Lietuvių kalbos ypatybės turėtojų pavadinimų su afiksu „*-io-“ darybos raida

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Saulius AMBRAZAS VLASTNOSTI LITEVŠTINY NÁZVY NOSITELŮ S AFIXEM *-įo- VÝVOJ TVOŘENÍ §1. Kromě dříve probíraných odvozenin s *-ko- (aut. 1996) se názvy nositelů vlastností v litevštině (nomina attributiva, dále NAtt) tvoří také sufixy a derivačními koncovkami vzniklými z adjektivních afixů *-įo-, *-no-, *-en-, *-lo-, *-to-, *-uo-, *-isko-, *-mo-. V tomto článku pojednáme o odvozeninách s afixem *-įo-. Odvozeniny s derivační koncovkou -is/-ys(-ė) §2. Názvů nositelů vlastností s touto derivační koncovkou je v litevštině poměrně mnoho (Urbutis 1961: 45–47; DaiktvDr 364–365). Odvozeniny tohoto typu nacházíme již v písemných pramenech 16.–17. století. Zvláště rozšířené je NAtt gyvis. Ostatní jsou doloženy v jednotlivých textech. Odvozeniny galvis „velkohlavý“ SD¹ 35, juodis Lex 69a, kl išis SD³ 124, kupris SD³ 66, kuprys „hrbáč“ Lex 50a, 69, nebylys Ch¹ 8X, plokštis „rovina“ SD³ 299, retis „opuštěné pole“ Lex 24a, rėtis SD³ 85, 124, senis SD¹ 174, 176; SD³ 422, sūris BB Job 10,10, žiemys „severní vítr“ Lex 65, žilis „šedovlasý člověk“ BP I 120₃ se užívají i dnes. Pro písemné památky Malé Litvy byly příznačné také NAtt kuršys „obyvatel Kurské kosy nebo Malé Litvy“ Lex 21a; KB II 66; Sch 192 (srov. kuršis „Lotyš“ K II 25; J. M.Valanč; PPr 406, kuršė „uzel uvázaný po kurském způsobu“ Žvr; VI – LKŽ VI 972–973), mėlynai „modře červené zelí“ Lex 18a; C II 232; R II 228; MŽ II 101; K II 135; „modrá nebo červená tuřínová řepa“ Lex 71a (srov. mėlynīs/mėlynis „modrá barva“ K II 50, 196; LC 1884,4; Šts; „modře zbarvený oděv“ Krsn; Kp; „modré nebo červené zelí“ R; MŽ; [K]; „rostlina z čeledi vřesovcovitých“ Q 95 – LKŽ VII 1032). §3. Názvy nositelů vlastností s -is/-ys(-ė) mají protějšky v lotyštině, pruštině, slovanských a germánských jazycích, srov. lit. bėris a lot. bēris „hnědák“ (BKGF 66), pr. malkis „štika“ (Stint) E 597 (srov. lot. smalks „jemný“, viz PKEŽ III 105), srbochorv. mlât (<*moldъ), pol. nów, nowiu „nový měsíc“ (Martynov 1973: 22), góth. hairdeis „pastýř“ (srov. lit. kerdžius LEW 242), asneis „nádeník“ (Kub rjakova 1963: 78; Polomé 1974: 109). 122 Šio tipo vediniai atsirado daiktavardėjant būdvardžiams su *-jo- (aut. 1991: 16–17). Odvozeniny s derivační koncovkou -ius(-ė) §4. V současné litevštině odvozeniny s derivační koncovkou -ius(-ė), které jsou produktivní, nejčastěji označují povolání; odvozenin tohoto typu s kategoriálním významem „nositel vlastnosti“ je méně (Urbutis 1961: 55–56; DaiktvDr 365–366, 410). Ze 6 označení nositelů vlastnosti s -ius zaznamenaných v lexikonu ze 17. století z Malé Litvy Lexicon Lithuanicum jich 5 rovněž označuje povolání (balnius „ten, kdo vyrábí sedla“ 73, kailius „kožešník“ 56a, 104a, katilius „výrobce kotlů“, kubilius „výrobce nebo prodejce kádí“ 56a, 19, 34, puodžius 88); pouze odvozenina durmius 64, 87a si zachovala čistý význam „nositel vlastnosti“. §5. V K. Sirvydově slovníku jsou pouze 4 odvozeniny s koncovkou -ius označující povolání: kromě výše uvedeného NAtt puodžius SD¹ 33, 214; SD³ 67 (tato odvozenina je rozšířena v mnoha starých písemných pramenech), katilius SD¹ 125 (také R; MŽ II 296; K; J; BŽ 213, viz také Salys 1985: 204), kubilius SD³ 301 (také DP 107₂; N; K; J); zde nacházíme také odvozeninu bičius „včelař“ SD³ 7 (také R; N; K). Naproti tomu odvozenin tohoto typu s kategoriálním významem „nositel vlastnosti“ je v tomto slovníku mnohem více: barzdžius „vousáč“ SD³ 22 (také Alk – LKŽ I² 676), grynius (grimius?) „chudák, naháč“ SD³ 91 (srov. grýnius A 1885,274; J; Š, grinius Rod; Lš – LKŽ II 612), kerščius „mstivý“ SD³ 181 (také [K]; J), niekius „nešika, protivný člověk“ SD³ 61, 198, 301 (také C II 1034; Krz 154; [K]; Tat; Skr – LKŽ VII 783), piniġius „ten, kdo má peníze“ SD³ 292 (také J; VŽ 1905,256; „marnotratník“ Upt – LKŽ IX 1043), sekmius „ten, kdo mluví nesmysly“ SD³ 5 (také Sut; N; „ten, kdo vypráví pohádky“ N; [K]), smalščius „mlsoun“ SD³ 148 (také SP I 212; MP 325; NdŽ), utėlius „zavšivenec“ SD¹ 191; SD³ 490 (rozšířeno v nářečích, převážně ve východních aukštaitských – LKŽK); dále NAtt, známá pouze ze slovníku K. Sirvyda: burnius „ten, kdo má velká ústa“ SD¹ 34, kytrius „chytrák“ SD¹ 13; SD³ 347. Ve slovníku K. Sirvyda je zřejmě zaznamenán starší stav než v Lexicon Lithuanicum a v současné litevštině. Pravděpodobně totiž derivační koncovka -ius vznikla z -is/-ys vlivem směšování kmenů (i)u a (i)o (srov. DaiktvDrR 35–36 a literaturu tam uvedenou), přičemž odvozeniny od jmen s -is/-ys(-ė) mají nejčastěji kategoriální význam „nositel vlastnosti“. Odvozeniny s derivační koncovkou -ė §6. V litevštině existují označení nositelů vlastnosti s koncovkou -ė, která označují konkrétní předměty a nemají odpovídající mužské tvary s -is/-ys ani s -ius (Urbutis 1961: 54–55; DaiktvDr 366–367). 123 Takové deriváty nacházíme již v písemných památkách z XVI–XVII. století, např.: graikštė „ozdoba“ BB Pat 11,22 (srov. graikštis „tamtéž“ Kel 1881,22; G 84 a graikštus, -i „krásný, ozdobný“ BB 1 Moz 3,6; Vln¹ 144; M.Valanč; Nz; Klp – LKŽ III 502), klišės „nůžky“ SD³ 227 (také D.Pošk; N; [K], srov. klišė „křivá, kulhavá noha“ J), plikė DP 171₂₉; SD¹ 73; SD³ 160, tiesė „pravá ruka“ AK 13, 16; SP II 166; SD³ 343 (také Sut; Kos 56; [K]; Drsk; Kt; Ar; Klt; Sdk; Mlk – LKŽ XVI 188). Deriváty tohoto typu vznikly konkretizací názvů nositelů vlastnosti s -is/-ys(-ė), srov. klišė a klišis(-ė), plikė a plikis(-ė) atd. §7. Názvy nositelů vlastnosti s *-ė- se vyskytují i v jiných baltských jazycích, srov. lot. smaile „špičatý konec; vrchol“ (MLLVG I 163); V. Mažiulis (PKEŽ I 420–421) řadí k tomuto slovotvornému typu také pr. gudde (Pusch) E 586: *guda- „ohnutý“. Z adjektivního afixu *-jo- vznikly také některé odvozené přípony, jimiž se tvoří názvy nositelů vlastnosti. Deriváty s příponami -ojas/-ojis/-ojys/-ojus, -oja, -ienojas/-ienojis/-ienojys/-ienojas §8. Nejrozšířenějším derivátem je vasarojus, který má v žemaitských a některých jižních a východních aukštaitských nářečích starší podobu vasarojas (místy se vyskytuje i varianta kmene ijo vasarojis, viz LKA III Žemėl. Nr. 15), zaznamenaná již ve slovníku K. Sirvyda (SD¹ 44; SD³ 85) i v Lex 80a. Přesně jí odpovídá lot. vasarājs (ME IV 484–485). Na rozsáhlém území aukštaitských nářečí se užívá také derivát sienojas (s variantami sienojis, sienojus, viz LKA III Žemėl. Nr. 13), doložený již ve slovníku K. Sirvyda (SD¹ 181; SD³ 6, 445), v Novém zákoně S. B. Chilinského (Mt 7,3; Luk 6,42) a v „Sumě evangelií“ (174₈). V Postile M. Daukši (9X) a v žietelském nářečí (Vidugiris 1969: 160) nacházíme derivát rytójas. Dnes běžná podoba s kmenem u rytójus je zde mnohem vzácnější (DP 318₄₆). §9. V nářečích a některých písemných pramenech nacházíme také NAtt podobného významu augójas „planě rostoucí rybíz“ StngŽ 76, avižojis „stéblo ovsa“ Rdš; Mrk; Lš; Kb; Lp (LKŽ I² 532), lapojai „zeleninové listy“ Lšk (ŽD 85), raitójas „jezdec“ (rozšířeno v lidových písních), rugojai „žitná stébla“ Kč; Nmn (LKŽ XI 893), sėmenojis „měsíc květen“ B 765; N; [K]; KŽ, šeimvónias Žem; Trš, šeimynójus „nádeník“ DünŽ (LKŽ XIV 612), šilójas K I 602; KzR; Grnk; Rs; Erž, šilójus „vřes“ Jrb (XIV 794, 795). V některých (především jižních) nářečích se příponou -ojas (s odpovídajícími variantami kmenů ijo a u) začaly tvořit názvy stonků rostlin, srov. bulbójas „bramborová nať“, uogójas „bobulová nať“ atd. (LKA III Žemėl. Nr. 14). Mají protějšky v lotyštině, např.: brūklenāji „stonky brusinek“, uog(u)āji „stonky bobulí“ (LVG 285; BKGF 69). 124 §10. Smísením přípon -ienis (s touto příponou se v nářečích také příležitostně tvoří názvy stonků) a -ojas vznikla složená přípona -ienojas (rovněž s variantami kmenů ijo a u), typická především pro východní nářečí (LKA III Žemel. Nr. 14, s. 29). Odvozenina pupienojai (zaznamenáno jako pūpinajeySD³ 19, pūpinoieySD⁵ 16) je doložena již ve slovníku K. Sirvyda. V Malé Litvě a v některých dalších nářečích má část odvozenin s příponou -ienojas zcela jiný význam, např.: avižienojai „ovesná sláma“ Lex 46; B 679; R; K; Lp (LKŽ I² 531, srov. avižojyš), rugienojai „žitná sláma“ Lex 71a; Q 305, 418; B 815; R II 294; Krz 124; N; J; „strniště po žitě“ K; Glv (XI 987, srov. rūgojai), avšak srov. pupienojai „stonky fazolí“ B 279; N; K. Protože přípona -ienojas souvisí také s příponou -iena, s níž se v litevštině často tvoří odvozeniny označující místa, kde rostly kulturní rostliny (aut. 1995: 186). Snad kdysi vedle přípony -ojas existovala také označení nositelek vlastnosti ženského rodu s -oja, srov. jméno bohyně Šenoja „bohyně základů domu“ (Greimas 1990: 444) a hydronyma Kamoja Ad, Lankoja Ob, Lapoja Žls (Vanagas 1970:185), jakož i -toja: -tojas, -ėja: -ėjas (aut. 1993: 38–39). §11. V lotyšských nářečích se zachovala také přídavná jména s -ājis, např.: miglājs rīts „mlhavé ráno“, mālajs kalniņš „jílovitý pahorek“ (LVG 284–285; BGKF 69). V litevštině se všechna změnila v podstatná jména. Odvozeniny s příponami -ijas/-ijis/-ijus, -ija/-ijė §12. Odvozenina galvijas je rozšířena již v písemnostech XVI.–XVII. století. Starým písemnostem byly vlastní také NAtt prekijas „obchodník“, žūkijas (o posledním viz DaiktvDrR 153), srov. také medijas BB 1 Moz 10, 9; 25, 27; Ps 91, 3; B, medijis C I 998, medija „lovec“ Lex 51a; Q 622; J, medijė „pytlák“ Lex 106; C II 984; „zloděj stromů“ N; [K], beprotiža „hlupák“ J a nářeční treinijas, treinijā (doloženo již v Lex 57, 69; C I 1151), treinjis, trainijas, trainijā, trainijus „část vozu, vozový“ (LKA I 191; LKŽ XVI 529, 735–736). §13. V lotyšských nářečích se zachovala přídavná jména s -jis, např.: sālijs „slaný“, mā-lijs „jílovitý“, vidijs „prostřední“ (LVG 276–277; BGKF 68). V litevštině téměř vymizela, srov. snad jen přídavné jméno charakteristické pro staré písemnosti vienatijas/vienatijis „jediný“ (pokud nejde o pronominální tvar přídavného jména, srov. Parenti 1996: 69) a laukijas(-a) „polní“ End (LKŽ VII 180). Odvozeniny s příponou -ėjas/-ėjis §14. Zpočátku se touto příponou rovněž tvořily odvozeniny od jmen. Například od medė „les, hvozd“ bylo vytvořeno NAtt medėjas/medėjas MŽ; [K]; Sch 88; BsMt II 37; A 1884, 19; S I 345–346; S.Dauk; V.Kudir; J.Bil; Plv; Snt (ŽD 84; LKŽ VII 983–984), medėjis „lovec“ N; Jn, od prekė – NAtt prekėjas/prekėjas BB 3 Moz 25,50; GN Mt 13,45; Apr 18,11; [K]; S.Dauk; M.Va- 125 lanč; A 1884,409; V.Kudir; J.Bil; End, preketøyis „pirklys“ S.Stan (ŽD 83; LKŽ X 598). Možná sem patří i deriváty molėjas „mlynář“ Ds; Rod (LKŽ VIII 335): molė „mletí“, pjūvėjas „žnec“ BB Rut 2,3; 2,4; Mt 13,30; Q 495; MKr 74; N; (d)Vs (ŽD 83; LKŽ X 45): pjūvė „žně“, talkėjas „pomocník“ S.Dauk; NdŽ: talkà. §15. V lotyšských nářečích byla zaznamenána denominalní adjektiva s -ėjis, např.: galėjis „koncový“¹. Denominální deriváty s *-ėjo- existovaly také ve slovanských jazycích, např.: jihoslov. břžejb „rychlý tok řeky“: břzb „rychlý“ (Slawski 1974: 87). W. P. Schmid (1960: 24–26) nachází paralely také v mesapštině, srov. mesap. polaidehias a lit. palaidas, lot. palaidējis. V praslovanštině se sufix *-ėjo- začlenil do paradigmatu názvů činitelů. Kromě toho jsou z historického hlediska názvy nositelů jmenovité vlastnosti s derivační koncovkou *-ĵo také odpovídajícími deriváty sufixu *-taĵo- (< *-tā + *-ĵo-) (DaiktvDrR 112–117). Několik sufixů pro názvy nositelů vlastnosti vzniklo připojením afixu *-ĵo- k některým adjektivním sufixům odvozeným od *-to-. Deriváty se sufixem -ytis/-ytys(-ė) §16. Nejprve je třeba zmínit NAtt ausytė „zimní čepice s ušima“ Vrd; Kal (LKŽ I² 504), avižytis „taková tkanina, utkaná přes 8 nebo 10 nití“ Grg (I² 532), blakytis „tkanina, jejíž osnova je dvojitě nitěná“ Skdv; Grg; Prk; I.Simon (I² 878), eglytis „látka utkaná ze smrků“ Dr, Lkv; Lnk (II² 1052), lamstytis „tkanina utkaná v proužcích“ Kos 151; J; Klp; KlvŽ; Kl; Brs; Vvr; Slnt (VII 114), šlakytės „taková odrůda brambor“ Rt, šlakytis(-ė) „skot se skvrnami“ Kal; Kl (XIV 1001). Většina těchto derivátů může být derivačně spojena také s adjektivy na sufix -ytas(-a) (tj. lze je považovat za deriváty koncovky -is(-ė)), srov. ausytas(-a) „s ušima (o čepici)“ J; Kal (LKŽ I² 503), blakytas(-a) „s proševy“ BzF 100; Prk; Rdm (I² 878), eglytas(-a) „se smrčky, smrkový“ I.Simon; Vlkv; Mrj (II² 1052), lámstytas/lamstytas(-a) „lamstovaný“ BzF 33; Ms; Slnt; Tv; Brs (VII 114), šlakytas(-a) „skvrnitý“ Šts; Plt (XIV 1000). §17. V žemaitském nářečí se užívají deriváty vókytis/vokytýs „Němec“, šiaulýtis „obyvatel Šiauliai“ (LKA III Žemel. Nr. 10, 110). Z Lexicon Lithuanicum (20) je znám derivát seseryčiai „děti bratrů“ (srov. seseryčia, viz § 21). Podobný význam příslušnosti mají lot. latvītis „Lotyš“, vāciītis „Němec“, tautītis „mladík z ciziny“ (LVG 387; DL 239–240). Snad se skrývá i v pruských osobních jménech (např. Moldite, Bludit, Waikitte, viz Trautmann 1925: 1 LVG 280; Vulane 1986; Laumane 1989. 126 182) a také v místních jménech (např. Lankiten, Pelitte, Pelkyten, viz Gerullis 1923: 257 a násl.). V pruských jazykových textech totiž nejsou doložena deminutiva s *-ītio-. §18. A. Nepokupnas (1985) na základě přípony -owiten, -awiten v pruských místních jménech dokonce vyslovuje domněnku, že složená přípona *-oųī-tio- (< *-oųo- + *-ītio-), kterou se ve slovanských jazycích tvoří patronymika, byla společnou inovací slovanských a západobaltských jazyků. Přípona -owiten, -awiten však mohla v pruských místních jménech vzniknout polonizací pruských forem (srov. pol. -owicy2). Tím spíše, že adjektiva s příponou *-oųo- jsou v baltských jazycích velmi vzácná. Například litevská adjektiva lapāvas „barvy listu“, lināvas „barvy lněného květu“ jsou patrně vytvořena podle vzoru slavismů ružāvas, vyšniāvas (ŽD 397). V pruštině se přípona *-oųo-/-ęųo- nejčastěji vyskytuje jako součást jiných přípon, např.: acc. sing. drūktawingiskan „přísného, tvrdého“ (gestrengen) III 119₁₁, nom. sing. ginnewings „přátelský“ (gewaltige) III 85₁–₂ atd. (SV 44). Ani tyto odvozeniny nemají starý význam příslušnosti či původu, který si zachovala slovanská adjektiva s *-oųo- (srov. stsl. Petroв: Petrъ a stind. Viṣṇa-vāḥ:Viṣṇuḥ, viz Meje 1951: 275). §19. Ve slovanských jazycích mají odvozeniny s *-ītio- nejčastěji význam příslušnosti či původu, např.: jihoslov. Božitъ „syn Boží“, brātitъ „syn bratra“ atd. (Sławski 1976: 55 a násl.). Kromě toho se touto příponou odedávna často tvořila osobní jména a názvy kmenů i míst³. V baltských jazycích (zejména litevštině) se k tomuto účelu častěji používala jiná varianta přípony *-ītio-, totiž *-eitio- (srov. §24). §20. V lotyštině a slovanských jazycích (stejně jako v litevštině) existuje několik odvozenin s *-ītio-, které si zachovaly čistý význam pojmenování nositele vlastnosti, např.: lēnītis „teplý jižní vítr“: lēns „teplý“, jaunīte „snacha; nevěsta; mladá matka; macecha“: jauns „mladý“ (DL 240); jihoslov. golîtъ „nahý, chudý člověk“: golъ „nahý“ (Sławski 1976: 57–58). Je možné, že odvozeniny tohoto typu mají protějšky také v germánských jazycích, srov. st.h.n. jungidi „mládě zvířete“ (Mezger 1953). Pojmenování nositelů vlastnosti s příponou *-ītio- (< *-īto- + *-io-) jsou tedy patrně inovací baltských, slovanských a germánských jazyků. V těchto jazykových skupinách se začala tvořit pojmenování nositelů vlastnosti také s afixem *-io- (viz §3). Pokus F. Mezgera (1953) spojit příponu *-ītio- s ie. *-tio- je pochybný. Vėliau baltų kalbose ši priesaga buvo panaudota deminutyvams (aut. 1994: 146–147) ir rečiau kuopiniams pavadinimams (aut., 1995, 187–188) daryti. 2 Srov. Gerullis 1925: 212–13; Górnowicz 1974. 3 Vondrák 1924: 598–599; Rospond 1937; Taszycki 1946: 27 a násl.; Čuľin 1964: 9–92; Lindert 1967: 40–45; Vaillant 1974: 333 a násl. 127 Odvozeniny s příponou -yčia §21. Několik odvozenin s touto příponou nacházíme ve starých písemných památkách, např.: brolyčia „dcera bratra“ Lex 20; C I 402; Q 103 (rovněž B; N; K; „sestřenice“ JR 69), karvelyčia „samice holuba“ SD¹ 37; SD³ 72; SP I 369 (rovněž N; [K]), meškerýčia/meškerỹčia „rybářský prut“ C I 98 (rovněž MŽ II 28; [K]; Sl; Ps; Srv; Paj – LKŽ VIII 89), seseryčia „dcera sestry“ Lex 78; C II 527; Q 474 (rovněž MŽ; K; L; Rtr; „sestřenice“ N; srov. srbské sèstrič, viz Mezger 1953: 118). Odvozeniny tohoto typu se vyskytují také v nářečích, např.: darklyčia „člověk podivně oblečený“ J I 296, kaulyčia „velmi hubený člověk“ J; Ms; „nemoc koňských nohou“ Grz; Kp; Lk; Ms (LKŽ V 432), kempýčia „vyschlý člověk“ J II 75, kerýčios „čáry“ R II 370; N; K; J; Žm (LKŽ V 609), lovýčia „jesle“ Lp; Mrk; „mlýnský násypník“ Ut; Vdn; Kb (VII 667), mazgýčia „deska používaná při pletení sítě“ N; [K]; J, žalktýčia „dcera hada“ G 122; A.Baran; Ds (LKŽK). §22. V oblasti aukštaitských nářečí se příponou -yčia tvoří poměrně mnoho příjmení neprovdaných žen, např.: Baltrušaityčia, Jankýčia, Pakálkyčia (LKA III Mapa č. 112, s. 121–122). Taková příjmení jsou doložena již v pramenech ze XVII. století (Macijauskienė 1991: 263 násl.). Příponu -yčia mají také hydronyma ve dvou nesouvisejících areálech: v nejjižnější části Litvy a v Žemaitsku, např.: Ylyčia Smn, Šarkýčia Lbv, Kalnyčia Krž (Vanagas 1970: 141–142, 402). V některých lotyšských nářečích se odpovídající příponou -iša tvoří příjmení provdaných žen (např. Bergmaniša „Bergmanova manželka“); vyskytuje se také několik obecných označení žen, např.: delveriša „hlučná žena“, vēveriša „tkalcova žena“ (LVG 377; DL 316–317). §23. J. Otrębski (GJL II 258) vyslovuje domněnku, že přípona -yčia vznikla z -ytė smíšením kmenů ją a (j)ē a vlivem slovanské přípony -ica. Uvedené údaje však naznačují, že přípona -yčia může být stará. Protože se kdysi v baltských jazycích tvořila nomina feminina pomocí derivačního zakončení *-ā- (později je vytlačilo zakončení *-(i)ė-) (autor 1993: 38–39), je docela možné, že přípona -yčia je dokonce starší než -ytė (tj. *-itjā-: *-itjo- jako *-tājā-: *-tājo-). Je třeba poznamenat, že také přípony -aitė, -utė, -ūtė mají v nářečích varianty s kmenem ją, totiž -aičia, -učia, -ūčia, jimiž se tvoří příjmení neprovdaných dívek, doložená již v pramenech ze XVII. století (Maciejauskienė 1991: 262 násl.); srov. také příponu -ėčia (viz §39). Na druhou stranu mohlo smíšení kmenů ją a (j)ē, slovanská přípona -ica a slavismus -inyčia (srov. autor 1995: 192 a hybrid broličkas „syn bratra“ N) působit konzervujícím účinkem, případně se přípona -yčia díky tomu zachovala a více rozšířila ve východní Litvě. 128 Odvozeniny s příponou -ietis/-ietys(-ė) §24. Odvozeniny s touto příponou mají obvykle význam příslušnosti nebo původu. Zvláště stará je odvozenina vókietis/vokietỹs(-ė), rozšířená po celém areálu aukštaitského nářečí (LKA III Žemėl. Nr. 10), doložená v písemnostech 16.–17. století (DP 457₄₂; SD¹ 94; Lex 23a; C I 460) a přesně odpovídající lotyšskému vācietis (ME IV 492). Ve značné části aukštaitského nářečí se dnes příponou -ietis(-ė) hojně tvoří označení osob podle místa bydliště nebo původu, např.: jonišiškietis, panevėžietis, vilnietis atd. (Lenkevičiūtė-Norkaitienė 1983; LKA III Žemėl. Nr. 110, p. 115). Odvozeniny tohoto typu mohou být také poměrně staré, srov. galilietis „obyvatel Galileje“ Bt Jn 7,52; ApD 1,11, lotyšské raũnėnietis „obyvatel Rauny“ (LVG 388; BKGF 98). §25. Ve starých písemnostech nacházíme odvozeniny prašalietis „ne-místní člověk, člověk z jiné země“ DP 8X (rovněž M.Valanč.; A 1884,380; „cizí člověk“ Žml; „pocestný“ NdŽ – LKŽ X 561), pra šalnietis „člověk z jiné země“ SE 215₉; KN 117; Ch 2 Moz 12,43; Rut 2,10; Bt Luk 17,18, srov. také pašalietis „cizí, ne-místní člověk“ Žem; Jnšk; „člověk, který přišel odjinud, ne-místní člověk“ Skr (LKŽ IX 553). V nářečích (především ve východním aukštaitském) se užívají také NAtt apylinkietis Trgn, aplinkietis „obyvatel okolí“ Grž; Trgn; Svn (LKŽ I² 245), giminietis „příbuzný“ Bt Mr 6,4; Ds (III 310, srov. lotyšské savietis „tamtéž“ LVG 388), kaimietis J, laukietis Brž, laukinietis „rolník, hospodář“ Žg; Skn (LKŽ VII 180, 181), seserietė „neteř“ Mrk; Prn (ŽD 360), sodietis „vesničan“ Brž (LKŽ XIII 274), šeimynietis „člen domácnosti“ Str; Lkm; Ad; Tvr; Prng; „nádeník“ A.Baran; Ds; Ml; Krns; Ad (XIV 609). Odvozeniny s příponou -eitis(-ė) §26. Již v evangeliích B.Vilenta (109) je doloženo NAtt pra šalietis „cizinec“ (rovněž S.Dauk; význam „vetřelec, ne-místní člověk“ je rozšířen v severním žemaitském nářečí, viz LKŽ X 561, srov. prašalietis, viz §25). V žemaitském nářečí nacházíme také další odvozeniny s touto variantou přípony -ietis(-ė), která zachovala starou dvojhlásku ei, např.: pašalėitis „nezvaný host“ Sd (LKŽ IX 552, srov. pašalietis), treinėtis „trojúhelník“ S.Dauk; Slnt, treinėitė „část vozu, vůz“ Gršl (XVI 735), srov. také tarneitė (aut. 1994: 148) a příjmení Gineitis, Kiauleitis, místní název Vyžeičiai „vesnice v okrese Rokiškis“ (ŽD 361), pruská Muntileitis, Swanieyten (Būga 1958: 427) Odvozeniny s příponou -aitis(-ė) §27. V litevštině se dochovalo jen velmi málo názvů nositelů vlastnosti s touto příponou. Zvláště starou odvozeninou je žemaitis/žemaičiai (o její historii viz Zinkevi- 129 čius 1993), randamas jau XIII a. pradžios rusų istoriniuose šaltiniuose (Salys 1930: 6–9), paplitęs XVI–XVII a. lietuviškuose raštuose. §28. Ve starých písemných památkách jsou doloženy NAtt pra šalaitis/prašalaitis „přistěhovalec, cizinec“ BB 2 Moz 12,19; 12,48; 20,10; Joz 8,23; BP II 383; Lex 37a; C I 98, 996 (vyskytuje se i v nářečích), tėvykštaitis „dědic“ DP 575₂₆, 611₁₇, 620₂₈; SD³ 57 (také Sut; N; Gmž), velykaitis/velykaitis „velikonoční kraslice“ Lex 66a; C II 186 (rozšířeno v nářečích) a také našlaitis/našlaitis DP 307₃₅, 335₃₃, 336₅,₈; SD¹ 165; SD³ 402; Ch¹ Jn 14,18, které k nim mají blízko. V nářečích (především žemaitských) nacházíme také odvozeniny brólaitis/broláitis „syn bratra“ Rs; „mladší svobodný mládenec“ Šl; Klk; Sk; Sml; Lnkv, brólaitė/broláitė „švagrová“ Lz; „dcera bratra“ Rs; „družička“ Grk (LKŽ I² 1068), gimináitis/gimináitis(-ė) S.Stan; J I 432; Kv; Ldvn; Rtn; Ds (ŽD 359; LKŽ III 309), girináitis/girináitis „obyvatel lesa; nevychovaný člověk“ J; Kv; Rs; L1 (LKŽ III 341), kálvaitis(-ė) „syn nebo dcera kováře“ J(Kv), kalvaitis „obyvatel kopce“ J, karaláitis/karaláitis(-ė) „králův syn nebo dcera“ N; J; D 101; Dkš; Smn (LKŽ V 258), ketvirtokáitis „ten, kdo má čtvrtý díl valaku“ Grv (V 670), laukináitis/laukinaitis „obyvatel polí“ J; Kv; Vdk; Erž; Krtv; Gr; „Žemait“ Šmk (VII 180–181), miškináitis „obyvatel lesa nebo jeho okraje“ Škn; Pp; Krtv (VIII 289), namūnaitė „dcera hospodáře“ J; (d)Grk (VIII 537), pašaláitis(-ė) „cizí, neznámý člověk“ Rs; Pdn; Užv; Krš (IX 551), priešaláitis „člověk žijící na venkově, podruh“ J; Jrb; Vl; „člověk, který se plete do záležitostí druhých“ Grš (X 688), saváitis „příbuzný“ Prng; Dv (XII 233), seseráitis „syn sestry“ Krkl, seseráitė „dcera sestry“ Krkl; Ms (XII 437), sūnáitis „vnuk“ Ašb; I.Simon; Grv; Lz (XIV 150), tėvynáitis/tėvynaitis/tėvynáitis (rozšířeno v severožemaitském nářečí), tėvūnáitis/tėvūnaitis/tėvūnáitis „syn hospodáře, dědic majetku“ (rozšířeno v jihožemaitském nářečí). §29. Jak ukazují tyto příklady, většina názvů nositelů vlastnosti s příponou -aitis(-ė) má význam příslušnosti na základě původu. Z nich pravděpodobně vznikla patronymika s -aitis(-ė) (srov. Skardžius 1954: 29 a násl.), kdysi rozšířená na rozsáhlém území západní Litvy přibližně až k řece Nevėžis (Zinkevičius 1977; Maciejauskienė 1977: 160–161). Později se z nich stala příjmení. V současnosti se v severozápadní oblasti žemaitských nářečí a v západní oblasti jižních aukštaitských nářečí tvoří příponou -aitis neoficiální příjmení svobodných mužů, např.: Galdikáitis, Kerváitis, Šimkáitis atd. (LKA III Žemėl. Nr. 111, p. 119). Na ještě větším území žemaitského nářečí se příponou -aitė tvoří příjmení neprovdaných žen, např.: Liutkáitė, Budráitė, Kėvišáitė atd. (LKA III Žemėl. Nr. 112, p. 120). Názvy nositelů vlastnosti položily základ také pro vznik dnes velmi rozšířených zdrobnělin s -aitis(-ė) v litevštině (aut. 1994: 147–148). §30. Několik názvů nositelů vlastnosti s -aitis se vyskytuje také v lotyštině, např.: tautaitis „krajan“, čakāraitis „nemotora, ňouma“, puškaitis „koz- 130 kų varpelis“ (Laumane 1991). Žymiai dažniau su šia priesaga latvių kalboje daromi kuopinės prigimties vietų pavadinimai (Laumane 1990). Přípony *-īṭio, *-eitio, *-oitio jsou nejspíše apofonickými variantami téže přípony, srov. litevské vōkītis a vōkietis, lotyšské vāčītis a lotyšské vāčietis, litevské gimináitis a giminietis, pašaláitis a pašalietis, litevské saváitis a lotyšské savietis „příbuzný“. Lišilo se patrně odedávna pouze jejich rozšíření: varianty *-īṭio-, *-oitio- byly příznačnější pro západní a *-eitio- pro východní oblast baltských jazyků. Odvozeniny s příponou -(i)otis(-ė) §31. Tato přípona vznikla připojením afixu *-jo- k adjektivní příponě *-āto-. Většina odvozenin s -(i)otis(-ė) si dosud zachovala vztah k adjektivům s příponou -otas(-a), např.: ąsōtis PPr 250; LTR(Šll); Slv (ŽD 351; LKŽ I² 329, srov. ąsōtas, -a), barzdōtis „vousáč“ Blv; Ds, barzdōtė „brambor s dlouhými kořeny“ Rk (LKŽ I² 675, srov. barzdōtas, -a), bēr(i)ōtė „hnědá kobylka“ Trgn (I² 766, 771), gyslōtis „jitrocel“ Ob; Mrs; Alk; Grž; Als; Sl; Nm; Alv; Vrb; Sn (III 356, srov. gyslōtas, -a), šakōtis „rozvětvený strom nebo klacek“ Kp; Vvr; „takový druh pečiva“ Užp; „takový druh vlněné látky“ Ggr (XIV 425, srov. šakōtas, -a). Názvy nositelů vlastností tohoto typu daly základ vzniku některých hydronym s -otis(-ė), např.: Ilgotis Šll, Margōtė Srj (Vanagas 1970: 190), srov. také pr. nagotis „železný hrnec“ (Erintop) E 349 (PKEŽ III 168). Z nich vznikla také deminutiva s -iotė (aut. 1994: 148). Odvozeniny s příponami -očius(-ė), -očia, -očias §32. V písemnostech ze XVI–XVII století nacházíme NAtt pilvočius BB Job 15,12; SD³ 24, 92. V nářečích je odvozenin s -očius(-ė) podstatně více, např.: apgaudlōčius „podvodník“ Grg (I² 192), bāmbōčius „kůň s velkým pupkem“ Grg (srov. bāmbotas „s velkým pupkem“, viz LKŽ I² 635), barzdōčius „vousáč“ BsP III 242; Švnč; Sb; Kp; Tvr; „taková tráva, kozí brada“ Dkšt; Rš; Vrnvv; Rod (ŽD 352; LKŽ I² 675, srov. barzdōtis, viz §31), durmavōčius „nerozumný, neopatrný člověk“ Tvr (Otrebski 1934: 124), galvōčius „člověk s dobrou hlavou, moudrý“ M.Valanč; A.Baran; BM 178; J; JY 576; Sdk; Sb; Tvr (ŽD 352; LKŽ III 859, srov. galvōtas, -a), garbanōčius(-ė) „člověk s kudrnatými vlasy“ S.Dauk; Slnt; Vkš (LKŽ III 113, srov. garbanōtas, -a), gyslōčius „jitrocel“ Tvr; Bd (III 355–356, srov. gyslōtis, viz §31), gunklōčius „ten, kdo má mnoho buchet“ Tv (III 734, srov. gunklotas/gunk-lōtas, -a), gudrōčius „chytrák“ BM 178; Srv; Vvr; Gž (III 698), karpōčius „člověk s bradavicemi“ N; [K]; Bn (V 309, srov. kārpotas, -a), kepenōčius(-ė) „člověk trpící onemocněním jater“ N; [K]; J, kuprōčius „hrbáč“ N; K; BsP III 218; Vkš; Rtn; Tvr (ŽD 353; LKŽ III 933, srov. kuprōtas, -a), ligōčius(-ė) „nemocný člověk“ 131 J; Pvn; Als (ŽD 353; LKŽ VII 478; DünŽ 176; srov. ligótas,-a), patrankóčius „hlučný člověk“ Klvr; Mrj; Rdm; Pns (IX 629), putóčius „ten, kdo pění“ Rod; „ten, kdo hodně žvaní a přitom prská slinami“ Bd; Tvr; Rod; Sn; „rozzuřený člověk“ Ad (ŽD 353; LKŽ X 1135, srov. putótas,-a), seilóčius „slintal“ Tvr; Vrn (ŽD 353; Grinaveckis 1991: 175), ūsųčius „ten, kdo má knír“ N; Ak; Dvd; Dkš; Tvr; „takový vodní živočich“ Mrs (LKŽK). §33. Vzhledem k tomu, že v litevštině existují slavismy s -očius (např.: kapóčius „pohřbívač mrtvých“, kylóčius „ten, kdo má kýlu“, sylóčius „silák“), vyslovil J. Otrębski (1934: 123) v popisu nářečí Tverečius hypotézu, že samotná přípona -očius vznikla ze slovanského -ačʹ (podobně jako -orius ze slovanského -arь, viz DaiktvDrR 16 a lit.). S ohledem na to, že většina odvozenin s příponou -očius má protějšky v adjektivech s příponou -otas(-a), se však zdá oprávněnější názor P. Skardžia (ŽD 353) a V. Urbutise (DaitvDr 355), že přípona -očius vznikla na půdě litevštiny připojením slovotvorného zakončení -ius k příponě -otas, tj. odvozeniny s příponou -ius jsou z historického hlediska odvozeninami se zakončením -ius. Kromě toho J. Otrębski svou hypotézu časem poněkud zmírnil a v „Gramatice litevštiny“ (JGL II 255–256) uvádí, že některé odvozeniny s -očius lze považovat za odvozeniny se zakončením -ius od adjektiv s příponou -otas. Na druhé straně V. Grinaveckis (1991: 175–178) spatřuje nepřímý vliv uvedených slavismů na litevské odvozeniny s -očius, neboť přípona -očius obsahuje v žemaitských a jihovýchodoaukštaitských nářečích afrikátu č, která je těmto nářečím vlastní. §34. Vedle odvozenin gyslótis, gyslóčius existuje také odvozenina gyslóčia „jitrocel“ SD³ 4; R; N; BzF 113; P. Stejnou příponou -očia je utvořen i hydronym Ramočia Klm (Vanagas 1970: 185). Vedle odvozeniny bámbočius (viz §32) se vyskytuje také odvozenina bambočias „baculaté dítě“ Užv (LKŽ I² 635). Odvozeniny s příponou -uotis(-ė) §35. Ve starých písemných pramenech najdeme NAtt raupsuotis MP 76, 310, 320; SE 6, raupuotis „ten, kdo trpí leprou“ SE 10X (t. p. A. Baran; „ten, kdo má lepru, kdo lepru prodělal“ Pc – LKŽ XI 313, srov. adjektiva raupsúotas,-a, raupúotas,-a). V nářečích je odvozenin tohoto typu o něco více, např.: akuótė „osinatý mák“ Paj, akuótisSrv; Šol; Inšk; Ds, akuotuótis „ten, kdo má osiny“ Ds (LKŽ I² 90, srov. akuótas,-a, akuotuótas,-a), kesuótė „místo porostlé ostřicí, louka“ S. Dauk; Plt; Brs (V 646, srov. kęsúotas,-a), kailiniuótis „ten, kdo nosí kožich“ S. Dauk; Šts (V 53, srov. kailiniúotas,-a), kuoduótė „slepice s chocholkou“ Brs; Ds (VI 906, kuodúotas,-a), lapuótė „koště s listím“ Grž (VII 158, srov. lapúotas,-a), piniguótis „ten, kdo má mnoho peněz“ S I 191; Pkr; Šlc (IX 1043, srov. pinigúotas,-a), raguótis(-ė) „ten, kdo má rohy“ LTR (Užp); Kv; Btg; Bgs; Ut; Rz, raguótis „ďábel“ LTR(Sln); Ds; „kůl s větvemi na zavěšování hrnců“ Šlc; „taková tkanina o šířce deseti pídí“ Kp (XI 42, srov. ragúotas,-a), rainuótė „pruhovaná tkanina“ J (srov. rainúotas,-a), rudúotė „nahnědlá slepice“ Grž (XI 881), šlakuótis(-ė) „ten, kdo má pihy“ 132 Šts; Vrn; Prk; šlakuotė „pihovatá žena“ Jn; Kv (XIV 1003–1004, srov. šlakuotas, -a), ūsuotis „ten, kdo má knír“ Ds; „ten, kdo má osiny“ Dgl (LKŽK). Většina názvů nositelů vlastnosti s -uotis(-ė) si dosud zachovala vztah k adjektivům s příponou -uotas(-a), tj. z historického hlediska je lze stále považovat za odvozeniny se zakončením -is(-ė) (srov. ŽD 354; DaiktDr 351; GJL II 256). Deriváty s příponami -uočius(-ė), -uočia §36. Dříve zmíněné deriváty raupsuotis, raupuotis (viz §35) mají v překladu Bible S. B. Chilinského variantu raupuočius Ch¹ 8X; Ch 2 Kr 7 (obsah), raupuočius „kdo trpí neštovicemi“ Ch 3 Mojž 14,2 (rovněž L 391; „kdo má obličej pokrytý neštovicemi“ Dglš – LKŽ XI 312). V nářečích se užívá ještě několik dalších NAtt tohoto typu, např.: akuočius „kdo má osiny“ Rdm (LKŽ I² 89, srov. akuotis, viz §35), gauruočius „kdo je chlupatý“ Ign (srov. gauruotas, -a, viz Grinaveckis 1991: 177), kailinuočius „kdo nosí kožich“ Prk (V 53, srov. kailiniuotis, viz §35), kuoduočius „kdo má chocholku“ Brs (VI 906, srov. kuoduotė viz §35), pinigiuočius „kdo má hodně peněz“ J; Pgg; Klvr; Gs; Lp (IX 1043, srov. pinigiuotis viz §35), puikuočius „frajírek, rozpustilec“ MŽ; K; Sch 75; KrvP(Pln) (LKŽ X 855), raguočius „zvíře s rohy“ K I 504; Jnš; „ďábel“ LTR(Dkk); Psn; „pyšný, domýšlivý člověk“ MŽ; KrvP(Krž), raguočė „trnka, bodlák“ Srj (XI 40, srov. raguotis, -ė, viz §35), turtinguočius „kdo je bohatý“ Dkšt (Grinaveckis 1991: 177). Jak vyplývá z uvedených příkladů, většina derivátů s příponou -uočius(-ė) má ekvivalenty s příponou -uotis(-ė). Přípona -uočius(-ė) je tedy nejspíše variantou přípony -uotis(-ė) s kmenem na įu. V. Grinaveckis (1991: 177) zde ovšem spatřuje také vliv slovanské přípony -ač. §37. Deriváty kuoduotė, kuoduočius mají variantu kuoduočia „chocholatá slepice“ KlvD 144 s příponou -uočia. Deriváty s příponami -ėtis(-ė), -ėčias, -ėčia §38. V nářečích se užívá jen několik málo derivátů s příponou -ėtis (<-ėtas + -is), např.: eglėtis „látka utkaná doma z jedlových vláken“ Trk (LKŽ II² 1051, srov. eglėtas, -a), lapėčiai „liščí kožešina, liščí kožich“ J (srov. lapėtas, -a), lašinėtis „koláček se špekem“ Žem, šukėtis(-ė) „kdo je střapatý“ J; Gs; Vl; Nmn; Pl; Vrn; Slnt; Ds; Kp; Trgn (LKŽ XV 329, srov. šukėtas, -a), varškėtis „tvarohový knedlík“ Sk; Kl; Jnš; Škn; Sln; „tvarohová placka“ Vrn; „koláček s tvarohem“ Škn (LKŽK, srov. varškėtas, -a). S těmito deriváty zřejmě souvisejí také NAtt ve starých písemných pramenech šešuolėtis Mž 473₁₄, 543₁₇; VlnE 158₁₀; MTP 22a₂ a jeho varianta užívaná v žemaitském nářečí šašuolėtis „stín“ (zaznamenána již v ŽCh 304; S. Dauk; M. Valanč; P – LKŽ XIV 133 540–541), vytvořené ze slova šešuolis, typického pro písemnosti Malé Litvy 16.–17. století (Fraenkel 1936: 181–182; ŽD 351). §39. Přípona -ėtis má tyto paradigmatické varianty: -ėčias. družėčias „družėtas plátno“ J I 355 (srov. družėtas, -a); -ėčia: brolėčia „dcera bratra“ SD¹ 177; SD³ 22, 431; Švnč (LKŽ I² 1069), dukterėčia Sb; Kp; And (I² 812), laumėčia „dcera laumė“ Kp (srov. laumėtas, -a „s laumėmi“ Varn – LKŽ VII 190, 191). Závěry 1. Názvy nositelů vlastností se afixem *-jo- se začaly tvořit již velmi dávno, možná v době, kdy se baltské, slovanské a germánské jazyky ještě neoddělily od severního dialektu indoevropského prajazyka. Do tohoto období lze možná zařadit i složenou příponu *-īt-jo-, která má v baltských jazycích ablautové varianty *-eit-jo-, *-oit-jo-. I s nimi se zde tvoří názvy nositelů vlastností. Později se přípony *-ītio- ir *-oitio- začaly užívat také k tvoření zdrobnělin. 2. Složenou příponou *-ē-jo-, která je typická pro baltské, slovanské a možná i messapštinu, se původně tvořily názvy nositelů vlastností, později však byla (stejně jako přípona podobného původu *-tā-jo-) začleněna do derivačního paradigmatu názvů činitelů. V litevštině a lotyštině se názvy nositelů vlastností tvoří také pomocí *-ā-jo-. Lotyština si zachovala starší stav: zde se ještě v nářečích vyskytují přídavná jména s *-ājo, *-ējo-, která v litevštině již nejsou. 3. Názvy nositelů vlastností s dalšími příponami vzniklými z afixu *-jo- (např. -ijas, -otis, -očius, -uotis, -ėtis aj.) a pomocí derivační koncovky -ius(-ė) se začaly tvořit až na půdě litevského jazyka. ZKRATKY BKGF – E n d z e l y n a s J. Hlásky a tvary baltských jazyků, Vilnius: Státní nakladatelství politické a odborné literatury, 1957. DaiktvDr – U r b u t i s V. Tvoření podstatných jmen. – Gramatika litevského jazyka 1, Vilnius: Mintis, 1967, 251–473. DaitvDrR – A m b r a z a s S. Vývoj tvoření podstatných jmen. Slovesné deriváty litevského jazyka, Vilnius: Nakladatelství vědy a encyklopedií, 1993. DL – R ū k e - D r a v i ņ a V. Zdrobněliny v lotyštině, Lund: AB Ph. Lindsteds Univ.-Bockhandel, 1959. GJL II – O t r ę b s k i J. Gramatika litevského jazyka 2, Varšava: Státní vědecké nakladatelství, 1965. KZ – Časopis pro srovnávací jazykovědu v oblasti indoevropských jazyků, založil A. Kuhn, Berlín aj. LEW – F r a e n k e l E. Litevský etymologický slovník, Heidelberg: Carl Winter. Universitätsverlag, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht, 1962. LKA – Atlas litevského jazyka 1–3, Vilnius: Mokslas, 1977–1991. LKK – Otázky litevské jazykovědy, Vilnius. 134 LKŽ – Slovník litevského jazyka 1–16, Vilnius, 1956–1995. LVG – E n d z e l ī n s J. Latviešu valodas gramatika, Riga: Latvijas Valsts izdevniecība, 1951. ME – M ū l e n b a c h s K., E n d z e l ī n s J. Latviešu valodas vārdnīca 1–4, Riga: Herausgegeben von lettischen Kulturfonds, 1923–1932. MLLVG I – Mūsdienu latviešu literārās valodas gramatika 1, Riga: Latvijas PSR Zinātņu akadēmijas izdevniecība, 1959. PKEŽ – M a ž i u l i s V. Etymologický slovník pruského jazyka 1–3, Vilnius: Mokslas, 1988–1996. SE – SUMMA Abá Trumpas įguldimas EWANIELIV [...] KIEDAYNYSE [...] 1653 (vycházelo se z J a k u l i s A. „Knygos Nobažnystės“ leksika 1/Par. D. Jakulytė, Klaipėda: Sauliaus Jokužio leidykla-spaustuvė, 1995). SV – E n d z e l ī n s J. Senprūšu valoda, Riga: Universitātes apgāds, 1943. ŽD – S k a r d ž i u s P. Tvoření slov v litevštině, Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 1943. Ostatní zkratky pramenů jsou stejné jako ve velkém „Slovníku litevského jazyka“. LITERATŪRA A m b r a z a s S. 1991: Baltų ir slavų kalbų vardažodžių daryba (senosios bendrybės ir skirt-ybės). Baltistica 27(1), 15–34. A m b r a z a s S. 1993: Lietuvių kalbos pavadinimų pagal lyties skirtumą darybos raida. – Litu-anistica 3(15), 38–49. A m b r a z a s S. 1994: Lietuvių kalbos deminutyvų darybos raida. – LKK34, 130–157. A m b r a z a s S. 1995: Lietuvių kalbos kuopinių ir vardažodinių vietų pavadinimų darybos rai-da. – LKK33, 180–200. A m b r a z a s S. 1996: Lietuvių kalbos ypatybės turėtojų pavadinimų su priesaga *-ko- darybos raida. – LKK36, 101–119. C u ř í n F. 1964: Historický vývoj rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Praha: Academia. F r a e n k e l E. 1936: Die indogermanischen -1- Stämme. – KZ 63, 168–201. G e r u l i s G. 1992: Die altpreußischen Ortsnamen. Berlin-Leipzig: Vereinigung wissenschaftlicher Verleger, Walter de Gruyter u. Co. G r e i m a s A. J. 1990: Tautos atminties beieškant, Vilnius-Chicago. G r i n a v e c k i s V. 1991: Lietuvių tarmės. Fonetika, morfologija, Vilnius: Vilniaus pedagoginis institutas. G ó r n o w i c z H. 1974: Das altpreußische Suffix -īt- und das polnische Suffix -ic- in Ortsnamen der preußischen Pomesaniens. – Zeitschrift für Slawistik 19, 234–240. K u b r j a k o v a E. S. 1963: Imennoe slovoobrazovanie germanskich jazykov. – Sravnitel’naja grammatika germanskich jazykov 3, Moskva: Izdatel’stvo Akademii Nauk SSSR, 39–131. L a u m a n e B. 1989: Apelatīvi un toponīmi ar -ēj-, -īj- un -ien- Kurzemē. – Baltistica 3(1) Priedas, 147–160. L a u m a n e B. 1990: Derivāti ar piedēkli -ait- augšzemnieku izloksnēs. – Onomastica Lettica, Rīga: Zinātne, 92–101. L a u m a n e B. 1991: Derivāti ar piedēkli -ait- latviešu valodā. – VI tarptautinis baltistų kongresas 1991 m., spalio 2–4 d. Pranešimų tezės, Vilnius: Vilniaus universitetas, 55. L e n k e v i č i ū t ė-N o r k a i t i e n ė M. 1983: Nomina regionalia lietuvių kalbos tarmėse. – LKK22, 137–146. 135 Lindert B. 1967: Formanty służące tworzenia nazw mieszkańców w językach słowiańskich, Lublin. Maciejaukienė V. 1977: Lietuvių asmenvardžių priesagų paplitimas XVII a. – LKK 17, 159–169. Maciejaukienė V. 1991: Lietuvių pavardžių susidarymas. Vilnius: Mokslas. Martynov V. 1973: Praslavjanskaja i balto-slavjanskaja derivacija imen, Minsk: Nauka i technika. Meid W. 1967: Germanische Sprachwissenschaft. Bd. 3: Wortbildung, Berlin: Walter de Gruyter u. Co. Meje A. 1951: Obščeslavjan’skij jazyk, Moskva: Izdatel’stvo inostrannoj literatury. Mezger F. 1955: Ahd. jungidi, lit. vilkýtis, got. nipjis. – KZ 71, 117–119. Nepokupnyj A. N. 1985: Složnyj suffiks slavjanskich patronimov (-ovijt e) – obščee praslavjansko-zapadnobaltijskoe obrazovanie? – Tarptautinė baltistų konferencija 1985 m. spalio 9–12 d. Pranešimų tezės. Vilnius: Vilniaus universitetas, 189. Otrębski J. 1934: Wschodniolitewskie narzecze twereckie 1, Kraków: Nakładem Polskiej Akademji Umiejętności. Palomé E. 1974: Notes on the Germano-Baltic lexical correspondences: a critique Čemodanovs isoglosses. – The journal of Indo-European studies 2, 101–116. Parenti A. 1996: Suffixnahme-like phenomena in Lithuanian. – Res Balticae 2, 65–76. Rospond S. 1937: Południowosłowiańskie nazwy miejscowe z sufiksem *-itj-, Kraków: Nakładem Polskiej Akademji Umiejętności. Salys A. 1930: Die Žemaitische Mundarten 1, Kaunas: Akc. „Spindulio“ b-vės spaustuvė. Salys A. 1985: Raštai 3, Roma: Lietuvių katalikų mokslų akademija. Schmid W. P. 1960: Massapisch-baltische Kleinigkeiten. – Indogermanische Forschungen 65, 24–30. Skardžius P. 1954: XVI amžiaus lietuvių asmenvardžiai. – Aidai 1, 27–33. Sławski F. 1974–1976: Zarys słowotwórstwa prasłowiańskiego. – Słownik prasłowiański, Wrocław etc.: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, t. 1, 44–141; t. 2, 14–60. Taszycki W. 1937: Słowiańskie nazwy miejscowe z sufiksem *-itj-, Kraków: Nakładem Polskiej Akademji Umiejętności. Trautmann R. 1925: Die altpreußische Personennamen, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht. Urbutis V. 1961: Dabartinės lietuvių kalbos galūnių darybos daiktavardžiai. – Kalbotyra 3, 27–69. Vaillant A. 1974: Grammaire comparée des langues slaves 4, Paris: Éditions Klincksieck. Vanagas A. 1970: Lietuvos TSR hidronimų daryba. Vilnius: Mintis. Vidugiris A. 1969: Zietelos tarmės daiktavardis. – LKK 11, 147–182. Vondrák W. 1924: Vergleichende slavische Grammatik 1, Göttingen: Vandenhoeck u. Ruprecht. Vulane A. 1986: Imja prilagatel’noe i ego sintaksičeskie funkcii v verchnelatyšskom jazyke. Avtoref. dis.[...] kand. filol. nauk, Riga. Zinkevičius Z. 1977: Tevavardinė asmenvardžių sistema Lietuvoje. – Baltistica. 2 Priedas, 151–156. Zinkevičius Z. 1993: Žemaičiai (termino istorija). – Kazimiero Būgos konferencija. Etnologija ir onomastika. Konferencijos programa ir tezės. Vilnius, 1993 m. lapkričio 5 d., Vilnius: Vilniaus universitetas, 24–25. 136 THE DEVELOPMENT OF NOMINA ATTRIBUTIVA WITH THE AFFIX *-jo- IN LITHUANIAN Summary The adjective affix -jo- was introduced into the derivative category of nomina attributiva a long time ago, maybe when the Baltic, Slavic and Germanic languages had not yet been separated from the northern dialect of Indo-European, cf. Lith. béris, Latv. béris „bey horse“, Serb.-Croat. mlȁń „new moon“, Goth. hairdeis „shepherd“. The compound suffix *-ītįo (< *-īto- + *-jo-) has equivalents in the Baltic, Slavic and Germanic languages as well, cf. Lith. vókytis, Latv. vāčītis „German“, South Slav. bràtitь „brother's son“, OHG jungidi „cub“. The suffix *-ītįo- has the apophonic variants *eit-jo-, *-oit-jo- in the Baltic languages, cf. Lith. vókytis and vókietis, Latv. vāčītis and vācietis „German“, Lith. gimináitis and giminietis, Lith. saváitis and Latv. savietis „relative“. Earlier the suffix *-ē-jo having equivalents in the Baltic, Slavic, maybe Messapic languages (cf.Lith. medėjas „hunter“, South Slav. bŕžejь „a quicke stream of a river“, Massap. polaidehias) was used to for nomina attributiva and later came into the derivative category of nomina agentis. In Lithuanian and Latvian there are some nomina attributiva with the another related suffix *-ā-jo-, cf. Lith. vasarójas and Latv. vasarājs „summer-corn“. In Latvian dialects the suffixes *-ā-jo-, *-ē-jo are still used to form not only nomina attributiva but also adjectives (cf. miglājs „misty“, galējs „last“) which completely disappeared in Lithuanian. Lithuanian nomina attributiva with the other suffixes originated from *-jo- (cf. -ijas, -otis, -uotis, -ētis a.o.) and with the derivative flexion -ius(-ė) have no equivalents in related languages. 137