Vokiškos kilmės drabužių ir apavo pavadinimai lietuvių kalboje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXV (1995) LIETUVIŲ LEKSIKOLOGIJOS TYRINĖJIMAI Danutė SABALIAUSKAITĖ NÁZVY ODĚVŮ A OBUVI LITEVSKÉHO JAZYKA NĚMECKÉHO PŮVODU Baltové se s germánskými kmeny setkávali již před naším letopočtem. Nejstarší byly kontakty východních Germánů a Prusů, které zanechaly určité stopy v pruské slovní zásobě. První výpůjčky z němčiny se do litevštiny dostaly patrně ve 13.–14. století.1 V té době přijelo do Litvy mnoho německých obchodníků a řemeslníků. Některé úřední dokumenty se začaly psát nejen latinsky či kancelářskou slovanskou řečí, ale také německy. A v 16.–17. století, když reformační myšlenky dosáhly Litvy, se v luteránských kostelech v Kaunasu, Kėdainiai a Biržai začaly konat německé bohoslužby a na některých školách se vyučovalo německy2. Do litevštiny se začaly překládat knihy německých autorů s náboženským obsahem. To vše muselo mít vliv na litevštinu. Silný vliv němčiny pocítili obyvatelé těch částí Litvy, kteří udržovali úzké styky s německou kolonizovaným Východním Pruskem. Zvlášť výrazný je vliv němčiny v litevštině tohoto kraje, který byl později zcela germanizován. Litevské germanismy nejrozsáhleji zkoumal K. Alminauskis (Alminas). Ve svém díle „Germanismy v litevštině“3 uvedl přibližně 2800 výpůjček z němčiny. Velkou část z nich však tvoří slova užívaná v téměř poněmčené Malé Litvě a v tisku tohoto kraje. J. Sehwers4, který zkoumal výpůjčky z němčiny v lotyštině, uvádí přibližně 2750 germanismů. Do spisovné lotyštiny jich samozřejmě pronikla jen část. V litevštině se nejvíce rozšířily germanismy související s různými řemesly, zemědělstvím a chodem domácnosti. Mnoho je také názvů oděvů a obuvi německého původu. Není to překvapivé, vždyť oděvy a obuv patří k těm skutečnostem, které zvlášť dobře odrážejí vztahy mezi národy a jejich materiální kulturu. Názvy oděvů a obuvi jsou mimořádně pohyblivé: přecházejí z jednoho jazyka do druhého častěji než jiná slova. Indoevropské jazyky nemají společná starší 1 Būga K. Rinktiniai raštai 2. Vilnius, 1959, 84—98; Sabaliauskas A. Lietuvių kalbos leksika, Vilnius, 1990, 257—259; Salys A. Raštai 3, Įvairūs straipsniai, Roma, 1985, 68—69; Zinkevičius Z. Lietuvių kalbos istorija 2, Iki pirmųjų raštų, Vilnius, 1987, 115—117. 2 Vengrienė E. Apie kalbų dėstymą senajame Vilniaus universitete (1579—1831). — Kalbotyra 10, 1964, 237—239. 3 Alminauskis K. Die Germanismen des Litauischen, Kaunas, 1935. 4 Sehwers J. Sprachlich- kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über den deutschen Einfluss im Lettischen, Berlin, 1953. 100 názvů těchto reálií. Do litevštiny tedy z němčiny — někdy přímo, někdy prostřednictvím jiných jazyků — přešla řada výpůjček tohoto typu. Na druhou stranu si od Litevců názvy oděvů a obuvi vypůjčují i jiné národy, mezi nimi také Němci. Následující názvy oděvů a obuvi německého původu byly shromážděny z různých zdrojů. Nejvíce se vycházelo z již zmíněného díla K. Alminauskise a z Lietuvių kalbos žodynas (LKŽ) a jeho kartotéky. ODĚVY alsdokas „kravata“, srov. dolnoněm. halsdōk „tamtéž“. Slovo německého původu, srov. současné něm. Halstuch<Hals „krk“ + Tuch (< *dōka-) „šátek“. Lit. alsdokas je velmi vzácná podoba, uváděná v slovníku P. Ruigise z 18. století (R 189). Častější jsou podoby tohoto slova, které se dostaly do litevštiny prostřednictvím slovanských jazyků: álstrikas, álstūkas, gálstikas, gálstūkas, gálstūkas. Od Němců převzali slovo alzduogs „tamtéž“ také Lotyši (Sehwers 2, 245). áncugas, áncūgas „oblek“, srov. něm. Anzug „tamtéž“. Slovo německého původu, srov. něm. anziehen „obléci“ (Kluge 26—27). Lit. áncugas byl znám v Malé Litvě, vyskytuje se v některých oblastech Suvalkije a užívají jej západní Žemaité (Janavičienė 83; Vaičiulytė 119). Tuto výpůjčku mají také Lotyši, srov. lot. ancuks „tamtéž“ (Reķena 465). aubė „dámská čepička, čepec“, srov. něm. Haube „tamtéž“ (Alm 28). Haube je germánského původu a souvisí s pol. kubek „pohár“, řec. κῦφος „hrb“, sanskr. kubhra- „hrbatý“ (Kluge 292; Pfeifer 514). Lit. aubė je vzácné slovo, užívané v Malé Litvě. Viz také haubė. Lot. aube „tamtéž“ přešlo do lotyštiny v první polovině 19. století; jde o slovo spisovného jazyka (Sehwers 4, 244; ME I 214; LLVV I 488). bikšės, bikšvės, bikšvos, bikšios, bikšvės „kalhoty“, srov. dolnoněm. büxe, východopruské něm. bekse „tamtéž“ (Alm 31). Slovo německého původu, srov. něm. Buxe „tamtéž“, vzniklo z buck-hose „kalhoty z kozí kůže“, srov. angl. buckskin „kalhoty z jelení kůže“ (Kluge 115; Pfeifer 189). V litevských nářečích se vyskytuje i více slov s kolísajícím v v pozici mezi souhláskou a samohláskou: vapsvà//vapsà, lýsvė//lýsė. K těmto podobám se přizpůsobily i výpůjčky: morkvà//morkà, buksva „vložka“ //buksà (LD 199). Slovo je rozšířeno v západní části Litvy (LKŽ I 813, 814). V písemném jazyce se objevilo v 19. století: podoba bikšios v dílech S. Daukantase a v časopise „Aušra“ (A 1885, 340), podoba bikšvės ve slovníku A. Jušky a v „Lietuviškos dainos“ (J I 207; JD 181). Mimochodem, podoba bikšės se vyskytuje také v okolí Biržů a Rokiškisu (LKŽ I 813). Sem se zřejmě dostala z lotyštiny, srov. lot. bikses „tamtéž“. Lotyšský název se užívá nejen v nářečích, ale také ve spisovném jazyce (Sehwers 11, 234; ME I 925; Karulis I 126; LLVV II 89). Viz také būksos. Je zajímavé, že se toto označení kalhot rozšířilo v mnoha zemích střední a severní Evropy, srov. pol. dial. buksy, est. püksid, švéd. byxor, nor. bukser, 101 isl. buxur, dán. bukser. binda, binta „kravata, stuha“, srov. něm. Binde „totéž“ (Alm 31). Slovo německého původu, srov. něm. binden „vázat“ (Kluge 78; Pfeifer 140). Výpůjčka se užívala v Malé Litvě (BzF 100; LKŽ I 829). bliože „živůtek“, srov. něm. Blase „puchýř“ (LKŽ I 922). Ve významu oděvu se tato výpůjčka užívá jen na několika místech v Suvalkiji. Častější jsou významy „puchýř; tabákový váček; určitý druh peněženky“. Na tuto změnu významu mohlo mít vliv litevské bliūžė, bliūžė. Anebo tak někdy mohla být pojmenována nějaká široká, nadmutá vesta. bliūžė, bliūžė „krátký ženský oděv na trup, krátká halenka“, srov. něm. Bluse „totéž“ (Alm 33; FrnW 50). Němci jej převzali od Francouzů na počátku 19. století, srov. fr. blouse „župan, halenka“. Další původ je nejasný; je možné, že francouzské slovo souvisí se středověkou latinou pelusia „oděv z Pelúsia“. Pelúsion je egyptské město, kde se tento oděv vyráběl (Kluge 86; Pfeifer 152; Dauzat 94; Klein 181). Litevské bliūžė je rozšířeno v Klaipėdském kraji (KŽ 317; LKŽ I 932–933). V litevských nářečích jsou častější podoby bliūžė, bliūžka, bliūžkė, které se rozšířily přes polštinu, srov. pol. bluza, bluzka „halenka“ (FrnW 50; LKŽ I 932). Blūze „totéž“ je slovo spisovné lotyštiny (LLVV II 105). Užívají je také Kursenieki na Kurské kose (Pietsch 78). būksos, būksvos, būksvės „kalhoty“, srov. něm. Buxe „totéž“. Původ tohoto slova je problematický. Předpokládalo se, že jde o polonismus, srov. pol. buksy „totéž“ (Skardžius 48). Pravděpodobnější však je, že stejně jako výpůjčka biksės bylo toto slovo převzato přímo z němčiny, zvláště vezmeme-li v úvahu, že se užívalo v Malé Litvě a od počátku 18. století se objevuje v jejích písemných památkách (Urbutis 6–7; Q 278; B; Kabelka 64; R 210; MŽ 280; K 63). Ve druhé polovině 19. století bylo toto označení v Malé Litvě stále známé: Muži v létě nosili tkané kalhoty... V zimě to byly būksvos zhotovené z sukna (Kapeleris 346). Dnes se užívá mnohem méně často než biksės, vyskytuje se pouze v oblasti mezi Raseiniai, Jurbarkas a Veliuona (JD 1375; LKŽ I 1144). Viz také biksės. drožbantai, drūžbantės „šle“, srov. něm. dial. dragband, něm. Tragband „totéž“ (Alm 46; Grimm XXI 1030). Tragband < tragen „nést“ + Band „páska“. U litevského drožbantai došlo k fonetickým změnám zřejmě na půdě litevštiny. Slovo se užívalo v Malé Litvě a vyskytuje se v západní žemaitské nářeční oblasti (Vaičiulytė 119). V lotyštině se užívají výpůjčky trābantes, strābantes „totéž“ (Sehwers 144, 235). Na Kurské kose se užívala kurseniecká podoba drābantes, která rovněž označuje šle (Pietsch 76). džėkė „krátká ponožka“, srov. němčinu východního Pruska žok „krátká ponožka“ (LKŽ II 1010). Vyskytuje se na některých místech východní Litvy (není jasné, jak se tam dostalo). Je doloženo ve slovníku A. Jušky (J I 383). Viz také žėkė. élskis „náprsník“, srov. něm. dial. helske „náprsník, límec“ (Alm 48). Slovo německého původu, srov. něm. Hals „krk“. 102 Používalo se v Malé Litvě (KŽ 526; LKŽ II 1127; I. Simon.). filcas „čepice“, srov. něm. Filz „plsť; plstěný klobouk“ (Alm 50). Něm. Filz „plstěný klobouk“ je zkrácenou podobou něm. Filzhut (Kluge 197). Lit. filcas se používalo v Malé Litvě. Viz také filcas „bota z bílé plsti a kůže“. fioras „závoj“, srov. něm. Flor „krep (látka), závoj“. Zaznamenáno ve slovníku P. Ruigia (R 144). Viz také plióras. haubė „dámská čepička, čepec“, srov. něm. Haube „tamtéž“ (Alm 56). Nachází se v některých litevských slovnících (K I 190; LKŽ III 787). Viz také aubė. jėkė, jākė, jāksas, jāksas, jākse „starobylý ženský oděv; vesta“, jākas „sako“, srov. něm. Jacke „(krátké) sako“, Jäckchen „sako“ (Alm 57; FrnW 189). Není zcela jasné, jak se v litevštině objevila podoba jakas. Je velmi pravděpodobné, že se dostala přes polštinu, srov. pol. jak, jaka „krátký kabátek, bunda“ (LKŽ IV 290). Je také možné, že toto slovo vzniklo až v litevštině: vedle ženského rodu jėkės, označujícího vestu, se začala užívat podoba mužského rodu jākas, označující sako. Němci si toto označení vypůjčili z francouzštiny v 15. století, srov. franc. jaque „krátké pánské sako“. Názory lingvistů se dále rozcházejí. Někteří se domnívají, že Francouzi toto slovo získali přes španělštinu z arabštiny, srov. arab. šakk „brnění“ (Kluge 329; Dauzat 417, 418; Brückner 197; Oxford 490). Jiní tvrdí, že název oděvu pochází od vlastního jména Jacques (< Jacobus), jímž byli přezdíváni francouzští rolníci, kteří tento oděv nosili (Pfeifer 593; Klein I 823). V litevských písemných pramenech je toto slovo poprvé zmíněno v 19. století (J I 678; JV 718). Podoby označující vestu užívají západní aukštaitští Kaunasané a jižní aukštaitští, zatímco podobu jākas užívají západní Žemaité (DrskŽ 125; Mastonytė 181; LKŽ IV 290, 291, 292, 338, 339). Z němčiny toto slovo proniklo do lotyštiny a estonštiny, srov. lot. jaka (v některých nářečích jaks) „kabátek, bunda“, est. jakk, jake „tamtéž“ (Sehwers 43, 233; ME II 95; EH I 558; Reķēna 462; LLVV IV 24). Tam se užívá ve spisovném jazyce. jópė, jópkė, jópa „krátké dámské sako; vesta“, júopa „krátké sako; halenka“, srov. něm. Joppe „sako; vesta“ (LKŽ IV 357, 423). Němci si tento název oděvu vypůjčili kolem roku 1200 ze staré italštiny, srov. it. giuppa „sako; spodní oděv“, které je přejalo z arabštiny, srov. arab. ġubba „svrchní oděv s dlouhými rukávy“ (Kluge 333; Pfeifer 599—600). V litevských písemných památkách je podoba jópė poprvé zmíněna na počátku 18. století (Brand 95). Označení se užívalo v Malé Litvě (K 159; KŽ 996; I. Simon.), dnes se stále vyskytuje v okolí Klaipėdy a Šakiai (LKŽ IV 357). Mnohem častější jsou podoby přejaté přes polštinu: jupà „takový svrchní oděv; šaty“, jupìkas, jupìkis „sukně“, jùpkis „bunda, sako“, srov. nářeční pol. jupa „dlouhý ženský oděv; dámská vesta“, jupka „starobylý ženský 103 …rský oděv; bunda; halenka” (LKŽ IV 430). Lotyšské jupkins, jupks „dámské sako” (EH I 567) je rovněž německého původu. kamziolė, kamzūlė, kamzōlė, kamzōlis, kamzūlė, kamzūlė, kamzūlė, kamzūle, komzūlė „vesta”. Cesta tohoto slova do litevštiny není jasná, srov. dolnoněm. kamsol (dnešní něm. Kamisol) „halenka, sako, bunda”, pol. kamzola, kamzula „oděv podobný halence”, rus. камзол, брус. камзол „vesta; halena” (FrnW 214; Alm 61). Některé podoby mohly pocházet z němčiny a jiné z některého slovanského jazyka. Do němčiny a slovanských jazyků se název dostal přes francouzštinu, srov. fr. camisole „halenka”, z italštiny, srov. it. camisiola < camicia „košile”, odvozeného z lat. camīsia „tamtéž” (Sławski II 38—9; Brückner 215; Borejszo 14; ЭСБМ IV 223; Фасмер II 175; Kluge 343; Dauzat 132). Litevský název se uvádí ve slovnících a sbírkách folkloru z 19. století a počátku 20. století. Byl znám v Malé Litvě, dnes jej užívají Žemaité a západní Aukštaité (LKŽ V 192; VI 327). Mimochodem, v litevských nářečích se vyskytují i poněkud odlišné podoby tohoto slova, převzaté přes slovanské jazyky: kamizėlka, kamzėlka, srov. pol. kamizelka, bělorus. камзэлка „tamtéž”. Název z němčiny převzala lotyština i estonština, srov. lot. kamzolis, kamzulis, est. kamsul „tamtéž” (ME II 153; Sehwers 46, 230; Karulis I 376). kapė „taková dámská čepice”, srov. dolnoněm. kappe, něm. Kappe „taková pokrývka hlavy, čepice” (Alm 62; FrnW 216). Slovo se do němčiny dostalo z lidové latiny, srov. lat. cappa „taková pokrývka hlavy; plášť s kapucí” (Kluge 349; Pfeifer 620). Litevské kāpė je v písemném jazyce poprvé doloženo v 18. století (R 219). Užíváno v Malé Litvě (MŽ 292; N 178; [K 166]; KŽ 1035; LKŽ V 230). Výpůjčka kape „čepice” se vyskytuje také v lotyštině (Sehwers 47). kapūžas, kapūžė, kapūžinė „velká rybářská čepice sahající na ramena; čepice s klapkami na uši”, srov. nář. něm. kapūs, něm. Kapuže „kapuce spojená s pláštěm” (Alm 63). Původ tohoto slova není zcela jasný; do litevštiny se mohlo dostat také přes polštinu, srov. pol. kapuza „kapuce”, které je samo germanismem (LKŽ V 254, 255; Sławski II 63). Něm. Kapuže pochází z italštiny, srov. it. cappuccio „kapuce, kápi”, nebo z lidové latiny, srov. lat. caputium „mnišská čepice”. Dále souvisí s lidovou lat. cappa „taková pokrývka hlavy” (Kluge 350; Pfeifer 621). Litevský název se užíval v Malé Litvě a na některých místech v Žemaitsku (K 167; KŽ 1038; S.Dauk; JR 104). katėkis, kartekis „závoj, látka k zakrytí něčeho”, srov. něm. Katek, Kartek „sukně z určitého druhu saténu nebo hedvábí” (LKŽ V 407). Dále pravděpodobně souvisí s něm. Kardisz, Cartis, Cattis „určitá vlněná látka” (Grimm XI 211, 238—239, 274). Obě podoby litevského názvu jsou doloženy v písemném jazyce Malé Litvy: kartekis — v 17. století (Lex 37)⁵, katėkis — od 18. století (R 144, 193; 5 Tam je uveden význam kartekis „blecha”. Jde o omyl, srov. U r b u t i s V. „Lexicon Lithuanicum” (recenze). — Baltistica 26(2), 1990, 188. 104 MŽ 189; [K 175]; KŽ 1061; TP 1881, 16; Kel 1881, 144; LC 1888, 27). kedelỹs, kėdilis „sukně, spodní sukně; šaty; krátký kabátek“, srov. dolnoněm. keddel, východopruské něm. kėdel „krátký plášť; sukně“ (Alm 64; K.Būg II 296; FrnW 234). Jde o nářeční podobu něm. Kittel „plášť, kabát“. Do evropských jazyků se dostalo z arabštiny, srov. arab. quṭun „bavlna“; do němčiny proniklo ve 13. století (Kluge 371; Pfeifer 658; Klein 848). V litevštině je kedelỹs poprvé doloženo v 17. století (Lex 54 (význam ‚kabátek‘); PrL XVII 19 (význam ‚sukně‘)). Vyskytuje se v pozdějších slovnících Malé Litvy, ve sbírkách folkloru a objevuje se také v dílech K. Donelaitise (B; R 294, 384; MŽ 298, 516; K 175; N 189; KŽ 1073; Jrk 12; KlvD 35; KlpD 19; Kabelka 109). Je doloženo také ve slovníku A. Jušky a v jeho sbírkách folkloru (J II 64; JD 258; JV 1022). V jednom či druhém významu užívají toto pojmenování západní Žemaité, Aukštaité z Klaipėdské oblasti a část západních Aukštaitů z Kaunasu (LKA I 115ž., 193; At Pp 12ž.; LKŽ V 480, 482). Viz také kitelis. Mimochodem, slovo převzali z němčiny také Lotyši, srov. lot. ķedele, ķedelės „sukně“, kuršininkové z Kurské kosy, srov. kuršinink. ķedile „tamtéž“, a Poláci, srov. pol. kiedel „halenka“ (Sehwers 62, 232; ME II 359; Pietsch 78; Slawski II 179—180). kitelis, kitlius „vojensky střižený kabát; plátěný kabát, plášť“, srov. něm. Kittel „(pracovní) plášť; halenka; kabát“ (K. Būg III 672; LKŽ V 904). Vyskytuje se v některých nářečích západní Litvy a ve slovnících (J II 134; KŽ 1130). Kiteliš „plášť“ se užívá ve spisovné lotyštině (LLVV IV 549). Viz také kedelys. kleidà, kleidė „šaty“, srov. něm. Kleid „oděv, šaty“ (Alm 67). Slovo germánského původu, srov. angl. cloth „oděv“, nizoz. kleed „tamtéž“, které se zase pokoušejí spojovat se staroangl. clōðan „připevnit“ (Kluge 375; Pfeifer 666; Klein 302). Slovo je poprvé doloženo v litevských písemných památkách ve druhé polovině 19. století (Sch 164; K 189). Užíváno bylo v Malé Litvě (KlvD 43; I. Simon). Dnes se vyskytuje v příhraničních oblastech Litvy, které byly ve styku s Východním Pruskem (LKŽ VI 31). Mimochodem, v okolí Joniškisu a Pakruojisu se vyskytují podoby kleitã, kleitė „šaty“, kleitos „kalhoty“, které však pronikly přes lotyštinu, srov. lot. kleita „šaty“. Lotyšské slovo se užívá ve spisovném jazyce (Sehwers 50, 233; EH I 613; LLVV IV 258). kozoliai „kněžský liturgický oděv, rocheta“, srov. něm. Kasel „plášť s kapucí“ (LKŽ VI 392). Do němčiny se dostalo z latiny, srov. lat. casula „tamtéž“ (Sanders I 873; Grimm XI 254). Z latinské podoby *casubula vzniklo také franc. chasuble „ornát (kněžský mešní oděv)“. Tyto latinské výrazy lze dále spojovat s lat. casa „malý domek“ (Dauzat 165). V litevštině je výpůjčka doložena pouze v takzvaném Krauseho slovníku z počátku 18. století (Q 110). kūzas „krátký kabát; dámská vesta; halenka“, srov. něm. nářeč. 105 kus „obnošený oděv“ nebo východopruské něm. kuz „krátký, malý“ (Alm 77; Fr I 450, 452). Výpůjčka byla známa v Malé Litvě (K 214; II 82; KŽ 1261; LKŽ VI 1016). V litevštině se vyskytuje také slovo kuzijākas (kuzijōkas, kuziokas, kuzjakė), které označuje totéž. Někteří jazykovědci je považují za germanismus, srov. kūzas (něm. dial. kuz, kus) a jākas (něm. Jacke „krátké sako, bunda“) nebo srov. něm. dial. kōz jāke „cestovní plášť“ (Alm 77; Janavičienė 83). Tato výpůjčka však do litevštiny nejspíše přišla z polštiny, srov. pol. kozyjaka, kazyjaka, kazyaka „svrchní mužský oděv připomínající vestu“. leiprokas „svrchní oděv duchovního“, srov. něm. Leibrock „sako; plášť; sukně; sutana“ < Leib „trup“ + Rock „sako; sukně“ (Alm 78). V litevských písemných pramenech je doloženo z 18. století (R 241; MŽ 322). lýpkė, lýpkis „vesta“, srov. něm. dial. līfke „tamtéž“ (Alm 81). Jde o slovo německého původu, srov. něm. Leibchen „tamtéž“, což je zdrobnělina něm. Leib „trup“ (Fr II 19; Grimm XII 591). Název je doložen v tisku Malé Litvy z 19. století (K I 165; II 350; LC 1879, 21). Dnes se užívá zřídka (Dov, Kv; LKŽ VIII 566). Vyskytuje se také v lotyštině, srov. līvķis, lūbķens „tamtéž“ (Sehwers 72, 73, 232). Forma līvķe se užívala u kuršských rybářů (Voelkel 17; Pietsch 76, 78). liùčius, liùčas, lìčas „obnošená, nekvalitní sukně“. Jde o slovo nejasného původu. E. Fraenkel je odvozuje z němčiny, srov. něm. Litze „stužka, lem“ (FrnW 363). Snad by bylo možné slovo spojovat s pol. tyczak „pytlovina“. V litevských písemných pramenech se toto slovo objevilo až ve 20. století; je doloženo v oblasti mezi Rokiškisem, Kupiškisem, Panevėžysem, Pakruojisem, Radviliškisem, Raseiniai a Kėdainiai (LKŽ VII 400, 597; LKA I 115ž., 193). mandūra, mandūras, mandūrė „vojenské sako“, srov. něm. Montur „tamtéž“ (Alm 84; FrnW 405). Do němčiny se slovo dostalo z francouzštiny, srov. franc. monture „vojenský oděv“ (Dauzat 484; Фасмер III 9). Výpůjčka se nachází v litevských slovnících a sbírkách lidové slovesnosti z 19.–20. století, dnes se stále vyskytuje v některých žemaitských lokalitách (D 114; ND 346; KlpD 41; K 242; KŽ 1363; LKŽ VII 824, 825). Častější jsou podoby tohoto názvu, které se dostaly do litevštiny přes ruštinu: mandaras, manderà, mandièra, mùndiera, mundìerius, mundyras, mundyrius. Není zcela jasné, zda podoby mundūra, mundūras, mundùrs pronikly do litevštiny přes ruštinu, nebo němčinu; srov. rus. мундур „tamtéž“, něm. Montur. màntelis, mentelis „plášť; sako“, srov. něm. Mantel, východopruské něm. mentel „tamtéž“. Cesta této výpůjčky do litevštiny není zcela jasná. V některých pramenech se rozlišují významy slova màntelio: předpokládá se, že ve významu cestovního pláště tato forma přišla z němčiny, zatímco ve významu oděvu k přehození přes ramena, pláště proti prachu, přišla z polštiny, srov. pol. mantel „plášť“ (Alm 84; FrnW 409; Skardžius 127). Pramenem něm. Mantel je lat. mantum „krátký plášť“ (Kluge 460; Pfeifer 836). 106 V litevštině je poprvé zmíněn v slovnících ze 17. století (SD3 298; Lex 60a). Nachází se také v pozdějších tištěných pramenech (R 251; MŽ 335; K 242; N 383, 393; J; KŽ 1365). V některých pramenech je zaznamenána podoba mentelis (N 393; Mit II 45 (Prk); KŽ 1396). Název užívá část Žemaitů a Suvalčanů (DūnŽ 508; LKŽ VII 845; VIII 18). Viz také menėdelis. Výpůjčky maũntelis, mantels, mėntelis „plášť“ mají také Lotyši. Maũntelis je slovo spisovného jazyka (Sehwers 76, 79; ME II 601; EH I 782, 800; LLVV V 87). meñdelis „krátký dámský kabátek, halenka“, srov. východopruské něm. mentel, mantel „plášť; kabátek“ (Alm 86; FrnW 409, 436). Užívá se u obyvatel okolí Kretingy, je doloženo ve slovníku A. Kuršaitise (KŽ 1394; LKŽ VII 7). Viz také mañtelis. mùčė, mùčė, mùčià „čepice; nekvalitní čepice; čepeček vdané ženy“, srov. středohornoněm. mutze, mütze „čepice“ (Alm 88; FrnW 467). Do němčiny se slovo dostalo z lidové latiny, srov. lat. almucia „pokrývka hlavy duchovních; taková kukla zakrývající hlavu a ramena“, kterou němčina převzala z arabštiny, srov. arab. mustakah „kožešinový plášť s dlouhými rukávy“. Arabština si toto slovo vypůjčila z perštiny, srov. pers. muštā „kožešinový plášť“ (Kluge 497). Z latiny pochází také franc. aumusse „pokrývka hlavy“ a špan. almucio „tamtéž“ (Dauzat 60). Jiní badatelé se přiklánějí k názoru, že lat. almucia je germánského původu (Pfeifer 903–4). Název se nachází v mnoha litevských písemných památkách již od 17. století (Lex 63; R 90, 192, 262; MŽ 173, 350; K 262; J; JV 676, 718, 1022; JD 19; KŽ 1435). Užívá ho K. Donelaitis (Kabelka 136). Je rozšířen na značném území Litvy, které bylo ve styku s Východním Pruskem (LKŽ VIII 377). Tento germanismus mají také Lotyši, srov. lotyš. mice „čepec, kukla, malá pletená čepička“. Do lotyštiny se dostal koncem 16. nebo začátkem 17. století z dolnoněmčiny, srov. dolnoněm. mütts(e). Užívá se ve spisovném jazyce (Sehwers 79, 194, 243; ME II 622–623; LLVV V 200). Z lotyšského slova vznikla podoba mičė, která se vyskytuje v severní Litvě. Mimochodem, tento název je rozšířen také v dalších zemích severní a střední Evropy, srov. est. müts, švéd. mössa, nor. møsse, starodán. myts(e), nizoz. muts. Všude znamená čepici. mùfas „muff“, srov. něm. Muff „tamtéž“ (Alm 89; FrnW 468). Do němčiny se výpůjčka dostala přes střední nizozemštinu, srov. nizoz. moffel, muffel „kožešinová rukavice, muff“, z francouzštiny, srov. franc. moufle „velká rukavice“, které toto slovo pochází z lidové latiny, srov. lat. muffula „kožešinová rukavice“ (Kluge 490; Pfeifer 894; Dauzat 488). Litev. mùfas je doloženo pouze ve slovníku F. Kuršaitise (K II 70). Častější je podoba muflã, která se dostala přes polštinu, srov. pol. mufka „muff“. Z němčiny pochází také slovo mufe „tamtéž“ ve spisovné lotyštině (LLVV V 280). nýderis „spodní (sukně)“, srov. něm. nieder „dolů“. Doloženo v okolí Kuršėnai (DūnŽ 513). pliòras „závoj“, srov. něm. Flor „závoj, krep“ (Alm 102). Do němčiny 107 Do jazyka se toto označení dostalo v 16. století z nizozemštiny, srov. nl. floers „krep; samet“. Původ nizozemského slova není zcela jasný, pravděpodobně souvisí s fr. velous, velours „samet“, pocházejícím z lat. villōsus „chlupatý“ (Kluge 208; Dauzat 743; Фасмер IV 199). Označení se užívalo v Malé Litvě (MŽ 189; KŽ 1914). Viz také flioras. Slovo pluōre „tamtéž“ se vyskytuje v lotyštině (Sehwers 93; ME III 364). Mimochodem, znají je také Estonci, srov. est. dial. plōr „tamtéž“. pliūštrokas „kabát, plášť“, srov. něm. Plüschrock „plyšové sako“. Něm. Plüschrock < Plüsch „plyš“ + Rock „sako“ (Grimm XIII 1949). Výpůjčka je známa v některých žemaitských lokalitách (LKŽ X 283). raimantelis „krátký plášť (obvykle podšitý vatou)“, srov. něm. Reitmantel „jezdecký plášť“ < reiten „jezdit“ + Mantel „plášť“. Vyskytuje se v okolí Pasvalysu (LKŽ XI 54). raitūžės, raitūžės „starodávné kalhoty; kalhoty jezdce“, raitūžai „kabát bez šosů“, srov. něm. Reithose „jezdecké kalhoty“ < reiten „jezdit“ + Hose „kalhoty“ (LKŽ XI 86). Užívá se v některých oblastech Suvalkije, vyskytuje se v tisku 19.–20. století (Tat; J II 72; KŽ 2052). rėgenmantelis „plášť do deště“, srov. něm. Regenmantel „tamtéž“ < Regen „déšť“ + Mantel „plášť“. Vyskytuje se v západožemaitském nářečí (Vaičiulytė 122). rūikis, rūikinės, rūikės, rūikinis „sukňová spodnice; spodní sukně“, srov. něm. Rock „sukně“ (Alm 113; FrnW 746). Podle názoru K. Būgy se výpůjčka dostala do litevštiny prostřednictvím kurštiny (K. Būg II 304). Pravděpodobně však byla přejata přímo z němčiny. V některých východopruských německých nářečích se totiž po o vyslovoval přechodný zvuk o[ə]. Proto je třeba rūikis odvozovat z východopruského něm. rook „sukně“⁶. Původ německého Rock je značně nejasný. Někteří lingvisté se je pokoušejí spojovat se staroirským rucht „tunika, vlněný spodní oděv pro muže“, jiní se domnívají, že jde o slovo germánského původu (Kluge 604; Pfeifer 1133). Toto označení sukně se užívá v některých žemaitských lokalitách, nachází se v několika slovnících z konce 19. až 20. století (J rūikinis ve významu „nekvalitní oděv“; KŽ 2106; LKŽ XI 51, 911; LKA 115ž., 193). rūlis „druh kožichu“, srov. něm. dial. rul „kladka, cívka“ (LKŽ XI 946). V litevštině ostatně rūlis znamená také válec, cívku. Ve významu oděvu je doloženo pouze v Šatėch (okres Skuodas). Tam se vyskytuje také přídavné jméno utvořené z tohoto slova, srov. rūliški kailiniai (LKŽ XI 946). šv́ras „závoj“, srov. východopruské něm. schar „tamtéž“. Užíváno v časopise „Aušra“, nachází se v několika slovnících (A 1885, 351; K 426; KŽ 2162; LKŽ XII 570). Viz také šūras. 6 Čepienė N. Původ dvojhlásky ui ve výpůjčkách z němčiny. — Teze příspěvků z konference věnované památce Antanase Salise, Vilnius, 1992, 9. 108 skīndelis „kus rozpadlého oděvu, hadr; roztrhaný oděv“. Původ tohoto slova není zcela jasný. Lze předpokládat, že jde o germanismus, srov. litev. skīndelis, šīndelis „mal ksna“, odvozené z něm. Schindel „tamtéž“ (DūnŽ 328). K takovému významovému posunu mohlo dojít již v litevštině. Pravděpodobnější však patrně je, že jde o slovo litevského původu, srov. skisti, skinda „rozpadat se, řídnout, třepit se“: Již se rozpadají pastýřovy košile i sermėga, a kalhoty se už rozpadly, tj. přetrhly se, roztrhly (J). Vyskytuje se také méně častá forma škindelis „hadr“. V litevských nářečích se však objevují případy záměny s/š (LD 147–148). Tento název užívají jižní Žemaité z Varniai (DūnŽ 328; LKŽ XII 898). spaneris „svetr, krátký plášť“. Podle K. Alminauskise mohlo slovo pocházet z němčiny, srov. něm. spannen „napínat, navlékat“ (Alm 117). Ostatní zdroje toto slovo nedokládají. strėplė, strėplė „punčocha“. K. Būga odvozoval slovo od nářeční německé podoby Strumpf „tamtéž“ (K. Būg II 222; Alm 120; FrnW 921). Přesvědčivější je však vysvětlení F. Hinzeho, že zdrojem této výpůjčky je německé slovo související s něm. streifen „vyhrnovat, navlékat“, srov. také něm. Streifling „punčocha bez chodidla“ (Hinze 34–36). Tato výpůjčka se vyskytuje také v polštině, srov. kašub. strefla, pol. nář. strefla „tamtéž“ (Karlowicz VI 452). V písemném jazyce Malé Litvy je doloženo od 17. století (C II 1008; B; K 408; N 506; KŽ 2270; LKŽ XIII 953). Viz také strėplė. šarcas „zástěra“, srov. něm. nář. šart, šorts „tamtéž“ (Alm 122). V slovnících Malé Litvy se užívá od 18. století (R 224; MŽ 298; N 513; K 421; KŽ 2389; LKŽ XIV 515). Viz také žiūrstas, šiurčas. šerdokas „starobylý svrchní oděv bez rukávů, vesta“. Cesta tohoto slova do litevštiny není jasná. Mohlo se dostat přes polštinu, srov. litev. serdōkas „tamtéž“, z pol. serdak „halena, obvykle kožešinou podšitá“ (LKŽ XII 424; XIV 647). Je však možné i to, že se tato forma dostala do litevštiny přímo z němčiny, srov. východopruské něm. scherldok, scheldok „zástěra“ (Fr II 267; Grimm XV 2071). Jde o nářeční formy něm. Schurztuch. Šerdokas se v písemném jazyce poprvé objevuje v 18. století, ve slovnících Malé Litvy (R 274; MŽ 367). Spojení šerdokas geležinis tam znamená brnění. Ve významu „vesta“ se užívá v několika slovnících z 19.–20. století (N 519; [K 424]; NdŽ IV 473; KŽ 2397). Viz také šiurštōkas. šerkai „zástěra“. Původ není zcela jasný, slovo by však snad mělo být spojováno s názvy zástěry přejatými z němčiny. V písemných památkách Malé Litvy je doloženo od 17. století (Lex 77a; C II 500; Q 466; [K424]; N 516; KŽ 2397; LKŽ XIV 655). šerpė „pás; šátek“, srov. něm. Schärpe „tamtéž“ (LKŽ XIV 662). Do němčiny se toto slovo dostalo ve 12. století přes střední nizozemštinu ze staré francouzštiny, srov. franc. escherpe „poutnická brašna“. Francouzi je převzali z latiny, srov. lat. scirpea „brašna z rákosí“. Středohornoněmecké schirpe tehdy rovněž znamenalo poutnickou brašnu. V 17. století Němci znovu 109 Toto slovo převzala z francouzštiny, kde již získalo poněkud odlišnou podobu a význam, srov. franc. écharpe „páska na paži“ (Kluge 637; Pfeifer 1183; Klein 1393; Dauzat 262—3). Litevský název se nachází v několika slovnících z 19.—20. století; užívali jej J. Jablonskis a J. Balčikonis (KII 148; KŽ 2398). Vyskytuje se v některých částech Suvalkije. Toto slovo je rozšířeno po celé Evropě, srov. angl. scarf „šála“, švéd. scarf „tamtéž“, nizoz. sjerp „šála; páska na paži“, it. sciarpa „tamtéž“, šp. charpa „páska na paži“, rus. шарф „šála“, pol. szarfa „pruh“⁷. šydas „tule k zahalování tváře, závoj“, srov. dolnoněm. sïde „hedvábí“ (FrnW 979). Do němčiny se slovo dostalo z lidové latiny, srov. lat. sēta „hedvábí“ (Kluge 699; Pfeifer 121). Liet. šydas se nachází v některých písemných památkách a užívá se ve spisovném jazyce (N 517; KŽ 2403; LKŽ XIV 733; DŽ¹ 811). V písemném jazyce se slovo užívá již od 17. století, tehdy však mělo význam „průsvitná, tenká, řídká tkanina“ (Lex 423; Q 292; MŽ 411; [K 426]). Tato výpůjčka se vyskytuje také v lotyštině, srov. lot. zīde, zīds „hedvábí“, slovo spisovného jazyka (Sehwers 165; ME IV 732; LWV 873). Mimochodem, znají je i Estonci, srov. est. siit „hedvábí“. šiōlė, šiōlė, šiōlė „šála, šátek“, srov. něm. Schal „tamtéž“ (LKŽ XIV 833). Název se do němčiny dostal z angličtiny, srov. angl. shawl „šál, šátek“, rozšířil se počátkem 19. století. Slovo je perského původu, srov. pers. šāl „přehoz přes ramena“, pojmenované podle indického města Shāliat (Kluge 632; Pfeifer 1177; Klein 1432; Oxford 817). Litev. šiōlė je vzácné slovo, užívané v okolí Jurbarkasu a Šakiai; nachází se v některých slovnících 20. století (KŽ 2409; Rtr 1166). šyras „závoj“, srov. východopruské něm. schir „tenké plátno; závoj“ (Alm 126; FrnW 986). Německé slovo získalo tento význam v 16. století, kdy se přídavné jméno schier „lehký, rychlý“ změnilo v podstatné jméno (Kluge 647). Název se užíval v Malé Litvě. V písemném jazyce je doložen od poloviny 19. století (N 519; K 426; II 158; KŽ 2410; BsO 388; KlvD 201; LKŽ XIV 845). Viz také šyras. šiurčas „zástěra“, srov. nář. něm. šart, šorts, něm. Schürze „tamtéž“ (Alm 122; FrnW 995). Je doloženo v překladu Bible J. Bretkūna z roku 1590 (BB 1 Moz 3,7), vyskytuje se také v některých jazykovědných pracích (BzB 330; LKŽ XIV 948). Viz také žiūrstas, šarcas. šiuršis, šiurkšis, šiuršas, šiuršė, šiulšis „zástěra; dlouhé šaty; teplá vesta; podprsenka; spodní sukně“, srov. něm. Schürze, východopruské něm. šorz, šerts „zástěra“ (Alm 127; FrnW 995; Užpurvis 164). Je doloženo ve sbírkách lidové slovesnosti a slovnících z 19.—20. století (LB 36; KlpD 4; Kos 35, 159; J; KŽ 2416; LKŽ XIV 952, 966). Je rozšířeno v Žemaitiji. Viz také žiūrstas. šiurštas, šiurštas, šiurkštas „zástěra“, srov. východopruské něm. šorst, šerst „tamtéž“ (Alm 127; FrnW 995). Je doloženo v Malé Litvě v 19.—20. 7 S a b a l i a u s k a i t ė D. Šerpė. — Kalbos kultūra 64, 1993, 83—85. 110 a. v lidových sbírkách, slovnících (RD 12; KlvD 249; MŽ 283, 348, 426; K 430; N 524; KŽ 2416; LKŽ XIV 953, 966). Viz také žiūrstas. šiurštokas, šiurčiukas, šerštukas „zástěra, kožená zástěra“, žerštūkas, žerstukas „sukně; sukně z domácí látky“, srov. východopruské něm. šorštuch, šerštuch, něm. Schuztuch „tamtéž“ (Alm 127; FrnW 995). Německé formy jsou složeny ze dvou slov: šoršt, šeršt, Schurz „tamtéž“ + Tuch „šátek, hadr“ (Grimm XV 2070). Formy šiurštokas a šiurčiukas se užívaly v Malé Litvě a jsou doloženy v jejím písemném jazyce již od 16. století (BB 1 Moz 3,7; N 524; K 430; BzB 330; KŽ 2416; LKŽ XIV 967). Zeměpisné rozšíření forem šerštukas, žerštūkas, žerstukas je sporné: vyskytují se ve východní Litvě a na jednotlivých místech jižní a jihozápadní Litvy (LKŽ XIV 667; LKŽ K; LKA I 193; LEB 344). Je možné, že se dostaly přes polštinu, srov. pol. szorstuch „tamtéž“. Viz také žiurštokas, šerdokas. Lotyš. skuōrtele, skuōtele „zástěra, zástěra řemeslníka“ se spojuje se střední dolnoněmčinou schorteldōk „tamtéž“ nebo se střední dolnoněmčinou schōtvel (Sehwers 108; ME III 910, 911; Karulis II 220). šiurštolius „zástěra, kožená zástěra“, srov. východopruské něm. šoršt „zástěra“. Podle K. Alminauskise je utvořeno pomocí litevské přípony, srov. senōlis, senōlius (Alm 127; FrnW 995). Je doloženo v některých slovnících z 19.–20. století (MŽ 283, 348, 426; N 524; KŽ 2416). Viz také žiūrstas, žiurštolius. šlafrokas, šloprukas, šleprokas, šlepriokas „domácí župan; ošuntělý, obnošený plášť“, srov. něm. Schlafrock „ranní župan“ (Alm 129). Jde o slovo germánského původu, srov. nizoz. slaaprok „tamtéž“ (Kluge 652), srov. rovněž něm. Schlaf „spánek“ + Rock „sako“. Užívá se v okolí Skuodasu, Joniškisu, Raseiniai a Radviliškisu. Forma šlafrokas je doložena v několika slovnících 20. století (NdŽ IV 509; LL 248; LKŽ XIV 993, 1046). šlebe, šlebė, šlebė, šliobė „dlouhý svrchní oděv pro ženy nebo děti, s rukávy a oblékající se přes hlavu; krátký svrchní oděv bez rukávů (obvykle teplý, kožešinový), vesta; sukně sešitá se živůtkem; sukně“, srov. něm. dial. schlabbe „dětská zástěrka, bryndák“ (LKŽ XIV 1031—1032, 1074; Fr II 277). Jde o slovo německého původu, srov. něm. schlabbern „srkat, hltat“ (Grimm XV 229, 230). Litevské pojmenování je doloženo v mnoha slovnících 20. století a užívá se v Suvalkiji a západní Žemaitiji. šlejeris, šleieris „svatební pokrývka hlavy nevěsty, závoj“, srov. něm. Schleier „závoj“ (Alm 128). Původ německého slova není zcela jasný, někdy se je pokoušejí spojovat se střední nizozemštinou slōien „vléci (po zemi), vláčet“, slōi, slōie „vlečka oděvu“ (Kluge 655; Pfeifer 1210). V litevštině je to vzácné slovo. Užívá se v okolí Naujoji Akmenė a Šilutė a je doloženo ve slovníku F. Kuršaitise (K II 158; LKŽ XIV 1037). Bylo známé v Malé Litvě. šliopmučia, šliopmicė „noční čepeček“, šliōpmučė, šliōkmučė „obyčejná čepice“, srov. něm. Schlafmütze, něm. dial. šlopmezz „noční čepeček“ (Alm 128; LKŽ XIV 1075, 1077). Německé slovo vzniklo v 17. 111 a.: něm. Schlafmütze<Schlaf„spánek“ + Mütze„čepice“ (Kluge 625; Pfeifer 1204). Podoba šliopmicė se vyskytuje v takzvaném Krauseho slovníku z počátku 18. století, šliopmučia ve slovníku F. Kuršaitise (Q 359; K II 156). Označení pro nekvalitní čepici se užívají v okolí Šakiai a Jurbarkas. Lotyši mají také přejaté slovo šļapmice „noční čepička“ (Sehwers 134, 243; ME IV 59). šlipna „nekvalitní čepice“, srov. něm. dial. schlibb „stará čepice“ (Alm 129). Vzácné slovo doložené v některých slovnících a jazykovědných pracích z 19.–20. století (K 433; LsB 366; NdŽ IV 519; KŽ 2423; LKŽ XIV 1080). šlipsas, šlipsis „kravata“, srov. něm. Schlipps „tamtéž“ (Alm 129). Jde o slovo německého původu (Kluge 658). Litevské šlipsas je novější výpůjčka, užívaná v mnoha nářečích a doložená v dílech I. Simonaitvtė (LKŽ XIV 1080). Toto označení se vyskytuje také v lotyštině, srov. lot. šlipsts „tamtéž“ (Rekēna 467). šliūcas „sukně s bočním rozparkem“, srov. něm. Schlitz „rozparek na sukni“ (Fr II 287; LKŽ XIV 1087). Slovo germánského původu (Kluge 659). V litevštině jde o velmi vzácnou výpůjčku. štrėplė „punčocha“. Doloženo ve slovnících Malé Litvy od 17. století (Lex 85; R 153, 345; MŽ 281, 461; [K 439]; N 530; KŽ 2440; LKŽ XV 306). Viz také strėplė. štrikjakas „svetr“, srov. něm. Strickjacke „pletený kabátek“. Slovo německého původu, srov. stricken „plést“ + Jacke „kabátek, bunda“ (Duden 2524). Vyskytuje se v západním žemaitském nářečí (Vaičiulytė 122). štriumpa, štrumpa, štriumpė, štrumpė „punčocha“, srov. něm. z Východního Pruska štrümp, strömp „tamtéž“ (Alm 138; FrnW 1029). Něm. Strumpf je slovo germánského původu; významu ‚punčocha‘ nabylo v 16. století (Kluge 759; Grimm XX 116—118; Buck 427). Litevské slovo se užívá v okolí Jurbarkas a Šakiai, je doloženo v některých slovnících a sbírkách folkloru z 19.–20. století (K 440; II 215; J; JD 1156; KŽ 2440; LKŽ XV 307, 308). Germanismy strimpa a strumpis „punčocha, návlek na lýtko“ se vyskytují také v lotyštině (Sehwers 125; ME III 1090). uñdrokas „spodní“, srov. něm. Unterrock „spodní sukně“ < unter „pod“ + Rock „sukně“. Vyskytuje se v západožemaitském nářečí (Vaičiulytė 123). V litevských dialektech jsou mnohem častější podoby, které se rozšířily prostřednictvím slovanských jazyků, srov. andarōkas, anderēkas, indarōkas aj. (LKA I 193). ùndrūžes „spodní kalhoty“, srov. něm. Unterhose „tamtéž“. Slovo německého původu, srov. unter „pod“ + Hose „kalhoty“ (Kluge 807). Je možné, že se do litevštiny dostalo přes kurskou nářeční oblast, srov. kurské underūžes „tamtéž“ (Pietsch 76,78). Vyskytuje se v západožemaitském nářečí (Vaičiulytė 123). 112 ūtkis „klobouk“, srov. něm. Hut (?) „tamtéž“. Tento název klobouku je rozšířen i v dalších germánských jazycích, srov. angl. hat, dán. hat, švéd. hatt aj. Germánské názvy se pokoušejí spojovat s indoevropským kořenem *kadh- „chránit, pokrývat“ (Kluge 322; Klein 707,741; Buck 433; Pokorny 516). Litevské ūtkis se vyskytuje v západožemaitském nářečí (Vaičiulytė 123). vėstė, výstė, výstas, výstas „vesta, živůtek“, srov. něm. Weste „vesta“ (Alm 147; FrnW 1231; Čepienė 39). Do němčiny se tento název dostal na konci 17. století přes francouzštinu, srov. franc. veste „kabátek, sako, halenka“, z italštiny, srov. ital. veste „oděv, šatstvo“. Jeho zdrojem je lat. vestis „oděv“, které se spojuje s chet. ues-, uas- „svlékat se“, sanskr. vastra-, tochar. B vastri, řec. ἔσθος, góts. wasti „oděv, šat“ (Kluge 857; Pfeifer 1560; Dauzat 748–749; Schrader I 591; Pokorny 1172–1173). Litevský název se nachází ve slovnících z 18.–20. století (R 339; MŽ 327, 404, 544; K 499; J; KŽ 2669). Vyskytuje se na jednotlivých místech Žemaitska a Suvalkije (Vaičiulytė 124; KudN 262; LKŽ K). Do některých míst v severní Litvě (Joniškis, Pasvalys, Biržai) se mohl dostat z lotyštiny, srov. lotyš. veste „vesta“, kam se název rovněž dostal z němčiny (Sehwers 155, 232; ME IV 546). Jde o slovo spisovné lotyštiny (LVV 851). žel̇pstbinderis „kravata“, srov. něm. Selbstbinder „tamtéž“. Slovo německého původu, srov. selbst „sám“ + Binder „kravata“, binden „uvázat“ (Duden 2374). Tento název užívají západní Žemaité (Vaičiulytė). žėkė, žākė „ponožka“, srov. východopruské něm. zōk, zōk „tamtéž“ (Alm 150; FrnW 1296). Němci převzali slovo z latiny, srov. lat. soccus „druh lehké obuvi“, kam se dostalo z řečtiny, srov. řec. σῦκχος „tamtéž“. Řecké slovo se odvozuje z východních jazyků, možná z fryžštiny (Kluge 713; Klein 1467). Slovo je rozšířeno v severní a západní části Žemaitska (Vaičiulytė 124; LKŽ K). Nachází se v některých slovnících (K 515, 518; N 538, 541; KŽ 2727, 2736). Viz také dzěkė. Tuto výpůjčku má spisovná lotyština, srov. lotyš. zeķe „ponožka“ (Sehwers 162, 240; ME IV 703; LVV 871). Je rozšířena v dalších germánských jazycích, srov. dán. sok, švéd. socka, nizoz. sok, angl. sock. Finský výraz sukka „tamtéž“ je germánského původu. žiuṙstas, žiuṙstė, žiuṙštas, žiuṙštas, žiuṙkštas „zástěra“, srov. východopruské něm. šoršt, šęršť „tamtéž“ (Alm 150; FrnW 1316). Jde o nářeční podoby něm. Schurtz, Schürze. Název je germánského původu a spojuje se s angl. shìrt „košile“, short „krátký“ (Kluge 685). Výpůjčka je rozšířena po celé Litvě. Nachází se v mnoha písemných památkách již od 17. století (Lex 77; C II 503; Q 466; Brand 190; R 190, 319; MŽ 348, 428; N 525; I). Viz také šiurštas. žiuṙštokas, žiuṙstokas „zástěra, nekvalitní zástěra“, srov. východopruské něm. šorštuch „tamtéž“ (Alm 150). Bylo známo v Malé Litvě a užívá se na některých místech Suvalkije (Urbanavičiūtė 159). Viz také šiurštokas. 113 žiurštolius „zástěra“, srov. východopruské něm. šoršt „tamtéž“ (Alm 150). Je doloženo ve slovníku G. H. F. Nesselmanna (N 551). Dále viz šiurštolius. OBUV filcas „bota z bílé plsti a kůže“, srov. něm. Filz „plsť“. Vyskytuje se v Žemaitsku a na některých místech východní Litvy (LKŽ K). Dále viz filcas „čepice“. kárkė „střevíc, pantofel“, srov. něm. Korke „tamtéž“ (Alm 63). Užíváno v Malé Litvě (K 168; N 180; KŽ 1045; LKŽ V 290). Dále viz kùrkė. kliùrė, kliùrkė „pantofel“, srov. východopruské něm. klorre „tamtéž“ (Alm 68; FrnW 274; LKŽ VI 128, 129, 185). Doloženo ve slovnících Malé Litvy (R 229; MŽ 306; K 192; N 221; KŽ 1155). klùmpė, klùmpa, klùmpas, klùmpis, klùmpė, klùmbė, klùmbis, klùmbis „dřevák vydlabaný z kusu dřeva; střevíc s dřevěnou podrážkou“, srov. východopruské něm. klumpe, klompe „pantofel, dřevák“ (Alm 69; FrnW 275–276). Německé Klumpen je slovo germánského původu, příbuzné s angl. clump „hrouda, kus“, dán. klampe „dřevák“ (Kluge 379; Pfeifer 675; Klein 303). Tato výpůjčka je zvláště rozšířená v Malé Litvě, Žemaitsku a Suvalkiji; v Aukštaitiji a Dzūkiji je poněkud méně častá (DūnŽ 143; DrskŽ 158, 159; LEB 368, 378, 380; LKŽ VI 169, 170, 171, 172). Je doložena v dílech K. Donelaitise a v mnoha slovnících (Kabelka 115; R 209; MŽ 279; N 220; K 193; J II 172, 173). Užívá se ve spisovném jazyce (DŽ¹ 317). Výpůjčka klùmpė posloužila také k tvorbě dalších litevských názvů obuvi, srov. klùmbatis, klumbòkas, klùmpbatis, klùmpkurpė, klumpòkas, klùmpsopogis, medklumpis. Slova klumpas, klumbas „tamtéž“ mají také Lotyši (Sehwers 52; ME II 234). Z litevštiny si toto slovo vypůjčily některé slovanské jazyky: pol. klompie, klumpie, bělor. клумба, rus. nář. клумба, клумпы, клумбы „tamtéž“ aj. (Лаучюте 30, 31, 36; Zinkevičius I 265; II 49; III 126, 129). kùrkė „pantofel“, srov. východopruské něm. kork „tamtéž“ (Alm 56; FrnW 316). Ve významu „pantofel“ se něm. Kork užívalo ve východopruských nářečích (Trübner IV 236; Fr I 409). Něm. Kork „zátka“ bylo převzato z nizozemštiny, srov. niz. kurk „tamtéž“, které je získalo přes španělštinu, srov. šp. corcho „korkový dub“, z latiny, srov. lat. cortex „kůra“ (Kluge 394). Slovo bylo známo v Malé Litvě (R 229, 274; MŽ 306, 367; [K 212]; LKŽ VI 953). Dále viz kárkė. pantùpelis, patupelis „pantofel“, srov. něm. Pantoffel „tamtéž“ (Alm 95; FrnW 537). Do němčiny se toto slovo dostalo v 15. století z francouzštiny, srov. franc. pantoufle „tamtéž“ (srov. také it. pantofola, středověké lat. pantofla „tamtéž“). Další původ není jasný; byly pokusy spojovat je s řec. *παντόφελλος „korková kůra, korková obuv“. Mimochodem, toto slovo není doloženo v řeckých písemných památkách (Kluge 529; Pfeifer 967; Klein 1121; Buck 430; Фасмер IV 127). Je doloženo v písemných památkách Malé Litvy (Q¹ 7; N 280; K 292, [299]; LKŽ IX 620, 639). Častější jsou podoby přejaté přes slovanské jazyky: pantaflia, pantāflis, pantāple, pantāplis, pantēpelis, puntāplis, srov. pol. pantofla, pantofel „taková obuv“, bělor. пантофель „pantofel“. 114 šklumpė, šliumpė „klumpė“. Užívá se na některých místech Dzūkije (LKŽ XIV 988). Takové přidané š se vyskytuje v litevských nářečích, srov. škiṅka, škiūna „kuinas“, škrūptelėti (LD 191). Dále viz klumpė. šliūrė, šliurkė, šliūrkė, šliurpė „lehká (obvykle domácí) obuv; každodenní obuv s dřevěnou podrážkou a koženým či látkovým svrškem, střevíc; obnošená obuv“, srov. východopruské něm. šlore, dolnoněm. schlurre „pantofel; obnošená bota“ (Alm 129; FrnW 1007). Německé označení pochází ze slovesa schlorren, schlurren, schlurfen „jít a vláčet nohy, šourat se“ (Grimm XV 766; Buck 431). Je to časté slovo, rozšířené zejména v západní části Litvy (LKŽ XV 2–3, 5, 6). Užívá se ve spisovném jazyce (DŽ¹ 819). Nachází se v mnoha slovnících a sbírkách folkloru od 18. století (R 229; MŽ 306; N 528; K 433; RD 154; KlvD 107; KlpD 81; J). Z litevštiny pochází také výraz litevských Rusů шлоры „totéž“ (Лаучюте 91). štyfelis „vysoká bota“, srov. něm. Stiefel „totéž“ (Janavičienė 83). Německé slovo bylo převzato z italštiny, srov. ital. stivale „totéž“. Z románských jazyků převzaly toto označení také některé další germánské jazyky, srov. nor. støvel, dán. støvle, švéd. stövel „vysoká bota, botička“ (Kluge 749). Vzácná výpůjčka vyskytující se v okolí Žemaičių Naumiestis (Janavičienė 83). zandālė „sandál“, srov. něm. Sandale „totéž“ (Janavičienė 83). Do němčiny a některých dalších evropských jazyků se dostalo přes latinu, srov. lat. sandalium „určitý druh obuvi“, z řečtiny, srov. řec. σανδάλιον < σάνδαλον „dřevěná bota“, které bylo pravděpodobně převzato z perštiny, srov. pers. sandal „bota“ (Kluge 623—624; Klein 1380; Oxford 786). Vzácná podoba užívaná v okolí Žemaičių Naumiestis (Janavičienė 83). Častější podoba užívaná ve spisovném jazyce je sandālas (DŽ¹ 681), která se do litevštiny nedostala přes němčinu. Jak již bylo uvedeno, K. Alminauskis uvádí přibližně 2 800 německých slov, která přešla do litevštiny. Jen malou část z nich — asi 80 — tvoří názvy oděvů a obuvi. Ve skutečnosti je toto číslo ještě nižší. Některá z probíraných slov jsou velmi vzácná, užívala se pouze v Malé Litvě a nenacházejí se ani v jiných nářečích, ani v písemných památkách, srov. aubė, spaneris. Existují také germanismy zaznamenané v písemných památkách, které však nejsou známy z litevských nářečí, srov. katėkis, sūras, kozoliai. Některá slova se vyskytují v jednotlivých nářečních oblastech, jsou však nesmírně vzácná, srov. nyderis, pliūstro kas, šliūcas. V litevských nářečích jsou rozšířenější výpůjčky klumpė, šlipsas, šliūrė, žiūrstas. Nacházejí se téměř po celé Litvě. Ostatní germanismy se většinou užívaly nebo užívají v Malé Litvě, Žemaitiji a Suvalkiji. Do východní části Litvy se stejná označení zpravidla dostala přes slovanské jazyky a germánská podoba slova bývá často mnohem vzácnější než slovanská, srov. alsdokas — galstukas, bliūzė — bliūzė, bliuzkė, jūpa — jupė, mufas — muftā, pantūpelis — pantāplis, mandūra — mundėrius. Mimochodem je třeba zmínit, že bylo nalezeno 8 označení nejasného původu, která se do litevštiny mohla dostat jak přes němčinu, tak přes slovanské jazyky, srov. būksos, strėplė, lūčiuos aj. Ze všech probíraných názvů oděvů a obuvi německého původu v litevštině 115 Ve spisovném jazyce se užívají pouze 4: klàmpe, šérpe, šỹdas ir šliùre. V lotyštině je situace jiná. Bylo nalezeno 25 společných názvů litevského a lotyšského jazyka germánského původu (jejich fonetická podoba se samozřejmě může poněkud lišit). Z nich se dokonce 12 užívá ve spisovné lotyštině. Jde o názvy základních oděvních součástí: bikses, blūze, mantelis, mice aj. V litevštině se tyto výpůjčky seskupují do několika výraznějších lexikálních skupin: slov označujících plášť, kabát či vestu; zástěru; pokrývky hlavy; závoj; ponožky; kravatu aj. Poměrně překvapivý je tak vysoký počet výpůjček označujících zástěru, srov. šarcas, širškai, šurčas, šiuršis, šiurkšis, šiuršas, šiuršė, šiurštas, šiurkštas, šiuštokas, šiurčtukas, šerštukas, šiurštolius, žiūrštas, žiurstė, žiurštas, žiūrštas, žiurkštas, žiurštokas, žiurštokas, žiurštolius. Názvy závoje a kravaty, stejně jako zřejmě i některé další, přišly do Litvy spolu s příslušnými reáliemi. Do očí bije velmi velká rozmanitost fonetické podoby týchž slov, srov. šlafrokas, šlioprukas, šleprokas, šlepriokas aj. Tato rozmanitost vznikla většinou na půdě litevského jazyka, někdy však byla tato slova přejata z několika německých nářečí. Např. kedelys a kietelis, užívaná jako dvě různá slova, pocházejí z téhož zdroje, do litevštiny však přišla z různých nářečí. Takových slov je i více. Nejvíce výpůjček jsme získali z německých nářečí Východního Pruska. První germánské názvy oděvních součástí jsou v litevském písemném jazyce doloženy již v 16. století. Jsou to šiurcas ir šiurštokas. V písemných památkách 17. století nacházíme 10 slov z této lexikální skupiny, mezi nimi mimochodem i žiūrštas; v 18. století jich je 15. Přibližně polovina názvů oděvních součástí a obuvi přejatých z němčiny je germánského původu. U některých slov však němčina sloužila pouze jako prostředník. Do litevštiny tak proniklo nemálo názvů latinského původu, srov. mantelis, šérpe, šỹdas, několik názvů řeckého původu, srov. žėke, snad pantūpelis. Zdrojem tří slov — jópė, kedelys, kietelis — je arabština; slov šiolė a snad mačė bei zandālė — perština. Některé výpůjčky, které pronikly do litevštiny, jsou rozšířeny v severní a střední Evropě, srov. bikses, mačė, šérpe, žėke. Dva germanismy (klàmpe, šliùre) již z litevštiny převzala některá slovanská nářečí. Mimochodem lze zmínit, že několik litevských názvů oděvních součástí a obuvi proniklo také do německých nářečí, srov. něm. nář. Kicke, Kicks, Kurp, Muturas, Moteres, Naginne (Fr I 357, 359, 449; II 74, 83, 88). ZKRATKY Borejszo — B o r e j s z o M. Nazwy ubiorów w języku polskim do roku 1600, Poznań, 1990. Brand — B r a n d J. A. Reysen durch die Marck Brandenburg, Preussen, Churland, Liefland, Plesscovien, Gross-Naugardien, Tweeren und Moscovien, Wesel, 1702. Brückner — B r ü c k n e r A. Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków, 1927. 116 Buck — B u c k C. D. A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages, Chicago, 1949. Čepienė — Č e p i e n ė N. Germanismy v západoaukštaitském nářečí Malé Litvy 17. století (na základě ”Lexicon Lithuanicum”).— Lietuvių kalbotyros klausimai 30, 1993, 37—46. Dauzat — D a u z a t A. Dictionnaire étymologique de la langue française, Paris, 1954. Duden — Duden. Das große Wörterbuch der deutschen Sprache. Herausgegeben und bearbeitet vom Wissenschaftlichen Rat und den Mitarbeiter der Dudenredaktion unter Leitung von Günther Drosdowski 1—6, Mannheim etc., 1976—1981. EH — E n d z e l ī n s J., H a u z e n b e r g a E. Papildinājumi un labojumi K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīcai 1—2, Rīgā, 1934—1946. Grimm — G r i m m J., G r i m m W. Deutsches Wörterbuch 1—33, München, 1984. Hinze — H i n z e F. Zwei Deutsche Lehnwörter im Baltischen. — Baltistica 21(1), 1985, 33—36. Janavičienė — J a n a v i č i e n ė J. Litevští obyvatelé Žemaičių Naumiestis, Vilnius, 1992. Kabelka — K a b e l k a J. Kristijono Donelaičio raštų leksika, Vilnius, 1964. Kapeleris — K a p e l e r i s K. Jak žili staří Litevci. — Lietuvininkai, Vilnius, 1970, 339—454. Karlovicz — K a r l o w i c z J., K r y ń s k i A., N i e d ź w i e d ź k i W. Słownik języka polskiego 1—8, Warszawa, 1900—1927. Karulis — K a r u l i s K. Latviešu etimoloģijas vārdnīca 1—2, Rīgā, 1992. Klein — K l e i n E. A Comprehensive Etymological Dictionary of the English Language 1—2, Amsterdam etc., 1966—1967. Kluge — K l u g e F. Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, Berlin, 1957. KudN — Kudirkos Naumiestis, Vilnius, 1990. LEB — Nástin litevské etnografie, Vilnius, 1964. Lex — Lexicon Lithuanicum, připravil V. Drotvinas, Vilnius, 1987 (Rukopisný německo-litevský slovník ze 17. století). LKŽ — Slovník litevského jazyka 3—15, Vilnius, 1956—1991; 2. vyd. 1—2, 1968—1969. LKŽ K — kartotéka Slovníku litevského jazyka. LLVV — Latviešu literārās valodas vārdnīca 1—7, Rīga, 1972—1989. LVV — Latviešu valodas vārdnīca, Rīga, 1987. 117 Mastonytė — Mastonytė M. Oděv dzūkijských žen ve druhé polovině 19. století — na počátku 20. století. — Z dějin litevské kultury 3, Vilnius, 1961, 173—189. ME — K. Mūlenbacha Latviešu valodas vārdnīca. Redigoval, doplnil a pokračoval J. Endzelīns 1—4, Rīga, 1923—1932. ND — Litevské lidové písně shromáždil, kriticky zpracoval a metrickým překladem opatřil G. H. F. Nesselmann, Berlín, 1853 (číslice označují čísla písní). Oxford — Oxfordský etymologický slovník angličtiny. Redigoval C. T. Onions, Oxford, 1985. Pfeifer — Etymologický slovník němčiny... přepracoval a doplnil Wolfgang Pfeifer 1—2, Berlín, 1993. Pietsch — Pietsch R. Fischerleben auf der Kurischen Nehrung, Berlin, 1982. Pokorny — Pokorny J. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch, Bern etc., 1959. Rekēna — Rekēna A. Řemeslná slovní zásoba v některých jižnolatyšských nářečích a její vztahy k odpovídajícím názvům ve slovanských jazycích, Rīga, 1975. Sanders — Sanders D. Slovník německého jazyka 1—2, Lipsko, 1860. Schrader — Schrader O. Reallexikon indoevropských starožitností 2. vyd., red. A. Nehring 1—2, Berlín aj., 1917—1923. SD3 — Slovník tří jazyků... Constantino Szyrwid... Třetí vydání... Vilnius... 1642. Sehwers — Sehwers J. Jazykově-kulturněhistorické studie především o německém vlivu v lotyštině, Berlín, 1953. Skardžius — Skardžius P. Die slavischen Lehnwörter im AltLita(u)ischen. — Národ a slovo 7, 1931, 1—252. Sławski — Sławski F. Etymologický slovník polského jazyka 1—5, Kraków, 1952—1985. Trübner — Trübners Deutsches Wörterbuch, hrsg. v. A. Götze 1—8, Berlin, 1939—1955. Urbanavičiūtė — Urbanavičiūtė Ž. Tvrdnutí souhlásek v dialektech Pruské Litvy. — Baltistica 6(2), 1970, 147—166. Urbutis — Urbutis V. Slavismy ve staré litevštině. — Baltistica 27(1), 1992, 4—15. Užpurvis — Užpurvis J. Tři jazykovědné studie (Drei sprachwissenschaftliche Studien) 1, Chicago, 1990. 118 Vaičiulytė — Vaičiulytė O. Slovník klajpedských nářečí (venkovská hovorová slovní zásoba). Diplomová práce Vilniuské státní univerzity. Vedoucí dr. V. Vitkauskas, Vilnius, 1977. Voelkel — Voelkel M. I. A. Litevské jazykové pozůstatky na Kurské kose, Heidelberg, 1879. Zinkevičius — Zinkevičius Z. Dějiny litevského jazyka 1—5, Vilnius, 1984—1992. Ат Пр — Историко-этнографический атлас Прибалтики. Одежда, Рига, 1986. Лаучюте — Лаучюте Ю. Словарь балтизмов в славянских языках, Ленинград, 1982. Фасмер — Фасмер М. Etymologický slovník ruského jazyka 1—4, Moskva, 1964—1973. ЭСБМ — Etymologický slovník běloruského jazyka. Red. V. U. Martynov 1—4, Minsk, 1978—1988. DALŠÍ ZKRATKY air. — irský angl. — anglický arab. — arabský a. — aukštaitský brus. — běloruský dab. — současný dan. — dánský dial. — nářeční est. — estonský got. — gótský gr. — řecký hetit. — chetitský ide. — indoevropský isl. — islandský isp. — španělský it. — italština kaš. — kašubština kuršinink. — kuršininkština lat. — lotyština lenk. — polština liet. — litevština lot. — latina nl. — nizozemština norv. — norština oland. — nizozemština pers. — perština plg. — srovnej pranc. — francouzština rus. — ruština sanskr. — sanskrt s. — stará švéd. — švédština tochar. B — tocharština B t.p. — také 119 střed. — střední něm. — němčina ž. — mapa žem. — žemaitština Zkratky nezařazené do tohoto seznamu jsou stejné jako v LKK (číslo uváděné u slovníků označuje stránku). NÁZVY ODĚVŮ A OBUVI NĚMECKÉHO PŮVODU V LITEVŠTINĚ Shrnutí Článek pojednává o názvech oděvů a obuvi německého původu v litevštině. Bylo jich nalezeno přibližně 80 (fonetické varianty se nepočítají). Některé z nich byly známé pouze v Malé Litvě, dnes se již nepoužívají. Jiné germanismy tohoto typu jsou zaznamenány v písemných památkách, v živém jazyce se však prakticky nevyskytují. Existují germanismy, které se vyskytují pouze v určitých oblastech. Názvů německého původu rozšířených po celé Litvě je málo. Většinou se používají, respektive používaly, v Malé Litvě, v Suvalsku a u Žemaitů. Do východní Litvy se tatáž přejatá slova většinou dostala prostřednictvím slovanských jazyků; německá podoba slova je často méně běžná než slovanská. Ze všech probíraných germanismů se ve spisovné litevštině používají pouze čtyři (klumpė „dřevák“, šerpė „šerpa“, šydas „závoj“, šliaurė „šála“). Bylo nalezeno 25 společných názvů německého původu pro litevštinu a lotyštinu (jejich fonetická podoba se samozřejmě může lišit): litev. bikšės, lotyš. bikses „kalhoty“; litev. blūzė, lotyš. blūze „blůza“; litev. jēkė, lotyš. jaka „bunda“; litev. kamziolė, lotyš. kamzolis „kamizola“; litev. plioras, lotyš. pluore „flór“ aj. Polovina z nich se používá ve spisovné lotyštině. V litevštině se tato slova rozčlenila do několika lexikálních skupin. Jde o germanismy označující zástěry, pláště, pokrývky hlavy, závoje, punčochy, kravaty aj. Zvlášť mnoho je názvů zástěr. Do očí bije fonetická rozmanitost týchž slov. Tato rozmanitost vznikla většinou již v litevštině. Někdy se totéž slovo dostalo do litevštiny z různých německých nářečí. Většina přejatých slov pochází z německých nářečí východního Pruska. První názvy oděvů a obuvi německého původu jsou v litevštině doloženy v 16. století. Přibližně polovina výpůjček tohoto typu je germánského původu. U některých slov byla němčina pouze prostředníkem. Do litevštiny tak proniklo mnoho slov latinského původu a také některé názvy řeckého, arabského a perského původu. Některá z nich jsou rozšířena v severní a střední Evropě. 120