Avies ir ėriuko pavadinimai tarmėse (A. Salio anketos „Apklausas 1“ duomenimis)

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Vita PRANSKŪNAITĖ NÁZVY OVCE A JEHNĚTE V NÁŘEČÍCH (podle údajů z dotazníku A. Salise „Apklausas 1“) 0. Po založení Ústavu lituanistiky v Litvě v roce 1939 byl kromě jiných prací zahájen výzkum lingvistické geografie litevštiny. Do té doby se v této oblasti neprováděly žádné rozsáhlejší a systematicky vedené práce 1. Je pravda, že profesor K. Būga se po návratu z Ruska, kde začal působit v Kaunasu, pustil do příprav na sestavení atlasu litevského jazyka. Za tímto účelem připravil a vydal tři dotazníky nazvané „Listy otázek“. První „List otázek“, určený fonetickým tématům, obsahoval 106 otázek; druhý a třetí, věnované lexiku, zahrnovaly více než 180 otázek. Druhý dotazník k určení zeměpisného rozšíření slov byl rozdělen do tematických skupin: I. Budovy, II. Stromy a keře, III. Zelenina, IV. Hospodářská zvířata, V. Ryby, VI. Plazi, VII. Hmyz, VIII. Počasí, IX. Ptáci, X. Roční období, XI. Různé. Předčasná smrt K. Būgy přerušila započatou práci a sestavené dotazníky zůstaly nevyužity. 0.1. V práci K. Būgy pokračoval jeho žák Antanas Salys, kterého učitel již za studií nasměroval k lexikologii a lexikografii. Pro sběr terminologického materiálu sestavil nový dotazník „Apklausas 1 (k zeměpisnému rozšíření slov)“ s 92 otázkami, rozdělenými do tematických skupin. Některé z nich — názvy rostlin a zvířat — se opakují z druhého „Listu otázek“ K. Būgy. A. Salys rozlišuje tyto tematické skupiny: I. Hospodářská zvířata, II. Ptáci, III. Plazi, IV. Kiaupės, V. Ryby, VI. Bezobratlí, VII. Rostliny, VIII. Houby. Z druhého „Listu otázek“ K. Būgy bylo ponecháno 25 otázek. K „Apklausas 1“ byl připojen samostatný list „Vysvětlivky pro respondenty dotazníku“. Ve srovnání s dotazníkem K. Būgy spočívá výhoda „Apklausas 1“ v nabídce možných odpovědí — různých nářečních názvů uvedených za základním slovem spisovné litevštiny. V závorkách jsou navíc uvedeny ekvivalenty v latině, němčině, ruštině a polštině. 0.2. Po rozmnožení „Apklausas 1“ byl bezprostředně zahájen sběr materiálu. Pro přímý sběr nářečních údajů byla vytvořena síť přibližně 400 bodů. Materiál se sbíral od roku 1941 do roku 1943. Bylo získáno přibližně 150 000 odpovědí, avšak nikoli z celé oblasti litevského jazyka a ne všude rovnoměrně 2. V posledních letech druhé světové války byl sběr údajů přerušen. Obnoven byl v roce 1972 a pokračuje dodnes. 0.3. V roce 1951 nově sestaveného „Sbírání materiálu pro Atlas litevského jazyka 1Atlas litevského jazyka. Sv. 1. Lexikum. V., 1977. S. 8—12. 2S a l y s A. Spisy. Sv. 3. Různé články. Řím, 1985. S. 76; Atlas litevského jazyka. Sv. 1. Lexikum. S. 9—10. 93 V lexikální části programu3 byly ponechány také některé otázky z „Apklausas 1“. Při přípravě prvního svazku tohoto atlasu do tisku4 (lexikálních map a komentářů) ještě nebyly údaje zaznamenané podle A. Salio „Apklausas 1“ náležitě zpracovány (zaneseny do kartotéky a klasifikovány), proto jich bylo využito jen velmi málo. 1. První otázka dotazníku „Apklauso 1“ požadovala zapsat názvy ovce — domácího zvířete chovaného pro vlnu a maso. 1.1. Ze shromážděných odpovědí vyplývá, že v litevských nářečích je nejrozšířenější starý indoevropský název avis. Užívá se v západní části litevského jazykového území (viz obr. 1). Na jednom či druhém místě byla zaznamenána také forma s kmenem na -e avė. Ve východních litevských nářečích výraz avį téměř úplně vytlačila odvozenina s deminutivní příponou -ėlė — avėlė, která původně mohla mít pouze zdrobňující či mazlivý význam; ten postupem času vybledl a přiblížil se významu zděděného výrazu avies5. V současnosti se oba názvy užívají jako synonyma. Přibližná hranice mezi názvy avies a avėlės vede po trase Joniškis–Radviliškis–Kėdainiai–Kaunas–Prienai. V oblasti rozšíření výrazu Avėlės se na mnoha místech říká také avis. Výraz avį se tedy užívá na celém litevském jazykovém území, pouze ve východní části jako varianta výrazu avėlės. Vedle základních názvů avis a avėlė existuje řada dalších odvozenin od kořene av- s deminutivním či mazlivým významem: avytė, avutė, avikė, aviūtė, aviolė, aviakė. P. Skardžius uvádí také odvozeninu s příponou -ylė avyka, která se v litevštině vyskytuje jen zřídka, a odvozeninu s příponou -uika avuika, užívanou na východě Litvy6. Sběratelé údajů zaznamenali výraz Avyką ještě v roce 1977 v Zietele. 1.2. Názvy ovce odvozené od jiných kořenů jsou vzácné a užívají se převážně v jižní Litvě jako varianty výrazu avies. Ze starších údajů vyplývá, že poměrně živě se užívaly názvy tohoto zvířete odvozené od slov, jimiž se ovce svolává7. Jde o názvy s kořenem bur- burė, būria a jejich deminutivní varianty: būrela (būrelė?), burūtė, burikė, burūlkė, buruītė, které se vyskytují téměř na celém litevském jazykovém území. Názvy s kořenem kuc- stejného původu (odvozené od svolávacích slov) kūcė, kucytė, kuciltė byly rozšířeny v Dzūkiji. Podle údajů z posledních let tyto názvy ustupují a uvolňují místo spisovnému slovu avis: burūikė ir burūitė byly zaznamenány pouze v Kybartai, zatímco výraz kucūikė v Balbieriškisu. Z užívání rovněž vymizel název bōrė (dem. borėlė), který se v letech 1942–1943 užíval v severní Žemaitiji. Ustupují i další méně časté názvy ovce: bāse, bazėlė, binė, būlė, cēbė, skūidė. 3 Lietuvių kalbos atlaso medžiagos rinkimo programa. V., 1951; II leid. — V., 1956. 4 Lietuvių kalbos atlasas. T. 1. Leksika. 5 Skardžius P. Lietuvių kalbos žodžių daryba. V., 1943. P. 177. 6 Ten pat. P. 131; 160. 7 K názvům ovce utvořeným z citoslovcí viz Откупщиков Ю.В. Балтийские и славянские названия овцы и барана // Переферийные lietuvių kalbos tarmės. Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 30. V., 1993. P. 63—68; viz také Sabaliauskas A. Baltų kalbų naminių gyvulių pavadinimai (jų kilmė ir santykis su atitinkamais slavų kalbų pavadinimais) // Baltų ir slavų kalbų ryšiai. Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 10. V., 1968. P. 112—122. 94 Obr. 1. Označení ovce. 2.0. Druhá otázka dotazníku „Apklausas 1“ se týkala označení ovčího mláděte rozšířených v nářečích. A. Šalys uvedl třináct nářečních označení a jejich variant. Odpovědi ukazují, že v litevských nářečích se užívá asi třicet označení ovčího mláděte a jejich variant. 2.1. Za nejstarší formu lze považovat gėras, z níž později vznikly fonetické varianty ėras, gėras, vėras8. Nejrozšířenější jsou sufixální odvozeniny od ėras a geras: ėriukas/ėri̇ukas; gėriukas/gėrūkas (viz obr. 2). Gėriukas se užívá v severní a východní části Litvy. Při srovnání údajů z „Apklausas 1“ s mapou atlasu „Lietuvių kalbos atlasas“9, která zachycuje označení jehněte, je patrné, že během dvou desetiletí bylo z oblasti užívání gėriukas zcela vytlačeno označení ėriukas a izoglosa gėriukas se mírně posunula na západ. Nyní by ji bylo možné vést o něco západněji od Šiauliai a Radviliškis a jihozápadně od Kėdainiai-Jonava-Kaišiadorys. Vedle převládajícího označení gėriukas se v téže oblasti vyskytuje také základní forma — gėras — a odvozenina se sufixem -ėlis, gėrėlis. Ėriukas je rozšířeno v západní a jižní části Litvy, kde se užívají i jeho další varianty: erėlis, eraitis, ėras. Samostatnou enklávu tvoří západní kout Žemaitska, kde převládá vėraitis. Ostatní varianty jsou zde velmi vzácné. 2.2. V jihovýchodní části oblasti se vlivem slovanských jazyků užívají různé varianty kořene baron-: baroniukas, baronėlis, baronaitis. Je patrná tendence k jejich pronikání do oblasti výskytu gėriukas. 2.3. Vedle převládajících variant ėriukas byla téměř v celé nářeční oblasti, s výjimkou západní části Žemaitska a území kolem Biržai, Pasvalys a Panevėžys, zaznamenána také různá zdrobnělá označení s kořenem av(in)-: aviukas, aviniukas, avėlė, avāilė, avylukas, avyčiukas, avytėlė, avytė. Někdy se avytė a aviukas užívají k rozlišení pohlaví, nejčastěji se však jedno z nich zobecňuje jako označení mláďat obou pohlaví. 2.4. Podle burė a kūcė — označení ovce odvozených od zvolání užívaných k jejímu přivolávání — vznikla také pojmenování mláďat: burčiukas, burčiukė, burūlis, burisiukas, kūčiukas, kūčiukė, kūčiutė, kūcėlė. Dříve byla zřejmě častější, v posledních letech jsou zaznamenávána jen zřídka. Vzácně se vyskytují i další zanikající zdrobnělá označení — bariukas, bartūkas, baziūkas, baziniukas, čibiukas, garbiniukas. 3. Největší pestrost označení jehněte i jejich variant, stejně jako u označení ovce, vykazuje jižní část Litvy: prolínají se zde označení užívaná v západní a východní části litevského jazykového území, stejně jako označení nelitevského původu a jejich varianty. Z nasbíraných údajů je patrný nivelační vliv spisovné litevštiny na nářečí. Nářeční varianta je zpravidla vytlačována z užívání a prosazuje se spisovné slovo. Stabilněji se udržují označení ovce či jehněte typická pro rozsáhlejší areál a bez variant. 8 S a b a l i a u s k a s A. Ten pat. P. 112–122. 9 Plg. Lietuvių kalbos atlasas. T. 1. Žemėl. Nr. 74, p. 148— 149. 95 NÁZVY OVCE A JEHNĚTE V NÁŘEČÍCH (podle údajů z dotazníku A. Salise „Apklausas 1“) Shrnutí Článek podává přehled o užívání názvů ovce a jehně a jejich rozšíření v litevských nářečích. Nejrozšířenější je označení avis „ovce“ (v západní části území litevského jazyka) a odvozenina s příponou -elė avėlė (ve východní části). K označení ovce se užívají také slova odvozená od jiných kořenů, většinou napodobující ovčí zvuky. Označení jehněte eriukas se užívá v západní a geriukas v severní a východní části Litvy. V nářečích se užívají také další odvozeniny od kořene av(in)-. Dochází se k závěru, že nářeční označení ustupují z užívání a na větším území získávají převahu charakteristická označení avis a geriukas. 96 Obr. 2. Názvy jehněte.