Ciskodo lietuvininkų apylinkių šnekta

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Kazimieras GARŠVA CISKODSKÉ NÁŘEČÍ LITEVSKÝCH OBYVATEL OKOLÍ I. Historické poznámky Formálně (nikoli podle struktury) má litevské nářečí okolí Ciskodu1 podobnosti s nářečím Žietely, které se nachází na druhém okraji území litevského jazyka. Obě jsou nejvzdálenějšími izolovanými ostrovy litevského jazyka: Ciskodas je od hranice Litevské republiky vzdušnou čarou vzdálen na sever přes 100 kilometrů, Žietela je o stejný počet kilometrů na jih. Obě jsou s největší pravděpodobností nikoli sídly původního litevského obyvatelstva, ale koloniemi, které se zachovaly od dávných dob. Obě nářečí téměř vymizela, ale byla zaznamenána pro vědu (ciskodské nářečí méně). Na rozdíl od žietelského ciskodské nářečí navazuje na nejbližší nářečí hlavní části litevského jazykového území (vilenské), takže by mohlo být i jeho pokračováním (na severu hranice vilenského nářečí už neprobíhá stejným směrem, ale v Lotyšsku u Medumu a Grendže se prudce stáčí na západ). Ve dnech 22.–24. října 1911 (po tři dny) zkoumal ciskodské nářečí K. Būga, v červnu 1977 (rovněž několik dní) autor tohoto článku; od čtyř informátorů se snažil zaznamenat na magnetofonový pásek co nejvíce textů. Tentokrát bylo zaznamenáno několikanásobně více textů, stále však nedostatečně. Chybějí souvislé texty tradičního nářečí (méně ovlivněného lotyštinou, ruštinou, polštinou a běloruštinou). K. Būga takové texty bez magnetofonu zaznamenat nemohl a po 66 letech (ve skutečnosti už po 50 letech) se litevské nářečí přestalo užívat. Poznámky K. Būgy psané tužkou — „Litevské nářečí farnosti Ciskodas“ — se uchovávají v oddělení rukopisů vědecké knihovny Vilniuské univerzity (D 490; na 24 stranách sešitu — v přepisu by to bylo 12 stran — jsou zapsána převážně jednotlivá slova). Našich šifrovaných textů je 24 stran strojopisu. V archivech se dosud bohužel nenachází článek P. Būtena o tomto nářečí, který v roce 1925 předložil deníku „Lietuva“, jehož redakce jej nevytiskla ani nevrátila. Jasnější historické údaje o tom, kdy se Litevci usadili v okolí Ciskodu, nejsou k dispozici. Existují jen poměrně obecné informace, že Livonský řád v 15.–16. století usadil v jižní Latgale litevské zajatce (srov. Брейдак 1987, 19–29) a že po připojení Latgale k litevsko-polskému státu v letech 1561–1772 byli do těchto míst (na novou státní hranici) přesídleni Litevci. Dále jsou tu autorovy poznámky z článku— 1 Zástupci dvou okrajových nářečí litevského jazyka si říkali lietuv(i)ininkai: na jihozápadě — Litevci z Malé Litvy lietuvi(n)inkai, a na severovýchodě — Ciskodští Litevci lietuvi(n)inkai, kteří na konci existence nářečí vyslovovali lietuvi(n)inkai. 138 Dochovalo se svědectví starousedlíka z vesnice Girnakaliai J. Novika o přesídlení „hospodářů“ z ciskodských litevských vesnic v době nevolnictví před 300 lety (tak to knězi Urbelisovi, který tam působil, říkal profesor z Vilniusu, jenž měl historické dokumenty — nejpravděpodobnější by byl P. Būtenas). Podle údajů z roku 1851 (Manteuffel 1879) žili Litevci v 7—9 vesnicích již od nepaměti, takže jejich dějiny nepochybně sahají přinejmenším do XVII. století. Potvrzují to také názvy vesnic obývaných Litevci, založených nejpozději v tomto století: Girnakaliai(34b) (za carských dob úřední podoba — Гирнокали, nyní přeloženo do lotyštiny — Džērkali), Būodžiai (1), Kukučiai (2), Kurtinai (3), Pilveliai (2) (později — Jaskūnai). Litevské názvy mají také další lokality, v nichž nyní žijí ruští starověrci a Latgalci: Deneliški (Dieneliškes, okolí Ciskodu), Švedėliai (2) (okolí Vilianů), dále srov. zaniklé Možowajki (Mažavaiškiai (2) atd.). Dokládají to také příjmení v inventářích z XVIII. století z rezeknského starostenství: Gražul (Gražulis), Matulunas (Matulūnas), Žwirblis (Žvirblis); srov. také dodnes rozšířené příjmení v okolí Ciskodu Guds (Gūdas) atd. Oikonymum Švedėliai mohlo vzniknout po letech 1601 nebo 1625, kdy Švédové obsadili Rēzekne (Latgalci by vesnici nazvali *Zveidreni). V písemných pramenech se ciskodský okrsek uvádí od roku 1590 (pogost Čiskaden). Podle názoru K. Būgy (1961, 570—573) museli Litevci v okolí Ciskodu žít již v letech 1 4 7 8 — 1 5 1 9, kdy Latgalci z okolí Rēzekne a Daugavpils změnili dlouhou samohlásku u· na dvojhlásku ou (a i· — na ei). Dokládají to slova Re.zi't'a. / Ra.zi't'a. ~ Režytė „Rēzekne“, cýruļis „skřivan“ a li.kstã. ~ lykstē „sluka“, která si litevinci vypůjčili od Latgalců ještě v době, kdy Latgalci vyslovovali dnešní slova R'eizekne, c'ēiruļs', l'ēikst'e ještě jako Rēži'te, cīruļis, likste (se stejným místem přízvuku a intonací). V roce 1753 se dlouhé i· zapisovalo jako ei: nejspíše se změnilo před rokem 1519, neboť samohláska u· se mění v ou spolu s i· > ei. Potvrzovalo by to i námi zjištěné přejaté slovo sturys „roh“, které Latgalci dnes vyslovují styur's' (K. Būga neměl k dispozici litevskou výpůjčku s tímto hláskovým vývojem, protože neznal přesnější datum změny u· > ou). Tento názor by podporovaly i staré hydronymy Latgalska litevského původu Subinaite (okres Rēzekne), Gintuve. K. Būga měl nejspíše pravdu, že Litevci nežili jen v okolí Naujinia (Daugavpilsu), ale také v okolí Rēzytė (Rēzekne) již ve XII. století: jimi vypůjčený název Kėsy (nominativ sg. Kēs ys, lot. Cēsis) se před rokem 1200 v roce 1254 a ještě později nezměnil (roku 1285 nazývali Němci hrad Rēzytė Rossiten). Velmi pochybné je pouze hypotéza K. Būgy (1961, 573—574), že v XII—XIII. století Litevci z novgorodské a pskovské země útočili nikoli od Kernavė-Trakai-Vilnius, nýbrž také z hradů Naujinys a Rēzytė, protože o jejich větších silách nemáme žádné zprávy. O nářečí z okolí Ciskodu z XIII—XIX. století nemáme více údajů. Sotva mohlo během 6 století zůstat izolováno. Nejspíše bylo spojeno s dalšími litevskými jazykovými ostrovy mezi Subačiusem a Indricou, jejichž centrem byla Daugavpils. Při srovnání textů K. Būgy a našich se ukazují drobné fonetické rozdíly, pravděpodobně— 139 vznikly tím, že K. Būga nevěnoval tolik pozornosti fonetice: po 66 letech se objevují přízvučné ė, o (vedle e·, a·) a mizí nepřízvučné ė (v koncovce často zapisované nedialektálně), zachovává se krátkost starých přízvučných a, e, vlivem lotyštiny se přízvuk posouvá více zpět a přejímá se více výpůjček (viz dále). II. Fonetika 1. Kvalita samohlásek Systém samohlásek v nářečí je následující (v závorkách jsou varianty fonémů): i· (ы·) u· i (ы) u (ie uo e·ę·o·) (e ɛ ɔ) e· (a·) a· e (ă) a Příklady: septì·n'd·s „sedm“, palaĩžì· kit „olízejte“, lietuv'l'·; miė-žė „ječmen“, aštuoni „osm“, tėva tėva tėvs „pradědeček“, kalbė·ja „mluvil“, kó·šas „kaše“, išėja „vyšel“, kalbā·t „mluvit“, žmā·nas „lidé“, visi „všichni“, čužī·la ~ čižyle, Kūkučiuos „v Kukučiai“, tę pat „tamže“, galvė· „hlava“, škū·lu „do školy“, žemī „zemi“, gyvànam „žili jsme“, kàs, galia ~ gãlia „může“. Varianty samohlásek b·: u ɛ· ɛ se vyskytují po ztvrdlých souhláskách, zatímco ɛ, ɔ — převážně v cizích slovech, v a·; rozšířená samohláska e — před tvrdými (a· někdy i před měkkými) souhláskami. Obvyklá varianta samohlásky e je rozšířená, vyslovuje se také na absolutním konci slova, např. švìnt'ėa (samohláska se směrem ke konci rozšiřuje — švìnt'ėa) „svátek“. Podle zachování přízvučných (i nepřízvučných) dlouhých starobylých samohlásek e·; a· patří nářečí k žadininkům: pěkně se říkalo tė·vas „otec“, brā·lis „bratr“. V přízvučné slabice se však samohláska e· může vyslovovat také jako ie, dokonce i jako e· (ę·), e· (po tvrdých souhláskách — nejčastěji a·), a přízvučná samohláska a· také jako o (ɔ·), uo: girdėjau, ma(uo)kiet, vain'ul(ę)kūeli, važi(b)nieja.², podívejte se, tė·vas / tėnas; galā·ja „mohl“, kalbā·t', p'alāda; pīlē ~ pylą (sl.). „pila“ (a také ža·lē „tráva“, pelā — Būga 1911); gaspādā·ris ~ gaspadoris (-ius), mā·ka., mā·teris, maskā·lis, pā·nas, pā·ter'us, pjā·vam, parā·disu, sijā·ja, šmā·tu, žmā·gus, žmā·ne.s, varstā·tas; bac'ānas / bacōnas, brā·lis / brō·lis, dārba. / dōrba, kā·jam / kō·jam „nohama“, nežinā·ja / nežinō·ja, sā·pa / sō·pa, sā·kt / šō·kt, g'adūoja „zpíval“. Samohláska e· (a·) je v uvedených příkladech po souhláskách b l c j, hláska ie — po d k n r t, samohláska a· — po d k l m r p š t v, samohláska o — po d k n r p s š (po d také uo). Samohláska o < a a tím spíše uo < o < a: fakultativně vznikla nikoli přirozeným vývojem, nýbrž vlivem latgalského nářečí (srov. jejich dōrba „práce“, spuōrni „křídla“). Proto existují i „hypernormalismy“, srov. pó·saku „pohádek“ (vliv spisovné litevštiny tu nemohl působit). Samohláska o je v nářečí zcela nová, objevila se teprve v poslední generaci mluvčích nářečí. K. Būga (1961, 571) samohlásku o nezaznamenal v žádném slově a dokonce ani— 2V závorkách označujeme novější variantu výslovnosti, srov. makiét / maokiét atd. 140 přímo popíral jeho existenci: „samohlásku o spisovného jazyka vždy zastupuje ā: lābas ‚dobrý‘, la. leja, tvārā ‚plot‘, pirtīēs krāsnis ‚pec‘.“ Hlásku ie (iė) < e K. Būga ve svých zápiscích na mnoha místech zaznamenal: gierās, girdėjų, kalīēdas, likstīē „lingė“, makiētū, nėr, niēsam, rūdiē, tiēvū. K. Būga v některých příkladech podobu šnektos e upravoval podle spisovného jazyka (mėziā, lyžėles, mindrės, rāgūtes, dēvė, skrāgždė atd.). V několika slovech měli ciskodští místo bk. a v kořeni e: dē.ve. „dal“, delge. ~ dalgė „kosa“ (Būga 1911). Podle příkladu latgalských nářečí (srov. Dzierkaļi „Dzerkali“, viešture „vėsture“) se u nás již vyslovovalo také diēlgā., didēli „velcí“. Na absolutním začátku slova se vyslovovalo e i a (< e): ēlkšnis, ēpušė, ale ažaruās (Būga 1911). Zde snad působila také progresivní samohlásková asimilace (viz také změkčování souhlásek). Nepřízvučné předpřízvučné že se v nářečí často (ale ne vždy) monoftongizovalo: d'enī'kas „dělník“ (t vārtas)”, n'ekā'c'a „niekočia (gelda)“, rešutī'nas „ořešákový háj“ (Būga 1961, 571), pre.menīs ~ priemenis, l'atū.ve. „lietuve“, l'atū.viškėi(-u) „litevsky“, ale kieminē'ties, lietū.vis. Slovo ū'žalas „dub“ by mohlo svědčit také o možném východním monoftongizování nepřízvučného uo ve výjimečných případech. V nářečí se pravidelně uplatňovala „puntininkovská výslovnost“: tināi ~ tēnai, gi.vīn.su „budu žít“, li.nkiški „polsky (kněží)“, mindrė. „rákos“, pinki „pět“, ži.n-tas „zeť“, pagalā st „připravit“, trū.ša.s „hnojivo“, sū.matas „odhady“, kā.nigu. „kněze“, dangaūs „nebe“, dunīm, krunkli.s, kunkl'āi, neskum-bē.tu, rūnda, unksti, ū.ntis, žū.ndas (Būga 1911) atd. 2. Kvantita samohlásek a. Ilgieji balsiai. K. Būga (1961, 571) savo Čiskodo šnektos tyrinėjimą išdėstė aiškiai ir atvirai, neslėpdamas, nelygindamas neištudijuotų dalykų: ”ilgieji, neturėdami kirčio, rodosi, tapo pusilgiai. Bet mano ausis nėra visuomet ir visur nugirdusi balsių pusilgumo. Režytės [...] varde balsio e pusilgumo mano ausis dėl trumpo viešėjimo nėra nugirdusi. Taipaja mano ausis, dėl laiko trumpumo nespėjusi dar apsiprasti su ciskodiškių šnektos fonetika, anuomet dar negalėjo atskirti, ar nekirčiuotieji šių žodžių balsiai yra trumpi ar pusilgiai: ūžalas ”ąžuolas”, rešutynas ”riešutynas”, stajākai ”stojokai”, tūla (randu parašyta ir: tūla, tūlē = Ciskodo latvių t'ūle ”tuolė”) kārve ”be ragų”, denykas ”dienininkas (tvartas)”, n'ekācia ”niekočia (gelda)”. Již v době K. Būgy se tedy nepřízvučné dlouhé samohlásky ciskodského nářečí zkrátily na krátké, případně (jak se mu při zvláštním pozorování zdálo) nanejvýš na polodlouhé. Délka a krátkost nepřízvučných samohlásek — tím spíše polodélka, která měla zastupovat délku — již nebyly rozlišovacím (diferenciálním) prostředkem samohláskových fonémů, takže je bylo možné vyslovovat foneticky, bez rozdílu významu, obojím způsobem. Nepřízvučné dlouhé samohlásky ciskodského nářečí jsou nejčastěji krátké, ale občas (fakultativně) mohou být polodlouhé či dlouhé, např.: dārba „práce“, di.dzeli 141 „velcí“, kū·lam „kūleme“, virala „viralo“, žā·lu ~ žoḷa „žoḷe“, diel'g·a ~ delgē „srp“, tievu „otce“, numi·ra.s / i.žmira·, kalb'aja / kalbieā·ja, lietù.vniṙku / lietù.vniṙku. / lietù.vniṙku·. „Volnost“ v délce nepřízvučných samohlásek lze doložit také větami téhož informátora: „Gù.da duktiė at'veda s'ānu vi·ru / i prisā·k'a tāip [kněz Urbelis kolem roku 1920]: kā vāika. žanijas, ka l'atù.vi· žānitus / su l'atù.vi, žmā·nu l'atù.vi imtu, a n'a latvieti“. K zachování délky předpřízvučných samohlásek přispívá také vedlejší přízvuk (viz níže). Přízvučné samohlásky po přízvuku vyslovují titíž lidé dlouze, když mluví latgalsky: Ciskadu·s, dzerevne·s'. b. K r á t k é s a m o h l á s k y. Přízvučné krátké samohlásky bývají v nářečí krátké nebo polodlouhé (hranici mezi nimi je obtížné stanovit). V přízvučné koncové slabice slova jsou samohlásky o něco kratší, v nekoncové pak delší, někdy dokonce delší než typické polodlouhé samohlásky, např.: pū·nis „stodola“, linù.s / linùs, šna·tù, visi / visi·, akiec'ā, juodā, mi·na, ži·na, bū·va, di·d'ali, gi·mene, kadṙbili, l'atù.vni·kas. K. Būga (1911), který se těmito jemnými nuancemi nejspíše nezabýval, zde zaznamenal krátkou samohlásku: paukštis, grīkiai, kelminiai (houby), kiškis, šilas, vinkšna; alùs, šermūkšnis, pūšagrybiai; guobà, girà, meškà, skarà. Krátké přízvučné samohlásky a, e se v nářečí často (nikoli však vždy) neprodlužují: àkis „oko“, àparam „oráme“, dàra „dělá“, giv'ànam „žili jsme“, màla „mlela“, m'ātu „let“, skrāgžd'a / skrāgžd'a „vlaštovka“, stàlas „stůl“, stràzdas „špaček“, šā·k'a·m „větvemi“, žėmi „země“, žāmies „země“, vānas „havran“ atd. Tyto samohlásky mohou být krátké i v dvojhláskách, srov.: kàrve.s / kàrvas „krávy“, tvàrtan „do chléva“, vàrda / vėrda „vrany“, vèrla „žába“, vèrna „vrána“, ale šārka atd. Zkracování samohlásek a, e (srov. galā·jau / galājau „mohl jsem“) podporoval častější užívání latgalštiny (srov. její prāsa·t „ptáte se“ atd.). K. Būga (1911) v těchto případech zaznamenával dlouhé samohlásky: kātinas, nēkalba, prāšam. Při zachování krátkosti v přízvučné slabice se samohláska a na absolutním konci slova po souhláskách d b g k t l v vyslovuje s nádechem hlásky i nebo zcela jako ė: grindė a ~ grindā „strop, podlaha“, galvė „hlava“, lintē „lavice“, pīlē ~ pylā (dial.) „pila“, šakē / šakā atd., ale lintās, Lietuvās atd. Stejně jako u mnoha východních nářečí se první složka dvojhlásky ai s cirkumflexovým přízvukem zúžila na ei, na niž se později přesunul i přízvuk (intonace), srov.: labēi, pavalkēi, naragēi „vidle“, ale g'arāi. 3. Souhlásky a. D z ú k o v á n í. V nářečí odpovídají spisovným souhláskám č dž před předními a i u téměř vždy c dz, zatímco t d před i se obvykle zachovávají, např.: akiec'ā, c'ānāi, Kukūc'ai, Ku·c'ā, kviec'āi, nieka·c'ā, svec'āi, trù.puc'a, tic'u. darž·lis „tičský sad“, tū·kstunc'u., dz'avēna, ale dunkstis „střecha“, marti, kārtis (k upevnění vozu), kātinas, Kuṙtin'uos, pati, pirtis, septi·n'asdešimt, slinkstì·s, svetimi, tī·ltas, (s)tū·kstuntis, unksti. Dosud vstoupilo Ciskodas do dějin litevské jazykovědy především díky této náhodné vlastnosti (Būga 142 1961, 571; Zinkevičius 1966, 139; Zinkevičius 1978, 81; Grinaveckienė 1980, 226, 238). Vždyť existují výjimky, byť nepočetné. K. Būga (1911, 10) ještě ve svých zápiscích opravil slovo žilvìcis na žilvìtis (spletl se, nebo neslyšel jasně?). Autor tohoto článku zaznamenal od J. Kovalevského na magnetofonový pásek trù.puci a trù.puti. Ačkoli tato výjimka mohla být poněkud nahodilá a nová (analogie s trùpuc'ā., vliv slovanských jazyků), pravděpodobně se vyskytovala také v okolí Ciskodo, stejně jako v Daugpilsu a dalších nářečích. U č, dž existuje více a nepochybných příkladů: c'а / č'а (J. Novikas), unkšč'ãu, Búodžai (Būga 1911), Búodžuos (v oikonymu je toto dž přechodné mezi dž a dz). b. T v r d n u t í s o u h l á s e k. V nářečí se téměř vždy tvrdila souhláska l, často — ž r s š, zřídka — č m n p t v. Podle pozice, tj. podle samohlásek, před nimiž v dostupných příkladech souhlásky ztvrdly, je lze znázornit takto: ž i· i ė·(e·) e ū à r i ė·(e·) e ū à č i e ū à s i e ū š i ė e l i ė e m i ė e n ė e à t ė e p e v e Příklady: čbžb·la, palaižb·kit, važūnìet, žù.rkla·s, me·žá·ja, daržà·lis, ažari, ažaruos, pažamù, žàmies, žànijas, pažùriekit, važūoju, važūosu (-im), važāva, bet nežinòja, žibintìejus, žìedas, žèmi, grùncà, narāja, numi·ra·s, raṅka, gierālis, skrà·gžda, nèturu, geraũ, grāudz·a, graũsmas, bet drignis, keturi, māteris, nenāri, susirìṅka, trī·lika, trī·s, žāgrè, regì / raġì, reġet; Čèpul'ai, vinčùties, grùncà, bet bažnì·č'ai; vì·rsu, sagtà, sasì·te, sā·sari·s, sasuo, aisu, paràdisu, važūosu, bet jùok'asi, namùosi, visì, septì·ni, negi·vì·ns'u (Būga 1911) / negi·vi·nsu; s'ašbi, kóśas, dèšara, šaivà, sél'mas, bet k'áušinis, pušis, raš'i·t, šilkinè, širdijas, širdingas; dìd'alb., galājau, p'alāda, pì·lė; kum'āla, ža.lē, p'alā (Būga 1911), gelazìnie, nelāiskit, bet nakt'āli (1.d.), pal'ākas (sl.); nù·mbura, prigì·ma, maitelis; giminà, ménasi·, septì·nas; té·us, pātar'us; pādas “pėdas”, kapaikù, la.patà, paìlis; nevārta, privvaikè, svaikas. Jeden příklad byl zaznamenán také se ztvrdlými d, c: dāglas (srov. oikonymum Daglėnai dokonce v okrese Pasvalys, proto je kořen dagl- mezi východními dialekty dobře známý), bac'ānas / bacānas (sl.). Ve srovnání se začátkem století byly v roce 1977 souhlásky tvrdě vyslovovány o něco častěji. Podle dostupných příkladů se souhláska š tvrdila méně než ž, r, s. Posledně uvedené (r, s) se před i také většinou netvrdily. Před slabikami se zadními samohláskami (srov. drignis — grùncà) se tvrdilo rovněž o něco 143 dažniau. Žodyje pilk (Būga 1911) l neminkštintas. Dar plg. šāk / š'āk / šāki. c. Další souhláskové rysy. Někteří informátoři (J. Novikas z Girnakaliů) poměrně často změkčovali koncové souhlásky po samohláskách přední řady (jako mluvčí panevėžyského nářečí): mazgātis', pirti.s', žilvītis / žulvī.tis', dokonce puššs'. Na začátku slova před uo může být souhláska v přidávána i vynechávána (i v témže slově — jako v ostatních východních nářečích): vuošūs, -ė / uošūs, vuodai / uodė, srov. také vōgl'us „smrk“. Také v dvojici slov známé i v jiných nářečích je přidáno s (skrāgždė, tī-kstuntis / stū-kstuntis (Būga 1911), vyprané t: auštrinė, apūnastris. Stejně jako v nářečí Uodegėnai se v některých slovech vlivem latgalského nářečí místo š vyslovuje s a místo s — š: sašī „šest“, šāukstas „lžíce“, vesta „vezena“, gi.vi.nšu, mu.sa „moucha“, šakī.t, srov. také pļauna (p'ļauna) „žne“. Tik viename žodyje vietoj ž tariama z: zu.sis (Būga 1911)/ žuosis ”žąsis”. 4. Přízvuk a intonace Některé tvary nářečí se od spisovného jazyka liší tím, že mají přízvuk na koncovce (lietuvi's, paukštis, slinkstī.s, šaudi.klė, atmen'ù ”atmenu”, dirbāu, nu.tākši), jiné — na začátku slova — blākutė, lātakas, pėteliskė, rāgutės. Příležitostně se přízvuk nestahuje (n'akàlba ”nemluví”) nebo se stahuje jen částečně na předponu (nesūprūnta / nėšūprūnt ”nerozumí”). Srov. také dvidešimt ”dvacet”, širdijas. Pro severovýchodní nářečí je příznačný příležitostný vedlejší přízvuk v kořeni (je-li koncovka krátká a kořen dlouhý), který pomáhá zachovat a zdůrazňuje délku samohlásek: pū'lė (sl.) ”pila”, pū'nīs ”stodola”, stālai. Vlivem latgalského nářečí, vyrovnávání přízvukového systému a přeměny vedlejšího přízvuku v hlavní se v části slov přízvuk stahuje na první slabiku: Čėpulis / Čėpulīs, Kukūč'ai / Kūkūči, Pāvel'lùos / Pīl'vel'ùos (první podoba místních jmen je starší, zapsal ji K. Būga), jaūna pati, septi'ni, pi.nki, nėturū, suprunti. Je známo, že intonace východních nářečí se v diftonzích zřetelně nerozlišují. V okolí Ciskodu a Uodegėnů se přízvučná samohláska s padající intonací á- často výrazně protahuje a vyslovuje se se stoupavou padající intonací (zřejmě vlivem latgalského nářečí). K. Būga (1911) zřejmě v zápisech podle lingvistické nauky opravoval skutečně slyšenou padající intonaci na stoupavou u slov blāgu.s, māllu, žlū.ge, ale u slova nevārta. ji ponechal beze změny. Padající intonaci otevřené samohlásky a· ponecháváme tam, kde je takto slyšet. Z fonologického hlediska ji lze označit také jako stoupavou, neboť alespoň v Uodegėnech je v dvojici kā·šle — kā·šle ”kaše — kaše” samohláska á s padající intonací přesto o 7—10 ms delší, zatímco celé slovo trvá 23—71 ms. Lotyšský jazykovědec A. Breidaks, který autora článku doprovázel při výzkumu ciskodského nářečí, informoval o latgalsky mluvících Litevcích. Obyvatelé Ciskodu při mluvení latgalsky nevyslovují lomivou intonaci a v dlouhých slabikách 144 vyslovují pouze jednu intonaci, přechodnou mezi klesavou intonací Latgalců a stoupavou intonací obyvatel středního Lotyšska. Když mluví litevsky, možná vyslovují rovněž jednu a tutéž intonaci. Naznačovat by to mohla alespoň intonace přízvučné samohlásky a·. III. Gramatické poznámky V nářečí se stejně jako v sousedních východních nářečích užíval ilativ: párkelk árkli, k-i-tañ daiktan; lában nuo kalna, važiuoja; aik tvàrtan padabát; šun'la. neláiskit pirkėn (zaměňovalo se také — aĩsu Lietuvõj pažurė·t); pateki.luosna (-un) aismā”j apgėlus eisme” (Būga 1911). Je doložen také účelový infinitiv (aĩnu nàma g ú. l t u), delší koncovka zvratného infinitivu -ies (radnà sāja kieminėtis, raĩk'a kéltiės, vinčùties), atematický tvar palieksta, zkrácenina dàu < dav „dal“, úplnější rozkazovací způsob: š á k i š á-k i miergàit'a. Méně časté kmeny podstatných a přídavných jmen a slovesné časování přešly, stejně jako v sousedních vilniuských nářečích, k běžnějším podobám: sú·na „syna“; gùla „leží“, negàl'a „nemůže“, žì dź'a „kvete“, srov. také blágu.s „špatní“, geltànu.s „žlutí“, mãžu.s „malí“. V dativu množného čísla dlouhého tvaru přídavného jména se užívala koncovka -jiem: nedùoda biednėjiem „nedávají chudým“. Stejně jako u všech východních nářečí se říkalo brūngas'ai, jáunasai, mãžasai, miẽlasai, šẽnsai. Příslovečné určení účelu se užívalo nikoli s infinitivem slovesa, ale s třetí osobou přítomného času: žagarũ mẽr kùr g á u n a. Místo obvyklého genitivu se užíval nominativ: nẽturu d v i·l i k a tú·kstanč'u. Užívaly se východní předložky ažù „za“, in „do“, nuog „od“, par „přes“ se singulárním akuzativem a plurálovým instrumentálem (v dativu — všechny se oběma pády), jakož i konstrukce utvořená podle vzoru slovanských jazyků s ant: bà·va ažù pastìka; atė́ja i n mù·m(s); atsìtràuki n u g manì; par pirkélàis mẽtais; par mẽnasi.; dienái („během dne“) raĩka makėt / n u (= „an“ „na“) dienàs makėt. IV. Slovní zásoba Ciskodští zanechali pro historii nářeční výrazy: apin astris „postroj“, apžindelis „odstavené dítě“, atsãsaja „postraňky“, atšlaimas (ačlàimas); auštrinė „Jitřenka (hvězda)“, dang(s)týs / dañgtis „střecha“, dešimtis (dešìms) „deset“, dienìkas „denní chlév“, dilgùmės „kopřivy“, drignis „duha“, gėras (giė-ras, gierãlis) „jehňátko“, griaūzmas (griaūzmas) „hrom“, grinčia (grunčia) „dům“, vých. „gryčia“, guõbas „vrata“, kėltuva „ovce“, krikštakampė „křest“, kukulýs „bochník“, lòbas „prohlubeň“, lùmetas „tkalcovský člunek“, mėndrė „rákos“, meškeris „rybářský prut“, mėšlas „smetí“, niekóčia „necky“, paklotuvė „prostěradlo“, pavėnis „stinné místo“, pirkia „stavení“, pušatrūbiai, račutės „vozík“, sarmatuotis „truchlit“, senagalýs, sijà „trám“, skalai „louče“, stãklės „stojany“, stabdã „taková konstrukce“, stojōkai „opěrky pro děti při chůzi“, sujùkė „pomíchalo se“, širdingas „upřímný“, tùlė „bezrohá (kráva)“, uodėgiai (vuodėg'ai) „smetáky“, vėlenas „páčidlo“, viršutinės grindys „strop“, žagė „radlice“, 145 země „hliněná podlaha“, žýbinis „hrom“, žibintiejus „svítidlo používané před zavedením petrolejové lampy (když se louče (louče) přikládaly)“ V nářečí se samozřejmě vyskytují tradiční i novější slavismy a lotyšské výpůjčky: čėsas „čas“, lopetà „lopata“, pakarānos „pohřeb“, radnià „příbuzenstvo“, sedlōti „osedlat“, zoslānas „lavice“ atd.; cýruļis „skřivan“, gulbinai „brambory“, lykštė „linga“; magúona.s „mák“, prāst „rozumět“, stāstyti „vyprávět“, vākara. žvaigžnė. „večernice“. V celém severním litevsko-lotyšském pohraničí se užívá šaūkti (srov. rus. звать) také ve významu „nazývat“. Byly zmíněny tvary paskuitinis „poslední“, paskuigėlis „konec tkalcovského stavu“; přípona -uiti se užívá také v sousedních nářečích Uodegėnů, Breslauji a Daugavpilsu: pi˙lū.it „řezat“, pilū.ja „řeže“, nunaimū.it. V. Vztah k sousedním nářečím K. Būga (1961, 571) yra parašęs sakinį, kad ”Ciskodo lietūvininkų šnekta beveik niekuo nesiskiria nuo Gryvōs, Kálkuonės (Kalkuhnen) ir Laukesos apylinkės šnektos”, kuriose jis, matyt, dar trumpiau tegalėjo būti. Tą žinią nekritiškai plėtojo E. Grinaveckienė (1980, 234). Nářečí vilenských nářečí mají bezpochyby podobné rysy. V ciskodském a daugpilském nářečí se někdy podobně redukují nepřízvučné ie, uo, souhlásky t, d před i (i˙, ie) se téměř vždy přestávají měkčit, skupiny tj, dj se občas vyslovují jako t', d', může se vyskytovat vedlejší přízvuk, přípona -áite (např. mergáite) se vyslovuje s přízvukem na první slabice, vyskytují se přípony -ūiti, -énti, přídavná jména mají v množném čísle nominativu místo koncovky -i koncovku -ūs, odedávna se užívá ilativ, atematická slovesa a mnoho společné slovní zásoby (lietūvininkas a lietūvininkas, dangstys „střecha“ a dañotis, grinčia, skrėgždė atd.), předložka par „u“ atd. Mnohé z těchto rysů se však vyskytují také v nářečí Uodegėnai (s výjimkou -áite), v nářečí Breslauja-Apsas (slovní zásoba se neshoduje úplně) i v dalších severovýchodních vilenských nářečích. Základem dělení nářečí je fonetika. Podle výslovnosti přízvučných samohlásek ė, o ve spisovném jazyce patří obyvatelé Ciskodu k „žadininkům“ (tėvas „otec“, žā.dis „slovo“, ža.lē „tráva“), zatímco obyvatelé Daugpilsu k „žalininkům“ (tėvas, žōdis, ža.lē). Jde o zásadní fonetický rys, který nedovoluje tvrdit, že se uvedená nářečí „téměř ničím neliší“. Kromě toho se v okolí Ciskodu infinitivní koncovka -tje nikdy neredukuje na -t'a., souhlásky se méně tvrdí atd. Podle výslovnosti přízvučných samohlásek ė, o se nářečí okolí Ciskodu nejvíce podobá nářečím Uodegėnai a Adutiškis. Podobnosti ve fonetice a zejména ve slovní zásobě s nářečím Adutiškis zaznamenal především K. Būga ve svých zápisech z roku 1911. Tvrdostí souhlásek, dzūkaváním, koncovkami slov atd. se ciskodské nářečí poněkud více podobá nářečí Uodegėnai než nářečí Adutiškis. V těchto nářečích se souhlásky podobně tvrdí (v Uodegėnai více), vyskytují se nejen předpony atā-, ažū- (užívané také v nářečích Daugpilsu a Breslauji), ale i in- „do“, slova grindà „podlaha, strop“, penėti „krmit“ atd. a supinum. Ve vilenském nářečí se nepodařilo najít nářečí, s nímž by se obyvatelé Ciskodu zcela shodovali a z něhož by mohli pocházet. Od území litevského jazyka je zřejmě v posledních staletích nejvíce oddělil izolovaný vývoj. 146 LITERATŪRA Būga K. 1911: Ciskodo parapijos lietovių šnekta. (VU MB D 490). Būga K. 1961: Rinktiniai raštai 3, Vilnius. Garšva K. 1984: Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje (1). — Lietuvos Mokslų akademijos darbai. A ser. 3, 83—91. Garšva K. 1985: Lietuvių kalbos tarmės ir jų kontaktai Latvijoje (2). — Lietuvos Mokslų akademijos darbai. A ser. 1, 118—126. Grinaveckienė E. 1980: Daugpilio apylinkių lietuvių šnektos fonetika. — Lietuvių kalbotyros klausimai 20, 223—239. Manteuffel G. 1879: Inflanty Polskie. — Poznań. Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius. Zinkevičius Z. 1978: Lietuvių kalbos dialektologija, Vilnius. Брейдак А. Б. 1987: Фонетика латгальских говоров латышского языка: диахрония и синхрония (машинопись). — Даугавпилс. DIE MUNDART DER UMGEBUNG VON CISKODAS Zusammenfassung Ciskodas (lettisch Tiskādi) war die entferntste, alte litauische Insel in Latgale und überhaupt in Lettland. Er ist über 100 km von der Grenze Republik Litauen nach Norden und über 75 km von Daugavpils. In 7—9 Dörfern der Umgebung von Ciskodas wohnten die Litauer wenigstens seit dem 17. Jahrhundert. Nach der Meinung von K. Būga sollte man hier litauisch auch in den Jahren 1478—1519 sprechen, als die Latgalen den Laut u· in ou verwandelten. Die Mundart hat die wichtigsten Besonderheiten des angrenzenden Gebietes von Wilna (”Žādininkai”) erhalten. In der betonten Silbe kann der Vokal e wie ie ausgesprochen sein, sogar wie ę, ė; a·, der Vokal a· — auch ɔ·, uo, vgl. tė́vas ”Vater”, ša·ki ”springe” und so weiter. Die unbetonten langen Vokale verkürzten sich bis kurz oder halblang. So sind auch die betonten kurzen Vokale. Am Ende des absoluten Wortes wird der Vokal a nach den Konsonanten d, b, g, k, t, l, v mit der Schattierung des Lautes ɛ oder fast wie ę ausgesprochen. Die Konsonanten č, dž vor den Vordervokalen i, u entsprechen in der Mundart fast immer c, dz, aber t, d vor i bleiben gewöhnlich erhalten, z. B.: akiec’à ”Egge”, aber dunksti·s ”Dach”. Fast immer wird der Konsonant l hart, oft sind hart ž, r, s, š, selten č, m, n, p, t, v, z. B.: grunčà, čužu·la, ažarì usw. Wenn die Endung des Wortes kurz ist, die Wurzel aber lang, wird in den nordostlichen Mundarten von Wilna in der vorletzten Silbe die Nebenbetonung ausgesprochen, z. B. pū·niś ”Scheune”. 147