Lietuvių kalbos deminutyvų darybos raida

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Saulius AMBRAZAS VÝVOJ TVOŘENÍ DEMINUTIV V LITEVŠTINĚ Litevština, stejně jako baltské jazyky obecně, se vyznačuje hojností a rozmanitostí deminutiv (zdrobnělých podstatných jmen). Mnohé slovotvorné typy náležející do této kategorie mají protějšky v dalších příbuzných jazycích. Na druhou stranu jsou v baltských jazycích a nářečích rozšířeny nerovnoměrně. Tyto rozdíly jsou často staré a zděděné z dávné minulosti. Tvoření deminutiv se totiž v indoevropských jazykových dialektech odedávna značně lišilo. Většina litevských deminutivních afixů pochází z determinativů *-k-, *-l-, *-g’-, *-s-, *-t-, další část pochází z adjektiv, označení nositelů vlastností a pojmenování činitelů; některé byly převzaty ze slovanských jazyků. Odvozeniny s determinativem *-k- -ikas, -ika, -ikė V litevštině se deminutiva s příponou -ikas dochovala jen jako zbytky. Například J. Gerulis a Ch. S. Stang (1933, 25) zaznamenali dvě odvozeniny tohoto typu z rybářského nářečí Malé Litvy: puodikas „hrneček“, staldikas „malá stáj“. Ve slovnících Malé Litvy nacházíme také odvozeniny brolikas „syn bratra“ B 295; N; [K] („bratranec“ V. Kudir — LKŽ I² 769), karalikas „král ptáků, trpaslík“ B 944; R; N; K II 367, stirnikas „srnec“ N, [K], žandelikas „tvářička“ N; srov. také tarnikas „sluha“ DP 160₃₂. Ve slovníku F. Nesselmanna je doloženo deminutivum karvika „holubička“ s příponou -ika. Dnes jsou deminutiva s -ikas i v nářečích velmi vzácná, např.: bernikas „mladík“ Vlk (LKŽ I² 769), galikas „malý kousek“ M1 (III 66), šmotikas „kousíček“ Žr; RtŽ (XV 105), šunikas „ošklivý, zlý pes“ Pln; „psí čumák, ničema“ J; K1 (XV 361). V žietelském nářečí jsou doloženy odvozeniny se složenou příponou -ik-utas, např.: bernikūtas „chlapeček“, paršiukūtas „sele“ (Vidugiris, 1969, 151). Kdysi mohla být deminutiva s -ikas v západní části Litvy rozšířenější. Dokládá to paradigmatická varianta přípony -ikas -ikė. S ní se deminutiva poměrně často tvoří ve značné části žemaitského nářečí a v některých západoaukštaitských nářečích, např.: katikė „kočička“, mergikė „děvčátko“, lazdikė „proutek“ (LKA III mapa č. 116, s. 131). Odvozeniny tohoto typu se vyskytují také v písňové sbírce J. Rėzy (viz tabulku). V lotyštině jsou deminutiva s *-iko- rovněž vzácná. Vyskytují se pouze 130 v některých západních nářečích, např.: pusika „půlka“, aūnikis „malé jehňátko“, ganikis „malý pasáček“ (DL 297—298, 300—305). Na druhou stranu v pruských textech převažují odvozeniny s *-iko- mezi všemi zdrobnělinami: acc. sing. gannik̇an „ženuška“ (Freulein) III 105₂₅, madlikan „modlitbička“ (Gebetlein) 79₁₀, nom. sing. malnijkix „děťátko“ (Kindlein) 113₆, stūndix „hodinka“ (Stündlein) 56₉, acc. sing. vijrikan „mužíčka“ (Menlein) 105₂₄. Zdrobnělý význam mohly kdysi mít také odvozeniny gunsix „boule (od úderu)“ (Bule) E 162 (srov. litevské gūžis PKEŽ I 422—423 s lit.), geytko, tj. geytiko „chléb“ (Brot) GrG 12 (srov. geits „chléb“ (Brodt) III 53₉ — PKEŽ I 342—344), instiks „palec“ (Dume) E 114 (srov. starolitevské inkštis BB 2 Moz 29,20; Teis 1,6, lotyšské īkstis „palec“, viz Eckert, 1974, 232; 1983, 83), kuliks „kapsička, váček“ (Bütel) E 487 (srov. litevské kulikas, kulis, lotyšské kule „tamtéž“ PKEŽ II 299—301) a snad menig „měsíc“ (Monde) E 8, které V. Mažiulis (1981, 288) rekonstruuje jako *meniks a považuje za zdrobnělinu utvořenou z ide. *mēnes-, srov. litevské mėnukas „měsíc“ Prn; Gs; Ktč (LKŽ VII 20): mėnuo. Zdrobněliny s *-iko- (< i + *-ko-) byly tedy zřejmě nejtypičtější pro dialekty západobaltských jazyků, které byly odedávna ovlivňovány slovanskými jazyky. Šio tipo vediniai labai paplitę slavų (Бошкович, 1984, 206—245) ir, rodos, tocharų (Иванов, 1958) kalbose. Jų dar randama sen. graikų, indoiranėnų ir kitose kalbose (Chantraine, 1933, 385—386; 1966; Wackernagel, Debrunner, 1954, 311—318 ir lit.). -eika Přípona *-iko- má ablautovou variantu *-eiko-. Zpočátku se s ní rovněž tvořily zdrobněliny, srov. živeikà „rybička“ Zt (Būga, 1959, 140). Dnes se s příponou *-eiko- setkáváme nejčastěji v různých vlastních jménech baltských jazyků (DaiktvDrR 139 a lit.). -ykas(-a) V žietelském nářečí jsou rozšířeny zdrobněliny s příponou -yka, např.: sesyka „sestřička“, ausyka „ouško“, kalýka „psička“ atd. Vyskytují se také odvozeniny mužského rodu s -ykas, např.: liežuvýkas „jazýček“, brolykas „bratříček“ (Vidugiris, 1969, 149—150). Odvozeniny tohoto typu se vyskytují i v některých dalších jižních nářečích, např.: saūlyka „slunce“ Arm; Žrm; „sluneční žár“ Rod (LKŽ XII 200). Odvozenina brolykas ve významu „syn bratra“ je zaznamenána ve slovníku Malé Litvy Lexicon Lithuanicum (401). Zdrobnělého původu může být i odvozenina dalýkas, která si ve starých písemných památkách uchovala starší význam „část“. Odvozeniny brolykas (srov. také místní název Brotýkai „vesnice v mosėdském okrese“ ŽD 131) a dalýkas mají protějšky v pruštině: nom. pl. bratīkai „bratři“ (Brüder) III 89₅, dellijks „část“ (Artikel) 39₁₆, acc. sing. dellīkans (Stück) 65₈. 131 V lotyštině nacházíme dva deriváty s příponou -īca/-īce: mātīca/matīce „tchyně“, masīca/masīce „sestra manžela; dcera sestry“ (DL 298—300). Ve slovanských jazycích (zejména východních a západních) jsou deminutiva s -ikъ produktivní (Бошкович, 1984, 229—231). Některé deriváty tohoto typu se rekonstruují pro praslovanštinu, srov. litev. brolýkas, prus. bratīkai a slov. *brat(r)ikъ (Sławski, 1974, 91; Мартынов, 1973, 27). Je možné, že se přípona *-īko- dostala do baltských jazyků ze slovanských jazyků, v nichž kdysi byly rozšířeny o-kmenové substantivy, později rozšířené o příponu *-ko- (aut., 1991, 29—30 a lit.). -(i)ukas(-ė), -(i)uka Deminutiva s touto příponou jsou dnes rozšířena téměř na celém území litevského jazyka, s výjimkou nejsevernější části žemaitského nářečí (LKA III žemėl. Nr. 116, p. 130—131). V prohlédnutých písemných pramenech ze 16.—17. století se však deriváty tohoto typu vůbec nepodařilo najít, s výjimkou ne zcela jasného ezerukai (Krebe) Lex 56. Vzácná jsou také na počátku 19. století ve sbírce litevských lidových písní, kterou připravil L. Rėza (viz tabulku), a v textech S. Daukantase (Subačius, 1993, 152—153). Zřejmě nebyly deriváty tohoto typu odedávna rozšířeny ve všech litevských nářečích. V lotyštině jsou deriváty s *-uko- produktivní pouze v části východních nářečí, např.: sunuks „pejsek“, dēluks „synáček“, bērnuks „děťátko“ (DL 276—286, žemėl. Nr. 3). V pruštině má příponu *-uko- derivát wosus „kozel“ (Bok) E 675 (srov. litev. ož(i)ukas), který ztratil deminutivní význam. Ve slovanských jazycích se deminutiva s *-uko- zřetelně neodlišují od ostatních derivátů s *-ko-, srov. *domъka „domeček“, *synъka „synáček“ (Belić, 1901, 137; Sławski, 1974, 93—94; Vaillant, 1974, 352—355). Odpovídající deriváty staroindického jazyka, utvořené od u-kmenových jmen (např.: śiśukah „děťátko“: śiśus „dítě“), se řadí k derivátům s příponou *-ko-, s níž se zde často tvoří deminutiva od různých kmenů (Edgerton, 1911; Wackernagel, Debrunner, 1954, 515—540 a lit.). Přípona *-uko- (< u + *-ko-) se tedy mohla stát samostatnou příponou v baltském jazykovém prostředí. Za centrum rozšíření deminutiv s *-uko- je třeba považovat východní a střední Litvu, kde se vyskytuje mnoho vodních názvů s *-uko- (srov. Vanagas, 1970, 193—194, 418). Kdysi existovala v litevštině vedle derivátů s -ukė také ženská deminutiva se starší příponou -uka. Dokládá to derivát varnuka „mladá vrána“ N a částečně antuka „pták z čeledi pěvců“ MŽ; B; N; [K] (srov. slov. *gъtka „kachna“). Kromě toho byly v některých nářečích zaznamenány domácké podoby dívčích jmen s -(i)uka, např.: Mar(i)ukà, Onukà (Būga, 1958, 270; Senkus, 1972, 154). Jsou doloženy již v gramatice J. Čiuldy (35). Deminutiva s -uka se vyskytují také v lotyšských nářečích, např.: kaļuka „sáček“, Annuka (DL 286—287). -uikas(-a) V litevských nářečích vilniuského kraje byly zaznamenány deminutiva s příponou -uikas, -a, např.: akmuikas, vanduikas, akmuika, sesuika, skyluika. P. Skardžius 132 (1937, 131—132) se domnívá, že tato přípona vznikla smísením přípon -ukas a -ykas (srov. také Vidugiris, 1969, 149—150). -iokas, -iokė V litevských východních a jižních aukštaitských nářečích jsou častá deminutiva s příponou -iokas, která označují především předměty, osoby a zvířata střední velikosti, např.: berniōkas, ančiōkas, akmeniōkas (ŽD 133—134; DaiktvDr 279—280). Některé deriváty tohoto typu se vyskytují také v západní části Litvy. Například z takzvaných kapských a zanavykských nářečí zaznamenal J. Senkus (1972, 152) derivát paršiōkas „prase střední velikosti“. Ve východních nářečích lotyštiny se rovněž vyskytují deriváty s odpovídající příponou -āks, srov. litev. berniōkas a lot. berņāks, litev. kumeliōkas a lot. kumelāks. Jsou však méně časté než ve východních aukštaitských nářečích litevštiny (DL 289—294). Ve slovanských jazycích jsou doložena deminutiva s příponou *-(i̯)āko- (pol. kočiak „koťátko“, bělor. коняк „špatný kůň“, čes. synák „pejsek“, viz Brugmann, 1906, 501; Gāters, 1955, 47) poměrně nová. Například v polštině vznikla teprve v 17. století, kdy zanikaly starší deriváty na -ę (Rospond, 1979, 185). Jinak se ve slovanských jazycích příponou *-ako- odedávna obvykle tvořila označení nositelů vlastnosti a činitelů (Vaillant, 1974, 326—329). V jiných indoevropských jazycích se v raných obdobích jejich vývoje příponou *-āko- tvořila adjektiva a v některých jazycích také označení nositelů vlastnosti (Brugmann, 1906, 498—500). Je tedy možné, že deminutiva s příponou *-āko- (< ā + *-ko-) se začala tvořit v prabaltštině, nejprve v jejích východních dialektech. V litevských nářečích bylo zaznamenáno několik deminutiv s variantou přípony -iokas -iokė, např.: mergāiōkė „malá dívka“ Grv; „dospívající dívka“ Šts (LKŽ VIII 29), mergaičiōkė „menší dívka“ Sr (VIII 24), trupūžiōkė „bezvýznamné dítě nebo zvíře“ (Senkus, 1972, 152). -ekas(-a), -ėkė Litevská deminutiva s příponou -ėkas, -a se užívají pouze v některých aukštaitských nářečích (ŽD 126; DaiktvDr 283) a mají významy méněcennosti, řidčeji malosti a expresivity, např.: arklėkas „ubožák kůň“ Arm; Dv (LKŽ I² 302), bernėkas „dítě, chlapec, hoch“ Ob; Asv; Bn; Arm; Lz; „mladík“ Rdš; Nmn (I² 768), koštuвėkas „špatné malé síto“ Arm (VI 382), krūmėkai „špatné keře“ Ob; Kp (VI 698), kumelėkas „odrostlé hříbě“ Dv; Rdm (VI 867—868), laukėkas „ubožé pole“ Dv (VII 179), meitelėkas „meiteliokas“ Krsn (VII 1019), motinėka „maminka“ Rod (VIII 369), paršėkas „sele“ Rdm; Vs; Drsk; Rod; Lz; Mrj; Švnč; Dv (IX 430; LŽ 185), ponėkas „pán (pejor.)“ Kp (X 427), sáulėka „sluníčko“ Bn; Rod; Pls (XII 196), šunėkas „pejsek“ Rod; Pls; Dv; „malý mizerný pes“ Ob (XV 357), žydelėkas „židáček (pejor.)“ Ob (LKŽK). V lotyšských nářečích (zejména v Latgale) jsou deminutiva s -ēks rozšířenější než 133 odpovídající odvozeniny s -āks (DL 295—296). Litevština a lotyština se zde tedy výrazně liší. Jedna nebo druhá odvozenina s *-ēko- (< ē + *-ko-) je však společná litevštině a lotyštině, srov. lit. bernekas a lot. bęrnęks „děťátko“, lit. šunėkas a lot. suņęks „špatný pes“. Také odvozeniny tohoto typu zřejmě vznikly v prabaltštině. Odvozenina karvėkė „špatná kráva“ Pls (LKŽ V 355) má novější příponu -ėkė. -aka, -ekas(-a), -ek-šis(-ė) Ve slovníku F. Nesselmanna je doložena odvozenina kalvaka „kopec“ s příponou -aka. V lotyšských nářečích a lidové slovesnosti bylo zaznamenáno jedno či druhé deminutivum s podobnou příponou -aks, např.: suņaks, teļaks „hrubý, krutý člověk (v příslovích)“ (DL 124). V jihoaukštaitském nářečí litevštiny se deminutiva někdy tvoří rozšířenou příponou -ek-šis, -ė (srov. s. 141—142), např.: bernėkšis „špatný čeledín“, kirvėkšis „špatná sekera“, žmonėkšė „mizerná žena“ (DaiktvDr 285; Grinaveckis, 1991, 230). Odpovídající nerozšířenou příponu -ekas, -a má odvozenina lydėkas, lydėka (srov. lot. līdęka, līdaka, līdaks „štika“ ME II 477, lit. lydùs), srov. také lit. melek-ėlis „čípek, uvula“ a lot. mēle (ME II 613—614). Deminutiva s příponou *-oko-/-eko- (< o/e + *-ko-) se vyskytují také v některých dalších příbuzných jazycích, např.: stind. aśvakaḥ „koník“, řec. μεῖραξ „dívka“ (Gāters, 1955, 48). Projednané údaje naznačují, že v prabaltštině se deminutiva hojně tvořila příponou *-ko-. K ní se již dávno začaly připojovat různé kmenové koncovky. Proto jsou v některých prabaltických dialektech rozšířenější odvozeniny s *-i-ko-, v jiných s *-u-ko-, v dalších s *-ā-ko- atd. Deminutiva s příponou *-ko-/-k- jsou velmi stará a rozšířená v mnoha indoevropských jazycích (Ewald, 1924); mají protějšky také v dalších takzvaných nostratických (boreálních) jazycích (Иллич-Свитыч, 1971, 14). Je možné, že odvozeniny tohoto typu měly původně nikoli zdrobňovací, nýbrž širší individualizující význam, srov. stsl. kamyka „určitý kámen“: kamy „kámen“, pol. kośtka „jádro; hrací kostka“: kość „kosti“, lit. ožka, slov. koza „koza“: ide. *ag’- „kozel“, av. pasuka- „domácí zvíře“: pasu- „zvíře“ (srov. Knobloch, 1958; Otrębski, 1967, 219—220; Отрембский, 1968, 135—136). To by vysvětlovalo, proč se příponou *-ko-/-k- odedávna tvoří nejen deminutiva, ale také denominalní adjektiva a názvy nositelů vlastností (aut., 1991, 27—28 a lit.). Odvozeniny s determinativem *-l- -elis(-ė) Tato přípona se stala nejdůležitějším prostředkem tvoření zdrobnělin v litevštině 134 (Brender, 1925; DaiktvDr 254–265). Deriváty s touto příponou převládají v písemnostech 16.–17. století (viz tabulku); vyskytují se ve všech současných litevských nářečích. Zdrobněliny s příponou -elis, -ė se nejčastěji tvoří z dvojslabičných podstatných jmen, např.: kalnėlis: kalnas, tėvėlis: tėvas, vištėlė: višta atd. V žemaitských a některých východoaukštaitských nářečích (v okolí Ignaliny, Švenčionys, Breslauje, Apasu a Lazūnách) se však deriváty s příponou -elis, -ė tvoří také z víceslabičných podstatných jmen, např.: vainikėlis „věneček“: vainikas, dobilėlis „jetelíček“: dobilas, siuvėjėlė „švadlenka“: siuvėja atd. (LKA III žemėl. Nr. 117, s. 131–132). V mnoha nářečích se přízvučná samohláska e v příponě -elis, -ė prodloužila. V jihovýchodní části žemaitského nářečí a místy v aukštaitských nářečích při hranici se Žemaitií však zůstala krátká, např.: berž’ėlis „břízka“, trob’ėlė „domeček“ (LKA II žemėl. Nr. 11, s. 30). Samohláska e je krátká také v některých jihoaukštaitských nářečích. Zde však deriváty s příponou -ėlis vyjadřují nikoli malost, nýbrž velikost, např.: ber nėlis „statný čeledín“, kirvelis „velká sekera“, svetėlis „velký host“ (Grinaveckis, 1991, 230). Vedle těchto podob se v tomto nářečí užívají zdrobněliny s příponou -ėlis, která má dlouhé, ale často pozměněné e (srov. s. 136). Je možné, že deriváty s příponou -elis, -ė nejsou odedávna rozšířeny ve všech nářečích. Například v žemaitských a části západoaukštaitských nářečí jsou názvy vodních čerpadel s příponou -elis, -ė velmi vzácné (Vanagas, 1970, 113–124, 396). V lotyšských nářečích je zdrobnělin s odpovídající příponou -elis, -e mnohem méně. Nejtypičtější jsou pro západní a střední část Kuronska a Zemgalska. Deriváty tohoto typu zde navíc často mají změkčenou souhlásku před příponou (např. s→š, z→ž aj.). Některé lotyšské deriváty se proto téměř zcela shodují s litevskými, např.: maišelis: maiss „pytel“ (srov. litevské maišėlis), vistēle: vista „slepice“ (srov. litevské vištėlė), āželis: āzis „kozel“ (srov. litevské ožėlis) atd. (DL 246–270). Proto A. Bielensteins (1863, 308–309) a A. Leskienas (1891, 481) soudili, že lotyšské zdrobněliny s příponou -elis, -e vznikly pod vlivem litevštiny. J. Endzelynas (1909, 376; LVG 343) a V. Rūķe-Dravinia (DL 259–262) o tom pochybují, protože deriváty tohoto typu se užívají nejen těsně u litevských hranic, ale i mnohem dále. Navíc deriváty s příponou -elis, -e nemají všude změkčenou souhlásku, srov. sunelis „pejsek“, maiselis „pytlíček“. Na druhou stranu nelze spatřovat žádný litevský vliv v derivátech jako čaurumelis „dírka“, čučelis „kravička“ apod. V pruštině je doložen derivát s příponou *-elio- patōwelis „otčím“ (Stiffater) E 179, který nabyl konkrétního nedeminutivního významu (srov. litevské patėvis), a osobní jména Madelle, Jonnel, Katell a místní jména Grubelle, Scadelle, Wirbelle (Gerullis, 1920, 250; Trautmann, 1925, 175; SV 48). Deriváty s jednoznačně zdrobňujícím významem zde nejsou doloženy. To umožňuje usuzovat, že zdrobněliny s příponou *-elio- se prosadily pouze v části baltských jazyků. 135 -ėlys S variantou přípony -ėlis -ėlys bylo utvořeno vaikelýs „kluk, výrostek“ Graž; Kt; Kbr; Alk; Ldvn; Brb; Kv; Auk; Azr (LKŽK). -ėlis (-ė) Na rozsáhlém území aukštaitských nářečí má přípona -ėlis, -ė variantu -ėlis, -ė. Pomocí ní se hojně tvoří deminutiva z víceslabičných podstatných jmen, např.: vainikėlis: vainikas, ąžuolėlis: ąžuolas, lel jėlė: lelija atd. (LKA III mapa č. 117). V některých jihovýchodních aukštaitských nářečích se při zúžení samohlásky e začala přípona -elis, -ė v odvozeninách utvořených z dvojslabičných podstatných jmen vyslovovat velmi podobně jako přípona -ėlis, -ė, např.: dun’kt’ėl’is „víčko“ (LKA II 30–31). V litevských nářečích jsou deminutiva s příponou -ėlis, -ė velmi vzácná a nejčastěji se tvoří z dvojslabičných podstatných jmen, např.: sunėlis „pejsek“, vistelė „slepička“ (DL 270–271). Je tedy možné, že přípona *-ėl̇io- vznikla z *-ėl̇io- prodlužováním a zužováním samohlásky e v přízvučné pozici. Navíc lze i ze synchronního hlediska pozorovat morfonologickou alternaci -elis: -ėlis (Akelaitienė, 1993, 83–84). -ėlius, -ėlius V některých starých písemných památkách mají odvozeniny s příponami -ėlis, -ėlis formy kmene na iu, např.: karalelus DP 354₄₃–₄₄; Ev 13₁₂–₁₃; SE 226₇, litelus DP 398₄₃, poterelus SD³ 281 (Jonikas, 1952, 100; Palionis, 1967, 131). Deminutiva s -ėlius se vyskytují i dnes v žemaitském nářečí. Například v severní části žemaitského nářečí se poměrně hojně užívá odvozenina žmogėlius (užíval ji již S. Daukantas; navíc je doložena také u Gl; Dv — LKŽK); srov. také příjmení neženatých mužů Butkėlius || Butkėlis, Intėlius || Intėlis, Ružėlius || Ružėlis, Bružėlius || Bružėlis Vkš, Klk (LKA III 120). -alis (-ė) Deminutiva s touto příponou se tvoří v západní části žemaitského nářečí, kde kdysi žili Kuršové (LKA III žemėl. Nr. 117, p. 132). V některých nářečích (např. v Pagramantisu) mají deriváty tohoto typu zdrobňovací význam (např.: krantālis „břeh”, miestālis „městečko”, pėlkālė „bažinka”, viz Jonikas, 1939, 34), v jiných (např. ve Švėkšně a Salantech) pak hanlivý význam (např.: stalālis „mizerný stůl”, mergālė „velká holka, mizerná holka”, viz ŽD 175; Salys, 1992, 75, 337). Hanlivý význam má pruský derivát podalis „podřadný člověk” (Bosetop) E 351, který přesně odpovídá litevskému puodālis. Příponou *-al̇io- byla vytvořena také pruská osobní jména Pretralle, Micalle, Waikale aj. (Trautmann, 1925, 176; SV 48). 136 Dále lze tato deminutiva spojovat s velmi vzácnými lotyšskými deriváty s příponou -ala/-aļa, např.: māmala „maminka”, naktal-iņa „nocička”, žurkal-ēns „mladá krysa” (DL 276). Rozšíření hydronym a místních názvů s *-oļo- naznačuje, že deriváty s touto příponou byly nejtypičtější pro kurštinu (srov. Būga, 1963, 244; Endzelin, 1934, 134; Vanagas, 1970, 84–90, 392). Deminutiva s příponou *-olo-/-elo- (< o/e + *-lo-) se vyskytují také ve slovanských jazycích (srov. litevské brolelïs, broterėlïs a slovanské *bratel’ „bratříček”, viz Slawski, 1974, 108), germánských a italických jazycích (srov. litevské paršėlis a starohornoněmecké farheli, latinské porculus „selátko”, viz Brugmann, 1906, 366; Meid, 1967, 87), snad také v tocharských jazycích (Иванов, 1958, 59–60). To, že se deriváty tohoto typu rozšířily později než deminutiva s *-ko-, dokládají deriváty italických jazyků s příponou -culus (< *-ko- + *-lo-), srov. latinské homullus, homunculus ir homuncio „človíček, chudák”, oviculus „ovečka” a staroslověnské ovьca, staroindické avikā „ovce” (Hofmann, Leumann, 1928, 216; Tuttle, 1975 a lit.). -(i)ulis(-ė) V jihovýchodoaukshtaitském nářečí se deminutiva s touto příponou tvoří poměrně často z různých dvojslabičných podstatných jmen, např.: alùlis, arklùlis, dukrùlė, katùlė, saulùlė (Grinaveckis, 1991, 228). Několik derivátů tohoto typu se užívá i v jiných nářečích. Například J. Otrębski (1934, 153–154) zaznamenal v nářečí Tverečius deriváty sesùlė, cetùlė „tetička”, Agnùlė, Katriùlė, Krisùlė, Mariùlė, Rožùlė. A. Vidugiris (1969, 151) zaznamenal v Žietele bočiùlis „tatínek”, Dievùlis; E. Grinaveckienė (1961, 240) zaznamenala v nářečí povodí řeky Mituvy motùlė, sesùlė; J. Senkus (1972, 159) zaznamenal v nářečí kapsů a zanavyků dedùlis, Dievùlis, pačiùlė, svočiùlė, tetùlė. V písňovém sborníku L. Rėzy je doložen pouze derivát Dievùlis. V lotyštině jsou deminutiva s -ulis, -e vzácná; nejčastěji se tvoří z osobních jmen (např.: Jānulis, Līžulis) a názvů zvířat (např.: jēriņš „jehňátko”, kazulis „kůzlátko”). Několik derivátů tohoto typu utvořených z příbuzenských označení má protějšky v litevštině; srov. litevské tėtulis a lotyšské tētulis „tatínek” (DL 271–275). Osobní jména jako Mattule (srov. litevské Matùlis: Mãtas) ukazují, že deriváty tohoto typu mohly existovat také v pruštině (Trautmann, 1925, 176; SV 48). Deminutiva s *-ulo- (< u + *-lo-) byla tvořena i v dalších příbuzných jazycích; srov. gótské magula „malý chlapec” (Meid, 1967, 87), řecké ἀρκτύλος „malý medvídek” (Schwyzer, 1939, 485). -uila V žemaitském nářečí nacházíme deminutiva mergùila „malá dívka, holčina“ J; Als; Ms (LKŽ VIII 32), ragùilos „malé sáňky, sáňky“ J; Gd (XI 39), skrabùila „vyschlý, zestárlý člověk“ Kal (XII 1026). Tyto deriváty na jedné straně souvisejí s deminutivy na příponu -ulis, -ė, na druhé straně pak s názvy činitelů, jako je kramùila (DaiktvDrR 137 123). Deminutiva s determinativem *-l- patrně vznikla z augmentativních derivátů, jako jsou litevské didėlis: didis, řecké μεγάλο-: μέγα-, gótské mikils, védské bahula- „velký“ (Schulze, 1966, 75—79; Schwyzer, 1939, 484—485; Wackernagel, Debrunner, 1954, 862—864). Tyto formy mohly naopak vzniknout z forem heteroklitického skloňování, jejichž existenci dokládá vztah řeckého μεγάλο- k latinskému magnus, védskému mahānt- „velký“, chetitskému hāstai a hāstal „kost“ (Benveniste, 1935; Otrębski, 1939, 102; Иванов, 1965, 49). Tímto způsobem lze snad vysvětlit litevské erėlis, lotyšské nom. pl. ereļi, pruské arele (Are) E 709 a slovanské *orbl „orel“ ve vztahu k chetitskému gen. sing. ḫaranas „orla“ a řeckému ὄρνις „pták“ (srov. LEW 122; ПЯ A-D 101—102; PKEŽ I 90 a lit.). Determinativ *-l- se k tvoření deminutiv v indoevropských jazycích používal v různé míře. Ani v baltských jazycích není produktivita derivátů tohoto typu stejná. Význam deminutiv se nejvíce rozšířil v litevštině, patrně již v době jejího samostatného vývoje. Deriváty s determinativem *-g̑- -užis(-ė) V litevských lidových písních jsou deminutiva s touto příponou poměrně rozšířená. Například v písňové sbírce L. Rėzy tvoří asi 15% všech tam zaznamenaných deminutiv, např.: tėvuzis, vainikuzis, žirgužis, žodužis, menužis, anytuzė, alyvuzė, varguzė, žemužė, lelijuzė atd. (viz tabulku). Deminutiva s příponou -užis, -ė jsou charakteristická také pro žemaitské nářečí Klaipėdského kraje (Grinaveckis, 1991, 240). Několik derivátů tohoto typu uvádí J. Senkus (1972, 184) z nářečí tzv. kapsů a zanaviků. E. Grinaveckienė (1961, 240) zmiňuje z nářečí povodí řeky Mituva derivát kunigužis „evangelický pastor“, který ztratil zdrobňovací význam. Derivát mergùžė má protějšek v pruštině merguß (Mayth) GrG 88. Příponu -užė lze snad rozpoznat i v derivátu gegužė (Schmid, 1975, 326; PKEŽ I 337—338), který má protějšky v lotyštině, pruštině (srov. lotyšské dziguzę, pruské geguse „kukačka“ (Kukug) E 731), částečně také ve slovanských jazycích (srov. staroruské жегъ-уля „kukačka“). -užas Ve slovníku F. Nesselmanna je zaznamenáno odvozené slovo vaik užas „kluk v pubertě“ se starší příponou -užas. V lotyšských nářečích se vyskytují zdrobněliny s příponou -uža. Nejčastěji se tvoří z osobních jmen (např.: Annuža, Karluża) a jen velmi zřídka z obecných podstatných jmen, např.: pir tuža „sauna“, mātuża „neřádná matka“ (DL 313—315). 138 Kitos priesagos V litevských nářečích se zdrobněliny někdy tvoří také pomocí jiných odvozených přípon, které vznikly z determinativa *-g′-: -ėža: varlėža „nevýrazný člověk“ Skd; Kal; Užv; Šv; Krš (LKŽK); -ėžas: varlėžas „totéž“ Užv (LKŽK); -ožis: varložis „pulec“ Tl; Grg; Klp (LKA I 155), varložis „totéž“ I; J; Kv; Pln; Klt; Rt; Vvr; Šv; Šk; „malé dítě“ DūnŽ; Pvn; Klp; Sg; End (LKŽK); -ožė: valōžė „pulec“ Šv (LKA I 155); -(i)ūzas: piemẽnūzas „pastýřský kluk, holobrádek“ Šts; Plt; Mrj (LKŽ IX 911), vaikūžas „kluk, mladík“ (rozšířeno v žemaitském nářečí a v Malé Litvě, zaznamenáno již u R; MŽ), valkataūžas „tulák“ Er; Brb; V. Krėv., varlūžas „zlobivé dítě“ Slč; Pn; Upt; Ut; Srv, varliūžas „pulec“ Yl; „malé dítě“ Ddv, varlūžas „pulec“ Brst; Sd (LKŽK); -ūžė: kepūžė „chlupatá čepice“ N; StngŽ 27; I.Simon; Prk (LKŽ V 596); -ezas: vaikėzas „mladík“ (rozšířeno v žemaitském nářečí a v některých západoaukštaitských nářečích), varlėžas „malé dítě“ Alz; Sl; Ds (LKŽK); -ėzas: vaikėzas „mladík“ Plv; Rmš; Graž; Tlž; Ožk; Str; Pn (LKŽK); -(i)ozas: vaikiozas „uličník“ VIkv; Pg; Gs (LKŽK), varložas „pulec“ Skd (LKA I 155); -izas: valīzas „kluk“ Sb; Kp (LKŽK); -yzas: piemenyžas „pastýřský kluk, holobrádek“ Rd (LKŽ IX 911). Z determinativa *-g-/-g’ vzniklo v litevštině značné množství odvozených přípon (srov. -ėgas a -ėžas, -agis a -ažis apod.), jimiž se tvoří názvy činitelů s pejorativním významem (DaiktvDrR 162—164). Podobné slovesné a jmenné odvozeniny existují také ve slovanských jazycích (Slawski, 1974, 65—70). V germánských jazycích se dříve poměrně často tvořila deminutiva s formantem -k-, který mohl vzniknout také z determinativu *-g-, např.: střední angličtina hillock „kopec“, střední dolní němčina hoveke „dvoreček“, střední dolní němčina vogelke-en „ptáček“ atd. (Meid, 1967, 214—218). Jedno či druhé deminutivum s *-g- je doloženo také ve staré řečtině, např.: λαῖγξ „kamínek“, ῥανθάμιγξ „drobeček“ (Brugmann, 1906, 509, 676). Odvozeniny s determinativem *-s- -esas, -esa, -esė, -esis, -os-nas S těmito příponami, které pravděpodobně vznikly z determinativu *-s- (srov. DaiktvDrR 165), se deminutiva tvoří velmi zřídka: vaikėsas „mladík, dospívající chlapec; nádeník, pacholek“ Lnkv; Jnšk; Psv; Škn; Šd; Kri; Sml; Sdb; Žml; Šl; Lg; Jnš; Žg; Šd; Trg; Mžk; Šauk; Klk (LKŽK), mergesà „odrostlejší dívka“ JR 104, mergėsė „tamtéž“ J; Vb; Sb; Lg; Jnšk; Lnkv; Šl; Stč; „nádenice“ Grž 139 (LKŽ VIII 27), krūmėsiai „chudé křoví“ Rsn (VI 698), kalvóšnas „kopeček“ Plt; Pln; Ggr (V 167). Částečně je lze spojovat s lotyšskými sunēsis „pejsek“, kūndzess „pánův syn“, jaucēs „teplé mladé pivo“ (LVG 374). Mnohem více deminutivních přípon vzniklo z determinativu -š-, který pravděpodobně pochází z *-s- (srov. DaiktvDrR 166 a lit.). -šė Deminutiva s touto příponou, která mají nejčastěji pejorativní význam, se užívají pouze v některých litevských nářečích (zejména západních a jižních), např.: bóbšė Užv; Alk; Jns; Gs, bóbšė „mizerná ženská“ Jrb (LKŽ I² 964), kepùršė Mrs, kepùršė „mizerný klobouk“ Lp; Kp (V 596), kumelšė „mizerná, zanedbaná klisna“ Vlk; Rdm; Mk (VI 871), mėr̃gšė „mizerná dívka“ Skr; Gs; Brb; Mrs; Lp; Sn; Slv; Ms; „dospívající dívka“ Vl; Lzd; Lp; „služka“ Vl; Raud (VIII 32), skėpšė „obnošený šátek“ Lp (XII 813). J. Endzelynas (LVG 373—374) spojuje deriváty tohoto typu s lot. depsīs: depis „tlusté, malé dítě“, lapsa „liška“ (srov. lit. lãpė). -ášas, -išas, -išius, -iušas, -ušis(-ė) V nářečích se vyskytuje několik deminutiv vytvořených těmito odvozenými příponami, které rovněž vznikly z determinativu -š- (< *-s-): -ašas: piemenãšas „dospívající, kluk, výrostek“ Ggr; Vgr; Trk (LKŽ IX 909); -išas: vagìšas „drobný zloděj“ Krš; Lkv; Vn; Up; Kair; Rdn (LKŽK); -išius: vagìšius „tamtéž“ K; J; Tl; Vkš; Slv; Skr; Šk; Pnd; Drsk; Krs; Skp; Lel; Ds (LKŽK); -iušas: vagìušas „tamtéž“ L (1887,15; Žem; Slnt; Pln; KlvrŽ; Plt; Up; End; Vvr (LKŽK); -ušis(-ė): brotaũšis „syn bratra“ R; MŽ, brotùšė „dcera bratra“ R; K; NdŽ, motùšė „maminka, matička“ N; Pš; LTR(Lnkv) (LKŽ VIII 374), tetùšis „otec, tatínek“ Sut; JD 73; StnD 16; D 3; Klk; Gsč; Gdl; Ktk; Tr; Lnkv; Kp (LKŽK, srov. lot. tētusis, pol. tatuś). Poněkud více se podobnými příponami tvoří názvy činitelů s pejorativním významem (DaiktvDrR 165—167 a literatura). W. P. Schmidas (1990, 205—206) vagìšus tipo deminutyvus sieja su šiais sen. indų kalbos vediniais: kṛṣṇáśa ”juodokas”: kṛṣṇa- ”juodas”, haríṣa- ”gelsvokas”: hari- ”geltonas”, bahutṛṣá ”rusvokas”: bahru- ”rudas”, plg. dar alb. vogl’ś ”labai mažas”: vogelė ”mažas” (Gāters, 1955, 50). Juose irgi galima įžvelgti deminutyvinę reikšmę. -iščias(-ia), -iščė, -yščia, -yščius, -yštis(-ė) V někdejší oblasti Sūduva (v okolí Kybartů, Vilkaviškisu a Virbalisu) 140 jsou poměrně rozšířena deminutiva s příponou -iščias, -ia, např.: ėriščias „jehňátko“, paršiščias „selátko“, kelmiščias „pařezek“, karviščia „kravička“, mergiščia „děvčátko“ (Buga, 1958, 305; 1959, 229; ŽD 332, 767). Deriváty tohoto typu odpovídají pr. eristian „jehňátko“ (Lam) E 68 (srov. litev. ėriščias, gertistian „kuřátko“ (Kuchel) E 765, prastian (tj. parsistian) „selátko“ (Ferkel) E 686 (srov. litev. paršiščias), wolistian (tj. wosistian) „kůzlátko“ (Czickel) E 677, werstian (tj. wersistian) „telátko“ (Kalb) E 674 (srov. litev. veršisščias); pravděpodobně sem patří také camstian (tj. camistian) „ovce“ (Schoff) E 678 (Mažiulis, 1981, 41; PKEŽ II 105—107), snad i swintian (< *swinistian) „prase“ (Swin) E 682 (Karaliūnas, 1992, 19—20). Zdá se, že mají protějšky také v ilyrštině (Specht, 1938; Fraenkel, 1941, 92). Přípona *-ist̨o-, vznikla připojením dalšího determinativu *-t- k determinativu *-s- (o něm viz s. 142—144) a afixu *-i̯o- (o něm viz s. 146); pravděpodobně souvisí se starou indoevropskou příponou *-isko-, pomocí níž se ve staré řečtině hojně tvořila deminutiva (např.: ἄνθρωπίσκος „človíček“, σαμβαλίσκον „sandálek“, παιδίσκη „děvčátko“), zatímco v baltských, slovanských, germánských a některých dalších příbuzných jazycích přídavná jména (např.: litev. teviškas, lotyš. tēvisks, pr. tawiskan „otcovský“ (vatterlicher) III 41₁₂, stsl. dětьskъ „dětský“, got. mannisk-s „lidský“). Na druhou stranu může být přípona -iščias, -ia v některých východních a jižních aukštaitských dialektech výpůjčkou z běloruského -išče (Otrębski, 1934, 151—152; ŽD 332). Vlivem této přípony mohly místy vzniknout následující varianty přípony -iščias, -ia: -iščė: mergiščė „malé děvčátko“ Dv (LKŽ VIII 30); -yščia: mergyščia „tamtéž“ Grš; Lkš (LKŽ VIII 30); -yščius: bernyščius „klučina“ Pls; LTR(Mrk) (LKŽ I² 770), šunyščius „velký pes“ Dbč (XV 363); -yštis(-ė): bernyštis „klučina“ Kb; Dbč (LKŽ I² 770), karvūystė „ubohá kráva“ Arm (V 358), mergyštė/mergyštė „odrostlé děvče“ Gl; Vlk; Rod; „malé děvčátko“ Asv; Dv; Bn; Arm (VIII 31), pirkūštė „malá stará, zchátralá chalupa“ Arm (IX 1095), ragūštis „velký roh“ Pls (XI 35), rankūštė „ubohá ruka“ Dv; Pls (XI 168); -ištis: arklištis „chabý kůň“ Vlk; Lp; „velký dobrý kůň“ Vrnv (I² 307), berništis, beřništis „klučina“ Smn (I² 770), ėrištis „jehňátko“ Rdm; Vlk (II² 1143), pilvištis „špatné břicho“, ragištis „velký roh“ Arm (IX 1029; XI 35). Jiné přípony Determinativ -š- (< *-s-) je vložen do některých přípon: -ek-šis(-ė) (viz s. 134); -el-šė: bobėlšė „mizerná chaloupka“ Rdm (LKŽ I² 961), trobėlšė „špatná chalupa“ Lp; Lnkv (LKŽK); 141 -(i)ok-š-nis(-ė): balókšnis „malá bažina, údolíčko“ Lp; Skr; „louže“ J (LKŽ I² 600), dirvóokšnis Grž; Slm (II² 588), ežeriókšnis „oko, tůň“ Pl (II² 1168), ežerókšnis „jezero, které začíná zarůstat“ Sb; Skp, ežerókšnė „dt.“ Sb. Kp (II² 1169), kelmókšnis „nepatrný pařez“ Lnkv (V 526), krūmókšnis „nepatrný keř“ J; Skr; Jnšk; Slm; Ds (VI 701), pieviókšnis Er, pievókšnis „malá louka mezi bohy“ J; Slm; Žml; Pš; Kp; „nepatrná, chudá louka“ Lnkv (IX 936), upókšnis „potůček“ Ds; Kp; Skp; Vdšk; Šv; Mlt; Lnkv; Krs (LKŽK); -(i)ok-š-lis: berniókšlis „odrostlejší chlapec“ Ds (LKŽ I² 769), dirvókšlis „malý pozemek“ J; Ds; Rk (II² 588), kerókšlis „špatný keř“ J I 131; Šts; „nepříliš vysoký, vytáhlý člověk“ KlvrŽ (V 616), krūmókšlis „malý, nepatrný keř“ Rk; Ktk; Ds (VI 701), pievókšlis „malá louka“ J; Užv; Ml; Sb; Brž; „nepatrná, chudá louka“ Dkk; Žg (IX 936), upókšlis „potůček“ Ds; Ktk; Klk (LKŽK); -(i)ok-š-tis(-ė): arkliókštis „špatný kůň“ Dglš (LKŽ I² 306), berniókštis „klučina“ Dgl (I² 769), mergiókštė „dospívající dívka“ Kč; „polodospělá dívka“ Rdm (VIII 29); -uk-š-lis: vaikūkšlis „děťátko“ Rod (LKŽK); -ėk-š-lis: krumėkšlis „nepatrný, špatný keř“ Pg; Grl; Nč (LKŽ VI 698), upėkšlis „špatný potůček“ DūnŽ; Krš; Rdn; Trš; Ds; Rk (LKŽK); -ėk-š-nis: upėkšnis „dt.“ Kp (LKŽK); -k-š-lis: kepūrkšlė „stará roztrhaná čepice“ Nč (LKŽ V 594); -(i)ūkštis(-ė) (z -ūtis, -ė) — odvozeniny tohoto typu se užívají ve značné části aukštaitských a žemaitských nářečí, např.: berniūkštis, vaik(i)ūkštis, velniūkštis (doloženo již u R), merg(i)ūkštė (LKA III mapa č. 119, s. 133—134); -ykštis(-ė) (z -ytis, -ė): bulbýkštė „malá (krmná) brambora“ Pkr (LKŽ I² 1149), kiaulýkštė „mizerné prase“ Skdv, kiaulýkštis „malé prase“ Lk; Skr; Jrb (V 696), kirmykštis „červík“ BB Joz 41,14; ApD 10,12, levykštis „lvíče“ Jer 51,38, šuny kštis „mladý pejsek“ Sut; GN Mt 15,27; S.Dauk; TP 1881,21; NdŽ (LKŽ XV 361), varnykštis „vráně“ Vln 38; C II 257; R; MŽ; RB Ps 147,9; Ns 1850,1; [K], velnykštis „čertík“ BsMt II 59(Srd) (LKŽK); -aikštis (z -aitis): botágaikštis „špatný bič“ Ds (LKŽ I² 976), pagalaikštis „klacek“ Prng; Dglš (IX 70—71)¹. Deriváty s determinativem *-t- -ūtis(-ė), -utas(-a) Deminutiva se sufixem -utis, -ė se tvoří v mnoha nářečích, zejména v jihozápadní a jižní části Litvy. Deriváty tohoto typu nacházíme také ve starých písemných památkách, např.: brolutis, mamutis, tėvutis BP II 409₂₄, žmogutis II 105₂₃, tetutė SIG 82₁₂, 83₂. 1V sufixech -(i)ūkštis, -ykštis, -aikštis je kromě determinativu *-s- také vsunutá souhláska -k- (k té viz Endzelins, 1974, 420—431; Zinkevičius, 1966, 194—195; 1980, 155—157; Stang, 1966, 108—113; Smoczyński, 1989, 39). 142 Starší podoba tohoto sufixu -utas, -a je doložena v okolí Kaišiadorių a Prienų a také v Lazūnech a Žietele, např.: langùtas „okénko“, vaikùtas „dítě“, mergùtė „děvčátko“ (LKA III mapa č. 118). V lotyštině je deminutiv se sufixy -utis, -uta velmi málo, srov. litev. alùtis a lotyš. alutis, litev. ragùtės a lotyš. ragutas (DL 243–244). V pruštině se sufixem -ut- vznikly deriváty s konkrétním nedeminutivním významem: nagùtis „nehet“ (Nagel) E 117, locutis „cej“ (Bresme) E 562, osobní jména Brangut, Geruthe, Ackute, Jagutte aj., místní jméno Wangut-kaym (Gerullis, 1925, 258; Trautmann, 1925, 182; SV 52). Baltické deminutivní útvary s *-ùtį-o- se srovnávají se slovanskými deriváty s -ъtь: *nagъtь „nehet“ (srov. pr. nagùtis), *lapъtь „lopata“, *palъtь „část poraženého zvířete“ (Belić, 1901, 183; Otrębski, 1939, 55, 56; Отрембский, 1968, 137; Мартынов, 1973, 43–44). Označují konkrétní předměty bez zřetelného deminutivního významu. Také v litevštině nacházíme deriváty se sufixem -utas označující konkrétní předměty, např.: ašùtas „žíně z koňského ocasu“ (srov. sl. *osъtъ „bodlák“?: ide. *os- „ostrý“ LEW 19), degùtas (srov. lotyš. deguts, litev. dègti, degàs), grùmutas „chumáč“ J (srov. grùm-ulas „kus, hrouda“: grumùs „srážející se, shlukující se“ Ggr; Žeml – LKŽ III 667–668), kėkutas „hrozen“ Grl; „skupina, houf“ Ms (LKŽ V 504, srov. rozšířený žemaitský derivát kėk-ulas „hrouda, klubko; skupina, houf“: kėkė, kiàukutas „skořápka, slupka, krunýř“ Kos 45; J; Kp; Vb (srov. kiàuk-las „tamtéž“ J; Trgn – LKŽ V 685, 687, lat. caucum „pohár“ aj. LEW 232), kriaukutai „žabí vajíčka, pulci“ Kos 46; J; Svn; Ppl (srov. kriauk-ulai „tamtéž“ J; Vl: kriàukti „klást pulce“ Vlk; „chrčet“ Rmš – LKŽ V 566), riešutas (srov. pr. bucca-reisis „bukový ořech“ (Buchecker) E 593, sl. *orěcho „ořech“ LEW 731). Za povšimnutí stojí, že derivát riešutas si v některých východoaukštaitských nářečích zachoval nom. pl. souhlásného skloňování riešutės, gen. sing. riešutės. Staré české tvary dehet „dehet“, gen. sing. degyte „dehtu“ dovolují předpokládat, že i derivát degùtas mohl kdysi patřit ke kmenům na souhlásku (Trautmann, 1923, 49, 241; Fraenkel, 1936, 192–193; ŽD 361; Stang, 1966, 223; Zinkevičius, 1966, 265; Kazlauskas, 1968, 286). Konkrétní nedeminutivní význam mají také deriváty védštiny se sufixem -ut-, který rovněž vznikl z determinativu *-t-: Marut- „bůh bouře“, garmut- „druh trávy“, garmut-mant „okřídlený“, kapuc-chale „vlasy na temeni“, poslední výraz se srovnává s lat. caput-, st.isl. hǫfuð „hlava“ (Burrow, 1950, 165; Wackernagel, Debrunner, 1954, 483–485 su lit.). Staropruské nagùtis, slovanské *nogъtь, litevské riešutas aj podobné výrazy tedy zřejmě odrážejí starý stav, kdy deriváty s determinativem *-t- ještě neměly deminutivní význam (PKEŽ I 163–164; Smoczyński, 1989, 43–44). Samotný determinativ *-t- mohl pocházet z prvků heteroklitického skloňování (Иванов, 1965, 48). Matyt, teisus buvo Ch.S. Stangas (1966, 4) deminutyvus su priesaga -ut- laikęs baltų kalbų inovacija. Jie galėjo atsirasti dėl vedinių su priesaga *-ùtį-o- (žr. p. 146–147) įtakos. Ši inovacija ypač išplito lietuvių kalboje, o prūsų kalba geriausiai iš baltų kalbų išlaikė senąją būklę. 143 -učìs, -učė, -učia V některých nářečích se vyskytuje tu a tam nějaké diminutivum s velmi vzácnými variantami přípony -utis: -učis, -učė, -učia: karvučis „drobná kráva“ VIk (LKŽ V 359), mergučė „dívka, dospívající“ Žal; Lkč; Jrb; Kdl; Btg; „malá dívka“ Skr; Žgn; Trg; Erz, mergučia „dívka, dospívající“ Vdžg; Zt (VIII 32). Na jejich vznik měla pravděpodobně vliv přípona -ička, -učka (srov. s. 151). -(i)ūtis(-ė), -ī̄ta, -uitis V žemaitském nářečí a v některých východních a jižních aukštaitských mluvách (především podél běloruských hranic) má přípona -(i)utis, -ė variantu -(i)ūtis, -ė, např.: kišk(i)ūtis, vaikūtis, kūrmėlūtė a podobně (LKA III map. č. 118, s. 133). Ve východním aukštaitském nářečí se vedle derivátu kelūtė zachoval také derivát kelūta „malá, málo používaná cesta“ (LKŽ V 522) se starší příponou -iūta. V některých žemaitských a přilehlých aukštaitských mluvách se často tvoří diminutiva také příponou -uitis od názvů živých bytostí, např.: arklūitis, kiaulūitis, mergūitis, vaikūitis a podobně (DaiktvDr 282). K. Būga (1959, 293–294) a P. Skardžius (1937, 132) se domnívali, že tato přípona mohla vzniknout smíšením přípon -ūtis a -ytis. -štė, -estis Determinativum *-t- se připojilo také k některým dalším příponám: -š-tė: bóbštė „stará žena, bába“ Alk; Šk; „porodní bába“ J (LKŽ V 964, srov. bóbšė, viz s. 140); -es-tis: vaikěstis „mladík“ MŽ; N; K.Donel; K; Sut; BŽ 114 (srov. vaikėsas, viz s. 139). Determinativum *-t- mají také již probrané přípony -ok-š-tis (viz s. 142), -iš-čias (pr. -iš-tian, viz s. 140–141). Odvozeniny s adjektivní příponou *-no- -ynas(-a) Dnes se zdrobněliny s příponou -ynas, -a tvoří v jižních a některých východních aukštaitských nářečích. V jižních aukštaitských nářečích mají skutečný zdrobňovací význam (např.: bernȳnas „chlapeček“, kelmýnas „pařízek“, motýna „maminka“), zatímco ve východních aukštaitských nářečích mají hanlivý význam (např.: arklýnas „mizerný kůň“, balȳna „velká mizerná bažina“, bernýnas „vytáhlý, k ničemu se nehodící chlapec“, viz LKA III, mapa č. 119, s. 134–135). Kdysi se zdrobněliny s -ynas, -a vyskytovaly také v západní části Litvy. Dokládají to především odvozeniny tohoto typu z nářečí malo­litevských rybářů, které uvádějí J. Gerulis a Ch. S. Stang (1933, 26–27), např.: vaikūnas „velmi malé dítě“, žąsýnas „velmi malá husa“, langýnas „velmi malé okénko“. Kromě toho A. Juška zaznamenal odvozeninu vaikýnas „mladík“ ze Skirsnemunė; srov. také miškýnas „menší les“ J; Ggr (LKŽ VIII 289). V písemných pramenech Malé Litvy- 144 cházíme příbuzenské termíny avýnas „matčin bratr“ MT 223; RB Tob 7,1; B; R; MŽ (také Pgg; Vlkš — LKŽ I² 527), brolýnas „bratrův syn“ B; A 1885,150, seserýnas „sestřin syn“ Lex 78; C II 527; Q 474; Krz 184; NdŽ; „tetin syn“ N, seserynai „děti sester“ [K]. Odvozeninu mótyna „matka“ znají východní i západní aukštaitská nářečí (Būga, 1959, 147). V lotyšských nářečích se zdrobněliny s příponou -iņš, -a užívají rovněž ve dvou nespojených areálech: v jihozápadním cípu u hranic s Litvou a na rozsáhlém severovýchodním území u Estonska (DL 198–199, mapa č. 1). Adjektiv s příponou *-ī-no (např.: litev. mėlynas, lotyš. talīns „vzdálený“, prus. alkūnes „hladový“ (nüchtern) III 872), z nichž vznikly zmíněné zdrobnělé odvozeniny, je v baltských jazycích velmi málo (SV 45; LVG 319; BKGF 79). Na druhé straně jsou zdrobněliny s *-īno- doloženy také ve slovanských, germánských, italických, keltských a řeckých jazycích (Brugmann, 1906, 275). To svědčí o starobylosti tohoto slovotvorného typu. -inas(-a) V baltském jazykovém prostředí se vedle starých odvozenin s *-ī-no- začaly tvořit zdrobněliny také s jinou adjektivní příponou, *-i-no-. V nářečí malo­litevských rybářů se zdrobněliny tvořily oběma příponami: -ynas a -inas. Odvozeniny pouze s příponou -inas označovaly poněkud větší předměty či živočichy než odpovídající odvozeniny s příponou -ynas (srov. výše), např.: vištinas „odrostlé kuře, které ještě nesnáší vejce“, żąsinas „mladá husa s peřím“, vaikinas „dospívající chlapec“, langinas „menší okno“ (Gerullis, Stang’as, 1933, 26–27). Odvozeniny tohoto typu se nacházejí také v litevsko-německém slovníku F. Kuršaitise: ănginas „velký had“ (zaznamenáno již v Mž 196¹¹), arklinas „středně velký kůň“, jautinas „poměrně velký býk“, kīrminas „velký červ, had“, merginà „neprovdaná dívka; velká, silná dívka“, mùsinas „mršinová, hnojní moucha“, vaikinas „mladík, dospívající chlapec; velký, ošklivý mladík“. Dnes se zdrobněliny s příponou -inas tvoří převážně v jihozápadní části žemaitského nářečí přibližně mezi Klaipėdou a Šilutė (Salys, 1992, 337; LKA III, mapa č. 119, s. 135). Občas se vyskytují i podstatně dále od tohoto areálu, např.: mùsinas „velká moucha“ Ds; Sb (LKŽ VIII 438), paršinas „odrostlé sele“ nejen v Grš; Pk; Vn, ale také v Akm; Šts; Ldvn; Plv; Pžsl (IX 432). Kromě toho se odvozenina mótyna, která ztratila zdrobňovací význam, široce užívá již v 16.–17. století. V mnoha nářečích jsou známy také odvozeniny merginà „neprovdaná žena“, vaikinas „mladík; dospívající chlapec; dítě; syn“. V lotyšských nářečích se zdrobněliny s příponou -iņs, -a užívají na stejných místech jako odpovídající odvozeniny s -iņs, -a. Odvozeniny s -iņs, -a jsou však méně časté, např.: liepiņ „malá lípa“, darziņc „malá zahrádka“ (DL 200–201, mapa č. 1). Je možné, že z deminutiv vznikla označení samců s příponou -inas (Schulz, 1966, 77; DL 201–204). V litevštině jsou poměrně rozšířena (DaiktvDr 418) a mají protějšky v lotyštině a pruštině; srov. litev. ăvinas a lotyš. avins, àuns, prus. avins „beran“ (Ster) E 679, litev. kàtinas a lotyš. katins „koc- 145 nas“, litev. žąsinas a lotyš. žuosins „žąsinas“, litev. pýlinas a lotyš. pỹlins „antinas“ (LVG 310; BKGF 77). To ukazuje, že deminutiva s *-ino- vznikla v prabaltštině. -inis(-ė) Lietuvių kalboje su priesaga -inis, -ė (< *-in̥io- < *-ino- + *-i̯o-, žr. aut., 1991, 16) plačiai daromi būdvardžiai, o diminutyvų su šia priesaga pasitaiko labai retai, pvz.: bobinė ”prasta moteris” Tvr; Aps (LKŽ I² 962), karvinė ”karvutė” (Salys, 1992, 338), lazdinė ”lazdelė”, pirštinė ”pirštinukė” Grdm (LKA III 135), mergelinė ”maža mergaitė” Sv, merginė ”tarnaitė” Pnd; Kp; Sb; Sl (LKŽ VIII 26, 28), vaikinis ”vaikinas” K.Donel (Kabelka, 1964, 249). V lotyštině je odpovídající přípona -iņš, -a dnes nejdůležitějším prostředkem tvoření deminutiv, např.: dēliņš „synáček“, bērziņš „břízek“, zvaigzniņa „hvězdička“ (DL 168—169). Naproti tomu samotná adjektiva s *-in̥io- jsou zde již velmi vzácná, srov. geležinis a lotyš. dzelzinis „železný“, litev. lapinis a lotyš. lapiņš „vyrobený z listí“ (LVG 312—313). Údaje z litevštiny tedy ukazují samotný počátek utváření deminutiv s *-in̥io-, zatímco v lotyštině je doložen konec tohoto procesu. Je možné, že deminutiva s *-in̥io- nevznikla přímo z adjektiv, nýbrž z označení nositelů vlastnosti. V litevštině totiž deadjektivní substantiva s -inis, -ė nejčastěji označují nositele vlastnosti. Tento směr substantivizace je starý, srov. litev. káiminis „venkovan“ Alk; Gs (LKŽ V 56) a lotyš. kaimiņš „soused“ (LVG 313), litev. drėvinė „dřevěný sud na lůj“ Pkr (LKŽ II² 692) a prus. drawine „(stromová) káď“ (Bote) E 393 (PKEŽ I 223—226). Z kategorie označení nositelů vlastnosti pocházejí také některé další afixy tvoření deminutiv v baltských jazycích. Deriváty s afixy označujícími nositele vlastnosti (nomina attributiva) -is V baltských, slovanských a germánských jazycích se adjektivním afixem *-i̯o- začala tvořit označení nositelů vlastnosti (aut., 1991, 17). V litevských nářečích však některé deriváty s koncovkou -is získaly také zdrobnělý význam, např.: bérnis „chlapec“ Prk (LKŽ I² 769), vaikis „mladík, čeledín; chlapec; syn“ (rozšířeno v žemaitském nářečí). Mnohem častěji se deminutiva v baltských jazycích tvoří složenými příponami charakteristickými pro označení nositelů vlastnosti, které vznikly připojením afixu *-i̯o- k jiným adjektivním příponám. -ytis(-ė) V litevštině jsou deminutiva s příponou -ytis, -ė široce užívána 146 (DaiktvDr 272—274). Deriváty tohoto typu nacházíme již ve starých písemných památkách, např.: asilýtis SP I 245₂₁; II 143₂₁, érytis Lex 57, érytelis Mž 462₉, karvelytė SP I 216₂₂, karvelytis 369₂₈, mergytė DP 254₂₄, ožkytis Ch¹ Luk 15,29, šunytis VlnE 54₆; BP I 278₁₄; SD¹ 122. V lotyšských nářečích jsou deriváty tohoto typu dnes téměř vymizelé, ale ve folkloru se stále hojně užívají, např.: brālītis „malý bratříček“, krūmītis „malý keřík“ (DL 232—239). Je obtížné říci, jaký význam měly deriváty s příponou *-īti̯o- v pruštině, neboť tato přípona je doložena téměř výhradně v osobních jménech (např.: Moldite, Bludit, Waikitte, viz Trautmann, 1925, 182) a místních jménech (např.: Laukiten, Pelite, Pelkiten, viz Gerullis, 1923, 257). V. Mažiulis (PKEŽ II 105) opravuje pr. kampnit „kůň“ (Pferd) GrG 6 na *kamanītis a domnívá se, že mělo význam „koníček“. Existují však i jiná výkladová pojetí tohoto slova (srov. ПЯ I-K 191—192). Přípona *-īti̯o- (< *-īto- + *-i̯o-) je inovací baltských, slovanských a germánských jazyků. Původně se s ní tvořila označení nositelů vlastnosti (např.: litev. eglytis „látka tkaná z jedlových větví“, lot. lēnītis „teplý jižní vítr“, jihoslov. golīt’b „nahý, chudý člověk“); teprve na půdě baltských jazyků se s *-īti̯o- začala tvořit také deminutiva, která se později v důsledku dávných baltsko-slovanských kontaktů dostala do jihoslovanských jazyků, srov. litev. vilkytis a jihoslov. vlč’t’b „malý vlček“ (podrobněji viz autor, 1991, 18—20 s literaturou). -aitis (-ė), -aitė Deminutiv s touto příponou je poměrně mnoho (DaiktvDr 271—272). Některá se užívají i ve starých písemných památkách, zejména v překladu Nového zákona od S. B. Chilinského (viz tabulku). Kromě derivátů asilaitis, jaunikaitis, tarnaitė, tarnaítis, doložených také v dalších písemných památkách 16.–17. století, zde nacházíme ještě tyto: deivaitė ApD 19,27; 19,35; 19,37, duktaitė Mr 5,41, kalnaitis Luk 3,5, karvelaitė 414₂₀ (v dodatečně připojených vysvětlivkách), mokytinaitė ApD 9,36, žvirblaitis Mt 10, 29; 10,31. Deriváty tohoto typu jsou velmi rozšířené ve zpěvníku L. Rėzy (viz tabulku) a v písemnostech S. Daukantase (Subačius, 1993, 153). Deminutivní funkce přípony -aitis, -ė však není nejstarší. V litevštině se touto příponou někdy tvoří také označení nositelů vlastnosti, např.: gimináitis, kalváitis „syn kováře“, jaunáitis „mladík“, laukináitis „obyvatel polí“ apod. (ŽD 359—360). Odpovídající výraz existuje i v lotyštině: tautaitis „ženich“ (BKGF 98). Ještě častěji se označení nositelů vlastnosti, obvykle s významem příslušnosti, tvoří jinou příbuznou příponou -ietis, -ė, např.: kaunietis, -ė, sodiėtis, -ė, vókietis, -ė apod. (DaiktvDr 411—412; Lenkevičiūtė-Norkaitienė, 1983; LKA III žemėl. č. 10, 110, s. 27, 115). Mají protějšky v lotyštině, srov. vācietis „Němec“, raunietis „obyvatel Rauny“, sāviete „žena“ (BKGF 98). Přípony -aitis, -ietis a -ytis jsou ablautovými variantami téže přípony *-īti̯o-/-eit̯i̯o-/-oit̯o- (srov. litev. vókietis, lot. vācietis a litev. vókytis, lot. vācītis „Němec“); původně se touto příponou tvořila označení nositelů vlastnosti 147 pojmenování. Deminutiva s příponou -aitis, -ė se tedy začala tvořit v době samostatného vývoje litevštiny, avšak značně před vznikem prvních písemných památek. Přípona -aitė má velmi vzácnou variantu -aičė: mergaičė „dívka“ Vdk (LKŽ VIII 23). Vznikla nejspíše vlivem přípony -aička (srov. s. 151). -eitė K deminutivům lze částečně přiřadit také v 16.–17. století poměrně rozšířené odvozené slovo tarmeitė „služka“, vytvořené velmi vzácnou příponou -eitė, která rovněž vznikla z výše uvedené přípony *-it̄o-/-eit̄o-/-oit̄o-; srov. také názvy nositelů vlastnosti pašalėtis „nezvaný host, který přišel na svatbu“, pra šalėtis „člověk, který není z domácnosti, cizinec“, treinėitis „trojúhelník“ (ŽD 361). -iotė, -iočė, -iočius Ve východoaukštaitském nářečí se příponou -iotė tvoří mnoho deminutiv, např.: mergžotė „odrostlejší děvče, služebná“, kumeliotė „již poměrně velká mladá klisna“, kojotė „už poměrně velká noha“ (ŽD 352; DaiktvDr 280—281). V lotyštině se odpovídající příponou -atė bylo, zdá se, vytvořeno pouze jedno nářeční odvozené slovo kučtė: kuce „fena“ (DL 244). Tato deminutiva souvisejí s takovými litevskými názvy nositelů vlastnosti, jako jsou ąsotės: ąsotas „mající ucho“, barzdotis „vousáč“: barzdotas, gyslotis „jitrocel“: gyslotas (ŽD 351—352); srov. také hydronyma Ilgotis Šil, Margotė Srj a podobně (Vanagas, 1970, 190). Přípona -otis, -ė vznikla připojením afixu *-i̯o- k adjektivní příponě *-āto-. Přípona -iotė má velmi vzácné varianty -iočė, -iočius: mergiočė „dívka“ Vrn; Vlk; „dospělá neprovdaná dívka“ Vrn; Rdš, mergiočius „dívka, dospělá neprovdaná žena“ Arm; srov. také mergiočiotė „polodívka“ Trgn, mergiočgalė Dr, mergiočgalys „malá dívka“ Dbk (LKŽ VIII 29). Na jejich vznik mohla mít vliv přípona -očiūs, např.: barzdōčius, pilvōčius, kuprōčius atd. (o těchto odvozeninách viz ŽD 352—353; Grinaveckis, 1991, 175—178). -ėtis Deminutiva se sufixem -ėtis (< *-ēto- + *-i̯o-) jsou tvořena slova vaikėtis „klouček“ Kb (LKŽK), varnėtis „vráneček“ KN 234₅. Souvisí s názvy označujícími nositele vlastnosti, jako jsou eglėtis „domácí tkanina utkaná s motivem jedliček“: eglėtas „mající tvar jedlových jehliček“, šukėtis „rozbitý, s vyraženými místy“: šukėtas „se střepy, s vyraženými či rozbitými místy“. 148 -uolis(-ė) Vedle názvů označujících nositele vlastnosti jaunuolis, gudruolis, snieguolė apod. (DaiktvDr 346) vzniklo tímto sufixem také několik deminutiv: bernuolis „dorůstající chlapec“ Lš; Nmn; Grv; Rod (LKŽ I² 771), merguolė „dospělá, ale neprovdaná dívka“ Rdm; Nmn; Rm; Onš; Mrs; Švnč; Trgn; Rod; „polodívka, dospívající dívka (hanl.)“ Mrs; Žž; Lp; Nč; Grv (VIII 32). -ėnas Deminutiva se sufixem -ėnas se užívají jen v některých aukštaitských nářečích (hlavně východních) a většinou označují mláďata zvířat nebo mají hanlivý význam, např.: arklėnas „průměrný kůň“, bernėnas „polodospělý chlapec, mizerný chlap“ Ds (LKŽ I² 303, 768), botagėnas „mizerný bič“ Trgn (I² 977), gyvatėnas „hadí mládě, hádě“ OG 116, katėnas „už ne úplně malé, odrostlejší koťátko“ Ds (LKŽ V 407), kiaulėnas „prasátko“ Ds; Akm; „darebák, nezbeda“ Trgn (V 691), šunėnas „mizerný pes“ Ds; „mladý pes“ K (XV 358), žydelėnas „židáček (hanl.)“ Ds; Dglš; Tvr, žmogėnas „človíček (hanl.)“ Ds; Švnč; Dgl (LKŽK). V lotyštině jsou deminutiva s -ēns, -a rozšířenější. Užívají se v mnoha nářečích a nejčastěji označují mladá zvířata, např.: pīlēns „mladá kachna“, kaķēns „mladá kočka“. V některých nářečích (zejména v západní části Kuronska) však mají i jiné významy, např.: puikēns „malý chlapec“, uōzolēns „malý dub“, mātēna „maminka“ (DL 217—230). Tato deminutiva rovněž pocházejí z názvů označujících nositele vlastnosti. Například v litevštině (zejména ve východoaukštaitském nářečí) jsou rozšířena odvozená slova se sufixem -ėnas označující místo, kde lidé žijí nebo odkud pocházejí, např.: ankštėnas, kapiškėnas atd. (LKA III žemėl. Nr. 110, p. 116). Tento význam mají již v písemných památkách ze XVI—XVII století, např.: įsrutėnas C II 36, nazarėnas DP 7X; SP II 152, tilžėnas KLG 65. Odedávna se užívají také příbuzenské termíny brōlēnas/brolėnas „syn bratra“, seserėnas „syn sestry“, tetėnas „manžel tety“ apod. (ŽD 238). Odvozená slova tohoto typu mají zřejmé protějšky v lotyštině a slovanských jazycích, srov. starolotyšské brālēns „syn bratra“, nářeční māsēns „dítě sestry“, piebaldzēņi „obyvatelé Priebaļgy“ (LVG 303—304; DL 226, 228—229); slovanské *bratrēnъ „syn bratra“, *sestrēnъ „syn sestry“ (Slawski, 1974, 128—129). V baltských a slovanských jazycích mají názvy označující nositele vlastnosti s *-ēno- někdy i jiné významy, např.: litevsky balėnas „kůra stromu“, pelėnas „jestřáb křepelčí“, varnėnas, lotyšsky raibēns „strakaté mladé telátko“, slovanské *moldēnъ „mladík“. Sufix *-ēno- se pravděpodobně vyvinul ze souhláskových tvarů skloňování nom. sg. s *-ēn-, rozšířených tvary o-kmenového skloňování; srov. litevské kelėnas, slovanské *kolěno (< *kolę) „koleno“ a řecké κωλήν „kost ramenní“ (Трубачев, 1959, 161), staroslověnské slověne „Slované“ (Vondrák, 1924, 660). 149 Odvozeniny s příponami -yklė, -uklis Pomocí těchto přípon, pocházejících z *-tlo-, jsou tvořeny deminutiva beržuklis „ubožoučká břízka“ Sug, bobýklė „baba“ Dr (LKŽ I² 778, 962). S příponou *-tlo- se odedávna v baltských jazycích tvořily názvy nástrojů. Později se kvůli genetické a sémantické příbuznosti názvů nástrojů a činitelských jmen začala tvořit činitelská jména s pejorativním významem (např.: baigūklė, miegūklis „ospalec“, viz DaiktvDrR 153—156, 171—178). Právě posledně uvedená jména nejspíše podnítila vytvoření výše zmíněných deminutiv, která rovněž mají pejorativní význam. Kromě toho se v litevštině některými sekundárními příponami pocházejícími z *-tlo- občas tvoří také názvy nositelů vlastnosti (např.: jauniklis, -ė, jaunėklis, -ė „mladý, nedospělý člověk nebo zvíře“, šykštuoklis „lakomec“ apod. DaiktvDr 357, 358); s nimi jsou úzce spojena také deminutiva. Odvozeniny se slovanskými příponami -ka, -elka, -ilka, -kė Slaviška priesaga -ka turi deminutyvai kumélka ”prasta kumelė” K; LC 1883,45; BsP III 126; IV 170; Žem; Pgr (ŽD 161; LKŽ VI 870; taip pat dar pietų ir kai kuriose vakarų aukštaičių tarmėse, žr. Senkus, 1972, 150; Grinaveckis, 1991, 230), pieménka ”piemenaitė, piemenegalė” Skr (LKŽ IX 911), plg. dar seną skolinį motkà ”motina” (iš lenk. matka, gud. мamкa, žr. Skardžius, 1931, 135). Po připojení této přípony k litevské příponě -elis, -ė vznikla hybridní přípona -elka, pomocí níž se v jihovýchodoaukštaitském nářečí často tvoří deminutiva s pejorativním významem, např.: avélka „nekvalitní, oškubaná ovce“, bobélka „mizerná žena“, karvélka „mizerná kráva“, mergélka „ubohá, mizerná dívenka“, trobélka „ubohá, mizerná chaloupka“, žmonélka „mizerná manželka“ atd. (Grinaveckis, 1991, 230—231). Odvozeniny bobélka, mergélka zaznamenal J. Senkus (1972, 150) v nářečí kapsů a zanavských. Odvozeniny tohoto typu se vyskytují i v některých dalších nářečích, srov. bobélka „ženská nicka“ Ds (LKŽ I² 961), mergélka „odrostlá holčička“ Grg; Užv; Krtn (VIII 27), trobélka „stodůlka“ Žg (LKŽK). Další hybridní příponu -ilka mají deminutiva vagílka „zlodějíček“ (rozšířené), mergílka „lehkomyslná dívka“ Zt (Vidugiris, 1969, 152). Pomocí přípony -ka se deminutiva někdy tvoří také v lotyštině, např.: Janka „Jeníček“, činka „kopeček“ (DL 309—311). Pomocí přípony -ka a jejího paradigmatického variantu -kė byla vytvořena deminutiva bóbškė „baba“ Srv (LKŽ I² 964), púodkė „malá hlava“ Gs (X 923). -(i)uška, -uškas, -uškė, -ūška Deminutiva vytvořená příponou -(i)uška jsou dainiuškà „nevážná, nekvalitní píseň“ Lž; Jzm; Pkš (LKŽ II² 230; DunŽ 65), dainuškà „tamtéž“ LzP; Vlv; Lnkv; „písnička“ NS 1313; Gdr; Lz (LKŽ II² 232; LŽ 49) a velmi široce rozšířené 150 vakaruškà „večerní zábava mládeže“, voveruškà, srov. také varianty posledního výrazu voveriškas Gdr, voveriškė Gdl; Krm; Rš; Ūd, voverūška Šlv; Trak (LKŽK). V lotyšských nářečích se deminutiva s příponou -uška tvoří mnohem častěji, např.: sunuškà „pejsek“, meituškà „děvčátko“ (DL 306—308). Přípona -uška (< -uch-bka) je výpůjčka z východoslovanských jazyků, srov. rus. старушка, лягушка atd. (Kiparsky, 1975, 264—265). -icà, -ičkà, -yčkà, -ičkė, -aičkà, -učkà, -ečkas Příponou -icà, velmi rozšířenou ve slovanských jazycích (srov. sl. *dèvica „bohyně; děvče“, *babica „stará baba“ atd., viz Бошкович, 1984, 215—228; Sławski, 1974, 98—99), je vytvořeno deminutivum mergicà/mergìca „odrostlejší děvče“ J; Rs; Rdd; Žp; Prn; Žgn; Vv; Vrd; „malé děvče“ Ar; Srd; Vl (LKŽ VIII 27). Další přípona podobného původu, -ičkà (< -icà + -bka, např. rus. водичка, čes. vodíčka, viz Kiparsky, 1975, 224), má deminutivum mergìčkà „odrostlejší děvče“ Rz; Žml; Sb; Ds; VIkv; „malé děvče“ BsP II 72; srov. také jeho varianty mergỹčka „odrostlejší děvče“ Gs, mergìčkė „malé děvče“ Pš (LKŽ VIII 27; Senkus, 1972, 150). Smíšením slovanské přípony -ička s litevskou příponou -aitis, -ė vznikla hybridní přípona -aička, rozšířená v některých východolitevských nářečích, např.: avaiška „ovečka, jehňátko“, kalaička „fenka“, kiaulaička „prasátko“, mergaička „odrostlejší děvče“ (DaiktvDr 285). Smíšením přípony -ička s další litevskou příponou -utis, -ė vznikla přípona -učka, s níž je vytvořeno odvozené slovo mergùčkà „děvče“ Rš (LKŽ VIII 32). V žietelském nářečí je doloženo odvozené slovo ežerėčkas „nevelké jezírko“, vytvořené slovanskou příponou -ečkas (Vidugiris, 1969, 152). -usis(-ė) V žietelské nářeční oblasti nacházíme několik deminutiv s touto příponou, např.: mamùšė „maminka“, tatùšis „tatínek“, Bòlùsis „Baliukas“, Kastùsis „Kastukas“, Marùšė „Marytė“ (Vidugiris, 1969, 152). Ve slovanských jazycích (zejména polštině, běloruštině a ukrajinštině) se příponou -us- tvoří různé jmenné a slovesné deriváty, často s expresivním významem, např.: pol. nář. lenius „lenoch“, rabùs „sluha“, ligus „neklidné dítě“ atd. (Sławski, 1976, 34—35). -iznà, -yznà, -znà, -žnà, -inžė Derivát bobìznà Skr s variantami bobýznà Rm, bobžnà „špatná ženská“ Žln (LKŽ I² 963, 965) je výpůjčka pocházející ze starého slovanského slova babìzna (o jeho tvoření viz Sławski, 1974, 123—124). Podle vzoru výpůjčky bobìznà byl vytvořen derivát karùžnà „ubohá, hubená kráva“ Vlk; Vrn; Eiš, který má variantu 151 Rozšíření deminutiv ve starých písemných památkách a v písňové sbírce L. Rėzy Počet deminutiv v různých textech Přípony | Mž počet% | Vin počet% | BP počet% | DP počet% | SIG počet% | Ch1 počet% | SP počet% | RD počet% -elis(-ė)/ -elis(-ė) | 24 80 | 12 63,16 | 38 79,17 | 66 91,67 | 37 94,87 | 14 51,85 | 31 81,58 | 227 49,56 -alis | — — | — — | — — | — — | — — | — — | — — | 1 0,22 -ulis | — — | — — | — — | — — | — — | — — | — — | 1 0,22 -(i)ukas(-ė) | — — | — — | — — | — — | — — | — — | — — | 21 4,58 -ikas | — — | — — | — 1,39 | 1 1,39 | — — | — — | — — | — — -ikė | — — | — — | — — | — — | — — | — — | — — | 3 0,66 -užis | — — | — — | — — | — — | — — | — — | — — | 70 15,28 -utis(-ė) | — — | — — | 4 8,33 | — — | 1 2,56 | — — | — — | 4 0,87 -inas | 1 3,33 | — — | — — | — — | — — | — — | — — | — — -y(č)is(-ė) | 1 3,33 | 1 5,26 | 2 4,17 | 1 1,39 | — — | 1 3,70 | 3 7,89 | 26 5,68 -a(l)tis(-ė) | 3 10 | 5 26,31 | 4 8,33 | 4 5,55 | 1 2,56 | 12 44,44 | 4 10,53 | 105 22,93 -eitė | 1 3,33 | 1 5,26 | — — | — — | — — | — — | — — | — — Celkem | 30 | 19 | 48 | 72 | 39 | 27 | 38 | 458 152 karvinže „hubená kravička“ Vlk; Rdm; Sn (LKŽ V 358), a vlivem téhož výpůjčního zkráceného tvaru bobzną vznikl derivát mergžna s variantou mergžna „dívka“ Lz (VIII 33). Souhláska z se zde mohla změnit na ž vlivem derivátu mergūžė (viz s. 133). Závěry Projednané údaje umožňují vyčlenit následující chronologické vrstvy litevských deminutiv: 1. Nejstarší jsou deriváty s determinativem *-k-, které tvořily základ kategorii tvoření deminutiv v indoevropských jazycích. 2. V jednotlivých indoevropských jazykových dialektech a jejich skupinách se v nejstarších obdobích jejich vývoje začala deminutiva tvořit pomocí determinativů *-l-, *-g-/-g’-, *-s- a adjektivní přípony *-īno-. 3. V prasbaltském jazyce byly k tvoření deminutiv využity tyto formanty: determinativ *-t-, adjektivní přípona *-ino- a přípona názvů nositelů vlastností *-ītio- (< *-īto- + *-i̯o-). V litevštině a lotyštině se deminutiva tvoří také pomocí přípon *-ēno- (< *-ēn- + *-o-), *-in̨io- (< *-ino- + *-i̯o-), *-ātio- (< *-āto- + *-i̯o-), rovněž pravděpodobně pocházejícími z názvů nositelů vlastností, a také pomocí slovanských přípon -ka, -uška. 4. V období samostatného vývoje litevštiny se deminutiva začala tvořit pomocí afixů -aitis(-ė), -eitė, -uolis(-ė), -is, typických pro názvy nositelů vlastností, pomocí přípon -yklė, -uklis, které pravděpodobně pocházejí z kategorie názvů činitelů, a pomocí různých slovanských přípon, odvozených většinou od *-iko-. Kromě toho jsou v litevštině velmi rozšířená deminutiva s příponami -ėlis (-ė), -ukas (-ė), které jsou v ostatních baltských jazycích poměrně vzácné. Zkratky BKGF — Endzelynas J. Baltų kalbų garsai ir formos. V., 1957. BP — Postilla tatai e/ti Trumpas ir Pra/tas Ižguldimas Evangeliu [...] Per JANA BRETKŪNA [...] Karaliaučiuje [...] 1591. Ch¹ — Litevská bible Chylińského. Nový zákon. Svazek 2 — Text. Poznań, 1958. DaiktvDr — Urbutis V. Daiktavardžių daryba. — Lietuvių kalbos gramatika. V., 1965. T. 1. P. 251—473. DaiktvDrR — Ambrazas S. Vývoj tvoření podstatných jmen. Slovotvorné deriváty od sloves v litevštině. V., 1993. DL — Rūke-Draviņa V. Diminutiven im Lettischen. Lund, 1959. DP — Postilla Catholicka [...] Per Kúnigą MIKOLAIV DAV-KSŽĄ Kanoniką Mediniku / iš lėkibko pergūldita [...] Wilniui [...] 1599. DūnŽ — Vitkauskas V. Šiaurės rytų dünininkų šnektos žodynas. V., 1976. GrG — Opis slovníčku pruského jazyka S. Grunaua (asi 1517—1526), uložený v knihovně göttingenské univerzity (cit. podle Mažiulise, 1981). Ostatní texty v pruském jazyce jsou zkracovány stejně jako v pracích prof. V. Mažiulise. 153 KZ — Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, založený A. Kuhnem. B. atd. LEW — Fraenkel E. Litauisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg; Göttingen, 1962. LKA — Lietuvių kalbos atlasas / Ats. red. K. Morkūnas. V., 1977–1991. T. 1–3. LKK — Otázky litevské lingvistiky. V. LKŽ — Lietuvių kalbos žodynas. V., 1956–1991. T. 1–15. LKŽK — Kartotéka litevského jazykového slovníku. LVG — Endzelīns J. Latviešu valodas gramatika. Rīgā, 1951. LŽ — Petrauskas J., Vidugiris A. Lazūnų tarmės žodynas, V., 1985. ME — Mülenbachs K., Endzelīns J. Latviešu valodas vārdnīca. Rīgā, 1923–1932. S. 1–4. Mž — Gerullis J. (ed.). Mažvydas. Nejstarší památky litevského jazyka do roku 1570. K., 1922. PKEŽ I—II — Mažiulis V. Prūsų kalbos etimologinis žodynas. V., 1988–1993. T. 1–2. Pkš — Pakšteliai, okres Šiauliai. RD — Biržiška M. (ed.). Písně Liudase Rėzy. III. vydání první litevské sbírky písní. K., 1935–1937. Sv. 1–2. SIG — Lebedys J. (ed.). S. M. Slavočinskis. Hymny náležející ke katolické víře 1646. V., 1958. SP — Specht F. (par.). Šyrwids Punktay sakimu [...]. Göttingen, 1929. SV — Endzelīns J. Senprūšu valoda. Rīgā, 1943. Vln — Spisy B. Vilenta (bez odkazu na stránku); Enchiridion Catechiſmas maʒbas [...] iſch wokiſchka lieʃbuwia ant lietu wiſchka pilnai ir wierna pergulditas per Baltramieju Willenta [...] Iſchſpauſtas Karalauʒui [...] 1575 (s odkazem na stránku). ŽD — Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943. ГЯ — Топоров В. Н. Прусский язык. Словарь. М., 1975. Ostatní zkratky jsou stejné jako ve velkém Slovníku litevského jazyka. Literatūra Akelaitienė G. Morfonologinės balsių kaitos dabartinėje lietuvių kalboje: hum. m. daktaro laipsnio disertacija. V., 1993 (rankraštis). Ambrazas S. Baltų ir slavų kalbų vardažodžių daryba (senosios bendrybės ir skirt ybės). — Baltistica, 1991. T. 27(1). P. 15–34. Belić A. Zur Entwicklungsgeschichte des slavischen Deminutiv- und Amplificativsuffixe. — Archiv für slavische Philologie, 1901. Bd 23. S. 134–206. Benveniste E. Origines de la formation des noms en indo-européen. Paris, 1935. Bielenstein A. Die lettische Sprache nach ihren Formen erklärend und vergleichend dargestellt. B., 1863. Bd. 1. Bender F. Die Verwendung der sog. Diminutiva im Litauischen. — Tauta ir žodis, 1925. T. 3. P. 76–111. Brugmann K. Grundriß der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen. Straßburg, 1906. Bd 2. T. 1. Būga K. Rinktiniai raštai / sud. Z. Zinkevičius. V., 1958–1961. T. 1–3. Burrow T. The Sanskrit language. L., 1950. Chantraine P. La formation des noms en grec ancien. P., 1933. 154 Chantraine P. Finales myceniennes en -iko-. — Proceedings of the Cambridge colloquium of Mycenien studies / ed. by L. R. Palmer, J. Chadwick. Cambridge, 1966. P. 161—179. Eckert R. Zu den nominalen i-Stämmen im Altpreußischen. — Zeitschrift für Slavistik, 1974. Bd. 19. S. 221—233. Eckert R. Die Nominalstämme auf -i im Baltischen unter besonderer Berücksichtigung des Slavischen. B., 1983. Edgerton F. The -k- suffix of Indo-Iranian. Part I: The -k- suffixes in Veda and Avesta. — Journal of the American Oriental Society, 1911. Vol. 31. P. 93—150, 296—342. Endzelin J. Lettische Miszellen. — KZ, 1909. Bd. 42. S. 375—379. Endzelin J. Die lettländische Gewässernamen. — Zeitschrift für slavische Philologie, 1934. Bd. 11. S. 112—150. Endzelins J. Darbu izlase. Rīga, 1974. S. 2. Ewald F. Die Entwicklung k-Suffixes in den indogermanischen Sprachen. Heidelberg, 1924. Fraenkel E. Die indogermanischen -l- Stämme. — KZ, 1936. Bd. 63. S. 168—201. Fraenkel E. Die Baltische Sprachwissenschaft in den Jahren 1938—1940. Helsinki, 1941. Gāters A. Indogermanische Suffixe der Komparation- und Deminutivbildung. — KZ, 1955. Bd. 72. S. 47—63. Gerullis G. Die altpreußischen Ortsnamen. B.; Leipzig, 1922. Gerullis J., Stang’as Ch. Lietuvių žvejų tarmė Prūsuose. K., 1933. Grinaveckienė E. Mažybinės-maloninės priesagos Mituvos upyno tarmėje. — Lietuvos TSR Mokslų Akademijos darbai. Serija A, 1961. T. 2(11). P. 233—242. Grinaveckis V. Lietuvių tarmės: Fonetika. Morfologija. V., 1991. Hofmann J.B., Leumann M. Lateinische Grammatik. München, 1928. Jonikas P. Pagramančio tarmė. K., 1939. Jonikas P. Lietuvių kalbos istorija. Chicago, 1952. Kabelka J. Kristijono Donelaičio leksika. V., 1964. Karaliūnas S. New findings in Prussian etymology (names for fool and swine). — Colloquium Pruthenicum Primum / ed. by W. Smoczyński, A. Holvoet. W-wa, 1992. P. 15—21. Kazlauskas J. Lietuvių kalbos istorinė gramatika (kirčiavimas, daiktavardis, veiksmažodis). V., 1968. Kiparsky V. Russische Grammatik. Heidelberg, 1975. Bd. 3. Knobloch J. Reste Singulativbildungen im Indogermanischen. — Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft, 1958. Bd. 3. S. 207—215. Lenkevičiūtė-Norkaitienė M. Nomina regionalia lietuvių kalbos tarmėse. — LKK, 1983. T. 22. P. 137—146. Leskien A. Bildung der Nomina im Litauischen. Leipzig, 1891. Mažiulis V. Prūsų kalbos paminklai. V., 1981. T. 2. Meid W. Germanische Sprachwissenschaft. Bd. 3: Wortbildung. B., 1967. Otrębski J. Wschodniolitewskie narzecze twereckie. Kraków, 1934. Cz. I. Otrębski J. Indogermanische Forschungen. Wilno, 1939. Otrębski J. Beiträge zur indogermanischen Wortbildungslehre. — KZ, 1967. Bd. 81. S. 217—224. Palionis J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI—XVII a. V., 1967. Rospond S. Gramatyka historyczna języka polskiego. W-wa, 1979. Salys A. Raštai / Red. P. Jonikas. Roma, 1992. T. 4. Schmid W.P. (Rec.) Stang Ch. S. Lexikalische Sonderübereinstimmungen zwischen dem Slavischen, Baltischen und Germanischen. — IF, 1975. Bd. 80. S. 325—327. Schmid W.P. Zum vedischen Flußname Kuliśi. — Croatica. Slavica. Indoeuropaea. Wiener slavisches Jahrbuch, Ergänzungsband 8 / Hrsg. G. Holzer. Wien, 1990. S. 205—207. 155 Schulze W. Kleine Schriften. Göttingen, 1966. Schwyzer E. Griechische Grammatik. München, 1939. Senkus J. Kapsų-zanavykų tarmių priešaginės vardažodžių darybos bruožai. – LKK, 1972. T. 13. P. 145–187. Skardžius P. Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen. K., 1931. Skardžius P. Šis tas iš žodžių darybos. — Archivum Philologicum, 1937. T. 6. P. 211–213. Sławski J. Zarys słowotwórstwa prasłowiańskiego. — Słownik prasłowiański / Red. J. Sławski. Wrocław etc., 1974. T. 1. S. 43–141; 1976. T. 2. S. 13–60. Smoczyński W. Studia bałto-słowiańskie. Wrocław etc., 1989. Cz. 1. Specht F. Zum illyrischen Suffix -ist-. — KZ., 1938. Bd 65. Stang Ch.S. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo etc., 1966. Subačius G. Simono Daukanto Didžiojo lenkų-lietuvių kalbos žodyno naujadarai: individuali žodžių daryba. — Lietuvių atgimimo istorijos studijos. V., 1993. T. 4. P. 135–216. Trautmann R. Baltisch-slavisches Wörterbuch. Göttingen, 1923. Trautmann R. Die altpreußische Personennamen. Göttingen, 1925. Tuttle E.F. Studies in the derivational Suffix -aculum: Its Latin origin and its Romance development. Tübingen, 1975. Vaillant A. Grammaire comparée des langues slaves. P., 1974. T. 4. Vanagas A. Lietuvos TSR hidronimų daryba. V., 1970. Vidugiris A. Zietelos tarmės daiktavardis. — LKK, 1969. T. 11. P. 147–182. Vondrák W. Vergleichende slavische Grammatik. Göttingen, 1924. Bd. 1. Wackernagel J., Debrunner. Altindische Grammatik. Göttingen, 1954. Bd. 2. T. 2. Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966. Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorinė gramatika. V., 1980. T. 1. Бошкович Р. Основы сравнительной грамматики славянских языков. М., 1984. Иванов Вяч. Вс. Тохарская параллель к славянским уменьшительным формам. — IV международный съезд славистов. Славянская филология. М., 1958. Т. 2. С. 58–63. Иванов Вяч. Вс. Общеиндоевропейская, праславянская и анатолийская языковые системы. М., 1965. Иллич-Свитыч В. М. Опыт сравнения ностратических языков, М., 1971. Мартынов В.В. Праславянская и балто-славянская деривация. Минск, 1973. Отрембский Я. (Рец.) Stang Ch. S. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. — Вопросы языкознания, 1968. № 1. С. 135–140. Трубачев О.Н. История славянских терминов родства и некоторых древнейших терминов общественного строя. М., 1959. THE DEVELOPMENT OF DIMINUTIVES IN LITHUANIAN Summary The following chronological strata of diminutives in Lithuanian have been established in the present paper: 1. The oldest derivatives are those with the Proto-Indo-European determinative *-k- which formed a basis for several Baltic suffixes: *-i-ko- (cf. Lith. dial. puodìkas ”small cup”, OPruss. malnijkix (Kindlein) III 1136, Latv. ganiķis ”small shepherd”), *-īko- (cf. Lith. brolykas ”brother”, OPruss. bratīkai (Brüder) III 895, Latv. mātiča ”mother-in-law”), *-u-ko- (cf. Lith. ož(i)ukas ”little goat”), OPruss. wosux (Bok) E 675; Lith. šun(i)ukas, Latv. sunuks ”little dog”), *-ā-ko- (cf. Lith. berniōkas, 156 Latv. bernāks ”lad”), *-ē-ko- (cf. Lith. bernėkas, Latv. bērņeks ”lad”), *-o-ko/-e-ko- (Lith. kaloka ”hill”, bernėk-šīs ”simple lad”, Latv. bērņaks ”child”). 2. In different Indo-European dialects during the oldest periods of their development diminutives were derived by means of the determinatives *-l- (cf. Lith. paršėlis, OHG farheli, Lat. porculus ”small pig”) *-g-/-g’- (cf. Lith. mergùžė ”lass”, OPruss. merguβ (Mayth) GrG 88, Latv. pirtuża ”small bathhouse” and ME hillock ”hill”, Gk. λαῖγξ ”small stone”), *-s- (cf. Lith. vagìšas ”pilferer” and Skr. hariśá- ”yellowish”, Alb. vog’l’s ”very tiny”), and the adjective suffix *-ino- (cf. Lith. berñynas ”young child” and Kymr. colwyn ”cub”, OHG geizīn ”young goat”, Gk. κοραϊνος ”young raven”). 3. The following affixes were used to form diminutives in Proto-Baltic: the determinative *-t- (cf. Lith. nagùtis ”small nail” and OPruss nagūtis (Nagel) E 117, Slav. *naǫtъ ”nail”, Lith. ragùtės, Latv. ragutas ”sledge”), the adjective suffix *-ino- (cf. Lith. vaikìnas ”teenager”, Latv. dial. darziņc ”small garden”) and the suffix *-ītio- (< *-īto- + *-io-) from nomina attributiva (cf. Lith. brolýtis, Latv. brālītis ”little brother” and Lith. eglýtis ”cloth woven in the herring-bone pattern”, Latv. lēnītis ”warm southern wind”). In Lithuanian and Latvian the diminutives are derived with suffixes *-ēno- (< *-ēn- + *-o-, cf. Lith. dial. gyvatėnas ”snake’s child”, Latv. kaķēns ”young cat” and Lith. brólėnas/brólėnas, Latv. brālēns, Slav. *bratrēnъ ”brother’s son”), -inio- (< -ino- + *-io-, cf. Lith. dial. mergelinė ”girl”, Latv. zvaigznina ”little star” and Lith. dial. auštrinis ”noth-eastern wind”, Latv. austrinis ”eastern wind”), *-ātio- (< -āto- + *-io-, cf. Lith. mergiōtė ”girl”, Latv. kučāte ”bitch” and Lith. ąsótis ”jug”) which also came from nomina attributiva and with Slavic suffixes -ka (cf. Lith. kumėlka ”badmare”, Latv. čiņka ”small hummock”), -uška (cf. Lith. dainuškà ”simple song, ditty”, Latv. sunuška ”little dog”). 4. The suffixes -aitis (cf. jaunikáitis ”young man” and gimináitis ”relative”), -eitė (cf. tarneitė ”maidservant” and praśalėitis ”stranger”), -ėtis (cf. vaikėtis ”urchin” and eglėtis ”home made of cloth, woven in herring-bone pattern”), -uolis (cf. bernuõlis ”boy” and jaunuõlis ”young man”), -is (bēŗnis ”boy” and bēŗis ”bay”) from nomina attributiva, -uklė (cf. bobūklė ”plain old woman”), -uklis (cf. beržūkis ”weak birch”) from nomina instrumenti and Slavic suffixes based mostly on *-iko- (cf. -ica, -ička, -aička, -učka: mergicà, mergiċkà, mergaička, merguċkà ”girl” a.o.) were used to form the diminutives in Lithuanian. Derivatives with the suffixes -elis, -ukas became very productive in Lithuanian. 157