Antano Lyberio ir jo darbų atminimui

práci. Pro zavádění různých novinek však nebyly žádné podmínky. K. Ulvydas rád popularizoval otázky jazykové praxe. Vždy mluvil velmi přesvědčivě a zajímavě. Proto byl neustále zván do různých kolektivů, aby přednášel. Jeho živému slovu naslouchali také Litevci v USA. Ani po odchodu do důchodu K. Ulvydas nepřerušil kontakty s kolektivem Ústavu litevského jazyka. Byl členem redakční rady časopisu „Jazyková kultura“, téměř až do posledních let býval volen členem vědecké rady Ústavu, kde jeho autoritativní slovo vždy mělo váhu. V únoru 1996 byl K. Ulvydas vyznamenán Gediminovým řádem. Svou prací si však sám postavil pomník, který nepomine. Ať odpočívá v pokoji ve vilniuské zemi. Jonas Paulauskas NA PAMÁTKU ANTANA LYBERIA A JEHO DÍLA Ve velkém „Slovníku litevského jazyka“ je u mnoha slov a vět připojena dvoupísmenná zkratka Er; je skromným, ale dlouho přetrvávajícím pomníkem dvěma jazykovědcům pocházejícím z vesnice Eriškiai (okres Panevėžys). Jedním z nich je známý pedagog Juozas Balčikonis, pokračovatel díla Jona Jablonského a Kazimierase Būgy, druhým jeho příbuzný Antanas Lyberis. Na Lyberise při volbě životní dráhy nepochybně působilo živé slovo staršího rodáka i jeho stále rostoucí autorita. Je pravda, že A. Lyberis se po absolvování panevėžyského gymnázia v roce 1928 rozhodl pokračovat ve studiu na univerzitě Vytautase Velikého až o několik let později (1932), kdy si zvolil klasickou filologii. Studium ukončil v roce 1939. Stejně jako mnozí mladí lidé, kteří tehdy studovali, si i A. Lyberis musel už během studií vydělávat na živobytí. Sotva začal studovat, byl pozván pracovat do redakce Slovníku litevského jazyka, jejíž vytvoření a vedení ministerstvo školství koncem roku 1930 svěřilo J. Balčikonisovi. Redakce byla pro A. Lyberise jakousi druhou univerzitou, která mu poskytla teoretické znalosti lexikografie i praktické dovednosti slovníkářské práce. Bylo třeba naučit se sbírat slova z živého jazyka i z různých písemností, uspořádávat rychle doplňovaný kartotéční soubor slov zděděný po K. Būgovi, osvojit si psaní slovníkového textu, čtení korektur i další práce. V „Předmluvě“ k prvnímu dílu „Slovníku litevského jazyka“ (zahrnujícímu slova od A do B), který vyšel tiskem v roce 1941, uvedl šéfredaktor J. Balčikonis „nejbližší spolupracovníky redakce, bez jejichž svědomité práce a obětavosti by tento svazek slovníku nemohl vyjít“. Mezi těmito spolupracovníky byl i A. Lyberis. Později A. Lyberis mladším jazykovědcům nejednou zajímavě a velmi vřele vyprávěl také o dalších pracovnících tehdejší redakce slovníku – Napalisi Grigovi, Elzė Mikalauskaitė, Jonasi Mikeliūnasovi, Juozasi Senkovi, Zenonasi Uoselisi, Kostasi Vosyliusovi a dalších. Válečné a okupační roky rozprášily malý kolektiv redakce Slovníku litevského jazyka. 276 redakce slovníku. V roce 1942 A. Lyberis opustil Kaunas. Začal pracovat jako učitel na prienajském gymnáziu „Žiburys“ a v letech 1946–1947 byl ředitelem této školy. V těžkých a složitých válečných a poválečných letech vyprovodil do života nejednu generaci žáků, z nichž vyrostli jazykovědec Jonas Kazlauskas, básník Justinas Marcinkevičius, spisovatel Vytautas Bubnys a řada známých učitelů, lékařů, právníků, inženýrů, ekonomů i dalších odborníků. Práce ve škole A. Lyberise nevzdálila od tehdy důležitých záležitostí litevské jazykovědy. V roce 1950 pomohl Ústavu litevského jazyka zorganizovat první dialektologickou expedici v okolí Prienai, kterou vedli J. Balčikonis a B. Larinas. Během ní byl prakticky ověřen „Program sběru materiálu pro Atlas litevského jazyka“ (vydaný v roce 1951, 2. vydání v roce 1956). A. Lyberis významně pomohl organizačnímu výboru Litevské akademie věd, který hledal tu část kartotéky Slovníku litevského jazyka, již před válečnými hrůzami zachránil a bezpečně ukryl ředitel Ústavu litevského jazyka A. Salys (viz Mūsų kalba, 1972, č. 2, s. 26–31). Od roku 1947 nebyl A. Lyberis jen učitelem, ale také řádným zaměstnancem Ústavu litevského jazyka (od roku 1952 Ústavu litevského jazyka a literatury). Ve Vilniusu se často účastnil porad sestavovatelů a redaktorů Slovníku litevského jazyka, zatímco v Prienai z kartotéčních krabic, které si přivezl, psal nebo redigoval slovníkový text připravený jinými spolupracovníky a četl tiskové korektury. V posledních desetiletích, kdy už trvale žil ve Vilniusu, byl A. Lyberis jedním z hlavních tvůrců velkého „Slovníku litevského jazyka“. Jeho jméno – jako člena redakční rady, autora textu či vykonavatele dalších prací – je uvedeno ve 12 svazcích tohoto slovníku. V roce 1965 mu byla spolu s dalšími šesti slovníkáři udělena Litevská státní cena za III.–VI. svazek slovníku. A. Lyberis byl jedním ze sestavovatelů a redaktorů dalšího velmi důležitého díla pro jazykovou praxi – „Slovníku současného litevského jazyka“ (1954; 2. vydání 1972). Již v Prienai se A. Lyberis začal zajímat o slovní synonymiku; napsal a v roce 1959 obhájil kandidátskou (dnes doktorskou) disertaci „Slovník synonym litevského jazyka a zásady jeho sestavování“. O dva roky později vyšel tiskem jeho „Slovník synonym litevského jazyka“. V úvodním článku prvního slovníku tohoto typu v dějinách litevské lexikografie autor napsal: „Slovní zásoba litevského jazyka je velmi bohatá a rozmanitá. Kromě nejstarších litevských slov, blízkých indoevropskému prajazyku, obsahuje litevština obrovské množství slov, která v různých epochách vznikla ze starých kořenů. Bohatství litevského jazyka však nespočívá jen v množství slov, ale také v rozmanitosti jejich významů, výraznosti a hojnosti synonymických prostředků.“ Ve snaze názorně ukázat zmíněné vlastnosti litevského jazyka bylo ve slovníku uvedeno 720 synonymických hnízd. Po dvaceti letech (1981) vydal A. Lyberis mnohem obsáhlejší „Slovník synonym“, který obsahuje přibližně 5 200 skupin synonym, zahrnujících přes 27 000 slov a frazeologismů. A. Lyberis nezapomínal ani na studující mládež. Spolu s N. Grigem sestavil 277 … a vydal „Pravopisný slovník litevského jazyka pro školy“ (v letech 1956–1980 vyšlo 6 vydání), s Pr. Kniūkštou „Výkladový slovník pravopisu a přízvukování litevského jazyka“ (v letech 1983–1996 vyšla 4 vydání), s V. Kosuchinem školní „Litevsko-ruský slovník“ (1956), s K. Gaivėnisem a V. Šernem „Školní litevsko-ruský slovník“ (1985). A. Lyberis sestavil také rozsáhlejší „Litevsko-ruský slovník“ určený širší veřejnosti; v jeho 1. vydání (1962) bylo přibližně 37 000 a ve 2. opraveném a doplněném vydání (1989) přibližně 65 000 slov. Již za studií začal A. Lyberis spolupracovat s časopisem „Naujoji romuva“ (snad jeho první publikace, která vyšla v roce 1935, seznámila veřejnost se Spisy J. Jablonského vydávanými J. Balčikonisem); později publikoval ve vědeckých časopisech a periodikách řadu článků o litevské lexikografii, lexikologii, terminologii, jazykové kultuře a dalších otázkách, jakož i významné vzpomínky z dějin litevské lingvistiky a na jednotlivé lingvisty. Dne 6. listopadu 1996 oslavil A. Lyberis své 87. narozeniny, téměř šest let sužován těžkou nemocí, a 22. listopad byl posledním dnem jeho života. Na vilniuském hřbitově Karveliškės se s lingvistou, který toho mnoho vykonal a zanechal krásné plody své práce, učitelem a člověkem světlé památky rozloučil početný zástup příbuzných, žáků, spolupracovníků a přátel. Antanas Lyberis a jeho dílo vstoupili do dějin litevské lingvistiky. Kazys Morkūnas NA PAMĚŤ RŪDOLFA GRABISE (1906–1996) Rok 1996 byl pro lotyšskou lingvistiku rokem bolestných ztrát: příliš brzy opustila svou tolik milovanou vědní oblast profesorka Lotyšské univerzity Marta Rudzýte; nedokončiv započatá díla zemřel v emigraci vyrostlý Latgalec, profesor Wisconsinské univerzity Valdis Zepas; a 17. prosince uzavřel svou pozemskou pouť, ozdobenou hodnotným dílem, také Rūdolf Grabis, který se krásně dožil devadesáti let a byl jedním z nejvýznamnějších badatelů lotyšského jazyka posledních desetiletí. R. Grabis se narodil 11. srpna 1906 v „Gribžích“ v někdejším okrese Kūduoma (v okrese Cēsis). V roce 1934 absolvoval Lotyšskou univerzitu. Jeho učiteli zde byli Ana Abele, Ludis Berzinis, Janis Endzelynas a další významní lotyšští filologové té doby. V roce 1931 vyšla v časopise Lotyšské filologické společnosti „Filologu biedrības raksti“, redigovaném J. Endzelynem, první závažná publikace R. Grabise, tehdy ještě studenta – popis jeho rodného nářečí („Kūduoma pagasta izloksnes apraksts“). V roce 1935 byl v témže časopise otištěn další dialektologický článek R. Grabise „Poznámky o nářečích farnosti Straupe“ („Piezīmes par Straupes draudzes izloksnēm“). R. Grabis učil na rižských gymnáziích a přednášel na Rižském učitelském institutu. 278