Nekaitomosios kalbos dalys pirmosiose lietuvių kalbos gramatikose

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIII (1995) GRAMATIKA IR LEKSIKOLOGIJA KAZYS ULVYDAS NEOHEBNÉ SLOVNÍ DRUHY V PRVNÍCH LITEVSKÝCH GRAMATIKÁCH I. D. Kleino ”Grammatica Litvanica”1 Příslovce. Při zkoumání litevského příslovce je třeba přesněji a důležitěji nahlédnout, jak je tato slovní kategorie pojednána a osvětlena v prvních litevských gramatikách. Ze všech nejstarších litevských gramatik je za nejstarší, ale také nejobsáhlejší a nejvýznamnější třeba považovat „Grammatica Litvanica“ Daniela Kleina, která vyšla roku 1653 v Královci. Zde se poprvé v dějinách litevské jazykovědy objevuje také kapitola o příslovci — De adverbio. Mimořádně zajímavé je, že D. Klein, který ovládal klasické jazyky (latinu, starou řečtinu a dokonce hebrejštinu), se ve své gramatice nespokojuje pouze s litevštinou, ale někdy uvádí paralelní příklady také z klasických jazyků nebo při charakteristice jevů litevského jazyka srovnává tyto jevy s jevy v oněch jazycích. Například při rozdělování příslovcí podle významu říká, že příslovce mají mnoho významů jak v latině a řečtině, tak i v litevštině. Podobných poznámek se v gramatice vyskytuje více. D. Klein se zde tedy představuje také jako první srovnávací lingvista v dějinách lituanistiky. Litevská příslovce jsou v Kleinově gramatice nejen srovnávána s příslovci klasických jazyků, ale někdy jsou také porovnávána. Tak po příkladech dežinęp dextrorsum, keiręp sinistrorsum dangųn coelum versus, namųp (=namop), namųfna, namopři domum versus je dodáno: „more Graeco-rum, qui dicunt οὐρανόυδε, οὐρανόσε, in coelum, οἴκαδε domum“ G 135. V Kleinově gramatice nenajdeme podrobnější definici příslovce, přesto jsou zde o příslovci uvedeny ty nejpodstatnější a nejnutnější věci, například to, že příslovce jsou neohebná slova, a také to, že se stupňují. Jejich neohebnost je tedy omezená. Úžas vzbuzuje sémantika příslovcí, kterou předkládá D. Klein. Vyčlenil celkem 17 oddílů věnovaných významům příslovce, nepočítáme-li několik menších. Zde jsou názvy těchto oddílů: 1) místa, 2) času, 3) množství, 4) kvality a podobnosti, 5) rozdělování a vyčleňování, 6) oddělování, 7) ústupku, 8) zesilování a ne- 1 Grammatica Litvanica... primum in lucem edita à M.Daniele Klein, Pastore Tils. Litv... Regiomonti... 1653 (toliau sutr. G). Vokiška šios gramatikos santrauka: M.Danielis Kleinii Compendium Litvanico-Germanicum... Königsberg... 1654 (toliau sutr. C). 7 ování, 9) vyjadřování, 10) přání, 11) pobízení, 12) otázky, 13) pochybování, 14) východiska, 15) pořadí, 16) srovnávání, 17) zamlčení. Větší z těchto oddílů mají ještě několik menších skupin, např. příslovce místa a času se dělí vždy do čtyř skupin, příslovce množství tvoří tři skupiny. Podívejme se, jaké existují skupiny příslovcí místa: 1) i n l o c o (na místě): čia, čionai, iščia, tenai,... kitur,... wi[s]ur,... toli, niekur; 2) d e l o c o (z místa): iš kur?, iš čia, iš ten; 3) p e r l o c u m (přes místo): šiu daiktu, niekatru (opraveno na nekatru) daiktu, anu daiktu; 4) a d l o c u m (na místo): žen, žia, ten,... žengu? ‘sem?’,... niekur, widun, laukan,... žemyn, namų (opraveno na namo), mane[p], tawe[p],... mušump,... anump, kop, kuriop. Samozřejmě, pokud odhlédneme od částic, spojek a tu a tam nějakého modálního slova, které se dostaly do těchto oddílů a skupin, jejich počet se sníží; přesto nás však nemohou nepřekvapovat D. Kleinovy záměry a snaha proniknout do sémantiky příslovce, ačkoli neměl po ruce jediný pramen, jediný výzkum příslovcí ani alespoň pokus o stanovení jejich významu, neboť o příslovci v litevštině tehdy ještě nikdo neřekl ani slovo. Tato okolnost opět dokládá vědeckou povahu Kleinovy gramatiky. Kromě příslovcí uvedených v sedmnácti sémantických oddílech se další z nich uvádějí i na jiných místech gramatiky. Například ve výrazech ganà žodžiu, apstai lobū, maž dünos, menkay išminties jsou příslovce ganà, apstai, maž považována za příslovce hojnosti a nedostatku, stejně jako menkay. Množství a rozmanitost sémantických oddílů a skupin příslovcí v gramatice D. Kleina byly patrně dány dvěma okolnostmi: 1) tím, že byl vynikajícím lingvistou evropského formátu a velkým znalcem litevštiny, 2) tím, že v gramatikách jiných jazyků jeho epochy nebyly slovní druhy, zejména neohebné, důsledněji rozlišovány a vzájemně oddělovány; ostatně dodnes se na mnoha místech směšují. Náš dnes užívaný termín kalbos dalių přesně odpovídá termínu partes orationis, který D. Kleinas převzal z klasických gramatik. Pravda, jeho pojem „slovních druhů“ by bylo v některých případech možné vyjádřit také spojením žodžių rūšys, protože slova někdy latinsky nazývá voces a druh species. Absence přísnějších kritérií pro vymezení slovních druhů v 17. století neumožňovala D. Kleinovi jasněji odlišit příslovce od jiných slovních druhů, a proto se do jeho gramatiky mezi příslovce dostalo mnoho slov náležejících k jiným slovním druhům, zejména částic, např.: esle, tegul, ne, šitay, štay, wey, te, nuggi, lyže ‘tik’, tikt, tiktai, žin ‘gal’, gu ‘ar’, bes ‘ar’, raßi, artes ‘argi, gal’, ben, ras ‘gal’; spojek — priegtam; částic a zároveň spojek: ar, argi; dokonce citoslovcí: ak, ey, ajman; a také číslovek užívaných v modálním významu (k vyjádření pořadí): pirmà, antrà, trečià (akutový přízvuk zde může být zcela náhodný a nemusí označovat přízvuk). Taková rozmanitost klasifikace příslovcí je typická pro všechny staré gramatiky. Gramatika D. Kleina v tomto ohledu není výjimkou. Je třeba říci, že ještě i dnes najdeme gramatiky jiných jazyků, v nichž se neohebné slovní druhy 8 nejsou tak přísně vymezovány jako například v některých současných gramatikách ruštiny nebo polštiny. Značná volnost při vymezování neohebných slovních druhů se projevuje dokonce i ve velmi rozšířených gramatikách nesoucích slavná jména Larousse a Duden. Zajímavé je rozdělení slovních druhů v gramatice D. Kleina. Rozlišuje osm slovních druhů: nomen (jméno, jmenné slovo), pronomen (zájmeno), verbum (sloveso), participium (příčestí), adverbium (příslovce), praepositio (předložka), conjunctio (spojka) a interjectio (citoslovce). Termín nomen zde zahrnuje podstatné jméno, přídavné jméno a číslovku. Takové užití tohoto termínu je zcela logické, protože jeho obsah zde tvoří tři věci: názvy předmětů, vlastností a čísel. Jinak D. Klein užívá i tyto názvy jmenných slov: substantivum, adjectivum, nomen numerale. D. Klein navíc nevyčleňuje jako samostatné slovní druhy částice a zvukomalebná slova, ačkoli latinský termín particula sám používá. Jinak však jeho soustava slovních druhů obsahuje všechny ostatní slovní druhy, které máme i v současných gramatikách litevštiny. Mimochodem, jako samostatný slovní druh D. Klein vyčleňuje příčestí. Z již dříve uvedených důvodů není D. Klein při třídění slov do slovních druhů vždy důsledný: totéž slovo považuje v jednom případě za příslovce, v jiném za částici. Například na téže stránce nazývá částice ne, nė zápornými příslovci: netiek (=ne tiek) nenoru, nevienas (=ne vienas), dáiktas ne eſti geréſnis už Dievo baimę, nieka negelbt, a hned vedle toho je zápor ne-jau částicí zákazu, nejčastěji užívanou s rozkazovacím způsobem: ne užmušk, ne woki G 166—167. D. Klein se v dějinách litevských studií jako první zabývá také otázkou stupňování příslovcí; v Gramatice je řešena stručně, ale zároveň mimořádně jasně. Uvádí se zde, že příslovce se stupňují, např.: didey, didžiaus, didžiaſey; daug, daugiau, daugiaſey; gražey, gražiaus, gražiaúſey; greitai, greičiaus, greičiaúſey G 139. Takové tvary stupňování příslovcí najdeme i na jiných místech Kleinovy gramatiky (např. při stupňování přídavných jmen): geraus atmenus, geráuſey atmenus, didžiaus turys, didžiaúſey turys, didžiaus pawarges, didžiaúſey pawarges G 26. Zajímavé je, že tvary druhého stupně se v Kleinově Gramatice důsledně uvádějí s koncovým -s. To by mělo naznačovat, že v jeho době v nářečí pruských Litevců buď takové tvary bez -s ještě vůbec neexistovaly, nebo je normoval, jak postupoval i v mnoha jiných případech. Z dalších zajímavějších příslovcí či jim blízkých slov, která D. Klein uvádí, je třeba zmínit již uvedené kartunta ve větě: Jey jis kartunta ateitu; způsobová příslovce (už však užitá v Compendium) wadinte, kweste, nežinnote ve spojeních: wadinte wadinau, kweste pakwėčiau, nežinnote nežinojau C 110, kde se ještě výrazněji zdůrazňuje kladný či záporný význam slovesa. Z místních pádů ponechává D. Klein v pádové paradigmatice pouze jeden — vnitřní lokál, a i ten jen tak, že jej spojil s instrumentálem a oba nazval společným jménem ablativ. Ostatní místní pády má však sklon řadit mezi příslovce. Je to patrné z poznámky v oddílu o příslovcích: „huc referri possunt Nomina et Pronomina quaedam cum Praepositione inseparabili ip vel imp composita, ut: Diewipi et objecto i Diewip apud Deum, Jonipi apud Johan-nem, manip, tawip, ſawip..., manimp, tawimp, ſawimp apud me, apud te,“ 9 apud se G 134. Stejně tak se i na jiném místě gramatiky, kde se pojednává o pádech jmenných slov, tvary s -p(i), -n(a): bažnyčiosp, bažnyčiospi ad templum, bažnyčieip apud templum, bažnyčion, bažnyčiona in templum, bažnyčiump, bažnyčiumpi ad templa, bažnyčiosna in templa, nejsou považovány za pády, nýbrž se odkazuje na oddíl o příslovcích, kde se o takových věcech pojednává. I zde jsou tedy takové tvary přibližovány k příslovcím (G 29—30). D. Klein jako první v litevských studiích nastolil problém adverbializace. To svědčí o tom, že byl mimořádně pronikavým badatelem v oblasti gramatiky. Všímal si nejen adverbializace postpozitivních lokálů, ale také instrumentálu množného čísla. Když hovoří o tom, že se u některých podstatných jmen (např.: laulė, wakaras, raſſa, giwata, išgánimas, ſmetis, jaunyste, ſenyſte...) množné číslo neužívá, nebo alespoň užívá méně často, říká: „...wakarais vero adverbialiter exponitur, vesperi, seu vespertino tempore“ G 69—70. Na další straně při přehledu neúplných (postrádajících některé pády) jmenných slov D. Klein znovu uvádí: „Iſku, grąžu, tilomis, žinnomis, peſčiomis... rectius ad Adverbia referuntur“ G 71. Tyto mimořádně důležité a zajímavé poznámky ukazují, že již v 17. století náš jazykovědec, přestože ještě nerozlišoval bezrodá přídavná jména od příslovcí, velmi jasně rozpoznával adverbiální povahu instrumentálů množného čísla některých podstatných jmen, a tedy i proces jejich adverbializace. Ten v našem století natolik zesílil a pokročil, že lze směle hovořit nejen o příslovcích s příponami -(i)ai, -yn, ale také -(i)om(is), -(i)ais. Vedle adverbializace instrumentálu množného čísla, která je jinak výraznější, si D. Klein všiml také adverbializace instrumentálu jednotného čísla a lokálu. Dokládá to poznámka I připojená na konci oddílu o příslovcích a tyto pádové tvary, které přešly mezi příslovce: pulka ir pulkais, wardu, skirtu, atwiromis, žinnomis, tilomis, widuj. V gramatice se vyskytuje ještě více takových adverbializovaných tvarů instrumentálu či lokálu, zejména v oddílu o příslovcích, např.: kartais, naktimis, neticzomis, ſlaptomis, apačioj, dienoj, lauke. D. Klein se jako první v dějinách litevské jazykovědy zabýval také otázkou tvoření příslovcí a velmi přesně usoudil, že příslovce odvozená od přídavných jmen na -as mají na konci -ay (=ai), zatímco příslovce odvozená od přídavných jmen na -is a -us mají -ey (=iai), např.: z géras – geray, piktas – piktay, didis – didey (=didei), grąžintelis – grąžinteley (=grąžinteliai), matonus – matoney, priderąs – priderančey G 138—139. K tomu, co zde bylo řečeno o tvoření příslovcí s příponou -(i)ai před téměř 350 lety, bychom dnes mohli dodat jen málo; bylo by snad třeba toto pravidlo pouze poněkud upřesnit a doplnit. Samo od sebe se proto nabízí otázka: čím lze vysvětlit, že autor první gramatiky litevštiny dokázal při práci s tak omezeným množstvím faktického materiálu ve svém díle vyvodit tak poměrně pronikavé a podložené zákonitosti gramatiky a tvoření slov? Odpověď na tuto otázku se rovněž nabízí sama. Pronikavost autora první gramatiky litevštiny a poměrně značnou přesnost jeho tvrzení pravděpodobně podmínila jeho vynikající znalost nejen rodného litevského jazyka, ale i dalších jazyků, zejména klasických, tvůrčí inspirace gramatikami jiných jazyků a také schopnost využít je při popisu litevštiny 10 pro potřeby gramatiky. Je pravda, že D. Kleinovy výklady slovotvorby i řešení dalších otázek nejsou vždy přesné. Například přídavné jméno tolas odvozuje od příslovce toli a artimas od arti (G 68). To lze snadno vysvětlit úrovní gramatické vědy v 17. století. Nejdůležitější však bezpochyby je, že se autor Gramatiky již tehdy odvážil učinit první kroky v oblasti slovotvorby litevského jazyka. Gramatika se dotýká také problému homonymie, který je pro lexikografii velmi důležitý. Uvádí se zde například, že některá příslovce řídí genitiv a mají přitom vlastnosti předložek: arti mieſto, pokim Diewo, widuj mieſto, lauke bažnyći; G 166. Ve skutečnosti jsou zde uvedená slova arti, pokim, widuj, lauke v daném případě ničím jiným než předložkami užívanými s genitivem. Z toho plyne, že jde o určitá gramatická homonyma. V gramatice D. Kleina je také velmi výstižná poznámka o významu spojení příslovce + příslovce. Uvádí se tam, že v takových spojeních, jako jsou například labay rettay, nelabay graźiey, je první příslovce podřízeno druhému. Ačkoli Gramatika jako celek vychází z velmi skrovného materiálu z rodného jazyka, tvrzení v kapitole o příslovcích jsou přesto podložena příklady mimořádně rozmanitými z hlediska tvoření i sémantiky. Najdeme zde většinu příslovcí užívaných i dnes a jen velmi málo těch, která jsou příznačná pouze pro dřívější staletí. Z posledně jmenovaných lze uvést například: abelnay ‘obecně’, kartunta ‘někdy, jednou, alespoň jednou’, kodrin ‘proč’, miernay ‘umírněně’, nobaźnay ‘zbožně’, namopri ‘domů’, pokim (=po akim), todri ‘proto’, wieźlibay ‘zdvořile, slušně’. Částice a spojka juo je v gramatice D. Kleina stále příslovcem s významem ‘více, ve větší míře’, užívaným k vyjádření druhého stupně, např.: jū mokintas ‘učenější’, jū paniekintas ‘více opovrhovaný’; příslovce kada se v této gramatice užívá také místo spojky kad, která si zase, zdá se, zachovává i význam ‘kdy’ (D. Klein ji v takovém případě píše s apostrofem — kad’). Příslovce pridertanćiey ukazuje, že v pruské litevštině byla již tehdy živá tvorba příslovcí pomocí přípony -iai od činných participií. Výpůjčené modální slovo rodas blízké příslovcím se tehdy již změnilo na rods, srov.: Rods norim išganytais būti C 108. Jak již bylo zmíněno, v gramatice D. Kleina nacházíme téměř všechny základní slovotvorné typy příslovcí, které máme i v současném jazyce. Zde jsou jejich příklady: Zájmena a číslovky s příponou -aip; taip, įzitaip, kitaip, katraip, antraip, kaip, niekaip. Slova kaip a taip mají na konci také -o: kaipo, taipo. Že zde ono -o pochází ze staršího a, jasně ukazují formy taipag, taipajeġ (=taipajaġ) ‘také’, srov.: dūna taipajeġ ir wunas G 173. Zájmena s příponou -iek: kiek, tiek. Že se v nářečí D. Kleina vyskytovala zájmena kiekas, tiekas, z nichž se vyvinula příslovce kiek, tiek, dokládá příklad iź kiek’o żodźiu ex tam paucis verbis. Zájmena s příponou -ur: kur, kur jęng, kurgi, niekur, wiſſur, kitur. Zájmena s příponou -da: kada, tada, niekada, wiſſada. Úzký vztah mezi litevskými příklady v gramatice D. Kleina a lidovým mluveným jazykem dokládají varianty přípony -da: -dai, -dais, -dos: wiſſadai, wiſſados, niekadai, niekadais, 11 nikdy. V gramatice D. Kleina, stejně jako v jazyce obecně, převažují adverbia odvozená od jmen (zejména adjektiv) s příponou -(i)ai, např.: amžinay, drąsey, gilley, ligey, mažay, palaimingay, smarkiey, įžirdingay, wilfiskay G 136–138. V gramatice D. Kleina je také ještě velmi málo adverbií s příponou -yn, např.: aukštyn, tolyn, žemyn. Nelze je srovnávat s adverbii tohoto typu, která se rozšířila v současném jazyce. Jak již bylo uvedeno, z některých příkladů v gramatice D. Kleina lze vyvodit, že již před více než 350 lety byl v dialektu pruských Litevců pevně utvořen slovotvorný typ adverbií s příponou -(i)omis a utvářel se typ adverbií s příponou -(i)ais, srov.: atwiromis, tilomis, flaptomis, peſčiomis, neticzomis, žinomis a kartais, pulkais. Je zřejmé, že adverbia těchto typů tehdy ještě nemohla být tak rozšířená jako dnes. Kromě předložky (a zároveň adverbia) paſkui, se v gramatice nevyskytují adverbia s příponou -(i)ų. To lze vysvětlit buď náhodou, nebo tím, že v autorově dialektu byl tento typ adverbií ještě zcela řídký. Rozmanitost typů adverbií v gramatice D. Kleina dokládají také tato adverbia: įſz tolo, įſz lauko, įſz apačios. Participiálních adverbií je v gramatice sotva znát. Nacházíme z nich pouze: priderančey, pripultiney. Mimochodem, poslední adverbium by nemělo vyvolávat pochybnosti: pravděpodobně jde o tiskovou chybu a je třeba obnovit podobu pripultinai. Už jen z kapitoly o adverbiích lze usoudit, jak živý a expresivní byl rodný dialekt samotného autora gramatiky. V této gramatice nacházíme taková adverbia jako mažinteley, mažintелеу paululum, ad minimum, trumpinteley breviter, quam brevissime, gražinteley pulchre valde. Jejich emocionální zabarvení dokázal vnímat a náležitě vyjádřit latinsky jen člověk pocházející z lidových vrstev, který si dialekt osvojil již od útlého dětství. Živost a lidovost jazyka autora gramatiky dokládá také rozmanitost paralelních podob, např.: todel, todele, todżin, kodel, kodelei, kodrin, dabar, dabarteli, dabartelėi. Jazyk autora gramatiky oživují také taková adverbia jako pernay ante annum, už užpernay ante biennium, propernay ante triennium, tįjau, tįjaus, weikiey, atgalos (=atgalios), pirmay antea, olim. Vedle adverbií mažay, pam ažay se vyskytují také zkrácené podoby maž, per maž, bem až, které jsou tak typické pro živou lidovou řeč. Z toho, co bylo řečeno o adverbiu v gramatice D. Kleina, vyplývají tyto závěry: 1. Již samotný rozbor kapitoly o adverbiu v díle D. Kleina „Grammatica Litvanica...“ ukazuje, že toto dílo je první vědeckou a normativní gramatikou litevského jazyka a kapitola o adverbiu v něm obsažená představuje první pojednání o litevském adverbiu v dějinách lituanistiky. 2. Stručná, ale velmi obsažná kapitola o adverbiu čtenáře překvapuje autorovým záměrem podat co nejúplnější obraz slovotvorných typů adverbií a jejich jednotlivých významů. V gramatice nacházíme příklady téměř všech základních slovotvorných typů adverbií: s příponami -(i)ai, -(i)omis, -ais, -yn, -aip, -ur, -iek. Je zde vyčleněno dokonce sedmnáct sémantických oddílů adverbia. 12 Předložka. D. Kleinas nejprve dělí předložky (G 140–141) na oddělitelné a neoddělitelné (naší terminologií — předpony a postpozice). Ty druhé jsou následující: ap, apì, at, par, pra, da, pi, na. Oddělitelné jsou jednoslabičné (pri, prè, prieg, pirm, be, tarp, del, po, už, pro, nūg, nū, įž, prieƒž, pas, pa, po, in, y, ing, per, ties, ik, ƒu, pra, pro. V tomto posledním seznamu jsou zajímavé dvě věci: jednak to, že je zde uvedena předložka y (=į) vedle in a ing, jednak to, že autor považuje předložky pa a pra za doklady klajpedské nářeční oblasti vedle dokladů ze svého rodného nářečí po a pro. To svědčí o jeho pozornosti a citlivosti k fonetickým a nářečním jevům. Předložky į a y jsou pro něj variantami zápisu téhož slova. Dále jsou uvedeny dvojslabičné předložky: tarpei, delei, arti, užu, iki, aplink, pagal, palig, ƒulig, apie, pokim ‘akivaizdoje’, paƒkui, a poté následuje ilustrace takzvaných neoddělitelných předložek pomocí podstatných jmen, sloves a zájmen: appalu ‘nugaliu’, apkальbeimas, apikalbis ‘apkalba’, adūmi, parpūlu, daraƒzau, padūmi: význam „na místo“ vyjadřují tvary Diewop, maneƒpi, maneƒp, mieƒtaną, mieƒtan, mieƒtump, juƒump, muƒump, mieƒtump, juƒump, muƒump, mieƒtump, a význam „na místě“ — tvary Ponip Diewip, manip, manimp, tawipi, tawimp, ƒawip, ƒawimp, kitamp, newienamp. Stejně jako předložky į a y jsou i předpony i- a y- pro D. Kleina pouze totožnými variantami. Příklady ineimi a inƒidūmi pražuvon ‘vydávám se do nebezpečí’ dokládají také životnost předpony in-. V gramatice D. Kleina je výstižně zaznamenáno také předložkové užívání některých příslovcí, např.: arti mieƒto, pokim Diewo, widuj mieƒto, laukė bažnyčios G 166. O užívání předložek se pojednává v oddílu syntaxe (G 167–169), kde jsou uspořádány podle pádů, s nimiž se pojí. Do očí zde bije přílišná stručnost příkladů užití předložek u autora první gramatiky, jejich neúplnost a naprostá absence úplných vět, avšak samotné předložkové konstrukce jsou uspořádány velmi důsledně. Od dnešních konstrukcí se poměrně málo liší. Například dnes by normě neodpovídaly autorovy konstrukce pirm daug metų, ant garbės, pas dešinę, aplink teisybę (=před mnoha lety, ke cti, vpravo, o pravdě); pas dešinę, pro mielą Diewą, aplink teisybę (= vpravo, přes? milého Boha, o pravdě); pagal, palik tiesos, prieg manęs, prieg tawe (=podle pravdy, u mě, u tebe); po kaires rankos, po trims dienoms, po ƒwentai Traicei, po wiƒam ƒwętu, po wiƒas žmones (=po levé ruce, po třech dnech, po svaté Trojici, po celém světě, po všech lidech). Zde uvedené rozdíly v užívání předložek oproti současné normě jsou spíše doklady starého jazyka než důsledkem vlivu jiných jazyků. Protože všechny ostatní případy užívání předložek, které D. Kleinas uvádí, se zcela shodují se současnou normou, dále se jimi zde nezabýváme. Předpony jsou u D. Kleina, stejně jako u autorů jiných starých gramatik, sloučeny s předložkami. Předposlední oddíl této gramatiky (G 169–173) nese název ”De Praepositionum Significatione in Compositione”. Podle nadpisu by se zdálo, že se zde pojednává o předložkách, ve skutečnosti se však latinským slovem compositio označuje slovo s předponou. Pojednává se tedy o významech předpon. Jde bezpochyby o první popis významů litevských předpon v dějinách litevských studií. Autor začíná tento oddíl slovy, že ne- 13 Ještě je třeba zmínit „zřetelně emfaticý význam“ některých předpon (ve skutečnosti — prefixů). Srovnáváním faktů z rodného jazyka se snaží vysvětlit významy litevských prefixů (podle jeho pojetí — nerozlučitelných předložek) a uvádí je všechny v abecedním pořadí. Například ap, ap1 se nejprve spojuje s latinským circum „kolem“ (ap|foti, ap|ipiaufiti), dále s lat. desuper „shora“ (ap|ipilu), ještě dále se uvádějí významy nabytí a překonání u této předpony (aptartėta, srov. polské otrzymać, opanėti, opanždžiu), na čtvrtém místě se uvádí význam intenzity (ap|idžiaugti, ap|akyti) a pátým je význam zmenšení (ap|plekės, ap|ipiau|tyts). Podobně se v této gramatice vykládají i významy ostatních předpon: at se srovnává s lat. de, iš s ex, nu s de, par s re, per s per, trans, pra s trans, ultra, pri s ad a su s cum. Je zřejmé, že takovým srovnáváním autor nemůže vysvětlit významy všech předpon, a proto se často uchyluje k výkladu opisem. Například po srovnání pri s lat. ad (přijít), autor říká, že tato předpona někdy zesiluje význam prostého slovesa (prijakau), a u zvratných sloves činného rodu má určitý emfaticý význam (prifitekinėju „naběhám se“, pri|imiegajau, pri|iklau|au, pri|igeru). Takový výklad významů předpon je samozřejmě stále velmi nedostatečný a neúplný, ale nemůže nás neudivit skutečnost, že významy předpon jsou vysvětleny již v první gramatice litevštiny, což v mnoha pozdějších gramatikách nenacházíme. Už jen to svědčí o hlubokém proniknutí autora první gramatiky do podstaty rodného jazyka a o jeho velkém jazykovém i gramatickém citu. Spojka. V první gramatice litevštiny (G 142—143) je bez jakéhokoli úvodu či definice rovnou uvedeno nejméně devět skupin spojek: 1. slučovací (ir, bei, irgi, a, taipag, taipēj „také“), 2. podmínkové (jey, jeygi, jeig, jeine, kitaip), 3. vylučovací (ar, argi, alba „nebo“, arba, ben „či“, buk-buk „buď-anebo“, např.: buk geri, buk pikti), 4. odporovací (bet, bettaig „avšak“, tiktai, ly[z „jen“, vienok), 5. přípustkové (kacz, kaczei, norint, jeib, jeigi „ačkoli“, taczau), 6. příčinné (nes, ne|a, ne|ang „protože“, jog, kadangi, jeib, idant, jeng, kaip, kada „že“), 7. závěrové (todel, todelei, tod|rin), 8. souvztažné (priegtam „kromě toho“, potam „poté“, kaip, tapaglaus, galau|ey, pa|kiau|ey), 9. doplňovací (nes, jau, jeg, gi, gu „zda“, a|zgu? „zda já?“, tugu? „zda ty?“). Na konci kapitoly o spojkách v této gramatice je autorova poznámka, zřejmě převzatá z latinských gramatik, že některá neohebná slova (particulae) se podle rozmanitosti významu stávají někdy příslovci, jindy spojkami či předložkami. Jako příklad je zde uvedeno slovo ar, které autor považuje za příslovce, když se jím na něco tážeme, a za spojku, když se něco vylučuje. Takové pojetí samozřejmě vyplývá pouze z toho, že se zde částice pokládá za příslovce. Hned vedle je uvedena další autorova poznámka, že slova priegtam, potam, wel, galau|ey, tapaglaus jsou řadová příslovce, když se pojí se slovesy a vyjadřují okolnost, a spojky, když spojují nebo rozvíjejí slova či myšlenky. Tato poznámka je zajímavá tím, že ukazuje autorovo proniknutí do jedné z nejdůležitějších funkcí příslovce — vyjadřování okolnosti, a také tím, že se zde zároveň rozpoznává určitý spojovací význam uvedených slov. 1Mimochodem, D. Kleinas sem připojil také apie, ale zřejmě jen ze setrvačnosti, protože taková předpona není doložena příkladem. 14 funkce slovesa — vyjádření okolnosti, a tím, že se zde rovněž chápe určitá spojovací funkce zmíněných slov. Zajímavé poznámky o spojce najdeme také v posledním oddílu gramatiky (G 173–174). Nejprve se zde uvádí, že spojka ir spojuje mnoho věcí, zatímco bei obvykle dvě věci, tedy právě dvě, např.: ir Jżis, ir tas, ir anſai; Bei Sáulė bei Menù pames [zviejybe; ir dangus, ir žémė, ir Angelai ir žmones tur Dieuwo garbę apsakyti; bei gerēji, bei piktieji, beigi kożnas žmogus. Někdy vyjadřuje bei také latinské tam-quàm: bei a ſz, bei tu. Jak tedy vidíme, ve starém jazyce mohlo bei spojovat i více než dvě souřadné větné členy. Taipajeg „také“ se často říká i spolu s ir: dūna taipajeg ir winas. Kada znamená také „že“: taip ſilpnas tapa, kada ir tą dieną numirre (místo kad, jog „že“ i tą dieną numirė). Kolísání a nestálost ve užívání spojek, zejména podřadicích, ukazuje například to, že příčina nebo účel se vyjadřují střídavě slovy jeib, idant, jeng, kaip, kada, kad: kadą (kaip, jeib) pakajus butu ant žémes; idant (jeib) [zwentay giwentumb;m; jeng ilgau giweſų ant žémes; bijaus, kaip (kad) negale[j]i tai iſtaijyti; pareitis Wirauſybei, idant nufidėjimai be karonės nepaſiliktu; [tow]is teſidaboja jeib nepultu. Citoslovce. O citoslovcích D. Kleinas říká (G 143), že se užívají k vyjádření duševního stavu nebo gest. Správná je zde myšlenka, že citoslovci se vyjadřují duševní stavy, tedy pocity a emoce, v žádném případě však nemohou vyjadřovat gesta: mohou být pouze gesty doprovázena. Tato gramatika se omezuje pouze na výčet citoslovcí. Rozlišuje sedm skupin: 1. zvolací (o, ak!), 2. něžnosti (meilul, aukſut), 3. smíchu (à à á), 4. bolesti (ay, ak, deja, ayman!), 5. napomenutí (a, o, ba), 6. klení (czui, tfui), 7. utišování (titſz, štitſz, št a styl, které je uváděno jako doklad z klaipėdského nářečí). Ze zmíněných citoslovcí je pouze styl germanismus, všechna ostatní jsou litevská. D. Kleinas neuvádí žádný případ užití zvukomalebných slov: v syntaxi se o nich vůbec nezmiňuje. Mimochodem, v kapitole o spojkách je zvláštní poznámka, že spojka „o“ přechází do třídy citoslovcí. To je samozřejmě nemožné. II. K. Sapūnas a T. Šulcas, ”Compendium Grammaticae Lithvanicae”1 P ř í s l o v c e. Jak se lze domnívat, K. Sapūnas mohl svou gramatiku, kterou nazval ”Nomenclator”, napsat již kolem roku 1643, tedy o deset let dříve, než vyšla D. Kleina ”Grammatica. Litvanica”. V roce 1651 získal povolení univerzity v Královci k jejímu vydání, tohoto povolení však z neznámých důvodů nevyužil. Jedním z důvodů mohlo být to, 1 Compendium Grammaticae Lithvanicae Theophilii Schultzen, Past. Catt enov., Regiomonti... 1673 (dále zkr. Sap). 15 že ve stejné době již byla napsána lepší a obsáhlejší gramatika D. Kleina, s níž se K. Sapūnas musel seznámit, neboť D. Klein mu jako svému spolupracovníkovi na delší dobu zaslal její rukopis. Podle domněnky J. Gerulise K. Sapūnas rukopis Kleinovy gramatiky ve velké míře využil ve svém ”Nomenclator”u, který T. Šulcas vydal roku 1673 pod jiným názvem – ”Compendium Grammaticae Lithvanicae”. Obecně řečeno, ve všech starých gramatikách litevského jazyka nacházíme kromě společných rysů a podobností také hojnost rozdílů, které ukazují, že jejich autoři se sice navzájem opírali o svou práci, přesto se však snažili vytvářet samostatné, původní gramatiky. D. Klein a Sapūnas úzce spolupracovali, a proto museli dobře znát práci toho druhého. T. Šulcas se zase při redigování a přípravě gramatiky K. Sapūna k vydání nemohl neohlížet na v té době jedinou již vydanou gramatiku D. Kleina. Jen tak lze vysvětlit četné společné rysy a podobnosti těchto gramatik. Již bylo zmíněno, že v těchto gramatikách je kromě společných rysů a podobností také mnoho rozdílů. To, že jejich autoři měli vlastní záměry, cíle a plány, dokládá i kapitola o příslovci v gramatice K. Sapūna a T. Šulce, která se značně liší od odpovídající kapitoly v gramatice D. Kleina. Především je zcela odlišný už samotný začátek této kapitoly: v gramatice D. Kleina začíná kapitola o příslovci poznámkou, že vedle ohebných slov existují také neohebná, z nichž se příslovce stupňuje (tedy je alespoň zčásti ohebné); dále se říká, že příslovce v litevštině má mnoho významů, stejně jako v latině a řečtině, a pak se přechází k jejich postupnému výkladu. Kapitola o příslovci v gramatice K. Sapūna a T. Šulce začíná úplně jinak: nejprve se zde říká, že pro příslovce jsou charakteristické význam a stupňování, dále se tvrdí, že příslovečných významů je velmi mnoho, a nakonec jsou tyto významy vypočteny spolu s velmi sporadickými příklady, které je ilustrují – většinou jednotlivými slovy (příslovci, ale také částicemi a někdy dokonce i některým modálním slovem, spojkou či citoslovcem), přičemž nejsou uvedena ani slovní spojení, ani věty. Oddílů věnovaných příslovečným významům je zde obzvlášť mnoho – celkem 24, zatímco v gramatice D. Kleina jich, jak jsme viděli, bylo uvedeno 17. Tak velký počet oddílů o příslovečných významech v gramatice K. Sapūna a T. Šulce, stejně jako v jiných gramatikách té doby, je třeba vysvětlovat také pouze tím, že podle tradice starých gramatik se mezi příslovce řadily všechny částice, modální slova, někdy některá předložka, spojka, ba dokonce i citoslovce, např.: O, ak, jeib (srov. D. Kleinovo Ey, nuggì). V kapitole o příslovci v gramatice K. Sapūna a T. Šulce není ani jeden oddíl o významu, který by se zcela shodoval s odpovídajícím oddílem v gramatice D. Kleina. I to ukazuje, že kapitoly o příslovci v těchto gramatikách byly napsány samostatně. Někdy se shodují pouze některé ilustrační příklady, to však nemůže svědčit o nesamostatnosti autorů: taková shoda je nevyhnutelná v gramatikách všech dob a všech jazyků. Odlišnost zde probírané gramatiky od gramatiky D. Kleina, a zároveň i její původnost, dokládá také to, že se v kapitole o příslovci vůbec nezmiňují adverbializované tvary postpozitivních pádů podstatných jmen a zájmen, které jsou v Kleinově gramatice velmi prozíravě začleněny do výkladu o příslovci. 16 Stupňování příslovcí je v obou gramatikách vyloženo zcela originálně a osobitě: v gramatice D. Kleina je stupňování ilustrováno v oddílu poznámek, zatímco v gramatice K. Sapūna a T. Šulce je stupňování příslovcí uvedeno jako třetí část kapitoly o příslovci; tvary jednotlivých stupňů jsou zde zdůvodněny dvojím způsobem: některé z nich (např. Gerrai, Gerriaus, Gerriau[ei]) souvisejí se stupňovanými přídavnými jmény, zatímco jiné podle autorů určilo samo užívání (např. Daug, Daugiaus, Daugiau[ei]). Zvláště zajímavý je závěr tohoto zdůvodnění, protože ve skutečnosti si mluvčí neuvědomuje souvislost mezi příslovcem daug a odpovídajícím přídavným jménem nejen dnes, ale již před stovkami let byla tato souvislost setřena. Tvary druhého stupně, stejně jako v gramatice D. Kleina, končí na -s: Auk[š]čiaus, Piktčžiaus. V gramatice K. Sapūna a T. Šulce (stejně jako v gramatice D. Kleina) tvoří hlavní část uvedených příslovcí především nejběžnější slova (užívaná i dnes). Starších nebo vzácnějších příslovcí je zde velmi málo. Z těch lze uvést pouze Kartunta „někdy“ (srov. totéž příslovce v gramatice D. Kleina), Szónai „zde“, Kur[š]tel, kur[š]tellai „daleko“, Katrul „kterým směrem, kam“, Waggik[š]znai „potají, tajně“, Foritoi „pozítří“. Z ostatních neohebných slov, která tato gramatika řadí mezi příslovce, lze ze starších nebo vzácnějších výrazů uvést částice Wei, Anaskat „hle“, Sziskat „tamtéž“, spojky Pirm neng, Nengnėkaip. Také zde, stejně jako v gramatice D. Kleina, najdeme oddíl o syntaxi příslovce, který je však mnohem přesnější a kompaktnější než odpovídající oddíl v gramatice D. Kleina. Především zde příslovce není směšováno s jinými neohebnými slovními druhy (v obdobném oddílu gramatiky D. Kleina je vše směšováno dohromady). Nejdůležitější však je, že gramatika K. Sapūna a T. Šulce velmi zřetelně vymezuje základní vztah příslovcí k jiným slovním druhům — řečeno dnešní terminologií, přimykání (viz tvrzení na s. 87 této gramatiky: ”Adverbia Lithvanorum, Latinorum more, junguntur Verbis, vel Nominibus. Interdum aliis Adverbiis”). Gramatika dále ilustruje přimykání nejprve ke slovesům (Maž dumoja, Tawo gromatos didel laukiu, Stebuklingai wadžioja), příčestím (Piktai darąs, Gerai [š]akęs), jmenným výrazům, zejména přídavným jménům (Labai baugus), a nakonec samotným příslovcím (Didei palaimingai [ž]ta[i]fe Kiellione, Labai gerai, Nelabai gražei). To svědčí o výborné jazykové znalosti K. Sapūna, případně také T. Šulce, a o jejich velké jazykovědné erudici. Při této příležitosti je vhodné ještě dodat, že také ostatní kapitoly o neohebných slovních druzích v gramatice K. Sapūna a T. Šulce jsou napsány zcela samostatně a originálně — na rozdíl od odpovídajících kapitol v gramatice D. Kleina. Vezměme si například kapitoly o předložkách v těchto gramatikách. Liší se nejen jejich uspořádání, ale také samotný obsah a předložený materiál. V gramatice D. Kleina jsou k takzvaným „neoddělitelným“ (inseparabiles) předložkám řazeny dokonce i postpozice -p(i) a -n(a), např.: Diewop, manep, mie[t]ana, mie[t]an, mie[t]umpi, ju[š]umpi, mie[t]ump, ju[š]ump, mu[š]ump, Ponip Diewip, manip, manipm, tawipi, tawipm, [š]awip, [š]awim, kitamp, newienamp. V obdobné kapitole gramatiky K. Sapūna a T. Šulce o „předložkách“ se o -p(i) a -n(a) vůbec nehovoří, ačkoli i zde jsou s předložkami směšovány všechny předpony (právě tato skutečnost je, dalo by se říci, jediným společným rysem zde pojednávaných kapitol). 17 V těchto gramatikách se liší také plán uspořádání kapitol o spojkách a citoslovcích, uváděné příklady i jejich obsah. Například kapitola o spojkách v gramatice D. Kleina je nejen mnohem podrobnější, ale také přesnější a bohatší, neboť se zde podle vzoru gramatiky latiny pokouší vymezit vztah příslovcí, předložek a spojek; uvádí, že některá neohebná slova mohou fungovat jednou jako příslovce, jindy jako předložky či spojky. Například slova priegtam, potam, wel ‘vel’, galauſey, tapagalauſ považuje D. Klein za příslovce pořadí, když se pojí se slovesem a vyjadřují okolnost, a za spojky tehdy, když spojují nebo navazují slova či věty (G 143). V kapitole o spojkách v gramatice K. Sapūna a T. Šulce není ani jedna taková zobecňující poznámka, což ještě zřetelněji ukazuje, že autoři těchto gramatik pracovali přinejmenším v tomto ohledu samostatně. Na závěr poznámek o příslovci v gramatice K. Sapūna a T. Šulce a jeho vztahu k obdobné kapitole gramatiky D. Kleina dospíváme k následujícím závěrům. 1. Přinejmenším kapitola o příslovci a další kapitoly o neohebných slovních druzích v gramatice K. Sapūna a T. Šulce se zcela liší od odpovídajících kapitol gramatiky D. Kleina. Autoři těchto kapitol tedy pracovali zcela samostatně. 2. Gramatika D. Kleina je mnohem podrobnější a dokonalejší než gramatika K. Sapūna a T. Šulce. Je to patrné už při pouhém srovnání kapitol o neohebných slovních druzích v těchto gramatikách. 3. Autoři obou gramatik často odkazují na latinu, někdy také na řečtinu (a D. Klein dokonce i na hebrejštinu) a na jazyková fakta těchto jazyků. Z toho je zřejmé, že při své práci vycházeli z gramatik klasických jazyků. To jim pomohlo přesněji stanovit zákonitosti litevštiny, zároveň však šlo o jistou „šablonu“, která ne vždy odpovídala přirozenosti litevského jazyka. 4. V gramatice K. Sapūna a T. Šulce bije do očí malý počet příkladů, nedostatek úplnějších vět a přílišná úsečnost kapitoly o syntaxi. Alespoň zčásti je to příznačné i pro gramatiku D. Kleina. 5. Obě zde zmíněné gramatiky představují významný přínos k litevské jazykovědě v 17. století. Měly velký význam pro normalizaci a rozvoj litevského spisovného jazyka, zejména v Pruské Litvě. Předložka. V souladu s tradicí své doby K. Sapūnas a T. Šulcas rozdělují předložky (Sap 69—70) do dvou skupin: odlučitelné a neodlučitelné. Ty druhé nejsou ničím jiným než předponami. Odlučitelné předložky jsou zde uspořádány podle pádů, s nimiž se pojí, nebo, jak se říká v gramatice, které řídí (regunt.) S genitivem: Ant, Be, Arti, Delei, Tarp, Prie, prieg, Nū, Nūg, iż, Pirm; s akuzativem: Prieſz, Paſkui, Per, Apie, Aplink, Pro, Pas, Į, (= į) ing, in, Linkai; s dativem: ik, ikki; s genitivem a akuzativem: uſz, Pagal; s instrumentálem: Po, Su, Ties. Neodlučitelné předložky (u nás předpony, quae separatim extra Compositionem non usurpantur) jsou tyto: Ad (= at-): Adgawmu; Ab, Ap, Appi, Apſu: Abbarſtau, Apſlepiu, Apſikabinnu, Apturriu ‚ich überkomme‘; At, atta: Attadūmi, Atſzwencziu ‚entheilige‘, Atwerriu ‚mache auf‘; Par: Pardūmi, Parmetu ‚werfe nieder‘, Pareimi ‚komme zu Hause‘; Is (?), Isji (= jsi-, išsi-?): Isſimettu ‚??; Nu: Nuimmu, Numettu; Pra: Prawarau, Pra- 18 riju; Pri: Přijímám; Pa: Pawarg[tu, Paimmu; Bes[i: Bes[ipe[ziu (= besipešu), Bes[imu[zu; Be: Begerriu, Bewalgau, Bėmie gmi. Tento oddíl o předložkách je velmi neúplný. Některé předpony jsou dokonce nejasné (Is, Is[i), nejasná je i podoba (Bes[ipe[ziu). Zajímavé je, že ačkoli je samotná gramatika napsána latinsky, významy předpon, které se zde objevují, jsou vyloženy německy. Autorům byl zřejmě bližší vztah mezi litevštinou a němčinou než mezi litevštinou a latinou, přestože latinu ovládali výborně. O předložce se mnohem podrobněji pojednává v syntaktické části této gramatiky (Sap 88–93). Jde o jeden z nejobsáhlejších oddílů o syntaxi předložek v prvních gramatikách litevského jazyka. I zde jsou předložky uspořádány podle pádů, které řídí, a podle významů vyjádřených latinskými předložkami. Ke každému významu jsou uvedeny doklady, většinou ze Starého a Nového zákona Písma svatého, doplněné odkazy na text. Vedle každého takového dokladu je uveden latinský, někdy dokonce řecký ekvivalent. Zde se tedy ukazuje skutečný vědecký aparát, svědčící o velmi pečlivé práci autorů. Takto v syntaxi pojednávají o předložce ant. I. Některé předložky řídí genitiv, například: 1. Ant/ znamená (1) Super; například: I[tacžiau [awo Karalių ant Zion [zwento mano kalno Psal 2,6. Constituti meum Regem super Zion montem sanctum meum. (2) In, například: Jo nepalaiṁ bus ant jo Galwòs ir jo Siu[tamas ant Momenies Psal 7,17. Ejus infortunium convertitur in caput ejus, & ipsius iniquitas in verticem ejus descendet. Szlowek kurs nèžengia ant Kielo Grie[znųjų Psal 1,1. Beatus qui non ambulat in via peccatorum. Dále se z důvodu úspory místa v tomto stručném přehledu syntaxe předložek pracuje především s litevským materiálem, který je sám o sobě při zkoumání prvních gramatik nejdůležitější. Další předložky s genitivem. Be: Jestliže mě někteří bez příčiny nenávidíte, pronásledoval jsem; Nenávidí mě bez příčiny. Arti: Bydlí blízko města; Delei: Jestliže něco trpíte pro Spravedlnost; Kvůli mým Nepřátelům to tedy tvou cestu; Nevěřící se kvůli Radosti; Vyžeňte vás kvůli vašim velkým Přestoupením. Tarp: Zjevte mezi lidmi (= lidmi) jeho skutky; A při tom všem je mezi námi a vámi velká propast. Pri, Prie, Prieg: Byl jsi u Soudní stolice?; Ale Bůh je u Příbuzných Spravedlivých; Nejím u zlých lidí. Nù, nùg: Od Otcovy Božskosti chrání nás před Hříchy; Odhoďme od sebe jejich pouta; A jejich Radosti si nikdo z nich nevezme. I[ž: A nikdo z nich se mě neptá Καὶ οὐδεὶς ἐξ ὑμῶν ἐρωτᾷ με, Et nemo ex vobis interrogat me Joh 16, 5; Viny vás z Hříchu a ze Spravedlnosti a ze Soudu. Pirm: Hle, posílám svého Anděla před tvou tvář, který ti připraví cestu před tebou; Tato cesta je před tebou. S akuzativem. Prie[ž: Ponai rodija ‚tariasi‘ tarp awes prie[ž wie[žpati. Pagal: Ab[udyk mane pagal Tei[ybe mano: Jis užmok man pagejol (= pagal) Čzy[tybe Rankù mano. Pa[kui: Tas[ai yra kurs pa[kui mane ateis, kurs pirm manęs buwo. Per: Mi[tre, per vis[ą naktį dirbom, o nieko negawom. Apie: Kas para[žyta yra apie manę Zokanè Može[žiaus; Apie Jezu Nacaren[kąjį. Aplink, aplinkui: Aplink Mie[stą, Ἀμφὶ τὴν πόλιν, Circa urbem. Pro: Nè pro 19 tawę walgis padetas, Non pro te cibus appositus; Pro Dievwą prašau tawę, Per Deum rogo te. Pak: Ir štai jis seděl jako slepec u cesty, když se blížil k Jerichu a žebral. A, do: Jděte do města; Ježíš pak vstoupil na loď a přeplavil se; A když hleděli k nebi. Směrem k: směrem k městu. S genitivem a dativem. Až, až k: A slova jejich až na kraj světa; Jsem s vámi až do konce světa. S genitivem a akuzativem. Za: Ta se za mé úsilí skrývají; A není nevinné vám v tom také opouštět Otce kvůli vám. S genitivem, dativem, akuzativem a instrumentálem. Po: A po osmi dnech byli jeho vyslanci opět uvnitř; A postavil ovce po pravici; Procházel se po městě; Ochraňuj mě pod stínem svých křídel (= křídel). S instrumentálem. Před: A stát před Synem člověka. S: Když jsem byl s vámi; Svatý jsi se svatými; S Bohem vykonáme veliké skutky. Ze vzácnějších faktů je zde třeba zmínit předložku pirm „před“, která je v gramatice uváděna k vyjádření nejen časového, ale i místního vztahu. Zde uvedené užití předložky pro se velmi liší od současného, srov.: pro tawę „před tebou“, Pro Dievwą „ve jménu Božím“. Totéž platí i pro užití linkai s akuzativem (Mieſtaną linkai) a pro nejasný tvar ſlapdawais (=skrýval(a) jsi?. S p o j k a je zde (Sap 70) bez jakékoli definice a úvodu vykládána podle funkcí, které jsou označeny latinskými termíny copulativae, disjunctivae, disctectivae atd. Jsou tedy rozděleny takto: 1. slučovací (Ir, Bei), 2. vylučovací (Ar, Argu, Alba, abba), 3. oddělovací, odporovací a připojovací (Bet, Bettaig, Kacżei, Cżiuſta, Tacżiau, jūg), 4. doplňovací, potvrzovací (Butent), 5. příčinné, podmínkové, vysvětlovací (Kaddang, Nesa, Jeine). 6. zdůvodňovací, závěrové (Todiel, Togidiel), 7. pochybnosti (Beg, Beggu, Bau), 8. zdrobňovací (Tikt, tiktay). Tato kapitola o spojkách je velmi krátká — možná nejkratší ze všech prvních gramatik. Na druhou stranu je velmi nepřesná a neúplná: zahrnuje jen nepatrnou část spojek. Navíc ne všechna slova, která se zde považují za spojky, jimi skutečně jsou: Cżiuſta ‚jako, jakoby‘, Beg, Beggu, Bau, Tikt, tiktay jsou částice. Záměrem bylo uvést dokonce osm skupin spojek a je uvedeno dokonce 14 latinských názvů těchto skupin, avšak samotných spojek je zde sotva 17. Ve čtvrté skupině, označené dvěma názvy, je uvedena jediná spojka (Butent). Ačkoli je tato kapitola ve všech ohledech tak nepatrná, přesto její příklady nejspíš nejsou nikde opsány: povrchně je zde nepochybně opsáno pouze samotné schéma, které však není vůbec rozvedeno. Několik slov o spojce je uvedeno také v oddílu ”De Syntaxi Conjunctionis” (Sap 93—94). Zajímavé je zde takové latinské vymezení účelu a funkce spojek: ”Conjunctionum officium est connectere dictiones et sententias”. Protože dictio znamená nejen výraz či spojení, ale i slovo, je takové vymezení funkce spojky nejen přesné, ale i stručné. Jako ilustrace je zde uvedena jediná věta: Bèt wiel reggeſiu jus, ir dżiaukſis ſżirdys juſų, ir Dżaukſmo juſų nè atims ne wiens nù juſų, ir annoje Dienoje manę nieko nè klaùſite. Oddíl končí poznámkou, která nepřináší nic nového, že slučovací spojky spojují pády. 20 U citoslovce (Sap 72) je rozlišeno dokonce 9 skupin, a to: 1. údivu (Ai, ei), 2. rozhořčení (O, ak, boddai), 3. hrozby (Nu, nu), 4. bolesti (Ai, ei, ak), 5. pláče (Ui ū ui), 6. smíchu (ha ha ha), 7. odporu (Tžū, čiū, Puì), 8. výsměchu (aa), 9. utišování (titcz, cit, [t, p[t). Zároveň se uvádí, že citoslovce je třeba hledat a pozorovat v každodenní litevské konverzaci. A i v tom nepatrném seznamu citoslovcí je boddai (sl.) — nikoli citoslovcem, nýbrž pouze částicí ve významu ‚jako, jakoby‘. V oddílu o syntaxi citoslovcí (Sap 94) se říká, že Litevci mají citoslovcí jen málo. Podle latinského úzu se do jazyka vkládají častěji bez pádů, absolutně. Dále se přesto zkouší citoslovce spojit s pády a tvrdí se, že přitahují (adsciscunt) pády, např.: Ay, ei někdy nominativ, někdy akuzativ (Ay kok[ai Pauk]ztis!, Eiej kokios flogos ‘strasti’, Ay Budą [zio Cž[efo! ‘O mores hujus temporis!’); Ak a o se pojí (junguntur) s dativem, někdy s akuzativem či vokativem (Ak man Biednam!, Ak mane Biedną!, Ak griežna[is žmogau!); Niunui se pojí s dativem (Niunui tau!), Tui, czūt, cit s vokativem. Taková vazba citoslovcí s pády je samozřejmě umělá. Za přesnější je třeba pokládat dřívější tvrzení autorů, že citoslovce se častěji užívají absolutně (tj. samostatně). III. F. Haackův „Dodatek ke stručné litevské mluvnici“1 P ř í s l o v c e. Třetí část gramatiky F.Haacka je věnována popisu neohebných (přesněji řečeno neskloňovaných a nečasovaných) slovních druhů (příslovce, předložky, spojky a citoslovce). Sám autor gramatiky všechny tyto slovní druhy nazývá partikulami (tedy částicemi), srov. německé označení třetí části této gramatiky ”Von den Particulis”. A po tomto označení následuje nejprve oddíl o příslovci — ”Von den Adverbiis”. Obecné rysy oddílů o příslovci v prvních gramatikách mohly často být dány nikoli tolik tím, že se autoři navzájem inspirovali, jako spíše samotným společným předmětem popisu — příslovcem. Nejvýraznější společný rys gramatik F.Haacka a D.Kleina představuje uvedení mnoha stejných příslovcí, někdy dokonce při zachování zcela (nebo téměř) stejného pořadí, srov.: čia, czonai, [zicze, tenai, tenaygi, kitur, kur, kame, kur jeng, kurgi, wi[ur, widui, laukie (opraveno na lauke) G 134 a Čia czonay, [zicze, Tenay, tenaygi, aure, Kittur, Kur, Kame, Kur jeng, Wi[ur, Widduj, Abi[zalei, Lauke H 322. 1 Vocabularium Litthvanico-Germanicum et Germanico-Litthvanicum... nebst einem Anhang einer kurtzgefassten Litthauischen Grammatik... von Friedrich Wilhelm Haack... Halle, [1730] (toliau sutr. H). 21 Už takové srovnání samo o sobě zjevně ukazuje, že F.Haack se nemohl neohlížet na gramatiku D.Kleina. Mimochodem, v gramatice K.Sapūna a T.Šulce jsou příslovce označující místo (in loco) uspořádána zcela jinak. A konečně, popisy jednotlivých významů místních příslovcí u F.Haacka jsou nejspíše rovněž opsány z gramatiky D.Kleina (samozřejmě, pokud nepocházejí z nějakého jiného společného zdroje), srov.: in loco, de Loco, per Locum, ad Locum. Jinak se samotná osnova oddílu o příslovci v gramatice F.Haacka liší jak od D.Kleinovy, tak od příslušných osnov gramatik K.Sapūna a T.Šulce. V první z našich gramatik následují po výkladu všech významů čtyři body poznámek, v nichž se poprvé v dějinách litevských studií a) poukazuje na adverbializaci instrumentálu a lokálu a srovnává se s adverbializací dativu ve staré řečtině; b) pojednává se o tvoření příslovcí s příponou -i) (ii) od přídavných jmen; c) ukazuje se užití slova kaip v různých významech: jako příslovce údivu (kaip gėras ira Diewas mužul!), částice přání (kaip man Diewas padetu!, kaip pakajus butu bei Jandora!), vztažného nebo spojovacího slova (kaip žmogaus giwenimas ira, taip bus ir jo mirimas), spojky (kaip Adomas puolęs buvo, pametę weidą Diewo; prisakyta ira žmogui, kaip giwventu nobaznay). D.Kleinas považuje slovo kaip v těchto případech za partikuli, s výjimkou poslední citované věty, v níž také rozpoznává spojku. Oddíl o příslovci v gramatice K.Sapūna a T.Šulce začíná dvěma úvodními poznámkami; po nich následuje výčet 24 významů příslovce (ve skutečnosti často částic nebo jiných neohebných slov), ilustrovaných velmi stručně (někdy pouhým jedním slovem). Celý oddíl končí stupňováním. V oddílu o příslovci v gramatice F.Haacka upoutá pozornost podstatně větší množství příkladů, což lze vysvětlit tím, že autor při psaní svého slovníku shromáždil více materiálu než ostatní. Pochopitelně se i zde vedle vlastních příslovcí hojně uvádějí slova jiných neohebných slovních druhů, která autor pokládá za příslovce. Z méně běžných nebo zajímavějších příslovcí v gramatice F.Haacka lze uvést tato: Iš tiejos, Kur jeng ‘kame’, tieJogie ‘tiesiai’, tieJam ‘t.p.’, Ténjau, Jzengų, Tengų, Namų ‘namo’, Katruł, Propérnay ‘prieš trejus metus’, Porytoj, Pirmto, Dienįškay ‘kasdien’, Nepalautinay, Kartunta ‘kada nors’, Kas metą, niekadai, niekadais, Walandėlis, potrečiay ‘trečiasyk’, Szwežey ‘neseniai’, Tulas kartu ‘kartais?’, atpencz, Pridėranczey, Rank[zčiey ‘staiga, netikėtai’, Régimay ‘viešai, atvirai’, Pouiłłam ‘visai’, Palengway, pamažay ‘pamažu’, Trumpintley, Taipojau, Nieku budu, podraugiey ‘drauge’, Skiru ‘skyrium’, Pripultinay, nezinomis, galausiey; plg. taip pat slavybes Czie|u, Neczie|u, Miermay ‘nuosaikiai’, Wiežlibay ‘patogiai, padoriai’, Nopro|nay ‘veltui’, Abelnay ‘visiskai’. Všechna ostatní příslovce uvedená F.Haackem nijak zvlášť nevybočují z těch, která se užívají v současném jazyce. Stejně jako v ostatních zde zmíněných gramatikách mají různý původ a náležejí k různým slovotvorným typům: zájmenná, adjektivní, substantivní, slovesná nebo participiální, s příponami a předponami i bez nich; další vznikla přímo ze ztrnulých pádových tvarů — zcela stejně jako ta, která se užívají dnes. Z neohebných slovních druhů, která F.Haack zařadil mezi pří- 22 Z částic lze podle D. Kleinovy gramatiky nebo gramatik jiných jazyků uvést Ar, Argi, argu, bau, bes, er, Arme, Ne, Negi, artės „snad“, ben, Nugai, E[te „ať“], Szday, wey, te, tikt, tiktay; citoslovce ak, Ey, Ayman; spojky Butent, Kaip antay, jü; modální slova Teſa, Berod’s, Beje, Pirmà, Antrà, Trečià, srov. kalkovou spojku Wienok a slovanskou částici Lįž „jen“. Je zajímavé, že F. Haack již užíval takové dodnes velmi populární spojky jako Butent, Kaip antay a modální slova Tieſa, Berod’s, Beje. Takové skutečnosti, byť poměrně prosté, svědčí o blízkém vztahu jazyka autora gramatiky k živému jazyku lidu. V oddílu této gramatiky věnovaném přídavným jménům, kde se pojednává také o číslovkách (autor je totiž řadí k přídavným jménům), jsou za příslovce („adverbia numeralia“) považována dokonce spojení jako jednou, dvakrát, třikrát..., triſſ[]deſimt ir vieną kartą..., du [zimtu kartu, tukſtantis kartų. To lze samozřejmě vysvětlit tím, že mezi příslovce, posuzovaná pouze sémanticky, se řadily nejen neohebné slovní druhy, ale někdy i některá slova či slovní spojení ohebných slovních druhů. Na druhou stranu autor gramatiky mohl alespoň u části takových spojek intuitivně vnímat jejich přibližování k příslovcím. Stačí totiž, aby se druhý člen takových spojek zkrátil v důsledku obrušování pádu, a připojením k prvnímu členu vytvoří skutečné složené příslovce, srov.: jednou, dvakrát, třikrát... Lze tu ještě připomenout další současná příslovce tvořená stejným způsobem, např.: jednou, dvakrát, třikrát..., poprvé, podruhé, potřetí..., poprvé, podruhé, potřetí... Dále je důležité podívat se, v čem se liší sémantická klasifikace příslovcí v gramatice F. Haacka (díle z 18. století) od odpovídající klasifikace ve dvou dalších nejstarších gramatikách D. Kleina a K. Sapūna a T. Šulce (dílech ze 17. století). Základem sémantické klasifikace příslovcí ve všech těchto třech gramatikách je totéž — lexikální význam příslovcí. Protože ve všech těchto gramatikách se s příslovci bez rozdílu mísí částice, někdy také některé spojky, dokonce citoslovce a modální slova, zahrnují se do základu sémantické klasifikace příslovcí i významy všech těchto posledně jmenovaných slov; ty jsou často velmi jemné, mnohoznačné a nejasné, takže je velmi obtížné, nebo přímo nemožné, je vyjádřit. Samotné klasifikační schéma bylo nejspíše převzato z gramatik klasických jazyků, jejichž využití při sestavování gramatik litevského jazyka jasně dokládá srovnávání významů v litevštině s jevy klasických jazyků, stejně jako poznámky k tomuto srovnávání typu „more Graecorum, more Latinorum“ nebo „sicut apud Latinos“ apod. Vliv gramatik klasických jazyků alespoň zčásti nejspíše určil i přibližně stejný počet sémantických oddílů věnovaných příslovcím v litevských gramatikách. Na první pohled se zdá, že nejméně těchto oddílů má gramatika D. Kleina — 17, a nejvíce gramatika K. Sapūna a T. Šulce — 24; ve skutečnosti jsou však i v gramatice D. Kleina příslovce času rozdělena do tří menších skupin: přítomného, minulého a budoucího času, a příslovce množství rovněž do tří menších skupin: počítání, zesílení a zeslabení. Takže i v gramatice D. Kleina je 17 základních sémantických oddílů příslovcí, a spolu 23 s těmito menšími skupinami celkem 22. Gramatika F. Haacka má 23 takových oddílů. Latinská pojmenování těchto oddílů nemohla ve všech třech gramatikách vzniknout bez vlivu gramatik jiných jazyků, především latiny. Je zajímavé, že dokonce i v tehdejších gramatikách psaných německy je veškerá základní gramatická terminologie latinská. Taková je právě i gramatika F. Haacka. I zde jsou tedy názvy sémantických oddílů příslovcí latinské, konkrétně: 1) místa, 2) času, 3) počtu, 4) kvantity, 5) kvality, 6) tázání, 7) podobnosti, 8) srovnávání, 9) zesilování, 10) zmírňování, 15) přísahy, 16) přání, 17) vybízení, 18) spojování a oddělování, 19) vylučování, zmenšování, 20) opravování, 21) připouštění, 22) pořadí, 23) události. Většina těchto pojmenování se vyskytuje v oddílech o příslovcích všech tří prvních gramatik, v každé z nich se však objevuje i jedno či několik jedinečných pojmenování, například takové, které v gramatice D. Kleina použito není. Tuto okolnost lze vysvětlit tím, že v oddílu o příslovcích v gramatice D. Kleina je poněkud méně částic, spojek, citoslovcí a jiných slov, jichž je v gramatikách dalších dvou autorů dostatek. Je pochopitelné, že čím více domnělých příslovcí bylo do gramatiky zařazeno, tím více bylo třeba popsat i jejich významů. Například v gramatice K. Sapūna a T. Šulce se XI. oddíl příslovcí nazývá [adverbia] explanandi, tj. vyložení, rozvedení [příslovce]. Ve skutečnosti se zde neuvádějí příslovce, nýbrž pouze nejčistší spojky Idant, Jei a zájmeno Tatai, které autor latinsky vykládá jako zd est „to jest“. Z toho vyplývá, že autor chápe i toto zájmeno jako jistou spojku užívanou před vysvětlením slova nebo výrazu. Někdy se zdá, že uvedené ilustrace nepotvrzují pojmenování daného oddílu. Například XXIII. oddíl příslovcí v gramatice F. Haacka (mimochodem doslova opsaný z XIV. oddílu o příslovcích v gramatice D. Kleina) má latinský název [adverbia] eventus „příslovce výsledku“, avšak uvedené ilustrační příklady Pripultinay (v gramatice D. Kleina – pripultiney), Palaimingay, Neticżomis, neżinomomis samy o sobě výsledek vyjadřovat nemohou. Výsledek by zde v určitých případech mohla vyjadřovat pouze slovesa, k nimž by se tato příslovce připojovala. F. Haack, stejně jako autoři obou nejstarších gramatik (D. Klein a K. Sapūnas a T. Šulcas), řadí k příslovcím nejen všechny částice, některá modální slova, spojky, jiná spojovací slova či dokonce citoslovce, ale někdy také některé pádové tvary nebo slovní spojení. Například v jeho (F. Haackově) gramatice jsou z gramatiky D. Kleina doslova opsány a k příslovcím místa zařazeny instrumentály Szù Daiktu, Anù Daiktu, Niekatru Daiktu. Zvláště zajímavé je pro nás nyní to, že autoři prvních gramatik litevského jazyka si téměř před 350 lety všimli příslovečné povahy takových instrumentálů, určitého jejich odklonu od pádového významu a přibližování k příslovci. Taková je totiž odedávna sama povaha lokativního instrumentálu. Uvedené instrumentály bychom však nemohli považovat za skutečná příslovce ani dnes, stejně jako za příslovce nemůžeme považovat ani taková spojení v současném jazyce: šią dieną, aną dieną, kitą dieną, protože dieną je zde skutečně podstatným jménem. 24 inininkas, přestože má časový význam typický pro příslovce, zůstává ukazovacím slovem, jehož substantivnost posilují zájmenné shodné přívlastky šią, aną, kitą. Jakmile však u zde uvedených typů spojení začal jejich častým užíváním časový význam ustrnovat a zároveň začal blednout jejich pádový význam, stala se už před stovkami let zbytečnou ukazatelka pádového významu — koncovka druhého členu, po jejímž odpadnutí v živém proudu jazyka musely oba členy spojení splynout v jedno slovo: šiandien, šiąndie; srov. také příslovce anańdie, kitańdie a mnohá novější slova, utvořená již podle vnitřních vývojových tendencí příslovcí, např.: anańdie, anańdie ai, anańdienais aj. Mimochodem, spojení z prvních gramatik Szę Dąiktu, Anų Dąiktu, Nie katu Dąiktu ani dnes nelze považovat za příslovce také proto, že dąiktas je velmi konkrétní podstatné jméno, ačkoli má kromě jiných významů také význam místní, který je pro příslovce zvlášť typický. Kromě toho koncovka instrumentálu -u slova dąiktas nikdy nevykazovala tendenci odpadávat, a spojení s tímto podstatným jménem, která autoři prvních gramatik zařadili mezi příslovce, nikdy nemohla splynout v jedno slovo a stát se skutečnými příslovci. F. Haack vnímal určitou příslovečnost i u jiných instrumentálů: mezi příslovce zařadil spojení Szitų budu, Nieku budu (srov. totéž spojení ve významu „nullo modo“ v Sap 66), která se sice příslovcím přiblížila, ale příslovci se nestala. Zde lze ještě zmínit spojení Tulas kartu „několikrát, někdy“, které F. Haack považuje za příslovce; není zcela jasné, neboť vztah mezi nominativem jednotného čísla zájmena tūlas a genitivem množného čísla podstatného jména kartų zde není zcela srozumitelný. Nemůže nás nepřekvapovat, že F. Haack také velmi dobře chápal samotný proces adverbializace pádů či určitých spojení, vnímal jejich příslovečnost nebo úplnou adverbializaci; srov. pády či spojení jako Dienoj, Rytmečezis, Wakarais, Pietumis, Kas metą, Czie/ų, Neczie/ų, Naktimis, Walandėlę, I/ž naujo, Po wi/jam „zcela, úplně“, jejichž úplné přiblížení k příslovcím či adverbializaci by bylo obtížné zpochybnit i dnes. Na závěr poznámek o příslovci v gramatice F. Haacka lze dospět k těmto závěrům. 1. Bližší poznání už samotného příslovce v gramatice F. Haacka ukazuje, že její autor byl pronikavým znalcem litevského jazyka, který dokázal na základě velmi skromných pramenů — pouhých několika nejstarších gramatik — napsat poměrně původní stručnou gramatiku litevštiny, určenou ještě širším vrstvám čtenářů než sama první gramatika D. Kleina. První gramatiku D. Kleina mohly využívat pouze ty vrstvy inteligence (především v Pruské Litvě), které rozuměly latinsky. Gramatika F. Haacka byla stejně jako D. Kleinův „Compendium“ dostupná všem čtenářům znalým němčiny; v Pruské Litvě bylo takových čtenářů v té době více, neboť vyučovacím jazykem ve školách byla němčina. P r i e l i n k s n i s. F. Haack stejně jako D. Klein nepodává žádnou definici předložek (H 326—328). Považuje je stejně jako příslovce, spojky a citoslovce za neohebná slova neboli částice (particulae). K předložkám zařazuje také předpony a postpozice, například: ap, api, at, par, pa, da, pi, na. Všechny tyto slovní členy považuje za 25 nesamostatné (inseparabilės) předložky, protože se neužívají samostatně, např.: apgallu „překonávám“. Postpozice pi a na se vyskytují na konci podstatného jména nebo zájmena, např.: Diewop „u Boha“, manes̩p „u mě“, miestana „do města“. V množném čísle se podle autora mezi genitiv a pi vkládá m: muʃump „u nás“, juʃump „u vás“. Samostatné předložky mohou řídit jeden nebo několik pádů. Genitiv řídí nùg, pirm, dėl, ant, tarp, iš; akuzativ – per, pas, pra, arba pro, apie, aplink, prieš, į, ing; instrumentál (ablativum instrumentalem) – su, ties. Iki řídí genitiv a dativ; genitiv a akuzativ řídí už, avšak s rozdílnými významy: ve významu „za, na druhé straně“ genitiv, ve významu „právě jako“ akuzativ. Pagal (secundum) a Prieg „u, při“ řídí bez rozdílu tu genitiv, tu akuzativ. Tyto dvě poslední předložky se, jak vidíme, v současném jazyce užívají poněkud jinak: první s akuzativem, druhá (přesněji řečeno prie) s genitivem. Předložka po se k vyjádření různých významů užívá s různými pády, např.: po kairės Rankos (k vyjádření místa), po ſzwentòs Traicės, arba po ſzwentai Traicei (k vyjádření času). V současném jazyce se k vyjádření místního vztahu užívá také dativ (po kairei rankai). Autor gramatiky tento příklad neuvádí. Tatáž předložka (po) řídí akuzativ ve významu „přes“ (po wiʃʃą ʃwietą) a instrumentál ve významu „před, v přítomnosti“ (po Diewu eʃme) nebo „pod, níže“ (po Dangumi). Jak je z tohoto stručného přehledu patrné, oddíl o předložkách v gramatice F. Haacka je velmi krátký a stručný, zato však systematický, důsledný, poměrně přesný a velmi litevský: lze říci, že v něm nejsou vůbec žádné nelitevské předložky ani nelitevské způsoby jejich užívání. Všechny předložky uvedené F. Haackem, s výjimkou jedné či dvou archaičtějších (ing, prieg), jsou po sjednocení pravopisu normativní i dnes, což zase dokládá autorovu snahu o kodifikaci spisovného jazyka. J u n g t u k a s. Oddíl o spojkách v této gramatice je ještě stručnější než oddíl o předložkách. Nese napůl německý a napůl latinský název „Von den Conjunctionibus“ a je rozčleněn do osmi krátkých odstavců, z nichž každý zabírá 1—3 řádky a v nichž je latinsky vyjmenováno osm skupin spojek. Jsou to: 1. slučovací (ir, bey, irgi, o, teipag, taipajeg), 2. vylučovací (ar, argi, arba, buk buk), 3. podmínkové (jei, jeigu, jeig, ȷeyne, kitaip), 4. odporovací (Bet, bettaig, á, arba, o taczau, ben, tikłay, lyſz, wienok), 5. přípustkové (kacz, kac zeyg, norint, jeib, jeygi), 6. příčinné (nės, nėſa, nėſang, jog, kadangi, jeib, idant, jeng, kaip, kada „že“), 7. závěrové (todėl, todėley, todrin), 8. návaznostní, souvislostní (priegtam, toliaus, potam, tapagalaus, galáuſey, paſkiauſey). Oddíl o spojkách u F. Haacka se svou kompaktností a systematičností neliší od oddílů věnovaných ostatním neohebným slovním druhům. Velmi přesná jsou také samotná latinská označení jednotlivých skupin spojek. Obsahově, co se týče uvedených spojek, se však výrazně liší od oddílů o příslovcích a předložkách: zde se vyskytuje více nelitevských slov než jinde, a zvláště slov, která jsou ve srovnání se současným spisovným jazykem velmi archaická. Nelitevská jsou například á (slov.) „ale“, lyſz (slov.) „jen“, kacz, kac zeyg (srov. polské choć, chociaż); ze starších či starobylých textů jsou známy pouze tyto výrazy: teipag, taipajeg, jeygi, jeig, bettaig, jeib, nė s, nėſa, 26 nešang, jeib, jeng, kada ‘kad’, todrin, tapagalaus. Již neodpovídají dnešní normě ani taczaus a vienok. Při sledování spojek této gramatiky (stejně jako vůbec prvních gramatik) upoutá pozornost jejich větší odlišnost od dnešních spojek, určitá nestabilita a proměnlivost. Tuto vlastnost lze nejspíše vysvětlit tím, že spojka je slovní druh, který se začíná rozvíjet později než ostatní. V každém starém jazyce musel být v období před vznikem písemných záznamů počet spojek velmi omezený. Mluvený jazyk se vůbec spokojí s menším inventářem spojek, protože jsou pro něj typičtější jednoduché konstrukce bez spojek. Spojky jsou zapotřebí zejména v písemném období každého jazyka. V litevštině se staly zvlášť potřebnými, když staří spisovatelé začali překládat z jiných jazyků, které měly rozvinutější systém spojek, různé texty, převážně náboženského obsahu: modlitby, písně, Bibli atd. V takovém případě vlastní spojky obvykle nestačí; je třeba si je vypůjčit z jiných jazyků nebo je narychlo vytvořit prostředky vlastního jazyka. Tehdy se v jazyce objevují výpůjčky a narychlo utvořené neologismy, které z něj musí časem ustoupit a uvolnit místo novějším a přesnějším. Citoslovce. Stejně jako obecně ve všech prvních gramatikách je i v gramatice F. Haacka kapitola o citoslovcích velmi stručná — sotva deset řádků. Autor zde napočítal dokonce deset skupin citoslovcí, které jsou stejně jako spojky označeny takto: 1. zvolání (o, ak), 2. něžnosti (mielul, aukjut), 3. smíchu (a, ė, á), 4. bolesti (ay, ak, deja, ayman), 5. napomenutí (a, o, ba), 6. klení (czui, Pui), 7. pláče (Ui, ui, ui), 8. pomoci (a a), 9. hrozby (Nu, nu), 10. utišování (tit[z, štit[z, št, p]t). Že F. Haack hojně využil gramatiku D. Kleina, dokládá mimo jiné i kapitola o citoslovcích. Zde je dokonce prvních pět skupinek citoslovcí doslova opsáno z gramatiky D. Kleina a ve zcela stejném pořadí jsou uvedeny naprosto tytéž příklady. Mírně se liší pouze latinská označení těchto skupinek: D. Klein je vytvořil s větším ohledem na samotná citoslovce, zatímco F. Haack se zaměřil na čtenáře. Proto první k jejich označení použil tvar gerundia, druhý pak tvar přítomného činného příčestí, srov. D. Kleinovo (interjectiones) exclamandi a F. Haackovo — exclamantis. Ačkoli je zde těch citoslovcí uvedeno jen málo, jsou — stejně jako v gramatice D. Kleina — velmi litevská. Mimochodem, alespoň jedno ze slov, která oba autoři zmiňují a řadí mezi citoslovce, totiž deja, je spíše modální slovo než citoslovce. Zajímavé je, že žádný z autorů prvních gramatik neupozornil na naše zvukomalebná slova, jako by je nepovažoval za slova. Zvukomalebné slovo je kategorie, která se do gramatik dostala jako slovní druh mnohem později, když se začala věnovat větší pozornost mluvenému jazyku a jazyku krásné literatury, který jej odráží. IV. Základy litevské gramatiky1 Příslovce. Gramatiky D. Kleina a P. F. Ruigia dělí 94 let (téměř celé století). Během této doby (tj. od roku 1653 do roku 1747) Základy litevské gramatiky, vyložené v jejich přirozených souvislostech, sepsal Paul Friedrich Ruhig... Královec... 1747 (dále zkr. R).1 27 V Pruské Litvě vyšly nejméně čtyři gramatiky litevského jazyka od různých autorů, v nichž jsou kromě fonetiky, pravopisu, nářečí, slovotvorby a syntaxe, pojednávaných většinou velmi stručně, poněkud podrobněji vyloženy otázky morfologie — jsou popsány všechny tehdy uznávané slovní druhy: podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, zájmeno, sloveso, participium, příslovce, předložka, spojka a citoslovce. Ve srovnání s dnešní běžnou klasifikací slovních druhů zde chybí pouze částice a zvukomalebné slovo. Částice je zde zahrnuta mezi příslovce a o zvukomalebném slově se ještě vůbec nemluví. Počet slovních druhů zde naopak zvyšuje participium, které se pokládá za samostatný slovní druh. Ve všech čtyřech prvních gramatikách jsou slovní druhy rozděleny do dvou skupin: první tvoří ohebné slovní druhy (podstatné jméno, přídavné jméno, číslovka, zájmeno, sloveso, participium) a druhou neohebné (příslovce, předložka, spojka a citoslovce). Mimochodem, neohebné slovní druhy se ve všech čtyřech gramatikách nazývají partikule (particulae), takže i příslovce jsou zde partikule neboli částice. P. F. Ruigys nazývá souhrn slovních druhů „die so genannten Partes Orationis“ R 18. Jinde jsou u něj neohebné slovní druhy nazývány Nebenwörter R 115. Také příslovce jsou tedy pro něj particulae neboli Nebenwörter — tedy částice neboli vedlejší, podřadná slova. Oddíl o příslovci v gramatice P. F. Ruigise začíná, jak lze říci, naprosto stejnými slovy jako v gramatice F. Haacka, ale tvorba příslovcí je v ní (u P. F. Ruigise) popsána mnohem podrobněji než ve všech gramatikách, které vyšly před ní. Nejprve tvrdí, že příslovce lze tvořit ze sloves, a toto tvrzení dokládá příslovci odvozenými od participií nutnosti, jako jsou Laupſintinay, Myletinay, která jsou prý vytvořena z infinitivu slovesa přidáním „slabiky“ (die Sylbe) nay. Dále, stejně jako všichni autoři předchozích gramatik, výstižně zaznamenal adverbializaci „ablativu“ podstatných jmen, tj. lokálu a instrumentálu; srov. jeho tvrzení: „Es ist zum voraus anzumerken... Daß sich... adverbia machen lassen,, von Nominibus Subst. deren Ablativus localis und besonders instrumentalis adverbialiter gebraucht wird, z.E. Widdųj’ drinner, Pulkų oder Pulkūais haufenweise“ R 115—116. Ještě dále se hovoří o tvorbě příslovcí odvozených od přídavných jmen a participií, kterou dokládají tyto příklady: Geras — geray, Didis — didey, Gražūs — gražey, Žinnomas — žinnomay. Zmíněna je také tvorba komparativních a superlativních tvarů přídavných příslovcí a příslovcí s příponou -yn: „Geray, Compar. geráus besser, Superl. geráus am besten“ R 116. Cirkumflexní přízvuk označuje zakončení slova áus, zatímco akutní přízvuk áus. Zajímavé je, že tvar těchto příslovcí v superlativu je nejprve uveden se zakončením áus, jako by šlo o běžný, základní tvar, zatímco o plném zakončení superlativu áusey (=nejvíce) se říká pouze tolik, že se k geráus často přidává ey (=nejvíce). Zdá se tedy, že se tehdy superlativní tvary jakoby zkracovaly, což není patrné ani v gramatikách D. Kleina, K. Sapūna a T. Šulce. Ačkoli ne zcela přesně, P. F. Ruigys velmi zajímavě vysvětluje význam příslovcí s příponou -yn a jejich užívání se slovesem eiti; to v jednom případě (např. Geryn eiti) znamená „werden, fieri“, v jiném případě (např. Eik tolyn) má význam prostého pohybu. Nepřesné 28 je pouze to, že -yn údajně tvoří komparativní tvar; srov.: „Bei dem verbo eiti... wird in Comparativo yn angehänget“ R 116. Nepřesné je i tvrzení, že se k příslovcím připojují „neoddělitelné částice“ gi, gu, juk, ja, pi, na, link, jau, neboť některé z nich se s příslovcem ve skutečnosti neslučují nebo se s ním neslučují vždy (např.: juk, link, jau). Také gramatika P. F. Ruigise obsahuje 23 významových oddílů příslovcí, do nichž jsou stejně jako ve všech ostatních gramatikách té doby zařazeny také částice. Ačkoli se mnohé zde uvedené příklady zcela shodují s příklady v jiných gramatikách (zejména v gramatice F. Haacka), najdeme zde i mnoho příkladů, které v jiných gramatikách nenajdeme. P. F. Ruigys tedy také čerpal z jiných gramatik, zároveň se však snažil uvést alespoň poněkud rozmanitější příslovce. Například z jiných gramatik (D. Kleina nebo F. Haacka) jsou zcela opsány částice, které všichni považují za příslovce, například ar, argi, argi, bau, bės ‘ar’, Arne. Při rozdělení příslovcí do významových oddílů P. F. Ruigys zřejmě hojně využil gramatiku F. Haacka. V obou gramatikách se názvy těchto oddílů zcela shodují; nápadná je naprosto totožná jejich číselná řada (pořadí) i přesně stejný počet (konkrétně 23). Mnohé příklady v těchto oddílech jsou nejen zcela totožné, ale jsou také seřazeny ve stejném pořadí. Přesto zde najdeme i příklady, které se v předchozích gramatikách nevyskytují. Nebyly tedy opsány z jiných gramatik, nýbrž je autor shromáždil zcela samostatně. Jde o příslovce či slova, která autor pokládá za příslovce, drobná slůvka a různé výrazy, například: Tam dáikte, I[z kažinkur, Tenuy, Ténlink, Tenjau, Szénlink, Anàpu], į widdų; į[z užpakalo; Dabàr tikt, Dár ne; Tùla kartù, Kiek sykù, Daug sykù, Wienlinkay, Dár wienera tiek, Dwéje tiek, Tréje tiek, Kétwera tiek, Penkera tiek, S[é]zera tiek, Septynera tiek, A[š]tonera tiek, Devynera tiek, De[š]zimtera tiek, Szimtera tiek, Tùk[stantera tiek, Toktù ‘taigi’, Koktù ‘welcher gestalt’, Bjaurey, I[š]mintingay, Tìkkray, Wertay, Stipprey, Nù[š]zirdžiey, Preteli[š]zkay, Szwelney, Mandagiey, Dikay, Regèmay, Dówanay, Meiley, Užką, Kù budu; Néy ‘tartum, lyg’, Szittàipo, Szittu budù; ir wel, Pamažėlù; I[z tie], Manding, Mán ródo; Nieku budù; Kázin, Konè ‘beveik’; Testow ‘tegul’, Bent Sykį. P. F. Ruigys při sestavování významových oddílů příslovcí postupoval natolik široce, že do nich zahrnul příslovečné konstrukce, spojení a dokonce frazeologismy i idiomy (někdy ne zcela litevské), například: Ant antro ‘zum andern’, Ant tréčio ‘zum dritten’...; Wienam dáikte, Ko ne mittes? ‘proč ne?’, Kai mą Diews (zdůrazňuje velkou jistotu něčeho), Diewė dūk kad. Jak vidíme, množstvím příkladů v oddíle o příslovcích a jejich větší rozmanitostí překonává gramatika P. F. Ruigise ostatní starší gramatiky; to již svědčí o autorově hluboké znalosti mateřského jazyka a jeho úzkém spojení s lidem a s lidovou mluvenou řečí. Odkazy na latinu, starou řečtinu a hebrejštinu a srovnávání faktů těchto jazyků s fakty litevštiny ukazují, že P. F. Ruigys byl dobře připraveným jazykovědcem. Základy litevistiky nepochybně získal především od svého otce Filipa Ruigise, významného litevisty 18. století, autora „Lietuvių–vokiečių ir vokiečių–lietuvių kalbų žodyno“ a proslulého pojednání „Betrachtung der Littauischen Sprache“; velmi mu také měla pomoci studia v Královci 29 na univerzitě a docentura v Litevském semináři. P r i e l i n k s n i s. Podle P. F. Ruigia je předložka partikule, tj. neohebný vedlejší slovní druh užívaný k přesnějšímu určení jména, tj. substantiva, např. Pas Brolį R 18. Stejně jako v jiných raných gramatikách se zde rozlišují dvojí předložky: oddělitelné (separabiles) a neoddělitelné (inseparabiles). První jsou vykládány podle řízení pádu (R 122–123). Předložky s genitivem: Nū, nū, nūg, pirm, dėl, ant, tarp, įž, be, pri, prie, prieg, arti, např.: Nūg manęs, pirm to Czie[o, dėl Žmonū, ant Kalno, tarp Dangaus bey Žėmės, įž gėros Wāles, be Razumo, prie Butto ‘u domu’, arti Kėlo. Předložky s akuzativem: Per, pas, pra, arba pro, apie, aplink, prie[ž, į, ing, pa[kui, pagal, linkay, např.: Per tiltą, pas manę, pro Wartus, apie tą Dāiktą* kalba, aplink Bažnyčią. Prie[ž Karāly [tengtis (‘postavit se, vzbouřit se’), į Dangų nukakti, pa[kui jį, pagal Žodį Diewo, menę link. Předložky s instrumentálem: [u, [ulyg, ties, např.: Su gera Walė, [ulyg Dienā, ties Buttū. S genitivem a dativem se užívá ikki: Ikki [žios Dienos ir[zei Dienai. Předložka už se užívá s genitivem, znamená-li „na oné straně, na druhé straně“: Už Butto stow, jinak s akuzativem: za něj zaplatil. Pagal se pojí jak s akuzativem, tak s genitivem, zatímco prieg jak s akuzativem, tak s dativem: Pagal Žodžio (ir Žodį)Diewo, priegto ir priegtam. Předložka po podle různého významu řídí různé pády: genitiv (po kairės rankos, po [žwento Traicės) nebo dativ (po [žwentaį Traicei), akuzativ (po wi[fą [wietą, po du, po trys), instrumentál (po Diewu e[me, po Dangumi, po Stalū). Podle P. F. Ruigia se oddělitelné předložky užívají sloučené s podstatnými jmény: Antwožas, Pirmgalis, Prgweizda, Tarply[ė, Nūmona ‘názor’, [żbraukiei ‘to, co vypadne při drhnutí lnu, vydrhnutý len’; s přídavnými jmény: Per[funku, užpérnik[žtis; se zájmeny: todėl, potam, priegtam; se slovesy: Nukertù, į[žeimù prie[tarāuju, į[ziilg[tu, U[ſikėtinu, užſikėtinu ‘zatvrdnu’; s příslovci: Berōds, pripultinay. Na konci kapitoly (R 124) se pojednává o tzv. neoddělitelných (inseparabiles) předložkách, „které pocházejí většinou z oddělitelných, přičemž ty posledně jmenované pocházejí z řečtiny. Patří k nim ap, api (z apie), at, par (z per), pa (z pas nebo po), pi (z pri) a na. První z nich stojí na začátku slova, poslední, totiž pi, na, na konci slova.“ Srovnejte je u podstatných jmen apdangalas, Pawa[aris, at[tankas ‘zbytek’, Pardo[zkę ‘prodej’; přídavných jmen Apkunus ‘ztloustlý’; sloves apžūrù, apipjāustu (=apipjāustau), ateimì, pareimì, pākā[u; příslovcí atgalōs, aplink, palaimingay. *Mělo by být Dāiktą. 30 O neslabičných předložkách pi a na se říká toto. První se připojuje ke genitivu, instrumentálu a lokálu jmen, druhá ke konci akuzativu (koncové i a a mohou odpadnout, např.: Diewopi, Diewumpi (s epentetickým m) místo Diewupi, Diewip’ z Diewije místo Diewė, Gražaumpi, Gražampi, Wienopi, Wienampi, Wienip’, Manęs[pi], mu[?]umpi, mu[j]ip’. Na se vyskytuje u jednotného čísla podstatných jmen, např.: Danguna, Dangun’, i u příslovcí: Tolun, Laukan, Auk[š]tyn. P.F. Ruigio chápe rozdíl mezi odlučitelnými a neodlučitelnými předložkami poněkud jinak než autoři ostatních prvních gramatik: za odlučitelné předložky považuje také některá příslovce, např.: ap, api, at, par, pa. V tomto ohledu s ním souhlasí K.C. Milkus, který od něj, pravdu řečeno, z větší části opisoval. Kromě toho měl P.F. Ruigys snad větší vazby na romantickou jazykovědu než ostatní první gramatikové našeho jazyka. Je to patrné už z oddílu o předložkách, kde se tvrdí, že odlučitelné předložky pocházejí z řečtiny. V této gramatice nenacházíme ani žádné výraznější další zvláštnosti či vzácnosti týkající se předložek. Snad jen to, že se zde za neodlučitelnou předložku považuje be ve výrazu Berōds, který autor řadí k předložkám. O předložkách se hovoří také v oddílu ”Vom Regimine Praepositionum” (R 148). Zde nacházíme podivné a zároveň zajímavé úvahy autora o tom, že předložky ”in compositione bei den Verbis” (tedy slovesné předpony) řídí pády vyžadované samotným slovesem. Jestliže sloveso ”extra compositionem” (tedy bez předpony) přímo neřídí, tj. je z hlediska rekce neutrální, pak ”in compositione” dostává pád řízený předponou, např.: Ap[stoti Pillį, Apgalėti Nėpriešlį, Pėržengti Prij[akimus, Pėrgalėti Welnią, Praeimi Bažnyčią, Užžengti Dangų, Užgėrti ka[žką. Je zřejmé, že takové úvahy mohlo vyvolat pouze směšování předpon s předložkami. Podivná a zároveň zajímavá je také autorova poznámka, že pirm, ikki lze užívat i jako spojky. Dokládají to příklady: Pirm nueinant, Pirm mán nuejus, Ikki au[štant, Ikki mán atei[jent. Zajímavé je, že autor vnímal zvláštní užití těchto předložek a ve snaze je popsat je v takových případech zařadil dokonce mezi spojky. S p o j k a. Zde jsou uvedeny tyto spojky: 1) slučovací: Ir, bey, irgì, o, teip, taip; 2) rozlučovací: ar ar, ar arba, buk buk, ney ney; 3) podmínkové: jėy, jeygu, jeygi, jeyme, kittayp, pirm, pirm neng; 4) odporovací: allė, bet, ben, tiktay, wienók, ben ne; 5) přípustkové: Kacz, kacżeyg, norint, nēy, kad ir; 6) příčinné: Nēs, ne[a, ne[ang, jog, kadangi, būtent, jeib, idant, kad; 7) důsledkové: Todėl, todėley, aža ‘kad net’,tau; 8) souvztažné: Priegtam, toliauš, potám, galáu[ey, pa[kiáu[ey, ikki R 124—125. Od spojek uváděných v ostatních prvních gramatikách se příliš neliší. Většina z nich je litevská a užívá se dodnes, ale mnohé z nich se již neužívají, např.: buk buk, jeygi, pirm neng, allė, wienók, Kacz, kacżeygi, Nēs, nē[a, Nē[ang, jeib, aža, Priegtam, Toliaus. Některé z nich jsou kalky: buk buk, wienók (srov. polské bądź bądź, jednak); cizí výrazy (polonismy): allė, Kacz, kacżeygi, aža; archaismy: jeygi, pirm neng, nēs, nē[a, nē[ang, jeib, Priegtam, Toliaus. O spojkách se pojednává také v syntaktickém oddílu ”Vom regimine Conjunctionum” (R 149—151). Zde je ve srovnání s ostatními prvními gramatikami více živých jazykových dokladů – vět a dalších výpovědí 31 dokládajících užívání spojek i zvláštnosti spojování slov a vět, např.: Kaip Pons Dievus Dangų bey Žemę sutwere, tay Žėmė buvo pulſta ir tuſzcza, o (ir) buvo Tamſu ant Gillybės. O spojování jmen se dále říká, že bey spojuje pouze jednotlivá slova: Saulė bey Mėnu; Bey gerieji, bey piktieji, beygi kožnas Žmogus. O ‘ir’ spojuje věty: Aſz jūs myliu, o jūs mane ne mylit; O Pons Dievus paſakė Obroomu. Ir spojuje jak jména, tak slovesa i věty: Dangus ir Žėmė ſugrùs ir niekù pawirs, ir Ponas Dievus abbùdu kitokiu padarys. Užívání „slovesných spojek“ s tvary indikativu a kondicionálu: Mės džiauġſimės, kad Kriſtus ateis; Ką miſliji, kad dabar Kriſtus ateitu?; Ir praſzykime Dievą, kad (jeib, idant) Pakąjų dūtų ant Žėmės. Užití předložek pirm a ikki, řazených mezi spojky, je ilustrováno takto: Pirm ateinant, jis ſawę apſakydis; Pirm tam būſent; Pirm Dangų ſutvėrus; Pirm mums atėjus; pirm Sālei (=saulei) užtekant; Ikki Kriſtui ateiſent (také iki Kriſtus ateis); Ikki pawalgant paláuk (také ikki pawálgyſu...). Ve skutečnosti se zde neukazuje ani tak paralelní užití těchto „spojek“, jako spíše sloves a odpovídajících polovětných přechodníkových konstrukcí, které se zcela neshoduje se současnými normami. Že se ve větě užívají spíše participia a slovesa než spojky, ukazují také následující příklady (zejména ty, v nichž jsou spojky zcela vynechány):Girdžiu kad jis eſąs juſip’, arba kad jis eſti...; Pažadėjo man, kad Nammei būſęs, arba... bus; Herodas girdėjo, kad Iſzganvtojis uſzgimęs; buvo pažadėjęs kad Žmones buſę žegnoti; norėjo pabandyti, bau buſęs tikſkus; Klauſė, kur Awis eſanti; pirm numirſztas pažadėjo Žėgnonę dūti, jéy ſlaužiſes; kaip ji pradėjusi ſzaukti tai jis iſzbėgęs; Mės iſipážyſtam jog tai ne muſų eſanti Teiſybė; kokį nors Czeſą, kad tikrai paſitikėtuṃbim per jį amžinay buſę iſzganvyti; Pradėjo Paraonas gailėtis, jùs iſzleidęs. Srov. také: Sákoſi turįs (místo kad turįs); Kalbà buvo Iſzganvtojis užgimſęs; Atſákė Joſepas, wienas iš jų turįs Nammù kelláuti; iſz to galeſęs numatytį, ar jie Spėgai eſą; Jie ſáko eſą (kad eſą, nebo é(ti) atſu(ti). Pažadėjo dūſęs; tyrinėjo kiek (tj. ben) žinnąs iſz manes; Klauſė, kodėl (ben) jie eſą Spėgais; neſ ſakė (kad) pañukſtyſęs; netikkėſi (=netikkija?) ſuláukſenti Waikų; ſkundžiaſi Netėkės; nuſidùt nežiņngs. Podle autora dokládají možnost vypustit spojku také tyto příklady: Jėzus pawadinnes Waikėlį ſawępi, klauſė jį, arba wadinnno Waikėlį awępi, klauſdams jį; Jėy Dievus ateidams raſtu tawę Griekose; Ką darydams apturėſu amžiną Gywātą [?] místo ką daryſu ir (taipo) apturėſu...? Živé užívání participiálních a polovětných konstrukcí místo vedlejších předmětných vět se spojkou kad v autorově době dokládají také následující jím uvedené příklady: Kadangi Dievus iſzroda jį mus mylint, eum nos amare, také jį mus mylintį (srov.: Kadangi Dievus iſzrod’, kad jis mus myl’); Miſliji mane turėſent, také turėſentį Czeſą; girdėjau tawę ſweiką muſump’ parėjus, také parėjuſį; Skundžiaſi ſawę nemylimą eſant, také eſantį, také Skundžias ne mylims eſąs. Srov. také: Dievė dùk mums naują Mėtą ſweikiems ſuláukt; Dùk mano 32 Zavolej k sobě; Řekni jim, že jsou zachráněni; Když mi to řekl, vzdal to; Říká mu, že to bylo; Když se blíží Soudný den. Citoslovce. Tato část řeči je zde rozdělena do deseti skupinek: 1. zvolací (o, ach!), 2. mazlivé (miláčku, zlatíčko), 3. smíchu (á, ã, ã), 4. bolesti (ay, ak, dejā, ayman, bejčū, taiĝā), 5. napomínání (a, o, bā), 6. klení (czui, pui), 7. pláče (Ui, ui, ui), 8. posměchu (a a), 9. zkrášlovací (Nu, nu, Szuk/ztu, Minnáu), 10. utišovací (Tit/ž, št, čit, pjt). Latinské názvy těchto skupinek a pořadí jejich uvedení jsou zcela stejné jako v gramatice F. Haacka; zde se vyskytuje jen několik nových slov (be/ka „snad ne“, taiĝā, Szuk/ztu, Minnáu „ne“, která však nejsou tolik citoslovci jako částicemi). I zde, jak je patrné z uvedených příkladů a z celé struktury této kapitoly, se velmi opisuje z předchozích gramatik. V příliš stručném oddílu syntaxe „Vom Regimine Interjectionum“ (R 151) se uvádí pouze užití jednoho zvukomalebného slova Ak s pády. Říká se zde, že mluví-li se o mluvčím, používá se ak s nominativem, dativem a akuzativem, zatímco při oslovení druhé osoby se užívá také vokativ: Ak! a/š Bednas!; Ak man Bednam!; Ak manę Bedną!; Ak! kok/ai Pauk/ztis!; Ak! Būda [zio Czéjo, o tempora, o mores!; Ak grie/žna/šis Žmogau! Autorovo tvrzení, že ak zde řídí (regieret) uvedené pády, samozřejmě nelze považovat za správné, i když ukazuje autorovu snahu všude rozpoznávat vztahy mezi slovy. V. G. Ostermeyerova „Neue Littauische Grammatik“1 Příslovce. Pátá kapitola etymologie této gramatiky zahrnuje takzvané partikule (částice), tj. příslovce, předložku, spojku a citoslovce; najdeme zde také poznámky o tvoření slov a nářečích. Kapitola o příslovcích v této gramatice (alespoň výběrem samotných příslovcí) velmi připomíná odpovídající kapitoly všech ostatních prvních gramatik (snad s výjimkou gramatiky K. Sapūna a T. Šulce). Není tedy ani příliš originální, ani samostatná. Hlavní část příslovcí, která uvádí G. Ostermeyer, nacházíme i v jiných gramatikách. V tomto ohledu nepředstavuje žádnou výjimku. Samotná kapitola o příslovcích začíná konstatováním, že do gramatiky patří pouze malý soubor příslovcí, podle něhož lze usuzovat na další příslovce (do tohoto souboru nezařazená). Dále se stejně jako v ostatních zde probíraných gramatikách připomíná, že příslovce se dělí do určitých tříd a že různá příslovce mohou patřit do více než jedné třídy. Z méně obvyklých, zajímavějších či živějších slov a výrazů, které autor považuje za příslovce, stojí za zmínku tyto: ſzenlink, tenlink, wienatrul „na jednu stranu“ (vedle katrul), dabar/tei „právě teď“, wakar wakar „včera večer“, anday „ne- 1Nová litevská gramatika vydaná Gottfriedem Ostermeyerem, pastorem seniorem obce v Trempenech a čestným členem Královské německé společnosti v Královci. Královec, 1791... (dále jen Ost). 33 „dávno“, pamažy, minau nikoli „za žádných okolností ne“, arties „snad“, kai man Dievs „zcela jistě“, manęs dėl „kvůli mně“ Ost 113–114. Zvlášť zajímavé je, že G. Ostermeyer jako první ze všech autorů prvních gramatik věnoval o něco větší pozornost příčestvím utvořeným příslovcím, zejména těm, která jsou vytvořena z trpných příčestí nebo z příčestí nutnosti, např.: įžąnomay, įžmanomay, regimay, būtinay, mirtinay, pripiltinay, mylėtinay, wir[linay Ost 114. U téměř všech příslovcí uvedených G. Ostermeyerem bije do očí jejich litevskost, normativnost a správnost. Ze všech příslovcí nebo výrazů, které v oddílu o etymologii zařadil mezi příslovce či je za příslovce považoval, jsou, dá se říci, barbarismy jen dva: loſkaway „příjemně, laskavě“ a wiezlibay „zdvořile“. Mimochodem, zde uvedená vlastnost příslovcí je, dá se říci, typická pro všechny první gramatiky litevštiny vydané v Pruské Litvě. Už oddíl o příslovci tedy ukazuje, že autoři prvních gramatik skutečně usilovali o zdokonalování a normování litevského spisovného jazyka, aby se stal společným jazykem všech Litevců. O užívání příslovcí pojednává G. Ostermeyer v syntaktickém oddílu své gramatiky. Protože stejně jako všichni ostatní autoři prvních gramatik zařadil všechny částice mezi příslovce, je zde, v oddílu o syntaxi, užívání částic smíšeno s užíváním některých příslovcí. Nejprve se uvádí, že adverbia copiae et inopiae (příslovce hojnosti a nedostatku) řídí genitiv, např.: daug Pinigų, daugiaus Garbės, gana Žodžių, maž Dūnos, menk Proto Ost 162–163. Dále se říká, že Geray „hat einen Dativum“ (má, čili řídí, dativ). Totéž prý platí i pro bepig, např.: bepig taw. Obě tato příslovce se mohou pojit také s předložkou su a instrumentálem, např.: Bepig su Dūna, bile tikt Rugiu Ost 163. Všechny ostatní poznámky G. Ostermeyera k užívání příslovcí jsou ve skutečnosti jen zvláštnosti užívání tázacích a záporných částic, případně otázek a odpovědí. Z tohoto stručného přehledu vidíme, že G. Ostermeyer přinesl do výkladu příslovcí ve své gramatice ve srovnání s autory jiných gramatik jen málo nového. P ř e d l o ž k a. Hned na začátku oddílu „Von den Particulis“ (Ost 112) autor charakterizuje předložky jako slova, která při postavení před jména nebo slovesa nabývají funkce, kterou předtím neměla. Taková charakteristika předložek samozřejmě není ani přesná, ani úplná. Předložky se totiž užívají nejen se jmény, ale také se zájmeny; se slovesy je naproti tomu možné jejich užití jen ve velmi omezené míře, např.: před odchodem, než vstoupím, až se najím, až se vrátíme a podobně. Takový podivný autorův pohled na předložky byl dán okolností, že za předložky, stejně jako ostatní autoři prvních gramatik, považoval také předpony a vše to rozděloval na oddělitelné (separabiles) a neoddělitelné (inseparabiles) předložky. Zde jsou oddělitelné předložky: anápus, anót, ant, apie, aplink, arty, aurė, be, dėl, gale, į, iki, įž, įžilgay, laukė, link, lyg, sulyg, nū, pagal, pas, paſkųy, per, pirm, po, pri, prie, prieg, prieſz, po, ſu, ſzallė, paſzalį, tarp, ties, už, widuy’. Dále autor výstižně poznamenává, že některé z těchto předložek jsou jména (Nomina), která nabyla významu typického pro předložku, např.: laukė Mieſto „za městem“, ſzallė kalno; jiné jsou zase příslovce užívaná jako předložky, např.: aplink, arty, paſkųy, widuy, anǫžal. A zde jsou neoddělitelné předložky: ap, api, at, par, pra, da, pa, ſa, pi, ir n arba na. Ve skutečnosti tu máme nesourodé prvky — předpony a postpozice. Autor nezapomněl ani na předponu slovanského původu da, kterou 34 odvozuje od polského do, ale zcela se mýlí par se odvozuje od per, ſą — od su atd. V oddílu o syntaxi „Von den Praepositionibus“ (165—173) jsou tzv. rozlišitelné předložky uspořádány podle pádů, s nimiž se užívají. 1. S genitivem: anapus, anąſzal (anapus Girrôs, anąſzal Uppės); anôt (anôt Têwo); ant (ant Kalno, ant Garbės ‘ke cti’, ant Wandenų), arty (artų Kiemó ‘vesnice’); aurė (aurė Girrôs ‘u lesa’); be (be Piningų, be Kriſtaus nierą išzganymo, be jokiós mano Kaltybės, taip pat be wiſſós...); dėl, dėley (dėl Diewo, dėl Teiſybės, také Garbės dėl, manęs dėl); iš (iš Priſzakio, iš Mieſto, iš jaunų Dienų, iš jo girdėjau); išilgai (išilgai Kiemo); laukė (lauke Mieſto ‘za městem’); nù, nùg (nù jo gawau, nù Kalno, nù Mieſto, nù ſawęs); pirm (pirm manęs, pirm Saulės Užtekėjimo, pirm Smerčio, srov.: pirm Saulei užtekant); pri (pri manęs, pri Momôs), prie, prieg (prie Sudžiôs, prie Ežero); ſzallė, paſzalių (Szallė tawęs, paſzalių Mieſto); tarp (tarp Pulko, tarp dwėjų Kalnų); widuj’ (widuj’ Nakties). Zvláštní a pochybný je zde předložkový způsob užití částice (nebo příslovce) aurė. 2. S dativem: lyg ‘gleich, als’ (lyg Diewui; tai ne lyg jo Noſei; lyg Wandenų plaukti). Takové předložkové užití slova lyg je dnes zcela neobvyklé a lze je jen obtížně zdůvodnit. Nebyla zde snad částice lyg považována za předložku? 3. S akuzativem: apie (Moizeſzus apie manę raſze); aplink (aplink Mieſtą); į, in (neėjo į Kiemą ‘vesnice’, į Pakajų įſidit ‘spokojit se’, eilė ing Artimą, Krikſztits į Kriſtų, tikiu į Diewų, tai jam ne į Duſzę ‘ne podle jeho gusta’. pas (pas jj, atėjo pas manę, pas Kelg ‘na cestě’); paſkui (paſkui ji); per (per Naktį, per Miſzą, per Tiltą, daryſi per mano Maldą, per Durną ji laiko, per Newalę ‘násilím’); prieſz (prieſz Weliną karauti, prieſz Wyraunſybę patogyę ‘slušně’ se chovat, prieſz Rugių ‘žně’, prieſz mirſztant); pro, pra (pro Wartus, pro tawę ‘tobě’ tas Walgiſ, pro Diewą melſt, pra ſzali eiti). Neobvyklá jsou také spojení pro Diewą melſt ‘prosit Boha’ a pro tawę ‘tobě’ tas Walgiſ. 4. S instrumentálem: ſu (ſu manim, ſu Diewu ‘ať vás Bůh opatruje’); ſulyg (ſulyg Diena), ties (ties Buttu ‘domy’, ties Jezaus Kryžum’ gullėt). 5. S genitivem a dativem: įkki (įkki galo, įkki ſzios Dienos, také ſzei Dienai, įkki Mieſto, také Mieſtui; srov.: įkki ateinant, ateiſent). 6. S genitivem a akuzativem: link, linkay (Szaurù link ‘na sever’, Pietų link; srov.: Dangun’ link, aukſtyn link, žemyn link); pagal (pagal Raſto ir Raſtą, pagal Kriſtupą ‘po Kristupovi’ gimme Kubas); už (už Girrôs, už Angôs ſtow; užritto Akmenį už Angą Grabo, Kriſtus kentėjo už mus). Dnes zcela neobvyklé je spojení užritto Akmenį už Angą. 7. Se čtyřmi pády, ale v různých významech: po (po Welykų, po mažam ‘brzy’, po deſzinei, ale také po deſzinės, po ſawam geriau ‘sám je lépe’, po wiſſą Swietą, ėmė po Graſzi, po Pelną ‘platit podle zásluh’, po Dangum, po Swietu užaugęs — říká se o sirotkovi). Srov.: Po Akų, po Akim’, po Akimis. K tzv. nerozlišitelným předložkám jsou řazeny pi a na. První z nich (pi) se připojuje ke genitivu substantiv a zájmen (Sudopį ‘před soud’, Kryžauspį ‘u kříže’, deſzineſpi ‘vpravo’, Diewopi ſzaukti, manęspi atėjo ‘přišel ke mně’, muſumpi, juſumpi. Autor uvádí také následující tvary, které se vyskytují v textech: gerampį, ſaldumpi, Diewipi, které jsou 35 rozšířily se jako prie Diewo, pri manęs, pri tawęs. Druhý (na) se připojuje k akuzativu (Dangų’ gabentas, Miėstąn’ nuėjo). Ale i zde se prý častěji říká į Dangų, į Miėstą. Srov.: geryn, didyn, mažyn, šenyn, aukštyn eiti. Předpony sloves a jmenných slov autor nazývá Praepostiones in Compositione a správně si všímá, že mění význam slova, k němuž jsou připojeny, např.: įkrėju — apįkrėju ‘apsiaučiu’, jūkšu — apjūkšu, verkiu — apverkiu, šiaučiu — atšiaučiu, dūmi — atdūmi, dále srov.: atganyti, atkeįti, įpūlu, įįgyvenu ‘įsitvirtinu ūkyje’, įįžgyvenu, nužengti, pakreikti, pagūkti, pinti, pagarbenti, perkrėkti, prilyginti, Priešginys ‘priešgina’, pramanyti, Šakaliny̆s ‘kalėjimo bendras’, Santėwonis ‘paveldėjimo bendrininkas’, sudžūti, šuarti, užrakinti, užsiimūršti, užsigauti. Po přehledu slov s předponami autor vyzdvihuje tuto přednost litevštiny: co Němec vyjádří mnoha slovy, může Litevec vyjádřit jedinou slabikou (rozuměj předponou). Někdy se význam slova s předponou velmi liší od významu prostého slova, srov.: dūmi ‘duodu’ a apdūmi ‘nuodiju’, pardūmi, įzdūmi; demi ‘dedu’ a nudėmi ‘nusikalstu’, sėkiu (= siekiu) a prišėkiu ‘priimu priesaiką’. Zajímavá je i autorova poznámka, že slova s předponou a bez předpony mají často téměř stejný význam, např.: kalbinu ir užkalbinu; zejména pa nemění význam sloves. Tato poznámka ovšem není přesná, stejně jako není přesná ani poznámka, že se vyskytují slova s předponami (Composita), která mají rozdílné, ba téměř protikladné významy, např.: atleisti ‘atpalaiduoti’ a ‘dovanoti (kaltę)’, prigauti ‘pasiekti’ a ‘apgauti’. Slova įžpažįstu, įžpa]akoju, užpakawojų, užprįjekiu autor nazývá Decomposita. Tím, že autor považoval předpony za předložky, stal se jedním z prvních litevských filologů, kteří vykládali význam slov s předponami; někdy je sice směšoval, ale nezřídka projevoval pronikavý úsudek, příznačný pro dobrého litevského filologa. S p o j k a. Zvláště zajímavá je charakteristika spojky, v níž se uvádí, že slova tohoto slovního druhu ovlivňují členění řeči na periody a podle své funkce náležejí k určitým druhům, totiž: 1. slučovací (ir, irgi, bey, taipojeg ‘taip pat’), 2. vylučovací (ar ar, ar arba, būk būk, ney ney), 3. vysvětlovací (būtent, įdant), 4. podmínkové (jey, jeygi, jeygu, kai, kad, jey ne, kittai p, pirm, pirm neng), 5. odporovací (o, bet, tacz, taczau, bettaig, tikt, tiktau), 6. přípustkové (kacz, kaczeig, norint, ney, kad ir), 7. příčinné (nės, nėla, nėsang, kadang, jėib, įdant, jeng, kad, jog), 8. závěrové (kodėl, todėl, todrin, tai), 9. souvislostní (prietąm, potam, toliaus, galausey, paškiau[ey]) Ost 117–118. Velmi zajímavá a pronikavá je autorova poznámka, že některé z těchto spojek mohou fungovat jako příslovce, pokud se vztahují spíše ke slovesu než k celé výpovědi. Stejně jako v jiných prvních gramatikách se zde vyskytují zcela cizí nebo ne zcela litevská a starší slova (kacz, kaczeig, nės, nėlang aj.). V oddíle „Syntaxis Conjunctionum“ (Ost 173–178) je uvedeno množství příkladů užití spojek a pravidel, jejichž přesnost je samozřejmě často velmi pochybná a jejichž platnost autor někdy svérázně omezuje. Například se uvádí, že o stojí na začátku periody, ale alle uprostřed věty. Autor však dodává, že Bible se od tohoto pravidla velmi často odchyluje. Proto by zde asi bylo nejvhodnější uvést samotný materiál dokládající užívání spojek a zastavit se jen u zajímavějších a originálnějších autorových myšlenek. Tėwo bey Momos Kudikis; Momos, ne Tėwo Weiſle; mulių tawe, ir wis milėlu; ar werkia, ar įukia; Die wus Swietą sutwere ir įšlaiko; O apie dewintą adyną łzaukė Jezus: Eli; O Jezus łzaukdamas didžiu Balſu įzleido Dwaſę; tai wiſſiems ant naudos, bet man labjausſey; ſawo darbą tykray pradėjo, alle 36 Jednou nezvítězil; ať tak či onak; ať je mladý, ať je starý; ani ten, ani onen; jestliže je Bůh za nás, kdo může být proti nám?; kdyby Bůh nebyl s námi, nepřátelé by nás jistě pohltili; jestliže se kdo znovu nenarodí, nespatří Boží království; ačkoli Bůh svět trestá, přece se ho nebojí; ačkoli se svět zhroutí, jen Boží království se nezhroutí; i kdyby to bylo kdovíjak těžké; jemu to nepřipadá, „nebudu souhlasit“, byť by mě kdovíjak mučili; tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna; Bůh dal svého Syna, aby svět spasil; už je zřejmé, že z této nemoci nevyvázne. Zde autor připomíná, že staří bez rozdílu užívali jog a kad, zatímco dnes se prý užívá jen kad, které se často vynechává, a místo slovesa se užívá participium: girdėjau, jog [weiks e[ęs; žadėjo, kad [zendien mus atlanky[ęs; Jožepas [ake, wiens i[z jų turis Namų kelauti, ir jaunau[į [awo Brolį pargabenti; i[z to galė[ęs numanyti, ar jie Spėgai e[ę; džiaugias [awo Kaimyną prigawęs; idant ne pakly[cžiau, jis man Wadą dawe; jeib tą Mokslą i[zmanytum’, mums wi[lką gražey i[zgulde; graudenà jus, idant Diewui wiernay [lužikite; aža „dokonce, takže“ Akis jam apmarko „zamlžil se mu zrak“; aža Žeme padrebėjo (= padrebėjo); pirmeng mir[ų ir pirm man mir[tant; ikki ateis ir atei[ęs, jam atei[ent. Dále autor zvláštně, ale zajímavě vysvětluje, že jsou-li přítomna dvě slovesa, spojka ir se často vynechává a jedno ze sloves se nahrazuje participiem nebo poloparticipiem: bėgdamas pūlė; atėjo mel[damis; privalgęs gultėjo; newiermay pa[ielgdamas nů Urėdo ‘tarnybos’ atstatytas tape; newienay pa[ielgiančio Urėdas kittam teko; newiermay pa[ielgiančiam Urėdą atėmė; newiermay pa[ielgiantį nů Urėdo atstate. Obzvlášť zajímavá jsou tato autorova pravidla. Pokud se ve druhé části periody (ve vedlejší větě) mluví o něčem jiném, pak se v první části nominativ mění v dativ a participium v gerundium (poloparticipium): mums priwalg jus, atkelawo Swečiai; jam dar bekalbant, [ztay Judo[zus atėjo; jestliže se však v obou částech mluví o téže věci, taková konstrukce není možná: místo Jokubui matant, kad Jawai..., tarė jis má být řečeno: Jokubas matydamas... tarė; místo jiems parėjus — Jožepas jus įkalbino má být: jus parėju[us Jožepas įkalbino. Po odvození tohoto pravidla autor říká, že chyb tohoto druhu je v tištěných knihách hojnost. G. Ostermeyeris se tedy jeví nejen jako jeden z prvních našich gramatiků, ale také jako jeden z prvních stylistů a korektorů spisovného jazyka. Zároveň je třeba jej připomenout jako vynikajícího srovnávacího lingvistu, který porovnával litevštinu s jinými jazyky, například s latinou, kterou dobře ovládal. Tak praví: „Jako Latiník často vynechává quod a ut a pak užívá akuzativ s infinitivem, tak postupuje i Litevec, jen místo infinitivu použije gerundium nebo akuzativ participia“, např.: žinome Diewą Swietą [utwerus, arba [utweru[į; tikiu cze e[ant, arba e[antį, Griekų Atleidimą. Vynechání spojky kad autor dokládá také těmito příklady: jie i[zpažino, Swečes ir Ateiwjeis e[ą ant Žemės; Diewe dūk mažų gimt, didžių augt; man reik [kupam ‘taupiam’ buti; ne pawydėk jam link[mam buti; Waikams pareitis paklu[nėms buti; Diewe dūk jums naują Mėta [weikiems [ulaukti. A celou kapitolu o syntaxi spojek uzavírá větou tu dėsi jį pra[totą būti, kterou opravuje takto: tu dė[į jam pra[totam buti. Citoslovce. V této části řeči se rozlišuje celých 14 skupin, tedy více než v kterékoli z prvních šesti gramatik. Jsou to: 1. zvolací (O! ak! Ach, brak[z! — když někdo při pádu narazí), 2. mazlivá (mielul, auk[ut), 3. pobízející (ben, bent), 4. směšná (à à à), 5. zastavovací (stuy!), 6. rozhořčená (czai! pui! beda!), 7. bolestná (ay, ak, dėja, ay man, 37 bėda), 8. přací (Įzlowėk!), 9. vyjadřující údiv (tataigi!), 10. napomínací (à, bà), 11. jednací (ui, ū, ui), 12. výhrůžná (nù, Įzukštu, minau), 13. podávací (te ‘imk’), 14. ztišovací (titjz, ticż, cit, pſt, st) Ost 118. Na konci kapitoly autor uvádí, že německé ekvivalenty nenabídl všude, protože některá litevská citoslovce jsou prý pouhé zvuky a k jiným nelze v němčině najít ekvivalenty. Ve skutečnosti lze z výše uvedených slov jako označení zvuku chápat pouze jedno — brakſz. To však už není citoslovce, nýbrž skutečné zvukomalebné slovo. G. Ostermeyeris tak jako první ze všech tvůrců litevských gramatik vyzdvihl jedno zřetelné zvukomalebné slovo, třebaže je zařadil mezi citoslovce. Tuto skutečnost potvrzuje i jeho poznámka, že Litevci mají více takových slov a zvuků, která vkládají do řeči, aby vyjádřili cit, údiv apod., a že se jim lze naučit, chce-li to někdo, jen při styku s Litevci (Ost 119). Tato poznámka tedy rovněž zdůrazňuje zvuky; zvukomalebná slova jsou právě napodobeninami zvuků vyvolaných okolím a přírodními jevy, nikoli slovy vyvolanými lidským citem (brakšt, trākšt, keberiókšt atd.). Tak či onak, G. Ostermeyeris jako první v dějinách litevské gramatiky výrazněji vystihl podstatu zvukomalebného slova, aniž je ještě pokládal za samostatný slovní druh. V této gramatice je také zařazena kapitola „Syntaxis Interjectionum“ (Ost 178—179). Uvádí se v ní, že citoslovce neřídí ani pády, ani způsoby, ale vedle nich lze užít pády či slovesa, např.: ak Bėda!, ak aſz bėdnas!, ak man bėdnam! ak manę bėdną!, o Kriſtau!, ak mans Diewe!, ak ramdikis!, ak ne melók!, ak czedik!, bėda taw!, bėda ſu Wyru ‘pryč s mužem, nepotřebuji ho’, ay man! ‘běda mi’, ſzlowėk taw ‘buď zdráv!’, ſzukſztu jums ‘ne, nesmí se!’, tè Kudikį, ticż Waike!, ſtuy Brolau!, ben girdėkit ‘račte vyslechnout’. Samozřejmě ani zde není všechno, co je v gramatice uvedeno, citoslovci. Jak už bylo řečeno, brakſz je zřetelné zvukomalebné slovo, mielul, aukſut jsou spíše modální slova než citoslovce, tataigi a te jsou částice. Přesto je jejich velká většina skutečnými citoslovci, rozdělenými podle významu opravdu velmi pečlivě. Pozornost upoutává také originalita a samostatnost kapitoly o citoslovcích, spolu s její litevskostí. VI. K. G. Milkaus „Základy litevské mluvnice“1 P ř í s l o v c e. Jak je uvedeno na titulní straně, K. G. Milkus vycházel při sestavování této gramatiky z gramatiky P. F. Ruigise, pouze ji značně doplnil, mnohé přidal a opravil. Přinejmenším oddíl o příslovci se však od gramatiky P. F. Ruigise liší poměrně málo. Již samotné názvy neohebných, neboli vedlejších (Nebenwörter), slovních druhů a oddílu o příslovci 1 Základy litevské mluvnice, v níž je sice za základ vzata gramatika, kterou kdysi vydal mladší Ruhig, byla však vylepšena a rozšířena výraznými dodatky a novými zpracováními Christianem Gottliebem Mielckem, kantorem v Pillkallenu. Královec, 1800 (dále jen Milk). 38 jsou v obou gramatikách zcela totožné, totiž: „Šestý oddíl. O počtu a rozmanitosti vedlejších slov, neboli výčet částic... §83. I. O adverbiích“. Taková doslovná shoda dokonce i nadpisů a paragrafů jasně ukazuje, že K. G. Milkus opisoval z gramatiky P. F. Ruigise. Samotný oddíl o příslovci „O adverbiích“ začíná naprosto stejnými slovy a stránka věnovaná příslovcím je doslova opsána z gramatiky P. F. Ruigise. Dále je ve zcela stejném pořadí a pod týmiž latinskými názvy uvedeno 23 sémantických oddílů příslovcí, z nichž se pouze pět jedním či druhým cslovem liší od odpovídajících oddílů v gramatice P. F. Ruigise. Konečně i odchylky těchto pěti oddílů od odpovídajících oddílů v gramatice P. F. Ruigise jsou minimální. Například v gramatice K. G. Milka je oddíl příslovcí času (temporis) doplněn o jedno příslovce — později, které je do němčiny přeloženo slovem ihned (?); oddíl příslovcí jakosti (qualitatis) je doplněn jediným slovem hojně, oddíl příslovcí přísahy a potvrzení (jurandi) slovy Diewaži, Diewažigi a konečně oddíl příslovcí pořadí slovy Nū atay, paeĭluy. Zde je třeba dodat, že P. F. Ruigys ve své gramatice v oddílu o syntaxi §116 (III. O vazbě adverbií) uvádí, že příslovce řídí genitiv (Lauke Butto, Widduj’ Miesto; Ganà Žodžių, Ap[z]cziey Lobjų, Maž Dūnòs, Menkay I[z]minties.). Celý tento paragraf K. Milkus doslova opsal. Mimochodem, i pravopis je v obou zde zmiňovaných gramatikách, dá se říci, téměř totožný. Pokud se někde liší, pak jen v drobnostech. Například P. F. Ruigys píše Ypacėy, zatímco K. G. Milkus Ypacziey. Značení hlásky č však u obou těchto autorů není důsledné: na mnoha místech se zcela shoduje. Že autoři všech zde probíraných gramatik hojně využívali práce jeden druhého a nezřídka přímo opisovali dokonce i samotné ilustrační příklady, nejzřetelněji dokládá následující skutečnost. Skupina místních příslovcí, latinsky označená „ad locum“, se ve všech těchto gramatikách (s výjimkou gramatiky K. Sapūna a T. Šulce) skládá téměř výhradně z těchto příslovcí: Szū Dāiktu, Anū Dāiktu, Niekuatru Dāiktu, Tieſog, Tieſogie, (Tieſam) Milk 148. Rozdíl spočívá pouze v tom, že v některých gramatikách jsou tato příslovce zapsána různě: někde velkými, jinde malými písmeny apod. Již tato skutečnost jasně dokládá, že uvedená příslovce nejsou ničím jiným než doslovným opakováním příslovcí ze skupiny „ad locum“ v gramatice D. Kleina, srov.: [zū daiktu, anū daiktu, niekatru daiktu... tieſog, tieſogie... Tieſam G 134. Jak ukazuje tento krátký přehled, oddíl o příslovci v gramatice K. G. Milka se od odpovídajícího oddílu v gramatice P. F. Ruigise liší jen velmi málo. Přibližně totéž lze říci i o celé gramatice K. G. Milka. P ř e d l o ž k a. I tento oddíl gramatiky K. G. Milka je doslova opsán z gramatiky P. F. Ruigise, s výjimkou jedné poznámky, v níž se uvádí, že existují různá příslovce a podstatná jména, která se užívají jako předložky a řídí genitiv, nejsou však skutečnými předložkami, např.: annapus, anna[z]al, lauke, widduj’ apod.; pojí se s genitivem podle známého pravidla: setkají-li se vedle sebe dvě podstatná jména různého významu, jedno z nich dostává tvar genitivu, např.: annapus Kiemo, anna[z]al Uppės, lauke Rubežaus, Szalle Kalno, 39 Widduj’ Lauko. Ale ani tato poznámka a pravidlo K. G. Milka není zcela původní ani dostatečně přesné: zde uvedené předložky či slova užitá jako předložky, stejně jako jejich spojení s genitivy, se vyskytují i v jiných starých gramatikách a ze dvou současně užitých podstatných jmen s různým významem nemusí jedno nutně mít podobu genitivu, např.: ruduo miške, jūra rudenį apod. Také kapitola o předložce v této gramatice je doslova opsána z gramatiky P. F. Ruigia a jediná připojená poznámka a pravidlo ji v podstatě nijak nedoplňuje ani neopravuje. Ostatně oddíl o syntaxi předložky je rovněž zcela stejný jako v gramatice P. F. Ruigia. J u n g t u k o i r j a u s t u k o kapitoly také nenapsal K. G. Milkus, nýbrž je doslova opsal z gramatiky P. F. Ruigia. Jediná drobnost je zde nová: latinský seznam názvů skupin citoslovcí s ilustracemi K. G. Milkus doplňuje o jedenáctou skupinu, nedává jí však žádný název, pouze zapisuje: XI. Szmukſzt a německy vysvětluje „wenn etwas entzvey gehet, herab glitscht, wegkommt“. To však už není citoslovce, nýbrž skutečné slovo zvukomalebné, které autor už nemohl zařadit do žádné skupiny citoslovcí a pro nově připsanou skupinu nenašel latinský název. Ostatně zvukomalebné slovo Szmurkſzt, které K. G. Milkus zařadil mezi citoslovce, je v pořadí druhým zvukomalebným slovem, jež se dostalo do gramatiky, vedle zvukomalebného slova barkſz., které předtím mezi citoslovce zařadil G. Ostermeyer. To ukazuje na nelehký vstup zvukomalebného slova do staré litevské gramatiky založené na klasických gramatických principech a zároveň na obtížný vývoj gramatického myšlení. Na závěr pojednání o neohebných slovních druzích v šesti zde uvedených prvních gramatikách litevského jazyka lze dospět i k obecnějším závěrům. 1. Vydání nejméně šesti či sedmi gramatik (počítáme-li i „Compendium“ D. Kleina) v Pruské Litvě během necelého století svědčí o živém litevském obrozeneckém hnutí, o péči o rozvoj litevského jazyka, povznesení jeho kultury, jeho vědecké zkoumání a výuku. 2. Za největší událost a úspěch v dějinách litevské gramatiky je třeba považovat vydání gramatik D. Kleina. Jeho „Grammatica Litvanica“ byla jakýmsi mezníkem, který litevským vzdělancům připomínal potřebu rozvíjet mluvený i psaný jazyk a jazykovědcům potřebu zkoumat litevský jazyk. Bez jeho gramatických prací se neobešel žádný z dalších, pozdějších autorů gramatik, kteří jsou zde zmíněni. Ještě více než dvě stě let po vydání první gramatiky D. Kleina využil A. Schleicher při psaní své „Litauische Grammatik“ kromě nově vydané gramatiky P. F. Ruigia od K. G. Milka, gramatiky K. Sapúna a T. Šulce i prací dalších jazykovědců také obě gramatiky D. Kleina (latinskou a německou), ačkoli podle jeho (A. Schleicherova) názoru bylo třeba užívat Kleinových prací obzvlášť opatrně, protože jazyk často podrobuje školometské kázni („da er die Sprache nicht selten schulmeistert“)1. A. Schleicher byl F. Kuršaitisem označen za hrdinu jazykovědy („Schl. war ein Heros auf dem Gebiete der Sprachwissenschaft“)2. 1 F.Kurschat, Grammatik der littauischen Sprache, Halle, 1876, VI psl. 2 A.Schleicher, Litauische Grammatik, Prag, 1856, X—XI psl. 40 3. Ve srovnání s jinými autory litevských knih 17. století vyniká gramatika D. Kleina litevskostí, čistotou a normativností uváděných příkladů: barbarismů a dialektismů je v ní velmi málo. Základ litevského materiálu v této gramatice tvoří nářečí Pruských Litevců, velmi blízké nářečí jihozápadních Aukštaitů, které zase dalo základ současnému litevskému spisovnému jazyku. 4. Volbu latiny nebo němčiny pro napsání těchto gramatik určovalo nikoli tolik jejich zamýšlené publikum — vzdělanci Pruské Litvy 17. století, především duchovní a mládež studující teologii — jako spíše skutečnost, že v té době ještě vůbec neexistovala litevská gramatická terminologie. Její vytvoření by pro autory prvních gramatik představovalo nepřekonatelný úkol, neboť vybudování gramatické terminologie vyžaduje práci trvající mnoho desetiletí. 5. Autoři gramatik velmi tvůrčím způsobem využili gramatiky jiných jazyků 17. století, zejména tradiční klasické gramatiky latiny, které jim pomohly velmi stručně podat konkrétní obraz gramatických kategorií litevského jazyka. 6. Vnímání neohebných slovních druhů a stylistických odstínů a schopnost vyjadřovat je latinsky či německy, pochopení potřeby jazykové normy, srovnávání některých faktů litevského jazyka s fakty latiny a starořečtiny svědčí o tom, že autoři našich prvních gramatik byli výbornými znalci mateřského i klasických jazyků a dobře připravenými jazykovědci. 7. Při dnešním pročítání prvních gramatik litevského jazyka se přirozeně nabízí otázka, jak vysvětlit, že všechny vznikly v Pruské Litvě a vyšly v Královci, a nikoli ve Velké Litvě, kde po staletí žije souvisle většina Litevců. Odpověď na tuto otázku lze pouze zopakovat, neboť ji již podalo nejednoho badatele. Při intenzivní germanizaci Litevců německé vládě záleželo především na tom, aby si Litevce získala na svou stranu prostřednictvím církve a šířením protestantismu v jejich rodném jazyce. K tomu bylo zapotřebí litevských písemností, mluveného i psaného spisovného jazyka a samozřejmě také litevských gramatik. Zároveň je však třeba připomenout význam protestantismu pro litevskou kulturu a jeho pokrokovost. NEOHEBNÉ SLOVNÍ DRUHY V PRVNÍCH LITEVSKÝCH GRAMATIKÁCH Shrnutí V letech 1653—1800 bylo v Královci vydáno sedm litevských gramatik: ”Grammatica Litvanica” a ”Compendium Lithvanico—Germanicum” od D.Kleina (1653 a 1654), ”Compendium Lithvanico—Germanicum” od K.Sapūnase a T.Schultze (1673), ”Anhang einer kurzgefassten Litthauischen Grammatik” od F.Haacka (1730), ”Anfangsgründe einer Litthauischen Grammatik” od P.F.Ruhiga (1747), ”Neue Litthauische Grammatik” od G.Ostermeyera (1791), ”Anfangsgründe einer Litthauischen Sprach—Lehre” od Ch.G.Mielckeho (1800). Článek pojednává o popisu neohebných slovních druhů v těchto gramatikách. Nejdůležitější z nich je ”Grammatica Litvanica” od D.Kleina, která položila základ všem ostatním výše zmíněným gramatikám. Výklad neohebných slovních druhů je ve všech těchto gramatikách silně orientován na klasickou gramatiku latinského jazyka. Autoři prvních litevských gramatik výrazně vnímali sémantické a stylistické odstíny litevských příslovcí, předložek, spojek a citoslovcí a prokázali mimořádnou schopnost vyjádřit je latinsky nebo německy. 41 Srovnání litevského jazykového materiálu s fakty latinského, starořeckého a německého jazyka dokládá vynikající schopnosti a znalosti autorů v oblasti litevského jazyka i německé a klasické jazykovědy. Všechny tyto gramatiky byly sepsány v pruské Litvě, kde se vláda prostřednictvím protestantské církve starala o to, aby si Litevce připoutala k sobě. K tomu potřebovala litevské písemnictví, litevský spisovný jazyk a litevské gramatiky. Zároveň je zde třeba připomenout také pokrokovou úlohu protestantismu v dějinách litevského písemnictví. 42