Paminklas tėvų kalbai

redaktorům. V knize je otištěna také fotokopie článku P. Berenta „Pirmās latviešu valodas mācības sastādītājs“, zveřejněného roku 1930 v časopise „Izglītības ministrijas mēnešraksts“. Ve skutečnosti jde dosud o nejpodrobnější biografii J. G. Rehehusena, ačkoli není známo, kde a kdy se narodil, kde studoval ani kdy zemřel. Ví se, že kolem roku 1628 byl v Kuronsku vysvěcen na evangelického luterského kněze. Předpokládá se, že mohl být prostřednictvím své ženy příbuzným lotyšského lexikografa Johana Langija. Tento článek byl rovněž přeložen do angličtiny. Spolu s anglickým překladem je v knize publikována také faksimile německého článku A. Bylenšteina z vydání gramatiky J. G. Rehehusena z roku 1901. Tato kniha, tak pečlivě připravená australským lingvistou, je tedy jakousi encyklopedií první lotyšské gramatiky: na jednom místě shromažďuje materiál dosud rozptýlený v různých publikacích, přináší podrobnou analýzu textu gramatiky a anglické překlady výrazně usnadní využití tohoto materiálu širšímu okruhu badatelů, kteří se zajímají o lotyšskou kulturu a dějiny její jazykovědy. Podle podobného principu je sestavena i druhá kniha T. G. Fennella „Seventeenth Century Latvian Grammatical Fragments“. V této knize jsou publikovány dva významné dokumenty ze 17. století související s lotyšskou gramatikou — takzvaný „Einhогno sinopsis“ („Declinationum Letticarum ex D. Einhornij contrà Rehehusium tractatu Synopsis brevis“) a „Biuchnerio fragmentai“. Vedle faksimilního textu, anglického překladu a rozsáhlých komentářů jsou zde publikována také vydání „Einhopno sinopsio“ od A. Bylenšteina, A. Augstkalnise a J. Ževerise. „Biuchnerio fragmentai“ jsou otištěny převážně podle vydání L. Arbuzovse („17.g.s. latviešu gramatika bij. Kurzemes hercogu bibliotēkā Pēterpilī“. — Filologu biedrības raksti, 1925, 5, p. 106—125). Spolu s anglickými překlady jsou zde otištěny také úryvky z článku A. Augstkalnise „Veclatviešu rakstu apskats“ (Rakstu krājums, 1930, 20, p. 109—110) a článku J. Ževerise „Veci latviešu valodas pieminekļi rokrakstos“ (Izglītības ministrijas mēnešraksts, 1937, 5, p. 619—621), jakož i článek K. Dravinise „Latviešu gramatikas materiāli Mārtiņa Bichnera albumā“ (In honorem Endzelini, Chicago, 1960, p. 107—113). Třetí kniha je věnována gramatice Georga Dresela (Dreszell), vydané v Rize roku 1685, „Gantz kurtze Anleitung zur Lettischen Sprache“. Publikuje faksimilní text gramatiky, anglický překlad, velmi rozsáhlé komentáře (s. 147—421) a rejstřík lotyšských slov. Je velmi potěšující, že se v Austrálii nacházejí prostředky (The Australian Research Grants Committee) na vydávání takových děl; nejdůležitější však samozřejmě je, že tam působí člověk schopný taková díla připravovat. Algirdas Sabaliauskas PAMÁTNÍK ŘEČI PŘEDKŮ Neočekávané zákruty osudu. Někdy to, co je už zdánlivě navždy ztraceno, znovu nečekaně ožije a na okamžik zazáří v plném jasu, aby povstalo k novému 189 životu v našich srdcích a paměti. Dialekty vylidněného Klaipėdského kraje, které se nepodařilo náležitě popsat a vědecky byly zkoumány jen velmi málo, už téměř úplně dohasly. Zůstaly jen jejich stopy pokřivené germanizací a na prstech spočitatelní lidé, kteří ovládají řeč tohoto kraje. Země litevských obyvatel, v níž po mnoho staletí žili vedle sebe staří Kursové, Žemaité a západní Aukštaité (a snad i další západní baltské kmeny), se už podle všeho nedočká svého Kleina, Ruigyse ani Schleichera s Kurschaitisem, Gerullise se Stangem ani jiných význačných lingvistů, kteří tak krásně zvěčnili jižní část Malé Litvy, jež postihl ještě bolestnější osud. A najednou se to, co se už zdálo v Litvě nevratně ztraceno, začíná vracet z ciziny... V roce 1990 vyšla v Chicagu kniha Jonase Užpurvise „Tři jazykovědné studie“ („Drei sprachwissenschaftliche Studien“), kterou nakladatelé a podporovatelé Fondu Malé Litvy vydali jen s velkými obtížemi. Postupně začaly jednotlivé výtisky „Studie“ putovat do Litvy. Dílo zde vzbudilo velký zájem a jeho autora proměnilo z málo známého emigrantského filologa v významného baltistu, který zaujímá důležité místo v litevské lingvistice. Je velmi symbolické, že nám tuto knihu poprvé představil jiný badatel Malé Litvy, rovněž pocházející z Klaipėdského kraje, jazykovědec prof. V. Peteraitis, jenž se významně podílel na sestavení a vydání „Studie“. Knihu daroval Klaipėdské univerzitě a s největší úctou se vyjádřil jak o díle, tak o jeho autorovi. Jonas Užpurvis se narodil 12. prosince 1891 v Šilutėském okrese. V roce 1911 absolvoval učitelský seminář, později se jako voják německé armády účastnil první světové války. Po válce studoval klasickou filologii na Univerzitě Vytautase Velikého, učil na základních školách a gymnáziích. Od roku 1941 až do uzavření univerzity vyučoval němčinu na Vilniuské univerzitě. V roce 1949 byl spolu s rodinou na třináct let deportován do lesů Krasnojarského kraje. Po návratu z vyhnanství žil nějakou dobu v Saugách a Šilutė a roku 1967 odjel do západního Německa. V zimě roku 1991 oslavil J. Užpurvis sté narozeniny. Toto jubileum nezůstalo bez odezvy ani v Litvě — připomněly je různé akce a v Kaunasu také působivá konference pořádaná Společenstvím Litevských obyvatel, na níž byla probrána mnohostranná činnost tohoto talentovaného a pracovitého člověka. J. Užpurvis, zmítán životem a často bez odpovídajících podmínek, zasvětil celý život vědě. Zajímal se nejen o dějiny a jazyk Malé Litvy, ale také o tvorbu antických autorů, italskou a španělskou literaturu a řecký překlad Nového zákona. J. Užpurvis nebyl pouze vědcem, ale také význačným pedagogem, na něhož jeho bývalí žáci dodnes s láskou a vděčností vzpomínají. Aby své myšlenky zpřístupnil co nejširšímu okruhu čtenářů, psal J. Užpurvis převážně německy. Dnes nás nejvíce zajímá jeho činnost v oblasti litevských studií, v níž se rýsují tyto hlavní směry: dějiny a jazykověda Malé Litvy, srovnávací baltistika, toponomastika a dialektologie. Protože neměl odbornou průpravu v litevských studiích a byl odtržen od rychlého vývoje litevské lingvistiky, nepůsobil J. Užpurvis ve všech uvedených oblastech stejně široce a odborně. O jeho jazykovědném nadání, samostatném a originálním myšlení, širokém všeobecném rozhledu, vědecké pečlivosti a odpovědnosti však není pochyb. Zvlášť cenné je, že autor „Studie“ dokonale ovládá svůj rodný saugský dialekt, který desetiletí sovětského života téměř vymazala nejen z běžného života, ale i z historické paměti. Probíraná kniha se skládá ze tří částí (264 s.). První část „Studie“ — „Saugský dialekt“ („Die Saugener litauischen Mundart“) — je věnována rodnému 190 dialektologickému výzkumu. Ve druhé části „Původ německého názvu řeky a města Memel“ („Memel Strom — und Stadtbezeichnung“) se původ názvů Nemunas a Klaipėda vysvětluje v široké historické perspektivě: opírá se o staré písemné prameny a zkoumá se minulost baltských kmenů. Třetí část — „Vývoj Donelaitisovy tvorby ‚Ročních dob‘“ („Zur Entstehung von Donelaitis Werk ‚Keturi metų laikai‘“) — představuje výzkum geneze tohoto díla. Ze všech tří částí „Studie“ vystupují do popředí názory a znalosti J. Užpurvise, materiály, které měl k dispozici a využil, i jeho vědecké závěry. Dále se pokusíme stručně zhodnotit, čeho autor dosáhl v různých vědních oborech. DĚJINY. Pohled na dějiny Litvy, zejména Malé Litvy, je oblastí, v níž věda úzce souvisí s politikou, a dokonce i s národní mentalitou. Nároky jednotlivých států na Klaipėdský kraj a Kaliningradskou oblast obvykle vycházejí ze dvou důležitých skutečností a závisí na dvou zásadních otázkách. Odpovědi na tyto otázky přinášejí i „Studie“ J. Užpurvise. První z nich zní: byla Sūduva, Skalva (Šalavija) a celé přímoří (okolí Klaipėdy) pustou krajinou (Wildnis), nebo šlo odedávna o obydlená území s přirozenou kontinuitou osídlení? Autor „Studií“ prozkoumal řadu starých kronik, letopisů i listů Vytautase a zastává druhý názor. Považujeme-li tato území za obydlená odedávna, je třeba určit, kdo, tedy které národy, v nich žily. J. Užpurvis pečlivě analyzoval řadu místních názvů tohoto kraje a na základě historických pramenů dochází k závěru, že tato území byla litevská. SROVNÁVACÍ BALTISTIKA. J. Užpurvis navazuje na práci velkých baltistů K. Būgy, J. Endzelīna a jejich následovníků, kterou rozšiřuje o nový materiál i originální postřehy, a vyslovuje se také k dějinám baltských kmenů. Ve „Studiích“ se opakovaně snaží objasnit historické vztahy mezi Prusy, Žemajty a obyvateli Klaipėdy a v přímořských dialektech hledá kuršský substrát. Autor „Studií“ uvádí zajímavé lexikální a fonetické paralely, nachází společné rysy mezi klaipėdským dialektem a pruštinou a poukazuje na vztahy mezi pruštinou a žemajtskými dialekty. Stopy kurštiny lze podle něj rozpoznat v systému přízvuku dialektu Saugų (zvláštní důraz klade na posun přízvuku a s ním související krácení konce slova). Je škoda, že tato otázka nebyla prozkoumána podrobněji, že se autor nepokusil vymezit historickou hranici mezi Žemajty a Kurši a nerozebral jejich jazykové vztahy. Toponymický a lingvistický materiál, který autor shromáždil a předložil v publikaci, umožňuje k této i dalším otázkám dospět k mnohem širším závěrům, než jaké najdeme ve „Studiích“, a má proto pro budoucí badatele neocenitelnou hodnotu. TOPONYMIE A ANTROPONYMIE. J. Užpurvis obohacuje výzkum litevských místních a osobních jmen o nové myšlenky a fakta a vyjadřuje svůj názor na některé důležité názvy řek a měst, které jsou dosud předmětem odborných diskusí. Autor „Studií“ nezapomíná, že je historikem, a ve všech případech věnuje zvláštní pozornost historii vzniku místního názvu a jeho etymologii. Těmto otázkám je věnována celá druhá část publikace. Jsou v ní přehledně uvedeny všechny názvy řek Klaipėdského kraje a podává se jejich 191 podrobná mapa. Starší podoby hydronym zaznamenané v německých pramenech jsou srovnávány s názvy používanými v autorově době. Nejvíce se píše o názvu Nemunu, který je považován za starý; jsou zaznamenány všechny ostatní varianty názvu této řeky uváděné v různých pramenech a názorně je ukázáno, jak vznikla zkomolená německá podoba Memel. Z místních názvů je nejpodrobněji analyzován název Klaipėdy. O jeho stáří svědčí podoba Klawppeda zaznamenaná v listu Vytautase. Zajímavější etymologie představují výklady názvů Dercekliai a Nemirseta. Slovo Dercekliai, jak ukazuje starší zápis Darzeppeln, pochází ze slov derva a cept „péct“ (tj. místo, kde se vaří smůla), zatímco Nemirseta (Nimersatt) se vykládá jako „místo sváru a nepokojů“ („Ort des Unfriedens“). V obou místních názvech jsou zřetelné stopy kurštiny. Nářeční podoby místních jmen a osobních jmen a jejich srovnání se staršími podobami zaznamenanými v historických pramenech umožňují J. Užpurvisovi předložit cenné poznámky o vývoji přízvuku a struktury složených slov v saugské mluvě, srov. Mėžgalė a Mischkogallen. DIALEKTOLOGIJA. Popis rodné saugské mluvy je nejcennější částí „Studijí“ a zaplňuje velkou mezeru v litevské dialektologii. Shromážděný autentický materiál poskytuje údaje ze všech jazykových oblastí a umožňuje formulovat zajímavé hypotézy a závěry. J. Užpurvis, který neměl odborné dialektologické vzdělání, nepopsal a neprozkoumal všechny rysy nářečí se stejnou důkladností. Fakta z rodného nářečí navíc někdy působí natolik samozřejmě, že člověka ani nenapadne, že mohou přinášet nové problémy nebo pomoci odpovědět na staré otázky. O to příjemněji překvapují autorovy výstižné postřehy a zobecnění v případech, kdy badatel, který z daného kraje nepochází, ani netuší, že se v nářečí vyskytuje ten či onen jev — zejména fonetický. Popis nářečí se skládá ze tří částí: první je jakousi stručnou gramatikou („Grundzüge der Saugener litauischen Mundart“), druhou tvoří ilustrační texty („Beispiele der Saugener Mundart aus verschiedenen Lebenslagen“) a třetí je drobný slovníček („Ihr Klangcharakter auf Tonband“). V úvodní části popisu jsou probrány transkripční značky. Zachytit hlásky nářečí zvláštním pravopisem představovalo patrně největší obtíž při vydávání a redigování této práce. Byla zvolena zjednodušená varianta zápisu, ani ta však nepomohla zcela předejít všem potížím. Například označování tvrdých a měkkých souhlásek tečkami nad souhláskou nebo pod ní (vâlg „jí“ a vâlę „jedl“) není příliš praktické: někdy se tečka ocitne, jak se říká, „na nesprávném místě“, jindy úplně zmizí. Chybějí značky pro různé typy samohlásek: graficky se nerozlišuje nejen o odpovídající spisovnému o a uo (v nářečí se nejspíš foneticky nerozlišují), ale ani o vzniklé z rozšířeného u, např. rops sopòv „řepy shnily“. Totéž platí o zápisu ė a e, jimž ve spisovném jazyce odpovídá ė, ie a e, i. Podobných výhrad by bylo možné uvést více, zde je však třeba znovu připomenout úskalí spojená s vydáním práce. Kdo si bude chtít ověřit výslovnost té či oné hlásky, může tak učinit poslechem textů nahraných na pásce, na níž zní autorův vlastní hlas. „Grundzüge“ tvoří čtyři kapitoly věnované přehledu různých jazykových oblastí. V první kapitole jsou vymezeny hranice nářečí (je připojena poměrně podrobná 192 mapa okolí Saugy). Několika rysy se autor pokouší vystihnout místo nářečí a jeho vztah k sousedním nářečím i historické vazby na jazyky, které měly na nářečí ten či onen vliv. Za nejvýraznější rys nářečí je považováno posouvání přízvuku, spojované s kurštinou, lotyštinou a finštinou. Pro dialektologii jsou zvlášť cenné poznámky uvedené v úvodu a místy i v samotném popisu nářečí o vztazích saugské mluvy k ostatním klaipėdským nářečím (škoda, že je těch poznámek tak málo!). Je známo, že v Klaipėdském kraji existovala různá nářečí; vzpomínají na ně i staří obyvatelé tohoto kraje. Jejich postřehy však, jako obvykle v podobných případech, zpravidla zdůrazňují jednotlivé drobnosti, nejčastěji odlišné užívání některých slov či obratů. Systematické rozdíly může postřehnout jen jazykovědec — a právě takovým jazykovědcem byl J. Užpurvis. Bylo by velmi dobře, kdyby tato srovnávací studia západních nářečí pokračovala i nadále. Nejrozsáhlejší je druhá kapitola — kapitola f o n e t i k y (Lautwandel). Popisuje různé jevy hláskového systému a přízvuku nářečí. Přízvukování. Velká pozornost je věnována přízvukovým intonacím, které autor velmi dobře rozlišuje a snaží se je pečlivě zaznamenávat, srov. áukšt·s „vysoký (příd. jm.)“, áukšt·s „výška (podst. jm.)“ a áukšt „výšina“. Jak již bylo zmíněno, za výrazný rys nářečí se považuje posouvání přízvuku, k němuž došlo vlivem jiných jazyků. Při pozorném zkoumání uvedených příkladů si lze všimnout, že v saugské mluvě se přízvuk posouvá zcela jinak než v žemaitských či aukštaitských nářečích, která dobře známe. Zdá se, že zde nelze hovořit o všeobecném, ba ani podmíněném posouvání fonetické povahy; srov. slova s dlouhým kořenem, u nichž přízvuk zůstává na původním místě: kąntù „trpím“, šviesì „světlá“, galvà, lėktù „letím“ a podobně. Zdá se, že zvláštnosti přízvukování souvisejí nikoli s fonetickými, nýbrž s morfologickými či lexikálními faktory. Pro tento kraj je mimořádně typické umisťování přízvuku na první slabiku místních jmen a příjmení: Vìlkyte, Kùkoratė, Jódats, Jókumats a podobně. Posunutý přízvuk mají číslovky (např. pẽnk, šẽš, sẽptin), některá podstatná jména určité struktury (zejména s koncovkou -ys — árkels „kůň“, kàbils „hák“, gáidis „kohout“, tìngins „malý lenoch“, méně často s koncovkou -a — kàrčem, žãgat). Pohyblivý přízvuk je typický pro určité slovesné tvary (např. ve druhé osobě přítomného času je přízvučný kořen — mėgì~mėgi „spíš“, lėkti~liẽkti „zůstáváš“, kdežto v první osobě je přízvučná koncovka — mėgtù, lėktù). Zkracování konce slova. Saugská mluva se od severních a jižních žemaitských nářečí liší tím, že se v ní zkracují všechny nepřízvučné koncovky — nejen krátké, ale i dlouhé: žãms „nízký“, žõiks, vókys, árkils „kůň“, snargalìn „snarglinė (taková hospoda)“, žẽm „zima“, krẽt „spadl“. Zachovávají se pouze dvojhlásky. V „Studijích“ je konci slova věnována značná pozornost; zvláště podrobně jsou popsány případy, kdy po zkrácení koncovek vznikají obtížně vyslovitelné skupiny souhlásek. Obvykle se mezi ně vkládá samohláska (podobný jev se vyskytuje i v severních aukštaitských nářečích), např. dòygans „dno“, lėpsan „plamen“, didẽsens „větší“. Škoda, že dnes nelze určit hranice tohoto zkracování. Jejich stanovení by mohlo pomoci objasnit příčiny takové redukce. Jde snad o substrát Kuronců či jim příbuzného baltského kmene? Nebo o vliv němčiny? 193 Vokalismus. Jedním z nejvýraznějších rysů nářečí Saugů je to, že dvojhláskám spisovného jazyka ie, uo odpovídají v nářečí dlouhé samohlásky ė, o: kėms „kie-mas“, pėmõ „piemuo“. Ve „Studijose“ se tomu říká změna („uo se mění v dlouhé o“, „ie se vyvíjí v... y nebo... ė“). J. Užpurvis se v této otázce drží tradičního názoru. Vzhledem k historickému vztahu ie: ė a uo: o jsou však možné i jiné názory. Tím spíše nelze souhlasit s tím, že ve tvarech apý, pryš, py „prie“, anýms, baltýms, vókytė vzniklo dlouhé y foneticky z ie. Nářečí Saugů spojuje s ostatními západními nářečími dvojhlásky ai, ei, které se mění v dlouhé monoftongy ā, ē: lāks „laikas“, vỹrā „vyrai“, aukštā „aukštai“, vãdas „veidas“, arklē „arkliai“, kárvē „karvei“, dė́je „dejal, matė „matei“... Ve „Studijose“ se píše také o rozšiřování u a i (> o, e). Jak známo, takové rozšiřování je charakteristické pro všechny západní Balty. Je škoda, že autor nejenže neprobral délku rozšířených samohlásek o a e (z příslušných přízvukových znamének lze někdy usuzovat, že se lišily od dlouhých o a e jiného původu), ale ani se vůbec nezmiňuje o tom, že toto rozšiřování souvisí se samohláskovou harmonií. Ve „Studijose“ se opakovaně píše o odlišné výslovnosti e v závislosti na následující slabice (např. n’ãš „nesu“, nèš „neseš“). Proto je zvláštní, že autor vůbec nevěnoval pozornost tomu, že u a i se nerozšiřují ve všech případech. Pokud po nich následuje měkká souhláska, tyto samohlásky zřejmě zůstávají nezměněny — alespoň tak lze usuzovat z příkladů (srov. mòd „mudu“ a mùd „mudvi“). Materiál uvedený ve „Studijose“ ukazuje ještě jeden výrazný rys nářečí: v přízvučných slabikách se neprodlužují a a e (rãts „ratas“, žẽms „žemas“, n’ãs „neša“, mạd „medų“). Konsonantismus. V nářečí hraje velmi důležitou roli opozice tvrdých a měkkých souhlásek. Po zkrácení koncovek se podle tohoto rysu rozlišují různé tvary, zejména slovesné: časy (bãig „baigia“ a bãig „baigė“), osoby (bláun „bliaunu, bliauna“ a blạun „bliauni“, gérs „gersiu, gersi“ a gárs „gers“). V tomto případě nabývá mimořádného významu značení diakritických znamének. Publikace v tomto ohledu bohužel není příliš přesná. Jak známo, v řeči obyvatel Klaipėdského kraje se vyskytují některé rysy vzniklé pod vlivem němčiny — aspirace souhlásek, měkkost l a podobně. Je možné, že takové jevy dokáže zaznamenat pouze ucho člověka zvenčí, zatímco sami mluvčí nářečí je jednoduše nevnímají. Patrně proto se o nich ve „Studijích“ také nepíše. Třetí oddíl „Grundzüge“ je věnován m o r f o l o g i i — otázkám tvoření a ohýbání nářečních tvarů (Formenlehre). Uvádí několik paradigmat skloňování jmen a časování sloves s poměrně stručnými komentáři. Údaje v kapitole o morfologii doplňují příklady z jiných oddílů, z nichž si lze vytvořit určitou představu o systému tvarů nářečí Saugů. V mnoha případech se nářeční tvary blíží žemaitským, paralely lze hledat také v kurštině či dokonce v pruštině. Za výraznější rysy nářeční morfologie lze považovat tyto: a) přechod mnoha podstatných jmen s i-kmenem ke ė-kmeni: akẽ „akis“, ausẽ „ausis“, žãsė (srov. pruské sansy, které lze vykládat jako zansi nebo zansē), avšak naktis, degsnis „vedro“; b) místo spisovné koncovky jednotného čísla dativu -ui je -o (~uo), zatímco místo koncovky množného čísla dativu -iems je -yms, např. bárnõ „děti 194 “, mèdžo „stromu“ (srov. příslovce téhož původu pakelõ „cestou“), anýms „těm“, veñỹms „jedněm“; c) tvary zájmena tu tevės, tėve atd. (s kořenovým e) jsou nejspíše kuršské, srov. lotyšské tevis, tevi; totéž platí i o předložkách apỹ, prỹš, a zejména pỹ „prie“ (srov. lotyšské pie „prie“); d) v nářečí se užívají atematické tvary žemaitského typu (mėgtų, lektų, atų „jdu“), jakož i tvary přítomného času na-kmenových sloves páun, šáun, rỹn, grìun). LEXIKOGRAFIE. Je třeba uznat značné zásluhy J. Užpurvise jako lexikologa. Lexikální otázky se objevují v různých částech popisu nářečí. Čtvrtý oddíl „Grundzüge“ tvoří krátký seznam místních a osobních jmen s malým slovníčkem méně obvyklých nářečních slov. Vlastní slova jsou oddělena od přejatých (autorovi se to ovšem ne vždy daří) a porovnává se slovní zásoba jednotlivých nářečí Klaipėdského kraje. Mimořádně cenný je slovník (Wörterverzeichnis) zařazený do třetí části popisu nářečí, který obsahuje přibližně 600 nářečních slov. Slova jsou zapsána nářeční transkripcí a jejich významy jsou vysvětleny německy a litevsky. Je škoda, že se u podstatných jmen zpravidla uvádí pouze nominativ jednotného čísla, u přídavných jmen nominativní tvar mužského rodu a u sloves infinitiv, takže si nemůžeme vytvořit úplný obraz skloňovacích, časovacích a přízvukových paradigmat. Zajímavější nářeční slova jsou: dagà „úroda, sklizeň“, degsnis „vedro“, mãuk „maukė (návlek na lýtko)“, õst „vousy, knír“, snarglìn „snarglinė (občerstvovna, kde se popíjí)“, strė̃gts „striegtis (prodírat se, tlačit se)“, žveždars „žvizdras (štěrk)“ Slovník výrazně oživují připojené frazémy, např. gaida pàrdev „prodal kohoutovi (=padėge)“, pùts nàgs apynėms „vlastní nehet pro chmel (=co potřebují, aby rostly)“. Jonas Užpurvis opakovaně zdůrazňuje, že církev měla na nářečí Klaipėdského kraje velký vliv. Díky ní se zachovaly (patrně někdy i nově zaváděly — A. K.) některé staré tvary. Z těchto tvarů je třeba zmínit především atematické tvary první osoby s koncovkou -mi (bėgmi, esmi), slovesa s vloženým enklitikem (pamistiprink „posilni mě“, nemiduok „nedávej mi“). Velmi exoticky působí také adverbializované illativní tvary dengunžengems, žemenkrist, zvláště když se užívají v nářečí, které vlivem němčiny ztratilo dokonce i prostý inessiv (na jeho místě se užívá akuzativ s předložkou į). Autor „Studijí“ se trápí osudem svého kraje a jeho kultury. Zdůrazňuje dlouholeté úsilí svých krajanů o zachování jazyka a zvyků. Druhá část popisu nářečí — texty v nářečí Saugů („Beispiele der Saugener Mundart aus verschiedenen Lebenslagen“) — je neocenitelná nejen pro lingvisty, ale také pro historiky, folkloristy a etnografy. Vedle textů je uveden jejich německý překlad. Tato část „Studijí“ čítá přibližně 80 stran drobného tisku. Její hodnotu dále zvyšuje skutečnost, že texty nejsou k dispozici pouze v tištěné podobě — je k nim připojena také magnetofonová nahrávka, na níž můžeme slyšet hlas samotného J. Užpurvise. Vybrané texty jsou velmi zajímavé a cenné a pokrývají mnoho oblastí života. Najdeme zde jak humorné příběhy, tak vážná vyprávění, z nichž si můžeme vytvořit barvitý obraz autorova rodného kraje. Jazyk je čistý, 195 krásná, působivá, nějakým zázračným způsobem se vyhýbá množství germanismů, které obvykle zastiňují klaipėdský dialekt. Literární nadání Jonase Užpurvise je nepochybné. Obzvlášť citlivě je napsán poslední text, v němž jsou vyobrazeni ptáci, jako by symbolizovali osud lidí tohoto kraje. Po světlých vzpomínkách na dětství s veselými vlaštovkami v kabátcích, které se noří a sviští podél písčité cesty, a s hrdými čápy, jichž jednou napočítal jedenáct na vlastní střeše, se autor smutně ptá: Kam my, kam ona? My jsme se rozptýlili po celém světě, a ona — viděl jsem ji v roce 1945, když ji Rusové zapálili — je stále na mé farmě — čáp z těch dávno minulých časů, velmi hrdě sedí na prahu, v noci vzlétá do výšky, vyhýbá se smrti; ale viděl jsem ji viset v příkopě. Je mi líto, že ptactvo mizí; ale kdo za to může? Když jsem dokončovala psaní tohoto článku, dorazila bolestná zpráva — autor „Studijų“ Jonas Užpurvis zemřel (1992 09 12). A tolik otázek ještě nebylo zodpovězeno a hádanek rozluštěno! Zůstala jen díla — pomník velké lásky k vlasti, do níž se už nikdy nevrátil… Audronė Kaukienė 196