Lietuvių rašomosios kalbos ir tarmių santykis XVIII a. Rytų Prūsijoje

LIETUVIŲ KALBOTYROS KLAUSIMAI XXXVIII (1997) Jonas PALIONIS VZTAH LITEVŠTINY A NÁŘEČÍ V 18. STOLETÍ VE VÝCHODNÍM PRUSKU 1. Úvodní poznámky. Vztah mezi spisovným jazykem a nářečími je jedním z nejdůležitějších a základních problémů dějin spisovného jazyka v kterémkoli období. Na tom, na základě kterého nářečí či nářečí se spisovný jazyk utváří a rozvíjí, totiž velmi závisí jak jeho struktura, tak jeho vývoj v daném historickém období. Z lingvistické analýzy předchozího, nejstaršího období litevského spisovného jazyka je známo1, že až do 17. století byl tento vztah poměrně složitý. V pruské větvi litevského spisovného jazyka se zpočátku ještě důsledněji nedodržovalo žádné konkrétní nářečí, později (počínaje zpěvníkem Jonase Rėzy z roku 1625) se však prosadilo pruské západní aukštaitské nářečí, které bylo definitivně ustaveno v gramatikách D. Kleina. Autoři litevských písemností, kteří psali ve Východním Prusku (dále RP) v 18. století po vydání těchto gramatik, se obecně již neodchýlili od této aukštaitské západní cesty. Vztah mezi litevským spisovným jazykem a nářečími byl až do zkoumaného století poněkud odlišný ve Velkoknížectví litevském (dále LDK). Z hlediska tohoto vztahu se zde vydělily dvě větve spisovného jazyka: střední a východní (přesněji dzūkijská a východní). Starší tradici měla druhá z nich, avšak v 18. století získala pevnější pozici s ní související střední větev. Právě tyto pevnější pozice zřejmě způsobily, že v první polovině století vytlačila východní-dzūkijskou větev větev střední, zatímco ve druhé polovině století začalo stále výrazněji působit zejména na úrovni fonologie a morfologie žemaitské nářečí. Střední podoby byly ustaveny v anonymní gramatice „Universitas Linguarum Litvaniae“, vydané tiskem roku 1737, zatímco žemaitské podoby se v tomto století gramatické kodifikace ještě nedočkaly. Dále se zde na základě údajů současné litevské dialektologie a dialektografie a srovnávací analýzy jazyka písemností z 18. století pokusíme podrobněji prozkoumat jazyk významnějších autorů RP tohoto století z hlediska jeho nářečního základu. Zkoumání se bude omezovat především na úroveň fonologie a morfologie, protože právě v nich se nářeční rozdíly projevují nejvýrazněji. 1 Palionis J. Lietuvių literatūrinė kalba XVI–XVII a., Vilnius: Mintis, 1967, 51–91. 38 § 2. Normativní podoby v gramatikách Daniela Kleina. Ačkoli autoři litevských písemností v RP v 18. století, jak bylo uvedeno (§ 1), postupovali podle směrnic vytyčených v gramatikách D. Kleina, tedy vycházeli z pruského západního aukštaitského nářečí, je z hlediska dějin litevského spisovného jazyka důležité určit, do jaké míry se tehdy o tento základ opírali. Dodržovali skutečně hlavní rysy tohoto nářečí zaznamenané v gramatikách D. Kleina, nebo se nevyhýbali ani úzce místním dialektismům? Pokud se úzce místním dialektismům nevyhýbali, na kterých jazykových úrovních se jich vyskytovalo nejvíce a jak k nim tehdejší autoři přistupovali? To jsou otázky, na něž se pokusíme dále odpovědět rozborem dostupných údajů. Jak známo, pruské západní aukštaitské nářečí (stejně jako západní aukštaitština obecně) nebylo jednotné. Dělilo se na tři podnářečí (severní, veliuonské a jižní), z nichž každé mělo ještě své místní mluvy a podoby. Vzhledem k tomu, že D. Klein pocházel z Tilže, která náležela k severní oblasti západní aukštaitštiny, dalo by se očekávat, že v jeho gramatikách nalezneme řadu rysů charakteristických pro tilžskou mluvu: splynutí [uo] a [o], [ie] a [ė], krácení nepřízvučných koncovek, vypouštění pohyblivého [a] a případy monoftongizace přízvučných dvojhlásek [ái], [áu], [éi]. Tak tomu však není: D. Klein si zvolil nikoli nářečí svého rodného kraje, nýbrž to, které se mu jevilo jako „ze všech nejlepší“ pro stanovení zákonů a pravidel litevské gramatiky, totiž nářečí kaunaské: „Hanc Caunenijum Dialectum selegimus in Ducatu Prussiae, utpote omnium optimam et commodissimam“ (GL XVI). Gramatiky D. Kleina proto uváděly jako normativní podoby nikoli pruského západního aukštaitského severního, nýbrž jižního podnářečí, blízkého nářečí „kaunaského kraje“, srov.: a) n. pl. f. dūbes GL 146, imper. 2 sg. Dūk tamtéž 61, n. sg. m. Piemū..., praes. 1 sg. bėgu GL 83, praet. 3 Jėdėjo tamtéž 5, inf. Jėti Comp. 5..., b) praet. 3 buwo GL 146, g. sg. Jawo, tawo tamtéž 147, praes. 3 Jāko tamtéž 112, žinno tamtéž 115..., c) n. sg. m. gėras Comp. 107, gražumas GL 66, jūdas, jūkas tamtéž 8, d) dūdāmas|| dūdams tamtéž 119, regėdamas|| regėdams tamtéž 110... e) n. sg. m. dáiktas GL 2, áukštas tamtéž 24, inf. lėįti Comp. 55, conj. jėy tamtéž 85... Při srovnání kleinských fonetických a morfologických podob s odpovídajícími podobami v písemnostech RP z 18. století je patrné, že v těchto písemnostech se zdaleka ne vždy dodržovaly jižní normy kodifikované v gramatikách D. Kleina. To platí zejména o „Naujų Testamentą“ Samuela Bitnera z roku 1701, v němž je v důsledku vědomé snahy jeho sestavovatelů přizpůsobit jazyk překladu čtenářům jak v RP, tak v LDK více nářeční směsi než v jiných dobových písemnostech z tohoto kraje. § 3. Pokusy o sjednocování nářečí v S. Bitnerově testamentu. S. Bitneris (apie 1632–1710), kaip rodo jau pati pavardė, nebuvo 2 Salys A. Raštai 4. Lietuvių kalbos tarmės. Řím: Litevská katolická akademie věd, 1992, s. 76 a násl. 39 Litevštinu se naučil při výkonu služby reformovaného (kalvínského) kněze v Biržích, Kėdainiai a jinde³. Protože se starší (z XVI.–XVII. století) litevské kalvínské publikace opíraly o nářečí středních Aukštaitů (především o mluvu okolí Kėdainiů)⁴, také on se při překladu testamentu z řeckého originálu držel základních rysů tohoto nářečí. Dokládá to na jedné straně často psané i před samohláskami [e], [ė], na druhé straně pravidelně užívané tvary s tautosylabickými [am], [an], [em], [en] a nosovými [ą], [ę]: a) praet. 3 ißaukbejo Pov. 1. Tim. 5, 10, ißbeide Ap. d. 4, 23, g. pl. fantů Ap. d. 27, 44, n. sg. iétas Jok. 1. 1, 9, pabaijtuwę I Pov. 1. rym. 7, 3, jaute Jon. apr. 6, 12, g. pl. ū̇aktů t. p. 21, 17..., b) inf. famdit Mat. 20, 1, n. sg. wamzdis I Pov. 1. kor. 14, 7, praep. ant Mat. 7, 26, n. sg. pajkandintas Mork. 16, 16, a. sg. f. kempinė Mat. 27, 48, imper. 2 sg. perženk Mat. 5, 27..., c) a. sg. ga[w]ą Mat. 13, 20, mießtą Ap. d. 21, 5, drobę didę t. p. 10, 11, tulijbę Mork. 9, 14... Nesmíme však zapomínat, že S. Bitnerovi při překladu pomáhali také Jonas Božimovskis mladší (který žil v Kėdainiai, Vilniusu a jinde)⁵ a Frydrichas Šusteris (kněz RP, působící v Būdviečiai)⁶. Tito pomocníci bezpochyby zanechali v jazyce překladu také své stopy, zejména ten poslední. Vaclovas Biržiška píše, že „Větší část překladu pořídil sám Bitner, přičemž mu poněkud pomáhal Jonas Božimovskis mladší a přizpůsobil jej Malé Litvě P. Z. Šusteris“⁷. Kolik a jak se J. Božimovskis podílel na překladu a redakci „Nového zákona“ z roku 1701, zatím nelze říci nic konkrétního. O jazykové redakci F. Šusterise, kterého Liudvikas Rėza nazýval „revizorem“ (Revizor)⁸, však lze něco usuzovat již z jeho vlastní litevské předmluvy připojené k překladu. Napsal v ní: „A protože Litevci z velké litevské země vyslovují některé věci takovými slovy, která Litevci v Královském Prusku v tom významu nepoužívají, proto jsme udělali jisté úpravy a slova Litevců v Královském Prusku označili takovými znaménky (), jako například: Litevci z Velké Litvy říkají: Giria ſtow ore; ale Litevci z Královského Pruska říkají: Puſčia ſtow laukė“⁹. Z této citace vyplývá, že F. Šusteris, aby zpřístupnil jazyk překladu lidem v RP, připsal k určitým slovům překladu v kulatých závorkách ekvivalenty běžnější v tomto kraji, např.: g. sg. aliiwos (oleje) Luk. 10, 34, part. cont. elgdamasis (žebrotou) Mork. 9, 46, praes. 3 3 B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 1, Chicago: Kulturní fond JAV LB, 1960, 356. 4 P a l i o n i s J. Tamtéž, 71–79. 5 B i r ž i š k a V. Tamtéž, 1, 357. 6 B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 2, Chicago: Kulturní fond JAV LB, 1963, 15. 7 Tamtéž, 1, 357. 8 R h e s a L. Geschichte der littauischen Bibel, Königsberg, 1816, 30. 9 Novum Testamentum lithvanicum. Naujasis testamentas Lietuwiβkas..., Karalaucuje, 1701, pratarmė. 40 iBdergia (nečiįsta daro) Mat. 15, 11, lingūdami gálwomis (kroutíce hlavami) Mork. 27, 39, nutranke jam (zhanobil ho) tamtéž 27, 44, g. sg. piłwo ([kiłwio) Pov. 1. Tim. 5, 13, falparos (úhelný kámen) Mork. 12, 10. Již z těchto příkladů je patrné, že F. Šuster se neomezoval pouze na lexikální ekvivalenty: někdy byl spolu s doplněním jednotlivých slov nucen změnit také syntaktickou konstrukci a namísto jednoho slova zapsat synonymní (pro RP typičtější) slovní spojení. Lze se rovněž domnívat, že při přizpůsobování jazyka překladu pruskému úzu mohl F. Šuster změnit také některé fonologické a morfologické podoby, tím spíše, že pravopis testamentu z roku 1701 byl v mnoha případech přizpůsoben pruskému úzu. Bez rukopisu však nelze zjistit, kolik a jakých změn na těchto rovinách mohl provést, a tím zároveň přispět ke vzniku určité rozmanitosti fonologických a morfologických podob v jazyce testamentu. Lze pouze konstatovat existenci této rozmanitosti a hypoteticky uvažovat o příčinách jejího vzniku. § 4. Proměnlivost fonologických a morfologických podob v Bitnerově testamentu. Proměnlivost fonologických a morfologických podob v testamentu z roku 1701 dokládají tyto skutečnosti: a) občasné střídání [uo] a [o], zejména v kořenech slov a na koncích kmenů, srov. praet. 3 laidūjo Ap. d. 8, 2, adv. namūp Mork. 5, 19, praes. 3 putūja tamtéž 9, 18, Luk. 19, 29, a. pl. m. raudūjančius Mork. 5, 38... a: praes. 3 baltoja Jon. 4, 35, part. cont. iBwažiōdamas Mat. 25, 14, d. sg. m. toßam Mork. 9, 43, n. sg. wienolika Mat. 28, 16...; b) poměrně ještě vzácnější střídání [ie] a [ē]: a. sg. m. miebłą Luk 14, 35 || i. sg. m. mēßłu tamtéž 13, 8, d. pl. f. padangiems tamtéž 17, 24 || giminėms Mat 24, 14...; c) poměrně vzácné střídání [o] a [a] v nepřízvučné slovní koncovce: praet. 3 āugo Ap. d. 19, 20, buwo Mork. 6, 44, praes. 3 kłaufo Luk. 8, 8...¹⁰ a: praes. 3 dáża Mat. 26, 23, kába tamtéž 22, 40, ne žina Mork. 13, 32...; d) poměrně časté střídání zkrácených podob (s vypuštěným krátkým koncovým -e, -i) a odpovídajících nezkrácených podob, srov.: in. sg. f. antroį dienoį Mork. 11, 12 wiłłoį ßłoweį Luk. 12, 27... a: girioje Mat. 3, 1, taiweje tamtéž 4, 21; imper. 2 pl. dūkit Mat. 10, 8, eikit tamtéž 10, 6... a apłakjikite tamtéž 10, 7, giįdikite tamtéž 10, 8...; inf. dūt tamtéž 10, 34, rugot (křičet) tamtéž 11, 20... a elgetáuti (ubagáuti) Luk. 16, 3, tuįkėnti Ap. d. 12, 16; e) občasné střídání podob s „pohyblivým“ [a] a bez něj: n. sg. m. wienas Mat. 20, 21 || ne wiens tamtéž 10, 29, kalbėdamas tamtéž 26, 42, mokįdamas tamtéž 26, 55, norėdamas tamtéž 1, 19 || kalbėdams Mat. 26, 48, Luk. 9, 38; 22, 9... 10 V preteritních tvarech se pravidelně píše -o. 41 Kolísání takových (a jiných) fonologických a morfologických tvarů lze dobře vysvětlit. Především již zmíněnou snahou sladit dvě větve spisovného jazyka (opírající se o poněkud odlišné nářeční základy). Při jejich slaďování mohly zůstat některé fonologické a morfologické tvary nesjednocené. Za druhé mohla být určitá část takových variant převzata ze starších písemností (jak již bylo uvedeno, vyskytovaly se také v gramatikách D. Kleina). A konečně za třetí mohly některé varianty vzniknout také v důsledku individuálního přístupu překladatelů či redaktorů k určitým tvarům, chyb tiskárny a dalších příčin. Celkově se však jazyk závěti z roku 1701 z hlediska nářečního základu v mnohém nelišil od pruského spisovného jazyka 18. století. Bylo to dáno nejen blízkostí středo- a západoaukštaitských nářečí, ale také vědomou snahou tato nářečí slaďovat. § 5. Návrat ke Kleinovým normám v závěti z roku 1727. Je pochopitelné, že ještě bližší starší pruské tradici spisovného jazyka, která se od dob J. Rėzy opírala výhradně o pruská západoaukštaitská nářečí, byl „Nový zákon“ z roku 1727 připravený z iniciativy Jonase Kvanta (Quandt, 1686–1772). V něm byla opuštěna myšlenka slaďování nářečí a navráceno se ke Kleinovým normám, protože vydání z roku 1701 nevyhovovalo RP Litevcům z jazykového hlediska a bylo označováno za „kėdainiškiu“11. Vydání z roku 1727 původně připravovali tilžský farář Reinhold Rozenberg a gumbinnenský farář Kristupas Rebentišas; po jejich smrti (roku 1724) pak ragainský farář Hiobas Naunynas a valtarkiemský farář Pilypas Ruigys12. Všichni byli s výjimkou posledně jmenovaného nelitevci, zřejmě však litevštinu ovládali docela dobře, když jim byl svěřen takový úkol. Bezpochyby uměl litevsky nejlépe Pil. Ruigys, pro něhož byla litevština mateřským jazykem a který se podle všeho nejvíce podílel na redakci vydání z roku 172713. Již roku 1930 Vac. Biržiška poznamenal, že tito lidé pouze opravovali překlad z roku 1701 a nejvíce se snažili přiblížit jej německému překladu; za tímto účelem poněkud využili rukopis J. Bretkūna a žaltář J. Rėzy z roku 162514. Totéž tvrzení zopakoval také roku 195315. Srovnání obou vydání „Nového zákona“ skutečně potvrzuje tvrzení V. Biržišky, že redaktoři vydání z roku 1727 nepřekládali znovu, nýbrž pouze opravovali Bitnerův překlad. V obou vydáních lze najít značné množství textů, které se zcela shodují, ačkoli různé 11 R h e s a L. Dějiny litevské Bible, 28. 12Tamtéž, 33. 13 B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 2, 21. 14 B i r ž i š k a V. Lietuviškų knygų istorijos bruožai, Kaunas: Spaudos fondas, 1929–1930, 70. 15 B i r ž i š k a V. Historie starých písemností 1, Chicago, 1953, 151. 42 jazykových rozdílů je v nich také spousta. Aniž bychom se pouštěli do podrobnější analýzy těchto rozdílů, budou zde vyzdviženy pouze ty, v nichž se odráží nářeční základ úprav a snaha redaktorů vydání z roku 1727 pozápadnit středožemaitské podoby vydání z roku 1701. Na fonetické rovině takové úsilí nejvýrazněji dokládá nahrazování středožemaitských podob s tvrdým [ł] před [e], [ė] západními podobami bez této tvrdé souhlásky, srov.: part. cont. gailėdams BT Mat. 27, 3 a praet. 3 galėjos KNT t. p., adv. Kotay BT Jon. 9, 5 a Koley KNT t. p., iki Biolak BT Jon. 5, 17 a ikBioley KNT t.p., praet. 3 pūle BT Jon. 11, 32 a pūle KNT t. p., G. pl. turkelú BT Luk. 2, 24 a Kurkelú KNT t.p. Graféma ł je ve vydání z roku 1727 celkově vzácným jevem, který dokládá, že se redaktoři tohoto vydání chtěli od Bitnerova testamentu distancovat nejen fonologicky, ale i graficky (ojedinělé výskyty ł mohly vzniknout z nepozornosti nebo vinou tiskárny, např. Karalytłe KNT Jon. 3, 5). Další, rovněž snadno postřehnutelnou změnou fonetické povahy je krácení podob s „pohyblivým“ [a], srov.: n. sg. m. gywas BT Jon. 4, 51 > gyw’s KNT t. p., part. cont. mokịdamas BT Mat. 26, 55 > mokidam’s KNT t. p., n. sg. m. famdininkas Jon. 10, 13 > Samdinink’s KNT t. p., fwietas BT Jon. 3, 17 > Swiet’s KNT t. p., wienas BT Jon. 6, 71 > Wien’s KNT t. p.... Jak je patrné, vypouštění „pohyblivého“ [a] se v testamentu z roku 1727 pravidelně graficky označuje apostrofem, který se ke stejnému účelu používal obzvlášť často už v kancionálu J. Rikoviia z roku 1685. Zda se ve všech případech takové změny přihlíželo k výslovnosti tzv. „striukišských“ nářečí RP, nebo zda se zde vycházelo spíše z dřívější kancionálové tradice této oblasti, lze nyní těžko říci. Na morfologické rovině může snahu o pozápadnění dokládat nahrazování tvarů 1. osoby kondicionálu na -čia tvary na -čiau (srov. gérčia BT Mat. 26, 53 > gérčiau KNT t. p., iBpilďičia BT Jon. 4, 34 > iBpilďičiau KNT t. p., trokBčia BT Jon. 4, 15 > trokBčiau KNT t. p.... K této změně je však třeba dodat, že není nesporným ukazatelem pozápadňování. Především proto, že tvary na -čia užívali v 16.–17. století nejen autoři střední větve (kėdaiňané), ale i autoři z RP (vedle -čio a poměrně vzácnějších tvarů na -čiau). V paradigmatech gramatik D. Kleina byly dokonce uvedeny na prvním místě (regécia || regéciau GL 109, žinnóčia || čiau t.p. 115...). Pokud hypoteticky řadíme -čia > -čiau mezi případy pozápadňování, máme na mysli skutečnost, že tvary na -čiau se obzvlášť pravidelně užívaly v textech autorů pocházejících z jižní oblasti pruských západních aukštaitských nářečí („baltsermėgů“) (např. v textech K. Donelaitise byly zaznamenány pouze tvary na -čiau). Na syntaktické rovině může být příkladem pozápadňování poměrně pravidelné nahrazování ilativu předložkovou konstrukcí „do + akuzativ“, srov.: kurio[na tikay namū[na BT Luk. 9, 4 > kur į kokius Nammus KNT t. p., karoblin Bt Luk. 17, 27 > į Akruta KNT t. p., ranko[na BT Jon. 3, 35 > į Rankas KNT t. p. D. Klein ve své GL popsal ilativ a konstrukci „do + akuzativ“ jako určitý druh variant a dokonce dal přednost ilativu jako „elegantnějšímu“ prostředku vyjadřování 43 16. Tato preference však není v gramatice konkrétněji zdůvodněna. Je možné, že zde značnou roli hrál stylistický pohled: D. Kleinovi, proslulému překladateli a tvůrci náboženských písní své doby, se ilativ mohl jevit nejen jako kratší, ale také jako zvučnější prostředek vyjadřování směru. Domnívat se, že preference ilativu byla dána jeho větším rozšířením v západních aukštaitských nářečích RP (zejména jižních), není podloženo: svědčí proti tomu mimo jiné tendence k postupnému všeobecnému prosazení konstrukce „do + akuzativ“ v písemnostech RP, patrná již od konce 17. století (tato konstrukce převažovala i v textech K. Donelaitise). Případy pozápadňování lze nejsnáze určit na lexikální rovině, neboť v textu testamentu z roku 1701 byla v kulatých závorkách, jak již bylo zmíněno, uvedena řada západních slov (přesněji slov příznačnějších pro pruskou větev spisovného jazyka), z nichž většina byla převzata i do vydání z roku 1727, kde se upustilo od jejich „kėdaiňských“ ekvivalentů. Za příklady lexikálního pozápadňování v tomto vydání lze považovat takto převzatá slova (zbavená závorek), jako drugys [a. sg f. karštinė (drugi) BT Mat. 8, 14: i. sg. m. Druggiu KNT t. p.], puščia [in. sg. f. girioje (pubčioje) BT Mat. 3, 1: Pubčioje KNT t. p.], skaitytinė [g. sg. f. literos (įskaitij-tines) BT II Pov. 1. kor. 3, 6: n. sg. f. Skaitytine KNT t. p.], skūnė [a. pl. kūnus (kunes) BT Luk. 12, 18: Skunes KNT t. p.], ubagauti [inf. elgetáuti (ubagáuti) BT Luk. 16, 3: ubbagauti KNT t. p.], vartai [broma (wartai) BT Mat. 7, 13: Wartai KNT t. p.] a další. Lexikalizace směrem k západní variantě se však neomezovala pouze na přesun slov zapsaných v závorkách do vydání z roku 1727: mnohá další slova, která byla západním Aukštaiťanům neobvyklá, v něm byla nahrazena běžnějšími výrazy této nářeční skupiny, zejména pak výrazy rozšířenějšími v tehdejší pruské psané jazykové praxi. Například gerdu použité v Novém zákoně z roku 1701 gerdas Mk 13, 7 bylo ve vydání z roku 1727 nahrazeno výrazem šauksmą, gydytojas L 5, 31 – výrazem liekorį, įdant J 11, 57 – výrazem jėib, iškala „škola“ Sk 6, 9 – výrazem šūlę, palaikis Mk 2, 21 – výrazem seną, veizdėti Sk 3, 5 – výrazem žiūrėti, žūklavimas L 5, 4 – výrazem valksmas. Případy pozápadňování jsou tedy patrné na všech jazykových rovinách vydání z roku 1727. To ukazuje na snahu redaktorů testamentu učinit jeho jazyk srozumitelnějším čtenáři v RP a přiblížit jej dřívější kleinovské tradici. Ojedinělé odchylky od této tradice lze vysvětlit jak individuálními názory redaktorů na jednotlivé jazykové jevy, tak jejich snahou respektovat změny, k nimž v užívání litevského spisovného jazyka v RP došlo v pokleinovském období. V testamentu z roku 1727 se poměrně často vyskytují také případy směšování [o] a [uo], [ė] a [ie], srov.: a) inf. dūwanoti II Petr. 1. 1, 4, žvėjuoti Jon. 21, 3 a lingoti Pov. 16 Viz Pirmoji lietuvių kalbos gramatika, Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1957, 257. 44 1. efez. 4, 14; g. sg. m. Gūdo „lakoty“ Pov. 1. rym. 1, 29 ir a. pl. m. Loƀus „chromé“ Mat. 15, 30; in. pl. wiłłufe Daiktofe I Pov. 1. tes. 5, 18 ir wiłłufe Wietułfa I Pov.. Tim. 2, 8...; b) n. sg. m. Snegas Jon. apr. 1, 14 ir g. sg. f. Giedos Jud. 1, 1, 22; a. pl. f. Jawėnas „rány“ I Pov. 1. kor. 3, 12 ir n. pl. m. Mieneƒej Jon. 4, 35. Takovéto směšování je bezpochyby již přímým odrazem severní nářeční skupiny pruských hornolitevských nářečí. § 6. Jazykové zvláštnosti „Nového zákona“ z roku 1735. Jazyk „Nového zákona“ z roku 1735 se od vydání z roku 1727 liší jen málo. To je pochopitelné: posledně uvedené vydání připravovali H. Naunynas a Pil. Ruigys, kteří se nejvíce podíleli na redakci vydání z roku 1727. Rozdíly mezi těmito dvěma vydáními se většinou omezují na pravopisnou a fonetickou rovinu, ačkoli se občas vyskytují i určité změny v morfologii, syntaxi a lexiku. Například ve vydání z roku 1727 se běžná podstatná jména častěji píší s velkým počátečním písmenem, častěji se v něm objevují alativy a adesivy, které jsou ve vydání z roku 1735 nezřídka již nahrazeny předložkovými vazbami, a také více archaických větných modelů. § 7. Snaha dodržovat „čisté“ nářečí v bibli z roku 1735. V roce 1735 byl vydán také překlad Starého zákona, který spolu s „Novým zákonem“ obsahoval celou bibli („Biblia, tai efti Wiłłas Szwentas Raßtas Seno ir Naujo Teßtamento...“). Jak vyplývá z německé předmluvy Jana Kvanta, připojené k tomuto prvnímu vydání celé bible, kromě H. Naunyna a Fil. Ruigise překládali Starý zákon také Kristupas Štimeris, Abraomas Liuneburgas, Fabijonas Kalau, Adomas Pilgrimas, Kristupas Šperberis a dva Adomové Šimelpenigové (starší a mladší); na veškerou překladatelskou práci dohlíželi Jonas Berentas a Petras Milkus (ti dva prováděli také korekturu). Jazyk rukopisu překladu, který připravila tak početná skupina lidí, nemohl být zcela jednotný, tím spíše, že překladatelé pocházeli z různých míst, jejichž nářečí se od sebe více či méně lišila (např. H. Naunynas se narodil v Ragainė, P. Milkus v Tilžė, K. Štimeris v Įsrutis, A. Liuneburgas v Gumbinė, dlouho však působil v Klaipėdě)17. Přesto ve vydání z roku 1735 není patrný žádný výraznější jazykový rozdíl ani mezi jednotlivými částmi Starého zákona, ani mezi Starým a Novým zákonem. Rozhodující vliv na to měla bezpochyby především snaha připravovatelů tohoto vydání, zejména redaktorů (především Įsrutiškis J. Berentas), držet se dřívější kleinovské tradice, od níž se v testamentu S. Bitneria odchýlili, a na jejím základě jazyk vydání sjednotit. Z toho, že redaktoři vydání z roku 1735 skutečně neignorovali dřívější tradici (nejen kleinovskou, ale i předkleinovskou), lze usuzovat jak z již zmíněné předmluvy J. Kvanta, v níž se píše o překladech biblí J. Bretkūnase a S. Chilinského- 17 Biržiška V. Aleksandrynas 2, 10 a násl. 45 timus, tiek ypač iš jo 1730. I. 3 pranešimo RP valdžiai apie naujojo leidimo rengimo eigą. Tame pranešime nurodyta, kad naujajam leidimui naudotasi ir J. Bretkūno bibljos vertimu (iš jo buvę perimti vėjų pavadinimai), tačiau daug naudos iš to neturėta. Neturėta dėl to, kad J. Bretkūnas savo vertime rėmėsi Labguvos tarme, kuri „giminiems“ Įsruties, Ragainės ir Tilžės apskričių lietuviams buvusi ir nesuprantama, ir nepriimtina: „Sie [t.y. J. Bretkūno vertimas, – J. P.] ist aber nach der Labiauschen Mundart, so mit der Curischen Sprache verbunden ist, geschrieben; dahero sie auch von den reinern Littauern in der Insterburg-Ragnit-und Tilsitschen Aemtern, die doch die weitläufigsten sind, weder verstanden noch angenommen werden kann und einer durchgängigen Verbesserung von Wort zu Wort bedarf.“18 § 8. Tendence k jihovýchodnímu posunu ve vydání bible z roku 1755, v překladech A. Pilgrimase, K. Lovynase a V. Rėgė. Z hlediska nářečního základu se vydání bible připravené Adomem Šimelpenigisem mladším (1699–1763) a vytištěné roku 1755 v zásadě neliší od vydání z roku 1735. To je pochopitelné: toto vydání bylo ve skutečnosti pouze poněkud upravenou verzí předchozího. Přesto je v něm patrná tendence posouvat jazyk při redakci více k jihu. Například tu a tam jsou bezafrikátové tvary vyskytující se ve vydání z roku 1735 nahrazovány afrikátovými (srov.: adv. apſteyB¹ I Moz. 3, 10 > apßczeyB²; part. act. n. sg. f. pagimdųfi t. p. > pagimdƶufi; pamatufį t. p. > pamacƶufi; praes. 3 uſſigeid IV Moz. 14, 26 uſſigeidž³), „strucké“ tvary slovesné 3. osoby přítomného času – „nestruckými“ (srov.: bandaB¹ Job. 4, 2 bandoB²; barſta Ps 15, 7 barſto; klaufa Mork. 4, 9 klaufo; walga t. p. 14, 18 walgo). Tendenci k jihovýchodnímu posunu může naznačovat také nahrazování některých slov ve vydání z roku 1735 (např.: adv. apſukai Sal. pam. 9, 14 > aplink, ißkiey Jon. 11, 14 > áißkiey, fut. 1 sg. pabengſu Rūt. 3, 2 > pabaigſu, g. sg. m. pakalo Iz. 30, 6 > nugarós, g. pl. pawerſmû Job. 8, 2 > ßaltinnû). Podle lokalizace těchto slov uváděné v rozsáhlém Slovníku litevského jazyka (LKŽ), jakož i podle spisů K. Donelaitise (DR), měly být náhrady ve vydání z roku 1755 typičtější pro jihozápadní hornolitevská nářečí. Západní jihovýchodní tvary převažují také ve výkladech biblických příběhů J. Hübnera, které přeložil Adomas Pilgrimas, kněz z Įsrutis „Ißkirſtyti [...] Nuſſida-wimai ß Sėno bey Naujo Teſtamento...“ (1742). Většinou se zde užívají plné koncovky, s výjimkou nominativu na -as, který se nezřídka zkracuje apostrofem, jak je běžné v pruských písemnostech: n. sg. Adom’s 15, 20, Pon’s Diew’s 57, 5, wert’s Daikt’s III, 15, wiens nelab’s 15, 21... (ačkoli se vyskytují i podoby: Diewas 77, 2, Welinas 12, 18, Wyras 48, 18...). V tomto překladu se vyskytuje také poněkud uo /o, 18 Falkenhahn V. Der Übersetzer der litauischen Bibel Johannes Bretke und seine Helfer, Königsberg und Berlin: Ost-Europa-Verlag, 1941, 238. 46 případů směšování ie/ė, srov.: adv. Namų 66, 2; 122, 8, in. pl. Nammūje 193, 9, g. pl. Ūbkū 48, 10, praet. 3 liepe 70, 5, d. sg. mielam 103, 30... a in. pl. Pellenoje 182, 15, n. sg. Obka 191, 15, inf. Blubboti 48, 21, n. sg. bėdna 158, 2, praet. 3 kwėte 161, 11, kwėjalino 187, 2, a. sg. Karalęnę 145, 5; 160, 3... A. Pilgrimovi bývá někdy (např. A. Harnocha) připisován také překlad knihy Chr. Langhausena „Trumpas ir prątas Išguldimas wįjjū [...] Ewangelijų“ (1750). Vac. Biržiška se však na základě J. Bertoleitche a předmluvy k slovníku Pil. Ruigia domníval, že Pilgrimas překlad pouze opravoval, nebo jej snad i dokončil19. Ať tak či onak, výklady evangelií ve formě otázek a odpovědí, které překlad obsahuje, se jazykově výrazněji neliší od „Nusidavimų“ a texty evangelií se téměř zcela shodují s texty Bible z roku 1735 (jen je v nich na několika místech spojka ir nahrazena spojkou o nebo je upravena nějaká drobnost v jazyce či pravopisu; například podstatná jména, která jsou v Bibli často psána s malým počátečním písmenem, jsou v „Išguldymuose“ psána s velkým). Kiek skiriasi nuo A. Pilgrimo vertimų Kristijono Lovyno (1721–1783) vertimo „Ewangelįßkas Malonės = Dawadas“, išleisto 1768 m., kalba. Skiriasi daugiausia tuo, kad jame dažniau vartojama „striukiškų“ lyčių. Ypač dažnai čia išmetamas „judrusis“ [a], kartais ir [i] vardažodžių bei įvardžių galūnėse (paprastai tas išmetimas žymimas apostrofu): n. sg. m. Daikt’s IV, 22, ger’s 23, 25, kur’s IX, 13, kalt’s 24, 13, man’s 135, 2, piln’s 70, 30, Stal’s 46, 32, Bok’s ir tok’s XII, 10–11, Wyr’s 21, 29, warging’s 64, 23... Neretai numetami taip pat trumpieji galūniniai [a], [e] veiksmažodžių esam. laiko 3 a. lytyse: gaun’ 44, 34, my’ X, 23, ne nor V, 4, pavyd’ 71, 18, reyk XI, 26, ne futar 63, 12, tikk’ 22, 10, bet ir: jaucza 41, 22, faka t. p., alkta ir trokßta 51, 10. Rodos daugiau K. Lovyno vertime pasitaiko ir [uo]/[o], [ie]/[ė] maišymo atvejų, plg.: praes. 1 sg. atbūju 121, 34, in. pl. f. dwafibkūja Bėdūja 57, 37, n. sg. Gūdas 129, 17, Ūda 52, 13, Ūras 91, 21, inf. wartūti 50, 4... ir inf. dejoti 116, 5, didžotis 114, 9, n. sg. m. Lobas 60, 2, a. pl. m. raupjotus 24, 35...; g. pl. Griekų 59, 2, g. sg. nieko 20, 4, tießos 38, 14, n. sg. praliets 40, 4... ir n. sg. bėdnas 44, 12, Bėfas 35, 26, Sžen’s „šienas“ 27, 26, a. sg. Kėtumma 36, 20, [u Prifėga 70, 18... Fonetika překladu K. Lovyna je tedy o něco severnější než fonetika A. Pilgrima. Možná to mohl ovlivnit jeho původ v Klaipėdském kraji (v Katyčiai, Plaškiai, Klaipėdě a Kretingalė), ačkoli obecně nelze říci, že by jazyk jeho překladu vycházel ze severní nářeční podoby západní aukštaitštiny (případy monoftongizace dvojhlásek se v něm téměř nevyskytují: zaznamenal jsem pouze g. sg. Awinačio 144, 17, i. pl. Jaunikaczeis 124, 10–11 a Waikaczeis 124, 10). Od spisů A. Pilgrima a K. Lovyna se z hlediska terminologie v zásadě neliší ani dvě knížky přeložené Wilhelmem Rėgėm (Regge), které vyšly roku 1788: „Mokslas Pamokinimo ant gero wartojimo Laukininkams...“ a „Skaitimo Knygėlės ant 19 B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 2, 64. 47 určené k použití pro rolníky...“. V nich se pouze častěji vypouští „pohyblivé“ [a] v koncovce -as u jmen a zájmen a krátké samohlásky se vypouštějí v různých nepřízvučných koncovkách sloves, např.: a) n. sg. Darb’s RM 5, 18, Burs „būras“ RS 41, 12, kalts RM 23, 15, Sens tamtéž 21, 28, Sǵwents RaBts tamtéž 27, 19–20, kur’s tamtéž 6, 28, Jauns papraḟts, sens atrafts RS 56, 9 (název dvacátého vyprávění), budams RM 15, 25, mylim’s tamtéž 2, 31..., b) praes. 3 atlie k RM 18, 8, grauden’ tamtéž 18, 17, yr’ tamtéž 1, 3, meld’ RS 27, 26, werk tamtéž 22, 25..., gal RM 2, 22, gird’ tamtéž 23, 28, pen tamtéž 35, 26, reg RS 23, 3, ftow’ RM 17, 14..., inf. but’ RM 2, 21, miſlyt’ tamtéž 1, 5... V krácení koncovek však není patrná větší důslednost: často se vedle sebe objevuje stejný tvar se zkrácenou i nezkrácenou koncovkou, srov.: n. sg. Diew’s RM 7, 13 a Diewas tamtéž 7, 18, jauns nebo jennas tamtéž 161, 18, gyws tamtéž 9, 20 a gywas tamtéž 11, 28, praes. 3 myl tamtéž 29, 9 a myli tamtéž 29, 4. Častější krácení koncovek pravděpodobně vzniklo vlivem tilžského nářečí, neboť V. Rėgė strávil posledních 23 let života jako kněz v Tilži (zemřel roku 1791)20. Vlivem tohoto nářečí lze vysvětlovat také poměrně časté případy směšování uo/o a ie/ė, srov.: praes. 3 melloj’ RM 25, 2, inf. melloti tamtéž 44, 3 a praet. 3 wartūjo tamtéž 173, 13, inf. wartūti tamtéž 129, 13, in. pl. wiſſūne dalykoſe tamtéž 82, 23, wiſſūſe mokſloſe RS 20, 21–22, Bittōſe Kudikioſe tamtéž 65, 17, užauguf(oſe) Metoſe tamtéž 58, 60..., n. sg. bėdnas RS 46, 13 a in. sg. Giedoje tamtéž 38, 3, n. sg. Tėws RM 12, 4 a Diew’s tamtéž 7, 13, in. sg. žede „v květu, v rozkvětu“ tamtéž 33, 16 a g. sg. žiemos tamtéž 18, 521. Není však dostatečný důvod tvrdit, že toto směšování vzniklo pouze vlivem tilžského nářečí. Další příčinou, která směšování uo/o a ie/ė pravděpodobně ovlivnila nejvíce, je skutečnost, že litevština nebyla pro V. Rėgėho mateřským jazykem a že dobře nerozlišoval nejen fonémy /uo/, /o/ a /ie/, /ė/, ale ani rody. Proto mohl ve spojeních jako Bittōſe Kudikioſe, pirmūſe dienūſe považovat podstatné jméno kūdikis za ženského rodu a dieną za mužského. V uvedených jeho knížkách se navíc často vyskytují případy záměny rodu (např.: wienoje Rytoje „jednoho rána“ RM 14, 2–3, tą grabu gieſme tamtéž 23, 22–23, i. pl. abaŕais žerrejo tamtéž 124, 32, tikrrus Seſſerus tamtéž 125, 24, g. sg. ſunkios prakaitos RS 44, 5). V knížkách V. Rėgėho se sporadicky mihne také některý tvar s a namísto ai: a. pl. daktus RS 18, 1; 28, 18, n. sg. Mergate tamtéž 47, 21, v. sg. mammate 48, 4; 11 (tento poslední tvar nevzbuzuje pochybnosti o své autentičnosti, protože je použit v dialogu). Výraznější monoftongizace dvojhlásky [ai] se však neodráží v jazyce, který je v knížkách V. Rėgėho překládán a je prostý, plný nelitevských slov a zejména syntaktických konstrukcí. 20 Biržiška V. Aleksandrynas 2, 99. 21 Pravopis e V. Rėgė užívá zřídka, a proto je těžké říci, zda e použité místo něj označuje širší samohlásku, nebo jde pouze o grafickou záležitost. 48 § 9. Pokračování kleinovské tradice v kancionálech. Při pojednávání o vztahu spisovného jazyka a nářečí v RP nelze opomenout ani písně, třebaže tento církevní básnický žánr má své specifické rysy, které činí tento vztah méně zřetelným než v prozaických textech. Vzhledem k rytmice a intonaci charakteristickým pro žánr písní bývají nářeční rysy v jejich textech obvykle více nivelizovány; kromě toho se v textech písní častěji vyskytují inovativní prostředky jazykového vyjadřování. V XVIII. století vyšlo v RP značné množství kancionálů, neboť zpěv písní, jak známo, tvoří integrální součást náboženských obřadů reformovaných a reformovaní duchovní velmi dbali na to, aby nechyběly nejen litevské biblické texty, ale ani kancionály. Již roku 1705 vydal pastor ve Budviečiai Frydrichas Šusteris poněkud upravený a rozšířený kancionál Jona Rikovi ja, D. Kleina „Naujos... pagerintos Giesmju Knygos (1685). Ve zpěvech přetištěných z Kleinova kancionálu však nejsou patrné významnější jazykové změny. Na některých místech Šusteris poněkud jinak přeformuloval ten či onen verš (srov.: Jog mane iš malones RG 170, 2 a Manę jog iš malones ŠG 170, 2), nebo se liší pravopisná podoba slov, zejména diakritickými znaménky (srov. RG: g. sg. f. kitrawõnes 170, 4, g. sg. m. Dekawõjimo 358, 2, n. sg. m. Bėgunas 317, 15, grãžūs 326, 15, praes. 1 pl. gárbinam 336, 9, n. sg. f. iBardita 356, 3... a ŠG: kijtrawones 170, 4, Dekawojimo 398, 2 Begunas 356, 24, grãžūs 366, 5, garbinam 375, 19, iBardijta 396, 3...). Z hlediska nářečí se tedy F. Šusteris od kleinovských norem příliš neodchýlil. Na základě F. Šusterise připravil nové vydání kancionálu a roku 1732 je vytiskl pastor v Įsrutis Jonas Berentas; kancionál byl znovu vydán v letech 1735, 1738, 1740, 1745 a 1748. Jelikož první tři z těchto vydání jsou známa pouze z bibliografických pramenů, nelze zatím o jejich jazykových rysech nic říci. Srovnání posledních dvou dostupných vydání ukazuje, že se z jazykového hlediska nijak neliší: obě zřejmě vycházejí z dřívějších vydání, která následovala po F. Šusterisovi, a navazují na kleinovskou tradici. Kromě F. Šusterise a J. Berentase připravoval litevské kancionály v první polovině XVIII. století také pastor ve Didlaukiai Fabijonas Glazeris. Z bibliografických pramenů jsou známa vydání jeho kancionálu z let 1736 a 1738. Nepochybně mu patří také „Kittos naujos Gies[m]es“, které vyšly roku 1748, jejichž sestavovatele prozrazuje kryptonym F. U. G. P. D. (= Fabijonas Ulrichas Glazeris Pastorius Dovydėlių) a které byly vydány již roku 1745. Ačkoli se v těchto posledních, tj. vydáních z let 1745 a 1748, liší číslování písní i místo jejich zařazení (např. v vydání z roku 1745 je první píseň „Ein Weter steiget auf“, zatímco v roce 1748 „Gott sey Danck...“), samotné texty se až na některé drobnosti v pravopisu shodují. Z hlediska nářečního základu také navazují na kleinovskou tradici, tj. převažují v nich nářeční podoby jižních západních aukštaitských dialektů Pruska. Zachovávají se v nich například délky nosových samohlásek na konci slov (které tehdy již měly slabou nosovou rezonanci) a také délky nepřízvučných samohlásek v koncovkách -o, -os, -ė, -ės: g. sg. m. Karwėlo BG 127, 14, Wėlno tamtéž 77, 20, praet. 3 atėjo tamtéž 127, 14, mano tamtéž 46, 40, jawot tamtéž 129, 49 24..., n. pl. f. gillos Ronos BG 53, 6, Kojos tamtéž 155, 33, Rankos tamtéž 56, 21..., n. sg. f. Gerybe BG 217, 27, Malone tamtéž 137, 29, Meilė tamtéž 180, 34, Zemė GG2 51, 5, praet. 3 Padāre GG2 111, 7..., n. pl. f. Gieſmės BG 188, 1, Gerybės GG2 43,31, Lepfnėlės tamtéž 83,16... Je pravda, že v koncovkách -ė, -ės, jak ukazují i zde uvedené příklady, nebylo z kleinovské tradice úzké [e] označováno tečkou, to však ještě nutně neodráží zkrácenou nebo redukovanou samohlásku: jde zde nejspíše o pravopisnou, nikoli nářeční záležitost (v kancionálech se občas vyskytují i případy s tečkou, např.: n. sg. f. Zolė GG² 83, 32). V kancionálech Berentase i Glazerise se jen ojediněle vyskytují případy splynutí diftongů [uo], [ie] s [o], [ė], typické pro tilžský dialekt. Pro jazyk těchto kancionálů není typická ani „striukišká“ monoftongizace diftongů s přízvukem na první složce [áu], [ái], [éi]. Naproti tomu vypouštění krátkých koncových samohlásek a označování tohoto vypuštění apostrofem je v kancionálech obou sestavovatelů velmi častým jevem. Není tomu tak proto, že by sestavovatelé kancionálů vycházeli z dialektu striuků: při přípravě kancionálů více přihlíželi k vydáním svých předchůdců a navíc někdy slova uměle zkracovali z rytmických důvodů. Proto se v kancionálech Berentase a Glazerise vedle zkrácené podoby často užívá i nezkrácená, např.: Mano Jėzus gyw’s yra, gywas taipojau ab buſu BG 70, 40, praet. 3 ſpaūdӡ tamtéž 92, 7 // ſpaudӡia tamtéž 104, 19, n. sg. m. Diew’s tamtéž 127, 8 // Diewas tamtéž 119, 9, Kun’s tamtéž 53, 12 // Kunas tamtéž 53, 21, Krauj’s tamtéž 53, 13 // Kraujas tamtéž 163, 32, Wéln’s 53, 15 // Wélnas tamtéž 132, 4, piln’s tamtéž 79, 12 // pilnas tamtéž 57, 10, inf. paſlēpt’ tamtéž 140, 8 // padēti tamtéž 58, 8 part. cont. turredam’s GG² 9,36 // ſakydamas tamtéž 9, 37... K uměle zkráceným podobám je třeba řadit: a. sg. Dien’ a Nakt’ GG² 48, 6, tukſtant’ společně BG 55, 2, 18, adv. amӡ’nay tamtéž 55, 39, tūlyd’ „postupně“ tamtéž 137, 15, n. sg. d’winta „devátá“ tamtéž 60, 28 aj. Jak známo, pastor v Papeliai Adomas Frydrichas Šimelpenigis mladší spojil kancionály Berentase a Glazerise do jednoho rozsáhlého souboru písní, který doplnil novými písněmi, upravil a vydal roku 1750.22 Zanedlouho, roku 1752, vyšlo i druhé vydání tohoto kancionálu, čítající (včetně nečíslovaného seznamu písní) 612 stran. Srovnání posledního vydání s kancionálem Berentase z roku 1748 (462 s.) ukazuje, že texty písní jsou v obou až do strany 406 téměř zcela— Gl Š ...ißeinanti iß Diewo 20, 20 Po tawo dük Akkim’... 21, 13 ...iß Diewo einanti 438, 11 Tawęſp man eiti dük... 43, 840 Sӡio Swieto Gerybes daugiaus ab mylu, ne Dawėjo [p. 37, 16–17] Ab myliu Daiktus cӡėſibkus daugiaus ne kaip Dawėją [p. 457, 20–21] 22 Podrobněji: Lietuvos TSR bibliografija [dále jen LTB] 1, Vilnius: Mintis,1969, 386. 50 Š Gl Kristus učinil všechno dobře, ještě než nás stvořil, a naše … ještě tehdy nebylo stvořeno; vždyť svět tehdy ještě nebyl. Kristus nám však již zamýšlel dát věčný život a zdraví v nebi [p. 109, 32–37] Pán učinil všechno dobře, ještě než nás z milosti usadil k životu na světě; naše vykoupení si zasluhujeme a ještě než spatřil, oddělil svými … velké zástupy hvězd [p. 554, 4–9] když se shodují (kromě některých drobných jazykových a grafických rozdílů, např. místo Berentova a. pl. Grieknikus BG 57, 18 Šimelpenigis užívá Grieknin-kus 57, 18, místo Berentova Garbe buk 39, 4 – Garbe t’eſt 39,4; z grafických rozdílů stojí za zmínku odlišné značení nosových [ą], [ę] v Šimelpenigisově kancionálu, současnou podobou „nosovými znaménky“ namísto Berentových čárek pod písmeny). Od uvedené stránky je v Šimelpenigisově kancionálu patrných ještě mnohem více různých odlišností. Jsou zde zařazeny písně přeložené samotným editorem a také některé písně přeložené Glazerem a dalšími byly přepracovány. V Šimelpenigisově kancionálu z roku 1752 byly jednotlivé písně více či méně přepracovány nejen z textologického, ale i z jazykového hlediska, srov.: Ze srovnání je patrné, že Šimelpenigis při redakci měnil tvary některých slov, slovosled a v určitých případech (v posledním příkladu) také celý text přeložil po svém. Nebylo však zjištěno, že by záměrně měnil nářeční podoby používané staršími překladateli písní nebo se jim ve svých redigovaných písních vyhýbal (v posledním příkladu jeho vydání obsahuje úzký nářeční a archaický výraz bit „bylo“, užívaný tehdy v okolí Išdagů, pravděpodobně kvůli odlišné textové variantě). Z hlediska nářečního základu se tedy Šimelpenigis rovněž neodchýlil od tradice kleinovského, západního jižního spisovného jazyka. Kancionál A. F. Šimelpenigise (mladšího) z roku 1752 byl později několikrát znovu vydán. Bibliografické prameny uvádějí roky 1763 a 1766; v knihovnách se dochovala vydání z let 1776 a 1791. Srovnání dochovaných vydání jasně ukazuje, že pozdější vydání byla totožnými přetisky předchozích, v nichž lze nalézt jen tu a tam nějaký pravopisný rozdíl (nejčastěji vzniklý vinou tiskárny), srov.: in. sg. mannij57 ŠiG 439, 21 // manij76 ŠiG t. p. // m[a]nnij91 ŠiG t. p.; part. n. sg. m. marinnams57 ŠiG 454, 4–5 // marinams76 ŠiG t. p. // marrinams91 ŠiG t. p.; praes. 1 sg. pawarrau57 ŠiG 457, 10 // paw arau76 ŠiG t. p. // pawarrau91 ŠiG t. p.; a. pl. m. Dayktus57 ŠiG 457, 20–21 // Daiktus76 ŠiG t. p. // Daiktus91 ŠiG; a. sg. mannę57 ŠiG 472, 35 // manę76 ŠiG t. p. // mannę91 ŠiG t. p. Šimelpenigisův kancionál byl tedy v 18. století nejoblíbenějším litevským kancionálem v RP. Na jeho základě vznikaly i další kancionály té doby v tomto kraji (např. G. Ostermejerův z roku 1781). Protože jazyk jeho pozdějších vydání nebyl měněn, nenacházejí se v nich žádné nové nářeční jevy. Z tohoto důvodu byla v těchto kancionálech konzervována starší tradice církevního básnického jazyka (převážně kleinovská), která se v RP udržela i v pozdějších dobách. 51 § 10. Několik slov o nářečním základu modlitebních knih. V souladu s kleinovskou tradicí se v 18. století vedle rozsáhlejších zpěvníků vydávaly také modlitební knihy (vázané do jedné knihy, ale většinou s vlastním stránkováním). Jejich název zněl „Naujos labay priwalingos ir Duboms naudingos Maldū=Knygėlos“. Roku 1705 byla v Královci vytištěna patrně první modlitební kniha tohoto typu v 18. století (datum 1704 uvedené na titulním listu je pochybné)23. Od modlitební knihy Kleina, kterou připravil Jonas Rikovijus a jež vyšla roku 1685, se lišila jen málo. Odlišovalo se pouze poněkud jiné uspořádání modliteb, menší písmo a interpunkce (ve vydání z roku 1705, které pravděpodobně připravil Šuster, sestavovatel zpěvníku téhož roku, se méně často užívá multifunkční interpunkční znaménko – šikmá čárka /: místo něj se občas objevuje vykřičník a středník dnešních tvarů). Texty pozdějších známých vydání modlitební knihy (z let 1731, 1745, 1748, 1757, 1776 a 1791) se od sebe také liší jen málo: jejich odlišnosti se rovněž většinou omezují na grafickou stránku; srov. modlitbu určenou pro velikonoční svátky: 1731 1745 1748 Všemohoucí, věčný a milosrdný Bože, ty, Otče našeho Spasitele Ježíše Krista! Pokorně ti děkujeme, že jsi svého jednorozeného Syna za naše hříchy vydal na smrt... [s. 24] Všemohoucí, věčný a milosrdný Bože, ty, Otče našeho Spasitele Ježíše Krista! Pokorně ti děkujeme, že jsi svého jednorozeného Syna za naše hříchy vydal na smrt... [s. 18–19] Všemohoucí, věčný a milosrdný Bože, ty, Otče našeho Spasitele Ježíše Krista! Pokorně ti děkujeme, že jsi svého jednorozeného Syna za naše hříchy vydal na smrt... [s. 18–19] 1757 1776 1791 Všemohoucí, věčný a milosrdný Bože, ty, Otče našeho Spasitele Ježíše Krista! Pokorně ti děkujeme, že jsi svého jednorozeného Syna za naše hříchy vydal na smrt... [s. 19] Všemohoucí, věčný a milosrdný Bože, ty, Otče našeho Spasitele Ježíše Krista! Pokorně ti děkujeme, že jsi svého jednorozeného Syna za naše hříchy vydal na smrt... [s. 634] Všemohoucí, věčný a milosrdný Bože, ty, Otče našeho Spasitele Ježíše Krista! Pokorně ti děkujeme, že jsi svého jednorozeného Syna za naše hříchy vydal na smrt... [s. 18–19] 23 Viz LTB 1, 201. 52 Protože modlitební knihy, jak již bylo zmíněno, vycházely společně se zpěvníky a navíc je k tisku nejčastěji připravovali titíž autoři, nemohly se svým nářečním základem od zpěvníků příliš lišit. Některé odlišnosti v jazyce zpěvníků (např. častější zkracování koncovek) mohly vzniknout z potřeb veršové stavby. To by však vyžadovalo zvláštní výzkum, do něhož se zde nebudeme pouštět. Z hlediska žánru jsou modlitebním knihám blízké také agendy, tj. knihy s popisy modliteb a církevních obřadů. Patrně první knihou tohoto druhu, která vyšla v RP, bylo dílo Jonase Berenta „Dawadnas Pamokinnimas kaipo wiffj Lietuwoje [...] Kunnigai kaip Diewo Tarnai tur elgtis [...] Karaláuczuje Mete MDCCXXX“. Protože Berentas pocházel z okolí Ragnit (narodil se tam a dlouho působil jako kněz v Insterburgu), nemohl se ve svých spisech příliš odchýlit od nářečí svého rodného kraje, tím spíše, že se toto nářečí v písemné tradici RP etablovalo již od dob D. Kleina. Ve svém „Dawádne Pamokinnime...“ se proto, podobně jako v biblických a hymnografických textech, přidržoval především nářečního základu jihozápadních Aukštaitů (užíval tvary s nezkrácenými koncovkami jmenných výrazů -(i)o, -(i)os, -ė, -ės, někdy také s „pohyblivou“ kmenovou samohláskou na koncovce -as). Pravděpodobně však proto, že okolí Insterburgu patřilo k tzv. „striukių“ podnářečí, Berentas se ve své agendě nevyhýbal ani zkracování koncovek: vypouštěl „pohyblivé“ [a] (budam’s 2, 16, gyw’s 11, 36, Kúnig’s „kněz“ 2, 23, Pon’s 11, 16, Salmon’s „Šalomoun“ 12, 17... // Klebonas 9, 20, Pówilas 11, 6, Ponas Diewas 11, 27...), vypouštěl -e v singulárovém inessivu jmenných výrazů (Bedoj’ 2, 2, Jßminitj’ 31, 8, Laiwėlj’ 3, 25, Malónej’ 31, 9, tykoj’ Petnyčioj’ 38, 2... // Danguje 4, 12, Pakajuje 3, 26, žodije 11, 9...), vypouštěl -e, -i z koncovek sloves (inf. liept’ 10, 12 // tarti 10, 13, praes. 3 nór 13, 4, pen’ „peníze“ 11, 16, jed’ „sedí“ 516 // gauna 12, 18, randa tamtéž, imper. 2 pl. imkit 7, 7, walgikit 7, 8... // augkite 14, 22, dekawokite 6, 26...). Za zmínku stojí také případy směšování [uo]/[o], [ie]/[ė] v agendě, srov. in. pl. pirmúf’a Knygof’a, wiffúf’a Szaļij’a 10, 20, 21, 31, adv. niekados 39, 5 // nėkados 27, 11, d. pl. Bėdnėms 8, 12, inf. pakwėfti 9, 11... To je již znak typický pro tilžský dialekt, který se odráží i v některých dalších spisech RP té doby. Z hlediska nářečního základu se od Berentovy agendy v zásadě neliší ani „Agenda“ Gotfryda Ostermejera, která vyšla téměř o půl století později (1775). Ve své gramatice z roku 1791 napsal, že za nejčistší litevská nářečí jsou považována dosti blízká nářečí Ragnitu, Insterburgu a Gumbinnenu („Der Ragnitsche, Jnsterburgische und Gumbinische Dialect stimmt ziemlich, und wird für den reinsten gehalten“, s. 130). A skutečně v jeho „Agendě“, vydané roku 1775, převládají západní jihozápadní tvary s koncovkami -(i)o, -(i)os, -ė, -ės, -ys (g. sg. Adomo 3, 18, amžino 4, 6, mano 43, 3, tawo 2, 16, fawo 3, 2, Mėdžio 34, 10, didžio 6, 10, didžios 51, 19...; n. sg. Garbė 8, 6, Gie/me 74, 12, g. sg. Garbės 3, 10, Meilės 4, 20...; n. pl. Aufys 61, 11, Sßirdys 39, 9...) s „pohyblivým“ [a] (n. sg. ámžinas 42, 14, aprūpinimas 2, 26, Birdingas 15, 26, Bwentas 10, 8, Bittas 20, 3 (ale také kitts 32, 2), meldžiamas 42, 11, pagarbintas 4, 2...), se sufixálním -i- (imper. 2 sg. Aprūpik 58, 4, atnaujik 68, 15, gaiwik 67, 9, 53 Padrutik 17, 4, platik 58, 8, cond. 3 ƒtippritu 28, 7.... ale také: imper. 2 sg. ƒtipprink 29, 21, cond. 3 padruttintu 7, 13–14, pagárbintu 25, 4 ƒtipprintu 5, 10...) atd. Místy se v „Agendě“ vyskytují také tvary a. sg. m. waddota 1, 7, n. sg. m. pralėtas 30, 9, a. sg. f. Wetą „místo“ 32, 22, a. pl. m. Žėdus „květy“ 31, 22, praet. 2 sg. lėpei 50, 12, a. sg. m. ūrą 60, 11; 66, 23; lze je spojovat s tilžskou mluvou, pokud nejde o odraz autorovy výslovnosti nebo o prosté tiskové chyby. Je škoda, že se nedochoval Ostermejerův zpěvník z roku 1781, který by usnadnil určení příčin vzniku takových tvarů. § 11. Převaha kleinovských norem v katechismech. XVIII a. V RP často vycházely nejen biblické texty, zpěvníky a modlitební knihy, ale také katechismy (jak v podobě samostatných knížek na počátku tohoto století, tak připojené k modlitebním knihám v polovině a druhé polovině století). Je zajímavé, že již v XVII. století se zde, zřejmě s ohledem na mnohonárodnostní složení obyvatel tohoto kraje, začal vydávat čtyřjazyčný katechismus – německý, latinský, polský a litevský: „D. Martini Lutheri Catechismus minor, Germanico-Polonico-Lithvanico-Latinus“ (v pořadí jazyků uvedeném již v názvu). Bibliografové uvádějí vydání tohoto anonymního katechismu z let 1670, 1683, 1696, 1700, 1709, 1720 a 1751 (datum vydání posledního je nejisté)24. Porovnáme-li mikrofilmy vydání z let 1709 a 1720, které jsou k dispozici v knihovně Litevské akademie věd, lze ihned zjistit, že se obsahově ani jazykově (s výjimkou drobných pravopisných rozdílů) nijak neliší, takže pozdější vydání je dotiskem předchozího. Litevský překlad v obou vydáních se často více blíží polskému textu, a je tedy důvod se domnívat, že se překladatel více přidržoval právě jeho; srov.: Vydání z roku 1709 (vydání z roku 1720 – v hranatých závorkách) Německý text Latinský text Polský text Litevský text 1. Unƒer tãglich Brodt gib uns heute. [s.20, 9–11] Panem nostrū quotidianum da nobis hodie. [s.20, 8–11] Chléb náš vezdejší dej nám dnes. [p.21, 8–10] Chléb náš vezdejší dej nám. [p.21, 10–12] [Chléb náš vezdejší dej nám, ib.] 24Podrobněji viz LTB 1, 228–229; „Dodatky“ tohoto svazku, 1990, 44. 54 2. Nebudeš mít jiné bohy kromě mne. [p.30, 13–15] [Nebudeš mít jiné bohy kromě mne, ib.] Německý text Latinský text Polský text Litevský text 3. Nebudeš křivě svědčit proti svému bližnímu. [p.38, 20–23] Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví [p.38, 21–23] Nevydávej křivé svědectví proti svému bližnímu. [p.39, 26–29] Nevydávej křivé svědectví proti svému bližnímu. [p.39, 23–25] [Nevydávej křivé svědectví proti svému bližnímu, ib.] Tvary litevské části čtyřjazyčného katechismu z let 1709 a 1720 jsou, obecně vzato, západní a jižní a v mnoha případech se shodují s těmi, které byly kodifikovány v gramatikách D. Kleina, totiž: a) s nezkrácenými koncovkami -(i)o, -ė, -os, -ės (3. os. préz. laiko K 45, 18, gen. sg. Diewo 7, 5, lobio 75, 12, mano 27, 10, ſawo 57, 17 || ſawa 27, 3..., nom. sg. Nablė 129, 11, gen. sg. amžinos gywatõs 83, 19, Tevißkos Deiwißkos gerybes 51, 11–12...), b) s nevypuštěným „pohyblivým“ [a] (nom. sg. Deßimtas 11, 7, Diewas 11, 16, gywas 9, 8–9, gyvenimas 99, 3, kunas ir kraujas 87, 8–9...), c) s nezkrácenými koncovkami rozkazovacího způsobu (2. os. pl. Eikite 23, 13, Imkite ir gerkite 27, 18–19, mokinkite 23, 14–15, walgykite 27, 5...), d) s často nezkrácenými koncovkami lokálu sg. a pl. (m. sg. dūnoje 87, 11, maldoje 69, 2, naktijė 25, 13, ßlowėje 35, 28, teiſybėje 85, 9..., ale také: Danguj 63, 11, wienoj’ tikroj wieroj’ 59 6–7...25. Na druhou stranu se však již odchylujeme od norem uvedených v paradigmách D. Kleina: v čtyřjazyčném katechismu se často užívají tvary prézentu s vypuštěnými koncovkami: 3. os. sg. gaubin „rozmnožuje“ 67, 2, gywen 129, 16, lauš „láme“ 67, 2, myl 13, 14, mokin 63, 12; 113, 14, perwerg 117, 23–24...; 1. os. pl. atleidžiam 71, 5, gywenam 65, 9, tikkin 65, 8... Čtyřjazyčný katechismus zřejmě neuspokojoval potřeby církevního vedení RP, a proto se začalo uvažovat o přípravě nového, dvojjazyčného (německo-litevského) katechismu. Zvláště takového, který by byl standardem pro litevskou společnost daného kraje. Přípravy tohoto katechismu se ujal H. Lysius, který po určitou dobu zastával funkci inspekto- 25 Protože se vydání z roku 1720 shoduje s vydáním z roku 1709 i v číslování stran, uvádí se zde pouze strana a řádek druhého z nich. 55 úřadů 26. Jeho úsilím však byl kolektivně připravený rukopis překladu z roku 1719, který nebyl vytištěn, a v roce 1722 vyšlo G. Engelovo upravené vydání tohoto rukopisu. V G. Engelově upraveném „Malém katechismu“ je poměrně mnoho rozdílů jak v textu, tak v jazyce. Na některých místech jsou určité části textu vypuštěny, jinde rozšířeny; navíc je zde řada (a) fonetických, (b) lexikálních a (c) syntaktických úprav, srov.: a) praes. 3 fáko LK 12, 8 a faka EK 6, 8; praes. 1 sg. ėjmi LK 12, 9 a ęlmi EK 6, 9; praes. 3 patenk’ LK 36, 5 a patenka EK 56, 12; a. sg. f. Ewangeliją LK 37, 13 a Wangelýa EK 58, 27, imper. 1 pl. Klauſykim’ LK 54, 18 a Klauſykem’ EK 83, 13..., b) atſankas Piktenybę LK 12, 11 a atſankas Griekus EK 6, 13–14; AB bednas griėbnas žmogus LK 29, 11 a AB bėdnas wargingas žmogus EK 40, 4; adv. kodel LK 33, 1 a kam EK 51, 3...; c)... Bitoje Naktij’ kurroje buwo ibdūtas LK 27, 12–13 a... Bitoje Naktije kuroje turėjo but ibdūtas EK 11, 5–7; Kláuſimai, ant kurių wiſſi krikſcʒonis [...] atſakyti tur. LK 30, 7–8 a Kiti Kláuſimai / kurius wiſſi Krikſcʒonis [...] atſakyti tur. EK 48, 1–6; Argi trys Diewai yra? LK 30, 13 a Ar trys yra Diewai? EK 48, 16... Jak ukazují již zde uvedené příklady, G. Engel také poněkud upravil pravopis Lyzijova rukopisu (na některých místech nezdvojoval souhlásková písmena, zejména r, a kromě toho měnil přízvuková znaménka aj.). Výraznější terminologické rozdíly oproti LK a čtyřjazyčnému katechismu (s výjimkou několika severních podob) však v EK patrné nejsou. Druhé vydání G. Engelova katechismu vyšlo podle předpokladů 27 kolem roku 1726. Zda se nějak lišilo od prvního, lze těžko říci, protože se dosud nenašlo. Třetí vydání z roku 1730 se však dochovalo a ve srovnání s prvním obsahuje různé odlišnosti, srov.: Kláuſimai Luteraus Pirmkarčiams ant Gero Judawaditi / Ju Atſakymais EK 42, 6–10 a Kláuſimai Luteraus / prie Diewo Stalo einantiems / Ju jų Atſakymais MLK 43, 9–12; Ar nuſimanaiſi ir žinaiſi Griekìninku eſąs? EK 42, 11–13 a Ar tikki Griebnas eſas? MLK 43, 13. To může naznačovat, že vydání z roku 1730 připravil někdo jiný než G. Engel; tím spíše, že obsahuje i řadu textových rozdílů (například za katechismem a oddíly „Naßlėms“ a „Wiſſiems iß weno“ je na konci vloženo několik Davidových žalmů, které v roce 1722 vydány nebyly). Ani z hlediska terminologického základu však nejsou mezi vydáními z let 1722 a 1730 patrné výraznější rozdíly. Bibliografijose minimi dar 1750, 1751, 1780 m. „Mažo Katgismo“ leidimai, bet jie težinomi tik iš rašytinių šaltinių, todėl apie jų terminį pagrindą ir apskritai kalba nieko negalima spręsti. Kas kita – katekizmai, leistieji kaip priedai prie maldaknygių („Maldų knygelių“). G. Ostermejerio liudijimu28, pirmasis toks 27 LTB 1, 96. 28 O s t e r m e y e r G. Erste littauische Liedergeschichte, Königsberg, 1793, 144. 26 Více o něm viz H e i n r i c h J o h a n n L y s i u s. Mažasis Katekizmas... (připravil Pietro U. Dini), Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1993, 8–11. 56 Příloha byla vytištěna roku 1740 společně s modlitební knihou J. Berenta. Ze srovnání těchto katechismů z let 1744, 1748 a 1753 vyplývá, že jejich nářeční základ je stejný jako u modlitebních knih, k nimž byly připojeny. To je pochopitelné: katechismy překládali titíž lidé, kteří připravovali k tisku i modlitební knihy. Jak z hlediska nářečního základu, tak obecně jazyka je třeba zvlášť zmínit „Křesťanský katolický katechismus“, který vydal roku 1770 Jonas Joskaudas (Jaskowd), jezuitský kazatel působící v Tilži a Královci. Protože autor tohoto katechismu údajně pocházel z okolí Palangy a studoval v Kražiai 29, bylo by možné očekávat, že jeho písemnosti budou ve větší či menší míře obsahovat žemaitské prvky. Tak tomu však není: zřejmě se musel, aby přivedl křesťanství Litevce z okolí Tilže a Královce, přizpůsobit normám písemného jazyka RP, založeným na pruském západoaukštaitském nářečí a kodifikovaným v gramatikách D. Kleina. A skutečně v Joskaudově katechismu převládají tvary západní fonetiky a morfologie, charakteristické pro mnoho dalších spisů 18. století, např.: a) g. sg. věčného života 13, 11, krve 40, 16, jazyka 56, 26, slunce 56, 4, nového ležení 58, 12, praes. 3 dělá 51, 15, říká 4, 3, praet. 3 bylo 7, 8, spadlo 6, 22, odešlo 7, 4..., b) n. sg. láska 21, 2, ženství 35, 24, vůle 15, 25, praet. 3 vzal 42, 15, udělal 19, 10, g. sg. rodu 41, 9, kumštýřky 41, 10, milosti 16, 12, země 9, 21..., c) n. sg. hřích 37, 7, probuzení 15, 9, jedna věc 5, 18, part. cont. vzpomínaje 13, 9, jsa 10, 10, umíraje 49, 5..., d) in. sg. v druhé půli 19, 19, v jedné viditelné části 59, 2, ve svatyni 41, 25, v nebi 9, 11, in. pl. v těchto věcech 14, 5, v písmu 11 9, v testamentu 3, 9..., e) praes. 3 odpouští 63, 13, je třeba 43, 2, potřebuje 83, 4, cond. 1 sg. byl bych 53, 10 atd. Na druhou stranu se však některými rysy, zejména „striukišským“ zkracováním koncovek, Joskaudův katechismus pojí se severními nářečími pruské západní aukštaitštiny; srov. časté vypouštění „pohyblivého“ [a]: n. sg. gers 49, 4 // géras 13, 13, niėks 40, 25, Pirms 15, 9, wiens 4, 4, vyrs 41, 3, part. cont. liepdamus 70, 2, werkdams 71, 25... a poměrně časté vypouštění koncovek -a, -e, -i v přítomném čase: imm 3 5, 7, nenufimin „nezoufat“ 13, 8, wadinn 36, 19, pra-Bom 15, 13, negal 12, 12... Jaký vliv zde mohla mít jeho rodná žemaitská nářeční oblast, nakolik tilžský dialekt a nakolik dřívější pruská písemná tradice, lze nyní samozřejmě těžko říci. Lze pouze dodat, že podobné případy zkracování se vyskytují i v jeho knížce „Praftas Pamokflas...“ vydané roku 1770, kterou lze částečně rovněž nazývat katechismem, neboť v ní jsou formou otázek a odpovědí vysvětlovány různé katechetické otázky, pouze jsou navíc připojeny modlitbičky; srov.: n. sg. Wiens 3, 12, neutr. will 5, 2, praes. 3 aptur 18, 13, gal 8, 25, gird 11, 19, mirBt 11, 22 // mirBta 11, 26 (častěji), ne futtar 10, 15, perm. te laupin 29 Více o jeho životě viz B i r ž i š k a V. Aleksandrynas 2, 154. 57 23, 17. Do pozdějších vydání této knížky (1772, 1797) bylo přeneseno také mnoho takových zkrácených tvarů. V nejrozšířenějším vydání z roku 1797 jsou však koncovky zkrácených tvarů často označeny apostrofem, srov.: a. neutr. wiff PrP⁷⁰ 5, 2 a wiff PrP⁷⁹ 9, 12, praes. 3 mirßt PrP⁷⁰ 11, 22, mirßt PrP⁷² 16, 6 a mirßt’ PrP⁷⁹ 22, 18, g. sg. f. moters PrP⁷⁰ 17, 17 a moter’s PrP⁷⁹ 39, 12. Kromě toho stojí za zmínku, že některé zkrácené tvary v dřívějších vydáních byly ve vydání z roku 1797 nahrazeny nezkrácenými, srov.: n. sg. m. Ražums PrP⁷² 53, 21 a Ražumas PrP⁷⁹ 105, 7, in. sg. m. Dang[u]i PrP⁷², 21, 12 a Danguje PrP⁷⁹ 37, 8, praes. 3 yr PrP⁷² 7, 6 a yra PrP⁷⁹ 8, 25. Vydání „Praf to Pamokßfo...“ z roku 1779 je celkově nejen značně rozšířeno (byly přidány nové veršované modlitbičky, rozšířena část otázek a odpovědí aj.), ale také výrazně přepracováno z hlediska jazyka a pravopisu (na některých místech byly polonismy nahrazeny litevskými ekvivalenty, dlouhé [i] je pravidelněji než v předchozích vydáních označováno ypsilonem aj.). Ve srovnání s některými jinými náboženskými texty RP z konce XVIII. století (např. s přeloženými knihami zmíněného Vilhelma Rėgeho) je jazyk Joskaudova „Praf to Pamokßfo...“ stejně jako jeho „Krikßčioniko Katalikißko Katekizmo“ poměrně čistý. Zdá se, že si toho povšiml i S. Daukantas, který 5. dubna 1846 v dopise M. Valančiovi napsal, že kněz Barauskas nalezl v petrohradské knihovně litevský katechismus jezuity, vytištěný v Královci roku 1770, jehož jazyk je nejčistší („język naiczystszy Litewski“)³⁰. Samozřejmě by dnes nebylo správné říkat, že Joskaudův jazyk je „nejčistší“ (obsahuje také výpůjčky typické pro tehdejší dobu, jako asaba, pekla, sūdyti, viera aj.), je však skutečně čistší, zejména po stránce syntaxe, než jazyk nejednoho jiného autora či překladatele náboženských textů té doby. § 12. Nářeční základ Kristijonase Donelaitise. Nářeční základ Donelaitisových spisů je zcela západní, jižní. To bylo dáno především místem spisovatelova narození a působení: jak známo, narodil se ve vesnici Lazdynėliai nedaleko Gumbinnen a větší část života působil v Tolminkiemi, tedy v oblasti nářečí západních aukštaitských jižních (tzv. baltsermėgských). K tomu mohl mít nemalý vliv i starší písemná tradice, zejména jazyk bible z roku 1755, redaktory přiblížený k jižním nářečím. Jižní základ jazyka Donelaitisových spisů dokládají: a) pravidelné užívání tvarů s nepřízvučnými koncovkami -(i)o, -(i)os, -ė, -ės, -ys a -ūs (např.: praet. 3 bėgo DRr 23, 23, buwo tamtéž 3, 11; audė tamtéž 3, 23, lopė tamtéž 4, 18, g. sg. diddelio Pulko tamtéž 3, 27, [zalto Pá]žalio tamtéž 3, 13, n. pl. Káfos irgi 30 Viz Daukantovy dopisy / vydal A. Janulaitis. – Mūsų senovė 1, č. 4/5, Kaunas, 1922, 787. V tištěném textu uvedeného dopisu se vloudila chyba: místo roku 1770 je vytištěn rok 1740. Podle tvrzení Vac. Biržišky se taková chyba v Daukantasově dopise nevyskytovala; viz jeho Aleksandrynas 2, 155. 58 Kepurrės tamtéž 23, 10, skaũdžos... bėdos DR 258, 12, Akys DRr 26, 10, Wagys tamtéž 30, 29, riebùs tamtéž 36, 41, (kanũs tamtéž 16, 38); b) poměrně pravidelné, byť ne bez výjimek, užívání tvarů se sufixy -ī-, -ē- (< in, en) (např.: inf. augyt DRr 26, 35, buddit tamtéž 41, 11, paſirupit tamtéž 15, 40, imper. 2 sg. atlimyk tamtéž 9, 33, 2 pl. Skubikimes tamtéž 12, 31, part. cont. n. sg. nufimīdams tamtéž 15, 19, n. pl. gaiwīdami tamtéž 3, 5..., ale také: inf. gywent tamtéž 30, 41, paſikákint tamtéž 6, 21, cond. 3 nugabéntu tamtéž 14, 38); c) tvary se zachovanou koncovkou -(i)a u sloves ve 3. osobě přítomného času (např.: buddina DRr 5, 4, gárbina tamtéž 5, 2, nedryta tamtéž 30, 18, nufidūda tamtéž 5, 36, ſkalbja tamtéž 9, 25, werpja tamtéž 35, 36..., ale také: paſilinkſmin tamtéž 9, 1, prijartin’ tamtéž 28, 9, βweplén’). Za jižní je třeba považovat také tvary s tzv. „pohyblivým“ [a], které se vyskytují ve spisech K. Donelaitise: n. sg. m. Gandras DRr 4, 3, grybas tamtéž 35, 18, linkſmas tamtéž 4, 3, Stálas tamtéž 39, 24, Weikalas tamtéž 22, 28... V jeho veršovaných dílech se však mnohem častěji (především kvůli požadavkům hexametrického metra) užívají tvary, v nichž je tato krátká samohláska vypuštěna (vypuštění bývá často označeno apostrofem: kitt’s DRr 3, 36, Snieg’s tamtéž 3, 4, Wyr’s tamtéž 4, 17...). Samozřejmě nelze předpokládat, že časté vypouštění pohyblivého [a], stejně jako zkracování některých dalších koncovek (např. vypouštění krátkého -a ve 3. osobě přítomného času sloves, vypouštění krátkého -i v infinitivu sloves nebo ve 3. osobě budoucího času aj.), souvisí v Donelaitisových spisech výhradně s potřebami veršové stavby jeho děl. Mohla se v tom odrážet také příslušnost k sousedním striukským nářečím a vliv starší písemné tradice (např. i v biblických textech z let 1735 a 1755 se vyskytuje nemálo tvarů se zkrácenými koncovkami označenými apostrofem: n. sg. m. nakwin’s I Moz. 24, 54, Nelab’s Sal. pam. 16, 29, pien’s II Moz. 3, 17, Tew’s wien’s Jon. 10, 30..., praes. 3 min’ Jon. 13, 18, pritar’ Ap. d. 15, 15..., inf. kalbėt’ Mat. 11, 7, pražūt III Moz. 20, 12..., in, sg. f. dwilinkoj’ I Moz. 25, 9, tréczoj’ II Moz. 19, 1...). § 13. Nářeční rysy kancelářských písemností. Obecně lze říci, že nářečním základem kancelářských písemností v úředním stylu RP v 18. století byla západní aukštaitština jižního typu. Stejně jako v dalších tehdejších stylech spisovného jazyka tohoto kraje se v nich však v menší či větší míře vyskytují také rysy typické pro severní západní aukštaitské nářečí („striukiai“). Kromě poměrně častého vypouštění „pohyblivého“ [a] lze téměř ve všech pruských úředních nařízeních nalézt také případy směšování [o] – [uo], [ė] – [ie] a vypouštění nepřízvučných krátkých koncovek -a, -e, -i sloves; srov.: a) inf. atkartūti PVG 77, 7 // atkartūt tamtéž 110, 3 a wažoti tamtéž 314, 16; wartoti tamtéž 97, 8 a praet. 3 wartūjo tamtéž 97, 16; n. sg. m. kiem’s tamtéž 198, 28, in. pl. Kiemūle tamtéž 175, 9 a in. sg. Kėme tamtéž 109, 28, g. pl. Kėmū tamtéž 101, 22; d. pl. m. ėſantiems tamtéž 299, 17 a minnėtems tamtéž 236, 2; willėms „zlým“ tamtéž 73, 8...; b) neutr. ger tamtéž 105, 3, menk tamtéž 253, 16, will tamtéž 262, 3, praes.3 apſed tamtéž 222, 15, yr tamtéž 194, 21, pabėg tamtéž 110, 7, pawag tamtéž 153, 16 reik 59 tamtéž 60, 32...; praes. 1 pl. darom tamtéž 109, 10, dūdam tamtéž 109, 9, norim tamtéž 324, 5, žadam tamtéž 109, 22; praet. 1 pl. dawēm’ tamtéž 152, 21, jēbkōjom’ tamtéž 152, 19, ibtyrēm’ tamtéž 149, 5; fut. 1 pl. jūrēsim tamtéž 233, 18, in. sg. ketwirtoj dienoj tamtéž 66, 19, lenkiškōj Kalboje tamtéž 321, 26, tam’ patim’ Kampē tamtéž 141, 20–21, wienam’ tamtéž 250, 21, inf. but’ tamtéž 158, 21, darryt tamtéž 101, 3, jēt’ tamtéž 272, 1, praes. 3 gal tamtéž 70, 13, gul tamtéž 237, 19, nōr tamtéž 97, 9, tur tamtéž 113, 4... Ve většině pruských úředních kancelářských písemností však bylo jak směšování o / uo a ē / ie, tak krácení koncovek nepravidelné a často pouze sporadické; navíc v písemnostech tohoto stylu nebyly vůbec zaznamenány případy monoftongizace tvrdě akcentovaných dvojhlásek [ãi], [áu], [éi], typické pro severní nářečí striukiai. § 14. Z á v ě r e č n é p o z n á m k y. Po obecném přezkoumání vztahu mezi litevským spisovným jazykem a nářečími v RP 18. století lze odpovědět i na otázky položené na začátku této kapitoly. Analýza užívání spisovného jazyka ukazuje, že v daném období většina autorů dodržovala základní rysy pruského západního aukštaitského nářečí kodifikované v gramatikách D. Kleina. Výjimku v tomto ohledu představuje testament S. Bitneria z roku 1701, v němž se uměle pokusili sjednotit dvě větve spisovného jazyka, vycházející z poněkud odlišných nářečních základů (pruskou a střední). Takové umělé sjednocení však nemělo perspektivu: RP se nedočkal širší podpory a záhy se zde navrátilo k dřívější, kleinovské tradici. Nors tas grįžimas ryškiai atsispindi tiek 1727, tiek 1735 ir 1755 m. biblijos leidimuose, vis dėlto negalima tvirtinti, kad juose buvo nuosekliai laikomasi D. Kleino gramatikose kodifikuotų „kauniečių“ tarmės normų. Tai ypač pasakytina apie 1727 m. Naująjį testamentą, kuriame apstoka lyčių su prūsų vakarų aukštaičių šiauriečių šnektoms būdingu [o] ir [uo], [ė] ir [ie] suplakimu, neretai perkeltu ir į 1735, 1755 m. leidimus. Bet K. Donelaičio beletristiniuose kūriniuose tokių lyčių nepastebėta, nors jo brošiūroje apie separacijos naudą (išspausdintoje 1769 m.) šiek tiek pasitaiko. Esama jų ir Prūsų valdžios kanceliariniuose raštuose, rašytuose veikiausiai iš įvairių RP tarmių kilusių žmonių. Taigi XVIII a. prūsinės lietuvių rašomosios kalbos vartosenoje (ypač fonologijos ir morfologijos lygmenyse griežtai nesilaikyta kleiniškųjų normų, kartais nevengta ir tam tikrų dialektizmų, prieš kuriuos šio amžiaus pradžioje buvo pakėlęs balsą Mykolas Merlinas31. Tačiau siauresnių fonologinių ir morfologinių dialektizmų, būdingų tiktai kuriai nors šnektai (pvz., Labguvos) ir labiau nepaplitusių prūsų vakarų aukštaičių tarmėje, vis dėlto buvo vengiama. 31 M a c i ū n a s V. Projekt reformy církevního jazyka Malé Litvy na počátku 18. století. – Archivum philologicum 6, Kaunas, 1937, 80. 60 ZKRATKY Ap. d. – Skutky apoštolů (Bible) B1 – Bible, to jest Wissas Szwentas Rasztas... 1735 B2 – Bible, to jest Wissas Szwentas Rasztas...1755 BG – J. Berento nově přehlédnuté a vylepšené Knihy písní... 1747 BT – Nový zákon S. Bitneria... 1701 Comp. – D. Kleinův Compendium Lituanico-Germanicum... 1747 DR – Spisy K. Donelaitise... 1977 DRr – Rukopisy K. Donelaitise... 1955 EK – G. Engelův Mážas Katgismas... 1722 GG2 – F. Glazerio Kittos naujos giesmės...1748 GL – D. Kleinova Grammatica Litvanica...1653 Iz – Kniha Izajáše (Bible) Job. – Kniha Joba (Bible) Jon. – Janovo evangelium (Bible) on. apr. – Zjevení Janovo (Bible) K9 – Malý katechismus D. Martini Lutheri... 1709 KNT – J. Quandtův Nový zákon...1727 LK – H. J. Lyzijaus Malý katechismus...1719 LTB – Bibliografie Litevské SSR Luk. – Lukášovo evangelium (Bible) Mat. – Matoušovo evangelium (Bible) MLK – Malý katechismus D. Mertina Luteruse...1730 Mork. – Markovo evangelium (Bible) Moz. – Knihy Mojžíšovy (Bible) Petr. 1. – První Petrova epištola (Bible) Pov. 1. efez. – Pavlův list Efezským (Bible) Pov. 1. rym. – Pavlův list Římanům (Bible) Pov. 1. tes. – Pavlův list Tesalonickým (Bible) Pov. 1. Tim.– Pavlův list Timoteovi (Bible) PrP70 – J. Joskaudův Prastas Pamokslas...1770 PrP72 – J. Joskaudův Prastas Pamokslas...1772 Prp79 – J. Joskaudův Prastas Pamokslas...1779 Ps. – Davidovy žalmy (Bible) PVG – Listiny pruské vlády...1960 RG – Nové... zpěvní knihy J. Rikovija... 1685 RM – V. Rėgės Nauka k poučení... 1788 RS – V. Rėgės Čítanky... 1788 Rūt. – Kniha Rút (Bible) Sal. pam. – Kazatel Šalomounův (Bible) Sal. išm. – Knihy Šalomounovy moudrosti (Bible) ŠG – Zpěvník F. Šusteria z roku 1705 ŠiG57 – A. Šimelpenigis, nově revidované a vylepšené Knygos giesmių... 1755 ŠiG76 – A. Šimelpenigis, nově revidované a vylepšené Knygos giesmių... 1776 ŠiG91 – A. Šimelpenigis, nově revidované a vylepšené Knygos giesmių... 1791 61 VZTAHY MEZI LITEVSKÝM SPISOVNÝM JAZYKEM A NÁŘEČÍMI VE VÝCHODNÍM PRUSKU V 18. STOLETÍ Shrnutí V tomto článku se na základě důkladné fonetické a morfologické, částečně také syntaktické a lexikologické analýzy dokladů z jazykových památek 18. století (z biblických textů, zpěvníků, modlitebních knih, katechismů, jakož i z děl K. Donelaitise a kancelářských dokumentů) zkoumá nářeční základ litevského spisovného jazyka ve Východním Prusku. Výzkum ukázal, že většina tehdejších autorů se přidržovala jihozápadního aukštaitského nářečí, jehož vlastnosti byly kodifikovány v gramatikách Daniela Kleina. Výjimkou je „Nový zákon“ Samuela Bitnera (1701), v němž je patrná snaha spojit pruskou a středolitevskou větev spisovného jazyka. Takové spojení však nemělo perspektivu: ve Východním Prusku se velmi brzy vrátili ke Kleinově tradici. Kleinova tradice byla zachována ve vydání „Nového zákona“ z roku 1727 i ve vydáních celé Bible z let 1735 a 1755. V těchto vydáních však nejsou normy gramatiky D. Kleina uplatňovány důsledně: vyskytují se v nich také některé charakteristické rysy severozápadního aukštaitského nářečí (směšování /o/ a /uo/, /ė/ a /ie/ aj.). Sporadicky se objevují také v tehdejších kancelářských dokumentech. V beletristických dílech K. Donelaitise však takové severozápadní aukštaitské prvky chybějí. 62