Prūsų kalbos „ī(iā)“ kamieno sąsajos su kitais kamienais

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Audronė KAUKIENĖ SOUVISLOSTI PRŮŠTINY ī(i̯ā) KMENE S JINÝMI KMENY 1. Průština zachovala lépe než ostatní baltské jazyky jmenný kmen ī/ī̯ā, který pokračuje ve starém indoevropském typu skloňování, např. skr. devī, devyas „bohyně“, góts. bandi, bandjos „pouto, okovy“, litev. patī, pačios, lotyš. patī, pašas. Je pravda, že jména s kmenem ī/ī̯ā v pruštině nelze vždy snadno odlišit od slov s jinými měkkými kmenovými koncovkami (pravopisné nedůslednosti, nářeční variace, směšování kmenů aj.). Slova s kmeny ī/ī̯ā-, ē- a i- lze v elbinském slovníčku nejzřetelněji rozpoznat podle koncovek nominativu jednotného či množného čísla: asy, culczi, crausy, crausios (ī/ī̯ā); saule, wosee, raples (ē); antis, plienis „plíce“ (i). V katechismech se vyskytují tvary různých pádů, avšak určení kmene ztěžuje větší míšení kmenů a sbližování měkkých kmenových koncovek. Lingvistická literatura dosud věnovala těmto otázkám poměrně malou pozornost; nebyly stanoveny zvláštnosti sémantiky a morfologické struktury slov s touto kmenovou koncovkou a nebyla probrána kritéria rozlišování kmenů ī/ī̯ā a ostatních (zejména ē). V různých etymologických pracích se při analýze jednotlivých příkladů objevují dílčí poznámky, z nichž je patrné, že názory jejich autorů se liší. Povaha materiálu z elbinského slovníčku a katechismů i okruh probíraných otázek se natolik výrazně liší, že je nutné je přehledně představit zvlášť. Závěry vyvozené z analýzy podstatných jmen v elbinském slovníčku lze později uplatnit při rozboru mnohem rozmanitějších, ale také mnohem problematičtějších příkladů z katechismů. 2. Podstatná jména z elbinského slovníčku se analyzují v tomto pořadí: nejprve se shromáždí všechny možné příklady, poté se probere jejich původ, struktura a tvoření i zvláštnosti sémantiky. 2.1 V elbinském slovníčku bylo nalezeno 30 podstatných jmen sledovaného typu. Většina z nich je zapsána ve tvaru nominativu jednotného čísla, příklady nominativu množného čísla jsou méně časté. 2.1.1. Koncovku nominativu jednotného čísla -y nebo -i neinterpretují všichni autoři stejně. V. Mažiulis doporučuje v PKP II i PKEŽ číst -ī (tyto varianty čtení jsou dále v seznamu uváděny v hranatých závorkách), přičemž všude zřetelně rozpoznává kmen ī/ī̯ā. J. Endzelīns však v lexikální části díla „Senprūšu valoda“ (DI IV −2) spatřoval na tomto místě krátké -i (varianty čtení jsou uváděny v kulatých závorkách) a morfologicky je vykládal různě (kmen ē, duál kmene i aj.). Elbingský 87 materiál ze slovníčku však umožňuje velmi jasně rozlišit koncovky kmenů; přinejmenším nominativ jednotného čísla kmene ī/ī̄a by neměl vzbuzovat žádné pochybnosti. Bylo nalezeno 25 takových příkladů: 1) asy [azī], (azi) „ježek“, 2) bleusky [bl’auskī] „rákos“, 3) dusi [dusī], (dūsi) „duše“, 4) garkity [garkītī] „hořčice“, 5) kekti [kekstī] „cop“, 6) kiosi [k’asī] „pohár“, 7) cosy [kāsī] „průdušnice“, 8) craysi [kraisī] „sláma“, 9) crausy [krausī] „hrušeň“, 10) culczi [kulsī] „kulsis“, (<*kulše), 11) louki [lunki (lākī?)] „stezka“, 12) ludini [l’ūdini] „hospodyně“, 13) mary [marī] „moře“, 14) nozy [nāsī] (nōsi; nom. duálu?) „nos“, 15) noseproly [nasiprahī] „ubrousek“, 16) pelki [pelkī] „bažina“, 17) plauti [plautī] „plíce“, 18) posty [pāstī] „pastva“, 19) soanti [spankstī] „kýbl“, 20) stabni [stabnī] (<*stabine, tā Trautmanis Apr. Spr. 435) „pec“, 21) staydy [skaidī] „seno“, 22) wolti [valtī] „klas“, 23) wubri [bruvī] „mrknutí oka, obočí“, 24) sansi [zansī], (zansi) „husa“, 25) sari [zarī], (zari) „žhavé uhlíky“. 2.1.2. Jak jsme již viděli na příkladech (viz 1.), v elbinském slovníčku lze najít tvary nominativu jednotného i m n o ž n é h o čísla všech kmenů, avšak není zde ani jeden skutečný příklad kmene īa. Existovala v pruštině slova tohoto typu, jako litevské giria, lotyšské dzira? Údaje ukazují, že koncové *-a po i se vyskytuje pouze v intervokalické pozici: slayo „svahy“, sloyo „koruny stromů“, crauyo „krev“ (z *kraujā, srov. také nom. sg. krawia III, krēwiew II, acc. kraugen I, krawian III), s příponou -ij-ā claywio [klaivija] „maso (slanina)“, tarbio [karbija] „korbička“. Jedinou výjimkou s koncovým -ij-ā po souhlásce by byl přetvořený tvar ze západoslovanského syrištė — satristio „syrovátka“, pokud se opravdu čte [sutrist’ā] (tak PKP II 273), nikoli [sutristija]. 2.1.3. Ve slovníčku bylo nalezeno 5 podstatných jmen v m n o ž n é m čísle s koncovkou -ios nebo -yos (z *-jās): brunyos [brunās] „brnění“, dragios [dragās] „kvasnice“, knupios [k(a)napjās] „konopí“, crausios [kraus’ās] „hrušky“ a 1 Tvar bruwi je samozřejmě etymologicky nesporný, takové čtení (viz PKP II 261) však není nezbytné: nemusí jít o písařskou chybu, nýbrž o jazykový jev — metatezi (srov. Endzelīns DI IV—2 341). 88 lisytyos [līsītās (līz-?)] „ohrada na podkovávání koní“. Protože nominativ jednotného čísla s koncovkou *-jā není pro nářečí elbinského slovníčku typický, je třeba všechna tato slova považovat za kmeny ē/ijā. To potvrzuje i srovnání crausy (strom) a crausios (ovoce). Zřejmě tvoří jednu paradigmatickou řadu, stejně jako litevské kriaušė: kriaušės. Právě proto je třeba crausios číst nikoli [krausijās] (tak PKP II 281), ale [krausās], srov. Būga I 478, Mažiulis PKEŽ II 266–268. 2.2. Původ zkoumaných podstatných jmen s kmenem ē/ijā je poměrně rozmanitý: jsou mezi nimi staré dědictví, novotvary i výpůjčky. Nejstarší z nich mají protějšky s různými kmeny v mnoha příbuzných jazycích — jsou to nozy „nos“, mary „moře“, sansy „husa“, wubri „řasa“. Protějšky v baltských i slovanských jazycích mají plauti „plíce“ a woltī „klas“, pouze v baltských jazycích asy „mez“ (příbuzná slova v dalších jazycích nelze považovat za protějšky vzhledem k rozdílům ve struktuře nebo významu), culczi „kulsis“, pelky „bažina“ a sari „žhavé uhlíky“, pouze ve slovanských jazycích dragios „kvasnice“ a kiosi „pohár“. Mnohá ze zkoumaných slov jsou pruské n o v o t v a r y (což svědčí o poměrně vysoké produktivitě tohoto typu): bleusky „rákos“, kexti „cop“, caysi „sláma“, louki „cesta“, posty „pastva“, soanxti „jiskra“, stabni „pec“, staidy „šunka“. Za novotvary je třeba považovat také složeninu noseproly „nosní dírka“, odvozeniny ludini „hospodyně“, lisytyos „ohrada“ a cosy „kosera“ (společný původ posledního slova s litevským kosere je nepochybný, viz Mažiulis PKEŽ II 247, avšak strukturální rozdíly neumožňují považovat je za protějšky). Nepochybnými v ý p ů j č k a m i jsou slavismy dusi „duše“ a garkity „hořčice“, germanismus (mohl se dostat přes Slovany) brunyos „brnění“. Velmi starými výpůjčkami ne zcela jasného původu jsou knapios „konopí“ a crausy „hrušeň“: crausios „hrušky“. Některá z těchto slov přešla z pruštiny (nebo z jiného západobaltského jazyka) do východobaltských jazyků či jejich nářečí, např. dragios → pruská litevština drāges, crausy → litevské kr(i)aušė. 2.3. Podstatná jména s kmenem ē/ijā v elbinském slovníčku mají určité zvláštnosti s t r u k t u r y a t v o ř e n í. Jejich určení může usnadnit rozlišení příkladů tohoto typu od slov jiných kmenů, zejména při zkoumání materiálu z katechismů. Většina zkoumaných slov je kořenových nebo má primární přípony, existují však i víceslabičná slova s jasnými sekundárními příponami, a dokonce i složeniny (vedle noseproly „nosní dírka“ stojí za připomenutí také velmi stará složenina s protějšky v příbuzných jazycích, známá však pouze z III. katechismu — waispat̄tn „pán“). Není doloženo ani jedno slovo s předponou; předponotvorba byla zřejmě typičtější pro kmeny ē, např. ponasse „podnoží“, podūcre „nevlastní dcera“ nebo odvozeniny od předponových sloves abstocle „poklička“, auklextes „odštěpky“, sawayte „týden“ atd. 2.3.1. Mnohá k o ř e n o v á podstatná jména jsou odvozena od sloves. Nepochybnými deverbativy jsou dragios „kvasnice“ (z balt.-sl. *dreg- „třást se / drobit se, setřásat / padat“, viz Mažiulis PKEŽ I 217), kiosi „pohár“ (z balt.-sl. *kēs- „řezat, sekat“, viz Mažiulis PKEŽ II 189–191), cosy „kosera“ (: litevské kósėti, lotyšské kāsēt, sanskrtské kāsate aj., Endzelīns DI IV–2 243), 89 sari „žhavé uhlíky“ (: žėrėti Endzelīns DI IV—2 298). Diminutiv je méně. Se substantivem crais „seno“ je slovotvorně spojeno craysi „stonek, stéblo“ (viz Mažiulis PKEŽ II 253), s adjektivem *pelk- „šedý“ — pelky „bažina“ (Mažiulis PKEŽ II 290, poznámka 140). V. Mažiulis má sklon pokládat mnoho substantiv analyzovaného typu za zpodstatnělá adjektiva — nejen pelky, ale také desubstantivum crayši nebo deverbativum bleusky „orobinec“ (z *bleusk- „mlaskat, ztenčovat, změkčovat“, viz PKEŽ I 147—148). To už nejsou otázky tvoření slov či etymologie jednotlivých slov, nýbrž otázky související s dějinami celého typu kmene ī/iā (podrobněji viz 5.). 2.3.2. Substantiva s příponou mají některé zvláštnosti struktury a tvoření, které je sdružují do určitých strukturně-sémantických skupin. Nejprve je třeba zmínit deverbativa s příponou -tā: kešti „cop“ (z *kes- „drásat, česat“), plauti „plíce“ (z *pleu- „plout“), posty „pasení (se)“ (ze západobaltsko-slovanského *pās- „pást, chránit“), soanxti [spankstį] „jiskra“ (: litev. spingėti, ap-spangęs, lotyš. spuogāt „zářit“). Strukturně podobné, avšak utvořené jiným způsobem je wolti „klas“. Přípona -tā připomíná sekundární příponu -īt-ā, s níž je utvořeno deverbativum lisytyos „ohrada pro podkovávání koní“ (z *lis- „(z)úžovat, viz Mažiulis PKP II 257); tomuto slovu je strukturně velmi blízká výpůjčka garkity „hořčice“ (z pol. gorczyca). Další skupina slov má příponu -(i)n-ī: jde o denominativa stabni „pec“ (: stabis „kámen“) a ludini „hospodyně“ (utvořeno od výpůjčky ludis „hospodář“). S příponou -s-ē je utvořeno deverbativum culczi „stehno“ (z *kulk- „ohýbat (se)“; podle V. Mažiulise jde o zpodstatnělé adjektivum fem. balt. *kulksī „ohnutá“, viz PKEŽ II 297—299). Některá podobná, avšak ne zcela totožná přípona z hlediska tvoření a významu se mohou vyskytovat také u slov s kmenem ē- nebo ī-. Vedle strukturního kritéria je proto velmi důležité i kritérium sémantické. 2.4. Významy analyzovaných slov jsou značně rozmanité, lze však pozorovat vytváření určitých sémantických skupin: a) názvy částí těla — kešti „cop“, kosy „hřeben“, culczi „stehno“, nozy „nos“, noseproly „nosní dírka“, plauti „plíce“, wubri „řasa“; k těmto příkladům by se dobře hodilo III āustin „čenich, tlama“ (bohužel nominativ není znám), snad i některá další substantiva z katechismů; b) objekty neživé přírody — asy „mez“, louki „cesta“, mary „moře“, pelky „bažina“ (sem by dobře zapadlo také III žūrin „moře“, o tom dále 4.1. a 4.3.), soanxti „jiskra“, sari „žhavé uhlíky“; c) rostliny a jejich části — bleusky „orobinec“, garkity „hořčice“, craysi „stéblo“, knapios „konopí“, wolti „klas“; d) lidská činnost a její produkty — kiosi „pohár“, posty „pasení (se)“, stabni „pec“, staydy „strniště“, dragios „droždí“, lisytyos „ohrada pro podkovávání koní“, výpůjčka brunyes „brnění“; e) názvy osob ženského pohlaví, činitelky — vedle E ludini „hos- 90 Z „paní“ stojí za zmínku stará podstatná jména s kmenem ī/īā zachovaná v katechismech: acc. mārtin „nevěstu“, waispatin „paní“, nejspíše také schlušnikin „služku“, nom. trintawinni „mstitelku“ (s příponou -in-, srov. 2.3.2.). Na druhou stranu nejsou pro tento typ charakteristická označení stromů (s výjimkou crausy „hrušeň“) a ptáků (s výjimkou sansy „husa“) — tato slova mají obvykle kmen na ē, např. addle „smrk“, berse „bříza“, lipe „lípa“, laxde „líska“, wobalne „jabloň“ atd., gerwe „jeřáb“, sarke „straka“, warne „vrána“ atd. 2.4.1. Stejně jako u ostatních kmenů ženského rodu mohou být také podstatná jména s kmenem ī/īā s h r o m a ž ď o v a c í h o významu nejen pomnožná (brunyos „brnění“, dragios „kvasnice“, lisityos „ohrazení pro podkovávání koní“), ale také singulárová — bleusky „rákos (rákosí)“, craysi „stéblo (stébla)“, mary „moře“, plauti „plíce“, sari „žhavé uhlíky“ apod. 3. V jazyce k a t e c h i s m ů je mnohem obtížnější rozpoznat tvary s měkkými koncovými kmeny. Nejlépe by k tomu posloužil nominativ singuláru nebo plurálu, protože v těchto tvarech umožňuje navzdory změnám vokalismu některé kmeny rozlišit přítomnost či nepřítomnost koncového -s. Bohužel spolehlivé tvary nominativu plurálu nejsou k dispozici a v nominativu singuláru může koncovka -i pokračovat jak historické *-ī, tak *-ē. Hned se tedy vynořuje nejen problém rozlišení slov s kmenem ī(īā) a ē, ale také otázka historického vztahu těchto kmenů. O historických vztazích mezi kmeny bude pojednáno dále (viz 4.). Materiál zaznamenaný v katechismech ukazuje na sbližování všech měkkých koncových kmenů a na shodu koncovek v mnoha pádech: gen. sg. -is, dat. -i, acc. -in / -ien, gen. pl. -in, dat. -imans, acc. -ins / -iens. Je třeba hledat všechny možné způsoby, které pomohou určit skloňovací typ toho či onoho slova. Lze navrhnout tato kritéria: a) E t y m o l o g i c k é srovnání, které umožňuje považovat za slova s kmenem ī/īā slova tohoto typu zděděná z indoevropštiny či baltštiny, např. *patī, *veīs-patī nebo *martī. b) Materiál z Elbingského slovníčku: společná slova, strukturální, slovotvorná či sémantická podobnost. Je pravda, že pruské dialekty, které se k nám dochovaly, nelze ztotožňovat — dělí je čas i vzdálenost; přesto jsou to dialekty jednoho jazyka. V dialektu Elbingského slovníčku navíc nebyly zaznamenány žádné výraznější stopy mísení kmenů, takže jeho materiál se dobře hodí jako opora při zkoumání dějin pruských skloňovacích typů. c) Vnitřní strukturální analýza jazyka katechismů. V katechismech nacházíme tvary různých pádů a různých slovních druhů, které je nutné probrat zvlášť. 3.1. Podstatná jména Je samozřejmě velmi obtížné stanovit přesný počet příkladů zkoumaného typu. Pokusíme se zde probrat všechny možné, více či méně spolehlivé případy a postupně přitom přehledně projít dostupné tvary pádů. 3.1.1. Koncovka nominativu s i n g u l á r u -i nebo -y může být, jak již bylo uvedeno (3.), interpretována jako *-ī i jako *-ē. V lingvistické literatuře lze pozorovat tuto pravidelnost: v mnoha sporných případech se nejprve 91 Směřuje se k rekonstrukci forem s kmenem na ē. Zřejmě zde silně působí lépe známé východobaltské jazyky, které mají silný kmen na ē. Tento psychologický vliv vede k tomu, že se za kmeny na ē považují nejen ty příklady z katechismů, které mají protějšky tohoto typu v elbingském slovníčku (např. kurpi III a kurpe E, korpe GrG „bota, střevíc“), ale i všechna ta slova, která nemají žádné protějšky, a někdy dokonce i ta, jejichž protějšky v elbingském slovníčku mají kmen na ī/īā (např. V. Mažiulis při rekonstrukci dusì E jako *dūsī pochybuje, zda *dūsì z III. katechismu nepochází z *dūsē, viz PKEŽ I 241). Je zcela zřejmé, že kmeny na ē a ī/īā se nejprve sblížily v nepřízvučné pozici, neboť přízvučná koncovka nominativu zůstává ve všech doložených případech nezúžená, např. semmē III (same E) „země“, giwei III [give-i] „život“ (k participiu aulausē viz 3.5.). Pokud se oba kmeny zcela nesloučily, v nářečí katechismů by bylo spíše třeba dokazovat existenci kmene na ē než kmene na ī/īā, neboť k jeho doložení máme pouze dvojici zmíněných příkladů (v elbingském slovníčku je tento kmen poměrně silný!). Kromě již zmíněného kurpi a slov s historickým souhláskovým kmenem, jako jsou brati „bratr“, duckti „dcera“, mūti „matka“, jejichž -i musí skutečně pocházet z *-ē (srov. E brote a mothe), jsou v katechismech ještě některá podstatná jména s nominativní koncovkou -i (všechny příklady pocházejí z III. katechismu): kaāubrī² „bodlák“, kirkī² „kostel“, perōni „společenství“, rīki ar rycky „panství“, strigli² „bodlák (bodláky?)“, supūni „paní“, teisi „čest“ a trintawinni „mstitelka“. V. Mažiulis odvozuje koncovky -i ve všech těchto příkladech od nepřízvučného *-i<-* -ē, viz příslušně PKP II 204, 260, 325, 321, 304, 269, 279; historicky je tedy považuje za kmeny na ē (srov. také PKEŽ II 60, 193). Tato slova jsou však značně různorodá, a lze je tedy vykládat různými způsoby. Je zcela věrohodné, že podstatné jméno kirkī muselo mít kmen na ē; jde o výpůjčku z něm. Kirche „kostel“. Za kmen na ē je nejspíše třeba považovat také perōni, srov. medione „lov“ E s podobnou strukturou a tvořením (viz také 3.1.4.). Na pojmenování osob ženského rodu trintawinni a supūni (výpůjčku z pol. *žu-pani) je třeba pohlížet zcela jinak. Jejich struktura i sémantika svědčí pro to, že by se měly považovat za kmeny na ī/īā (srov. 2.3.2. a 2.4.). Dobře sem zapadá také *schlūsniki (forma z III. katechismu schlūsnikaī vznikla nejspíše vlivem předcházejícího zájmena štai „hle“:... štai ast Deiwās schlūsnikaī / aina Trintawinni prei sūndin; tak se zřejmě domníval i J. Endzelynas, viz DI IV–2 301), akuz. schlūsnikaṇ (viz dále 3.1.4.) „služebná“: mask. *schlūsnik(a)s, akuz. schlūsnikaṇ, nom. pl. schlūsnikaī „sluha“. Kaāubrī [kāubri] „bodlák“ a strigli „bodlák“ lze vykládat dvojím způsobem. Svou sémantikou se blíží názvům rostlin s kmenem na ī/īā v elbingském slovníčku (viz 2.4.-c). Stejně jako většina slov tohoto strukturního typu, i kaāubrī (z *kaub- „ohýbat“, viz Mažiulis PKEŽ II 60) a strigli (: lit. strigti, lotyš. ² Tvary kaāubrī a strigli jsou použity v akuzativní pozici (...kaāubrī bhe strigli turei tans tebbei pijst), zatímco tvar kirkī v genitivní pozici (...steisei kirkī swaise marten), avšak z hlediska struktury se považují za nominativy, viz Mažiulis PKP II 204, PKEŽ II 60, 193 (Trautmann Apr. Spr. 358 však opravuje kirkis). 92 strigt, viz Endzelīns DI IV–2 317) jsou deverbační útvary. Žádný z příkladů ze slovníčku však (kromě noseproly „nosní kosti“ s druhým členem nejasného původu) nejenže nemá přípony r-ī a l-ī, ale těmito spojeními ani nekončí. Naproti tomu podstatných jmen s kmenem na ē a příponami -r-ē a -l-ē lze najít celou řadu: paustre „pustina“, adle „smrk“, raples „kleště“, dumsle „borovice“, stacle „opora“ a podobně. 3.1.2. Není doložen ani jeden zcela spolehlivý příklad genitivu. Forma teisīs III (laikutei dwzgubbus t e i s ī s werts) „cti“ by mohla mít nejen kmen na ē (: lit. tėisė), ale i kmen na ī/īā (strukturou a sémantikou připomíná *dūsī, viz také 3.1.4. a 3.1.). V těch indoevropských jazycích, které zachovaly probíraný typ skloňování, je genitivní koncovka obvykle *-i̯ās (tj. kmenová koncovka i̯ā), srov. sanskrt devyās, gótské bandjos, litevské marčios. Takovou koncovku mohlo mít i nářečí elbingského slovníčku; vedle nom. garkity „hořčice“ rekonstruuje Mažiulis PKĖŽ I 328 gen. sg. *garkīt’ās. Sotva však takovou koncovku mohlo zachovat nářečí katechismů, v němž byla pro všechny měkké kmenové konsonanty zobecněna koncovka -is, např.: gj̄wis „života“, kirkis „kostela“, Wosis-pile „Kozí hrad“, Sawlis-kresil „sluneční křeslo“ (kmen na ē); powaisennis „svědomí“, naseilis I, noseilis III [nōselis] „ducha“ (kmen na i̯ā); etnistislaims III „bohatý na milost“ (kmen na i nebo ī/īā)³. Analýza genitivních koncovek je obtížná kvůli vzácnosti tvarů tohoto pádu: v katechismech se místo očekávaného genitivu velmi často nachází tvar akuzativu, např. …esse wissawidiskan wargan / Kermenes bhe D ā ū s i n / Labbas bhe T e i s i n išraikilai III 577–8. 3.1.3. V katechismech nejsou doloženy žádné formy dativu. 3.1.4. Akuzativních forem je více než forem ostatních pádů. Nejstarší slova tohoto typu mají koncovku -in: mārtin III, Waispattin III. Tato koncovka připomíná sanskrtské -īm a liší se od koncovky kmenů i̯ā v jiných jazycích (např. lit. marčią). Vedle formy mārtin III se ovšem v katechismu vyskytuje také mārtan (v genitivní pozici): steisei kirki swaise m ā r t a n. Pokud nejde o tiskovou chybu, mohlo by zde jít o nějaký nový morfologický jev; srov. podobně kolísající formy madlan III a madlin III (2×) „modlitbu“; k zájmenu tirtan „třetí“ (fem.) viz také dále (3.4.4.). Výpůjčka *dūsī (dusi E) má tři akuzativní formy — všechny s koncovkou -in: dūsin, dausin ir dousin III. Kmen na ī/īā se možná lišil od podstatných jmen s jiným měkkým kmenovým konsonantem tím, že měl v akuzativu koncovku -in, nikoli -ien (-ian nebo -en). Podstatná jména s jinými kmeny mívají zpravidla různé koncovky, např. semmin I / semmien, semien (9x) II, III „zem“, nacktin I / nacktien III „noc“, etwerpsennin III / etwerpsennien III, etwerpsennian II „odpuštění“. Proto zřejmě nelze považovat za kmeny na ī/īā ta podstatná jména, která mají akuzativ s koncovkou -(i)en: perōnien III / perōnin III „společenství“ a kirken II / kirkīn 3 Některá podstatná jména s kmenem na ia mají jiné koncovky. Jde o velmi vzácné případy: tawuschies II, tawischas III [tavišas] (vedle tawischis I) „blízkého“, nierties III „pytel“ a rikijas III „pána“. 93 I, kirkin III „kostel“ (nominativ tohoto slova končí na -i, viz 3.1.1.), nebo arien „obilí“ (V. Mažiulis zde spatřuje substantivizované adjektivum *ari, viz PKEŽ I 93). Samozřejmě, není-li taková forma doložena, jednotlivé příklady se zakončením -in ještě nedovolují vyvozovat závěry o kmeni (např. austin „ústa“, pramadin „zastání“ III), ledaže by se objevila další strukturální nebo sémantická kritéria (např. schlūšnikin „služku“, viz 3.1.1.). Čím více je zapsáno příkladů se zakončením -in, tím větší je pravděpodobnost, že jde o slovo kmene ē/ā. Za taková slova by bylo možné považovat riki „panství“ (přejímka z gótského reiki) a teisi „čest“ (nominativy obou končí na -i, viz 3.1.1.): rīkin III (4x) a teisin III (4x), teischin III. 3.1.5. V katekismech nebyly nalezeny žádné tvary nominativu plurálu. 3.1.6. V pozici genitivu plurálu je užito tvaru dusin III:...beggi tennei budē kirschia jouson D u = s ī n. Koncovka genitivu plurálu -in je příznačná pro všechna substantiva s měkkým zakončením kmene. Je pravda, že předložka kirsa „nad“ se obvykle pojí s akuzativem, v takovém případě by se však očekávala koncovka -ins (viz 3.1.8.). 3.1.7. Tvary dativu plurálu nejsou doloženy. Je pravda, že v pozici dativu je zapsán tvar waispattin III: Steimans Butta Rikijans bhe Bntas W a i s p a t t i n. Soudě podle Rikijans by však mělo jít o tvar akuzativu. 3.1.8. Máme dva tvary akuzativu, oba užité v pozici nepřímého předmětu — dusin (viz 3.1.6.) a waispattin (viz 3.1.7.). Koncovka -in namísto očekávané -ins by mohla být znakem kmene ē/ā, pokud nejde o písařskou chybu. 3.2. Adjektiva Dauguma katekizmuose rastų būdvardžių yra kieto kamiengalio — paradigma -(a)s, -a, -an. Minkštojo kamiengalio būdvardžių yra kiek mažiau, tačiau gana įvairių. Kai kurias moteriškosios giminės formas galima laikyti ē/ā-kamienėmis. Pirmiausia čia minėtinas pavyzdys gillin III: Stwi dai Deiws aīnan g i l l i n maīgun krūt nostan smunentinan (maīgun, sprendžiant pagal formą, yra acc. sg. fem., nom. sg. turėtų būti *maigā > *maigū). V.Mažiulis PKEŽ I 363, rekonstruodamas nom. sg. fem. *gilī, čia pat nurodo masc. *gilus = lie. gilus, la. dzils. Atstatant u-kamienę vyriškosios giminės formą, matyt, pirmiausia remiamasi etimologinėmis paralelėmis ir paradigmos -us, -i, -u senumu. Pačioje prūsų kalboje tokia paradigma niekur nėra paliudyta. Lietuvių kalbos u-kamienius būdvardžius dažnai atitinka a-kamieniai, pvz., kārtai ”kartūs”, rāms ”doras”: ramūs, sparts ”stiprus”: spartus. Visi katekizmuose rasti būdvardžiai, kuriuos galima laikyti u-kamieniais, galūnę -us turi po priebalsio g: augus ”gobšus”, preitlangus ”lengvas”, acc. sen...pollīgun ”su lygiu”, polīgon ”panašų”, neutr. (adv.) polīgu ”panašiai”. Tiesa, būdvardžiai *leng-u-/lang-u ”lengvas” ir *lig-u ”lygus” turi u-kamienių etimologinių paralelių giminiškose kalbose, tačiau jie abu prūsų kalboje yra priešdėlių vediniai. Nė vienas iš šių pavyzdžių neturi moteriško- 94 ho rodu, které by mohly potvrdit, že jde skutečně o tvary kmene u a že u v koncovce není švásvarový vokál vzniklý zkrácením koncovky po velární souhlásce (srov. asmus „osmá“ po bilabiále m). Kromě toho mohou v pruštině adjektiva ženského rodu kmenů ē/ī a ā stát vedle mužských tvarů jiných kmenů (a-, o-, a zejména i/ī ā-). Nejprve je třeba zmínit příklad postippin „rozsáhlou“ (fem.):...kādi tans stan postippin Chrītjāniskan / nosemmien preiwackē, senrīnka („rozsáhlou křesťanskou obec“). Jak ukazuje příslovce postippan „rozsáhle“, mužský tvar by měl být kmene a. O paradigmatu -is, -ī, -i(n) lze hovořit zcela s jistotou. Nejsou k dispozici žádné údaje, alespoň v katekismech, o adjektivech ženského rodu kmene ē v pruštině (srov. litev. didelis, didelė, medinis, medinė atd.). Za adjektiva tohoto typu s měkkým zakončením kmene lze považovat aruvīs „pravý“, složeniny wyssen mukis II, acc. wissemokin II, wissemukūn III „všemohoucí“, ackewīstin III „zřejmý (zřejmá)“, snad také gailis „bílý“ z elbingského slovníčku (v PKEŽ I Mažiulis rekonstruuje *gailas), callestis [kaltiskā PKP II 286] „ovčí“ ve spojení callestis klokis a mynsis „uzavřený“ — tyto výrazy nejsou uvedeny v obvyklém tvaru neutra se zakončením -an. Příslovce odvozená od takových adjektiv (= adverbiálně užité tvary neutra) obvykle končí na -i, např. arwī „opravdu“, perarwī „ve skutečnosti“, isarwī „věrně“, akiwījstin „zřejmě“, snad také emperri „společně“. 3.2.1. Obzvláště mnoho příkladů tohoto typu se vyskytuje s produktivní adjektivní příponou -ing-. Vedle tvarů nom. sg. maskulina se zakončením -ing-(i)s se užívá tvar feminina -ingi (*-ing-ī) a neutra -ingi, -ingin⁴. Zkrácená (nepřízvučná) koncovka nominativu feminina se graficky neliší od tvaru neutra. Kromě toho se v katekismech místo očekávaných adjektiv často užívají příslovce podobného tvaru, např. issprettengi „srozumitelně“, musīngin „možné“ nebo glandewingei „utěšujícím způsobem“. Ne vždy můžeme přesně určit, který tvar v daném případě máme. Proto zde shrneme všechny více či méně spolehlivé příklady feminina: nom. sg. ainaseilngi III „osamělá“ nebo „osaměle“ (Kawīda aina ticra widdewū bhe a i n a s e i l i n g i ast), acc. sg. a u s c h a u d i w i n g i n Aucktairikijskan „důvěryhodnou autoritu“ III a warewingin III (postan w a r e w i g i n rankan Deiwas „pod mocnou Boží rukou“). Je třeba poznamenat, že všechny příklady akuzativu singuláru — ženského i mužského rodu — mají koncovku -ing-in (není ani jediný příklad s -en nebo -ien!). 3.3. Číslovky Stejný strukturální typ jako již popsaná adjektiva má řadová číslovka tirt(i)s (tirts I, tirtis II, tīrts III), fem. tirti (Stai T i r t i Maddla ”die D r i t t e Bitte”) III. Tvar tirti navrhuje Mažiulis PKP 320 4 V pruštině mají adjektiva s příponou -ing- na rozdíl od ostatních baltských jazyků nikoli kmen a/ā, to je však již samostatné téma, které si zaslouží zvláštní výzkum. 95 číst [tirtū]; v poznámce 252 se tamtéž dodává: ”Jestliže byla koncovka přízvučná, pak je zde [tirtū] (z původního *-ā). Jestliže byla koncovka nepřízvučná, pak [tirtī] s -i < *ī (nebo z *-ā < *-ē)”. Je stěží možné považovat tvar tirtī historicky za kmen ē. Ekvivalenty v jiných jazycích svědčí o kmeni ē/ī/ā, srov. litevské a lotyšské *treti̯as, -i̯ā, stsl. tretъjь, gótské Þridja, sanskrtské tṛtīya-. V pruštině není ani jedna číslovka kmene e, která by mohla ovlivnit změny kmene ženského rodu. Koncovky akuzativu singuláru se různí [tím se číslovky a zájmena (viz 3.4.) liší od substantiv a adjektiv]: -īn (T i r t ī n deinam atskēiwans... I,...en tērten bhe ketwirtin streipstan III), -ian (...en tēr-tian deinan etskēuns III), -ien (An tirtien deinan etskēuns II) a dokonce -an (En tirtan deinan etskēuns...). Rozmanitost koncovek lze vysvětlit dvojím způsobem. Koncovky -(i)an nebo -ien v druhém a třetím katechismu mohly vzniknout vlivem sousedních slov – předložky en či an a substantiva deinan. Na druhou stranu se zde může zachovávat stará koncovka kmene jā, srov. litevské trėčių (pačių, marčių atd.). Tvar tirtan připomíná již popsaný tvar substantiva martan (viz 3.1.4.). 3.4. Zájmena Ve všech baltských jazycích musela existovat zájmena ženského rodu kmene ī/īā (vedle mužských tvarů kmene i nebo ī/ia). Některá lexémata jsou společnobaltská, nebo dokonce ještě starší, jiná se zachovala či nově vznikla v jednotlivých baltských jazycích. Všechny baltské jazyky mají *šis: *šī (lit. šis, ši, nář. šī, lot. šis, ši, pr. schis). Místo ekvivalentu lit. pats, pati, lot. pats, pati měli Prusové subs, *subā (kořen pat- se zachoval v substantivu waispattin). Místo lit. kuris, kuri, lot. kurš, kura, lit. jis, ji — a také jiná slova, z nichž stojí za pozornost enklitické zájmeno *dis, neut. di „on; to“, vedle pravděpodobného ženského tvaru *dī. Především v katechismech se našly odpovídající tvary zájmena šīs, šī, které ukazují kolísání kmenového zakončení. Probereme všechny dostupné tvary jednotlivých pádů. 3.4.1. Z tvarů nom. singuláru je doloženo pouze masc. schis I, III, sis II a neut. (adv.) di, dei (turėdi ”tūri tai” III, turridi ”t.p.” III, kaidi ”kad tai” III (4x), kai dei ”t.p.” III). Tvary ženského rodu nejsou doloženy. 3.4.2. Z genitivu singuláru jsou známy pouze tvary mužského rodu schisses a schieise III. 3.4.3. Z dativních tvarů máme kromě masc. schisman, neut. schismu III také fem. Schissai III (s c h i s s a i nianbillintai ”šiai nebylojančiai”). Koncovku -ai nelze přímo srovnávat s litevskou koncovkou šiai, protože se oba tvary morfologicky liší (schissai obsahuje vložený zájmenný formant s). 3.4.4. Obě probíraná zájmena mají různé tvary akuzativu. Tvary mužského (a středního?) rodu končí na -an (esse schan lindan, noschan bausennien III, schan emnen I), -ian (schian busennien III) a -ien (schien malniskan III (2x) a sien spagtun III). Tvary ženského rodu mají kromě obvyklé varianty schan (12x) (např. s c h a n lankenan deinan I, 96 ėnščan madlin III, s c h a n twaian schlūsn kin ir kt.), může také končit na -ien (ėnšien madlin III), -en (s c h e n naktin, s c h e n Naktin·III) a -in (s c h i n madlikan III 2x). Poměr rodových tvarů druhého zájmena je poněkud odlišný. Všechny tvary mužského rodu mají v koncovce i — tvar din je v katechismech použit 6× (proweladin I, bebillēdin III, prēdin, pērdin, kirsa din III aj.). Oba známé tvary ženského rodu se liší: weddēdin „odvedl ji“ III a stwi wīrsti d i e n wijrinan billūns III. Svými kolísajícími koncovkami se zájmena liší od odpovídajících tvarů jednotného čísla akuzativu podstatných a přídavných jmen. 3.4.5. Z plurálu nominativu máme pouze příklady mužského rodu: schai wirdai, snad také dei (Tīt paskulē as teinu / kai d e i pirsdau wisan powijstin... segge / Madlan... V. Mažiulis v PKP II 182 překládá „Tak nyní naléhám, aby oni přednesli prosbu před celou věcí“, ačkoli PKEŽ I 202 interpretuje tento tvar jinak a překládá jej jako „to“ — podle německého man). 3.4.6. Jediným tvarem mužského rodu plurálu genitivu je schiēson, použitý místo očekávaného singuláru: mes mans s c h i ē s o n malnijīkai („des Kindleins“) enimimaisin. 3.4.7. Tvary plurálu dativu nejsou doloženy. 3.4.8. Tvarů plurálu akuzativu není zrovna málo. Tvary zájmena schis mužského rodu jsou dvojí — schins III (s c h i n s pallai psans 2x) a schans (en s c h a n s Wirdans), zatímco u ženského rodu je doložen pouze jeden příklad schiens (s c h i e n s twaian Dāians III). Všechny tvary druhého zájmena jsou mužského rodu: dins 5× (např. crixtity d ī n s I, prēdins III, poglabūdins III) a diens II (crixtidi=diens). Analýza tvarů zájmena ukazuje, že pro většinu pádů je příznačné kolísání kmenových samohlásek i a a. Koncovky mužského a ženského rodu se často shodují; přinejmenším nelze zaznamenat takové rozdíly, které by byly charakteristické nikoli pro jednotlivé pády, nýbrž pro celé paradigma. Poměr koncovek genitivu singuláru a plurálu je dokonce opačný. 3.5. Participia V baltských jazycích, stejně jako v některých dalších indoevropských jazycích, jsou také participia činného rodu ženského rodu kmenů ī/į̄-a-, srov. litev. krīntanti, lotyš. krītuoša, sanskr. satī. Koncovky pruských tvarů přítomného a minulého času se poněkud liší, proto je probereme zvlášť. 3.5.1. T v a r y ž e n s k é h o r o d u p ř í t o m n é h o č a s u nejsou četné. Akuzativní tvary obou rodů mají v koncovce samohlásku i: acc. sg. fem. rīpintin „následující“ III (zájmenný tvar rīpintinton III), masc. nidruwintin „nevěřícího“ III, acc. pl. masc. waitiaintins „mluvící“ III, warguseggēntins „jednající zle“ III. Tvary jako dat. sg. fem. nianbillintai „nemluvící“, nom. pl. masc. skellantai „vinni, kácející“ III (vedle skellantēi III) ukazují na pronikání tvrdého kmenového zakončení do paradigmatu. Bohužel nemáme ani jeden ženský nominativní tvar. 97 3.5.2. T é m ě ř v š e c h n y d o c h o v a n é t v a r y p a r t i c i p i í m i n u l é h o č a s u jsou mužského rodu. Mnohé z nich mají v kmenovém zakončení i: acc. sg. -in (ainanginmusin „jednorozeného“ III), nom. pl. -is (aupalusis „nalezl“, immusis „vzal“ III). V plurálovém akuzativu je častější koncovka -ins I, II, III (4×, např. aulaušins III „zemřelé“), ale může se vyskytovat i -ens (aulauwussens „tamtéž“ I). Tvary s tvrdým kmenovým zakončením nebyly nalezeny. Jediný tvar nom. sg. fem. aulaušė, pokud nejde o chybu ve výslovnosti či zápisu (viz Mažiulis PKEŽ I 117 a literaturu), by mohl ukazovat na to, že v nářečí katechismů (alespoň III) existovala doplňková distribuce mezi přízvučnou a nepřízvučnou nominativní koncovkou -ė a -i; to svědčí o tom, že v části pruských nářečí mohly kmeny ǭ/ iā a e zcela splynout. 4. Po probrání tvarů ze všech památek pruského jazyka je zřejmé, že jejich údaje se výrazně liší. V nářečí Elbingského slovníčku se rozlišují měkké kmeny ǭ/ iā, ē a i, zatímco v nářečí katechismů se značně sblížily. Příčinou nejsou jen čas, nářeční fonetické změny apod., nýbrž i staré historické souvislosti těchto kmenů, které se ukazují při srovnání pruských příkladů s protějšky v jiných baltských jazycích. 4.1. Nejstarší jsou souvislosti mezi kmeny ē a iā. Původně byly pouze flektivní, srov. litevské koncovky pádů -i, -ios, -iai, -ią a sanskrtské -ī, -yās, -yai, -īm. V pruském jazyce převládl kmen ē nejen v akuzativu, ale i v tvarech ostatních pádů. V katechismech nebyly nalezeny žádné stopy kmene iā, s výjimkou zájmena *si a číslovky *tirtī (viz 3.4.1. a 3.3.); typické koncovky jsou nom. sg. -i, gen. -is, acc. -in, gen. pl. -in, acc. -in(s?). Naproti tomu ve východobalských jazycích převládl kmen iā; to je zvláště typické pro lotyštinu a východní litevská nářečí. Často se kmen iā zobecňuje pro celé paradigma, srov. starší litev. platūji — novější plačioji, nář. tokī — tokià, litev. platī, krintanti — lotyš. plaša, krītuoša. Tak vznikají litevská a lotyšská slova kmene iā: podstatných jmen typu giria: dzira není ve východobalských jazycích málo, zatímco v pruském jazyce — ani v katechismech, ani v Elbingském slovníčku (viz 2.1.2.) — není jediný spolehlivější příklad dokládající existenci tohoto typu (tvary nominativu plurálu Elbingského slovníčku s koncovkou -ios < *-iās patřily lexémům kmene ē/iā, nikoli iā, např. crausy: crausios). Pruskému kmeni ē/iā ve východobaltských jazycích, někdy i ve slovanských, často odpovídá kmen iā: E asy — litev. ežà, lotyš. eža, mary — litev. marios, plauti — lotyš. plaušas, K *marti — lotyš. mārša, E sari — litev. žarija (srov. také staroslověn. zorja „žhnutí“), kiosi „číše“ — staroslověn. čaša, snad i *jūrī — litev. jūrios, lotyš. jūra. Podobné strukturní vztahy se vyskytují mezi výpůjčkou a slovem, z něhož byla odvozena, např. E, K *dūsī — pol. dusza (srov. výpůjčky litev. dūšià, lotyš. dūša), E garkity — pol. gorczyca (srov. litev. garstyčia nebo garsovytčia), snad také E brunyos „brnění“ — góts. brunjo nebo staroslověn. brunja (srov. lotyš. bruņas). Je proto velmi pravděpodobné, že kmeny ē/iā měly náležet výpůjčkám odvozeným od slov končících na -i, např. K supūni „paní“ — pol. *żu-pani, rīki „panství“ — góts. reiki. Pruskému kmeni ē/iā odpovídá méně často kmen ē v jiných baltských jazycích: E pelky — litev. pēlkė, lotyš. pelce, snad také K teisi — litev. teisė. Takové strukturní vztahy 98 Vyskytuje se také mezi výpůjčkami různého původu, např. E dragios — litev. nář. drãgės, E crausy — litev. kriáušė (srov. také bulh. kruša), E knapios — litev. k(ą)nãpės (pol. konopie). V litevských nářečích bylo již dávno zaznamenáno kolísání kmenů io- a ē- (srov. Būga I 104), např. dvasà / dvãsė, musià / mùsė, girà / gìrė, mãrios / mãrės aj. Pro východní nářečí jsou typičtější tvary kmene io-, pro západní tvary kmene ē-. Nářeční tvary kmene ē- jsou většinou novější a vznikly v důsledku míšení kmenů působením různých nářečních fonetických procesů. 4.3. Velkou produktivitu pruského kmene ī/ī̯ā dokládá skutečnost, že do něj přešla některá stará slova kmene i- (nebo souhláskového kmene): E culczi — litev. kūlšis; E nozy — litev. nósis, lotyš. nãs, lat. nāris; E sansy — litev. žąsis, lotyš. žùoss, starohornoněm. gans, řec. χήν (skr. haṃsī je nejspíše novotvar vedle masc. haṃsah a jeho shoda se sansy je náhodná); E wubri „řasa“ — litev. brùvis, staroslov. bruvь, skr. bhrūḥ. K této malé skupině by patřilo i deverbativum posty „pasení (se)“, snad i některá další deverbativa s příponou -ti (viz 2.3.2.), která funkčně odpovídá příponě -t-is. Jako zvláštní případ je třeba uvést slova, která pokračují ve starých tvarech středního rodu s koncovkou *-i. Nezpochybnitelným příkladem tohoto typu je E mary (z *marī) — staroslov. more, lat. mare. Snad podobný původ má i K *iūr (takovou rekonstrukci umožňují dvě akuzativní formy s koncovkou -in, srov. 3.1.4.; E lurīay by mohlo být považováno za tvar středního rodu a opraveno na *iurian, srov. Endzelīns DI IV—2 230) — skr. vārī „voda“. V litevských nářečích, zejména západních, mají slova kmene i- sklon přecházet ke kmeni ē- (kùlsė, nósė, žãsė aj.). Podobné jevy se vyskytují také v pruském jazyce, např. E pusne — litev. pušnìs, slaune „stehno saní“ / slaunis „stehno“ — litev. šlaunis, skr. śroṇiḥ, lat. clūnis. 5. Srovnání kmenů umožňuje činit předpoklady o jejich vývoji. Příčiny jejich kolísání a míšení ve všech baltských jazycích nespočívají pouze v historických fonetických změnách. Některé z probíraných kmenů jsou také geneticky příbuzné. 5.1. Vývoj baltského substantiva lze znázornit následujícím schématem: V pozdní indoevropské době lze rekonstruovat dva navzájem geneticky nesouvisející typy měkkého zakončení kmene: -ī/ī̯ā a kmen i- (nebo souhláskový kmen), např. *patī a *klaunis „stehno“, neutr. *marī „moře“. Ze starého kmene ī/ī̯ā se za určitých podmínek v baltské prajazykové fázi vyčlenil kmen ē- a vznikly tři typy zakončení kmene, např.: *martī, *ēžī-„jež“ (takovou prabaltskou podobu tohoto slova rekonstruují také Būga I 594 a Mažiulis PKĖŽ I 10) — *saulē, *žemē (: prasl. *zemja) — *akis, *šird(is)⁵. 5 Vznik baltského kmene ē- je velmi složitá otázka, která vyžaduje 99 V západobaltských jazycích zůstává kmen ī/ā silný, dokonce se rozšiřuje o některá slova, která dříve patřila ke kmeni i-(souhláskovému) (počátek tohoto vývoje mohly dát neutrální tvary s koncovkou -i), a vznikají i novotvary. Postupem času se v části pruských nářečí tyto kmeny značně sbližují; genetické souvislosti mezi kmeny posilují fonetické změny na konci slova. Ve východobaltských jazycích naopak kmen ī/ā slábne a kmen iā se od něj odštěpuje; ten se prosazuje v lotyštině a v části litevských nářečí. V západních litevských nářečích výrazně sílí kmen ē, k němuž přecházejí nejen slova kmene iā, ale i slova kmene i. Osud ženských tvarů adjektiv, číslovek, zájmen a participií s kmeny ī/ā je poněkud odlišný. Podmínila jej korelace s určitými tvary mužského rodu. Z indoevropských dob se dochovaly dosti rozmanité paradigmatické vzorce: ženské tvary s kmenem ī/ā se mohou užívat nejen vedle tvarů u-kmenových, ale také vedle tvarů mužského rodu s kmenem i-, souhláskovým, i/īo- a dokonce ō- (stačí si připomenout činná participia a zájmena pats, pati, šis, ši apod.). V jednotlivých baltských jazycích se zachovaly a prosadily poněkud odlišné podoby různých slovních druhů. V pruském jazyce je nejlépe doloženo paradigma -ies, *-ī, -i(n). K rekonstrukci paradigmatu -us, *-ū, -u je třeba přistupovat velmi obezřetně (viz 3.2.), a zvláště pak k výkladům původu novotvarů kmenů ī/ā, které s ním souvisejí (viz 2.3.1.). V litevštině jsou tvary kmene ī/ā poměrně stabilní; obvyklé paradigma adjektiv je — -us, -i, -u. Zájmena a participia mají ženské tvary kmene ī/ā vedle mužských tvarů různého typu. Číslovka trečia nejspíše nedávno přešla ke kmeni iā. V lotyštině přešly téměř všechny tvary kmene ī/ā ke kmeni iā; zbývá jen několik reliktních zájmenných tvarů (pati, ši). HISTORICKÉ SOUVISLOSTI PODSTATNÝCH JMEN S KMENEM ī/ā V PRUŠTINĚ Shrnutí Starý kmen ī/ā typu *patī se ve staré pruštině zachoval lépe než ve východobaltských jazycích. V elbingském slovníku je 30 substantiv (25 v podobě nom. sg. s koncovkami -i, -y a 5 tvarů nom. pl. zakončených na -ios, tedy crausī „hrušeň“, craustios „hrušky“). Substantiva tohoto typu lze snadno odlišit od jiných palatalizovaných kmenů (ē-, i-). Naproti tomu se tyto kmeny v nářečích katechismů I, II a III velmi sblížily, téměř se smísily. Tento článek navrhuje některá výběrová kritéria, která umožňují rozpoznat různé kmenové tvary. Analýza údajů o pruském jazyce a jejich srovnání s východobaltskými protějšky nám umožňují učinit určité závěry o vývoji podstatných jmen s kmenem ī/ā ve všech baltských jazycích a o jejich historických souvislostech s kmeny iā-, ē-, -i (nebo souhláskovými) (hlavní výsledky znázorňuje obrázek v oddílu 5.1.). zvláštního výzkumu. Tento článek se jím zabývá pouze v míře nezbytné pro objasnění historie kmene ī/ā. 100