Lietuvių kalbos švarko pavadinimai

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVII (1997) Danutė SABALIAUSKAITĖ – LIUTKEVIČIENĖ NÁZVY SAKA V LITEVŠTINĚ Sako – „část obleku zakrývající trup, se zapínacími předními díly“. V Litvě, stejně jako v celém Pobaltí, se součástí národního oděvního kompletu stalo poměrně nedávno. Dámská saka se začala nosit koncem 19. století a na počátku 20. století, když vesty začaly vycházet z módy. Z vrchního oděvu se staly spíše spodním oděvem a jejich funkci převzala právě saka. Rozšířila se po celé Litvě (Mastonytė 1961: 173; Kulikauskienė 1990: 263). Sako se stalo součástí pánského obleku kolem poloviny 19. století (v některých částech Litvy o něco později). Do té doby byl nejoblíbenějším oděvem k tomuto účelu sermėga, tradiční soukenný kabát (At Pr 109). Někdy je poměrně obtížné rozlišit funkci oděvů sakového typu od oděvů typu sermėga či kabát: v létě se totiž sako stává svrchním oděvem, zatímco na podzim nebo v zimě se přes něj obléká teplejší oděv, a sako je pak už jen „domácím“ oděvem. Navíc saka zpočátku svým střihem připomínala sermėgy nebo kabáty: často byla dlouhá a šila se ze stejné látky jako svrchní oděvy. Tato nejednoznačnost funkcí se odráží i v názvech. V mnoha případech byly názvy sak převzaty od svrchních oděvů, např. sermegėlė, trinyčiai. Proto má poměrně mnoho slov tohoto typu několik významů, srov. binžokas „krátké sako; kožešinový kabát potažený suk­nem“; paletõnas „sako; kabát“; žipõnas „sako; polokabát“. Podobně tomu není jen v litevštině, srov. estonské pihtsärk, lotyšské svārki, francouzské paletot, která mají oba významy. Koncem 19. století se rozšiřuje evropský oblek. Tehdy se objevují saka poněkud odlišného typu, která se z měst dostávají na venkov. Byla nejrůznějších střihů a určení a do Litvy většinou přicházela i se svými názvy. Proto je v této lexikálně-sémantické podskupině tolik výpůjček. Hlavním názvem je dnes spisovné slovo švarkas. Je stylově i sémanticky neutrální. V dialektech Vilniusu a Uteny se vyskytuje podoba švarkà (LKŽ XV 452). Žemaité užívají také podobu šàrkas „tamtéž“, šàrkai, šarkai „sermėga; oděv; kamža“ (LKŽ XIV 517). V několika slovnících je zaznamenána podoba šàrfus (N; KŽ; LKŽ XIV 519). Podle názoru K. Būgy byly starší podoby bez -v-. Podoby s -v- mohly vzniknout vlivem slova švarùs, srov. švarùs šàrkas (Būga II 314). Takové dublety s -v- i bez něj jsou v litevských nářečích poměrně častým jevem, srov. svogūnas / sogūnas, kvõtas „kat“ / kõtas, kuvõlas / kuõlas a další. Slovo švarkas se stejně jako jeho lotyšský protějšek svārks „tamtéž“ spojuje s církevněslovanským спака „košile; oděv“, ruským сорочка, běloruským 152 sorocka „tamtéž“. Je velmi dobře možné, že jde o domácí slovo společné baltským a slovanským jazykům. Někteří lingvisté je spojují s indoevropským kořenem *serk- „pletení“. Souvislost by byla následující: pletení > tkaní > oděv (Karulis II 331). Podle názoru jiných lingvistů mohl název do baltských a slovanských jazyků proniknout ze středověké latiny, srov. lat. serica: sarica „hedvábí“ (Būga II 314; Fraenkel 1955–1965: 964, 1039; ME III 1144). Takovému předpokladu však zdánlivě odporuje poměrně zřejmý významový nesoulad: baltské a slovanské slovo nemá s hedvábím nic společného (Fasmer III 724–5). V litevském písemném jazyce se podoba šafkai poprvé objevuje v 17. století ve významu „sermėga“ (C I 812). Ve významu „kamža“ a „plášť proti prachu“ je toto slovo zaznamenáno na počátku 18. století v takzvaném Krauzově slovníku (Q 110, 413). Podoba švarkas se uvádí v textech z 19. století (Mit I 235; J). Nepochybně musela existovat již mnohem dříve; lotyšské svārki se objevuje už v lotyšských slovnících 17. století (Laumane 1986: 151). Ostatní názvy této lexikálně-sémantické podskupiny jsou méně časté a užívají se v jednotlivých nářečích nebo textech. Jsou mezi nimi domácí slova i výpůjčky. NÁZVY LITEVSKÉHO PŮVODU Všechny už jsou konotované, ať už sémanticky, nebo stylisticky. Sémanticky konotované názvy jsou tyto: apsiaūstas „pánské sako“: apsiaūsti. V tomto významu se užívá v okolí Eržvilku (Kulikauskienė 1970: 144). Obvyklý význam je „lehký letní kabát z tenké látky; oděv, který se přehazuje přes ramena“. lietsvarkis „sako do deště“: lietūs + švarkas. Vyskytuje se v písemném jazyce 20. století (Šlč; J.Balt; LKŽ VII 447). palaidinis, pālaidinis „sáčko, bunda“: palaidas. Užívají jej západní aukštaitští mluvčí kaunaského nářečí (LKŽ IX 227). Ve spisovném jazyce má poněkud jiný význam – „dlouhý a široký plášť lékařů, prodavačů apod.“ (DŽ₃ 486). pūšsvar kis „krátké sako“: pūse + švarkas. Slovo spisovného jazyka (DŽ₃ 635; LKŽ X 1067). Název utvořený stejným způsobem existuje také v lotyštině, srov. lot. pussvārks, pussvārcis „takové sako; polokožíšky“ (EH II 335; At Pr 335). šarkinikė „sáčko“: šārkas. Vzácné slovo (Kin; LKŽ XVI 518). šimt akloštis, šimt akloštė „řasený dámský oděv (např. sukně nebo sáčko)“: šimt akloštis, -ė „mající mnoho záhybů“ < šimtas + klōstė. Vyskytuje se v písemném jazyce 20. století (S.Čiurl; Ndž; LKŽ XIV 815). V nářečích je častější hybridní podoba šimt akvoldis. trinyčiai, trinyčia, trinỹtis „sako z hrubého plátna“: trinỹtis „látka tkaná ve vzoru rybí kosti“, trinỹtas, -a „tkaný ve vzoru rybí kosti“ < trỹs + nỹtys. Je třeba říci, že základním významem tohoto slova je „plášť z bílé silnější plachtoviny (obvykle bez podšívky), oblékaný přes svrchní oděv na ochranu před prachem či vlhkostí; režný pastevecký oděv“. Ve významu ‚látka‘ se slovo (v jednotném čísle) užívá jak v litevštině, tak v lotyštině, srov. litev. trinỹtis „látka tkaná ve vzoru rybí kosti- 153 las“, lot. trinitis „kostkovaná tkanina“, lot. trinitė „taková tkanina“. Lit. trinytis se, jak lze usuzovat z tohoto názvu, tká přes tři niti, lot. trinītis však může být utkáno i přes čtyři (ME IV 237; Reķēna 1975: 391). Podobně tomu bylo i u lit. trinyčiai. „Trinyčiai se šily z hrubé, nebělené, přes čtyři niti tkané přízové, konopné, méně často lněné látky“ (LEB 373). Je to staré slovo, doložené (ve významu pláště, později také saka) v památkách litevského písemnictví od konce XVI. století (BB 1 Moz 3,21; BB Ez 26,16; BP II 104, 194; B 5; Q 202; K.Donel; R I 98; MŽ I 186; N; KB II 72; K I 307). Ve významu saka se užívá v Suvalkiji, vyskytuje se na některých dalších místech Litvy, bylo známo v Malé Litvě (Kulikau­skienė 1990: 256; LKŽ XVI 848, 853). Ve významu pláště se až do počátku XX. století užívalo téměř v celé Litvě, méně často v Žemaitsku (LKŽ XVI 848, 853; Kulikauskienė 1990: 255; Kulikauskienė 1970: 144; At Pr 128). Na některých místech mohlo toto slovo označovat také kožich, košili nebo oděv vůbec. Nyní již zanikla i samotná věc, a proto se tento název v živém jazyce užívá zřídka. Slovo si z litevštiny vypůjčily některé slovanské jazyky, srov. bělor. трыніца „lehký plášť podobný halence, který venkované nosí přes kabát či kožich za deštivého počasí“, трыніты „трынічай“, трынітны „ušitý z trinyčio, trinyčiový (o oděvu)“, pol. nář. trynica „hrubá podomácku tkaná látka; plášť z hrubé látky, který venkované nosí přes jiné svrchní oděvy“, trynitny „z hrubé podomácku tkané látky“, trynit „taková látka (trinytis)“, tr(z)ynitny „třený (o konopné, košilové látce)“. Některé z těchto litevských výpůjček jsou ve slovanských jazycích doloženy již od XVII. století (Urbutis 1969: 154–5; Grinaveckienė 1995: 491; Zinkevičius I 265, II 129, III 119, 126; Laučiūtė 1982: 50). trumpikė, trumpė „krátké dámské sako“: trumpas. Užívá se v okolí Eržvilku (Kulikau­skienė 1970: 146, LKŽ XVI 1022, 1024). Může také označovat krátkou dámskou halenku a (ve tvaru trumpikės) krátké kalhotky. Stylově příznakové názvy obvykle označují nějaké nekvalitní, obnošené, roztrhané sako. Tato slova mohou mít i další sémantický příznak. bizdė pejor. „krátké sako“. Patrně souvisí s dalšími slovy tohoto kořene, srov. bizdė „prdola; holka“, bizdas „zadek“, bizdailis „kdo běhá bosý, polonahý, bez kalhot“, bizdelioti pejor. „zbytečně rychle pobíhat“ aj. Řídké slovo (Krt; LKŽ I, 862). pliurponas „takové dámské sako“. Souvisí s dalšími slovy tohoto kořene, srov. pliurpuoti „chodit podivně, neobvykle oblečený; oblékat se nevkusně, ošklivě“, pliurpa „kdo je neupravený, nedbalý; kdo se chová lehkomyslně; hlupák“. Srov. také: Jak je oblečená jako pliurpa a pliurpuoja (Jrb); V pliurponu oblečená pliurpuoja, tj. jde (J). Název se vyskytuje v některých slovnících (LKŽ X 274). šikelis „krátký mužský oděv, sako“. Patrně souvisí s šikė „zadek“. Srov. Za šikės sahá kabátek (J) a Šikelis je ušitý až k pupku, tj. mužský oděv (J). Řídký název (LKŽ XIV 757). 154 šikšarkis „takový krátký pánský nebo dámský kabátek“, srov. šikti + šarkas. Vyskytuje se v některých žemaitských nářečích (LKŽ XIV 764). šliurpis, šliurpōkas „obnošený kabát nebo plášť“. Původ není zcela jasný. Název snad vznikl ze slova šliūrpa „klopa, záložka“. Možná také souvisí s dalšími slovy s kořenem šliur-, která mají negativní zabarvení, srov. šliūrpa „motovidlo, lajdák“, šliurpsėti „čvachtat“ (např. šliurpsintis apavas), šliurnōti „chodit špatně a neupraveně oblečený, šourat se“, šliūrna „lajdák“, šliūrti „špinit se, umazat se“. Vzácné pojmenování (Tl; LKŽ XV 6,7). švarkiūkštis „nekvalitní kabát“: švākas (LKŽ XV 453). švārkpal aikis „nekvalitní, roztrhaný kabát“: švākas + pal aikis (LKŽ XV 453). SLAVISMY POLONISMY gunčia, gunčėlė „pánský kabát“, srov. pol. gunia, guńka, gunieczka „teplý svrchní oděv z hrubé látky“ (LKA I 145). Švarko reikšmė labai retas (Kulik auskienė 1971: 167, 168). Dažniau šio žodžio variantai vartojami kitomis reikšmėmis: gūnià „apsiaustas nuo lietaus, pintas iš šiaudų, nešiojamas piem enukų, naktigonių“, gūnčė „milinis kelionės apsiaustas“, gūnčiai „ilgi aptraukti kailiniai“. Toto pojmenování se vyskytuje v mnoha slovanských jazycích, srov. bělor. гун я „plachta na přikrytí sedadla vozu nebo koně; velký teplý šátek“, rus. гун я „nekvalitní oděv“, ukr. гун я „sukman“, bulh. гуня „plášť z kozí vlny“ aj. Další etymologie slova není jasná, existují různé hypotézy, srov. lat. gunna „kožich“, kimr. gwn „šaty“, avest. gaōna- „vlas, barva“, novopers. gūn „barva“ (Trubačev 7, 175–177; Fasmer I 475; EŠBM III 114; Sławski I 378). V polštině se slovo začalo užívat v 15.–16. století (Borejszo 141). Do litevštiny proniklo poměrně rychle: sama tato věc se uvádí již v inventářích Litvy ze 16. století (LI 551[23]) a slovo gūnià se objevuje v jazyce písemností 17. století, kde označuje plachtu na přikrytí sedadla vozu nebo koně (SD (1) 40, 57). Tento poslední význam a význam „slaměná pokrývka, kterou se v zimě zakrývá okno nebo dveře, aby dovnitř nepronikala zima“ jsou mnohem častější než významy označující oděv. jūpkis, jupkėlė „bunda, dámský kabátek“, srov. pol. jupka < jupa „starobylý dámský oděv, bunda“. Do slovanských jazyků se toto pojmenování dostalo z němčiny, srov. něm. Joppe, Juppe „kabát, vesta“. Němci si toto označení oděvu kolem roku 1200 vypůjčili ze staré italštiny, srov. it. giuppa „kabát; spodní oděv“, které bylo přejato z arabštiny, srov. arab. gubba „svrchní oděv s dlouhými rukávy; bavlněný spodní oděv“ (Brückner 1927: 209; Sławski I 591; Fasmer IV 525; Kluge 1957: 333; Pfeifer 1993: 599–600). Vyskytuje se v šiauliajském nářečí (LKŽ IV 430). Srov. také další názvy oděvů téhož kořene, přejaté přes slovanské jazyky, srov. jupà „takový svrchní oděv; šaty“, jūpikas, jūpik is „sukně“, a přes němčinu, srov. jöpe, jöpke, jöpa 155 „krátký ženský kabátek; vesta“, jūopa „krátký kabátek; halenka“. Z téhož zdroje pocházejí také přes slovanské jazyky převzatá slova šūba „dlouhý kožich s podšívkou“ a žiponas „kabátek; poloplášť“. Germánského původu je lotyšské jupkins, jupks „dámský kabátek“ (EH I 567). kaptanikas „kabátek“, srov. polské kaftanik „halenka“. Polské kaftanik se objevilo v 16. století z kaftan „takový svrchní oděv“ (Borejszo 1990: 145). Název je rozšířen i v dalších slovanských jazycích, srov. běloruské кафтан, каптан, ruské кафтан, ukrajinské кафтан, каптан, české kaftan aj. Jde o poměrně starou výpůjčku (v polštině doložena v 15. století, v běloruštině v 16. století). Do slovanských jazyků se dostala přes turečtinu, srov. turecké kaftan „takový dlouhý lehký oděv“, z perštiny, srov. perské qaftān „takový oděv“. Do některých západoevropských jazyků se mohlo dostat také přes arabštinu, srov. arabské qaftān (Sławski II 20; Borejszo 1990: 145; ESBM IV 314; Fasmer II 212; Machek 1968: 235; Dauzat 1954: 126; Kluge 1957: 338; Pfeifer 1993: 607–8; Klein 1966–1967: 81; Webster 1976: 155). Litevské kaptanikas je vzácné označení, vyskytující se v jižní Litvě (LKŽ V 252). Výrazně častější je kaptōnas „vatovaný kabátek, poloplášť; hrubý vlněný kabát; zimní kabátek“. Tento oděv se zmiňuje v litevských inventářích ze 16. století (LI 251[43]). Poprvé je písemně doložen kolem roku 1620 (SD (1)50). Užívají ho jižní Aukštaitové, vyskytuje se však i v dalších litevských dialektech (DrskŽ 138; Kulikauskienė 1990: 256; LzŽ 107; Stravinskienė 1968: 157; LKŽ V 253; At Pr 51 žemėl.). Výpůjčka se vyskytuje také v lotyštině, srov. lotyšské kaftāns „dlouhý starobylý kabátec“ (LLVV IV 81). kuzijākas, kuzijōkas, kuziokas, kuzjakė „krátký kabátek nebo plášť“, srov. polské kozyjaka, kazyjaka, kazyaka „svrchní pánský oděv připomínající vestu“. V polštině se rozšířilo v 16. století. Není jasné, přes který jazyk se do polštiny dostalo, srov. středověké latinské casaca „takový oděv“, francouzské casaque „plášť, kabátec“, italské casacca „plášť, kabát“, španělské casaca „bunda“, středohornoněmecké kasugele, kasuckel „ornát“ (z románských jazyků) (Sławski III 26–7, 36; Borejszo 1990: 147–8, 153). Podle některých jazykovědců se toto označení mohlo do litevštiny dostat z němčiny, srov. litevské kūzas (< německé nářeční kus „špatný oděv“, východopruské německé kuz „krátký, malý“) a litevské jākas (< německé Jacke „krátký kabátek, bunda“), srov. také německé nářeční koz jacke „cestovní plášť“ (Alminauskis I 77; Janavičienė 1992: 83). Označení se nachází v textech D. Pošky a ve slovnících 19. století (N; K; K II 336; J). Užívají ho západní Žemaité a severní Žemaité z Kretingy, vyskytuje se také v nářečích jižních Žemaitů z Varniai (LKŽ VI 1017, 1018). Může také znamenat vestu, halenku. pancėrius „švarkas“, plg. lenk. pancerz „šarvas“ (Skardžius 1931: 155). Į lenkų kalbą žodis atėjo iš vokiečių kalbos, plg. vid.vok.a panzi(e)r, vok. Pancer „t.p.“, galėjo tarpininkauti čekų kalba, plg. s. ček. pancier, pancir „t.p.“ (Brückner 156 1927: 393; Borejszo 1990: 166). Ve významu „kabátek“ je slovo vzácné (Dr; LKŽ IX 328). Jinak v litevštině znamená také „brnění“ a nachází se již v textech 16.–18. století (DP 553; ChB 304; Q 379). spancerka, spancierka „kabátek“, srov. polské spencer, spencerka „bunda“ (Fraenkel 1955–1965: 859; LKŽ IX 327, 328, XIII 317). Toto označení existuje také v ruštině, srov. ruské спенцер „taková bunda“. Do slovanských jazyků se dostalo z angličtiny, němčiny nebo francouzštiny, srov. anglické spencer, německé Spencer, francouzské spencer „určitý krátký plášť nebo kabátek“. Název vznikl z příjmení anglického politika, lorda George Johna Spencera (Spencer, 1758–1834), který tento oděv rád nosil. V uvedených jazycích se označení rozšířilo na konci 18. až v polovině 19. století (Fasmer III 733; Brückner 1927: 508; Webster 1976: 1118; Klein 1966–1967: 1485; Kluge 1957: 724; Dauzat 1954: 680). V litevštině se ve významu „kabátek“ užívá poměrně zřídka, vyskytuje se v nářečí jižních Aukštaitů. Častěji znamená „vesta“. Toto označení znají také Lotyši, srov. lotyšské spenceris „vesta; kabátek“. Odtud se dostalo z němčiny (Sehwers 1953: 115, 207, 232; ME III 989; EH II 549). šaračkinė, šaračkinukas (hybridní) „kabátek ze šaračky“, srov. litevské šaračkinis, -ė „ušitý ze šaračky“, šaračka „nekvalitná konopná tkanina na kalhoty a kabátky, pruhovaná látka“, z polského szaraczek „druh sukna; nekvalitní šaty z této látky“. Vyskytuje se v litevských písemných textech 20. století (V.Krev; NdŽ; LKŽ XIV 513). BĚLORUSISMY kulikas „krátký podzimní kabátek“. Původ není zcela jasný, ale slovo bylo nejspíše přejato z běloruštiny, srov. bělor. кулёк „kabátek z domácí látky“ (SBG II 564). Vyskytuje se v severní části vilniuského nářečí (LKŽ VI 831). Srov. také lotyš. kuļiks, kuļka „pánský kabátek“, prus. kuļiks „váček, pytlík“. V litevštině existuje také kulinė „rukavice (z kožešiny)“. sermegà „kabátek“, srov. starobělor. сермяга „venkovský svrchní oděv z hrubé tkaniny“ (Fraenkel 1955–1965: 777; Skardžius 1931: 196; LKA I 145). Tento název je rozšířen i v některých dalších slovanských jazycích, srov. pol. siermięga, rus. сермяга, ukr. сермяга „tamtéž“. Slovo nejasného původu. Někteří lingvisté se je pokoušejí spojovat s litev. širmas, jiní se středověkou lat. scaramangum nebo řec. σκαραμαγιον „takový oděv“; existují i jiné hypotézy (Fasmer III 609; Borejszo 1990: 178). Ve významu ‚kabátek‘ se používá v žemaitských nářečích (LKŽ XII 431–2). Tento výraz však mnohem častěji označuje určitý vlněný svrchní oděv; vlněný plášť. V tomto významu je název doložen v litevských písemných pramenech od 16. století (BB 1 Moz 3,21; BB Ez 26,16; BP II 194; SD(3) 402; Lex 71a; K.Donel; H; R 235, 241; MŽ; N; J). šimtakyöldis, šimtaköldė, šimtaka dė (hybridní) „skládaný ženský oděv, obvykle sukně nebo kabátek, šimtakk lostis“. Vzácné slovo, vyskytuje se v písemných pramenech 20. století 157 v litevském jazyce (LKŽ XIV 815). šúšpōnas „pušsvarkis“, plg. s. brus. жупань „švarkas; puspaltis“ (Grinaveckienė 1993: 176). Fonetiniai pakitimai galėjo atsirasti jau lietuvių kalbos dirvoje, plg. seksmė < sekmė (Zinkevičius 1966: 196). Lietuvių kalboje šia reikšme retas. Dažnesnis yra šūšpōnis „drobinis apsiaustas, paprastai velkamas ant kailinių“. Dar žr. žipōnas. RUSISMY čepānas „župan“. Slovo ne zcela jasného původu. Je možné, že se dostalo přes ruštinu, srov. rus. dial. чапан, чепан „takový venkovský svrchní oděv“ (Dal’ IV 582, 589). Do ruštiny se slovo dostalo z turkických jazyků (Fasmer IV 315). Je pravda, že se tento název používá ve východních ruských nářečích. Jiná možnost je, že by název měl souviset s rus. чапан, bělor. жупан, pol. żupan „tamtéž“, které mají zcela jiný původ. V litevštině je doloženo pouze ve sbírkách písní z 19. století (JR 58; JV 718; LKŽ II₂ 69). frencius, prenčius „vojenská blůza“, srov. rus. френч „tamtéž“. Slovo mají i některé další slovanské jazyky, srov. bělorus. фрэнч, pol. frencz „tamtéž“. Tento název vznikl z příjmení anglického polního maršála z první světové války Johna Dentona Frenche (French, 1852–1925) (Fasmer IV 207, poznámka O. Trubačova; TrpŽ (3) 169). V Litvě byl tento typ saka, který se rozšířil spolu se svým názvem, obzvláště populární ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Slovo se užívalo na mnoha místech Litvy, zejména v Suvalkiji a Dzūkiji (Kulik aukskienė 1970: 147; Kulikauskienė 1990: 256; Grinaveckienė 1993: 164; LKŽ II₂ 1184; Zinkevičius 1966: 151). Ze slovanských jazyků se název dostal také do lotyštiny, srov. spis. lotyš. frencis, lotyš. dial. prencis, preņcs „tamtéž“ (Reķēna 1975: 465; LLVV II 546). kupāika „krátký vlněný kabátek, halenka“, srov. rus. hovor. куфайка, фуфайка „vatovaný kabátek“. Název existuje také v běloruštině, srov. куфайка „tamtéž“. Slovo nejasného původu (Fasmer IV 212; ĖSBM V 174). V litevštině je vzácné (JD 108; LKŽ 919). Skolinį turi ir latvių kalba, plg. lat. pupaika „t.p.“ (Reķēna 1975: 466). livrėja, livrejā, livrejā „určitý uniformní kabátek švýcarských gardistů nebo lokajů“, srov. rus. ливрея „tamtéž“. Do ruštiny se slovo dostalo z francouzštiny, srov. franc. livrée „tamtéž“, starofranc. livree „oděv, který pánové dávali (předávali) svým služebníkům“ < franc. livrer „předat, doručit“. Jde o dublet slovesa libérer „osvobodit“. Dále se odvozuje z lat. liberāre „tamtéž“, liber „svobodný“ (Fasmer II 492; Klein 1966–1967: 899; Dauzat 1954: 440). Vyskytuje se v písemném jazyce (NdŽ; LKŽ VII 632; TrpŽ (3) 293). Slovo je rozšířeno i v některých dalších jazycích; kromě již zmíněných srov. také lotyš. livreja, angl. livery, něm. Livree „tamtéž“. mundiera, mundierā, mundiērius, mandierā, manderā, mundyras, mundyrius „uniformní kabátek vojáka nebo jiného zaměstnance“, srov. rus. мундир, rus. dial. мундер „tamtéž“ (Fraenkel 1955–1965: 405). Do ruštiny se slovo dostalo v 18. století. 158 zpočátku, možná prostřednictvím němčiny, srov. něm. Montierung, něm. dial. mundierung „vojenský kabátec“, z francouzštiny, srov. fr. monture „oděv (vojáka)“ (Dauzat 1954: 484; Fasmer III 9–10; Kiparsky 1975: 134). Název je doložen v litevském písemném jazyce 18.–20. století, v nářečích je dnes již vzácný (R 258; MŽ 345; K; LB 125; JD 621, 1160, 1120; JV 338; BsO 82, 292; KpID 30; NS 500, 507; LKŽ VIII 406, 407). Pravděpodobně již na půdě litevského jazyka vznikla také podoba mandaras „kabátec; kabát“. Srov. také mandūra, mundūras. Výpůjčku má také spisovná lotyština, srov. lot. mundieris „tamtéž“ (ME II 667; LLVV V 290). saraponas „roztrhaný kabát nebo plášť“, srov. rus. сарафан „takový bezrukávový ruský ženský oděv podobný šatům“. Do ruštiny se název dostal poměrně dávno, srov. st. rus. сарафань, přes turk. sārap(i) z perštiny, srov. pers. serāpā „vznešený oděv“, dále srov. řec. σάραπις (Fasmer III 561). V litevštině se ve významu ‚kabát‘ užívá zřídka (Ds; LKŽ XII 150). Častěji se vyskytuje sarafānas „takový bezrukávový oděv podobný šatům“. V tomto významu se užívá také v některých lotyšských nářečích, srov. sarapanc (Reķēna 1975: 457). sertùkas, sartùkas „dvouřadý kabát, surdut“, srov. rus. dial. серту́к, rus. скортук (Dal’ IV 178) „tamtéž“. Název se rozšířil také v některých dalších jazycích, srov. pol. surdut, bělor. сурдут, alb. surtukë, rum. surtuc, angl. surdout. Slovo bylo převzato z francouzštiny, srov. fr. surtout „plášť, svrchní oděv“ (Brückner 1927: 526; Buck 1949: 420; Fasmer III 823). Jde o slovo francouzského původu, doslova surtout „nade vším“ < sur „na, nad“ + tout „celý, všechno“ (Dauzat 1954: 693; Klein 1966–1967: 1548). V litevštině se uvedené varianty užívají zřídka (Auk, Rš; LKŽ XII 168, 433). Sartùkas je doloženo z konce 19. století (LB 215). Mnohem častěji se vyskytuje sùrdutas „přepásaný, mužský svrchní dvouřadý oděv s dlouhými šosy“. Je rozšířen nebo se přinejmenším vyskytuje v mnoha nářečích (LKŽ XIV 210; LŽŽP 179; Mastonytė 1970: 121; At Pr 113). NEURČITÉ SLAVISMY kapotà „kabát, halena“, srov. pol. kapota „takový svrchní oděv“, bělor. капота „svrchní oděv; kabát“. Do běloruštiny se dostalo z polštiny. Polština převzala název v 16. století z francouzštiny, srov. stfr. capot, fr. capote „plášť s kapucí; ženská pokrývka hlavy“: cape „plášť“, přejaté z latiny, srov. lat. cappa „plášť“ (Sławski II 58–9; Borejszo 1990: 147; EŠBM IV 253; Fasmer II 187; Dauzat 1954: 139; Kluge 1957: 349). Výpůjčku užívají obyvatelé Širvint a Uteny (LKŽ V 242). Známější význam je „teplý svrchní oděv“. kurtà „krátký kabát; dámské sáčko“, srov. pol. kurta, st. bělor. курта 159 „krátký svrchní oděv“ (Skardžius 1931: 116). Toto slovo mají také některé další slovanské jazyky, srov. rus. курта, ukr. курта „tamtéž“. Předpokládá se, že do východoslovanských jazyků proniklo přes polštinu ze středověké latiny, srov. lat. curtus „krátký“. Polština toto slovo přejala v 16. století, je možné, že prostředníkem byla maďarština, srov. maď. kurta „krátký“ (Brückner 1927: 284; Sławski III 413–4; Borejszo 1990: 155; ÈSBM V 170; Fasmer II 429–430). Do ruštiny se však toto slovo někdy mohlo dostat i jinými cestami, srov. lezg. kurt „krátký kožich“, oset. kuraet „bešmet (takový oděv mužů a žen)“ aj. (Abaev I 609–610; Fasmer II 430, poznámka O. Trubačova). V litevském písemném jazyce je toto slovo poprvé doloženo v roce 1642 ve vydání slovníku K. Sirvydase (SD (3) 144). Samotná reálie je zmiňována již v 16. století v litevských inventářích (510[2]). Jde o poměrně vzácné označení (Užv; N; [K]; LKŽ VI 973, 979). Častěji se vyskytuje kurtkà „kabátek; kožich; halenka“. liberija „livrej“, srov. pol. liberia, rus. либерия „tamtéž“. Do těchto slovanských jazyků se toto označení nejspíše dostalo přes novou horní němčinu, srov. něm. Lib(e)rei ze španělštiny, srov. šp. librea „tamtéž“ (Fasmer II 429; Brückner 1927: 298). Vyskytuje se v písemném jazyce 19.–20. století (LKŽ VII 398). Viz také livrėja. marinárka, malinárka, maninárka, mananárka „pánský kabát; dlouhý pánský kabát“, srov. pol. marynarka „kabát“, bělorus. марынарка „kabát; poloplášť“. Do běloruštiny se toto označení dostalo z polštiny (ÈSBM VI 242; SBG III 38–9). Pol. marynarka je odvozeno od marynarz „námořník“, které pochází z lat. marinus „mořský, námořní“ (Karłowicz II 890; Doroszewski IV 481). V litevských nářečích je poměrně častá disimilace, při níž se první ze dvou r mění na l. Typické je to zejména u cizích slov, srov. almideris „hluk“ < armideris, kalikatūrā < karikatūrā, levò/veris < revò/veris (Zinkevičius 1966: 172). Takto vznikla i podoba malinárka. Vyskytují se případy, kdy se první r mění na n, srov. antilèrija < artilèrija, dezentýras < dezertýras (Zinkevičius 1966: 172). Tak došlo i k podobě maninárka. Toto označení se vyskytuje na mnoha místech ve východní i jižní Litvě (LKŽ VII 797; LzŽ 155; LzŽP 193; Kulikauskienė 1971: 168; Stravinskienė 1968: 155; Miliuvienė 1989: 155; Grinaveckienė 1993: 168). nažutkà „krátký dámský kabátek nebo vatový kabátek“, srov. pol. narzutka „plášť bez rukávů, pelerína“ (Fraenkel 1955–1965: 488), bělorus. нажутка „krátký svrchní oděv; kabátek, bunda; halenka“. Jde o slovo polského původu, srov. narzucać „hodit na sebe, zahalit se“ (Karłowicz III 156). O něco častější je význam tohoto slova „halenka“. V jednom či druhém významu se užívá téměř ve všech litevských nářečích, snad s výjimkou západních Aukštaitů (LKŽ VIII 595; Stravinskienė 1968: 154; Mastonytė 1964: 146; Miliuvienė 1989: 153; Bdr 157). paletėlis (hybridní) „dámský kabátek“, srov. litev. pāletas, pāltas „dlouhý svrchní oděv z hrubší látky, plášť“ z pol. palto, paleto „kabát“ nebo bělorus. паліто. (Fraenkel 1955–1965: 534; Sabaliauskas 1990: 249). Do slovanských jazyků 160 Pojmenování pochází z francouzštiny, srov. fr. paletot „tamtéž“. Francouzi je ve 14. století převzali ze střední angličtiny, srov. angl. paltok „takový volný svrchní oděv“. (Zajímavé je, že Angličané později převzali francouzskou podobu slova, srov. angl. paletot.) Anglické slovo se skládá ze dvou částí: pal + tok. Původ druhé části není jasný. Anglické slovo pall „plášť, roucho“ se odvozuje z latiny, srov. lat. pallium „tamtéž“, lat. palla „dlouhý svrchní oděv“. Původ posledního slova není jasný. Možná je příbuzné se stsl. pelena „pleny“, staroseverským feldr „ovčí kožich; plášť“ a lat. pellis (Brückner 1927: 395; Dauzat 1954: 525, 526; Guiraud 1971: 84; Kluge 1957: 528; Klein 1966–1967: 1114, 1115; Webster 1976: 825; Oxford 1985: 642, 643; Fasmer III 194, 228–9; Kiparsky 1975: 157). Liet. paletėlis je vzácné pojmenování (Tršk; LKŽ IX 254). Páltas je jedním z hlavních označení svrchního oděvu a je rozšířené po celé Litvě (LžŽ 183; DrskŽ 242; LKŽ IX 275; DŽ₃ 490). paletõnas, palitõnas „sako“, srov. pol. paleton, palton „kabát; takový svrchní oděv“, bělorus. палітон „bunda“. V tomto významu se vyskytuje na jednotlivých místech ve východní Litvě a v Žemaitsku (LKŽ IX 254, 267). Může znamenat také kabát. Viz též paletėlis. pindžiãkas, pinžõkas, binžõkas „krátké sako“, srov. pol. pindżak „krátký oděv“ (LKA I 145), bělorus. пінжак, пінджак, бінджак „sako“. Do slovanských jazyků, srov. také rus. пиджак „tamtéž“, se slovo dostalo z angličtiny, srov. pea-jacket „krátký plášť, bunda“ (Fasmer III 259). Angličané je převzali ze střední nizozemštiny, srov. niz. pijjekker „bunda z hrubé vlny“: pij (< niz. pie „oděv z hrubé vlny“) + jekker „sako, bunda“ (Klein 1966–1967: 1143; Webster 1976: 843). Toto pojmenování užívají obyvatelé Uteny, Anykščiai a Panevėžys; vyskytuje se také v jihovýchodoaukštaitském nářečí (LKŽ I 831, 834, IX 1036, 1037). Pindžiãkas může také označovat vatovaný polokabát, zatímco binžõkas kožíšek podšitý sukno. Slovo se vyskytuje v lotyštině a estonštině, srov. lot. nář. pindžuks, pindžaks, pin-džoks, bindžaks, bindžuks „sako; takový svrchní oděv“, est. pintsak „sako“ (Rekēna 1975: 464; At Pr 51 mapa, 113). ploščiùkas (hybrid.) „sako“, srov. litev. plóščius „dlouhý vatou nepodšitý plášť, pláštěnka“, ze starobělorus. плашч, pol. plaszcz „tamtéž“ (Fraenkel 1955–1965: 629; Skardžius 1931: 171; Palionis 1967: 280; Zinkevičius III 37, 133). Toto slovo se vyskytuje téměř ve všech slovanských jazycích – je to jedno z mála praslovanských označení oděvu. Je doloženo již v 10.–11. století, srov. staroslov. плащь (Schrader I 603; Niderle 1956: 236; Machek 1968: 455). Další původ slova není zcela jasný, obvykle se však spojuje buď s rus. плат „šátek“, nebo s rus. плоский, pol. plaski „plochý“ a s dalšími slovy z těchto kořenů (Brückner 1927: 420; Fasmer III 277). Ve významu „sako“ je toto pojmenování vzácné a vyskytuje se ve východní Litvě (LKŽ X 308). Ve významu „plášť“ je známo po celé Litvě (LKŽ X 308, 309). Je to staré 161 výpůjčka v litevštině, doložená již v nejstarších písemných památkách (Mž 34; SD(1) 820; SP I 223; ChB 59). Zde znamená plášť. Později se v tomto významu již neužívalo. Z ruštiny si toto slovo vypůjčili také Lotyši, srov. lot. plašcs „pláštěnka“ (Reķena 1975: 472). Stejného původu jsou pravděpodobně také lot. plašķis „široký plášť“, plāšķi „špatné sako“, plarkšis „pláštěnka“ (ME III 320; EH II 284; Kagaine III 99). Toto slovo se vyskytuje také v pruštině, srov. ploaste „prostěradlo, pokrývka na postel“, jeho původ však není zcela jasný. Podle J. Endzelīnse nemusí jít o výpůjčku, nýbrž o příbuzné slovo (Fraenkel 1955–1965: 629; Endzelīns 1943: 228; Fasmer III 277). sākas, sakēlis, sakūtis, sokēlis „sako; dámské sako; pánské sako“, srov. pol. sak „pánský letní plášť“, bělorus. сак „takový svrchní dámský oděv“. Slovo je rozšířeno v mnoha slovanských jazycích, v některých znamená pytel nebo rybářskou síť. Do slovanských jazyků se dostalo z románských jazyků, srov. franc. sac, it. sacco „pytel; takový oděv“. Románské jazyky toto slovo převzaly z latiny, srov. lat. saccus „pytel; oděv z hrubé tkaniny“. Z latiny převzaly toto pojmenování také germánské jazyky, srov. angl. sack, něm. Sack „tamtéž“ aj. Do latiny se dostalo přes řečtinu, srov. řec. σ ά κ κ ο ς „tamtéž“, z hebrejštiny, srov. hebr. śaq „tamtéž“ (Brückner 1927: 479; Fasmer III 546–7; Dauzat 1954: 644; Kluge 1957: 618; Klein 1966–1967: 1370; Oxford 1985: 1017; Buck 1949: 419). Toto pojmenování je rozšířeno v jihovýchodním aukštaitském nářečí, užívají je východní aukštaitští Vilňané a vyskytuje se také v dalších oblastech východní Litvy (Mastonytė 1961: 178; Grinaveckienė 1993: 173; Stravinskienė 1968: 154, 157; LžŽ 241; LKŽ XII 21). Turi šį pavadinimą ir latviai, plg. lat. saks „rudeninis paltas“ (Reķena 1975: 472). žakėtas, žākietas, žēketas, žėkietas „krátký svrchní dámský oděv, kabátek“, srov. pol. żakiet, rus. жакет, bělorus. жакет, жакят „tamtéž“. Do slovanských jazyků se slovo dostalo v 19. století z francouzštiny, srov. franc. jaquett(e) < jaque „sako, bunda“ (Fasmer II 34; Šanskij I(5) 273; EŠBM III 202). Toto pojmenování je rozšířeno v celé Litvě (DūnŽ 557; DrskŽ 471–2; Stravinskienė 1968: 154), užívá se ve spisovném jazyce (DŽ⁶ 949; Priešauskaitė 1977: 41). Viz také jākė. Jde také o slovo spisovné lotyštiny, srov. lot. žakete „tamtéž“ (LVV 880). žipōnas, žiupōnas, župōnas „sako; poloplášť“, srov. pol. żupan, bělorus. жупан „tamtéž“ (Skardžius 1931: 248). Taková změna u v sibilantu v litevských nářečích není vzácná, srov. žiubėrklas, žiubėrklas, žibėrklas, žebėrklas, žiupsnys, žipsnys, čiupyrna, čipyrna „vlasy“ (< pol. czupyrna, bělorus. чупрына) aj. (Urbutis 1981: 125). Toto pojmenování se vyskytuje také v některých dalších slovanských jazycích, srov. rus. жупан, ukr. жупан „tamtéž“, čes. župan „župan; prošívaný kabát“. Do slovanských jazyků se pravděpodobně dostalo z italštiny, srov. it. giuppone, giubbone „pánský oděv z hrubé látky, halenka“: giuppa, giubba „sako; halenka“. Italové toto slovo získali 162 z arabštiny, srov. arab. gubba „svrchní oděv s dlouhými rukávy“ (Borejszo 1990: 161; Sławski I 591; Fasmer II 66, IV 525; Machek 1968: 731; Kluge 1957: 333; Pfeifer 1993: 599–600; Dauzat 1954: 422). Do polštiny se název dostal v XVI. století a již od téhož století je tento oděv zaznamenán v litevských inventářích (LI 550[47]). V psaném jazyce se název objevuje v polovině XVII. století (SD(3) 555). Vyskytuje se téměř ve všech nářečích, s výjimkou žemaitských (DrskŽ 480, 481; Kulikauskienė 1990: 256, 263; Urbutis 1981: 125; At Pr 51 mapa). Název se vyskytuje také v některých lotyšských nářečích, srov. lot. zupāns, župāns „totéž“, županas „hadry“ (At Pr 51 mapa; ME IV 832). GERMANISMY PŘEJÍMKY Z NĚMČINY jėkė, jākė „dámské sáčko“, srov. něm. Jacke „krátké sako“, Jäckchen „sáčko“ (Alminauskis I 57; Fraenkel 1955–1965: 189). Němci převzali toto pojmenování z francouzštiny v XV. století, srov. franc. jaque „krátké pánské sako; bunda“. V dalším se názory jazykovědců rozcházejí. Někteří se domnívají, že Francouzi získali slovo prostřednictvím španělštiny, srov. špan. jaco „krátké sako“, z arabštiny, srov. arab. šakk „brnění“ (Kluge 1957: 329; Dauzat 1954: 417, 418; Brückner 1927: 197; Fasmer II 34; Šanskij I(5) 273; Oxford 1985: 490; Buck 1949: 419). Jiní tvrdí, že název oděvu pochází z vlastního jména Jacques (< Jacobus), jímž byli přezdíváni francouzští rolníci nosící tento oděv (Pfeifer 1993: 593; Klein 1966–1967: 823). Vartoja vakarų aukštaičiai kauniškiai bei pietų aukštaičiai (Kulikauskienė 1990: 263; DrskŽ 125; Mastonytė 1961: 180; LKŽ IV 290–1, 338, 339). Kiek dažnesnė šio žodžio reikšmė yra liemenė. Lietuvių raštų kalboje žodis (liemenės reikšme) pirmą kartą paminėtas XIX a. (JV I 718; J I 678). Pavadinimas buvo žinomas ir Mažojoje Lietuvoje (Kapeleris 1970: 347). Z němčiny přešlo slovo do lotyštiny a estonštiny, srov. lot. jaka (v některých nářečích jaks) „halenka, bunda“, est. jakk, jake „totéž“ (Sehwers 1953: 43, 233; ME II 95; EH I 558; Rekēna 1975: 462; LLVV IV 24). Tam se používá ve spisovném jazyce. jópė, jópa, jópkė „krátké dámské sako“, júopa „krátké sako; halenka“, srov. něm. Joppe, Juppe „sako; vesta“ (LKŽ IV 357, 423). Raštuose forma jópė pirmą kartą minima XVIII a. pr. (Brand 1702: 95). Dabar pavadinimas pasitaiko apie Klaipėdą ir Šakius, buvo žinomas Mažojoje Lietuvoje (K 159; KŽ 996; I.Simon; LKŽ IV 357). Dar žr. júpkis. kamzuolė „sako s vestou a šosy, kabátec“, srov. nář. něm. kamsōl „krátké sako“. Někdy se mohlo dostat i prostřednictvím slovanských jazyků, srov. pol. kamzoła, rus. камзол, bělorus. камзол „vesta“. Název se používá také v některých dalších slovanských jazycích, srov. rus. камизэлка, камзол, ukr. камзол, bulh. камзол, čes. kamizola aj. Do slovanských jazyků se toto slovo dostalo prostřednictvím francouzštiny, srov. franc. camisole „halenka“, z italštiny, srov. ital. camiciola, utvořeného z cami- 163 cia „marškiniai“, kuris kilęs iš lot. camisia „t.p.“ (Brückner 1927: 215; Sławski II 38–9; Borejszo 1990: 146; ÈSBM IV 223; Fasmer II 175; Dauzat 1954: 132). Kamzuolė se vyskytuje v západních litevských nářečích. Častější varianty tohoto názvu, přejaté prostřednictvím germánských nebo slovanských jazyků – kamziolė, kamžolė, kamizėlka, kamžėlka, kazimelka aj. – označují vestu. Pavadinimą turi ir latvių kalba, plg. lat. kamzuļka „liemenė“ (Reķēna 1975: 447, 466). kedelys „polosako“, srov. dolnoněmecké keddel, východopruské německé kēdel „krátký plášť; sukně“ (Alminauskis I 64; Būga II 296; Fraenkel 1955–1965: 234). Jde o nářeční podobu německého Kittel „sako“. Ve významu „polosako“ je litevské kedelỹs doloženo od 17. století (Lex 54), dnes se vyskytuje v okolí Lazdijai (LKŽ V 480). Výrazně častější význam tohoto slova je „sukně“. Viz také kitelis. kitelis, kitlius „vojenský střih saka; lněné sako; lněný plášť“, srov. německé Kittel „(pracovní) plášť; halenka; sako“ (Būga III 672; LKŽ V 904). Do evropských jazyků se toto slovo dostalo z arabštiny, srov. arabské quṭn, quṭun „bavlna“; do němčiny proniklo ve 13. století (Kluge 1957: 371; Pfeifer 1993: 658; Klein 1966–1967: 848). Byly činěny pokusy vysvětlovat toto slovo na základě germánského, případně obecně indoevropského jazykového materiálu (Vries 1971: 317). Vyskytuje se v některých západolitevských nářečích a ve slovnících (J II 134; KŽ 1130; LKŽ V 904, 905). Z téhož zdroje pocházejí již zmíněné kedelỹs a kik įlikas „určitý druh vesty“. Kitèlis „župan“ se užívá ve spisovné lotyštině (LLVV IV 549). kūzas „krátké sako“, srov. německé dialektální kus „nekvalitní oděv“ nebo východopruské německé kuz „krátký, malý“ (Alminauskis I 77; Frischbier I 450, 452). Výpůjčka byla známa v Malé Litvě (K; K II 82; KŽ; LKŽ VI 1016). Může také označovat dámskou vestu a halenku. mandūra, mandūras, mandūrė „vojenské sako“, srov. německé Montur, německé dialektální mondur „tamtéž“ (Alminauskis I 84; Fraenkel 1955–1965: 405). Výpůjčka se objevuje v litevských slovnících a sbírkách lidové slovesnosti z 19.–20. století, dnes se stále vyskytuje v některých žemaitských lokalitách (D 114; N 346; KIpD 41; K; KŽ; LKŽ VII 824, 825). Častější jsou podoby tohoto názvu, které se rozšířily prostřednictvím slovanských jazyků. Viz také mundiera. mantelis, mentelis, mendelis „sako“, srov. německé Mantel, východopruské německé mentel, mantel „plášť; sako“ (Alminauskis I 84; Fraenkel 1955–1965: 409; Skardžius 1931: 127). Původem německého Mantel je latinské mantum „krátký plášť“ (Kluge 1957: 460; Pfeifer 1993: 836). Podoby māntelis, mentelis mohou také označovat plášť a kabát, zatímco mendelis označuje dámskou halenku. Užívá je část Žemaitů a Suvalčanů (DūnŽ 508; LKŽ VII 845; VIII 7, 18). V Litvě je poprvé doloženo (ve významu „plášť“) v 17. století (SD(3) 298, Lex 60 a). 164 Výpůjční výrazy mantelis, mantels, mantaļs, mentelis „plášť“ mají také Lotyši; mantelis je slovo spisovné lotyštiny (Sehwers 1953: 76, 79; ME II 601; EH I 782, 800; Reķēna 1975: 468; LLVV V 87). ANGLICISMUS kautėlis (hybridní slovo) „krátké dámské sako“, srov. litev. kautas „zimní kabát, plášť“, srov. angl. coat „tamtéž“. Zdrojem angl. coat je starofrancouzské cote „tamtéž“, které se odvozuje z franského *kot-ta. Další původ tohoto slova, rozšířeného v západoevropských jazycích, srov. něm. Kotze „hrubý plášť“, ital. cotta, špan. cota „plášť“, je nejasný (Klein 1966–1967: 305; Oxford 1985: 185; Kluge 1957: 397). Jde o zajímavý a poměrně vzácný případ, kdy slovo přešlo z angličtiny do litevštiny bez prostředníků. Roli prostředníka zde sehrála americká litevština. Tímto způsobem se do litevštiny dostala i další slova, srov. inžinas „motor“, kvoderis „čtvrtina některé peněžní jednotky“, vėjus „brigáda, akce, kampaň“ aj. (Sabaliauskas 1990: 281–2). V Litvě je název kautėlis doložen v Marcinkonys (LKŽ V 449). SLOVA BLÍZKÁ INTERNACIONALISMŮM frākas, prākas, prakā „frak; sako s dlouhými šosy vzadu; takový slavnostní oblek“, srov. rus. фрак, pol. frak, něm. Frack, franc. frac „tamtéž“. Do slovanských jazyků se název dostal z angličtiny, srov. angl. frock „šaty; mnišský oděv“, které jej převzalo ze staré francouzštiny, srov. starofranc. froc „kutna s kapucí“. Dále se odvozuje z franského hroc „svrchní oděv, plášť“. Toto slovo je příbuzné se staroseverským rokkr, staroanglickým rocc, nizozemským rok a německým Rock „sako; plášť“ (Fasmer IV 205; Brückner 1927: 127; Kluge 1957: 213–4; Pfeifer 1993: 369; Klein 1966–1967: 624; Dauzat 1954: 338, 344). Lietuvoje šį drabužį XIX a. viduryje dėvėjo bajorai (Guzevičiūtė 1991: 10, 12). Vėliau pati pavadinimą kai kur perėmė ir valstiečiai, žinoma, svetimą garsą f pakeitę įprastiniu p. Abi formos (su p ir su f) fiksuojamos nuo XIX a. vidurio (I; M). Tarmėse gana retas, pasitaiko apie Akmenę ir Varėną (LKŽ II 1184, X 506, 511; Zinkevičius 1966: 151). Frākas yra bendrinės kalbos žodis. Tento název se vyskytuje také ve spisovné lotyštině, srov. lotyš. fraka „tamtéž“ (LLVV II 544). redingōtas „dlouhé sako určitého střihu“, srov. pol. redingot, redżgot, rus. редингот, franc. redingote, angl. redingote „tamtéž“. V Evropě se název rozšířil v 18. století. Je anglického původu, srov. angl. riding-coat: riding „jízda na koni“ (< ride „jezdit na koni“) + coat „plášť“. Anglické redingote je již přejato z francouzštiny (Dauzat 1954: 617; Klein 1966–1967: 1315; Webster 1976: 968). Do Litvy se oděv dostal v polovině 19. století s rozšířením evropského oděvu. Nosili jej šlechtici (Guzevičiūtė 1991: 12, 17). Název je zaznamenán téměř ve všech slovnících cizích slov vydaných v Litvě (TrpŽ (1) 846; TrpŽ (3) 416). smōkingas „černé pánské sako s klopami potaženými hedvábím“, srov. rus.смокинг, 165 pol. smoking, fr. smoking, něm. Smoking „tamtéž“. Název se rozšířil v 19. století, když došlo ke zkrácení anglického smoking-jacket „kuřácký župan, domácí kabátek“: smoking „kouření“ (< smoke „kouřit“) + jacket „sako“ (Pfeifer 1993: 1302). Slovo spisovné litevštiny (DŽ₃ 717; LKŽ XIII 200). Užívá se také v lotyštině, srov. smokings „tamtéž“ (LLVV VII(2) 54). NÁZVY NEJASNÉHO PŮVODU jákas „sako“. Není zcela jasné, jak tato podoba vznikla v litevštině. Mohla se stejně jako jėkė dostat do litevštiny přes němčinu, srov. něm. Jacke „krátké sako“ (Alminauskis I 57; Fraenkel 1955–1965: 189). Prostředníkem však mohla být také polština, srov. pol. jak, jaka „krátká blůza, bunda“ (LKŽ IV 290). Je také možné, že slovo vzniklo až v litevštině: vedle ženského rodu jekės, označujícího vestu nebo dámské sako, se začala užívat forma mužského rodu jakas ve významu „sako“. Proti takovému výkladu však zdánlivě svědčí zeměpisné rozšíření: jėkė se užívá převážně v Suvalkiji, zatímco jákas se vyskytuje v západožemaitském nářečí (LKŽ IV 290). mundūras, mundūra, mùnduris „uniformní sako vojáka nebo jiného zaměstnance“, srov. pol. mundur, něm. Montur, něm. nář. mondur „vojenské sako“. Dokládá se v litevských písemnostech 19. století (StnD 25; K II 68, 190). Užívají ho některá nářečí jižní a východní Litvy (LKŽ VIII 407; LžŽ 169). Viz také mundiera 47. šlėmė, šlemedrėlė „krátké dámské sako, halenka; bez rukávů“. Slovo ne zcela jasného původu. Možná jde o pozměněnou podobu germanismu šlėbė „dlouhý svrchní dámský oděv s rukávy, který se obléká přes hlavu; krátký bezrukávový svrchní oděv, vesta“. Názvy šlėmė a šlemedrėlė se užívají v okolí Skuodasu (LKŽ XIV 1042). šverdelis „dlouhý svrchní oděv – sako, plášť“. Slovo ne zcela jasného původu. Snad by mohlo souviset s běloruským швэдар, швэдэр „svetr“, srov. také litev. švėderis „tamtéž“. Jde o vzácný název (Žg, Škn; LKŽ XV 517). šverliokas „nekvalitní svrchní oděv – sako nebo plášť“. Snad by mohl souviset s šérliokas, šeflokas „jasně červená látka, oděv“. Vzácný název (Škn: LKŽ XV 517). Srov. také nušverliokuoti „odejít, mávaje cípy oděvu“ (Srd). švernelis „dlouhý svrchní oděv – sako, plášť“. Dokládá se v nářečích západoaukštaitských kaunaských (LKŽ XV 517). Bylo nalezeno více než 60 názvů saka (varianty se do tohoto počtu nezahrnují). Litevského původu je pouze přibližně čtvrtina. Nejsou příliš časté. Nejdůležitějším názvem této lexikálně-sémantické skupiny je neoznačený lexém švarkas. Je možné, že jde o domácí slovo společné baltským a slovanským jazykům. Ostatní názvy litevského původu jsou sémanticky nebo stylisticky konotované. V písemnostech se názvy saka litevského původu začaly zaznamenávat teprve v 19. 166 konec 19. – začátek 20. století, s výjimkou později užívaných také ve významu ‚sako‘ trinyčiai (konec 16. století) a šafkas (17. století). Šest z nich je uvedeno ve Slovníku současného litevského jazyka (1993), avšak ve spisovném jazyce neoznačují sako zdaleka všechny: apsiaustas, palaidinis, pūšsvarkis, švarkas, trinyčiai, trumpikės. Výpůjčky se třídí podle toho, z kterého jazyka pocházejí. V některých nářečích se užívají často, jiné jsou zcela vzácné. Bylo nalezeno 30 slavismů (počítají se i hybridy), 10 germanismů a 3 výpůjčky blízké mezinárodním slovům. Tyto poslední se do litevštiny dostaly poměrně nedávno a bylo by obtížné určit, z kterého konkrétního jazyka pocházejí. U 6 názvů není původ jasný. V písemných pramenech se výpůjčky začaly užívat poměrně brzy: pancierius, sermegà – konec 16. století, kaptōnas, žipōnas, kurtà – 17. století, kedelỹs – začátek 18. století. Slovník současného litevského jazyka zaznamenává pouze 4 slova cizího původu: frākas, sermegà, smōkingas, žakėtas. LITERATURA A PRAMENY Abaev I: Abaev V. I. Historicko-etymologický slovník osetského jazyka. Moskva, Leningrad: Vydavatelství Akademie věd SSSR, 1958. Sv. 1. Alminauskis K. I: Germanismy v litevštině. Německá slova přejatá do litevštiny, Kaunas, [1934]. At Pr – Историко-этнографический атлас Прибалтики. Одежда, Рига: Зинатне, 1986. B – Brodowskij J. Lexicon Germanico-Lithvanicum et Lithvanico-Germanicum. Rukopisný německo-litevský a litevsko-německý slovník, dva svazky, přibližně z roku 1740. J. Balt – Juozas Baltrušaitis (1909–1991), jo raštai. BB – Biblia tatai esti wissas Schwentas Raschtas přeložená do litevštiny Janem Bretkunem, farářem v Litvě, v Královci. (Rukopis z roku 1590.) Bdr – Jablonskis J. Budrių kaimas, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. Biel [sic] feldt H. H. 1970: Die baltischen Lehnwörter und Reliktwörter im Deutschen. – Donum Balticum, Stockholm. Borejszo M. 1990: Nazwy ubiorów w języku polskim do roku 1600, Poznań: Wydawnictwo Naukowe UAM. BP – Postilla tatai esti Trumpas ir Prastas Ischguldimas Euangeliu...Od Jana Bretkuna...v Královci...1591. Část I a II. Brand J. A. 1702: Raysen durch die Marck Brandenburg, Preussen, Churland, Liefland, Plesscowien, Gross-Naugardien, Twieren un Moscovien, Wesel. Brückner A. 1927: Słownik etymologiczny języka polskiego, Kraków: Wiedza Powszechna. BsO – Písně z Ožkabaliů. Sebral J. Basanavičius. Shenandoah, Pa. 1902. Sv. 1–2. (Čísla označují číslo písně.) Buck C. D. 1949: A Dictionary of Selected Synonyms in the Principal Indo-European Languages, Chicago: The University of Chicago Press. Būga K. I–III: Sebrané spisy, Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1958–1961. CI–II – Clavis Germanico-Lithuana. (Dvousvazkový rukopis z bývalého königsberského archivu, sepsaný v letech 1673–1701.) ChB – Kudz inowski Cz. Litevská bible Chylińského. Nový zákon. Sv. 3. Rejstřík, Poznań: Poznaňská společnost přátel vědy, 1964. S. Čiurl – Sofija Čiurlionienė-Kymantaitė (1886–1958), jos raštai. D – S. Daukanto Dajnes Žiamajtiu... Petropilie 1846. (Skaitmenys rodo dainos numerį.) Dal’ I–IV: Dal’ V. Výkladový slovník 1–4, Moskva: Státní nakladatelství cizojazyčných a národních slovníků, 1955. Dauzat A. 1954: Dictionnaire étymologique de la langue française, Paris: Librairie Larousse. 167 K. Donel – Christian Donalitius. Litevské básně... vydal G. H. Enesselmann, Königsberg, 1869. Doroszewsky W. I–XI: Slovník polského jazyka 1–11, Varšava: Państwowe Wydawnictwo Wiedza Powszechna, 1958–1969. DP – Postilla Catholicka... Per Kunigą Mikaloiv Davkszą... Wilniul...1599. DrskŽ – Naktiniene G., Paulauskiene A., Vitkauskas V. Slovník druskininské nářeční mluvy, Vilnius: Mokslas, 1988. DūnŽ. – Vitkauskas V. Šiaurės rytų dūnininkų šnektų žodynas, Vilnius: Mokslas, 1976. DŽ, – Slovník současné litevštiny, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993. Endzelins J. 1943: Senprūšu valoda, Rīga: Universitātes apgāds. EH I–II – Endzelins J., Hauzenberga E. Doplňky a opravy ke Slovníku lotyšského jazyka K. Mūlenbacha 1–2, Riga: Kultūras fonda izdevums, 1934–1946. ĖSBM I–IV – Etymologický slovník běloruského jazyka 1–4, Minsk: Навука і тэхніка, 1978–1988. Fasmer I–IV: – Fasmer M. Etymologický slovník ruského jazyka 1–4, Moskva: Progress, 1964–1973. Fraenkel E. 1955–1965: Litauisches etymologisches Wörterbuch, Heidelberg-Göttingen: Carl Winter Universitätsverlag. Frischbier H. I–II: Pruský slovník. 1–2, východopruské a západopruské regionalismy v abecedním pořadí, Berlín: Verlag von Th. Chr. Fr. Enslin, 1882–1883. Glagau O. 1970: Lietuvininkų buitis ir būdas.– Lietuvininkai, Vilnius: Vaga, 228–255, 446–447. Grinaveckienė E. 1993: Šaltinių šnektos tekstai. – Lietuvių kalbotyros klausimai. T. 30, 134–180. Grinaveckienė E. 1995: Lituanizmai Šaltinių kaimo baltarusijų šnektoje. – Dieveniškės, Vilnius: Mintis, 467–495. Guiraud P. 1971: Les mots etrangers, Paris: Presses Universitaires de France. Guzevičiūtė R. 1991: Lietuvos bajorijos kostiumas bendraeuropietiškos kultūros kontekste (1830–1863 m.). – Lituanistica, 3(7), 3–22. H – Vocavlvarivm Litthvanico-Germanicum et Germanico-Litthvanicum. Jsou v něm abecedně uvedena všechna slova obsažená v Novém zákoně a žaltáři... Sestavil Friederich Wilhelm Haack... tehdy docent na litevském semináři v Halle. Halle, 1730. I – Laurynas Ivinskis (1811–1881), jeho spisy. J – Литовскій словарь А. Юшкевича съ толкованіемъ словъ на русскомъ и польскомъ языкахъ. Томъ I, вып. 1, СПб, 1897; вып.2, СПб, 1904, вып. 3 (тома II-го, вып. 1), Петроградъ, 1922. Janavičienė J. 1992: Žemaičių Naumiesčio lietuvininkai, Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla. JD – Litevské písně zapsané Antāną Juškēvičęm 1–3, Kazaň, 1880–1882. (Číslice označují číslo písně.) JR – Svatební obřad litevských vdov sepsaný Antāną Juškēvičęm, Казань, 1870. JV – Litevské svatební písně, zapsané Antāną Juškēvičęm a vydané Jōną Juškēvičęm, Petropylė, 1883. (Číslice označují číslo písně.) K, [K] – Kurschat F. Litevsko-německý slovník, Halle, 1883 ([] se uvádí u slov, o jejichž správnosti Kuršaitis pochybuje). K I–II – Kurschat F. Německo-litevský slovník 1, 2, Halle: Verlag der Buchhandlung des Waisenhauses, 1870, 1874. Kagaine I–III: Kagaine E., Rąge S. Slovník nářečí Ērģeme 1–3, Riga: Zinātne, 1977–1983. Kapeleris K. 1970: Kaip senieji lietuvininkai gyveno. – Lietuvininkai, Vilnius: Vaga, 339– 168 436. Karlowicz I–VIII: Karlowicz J., Kryński A., Niedźwiedzki W. Slovník polského jazyka 1–8, Varšava, 1900–1927. Karulis K. I–II: Lotyšský etymologický slovník 1–2, Riga: Avots, 1992. KB – Příspěvky k poznání litevského jazyka, od Friedricha Kurschata... První sešit. Německo-litevská frazeologie předložek, Královec, 1843. – Druhý sešit. Hláskosloví a intonace litevského jazyka, Královec: Verlag der Hartungschen Hofbuchdruckerei, 1849. Kiparsky V. 1975: Russische historische Grammatik. Bd. 3. Entwicklung des Wortschatzes, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. Klein E. 1966–1967: A Comprehensive Etymological Dictionary of the English Language, Amsterdam; London, New York: Elsevier Publishing Company. KlpD – Písně z Klaipėdy. Shromáždil Jonas Pakalniškis. Vydal A. Bruožis, Vilnius, 1908. (Číslice označují číslo písně.) Kluge F. 1957: Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, Berlin: Walter de Gruyter & Co. V. Krėv – Vincas Krėvė-Mickevičius (1882–1954), jo raštai. Kulikauk sienė V. 1970: Audiniai ir drabužiai. – Eržvilkas, Vilnius: Mintis, 138–148. Kulikauk sienė V. 1971: Vyrų drabužiai. – Dubičiai, Vilnius: Mintis, 165–173. Kulikauk sienė V. 1990: Vyrų drabužiai; Miliuvienė M. Moterų drabužiai. – Kudirkos Naumiestis, Vilnius: Mintis, 254–261, 261–347. KŽ – Kuršaitis A. Litevský-německý slovník... 1–4, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1968–1973. Laučiūtė J. 1982: Лаучюте Ю. Словарь балтизмов в славянских языках, Ленинград: Наука. Laumane B. 1986: Lejaskurzemes leksika J. Langija vārdnīcā (1685). – Dialektālās leksikas jautājumi. S. 2, Rīgā, 139–159. LB – Litevské lidové písně a pohádky z pruské a ruské Litvy, shromáždili A. Leskien a K. Brugmann, Štrasburk: Verlag von Karl J. Trübner, 1882. LEB – Základy litevského národopisu, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1964. Lex – Lexicon Lithuanicum. Parengė V. Drotvinas, Vilnius: Mokslas, 1987. (Rankraštinis XVII a. vokiečių-lietuvių kalbų žodynas.) LI – Historický archiv 1. Litevské inventáře ze 16. století / shromáždil K. Jablonskis, Kaunas, 1934. LKA I – Atlas litevského jazyka 1, Vilnius: Mokslas, 1977. LKŽ I₂–II₂ – Slovník litevského jazyka 1–2, Vilnius: Mintis, 1968–1969. LKŽ III–XVI – Slovník litevského jazyka 3–6, Vilnius: Státní nakladatelství politické a vědecké literatury, 1956, 1957, 1959, 1962; 7–9: Mintis, 1966, 1970, 1973; 10–15: Mokslas, 1976, 1978, 1981, 1984, 1986, 1991; 16: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1995. LLVV I–VII: Slovník spisovného lotyšského jazyka 1–7, Riga: Zinātne, 1972–1989. LVV – Latviešu valodas vārdnīca, Rīgā: Avots, 1987. LžŽ – Petrauskas J., Vidugiris A. Lazūnų tarmės žodynas, Vilnius: Mokslas, 1985. LžŽP – Doplňky ke „Slovníku lazūnského nářečí“ od A. Vidugirise a J. Petrauskase. – Otázky litevské jazykovědy. Sv. 29, Vilnius, 1991, 160–203. M – Miežinis M. Lietuviszkai-latviszkai-lenkiszkai-rusiszkas žodynas, Tilžėje 1894. Machek V. 1968: Etymologický slovník jazyka českého, Praha: Academia. Margeris A. 1956: Amerikos lietuviai ir angliškųjų skolinių žodynas, 1872–1949, Chicago. Mastonytė M. 1961: Dzūkijos moterų drabužiai XIX a. antrojoje pusėje – XX a. pradžioje. – Iš lietuvių kultūros istorijos 3, 173–189. Mastonytė M. 1964: Žemaitijos moterų drabužiai XIX a.– XX a. pradžioje. – Iš lietuvių 169 dějin kultury 4, 141–155. M a s t o n y t ė M. 1970: Oděv. – Panemunių dzūkai, Vilnius: Mintis, 120–130; 142–143. ME I–IV – K. M ü l e n b a c h a Latviešu valodas vārdnīca. Redigējis, papildinājis, turpinājis J. E n d z e l ī n s 1–4, Rīga: Kultūras fonda izdevums, 1923–1932. M i l i u v i e n ė M. 1989: Tradiční oděvy. – Gervėčiai, Vilnius: Mintis, 151–156. Mit – Sdělení Litvinské literární společnosti. Sv. 1–6, Heidelberg, 1883–1912. Mž – M a ž v y d a s. Nejstarší památky litevského jazyka do roku 1570. K vydání připravil Jurgis Gerulis, Kaunas: publikace ministerstva školství, 1922. MŽ – M i e l c k e Ch. G. Litevský-německý a německo-litevský slovník... Královec: tiskem a nákladem dvorní tiskárny Hartungových, 1800. N – N e s s e l m a n n G. H. F. Slovník litevského jazyka, Královec: nakladatelství bratří Vornträgerů, 1851; N s číslem písně – Litevské lidové písně shromáždil, kriticky zpracoval a metrickým překladem opatřil G. H. F. N e s s e l m a n n, Berlín: Ferd. Dümmlers Verlagsbuchhandlung, 1853. NdŽ – N i e d e r m a n n M., S e n n A., B r e n d e r F., S a l y s A. Slovník litevského spisovného jazyka 1–5, litevsko-německá část, Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1932–1961. Niderle L. 1956: Нидерле Л. Славянские древности, Москва: Издательство иностранной литературы. NS – Litevské písně a zpěvy v severovýchodní Litvě shromážděné Dr. A. R. N i e m i a farářem A. S a - b a l i a u s k o.– Annales Academiae scientiarum Fennicae. Řada B, 6 (1911). (Číslice označují číslo písně.) Oxford 1985: The Oxford Dictionary of English Etymology. Edited by C.T. Onions, Oxford: At the Clarendon Press. P a l i o n i s J. 1967: Lietuvių literatūrinė kalba XVI– XVII a. Vilnius: Mintis. P f e i f e r 1993: Etymologisches Wörterbuch der Deutschen... durchgesehen und ergänzt von W o l f g a n g P f e i f e r, Berlin: Akademie Verlag. P r i č i n a u s k a i t ė A. 1977: Názvy oděvů a jejich součástí. – Jazyková kultura. Sešit 32. S. 41–44. Q – Slovník K r a u ž ė s (takzvaný). (Rukopisný německo-litevský slovník z 18. století, dříve v archivu Královce). R – R u h i g P. Litevský-německý a německo-litevský lexikon, Královec: vytiskl a vydal I. H. Hartung, 1747 (s odkazem na část I a stránku, je-li slovo převzato mimo abecední řadu). R s odkazem na stránku – Německo-litevský lexikon. R e k ė n a A. 1975: Amatniecības leksika dažas Latgales dienvidu izloksnēs un tās sakari ar atbilstošajiem nosaukumiem slāvu valodās, Rīga: Zinātne. S a b a l i a u s k a s A. 1990: Lexikum litevského jazyka, Vilnius: Mokslas. SBG I–V – Слоўнік беларускіх гаворак паўночна-заходняй Беларусі і яе пагранічча 1–5, Мінск: Навука і тэхніка, 1979–1986. S c h r a d e r O. I–II: Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde. 2. vyd., vyd. A. Nehring 1–2, Berlin, Leipzig: Gruyter, 1917–1923. SD – Dictionarium trium linguarum... C o n s t a n t i n o S z y r w i d...Vilnae... (první vydání slovníku SD(1) (asi 1620), třetí vydání slovníku SD(3) (1642).) S e h w e r s J. 1953: Sprachlich-kulturhistorische Untersuchungen vornehmlich über den deutschen Einfluss im Lettischen, Berlin: In Kommission bei Otto Harrassowitz Wiesbaden. I.Simon – I. S i m o n a i t y t ė (1897–1978), její spisy S k a r d ž i u s P. 1931: Die slavischen Lehnwörter im Altlitauischen. – Tauta ir žodis 7, 1–252. S t a w s k i F. I–V: Etymologický slovník polského jazyka 1–5, Krakov: Nákladem Towarzystwa Miłośników Języka polskiego, 1952–1985. SP I–II – Š y r w i d s Punk­tay sakimu (Punkty kazan). 1, 1629; 2, 1644... von Dr. Franz 170 Specht, Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1929. StnD – Daynas žemaičių surinktos yr yždutas par Symona Stanevicze učenec literatury a krásných umění. Wylnuje, tiskárna B. Neumana, roku 1829. Stravinskienė A. 1968: Drabužiai. – Dienoviškės, Vilnius: Vaga, 146–158. Šanskij I–II: Шанский Н. М. Этимологический словарь русского языка 1–2, Moskva: Vydavatelství Moskevské univerzity, 1963–1982. (Svazek 2 vyd. N. M. Šanskij) TrpŽ (1) – Mezinárodní slovník cizích slov. Red. J. Žiugžda. [Kaunas]: Tiskový fond, 1936. TrpŽ (3) – Mezinárodní slovník cizích slov. Odp. red. V. Kvietkauskas, Vilnius: Hlavní redakce encyklopedií, 1985. Trubačev 1–19: Этимологический словарь славянских языков. Vyd. O. N. Trubačev, Moskva: Nauka, 1974–1993. Urbutis V. 1981: Baltų etimologijos etiudai, Vilnius: Mokslas. Urbutis V. 1969: Senosios lietuvių kalbos slavizmai. – Baltistica, 5(2), 154–155. Vries J. 1971: Nederlands etymologisch Woordenboek, Leiden. Webster 1976: Webster’s New Collegiate Dictionary, Springfield: A Merriam Webster. Zinkevičius Z. 1966: Lietuvių dialektologija, Vilnius: Mintis. Zinkevičius Z. I–VI: Dějiny litevského jazyka 1–4, Vilnius: Mokslas; 5–6: Nakladatelství věd a encyklopedií, 1984–1994. JINÉ ZKRATKY a. – aukštaitština air. – irština brus. – běloruština bulg. – bulharština ček. – čeština dial. – nářeční hibr. – hybrid it. – italština kuršinink. – kuršské nářečí lat. – lotyština lenk. – polština liet. – litevština lot. – latina plg. – srovnej rus. – ruština starocírk. – staroslověnský sl. – slovanský ukr. – ukrajinský maď. – maďarský stř. – střední něm. – německý map. – mapa žem. – žemaitský zkratky místních názvů jako LKŽ. 171 NÁZVY KABÁTU V LITEVŠTINĚ Shrnutí Tento článek se zabývá lexikálně-sémantickou podskupinou názvů kabátu. V litevštině jich lze najít více než 60 (fonetických variant je ještě více). Kabát jako oděv se objevil až v 19. století, proto jeho názvy byly většinou názvy jiných podobných oděvů. Názvy označující kabát proto mohou mít několik významů. Pouze čtvrtina těchto názvů je litevského původu. Obecný název tohoto oděvu je švāfkas „kabát“. Vyskytuje se také v lotyštině (svārki). Toto slovo je možná baltsko-slovanského původu. Poprvé bylo zaznamenáno v 17. století (jeho varianta šākas). Další neutrální názvy litevského původu neexistují. Ostatní mají sémantický nebo stylistický příznak. Jeden z nich – trinyčiai „lněný svrchní kabát; lněný kabát“ – se objevil v psaném jazyce koncem 16. století. Ve spisovné litevštině se používá pět názvů. Přejatá slova se třídí podle jazyka, z něhož pocházejí. 30 přejatých slov pochází ze slovanských jazyků (kaptōnas, žipōnas, kurtā atd.), 8 z němčiny (kūzas, kitelis, manitelis atd.). Některá z nich byla do litevštiny převzata poměrně dávno (panciērius, sermēgā – 16. století, kaptōnas, žipōnas, kurtā – 17. století), většina je však známa pouze v některých litevských nářečích nebo se vyskytuje v některých písemnostech. Ve spisovné litevštině se používají pouze 4 přejatá slova. 172