Dėl priedzūkio ir jo ribų

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI, XXXIV (1994) LIETUVIŲ KALBOS TARMĖS IR JŲ TYRINĖJIMAI Kazys MORKŪNAS O PŘIEDZŪKŠTINĚ A JEJÍCH HRANICÍCH Kazimieras Jaunius poprvé v pojednání „Lietuvių kalbos priegaidės“ (1899), později — ve posmrtně vydané — „Lietuvių kalbos gramatikoje“ (1911—1916), při vymezení hlavních litevských nářečí rozlišoval vedle ostatních (západních a východních) aukštaitských nářečí také středoaukštaitské podnářečí1. Antanas Salys jako první podrobněji pojednal o nejdůležitějších rysech tohoto podnářečí (jeho termínem — středoaukštaitského) a o jeho odlišnostech od západních a východních aukštaitských nářečí. Od prvních se středoaukštaitské nářečí liší tvrdou výslovností souhlásky l před ė (a e, ei), od druhých zachováním samohlásek ą, ę (a také -a, -e < *-ān, *-ēn) a dvojhlásek am, an, em, en (jako západní aukštaitské nářečí). A. Salys poměrně přesně vymezil také oblast tohoto podnářečí2 (hranice). V kurzu litevské dialektologie přednášeném na Univerzitě Vytautase Velikého dodal také: „Jako jinde, i na hranicích středoaukštaitského nářečí jsou místa, kam pronikají sousední rysy, nazývané sporadickými“3. Tuto poznámku A. Salys ilustroval jediným, avšak patrně nejpříznačnějším příkladem — jižním cípkem oblasti zmíněného nářečí. Jižní cíp středoaukštaitského nářečí, který má některé společné rysy s dzúky, nazval A. Salys p ř í d z ú k š t i n o u. Tento termín se dodnes poměrně často užívá v pracích litevských jazykovědců, jeho obsah však není všemi chápán zcela stejně. Například pojem přiedzukština se vykládá jako „nářečí jižních středoaukštaitů, v němž se vyskytují rysy dzúckého nářečí“4; „oblast západních a středních aukštaitských nářečí přiléhajících k dzúckému nářečí“5; „v klasifikaci litevských nářečí K. Jauniuse — A. Salyse se přiedzukštinou nazývá ta část středoaukštaitského podnářečí, která je některými rysy blízká dzúkům, sama však nedzúkuje (mezi Alytusem, Balbieriškisem, Jiez-nem, Užuguostisem, Butrimonisem“6. Někdy se tomuto pojmu (přiedzukština) přisuzuje také méně přesně vymezený geografický význam — okrajové pásmo sousedních aukštaitských nářečí, které se stýká s oblastí dzúckého nářečí apod. 1 Srov. D r o t v i n a s V., G r i n a v e c k i s V. Kalbininkas Kazimieras Jaunius. V., 1970. S. 66—68, 165. 2 Plg. S a l y s A. Kelios pastabos tarmių istorijai // Archivum Philologicum. K., 1933. Kn. 4. P. 28—29 ir žemėlapį; S a l y s A. Raštai. Roma, 1992. T. 4 (Lietuvių kalbos tarmės). P. 109—114 ir žemėlapi. 3 S a l y s A. Raštai. T. 4. S. 113. 4 Dabartinės lietuvių kalbos žodynas (II leidimas). V., 1972. P. 607. Iš esmės toks aiškinimas liko ir šio žodyno III leidime (V., 1993. P. 598), plg.: ”pietinių vidurio aukštaičių šnekta, turinti dzūkams būdingų kalbos ypatybių”. 5 Slovník litevského jazyka. V., 1976. T. 10. S. 631. 6 G a i v e n i s K., K e i n y s S. Kalbotyros terminų žodynas. K., 1990. S. 157. 84 A. Salys nazýval předpokladem, jak již bylo uvedeno, jižní kout středních aukštaitských nářečí neboli území, „kde se projevují pouze některé nářeční rysy dzukštiny”7. Jaké území mu přisuzoval a které dzukštinské rysy, „projevující se” na tomto území, považoval za nejdůležitější? V kurzu litevské dialektologie A. Saliho, který se konal na univerzitě Vytautase Velikého, jsou jako významnější obce v oblasti předpokladu uvedeny: Balbieriškis, Jieznas, Prienai, Punia; v pozdějším článku „Lietuvių kalbos tarmės” pak ještě Birštonas a Daršūniškis8. Z rysů, které sbližují nářečí uvedené oblasti s dzukštinou, A. Salys nejprve uvedl změnu samohlásek ą, ę v u·, i·. Tato změna ovšem není všude důsledná. Například v Jieznasu se říká grã·stas „vrták”, ale ižgr’í·šk „vyvrtej”, mezi Alytusem a Balbieriškisem — grū·stas, gru·ž’í·tie „krášlit”, žu·s’is „husa”, vyslovuje se také k’i·s’lie „trpět”, ku·s’n’i·s „sousto” vedle ká·s’l(ie) „kousat”, kā· „co”, tā· „to”. „Poměrně často se zde vyslovuje: ti·s’l(ie), sūki·s, sūki, man’í, tav’í~ tęsti, sūkes, sūkę, manę, tavę (manęs, manė, tavęs, tavė)9”, a místo tę se ještě leckde říká tenai(s) t’í·, t’i·nai(s). Pozdější výzkumy uvedených středních aukštaitských a sousedních nářečí podstatně upřesnily výskyt změny ą, ę v u·, i· a dalších izofon v různých slovních pozicích: jde především o údaje zaznamenané v padesátých letech pro „Lietuvių kalbos atlasas”, o dialektologické expedice posledních let10 a také o popisy jednotlivých nářečí v diplomových pracích11. Případy změny samohlásek ą, ę v u·/u, i·/i se vyskytují v mnohem větší jižní části oblasti středních aukštaitských nářečí, než uváděl A. Salys (ovšem jen přibližně). Podle intenzity této změny lze tuto část dále rozdělit na tři úseky (zóny). 1. V různých slovních pozicích se ą, ę pravidelně mění v u·, i· (v nepřízvučné pozici v u, i) v okolí Gegužinė, Kaungoniai, Palomenė a Paparčiai na levém břehu Neris; na jedné straně (jihovýchodě) sousedí se západními dzukty a na druhé (severovýchodě) s východními aukštajty, viz obr. 1. V těchto obcích se vyslovuje: ú·žalas/ú·žolas „dub”, grū·stas „vrták”, kus’n’ė·l’is „sousto”, žusū· „husí”, š’v’í·s’t „slavit”, gr’í·žimas „vrtání”, anū· „onu”, tū· „tu”, báltu „bílou”, kár’v’į „krávu”, dá·r’is „udělal”, dá·r’į „udělali”. Takto se většinou vyslovuje také v okolí Padaigiai a Upninkai na pravém břehu Neris, ačkoli se zde říká i á·žulas||ú·žulas „dub”, ža·s’is „husa” || žū·s’is „husy”, kā·||kā· „co”, k’i·tall|k’i·tu12 „jinou”. 7 Srov. v tomto svazku „Lietuvių kalbotyros klausimai” zveřejněný dopis A. Saliho W. R. Schmaltieg’ui z 11. března 1972. 8 S a l y s A. Raštai. T. 4. P. 113, 303. 9 S a l y s A. Raštai. T. 4. P. 304. 10 Dialektologická expedice studentů Vilniuské pedagogické univerzity z roku 1991 v okolí Žasliai (vedoucí — doc. D. Mikulėnienė), dialektologická expedice Institutu litevského jazyka z roku 1992 v okolí Balbieriškisu (účastníci: E. Grinaveckienė, L. Grumadienė, D. Mikulėnienė, K. Morkūnas, V. Pranskūnaitė, A. Vidugiris). 11 Š v e n č i o n y t ė B. Žaslių tarmė. Dipl. d. (rankr.). Vilniaus universitetas, 1956; G r e n d a Č. Palomenės tarmė. Dipl. d. (rankr.). Vilniaus universitetas, 1957. 12 Okolí Čiobiškis a Gelvonai na pravém břehu Neris, které A. Salys zařadil 85 2. Přibližně od Naujųjų Kietaviškių (okres Kaišiadorys) dále k jihu probíhající izofona pravidelné změny samohlásek ą, ę v u·, i· se shoduje s hranicí západních Dzūků (izofona výslovnosti č, dž a t, d před i, y, į, ie jako c, dz). Západně od této izofony se v úzkém pásu středních aukštaitských nářečí (viz obr. 1) — Pakertiškės (okres Kaišiadorys), Gripiškės, Užuguostis (okres Prienai), Mer̃giškės (okres Trakai), Butrimonys, Kriauniai, Punia, Žagarai (okres Alytus) — místo přízvučných i nepřízvučných ą, ę v kmeni slova nepravidelně, ale poměrně často vyslovují u·, i·, např. ú·žuolas, kú·s'n'is/ku·s'n'i·s „kąsnis“, sú·spara/su·spara „sąspara“, grū·štas, trū·stas „rąstas“, tū·so „tąso“, žū·si·s „žąsys“, u·žuolė·l'is, u·žuolin'i·s, gru·št'ė·l'is, ru·st'ė·l'is, uštu·si·tas „užtąsytas“, žu·s'ė·k·e·s, g'i·sta „gesta“, gr'i·ža „gręžia“, n'ek'i·s „nekęs“, sk'i·sta „skęsta“, gr'i·žimas „gręžimas“ a á·žuolas, ká·s'n'is/ka·s'n'i·s, ká·s't'l „kąsti“, grā·stas, rā·stas, šā·la „šala“, žā·si·s, dra·sumas „drąsumas“, dra·sūs „drąsus“, br'ė·sta „bręsta“, g'ė·sta, gr'ė·ža, sk'ė·sta, gr'e·žimas. Na konci slova (s výjimkou tvarů nominativu jednotného a množného čísla mužského rodu příčestí minulých) se zde nejčastěji zachovává ą, ę, např. anā· „aną“, tā· „tą“, v'iena· kartā· „vieną kartą“, bálta· s'iena· „baltą sieną“; kā·t'e· „katę“, p'ė·la· „pelę“. 3. Ještě dále na západ od výše uvedených míst (viz obr. 1) — Darsūniškis, Kaišiadorys, Kalviai, Kruonis, Žiežmariai (okres Kaišiadorys), Balbieriškis, Birštonas, Jieznas, Nemajūnai, Prienai (okres Prienai), Ūdrija (okres Alytus) — se místo ą, ę v kmeni slova u·, i· vyskytuje velmi zřídka, např. su·sparā „sąspara“ (Kaišiadorys), gr'i·ža „gręžia“, gr'i·žimas „gręžimas“ (Birštonas, Darsūniškis, Kalviai, Kruonis, Žiežmariai), sú·sparal|sá·spara, gr'į·št'l „gręžti“, gr'į·ža (Prienai), gr'į·št'l, k'ė·st'l „kęsti“ (Nemajūnai). Nejčastěji se zde říká: á·žuolas, ká·s'n'is/ka·s'n'i·s, ká·s't'l, sá·sparal/sa·sparā, grā·stas, rā·stas, šā·la, ža·s'is, br'ė·sta, sk'ė·sta, gr'ė·ža, gr'ė·št'l, k'ė·st'l, š'ū·ė·st'l. V tomto pásu se e většinou pravidelně mění v i·/i·, avšak pouze na konci určitých slovních tvarů. Z nich je třeba nejprve zmínit tvary nominativu jednotného a množného čísla mužského rodu činných příčestí minulých prostých, např. b'ijó·ji·s/b'ijó·jis „bijojęs“, g'ir'd'ė·ji·s/-is „girdėjęs“, mā·t'i·s/-is „matęs“, įžgūlb'l·s/-bls „išgulęs“, b'ijó·ji·/-i „bijoję“, g'ir'd'ė·ji·/-i „girdėję“, mā·t'i·/-i „matę“, įžgūlb'l·/-bl „išgulę“. Jen na nejzápadnějším okraji tohoto pásu se uvedené tvary příčestí vyslovují dvojím způsobem, např. b'ijó·ji·, častěji však būv'e·s, jó·je· (Kruonis), jó·jis, b'ijó·ji, būv'i, k'ė·blu „kėlę“ vedle dā·r'es, (pa)mā·t'es, rā·s'es (Žiežmariai), užāug'i·s, užāug'i· a (zřejmě řidčeji) užāug'e·s, užāug'e· (Balbieriškis), g'im'i·s, tur'ė·ji·s, jó·ji·, p'r'iprā·t'i· vedle méně častých n'e-b'ėig'e·s „nebaigęs“, apv'ėrt'e·s (Ūdrija). středním aukštaitským nářečím (viz jeho práce zmíněné v poznámce 2) se ve skutečnosti jak výslovností dvojhlásek am, an, em, en (mění se v um, un, im, in), tak dalšími vokalickými rysy (např. redukcí samohlásek na konci slova) shodují s východními aukštaitskými nářečími v sousedství Pabaiskas a Širvintos, srov. Morkūnas K. Rytų aukštaičių pietinės tarmės fonetika // Lietuvių kalbotyros klausimai. V., 1960. T. 3. P. 8 tt.; Zinkevičius Z. Lietuvių dialektologija. V., 1966. P. 53 tt., 96 tt., žemėl. Nr. 1; Lietuvių kalbos atlasas. T. 2 (Fonetika). V., 1982. Žemėl. Nr. 6, 68–72. 86 Stejně by se měly vyslovovat i koncovky příčestí minulého opakovacího času (např. būdovęs, būdovę), avšak tyto tvary příčestí nebyly zaznamenány všude. Stejně jako tvary příčestí minulého s -i’s/-is, -i’/-i se ve všech třech výše zmíněných částech jihovýchodního koutu středních aukštaitských nářečí užívají příslovce (nebo částice) t’iː<t’ę (místy také t’iːnai/t’iːnãi, t’iːnaĩs „tam, tamhle“) a s’íː<sę (toto poslední příslovce není zaznamenáno všude). Na jihozápadním okraji — v okolí Balbieriškisu a Prienai — se t’iː a t’ęː někdy zaměňují dokonce i u obyvatel téže vesnice (t’ęː častěji vyslovují příslušníci mladší generace). Místní obyvatelé Balbieriškisu a okolí, kteří říkají t’iː (a s’íː), nazývají své západní a severozápadní sousedy, kteří vyslovují t’ęː, t e k- š i a i. Srov. postřehy místních obyvatel: Říkávali jsme i na prienušské straně: „My většinou říkáme in’t’iː, in’t’iːnãi, a na prienušské straně in’t’ęː, in’t’enãi.“ Tatínek [mi říkal] in’t’iː, ale maminka od Prienai in’t’ęː. Maminka z Tekšiū, maminka z Medvišiū, kunigiškių [Medvišiai, Kunigiškiai — vesnice v severozápadní části okolí Balbieriškisu]. Oni jsou z Tekšių, za Balbieriškisem asi šest kilometrů. Mardosai, Pūtrįsiai, Rūdžiakampiai, Žagariai [Mardosai, Pūtrįsiai, Rūdžiakampiai, Žagariai — vesnice jižně od Balbieriškisu], nejsou z Tekšių. (Juozas Marčiulynas, narozený roku 1920, žije v Pūtrisiuose). kun’ig’iš’k’uos’e | vartuosė [Vartai — Balbieriškio apylinkės šiaurės vakarų dalies kaimas] š’n’ęːka k’it’ėp | gr’iːnaĩ l’ietuv’iškai | t’ekš’ɛi || (Paprūdžiai, Balbieriškio apyl.). Toto hanlivé označení, používané k charakteristice odlišné řeči sousedů, bylo zaznamenáno i v širším okolí: tekšiai (nominativ singuláru tekšys) v okolí Alytusu a Krākialaukisu, tėkšiai (nominativ singuláru tėkšis) v okolí Kruonisu a Simnas¹³. A. Salys dále uvádí také podoby man’iː~ manę, tav’iː~ tavę, které se vyskytují široce v přechodné nářeční oblasti a užívají se místo manęs, manė, tavęs, tave14. Poslední uvedené tvary, jejichž původ není zcela jasný15, jsou však charakteristické nejen pro jihovýchodní kout středních aukštaitských nářečí, ale i pro mnohem rozsáhlejší oblast těchto nářečí, která se podél východních aukštaitských nářečí táhne na sever — do okolí Jonavos, Šėtos aj. Je pravda, že v některých místech se tyto tvary užívají jak ve významu genitivu singuláru, tak akuzativu, jinde vyjadřují jen jeden z těchto pádů; viz obr. 1.16 A. Salys a někdy i další lingvisté zmiňují ještě jeden fonetický rys jihovýchodního koutu středních aukštaitských nářečí: změnu uo v ua nebo dokonce v va, např. dųáda „duoda“, dųãna/doàna „duona“, kųãlas „kuolas“, dųanùk’ė/dvanùk’ė „duonukė“, vandųã/vandòv „vanduo“. Lze dodat, že také místo ie se zde vyslovuje 13 Plg. Lietuvių kalbos žodynas. T. 15. V., 1991. P. 1134. 14 S a l y s A. Raštai. T. 4. P. 304. 15 Plg. Z i n k e v i č i u s Z. Lietuvių dialektologija. P. 298—299. 16 K doplnění tvarů genitivu a akuzativu singuláru zájmen v rodě odlišném od mužského man’iː, tav’iː srov. také Lietuvių kalbos atlasas. T. 3 (Morfologija). V., 1991. P. 78—79 ir žemėl. nr. 72—73. 87 (ne u všech stejně výrazně) iea/i̯e, např. ṗiėanas/ṗi̯ėnas/ṗj̇ėnas ‘mléko’, štėanas/šj̇ėnas/šj̇ėnas ‘zeď’. Taková výraznější výslovnost uo, ie je však charakteristická pouze pro malou oblast – okolí Jiezna, Užuguostisu, Nemajūnů (okres Prienai), Butrimonys, Pivašiūnů, Punie a Žagariů (okres Alytus). Se vzdalováním od tohoto „ohniska“ všemi směry slábne rozšíření koncového uo, ie a sluchem se rozlišuje obtížněji¹⁷. A. Salys uvedl také jednu či druhou morfologickou (morfonologickou) zvláštnost společnou jižnímu cípu středních aukštaitských nářečí a Dzúkům: tvary minulého jednorázového času mat’ū ‘viděl jsem’, v’ed’ū ‘vedl jsem’ (bez afrikát podle matė, vedei, mātė, vėdė), tvary kondicionálu bū·tau ‘byl bych’, bū·tai ‘byl bys’ (novější výzkumy ukazují, že přízvuková intonace tvarů kondicionálu s akútní kmenovou slabikou se v těchto nářečích mění v cirkumflex, tj. vyslovuje se bū·tau, bū·tai¹⁸). Někteří jazykovědci mají sklon považovat severozápadní izomorfy těchto tvarů i genitivu množného čísla substantiv s kmenem na ē, d’ē·d’ū· (d’ē·d’ū·) ‘strýců’, g’i·vā·t’ū· ‘hadů’, vzniklého vlivem jiných pádů, také za severozápadní hranici přiedzúkštiny¹⁹. Izomorfy těchto tvarů první osoby jednotného čísla minulého jednorázového času (mat’ū/mat’ēi, v’ed’ū/v’ed’ēu), první osoby jednotného čísla kondicionálu (n’ēštau/n’ēštāu) a druhé osoby (n’ēštai/n’ēštāi) se ve skutečnosti neshodují²⁰. Kromě toho žádná z těchto (tří) izomorf nezahrnuje celý jižní cíp středních aukštaitských nářečí, v němž mají tvary mužského rodu jednotného a množného čísla činných participií minulého jednorázového času podobu -ęs, -ę > -i·s/-is, -i·/-i a místo tė se vyslovuje t’ē·. Na druhou stranu tyto izomorfy zahrnují menší (mat’ū/mat’ēu a n’ēštau/n’ēštāu) či větší (n’ēštai/n’ēštāi) jihovýchodní okraj západních aukštaitských nářečí, viz obr. 1. Uvedené genitivní tvary množného čísla bez afrikát neužívají sami Dzúkové zcela důsledně, a za jejich hranicí už vůbec ne²¹. Proto je obtížnější přesně určit severozápadní izomorfu jejich rozšíření. Jednotlivé tvary typu gaid’ū· ‘kohoutů’, b’it’ū·/b’i·t’ū· byly zaznamenány i za hranicí Dzúků, například v okolí Balbieriškisu, Čiobiškisu a Upninků (vesnice Padaigai). Rozšíření téměř každého z probíraných rysů se tedy víceméně liší, tj. netvoří zcela se překrývající svazek izoglos (izofon, izomorf). Kterou z těchto izoglos je přesto třeba považovat za severozápadní hranici přiedzúkštiny? Jedním z nejdůležitějších rysů vokalismu západních Dzúků, který je odlišuje od nejbližších sousedů, středních (a samozřejmě i západních) aukštaitských nářečí, je změna samohlásek ą, ę v u·, i·. Oblast za severozápadní hranicí těchto Dzúků s četnějšími či řidšími relikty uvedeného rysu by se patrně měla považovat za přiedzúkštinu. Daleko- ¹⁷ Srov. Z i n k e v i č i u s Z. Lietuvių dialektologija. S. 86—87; Lietuvių kalbos atlasas. Sv. 2. S. 77—82 a mapa č. 66, 67. ¹⁸ Srov. přízvukování tvarů III. os. kondicionálu dvouslabičných sloves: Lietuvių kalbos atlasas. Sv. 2. S. 128 a mapa č. 109. ¹⁹ Srov. V i d u g i r i s A. Svarbesnieji pietinės Lietuvos Panemunių tarmių bruožai // Panemunių dzūkai. V., 1970. S. 44—45. ²⁰ Srov. Lietuvių kalbos atlasas. Sv. 2. Mapa č. 80; sv. 3. Mapa č. 103—105 a s. 107—109. ²¹ Srov. Lietuvių kalbos atlasas. Sv. 2. S. 95—96. 88 Obr. 1. Priedžukis. 1 — východní hranice západních Aukštaitů (podle A. Salise), 2 — západní hranice východních Aukštaitů, 3 — západní hranice Dzuků, 4 — východní hranice středních Aukštaitů (podle A. Salise), 5 — větší místa priedzūkia uváděná A. Salisem, 6 — hláska g se nejčastěji vyslovuje v různých pozicích ve slově, 7 — koncovka -i a -g se „nesoustavně“ (ne všude důsledně) užívá v koncovkách nominativu singuláru a plurálu činných participií minulého času, 9 — matėu (matė), vedėu (vedė) místo mačiau, vedžiau, 10 — ne estei, ne eisiu, nesiau, 11 — este, ne’ėsta; ne’ėsta, 12 — gen. sg. man’į; maręs, tavęs — 13 — akuz. sg. man’į; tav’į; manė, tavė. 89 Nejzazší okraj priedzūkia je tam, kde se tvary nominativu singuláru a plurálu činných participií minulého prostého času vyskytují s koncovkami -i s/-is, -i̇ /-i. Tam končí také výslovnost t'i', t'i'nai. Tato oblast vyčleňovaná jako priedzūkis je poněkud větší (sahá dále na severovýchod) než ta, kterou přibližně vymezil A. Salys. Stejně jako oblast vymezená A. Salisem však téměř hraničí se středními Aukštaity; ze západních Aukštaitů se pouze na jihozápadním okraji okresu Marijampolė vedle jō'je's, g'ir'dė'je's, t'ė', š'ė' místy říká také jō'ji's, g'ir'dė'ji's, t'i', š'i'. (Gelčiai, okolí Gudeliai.) Pojem priedzūkis, jak lze očekávat, v novém systému členění litevských nářečí a jejich názvů nenajdeme. Autoři tohoto členění, A. Girdenis a Z. Zinkevičius, přihlíželi především k vlastnostem vokalismu a v rámci aukštaitského nářečí vyčlenili tři hlavní podnářečí: západní, jižní a východní Aukštaitové. Výše popsaná oblast priedzūkia je rozdělena mezi dvě z těchto hlavních podnářečí: severní část (Gegužinė, Palomenė, Žasliai) připadla jižním Aukštaitům (bývalým západním Dzukům), zatímco větší jižní část (Balbieriškis, Jieznas, Užuguostis, Žiežmariai), stejně jako všichni ostatní střední Aukštaitové, byla přiřazena k západním Aukštaitům. Tato jižní (priedzūkijská) část je zároveň typickým periferním nářečím kaunaských západních Aukštaitů s mnoha přechodnými rysy jižního aukštaitského podnářečí; severní část je periferním nářečím jižních Aukštaitů s některými rysy širvintišského podnářečí východních Aukštaitů (např. zkracováním nepřízvučných dlouhých samohlásek). K lepšímu pochopení vzniku nářečí dolního toku Neris a mezilehlé oblasti mezi Neris a Nemunas a rozšíření různých jazykových jevů (izoglos) mohou v budoucnu přispět všestranné studie dějin tohoto kraje, které ovlivnily také proměny jazykové situace. Změny nářečí v tomto kraji v posledních desetiletích ovlivnila řada faktorů. Kromě všech příčin, které působily nebo stále působí na proměny litevských nářečí, je velmi důležitá skutečnost, že v oblasti mezi Neris a Nemunas došlo k poměrně výrazné změně obyvatelstva (migraci) v důsledku rozsáhlé výstavby kaunaské, elektrėnaiské a kruoniské elektrárny (zanikly celé vesnice a vyrostlo nové velké sídliště městského typu Elektrėnai). Mnohé nářeční rysy tohoto kraje zanikají také pod vlivem spisovné litevštiny. Některé rysy vymezující priedzūkis proto byly v posledních letech slyšet už jen u místních příslušníků starší generace. Priedzūkis a sousední obydlená místa (viz obr. 1) Č. obydleného místa (bodu) Název obydleného místa* Okres Obec 497 Betėgala Jonavos Kulvos 498 Padaigai ” Ūpninkų 499 Gegužinė Kaišiadorių Žūbiškių 500 Mančiūšėnai Širvintų, Jonavos Gėlvonų (Širvintų r.), * Čísla a názvy obydlených míst (bodů) jsou takové jako v „Atlase litevského jazyka“ (V., 1977—1991. T. 1—3). Administrativní příslušnost některých obydlených míst se v současnosti mohla poněkud změnit. 90 518 | Užusaliai | Jonavos | Ūpninkų Užusalių 519 | Palomenė | Kaišiadorių | Palomenės 520 | Čiobiškis | Širvintų | Čiobiškio 521 | Musninkai | ” | Musninkų 535 | Pravieniškės | Kaišiadorių | Rumšiškių 536 | Rumšiškės | ” | ” 537 | Kaišiadorys | ” | 538 | Žasliai | ” | Kaišiadorių 539 | Papárčiai | ” | Papárčių 540 | Kernavė | Vilniaus | Dūkštų 550 | Skriaudžiai | Prienų | Skriaudžių 552 | Garliavà | Kaũno | Garliavos 553 | Márgininkai | ” | Taũrakiemio 554 | Krúonis | Kaišiadorių | Krúonio 555 | Žiežmāriai | ” | Žiežmārių 556 | Naujosios Kietaviškės | ” | Kietaviškių 557 | Vievís | Trãkų | 568 | Ąžuolų Būdà | Marijámpoles | Gaváltuvos 569 | Mozūriškės | Prienų | Veiverių 570 | Išlaužas | ” | Išlaužo 571 | Darsūniškis | Kaišiadorių | Vilūnų 572 | Kálviai | ” | Kálvių 573 | Pakertìškės | ” | Žiežmārių 574 | Káugonys | Kaišiadorių | Papárčių 575 | Daugirdiškės | Trãkų | Rusákalnio 576 | Rykantai | ” | Bražuolės 586 | Sasnavà | Marijámpoles | Sasnavos 587 | Plūtiškės | ” | Guobų 588 | Pašlavantys | Prienų | Naujosios Ūtos 589 | Prienai | ” | 590 | Birštonas | ” | Birštono 591 | Jieznas | ” | Jiezno 592 | Užuguostis | ” | Lielionių 593 | Margiškės | Trãkų | Ubiškių 594 | Semeliškės | ” | Semeliškių 605 | Keturvalakiai | Vilkaviškio | Keturvalakių 606 | Marijámpolė | Marijámpolės | 607 | Igl iāuka | ” | Igliáukos 608 | Naujóji Ūtà | Prienų | Naujosios Ūtos 609 | Balbieriškis | Prienų | Balbieriškio 610 | Nemajúnai | Alytaus, Prienų | Birštono (Prienų r.), Punios 611 | Butrimonys | Alytuský | Butrimonų 612 | Gripìškės | Prienaiský | Lielionių 91 613 Aukštadvaris Trakaiský Ubiškių 623 Vilkabalai Vilkaviškiský Rasių 624 Liudvinavas Marijampolský Meškučių 625 Daukšiai „ Pádovinio 626 Gelčiai „ Gudelių 627 Udrija Alytuský Krokialaukio 628 Kriauniai „ Dubėnų, Luksnėnų 629 Žagariai „ Puniõs 630 Pivašiūnai „ Pivašiūnų 631 Onuškis Trakaiský Onuškio 638 Liubavas Marijampolský Liubavo 639 Kalvarija „ 640 Želsva „ Liudvinavo 642 Simnas Alytuský Simno 644 Alytus Alytuský K OTÁZCE PŘEDDZÚKŠTINY A JEJÍCH HRANIC Shrnutí Jižní část podnářečí střední aukštaitštiny (od ostatních aukštaitských nářečí ji odlišil K. Jaunius) označil A. Salys jako předdzūkštinu (priedzukis). Tento termín používají nezřídka i jiní lingvisté, ne vždy mu však přisuzují stejný obsah. Předdzūkština je podle slov A. Salia území (zahrnuje sídla Balbieriškis, Birštonas, Darsūniškis, Jieznas, Prienai, Punia), „kde se vyskytují pouze některé znaky dzūkštiny“. Z těchto znaků uvedl především změnu samohlásek ą, ę (ne vždy však pravidelnou) na u·, i·, např. grã·stas / grū·stas „vrták“, s·kė·sta / s·kī·sta „potápí se“. Pozdější výzkumy zpřesnily zeměpisné rozšíření tohoto jevu. Podle intenzity změny těchto samohlásek lze jižní výběžek střední aukštaitštiny rozdělit do tří zón: 1) ą, ę se ve všech pozicích většinou pravidelně mění na u·, i·, např. grū·stas, kàu·žì akuz. „kráva“. Jde o území Gegužinė, Kaugonys, Palomenė, Paparčiai (podle nové klasifikace litevských nářečí navržené A. Girdienisem a Z. Zinkevičiusem patří tato oblast k jižní aukštaitštině); 2) namísto ą, ę se nepravidelně vyslovuje u·, i·, např. á·žuolas „dub“, s·kė·sta „potápí se“ a ú·žuolas, s·kī·sta. Tento jev zahrnuje následující sídla: Pakertiškės, Gripiškės, Užuguostis, Merģiškės, Butrimōnys, Kriauniai, Punia, Žagariai; 3) i· namísto e· se vyslovuje pouze v tvarech příčestí préterita, např. bijójes, bijóje > b'ijó·ji·s/-is, b'ijó·ji·/-i „vyděšený“ a tę, šę > l'ę·, s·i· „tamta, tato“. Oblast zahrnuje Balbieriškis, Birštonas, Darsūniškis, Jieznas, Kaišiadorys, Prienai, Žiežmariai (podle nové klasifikace nářečí patří nářečí druhé a třetí zóny ke kaunaské západní aukštaitštině). Izofonu příčestí ę > i·/i je tedy třeba považovat za západní hranici předdzūkštiny. A. Salys poukázal na tytéž foneticko-morfologické znaky jako u dzūkštiny, které se užívají v jižních podnářečích střední aukštaitštiny, např. mat'ų „viděl jsem“, bū·tau „byl bych“, bū·tai „byl bys“ (někteří je později považovali za hranici předdzūkštiny). Izomorfy těchto tvarů však zahrnují různá území podnářečí a neshodují se s žádnou izofonou změny ą, ę na u·/u, respektive i·/i. 92