstatným jménem ve větě, jak ukazují již probrané příklady skupiny (a) a odvozená povaha atributivních konstrukcí. Protože DI rozšiřuje jádro věty a nejdůležitější roli v něm má sloveso, zůstává nevyvrácené tvrzení E. Fraenkela, že základem konstrukce byly věty, v nichž DI v podstatě („im Grunde“) závisí na hlavním slovese (1925:60). 2.1.4. V samotné konstrukci DI, posuzované izolovaně, označuje dativ podstatného jména nebo zájmena nejčastěji objekt děje infinitivu. Někteří badatelé, kteří vysvětlovali původ DI a odpovídajících konstrukcí v příbuzných jazycích, se domnívali, že zde původně místo dativu stál akuzativ, řízený slovesným podstatným jménem vyjadřujícím účel (slovesná podstatná jména ve starých indických a dalších jazykových památkách totiž obvykle zachovávají pro slovesa typické řízení pádů). Akuzativ zde měl být nahrazen dativem vlivem hlavního slovesa (Brugmann 1916: 917 nn.) nebo vlivem dativu názvu děje (atrakcí) v době, kdy se tento ještě neproměnil v neohebný infinitiv (Schleicher 1856: 311; Delbrück 1897: 470; Miklosich 1874: 79 844). Změnou pojetí atrakce na kongruenci (shodu) vysvětluje vztahy mezi členy konstrukce podobně W. Boeder (1980). Proti takovému názoru na původ DI svědčí nejen již probraná souvislost členů konstrukce s jádrem věty, ale také rozmanitost významových vztahů mezi nimi. Dativ podstatného jména může v litevštině zde označovat nejen objekt děje infinitivu, ale i jeho subjekt: Nalil mléko koťatům k vylízání Ktk (srov.: aby koťata vylízala); Máš dceru, aby ji drak spolkl LB 190 (srov.: aby drak spolkl); V lese bylo umístěno dvacet budek, aby v nich sýkory hnízdily (srov.: aby sýkory hnízdily) LKG III 173. Takové konstrukce se vyskytují i ve starých jazykových památkách už od počátků písemnictví, srov.: lawonus kitus ing wandeni mete szuwims walgiti Mž 427 (= aby ryby jedly). Někdy dativ označuje také okolnost děje infinitivu, např.: Vzala si přízi k nočnímu předení (srov.: aby v noci předla). Vztah každého z členů DI k jádru věty je zde zřejmý (srov.: vzala si na noc / vzala si příst — 2.1.5. Ačkoli byly členy konstrukce, která tvořila základ obou DI, závislé na větném jádru, ústřední postavení mezi nimi však zřejmě od samého počátku zaujímal substantivní člen (nikoli název děje). E. Fraenkel (1925: 60; 1928: 131) považoval infinitiv (původem název děje) za doplněk připojený k dativu substantiva („epengetischer Zusatz“). Takový vztah syntaktických jednotek, kdy jedna doplňuje druhou, ale obě jsou stejně závislé na třetí, se nazývá apozitivní. Jednotky spojené tímto způsobem mohou každá samostatně zastupovat druhou, avšak jedna z nich má zpravidla významově hlavní postavení a druhá je doplňující, vysvětlující a obvykle následuje po hlavní (Seiler 1960: 198; Valeckienė 1984: 111). To, že dativ substantiva byl v konstrukci DI sémanticky hlavním členem, dokládá jeho převažující předřazení jak v litevštině, tak i ve starých památkách jiných indoevropských jazyků (srov. Sgall 1958: 202; Kurylowicz 1964: 162). Šel jsem pole orat/ orat 2.2.1. Primární vztah členů DI k hlavnímu slovesu dokládají také lexikální omezení užití konstrukce a závislost její struktury na lexikálním významu slovesa. Když hlavní sloveso označuje pohyb, změnu stavu věci, změnu (nebo setrvání beze změny — jako sloveso zůstat), cíl se nevyjadřuje dativem, nýbrž genitivem s infinitivem, např.: Půjdu na kopec sekat žlutou pšenici VD I 290 (Alv); Ostatní vyrazí přivést koně Žem; Ženy se posadily příst len Vrn; Dívka zůstala doma hlídat (ale: Nechal jsem psa doma hlídat), viz LKG III 169. Stejně jako v konstrukcích s dativem lze cíl vyjádřit také pouze jedním z členů (samotným genitivem nebo samotným infinitivem). Stařec se vrátil na oběd/ naobědvat se/ najíst se Stejné syntaktické vztahy jako infinitiv má v příslušných konstrukcích supinum, typické pro dialekty východní Litvy, srov.: Stařec se vrátil na oběd/ aby se najedl/ najedl Supinum má stejně jako infinitiv jmenný původ: vyvinulo se z akuzativu názvů děje se ztrnulým kmenem tu. Děje tohoto kmene 80 názvy (abstrakta) měly v baltštině důležitou úlohu v systému tvoření slov a teprve později začala ve východobaltských jazycích výrazně převládat abstrakta s kmenem ti (S.Ambrazas 1987: 92 — 93). Ve větách se slovesy pohybu měl akuzativ abstrakt s kmenem tau zpočátku význam cíle pohybu, doložený i v jiných indoevropských jazycích v raných obdobích jejich vývoje, srov.: s.ind. sa gamad indro... vasūnām dātum RV V 36.1. „přijď, Indro... abys dal dary (dosl.: dávání)“ (Jeffers 1976: 2), lat. eunt spectatum „šli se podívat (dosl.: dívání)“ a podobně. Abstrakta s kmenem tu se však již velmi dávno stala neproduktivními, jejich akuzativ ustrnul a proměnil se v neměnný tvar — supinum. K genitivu vyjadřujícímu záměr, který zase závisí na hlavním slovese, se supinum zřejmě připojovalo již jako neměnný tvar, který už neměl pádový význam. Později supinum v mnoha konstrukcích se slovesy pohybu nebo změny stavu vytlačila infinitivní konstrukce. J.Palionis (1967: 199 — 200; 1974) zjistil, že ještě v 16. a 17. století se supinum (účelové supinum) užívalo v mnoha litevských nářečích, v nichž je později nahradil infinitiv. Protože slovesná substantiva kmene ti zaujala mezi názvy děje převládající místo později, jejich dativ si déle uchoval pádový význam. Jak jsme viděli, dativní význam si infinitivum zachovává dodnes v mnoha konstrukcích účelových. Proto se v konstrukcích s infinitivem v dativu původní stav syntaktických vztahů zachoval lépe.6 Změna syntaktických vztahů 2.3.1. Ačkoli je původní vztah složek DI k větnému jádru v mnoha případech stále patrný, samotná konstrukce již může být užívána jako samostatný syntaktický celek vyjadřující účel (záměr) děje. Vyskytuje se také ve větách, v nichž by samotný dativ (bez infinitivu) nebyl vhodný nebo by měl zcela jiný význam, např.: Aby svolal přátele, venku jen před večerem; Viděli jste, jaký je to dobrý rožeň na pečení losa BsP II 91; Ostatní slíbili, že dovolí i dětem vykopat jámu Jabl. V takových případech se dativ obvykle chápe jako objekt děje vyjádřeného infinitivem. Jen příležitostně to však ovlivní i gramatickou podobu konstrukce: dativ se nahrazuje obvyklým pádem přímého předmětu — akuzativem, např.: Rozdělala jsem oheň, abych uvařila snídani Sch 158; Dej, Bože, jasný den, abych mohla sít routu VD I 373. Takových výpovědí je hojně v zápisech nářečí Malé Litvy i v Donelaitisových spisech, např.: Zatouží si uplést lýkové střevíce DnR 201 (viz také Jablonskis 1957: 598). Pronikání akuzativu na místo dativu lze pozorovat již v písemných památkách 16.–17. století, např.: Ustanovil ty biskupy, aby spravovali Boží církev SP I 226₃₁; Neboť jsem příliš stará, abych si vzala muže BrB Rut 1,12 (das ich einen man neme LB). 6 Při zkoumání odpovídajících konstrukcí ve Vedách bylo rovněž zjištěno, že nejstarší užití si tam zachovaly ty infinitivní formy, které se od slovesných substantiv oddělily nejpozději (Sgall 1958: 209). 81 Ve spisovném jazyce jsou takové konstrukce dodnes opravovány jako nesprávné (srov. KPP 78), ale v některých případech se již projevuje kolísání a norma užívání pádu byla nejednou předmětem diskuse (Balčikonis 1978: 267—269; 392—393; Pupkis 1980: 144; Šukys 1984: 81—83; Piročkinas 1986: 188—189). 2.3.2. V důsledku přeskupení syntaktických vztahů začal akuzativ pronikat také do konstrukcí závislých na slovesech pohybu a změny stavu. Vedle genitivu se často užívá v západoaukštaitských a žemaitských nářečích, v písemných památkách je doložen od XVII. století a v lidové slovesnosti již od nejstarších zápisů, například: A přijeli tři mládenci napojit ryzé koně StnD 31; Poslala mě matička dvoreček zamést Klv (VD I 333); Jdu převázat krávu/krávy Dkš; On nechal nohy a běžel přinést sekeru BsP I 35; Běží spatřit, jak z nebe sesílají hocha S1G I 53 (viz také LKG III 169; Piročkinas 1972: 133). V Donelaitisových textech se však (na rozdíl od případů uvedených v 2.3.1.) zde účelový genitiv dobře zachoval, srov.: Za tmy jsem se vydal na okraj lesa krást stromy DnR 201 a podobně. Jonas Jablonskis (1935: 36) yra atkreipęs dėmesį į tai, kad kilmininkas su siekiniu vartojamas tada, kai jis ir vienas galėtų reikšti veiksmo tikslą (t.y. kai tarp veiksmažodžio ir kilmininko yra tiesioginis ryšys — V.A.). Kai vienas kilmininkas dėl sakinio prasmės negalimas, siekinys valdo galininką (kaip ir bendratis ką tik cituotuose pavyzdžiuose), pvz.: Puolė visi bučiuotų rankas seneliui; Stankunas nubėgo sudėtų pinigus advokatui. Pasak Arnoldo Piročkino (1972: 132 — 133), toks skirtumas daromas ir dabar kai kuriose šnektose (apie Veliuoną, Jurbarką). 2.3.3. Další etapa vývoje DI je doložena v lotyštině. Konstrukce, v nichž dativ označuje subjekt děje infinitivu, se v ní dobře zachovaly a svou stavbou odpovídají litevským konstrukcím, srov.: Es neņēmtu lielu sievu vējinam vēcināt ME IV 548, dosl.: „Nevzal bych si vysokou ženu, aby se houpala ve větru“ (viz také Ozols 1967: 150). Stejně jako v litevštině se zde účel vyjadřuje také samotným dativem podstatného jména, např.: celās darbam „vstával do práce“; ko atstāšu pieminai „co zanechám na památku“ (Bergmane 1959: 379; 1962: 31) a podobně. Že si účelový infinitiv v lotyštině rovněž zachoval význam dativu názvu děje, je patrné z K. Mülenbachových srovnání: Putras nav ne paost (= ne paošana); „Polévka není ani k ochutnání (= k ochutnání); Jauka bija uzskatīt (= uzskatīšanai) „Byla hezká na pohled (= na podívání)“ atd. (Mülenbachs 1928: 193). Na druhé straně má v lotyštině podstatné jméno nebo zájmeno spojené s infinitivem, které označuje předmět děje infinitivu, již nikoli tvar dativu, nýbrž akuzativu, např.: Došu savu kumeliņu rožu dārzu noecēt „Dám své klisně zrýt růžovou zahradu“ (Mülenbachs 1928: 193). Akuzativ se zde místo dativu užívá již v písemných památkách XVII. století, např.: Deews darrīja... Spihdekļus/ to leelaku to Deenu waldīt/ un to masaku Spihdekli to Nakti waldīt G1B I Moz 1,16, dosl.: „Bůh učinil... světla, to větší, aby vládlo dni, a to menší světlo, aby vládlo noci“; nehme līnu Swahrkus wiņņu peewilt Judit 16,8, dosl.: „vzal (tj. oblékl si) lněnou sukni, aby ji oklamal“. Přeskupení syntaktických vztahů tedy v lotyštině již změnilo kon- 82 gramatickou formu konstrukce. 2.3.4. V lotyštině se akuzativ prosadil namísto genitivu také v konstrukcích se slovesy pohybu a změny stavu, např.: Nu es iešu sētņā kājas, rokas pūtināt BW 6936, pozn.: „Teď půjdu na dvorek odpočinout si nohama a rukama“; Tur teceju slotas griezt BW 1271, pozn.: „tam jsem běžel řezat košťata“ (Ozols 1967: 151); Visi spiedās uz durvīm saņemt negaidītos viesus MLLVG II 20, pozn.: „Všichni se tlačili ke dveřím přivítat nečekané hosty“; Saimnieks sūtīja puiši krūmus izplaut (Mülenbachs 1928: 196), pozn.: „Hospodář poslal chlapce vykácet křoví“. Akuzativ se zde prosadil již v písemných památkách 17. století, srov.: tas to sutia uz sawu cematu cūkas ganīt EEV(ASpr I 6210), pozn.: „ten ho poslal na své pole pást prasata“; ESUS egaa namma... maize est ib I 194, pozn.: „Ježíš šel do domu jíst chléb“. V nářečích, která zachovala supinum, se s ním však zachoval i starší genitiv, např.: Iēsim guōvu slāuktul! Valmiera (Endzelins 1951: 562); Tēvs aizgāja bīšu kāptu ME I 301 ”Tėvas išėjo bičių koptų”. Ekvivalenty v jiných jazycích 2.4.1. V ostatních příbuzných jazycích pokročil vývoj infinitivních konstrukcí mnohem dále. DI lze v některých z nich nalézt pouze v raných obdobích jejich vývoje. Ve staroslověnštině a staré češtině se nacházejí pozůstatky DI, které badatelé považují za syntaktické archaismy a které svou stavbou i významem odpovídají litevským konstrukcím. Dativ v nich může označovat jak subjekt infinitivního děje, např. staroslov. sětvoriť mi chizinu sěsti mi vъ neï Supr 204,2, pozn.: „postaví mi chaloupku, abych v ní seděl“, tak i objekt, např. staročes. kúpichu pole pútnikóm hřesti Hrad., „koupil pole k pohřbívání poutníků“7 Vztah dativu k jádru věty (resp. ke slovesu) ve staré češtině dokládá okolnost, že dativ se zde zachovává i tehdy, když je infinitiv již nahrazen předložkovou konstrukcí, srov.: kúpichu pole na pohřeb pútnikóm, pozn.: „koupil pole na pohřeb poutníkům“ (Trávníček 1956: 170, 174). Podobně jako v litevštině se zde odedávna užívá také samostatný účelový dativ podstatných jmen. 2.4.2. Pro určení původního stavu DI jsou mimořádně významné odpovídající konstrukce ve staroindickém jazyce. Jejich stavba ve Vedách zcela odpovídá té, kterou lze metodou vnitřní rekonstrukce rekonstruovat pro starou litevštinu. Infinitiv tam ještě má paradigmatické dativní tvary slovesných substantiv (s -tavāi/ tave, -adhyai, -áye, -e) a sama konstrukce si zřetelně zachovala povahu dvojitého dativu. První dativ (substantiva nebo zájmena) může označovat jak subjekt děje (a), tak objekt (b), srov.: a) átho indrāya pātave sunú sómam RV 1,28,6, pozn.: „tedy Indrovi k pití (vypít) lisovaný só- 7 Plačiau apie slavų kalbų DI žr. Miklosich 1874: 857 tt., Потебня 1958: 389; Los 1922: 172—173; Gebauer 1929: 380, 579—580; Vondrák 1928: 265, 408; Trávníček 1956: 170 tt. 83 ma”; b) pība... vṛtrāya hāntave śaviṣṭha RV 4,13,3, pozn.: ”pij... pro zabití Vrtry (zabít), mocný”8. Podobný jako v baltských a slovanských jazycích je také vztah konstrukce k dativu jednotlivých podstatných jmen označujících účel. Již ve Vedách je však duální dativ (resp. DI) reliktní povahy (Sgall ib. 209). V důsledku přeskupení syntaktických vztahů mezi složkami konstrukce se místo duálního dativu (DI) častěji užívají konstrukce s akuzativem řízeným týmiž „infinitivy“. 2.4.3. Výrazné protějšky baltského DI se nacházejí také v klínopisných textech chetitštiny. Mezi dativem s infinitivem vyjadřujícím účel a hlavním slovesem zde vidíme vztahy charakteristické pro strukturu baltské konstrukce, srov.: nankān ANA ERĪNMĒŠ ŠA KUR (UGUTI) (ni)—ninku̯anzi u̯eriat Hatt. 11 IV 4, pozn.: „a poslal ho, aby ho shromáždili vojáci země (horní)“ (Ose 1944: 40, Hahn 1953: 112; 1966: 390). Chetitský infinitiv na -u̯anzi (nininḳu̯anzi „shromáždit“) z archaického kmene u̯ant- zde má tutéž dativní—„lokativní“ koncovku -i jako litevský infinitiv na -ti. Účel (cíl) děje v chetitštině často označuje i samotný dativ bez infinitivu. 2.4.4. Baltské DI tedy odpovídá uvedeným konstrukcím příbuzných jazyků jak svou původní strukturou, tak významem i podobným dalším směrem vývoje. Infinitiv si v této konstrukci zachoval význam účelu, který má dativ jmenných slov od nejstarších dob. Srovnání s jinými jazyky potvrzuje, že syntaktickým základem DI je duální dativ účelu (cíle), jehož druhou složkou bylo slovesné podstatné jméno. Apoziční vztah mezi oběma členy této konstrukce je starobylý typ syntaktických vztahů, typický pro indoevropské jazyky v raných obdobích jejich vývoje. Na těchto vztazích jsou založeny také duální pádové konstrukce. Duální dativ se slovesnými podstatnými jmény – názvy dějů – se zřejmě dávno před vznikem infinitivů užíval k vyjádření cíle či účelu a ve větě plnil roli, kterou později převzaly infinitivní konstrukce a vedlejší věty účelové. V tomto ohledu se duální dativ se slovesnými podstatnými jmény blíží duálním pádům se slovesnými adjektivy (později participii). Z takových duálních pádů se vyvinuly absolutní konstrukce a akuzativ a genitiv s participiem. To potvrzuje významné postavení slovesných jmenných slov v prvotní větné stavbě indoevropských jazyků. 3. NOMINATIV S INFINITIVEM (NOMINATIVUS CUM INFINITIVO) pole zůstalo blízko 3.1.1. Infinitiv vyjadřující účel se odedávna užívá u stavových sloves- 8 Žr. Delbrück 1888: 413; Sgall 1958: 200 tt.; Haudry 1977: 106—122 su lit. F. Renou (1937: 28) manė esant galima ”infinityvą” hāntave ir pan. kildinti iš veiksmažodinio būvardžio datyvo, tačiau tam prieštarauja tiek kai kurių sen. indų (Haudry 1977: 122, 436), tiek baltų, slavų ir kitų kalbų infinityvų morfologinės ypatybės. 84 sloves, např.: kliūti, likti, rūpėti, tekti, apsimokėti, įkurėti, pasitaikyti a podobně. V těchto případech je předmět, jehož stav sloveso označuje, vyjádřen nominativem. Subjekt, který daný stav zakouší, může být buď nevyjádřený (a), nebo vyjádřený dativem (b): a) Bepaliks tas sienelis sugrėbt Lpl; Darbas nelengvas teko dirbt Gg; Rūpėjo tas šienas daužyt Krp; Apsimoka linai sėt? Rd; Kitąsyk pasitaiko ir toks vyras gaut Mrj; b) Man kas belieka daryt? Ds; Man kliūn(a) visi darbai nudirbti Vvr; O čia jam rūpi pinigai skaityti BsP III 69; Nebepatiko ožkelei sodrį žolelė pešti Žem (LKŽ XIII 286). Již v roce 1893 Jonas Jablonskis prozíravě poznamenal, že v tomto typu vět je nominativ podmětem, zatímco „infinitiv zde pouze vysvětluje nebo doplňuje predikát… Vezměme například větu ‚man jau rūpi avižos‘; kdybychom predikát ‚rūpi‘ vysvětlili infinitivem ‚pjauti‘, dostali bychom úplnou konstrukci nominativu s infinitivem: ‚man jau rūpi avižos pjauti‘“ (1935: 32). To lze říci jak o příkladech skupiny (a), tak skupiny (b): nominativ tvoří jejich jádro a infinitiv lze vypustit, aniž by tím byla narušena gramatická stavba: bepaliko sienelis, teko darbas, apsimoka linai atd. Význam účelu, který je vlastní dativu slovesných podstatných jmen a infinitivu, jenž se z něj vyvinul, je zde poněkud méně zřetelný než u probíraných konstrukcí s infinitivem, lze jej však snadno vysledovat při srovnání výpovědí s infinitivem a bez něj. Doplňková role infinitivu je ještě výraznější ve větách, v nichž vůbec nelze použít dativ označující subjekt, např.: Greit rugiai prasidės pjauti Mžk; Jau paspėjo rugiai pjauti Žrm (LKŽ XIII 387). Model konstrukce tedy lze zapsat takto: (mně) připadlo/ připadlo za úkol/ leželo na srdci/ omrzelo... strniště (orat) Tyto konstrukce jsou doloženy již od počátků písemnictví, srov.: iam wenam pareitissi ir uszgulli garbe, schlawe a czestis dotį WP 33. 3.1.2. Vztahy mezi členy konstrukce, které jsme rozebrali, už dnes zdaleka nejsou patrné ve všech větách s uvedenými stavovými slovesy. Infinitiv, který již dávno ztratil spojení se jmennou paradigmatem, se začal přiklánět k určitému slovesnému tvaru a vytvořil s ním těsné spojení užívané i ve větách bez nominativu, srov.: Man teko važiuoti; Vaikui terūpi dūkti; Mortai nusibodo sėdėti a podobně. Objekt infinitivu tranzitivních sloves se začal vyjadřovat akuzativem nebo genitivem, např.: Atsitiko jam pro kapines praeinant duobkasius sutikt BsV 92; Bene rūpės darbą dirbti arba vargą vargti? Žem R I 173; Meškai apkrūvėjo klausyti lakštingalos Krž (LKŽ V 834). V současné spisovné litevštině již převládá pozměněný model vztahů v konstrukcích s tranzitivním infinitivem: (mně) připadlo/ připadlo za úkol/ leželo na srdci/ omrzelo... orat strniště Přestavba vnitřních vztahů konstrukce v litevštině ještě není dokončena — jde o živý proces. Ve východních a jižních aukštaitských nářečích se s infinitivem hojně užívá nominativ. Často je však chápán jako pád objektu závislý na infinitivu, např.: Sekas pagaut ešerys Mrk; Šitoks geras rūbas neapsimoka parduot Trgn; Teko man iškast senas šulnys Grnk. 85 Jmenovací pád zde již nemůžeme považovat za podmět věty, srov.: *sekas ešėrus, *teko šulnys. medus gardau/ gardus valgyti 3.2.1. Podobně jako u zmíněných sloves stavu se infinitiv pojí také s přísudkem, jehož jmennou část tvoří přídavná jména. Ta mohou mít skloňovaný tvar mužského nebo ženského rodu (a). S infinitivem se však nejčastěji pojí přídavná jména ve středním rodě, která označují stav osoby nebo věci (b). Podmět tohoto stavu (stejně jako ve větách probíraných v oddíle 3.1) lze v obou případech vyjádřit dativem: a) Odstátá voda je dobrá k pití Jnš; Zajíc je mi odporný k zabití Jnš; Kosatce jsou drahé na chov Akm; Tento koš je příjemný na nošení Vdk; Země byla velmi těžká na orání Als; b) Suchý chléb mi nechutná k jídlu Ut; Věda je drahá na dosažení Šr; Je pro mě důležité získat koně Ukm; Je příjemné sekat seno Ssk. Oba typy konstrukcí jsou doloženy již v písemných pramenech od 16. století, srov.: a) Bei schitie wargai szmogui labai sunkus ira neschoti BrP II 105; b) ir szitie sopulei ne szūku kęst’ DP 214₂₃ (Palionis 1967: 153). Primární funkce infinitivu je zvláště zřejmá v konstrukcích typu (a). V nich má infinitiv, který doplňuje jmenný přísudek, význam účelu typický pro dativ (srov. 1.2.2). Stejnou sémantickou stavbu mají i jasné konstrukční protějšky v příbuzných jazycích, srov.: lot. saulīte silta sildīties BW 32 35 „sluníčko je teplé k zahřívání“ (Endzelīns 1951: 989); stsl. eretici... blědnъ z sutu viděti Kozma 3 „kacíři... jsou bledí k pohledu“ (Дьячкова 1982: 133); stč. chléb tvrd jesti „chléb je tvrdý k jídlu“ (Gebauer 1929: 358); strus. voda Jordana sladkъ pitъ „voda Jordánu je sladká k pití“ (Спринчак 1960: 179)⁹. Jako příklady typu (a) odpovídají příslušným větám bez infinitivu, v nichž se podmět shoduje se jmennou částí přísudku, tak příklady typu (b) odpovídají větám, jejichž přísudkem jsou neshodné tvary středního rodu (mléko je chutné k pití: mléko je chutné = mléko je chutné k pití: mléko je chutné). Věty jako Mně je mléko/ čaj chutné Kd; Cizí střecha je nemilá Ut jsou relikty starobylých nominálních vět; zdědily se z dávných období vývoje indoevropského prajazyka, kdy jmenný přísudek tvořily čisté jmenné kmeny spojené s podmětem (podrobněji aut. 1979: 200 — 202). Čistý kmen si zachovala také litevská přídavná jména středního rodu na -a < *-o, -u: miela, skanu (aut. 1990: 201 — 202 s lit.). Infinitiv dativního původu se k jmennému přísudku s těmito tvary středního rodu připojil stejně jako k přísudku s shodnými tvary mužského a ženského rodu; je to jasně patrné z příkladů se stejnými lexémy, srov.: Ječmeny se sekají nesnadno Mlt/ Řepa se kope nesnadno Mrj; Med je chutný/chutné k jídlu Mlt. Je třeba poznamenat, že konstrukce typu (b) s infinitivem se nejčastěji užívají v nářečích východní a jižní Litvy, kde se dobře zachovaly odpovídající nominální věty s tvary středního rodu. 9 Panašiai ir kitose kalbų grupėse: s.indų (Sgall 1958: 215), germanų (Behaghel 1924: 342), graikų (La Roche 1893: 65), tochary (Krause — Thomas 1960: 79). 86 S ohledem na původ infinitivu v dativu verbálního substantiva (označení děje) můžeme primární strukturu nominativních konstrukcí s infinitivem probíraných v oddílech 3.1 a 3.2.1 schematicky znázornit takto: Např.: med je (pro mě) příjemné/chutné/chutný jíst (<„k jídlu“) Tento model syntaktických vztahů zcela odpovídá tomu, který byl rekonstruován na základě konstrukcí s dativem a infinitivem (srov. 2.1). 3.2.2. Po zániku středního rodu substantiv v litevštině se tvary středního rodu adjektiv proměnily v neměnné predikativní výrazy zobecněné ve významu stavu. Infinitiv se zase odpoutal od skloňovací paradigmatu a začal těsně přilnout k těmto tvarům středního rodu, doplňovat jejich význam a vytvářet s nimi těsná spojení označující stav: je příjemné jíst, je těžké pracovat, je dobře žít, je smutné jet a podobně. K jejich ustálení přispěla okolnost, že tvary středního rodu odpovídající čistým kmenům se již od nejstarších dob v indoevropských jazycích užívaly ve významu stavu. Když se spojení tvarů středního rodu s infinitivem v neosobním významu prosadila a široce rozšířila, konstrukce typu (b) s nominativem se začaly chápat jako neosobní a nominativní tvar jako závislý na infinitivu. Věty jako Host je milý/vidět („k vidění“) tak byly v důsledku přestavby (reintegrace) syntaktických vztahů interpretovány jako Je milé vidět/hosta (hosta). Nominativ se začal považovat za závislý na tranzitivním infinitivu a nahrazovat obvyklým pádem přímého předmětu — akuzativem. Tedy původní model konstrukcí s infinitivem (zkr. Inf), označený v oddíle 3.2.1, byl přestavěn takto: Např.: (mě) těší jíst med/med med je třeba jíst 3.3. Některá adjektiva ve středním rodě, vystupující jako jmenné části přísudku, se sama přiblížila slovesům a dala základ jejich osobním tvarům. Například staré adjektivní tvary středního rodu gaila, verta se staly členy časovacího paradigmatu neosobních sloves, která se z nich vyvinula, galėti, vertėti, a mají význam přítomného času (srov. skauda: skaudėti). V případech, kdy se pojí s tranzitivním infinitivem, nominativ označuje předmět jejich děje, např.: těch brambor je mladých líto kopat Rdv.; Ar 10 Zkratkou Pred se zde označuje slovesný nebo jmenný přísudek. Ostatní zkratky jsou jako v 2.1. 87 stojí za to koně držet? Kp (vzhledem ke zjevně neosobnímu významu těchto forem se věty *bulbės (nominativ) gaila, *arklys verta, zřejmě nikde neužívají). Podobně se z podstatného jména, které tvořilo jmennou část přísudku, reiką/ reikė vyvinulo neosobní sloveso reikėti, -ia, ėjo (Fraenkel 1925: 37–38). Jeho poměrně nedávný původ dokládají odpovídající jmenné konstrukce reikā yra/ buvo apod., užívané ve starých písemných památkách a nářečích (srov. LKŽ XI 375; Fraenkel LEW 714 s lit.); s infinitivem se musely spojovat podobně jako reikalas yra/ buvo...., srov.: Argi jam reikalas buvo tę arkliai brukti? Lp (LKŽ XI 377). Podle Jablonského (1935: 32) dokládají staré užívání nominativu věty: Žinau, kas žagrei reik; žinomas daiktas, kas reik, tas reik. Ve starých dobách tedy zřejmě existovala i taková vyjádření jako *reikā yra/ Ø /buvo/ bus karvė pirkti (srov. metas karvė pirkti) vedle vyjádření s adjektivy, která se skloňují, např.: man reikalingas (t.y. reikia) vaikas paimt Žž. Z reikā vyvinuté sloveso reikėti se nyní s infinitivem užívá velmi široce. Nominativ se v takových případech chápe jako objekt děje vyjádřeného infinitivem, zatímco nositel stavu může být vyjádřen dativem: Reikia uždegt žiburys Skp; Ir spiečius reikia mokėt pagaut Ktk; Anam reikš nešti vanduo Mžk; Vaikas reikia ažmig(d)yt Švnč; Reikia muš(t) ji per pilvą Rdš; Kaip ana reikia pasiekti? Dgl; Reikia viskas sakyt Nmn. brzy/ čas žito sklízet 3.4. Podobně jako s adjektivy středního rodu se infinitiv pojí také s příslovci vyjadřujícími stav (a) nebo s nominativy podstatných jmen (b), které se vyvinuly ze ztuhlých nominálních vět a mají význam blízký příslovcím: a) Tam je dobře děti vychovávat Kpr; Tak příjemně se ty stromy štípají Pln; Už brzy sklízet žito Mlt; Už nebylo kdy ani orat úhor Dgl; I mléko se musí nosit daleko Ob; Dost je mu prolévat krev JnšM; b) Už je čas dojit krávu Dg; Je čas modlit se Dbk; To by bylo k smíchu Jnš; V létě je namáhavé vodit krávy na pastvu Šr. Obdobné konstrukce se tvoří také se spojeními podstatných jmen darbas, dalykas, daiktas apod. s adjektivy (zájmeny): Sbírat houby je drobná práce Brž; Pálit dehet je prostá věc Sv; Udržovat krávu není nákladná věc Rs; Trhat len není žádná novinka Grg; Spříst za zimu čtyři pudy, to není nic Mlt. Nominativní tvary konkrétních podstatných jmen mají v takových případech rovněž objektový význam a obvykle se chápou jako přímo závislé na infinitivu. V jedné větě mohou být vedle sebe i dvě infinitivní spojení s objektovým nominativem, např.: Stavět domy, to není jako jíst koláč Šk. Prosazení akuzativních forem 3.5. Podle údajů shromážděných pro atlas litevských jazykových nářečí se konstrukce s infinitivem a nominativem probíraných typů dobře zachovaly ve východních a západních… 88 … horní Aukštaitové a západní Aukštaitové jižně od linie Jonava - Čekiškė - Šakiai - Sintautai. V ostatních nářečích se místo nominativu užívá akuzativ, který převládá i ve spisovném jazyce. Hranice užívání nominativu a akuzativu není zřetelná; na obou jejích stranách se vyskytují kolísání i přechodné případy. Nominativ se nejčastěji nahrazuje akuzativem v konstrukcích se slovesem reikėti (3.3.) a s příslovci (3.4.), v nichž nominativ nelze chápat jako podmět věty. V žemaitském nářečí se nominativ zachoval v několika „ostrovech“ obklopených akuzativem: v okolí Židiků, Viekšniů, Luokė, Gargždů, Papilė a Raseinių, ale i zde se vedle něj nejčastěji užívá také akuzativ (zejména v konstrukcích se slovesem reikėti).¹¹ Takové sporadické rozptýlení je typické pro syntaktické archaismy: s šířením novějších konstrukcí nejsou staré vytlačovány okamžitě a obvykle se zachovávají v určitých ohniscích. Konstrukce s nominativem se dobře uchovaly také na jazykových ostrovech litevštiny obklopených běloruštinou (v Gervėčiai, Ramaškonyse, Rodūnė, Pelesě, Varanavě, Lazūnech, Zietele a jinde). Prosazování akuzativu v nářečích je tedy stále živým procesem. Z poměrně vzácných dokladů z písemností 16. století vyplývá, že nominativ s infinitivem užívali také západní Aukštaitové z Malé Litvy. Zachování nominativu objektu v konstrukcích s infinitivem podporovala okolnost, že nominativ s tímto významem se odedávna užíval v konstrukcích s neutrálními tvary trpného příčestí, např.: brambory se kopou/ vykopaly, provaz se stáčí, dveře jsou otevřeny a ponechány; často také s genitivem původce děje: jeho žito se seje/ zaselo, staré lesy milovány apod.¹² Je třeba poznamenat, že nominativ s významem objektu se s infinitivem i s neutrálními tvary trpného příčestí užívá v týchž východních a jižních aukštaitských nářečích.¹³ Konstrukce s neutrálními tvary trpného příčestí se dnes také často chápou jako bezosobní, a proto se nominativ, který zastával funkci podmětu, někdy nahrazuje akuzativem předmětu, srov.: S gentiu z dutin se med leze Lp (aut. 1979: 206—207). V týchž nářečích se nominativ objektu užívá také s prézentními a préteritními polopříčestími, srov.: Darbs dirbant vėjai nerūp Mžk; Linai raunant reikia šiltai apsivilkti Brž; Kur čia dabar arklys pastatčius Ut; Kad taip megztinis nusimezgus Mžš; Gerai būtų stipras darbininkas pasisamdžius Kp. Nominativ objektu se zde mohl rozšířit podle vzoru výše uvedených konstrukcí s pasivními příčestími a infinitivem (transgresivy, stejně jako infinitiv, se vyvinuly z dativních tvarů kmene -i, srov. autor 1962: 17 nn.; 1979: 133—134). Konstrukce se slovesem být 3.6. Samostatnou skupinu tvoří konstrukce s nominativem a infinitivem se slovesem být, jehož nulový tvar vyjadřuje přítomný čas. Vyskytují se ve dvou ty- 11 Remiamasi atsakymais į ”Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programos” (V., 1956) klausimus Nr. 115 b ir c. 12 Tyto konstrukce jsou participiálními variantami takových nominálních vět, jako je medus gardu; podrobněji o nich autor 1979: 200—204; 1990: 200—214. 13 O areálu rozšíření konstrukcí s neutrálními tvary pasivních participií viz aut. 1977: 36—38. 89 pu. V konstrukcích prvního typu se infinitiv sloves smyslového vnímání nebo poznávání (nejčastěji — matyti, regėti, girdėti) pojí s nominativem označujícím předmět, který lze vnímat nebo poznávat, např.: (man) yra / Ø / buvo / bus namai matyti. V konstrukcích druhého typu se infinitiv různých sloves pojí s nominativem označujícím předmět úkonu, který je třeba vykonat, např.: (man) yra / Ø / buvo / bus namai statyti. V obou případech má infinitiv pasivní význam. (mně) je / Ø / byl / bude vidět dům 3.6.1. Tato konstrukce se dnes užívá především v nářečích střední a západní Litvy, avšak ustálená spojení se zájmenem kas (kas girdėti; kas nauja girdėti apod.) se vyskytují i na mnoha jiných místech. To svědčí o větším rozšíření konstrukcí tohoto typu v minulosti. Tvar přítomného času slovesa būti se někdy užívá v žemaitském nářečí, jinde je nejčastěji nulový. Jau dugnas matyt Jnv; Per langą gerai matyt ežers Pln; Jau regėt ugnis Lzd; Varpai girdėti Prk; Užsnīgę griovai ir keleliā, net vieškelis menkai pažint Simon (LKŽ XIII 258). Antai baltoji obelìs y(r) matyti Skd; Jau trobos matyti yra Pgg; Tas akmuo buvo iš tolo matyt Klp; Vakar griaustinis buvo girdėtis Erž; Už to miško ir Papilė bus matyti Pp. Jen příležitostně se dativem označuje zakoušející subjekt, např.: Ta troba man buvo iš tolo matyt Klp. V psaném jazyce je tato konstrukce doložena od 16. století, např.: du daiktu mumis neperweszlibu regėtessi WP 72. Infinitiv v této konstrukci plní podobnou úlohu jako příčestí trpné přítomného času a někdy se užívá souběžně s ním, dokonce i v témže nářečí, např.: Jau vadakstis matyties // Nuo Šimkaus kapelių karvidės matomos Pkl; srov. také: Sodnas didelis y(r) matoms Skd. Ve východolitevském nářečí se místo infinitivu často užívá zvratný tvar slovesa, např.: Visas sklypelis matos kaip in delno Skdt. Že zde má nominativ funkci podmětu, je zřejmé z jeho shody s příčestím, např.: Petruko balsas buvęs girdėti Rs (podrobněji Sirtautas 1971). U infinitivu v záporném tvaru se místo nominativu užívá genitiv: žmogaus nematyti Plng; laumių neb’girdėtis BsP II 70. Na rozdíl od případů probíraných v oddílech 3.1–3.5 zde však nominativ nikdy není nahrazován akuzativem. Konstrukce se obvykle užívá k vyjádření toho, co je z hlediska zkušenosti dostupné, srov.: jau bokštas matyti — jau galima matuti bokštą. I zde je tedy v infinitivu implikován účelový význam, který je dativu vlastní od přirozenosti. 3.6.2. Stejný význam má infinitiv také v odpovídajících konstrukcích lotyštiny, které se nejčastěji užívají se záporkou, srov.: No tās reizes vilku ne redzēt, ne dzirdēt LP VII 878 = nebija vilku ne redzēšanai, ne dzirdēšanai (Mūlenbachs 1928: 195). „Od té doby vlky nevidět, neslyšet (= Nebylo vlků ani k vidění, ani k slyšení)“. Konstrukce zcela stejné stavby a významu jako v litevštině jsou doloženy ve starých písemných památkách slovanských jazyků, srov. staroslověnsky: i glasa umlčě. i ne by slyšati Supr 570,18 „i bal- 90 sas nutilo, ir nebuvo girdėti” (Ходова 1980: 223)14, s.rus.: bė v to vremja vidėti... pečalb gorbkaja Mosk. Letop. 290 ”buvo tuo metu matyti sielvartas kartus” (Сабенина 1978: 404); jų yra išlikusių gudų ir pietinėse rusų kalbos tarmėse, pvz. derevnja vidatь ”kaimas matyti (Спринчак 1960: 179).15 Infinitivo pirminę paskirties reikšmę tyrinėtojai įžiūri ir atitinkamose Rigvedos konstrukcijose, pvz.: táva spārhé várna á samídṣi śríyah RV 2,1,126 ”tavo pageidaujamoje spalvoje kaip tik matyti grožis” (Sgall 1958: 221; Disterheft 1980: 46). (mně) jsou/ Ø / byly/ budou domy stavět 3.7.1. V konstrukcích tohoto typu není lexikální vyjádření tranzitivního infinitivu určeno a sloveso būti má modální odstín nutnosti. Lze rozlišit dvě skupiny konstrukcí. a) Infinitiv se pojí pouze s nominativem a možným (fakultativním) časovým určením. Přítomný tvar slovesa būti bývá nejčastěji nulový, minulý nebo budoucí tvar je vyjádřen. Dnes seno hrabat, a zítra žito sekat Dglš; Už zase oběd vařit Trg; Zítra koně pást Pšl; Všechno s kravami je vymláceno PnmP. Tak byla čeledína najmout Žd; A žito bylo posekat Brš; Dříve bývalo třeba takové knoflíky vyrábět Šil; Práce taková byla vykonána Glv. Bude seno sekat, úhory orat Slnt; Potom bude seno hrabat Kl; Až zasadí brambory, bude třeba plejt len Rdn; Potom bude jednou třeba vozit hnůj a čistit chlévy Mžk. b) Vedle nominativu s infinitivem a možného (fakultativního) časového určení se v dativu vyjadřuje také subjekt děje infinitivu: Zítra máme pást telátka Pnd; Maminka má děti vychovávat Vvr; To máš spravovat tohle, krmit koně, zase sklízet žito — to není žádná legrace Jnš; Já sama jsem měla udělat všechny práce Žd; Proč by měl trápit tyhle ženské? Šrv. Zítra máš plejt cukrovku Rk; Já mám všechno uklidit Kltn; To snad mají oba moji rodiče česat Sk. Konstrukce obou skupin jsou doloženy od počátků písemnictví, např.: a) Tak i gierti wine krauías ia schwenntas Mažv 34,17; b) Imus bus rustus sudas pas Diewa kelti, rakundas bus doti panui Dewui WP 85 (MLLG V 238). Z údajů shromážděných pro litevský jazykový atlas je patrné, že se tyto konstrukce užívají i v nářečích, kde se slovesem reikėti, často také s bezrod- 14 Avšak v téže syntagmatu se objekt vidění či slyšení vyjadřuje již akuzativem závislým na infinitivu (jako i v památkách většiny slovanských jazyků), srov.: bystъ viděti junosǫ krasna stoješsta předъ nímъ Supr 187, 1—4 „bylo vidět krásného mladíka, stojícího před ním“ (Ходова 1980: 223). 15 Odpovídající českou konstrukci, např.: hora je viděti „hora je vidět“ (podrobněji Porák 1967: 82 a násl.), kterou V. Kiparsky (1969: 146) pokládá za starobylé dědictví, někteří považují za výpůjčku z němčiny (Reiter 1953: 175; Timberlake 1974: 124 a násl.) nebo za pozdější inovaci (Havránek 1968: 175—176; Dunn 1982: 523—524). Avšak i v němčině si infinitiv se zu v uvedených případech, kdy se pojí s nominativem, zachoval starobylý účelový význam (srov. Brugmann 1916: 924), takže původní zdroj konstrukce je zřejmě týž. 91 … rody ženským rodem přídavných jmen, již se objevuje akuzativ (Trg, Žgč, Škn, Kltn, Pln, Plng, Vvr, Dr, Drb, Lnk, Kl, Krp, Kv, Skdv, Nv aj.). Od případů typu probíraného v § 3.6 se liší pouze významem nutnosti, který je patrně podmíněn nikoli samotným slovesem būti, nýbrž jeho spojením s infinitivem dativního původu vyjadřujícím účel („len je určen/bude určen/bude určen k lámání“)¹⁶. Tento význam účelu, příznačný pro dativ, lze vystopovat i v případech, kdy odstín nutnosti vůbec nepociťujeme, např.: Tau tik varnos gaudyt Pg; Jauniem tik alus gert Grz apod. (viz také LKG III 616–617). To vše ukazuje, že nominativ zde měl funkci podmětu. Pro obě konstrukce typů probíraných v § 3.6 a 3.7 lze tedy rekonstruovat tentýž původní model syntaktických vztahů (sloveso būti se zde označuje zkratkou Vₛᵤᵦₛₜ). Tento model se shoduje s modelem stanoveným na základě konstrukcí se slovesy likti, tikti, tekti apod. a s tvary adjektiv středního rodu (viz 3.2.1) a liší se pouze vyjádřením přísudku. 3.7.2. Konstrukce takové stavby jsou doloženy také v lotyšských nářečích, srov.: kaņgam ēst tei meizīte (Nereta) „pánovi jíst ten chléb“ (Endzelīns 1951: 554). Nominativ se zde užívá také s poměrně novými tvary debitiva, jejichž základem byl infinitiv, srov.: man jāēd sausa maize „já (musím) jíst suchý chléb“ (ibid 972 – 973). Nejčastěji je však nominativ nahrazen akuzativem závislým na infinitivu, např.: man bija tā šo lietu iesākt „mně bylo tak začít tuto věc“ (Mülenbachs 1928: 173 – 174); Tev bij ņemt niedres meitu BW 15142 „tobě bylo vzít dceru rákosí“; Kā būs man purvu brist 15307 „jak budu já brodit bažinu“ (Ozols 1961: 96–97; 1967: 182). Akuzativ je značně rozšířen již ve starých lotyšských písemných památkách, např.: Man bij grahmatu rakstīht Stender Gr §165 „Mně bylo psát knihu“; No ta buhs tew to sinnahr G1B NT Praef. „Z toho budeš to vědět“. Odpovídající staroruské výpovědi s nominativem byly široce a opakovaně zkoumány, srov.: Такова правда оузети Русину ou Rizě Smol. gr. 1229 „takové je právo, aby Rusín bral v Rize“ (tj. Rusín má mít takové právo v Rize, viz již Потебня 1958: 405: 407); jejich historickou souvislost s litevskými a lotyšskými konstrukcemi přesvědčivě prokázal v nedávné době J. Stepanov (1984: 132–136). Důležité jsou protějšky těchto konstrukcí ve staroindickém jazyce, kde modalita slovesa s významem „být“ bývá obvykle ještě zdůrazněna optativem či imperativem, nominativ má jasnou funkci podmětu a infinitiv význam účelu vyjádřený dativem, např.: ápo bhavantu pitáye RV 10,9,4 16 Plg. Brugmann 1916: 925. Pasak R.Mrazeko (1963: 113 — 114), datyvo paskirties reikšmė buvusi perkelta į veiksmažodį ”būti” ir sen. bažnytinės slavų kalbos konstrukcijose: мне бѣаше страдати ”мне выпало, принадлежало страдание → страдати”. Kiek kitaip aiškina J.Stepanovas (1984: 133) laikydamas reikiamybės reikšmę viena seniausių, iš indoeuropiečių kalbų bendrijos paveldėtų veiksmažodžio ”būti” reikšmių. 92 „vody ať jsou k pití (pro pití)“ (Sgall 1958: 221); podobně také v chetitštině (Disterheft 1980: 165–166). Je třeba poznamenat, že i v jiných příbuzných jazycích (latinském, řeckém, germánských) se ve starších obdobích jejich vývoje užívaly konstrukce se slovními tvary jmenného původu s modálními významy možnosti, nutnosti apod.; později je začala nahrazovat novější modální slovesa. Také ve slovanských jazycích jsou modální slovesa a příslovce (predikativa) s těmito významy poměrně nová a prosadila se převážně v době písemné tradice. Naproti tomu probírané věty s infinitivem dativního původu představují velmi archaický způsob vyjadřování modality, zděděný z indoevropského jazykového společenství. 3.7.3. Další vývoj konstrukce patrně probíhal stejným směrem jako v ostatních již probíraných případech. Infinitiv, který ztratil spojení se skloňovací paradigmatem a stal se neohebným slovesným tvarem, se stal gramatickým centrem věty — přísudkem s modálním významem možnosti nebo nutnosti (jeho základem je význam účelu vyjádřený dativem). Konstrukce byla reinterpretována jako neosobní a nominativ byl spojen s infinitivem jako objekt děje, který infinitiv označuje. Tak vznikl následující model syntaktických vztahů neosobních infinitivních vět: Protože nominativ není pád charakteristický pro objekt, je zcela pochopitelné, že se místo něj začal užívat akuzativ: Rytoj man šieną grėbti, tau arklius ganyti, o su kilmininką valdančių veiksmažodžių bendratimi — kilmininką: Ko jau mums benodėti apod. Akuzativ místo nominativu je doložen v písemných památkách od 16. století, např.: Tada buvo tau dūti mana pinnigus Mainininkamus BrB Mat 25,27; wis­siems krikschczonims ikki gala swieto bus wargus regeti BrP II 78,2 (viz Palionis 1972: 126). Přeměna infinitivních konstrukcí se slovesem „būti“, vyjadřujících nutnost a možnost, v konstrukce neosobní a nahrazení nominativu akuzativem řízeným infinitivem byly již dávno zaznamenány nejen v lotyštině (3.7.2), ale i v jiných příbuzných jazycích: slovanských, germánských, řečtině a latině (Brugmann 1916: 925–926; Потебня 1958: 391–398). V litevštině se však nominativ zde zachoval mnohem lépe než v konstrukcích se slovesem reikėti a dalšími slovesy — nejen v nářečích (viz 3.7.1), ale i ve spisovném jazyce (LKG III 616–617). Nominativ se zvláště dobře zachoval v probíraných výpovědích se zájmenem kas, doložených od 16. století (srov. kas buvo daryti BrB II Moz 36,7), které se dosud užívají v různých oblastech litevského nářečního území, dokonce i tam, kde v jiných případech nalézáme pouze akuzativ, např.: Kas mum dabar sakut Lkm; An(t) arklio nėr kas dėt Lbv; Yra kas parduot Psv; Ar bus kas raut? Šil; Kas bus daryt? Ss; Nėr kas veikt Pg; Nėr kas kalbėt Vlkv, Ss. 93 Takové sporadické rozložení rovněž ukazuje na reliktní povahu těchto konstrukcí. (mně) je / Ø / bylo / bude jít 3.8.1. Infinitivy intranzitivních sloves spolu se slovesem būti rovněž tvoří neosobní konstrukce vyjadřující nutnost a další modální významy. Dnes se nejčastěji užívají s dativem označujícím subjekt infinitivního děje a s nulovým tvarem slovesa būti: Tobě, mrcho, je třeba se toulat! BsP I 264; Živému žít, mrtvému odpočívat! KrėvPP III 14; Jonas dnes musí jet do lesa Gr; Mně ani křičet, ani plout Skr (viz také LKG III 36—37; 616—617). V nářečích a folkloru se vyskytují také konstrukce s vyjádřenou sponou (zejména v minulém a budoucím čase). Užívají se s dativem subjektu (a) i bez něj (b): a) Komu je krmit, když se nemá jet Pvn; Snad od Boha je kukačce v hájku kukat NS 270; Dceruško má, má mladá, bylo ti jít za oráčem BsO 215; Jestliže se mu má uzdravit, uzdraví se, a jestliže má zemřít, zemře Tj (LKŽ, I 1216); b) A tady bylo tolik co si odpočinout Ktč; Bylo přijet, bratříčkové, včera večer LTRn 90; Když jsem sesedla z koníka, nebylo mě kdo přivítat, když jsem vešla do světnice, nebylo mě kdo posadit JV 683. Takové konstrukce jsou doloženy od 16. století, zejména v Bretkūnasových spisech, například: a) Neboť mu bylo zůstat ve vlastním městě Walnistes BrB IV Moz 35,28; tehdy bude... muset zemřít I Moz 44, 31; Bylo by nám zahynout, kdyby Bůh nepomohl BrP II 53. b) Cožpak by kvůli takovým ženám nebylo bojovat? BrB Mal 10,2 (podrobněji Palionis 1972). 3.8.2. Odpovídající konstrukce s nulovým nebo vyjádřeným tvarem slovesa būti se užívají také v lotyštině, například: bāliņam karā iet Spr. 271 „bratříčkovi jít do války“; brist bij man, vaj nebrist BW 9416 „brodit se bylo mně, či se nebrodit“ (Ozols 1961: 96 — 97); Tev nebūs zagt! ME I 359 (viz také Endzelīns 1951: 994). Jsou doloženy již ve starých písemných památkách, srov.: Woj tu sinnaji / kurzą Laikā tew bij peedzimt G1B, Hiob 38, 21 „Věděl jsi, v kterou dobu ses měl narodit“; kapehz buhs man... eet Ps 42,10 „proč mám jít.“17 Ve slovanských jazycích tvoří osobní tvary slovesa „být“ s infinitivem neosobní konstrukce již od nejstarších písemných památek, srov. staroslověnsky byti oumrěti ništumu Ostr Luk 16, 22 „chudák měl zemřít“; starorusky mi budet nyňě poěati Ip. 130 „mně bude nyní jet“ (Потебня 1958: 392—393); staročesky tu še nám (jest) s císařem sníti Dal 81 „zde máme (je) spát s císařem“ (Pořak 1967: 21). V ostatních indoevropských jazycích jsou odpovídající konstrukce rovněž doloženy s modálními významy nutnosti, možnosti apod., například: řecky ἀλλ’ οὐκ ἔστι Διὶ Κρονίων μάχεσθαι φ 193 „ale není možné (= 17 To je takzvaný „analytický debitiv“ (starší než morfologizovaný tvar s jā-); příklady ze starých lotyšských mluvnic viz Ozols 1965: 92, 202, 252. 94 bojovat s Diem Kronovcem“; lat.: per nares floribus frui est Tertull. Coron. 40 „radovat se z květin (= čicháním) skrze nos je (= třeba)“; st.h.n. za petōnne ist Hymn. 17,1 „modlit se je (= třeba)“ (Brugmann 1916: 925–926). 3.8.3. Zde uvedené údaje v oddílech 3.7.1 a 3.8.3 potvrzují již dříve vyslovený názor, že infinitivní konstrukce v litevštině a lotyštině s vyjádřeným tvarem slovesa būti jsou společným starobylým dědictvím (Palionis 1972: 128). Není důvod odvozovat je od konstrukcí bez spony. Ačkoli byl v některých slovanských jazycích (např. v češtině, viz Porák 1967: 18, 39 a násl., 122) v určitých vývojových etapách zaznamenán nárůst produktivity spony, konstrukce bez spony jsou ve východobatských a slovanských jazycích doloženy již od počátků písemnictví. Dříve zřejmě fungovaly jako varianty týchž konstrukcí s nulovým tvarem přítomného času, později (s ústupem konstrukcí se slovesem būti v minulém a budoucím čase) se ustálily jako samostatný typ infinitivních vět (lit. Tau važiuot!; la. Kurp mums bėgt? rus. вам платить „vám platit“ apod.). 3.8.4. Konstrukce s infinitivem intranzitivních sloves jsou stejně neosobní (tj. nemají syntaktickou pozici podmětu) jako konstrukce s infinitivem tranzitivních sloves, který řídí akuzativ, srov.: (zítra) mně sekat seno a (zítra) mně sklízet ječmen. Ty druhé se pravděpodobně začaly tvořit teprve poté, co se infinitiv oddělil od deklinačního paradigmatu podstatných jmen (srov. 3.7.3). Protiklad tranzitivních a intranzitivních sloves není v mnoha případech vůbec ani ostrý, ani původní. Konstrukce mně (je, bylo...) sekat seno a mně (je, bylo...) sklízet ječmen lze tedy z historického hlediska chápat stejně a zařadit do období vývoje, kdy věty se slovesem būti a infinitivem získaly v důsledku přeskupení syntaktických vztahů neosobní význam (srov. Brugmann 1916: 925–926). Považovat konstrukci mně (je, bylo...) sekat seno za původní, paradigmaticky samostatnou nominální větu (tak Večerka 1973: 303; Степанов 1984: 132–133) brání okolnost, že v takovém případě je obtížné vysvětlit původní pádový význam formy, která se stala infinitivem, a sémanticky zdůvodnit stavbu konstrukce. Syntakticky neosobní konstrukce s infinitivem mohly zřejmě vzniknout teprve poté, co se sám infinitiv stal samostatným slovesným tvarem. 3.8.5. Původní model infinitivních vět s vyjádřeným či nulovým tvarem slovesa būti tedy pravděpodobně měl podmět v nominativu: domy je (Ø / bylo / bude) vidět/stavět. Strukturu této konstrukce motivuje tentýž dativní význam slovesného substantiva, který lze rekonstruovat v dříve probíraných konstrukcích se slovesy likti, tikti apod. a s neutrálními tvary přídavných jmen (stejně jako v případech probíraných v oddílech 1–2). Ve většině případů později místo podmětu v nominativu převládly na infinitivu závislé tvary řízených pádů (nejčastěji akuzativu). V baltských jazycích a části slovanských jazyků se však nominativ částečně zachoval také v neosobně užívaných konstrukcích, kde nabyl významu objektu. Zachování tzv. „objektového nominativu“ zde zřejmě podpořily nejen vnitřní, ale i určité vnější podmínky, o nichž stojí za to pojednat samostatně. 95 Problém „objektového nominativu“ 3.9.1. Užívání objektového nominativu v neosobních větách je doloženo v poměrně rozsáhlé a vzájemně propojené oblasti kontaktujících se dialektů. Kromě litevštiny, lotyštiny a severoruských nářečí a rozsáhlého trojúhelníku zhruba mezi Pskovem, Smolenskem a Vologdou do této oblasti patří také západofinské jazyky (estonština, finština). V nich se tzv. akuzativ II, který se shoduje s nominativem, pravidelně užívá místo obvyklého akuzativu I k vyjádření objektu v neosobních větách s infinitivem a participii, stejně jako v neosobních rozkazovacích větách (srov.: fin. hänen tuli rakentaa sauna „musel postavit saunu“). V.Kiparsky (1960; 1969) pojednal o příbuznosti těchto konstrukcí s „objektovým nominativem“ ve východobaltštině a ruštině; podnítil tím myšlenku, že kontakty se západofinskými jazyky mohly přispět k zachování konstrukcí s nominativem a infinitivem, zděděných ze starých dob, v sousedních východobaltštině a ruštině.18 B.Larin vysvětloval vztah těchto konstrukcí takto: „objektový nominativ“ je prý pozůstatkem větné stavby neakuzativního typu, zděděným z dávno zaniklého „pobřežního“ jazyka – společného substrátu východobaltštiny, severní slovanštiny a západofinských jazyků (Ларин 1963: kritiku tohoto názoru viz Jacobsson 1964: 75; Veenker 1967: 126; Kiparsky 1969: 145). Hypotézu přímého přejímání konstrukce z finštiny předložil ve zvláštní studii A.Timberlake (1974). Podle něj litevština, lotyština a severoruská nářečí převzaly ze západofinských jazyků syntaktické pravidlo, podle kterého se objekt děje označovaného neosobní větou vyjadřuje nominativem, nikoli akuzativem. Takové vyjádření objektu bylo podle vzoru finštiny realizováno ve větách bez pozice podmětu, takže nevzniká rozpor mezi nominativním tvarem typickým pro podmět a funkcí objektu (Timberlake 1974: 2–3, 152). Konstrukce ve staré indičtině, germánských a dalších jazycích, v nichž se objekt infinitivu vyjadřuje nominativem v osobních (tj. s pozicí podmětu) větách, považuje Timberlake za zcela odlišný typ, nesrovnatelný s „objektovým nominativem“ ve východobaltštině a severní ruštině. Stejně důrazně se oddělují případy domy je (bylo) vidět od jejich indoevropských protějšků. Autorovi unikla příbuznost těchto případů s konstrukcemi typu domy je (bylo) stavět (srov. 3.7.1–3.7.3), jakož i souběžné užívání vět s kongruentními a nekongruentními adjektivními tvary v litevštině a lotyštině (srov.: medus gardus / gardu valgyti 3.2.1 a násl.), jejich paradigmatický vztah k osobním větám typu medus gardus / gardu (tj. větám s pozicí podmětu). Hypotézu přejímání podpírá přesvědčení, že objektový nominativ je v litevštině a lotyštině synchronně motivován a v neosobních větách pravidelný (133 a násl., 154). Ve skutečnosti je však, jak již bylo uvedeno, v těchto větách vytlačován synchronně motivovanými protějšky s akuzativem a jeho rozšíření v litevských nářečích vykazuje rysy typické pro syntaktické relikty. 3.9.2. V lotyšských nářečích, která bezprostředně sousedí s estonskou jazykovou oblastí, se nominativ s infinitivem užívá mnohem méně často než v severních, východních a jižních nářečích Litvy. Podle lotyšské dialektologické 18 Samotnou západofinskou konstrukci považují někteří badatelé za vývojově odvozenou od podmětového nominativu s infinitivem vyjadřujícím účel, viz Hakulinen 1960: 246. 96 údaje shromážděné pro atlas19, na styku lotyšských a estonských nářečí je nominativ předmětu s infinitivem doložen pouze na několika místech: v nejsevernějším cípu, v nářečích Ydaus a Ypiki a v Cirgali. Ze severní části vnitrozemského dialektu akmenį grūti kustinat „kámen se těžko (tj. je těžké) pohnout“ typu konstrukce byly zaznamenány ještě v okolí Birzulů, Baunií, Jaunburtnieki, Kusceni, Katraci a Dunty, v nářečích oddělených od sebe, v nichž převládá akuzativ20. Konstrukce uvedeného typu jsou o něco častější v západní části Kurzeme (v nářečích Popes, Venty, Užavy, Talsi-Edole, Saldus a Dobele), sporadicky se — podobně jako v žemaitském nářečí litevštiny — vyskytují i na dalších místech Kurzeme (v nářečích Laidze, Libagi, Kandava, Engure, Irlava a Ranka); kromě toho jsou zde zaznamenána také vyjádření typu vajag / gribas malka skaldit „je třeba / chce se štípat dříví“. V nářečích žemgalského vnitrozemského dialektu jsou oba typy konstrukcí rovněž doloženy jen v ojedinělých ohniscích (Ciecere, Jēkabnieki, Jaunsvirlauka); většina z nich se nachází tam, kde lotyšská jazyková oblast sousedí se severními litevskými nářečími, která danou konstrukci užívají (jižně od Rēzekne, dále v nářečích Ezere, Bēne, Īslīce a Kaplava). V mnohem rozsáhlejších částech žemgalských nářečí vnitrozemského dialektu (v okolí Dobele, Jelgavy, Bausky aj.) se nominativ užívá s formami debitiva (jāiet pļaut siens „je třeba jít sekat seno“ apod.). Na druhou stranu je nominativ s infinitivem v rozsáhlé oblasti hornolotyšského nářečí doložen pouze na několika „ostrovech“: v okolí Graši-Kraukļi, Sērene, Dignāja, Vārkava a Kaunata-Pilda a v nářečích Krāslava a Aknīste na pomezí litevského a lotyšského jazyka (Ančītis 1977: 264—265); i zde se však nominativ pojí častěji s debitivem než s infinitivem bez jā-21 Rozptýlenost ohnisek této konstrukce dovoluje předpokládat, že byla dříve rozšířena na velké části lotyšského jazykového území a nyní je mnohem více na ústupu než v litevštině. To rovněž podporuje názor, že nominativ v této konstrukci představuje společný syntaktický archaismus. Lotyšský nominativ s infinitivem se od litevského liší také některými inovativními rysy. Kromě vzácných případů s flektivními adjektivy (teplé sluníčko hřálotypu, viz 3.2.1.) jsou infinitivní konstrukce zde neosobní a nominativ má funkci přímého předmětu. Protože střední rod adjektiv v lotyštině zanikl a v konstrukcích s infinitivem byl nahrazen příslovci (snadno „snadno“, těžko „těžko“, je třeba „je třeba“, volně „lze“ apod.; srov. není snadné míchat a nést „není snadné (=ne- snadné) míchat a nést“), vazba na osobní věty, která je v litevštině stále patrná (práce je těžká apod.), zde zanikla. Nominativní tvar tedy v lotyštině již ztratil syntaktickou motivaci a nominativ se proměnil ve skutečný pád předmětu. To byla zřejmě hlavní příčina, proč byl v lotyštině ve větší míře nahrazen obvyklým pádem předmětu. 19 Jsou uloženy v Rize, v oddělení dialektologie Ústavu lotyšského jazyka. Autor děkuje vedení Ústavu za možnost je využít. 20 Zde i dále se vychází z odpovědí na otázky 270, 272, 276, 277 a 280 programu sběru údajů pro atlas lotyšského jazyka (Latviešu valodas dialektoloģijas atlanta vāksanas programma. Rīga, 1954, lpp. 90—93). 21 Latvių kalbos tarmių pavadinimai pateikiami pagal M.Rudzīte 1964: 408—409. 97 — akuzativem. Lépe se zachoval pouze v konstrukcích s novou formou debitiva, která má v systému lotyšského jazyka zvláštní postavení. 3.9.3. Proč se nominativ s infinitivem, dávno zaniklý v jiných příbuzných jazycích, dosud zachoval ve východobaltských jazycích a v sousedních ruských nářečích, nejlépe vysvětluje již zmíněná hypotéza P. Kiparského o konzervujícím vlivu západofinských jazyků. Kontakty se západofinskými jazyky zřejmě pomohly tomuto syntaktickému archaismu přežít a poskytly vzor pro jeho nové uchopení týmž způsobem — jako nominativu předmětu v neosobní větě. Zvláště příznivé podmínky k tomu vznikly po 6. století, kdy východobaltské kmeny překročily Daugavu a pronikly hluboko do území obývaných západními Finy. V průběhu několika století se vlivem finského substrátu dialekty dnešního Lotyšska vzdálily od litevštiny. Protože se infinitiv na -ti/-tei tehdy zřejmě již oddělil od jmenného skloňovacího paradigmatu, mohla začít změna syntaktických vztahů uvnitř konstrukce a mohly se objevit zárodky „nominativu předmětu“. Právě v 7.–8. století se východoslovanské dialekty rozšířily na rozsáhlém území mezi Kyjevem a Novgorodem. Intenzivní finizace a baltizace probíhala v oblasti dnešních severoruských nářečí. Kontakty se západofinskými jazyky tedy mohly mít na konstrukci zděděnou ruštinou z praslovanštiny podobný vliv jako na baltskou konstrukci. Je třeba poznamenat, že v nejstarších severoruských písemných památkách tvoří nominativ s infinitivem stejné konstrukce jako ve východobaltských jazycích. Později se začal užívat také s osobními slovesnými tvary (чаша питья наливают, doslova: „nalévají číši nápoje“) a samotná konstrukce se vydala zvláštním směrem vývoje spojeným s procesy typickými pro slovanské jazyky: synkretismem tvarů nominativu a akuzativu a morfologizací životnosti a neživotnosti (Timberlake 1974: 104–116; Журавлев 1984). V západních ruských nářečích (v trojúhelníku Pskov–Smolensk–Vologda) nominativ s infinitivem zřejmě podporoval také baltský substrát. Roli litevštiny dokládá skutečnost, že konstrukce je ve 14.–17. století doložena v dokumentech s běloruskými jazykovými rysy, sepsaných na území Litevského velkoknížectví — v Polocku, Trakai a Vilniusu (Dunn 1982: 517). Dodnes ji často užívají běloruská nářečí, která se nedávno prosadila na území litevského jazyka (v Pelesa, Voranavě aj., viz Судник 1982: 246–247). Naproti tomu v jižních východoslovanských dialektech (na území dnešního jižního Ruska a Ukrajiny) konstrukce s nominativem zanikla zřejmě ještě před počátkem písemnictví a v písemných památkách tohoto areálu ze 17. století se dochovaly pouze její zbytky (místy oživené prestiží moskevského kancelářského jazyka). 3.9.4. Dějiny nominativu s infinitivem nejsou výjimkou. Intenzivní kontakty se západofinskými jazyky po 5.–6. století pomohly ve východob altských jazycích zachovat i další archaické konstrukce: nominativ s tvary středního rodu (linai minima, durys atidaryta), jakož i predikativní participia zobecňující modální význam nepřímého způsobu (aut. 1977; 1979: 213–218; 1985; 1990: 228–235). Mnohem starší kontakty se západními Finy pomohly v baltských jazycích uchovat starobylé pádové konstrukce s postpozicemi, které se proměnily v postpoziční lokály (aut. 1985: 191–193). Ve všech uvedených případech vidíme zděděné indoevropské větné struktury, které východní Baltové zachovali a nově interpretovali podle západofinských jazyků 98 charakteristické modely. Někteří badatelé mají sklon klást počátky konstrukce nominativu s infinitivem do ještě dávnější minulosti. Předpokládá se, že byla zděděna z dob, kdy se indoevropská akuzativní větná stavba ještě neustavila a předmět tranzitivních sloves (stejně jako pacient stavových sloves) se vyjadřoval touž formou absolutivu (Palmaitis 1977: 116—119; podobně Schmalstieg 1987: 145—152).22 Tento předpoklad je možný, avšak není nezbytný, neboť vývoj konstrukce v baltských a slovanských jazycích lze vysvětlit na základě akuzativní větné stavby a původní funkce nominativu jakožto podmětu. 4. DALŠÍ SMĚRY VÝVOJE 4.0. Konstrukce s infinitivem, který si uchoval původní účelový význam, představují nejstarší fragment indoevropské větné struktury. Do téže vrstvy je třeba zařadit i výše zmíněné konstrukce se supinem — druhým infinitivem litevštiny. Na základě postavení těchto konstrukcí v syntaktickém systému litevštiny a jejich srovnání s příbuznými jazyky docházíme k závěru, že základem infinitivu bylo užívání dativu, v některých případech také akuzativu, slovesných substantiv k rozšíření a sémantickému doplnění slovesného jádra věty. Když se infinitiv oddělil od deklinační paradigmatu slovesných substantiv a stal se neohebným slovesným tvarem, v mnoha případech ztratil původní pádový význam, začal těsněji přilnout k různým finitním tvarům slovesa a jeho vztahy k ostatním větným členům se změnily. Nahlížíme-li na současnou rozmanitost infinitivních konstrukcí z perspektivy rekonstruovaných původních vzorců užití, můžeme rozpoznat hlavní směry a etapy jejich dalšího vývoje. mohu/ začínám/ žádám pracovat 4.1.1. Když se ustálily infinitivní konstrukce se slovesy reikėti, gailėti, vertėti a podobně, které vznikly ze jmenných tvarů (reikà, gaila, verta, viz 3.3), vznikl předpoklad pro spojování infinitivu i s dalšími slovesy modálního významu, např.: musím/ mám jít (podle je třeba < jít), může pracovat (podle je možné, je záhodno pracovat), chtěl jít atd. Podobně se infinitiv začal užívat ve spojeních se slovesy samostatnějšího významu prosit, přikázat, zakázat, bránit, zvát aj. (viz 1.2.1). S odpovídajícími významovými slovesy se infinitivy různých tvarů spojovaly také v jiných indoevropských jazycích v různých obdobích jejich vývoje. Tato paralelnost užití patrně ukazuje nikoli na zděděnou povahu takových konstrukcí, ale na typologicky obecnou, snad dokonce univerzální tendenci užívat tímto způsobem neohebné formy označující děj, které ztratily své dřívější spojení s deklinačními paradigmaty. Odpovídající spojení se vytvářejí nejen v indoevropských, ale i v jazycích jiných rodin, kdekoli vzniknou neohebné formy (většinou rovněž substantivního původu) 22 Odpovídající konstrukce ve finských jazycích někteří rovněž považovali za pozůstatek přednominativní větné stavby, viz Wickman 1955: 14, Schlachter 1968: 286. 99 slovesné formy. 4.1.2. V konstrukcích s fázovými slovesy (začít, pustit se, skončit, přestat a podobně) infinitiv v mnoha případech nahradil činná příčestí užívaná se slovesy označujícími konec děje, která měla odedávna funkci blízkou predikativnímu atributu, např.: přestal křičet, přestal pít, srov.: ztichl/ zklidnil se při zpěvu, zastavil se při chůzi, vrátil se po sbírání hub (podrobněji viz aut. 1978: 33—37; 1979: 112—114; 1990: 133—134). 4.1.3. V konstrukcích se slovesy vyjadřujícími přání, prosbu, snahu či pozvání mohl infinitiv nahradit supinum vzniklé z akuzativu, s nímž se slovesa těchto významů v nářečí někdy ještě spojují, např.: Ko daugiau nori tu turėtų Tj; Pašom sėstys Ds; Motutė baraas, verptų vadina BM 410 (viz také LKG II 419—420). Takové konstrukce mají protějšky v lotyštině, srov.: ēstu grib, dzertu grib... vēderiņš BW 2892 (Endzelīns 1951: 996), pozn.: „jíst chce, pít chce bříško“. Akuzativní infinitiv (supinum) se také pojí se slovesy modálních významů „chtít; usilovat“, „moci“ ve védštině, srov.: gātúm icchanta RV I, 80, 6d „chce jít“ (Disterheft 1980: 125); bhū́yo vā dātúm arhasi V, 79, 10, pozn.: „více může dát“ (Macdonell 1977: 336; viz také Sgall 1958: 231—232; Jeffers 1976: 2—3); badatelé uznávají, že dativní infinitivy v konstrukcích se slovesy těchto významů jsou nepochybně novější a ustálily se analogicky (Benveniste 1935: 99; Sgall 1958: 234). Je třeba poznamenat, že supinum je již od starých písemných památek doloženo i se slovesy likti, leisti, např.: Idant passilikcza Nammūsa... mattytu graszū sluszbū WIEschpaties/ ir atlankytu Basznitzia jo PsD 27,4 (Palionis 1974: 146), srov.: attako numirėlio saugotų Kp (Jablonskis 1957: 478); Leisk maną Szmones, man slusizū BrB II Moz 9,123; podobně i se slovesem blízkého významu duoti: aš tau duosiu gertų KGr (srov. lot. ēstu deva BW 2809,5 „dal jíst“ Endzelīns 1951: 996), ačkoli zde již od počátku písemné tradice převládá dativní infinitiv: Ghis duos liti ant Nessibijancziu BrB Ps 10,6 atd. S ohledem na nahrazování supina infinitivem, pozorované v době písemné tradice u sloves pohybu, je velmi pravděpodobné, že také v některých konstrukcích se slovesy významů uvedených v této kapitole se infinitiv ustálil místo dříve užívaného supina. Nezávislý infinitiv 4.2.1. Nezávislé užívání infinitivu v rozkazovacích, tázacích či optativních větách s různými modálními odstíny, založené na konstrukcích se slovesy reikėti, norėti, galėti a dalšími uvedenými slovesy, například: Utíkat! Děti, jíst! Vyprávíte? Kam teď jít? Jak žít? Teď už se jen radovat! a podobně. Podobně jako v tázacích větách se infinitiv užívá také ve vedlejších větách souvětí podřadných s příslušnými spojovacími slovy, například: Nevím, jak se uživit BsP 23Akuzativní význam účelu zde může potvrdit užití odpovídajícího slovesného substantiva, srov.: Ej, děvče, děvenko, dovolíš mi přenocovat? JD 761. 100 I 65; Nevím, kam jít, ve zkamenělých (frazeologizovaných) výrazech, například: Co také říci Kv a další (podrobněji viz LKG II 411—415; III 616—618). Vztah infinitivu závislého na modálních slovesech pojednaných v oddílech 4.1.1 a 4.1.3 ukazuje jak syntaktická synonymie, tak užití dativu subjektového významu, srov.: Všichni vstávat! Mám se vrátit? Teď nám nezbývá než žít a žít! Nevím, kam mám jít a podobně. Rozkazovací věty bez určitého slovesa může tvořit také siekinys, například: Děti, modlitby odříkávat! Rk; Rychleji do postele! (viz Jablonskis 1957: 329; LKG II 419). Z konstrukcí se slovesy modálního významu se vyvinulo také užívání infinitivu s pobídkovým významem namísto tvarů 1. osoby určitého slovesa, například: Už je pozdě, jít (= půjdeme, pojďme) domů Kb; Ale nezapomeň večer klisnu odvést Ign; Vstal jsem ze stínu a teď už jít kosit Vrn (LKT 389). Pobídkový a optativní odstín mívá v mnoha případech také infinitiv užívaný v podmínkových konstrukcích, například: Když pracovat, tak pracovat (LKG II 414—415). Užívání infinitivů v rozkazovacím a pobídkovém významu je příznačné pro mnoho příbuzných jazyků a je doloženo již v jejich nejstarších památkách. Považovat je však za dědictví indoevropského jazykového společenství (tak Disterheft 1980: 191) bychom mohli pouze za předpokladu indoevropského původu samotného infinitivu jako zvláštního neměnného slovesného tvaru. Tomu brání nejen rozmanitost infinitivních tvarů, ale také zřejmá historická souvislost s užíváním pádů slovesných substantiv, zejména dativu. Imperativní a optativní užívání infinitivů je třeba vysvětlovat nikoli genetickou, nýbrž typologickou shodou v syntaktickém vývoji. V různých jazykových skupinách se infinitivy oddělily od paradigmatu slovesných jmenných tvarů a staly se neměnnými slovesnými tvary, podobnými čistým slovesným kmenům bez flexe, jimiž se od nejstarších dob vyjadřoval rozkaz či pobídka. Vznikly v různých jazycích v různých dobách a za různých okolností, přesto se dostaly do působnosti obecné typologické tendence. 4.2.2. Stejně jako modální konstrukce souvisejí s imperativním infinitivem, souvisejí konstrukce s fázovými slovesy (zejména se slovesy začátku děje) s infinitivem, který v expresivním či emocionálně zabarveném jazyce zastupuje určité slovesné tvary, například: On toho čerta — mlátit, drásat (srov. začal mlátit, drásat), a ten čert ho prosit BsP IV 48; Ten člověk vyskočil ze saní a běžet, rukama se bránit II 321; Liška běžet! Psi ji honit! II 321. V litevštině je takové užívání infinitivu namísto určitých slovesných tvarů stylově příznakové, omezené na vyjádření náhle započatého, intenzivního děje a zřetelně se vyvinulo z konstrukcí se slovesy pradėti, imti, šokti a podobně. Některé příbuzné jazyky zde zašly dále a rozšířily užívání infinitivu namísto určitých slovesných tvarů minulého času (srov. latinský infinitivus historicus, viz Hofmann — Szantyr 1972: 367—368 s lit.). 4.2.3. Infinitivní konstrukce s nulovým tvarem slovesa būti, začleněné do větné stavby, položily základ některým modálním užitím infinitivu 101 ve slovním významu. Jako vložená modální slova se nejčastěji užívají infinitivy matyti, regėti(s), girdėti, sakyti, např.: Jak se zdá, nebyl doma Slnt; Tam jde nejspíš známý člověk Jrb; Jonas se dnes, jak se zdá, nevrátil Kb; Slyšel jsem, že tam už rostou houby Vlk; Dobrá cesta, prý hlavní silnice Dr (LKŽ XII 34) (viz také LKG II 417–418; LKŽ VII 917). 4.2.4. Infinitiv se někdy užívá spolu s osobními slovesnými tvary téhož kořene, aby zvýraznil jimi označovaný děj, jako určitý zdůrazňovací výraz, např.: Slibovat, zdá se, slíbil každý ŽemR I 48. U záporných slovesných tvarů se svou funkcí vyrovnáva adverbiálnímu příčestí, např.: Ani jeden... se ani nepokusil přijít ke kováři BsP I 84 (viz také LKG II 417). Sekundární nominalizace infinitivu 4.3.1. Infinitiv pozbyl pádové podoby a stal se neměnným slovesným tvarem, nebyl však začleněn do systému slovesných kategorií času, osoby a rodu. Stal se obecným označením děje, což umožnilo jeho užití v některých případech v pozicích předmětu či podmětu typických pro podstatná jména. 4.3.2. U sloves označujících přenášení, výrobu, hledání, dávání, získávání, vlastnění či braní může infinitiv některých sloves plnit funkci přímého předmětu a zastupovat akuzativ nebo genitiv podstatného jména téhož kořene, např.: Přinesl jsi něco k pití? Skdv; Katrė přinesla vodu na umytí ŽemR I 89; Nespolknu to, jen mi dej zakouřit BsP III 51; Dali jste kravám něco k žrádlu? Er; Zkus doma najít něco k jídlu Kp; Máte toho hodně na posekání? Jnšk; Vezmi si něco ke čtení ŽemR I 291 (viz LKG II 403; III 166–167, 468–469); podobně již ve starých písemných památkách, srov. duot man gierti SP I 58₁₇. Na druhou stranu takové případy užití infinitivu souvisejí se spojeními, v nichž infinitiv stojí s pádem konkrétního podstatného jména a má obvyklý význam účelu, srov.: Hosté... přinesli tomu žebrákovi něco k jídlu a pití BsP I 76 a Stařenka mu hned přinesla lívance k jídlu I 149. 4.3.3. Ve větách, jejichž přísudkem je jméno, příslovce nebo jiný infinitiv, mohou infinitivy někdy plnit funkci podmětu a zaujímat nominativní pozici, např.: Žít — to je velký dar rš; Vrátit se zpátky kolem dokola — to je daleko ŽemR I 45; Žít — to není orat. 4.3.4. Případy probrané v tomto oddílu jako by uzavíraly vývojový cyklus slovesných podstatných jmen: názvy dějů, které pozbyly pádového významu a staly se neměnnými tvary, se znovu začínají užívat v pozicích typických pro jména. Samotné infinitivní tvary však zůstávají nezměněné a nepřijímají jmenné koncovky. Obecně lze říci, že v litevštině pozorujeme teprve samotné počátky sekundární nominalizace infinitivu, omezené na několik málo lexikálně a strukturálně vymezených případů. V mnoha příbuzných jazycích pokročil vývoj infinitivů v tomto ohledu dále: k sekundárně nominalizovaným infinitivům se připojují předložky a ukazovací či vztažná zájmena, která se mění v členy, typické pro analytický typ syntaktické stavby. Například již ve staré řečtině 102 V infinitivu s členem to se překládá názvem děje. Tento proces pokročil obzvlášť daleko v germánských jazycích; stačí si připomenout němčinu, v níž se každý infinitiv, který získá člen, stává slovesným podstatným jménem začleněným do systému prepozičního skloňování. ZÁVĚRY Vnitřní rekonstrukce a srovnání s příbuznými jazyky ukazují, že základem litevského infinitivu jako samostatného slovesného tvaru bylo užívání dativu slovesných podstatných jmen — názvů děje — ve významu určení a účelu, zděděné z období indoevropského jazykového společenství. Probraná litevská data umožňují rozlišit několik etap utváření a vývoje infinitivních konstrukcí. I. První, nejstarší etapu představují typy užití, v nichž si infinitiv zachoval význam účelu nebo v nichž lze tento význam rekonstruovat na základě stavby konstrukce a jejího místa v jazykovém systému: (1) Sloveso samo (a, c) nebo s předmětem v určitém pádě (b) se pojí s infinitivem vyjadřujícím účel, který má význam dativu slovesného podstatného jména: a) ariau sėti („k setí“); b) ariau dirvą sėti; c) dirva liko sėti. (2) Sloveso samo (a, c) nebo s předmětem v určitém pádě (b) se pojí se dvěma formami označujícími účel a významově spolu souvisejícími: s dativem konkrétního podstatného jména a s infinitivem, který má význam dativu slovesného podstatného jména: a) ariau rugiams sėti (tj. „pro žito, pro jeho setí“); b) ariau dirvą rugiams sėti; c) půda zůstala k setí žita. (3) Jmenný přísudek — adjektivum v neutru, odpovídající starobylému čistému kmeni (a), nebo adjektivum v nominativu s rodovým skloňováním (b) — se pojí s infinitivem vyjadřujícím účel: a) medus gardu valgyti („k jídlu“); b) med je chutný k jídlu. (4) Stejný jmenný přísudek jako v (3) se pojí se dvěma formami označujícími účel: s dativem konkrétního podstatného jména a s infinitivem ve významu dativu: a) dětem chutná jíst med (tj. „dětem, jim jíst“); b) med je dětem příjemné jíst. (5) Určitý tvar slovesa být (vyjádřený nebo nulový), který se pojí s nominativem podmětu, se spojuje s infinitivem (a), nebo s infinitivem a dativem (b): a) pole je (Ø, bylo, bude) vidět/blízko; b) pole je (Ø, bylo, bude) vám vidět/blízko. II. Když se dativ verbálních substantiv na -ti/*-tei vydělil z deklinačního paradigmatu jmen a přiblížil se slovesnému systému, syn- 103 taktické vztahy uvnitř mnoha konstrukcí se změnily. Na základě původních typů užití se ustálily a rozšířily tyto modely infinitivních konstrukcí: (6) Určitý tvar slovesa būti (vyjádřený nebo nulový), který se pojí s infinitivem a dativem vyjadřujícím subjekt modálního stavu (a), nebo s časovým/místním určením (b): a) má (Ø, bylo, bude) zemřít; b) zítra je (Ø, bylo, bude) zemřít. Základem je typ (5). (7) Substantivum spojené s infinitivem vyjadřujícím účel a s dativem: půda k setí žita. Základem je typ (2). (8) Konstrukce se syntakticky neosobními tvary adjektiv neutrálního rodu (a), neosobními slovesy (b) a příslovci nebo jim blízkými substantivy (c), s infinitivem a závislým objektovým pádem: a) (dětem) je příjemné jíst med (medu); b) (dětem) je třeba jíst med (med); c) (dětem) je brzy/čas jíst med (med). Základem jsou typy (3 a), (4 a). III. Do další vývojové etapy je zřejmě třeba zařadit tyto konstrukce: (9) Osobní konstrukce s infinitivem závislým na modálních (a), fázových (b) a některých dalších slovesech (c), který může sám řídit pády objektu: a) musím, mohu, chci jíst (med); b) začal, přestal jíst (med); c) prosím, zvu, rozhodl jsem se... jíst (med). Základem jsou typy (1) a (8 b), možná také konstrukce se supinem. IV. Vývoj infinitivních konstrukcí dále ovlivnily tyto syntaktické procesy: (10) Verbalizace infinitivu (užití v pozici určitého slovesného tvaru) v důsledku přenesení modálního (a) nebo fázového (b) významu konstrukce na samotný infinitivní tvar: a) Děti, jíst! Jít domů; b) Zajíc běžet, liška honit. Základem jsou typy (8 b), (9) a konstrukce se supinem (eikit valgytų atd.); (11) Sekundární nominalizace infinitivu v pozici podmětu (a) nebo předmětu (b): a) jíst — potěšení; žít — to znamená pracovat; b) přinesl něco k pití; dal něco k vykouření; Základem jsou typy (8 a), (9 c); (12) Nominalizace řídícího slovesa infinitivu: touha, žádost, pozvání k jídlu. Základem je typ (9 a, c). Pořadí výkladu II.–IV. stupně je podmíněné, protože některé případy užití, například s imperativním infinitivem (10) nebo s osobními slovesy žádosti, pozvání či fázovými slovesy (9), mohly vzniknout i v dřívějších obdobích vlivem archaického supina nebo jiných konstrukcí. 104 Vzájemný vztah zde uvedených typů užívání infinitivu a přibližný směr jejich vývoje lze schematicky znázornit takto: (5) ⟶ (6); (2) ⟶ (7); (3 a), (4 a) ⟶ (8); (1), (8 b) ⟶ (9 a); (8 b), (9 a, c) ⟶ (10 a); (9 b) ⟶ (10 b); (8 a), (9 c) ⟶ (11); (9 a, c) ⟶ (12). Popsané procesy vývoje infinitivních konstrukcí mají výrazné paralely v jiných indoevropských (a nejen indoevropských) jazycích (s výjimkou současných balkánských jazyků, v nichž infinitivy zanikly v důsledku okolností specifických pro tuto jazykovou oblast). To svědčí o typologicky obecné vývojové tendenci a sklonu podobným způsobem užívat a začleňovat do syntaktické struktury jazyka nesklonná forma, která se vyvinula z pádových tvarů slovesných podstatných jmen. Pro litevštinu je příznačné, že se v ní vedle novějších typů užívání infinitivu dobře zachovaly původní, archaické konstrukce, z nichž se kdysi vyvinula sama infinitivní forma. V tomto ohledu se litevština výrazně liší od ostatních současných jazyků a poskytuje důležité údaje pro rekonstrukci indoevropského syntaktického systému. ZKRATKY ASpr — Starolotyšské jazykové památky ve faksimilních tiscích. Vyd. A. Günther. Sv. 1—2. Heidelberg, 1929. BrB — Bible, totiž celý svatý Písmolotyšsky přeložený Janem Bretkūnasem... v Královci (1579—1590) (cit. podle fotokopie rukopisu). BrP — Postila, totiž stručný a prostý výklad evangelií... Jana Bretkūna... v Královci... 1591. BW — Barons Kr. a Wissendorffs H. Lotyšské dainy. Sv. 1—6. Jelgava a Petrohrad, 1894—1915. DnR — K.Donelaitis. Raštai. V., 1957. EEv — Evangelia... přeložená z latiny do lotyštiny. R.P. Georgiem Elgerem... ve Vilniusu... 1671 (= ASpr I 22—242). GlB — Ta Swelhta Grahmata Jeb Deewa Swehtais Wahrds... Riga... 1685—1689 (překlad Bible E. Glūckem). Jab1RR — J. Jablonskis. Vybrané spisy. Sest. J. Palionis. Sv. 1—2. V., 1957—1959. KGr — Grammatik der littauischen Sprache von Dr. Friedrich Kurschat. Halle a.S., 1876. KPP — Kalbos praktikos patarimai. Sud. A.Pupkis. V., 1985. LKG — Gramatika litevského jazyka. Red. K. Ulvydas. Sv. 1—3, V., 1965—1976. LKŽ — Slovník litevského jazyka. Sv. 1—15. V., 1941—1991. ME — K. Mühlenbachs, J. Endzelīns. Slovník lotyšského jazyka. Sv. 1—4. Rīga, 1923—1932. MLLG — Zprávy Litevské literární společnosti. Sv. 1—6. Heidelberg, 1883—1912. MLLVG — Gramatika současného spisovného lotyšského jazyka. Sv. 1—2. Rīga, 1959—1962. RV — Rigveda Saṃhitā. Hrsg. F.M.Müller, 1887. SIG — Giesmes tikieimuy Katholickam pridarancias. Autorem Salomo- 105 ne Mozerka Słowoczyński... Wilnae... 1646 (Fotogr. vyd.: S.M.Slavocinskis. Giesmės. Vyd. J.Lebedys. V., 1958). Supr — Супрасльская рукопись. Изд. С.Северьянов. СПб., 1904. VD I — Lietuvių liaudies dainynas. Svatební písně. Sv. 1. V., 1983. Ostatní zkratky pramenů jsou stejné jako v LKŽ a LKG. LITERATŪRA 1. Ambrazas S. Veiksmažodžių abstraktų darybos tipų istorinė kaita. — Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 26, 1987, p. 88—95. 2. Ambrazas V. Absoliutinis naudininkas XVI—XVII a. lietuvių kalbos paminkluose. — Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 5, 1962, p. 3—146. 3. Ambrazas V. Netiesioginės nuosakos paplitimas ir kilmės problema. — Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 17, 1977, p. 7—54. 4. Ambrazas V. Lietuvių kalbos vardininko su dalyviu (nominativus cum participio) struktūra ir raida. — Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 18, 1978, p. 7—67. 5. Ambrazas V. Lietuvių kalbos dalyvių istorinė sintaksė. V., 1979. 6. Ambrazas V. Die indogermanische Grundlage des Dativus und Nominativus cum infinitivo im Baltischen. — Indogermanische Forschungen. Bd. 92, 1987, S. 203—219. 7. Ambrazas V. Сравнительный синтаксис причастий балтийских языков / Vergleichende Syntax der baltischen Partizipien. V., 1990. 8. Ancītis K. Aknīstes izlokšne. Rīga, 1977. 9. Balčikonis J. Rinktiniai raštai. T.1. V., 1978. 10. Balkevičius J. Dabartinės lietuvių kalbos sintaksė. V., 1963. 11. Benveniste E. Les infinitifs avestiques. Paris, 1935. 12. Bergmane A. Nenoteiksme (Infinitīvs). — Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika. S.1. Rīga, 1959, lpp. 630—632. 13. Behaghel O. Deutsche Syntax. Bd 2. Heidelberg, 1924. 14. Boeder W. Zur Rekonstruktion von Infinitivkonstruktionen im Indogermanischen. — Linguistic Reconstruction and Indo-European Syntax, ed. P.Ramat e.a. Amsterdam, 1980, S.207—224. 15. Brugmann K. Grundriss der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. Bd.2., T.1. Strassburg, 1906; Bd. 2., T.2. Strassburg, 1911. 16. Delbrück B. Altindische Syntax. Halle, 1888. 17. Delbrück B. Vergleichende Syntax der indogermanischen Sprachen. Bd. 2. Strassburg, 1897. 18. Disterheft D. The Syntactic Development of the Infinitive in Indo-European. Columbus. Ohio, 1980. 19. Dunn J.A. The Nominative and Infinitive Construction in the Slavonic Languages. — Slavonic and East European Review. V. 60, N. 4, 1982, p. 500—527. 20. Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīgā, 1951. 21. Engert H. Syntaktische Studien. — Archivum Philologicum. T. 6, 1937, p. 108—122. 22. Engert H. Syntaktische Studien. — Archivum Philologicum. T. 7, 1938, p. 45—56. 23. Fraenkel E. Zur baltoslavischen Grammatik. KZ, Bd. 53, 1925, Hf. 1, S. 36—65. 24. Fraenkel E. Syntax der litauischen Kasus, K. 1928. 25. Gebauer J. Historická mluvnice jazyka českého, d. 4. Skladba. Praha, 1929. 26. Hahn A. Some Hittite-Sanskrit Parallels. — Language. Vol. 29, 1953, p. 242—255. 27. Hahn A. Verbal Nouns and Adjectives in Some Ancient Languages. Language. Vol. 42, 1966, p. 378—398. 28. Hamp E.P. Baltic Infinitives and Verbal Nouns. — Lituanistikos instituto 1981 m. suvažiavimo darbai. Chicago. III, 1985.p. 199—207. 106 29. Haudry J. Les emplois doubles du datif et la fonction du datif indoeuropéen. — Bulletin de la Société du Linguistique. T. 63, 1968, 1, p. 141—159. 30. Haudry J. L’emploi des cas en védique. Lyon, 1977. 31. Havránek B. Staroruská osobní konstrukce ryba loviti a její obdoba v severoruských nářečích. — Bulletin ústavu ruského jaz. a lit., 12, s. 169—176. 32. Hofmann J.B. — Szantyr A. Lateinische Syntax und Stilistik. München, 1972. 33. Jablonskis J. Jablonskio raštai. T. 4/ Red. J.Balčikonis. Kaunas, 1935. 34. Jablonskis J. Rinktiniai raštai. T.1/ Sud. J.Palionis. V., 1957. 35. Jacobsson G. Zur Frage vom Nominativ als Kasus des direkten Objekts im Slavischen. — Lingua viget, in hon. V.Kiparsky. Helsinki, 1964, S. 71—82. 36. Jeffers R. Remarks on Indo-European Infinitives. — Language, Vol. 51, N.1, 1975, p. 133—148. 37. Jeffers R. Syntactic Change and Syntactic Reconstruction. — Current Progress in Historical Linguistics/ Ed. Christie W. Amsterdam, 1976, p. 155—157, 163—166. 38. Kiparsky V. Über das Nominativobjekt des Infinitivs. — Zeitschrift für slavische Philologie, Bd. 28, 1960, S. 333—342. 39. Kiparsky V. Das Nominativobjekt des Infinitivs im Slavischen, Baltischen und Ostseefinnischen. — Baltistica. T. 5(2), 1969, p. 141—148. 40. Krause W.-Thomas W. Tocharisches Elementarbuch. Bd.1. Grammatik. Heidelberg, 1960. 41. Kuryłowicz J. The Inflectional Categories of Indo-European. Heidelberg, 1964. 42. LaRoche J. Homerische Untersuchungen, Bd. 2, T.1. Der Infinitiv bei Homer. Leipzig, 1893. 43. Loś J. Gramatyka starosłowiańska. Lwów, Warszawa, Kraków, 1922. 44. Macdonell A.A. A Vedic Grammar for Students. London, 1955. 45. Marvan J. Verbum infinitum в балтийских языках и его отношение к славянскому союзу. — Slavia Pragensia, 1960, №2, s. 7—15. 46. Mažiulis V. Baltų ir kitų indoeuropiečių kalbų santykiai (deklinacija). V., 1970. 47. Miklosich F. Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen. Bd. 4. Wien, 1874. 48. Mülenbachs K. Sintakse jeb teikuma mācība. — Latviešu gramatika J. Endzelīna un K. Mülenbacha sarakstīta. Rīgā, 1928, lpp. 112—281. 49. Ose F. Supinum und Infinitiv im Hethitischen. MVAeG, Bd. 47, T.1. Leipzig, 1944. 50. Trebski J. Gramatyka języka litewskiego. T.3. Warszawa, 1956. 51. Ozols A. Latviešu tautasdziesmu valoda. Rīgā, 1961. 52. Ozols A. Veclatviešu rakstu valoda. Rīgā, 1965. 53. Ozols A. Raksti valodniecībā. Rīgā, 1967. 54. Palionis J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI—XVII a. V., 1967. 55. Palionis J. Über einen Typ des Infinitivsatzes im Litauischen. — Baltistica, 1 priedas, 1972, p. 125—130. 56. Palionis J. Supino vartojimas XVI—XVII a. lietuvių rašto paminkluose. Baltistica. T. 10 (2), 1974, p. 143—148. 57. Palmaitis L. Dėl baltų kalbų nenominatyvinės praeities. Baltistica, 2 priedas, 1977, p. 114—123. 58. Paulauskienė A. Paskirties arba tikslo naudininkas su bendratimi. — Kalbos kultūros teorija ir praktika. Lietuvių kalbos sekcijos sąsiuvinis N 5 (18), 1970, p. 49—53. 59. Piročkinas A. J.Jablonskis apie vardininką su bendratimi. — Kalbotyra. T. 22(1), 1972, p. 61—70. 60. Piročkinas A. Jono Jablonskio kalbos taisymai. K., 1986. 61. Pořak J. Vývoj infinitivních vět v češtině. — Acta Univ. Carolinae, Philol. 16. Praha, 1967. 107 62. Pupkis A. Kalbos kultūros pagrindai. V., 1980. 63. Reiter N. Die deutschen Lehnübersetzungen im Tschechischen. Berlin, Wiesbaden, 1953. 64. Renou L. Monographies sanscrites, t. 2. Le suffixe -tu et la constitution des infinitives en -toh, -tave, -tum. Paris, 1937. 65. Rudzīte M. Latviešu dialektoloģija. Rīgā, 1964. 66. Schlachter W. Arbeiten zur strukturbezogenen Grammatik. München, 1968. 67. Schleicher A. Litauische Grammatik. Prag, 1856. 68. Schmalstieg W.R. A Lithuanian Historical Syntax. Columbus, Ohio, 1988. 69. Seiler H. Relativsatz, Attribut und Apposition. Wiesbaden, 1960. 70. Šagall P. Die Infinitive im Rygeda. — Acta Univ. Carolinae, Philol. 2, 1958, S. 137—268. 71. Sirtautas V. Konstrukcijų buvo matyti, girdėti... struktūra. — Kalbotyra. T. 22(1), 1971, p. 71—79. 72. Stang Chr.S. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo, Bergen, Tromsø, 1966. 73. Szemerényi O. Einführung in die vergleichende Sprachwissenschaft. Darmstadt, 1970. 74. Šukys J. Linksnių ir prielinksnių vartojimas. K., 1984. 75. Timberlake A. The Nominative Object in Slavic, Baltic, and West Finnic. Slavistische Beiträge, 82. München, 1974. 76. Trávníček F. Historická mluvnice česká, 3. Skladba. Praha, 1956. 77. Trost P. Infinitiv v litevštině. — Studie ze slovanské jazykovědy. Praha, 1958, p. 271—274. 78. Vaillant A. Grammaire comparée des langues slaves. T. 2. Lyon-Paris, 1966. 79. Valeckienė A. Lietuvių kalbos gramatinė sistema. Giminės kategorija. V., 1984. 80. Večerka R. K vývoji modálních konstrukcí v slovanských jazycích. Otázky slovanské syntaxe, r. 3. Brno, 1973, s. 303—306. 81. Veenker W. Die Frage des finnugrischen Substrats in der russischen Sprache. Bloomington, 1967. 82. Vondrák W. Vergleichende slavische Grammatik, Bd.2. Göttingen, 1928. 83. Wickman B. The Form of the Object in the Uralic Languages. Uppsala, 1955. 84. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. T.2. V., 1981. 85. Деянова М. Функционален развой на инфинитива в сърбохърватски език. София, 1982. 86. Журавлев В.К. Nominativus cum infinitivo с точки зрения морфологической нейтрализации. — Baltistica. Т. 20(2), 1984, p.119—125. 87. Иванов Вяч.Вс. К типологии инфинитива в балканских языках. — Славянское и балканское языкознание. Москва, 1976, с. 216—230. 88. Ларин Б.А. Об одной славяно-балто-финской изоглоссе. — Lietuvių kalbotyros klausimai. Т. 6, 1963, p. 87—107. 89. Потебня А.А. Из записок по русской грамматике. Т. 1—2. Москва, 1958. 90. Сабенина А.М. Конструкция с именительным падежом прямого объекта. — Историческая грамматика русского языка. Синтаксис. Простое предложение. Ред. В.И.Борковский. Москва, 1978, с. 403—416. 91. Спринчак Я.А. Очерк русского исторического синтаксиса (простое предложение). Киев, 1960. 92. Степанов Ю.С. Оборот земля пахать и его индоевропейские параллели. — Известия АН СССР, сер.лит. и яз. Т. 62(2), 1984, с. 128—143. 93. Топоров В.Н. Из области балто-славянских фольклорных связей. — Lietuvių kalbotyros klausimai. Т. 6, 1963, p. 149—176. 94. Ходова К.И. Простое предложение в старославянском языке. Москва, 1980. 108 THE SYNTACTIC DEVELOPMENT OF THE INFINITIVE IN LITHUANIAN Summary Differences between infinitive stems in Lithuanian-Latvian and Prussian alongside with the genetic identity of dative singular flexion permit to assume that the infinitive was isolated from the paradigm of verbal abstracts and included into the verbal system after the split of Common Baltic. Because of a comparatively late differentiation of the infinitive and the conservative nature of the syntactic system, Lithuanian has preserved the ancient use of pre-infinitival forms better than the majority of other contemporary Indo-European languages. By means of internal reconstruction and comparative analysis the main stages in the syntactic development of the infinitive are distinguished and presented in the form of patterns and schemes of syntactic relations. The oldest stage is represented by patterns in which the dative of ti- stem verbal abstract with the ending -i/*ei is a predicate of an imbedded purpose clause. Its use with another (nominal) dative of purpose or destination gave rise to dative with the infinitive. In many utterances still in use in contemporary Lithuanian dialects, both members of this construction have retained the original dative meaning, relation to the main verb and possibility of separate use, e.g. ariau lauką rugiams sėti ”I ploughed the field to sow rye” (lit.: ”for rye for sow”), cf.: ariau rugiams ”I ploughed for rye” and ariau sėti ”I ploughed for sowing”. The nominative with the infinitive after verbs like tekti ”fall to”, likti ”remain, be left”, rūpėti ”concern” and predicative adjectives (especially in neutral form) is based on the same ancient use of the verbal abstract dative expressing purpose, e.g. laukas liko arti ”field remained to plough (for ploughing)”; medus gardu/gardus valgyti ”honey is tasty to eat (for eating)”. As a result of internal re-analysis, the subject nominative has been reinterpreted as object and replaced by the accusative in many clauses turned syntactically impersonal: gardu/liko/reikia valgyti medų ”it is nice/remains/necessary to eat honey”. Contacts with West Finnic languages (especially after the 5th c. AD) can be regarded as a favourable condition for preserving the object nominative with the infinitive in some Lithuanian, Latvian and North-West Russian dialects. The subject nominative in its original function is retained after the verb būti (often in zero form) in clauses denoting content of perception (namai Ø matyti ”the house is to be seen”) and necessity (namai bus statyti ”the house is (lit.: will be) to build”. The subsequent syntactic development of the infinitive already separated from the verbal noun (as an uninflected verbal form) is reflected in personal clauses with modal, phasal and other verbs: jis nori/turi/prašo/leidžia grįžti ”he wants/must/begs/allows to return”, jie pradėjo/baigė statyti ”they began/finished building (lit.: to build)”. The existence of such patterns in many relative languages (sometimes regarded as inherited from protolanguage) is considered here to be a result of typologically determined tendencies in the use of impersonal (uninflected) verbal forms. The transfer of modal and phasal meaning to the infinitive itself has determined its use as an equivalent of imperative and some other finite verb forms in emphatic speech, e.g. Keltis! ”stand up!”; Sūnus bėgt, tėvas vytis ”The son took to his heels (lit.: to run), the father after him (lit.: to pursue)”. Secondary nominalization of the infinitive in the accusative or nominative position, attested in many related languages, is still on its rudimentary stage in Lithuanian. The syntactic development of the infinitive in Lithuanian has been influenced by its interrelations with supine. The supine (originally the accusative singular of tu- stem verbal nouns) lost its case meaning earlier and was replaced by the infinitive in many clauses with verbs denoting motion and similar processes. 109