Lietuviški įrašai viename „Knygos nobažnystės“ egzemplioriuje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Z archivů Aus Archiven Zigmas ZINKEVIČIUS LITEVSKÉ ZÁPISY V JEDNOM VÝTISKU „KNYGOS NOBAŽNYSTĖS“ Ve výtisku „Knygos nobažnystės“ (1653), který se nachází ve Vilniuské knihovně Martyna Mažvyda a má signaturu A 1/653, je rukou zapsán text dvou modliteb v litevštině. Krátce jsem se o něm zmínil ve IV. svazku své „Dějin litevského jazyka“ 1. Jinak mu lingvisté dosud nevěnovali širší pozornost ani jej nezkoumali. Je předložena jeho fotokopie a přepis 2: 1 Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorija, IV: Lietuvių kalba XVIII—XIX a. Vilnius: Mokslas, 1990, p. 186—187. 2 Kvůli technickým tiskovým překážkám se místo písmene z s přeškrtnutým háčkem tiskne ž. 166 I 1 Sláva na výsostech Bohu a pokoj na zemi. Lidem dobré vůle. Velebíme, chválíme a oslavujeme Tebe, veliký Bože, Synu věčný, věčný Otče, Pane Ježíši Kriste, jenž jsi ze svého nebeského trůnu sestoupil na tuto zemi kvůli nám a [s námi skrze Ducha svatého, z Panny Marie narozen, [sjednotit se a naše trápení hříšníků [všech snášet ráčil. Dej 10 Spasiteli náš drahý, abychom jsouce vděčni, tak velkými dobrodiními [Tvými, Tebe upřímně milovali, v Tobě se radovali, Tobě věrně sloužili, Tebe horlivě [následovali, v Tobě 15 v životě i ve smrti naší [pevně doufali; Ty sám jsi Pánem, Hlavou, Pastýřem, Vládcem, Dozorcem, Spasitelem, Prostředníkem a Zastáncem, 167 nám, nehodným služebníkům, [uděl] to nejdokonalejší, s Otcem svým a s Duchem. S Bohem na věky chvála budiž. Amen. II 1 Pane Ježíši Xste, Spasiteli náš. Dokonalá spravedlnosti naše, děkujeme Ti vroucně, že jsi na tento ubohý svět z výšin nebeských přišel a ráčil ses k nám přiblížit: že jsi přijal naše hříšnické tělo a krev, nikoli pro sebe, neboť jsi měl slávu u Otce svého dříve, než byl položen základ světa, nýbrž pro nás, abys nám věrně pomáhal v našich bídách a abys hledal nás, ztracené ovce, a mohl nás hříšníky povolat k pokání. Prosíme Tě při Tvém příchodu na svět, učiň nás účastníky svých zásluh, jež vidíš jako hodné a vzácné; zachraň nás od hříchu, všeho zlého, moci satanovy a věčného zatracení. Ó veliký Vysvoboditeli věčné smlouvy Boží, Pane Ježíši, přikryj nás božskou spravedlností, abychom mohli být počítáni za spravedlivé a žít v království Božím na věky. Amen 5 10 15 Exemplář „Knygos nobažnystės“ s modlitebními zápisy se do knihovny Mažvydas dostal z vilniuské evangelicko-reformované synody. Dokládá to několik synodních razítek a zápis na zadní straně titulního listu (jinou rukou): Bibl. Synodi Evang.-Reform. Viln. Cat. I. D. №. 777. q. Na téže stránce je zřejmě ještě jinou rukou polsky napsáno: Od Ksiądża Kielmeńskiego Zboru Konstantego Thumasa. 1880 r. 15 dnia Marca Kielmy. Vilniuská synoda tedy knihu obdržela 15. března 1880 od reformovaného faráře z Kelmė Konstantina Tuma (Tumaso? 1877—19033). Texty obou modliteb jsou zapsány na konci knihy, na prázdných listech vevázaných spolu s ní. Exemplář obsahuje i další prázdné listy: před tištěným textem je jich devět (na zadní straně prvního listu je cosi napsáno, patrně fragment obsahu, avšak v jiném nářečí a jinou rukou než modlitby; jsou zde i další drobné zápisy, ale polské), po tištěném textu je dokonce 39 prázdných listů. Modlitby jsou zapsány na prvních dvou listech za tištěným textem. Obě modlitby psala jedna osoba. Jsou napsány černým inkoustem, který je nyní již značně vybledlý. Pravopis textu je poměrně archaický, srov. písmena ſ, ſs (= s), ſz (= š), ey, wy (=ei, ui). Text je psán východoaukštajtským nářečím. Diftongy an v tautosylabických spojeních se zúžily, např. unt I 1, 2, 6, 20, II 3, 19 ‘ant’, brungus I 10 ‘brangus’, g. sg. f. brungiausios II 13 ‘brangiausios’, Dunguiiejżkos II 3—4 ‘dangiškos’; umżinas I 4 ‘amžinas’, g. sg. m. umżina I 4, II 15, 16 ‘amžino’, g. pl. umżiu I 20, II 19 ‘amžių’; giwint II 19 ‘gyventi’, 2. sg. imper. apding 3 Grūzewski B. Kościół Ewangelicko-reformowany w Kielmach. Warszawa, 1912, p. 421. 168 II 17 ‘apdenk’. Naproti tomu: idant I 10, II 8, 10, 18, g. sg. m. paſkandinima II 15—16 ‘paskandinimo’. Koncové ą, ę a také -a, -e, < *-ą, *-ę se nezměnily v -ų, -į, resp. -u, -i, např. a. sg. garbą II 6 ‘garbę’, Tewą II 6—7 ‘tėvą’, Sprową I 7 ‘dalyką, reikalą’, n. sg. m. gimes I 8 ‘gimęs’; i. sg. Gatwa I 17, teysibe Diewiſzka II 17—18, loc. sg. Žiwate I 15 ‘gyvenimas’. To nás orientuje na lokality v severovýchodní Litvě mezi Pasvalysem a Vašky. Takovému závěru neodporuje, nýbrž jej podporuje, tvrdé t před vokalismem typu e (a), nepřízvučná koncovka -a < *-ā namísto spisovného -o a výskyt dlouhého ā v přízvučných jednoslabičných slovech vedle nepřízvučné koncovky -os (b), jakož i asimilace složek cirkumflexního dvojhláskového spojení a jeho zápis písmeny ey (c), např.: a) 2. sg. cond. galetumey II 11 ‘ty bys mohl’, 1. pl. miletumim I 12 ‘milovali bychom’; b) g. sg. m. kuna II 5 ‘kūno’, grieka II 14 ‘nuodėmės’, wiſa pikta II 15 ‘viso pikto’, warga I 8 ‘vargo’ a ta II 3 ‘to’, avšak f. brungiausios II 13 ‘brangiausios’; c) patsey I 16 „sám“, tikrey I 13 „skutečně“, dukſingey I 15—16 „zbožně, s nadějí“, i. pl. m. nuodelnikejs II 13 „účastníky“, n. pl. m. paskeytiti II 18 „přečíst, podržet“. Dále srov. a. pl. mums II 11, 14 ‘mus’. V textu jsou archaické tvary, které se již neužívají ani v nyní uvedené oblasti, ani obecně v Litvě, např. d. pl. Žmonemus I 2 ‘žmonėms’, all. sg. pakutosp II 11, ad. sg. Tawimp I 12—13, g. sg. f. Danguieįzkos II 4, 2. sg. cond. padetumbey II 9, 1. pl. galetumbim II 19. Ukazují na 16.–17. století. Nad textem první modlitby je polský nadpis (viz fotokopii), který je třeba číst takto: Modl(itwa) V na B(oż)e Narodzenie. Tato modlitba má tedy číslo pět (římskou číslicí). V modlitební knize „Knygos nobažnystės“ je pod číslem 5 zcela jiná modlitba, takže zapsaná modlitba není jejím překladem do východoaukštajtského nářečí. V „Knygoje nobažnystės“ vůbec není modlitba, která by odpovídala rukopisnému textu. Naši pozornost však upoutávají nová čísla modliteb, vepsaná rukou do tohoto exempláře; mezi nimi číslo 5 chybí. Text zřejmě pochází z jiné sbírky modliteb, jejíž obsah zaznamenává číslování modliteb. Při kontrole rozsáhlejších sbírek modliteb vydaných evangelickými reformovanými v letech 1781 a 1845⁴ byla nalezena modlitba s číslem 5, totožná s tou, která je zapsána v „Knygoje nobažnystės“. Podobný je i pravopis: užívá se písmeno ſ (= s), místo ſz (= š) je zde β, místo ż se píše ź; písmena označující dvojhlásky ay, ey, uy se vyskytují pouze ve vydání z roku 1781, zatímco ve vydání z roku 1845 se píše aj, ej, uj. Tvary kondicionálu s -b- jsou jen ve vydání z roku 1781, kdežto ve sbírce z roku 1845 se píše miletumim, dukſetumim, tarnauutumim. Jazyk je charakteristický pro střední variantu jazyka našich starých písemností; v textech těchto vydání se tedy píše ant, brangus, amžinas, amžių, tikray apod. Text byl opsán (se změnou nářečí!), ne všude doslovně; vyskytují se textové změny, z nichž nejdůležitější jsou tyto: ⁴ Maldos krikszczioniszkos, Wiſokioj Reykmej prigulinčzios...Karálaucʒuje... MDCCLXXXI (=1781 m.). Bylo použito exempláře Univerzitní knihovny ve Vilniusu, sign. Lᴿ 965. A pro rok 1845 byl použit exemplář Univerzitní knihovny ve Vilniusu, sign. Lᴿ 695. 169 Ve sbírce z roku 1781 (vydání z roku 1845 se liší pouze pravopisem): Člověku je dobrým přáním, Pane náš Ježíši Kriste, abychom z Tvého Božského trůnu na zemi i břemena a strasti hříšných lidí [totis’ teukey] v Tobě skutečně mohli [duk[etumbim tawe wier nay [ekiotumbim’, tawimi wienu cže|e žiwatą tobulu V rukopise: Lidem dobrá vůle, Pane Ježíši Kriste, abychom z Tvého otcovského trůnu na zemi i břemena našich hříšníků [totis teukieus Tawimp duksetumim Tawe stropiey [ekiotumim, Tawim pacziu Žiwate ko tobulasiu Druhá modlitba nebyla v revidovaných reformovaných modlitebních sbírkách vůbec nalezena. Nemůžeme si být jisti, že zapisovatel modliteb v „Knygos nobažnystė“ použil právě uvedená vydání. S největší pravděpodobností existovala ještě nějaká jiná, nedochovaná modlitební sbírka, snad rukopisná, napsaná východoaukštajtským nářečím, z níž byl text opsán. Jak ukazují níže uvedené údaje, stalo se tak nejspíše na konci 18. století nebo v první polovině 19. století. Zachované archaické tvary, pro tehdejší jazyk netypické, mohly být jednoduše opsány ze starší sbírky. Mezi rukopisy kelmských reformovaných z 18.—19. století uchovávanými v knihovně Varšavské univerzity 5 byly nalezeny kázání napsaná stejnou rukou 6. Pravopis a jazyk (nářečí) varšavského textu 7 jsou stejné jako u modliteb, které nás zajímají. I zde se užívají písmena ł, ſ (ſ = š), ſz (= š), ey, uy (= ei, ui). Zúžené tautosylabické skupiny an, např. unt ‘ant’, a. sg. Dungu ‘dangų’, adv. prideruncziey ‘priderančiai’, ſziendien ‘šiandieną’, avšak idant. V koncovkách ą, ę a -a, -e < *-ǭ, *-ę zůstávají neporušeny -ų, į, respektive -u, -i, např. a. sg. gatwą, prieſz Sostą, ape atpirkimą, su meyłą ‘su meile’, l. sg. žiwate ‘gyvenimas’. Tvrdé l před vokalismem typu e: ſekle ‘sėkla’ (typické pro severní východní Aukštajty!), meyte ‘meilė’, Guteja ‘gulėjo’, l. pl. cond. galetumim ‘galėtume’. Distribuce samohlásek ā a o v uvedených tvarech je stejná, srov. g. sg. m. Diewa ‘Dievo’, ſwieta ‘pasaulio’, ant zienkla ‘ant ženklo’ a ta ‘to’, ja ‘jo’ vedle koncovky -ios. Srov. také označování cirkumflexního ai: kursey ‘kursai’, sztey ‘stai’, dayktey ‘daiktai’, su wyſtikleyſ ‘su vystyklais’, Labey ‘labai’... Je zde mnoho archaických tvarů: d. sg. m. kuriamay ‘kuriam’, ad. sg. Diewiep, all. sg. Tewop, pl. musump, n. pl. m. Danguieſzki ‘dangiški’, l. pl. Dunguieſzkose, te eſt ‘tebenie’, adv. Todrin ‘todėl’, nesang ‘nes’... Není pochyb o tom, že varšavský text napsala tatáž osoba, která zaznamenala obě modlitby v „Knygos nobažnystė“. Kdo tato osoba byla, se nepodařilo zjistit. Mezi autory varšavské kelmské reformované sbírky je uveden Aleksandras Močiulskis. Nejspíše jde o 5 Na rukopisy upozornila autora článku historička Ingė Lukšaitė. Umožnila mu využít své výpisky a mikrofilmy. Srdečně jí děkuji! 6 Tai patvirtino LTSR Teismo ekspertizės mokslinio tyrimo institutas 1981.10.16 pažyma Nr. 11—1280. 7 Uložený ve sbírce nazvané „Zbiór kazań polskich i litewskich z lat 1742—1812 i niedatowanych“, stará signatura 1148, nová 1268. 170 známý pořadatel evangelicko-reformovaných publikací Aleksandras Rapolas Močiulskis (1790—1866), narozený v Kelmė a nějakou dobu tam působící. Měl jsem sklon domnívat se, že text je nejspíše dílem jeho ruky 8. Student Varšavské univerzity Pawel’as Wójcik’as, který v akademickém roce 1992/1993 absolvoval stáž na Vilniuské univerzitě, však na mou žádost prověřil varšavskou sbírku rukopisů a nenašel v ní údaje potvrzující tento názor 9. Sbírka obsahuje texty psané Aleksandrem a Adomasem (nejspíše Adomasem Jokūbasem, 1749—1832) Močiulskými, jakož i Aleksandrasem Meškauskasem (Mieszkowski), jejichž rukopis se však od textu varšavského pisatele, který nás zajímá (a také modliteb zapsaných do „Knygos nobažnystės“), liší. Ať tak či onak, modlitby v „Knygos nobažnystės“ zapsala osoba působící v Kelmė nebo alespoň spojená s evangelicko-reformovanou obcí v Kelmė. Duchovní této obce bývali často překládáni z Biržů nebo odcházeli působit do Biržů (v obou lokalitách působili zmínění Aleksandras Rapolas a Adomas Jokūbas Močiulští), takže nás nemá překvapovat, že text východoaukštaitským nářečím z oblasti Biržů se nachází mezi kelmskými reformovanými rukopisy. Reformáti užívali na počátku XIX. století nářečí oblasti Biržů při vydávání náboženských spisů. Dokládají to obě knížky Mykolase Ceraskise 10, narozeného kolem roku 1754 nejspíše v Nemunėlio Radviliškis, který od roku 1784 až do své smrti (1824) působil v Biržích; vyšly roku 1803 v Mintauji: „Kozonis padėkavonės“ a „Senas katekizmas“. Základem první knížky je v celém rozsahu námi sledované nářečí (s příměsí tradičního spisovného jazyka tehdejších písemností), např. wundeni ‘ve vodě’, ſwenti ‘svatí’, ka ‘co’, ta ‘to’, weykey ‘děti’, tie linksmus paukszcziey ‘ti veselí ptáci’ (lińksmūs). V zásadě stejným jazykem je napsán i úvod druhé knížky, jazyk modliteb a dalších katechismových textů je v ní však tradiční a navazuje na střední variantu jazyka písemností XVI—XVII. století. V knihovně M. Mažvydase se nachází xerokopie rukopisné knihy neznámého autora „Būdas apie vakarienę (rašo vakarine) pono mūsų Jezuso Christuso“ (bez data); její text je psán týmž nářečím jako texty M. Ceraskise, např. wundo ‘voda’, pinkiu ‘pěti’, ku ‘co’, stalu ‘stůl’, giesmi ‘píseň’, ta ‘to’, prastus ‘prostí’ (prastūs), rejki ‘je třeba’. Nepíše ji M. Ceraskis (rukopis je odlišný), nýbrž jiná osoba. Obsahuje také mnoho archaismů, např. nesang ‘protože’, betaig ‘ale’, kiekwienamuy ‘každému’, idant turetumbime ‘abychom měli’. Juozas Tumelis má ve Vilniusu svazek kázání a písní (získaný roku 1968 od Leona Gudaitise), který do jedné sbírky v letech 1925—1940 uspořádal malíř Kazys Šimonis; rukopisy koupil v Biržích od sběratele starožitností Štreitena (Štreitona?). Jde o poměrně rozsáhlou, 284stránkovou sbírku rukopisných reformovaných textů z XVIII—XIX. století. Nejstarší datovaný text pochází z roku 1726. Mohou zde být i starší nedatované texty. Autoři textů nejsou známi, s výjimkou autora textu z roku 1813 — již zmíněného M. Ceraskise. Mnoho textů z této sbírky je napsáno tradičním 8 Zinkevičius Z. Dějiny litevského jazyka, IV, s. 187. 9 Děkuji P. Wójcik’ovi za vynaloženou práci a za opatření dodatečných kopií textů. 10 Má se za to, že jeho skutečné příjmení bylo Vaškys, které předkové přeložili do latiny jako Ceraski, a naši bibliografové z něj vytvořili Cerauskas. 171 jazyk písemností, avšak s velmi četnými prvky východní aukštaitské nářeční skupiny. Mnohé rysy (i v těch nejstarších textech) nás nasměrovávají do severní části povodí řeky Mūša, zejména do okolí Biržů, např. ja „jeho“, ta „toho“, re(j)ki „je třeba“, pawerči „proměňuje“, sekte „semeno“, trumpus „krátké“ (= trumpūs), kitas asz ira „já jsem jiný“. Je zde mnoho příměsí starého jazyka písemností, např. nopikontontoy „v nenávisti“, dewintam liekam paguldime „v devatenácté kapitole“, zwetamu „svatému“, kunigamus „kněžím“, poniep, mu|impi, dangueie|zkas „nebeský“, butumbim „byli bychom“. Zdá se, že alespoň část těchto textů byla opsána ze starších rukopisů či z nám neznámých tištěných vydání. V roce 1948 jsem při prohlížení exempláře postily reformátora Morkūna, uloženého v knihovně Univerzity Vytautase Velikého v Kaunasu, upozornil na jeho zvláštní vazbu: hřbet byl polepen útržky starého litevského rukopisu. Jazyk textu na nich připomínal východní variantu jazyka písemností. Opsal jsem tato slova: umži „věků“, baysas „strašný“, teyp „tak“, kayp „jak“, niey „než“. Škoda, že jazyk těchto útržků již dnes nelze zkoumat: exemplář se dostal do knihovny Vilniuské univerzity (nová signatura Lᴿ 1620) a byl restaurován, takže staré útržky ze hřbetu jsou pryč. Jak víme, v Litevském velkoknížectví se v 16.–17. století knihy vydávaly ve dvou variantách jazyka písemností: v takzvané střední (jejímž základem bylo tehdejší nářečí středolitevských nížin, kraje Kėdainiai) a východní (pocházející z nářečí Vilniusu a jeho blízkého okolí). Katolické knihy vycházely v obou variantách: knihy napsané první variantou byly určeny pro žemaitské biskupství, ty napsané druhou měly sloužit potřebám vilniuského biskupství. Reformátoři však vydávali knihy pouze ve střední variantě. Neexistuje ani jediná kniha, ba ani rukopisný text reformátorů z 16.–17. století napsaný východní variantou jazyka písemností. Tato okolnost je značně překvapivá, neboť stoupenci reformované (kalvínské) víry tehdy žili nejen v západní a střední Litvě (v žemaitském distriktu), ale i ve východní Litvě, ve vilniuském a užnerském 11 (Biržai, Panevėžys, Naujamiestis, Papilys, Ukmergė, Utena, Zarasai...) distriktu. Všechny údaje uvedené v tomto článku nás nutí alespoň částečně revidovat názor, že reformátoři odedávna užívali pouze střední variantu jazyka písemností. Zdá se, že psali také východní variantou, jenže knihy v ní napsané nebyly vydány, nebo se vydaná díla nedochovala. Zdá se, že ne náhodou učitel reformované školy v Biržích Kazimieras Kristupas Daukša (narozen kolem roku 1795, zemřel roku 1865) založil svou rukopisnou gramatiku litevského jazyka (první gramatiku napsanou litevsky!) „Trumpa kalbamokslie liežuvių lietuviško“ na východním aukštaitském nářečí; ostatně vycházel především z mluvy kraje Biržai (sám odtud pocházel). Vytvářel svébytný spisovný jazyk založený na východním aukštaitském nářečí 12. Po úpravě a zjednodušení pravopisu jej užíval také Kazimieras Kristupasův syn Edvardas Jokūbas Daukša (1836 – přibližně 1890). Zdá se, že východní aukštaitštinou byla napsána také dnes ztracená práce, kterou před rokem 1860 napsal biržský reformovaný kněz Karolis Litwa Zawilejska. K termínu a územnímu rozsahu viz Wojtkowiak Z. Litwa Zawilejska w XV i pierwszej połowie XVI w., Poznań, 1980. 12 Plačiau žr. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorija, IV, Vilnius, 1990, p. 190—192. 172 Nerlicho (1808 – 1860) gramatika. Taigi rytų aukštaičių tarmė reformato raštijoje yra atlikusi kur kas didesnį vaidmenį, negu paprastai manoma. LITEVSKÉ NÁPISY V JEDNOM EXEMPLÁŘI „KNYGA NOBAŽNYSTĖS“ Shrnutí Článek analyzuje rukopisný text dvou modliteb nalezených v exempláři knihy „Knyga nobažnystės“, který je uložen v knihovně M. Mažvyda ve Vilniusu. Bylo zjištěno, že nápis pořídil evangelický reformovaný kněz, rodák z biržského kraje, který působil v Kelme. Texty téhož autora lze nalézt ve sbírce rukopisů reformátorů z Kelme v knihovně Varšavské univerzity. Předpokládá se, že byly opsány z některé staré modlitební knihy, buď z konce 18., nebo ze začátku 19. století. Text je napsán východním aukštaitským nářečím. Jazykové zvláštnosti biržského kraje jsou zřetelné. Uvedená fakta ukazují, že východní aukštaitské nářečí hrálo v písemnostech reformátorů mnohem významnější roli, než se dosud předpokládalo. ČTYŘI DOPISY K. BŪGY T. TORBIÖRNSSONOVI V květnu a červnu 1992 jsem pracoval v knihovně a archivu slavisty a baltisty T. Torbiörnssona, které se nacházejí na katedře slavistiky Lundské univerzity (Švédsko). Zde jsem se seznámil s Georgem Jaugelisem, bývalým pracovníkem této katedry, který se při jednom rozhovoru zmínil, že opsal čtyři dopisy K. Būgy T. Torbiörnssonovi — hodlal je publikovat. Originály dopisů v ruštině byly spolu s další korespondencí a rukopisy po nějakou dobu uloženy v archivu T. Torbiörnssona. G. Jaugelis dopisy opsal na stroji, doplnil diakritická znaménka a vyznačil podtržení. Zůstal nezapsán pouze jot (ь), který na psacím stroji nebyl, a latinské písmeno z v některých ruských slovech. Korektury se kvůli nemoci, která G. Jaugelise na delší dobu upoutala na lůžko, nepodařilo dokončit. Po návratu z nemocnice se ukázalo, že originály dopisů kamsi zmizely (ani mně se je nepodařilo najít, přestože jsem důkladně prohlédl archiv T. Torbiörnssona i katalog rukopisného oddělení knihovny Lundské univerzity). Protože se originály nenašly, zůstalo také vydání dopisů v podobě nedokončené přípravy k tisku a nebyly zveřejněny. Přestože přepisy dopisů nebyly zcela připraveny k publikaci, lze jim důvěřovat (k několika sporným detailům viz Vysvětlivky). G. Jaugelis byl považován za jednoho z nejlepších korektorů a redaktorů publikací Slavistického ústavu; kromě toho vzorně připravil značný soubor dopisů ruských spisovatelů lundským slavistům (viz Slavica Lundensia, 1973. Vol. 1, p. 115–140; 1974. Vol. 2, p. 7–116). Rád bych G. Jaugeliovi poděkoval za svolení přepisy zkopírovat a zveřejnit v litevském tisku. * O knihovně a archivu T. Torbiörnssona viz Stundžia B. Lituanistika Lundo universitete // Gimtoji kalba, 1992, Nr. 11. P. 21–25. Vědeckou práci v uvedené knihovně a archivu financovala prostřednictvím Švédského institutu (Svenska Institutet) Rada ministrů severských zemí (Nordic Council of Ministers); devizovou část nákladů na cestu uhradil Fond Otevřená Litva. 173