Keletas smulkmenų Jurgio Gerulio biografijai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVI (1996) LIETUVIŲ KALBA: TYRĖJAI IR TYRIMAI Algirdas SABALIAUSKAS NĚKOLIK DROBNOSTÍ K BIOGRAFII JURGISE GERULISE Jurgis Gerulis (německy se psal Georg Gerullis1) se narodil 13. srpna 1888 v Jogauduích (okres Šilutė, v někdejší farnosti Vilkyškiai, okres Tilsit). Oba jeho rodiče byli čistokrevní Litevci. V Gerulisově dětství však nezadržitelná vlna germanizace již dorazila i do vesnice Jogaudai. Tento proces podrobně popsal sám Gerulis v článku „Rodný jazyk a dvojjazyčnost v jedné vesnici pruské Litvy“ (Gerullis 1932: 59—67). V roce 1914 žilo ve vesnici Jogaudai asi 55 procent „Litevů“ a 45 procent „Němců“. Za necelých dvacet let bylo možné označit za „Litevce“ sotva tři starousedlíky. Všichni ostatní obyvatelé vesnice se již stali „Němci“. Pětiletý Gerulis začíná s matkou číst německou abecedu a malý katechismus Martina Luthera. Když dorostl do věku svých sester, nastoupil do německé vesnické školy. S rodiči Gerulis mluvil pouze litevsky, s bratrem však už i německy. Děti se ještě modlily a později psaly rodičům dopisy litevsky, třebaže hodiny náboženství byly všude již v němčině. Podle staré tradice Gerulisův otec nechtěl dělit svůj statek. Jeden syn proto měl zdědit rodný statek, zatímco druhý, v tomto případě Jurgis, si musel vybrat jednu ze dvou cest — „kopat uhlí pod zemí“, nebo studovat. Jurgis Gerulis se rozhodl pro druhou možnost. V roce 1909 dokončil klasické gymnázium v Tilsitu a na univerzitě v Královci začal studovat afrikanistiku. Profesor Adalbert Bezzenberger ho však přesvědčil, aby se věnoval studiu baltských jazyků. Gerulis studoval srovnávací jazykovědu a klasické jazyky také v Berlíně, kde byl jeho hlavním učitelem významný indoevropeista Wilhelm Schulze. V roce 1912 získal Gerulis na univerzitě v Královci doktorát za disertaci napsanou latinsky „O pruských místních jménech Sambie“ („De Prussicis Sambiensium locorum nominibus“. Tilsit, 1912) a byl jmenován soukromým docentem této univerzity. Je třeba upozornit, že Gerulisovo univerzitní studium trvalo pouhé tři roky. V životopise vědce-filologa jde skutečně o vzácný případ. Část otcova plánu tedy již byla splněna. Rodný statek však nebylo třeba dělit ani tak, protože Gerulisův bratr Heinrich padl v roce 1918 na západní frontě (Mois-lains bei Péronne), když do konce války zbývaly pouhé dva měsíce. Jurgis Gerulis věnoval bratrově památce jedno ze svých nejlepších děl „Stará pruská místní jména“ („Die 1 J. Gerulis vysvětloval, že ve svém příjmení psal německy ll proto, aby ho Němci nevyslovovali jako Gerulis. 12 altpreussischen Ortsnamen”. Berlin und Leipzig, 1922). První světová válka zanechala výrazné stopy i v životě Jurgise Gerulise. Musel bojovat na východní i západní frontě. Bojoval v první linii a několikrát byl zraněn. Velel kulometné rotě. Byl vyznamenán nejvyšším německým vojenským vyznamenáním — Železným křížem — a dalšími řády za zásluhy. Pohledný důstojník gardy korunního prince se při bojích na území Lotyšska naučil nejen lotyšsky, ale také se zamiloval do dcery lotyšského německého statkáře. Ta později, když se stala Gerulisovou ženou, neustále vzpomínala na otcovy ztracené statky a k baltským zemím, zejména k Lotyšsku, žádné sympatie necítila. Nejednou prohlásila, že za Eitkūny už nikdy nevkročí. Dráždila ji dokonce i mapa Lotyšska v manželově pracovně: „Tak malá země a tak velká mapa“. Po válce se Gerulis vrátil na Královeckou univerzitu. Sotva vzniklá Kaunaská univerzita ho především z iniciativy Kazimierase Būgy pozvala, aby na této litevské vysoké škole působil jako profesor. V hodnocení Gerulisovy vědecké činnosti („Stručné hodnocení spisů dr. phil. Jurgise Gerulise“), podepsaném 2. března 1922 K. Būgou, Vincasem Krėvė-Mickevičiusem a Eduardem Volterem, které nepochybně napsal K. Būga, se uvádí: „Od konce války vede Gerulis seminář litevského jazyka na Královecké univerzitě a jako soukromý docent přednáší povinné kurzy z komparativního studia jazyků, které mu fakulta svěřila. Loni na podzim ho Hamburská univerzita pozvala na profesuru na katedře srovnávací jazykovědy. Letos počátkem února mu Lipská univerzita nabídla mimořádnou profesuru baltských (aiských) jazyků. Gerulis obě nabídky odmítl, neboť se domníval, že bude užitečnější mladé Litevské univerzitě, která potřebuje dobré a svědomité vědecké pracovníky více než staré německé univerzity.“ Pro naši univerzitu je důležité mít Gerulise nejen proto, že je litevským jazykovědcem, ale také proto, že je k l a s i k. Dokud nezískáme profesory pro katedry latinské a řecké filologie, může Gerulis přednášet nejen z oblasti srovnávací jazykovědy, ale také dočasně zastávat povinnosti profesora latinské a řecké filologie [...] Gerulis má takové zásluhy o jazykovědu, že si zaslouží být profesorem na naší mladé univerzitě“ (Žukas 1990: 44—46). Škoda, že si Gerulis nakonec vybral nikoli mladou Kaunaskou, nýbrž starou Lipskou univerzitu. Je možné, že v tom svou roli sehrála jeho žena, která nechtěla „za Eitkūny už nikdy vkročit“. Ať tak či onak, lipské období bylo ve vědecké činnosti Gerulise velmi úspěšné. V té době publikoval řadu svých nejvýznamnějších prací a mnoho vykonal pro baltskou jazykovědu, zvláště pro lituanistiku, také svou pedagogickou činností. Právě tehdy dokončili v Lipsku studium jazykovědy pod Gerulisovým vedením dva naši významní jazykovědci Antanas Salys a Pranas Skardžius, kteří později na Kaunaské univerzitě vystřídali Jonase Jablonskise a Kazimierase Būgu. Gerulis o tyto talentované žáky velmi pečoval. Některé kurzy lituanistiky přednášel jen těmto dvěma studentům, které už tehdy jejich kolegové nazývali „budoucími litevskými profesory“ („künftige litauische Professoren“). Během svého působení na Lipské univerzitě Gerulis dále prohluboval i vlastní studium jazykovědy. Například přemluvil slavného německého fonetika Eduarda Siever- 13 se, tehdy již emeritního profesora, aby pro A. Salyse a Pr. Skardžiuse vedl kurz experimentální fonetiky. Nejméně dva semestry chodil Gerulis každou neděli se svými dvěma žáky k Sieversovi, kde několik hodin rozebírali litevské přízvuky a intonace. Jejich diskuse byly mimořádně zajímavé a úspěšné, protože všichni tři jejich účastníci zastupovali různé dialekty: Gerulis byl západní Aukštait, Skardžius východní Subatėnas a Salys žemaitský Salantiškis. Sieversovy semináře byly počátkem Gerulisových pozdějších výzkumů fonetiky litevského jazyka (Skardžius 1968: 215—216)2. Během několika letních období cestoval Gerulis po Litvě a zkoumal litevské dialekty. Žertovával, že zatímco „kaunští páni si v Palanze hřejí zadky“, on chodí s batohem na zádech po vesnicích a sbírá jazykový materiál. Spolu se slavným norským baltistou Christianem S. Stangem zachránil Gerulis pro jazykovědu dialekt litevských rybářů ve Východním Prusku, který již zcela vymíral („Dialekt litevských rybářů v Prusku“. Kaunas, 1933; popis byl publikován německy). Spolu s tímto norským vědcem zkoumal Gerulis také litevský dialekt v okolí Zietely na tehdejším území Polska. Škoda, že materiál o tomto dialektu, který Gerulis zaznamenal, se nedochoval. Téměř o třicet let později (Gerulis a Stang tu byli v roce 1930) však velmi cenné výsledky svého výzkumu publikoval Chr. S. Stang (Stang 1958: 171—201)3. Z Gerulisovy tehdejší pedagogické činnosti je třeba zvlášť zmínit kurzy dialektologického výzkumu, které v Kaunasu pořádalo ministerstvo školství a vedl je Gerulis. V letech 1931—1933 byly tyto kurzy uspořádány čtyřikrát. Navštěvovali je nejen později významní litevští filologové — Juozas Balčikonis, Vaclovas Baravykas, Julius Būtėnas, Marija Čilvinaitė, Kazimieras Gasparavičius, Napalys Grigas, Zuzana Jonikaitė, Petras Jonikas, Alfonsas Kalnius, Jonas Kruopas, Izabelė Matusevičiūtė, Elzbieta Mikalauskaitė, Jonas Mikeliūnas, Juozas Senkus, Bronė Vosylytė, Aleksandras Žirgulys —, ale také nadaný lotyšský jazykovědec Alvilis Augstkalnis, který bohužel tragicky zemřel předčasně, a německý jazykovědec Walter Fenzlau, jenž od dětství uměl litevsky a byl autorem knihy „Německé podoby litevských místních jmen a osobních jmen v Memelském kraji“ („Die deutschen Formen der litauischen Orts- und Personennamen des Memelgebiets“. Halle, 1936). Je třeba připomenout, že předmluvu ke knize J. Gerulise a Chr. Stanga „Dialekt litevských rybářů v Prusku“ napsal a Gerulisovi za kurzy poděkoval tehdejší litevský prezident Antanas Smetona. Po pojednání o významu dialektů pro spisovný jazyk a konstatování, že rychle zanikají, vyzval k jejich výzkumu. A. Smetona dále napsal: „Máme mladé jazykovědce a mladé učitele rozptýlené po celé Litvě. Právě oni se nejlépe hodí k tomu, aby pomáhali profesoru J. Gerulisovi, který se ochotně ujal toho, že je poučí, jak dialekty zkoumat a zapisovat. Lze doufat, že pomoc pod vedením tohoto kompetentního vědce přinese velký výsledek, který poslouží nejen praktickému úkolu, o nějž nám jde, ale i jazykovědě“ (s. III—IV). Škoda, že po nástupu nacistů k moci v Německu nebylo z politických důvodů možné v těchto kurzech pokračovat. Na druhou stranu však v roce 1930 z Lipské univerzity na Kaunaskou univerzitu 2 Srov. také dopis Pr. Skardžiuse J. Jablonskisovi z 12. února 1926 (dopis je uložen v knihovně Institutu litevské literatury a folkloru, F 52—252). 3 Podrobněji k této práci srov. Vidugiris A. Nové práce o litevských dialektech, Lietuvių kalbotyros klausimai, 1959, 2, 239—242. 14 Po návratu a zapojení A. Salise do výzkumu litevského jazyka litevská dialektologie výrazně zesílila a již bylo možné obejít se bez pomoci ze zahraničí. J. Gerulise zajímaly i praktické záležitosti litevského jazyka. V dopise z 29. listopadu 1922, který napsal J. Jablonskiui4, se znepokojeně vyjadřuje o nejednotnosti našeho pravopisu a vyzývá J. Jablonskį a K. Būgu, aby napsali pravopisnou příručku, neboť „pravopisná příručka, byť i nedokonalá, je mnohem lepší než taková, která, zdá se, bez dohody vyjde až za života našich vnuků“. Vyjadřuje svůj názor také na tehdejší jazyk písemností: „Zmínil jste Žemaitė. To je žena, jejíž díla se mi velmi líbí. Zdá se, že my, synové Malé Litvy, máme v jazyce mnoho germanismů, ale umíme rozlišit, co je čistý a co nečistý jazyk. Jazyk Žemaitė je nejkrásnější. Není umělý. Když čtu Šviet. darbą nebo nějaký jiný dnešní text, rozčilují mě nově vytvořená slova, syntaxe atd., a to bez jakéhokoli důvodu. Musím uznat, že často nerozumím tomu, co tito muži píší: σκοτελνοί ἐσολὶ (temní jsou, A. S.). Z děl Žemaitė a z Vašich spisů se učím opravdu psát litevsky.“ Gerulis, který zpočátku hleděl na národněsocialistické hnutí dosti negativně, vstoupil v roce 1933 do jejich strany (významnou roli při tomto kroku zřejmě sehrála i jeho žena) a stal se, dá se říci, aktivním podporovatelem zhoubné politiky Adolfa Hitlera. Roku 1933 byl jmenován saským ministrem školství. Téhož roku se stal ředitelem odboru vysokých škol na pruském ministerstvu školství. V roce 1934 Gerulis tento post opustil a vrátil se na Královeckou univerzitu. Podle svědectví Gerulisova žáka, profesora Viktora Falkenhahna, tak Gerulis učinil na protest proti vládě (Falkenhahn 1964: 240). Další dva Gerulisovi žáci, A. Salys a Pr. Skardžius, tvrdí, že jejich učitel „na této funkci kvůli své vojenské přísnosti dlouho nevydržel“ (A. S. ir P. S. 1956: 187—188). Nedlouho poté byl Gerulis jmenován rektorem Královecké univerzity. I odtud však byl kvůli stranickým sporům přeložen do Berlína. Od roku 1937 působil jako řádný profesor na Berlínské univerzitě a dohlížel na nově zřízený německý Ukrajinský vědecký institut. Poté, co se Gerulis zapojil do politické činnosti, po roce 1933 již téměř nepublikoval žádné významnější práce. I v této době však byla významná jeho pedagogická činnost. Mimo jiné na Berlínské univerzitě pečlivě podporoval budoucí litevské jazykovědce Jonase Kabelku, Izabelė Matusevičiūtė a Elzbietu Mikalauskaitė. Gerulise pojila úzká přátelská pouta s klasikem naší literatury Antanem Vienuolisem. Toto přátelství se zvláště upevnilo, když A. Vienuolis během svých cest po Evropě v roce 1929 strávil delší dobu v Lipsku. Gerulis mu umožnil navštěvovat přednášky některých profesorů Lipské univerzity a využívat univerzitní knihovnu. Společně cestovali po bližším i vzdálenějším okolí Lipska a navštívili slavné gymnázium Schulpforte nedaleko Naumburgu. Dokonce i Gerulisův syn si přál vyměňovat si poštovní známky se synem A. Vienuolise. Gerulis Vienuolisovi radil, aby napsal historický román, snad raději ne o Vytautasovi, ale o Jogailovi: neboť A. 4 Dopis je uložen v knihovně Institutu litevské literatury a folkloru (F 52—199). 15 Vienuolis lépe pochopí povahu horala, zatímco Vytautas je už spíše Žemait. Gerulis se také staral o budoucnost Rapolase Šaltenise, příbuzného A. Vienuolise a tehdy ještě studenta Kaunaské univerzity. Když se seznámil s jeho článkem „Sturm und Drang“, který vyšel v časopise „Jaunojoje Lietuvoje“ (1929, č. 8, s. 17—22), snažil se mu vytvořit podmínky pro pokračování ve studiu na univerzitě ve Štýrském Hradci v Rakousku. V roce 1926 navštívil Gerulis A. Vienuolise v Anykščiai (Vienuolis 1988: 95—96, 111—119, 609—612; Šaltenis 1982: 150—151; 1991: 166—167; 1994: 115—116). Při různých příležitostech poskytl Gerulis Litevcům i jiné služby. Prezident A. Smetona například navrhl Jonasi Puzinasi, který se podílel na přípravě jeho spisů, aby studoval archeologii, a slíbil mu stipendium ministerstva školství. J. Puzinas chtěl nejprve odjet do Královce. Gerulis mu však poradil, aby se Královci vyhnul, protože kvůli Klaipėdskému kraji tam panovaly vůči Litvě a Litevcům nepříznivé nálady. Na Gerulisovu radu J. Puzinas roku 1930 odjel na univerzitu v Heidelbergu, která ležela dále od Klaipėdského kraje (Mažulis 1983: 14—15). Náš slavný archeolog, který mimo jiné nejprve studoval filologii na Kaunaské univerzitě, měl s Gerulisem poměrně blízké vztahy. Společně s Gerulisem zapisoval nářeční doklady litevského jazyka. Nejzajímavější však je, že J. Puzinas byl jakýmsi spojovacím článkem mezi litevským prezidentem Antanem Smetonou a Gerulisem. A. Smetona chtěl totiž stejně jako kdysi Kazimieras Būga Gerulise nějak přesvědčit, aby přešel působit na Kaunaskou univerzitu. J. Puzinas o tom s Gerulisem jednal nejen v Královci, ale i v Lipsku. Gerulisovi byl nabídnut vyšší plat než ostatním profesorům Kaunaské univerzity a byl již rozhodnut přestěhovat se do Kaunasu. Všechny plány však zhatila jeho žena. Gerulis J. Puzinasovi vysvětloval, že kdyby jeho žena byla Němkou z Německa, takovému kroku svého manžela by nejspíš nebránila, ale ona byla Němkou z Lotyšska... J. Puzinas si ze svých setkání s Gerulisem vybavuje různé zajímavé podrobnosti. Když byl Gerulis rektorem Královecké univerzity, rád se chlubil, že prvním vedoucím této vysoké školy (tehdy zvané partikuliár) byl Litevec Abraomas Kulvietis a posledním rovněž Litevec Jurgis Gerulis. Když chtěl J. Puzinas, ještě jako student, jednou navštívit Gerulise na Královecké univerzitě, upozornil ho strážný sedící u dveří jeho kanceláře, že rektor má práci: je u něj děkan jedné fakulty. J. Puzinas podal svou vizitku a onen návštěvník rychle vyšel z kanceláře. „Hloupý Němec může počkat. My si musíme promluvit,“ řekl Gerulis (Jankus 1979: 207). Druhou světovou válku zastihla Gerulise v hodnosti majora německé armády. Zpočátku byl určen k boji na západní frontě — měl velet jednotce protiletadlového dělostřelectva u slavné Siegfriedovy linie. Válku však nakonec strávil na východní frontě, kde od roku 1941 vedl východní oddělení Abwehru (spojení mezi armádou a národněsocialistickou stranou). Během války žil Gerulis převážně ve Vilniusu. Občas tam navštěvoval Institut litevského jazyka, setkával se se svými bývalými žáky, profesorem Juozasem Balčikonisem a mladší generací jazykovědců a navrhoval jim témata disertací. V knihovně Vilniuské univerzity objevil významnou památku lotyšského jazyka — rukopis „Evangelia a epištoly“ Georga Elgera z roku 1640. Po válce tento rukopis Gerulisova žena předala profesorovi Chr. S. Stangovi, který jej odevzdal lotyšskému filologovi Karlhovi Draviniovi, zavátému válečnou bouří do Švédska; ten jej pečlivě vydal a věnoval jej Gerulisově památce (Draviņš 1961, 1976). U jezera Ilmeň, nedaleko Velikije Luk, zahynul důstojník německé armády Ge- 16 Geruliův syn Herbert, do něhož otec vkládal tolik nadějí. Když mu pracovníci Institutu litevského jazyka vyjádří soustrast, Gerulis hledí kamsi do dálky a pronese, že už byl Němcem… Na východní frontě se Gerulis setkává také s V. Falkenhahnem, nyní překladatelem štábu jakéhosi německého oddílu. Společně jedou prohlédnout si ruská hradiště. Když Němci ve Vilniusu zatkli Balysa Sruogu, jeho žena Vanda Daugirdaitė-Sruogienė požádala J. Gerulia o pomoc. Něco jí slíbil. Vincas Krėvė-Mickevičius v dopise (jaro 1944) V. Daugirdaitė-Sruogienė utěšoval: „Těší mě, že je naděje ohledně Balysa. Jestli to řekl profesor Jurgis, myslím, že je důvod tomu věřit. Považuji ho za seriózního člověka, a jestli řekl, že mu to bylo slíbeno, lze tomu plně věřit“ (Krėvė 1981: 132). V. Daugirdaitė-Sruogienė v dopise Algiru Samulionisovi z 18. července 1979 vzpomíná: „Na jaře 1944 jsem se dozvěděla, že přijede do Vilniusu. Znala jsem ho, i když jen velmi málo [...] Kde jsme se setkali – mlhavá vzpomínka: jakási přítmí zahalená místnost, jako by tam byl nějaký kancelářský nábytek. Mluvil krátce a vestoje. Ale to, co řekl, se mi vrylo do paměti a nezapomněla jsem na to. Pamatuji si přesně: ‚Zdá se, že brzy zaujmu Jaegerovo místo. Pak bude v Litvě všechno jinak [...]‘ Potom mi také zcela jasně řekl, že když jdu mluvit s Němci, nesmím zapomenout, že jsem ‚Frau Professor‘, a musím se chovat hrdě, neponižovat se [...] Ještě v Německu nám s Dalií pomohl, když nám dal doporučení, aby byla Dalia přijata do ošetřovatelské školy při univerzitní nemocnici v Greifswaldu“5 Věrnost J. Gerulia německé vládě zřejmě nikdy nezakolísala. Pr. Skardžius vzpomíná, jak Gerulis s rozhořčením mluvil o svém bývalém žákovi Pranu Germantasovi (Meškauskasovi)6. Ten se kdysi zavázal pracovat pro Němce, ale za okupace začal v Litvě jednat proti nim. Podle Gerulia byl úplný idiot. „Takovéto junkerské uvažování německého majora, byť litevského původu, mě poněkud ohromilo, a nic jsem mu neodpověděl. Tato zpráva však měla osudové následky: Pr. Germantas, který se důrazně postavil proti mobilizaci litevské mládeže, byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora Stuthof“ (Skardžius 1974: 323— 324). Jednou Gerulis v Institutu litevského jazyka dokonce dokazoval, že jeho příjmení nepochází ze slova gėras, nýbrž z německého osobního jména Gerhard (Skardžius 1970: 270)7. 5 S dopisem se autora článku seznámil A. Samulionis. 6 Pranas Germantas (Meškauskas), 1903.XII.3 – 1945.IV.22), tragiškai žuvusio lituanisto Kosto Meškausko (1906—1932) brolis, buvo išvykęs į Leipcigą studijuoti kalbotyros. Tačiau čia J. Gerulio patartas pasirinko disertacijos temą „Liaudies papročiai lietuvių šeimos gyvenime”. 1936 m. disertaciją apgynė, bet, anot Pr. Skardžiaus, nebuvo patenkintas nei pačiu J. Geruliu, nei savo disertacija. 1941 m. vokiečiams užėmus Lietuvą, Pr. Germantas buvo paskirtas Švietimo generaliniu tarėju. Eidamas šias pareigas, jis labai stengėsi išsaugoti Lietuvos mokyklas, ypač rūpinosi Vilniaus krašto švietimu. 1943 m. už pasipriešinimą mobilizacijai į vokiečių kariuomenę suimtas. Kalintas Vilniaus, Kauno, Tilžės, Karaliaučiaus, Marienburgo kalėjimuose, Stuthof koncentracijos stovykloje. Čia ypač pasižymėjo ”valenrodišku suktumu” gelbėdamas kalinius (plg. S. Yla. Žmonės ir žvėrys Dievų miške. Kaunas, 1991). Mirė šiltine. Kūnas buvo sudegintas Stuthof krematoriume. Tačiau kaliniai pavogę pelenus ir vėliau palaidojo vienose Kopenhagos kapinėse. 7 Litevci z Malé Litvy skutečně užívali litevskou podobu německého jména Gerhard, totiž Gerulis. V Litvě jsou však velmi rozšířená příjmení Gerulis, Gerulaitis, 17 Gerulis se poměrně často stýkal s proslulým lotyšským baltistou Jānisem Endzelīnsem. Ten si Gerulise jako odborníka zřejmě velmi cenil. Svědčí o tom snad i taková podrobnost, že J. Endzelīns zařadil do svého „Úvodu do baltské filologie“ („Ievads baltu filoloģijā“. Riga, 1945) vedle fotografií dalších významných baltistů také Gerulisovu fotografii. Roku 1943 přijel Gerulis na lotyšskou univerzitu, aby J. Endzelīnsovi pogratuloval k sedmdesátým narozeninám (II.22). Přijel velmi vyšňořený, oděný do „bažantích šatů“ (bažantí výstroj), zřejmě do uniformy německého důstojníka. J. Endzelīns vzpomínal, že ho oděv tohoto kolegy velmi vyděsil (Liepiņš 1991: 41). Jako poctivý vědec se Gerulis osvědčil i ve složitých politických situacích. Když V. Falkenhahn při zkoumání životopisu J. Bretkūna nalezl latinský dokument, který ukazoval, že Litevci žili ve Východním Prusku dále na západ, než připouštěla oficiální německá věda, a přišel se zeptat svého vedoucího disertace na radu, ten skutečně našel šalamounské řešení. Prý ať o svém objevu v disertaci nic nepíše, ale někde otiskne faksimile dokumentu; cenzorům to unikne a kdo potřebuje, dozví se pravdu... Když Pr. Skardžius poslal Gerulisovi svou „Práci o slovech litevského jazyka“, Gerulis v dopise poděkoval bývalému žákovi za dar, napsal „Ich bin satt vom Krieg“ („Mám války dost“) a dodal, že brzy odejde z armády a vrátí se k lingvistické práci (Skardžius 1970:270). Bohužel už bylo pozdě8. Poměrně podrobnou charakteristiku Gerulise podal Valentinas Gustainis ve své memoárové knize „Bez viny“ (Gustainis 1989: 7—20). Ještě než se Hitler chopil moci, Gerulis přemlouval Vincase Krėvė-Mickevičiuse, aby odjel s významnou litevskou delegací do Mnichova za tehdy ještě značně izolovaným Hitlerem, vyjádřil mu své sympatie a za to „by mu Hitler byl vděčný a po převzetí moci by byl k Litvě přátelský“. Jenže „ten Slovan Krėvė-Mickevičius takovou věc nechápal ani neoceňoval: rázně odmítl tajně jet jednat s Hitlerem o budoucnosti“. Národní ambici V. Gustainise jinak hladil fakt, že s ním Gerulis vždy, dokonce i na univerzitě v hlavním městě Německa, mluvil pouze litevsky. Gerulis velmi střízlivě uvažoval o vztazích mezi Litvou a Polskem. Nesouhlasil s litevskými státníky, kteří chtěli po německém útoku na Polsko ozbrojenou silou znovu získat vilniuský kraj, protože porážka Němců ve válce mohla Litvě vynést pověst agresora, což bylo pro malý národ velmi nebezpečné. Pokud by však válku vyhrálo Německo, Gerulis považoval osud Litvy za jasný: „Náš Führer napíše vašemu Smetonovi pohlednici, v níž bude stát, že nyní byla zorganizována německá Evropa a Litva je její součástí...“ Pravděpodobně kvůli Gerulisovým politickým názorům se zhoršily i jeho vztahy s Maxem Vasmerem: v Lipsku byli blízkými přáteli, ale v Berlíně už spolu ani nemluvili. M. Vasmer, jak známo, si připomínal politická ponaučení Jana Baudouina de Courtenay a za nacistické vlády se choval velmi čestně. Na konci druhé světové války dostal Gerulis rozkaz uspořádat poradu významných představitelů litevské společnosti. Účastníci porady měli ještě jednou Gerulškis, místní názvy Geruliai, Gerulaičiai, Geruliškiai ukazují, že tato slova nepochybně souvisejí s litevským gėras. Druhá světová válka těžce zasáhla i další významné německé baltisty Gerulisovy generace. Eduard Hermann přišel o oba syny. Na frontě padl jediný syn Franze Spechta. Samotný F. Specht byl v zimě 1945 zařazen do armády starců a dětí — takzvaných oddílů „Volkssturmu“ — a poslán na frontu, odkud se s nohama oslabenýma podvýživou doplahočil zpět do Drážďan. 18 pokusit se povzbudit litevskou mládež, aby vstoupila do německé armády. Porada se měla konat 5. září 1944 v Kaltinėnai. Gerulis a někteří další účastníci však byli zraněni při autonehodě a skončili v nemocnici (Laurinaitis 1983: 23). Poté, co sovětská armáda obsadila Berlín, byl Gerulis, který byl tehdy poměrně vážně nemocný, zbit ve svém bytě. Jeho další osud zatím není znám. Když se stavěla slavná Berlínská zeď, profesor V. Falkenhahnas, který si Gerulise velmi vážil a ctil ho, tehdy ještě žil v Západním Berlíně, ale pracoval na Humboldtově univerzitě ve Východním Berlíně. Než se přestěhoval do Východního Berlína, šel se rozloučit s manželkou svého učitele, ale našel ji už mrtvou. Jeden ze sousedů tehdy V. Falkenhahnovi vyprávěl, že Gerulisovu manželku navštívil jakýsi Němec, který se vrátil z Ruska a někde spolu s Gerulisem věznil. Tím končí tragédie tohoto talentovaného vědce, vynikajícího pedagoga a podle V. Falkenhahna „velkého německého baltisty pocházejícího z litevského Východního Pruska“, avšak nevalného politika. Bohužel taková tragédie postihla nejednoho syna Malé Litvy. Je to také tragédie, kterou našemu velmi malému národu přinesli jeho velcí sousedé. Jak již bylo zmíněno, Gerulis věnoval své „Staropruská místní jména“ bratrovi, který padl v první světové válce. Zapsal tam slova řeckého básníka Tyrtaia, který tvořil v sedmém století před Kristem a svými elegiemi povzbuzoval spartské bojovníky k odvaze: „Je krásné přijmout smrt v první řadě, když bojuje muž statečný, jenž se do boje vydal za svou vlast9. Gerulis měl samozřejmě na mysli nikoli vlast svého bratra, která ležela nedaleko Nemunu, nýbrž tu, kterou básníci spojují s Rýnem, Labem a Odrou. S touto vlastí byla spojena především i činnost Jurgise Gerulise. Svou prací však Jurgis Gerulis mnoho vykonal také pro kraj kolem Nemunu. Za to mu budou lidé tohoto kraje vždy vděční. Zde snad jeho památka přetrvá dokonce déle než v oné vlasti, za kterou se s bratrem „vydali do boje“10. LITERATŪRA A. S. ir P. S. 1956: Gerulis Jurgis. — Lietuvių enciklopedija, Boston: Lietuvių enciklopedijos leidykla, 7, 187—188. Draviņš K. 1961, 1976: Evangelien und Episteln ins lettische übersetzt von Georg Elger... hrsg. von Kārlis Draviņš, Lund, 1—2. Falkenhahn V. 1964: Zu den Anfängen der Baltistik. — Beiträge zur Geschichte der Slawistik, Berlin, 239—266. Gerullis G. 1932: Muttersprache und Zweisprachigkeit in einem preussisch-litauischen Dorf. — Studi Baltici, 2, 59—67. Gustainis V. 1989: Be kaltes, Vilnius: Mintis. Jankus J. 1979: Jonas Puzinas apie save ir kitus. — Aidai, 4, 141, 206—208. Krėvė V. 1981: V. Krėvės laiškai. — Literatūra ir kalba, 17, 9—132. Laurinaitis S. 1983: Tėvynės išdavikų krachas. — Laikas ir įvykiai, 17, 20—23. 9 Vertimas iš: V. S. Sergejevas. Senovės Graikijos istorija. Vilnius, 1955, 146. 10 Autorius, rašydamas šį straipsnį, pasinaudojo vienu kitu Gerulio biografijos faktu, girdėtu iš Gerulio mokinių: J. Būteno, V. Falkenhahno, J. Kabelkos, E. Mikalauskaitės, A. Salio, J. Senkaus. 19 Liepiņš J. 1991: Laipnums bardzībā. — Latviešu valodas kultūras jautājumi, 26, 37—44. Mažiulis A. 1983: Prof. Dr. J. Puzinas ir jo mokslinis palikimas. — Jonas Puzinas. Rinktiniai raštai. Chicago: Lituanistikos instituto leidykla, 1, 13—22. Skardžius Pr. 1968: Lietuvių kalbos dialektologija. — Aidai, 5, 215—218, 240. Skardžius Pr. 1970: Prof. J. Gerulis ir jo likimas. — Aidai, 6, 270. Skardžius Pr. 1974: Dar šis tas apie Pr. Germaną. — Aidai, 7, 323—324. Stang Chr. S. 1958: Die litauische Mundart von Zasėčiai im Gebiet von Wilna. — Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap, 18, 171—201. Šaltenis R. 1982: Vienuolio gyvenimo pėdsakais, Vilnius: Vaga. Šaltenis R. 1991: Jau skleidės burės, Kaunas: Šviesa. Šaltenis R. 1994: Tikras netikras A. Vienuolis, Kaunas: Šviesa. Vienuolis A. 1988: Raštai, 6(2), Vilnius: Vaga. Žukas V. 1990: Prof. Jurgio Gerulio darbų charakteristika. Parengė Vladas Žukas. — Gimtoji kalba, 8—9, 44—46. 20