XVIII a. lietuvių rašyba

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Jonas PALIONIS LITOVSKÝ PRAVOPIS 18. STOLETÍ 1. Obecné poznámky. Litevský pravopis 18. století (tj. grafika a ortografie) vycházel ze základů ustálených již v 17. století. V Litevském velkoknížectví (dále jen LDK) se obecně dodržoval pravopisný systém Sirvydase, zatímco ve Východním Prusku (dále jen RP) systém Kleinův1. Protože se tyto systémy v některých ohledech lišily jak grafikou, tak ortografií, rozdíly přetrvaly i v litevském pravopisu 18. století. Navíc se v tomto století oba systémy od sebe zvláště vzdálily, protože v LDK se přešlo k latinským antikvovým písmům, zatímco v tiscích RP se zachovávala tradiční gotická (frakturová) grafika. V dalším výkladu o pravopisu litevského spisovného jazyka 18. století a jeho vývoji se z metodických důvodů bude zvlášť pojednávat o grafice (systému písem, abecedě) a zvlášť o ortografii (pravopisných zásadách a pravidlech). Ze stejných důvodů bude nejprve popsán vývoj abecedy v RP a poté v LDK. 2. Upevnění Kleinovy abecedy v písemnostech RP v 18. století. Jak známo, v gramatikách D. Kleina byla uvedena tato litevská abeceda: á, a, ä, ą, b, c, ć, č, d, é, e, ė, ę, (f), g, (h), i, y, į, k, l, ł, m, n, o, p, r, s, ś, ß, t, u, ų, w, (x), ʒ, ʒ́. Bez větších změn ji převzali nejen autoři litevských písemností RP z druhé poloviny 17. století, ale i autoři z 18. století3. Dokládá to konkrétní analýza grafiky významnějších písemností RP té doby. Vezměme například Nový zákon Samuela Bitnera z roku 1701, vydaný v Královci společným úsilím reformovaných církví RP a LDK: vliv Kleinovy abecedy dokládají tyto skutečnosti: 1) užití ė k označení úzkého [ė]: n.sg. tam/y̌bė Ap.d. 13,11, praet. 3 genėjo Mat.21,8, βokterėjo Luk.1,41 (ale také:1.sg.f. tażweje Mat.4.21,n.sg.f. Dalilėde Mork.6,3...)4; 2) užití ć (nejčastěji k označení měkké afrikáty): cond.1 bučia Mat.3,14, turečia tamtéž 19,16, g.pl. giminiečiu Mork.6,4, g.sg. βalčio Ap.d.28,2, 1 P a l i o n i s J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI— XVII a., V.: Mintis, 1967, 50. 2 Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, V.: Valst. polit. ir moksl. lit. l-kla, 1957, 95—96. 3 P a l i o n i s J. Ten pat. 32. 4D. Klein měl sklon užívat ė pouze k označení přízvučného úzkého [ė], avšak v GL se proti jeho přání (viz Praefatio ad lectorem) toto písmeno na některých místech zachovalo i v nepřízvučné pozici. 30 a.pl. genčius I Pov.1. 9,3... (ale také: adv. pakarščuy I Kor.14,27, g.pl. žemčiugų Mat.7,6, a.sg.f. atenczę Mork.9,1...); 3) užívání B namísto podoby předkleinovského období {ch: a.sg.f. karfštinę (drugį) Mat.8,14, 1.sg.mec. beßėlu Mork.4,32, adv, ißbkey Jon. 7,13... 4) užívání į, ų k označení nosových samohlásek: n.sg. galįs Ap.d.18,24,a.sg. mc. dūglį „růst“ I Kor.3,6, karoblį Pov.1.ž. II,7, wirßų Ap.d. 19,20, popierų II Jon.7,12... (do D. Kleina se tato písmena v RP neužívala). Snad jediným výraznějším rozdílem v abecedě Testamentu z roku 1701 je digraf y k označení dlouhého [i:]: g.sg. alywos Luk.10,34, gydytojo Luk.5,31, 1.pl. knijgoße Jon.20,20, praes.3 mył Mat.10,37, inf. paßtatyt Luk.14,28... V gramatikách D. Kleina, stejně jako v pozdějších RP litevských textech, se tato samohláska zapisovala písmenem y (y). Kleiniánská abeceda s výše uvedenými inovacemi se objevuje v mnoha náboženských, kancelářských i beletristických textech RP z XVIII. století. Nelze však tvrdit, že se kleiniánskou abecedou řídili všichni autoři litevských textů z této oblasti. G. Ostermejer již poznamenal, že K. Donelaitis nemohl snést písmeno č a místo něj psal cž⁵. A skutečně, v dochovaných rukopisech tohoto významného litevského lidového pěvce se k označení tvrdého i měkkého [č] užívá digraf cž (s prodlouženým a vodorovnou čárkou přeškrtnutým druhým grafémem), např.: adv. cžė „zde“ DR 4,23, praes.2sg. cžáulžki „čiask“ tamtéž 5,22, a.pl.mc. Pauklžcžuis tamtéž 6,23, Cžejus tamtéž 6,30... Ani polské diakritické ł, které D. Klein zařadil do seznamů litevských písmen ve svých gramatikách a užíval v jednotlivých slovech (jako praes.1sg. gulu Comp.8, n.sg. tołka GL 10, matone tamtéž 6,10,15), se v textech RP z XVIII. století trvaleji neujalo. Časté užívání tohoto písmene v Testamentu z roku 1701, vydaném zástupcem litevských reformovaných, bylo nepochybně dáno tradicí LDK, zvláště písařskou praxí kalvinistů v XVI.–XVII. století. Z D. Kleinových seznamů písmen v gramatikách bylo polské ł (pravděpodobně automaticky) přejato také do gramatik F. Haka, Pov. Ruigia a dokonce K. Milka. Pouze v gramatice G. Ostermejera nebylo zařazeno do seznamu litevských písmen (zřejmě proto, že autor této gramatiky více zohlednil již tehdejší užívání litevského spisovného jazyka v RP v XVIII. století, v němž se ł objevovalo jen zřídka). 3. Modifikace abecedy D. Kleina v gramatikách RP v XVIII. století Jaký byl vztah abecedy D. Kleina k seznamům písmen uvedeným v litevských gramatikách vydaných v RP v XVIII. století, je nejzřetelněji patrné z následující srovnávací tabulky: 5 O s t e r m e y e r G. Neue Littausche Grammatik. Koenigsberg, 1791, 188. 31 D. Kleina | F. Haka | gramatiky Pov. Ruigia | gramatiky G. Ostermejera | K. Milkaus (1653, 1654) | gramatika (1730) | gramatika (1747) | gramatika (1791) | gramatika (1800)á a ą ą | á a ą ą | a á ą ą â | a | a a ą ąb | b | b | b | bc č cӡ | c č cӡ | c č cӡ | c č cӡ | c cӡd | d | d | d | dé e ė ę | é e ė ę | e ė ę ė ē ê | e ė | e é ę ė ē ê(f) | — | — | f | —g | g | g | g | g(h) | — | — | — | —i y į | i y į | i į i į y | i j y | i į i į y jk | k | k | k | kl t | l t | l t | l | l tm | m | m | m | mn | n | n | n | no | o | o ó ô | o | o ó ôp | p | p | p | pr | r | r | r | rs ś β | s ś β | ſ ∫ſs β | ſβ | ſ ∫ſs βt | t | t | t | tu ų | u ų | u ú ųì û | u | u ú ųì ûw | w | w | w | w(x) | — | — | — | — Z tabulky je patrné, že seznamy písmen uváděné v gramatikách litevského jazyka z 18. století se navzájem i od abecedy gramatik D. Kleina poměrně málo liší. To platí zejména o gramatice Frydricha Haka (Haacka) „Anhang einer kurtzgefassten Littauischen Grammatik“ (1730), jejíž abeceda je téměř úplně stejná jako u D. Kleina. Rozdíl spočívá pouze v tom, že F. Hak do seznamu nezařadil písmena f, h, x, která jsou v gramatikách D. Kleina uvedena v hranatých závorkách jako nedoporučená k užívání. Na první pohled se může zdát, že se od systému písma D. Kleina výrazně liší gramatika Pov. Ruigia „Anfangsgründe einer Littauischen Grammatik 32 matik” (1747) randamas raidynas. Šios gramatikos lietuviškų raidžių sąraše, iš vienos pusės, yra daugiau raidžių su kirčio bei priegaidės ženklais (à, â, ė, ē, į, ȯ, ô, ù, ū, ũ), o iš antros — kai kurios D. Kleino raidės (a, š, taip pat f, h, x) į ją visai neįtrauktos. Tačiau iš esmės, t.y. grafemų6 skaičiaus atžvilgiu, D. Kleino (resp. F. Hako) ir Pov. Ruigio raidynai yra identiški: turi po 23 grafemas, neskaitant f, h, x. Didelį šių gramatikų raidynų identiškumą, be kita ko, rodo jau tai, kad Pov. Ruigys (kaip ir F. Hakas) į savo rašmenų sąrašus neįtraukė grafemos j, kurią kažkodėl buvo išleidęs ir D. Kleinas, nors šiaip ją gana reguliariai vartojo palataliniam priebalsiui žymėti7. Seznam písmen Pov. Ruigia byl převzat také do gramatiky připravené Kristijonem Milkaus em „Anfangsgründe einer Littauischen Sprach=Lehre“ (1800), která byla, jak známo, novým, poněkud rozšířeným a upraveným vydáním gramatiky Pov. Ruigia. K. Milkus však v tomto seznamu přesto některé věci pozměnil: zařadil do něj grafém j, který jeho předchůdce vynechal, ale nezařadil některá písmena s diakritickými (prozodickými) znaménky (á, ā, é). Celkem má abeceda K. Milkaus 24 grafémů. Snadno si lze všimnout, že od kleinské abecedy se nejvíce liší abeceda gramatiky Gotfryda Ostermejera „Neue Littauische Grammatik“ (1791). V oddílu „Von der Orthographie“, zařazeném na jejím začátku, se uvádí, že autoři gramatik litevského jazyka nejsou jednotní, pokud jde o počet písmen8, a je zde uveden seznam 26 grafémů. Nejsou do něj zařazeny znaky s přízvukovými a intonačními znaménky, nenajdeme v něm polské ł ani takzvaná „nosová“ písmena, ale je do něj zahrnuto f jako znak rovnocenný ostatním. Je zajímavé, že D. Kleinas i jeho následovníci — autoři gramatik litevského jazyka v RP 18. století — považovali za samostatné písmeno nikoli každý znak označující hlásku, který se od ostatních lišil tvarem, nýbrž znak reprezentující určitý typ hlásek (dnes bychom řekli foném). Proto například D. Kleinas napočítal ve svém seznamu písmen pouze 22 písmen, F. Hakas, Pov. Ruigys a K. Milkus po 19 a G. Ostermejeris 26. Stejně jako D. Kleinas nepovažovali tito autoři gramatik, s částečnou výjimkou G. Ostermejerise, za samostatná písmena pouze znaky označující fonémy /č/, /ė/, /š/, /ž/, /z/, /j/. V tomto ohledu se současnému chápání písmene (přesněji grafému) nejvíce přiblížil G. Ostermejeris, který i grafické reprezentanty právě uvedených fonémů považoval za samostatná písmena. Ještě je třeba poznamenat, že autoři gramatik litevského jazyka v RP 18. století, stejně jako D. Kleinas, nezařadili do svých seznamů písmen dvoupatrové písmeno į, které se v písemnostech tohoto kraje pravidelně užívalo již od dob M. Mažvydase9. Na začátku první části „Gramatica Litvanica“ však při výkladu jednotlivých litev- 6 „Grafém“ je zde chápán jako reprezentant fonému na úrovni grafiky. Proto například e považujeme za samostatný grafém, zatímco e, ę za varianty (alografy) grafému e. 7 j bylo zařazeno do seznamu písmen v gramatice K. Sapūnase — T. Šulce z roku 1673 „Compendium Gramaticae Lithvanicae“ (viz s. 1). 8 O s t e r m e y e r G. Neue Littauische Grammatik, 2. 9 Viz P a l i o n i s J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija, V.: Mokslas, 1979, 18. 33 výslovnost litevských písmen D. Kleinas přesto neztrácel ze zřetele ani ú: srovnával je s hebrejskou výslovností a říkal, že takové písmeno mají Češi10. Toto písmeno do seznamů písmen ve svých gramatikách nezařadil nejspíš pouze proto, že neoznačovalo samostatnou samohlásku, nýbrž spojení dvou samohlásek (jeho zařazení by odporovalo obecnému chápání abecedy jako systému samostatných grafických znaků označujících hlásky). 4. Přechod k latinské antikvě v LDK Jedním z nejcharakterističtějších rysů vývoje litevské abecedy v LDK v XVIII. století, jak již bylo zmíněno (1), byl přechod od znaků gotického stylu k latinské antikvě. Tento přechod začal již v XVII. století a zvlášť výrazně se projevil v kancionálu Salomona Slavočinskise z roku 1646, v němž byla značná část písní vytištěna latinskou antikvou (střídavě s frakturou). Téměř všeobecně se však latinská antikva začala v tiscích na území LDK prosazovat teprve od počátku XVIII. století. Není pochyb o tom, že prosazení latinské antikvy zde bylo způsobeno především polským vlivem. V Polsku totiž již ve druhé polovině XVII. století začalo přibývat publikací vytištěných antikvovými znaky a v XVIII. století se přešlo k jejich všeobecnému užívání11. Jiná situace byla u rukopisů: ty se začaly psát latinskou antikvou poměrně záhy. Podle A. Brücknera se gotické znaky v polských rukopisech udržely až do třicátých let XVI. století (”Po r.1530 próżno byś szukał gotyku w rękopisach: Niemiec, Czech drukowali i pisali gotykiem, Polak drukował gotykiem, pisał italiką)12. V litevských rukopisech LDK se podle všeho také mohlo přejít k latinské antikvě kolem poloviny XVI. století, ačkoli bez dochovaných rukopisů z té doby lze tento přechod přesněji chronologicky zařadit jen obtížně (tuto hypotézu do jisté míry podporují analogická fakta z RP: jak známo, text překladu Bible J. Bretkūnase byl napsán antikvovými znaky v letech 1579–1590; jestliže se tedy v oblastech, kde byly tradice gotického písma silnější, přešlo k antikvě již ve druhé polovině XVI. století, proč k ní nemohlo dojít i v LDK, kde byly tyto tradice slabší a kde se více následoval polský příklad?). Ačkoli se latinská antikva začala v tiscích LDK všeobecněji prosazovat od počátku XVIII. století, nelze říci, že by zde byly absolutně všechny spisy tohoto století vydávány antikvovými znaky. Frakturou se ještě dlouhou dobu (do roku 1767) tiskly litevské texty evangelií v publikaci ”Ewangelie polskie y litewskie”, ačkoli jejich polské originály byly v této publikaci již od roku 1705 uváděny antikvovou kurzivou. Po celé sledované století se v tiscích LDK jako relikt gotické grafiky udrželo také německé dlouhé písmeno ſ, které bylo z litevské abecedy definitivně odstraněno teprve v první polovině XIX. století. 10 Viz Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, 14. 11 Viz B r ü c k n e r A. Dzieje języka polskiego. Wrocław — Kraków: Zakł. narod. imn Ossolińskich, 1960, 180; Ł o ś J. Krótka gramatyka historyczna języka polskiego. Lwów. 1927 S. 11. 12 Tamtéž. 34 5. Upevnění Sirvydova abecedního systému v písemnostech 18. století ve Velkoknížectví litevském Zatímco po vydání gramatik D. Kleina začala v pruské větvi litevského spisovného jazyka převládat abeceda uvedená v těchto gramatikách, v písemnostech Velkoknížectví litevského se více rozšířila písmena používaná K. Sirvydasem [a, á, b, c, č, d, e, f, g, h, i, y, j, k, l, ł, m, n, o, p, r, ſ, s, š, β, t, u, v, w, x, ž, ž]. Taková písmena (většinou již v antikvové podobě) se nacházejí v mnoha litevských publikacích 18. století, zvláště katolických, např. v „Pamoksle krikščioniškame“ z roku 1725, „Balse širdies“ z roku 1726, „Pedely miros“ z roku 1750, „Bromoje“ z roku 1753, „Žyvate“ z roku 1759 a v dalších. Sirvydova abeceda byla v podstatě zaznamenána také v anonymní litevské gramatice „Universitas Lingvarum Litvaniae“ z roku 1737. V její úvodní části („Praenotatio de Dialectis Literis et accentu“) je uvedena abeceda o 28 písmenech (bez velkého A): A, a, b, c, d, e, f, g, h, i, k, l, ł, m, n, o, p, q, r, β, s, t, u, w, x, y, z, ž, ź. V litevských tvarech obsažených v gramatice se však vyskytují i písmena, která v tomto seznamu nejsou zahrnuta, totiž: g (n.sg. mc. Kąsnis 9, n.pl.mc. kalbą 30...), ę (n.sg. Giętis 7, praes. sg. kięczu 31,39, fut.1 kięſiu...), j (g.sg.f. jós 19, g.pl.f. jū 19, praet.3 kalbėjo 30...), β (inf. gàyβti, grįβti 50, n.sg.mc. trokβtas 50...). Pokud tedy tato písmena doplníme do seznamu v gramatice, její abeceda se již téměř vůbec nebude lišit od Sirvydovy. Snad nejvýraznějším rozdílem oproti abecedě anonymní gramatiky je písmeno ś, kterým K. Sirvydas poměrně často označoval jak měkké [s], tak měkké [š] a které chybí jak v seznamu písmen této gramatiky, tak v jejích litevských tvarech (s výjimkou, zdá se, pouhých dvou příkladů: již zmíněného Kąsnis 9 a Krikščionis 8; v druhém případě se ś mohlo objevit vinou tiskárny nebo vlivem polského Chrześcijanin). Ačkoli se ś v anonymní gramatice z roku 1737 ve větší míře neužívalo a měkké [š] se v ní označovalo digrafem [ſz i jeho ligaturní variantou β (n.sg. Kiawſzinis 8, Puſzeis 12, n.pl.mc. Beβieri 54, part.ind. raβant 55)13, v jiných písemnostech Velkoknížectví litevského z 18. století se toto diakritické písmeno vyskytovalo poměrně často, např.: g.sg.mc. cíśćiaus Br.52,24, adv. ścray t.p.,19,29, g.sg.mc. świento PKr. 2,7, comp. świefiaws t.p. 2,1, n.sg.f. świeśibe BŚ 4,3, pieśćia „peščia“ Ž 18,20, fieśy „šeši“ t.p.19,4... Je důvod domnívat se, že autor gramatiky nezařadil diakritické ś do své abecedy proto, že byl přesvědčen, že litevština nemá velmi měkké [s], jaké je v polském slově śita¹⁴. Písmenem označujícím měkké [š] možná nechtěl zapisovat z důvodu snahy o jednoduchost abecedy (nechtěl zvyšovat počet písmen). Diakritické ś se však autorovi Universitas přesto nepodařilo zcela vyloučit: toto písmeno se starou tradicí (sahající až do dob M. Daukši)¹⁵ se v publikacích Velkoknížectví litevského v 18. století široce užívalo. Do seznamu písmen anonymní gramatiky nebyla zahrnuta ani některá další Sirvydova písmena: ć, v, j. Diakritické ć nejspíše proto, že afrikáta [ts], 13 Ligaturní varianta se vyskytuje v příkladech vytištěných kurzivou. 14 Žr. Universitas Lingvarum Litvaniae, V.: Mokslas, 1981, 61. 15 Viz P a l i o n i s J. Lietuvių literatūrinės kalbos istorija, V.: Mokslas, 1979, 36. 35 Podobně jako u [š] nechtěl autor gramatiky označovat dvěma způsoby — měkkou i tvrdou hlásku měl sklon vyjadřovat graficky stejně (digrafem cz). Možná z týchž důvodů v seznamu písmen anonymní gramatiky nefiguruje ani jednoduché v, které K. Sirvydas podle starší tradice poměrně pravidelně používal k označení krátké samohlásky [u] na začátku slova (např.: n.sg. ugnis PS I 79,28, praep. unt tamtéž 84,11, praes. 3 užėja tamtéž 285,14...). Po zařazení písmene u nebylo třeba používat k grafickému vyjádření téže samohlásky ještě jiné znaménko. Mnohem obtížnější je vysvětlit, proč se do seznamu písmen gramatiky z roku 1737 nedostalo j, tím spíše, že v jejích litevských příkladech se toto písmeno často používá k označení palatální souhlásky, např.: n.sg. Giaradėja 6, Artojis 8, n.pl. jós 19, g.pl. jū 19, praes. 1 sg. judinu 40, [p]jawnu 47 a další. Jestliže nejde o prosté přehlédnutí, bylo snad toto poměrně nedávno zavedené písmeno autorem považováno za variantu i? (srov. obdobné případy v gramatikách D. Kleina, F. Haka a Pov. Ruigyse!). Ze tří písmen, která nebyla zařazena do seznamu písmen gramatiky z roku 1737 (č, ų, j), se v pozdějších litevských textech LDK z XVIII. století, vydaných po této gramatice, ve větší míře k označování krátkého [u] ani [v] používalo pouze v. Naproti tomu č a j jsou častými písmeny v mnoha tiscích z poloviny a druhé poloviny tohoto století, např.: cond. bučio Sp. 3,14, galėčio tamtéž 14,8, prajūščia Pėd. 6,19, turėčia tamtéž 2,18, inf. bučiuoti Br. 12,8, praes. 3 pažiči̇je tamtéž 18,II, i.sg.mc. ploščiumi Pėd. 7,25, g.pl. Melničių Ž. 27,8, praet. 3 žwejoje tamtéž 59,25, a.pl. meigtančias tamtéž 160,13, g.sg. jaučio Sp. 12,5, Bažničies Pav. 45,8... Jak je patrné z těchto i předchozích příkladů, jednoduché č se tehdy obzvláště často užívalo ve spojení s š. Ne všechny inovace abecedy v gramatice z roku 1737 tedy přijali pozdější autoři textů LDK. V užívání litevského spisovného jazyka v této oblasti se až na několik drobností více drželi sirvydovského systému písmen. 6. Pokusy o teoretickou formulaci pravopisných zásad RP Formulovat určitá pravopisná pravidla a zásady bylo vždy složitější než vytvořit nějakou soustavu písmen. Písmena lze totiž převzít z abeced užívaných jinými národy a zde se velká tvůrčí schopnost neprojeví. Naproti tomu určit zákonitosti užívání písmen je úkol vyžadující určitou jazykovědnou erudici, hlubší poznání struktury jazyka a schopnost teoretického myšlení. Je proto pochopitelné, že pravopisné otázky obvykle kladou a rozebírají autoři gramatik a jazykovědných prací obecně, tedy lidé, kteří bývají lépe obeznámeni s mechanismem jazyka a dokážou jeho prvky teoreticky zobecnit. Mnoho různých pravidel litevského pravopisu RP bylo formulováno již v XVII. století, zejména v gramatikách D. Kleina. Mnohá z nich byla následně převzata do litevských gramatik, které vyšly v této oblasti v XVIII. století. V některých gramatikách tohoto století však byla nejen převzata starší pravopisná pravidla, ale také se autoři pokoušeli kriticky hodnotit dosavadní pravopisnou praxi v litevských textech a stanovit určité pravopisné zásady. 36 Kritickou analýzu pravopisu knih tištěných v XVIII. století v RP podal ve své gramatice G. Ostermejer (v oddílu ”Anhang von der Orthographie”, s. 187—194). Nejprve zde konstatoval nejednotnost tehdejšího pravopisu (údajně se psalo: Pėwa ir Piewa, didy|is ir didi|is, gražią ir gražę, wažiūju ir wažojū a tak dále)16, a dále pojednal o jednotlivých pravopisných jevech, přičemž autorům nejednou vytýkal tu či onu pravopisnou záležitost (někdy, jak je patrné z uvedených příkladů, nerozlišoval pravopis od fonetiky). V uvedeném oddílu gramatiky se velmi obsáhle věnoval problému zdvojování souhláskových písmen. V této oblasti podle autorova mínění panovala největší nejednotnost (”Uneinigkeit”): Donelaitis zdvojování téměř zcela odmítal, Pilgrimas17 naopak zacházel až k jeho nadužívání, zatímco Pil. Ruigys se ubíral střední cestou18. Odpůrci zdvojování byli Poláci; po nich následovali J. Bretkūnas, L. Zengštokas a S. Vainšnor as. D. Klemas ve svém zpěvníku zdvojoval častěji, ale méně než v Bibli a zpěvníku J. Berenta19. Za těchto okolností se G. Ostermejer pokouší stanovit pravidla, podle nichž se mají souhlásková písmena zdvojovat, a to: 1) m v podstatných jménech s příponami -immas, -ummas, jsou-li paroxytony, 2) n v podstatných a přídavných jménech s příponami -innis, -innė, 3) s v zvratných slovesech s předponami iš-, už- (iš|laikau, uš|geidžiu, užžengiu, užžadu...) a v zájmenných přídavných jménech a zájmenech (gerą|is, šaldū|jis, ji|ji, ta|tai...), jsou-li paroxytony. Souhlásky c, j, w a ž se nikdy nezdvojují (s výjimkou uvedeného případu), protože jsou již samy o sobě „dvojité“ (duplies)20. Nakolik se těmito pravidly litevská spisovná praxe na konci XVIII. a v XIX. století řídila, či neřídila, lze bez zvláštního výzkumu jen těžko říci. Jisté je pouze to, že zdaleka nepokrývala všechny případy zdvojování souhlásek typické pro texty RP v XVIII. století (jak ukazují starší publikace, které vyšly před gramatikou G. Ostermejera). Ve své gramatice upozornil G. Ostermejer také na kolísání v zápisu souhlásek k, g, s, z v případech asimilace: jedni píší užmiegas, užmigti, tužgenu, weždinu..., jiní užmiks, užmigti, tusgenu, we|dinu...21. Autor gramatiky v takových případech doporučoval přihlížet k derivaci, tj. psát užmiegas (s g), protože Miegas, miegmi mají g. Pokud však derivace nepomáhá (např. v případě tužgenti), je třeba přihlížet k výslovnosti22. G. Ostermejer zde tedy poprvé formuloval morfologický (jeho termínem derivační) princip pravopisu souhlásek, který se ve větší či menší míře uplatňoval již v dřívějších 16 Viz O s t e r m e y e r G. cit. dílo, 187. 17 Zde je míněn Adomas Pilgrimas (1702—1757), který redigoval Bibli z roku 1735 a přeložil biblické příběhy vydané v roce 1742. 18 Viz O s t e r m e y e r G. cit. dílo, 188. 19 Tamtéž, 192. 20 Tamtéž, 191—192. 21 Tamtéž, 188. 22 Tamtéž, 194. 37 RP v litevských písemných památkách. G. Ostermejeris byl vůbec prvním autorem, který se zvlášť věnoval otázkám ortografie, a prvním, kdo teoreticky formuloval určité pravopisné zásady. Vzhledem k tomu, že tyto zásady byly zveřejněny až na konci XVIII. století, však nelze hovořit o jejich větším vlivu na vývoj litevského pravopisu v tomto století. Nelze také zapomínat, že gramatika G. Ostermejerise se kvůli pruskému postoji bratří Milků k ní (stejně jako k dalším dílům tohoto autora) příliš nerozšířila: mnoho jejích výtisků skončilo ve sběru23. Je tedy možné, že širší vrstvy píšících lidí zásady pravopisu formulované G. Ostermejerisem ani neznaly. Na rozdíl od RP nebyly v LDK v XVIII. století pravopisné zásady teoreticky ani formulovány, ani diskutovány (alespoň o tom nemáme žádné údaje). V jediné známé gramatice litevského jazyka z té doby a této oblasti (vydané roku 1737 na Universitas) se dokonce nevysvětluje výslovnost jednotlivých písmen, jak tomu bylo ve všech tehdejších gramatikách litevského jazyka v RP. Proto bylo v praxi psaného jazyka a v úzu v LDK, jak uvidíme dále, mnohem více pravopisného kolísání a pravopisného chaosu než v RP. 7. Uplatnění fonemického — fonetického principu Ačkoli se o formulaci určitých pravopisných zásad teoreticky pokusili až na konci XVIII. století, a to pouze v RP, neznamená to, že až do té doby v praxi psaného litevského jazyka a v úzu panoval chaos a že se nedodržovaly žádné pravopisné zásady. Jak ukazuje analýza litevských písemných památek z XVI—XVII. století, již v nejstarším období se zejména autoři v RP (byť s různou mírou důslednosti) opírali o různé pravopisné zásady a pravidla z nich vyplývající24. Až do vydání prvních litevských gramatik je však nikdo teoreticky neformuloval; jinými slovy, byly implicitně přítomny ve vědomí píšících a odrážely se v písemnostech. Jednou z hlavních zásad uplatňovaných v litevském pravopisu jak v XVI—XVII., tak i v XVIII. století byla zásada fonemická a fonetická. Teoreticky lze fonemický a fonetický princip chápat jako samostatné principy, vztahující se k různým jazykovým rovinám. Při popisu jejich praktického uplatňování je však nelze důsledně oddělit, protože pravopis je oblast, v níž jsou jevy fonologie a fonetiky zvlášť úzce propojeny: určitý grafém může často označovat jak příslušný foném, tak jeho zvukovou realizaci. Proto zde budou při popisu pravopisných zásad litevštiny v XVIII. století a jejich uplatňování oba principy dále spojovány do jednoho fonemicko-fonetického principu. Tento princip se v XVIII. století uplatňoval v RP i LDK při psaní většiny samohlásek, dvojhlásek i souhlásek, zejména tehdy, když autor znal jejich výslovnost ze svého rodného nářečí nebo z nářečí místa, kde žil. Pokud však autor pochyboval o výslovnosti některého fonému nebo pokud se zápis hlásky, která jej realizuje, kvůli ustálené tradici opíral o— 23 Biržiška Vac. Aleksandrynas II. Čikaga: JAV LB kult. fondas, 1963, 104. 24 Plačiau žr. Pali onis J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI—XVII a. V.: Mintis, 1967, 42—49. 38 Tyto principy, fonemický–fonologický princip, nebyly uplatňovány nebo byly uplatňovány nedůsledně. Fonemického–fonetického principu se navíc více dodržovalo v LDK, méně v RP, kde byly již od dřívějška v pravopisu pevněji zakotveny i jiné principy (morfologický, etymologický, diferenciační). Aniž bychom podrobně analyzovali všechny případy uplatnění fonemického–fonetického principu (to by již bylo úkolem zvláštní grafologické studie), lze konstatovat, že se podle tohoto principu v RP i LDK zapisovaly krátké samohlásky [i], [e], [u] a zčásti také [a] (nikoli po měkké souhlásce), dvojhlásky [ie] a [uo] a téměř všechny souhlásky (s výjimkou [f], [h], [x] a případů styku znělých a neznělých souhlásek). Stejně jako v předchozích stoletích 25 byl v dané době fonemický–fonetický princip nejméně důsledně uplatňován při zápisu samohlásky [a, a·] po měkké souhlásce. Nezřídka se, zvláště v textech LDK, v této pozici zapisovala tato samohláska jak foneticky, tj. e (ie), tak morfologicky, tj. a (ia), srov.: praes.1 pl. dak[au]eme Sp.21,16 a praes.3 du[au]ja Pėd.61, 31, praes.1 pl. pag[au]ojemos Ž.90,9 a kloniojamos Pėd.34,24, 1.sg.m. jemme PVG 199, 25,25 a Jame RG 46, praes.3 raike KNT Mat.3,14 a reikia B1 tamtéž, adv. cže B1 Mat.5,23 a čia KNT Mat.6,21, a.sg.f. ateinančę B1 Ap.d.II,5 a ateinančią KNT tamtéž.... Podobně se lišil i zápis dvojhlásky [ai] po měkké souhlásce, srov.: n.pl.m. akmene y Br.25:3,27, welney Sp.122,4, senoley Br.218,17, Mokitojey PKr.2,6 a er[f]zkieč̌ay Pėd.69,27, pauk[f]zč̌ay PKr.4,9, Galwiajai DR 24,4, adv. dra[f]ey Ms.67,23, Pav.74,7, kątrey PKr.31,5, [eney Ž 52,II a Saldzay Pėd.81,4, d.sg.f. jei KNT Jon.II,23. V textech RP i LDK se však nejčastěji přece jen samohláska [a, a·] zapisovala foneticky (i v případě, kdy nebyla součástí dvojhlásky [ai]). V tehdejší pruské větvi litevského spisovného jazyka lze rozpoznat dokonce určité zákonitosti tohoto způsobu zápisu, a to: foneticky se zapisovala po měkkých [b’], [c’], [dz’], [g’], [j], [k’], [l’], [n’], [p’], [r’], [s’], [š’], [v’], [ž’]26, s výjimkou a) koncového kmene sloves s kmenem ia- v přítomném čase a v minulém čase prostém a b) dativu a inessivu jednotného čísla mužského rodu u přídavných jmen s kmenem ia-, činných participií a zájmen jis, pats, šis (včetně případu, kdy je součástí složeného přídavného jména), jejichž zápis se již řídil morfologickým principem (viz 8). V LDK, kde se dříve nevytvořily pevnější tradice pravopisné kodifikace, je obtížnější rozpoznat nějakou výraznější zákonitost v zápisu samohlásky [a, a·] po měkké souhlásce. I zde se však tato samohláska zapisovala foneticky téměř ve všech případech stejně jako v RP, jen její zápis více kolísal. Jak je patrné již z výše uvedených příkladů, v některých textech LDK z XVIIIa. (Pėd., Sp, Ž, dále také Br, AA, Pav, PKr) se někdy foneticky zapisovala i koncovka sloves typu -otí, -ytí, -eití v přítomném čase a v minulém čase prostém. 25 Viz P a l i o n i s J. Cit. veik., 42—43. 26 U příkladů s [m’], [z’] nebyly tyto pozice zaznamenány. 39 kmenová koncovka -ia: praes.2 pl. [prečiojėt ies Pav.48,23, žiȧčiej t.p.48,25, praet.2 sg. abeiojey Pav.47,1, noriejey AA 25,6, žinojey PKr.2,2, praet.3 kętietije Pav.64,16, fužije AA 20,19, žwejoje Ž 59,25... Stejně jako dříve se ani v XVIII. století nepoužívala fonemicko-fonetická zásada při zápisu dvojhlásky [au] po měkké souhlásce, srov.: adv.comp. Daugiaus HG 324, Didžiaus RG 45, pakčiaus OA 22,12, n. sg.f. brangiaũ/ži DRr 21,13, i.pl.mc. Bandžauninkais t.p.24.32, d. pl. kiaulems B¹ Mat.8,30, g.sg. pakaiáus Pav.13,23, praet.I sg. nužidėjau Ped.5,16, Kalbėjau U 28, fakiáu KNT Mat.24,25... V RP měla v tomto případě vliv kleiniovská tradice, upevněná gramatikami F. Haka a Pov. Ruigyse, zatímco ve LDK dosavadní úzus, v němž se od dob K. Sirvydase prosadil morfologický zápis, zaznamenaný také v anonymní gramatice z roku 1737. Problematická je otázka, do jaké míry se fonemicko-fonetická zásada uplatňovala při zápisu nosových samohlásek [ą], [ę], [į], [ų]. Je problematická proto, že již v první polovině XVIII. století se proces denazalizace těchto samohlásek²⁷ velmi zintenzivnil, nebo snad i skončil, a „nosová“ písmena nemusela vždy označovat nosovou samohlásku: užívání „nosových“ písmen tehdy mohlo být v nejednom případě tradiční, převzaté z dřívějších písemností. Avšak soudě podle poznámek, které se nacházejí v některých litevských gramatikách XVIII. století, a podle větší pravidelnosti užívání určitých tvarů s „nosovými“ písmeny, přece jen existuje důvod domnívat se, že pravopis nosových samohlásek byl v následujících případech založen na fonemicko-fonetické zásadě: a) uprostřed slova před [s], [š], [ž]: adv. draſey Ms.67,28, i.sg.m. Iſga]čiu KNT, B¹, B² Luk.2,9, a.sg.m. Kaſmų t.p. Jon. 13,26, Raſtą t.p., Pov.1.tes. 7,5, n.pl.m. Zaſlay AA 903, praes.2 sg. ſugrąžini Ms.30,25..., inf. kžeſti BŠ 73,14, ſweſti KNT,B¹, B² Ap. d.18,21,Br.149,2, g.pl. ſkieſtanciu NA 40,9, a.sg.m. Patreſima KNT, B¹,B² II Pov.1.kor.10,11, inf. ap]kuſti KNT,B¹, B² Luk.23,2, Ap,d.24,2, ſjuſti t.p.1 Pov.1. tes.10,34; b) v uzavřené koncovce slova (zejména u některých zájmen a činných příčestí, přičemž se rozlišuje i první složka zájenných tvarů): g.sg. mannęs KNT Mat.16,25, Jawęs BŠ 13,6, tawęs t.p.13,5, al.sg. ſawęſpi KNT, B¹, B² Mat.11,12, tawęsp BŠ 137,22..., praes.n.sg. ſeigs KNT,B¹, B² Mat.13,12, ſergas KAB 23,2, turris PVG 148,7, ateinaſis KNT Pov.1.tes.3,11, eſaſis t.p. Pov.1.rym. 8,38, praes.n.pl. alkſtąjie KNT 5,6, trokſtąjie t.p., praet.n.sg. alſidaweſ Br.21,1, pabaigęs DRr 4.41, fut.n.sg. gvdvſes KNT,B¹, Mork.3.2.... c) v otevřené koncovce slova (u jmen a zájmen v akuzativu jednotného čísla, jakož i u činných příčestí v nominativu množného čísla): a.sg.m. butą C 111,25, kartą Br.78, 27, ſwentą C 19,4, viena KNT Mat.18,6, ką Ž 7,3, tą t.p.7,4, a.sg.f. Tewiſzkę PVG 208,4, žągrę t.p. 254,6, ateinančią KNT,B¹,B² Mat.3,16; a.sg. mannę KNT Jon.2,17, tawę t.p. 1,50, ſawę PKr. 3.25, a.sg.f. Akį KNT Mat.5,38, a.sg.m. buſentį t.p. 3,7, Jį t.p.17,13, Sunu t.p.16,13... n.pl.m. dirbę DR 27 T. Buch se domníval, že proces denazalizace v západoaukštaitském nářečí skončil přibližně kolem roku 1700, viz Buch T. Przyczynek do rozwoju wokalizmu języka litewskiego — Symbolae linguisticae in honorem Georga Kuryłowicz. Wrocław — Warszawa — Kraków: Zakł. narod. im. Ossolińskich, 1965. 40 4,19, trų[zinėję, t.p., nuleidą KNT Ap.d.27,28, buſę t.p.Mat.26,58...; d) v kmenové koncovce sloves typu -inti (RP): inf. pabuddit DRr 3,19, paniekinti PVG 248,5, paſkakyt DRr4,23, ſveikīt’ t.p.3,12, wargīt t.p.3,17,fut.3 nuſimęs KNT,B¹,B² Luk.21,25, cond.3 kaltītu t.p. Jon.8,16, imper.2 sg. atſimink DRr 9,14, 2pl. atſiminkite PVG 248,5, part.cont.n.sg. ſulygdamą t.p.204,2, n.pl. gawi̇dami DRr 3,5... Pravidelněji se „nosová“ písmena v těchto pozicích užívala v textech autorů RP (zejména K. Donelaitise), zatímco v textech LDK nepravidelně a zřídka, navíc často také k označení tautosylabických dvojhlásek. Kdyby v anonymní gramatice z roku 1737 nebyly takové poznámky jako „Vocales a.e.i.u. ſi ſequatur et cum eis jungatur n, proferuntur ut cancellatae paſſim“ (s.1), „Etiam in participio in eodem modo profertur quo in praeſenti Indicativi, ſcilicet per z cancellatum“ (s.48), nebyl by vůbec důvod mluvit ani o existenci nazalizovaných samohlásek, ani o uplatnění fonemicko-fonetické zásady při označování nosových samohlásek v písemném jazyce LDK v XVIII. století. Citované poznámky však spolu s poměrně častým užíváním „nosových“ písmen ve zmíněných pozicích umožňují hypoteticky předpokládat určitý odraz nosové rezonance také v textech LDK z první poloviny XVIII. století, a s ní i projevy fonemicko-fonetického zápisu nosových samohlásek. Ve druhé polovině tohoto století se naopak „nosová“ písmena, která se zde vyskytují řidčeji, nejspíše užívala na základě starší tradice a v jednotlivých případech (zejména ve slovech přejatých) také vlivem polského pravopisu (srov. praes.1 sg. łączju Br.28,25, a.sg. paſtepką Ž 7,12, wąpīt t.p.22,21, adv. nędznay t.p.28,25). To, že se v první polovině a uprostřed XVIII. století mohl v RP na některých z uvedených pozic ještě zachovat nosový rezonanční prvek a že se při označování samohlásek s touto rezonancí mohla uplatňovat fonemicko-fonetická zásada, dokládá nejen poměrně pravidelné užívání „nosových“ písmen (výrazně pravidelnější než v LDK), ale také poznámka v gramatice Pov. Ruigyse z roku 1747: „Ueberhaupt ein ausgęſchloſſenes, aber doch implicite noch vorhandenes n angezeigt, welches mehrentheils vor dem ſ wegfällt, und alsdenn in der Ausſprache nur etwas als durch die Naſe berühret wird, als: ſákas für ſakanas“²⁸. Na konci XVIII. století však proces denazalizace zřejmě skončil i v RP, neboť v gramatice G. Ostermejerise z roku 1791 se píše, že nad písmeny ą, ę, į, ų značí čárka vypadlé n a že tato čárka nemá žádný vliv na výslovnost: „Die Vocales a, e, i und u werden oft durchſtrichen, als ą, ę, į, ų, welcher Strich ein weggeworfenes n angezeigt. Alsdann werden ſie, wenn ein Conſonans darauf folgt, es ſey in Welcher Sylbe es wolle, etwas gedehnt; ſtehen ſie aber am Ende ohne folgenden Conſonans, ſo hat der Strich in ihre Ausſprache keinen Einfluß, ſie lauten ſo, als wenn er gar nicht da wäre“²⁹. Uplatnění fonemicko-fonetické zásady při označování nosových samohlásek bylo tedy v XVIII. století jak v RP, tak zejména v LDK velmi omezené a značně problematické. 28 Počátky litevské gramatiky... od Paula Friedricha Ruhiga... Královec, 1747, 8. 29 Oſtermeyer G. Nová litevská gramatika, 4. 41 Snad by bylo možné alespoň poněkud přesněji vymezit všechny případy, kdy se psaní nosových samohlásek opíralo o fonemický — fonetický princip a kdy již o princip tradiční, pouze na základě zvláštní analýzy všech pravopisných případů. V XVIII. století bylo uplatnění fonemického — fonetického principu velmi omezené i při psaní dlouhých samohlásek bez nosovosti. V LDK se tehdy dlouhé samohlásky, stejně jako dříve, graficky vůbec nerozlišovaly od krátkých, srov.: inf. atsiųti Ž 57,12, cond. 1 sg. bučio Sp.3.14, a. pl.f. krūtis Sp.60,12, AA 33.5. prt.n.sg. nuludes R₂₆ 118,8, n.sg.f. papūga Br.86,10, inf. [j]uty 43.18..., inf. apšvyrkytų Mš.34,2, lytų Ž 69,2, n.sg. arklys Sp.62₁, AA 89:26. a.sg.f. gynymų Ž 12.21. n.pl. mokitojey PKr.2,6... Proto lze o uplatnění tohoto principu hovořit pouze v pruské větvi psaného jazyka. V písemnostech RP se v XVIII. století podle kleinovské tradice graficky rozlišovalo úzké [ė] od širokého [e, e⁎] a také dlouhé [i·] od krátkého [i], nerozlišovalo se však dlouhé [u·] od krátkého [u]. Nelze však říci, že toto rozlišování založené na fonemickém — fonetickém principu (při užití tradičních písmen ė a y pro příslušné dlouhé samohlásky) bylo v tehdejším úzu psaného jazyka RP všude důsledně zachováváno. Jak uvidíme později, vyskytovalo se zde značné kolísání a různé nedůslednosti. V pravopisu souhlásek se fonemický — fonetický princip, jak již bylo zmíněno, uplatňoval šířeji než u samohlásek: lze říci, že téměř vždy, s výjimkou jednotlivých případů při styku znělých a neznělých souhlásek, se souhlásky psaly podle tohoto principu. Avšak i v těchto případech, zejména v LDK, se fonemický — fonetický (přesněji fonetický) princip zachovával častěji, srov.: part.cont.n.sg.m. atlayzdamas PKr.21,6, jauzdamas BŠ 18,4, melzdamas NA 13,3, wezdamas AA 47,21, n.sg.f. gieyzdama BŠ 54,19, inf. dirptų Br.198,22, Sp81,3, pabiek­ti NA 83,7, išzmiltų Br.2:32, 28, uždekti Sp.60,30, praes.3 miek[ta BŠ 113, 13. [prok]ta Mš.63,2, praet.3 adgule Sp.75.9, drap[te Ž 178,17, cond. raščiau BŠ 158,25, n.sg. mc. knupščias t.p.72,2, pacay Sp.19,10, warkdienis BŠ 259,4, wie[spac Ž 236:5... V některých písemnostech LDK se však občas i zde psalo morfologicky: inf. bėgty KAB 85.27, dėgty t.p.112,188 užbiegyt t.p.6,20, n.pl. re[k]dam Sp.62.10 a podobně. V písemnostech RP se podle fonemického — fonetického principu psalo j (jota) nejen po [p], [b], ale také po [m], [v]: g. sg. Lobio KNT Mat. 19,22, adv. labjaus DRr.23,21, praes.3 [rebja t.p.21,27, piaują KNT Jon.4,37, praet.3 [spjaude t.p. Mat.26,67, n.sg. Pjutis t.p. Luk. 10,2..., n.pl.mc. Kurmjei DRr.18,16, g.pl. šemjų PVG 72,10, adv. pirmjau[ey t.p.72,14, n.pl.mc. Ateiwjei KNT Ap.d.17,21, Liežuwjei t.p.2,3, g.pl.f. Awji t.p. Mat.7,15, g.pl.mc. Bedewjų DR 23,32, pu[gyrujų t.p.23,30... Takový způsob zápisu se v pruské větvi psaného jazyka ustálil již od dob D. Kleina (v jeho GL z roku 1653 byla výslovně označena výslovnost [j] v uvedených pozicích)30. 8. Morfologický pravopisný princip. Tento princip, jehož podstatou je jednotný zápis týchž morfém, se v XVIII. století v litevském pravopisu neuplatňoval tak široce jako princip fonologický — fo- 30 Viz Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, 108. 42 …ní. To je také pochopitelné: důslednější uplatňování morfologického principu vyžaduje již lepší orientaci v morfematické stavbě slova a větší lingvistický rozhled, který chyběl zejména autorům z LDK. Morfologický princip se nejvýrazněji projevuje v případech souhláskového spojení neznělých a znělých souhlásek. V takových případech se tohoto principu stejně jako dříve i v XVIII. století důsledněji drželi autoři RP, na něž zde měla značný vliv kleiniovská tradice. V gramatikách D. Kleina se bez ohledu na pozici obvykle psaly předpony ap-, at-, iš-, už- stejně, stejně jako kořeny slov končící znělými souhláskami [b], [g], až na některé výjimečné případy, např.: a) préz. 1. os. j. č. apdulk[tu (GL 97, apgalu t.p. 140, apžaidžiu t.p. 169, atdarau t.p. 170, atgražinu, atšaidžiu t.p., préter. 1. os. j. č. išgalėjau t.p. 68, n. j. č. išguldimas t.p., přísl. užpernay t.p. 135, préz. 1. os. j. č. užpūlinėju t.p. 129, inf. užfalaktyti t.p. 173, b) part.cont. dirbdams (GL 132, fut.1 sg. dirb[su Comp.62 (ale cond.1 pl. dirptumbim, dirptume, cond.2 pl. dirptumbit Comp.55, fut.1 sg. dirp[su GL 16, Comp.56), inf. augti Comp.109, džaugęs GL 87, n.sg. džaug[mas (a džauk[mas) t.p.12³¹, praes.1 sg. [prog[tu t.p.97, warğ[tu t.p.101 atd. Podle D. Kleina se v těchto případech morfologického principu ve větší či menší míře drželi všichni autoři litevských písemností RP v XVIII. století. Tento princip se navíc často uplatňoval i v dalších případech spojení neznělých a znělých souhlásek, srov.: a) n. j. č. mc. Apdangalas PVG 200,20, inf. apdengt’ DR 18,22, ap[kelbti B² I Pov.1.Tit.1,6..., préter. 3. os. atgijo BT Luk.15,24, n. j. č. mc. Atgriekáwimas OA 19,6..., přísl. išbyggtinai B¹ Ez.30,21, inf. išgunoti t.p. IV Moz.21,49, išbvertž DRr 28,38..., kond. 3. os. uždegtu KNT Luk.15,8, préter. 3. os. uždėjo B¹ IV Moz.26,6, a. mn. č. užßßtatus t.p. 1 Mak. 8,6..., b) přísl. ap[czey KNT Pov.1.Tit.3,6, n. mn. č. áugdamì DRr 22,30, inf. bautbi t.p. 30,19, rozk. 2. os. j. č. dirbk KNT Mat.21,28, inf. džaugti̇s DRr 10,44, a. j. č. mc. Džaug[mą t.p.29,21, préz. 3. os. gelbti PVG 246,20, g. j. č. Gywa[čio t.p.316.4, préz. 1. os. j. č. meg[tu KNT Mat.9,13, přísl. Páwyzdžui KNT 11 Jon.1.8.5, g. j. č. mc. Wal[cziaus DRr 24,41, inf. wìrgt’ DR 12,14..., c) přísl. daug[yk DRr 12,30;27,22, n. j. č. draugkalinys B¹ Pov.1.kol.4,10, draugtamas t.p.4,7, přísl. kasdien DRr 21,18, g. j. č. mc. Rugpjučio PVG 439,10, rugpyvė B¹ Sal.p.25,20... Tendenci k širšímu uplatňování morfologického principu v písemnostech RP v XVIII. století zřetelně dokládá psaní imperativu, které se v nich vyskytuje méně často (zejména v biblických překladech) a zachovává souhlásku [g] na konci kořene před příponovým [k]: imper.2. sg. bėgk KNT Mat.2,13, žvelgk OA 6,20, ne pabugk B¹ V Moz.1,21, ne wogk KNT Mat.19,18 (// Ne pėrženkt t.p.), imper.2 pl. áugkite B¹ I Pov.1.kor. 15.58 (// áukite KNT t.p.), bėgkit t.p.9,24, Džaugkitės KNT Mat. 5,12, wenğkite t.p.1 Pov.1.kor.6,18 (// wenkite t.p.10,14). Kromě toho se v průběhu XVIII. století v RP stále zesiloval sklon opírat se o neznělé/znělé souhlásky 31 D. Klein v případě tohoto podstatného jména kolísal: v GL bylo ze 7 výskytů 4krát napsáno s k a 3krát s g. 43 na jejich styku morfologický princip odráží změnu tvarů psaných v dřívějších biblických textech fonemicky – foneticky na tvary psané morfologicky. Například ve vydání Nového zákona z roku 1727 ještě nacházíme: praes.3 mėgſta I Pov.1.kor.16,2, n.pl.mc. Prieſałſczei Pov.1.efez.1,1, n.pl.mc. warkſtągę Mat.5..., imper.2 pl. Wenkît I Pov.1.tes., zatímco ve vydáních z let 1735 a 1755 již mėgſta, Prieſałſcė, wargſtą, wénkit. Na druhou stranu však nelze říci, že se tohoto morfologického principu ve všech dosud zde uvedených případech styku neznělých a znělých souhlásek v písemnostech RP 18. století přísněji dodržovalo. Jak je patrné již z uvedených příkladů, zápis tvarů jednotlivých slov přesto ještě kolísal. Ačkoli se předpony iš- ir už- častěji psaly podle morfologického principu, v zvratných tvarech sloves se někdy zapisovaly i foneticky: praes.3 išſigąſta DRr 21,23, praet.3 iſſipilde KNT Luk.2,21, iſſireiſkė t.p. Ap.d.19,17, praes.2 sg. iſſiźoźi DRr 16,29..., part. pass. neutr. uſſiginta KNT Luk.12,9, part.act.n.sg.mc. uſſilaidawęs B¹ II Mak.12,25, imper.2 sg. uſſimink DR 9,27. Takový způsob psaní doporučoval ve své gramatice z roku 1791 také G. Ostermejer³². V LDK se morfologický princip v 18. století uplatňoval zřídka. Poněkud častěji se podle něj zapisovaly pouze předpony ap-, at-, iš- ir už-, zatímco v ostatních případech se, jak už bylo uvedeno, psalo zpravidla foneticky. Někdy se zde vyskytují foneticky zapsané dokonce i takové tvary, které se v té době i v této oblasti běžně psaly podle morfologického principu, např.: adv. adzagarey „pozpátku“ BŠ 152,15, dauk t.p.53,19, part.cont. Apringdamas NA 57,11, nelaugdamas t.p.106,22, imper.2 sg. Newog RAB 214,11, ne wog PKr.44,26. Obecně se ke konci 18. století v dialektu LDK stále více upouštělo od morfologického principu, který se zde ostatně uplatňoval jen zřídka, a přecházelo se k fonetickému (resp. fonologickému) pravopisu. Dokládá to mimo jiné i srovnání jednotlivých tvarů v různých vydáních EP. Například až do vydání evangelií z roku 1779 včetně se psalo: cond. I iſmęgſčia // iſſmęgſčia (su g), zatímco ve vydáních z let 1779, 1790, 1794 a 1797 již iſźmękſčio (su k). V provolání „Rady litevského národa“ (Rada Narodowa Litewska) z 30. dubna 1794 se také píše: n.sg. f. abdin[k]ta At.127,41, inf. ac[i]stol t.p.127,33, abznaininty „vyhlásit“ t.p.128,51. 9. Diferenciální pravopisný princip Jde o princip, podle něhož se graficky rozlišují stejně nebo podobně vyslovované tvary slov, derivační morfémy určitých slov a složky určitých slovních spojení. Tento princip se v 18. století, stejně jako dříve, uplatňoval pouze v RP. K tomuto účelu se zde používalo diakritické znaménko ve tvaru stříšky a také dvě šikmé čárky. Diakritické znaménko ve tvaru stříšky (˄) se poměrně pravidelně psalo v koncovce genitivu plurálu ohebných slov a také v genitivu singuláru podstatných jmen, přídavných jmen a zájmen s kmenem na (a)o- a ė-, např.: a) g.pl. Begunų „uprchlíků“ PVG 108,24, Barų t.p.61,8, DRr 5,40, duriejų B¹ Jon.ev.21,8, juſų KNT Jon.ev.12,30, Koſų t.p. Ap.d.2,35, būarų Paſzalių DRr 7,42, muſų B¹ Sal. išm.2,12, apjū t.p. 11 Moz.7,19, Walgų 32 Srov. Ostermejer G. Neue Littauische Grammatik, 191. 44 DR 3,37, wil[fok?]ū B1 Moz.8,21..., b) g.sg.f. A[f]os DBr 8,5, Dūnôs t.p.17,6, didžôs B1 V Moz.2,10, griežinájos Sėklós DM 7.13, Waktôs PVG 126,15..., c) g.sg.f. Duwalės KNT Pov.1.rvm.8,23. laup[?]ės B1 11 Moz.15,1. [eny?]fės t.p.1 Moz.48,10, tampibės t.p.Job.10,21. Teuwibės C 41,24, Wertybės KNT Ap.D.9,1... Není zcela jasné, zda se diferencujícím principem znaménko ve tvaru stříšky psalo v kmenové koncovce i podstatných jmen v genitivu singuláru. V nepřízvučné koncovce se toto znaménko pravděpodobně užívalo podle analogie s kmeny (i)o- a ė-, v přízvučné koncovce však mohlo označovat také místo přízvuku a intonaci, srov.: g.sg. amžìės BT 20,34, [leuk]tìės B¹ Kron.19,22, Smertìės KNT Ap.d.25,22, Waltìės t.p.27,22... a akkìės B¹ V Moz. 32.10, naktìės t.p. 11 Moz.11,4, prìe[f]tìės t.p. Esr.10,9, širdìės t.p. IV Moz.8,27... Soudě podle gramatik D. Kleina, v nichž se v nepřízvučné koncovce kmene i znaménko ve tvaru stříšky obvykle nepsalo ([fn]ertìės GL 72, [mertìes t.p.48ᵃ), je více důvodů domnívat se, že se toto znaménko v dané pozici v písemnostech RP 18. století objevovalo na základě pravopisné analogie, zatímco v přízvučné koncovce označovalo přízvuk a intonaci. Pouhou pravopisnou (grafickou) analogií nebo neujasněností pravidel užívání znaménka ve tvaru stříšky lze vysvětlit i tvary tohoto typu, které se vyskytují v některých pruských úředních nařízeních a „dopisech“ z 18. století: g.sg.m. Lapkritio PVG 70,20, Metė t.p.64,3, paukšlelėio „měsíce srpna“ t.p.83,3, [au]šio t.p.76,6, tuk[stan]č[o] [ekmė] šimto t.p.64,2–3. Dvěma šikmými čárkami (=) se v některých písemnostech RP 18. století občas oddělovala předpona, zejména pokud po ní následoval ještě nějaký enklitik nebo proklitik, např.: imper.2 sg. ne=mi=dūk: DM 45,22, pri=mi=stok: t.p.41,13, cond.3 ne=mi=žūdyty KIG³ 183,21. Stejným způsobem se také oddělovaly (zejména často v tehdejších kancelářských písemnostech) složky některých neologických složených slov nebo atributivních slovních spojení, např.: a.sg.m. Baudž=Ūki (Schaarwerks=Hof) PVG 410,6, Droßt=Peilį (Schneide=Me[s]ser) t.p.411,12, n.sg.f. Priiminimmo=Gromata (Annehmungs=Brief) t.p.414,18, a.sg.m. Ugniės= Jßge[/]innimmo=Dawadą (Feuer=Loesch=Ordnung) t.p.413.26 a podobně. Takové grafické oddělování derivačních morfémů, složených slov a atributivních slovních spojení v RP, mechanicky převzaté z německého pravopisu již dříve, mělo v 18. století tendenci se stále více šířit. Některým autorům tohoto století, mezi nimi i K. Donelaitisovi, však takové oddělování vlastní nebylo. 10. Tradiční pravopisný princip Jde o jeden z univerzálnějších principů, který je vlastní pravopisu mnoha národů v pozdějších etapách vývoje jazyka. Je to také princip, jenž nevyžaduje ani hlubší lingvistické, ani obecně filologické vzdělání, neboť jeho podstatou je psát tak, jak se psalo dříve, bez ohledu na fonetickou či fonémickou strukturu jazykových prvků, morfematickou stavbu slova i grafické rozlišování slovních tvarů. V písemné praxi litevského jazyka se v XVIII. století tradiční princip uplatňoval poměrně široce, avšak stejně jako jiné principy v RP a 45 LDK v různé míře. Aniž bychom se pouštěli do podrobnější analýzy uplatňování tohoto principu, dotkneme se zde pouze výraznějších případů pravopisu, který se o něj opírá. Míru uplatňování tradičního pravopisného principu v RP v XVIII. století určovaly především autoritativní gramatiky D. Kleina, v nichž se autoři z dané oblasti snažili poměrně přísně dodržovat kodifikované základní pravopisné normy. Větší rozkolísanost se zde projevovala jen v případech, kdy ani v gramatikách D. Kleina nebyla větší jednotnost. Například, jak již bylo zmíněno (1, pozn.), D. Klein měl sklon psát ė pouze v přízvučné pozici, avšak proti jeho vůli se v GL (nejspíše kvůli odlišným názorům schvalovací komise) toto písmeno objevilo i v nepřízvučné pozici: n.sg.m. ėrytis 37, praet.3 fėke į 128, inf. fėgėtis 153... Tato nejednotnost se často odráží i v litevských písemnostech RP v XVIII. století: i v nich se, zejména v první polovině tohoto století, ė píše častěji pouze v přízvučné pozici: praet.3 Atėjo BT Mat.3,13, girdėjoB¹ I Moz.3,8, pradėjo DR 3,22, n.sg.m. Kalėjimas KNT Ap.d.5,1, tirėjas "badatel" BT Pov.1.kor.1,20, n.pl.m. Meldėjai KNT Luk.4,23, Kudikėliai OA 13,19, a.pl. plėnisB¹ Nek.4,2, in.pl. žmonė[j]a t.p.111 Moz.19,16..., ale: praet.3 audeB¹ II Moz.35,25, DR 3,13, dareB¹ I Moz.30,22, mate t.p. Kar.20,41, walde t.p.1 Sam.7,6, n.sg.f. Dailidė BT Mork.6,3, gatybė t.p.Mat.6,13, Moteriškė KNT Pov.1.rym.7,2, wertybėB¹ III Moz.27,16, a.pl.f. utteles t.p.11 Moz.8,16... V polovině století a ve druhé polovině je však patrná tendence nedržet se umělého pravidla D. Kleina a psát ė všude, kde je úzké. Tato tendence je zvlášť výrazná v textech K. Donelaitise, kde se toto písmeno užívá poměrně pravidelně jak v přízvučné, tak v nepřízvučné pozici, srov.: praet.3 gyrė DR 3.15, lópė t.p.4,18, paſikėlė t.p.3,33, walge t.p.4,31, n.sg.f. Saulė t.p.35,38, n.pl.f. Muſſės t.p.3,16, Pelės t.p.3,15, Pramonės t.p.3,3... Z kleiniovské tradice převzali autoři RP v XVIII. století také psaní dvojhlásek s i pomocí ypsilonu (y) v příponě příslovcí a v některých spojkách: adv. abelnay KNT Mat.13,33, akylay t.p.Pov.1.efez.5,15, apſtingay OA 48,11, baiſley DR 31,29, diddey t.p.29,7, mandagey t.p.39,5, ſtiprey PVG 101,1, todeley OA 26,10, tuleropay PVG 80,4..., conj. bey DR 3,20, B¹ V Moz. 9,21, jey KNT Pov.1.gal.5,15; IV Moz.6,9, jeyb PVG 64,19, ney t.p.V Moz.12,32, OA 6,25; 51,10, kacžey "ačkoli" OA 61,2. Takové psaní příslovcí D. Klein v GL zdůvodňuje tím, že mnohá z nich mají přízvuk na poslední slabice, a také snahou odlišit je od jmen, z nichž jsou údajně odvozena³³ (opět se tedy měl na mysli diferenciační princip). Ačkoli toto zdůvodnění nemělo pevný základ, autorům RP v XVII. století se zřejmě jevilo jako dostatečné, a proto se v praxi drželi kleiniovské tradice. Vliv gramatik D. Kleina je zřetelně patrný také v pravopisu měkkých souhlásek. Stejně jako v těchto gramatikách se i v mnoha textech RP v XVIII. století často nepoužívalo písmeno i jako označení měkkosti souhlásky před zadními samohláskami [a], [o], [u], např.: a) a,sg.f. Baudžawą DR 24,41, n.pl.m. Baudžáuninkai t.p.24,32, praes s sg. cžáuſki t.p.5,22, inf. cžaudit t.p.27,31, inf. kelláutiB¹ Kar.11,19, g.sg.m. karálaus t.p.11 Sam.19,43, 33 První gramatika litevského jazyka, 9. 46 a.pl.m. nießęas B¹ Job.15,35..., b) g.sg.m. brūsençō DR 22,37, kélo t.p.V Moz.31,29, praet.3 nessilówe t.p.11 Kar.3,3, n.pl.m. žogai t.p.IV Moz.13,34; 28,38...; c) g.pl. akkanū BT Mork.9,16, biçū B¹ I Sam.14,8, girru B¹ III Moz.16,22, karwū t.p.V Moz.7,13 (ir karwū B² t.p.), Storkoc3ū DR 35,9, Žmónū „lidí“ PVG 360,3, n.sg.m. dedžus B¹ I Sam.10,14, lutas t.p.IV Moz.23,24, fut.3 dūfu B¹ V Moz.15,16, ejfu t.p.2,28, meljus BT Mork.14,32, praes.1 sg. turra B¹ Job.20,2, imper.2 sg. atfajk OA 53,10... Atskirais atvejais, ypač veiksmažodžių esamojo ir būsimojo laiko 1 asm. galūnėje, minkštinamojo ženklo ir nevartojimas galėjo atspindėti ir kietą priebalsio tarimą, taigi galėjo būti paremtas fonetiniu principu. Tačiau daug dažniau tas ženklas nebuvo rašomas laikantis D. Kleino gramatikų, kurioms buvo būdingas minkštinamojo ženklo nerašymas 1) po sonorinių [l], [r], [n] tokiose lytyse, kaip n.sg.m. Karalus GL 24, Karalaučius t.p.65, i.sg.m. Karalumi t.p.160, kėlas t.p.22, i.sg.m. kelu t.p.157, peilu t.p.158..., comp. geraus t.p.26, n.sg.f. keturolikà t.p.73, n.sg.m. ketweropas t.p. 75, praes.1 sg. durru t.p.91 (bet turiu t.p.106)..., n.pl.f. dėwnos, n.sg.m. malonāufis t.p.27, g.pl. žmonių ”žmonių” t.p.52;150..., 2) po afrikatų [č], [dž] tokiose lytyse, kaip n.sg.m. c3artas GL 5, Karalauč3onis t.p.65, adv. c3onai t.p.5, praes.1 sg. junç3u t.p...... n.sg.m. džaũg[f]mas arba džaũk[f]mas GL 12, n.sg.f. didžauja t.p.14..., 3) po pučiamųjų [s], [š] tokiose lytyse, kaip fut. 1 sg. bufu GL 122, dūfu t.p.118, eiſu t.p.122, žinnōſu t.p.115, n.pl.f. teiſos t.p.43, in.pl.f. teiſoja t.p., a.pl.m. waiſus t.p. 51, g.sg.m. ſzo 79, n.pl.f. ſos t.p., ſzeſzos t.p.44, g.pl. ſzū t.p.79... Přesněji říci, ve kterých z těchto pozic D. Kleinas nepíše změkčovací znaménko kvůli tvrdé výslovnosti souhlásek, je dnes obtížné. To vyžaduje zvláštní lingvistický výzkum. Retrospektivní pohled na předkleinovské RP písemnictví však neposkytuje spolehlivé údaje, které by potvrzovaly tvrdou výslovnost souhlásek v mnoha z výše uvedených pozic. Například v žaltáři z roku 1625 („Pſalteras Dowido“), jehož redaktorem byl Jonas Rėza (stejně jako D. Kleinas byl rodákem z Tylže), se změkčovací znaménko į často psalo i tam, kde je D. Kleinas nepsal. Srov.: fut.1 sg. muźįſiu RPs LXXIX, 24, melloſiu tamtéž 36, ſakkyſiu (CXVI,13, tuſbijāus tamtéž XIII,3, uſumokėſiu tamtéž.CXVI,13..., n.sg.m. Karalius tamtéž XCV,3, i.sg.m. Karaliumi XCVII,1, g.pl. ſžmonių tamtéž.XLIV,11. Proto je těžké uvěřit, že během několika desetiletí po vydání žaltáře J. Rėzy mohlo v takových případech dojít k depalatalizaci souhlásek. V LDK se na rozdíl od RP podle starší tradice znaménko měkkosti į psalo nejen před zadními, ale často i před předními samohláskami, zvláště po k, g, např.: imper.1 pl. ekiem „pojďme“ Ž 106,18, gidok:iem BŠ 125,13, imper.2 pl. Eykiet KAB 153,7, giedokiet BŠ 46,7, a.sg.f. Kiepure Br.92,15, praes.3 kienčė tamtéž.105,28, fut.3 kielſes Pav.39,6–7, n.pl.m. Waykiele Br.1,3..., n.pl.f. gientis PKr.³ 35,15. adv. qierau Pav.21,11, n.sg.m. Gieras KAB 5,16, i.pl.m. gielžineys BŠ 415,16, fut.1 pl. qier[f]ma tamtéž.306,13, g.sg.f. knigieles KAB 8;2...(srov. ještě: g.sg.f. pjękiolikos Pėd. 30,20, žiemes Ž 16,24, praes.3 žienklina BŠ 11,6–7, g.sg.m. žodźie tamtéž.43,15...). Takový způsob psaní byl přijat i v anonymní gramatice z roku 1737 (srov.: praes.1 sg. 47 kiekių 93, kiecziu 92, kiemſzu 94, gieru tamtéž, gieydziu 96, praet.1 sg. regiejauſ 107...), jejichž normami se řídila řada tehdejších autorů z LDK. Zdvojení souhláskových písmen (geminace) se rovněž zakládalo na tradičním principu; bylo zvláště typické pro litevské písemnictví RP a bylo převzato z německého pravopisu. Stejně jako dříve se v XVIII. století po krátké samohlásce poměrně pravidelně zdvojovaly b, d, g, p, t, k, l, m, n, r, s. Např.: n.pl.m. debbeſei B¹ I Moz.9,14, i.pl.f. kabbenis tamtéž 11 Moz.26:33, praet.3 atwedde tamtéž 1 Moz.2,19, adv. diddey DR 29,7, cond.3 reggeleu B¹ I Moz.2,19, n.pl. Ruggei DR 32,12, v.sg.f. leppunėle B¹, B² Iz.46.1, g.pl. puppų tamtéž Ez.4,9, n.sg.m. Bittinus DR, n.pl.f. utteles B¹ II Moz.8,16, praep. ikki DM 24,22, inf. tikkieti C 57,20, i.pl.m. Szillais DR 3,7, a.sg.m. Drąſtumą DM 20,23, n.sg.f. Gimmine DR 4,39, adv. kanney B¹, B² I Moz.24,53, a.pl.m. unnis tamtéž 11 Moz.27,19, n.pl.f. durrys tamtéž Ez.41,11, g.sg.m. wittwlo tamtéž Dan.1,12, n.pl.f. Muſſes DR 3,16, n.sg.m. wiſſoks BT Luk.3,5... V písemnictví LDK zdvojování souhláskových písmen typické nebylo. Občas se zde zdvojovalo s a ve slovech cizího původu také m, n, f: a.sg.f. Eſſiby KAB 8,17, praes.2 sg. eſſi Br.2,3 (Eſſi BŠ 200,12), in.pl.f. aſſaboſſe KAB 13:3,25, g.sg.f. Proceſſies tamtéž 24,12, n.sg.m. Affierawojmas Pėd.42,9), a.sg.m. affekta Pav.25,18, n.sg.f. Panna Ž 177,24, n.pl.m. Kommunikantau Br.30,15... Zápis velkých písmen rovněž vycházel převážně ze starší tradice. V RP se stejně jako dříve³⁴ podle německého vzoru často psala velkými písmeny i obecná podstatná jména, zvláště v textech úředního stylu; srov. ukázku z „Královského listu“ z roku 1724 o nošení lýkových střevíců: „Když se však Pilles či Edelmonův poddaný, anebo také jiný Kelmerův sluha a služebník v lýkových střevících oblečený vydá do poddanství a tak přijde na dvůr, nebo jde do kostela, mají ho hradníci, a také Edelmoni a kelmerové, k nimž tito lidé náleží, za to potrestat.“³⁵ Z této ukázky je patrné, že tehdy, tj. v první polovině XVIII. století, se v RP ještě nepsala všechna podstatná jména velkými písmeny. Kolem poloviny století, a zejména na jeho konci, se však začalo graficky důsledně rozlišovat podstatná jména od ostatních slovních druhů (podstatná jména se poměrně důsledně píší velkými písmeny v rukopisu „Metų“ K. Donelaitise, stejně jako v mnoha úředních a církevních písemnostech). Jinak tomu bylo v LDK, kde byl silnější vliv polského pravopisu: zde se (rovněž podle starší tradice) obecná podstatná jména obvykle psala malými písmeny, s výjimkou označení některých náboženských pojmů, etnonym a honorifik (např.: ſu Aniolas Ž 165,16, g.pl. Apoſtalu PKr.³ 9,1–2, g.sg.f. Dwasios Szwętos tamtéž 22,3, g.pl.m. Lękų Z 1,7, g.sg.m. Francuzą tamtéž V,9, ſu Ponų Dieuwu Sp.76,4–5, a.sg. Tawi PKr.³ 47,11). 34 P a l i o n i s J.-Litevský spisovný jazyk v 16.—18. století, 48—49. 35 Listiny pruské vlády, napomenutí a vyprávění litevským rolníkům, V.: Valst. polit. ir moksl. lit. l-kla, 1960, 85. 48 Tradiční pravopisný princip byl bezpochyby ve větší či menší míře dodržován v užívání psané litevštiny v 18. století i v jiných případech. Ne vždy je však snadné to určit, zvláště když byl tento princip již dříve uplatňován nedůsledně. Například dnes je obtížné říci, nakolik se tradiční princip uplatňoval při psaní slov dohromady a zvlášť, neboť již v 16.–17. století se v tomto ohledu značně kolísalo jak v RP, tak v LDK36. Toto kolísání názorně ilustruje psaní záporky ne se slovesy. V gramatikách D. Kleina se tato záporka často psala dohromady, někdy však i zvlášť (srov.: praet.2 sg. negirdéjau GL 162, praet.3 nebuwo tamtéž 137, nežinnojo tamtéž 166, cond.3 nepaſmáugtu tamtéž 154... a praes.1 sg. ne apkenčiu tamtéž 20, imper.2 sg. ne užmušk tamtéž 167, ne woki tamtéž). V textech RP z 18. století je patrný opačný jev: ne se slovesy se častěji píše zvlášť, méně často dohromady, např.: praes.3 ne eit BT Mat.18.38, ne galima B¹ I Moz.44,26, ne ieſhka OA 64,4, praet.3 ne atbójo BT Mat.24,39, ne norėjo DR 17,39, fut.3 ne paliks BT Luk.19,44, ne praeis tamtéž Mat.5,18, imper.2 sg. ne atimk OA 63,21, ne papyk B¹ I Moz.8,32..., ale také: praes.1 sg. negallu EE 148,8, praes.3 ne jeſtengia DR 14,43, nepažyſta tamtéž 32,36, praet.2 pl. nenorėjot’ tamtéž 34,13... Záporka se tehdy častěji psala zvlášť také v LDK, kde, stejně jako dříve, takový způsob psaní podporoval polský vzor. Ani zde však nelze pozorovat větší jednotnost: nezřídka lze v téže publikaci najít tuto záporku napsanou jak dohromady, tak zvlášť, srov.: ne kięčiani BŠ 3,13—14 a Niepažindamas tamtéž 28,11—12, ne wagkščio AA 16,15 a nepaſiſſoten tamtéž 19,6, ne uwožoję Ž 62,3 a nepražnauoie tamtéž 5,5, ne weyzieiey Pav.51,1 a neſkaytey tamtéž 47,3—4. Při takovém kolísání je tedy obecně obtížné rozpoznat nějaký pravopisný princip. ZKRATKY AA — Auksa altorius... 1793 Ap.d. — Skutky apoštolů At. — Provolání z roku 1794 B¹ — Biblia, tai esti Wissa Szwentas Raſztas... 1735 B² — Biblia, tai esti Wissas Szwentas Rasztas... 1755 Br. — Broma Atwerta ing Wiecznastį... 1753 BŠ — Balsas sidlies... 1726 BT — S. Bieronio Naujas Testamentas... 1701 C — Catechismus minor, Germanico — Polonico — Litvanico — Latinus... 1720 Comp. — Compendium Litvanico—Germanicum... 1654 DM — Dawadnas Mokslas apie duszios Iszgánimą... 1729 DR — Spisy K. Donelaitise, 1977 DRr — Rukopisy K. Donelaitise, 1955 efez. — Efezanům EP — Ewangelie polskie i litewskie... 1705 a další. Esr. — Ezdrášova kniha ev. — evangelium Ez. — Ezechiel (biblické jméno). GL — D. Kleinova „Grammatica Litvanica“ z roku 1653 36 Viz P a l i o n i s J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI—XVII a., 49. 49 HG — F. Hakova „Anhang einer kurtzgefasten Littauischen Grammatik“ z roku 1730 Job. — Kniha Jobova Jon. — Janovo evangelium KAB — Knížka popisující bratrstvo... 1773 Kar. — Knihy královské KIG3 — Nové... vylepšené zpěvníky... 1705 KNT — Nový zákon J. Quandta z roku 1727 kor. — Korinťané (obyvatelé Korintu) Luk. — Lukášovo evangelium Mak. — Knihy Makabejské Mat. — Matoušovo evangelium Mork. — Evangelium podle Marka Mš. — Svaté roky neboli velké jubileum... 1776 NA — Svatá novéna svatého Antonína... 1775 Neh. — Knihy Nehemjášovy OA — Agenda G. Ostermejera z roku 1775 Pav. — Křesťanský věrný... 1781 Ped. — Pedelis Miros... 1750 PKr. — Křesťanské kázání... 1726 PKr.2 — Křesťanské kázání... 1743 PKr.3 — Křesťanské kázání... 1762 Pov.1. — Pavlův list PS — K. Sirvydas, „Punkty kazań“ (1—1629; 11 — 1644) PVG — Listiny pruské vlády... 1960 R26 — Růženec nejsvětější Panny Marie... 1726 RG — „Podzimní úroda“ K. Donelaitise rym. — Římané (obyvatelé Říma) RPs — J. Rezy 1625 „Psalteras Dawido“ Sal.išm. — knihy Šalomounovy moudrosti Sam. — knihy Samuelovy Sp. — Spasab as nabaz enstwu... 1771 tes. — Tesaloničané (obyvatelé Tesálie) U — Universitas Lingvarum Litvaniae... 1737 Ž — Žiwatas Pona yr Diewa musu... 1759 ž. — Židé LITEVSKÝ PRAVOPIS V XVIII. STOLETÍ Shrnutí Článek pojednává o grafickém a pravopisném systému litevštiny v XVIII. století. Na základě analýzy nejdůležitějších litevských jazykových památek (překladů Bible, zpěvníků, gramatik a beletristických textů) byly vyvozeny následující závěry: 1) ve Východním Prusku se po celé století užívala abeceda obsažená v gramatikách Daniela Kleina (v poněkud pozměněné podobě); 2) ve Velké Litvě se dále šířila abeceda užívaná ve spisech Konstantina Sirvyda; 3) v gramatikách té doby (zejména v gramatice Gotfrida Ostermejera) se některé grafické a pravopisné otázky probíraly také teoreticky; 4) hlavním principem pravopisu bylo tehdy fonologicko-fonetické psaní, kromě toho se uplatňovalo i psaní morfologické, tradiční a distinktivní; 5) ve Východním Prusku ovlivňovala litevský pravopis němčina, ve Velké Litvě polský pravopis. 50