Reikšmingi darbai iškilaus kalbininko šimtmečiui

Počet těchto lidí stále dosahoval téměř tisíce; nejvíce jich žilo v osadě Zasečiai, méně v Pagiriai, Narčiai, Strela, Teteikiai atd. Není známo, kolik materiálů vhodných ke zveřejnění ještě polští jazykovědci naleznou v archivu pozůstalosti J. Rozwadowského, avšak publikace „Litevské nářečí v okolí Zietely v novogrudské oblasti“ zůstane jedním z nejcennějších litevských jazykovědných děl J. Rozwadowského, která obohatila litevskou dialektologii. Za to patří všem polským jazykovědcům, kteří se podíleli na přípravě tohoto díla k vydání, náš největší dík. Aloyz as Vidugiris VÝZNAMNÁ DÍLA K STOLETÉMU VÝROČÍ VÝZNAMNÉHO JAZYKOVĚDCE Evropská jazykověda 20. století je neodmyslitelně spojena se jménem polského jazykovědce Jerzyho Kuryłowicze. Tento badatel mimořádně širokého rozhledu odhalil pomocí metod strukturální analýzy nové perspektivy v komparativní i obecné jazykovědě a své inovativní myšlenky uskutečnil v řadě monografií a dalších prací, jejichž tematický záběr zahrnuje nejen indoevropské jazyky, ale i jazyky jiných rodin (zejména semitské). Jak živé jsou jeho myšlenky a tradice i dnes, názorně dokládají dva rozsáhlé sborníky článků, které sestavil Wojciech Smoczyński a vydal u příležitosti stého výročí Kuryłowiczova narození. Jeden z těchto sborníků, věnovaný baltistice a slavistice, vyšel jako čtvrtý svazek dobře známého mezinárodního časopisu „Linguistica Baltica“ (Kuryłowicz Memorial Volume Part Two, Kraków, 1995, 333 p.). Druhý, ještě obsáhlejší sborník, je věnován obecným a metodologickým otázkám jazykovědy a vývoji různých jazyků (především indoevropských) (Kuryłowicz Memorial Volume Part One. Analecta Indoeuropaea Cracoviensia Vol. II, Kraków,1995, 593 p.). Tento sborník bychom zde chtěli stručně představit. Práce v něm publikované ukazují, jak se Kuryłowiczovy myšlenky dále rozvíjejí a odrážejí v současném výzkumu vývoje různých jazyků. Kuryłowiczova díla jsou pro litevskou historickou jazykovědu zvláště důležitá svými metodologickými a teoretickými principy. Z mnoha článků publikovaných ve sborníku bych zde rád upozornil na ty, v nichž pojednávaná témata mohou naše jazykovědce podnítit k úvahám a důkladnějšímu zkoumání vývoje odpovídajících jevů litevského a dalších baltských jazyků. Životopis významného jazykovědce, jeho vědecká díla a jejich metodologické postuláty jsou předmětem úvodního článku sestavovatele a redaktora sborníku Smoczyńského („Jerzy Kuryłowicz 1895–1978. On the hundredth anniversary of his birth“, XI–XXIV). Kuryłowicz uplatňoval při komparativní gramatice indoevropských jazyků funkční přístup k jazyku; zkoumal především nikoli jednotlivé jazykové prvky, nýbrž jejich vzájemné vztahy a genealogii jejich systémů, přičemž vztahy mezi jazykovými jednotkami vymezoval s ohledem na jejich opozice, případy neutralizace a hierarchii. 248 Zkoumáním změn opozic a směru jejich vývoje lze stanovit relativní chronologii jazykových změn. Je třeba poznamenat, že metodika vnitřní rekonstrukce, kterou definoval a ověřil Kuryłowicz, byla použita také v pracích litevských jazykovědců Jona Kazlauskase, Vytautase Mažiulise aj.; úspěšně se uplatňuje i dnes. Výzkumníky litevských a dalších baltských slovesných kategorií času a vidu by měl zaujmout článek Axelise Holvoeta („Jerzy Kuryłowicz on verbal aspect“, 19–24). Dále rozvíjí myšlenky o nediferencované kategorii vidu/času rekonstruované pro indoevropský prajazyk, v jejímž rámci imperfektivní prézens stál v protikladu k perfektivnímu préteritu. Ve slovanských jazycích je vid na čase přímo nezávislý a imperfektum se změnilo v minulý čas; Kuryłowicz proto takový stav pokládal za pozdní vývojové stadium kategorie času/vidu. Na základě srovnání slovanských, románských a řeckých jazykových dat Holvoet dospěl k závěru, že rozdílné vidové kmeny slovanských sloves mohly vzniknout i nezávisle na časových tvarech označených z hlediska vidu. Imperfektivní (durativní) tvary slovanských jazyků tak mohly být bližší starému imperfektu, než se dosud předpokládalo. Holvoet zároveň zdůrazňuje, že při dalším zkoumání kategorie vidu je velmi důležité rozlišovat dva typy vidových opozic: typ přímo spojený s vyjadřováním času a typ na něm nezávislý. Článek Leszka Bednarczuka („Typologie et isomorphisme du système indo-européen“, 39–48) se pokouší nastínit hlavní rysy gramatického systému indoevropského prajazyka z hlediska současné jazykové typologie. Autor mezi ně řadí významnou úlohu postpoziční derivace, synkretismus flektivních koncovek, rozvinutější jmenné kategorie a méně rozvinuté slovesné kategorie. Vztahy mezi slovy se vyjadřovaly pády a postpozičními předložkami (tj. postpozicemi), jakož i postpozičními spojkami a četnými částicemi. Slovosled byl proměnlivý, převládal však model SOP (resp. SOV). Autor tvrdí, že předpokládaná ergativní či aktivní struktura věty, kterou postulují někteří jazykovědci, nezanechala ve starých indoevropských textech jasné stopy. Užívání akuzativu jako pádu přímého předmětu se pokládá za argument proti rekonstrukci ergativní větné struktury v období, kdy Indoevropané měli flektivní gramatický systém. Článek vyslovuje myšlenku, že aglutinační a izolační prvky, patrné v některých indoevropských jazycích, mohly vzniknout vlivem jazyků jiných rodin a odlišných typů. Vnější vliv jazyků jiných typů se uvádí jako vysvětlení také pro zužování systému slovesných časů, kategorii auditivu (resp. nepřímého způsobu), ergativní větnou konstrukci a počáteční postavení slovesa v některých jazycích. Přesto je třeba vzít v úvahu, že ve starých indoevropských jazycích pozorujeme více aglutinačních rysů a že funkce relačních morfémů jsou diferencovanější než v pozdějších vývojových obdobích, kdy zesiluje fúze a synkretismus morfémů. To je ostatně zřetelně patrné i v dějinách litevské flexe, zejména deklinace. Alespoň některé aglutinační jevy (například větší sémantická samostatnost relačních morfémů, zvláště přípon) tedy mohou být 249 jsou zděděné, není tedy nutné vysvětlovat je kontakty s jazyky jiných typů. Vývoj baltských infinitivů a konstrukcí se supinem (účelovým supinem) pomáhá lépe porozumět výsledkům výzkumu védských jazykových dat, které José Luis Garcia-Ramón uvádí ve svém článku („Zur Konkurrenz von Dativ und Akkusativ von Nomina actionis und Abstrakta im Indogermanischen“, 101–114). Z nich vyplývá, že akuzativ slovesných abstrakt měl od nejstarších dob význam směrovosti (Ziel), zatímco dativ vyjadřoval účel (Zweck). V případech podmíněných kontextem se však u sloves pohybu (véd. ā-yā ‘jít’, vah ‘jet’ apod.) rozdíl těchto významů neutralizoval a formy obou pádů mohly vyjadřovat určení. Akuzativ se používal častěji s nepředponovými a intranzitivními slovesy, dativ s předponovými a tranzitivními. Baltské infinitivy rovněž vznikly z dativu vyjadřujícího účel, supinum z akuzativu, supinum však zde obvykle nacházíme pouze u sloves pohybu. Přesto doklady užití supina v litevských a lotyšských nářečích se slovesy významu ‘chtít’ a ‘moci’ (srov. aut. LKK XXXIII, 100) dovolují domnívat se, že kdysi se i v baltských jazycích dativy a akuzativy slovesných abstrakt – předchůdci infinitivů a supina – užívaly podobně jako ve staré indičtině ve védském období. O užívání sanskrtských infinitivů na -tum, které vznikly z akuzativů slovesných abstrakt, pojednává také článek Josta Gipperta („Zur Syntax des Infinitivs auf -tum im Altindischen“, 255–277). Z bohatých a podrobně prozkoumaných dat vyplývá, že v neosobních konstrukcích s tvarem adjektiva středního rodu śākyam ‘možné’ se tyto infinitivy pojily jak s akuzativem, tak s nominativem, podobně jako v české konstrukci galima pjauti rugius / rugiai apod. Za pozornost tedy stojí autorův závěr, že takové sanskrtské neosobní konstrukce jsou nového původu a vznikly z osobních. To je užitečné mít na paměti při zkoumání původu tzv. nominativu objektu v litevštině a lotyštině. Baltisté zkoumající vývoj systému slovesných časů by měli věnovat pozornost článku Paola di Giovina o préteritu s dlouhým vokalismem kořene v západních indoevropských jazycích („Sul preterito a vocalismo radicale lungo nelle lingue indoeuropee ‘occidentali’“, 115–129). Jak známo, tvary minulého času s dlouhým vokálem v baltských jazycích jsou dosud vykládány různě: někteří badatelé je spolu s Nicolasem van Wijkem, Christianem Stangem a Jonem Kazlauskasem považují za starobylé, zděděné, zatímco jiní souhlasí s Kuryłowiczem, který je pokládal za novější a vzniklé na půdě baltských jazyků. Autor článku, který v roce 1990 vydal rozsáhlou knihu o indoevropském perfektu (Studio sul perfetto indoeuropeo. Parte I, Roma: „La Sapienza“), předkládá nové argumenty ve prospěch názoru, že také préteritní tvary s dlouhým vokalismem kořene v latině, keltštině a germánských jazycích nejsou reflexy starého perfekta, nýbrž inovacemi vzniklými nezávisle v každé jazykové skupině, když slábla úloha reduplikace a samo perfektum zanikalo. O původu indoevropského perfekta z perifrastické konstrukce se slovesným jmenným tvarem a sponou pojednává také Witoldův 250 článek Stefańského („L’origine du parfait en indo-européen“, 131–135). V roce 1976 byla v časopise „Baltistica“ XII (1), 25–29 publikována zajímavá hypotéza Erika P. Hampa o možných stopách augmentu, charakteristického pro perfektum indoíránských, řeckých a arménských jazyků, v litevských tvarech minulého času předponových sloves: tyto stopy má podle něj dokládat přesun přízvuku na předponu z někdejšího přízvučného augmentu, který stál před kořenem a později zanikl (srov. paduoda – padavė apod.). V článku otištěném v tomto sborníku autor podobným způsobem rekonstruuje augment (ide. e-) také ve tvarech albánského slovesa dha ‘dát’. Srovnává je s odpovídajícími tvary baltských sloves a domnívá se, že by mohlo jít o společný rys albánštiny, baltských a slovanských jazyků („Albanian dha ‘give’“, 395–398). Důležité otázky vzniku slovesného systému indoevropských jazyků se probírají také v článku Reinharda Stempela o vztahu stativu, perfekta a média („Stativ, Perfekt und Medium: Eine vergleichende Analyse für das Indogermanische und Semitische“, 518–528). Opozice stavu a děje se pokládá za prvotní, nejstarší. Vysvětluje se, že slovesa stavu kdysi nebyla rozlišena z hlediska času, způsobu ani rodu a tvořila základ indoevropského perfekta. Kategorie slovesného rodu a opozice aktiva a média se připisují pouze tvarům sloves s dějovým významem. Autor pojednává o případech, kdy formy média převzaly stativní a rezultativní význam od původních sloves stavu, a uvádí paralely ze semitských jazyků. Litevské základní číslovky septyni ir devyni se odedávna odvozují od rekonstruovaných ide. forem *septṇ/septṃ a *neun. Odpovídající tvary germánských a anatolských jazyků rozebírá článek Kennetha Shieldse Jr. („On the Indo-European origin of the Germanic cardinals ‘7’ and ‘9’“, 505–512). Vysvětluje se v něm, že indoevropská číslovka označující ‘7’ měla kořen *sep-, k němuž byly připojeny „nesingulární“ prvky *-t a *-n. Tak vznikly dublety *sep-t a *sepṇ > *sepṃ a jejich kontaminací vzniklo *septṃ, jehož reflexem v latině je septem. Ještě předtím, než se *sepṇ změnilo v *sepṃ, byl k němu v germánských a anatolských dialektech připojen druhý „nesingulární“ prvek -t, a tak vznikla prap forma rekonstruovaná pro germánské jazyky *sepṇ t. Podobně byl ke kořeni *new- připojen „nesingulární“ prvek *-n a v germánských a anatolských jazycích také *-t. Autor se domnívá, že původní tvary *sepṇt a *newṇt existovaly kdysi nejméně ve dvou dialektech – germánském a anatolském. Podle tohoto výkladu by se germánské číslovky označující ‘7’ a ‘9’ měly odvozovat od poněkud odlišných praforem než odpovídající číslovky baltských jazyků. Zde zmíněné články, které více souvisejí s problémy litevské historické lingvistiky, představují pouze malou část prací publikovaných v knize. Najdeme v ní 61 článků, z nichž 3 jsou věnovány Kuryłowiczovu životu a dílu, 8 obecným a metodologickým otázkám, 9 problémům indoevropeistiky, 4 chetitštině, 2 tocharštině, 7 indoíránským jazykům, 2 arménštině, 7 řečtině, 1 albánštině, 3 latině, 5 keltštině, 6 germánským jazykům, 3 semitským jazykům a 1 turkickým jazykům. Ve sborníku je zařazen Woicie- 251 bibliografii Kuryłowiczových prací (XXXV–XLVII), kterou sestavil Wojciech Smoczyński, a na konci knihy rejstříky slov a osobních jmen. Tato skvěle připravená a velmi obsažná kniha se vyrovná nejlepším západoevropským publikacím tohoto druhu. Spolu s již zmíněným druhým svazkem věnovaným Kuryłowiczovi (Linguistica Baltica 4) a pamětním sborníkem věnovaným Janu Safarewiczovi, který připravil týž Wojciech Smoczyński (Analecta Indoeuropea Cracoviensia Vol. 1, Cracoviae, 1995), může být příkladem toho, jak bychom měli i my uctít památku nejvýznamnějších litevských jazykovědců. Vytautas Ambrazas PŘÍRUČKA STUDIA LITEVŠTINY T E R J E M A T H I A S S E N. A SHORT GRAMMAR OF LITHUANIAN, Columbus, Ohio, 1996: Slavica Publishers, INC, 256 s. V posledním desetiletí pozorujeme v mnoha evropských zemích oživení studia litevštiny. Kurzy litevského jazyka se vyučují nejen na univerzitách v Lotyšsku, Německu, Polsku a Rusku, ale také v Itálii, Švédsku, Norsku, Finsku, Česku a dalších zemích; na mnoha z nich probíhá významný výzkum litevských studií a vznikají nové periodické publikace z baltské lingvistiky1. Dosud však velmi chyběly příručky litevské gramatiky v angličtině určené pro univerzitní studium. Tuto mezeru pomáhá zaplnit nedávno vydaná „Stručná gramatika litevštiny“ Terjeho Mathiassena, profesora na univerzitě v Oslu. Autor gramatiky je mezi litevskými jazykovědci dobře známý baltista a slavista, který v Norsku pokračuje v tradici litevských studií svého učitele Christiana Stanga. Mluví výborně litevsky a publikoval řadu významných prací z litevské lingvistiky. Dlouholeté vyučování litevského jazyka na univerzitě v Oslu mu přineslo rozsáhlé zkušenosti v této oblasti, které využil při tvorbě své gramatiky. Gramatika se skládá z krátkého úvodu a 14 kapitol. Úvod přináší několik informací o postavení litevštiny mezi ostatními jazyky, jejích hlavních dialektech a současném stavu. V první kapitole (21–36) je popsán fonologický systém spisovné litevštiny, jeho realizace v mluvené a psané řeči, jakož i střídání samohlásek a souhlásek, přízvuk a intonace. Kapitoly 2–7 (37–177) pojednávají o morfologii podle slovních tříd (tzv. slovních druhů), jejich morfologických kategorií a ohýbání. S ohledem na praktické potřeby uživatele knihy nejsou popisy tvarů a jejich funkcí od sebe striktně odděleny, kni- 1 Jedním z nejnovějších je Res Balticae. Miscellanea italiana di studi baltistici. 1, 1995; 2, 1996; 3, 1997, Pisa, redigované Pietrem U. Dinim a Nikolajem Mikhailovem. 252