Dėl veiksmažodžių su priešdėliu „pa-“ valentingumo

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995) LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI Vilija SAKALAUSKIENĖ O VALENCI SLOVES S PŘEDPONOU PA- Strukturním a sémantickým centrem věty je určitý slovesný tvar. Na větném centru závisejí všechny ostatní základní větné prvky a jejich formy. Analýzu syntaktické struktury každé věty lze tedy zahájit charakteristikou slovesa. Na obsahu a formě slovesa závisí potřeba a výběr jeho determinantů. Syntaktická klasifikace sloves se zakládá na jejich valenci (Geniušienė 1971:8). Koncepce badatelů valence v této otázce i problémy valence litevských sloves jsou podrobně rozebrány v článcích N. Sližienė (1978:108—114; 1986:45—91). V mnoha nejdůležitějších otázkách valence zatím nepanuje jednotný názor (Sližienė 1986:45). S. Kacnelson „definoval valenci jako vlastnost slov realizovat se určitým způsobem ve větě a vstupovat do určitých kombinací s jinými slovy. Takto chápaná valence zahrnuje nejen subjektové a objektové, ale i všechny adverbiální vztahy slovesa k jiným slovům“ (Sližienė 1978:108). Valence, jak uvádí V. Labutis, „je projektem syntagmatické interakce (vztahů) slova jako lexikální jednotky jazykového systému; předpokládá počet slov potřebných, pravděpodobných či pouze možných pro interakci, obsah (kvalitu) těchto interakcí a vodítka k jejich realizaci pomocí určitých jazykových prvků“ (Labutis 1985:65). N. Sližienė navrhuje zkoumat valenci jako vícevrstvý jev, jehož základ spočívá na abstraktní logicko-sémantické úrovni a jehož realizace probíhá na konkrétních jazykových úrovních, sémantické a syntaktické (Sližienė 1978:121). Tento přístup ke zkoumání valence bude v článku použit. Jednou stránkou valence je tedy valence syntaktická. „Vlastnost podmíněná významem slovesa spojovat se s určitým počtem potřebných slov určité formy se nazývá jeho syntaktickou valencí“ (Sližienė 1986:46). Druhou stránkou valence je sémantická valence slovesa. „Sémantická valence je určitá sémantická interpretace situace skutečnosti označované slovesem, zachycená jako odpovídající soubor sémantických funkcí (aktantů neboli sémantických pádů)“ (Sližienė 1986:90). V tomto článku N. Sližienė uvádí, že „sloveso se svými valenčními doplněními předkládá pouze určité sémantické zhodnocení reálné situace, které se může, ale nemusí shodovat s jejím mentálním obrazem v lidském vědomí“ (Sližienė 1986:45). Ve svých dřívějších pracích tvrdila, že situace označovaná slovesem zcela odpovídá situaci skutečné. Dále N. Sližienė konstatuje, že „téže vnější situaci mohou odpovídat různá 121 slovesa s odlišnou strukturou sémantických pádů, což ukazuje, že tato slovesa situaci popisují různě: sémantická reprezentace věty zahrnuje pouze určité aspekty vnější situace“ (Slīžienė 1986:49). Nejdůležitějším rysem sémantické i syntaktické valence je její obligatornost či fakultativnost. Některá doplnění slovesa jsou obligatorní a nelze je vynechat, jiná jsou fakultativní. Obligatornost doplnění se určuje transformačním testem vypuštění: „vypouštěním tu jednoho, tu druhého konstituentu se zjišťuje, které z nich jsou obligatorní a které fakultativní. Obligatorní doplnění vyjadřují tu část situace, kterou význam slovesa vyzdvihuje jako nejdůležitější a nejaktuálnější“ (Slīžienė 1986:55). Obligátní valence slovesa determinuje, tedy vyžaduje určitý větný prvek, zatímco neobligátní valence ukazuje, že určitý prvek je pouze možný, potenciální. Fakultativní doplnění se ve větě vyjadřují tehdy, když se informace, kterou poskytují, stane aktuální. Fakultativní sémantická valence se tedy definuje jako „velmi pravděpodobná, ale nikoli zcela nezbytná“ (Tėkorienė 1983:99). Článek se bude zabývat slovesy jedné valenční třídy — trojvalenčními slovesy s předponou pa-. Tím se počet zkoumaných sloves velmi omezuje. Předpony plní slovotvornou funkci, vždy ohraničují děj, vyjadřují jeho ten či onen výsledek a umožňují postavit dokonavá slovesa do protikladu ke slovesům nedokonavým. Předpona pa- je předložkového původu (Paulauskienė 1994:272). Od ostatních předpon litevských sloves se odlišuje tím, že její lexikální funkce nejsou tak výrazné. Ve srovnání s ostatními předponami se užívá podstatně častěji pouze k vyjadřování vidu (Paulauskas 1958:366). Syntaktická klasifikace sloves se uvádí podle maximálního počtu partnerů, tj. podle obligatorních a fakultativních slovesných doplnění1. „Sloveso se zařazuje do určité syntaktické třídy na základě počtu či formy svých doplnění, bez ohledu na to, zda jsou tato doplnění obligatorní, nebo fakultativní“ (Slīžienė 1986:91). Trojvalenční slovesa označují situaci, na níž se musí podílet tři aktanty. Tuto situaci lze tedy zachytit predikátem se třemi volnými místy. Ta musí být vyplněna argumenty s jejich významy. Sémantická i syntaktická valence sloves se nejpřesněji určuje ve větě, proto se používají rozvinuté věty a sloveso se uvádí v různých syntaktických kontextech. Při určování valence sloves je východiskem význam slovesa2. Materiál byl shromážděn ze třetího vydání „Slovníku současné litevštiny“ (1993; dále DLKŽ) a z I.—XV. svazku „Slovníku litevského jazyka“ (dále LKŽ). V syntaktické distribuci sloves hraje podstatné jméno nejdůležitější roli, protože může mít různé formy (různé pády) nebo předložkové konstrukce a ve větě plnit různé funkce — podmětu, předmětu 1 Kitų kalbininkų jie vadinami aktantais, determinantais žr. (Slīžienė 1986:46). 2 Apie kitų tyrinėtojų nuomonę plačiau žr. (Slīžienė 1978:111). 122 a okolností. Předpona pa- může mít podobný význam jako předložka po — pod čím. Tento význam předpona propůjčuje slovesům vyjadřujícím pohyb. Například pavažiuoti „při jízdě trochu popovézt, posunout, poposunout“: Pavažiavo vežimą po medžiais (DLKŽ); pavilkti „při vlečení podsunout dospodu“; Pavilko akėčias po stogu (DLKŽ); pamesti „hodit pod něco“: Caras Aleksandras važiavo ir jam bombą po karieta pametė (LKŽ VIII 69); pakišti „zasunout dospodu“; Pakišo pinigus po čiužiniu (DLKŽ). Všechna tato slovesa s předponou pa- označují směr děje „pod něco“ nebo ukazují, „co se pod něco vkládá“ (Galnaitytė 1958:101). Konstrukce s předložkou po význam předpony pa- ještě více zdůrazňují. Například pavožti „zakrýt podložením zespodu“: Pavožė daiktus po statine (DLKŽ); paauti „obout pod to“: Paauk po kulnu aukščiau, kad netrintų (LKŽ I 517); pavilkti „obléci (oděv) dospodu“: Ans pavelka kailinius po apsiaustu (LKŽ kartoteka); pakaišioti „podkládat“: Po stalo kojom pakaišiojau kaladėles, kad aukštesnis būtų (LKŽ V 72). Z uvedených příkladů a významů predikátů je patrné, že slovesa pavažiuoti, pavilkti, pamesti, pakišti, pavožti vyžadují tři aktanty: subjektový, objektový a okolnostní. Všechny aktanty jsou pro sloveso důležité. Objekt je pro význam slovesa nezbytný, neboť je cílem děje vykonávaného subjektem. Již jsme viděli, že předpona pa- označuje směr nebo místo, proto je k doplnění významu slovesa zapotřebí také okolnostní lokativní aktant. Větné vyjádření všech aktantů však není vždy přítomné. Sémantická struktura věty se skládá z predikátu a tří aktantů — agenta, pacienta a koncového bodu — direktivu³. Tyto aktanty se syntakticky realizují takto: agenta reprezentuje subjekt v nominativu, pacienta objekt v akuzativu. Nejcharakterističtější formou realizace direktivu je předložková konstrukce. Poměrně mnoho sloves s touto předponou vyjadřuje nízkou intenzitu. Například: paplėkti „trochu zbičovat“: Paplėkė arklių (su) botagu (DLKŽ); paknaibyti „trochu štípat, prohrabávat“: Paknaibys kiek pirštais duonos minkštimą (LKŽ VI 194). Opačný význam předpony pa- nastává tehdy, když označuje intenzitu a sílu děje. Například paduoti „něco udělat důkladně“: Lig pietų keturiese paduosim (gerai papjausime) ir bus rugiai nupjauti (LKŽ II 891). Slovesa papuošti „ozdobit, vyzdobit“: Šluota kambario nepapuoši (LKŽ X 934); papasakoti „vyprávět nějakou událost, příhodu“: Ji grįžo sutemus ir viską papasakojo vyrui (LKŽ IX 449) označují ukončenost děje. Tato slovesa s předponou, stejně jako slovesa bez předpony, vyžadují dva objektové aktanty, srov.: pasakoti „vyprávět nějakou událost, příhodu“: Jis pasakoja pasakas (LKŽ IX 447). Adresát je zde vynechán, zatímco v následující větě — Susirinko sykį jauni vyrai nedėlios vakarą ir pasakojas viens kitam pasakas (LKŽ 3 Článek vychází z klasifikace sémantických rolí předložené V. Ambrazem a N. Sl文žienė (Ambrazas 1986:25; Sl文žienė 1986:51—55). 123 IX 448) – adresát je výslovně uveden. Tato slovesa: paraudoninti „zvýraznit červenou barvu, přibarvit“; paploninti „učinit tenčím“; patamsinti „učinit tmavším, hůře osvětleným“; pastriukinti „učinit kratším, zkrátit (předmět)“ — označují, že objekt děje se stává větším nebo menším, než by měl být, a vyžadují dva objekty, z nichž jeden má být prostředkem (nebo materiálem) potřebným k provedení tohoto děje. Sémantický vzorec valence by vypadal takto: agent — predikát — pacient — nástroj A — P — Pt — I. Další skupina sloves vyjadřuje krátce trvající děj. Tato slovesa vyžadují aktanty označující časovou hranici nebo trvání. Například: pablokšti „tlouci, udeřit do něčeho“: Einam pablokšim iki pietų (LKŽ I 944); pašerti „krmit po určitou dobu“: Mėnesį pašerk ir atganvsi arkly (LKŽ XIV 673). Skupina sloves bez pacienta realizovaného jako objekt vyžaduje aktant plnící funkci nástroje, který se ve větě realizuje instrumentálem. Sémantický vzorec valence těchto sloves je následující: agent — predikát — pacient — nástroj A — P — Pt — I. Instrumentál realizující nástroj označuje předmět, s nímž se děj vykonává a který se používá při působení na přímý objekt. Prostředek děje označovaného slovesy nejčastěji vyjadřují konkrétní podstatná jména; jejich instrumentál označuje pracovní nástroje, dopravní prostředek, materiál nebo části těla živých bytostí. Například: pakalėti „trochu zatlouct“: Kirviu kuolą pakalėk (DLKŽ); pavažinėti „povozit“: Pavažinėk vaiką rogutėmis (DLKŽ); padengti „pokrýt“: Padengiu sienas lentelėmis (LKŽ II 406); pasiekti „dotknout se nebo uchopit nataženou rukou, holí apod.“: Pasiekia rankomis lubas (DLKŽ). Nástroj lze realizovat instrumentálem i předložkou su. Například: pabrūžinti „otřít, poškrábat“: Šitą vielą pabrūžink su pielyčia, kad perlaūžtum (LKŽ I 1105); pabraukyti „opak. od pabraukti“: Pabrauko aslę su šluota (DLKŽ); paplikėti „trochu zbít“: Paplikė arkly su rykšte (DLKŽ). Syntaktický vzorec těchto sloves je následující: Nn — Vf — Na — Ni / s Ni⁴. Z uvedených příkladů je patrné, že se liší vztah děje vyjadřovaného slovesem k pacientovi a nástroji. Totéž sloveso s pádem označujícím přímý objekt (pacienta) vyjadřuje jeden vztah, zatímco s pádem označujícím nepřímý objekt jiný. Například pabalzginti „vyplašit práskáním“: Pabalzgink kokią pagaliu iš po stovų vištas (LKŽ I 627). Při Pabalzgink vištas děj přechází na objekt, zatímco při pabalzgink pagaliu děj na objekt nepřechází, takže ten zůstává zcela nezměněn. Instrument odpovídá nástroji, prostředku, jímž subjekt působí na objekt, a je chápán jako prostředník mezi agentem a pacientem. 4 Modely syntaktické valence se označují symboly, které uvádí N. Sližienė (Sližienė 1986:70). 124 prostředek, jímž subjekt působí na objekt, a je chápán jako prostředník mezi agentem a pacientem. U zkoumaných trojvalenčních sloves s předponou pa- je instrumentální instrumentál důležitý a považuje se za objektový aktant. Všechna trojvalenční slovesa s předponou pa- vyžadují subjektový aktant. Subjektové aktanty jsou nezbytné aktanty, neboť bez nich by význam predikátu nebyl zcela jasný. Tento aktant ukazuje, komu je ve větě obsah sémantického predikátu přisuzován nebo může být přisuzován (jako určitý příznak). Vztahy mezi predikátem a aktanty se popisují pomocí termínů sémantických funkcí. Nejdůležitější sémantické kategorie jsou predikativní příznak (neboli predikát), subjekt a objekt (Ambrazas 1986:24). Základním rysem sémantického subjektu je, že tvoří výchozí bod pro obsah predikátu. Ve většině případů (viz analyzované příklady), není-li ve větě aktér v nominativu, je přítomnost subjektu vyjádřena koncovkami slovesa. Například: papiršti „nabídnout k sňatku“: Papi̇rš̌k tu jam tą merginą (DLKŽ); pakrėsti „rozházet, roztrousit“: Tik pakrėsiu kurkiukam varškės, ir neber (LKŽ VI 546). Sémantický subjekt a gramatický subjekt (podmět) se nemusí shodovat. Protože logická struktura výpovědi, která má podobu propoziční funkce, není totožná se syntaktickou strukturou každé věty, mohou být i pojmy subjektu a podmětu spojovány s různými jednotkami: ne všechny subjekty odpovídají podmětům a ne všechny podměty subjektům (Ambrazas 1982:7). Trojvalenční slovesa se dvěma objektovými aktanty byla probrána již dříve, proto je třeba podrobněji rozebrat trojvalenční slovesa s adverbiálním aktantem. Mezi objektovými a adverbiálními rolemi lze pozorovat rozdíl. Objektové aktanty mají centripetální směr, zatímco adverbiální aktanty směr centrifugální. Jinými slovy, nacházejí se na okraji děje, téměř všechny jsou predikátem nekontrolované a mají sklon k osamostatnění. Adverbiální aktanty jakoby vytvářejí pozadí děje a odpovídají tradičním příslovečným určením (Labutis 1976:76). Mezi adverbiálními rolemi lze podle konkrétního vztahu závislého členu k hlavnímu rozlišit role místa /Loc/, času /Temp/, příčiny /Caus/, účelu /Fin/ a směru /Dir/. Ne každé příslovečné určení je však aktantem. V sémantice jsou tyto role podmíněny lexikálním významem predikátu. Aktant místa a směru označuje prostorovou oblast působení predikátu a vyjadřuje se různými předložkovými konstrukcemi: předložkami į, pas, per s akuzativem, ant, iš, už, nuo, prie s genitivem a předložkou po s instrumentálem. Slovesa s touto strukturou syntaktické valence Nn — Vf — Na — į Na označují prostorové vztahy a konkrétněji směr děje nebo dráhu pohybu. Například: pašluoti „odstranit zametením, smést, odsunout někam“: Iššlavė trobą, nušlavė neišnešę, pašlavė į palovį į teip palko (LKŽ XV 45); patrūkti „trochu zatáhnout“: Patraukė vežimą į šoną (DLKŽ); palẏdėti, srov. lydėti 1: Oi kas mane mergužėlę į namučius palydės? (LKŽ VII 405); pabraukti „posunout, odsunout tahem“: Pabraukė į šalį sąšlavas (DLKŽ); pavedėti „kousek dovést“: Pavedė jį per gatvę (DLKŽ) 125 (Nn — Vf — Na — per Na). Vzorec sémantické valence těchto sloves je následující: A — P — Pt — Dir. Některá trojvalenční slovesa s objektovým a okolnostním aktantem ukazují, že děj směřuje k hranicím věci zastávající místní roli. Místní aktant se vyjadřuje lokálem, nebo akuzativem s předložkou į. Například: pasėti „nasypat semena do připravené půdy“: Pasėjo darže vasarinių kviečių (LKŽ XII 462); pasilėsti „vyhnat na pastvu; dát nažrat se na pastvě“: Aš pasileidau berus žirgelius į žalią lanką (LKŽ VII 274). Vzorce syntaktické a sémantické valence sloves jsou následující: Nn - Vf - Na - Nl / į Na A — P — Pt — Loc Trojvalenční slovesa s okolnostním místním aktantem mohou označovat změnu stavu pacienta. Například: pasodinti „usadit, ubytovat“: Į mano namą svetimą pasodino (LKŽ XIII 281); padėti „položit, rozprostřít, postavit někam“: Maišus padėjau ant aruodo (LKŽ II 450); pakelti „položit něco na vyšší místo“: Pakelk mane ant žemosios šakos (LKŽ V 542). Neméně důležitý pro význam predikátu může být časový aktant. Časové aktanty označují časový úsek, po který je objekt dějem ovlivňován nebo na který je děj zaměřen. Aktant vyjadřující časovou situaci se realizuje akuzativem nebo dativem označujícím měrné jednotky. Například: pagrėbti „hrabat krátce, trochu, po určitou dobu“: Pagrebiau valandą šieną (LKŽ VII 555); pasidėti „položit, rozprostřít, postavit někam“: Pasidėk pieno nakčiai (LKŽ VIII 520). Vzorce sémantické a syntaktické valence těchto sloves jsou následující: Vn - Vf - Na - Na; Nn - Vf - Ng - Nd A - P - Pt - Temp A - P - Pt - Temp. Časové úseky a časové okamžiky, před jejichž počátkem nastává děj označovaný slovesem, vyjadřují různé předložkové konstrukce: akuzativ s předložkou prieš a genitiv s předložkami iki, ligi. Například: pablokšti „pomlátit, tlouct o něco“: Einam pablokšim iki pietų (LKŽ I 944), pamigdyti „nechat déle spát“: Jin pamigdo marčią lig pusryčių (LKŽ VIII 161). Vzorec sémantické valence lze zobecnit takto: A — P — Pt — Temp. Další skupinu trojvalenčních sloves tvoří slovesa s okolnostním příčinným aktantem. Tento aktant může být pro význam predikátu rovněž velmi důležitý. Jde o slovesa takových predikátových struktur, která označují nepříznivé jednání vůči někomu. Příčinný aktant se ve větě realizuje předložkovými konstrukcemi: předložkami dėl, nuo s genitivem a předložkou už s akuzativem. Například: 1 paskaūsti „začít bolet“: Žandus paskaūdo nuo juoko (LKŽ XII 785); paginti „zahnat, vyhnat“: Pati vyrą pagins už girtuoklystę (DLKŽ). Vzorce valence jsou následující: 126 Nn - Vf - Na - od Ng / za Na A - P - Pt - Caus Mezi zkoumanými trojvalenčními slovesy s objektovým a okolnostním aktantem je také finitiv — role cíle. Označuje cíl děje nebo zamýšlenou věc; ve větě se realizuje genitivem nebo dativem. Například: paūkseti „zavolat houkáním“: Paukšek pjovėjus pietų (DLKŽ) (Nn — Vf — Na — Ng); padėti „vynaložit, spotřebovat“: Visą savo uždarbį padėjau tiems reikalams (LKŽ II 451) (Nn — Vf — Na — Nd). Formule sémantické valence by byla: A — P — Pt — Fin. Tato analýza okolnostních rolí ukazuje, že okolnostní aktanty mohou být stejně jako objektové povinnými i fakultativními průvodci slovesa. Po prozkoumání trojvalenčních sloves s předponou pa- lze tvrdit, že slovesa, jimž předpona přidává jiný lexikální význam, vyžadují objektový a okolnostní aktant. Slovesa, jimž předpona přidává pouze gramatický význam, naopak vyžadují dva objektové aktanty. Potřebnost, počet a povahu aktantů určují sémantické vlastnosti slovesa. Formální vyjádření objektových a okolnostních aktantů je rozmanitější než jejich sémantické vyjádření. ZKRATKY A — agent I — instrument P — predikát Pt — pacient Caus — funkce příčiny Fin — funkce cíle Loc — funkce místa Temp — funkce času Dir — funkce směru Vf — osobní tvar slovesa Nn — nomen (jméno), n — nominativ Ng — genitiv Nd — dativ Na — akuzativ Ni — instrumentál Nl — lokál / — označují se varianty LITERATURA A PRAMENY Ambražas V. 1982: Dėl sintaksinių ir semantinių terminų santykio. — Sintaksės ir semantikos klausimai, Šiauliai, 6—7. Ambražas V. 1986: Lietuvių kalbos sakinio sintaksinės ir semantinės struktūros vienetai. — Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 4—44. DLKŽ — Slovník současné litevštiny. Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1993. Galnaitytė E. 1958: Veiksmažodžiai su priešdėliu pa- dabartinėje lietuvių kalboje. — Kalbotyra 1(1), 101—122. Geniušienė E. 1971: Lietuvių kalbos veiksmažodžių sintaksinė klasifikacija. — Kalbotyra 23 (1), 7—16. 127 Labutis V. 1985: Valentingumas — semantiniai vaidmenys — semantinė struktūra. — Tarptautinė baltistų konferencija 1985 m. spalio 9—12 d. Pranešimų tezės, Vilnius, 65—66. Labutis V. 1976: Žodžių junginių problemos, Vilnius. LKŽ — Slovník litevského jazyka 3—15, Vilnius, 1956—1991; 2. vyd. 1—2, 1968—1969. Paulauskas J. 1958: Veiksmažodžio priešėlių funkcijos dabartinėje literatūrinėje lietuvių kalboje. — Literatūra ir kalba 3, 303—453. Paulauskienė A. 1994: Lietuvių kalbos morfologija, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. Sližienė N. 1986: Lietuvių kalbos veiksmažodžių valentingumas ir sintaksinė klasifikacija. — Lietuvių kalbotyros klausimai 25, 45—96. Sližienė N. 1978: Veiksmažodžių valentingumo klausimu. — Lietuvių kalbotyros klausimai 18, 107—124. Tekorienė D. 1983: Lietuvių kalbos būdvardžio semantinis valentingumas. — Kalbotyra 34(1), 97—107. K SLOVESNÉ VALENCI S PŘEDPONOU PA- Shrnutí Teorie valence se v posledních letech stala obzvláště populární. Valence je zvláštností významu; vlastní není pouze slovesům, ale i ostatním slovním druhům. Valence sloves je pro jazykovědu velmi aktuální, protože na ní závisí stavba slovesných vět. Podle modelů slovesné valence se tvoří gramaticky správné věty. Předmětem článku jsou trojvalenční slovesa s předponou pa-. Zkoumaná slovesa se dělí do dvou skupin: 1) Trojvalenční slovesa, která vyžadují subjektový, objektový a adverbiální aktant. Předpona pa- těmto slovesům přidává jiný lexikální význam; 2) Trojvalenční slovesa, která vyžadují subjektový a dva objektové aktanty. Předpona pa- těmto slovesům přidává čistě gramatický význam. Nejdůležitějším rysem sémantické i syntaktické valence je její obligatornost či fakultativnost. Některé slovesné aktanty jsou obligatorní (aby měla věta správnou gramatickou stavbu), jiné jsou fakultativní. 128